sobota 1. srpna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Strážce tajemství

18. NEDĚLE v cyklu A

V prvním čtení zve svatý Izaiáš prorocky k hodům Ježíše Krista, když popisuje mesiánskou hostinu pro ty, kdo touží po setkání s "vodou života", po znovuzrození z této vody – po svatém křtu.


Toto praví Hospodin:
    „Nuže, vy všichni, kteří žízníte, pojďte k vodě; i když jste bez peněz, pojďte, zásobte se a jezte bez peněz a zdarma víno a mléko!
    Proč vydávat peníze za to, co není chléb, svůj výdělek za to, co nesytí? Slyšte mě a budete hodovat, vychutnávat tučná jídla!
    Nakloňte ucho své a pojďte ke mně! Poslouchejte, a naplní vás nový život! Sjednám s vámi věčnou smlouvu na věrných slibech daných Davidovi.“ 


Opak konzumu jídla a pití je svaté přijímání: Trojjediný Bůh se dává tomu, kdo v Něj věří, aby mohl každý z nás štědře bližním z Jeho darů rozdávat. Píseň žalmisty se nyní v Církvi stává chvalozpěvem mše svaté.



Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine!

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.

Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí.

Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají, všem, kdo ho vzývají upřímně.



Pokrm a nápoj, jímž je sám náš Pán, nás tak pevně spojuje s Ním, že nás setkání a přebývání s Ním nic pozemského nemůže zbavit, jak píše Apoštol v listu do Říma.


Bratři!
    Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití?
    Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který nás miluje. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.




V evangeliu této neděle popisuje náš Pán a Zachránce Ježíš zázrak rozmnožení chlebů, poté, co "uviděl velký zástup, bylo mu jich líto". Po tomto pohledu ovšem Ježíš nespěchá, aby sytil, ale nejprve k sobě nechává přinášet nemocné a uzdravuje je. Nasycení má vždy předcházet napravení vztahu k Trojjedinému Bohu, který je narušován hříchem člověka – a nemoc je ovocem hříchu.


V katechumenátu je proto delší dobu trvající období modliteb spojených s vkládáním rukou a modlitbami za osvobození duše toho, který se ke svatému křtu a po něm následujícímu přijetí Nejsvětější Eucharistie připravuje.

K večeru, jak čteme v úryvku evangelia podle sepsání svatým Matoušem, k našemu Pánu přistoupili učedníci a řekli, aby rozpustil zástup, aby se lidé mohli rozejít po vesnicích a koupit si něco k jídlu. Pán však měl v úmyslu něco jiného: „Vy jim dejte jíst“. Oni však neměli než „pět chlebů a dvě ryby“. Ježíš tedy vykoná gesto, které odkazuje na tajemství mše svaté: „Vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby, dal učedníkům a učedníci zástupům“.
Zázračně rozmnožil chléb, nyní ještě chléb pozemský: připravuje učedníky i lid na zázrak, který tajemství Jeho přítomnosti bude "rozmnožovat" jejich rukama. Čteme vzápětí, že dokonce tento Dar přebývá: dokonce učedníci naplní ještě dvanáct košů, které zůstávají: jako znamení, že každý z apoštolů se má v budoucnosti – po seslání Svatého Ducha - stát eucharistickým strážcem - episkopem - uchovávání a rozdělení tohoto tajemství;že Pán Ježíš připravuje Sebe- pokrm na celou budoucnost Církve – na dvanáct věků – na této zemi, kdy ji nepřemohou ani brány pekelné – a ty působí i př zlehčování a snižování tajemství této proměny a nakonec, že po slavnosti "lámání Svatého svatých" zůstává stejné tajemství – nezměněno – jako dar lásky pro ty, kdo jsou vězněni pro víru, kdo jsou nemocní, kdo umírají a nakonec ještě jako nejvyšší dar této božské a sociální lásky: pro ty, kdo Jej v adoraci mají v tichu kaplí a chrámu uctívat.

Svatý Maxim Vyznavač prohlašuje, že Boží Slovo, „se z lásky k nám snížilo k tomu, aby se zpřítomnilo v těle, vzešlé z nás a podobné nám s výjimkou hříchu, a předložilo nám nauku takovými slovy a příklady, jež jsou vhodné pro nás“. 


    Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.
    K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“
    Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“
    Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“
    Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“
A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.


Z promluvy papeže Benedikta XVI. před modlitbou Pozdravení andělského, Castel Gandoflo, 31. 7. AD MMXI, srv.:https://www.vaticannews.va/en.html;
Svatý Maxim Vyznavač, Ambiguum 33: PG 91, 1285 C
P. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Vystoupil jsi z loďky,

Ježíši, uzdravení nemocných duší

v zázračném rozmnožení pozemských chlebů.

Nechal ses loďkou dopravit

svými budoucími biskupy a kněžími

z osamělého a tichého místa

přebývání u Tvého Otce v Duchu Svatém:

připlouváš z břehu modlitby Nejsvětější Trojice

a vystupuješ k zástupům, které po smrti toho,

jenž na Tebe jako na Beránka ukázal,

Tě jako Beránka Božího,

jenž snímá hříchy a nemoci světa

osobně poznávají jako svého Zachránce.

Vyučuješ své učedníky, budoucí biskupy a kněze,

když je vybízíš, aby oni sami pečovali o svěřené duše těch,

kdo v Tebe věří.

"Vy jim dejte jíst," říkáš těm,

kdo mají tuto Tvou výzvu přijmout

jako podíl na Tvém svátostném životě,

jako závazek své lásky, která se Ti zcela zasvětila,

jako podíl na společenství oněch dvanácti přebývajících zázračných košů

naplněných Tebou dotýkaným chlebem:

jako podíl na slavení Nejsvětější hostiny,

při níž je i nás obsluhuješ Ty,

jenž se nám zcela dáváš;

jako podíl na svaté hodině adorace,

při níž těm, kdo se Ti klanějí,

dáváš slyšet svůj hlas,

poznat svou vůli

a sílu ji konat:

sytíš nás pro cestu domů – do svého nebeského království.

Amen.




sobota 25. července 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






Konec království člověka

počátek: arché Království Ježíšova




17. neděle cyklus A

„Liturgie nám dnes ve čtení z první knihy Královské,“ komentuje liturgické texty Svatý otec Benedikt XVI., „představuje postavu krále Šalomouna, Davidova syna a následníka. Představuje nám jej na počátku jeho kralování, kdy byl ještě velice mlád. Šalomoun zdědil velmi náročný úkol, a odpovědnost, která spočinula na jeho bedrech, byla pro nezkušeného mladíka obrovská. Nejprve tedy nabídl Bohu velkorysou oběť – „tisíce celopalů“, jak praví Bible. Pán se mu pak zjevil v nočním vidění a přislíbil, že mu dá, oč jej v modlitbě prosil. Tady je zřetelně vidět velikost Šalomounovy duše: nežádá dlouhý život, ani bohatství, ani odstranění nepřátel, ale praví Pánu: „Dej svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo“. A Pán jej vyslyšel, takže Šalomoun na celém světě proslul svojí moudrostí a svými správnými úsudky.
Prosil Boha, aby mu dal „chápavé srdce“. Co znamená tento výraz? Víme, že „srdce“ v Bibli neoznačuje jenom část těla, ale střed osoby, sídlo jejích úmyslů a soudů. Mohli bychom říci: svědomí. „Chápavé srdce“ tedy znamená svědomí, které umí naslouchat, které je citlivé vůči hlasu pravdy a je proto schopné rozlišovat dobro od zla. Šalomounova prosba je motivována odpovědností za vládu nad Izraelským národem, lidem, který si vyvolil Bůh, aby světu zjevil svůj plán spásy. Král Izraele proto musí neustále usilovat o soulad s Bohem, naslouchat jeho Slovu, aby mohl vést lid po Pánových cestách, cestou spravedlnosti a pokoje. Příklad Šalomouna však platí pro každého člověka. Každý z nás má svědomí, aby byl v určitém smyslu „králem“, to znamená, aby uplatňoval velkou lidskou důstojnost a jednal podle správného svědomí, konal dobro a vyhýbal se zlu. Mravní svědomí předpokládá schopnost naslouchat hlasu pravdy, být chápavým vůči jejím pokynům. Osoby povolané vládnout, mají přirozeně ještě další odpovědnost, a tedy – jak učí Šalomoun – potřebují Boží pomoc ještě více. Každý však ve své konkrétní situaci plní své vlastní poslání. Pomýlená mentalita nám namlouvá, abychom žádali Boha o věci či výhodné podmínky. Ve skutečnosti však opravdová kvalita našeho i sociálního života závisí na správném svědomí každého, na schopnosti každého a všech rozpoznat dobro, rozlišit jej od zla a trpělivě se snažit jej uskutečňovat a tak přispívat ke spravedlnosti a pokoji.“

