čtvrtek 14. března 2024

Pátá neděle postní „JUDICA ME“ - Smrtelná



„…a židé, kteří v Ježíše měli uvěřit, se chopili kamenů, aby jej kamenovali“




Před týdnem, v sobotu po třetí neděli postní se v tradičním lekcionáři mše svaté katechumenů čte o nespravedlivém obvinění Zuzany, manželky velmi zámožného žida Joakíma. Obvinili ji dva soudci, vyvolení z židovského lidu, kteří byli zprvu u všech soukmenovců ve vážnosti. Zastírali však démona cizoložství a smilstva, který jako oheň sebelásky hořel v jejich duších. Zatírali rovněž i to, co jen pozvolna začínalo vycházet na povrch: nevinné utiskovali, vinné osvobozovali.

Trojjediný Bůh se nenechá posmívat. Nenechal svého jediného Syna Ježíše v pokušení, jemuž byl od satana i od lidí vystaven jako člověka podlehnout. Od místa pokušení Jej vede a uvádí na svou pravici.

Ti, kteří Jej pokoušeli, odsuzovali a nakonec odsoudili k trestu smrti, sami obratně – pod nátěrem horlivosti pro Zákon - často skrývali svou sebeláskou a své ničivé vášně s ní spojené. Ve chvíli, kdy se Otec svého Syna působením Ducha Božího v Církvi a prostřednictvím Církve proti nim v tomto světě zastal, začaly jejich neřesti vycházet najevo.

O. Vladimír Mikulica



Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:


Drazí bratři a sestry,

Nadešla pátá neděle postní, v níž nám letos liturgie podává evangelní epizodu o Ježíšovi, který zachraňuje cizoložnou ženu před rozsudkem smrti. Ve chvíli, kdy vyučuje v chrámu, přivedou zákoníci a farizejové k Ježíšovi ženu, přistiženou při cizoložství, za které mojžíšský zákon ukládal kamenování. Tito muži chtějí po Ježíšovi, aby hříšnici odsoudil, čímž ho chtěli "přivést do úzkých" a přimět jej, aby učinil chybný krok. Scéna je nabitá dramatičností: na Ježíšových slovech závisí život oné osoby, ale také jeho vlastní život. Pokrytečtí žalobci totiž předstírají, že mu svěřují soud, zatímco ve skutečnosti je právě On tím, koho chtějí obvinit a odsoudit. Ježíš je však "plný milosti a pravdy": On ví, co je v srdci každého člověka, chce odsoudit hřích, ale zachránit hříšníka, a demaskuje pokrytectví.

Evangelista svatý Jan klade důraz na jednu drobnost. Zatímco žalobci na Ježíše naléhají, On se sklání a píše prstem na zem. Svatý Augustin poznamenává, že toto gesto ukazuje Krista jako božského zákonodárce. Bůh totiž píše zákon prstem na kamenné desky. Ježíš je tedy zákonodárcem, On osobně je Spravedlností. A jaký je jeho rozsudek? "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" Tato slova jsou naplněna odzbrojující mocí pravdy, která boří zeď přetvářky a otevírá svědomí pro vyšší spravedlnost, spravedlnost lásky, v níž spočívá naplnění zákona. Spravedlnost zachránila také Šavla z Tarsu, kterého proměnila ve svatého Pavla.

Když žalobci "jeden po druhém odcházeli, starší napřed", Ježíš odpustil ženě její hřích, uvedl ji do nového života a nasměroval k dobru: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!". Je to stejná milost, která přiměje apoštola říci: "O jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista." Bůh nám přeje pouze dobro a život; On pečuje o zdraví naší duše prostřednictvím svých služebníků, osvobozuje nás od zla ve svátosti smíření, aby nikdo nebyl zavržen, ale všichni měli možnost se obrátit. V tomto Kněžské roce, bych rád vybídnul pastýře, aby napodobili svatého faráře arského ve službě svátostnému odpuštění, aby věřící znovu objevili jeho význam a krásu a byli uzdraveni milosrdnou láskou Boha, který „zachází tak daleko, že dobrovolně zapomíná hřích, jen aby nám odpustil“.

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. přwd Angelus Domini na Náměstí svatého Petra. 21. 3. AD MMX;

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12564;;

conf.: S. Aurelius Augustinus  Comment. In Ioannem, 33,5;

srov.: úryvek z listu Římanům o ospravedlnění;

srov.: Slova svatého Apoštola v listu do Filip o nebeské odměně;

srov.: List na zahájení Kněžského roku)



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:



5. neděle postní

Nové věci učiní Bůh, který poslal svého Syna, aby v moci Ducha přinesl na oltáři kříže své tělo k umučení na odpuštění hříchů všech, kdo v něho uvěří. Tak čteme v knize proroka Izaiáše. Staré věci se týkají smrti: vítězní Hebreové, mocí Nejvyššího jsou  zachránění z rukou faraona a jeho vojska, ti leží mrtví...již nevstanou – dokud pro Hebreje a pro ně nevstane z mrtvých Ježíš Kristus!


    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který k soudu vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Gestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude hlásat mou chválu."


Velkou věci učinil mnohokrát a mnoha způsoby se těmi, kdo šli cestou svatosti Ten, který nás stvořil. V dějinách starozákonního lidu čteme o těchto mocných činech: o vysvobození lidu z egyptského otroctví i z babylonského zajetí. Tato i mnohá další vítězství, a rovněž nesčetná vítězství Stvořitele v jiných kulturách a národech, se stala předzvěstí nejvyšší radosti z Jeho vítězství. Z vítězství nad satanem ve chvíli smrti Ježíše Krista, Jeho Syna. Žalm Smrtelné neděle prorokuje o této slávě Nejsvětější Trojice.

Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 

Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem 

Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy. 



Poznat na sobě sílu, kterou má Ježíš, náš Pán, a zakusit Jeho zmrtvýchvstání, může jen ten, kdo od Něj přijal Ducha Božího, Boží spravedlnost, ospravedlnění, jak čteme v listu Apoštola do Filip. 


Bratři! 
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. 
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše. 



Ježíš, Vykupitel z moci Zákona, je Pánem nad Zákonem. Dosvědčuje to o této Smrtelné neděli, kdy učitelé Zákona a farizeové se chtějí stát popravčí četou a ukamenovat ženu, která si podle Mojžíšova zákona zasluhuje smrt: přistihli ji při cizoložství. Ježíš bere na sebe postavení, které mu přísluší: stává se soudcem ženy i těch, kdo ji podle Zákona chtějí kamenovat: obě strany vede ke svém kříži, na nějž jej nechají přibít ti, kdo se rozhodli Jej kamenovat. O tom svědčí v pokračování svého líčení o soudu nad cizoložnou ženou evangelista svatý Jan:


    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. 
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. 
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. 
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" 
    Odpověděla: "Nikdo, Pane." 
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "




SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Před vigilií této neděle nechává Církev zakrýt všechny kříže a zpodobení ukřižování Ježíše, našeho Pána v místech, kde se slaví Oběť.