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát."
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?"
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."
Žalmista zpívá s „chápajícím a milujícím srdcem“, s duší obrácenou – dosud implicitně – k Božímu Duchu, k Duchu Ježíšovu, jenž v něm, Duch Božího Syna, již nyní působí, vede jej k modlitbě opěvující vyprošený a zdarma daný dar „lásky k předpisům“, v níž se skrývá láska bezbřehé svobody lidského srdce. Dar Mesiáše – „šalomouna“ – Božího vtěleného Logu.

Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře.

Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení.

Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu.

Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi. 


Papež Benedikt XVI. ve svém rozjímání nad chvalozpěvem na vtělené Boží Slovo, Logos, na Boží moudrost v listu do Kolos, ukazuje cestu těch, „kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“, jak čteme v dnešním úryvku druhého čtení z listu Římanům. Říká: „Již dříve jsme se zastavili nad velkolepou freskou Krista, Pána vesmíru a dějin, který vévodí hymnu vloženému na počátek listu svatého Pavla Kolosanům. Tento chvalozpěv rytmicky doprovází všechny čtyři týdny liturgie hodin.
Srdcem hymnu jsou verše, kde vystupuje na scénu přímým a slavným způsobem Kristus, definovaný jako
„obraz neviditelného Boha“. Řecký výraz eikon “ikona“, je oblíbeným termínem apoštola: ve svých listech jej užívá devětkrát, tím, že jej uplatňuje jak na Krista, dokonalou ikonu Boha, tak na člověka, obraz a sláva Boha. Ten však hříchem „zaměnil vznešeného a nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka“ a raději se klaněl modlám, a stal se jim podobným.
Musíme proto stále vytvářet svůj obraz podle podoby Božího Syna, protože jsme byli
„vytrženi z moci temnosti, a převedeni do království jeho milovaného Syna".
Kristus je pak prohlášen za „věrný obraz neviditelného Boha“. Kristus je dříve než celé tvorstvo, protože byl zplozen od věčnosti: proto „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“. Také starobylá hebrejská tradice tvrdila, že „celý svět byl stvořen pro Mesiáše“.
Pro apoštola je Kristus principem soudržnosti (
„všechno v něm trvá“), je prostředníkem („skrze něho“), tak konečné určení, k němuž směřuje všechno stvořené. On je „první z mnoha bratří“ neboli Syn par excellence (po výtce) ve velké rodině Božích dětí, do které nás zařazuje křest.
V tomto bodu pohled přechází na svět stvoření a dějin: „Kristus je hlava těla, to je Církve“ a je jí už skrze své Vtělení. Vždyť vstoupil do lidského společenství, aby je držel a spojil v jedno „tělo“, to je v harmonickou a plodnou jednotu. Soudržnost a růst lidstva mají v Kristu svůj kořen, vitální stěžejní bod, „princip“.
Právě tímto primátem se Kristus může stát principem vzkříšení všech
„prvorozeným z mrtvých“, protože „všichni budou povoláni k životu v Kristu... Na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde“.
Hymnus se chýlí k závěru a oslavuje „plnost“, v řečtině pleroma, kterou má Kristus v sobě jako dar Otcovy lásky. Je to plnost božstvím, které vyzařuje do vesmíru a do lidstva, tím, že se stává pramenem pokoje, jednoty a to dokonalé jednoty.
Toto
„usmíření a zjednání pokoje“ je vykonáno „krví prolitou na kříži“, jíž jsme byli ospravedlněni a posvěceni. Tím, že vylil svou krev a tím, že dal sám sebe, Kristus vylil pokoj, který je v biblické řeči souhrnem mesiášských darů a spásonosná plnost, na celou stvořenou skutečnost.
Hymnus proto končí v zářivém horizontu smíření, jednoty harmonie a pokoje, na něm se slavnostně tyčí postava jeho tvůrce Krista, milovaného Syna Otce.
Nad tímto hutným úryvkem uvažovali spisovatelé starobylé křesťanské tradice. Svatý Cyril Jeruzalémský v jednom svém rozhovoru uvádí chvalozpěv z listu Kolosanům, aby odpověděl nejmenovanému muži, který se ho ptal: „Říkáme tedy, že Slovo, zplozené Bohem Otcem trpělo za nás ve svém těle?" Odpověď podle kantika je kladná. Vždyť, tvrdí Cyril, „obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva, viditelného i neviditelného, pro něhož a skrze něhož všechno existuje, byl dán…za hlavu Církvi“: on je nadto „prvorozený z mrtvých“ to je první v řadě mrtvých, kteří jsou vzkříšeni. On - pokračuje Cyril - „přijal za své všechno, co je člověka, a podstoupil smrt na kříži a nic nedbal na urážky. My říkáme, že není obyčejným člověkem, zahrnutým kdovíjakými poctami, pro své spojení s námi, byl za nás obětován, ale je to týž Pán slávy, ten který byl ukřižován“. Před tímto Pánem slávy, znamením svrchované lásky Otce i my pozvedáme svůj chvalozpěv a klekáme, abychom se mu klaněli a děkovali mu.