V introitu této neděle zaznívá počátek stupňových modliteb: Iudica me, Deus, - Ty sám, Bože buď soudcem - jako Tvůj Syn nad cizoložnou ženou!

Proto se začínají stupňové modlitby až vyznáním hříchů a v Introitu, stejně jako po abluci kněžských rukou nezaznívá Chvalozpěv Nejsvětější Trojice. Vstupujeme do počátku utrpení, do temných počátků,  z nichž se chvalozpěv Nejsvětější Trojici rodí.

Epištola:

Do nebeské velesvatyně, jíž jsou všechny velesvatyně lidstva jen „zrcadlením“, jak píše svatý Pavel do Korinta, vstoupil Ježíš Kristus, věčný Velekněz: jednou provždy a jedinou obětí, kterou přinesl v moci Ducha Svatého Otci. Tak je reálné zpřítomnění Jeho oběti, nekrvavým způsobem, při každé mši svaté, odrazem a prvotinou Jeho zmrtvýchvstání, které se má projevit na těch, kdo Jej při mešní oběti s vírou a láskou přijímají. Ti jsou dědici, povolanými do nebeské svatyně vstoupit, jak čteme v závěru úryvku listu Židům:

Muselo dojít k Jeho usmrcení, aby dal dostiučinění za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila ona dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o dědictví v nebi.“

Evangelium:

Učitelé Zákona a farizeové znesvěcují chrám, do nějž Ježíš, Spasitel, sestupuje z Olivetské hory, svými hádkami s Mesiášem.

Evangelijní perikopa zaznamenává úryvek z jedné z prvních hádek a počátek sporů s židy, v jeruzalémském chrámě, které předznamenávají, jako každá hádka, blížící se smrt.

V chrámové hádce smrt Chrámu Otce a Ducha.

Dříve než byl Abrahám, já jsem“ - zakončuje spor s židy Ježíš, dosvědčující preexistenci sebe – Logu Božího: své božství.

V tu chvíli, jak čteme, znalci Zákona a farizeové „popadli kameny, aby Jej kamenovali.“

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:


Vyhrožují, že Tě zabijí,

Boží Synu, Kriste, který jsi byl dříve než Abrahám.

Již zvedají kameny, aby Tě kamenovali

jako obětinu v prostorách chrámu.

Zde je místo, kde se mají stávat svatými,

a oni se zde dopouštějí nejhoršího rouhání a svatokrádeže:

chtějí kamenovat toho, který je více než proroci,

které podobně popravovali;

Toho, na nějž se tolik těší,

jako na svého osvoboditele a zachránce:

a tak chtějí zabít, a nakonec zabijí svou záchranu!

Přitom se chystáš zemřít obětní smrtí i za jejich hříchy,

dokonce i za tento hřích, kdyby jej byli schopni litovat

a zadost učinit:

příkladem jim bude a je horlivý farizeus Šavel z Tarzu – svatý Pavel.

Dokonce jim tolik jdeš v ústrety v jejich hříšnosti,

že před jejich očima jsi psal před chvílí do písku,

když chtějí – podle Zákona – ukamenovat hříšnou ženu! -

Ty, který jsi bez hříchu jim v této chvíli připomínáš jejich hříchy,

to, že Zákon je nemůže spasit,

pokud v Tebe neuvěří jako ona cizoložnice;

v toho, který jí spolu s nimi neodsoudil,

ale naopak jí smrtelný hřích odpustil,

a chce odpustit i jim:

níkoli však satanu a démonům,

kteří o odpuštění nestáli a nestojí.

Při pohledu na Tvůj zahalený kříž

mohu v Této chvíli uvidět i Tebe,

zahaleného ve Svaté hostii,

ve Svaté oběti a obětině

A slyšet spolu s duší, které jsi odpustil:

Jdi, a více nehřeš!“

Nyní mně dáváš sílu

žít svatě,

nechat se vést Tvým Duchem:

nehřešit.

Amen.



pátek 8. března 2024

Dominica „LAETARE“ - Čtvrtá neděle postní


Nemocný a bezmocný „filantrop“





LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Čtvrtá neděle postní ve svých mešních textech přináší radost do města Božího, do Církve: Syn otrokyně, jak rozvíjí svatý Pavel v listu do Galácie nauku o přirozenosti a milosti, žil a žije jako každý judaista před konverzí či pohan před přijetím kázání o naplnění příslibů daných Abrahámovi v Ježíši Kristu; žije podle těla, a proto věci duchovní pokládá za tělesné. To se týká zvláště rozlišování mezi chlebem a tělem Kristovým, jak o něm hovoří Ježíš ve své obsáhlé katechezi o Nejsvětější svátosti oltářní v dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana – nyní čteme její začátek, kdy Ježíš zkouší apoštola Filipa a nechává svatého Ondřeje, aby uvedl prostředníka – chlapce s nepatrnou částí pokrmu pro nesmírný zástup hladových, kteří vyšli slyšet Boží slovo a uvidět zázrak Proroka, Božího Syna – Ježíše.



LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:


4. neděle postní

Chrám, který Ježíš vyčistil, byl několik set let předtím znesvěcen. 
„Nebylo léku,“ píše svatopisec druhé knihy Kronik, z níž je dnešní úryvek. Nebylo léku pro vyvolený lid. Nepomohlo vyvolení – hřích jej převážil. Vyvolení se stali naopak oněmi posledními, jak Ježíš několikrát zákoníkům a farizeům řekl.


   Všechna knížata, kněží i lid se dopustili mnoha nevěrností. Napodobovali všechny hanebnosti pohanů a poskvrnili chrám, který si Hospodin posvětil v Jeruzalémě. Hospodin, Bůh jejich otců, posílal k nim bez ustání své posly, neboť měl soucit se svým lidem a se svým příbytkem. Ale oni se posmívali Božím poslům, pohrdali jeho slovy a tupili jeho proroky, až se vznítil Hospodinův hněv proti jeho lidu, že už nebylo léku. Nepřátelé spálili Boží chrám, zbořili hradby Jeruzaléma, všechny jeho paláce vydali napospas ohni a zničili všechny jeho cenné předměty. Nabuchodonosor vystěhoval do Babylóna všechny jeho obyvatele, kteří unikli meči. Sloužili jemu a jeho synům jako otroci až do zřízení perského království, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, dokud by země nedostala náhradu za nezachovávané soboty. Po všechny dny zpustošení odpočívala, až se naplnilo sedmdesát let. 
   V prvním roce perského krále Kýra vzbudil Hospodin ducha Kýra, perského krále, aby se splnilo Hospodinovo slovo pronesené Jeremiášovými ústy, a on dal prohlásit - i písemně - po celém svém království: Tak praví Kýros, perský král: Všechna království země mi dal Hospodin, Bůh nebes. On mi přikázal, abych mu vystavěl chrám v Jeruzalémě, který je v Judsku. Kdo je mezi vámi ze všeho jeho lidu? Ať je Hospodin, jeho Bůh, s ním: Ať jde do Jeruzaléma!