Bratři!
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.



Dnešní text z evangelia podle sepsání svatého Matouše je třetím pokračováním Ježíšova Jezerního kázání o Božím království.
Ve své knize o Ježíši z Nazareta, Božím Synu, píše papež Benedikt XVI. o různých výkladech těchto podobenství, o různorodé snaze pochopit, co je Boží království. Nechápou ti, kdo stojí mimo Církev a jako zástupy neslyší výklad těchto parabol o Království jako učedníci – katechumeni, jimž vše Ježíš, na požádání, vykládá, jsou často sváděni snahou projektovat Ježíšovo myšlení na pozadí a do povrchních „principů“ zmatků té či oné doby či osobnosti.
Svatý otec Benedikt XVI. zmiňuje v této své knize období před první světovou válkou, kdy někteří, nezakotvení v plnosti víry Církve – je citován názor jednoho z nich, bratra Adolfa von Harnacka, vyzdvihují Ježíšovu revoltu proti farizeům a zákoníkům, jeho morální imperativ, jímž nám otevírá Boží království a je představuje. Výsledkem takového názoru je okleštění křesťanství a Království na morálku, dobré vztahy mezi lidmi, na humanismus ničící vše božské a věčné.
Druhá forma exkluzivního, jen jeden akcent upřednostňujícího, tudíž heretického výkladu Ježíšových slov o Království, je důraz na eschatologii, o níž se náš Pán v některých parabolách zmiňuje. Zvláště v podobenství o koukolu, plevelu a pšenici minulé neděle a dnes o rybářské síti.
Tato interpretace se rozšířila v minulém století zvláště v období první světové války. Do určité míry právě jako projekce „sebe“ do pak již více a více zdánlivě Božího světa, do Království.
Tyto často protestantské výklady, jimž ovšem podlehli i méně věřící katoličtí biblisté, zakrývají to nejdůležitější, co je „conditio sine qua non“, podmínkou, bez níž nikdy nelze rozvíjet vnímání posvátné tradice případně jejího zapsaného textu v Bibli. A tím je apoštolská, katolická víra Církve v Ježíše Krista, jenž je především sám Královstvím, o němž ve svých podobenstvích hovoří.

Ježíš řekl zástupům:
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano."
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré." 