Vyhnanství z ráje, které následovalo po hříchu Adama a Evy má své konsekvence v dějinách lidstva a zvláště vyvoleného lidu: za znesvěcení svatyně, za znesvěcení chrámu, jímž je Trojjediný Bůh a jímž se má v Ježíši Kristu stát každý křesťan, přichází trest vyhnanství, exkomunikace judaismu jako celku – do babylonského vyhnanství. Odtud zpívá svatý Žalmista tklivou píseň pokání, jež jediné vede k útěše a později k radosti.


Vyslyš nás, Pane, a vysvoboď nás! 

U babylónských řek, tam jsme sedali a plakali, když jsme vzpomínali na Sión. Na vrby toho kraje jsme zavěsili své citery. 

Neboť tam od nás žádali písně ti, kdo nás odvlekli, kdo nás sužovali, od nás žádali, abychom se radovali: "Zpívejte nám ze siónských písní!" 

Jak bychom mohli zpívat Hospodinovu píseň v cizí zemi? Kdybych měl na tebe zapomenout, Jeruzaléme, ať mi zchromne pravice! 

Ať se mi přilepí jazyk k patru, když na tebe nevzpomenu, když nedám přednost Jeruzalému před každou svou radosti. 


Nikoli skutky podle Desatera či Pentalogu, nikoli život podle litery, ale život podle Slova a v moci Logu, v Ježíši Kristu přináší spásu. Ten život přijímáme vírou v Jeho zmrtvýchvstání. Proto čteme v listu svatého apoštola Pavla Efezanům o nesmírném bohatství Boží dobroty.
 


Bratři! 
   Nekonečně milosrdný Bůh nás miloval svou velikou láskou, a když jsme byli mrtví pro své hříchy, přivedl nás k životu zároveň s Kristem. Za to, že jste zachráněni, máte co děkovat Boží dobrotě. Když vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás, a když vykázal jemu místo v nebi, vykázal je zároveň i nám, protože jsme s ním spojeni. Tím chtěl v budoucím čase ukázat nesmírné bohatství své milostivé dobroty vůči nám, a to pro Krista Ježíše. 
   Té záchrany docházíte z Boží dobroty skrze víru. Není to vaší zásluhou, je to Boží dar! Dostáváte ho ne pro skutky, aby se nikdo nemohl chlubit. Jsme přece jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům. Bůh je předem připravil, abychom je pak uskutečňovali ve svém životě. 


Na naší cestě k Velikonocům, řekl před několika lety o postní neděli Laetare Svatý otec Benedikt XVI., jsme došli ke čtvrté neděli postní. Je to putování spolu s Ježíšem pouští, tedy doba, ve které se více naslouchá Božímu hlasu, a strhávají se masky pokušením, které promlouvají v našem nitru. Na horizontu této pouště vystupuje kříž. Ježíš ví, že představuje vrchol jeho poslání. Kristův kříž je vskutku vrcholem lásky, která nám uděluje spásu. On sám to říká v dnešním evangeliu podle sepsání svatého Jana: „Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“. Tento odkaz se týká události, která se stala během exodu z Egypta. Izraelité byli napadáni jedovatými hady a mnozí umírali. Bůh proto nařídil Mojžíšovi, aby vyrobil měděného hada a vztyčil jej na kůl. Pokud byl někdo uštknut hadem, měl pohlédnout na měděného hada a tak být uzdraven. Také Ježíš bude povýšen na kříž, aby každý, kdo je v nebezpečí smrti kvůli hříchu, s vírou pohlédl na Toho, který zemřel pro nás, a byl spasen. „Bůh – píše svatý Jan – přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen“.

Svatý Augustin to komentuje: „Lékař přichází nemocného léčit. Pokud se někdo nedrží lékařova předpisu, sám se vydává záhubě. Spasitel přišel na svět… Pokud nechceš, aby tě zachránil, sám sebe odsuzuješ“. Je-li tedy nekonečná ona milosrdná láska Boha, který dal svého Jednorozeného Syna, aby spasil náš život, pak je rovněž obrovská naše odpovědnost. Každý totiž musí uznat, že je nemocen, aby mohl být uzdraven.

Politici, starozákonní „duchovenstvo“ i lid se dopustili nevěry. Napodobovali pohanský způsob života. A to vedlo ke znesvěcení toho nejcennějšího, čím byl a co skrýval v sobě jeruzalémský chrám. Sekularizace byla příčinou, že Trojjediný Bůh dopustil zkázu chrámu, poslal své Slovo, které ukázalo moc těch, kdo chrám znesvětí rukama pohanů, zboří a židy uvrhnou do exkomunikace v Babyloně.

Cesta zpět vede k uznání tohoto stavu a jeho příčin jako vlastního i společného hříchu.

Každý musí vyznat svůj hřích, aby Boží odpuštění dané na kříži, mělo účinky v jeho srdci a v jeho životě. Svatý Augustin píše dále: „Bůh odsuzuje tvoje hříchy, a pokud je odsoudíš i ty, sjednocuješ se s Bohem… Jakmile se ti začíná nelíbit, co jsi učinil, začínají tvoje dobré skutky, protože odsuzuješ svoje špatné skutky. Dobré skutky začínají uznáním tvých špatných skutků“. Někdy má člověk raději temnoty než světlo, protože lpí na svých hříších. Avšak jedině otevřeností vůči světlu, jedině upřímným vyznáním vlastních vin Bohu přichází pravý pokoj a pravá radost. Proto je důležité přistupovat pravidelně ke svátosti smíření, zvláště v postní době, abychom obdrželi Pánovo odpuštění a zintenzivnili cestu svého obrácení.


Ježíš řekl Nikodémovi: 
   "Jako Mojžíš vyvýšil na poušti hada, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný. 
   Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. 
   Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu." 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 18. 3. AD MMXII; 

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16103S. Aurelius Augustinus, In Ioannem 12,12,…13)


Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Přicházíš nyní nasytit nás:


ty, kdo v zástupech přicházeli za Tebou,


aby slyšeli Slovo, Logos, Ježíši:


aby Tebe slyšeli a poznali v přijetí Tvého slova proměňující a uzdravující moc.

Nyní – od středy týden po neděli Laetare – budou pozváni k nasycení

jako zástup pěti tisíc mužů – a při nasycení mají poznat,

že rozmnožuješ svůj chléb, své slovo:

mají přijmout Evangelium, Symbolon a Tvou modlitbu k Otci v Duchu Svatém.

Od tohoto dne bude Tvůj Duch rozmnožovat tyto pozemské dary,

které v sobě skrývají Jeho proměňující moc.

Zároveň jsou varováni, aby tyto dary neznesvětili, nezprofanovali.

Pak by následovali osud židů, kteří ztratili chrám, vlast a možnost Ti obětovat.

Pokud by se připodobnili kultuře smrti prostředí, v němž žijí,

stali by se bezmocnými a nemocnými filantropy,

kteří nyní ničí Tebe, Chrám a Tvou Církev v Evropě.

Amen.



neděle 3. března 2024

Dominica „OCULI MEI“ - Třetí neděle postní





LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Třetí neděle postní otevírá v katechumenátu druhý stupeň přípravy ke křtu: začíná velkým exorcismem, vyčištěním duše od působení ducha zla a iluminacemi – přijímáním světla Ducha svatého a péčí o uchování „komnaty duše“ v duchovní čistotě – a to se děje upevněním a rozvinutím znalostí tajemství víry při biskupských skrutiniích, zkouškách duchovní zralosti kandidátů křtu. Skrutinií bývalo původně sedm a začínaly touto nedělí.


Proto v epištole do Efezu, kterou čteme v dnešní liturgii,  zdůrazňuje svatý apoštol Pavel nezbytnost věrnosti úkolu, který jsme na sebe přijali ve křtu svatém: uchovat čistotu duše i těla. Mezi hříchy, které tuto věrnost obzvláště narušují, uvádí smilstvo a lakotu,  nepřekročitelné překážky spásy, které ponižují  lidskou důstojnost  a probouzejí Boží hněv. Jsou to i za našich dnů ty hlavní neřesti, které nejvíce vládnou tímto světem. K nim patří podle apoštola zábavy, které podněcují smyslnost, vyjadřování a zlehčování, ironizování, které nemají v životě křesťana místo.


Na exorcismus připravuje i dnešní evangelium. Náš Pán Ježíš uzdravuje němého posedlého a připojuje závažné varování před opětovným pádem do moci ďábla, který se nechce jen tak vzdát své kořisti a dosahuje pak často nových ještě větších úspěchů. Nevydávejme ďáblu příbytek, který si v nás připravil Pán, jehož moc je svrchovaná.



3. neděle postní v cyklu B



Ve čtení z druhé knihy Mojžíšovy klade Bůh prostřednictvím svatého Mojžíše několik slov, které se stávají smlouvou, základem Tóry - stavebními kameny Chrámu, jímž je Ježíš.


    
Bůh vyhlásil všechna tato přikázání: "Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě.
   Neuděláš si modlu, totiž žádnou podobu toho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit.
   Já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivý. Sthám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají mé příkazy.
   Nezneužiješ jména Hospodina, svého Boha. Hospodin nenechá bez trestu toho, kdo by jeho jména zneužíval. Pamatuj na den sobotní, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvé-ho Boha.
    Nebudeš dělat žádnou práci, ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin dni sobotnímu požehnal a oddělil ho jako svatý.
   Cti svého otce i svou matku, abys dlouho žil na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.
   Nezabiješ. Nezcizoložíš. Nepokradeš. Nevydáš křivé svědectví proti svému bližnímu.
   Nebudeš dychtit po domu svého bližního. Nebudeš dychtit po ženě svého bližního, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu." 



Slova, která dává Bůh, jsou slovy věčného života, protože vycházejí z Tóry, z Chrámu, kterým je Vtělený Logos, Slovo – Boží Syn. Proto svatý Žalmista zpívá:


Pane, ty máš slova věčného života. 
Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost.

Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci, Hospodinův rozkaz je jasný, osvětluje oči.

Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé.

Dražší jsou nad zlato, nad hojnost ryzího zlata, sladší jsou nad med, nad šťávu z plástů
.
 

Moudrost Boží – Logos Boží, Kristus Ježíš je „slabý“ v očích tohoto světa a silný v očích toho, který uvěřil a přijal sílu Jeho Ducha. O tom svědčí ve čtení z prvního listu Korinťanům svatý apoštol Pavel:


Bratři!
   Židé si přejí zázraky, Řekové zase hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného. Židy to uráží a pohané to pokládají za hloupost. Ale pro ty, kdo jsou povoláni, ať jsou to židé nebo pohané, je Kristus Boží moc a Boží moudrost. Neboť "pošetilá" Boží věc je moudřejší než lidé a "slabá" Boží věc je silnější než lidé.


Spolu se svými učedníky, řekl o Květné neděli před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., vystoupil Ježíš s rostoucím zástupem poutníků z Galilejské nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a učinil, aby jej lidé mohli oslovovat ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce, svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále: posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a člověka.


Při vjezdu do Jeruzaléma vzdává lid Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu slovy poutnického Žalmu 118: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“. Potom vchází do chrámu. Ale tam, kde by měl být prostor pro setkání Boha a člověka, nachází prodavače zvířat a penězoměnce, kteří obsadili místo modlitby svými obchodními záležitostmi. Zvířata byla pochopitelně prodávána proto, aby byla v chrámě obětována. A poněvadž se v chrámu nemohlo používat mincí, na kterých byl obraz římského císaře, který protiřečil pravému Bohu, bylo zapotřebí směnit je za mince, na kterých tyto modlářské obrazy nebyly. To všechno ale mohlo být konáno jinde. Prostor, ve kterém k tomu docházelo, měl totiž podle svého určení být nádvořím pohanů. Bůh Izraele je totiž jediným Bohem všech národů. A třebaže pohané nevstupovali takříkajíc do vnitřku chrámu, mohli se alespoň na nádvoří víry účastnit modlitby k jedinému Bohu. Bůh Izraele, Bůh všech lidí vždycky očekával i jejich modlitbu, jejich hledání, až jej budou vzývat. Nyní tam však dominovaly obchody - záležitosti legalizované kompetentními autoritami, které měly z výtěžku prodavačů svůj prospěch. Prodavači jednali správně podle platného ustanovení, ale ustanovení samo bylo zkažené. „Chamtivost, která je modloslužbou“, říká List Kolosanům . Toto je modloslužba, kterou Ježíš potkává a v souvislosti s níž cituje Izaiáše: „Můj dům ať je domem modlitby“ a Jeremiáše: „ale vy z něho děláte lupičské doupě“. Proti špatně interpretovanému ustanovení klade Ježíš své prorocké gesto a brání tak opravdové ustanovení, které se nachází v Zákoně a Prorocích.


To všechno má dnes sloužit k zamyšlení také nám křesťanům: je naše víra dostatečně čistá a otevřená, takže z ní také „pohané“, lidé, kteří dnes hledají a táží se, mohou vytušit světlo jediného Boha, účastnit se v nádvořích víry naší modlitby a stát se snad svým tázáním také Jeho ctiteli? Proniká také naším srdcem a naší životní praxí ono vědomí, že chamtivost je modloslužbou? Nenecháváme snad různými způsoby vstupovat modly také do světa naší víry? Jsme připraveni nechat se vždycky znovu očistit Pánem, dovolíme Mu vyhnat z nás a z církve všechno to, co Mu protiřečí?

Při vyčištění chrámu jde však o víc než o boj proti přestupkům. Veřejně je vyhlášena nová éra dějin. Nyní začíná to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na její otázku ohledně pravého uctívání: „Nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové ctitele“. Skončila doba, kdy byla Bohu obětována zvířata. Odjakživa byly zvířecí oběti jen ubohou náhražkou, gestem nostalgie po pravém způsobu, jak uctívat Boha. List Židům o Ježíšově životě a díle klade jako motto jeden verš Žalmu 40: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“. Namísto krvavých obětí a daru pokrmů přichází Kristovo tělo, On sám. Pouze „láska až do krajnosti“, pouze láska, která se skrze lidi naprosto dává Bohu, je pravým kultem, pravou obětí. Uctívat v duchu a v pravdě, znamená uctívat spolu s Tím, který je pravda; uctívat ve společenství jeho Těla, ve kterém nás Duch svatý spojuje.


V evangeliu podle sepsání svatého Jana čteme o vyčištění chrámu – na rozdíl od ostatních evangelistů – na začátku Ježíšovy veřejné činnosti, jako o jednom ze sémeion, které poukazuje na vzkříšení Ježíše. On sám předpovídá, že vstane z mrtvých a vede nás k podílu na vzkříšení cestou očisty od všeho, co v chrámu naší duše je propadlé nečistotě těch, kdo obchodují s duší a tělem. 


   Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: "Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!" Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: 'Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.'
   Židé mu však namítli: "Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?"
   Ježíš jim odpověděl: "Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím."
   Tu židé řekli: "Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?" 
   On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl. Když byl v Jeruzalémě o velikonočních svátcích, mnoho jich uvěřilo v jeho jméno, když viděli znamení, která konal. Ježíš se jim však sám nesvěřoval, protože znal všechny a nepotřeboval, aby mu někdo něco o lidech vykládal. Sám totiž věděl, co je v člověku.
 


(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Květnou neděli, Náměstí svatého Petra 16. 3. 2008; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=9222 )


O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Nepotřebuješ zkoumat lidské srdce,

víš, co je v člověku,

Ježíši, čistící chrám v Jeruzalémě i chrám mé duše poté,

co jsi čistý chrám svého těla po třech dnech opět vystavěl.

Nikdo Tě nemusí poučovat,

víš o naší touze po věčné lásce

i o démonech, kteří k ní uzavírají cestu:

obojí je v našem srdci;

síla“ slabochů i touha se pro Tebe obětovat,

zcela se Ti zasvětit – přijmout Tvou slabost v Gethsemanech i na kříži.

Pak se projeví Boží moc,

poté se staneme chrámem Tvého Ducha.

On zkoumá – scrutatur – i nejzazší komnaty naší duše,

jím se máme nechat vést,

abychom dobře zkoumali úmysly bližních

– od nejbližších až po „vzdálené politiky“ –

abychom se nenechali démonem předstírajícím sílu oklamat

a nepodpořili svým hlasem rozklad katolické víry

v našich rodinách,

manželstvích,

v zasvěceném celibátním životě,

ve farnosti,

v našem českém národě.

Amen.


sobota 15. dubna 2023

Velký pátek A.D. 2023

 


Vyprošuji všem 

požehnané prožívání Velikonoční doby

a posílám požehnání 

k rozjímání dosavadních částí  'Chvíle s Benediktem' 

- z nemocnice.

O. Vladimír




 

pátek 31. března 2023

KVĚTNÁ NEDĚLE

AD MMXI:


Jásot z periférie



zaznívá, jak upozorňuje Svatý otec Benedikt XVI. ve vstupní kapitole nové knihy, druhého dílu svého osobního vyznání víry v Ježíše Krista, ve vstupu Capitis Ecclesiae, Hlavy Církve, jež se zrodila z následných „kapitol“, totiž působení Ducha Ježíše Krista v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, do Jeruzaléma, města, které se tak v nebeské slávě stává z ruin dobytého Siónu a strženého Chrámu královským městem pro všechny věřící, tedy pro mnohé.

Ač letos čteme o tomto dění v evangeliu sepsaném podle svatého Matouše, přesto nás do celé události, uvádí svatý Jan. Tak nám otevírá exegezi Svatého Ducha papež Benedikt XVI.:: milovaný učedník nás zpravuje o třech slavnostech Paschy, kterých se Ježíš - právě během svého tříletého veřejného působení - zúčastnil.

První byla jeruzalémskou Paschou, při níž On, Boží Syn, vyčistil dům svého Otce od akcionářů dlících na nepříslušných místech, druhou byla Pascha, pro niž na břehu polopohanského galilejského jezerního kraje připravil zázračným rozmnožením dostatek chleba pro všechny - již nežidovské - katolické chrámy světa.

A třetí? Ta se stala „Jeho“ velkou paschou smrti a zmrtvýchvstání: je základem křesťanské Velké noci Paschy křesťanů.

Synoptikové uvádějí jen jednu velikonoční slavnost - totiž tu, která je paschou Kříže a Zmrtvýchvstání, Cesta Ježíšova se přitom právě u svatého Lukáše jeví jako jediné poutní stoupání z Galileje do Jeruzaléma.

Jedná se o „výstup“ především ve smyslu geografickém: Genezaretské jezero leží asi 200 metrů pod hladinou moře. Jeruzalém zhruba 760 metrů nad mořem. Každý ze synoptiků nám líčí jako Stupně tohoto výstupu tři Ježíšovy předpovědi o jeho utrpení a tím zároveň poukazují na vnitřní výstup, který je v oné vnější cestě naplňován: vystoupení ke Chrámu jako k místu, na němž Bůh chtěl dát přebývat „svému Jménu“; tak je popsán Chrám v knize Deuteronomium.“

V celé hloubce je tedy - protože z hloubi a noci helenizované, „zesvětštělé“ Galileje, kvůli jejímž dosud pro spásu doutnajícím obrodným náboženským touhám vzbudil Bůh v Nazaretě Betlémské světlo - v Boží řeči evangelistů, pravé Theo-logii, je představováno tajemství Unionis hypostaticae: z temnot vystupující, ascendens, Světlo světa, Ježíš, ve všem nám podobný kromě hříchu a připodobňující se a beroucí na sebe prokletí nejhoršího z nás. On prochází odpadlickým Samařím, sousedstvím, s nímž se nemluví - pln lásky, divu a zázraků, On sám Sémeion pravé ekumény - až ke Chrámu, kde stejné Betlémské světlo, počaté a nesené ascendencí, anabází Matkou Církve z Nazareta, září i Samaritánům ve velikonoční hodovní síni na novém Garizím, na novém Siónu, když nad chlebem říká:“Toto je mé tělo; nad vínem, toto je má krev - pro mnohé se vylévá.“

Jeho zář potvrzuje i setník na Kalvarii, když, poté, co jej probodl, volá:“Vpravdě toto byl - a nyní zmrtvýchvstalý s touto ranou uprostřed Církve je - Boží Syn!“

Nyní se tajemství Hypostatické jednoty odhaluje i těm, kteří by se jej právem báli jako aquily descendens, orla i orličníka, dravce ohrožujícího démony spoutávající duši člověka až k pronásledování Jeho království.

Posledním cílem tohoto Ježíšova „výstupu“ je jeho odevzdanost na kříži, jež ruší staré oběti; je výstupem, který list Židům popisuje jako vystoupení ke stanu zbudovanému již nikoli lidskýma rukama: to znamená vstup do samého nebe, před Boží tvář. Tento výstup před samotnou Boží tvář vede přes Kříž, jde o výstup k „lásce až do krajnosti“, jíž je samotná Boží hora.“

Zde rozvíjí Svatý otec Benedikt XVI. do teologické hloubky myšlenku, již do této hloubky - tehdy vánočního tajemství Boží lásky v tomto světě, ve světle křesťanské misie - předznamenal ve své první encyklice Deus caritas est:

Jak si máme prakticky představit tuto cestu výstupu a očisty. Jak musí být láska prožívána, aby se splnilo lidské i božské přislíbení?

V protikladu k ještě hledající a neurčité lásce je (agapé) vyjádřeno zakoušení lásky, která je nyní skutečným objevem druhého a tak překonává sobecký sklon, který předtím ještě výrazně převládal. Láska se nyní stává starostí o druhého a pro druhého. Nechce už jen samu sebe „ponoření do opojného štěstí“ chce dobro pro milovaného: stává se zřeknutím, stává se již obětí, ano, chce to.

K výstupům lásky a jejím vnitřním očistám patří to, že láska nyní chce neodvolatelnost a to ve dvojím smyslu: ve smyslu výlučnosti „jen tento člověk“ - a ve smyslu „navždy“.

Objímá celek existence ve všech jejích rozměrech také v časových dimenzích. Nemůže tomu být jinak, protože její přislíbení má za cíl neodvolatelné, konečné: láska směřuje k věčnosti.

Ano, láska je „extáze“, ale ne extáze ve smyslu opojného okamžiku, nýbrž extáze jako stálá cesta z do sebe uzavřeného Já k osvobození (onoho) Já, k oddanosti a právě tak k nalezení sebe, ano, k nalezení Boha: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ říká Ježíš slovo, které se u něho v mnoha obměnách v evangeliích vrací.

Ježíš tím popisuje svou vlastní cestu, která vede skrze kříž k zmrtvýchvstání - cestu pšeničného zrna, jež padne do půdy a umírá a tak přináší bohaté plody; avšak popisuje tím také podstatu lásky a lidské existence vůbec (vycházeje) ze středu své vlastní oběti a své lásky, jež se v ní naplňuje.“



(z knihy Joseph Ratzinger, Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Vom Einzug in Jerusalem bis zur Auferstehung,Band II.,Freiburg, Breisgau, Wien AD 2011p. 16 - 17;

a z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Deus caritas est, art. 6; zdroj: www.radiovaticana.cz)



MODLITBA

Jako člověk na periferii velkoměsta, Jeruzaléma ukřižovaný,

jsi, Ježíši,

Logos en Arché, princeps věcí viditelných i neviditelných.

Na periferii starobylého města Jericha dáváš slepým prohlédnout tak,

že Tebe

- jsi Kýrios jejich života, jejž nyní vidí -

následují ve vnitřně náročném výstupu k naplnění Otcovy vůle

do horního města Jeruzaléma;

až na jeho zvýšený popravčí pahorek Golgotu jsou zváni.

Děkujeme Ti za mystagogickou exegezi Svatého otce Benedikta XVI.,

jíž nás uvádí do tajemství nadcházejícího Svatého týdne

rozjímáním o Tvém výstupu,

jež v sobě nese trojí předpověď hlubokého sestupu

na úroveň zločince, otroka, toho, jenž byl nejkrutěji - vždyť jsi Boží Syn - popraven.

Zároveň nám Tvůj náměstek na zemi ukazuje,

spolu se svatým Matoušem a Markem, zástupy, množství Bartimaiů,

kteří díky Tobě uviděli a poznali, že jsi nový David, král Církve.

Oni nepatří mezi lid jeruzalémský,

který se již při zprávě o Tvém narození ulekl spolu s krutým Herodem,

lid, jenž nyní je při Tvém prorockém gestu - vjezdu Krále - Mesiáše,

zachvácen vzrušením“

- Tvůj evangelista svatý Matouš se přitom vyjadřuje příměrem zemětřesení!

Lid Tě na rozdíl od zástupů přitom nezná a „neuvidí“:

zde se naplňuje tragédie města,

které nepoznalo čas Tvého navštívení

a bude zanedlouho na Piláta volat „Ukřižuj!“

Zástupy bývalých slepců, katechumenů z periferie,

Tě již nyní vyznávají,

a tak - jak Matka Tereza činem říká -

jsou v samém srdci vyčištěného Chrámu,

v němž rozmnožuješ ve Svatém triduu Sebe: pokrm a nápoj spásy -

v srdci trpící Církve.

Amen.



AD MMXIV:


Pašijový týden krymských misionářů



    Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 
    Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
 

Slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, jejž slavíme tuto neděli, není již pouze opakováním historické události při čtení vstupního evangelia a v průvodu s ratolestmi na začátku dnešní liturgie Květné – Palmové neděle, ale především vyznáním víry, že Ježíš, jenž jako král vjel na oslátku do ulic Jeruzaléma, je Kýrios, Pán, který prošel ulicemi hroznou křížovou cestou až k smrti na Golgotě a vstal z mrtvých třetího dne. Celé Pašije jsou proroctvím o zmrtvýchvstání, které se splnilo a naplňuje v jeho Církvi.

To byla slova víry Chazarům – židům a muslimům - které při své diplomatické a misijní cestě svatí Cyril a Metoděj přinesli na Krym. Především zde ovšem – u hrobů těch, kdo Ježíše následovali na smrt a ke zmrtvýchvstání - slavili mši svatou, svatou liturgii, tak jako předtím v tichu olympských klášterů. Na Krymu, kde s vírou přistoupili ke hrobům svatých mučedníků, kde se takto dotýkali jejich duchovních i pozemských relikvií, začíná úspěšná misie svatých Cyrila a Metoděje mezi Slovany – její svatost.

Cyril, přitahován bratrovým příkladem, uvedl Svatý otec Benedikt XVI. ve své katechezi, se rozhodl zanechat vyučování a vydal se na horu Olymp meditovat a modlit se. Několik let poté - kolem roku 861 - jej však císařská vláda pověřila misií mezi Chazary u Azovského moře, kteří žádali, aby k nim byl poslán literát, který by uměl diskutovat s židy a Saracény. Cyril se za doprovodu bratra Metoděje zdržel delší dobu na Krymu, kde se naučil hebrejsky. Tady také nalezl tělo papeže Klementa I., který tam byl poslán do vyhnanství. Našel jeho hrob, a když se spolu s bratrem vydali na zpáteční cestu, odnesli si s sebou jeho cenné relikvie. Když došli do Konstantinopole, byli oba bratři posláni na Moravu císařem Michaelem III., na kterého se moravský kníže Rostislav obrátil s touto přesnou žádostí: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru.“ Misie měla záhy neobvyklý úspěch. Oba bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si mezi lidem velké sympatie.




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 17. 6. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz

a ze Života sv. Konstantina-Cyrila, XIV)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA



Slovo dnešního pašijového evangelia podle sepsání svatého Matouše

o Tvém utrpení, umučení a zmrtvýchvstání je,

Ježíši, smrtí dávající věčný život,

ukazatelem cesty všem mučedníkům

ve chvíli jejich pozemského odchodu k Tobě,

nejen slovem vyučování katechumenů,

aby se nebáli v křestním pramenu utopit starého člověka

se všemi jeho neřestmi a prázdnotou života,

ale také, aby se nebáli pro Tebe obětovat svůj pozemský život

až k prolití krve.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. o svatých slovanských misionářích,

věrozvěstech Cyrilu a Metoději,

v nichž zdůrazňuje nebeskou hodnotu

mučednického hrobu svatého papeže Klimenta

a úctu obou soluňských bratří

k tomuto mučeništi

a místu uchovávajícímu ostatky mučedníka:

jsou vzorem všech pravých misionářů katolické Církve,

kteří svůj úspěch hledají ve smrti svých pastoračních metod

a v duchovním i tělesném kontaktu s těmi,

kdo zemřeli plni Tvého Ducha mučednickou smrtí pro Tebe:

našli Tvůj misijní úspěch, své životní Pašije.

Amen.


AD MMXVII:

Neděle květů Ježíšovy lásky




V postavě Izajáše se rozvinula osobnost proroka. Bůh jej povolal, on přijal toto volání být Božím zrcadlem společnosti oddané prázdnotě a hříchu, ale i hledání záchrany. Jak učedník se stal květem péče Nejsvětější Trojice o spásu lidstva – i pohanů, jako zralý muž podstoupil podle Tradice hrozné mučednictví: jeho působení přineslo plod: prorocký pohled na trpícího služebníka, Syna Božího, Ježíše:


    Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. 
    Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. 
    Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. 
    Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.


Neúspěch proroka – až po vyznavačskou či mučednickou smrt vede jej i jeho následovníky a posluchače i žalmistu k modlitbě, vrcholící Ježíšovým zvoláním na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!" 

Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti. 

Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc! 

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva." 

Apoštol v listu Filipanům vyzpíval nesmírně cenné poznání svého a našeho Pána Ježíše Krista, které vede každého člověka ke spáse: Jeho vtělení, ponížení, ukřižování, zmrtvýchvstání a naplnění Jeho Duchem každého člověka, který může, až poté, co přijme Jej v Církvi, říci: „Ty jsi Pán mého života, Ježíši!“

    Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 
    Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. 

Rok za rokem nám evangelium Květné neděle vypráví o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, uvedl své zamyšlení nad textem pašijí, letos zpívaných podle sepsání svatého Matouše Svatý otec Benedikt XVI. Spolu se svými učedníky a s rostoucím zástupem poutníků vystoupil z Galilejské nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a učinil, aby jej lidé mohli oslovovat, ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce, svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále: posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a člověka.

Při vjezdu do Jeruzaléma vzdává lid Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu slovy poutnického Žalmu 118: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“. Potom vchází do chrámu. Ale tam, kde by měl být prostor pro setkání Boha a člověka, nachází prodavače zvířat a penězoměnce, kteří obsadili místo modlitby svými obchodními záležitostmi. Zvířata byla pochopitelně prodávána proto, aby byla v chrámě obětována. A poněvadž se v chrámu nemohlo používat mincí, na kterých byl obraz římského císaře, který protiřečil pravému Bohu, bylo zapotřebí směnit je za mince, na kterých tyto modlářské obrazy nebyly. To všechno ale mohlo být konáno jinde. Prostor, ve kterém k tomu docházelo, měl totiž podle svého určení být nádvořím pohanů. Bůh Izraele je totiž jediným Bohem všech národů. A třebaže pohané nevstupovali takříkajíc do vnitřku chrámu, mohli se alespoň na nádvoří víry účastnit modlitby k jedinému Bohu. Bůh Izraele, Bůh všech lidí vždycky očekával i jejich modlitbu, jejich hledání, až jej budou vzývat. Nyní tam však dominovaly obchody „ záležitosti legalizované kompetentními autoritami, které měly z výtěžku prodavačů svůj prospěch. Prodavači jednali správně podle platného ustanovení, ale ustanovení samo bylo zkažené. „Chamtivost, která je modloslužbou“, říká List Kolosanům. Toto je modloslužba, kterou Ježíš potkává a v souvislosti s níž cituje Izaiáše: „Můj dům ať je domem modlitby“ a Jeremiáše: „ale vy z něho děláte lupičské doupě“. Proti špatně interpretovanému ustanovení klade Ježíš své prorocké gesto a brání tak opravdové ustanovení, které se nachází v Zákoně a Prorocích.

To všechno má dnes sloužit k zamyšlení také nám křesťanům: je naše víra dostatečně čistá a otevřená, takže z ní také „pohané“, lidé, kteří dnes hledají a táží se, mohou vytušit světlo jediného Boha, účastnit se v nádvořích víry naší modlitby a stát se snad svým tázáním také Jeho ctiteli? Proniká také naším srdcem a naší životní praxí ono vědomí, že chamtivost je modloslužbou? Nenecháváme snad různými způsoby vstupovat modly také do světa naší víry? Jsme připraveni nechat se vždycky znovu očistit Pánem, dovolíme Mu vyhnat z nás a z Církve všechno to, co Mu protiřečí?

Při vyčištění chrámu jde však o víc než o boj proti přestupkům. Veřejně je vyhlášena nová éra dějin. Nyní začíná to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na její otázku ohledně pravého uctívání: „Nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové ctitele“. Skončila doba, kdy byla Bohu obětována zvířata. Odjakživa byly zvířecí oběti jen ubohou náhražkou, gestem nostalgie po pravém způsobu, jak uctívat Boha. List Židům o Ježíšově životě a díle klade jako motto jeden verš Žalmu 40: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“. Namísto krvavých obětí a daru pokrmů přichází Kristovo tělo, On sám. Pouze „láska až do krajnosti“, pouze láska, která se skrze lidi naprosto dává Bohu, je pravým kultem, pravou obětí. Uctívat v duchu a v pravdě, znamená uctívat spolu s Tím, který je pravda; uctívat ve společenství jeho Těla, ve kterém nás Duch svatý spojuje.

Svatý Matouš, jehož evangeliu letos nasloucháme, poukazuje v závěru svého vyprávění o Květné neděli, po vyčištění chrámu, ještě na dvě nepatrné události, jež mají opět prorocký charakter a znovu nám jasně ukazují pravou Ježíšovu vůli. Bezprostředně po Ježíšových slovech o domě modlitby pro všechny národy, evangelista pokračuje slovy: „v chrámu k němu přistoupili chromí a slepí a on je uzdravil“. Kromě toho nám Matouš říká, že děti v chrámu provolávaly: „Hosana synu Davidovu“. Proti obchodu se zvířaty a finančním záležitostem Ježíš klade svou uzdravující dobrotu. Ona je pravým očištěním chrámu. On nepřichází jako bořitel; nepřichází s mečem revolucionáře. Přichází s darem uzdravování. Věnuje se těm, kteří se kvůli své nemoci ocitli v krajní situaci svého života a na okraji společnosti. Ježíš ukazuje Boha jako Toho, který miluje, a jeho moc jako moc lásky. Říká nám tak, co bude navždy součástí pravého kultu Boha: uzdravování, služba, dobrota, která uzdravuje.

A potom jsou zde děti, které vzdávají Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu a provolávají Hosana. Ježíš řekl svým učedníkům, že ke vstupu do Božího království je třeba se znovu stát dětmi. On sám, který objímá celý svět, se stal maličkým, aby nám vyšel vstříc, aby nás nasměroval k Bohu. Abychom uznali Boha, musíme se vzdát pýchy, která nás oslepuje a která nás vzdaluje od Boha jako by On byl naším konkurentem. Abychom se setkali s Bohem, je třeba, abychom se stali schopnými dívat se srdcem. Musíme se naučit vidět srdcem mladým, které není zatíženo předsudky a které není oslepeno zájmy. V maličkých, kteří s takovýmto svobodným a otevřeným srdcem uznávají Boha, tak Církev spatřuje obraz věřících všech dob, svůj vlastní obraz.

Drazí přátelé, připojme se k tehdejšímu procesí mladých, procesí, které jde celými dějinami. Spolu s mládeží celého světa jděme vstříc Ježíši. Nechme se od něho vést k Bohu, abychom se od Boha samotného naučili, jak správně být lidmi. Děkujme spolu s Ním Bohu, protože nám s Ježíšem, Synem Davidovým, daroval prostor pokoje a smíření, který objímá celý svět. Prosme Jej, abychom se stali i my spolu s Ním a počínaje Jím posly jeho pokoje, aby v nás a kolem nás rostlo jeho Království.


Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše




Tehdy jeden z Dvanácti - jménem Jidáš Iškariotský - odešel k velekněžím a zeptal se jich: "Co mi dáte, když vám ho zradím?" Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. 

První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?" 
    On řekl: "Jděte do města k jistému člověku a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři." Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. 

Když nastal večer, zaujal místo u stolu s dvanácti (učedníky) . Při jídle jim řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí." 
    Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já, Pane?" 
    Odpověděl: ",Kdo si se mnou namáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." 
    Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: "Jsem to snad já, Mistře?" 
    Odpověděl mu: "Ano, ty." 
To je mé tělo. To je má krev. 
Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: "Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce." 
    Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. 

Tehdy jim Ježíš řekl: "Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." 
    Petr mu na to řekl: "Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!" 
    Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." 
    Petr mu však tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci: 

Potom s nimi šel Ježíš na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: "Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!" 
    Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." 
    Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle." Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce." 

Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře," a políbil ho. 
    Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. 
    Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: "Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?" 
    V té chvíli řekl Ježíš onomu houfu: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli. 

Ti, kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si ke služebníkům, aby viděl, jak to skončí. 
    Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: On prohlásil: "Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět." 
    Velekněz povstal a zeptal se ho: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!" 
    Ježíš mu odpověděl "Ano, jsem. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích." 
    Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Odpověděli: "Hoden je smrti." 
    Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: "Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil! " 

Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila "Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem." Ale on to přede všemi zapřel: "Nevím, co povídáš." 
    Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli "Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem." 
    Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: "Toho člověka vůbec neznám!" 
    Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: 
"Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje." 
    Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!" Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal. 

    Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev.     Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem - zradil jsem nevinnou krev." 
    Odpověděli mu: "Co je nám do toho? To je tvá věc." Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se. 
    Velekněží vzali ty peníze a řekli: "Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev." Usnesli se tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Proto se tomu poli až do dneška říká Pole krve. 
    Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: 'Vzali třicet stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.' 

    Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" 
    Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem!" Na žaloby velekněží a starších neodpověděl nic. 
    Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?" Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař velmi divil. 
    Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se Barabáš. Proto když se lidé shromáždili, zeptal se jich Pilát, "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?" Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti. 
    Když zasedl na soudní stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem "Nic neměj s tím spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla." Velekněží a starší však přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich ptal: "Kterého vám z těchto dvou mám propustit?" 
    Začali volat ,,Barabáše!" 
Pilát jim řekl: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?" 
Všichni volali: "Na kříž s ním!"
On však namítl: "Ale co udělal špatného?" 
Oni však křičeli ještě víc: "Na kříž s ním!" 
    Pilát viděl, že tím nic nedosáhl, ba naopak, že bouře stále vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce a řekl: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc. " 
    Všechen lid odpověděl: "Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!" Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 

    Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali. 


Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž. 
    Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho. 
    Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. 

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže! " 
    Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď v svobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: 'Jsem Boží syn'!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. 

Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: 
    "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" 
    Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit." 
    Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. 

---------
    Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu syn Boží!" 
    Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka Zebedeových synů.

    Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie (přitom) seděly naproti hrobu. 

    Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží a farizeové společně k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: 'Po třech dnech vstanu z mrtvých.' Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: 'Vstal z mrtvých.' Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první." 
    Pilát jim odpověděl: "Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré." Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a postavili stráž. 


http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9222

O. Vladimír Mikulica