srv. Sanhedrin 98 b;
Perché Cristo é uno: Collana di Testi Patristici, XXXVII, Roma, 1983 str. 101;
O.Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Do rybářské sítě,
pro Tvé království v nebi,
jsi, Ježíši, poklade skrytý v poli,
nejvzácnější perlo,
pro niž rybář Petr opustil vše,
nechal jím
- a jeho spoluapoštoly až dodnes necháváš -
zahrnout vše:
každou duši ať jde ke spáse či k zavržení.
Tví andělé na konci času oddělí užitečné od neužitečných:
Neužitečnými se stali ti, kdo svedli od Tvého království sebe i druhé,
ti, kdo jej představili jako charitativní humanistický spolek;
ti, kdo se takto stali stoupenci falešné, svůdné svobody,
na jejímž konci čeká otrokář satan,
neuvěřili, že jsi nepřišel ve svém království zákon zrušit,
ale naplnit svým a Otcovým Duchem.
Od Tvého království svedli i ti,
kdo důrazem na „konec světa“ a na Tvůj příchod se snaží vést k morálce
a povyšují ji nad instituci Církve,
a tím svádějí sebe i druhé od Tvé milosti a pomoci.
Jen Tví učedníci, kteří v Tebe věří a prosí Tě o výklad Tvých slov,
jen ti, kdo se modlí k Tobě,
mohou poznávat,
že současný rozklad západoevropské říše
odvolávající se na své hodnoty poskvrněné démony,
přežije Tvé království,
jímž jsi Ty, jako jeho arché:
vládnoucí princeps – král,
skrytý v Nejsvětějším mysteriu,
v této svátosti.

Amen.








sobota 18. července 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Neprotivení se násilí“ ve škole Mariině




16. neděle cyklu A

V prvním čtení dnešní neděle z knihy Moudrosti se ona sama – srdcem a ústy Duchem svatým inspirovaného Filosofa – modlí před námi: před zástupy, které se teprve učí v Boha a v Božího Syna Ježíše věřit, a před učedníky a apoštoly, které On – vtělená Moudrost a Slovo – učí víru v Něj předávat.
 
    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě.
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.
    'Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný.
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti. *


Svatopisec povolaný Duchem svatým, aby komponoval budoucí církevní zpěv a hudbu, prorokuje v modlitbě. Modlí se k Bohu, vypočítává, opěvuje v dnešním úryvku devět Božích vlastností, které nám Duch svatý dává poznávat na Ježíši Kristu, Apoštolu Nejsvětější Trojice, abychom tak mohli v Ježíši, našem Pánu, poznat cestu k Otci, do nebe.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.

Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.

Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.



Každý z pokřtěných se má stát svatopiscem své knihy pozemského a posmrtného života. Nejsme často, zvláště ve víře ve vzkříšení, v mocný zásah Boží při transubstanciaci, dokonce i ve víře ve větší účinnost zbraní Ducha svatého než psychologických možností či fyzické agrese, silní. Apoštol národů nám ve svém listu do Říma představuje, jakoby v prvním stupni, tajemství působení Ducha v nás, aby nás ke svatopisectví osobního duchovního deníku, dialogu s Ježíšovou Prozřetelností, inspiroval. Zároveň ovšem Duch Ježíšův a Otcův v nás, implicitně podle dnešního úryvku z listu Římanům, vyjadřuje „nevyjádřitelné“. Jak říkají svatoviktorští teologové, jen Slovo může představit nepředstavitelného Stvořitele i sebe jako Vykupitele. Proto nás Apoštol připravuje na pokornou svatodušní školu první učednice Pána – i v tomto smyslu Spoluvykupitelky – která naslouchá Ježíšovi jako samotnému podobenství, ikoně Otce s nejčistším srdcem, aby mohla chápat a vykládat jeho následující podobenství o nebeském království, o „nevyjádřitelném“.


Bratři!
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.



Před týdnem nám Svatý otec Benedikt XVI. představil Ježíše jako Rozsévače i Logos, jako autobiografa v podobenstvích, která před zástupy předkládal učedníkům a apoštolům, aby jim je později – na jejich pokornou žádost – vykládal.
V dnešním liturgickém úryvku z evangelia podle sepsání svatého Matouše postupuje náš Učitel a Pán ve své katechezi o zrnu, o rozsévači ještě dále.
Poté, co představil démonické útoky, které čekají upřímné hledače Slova, nebeského království, obrací pozornost na druhou stranu barikády: na protilehlou stranu zla, které nechce dobro. Zla usilující všemi prostředky dobro pomluvit, oslabit, domněle „zničit“.
Po křestní katechezi o nebeském království nadchází téma pro bojovníky s vnějším nepřítelem, který ovšem dokáže v našem nitru působit podobně účinně jako naše neřesti.
Dnešní část katecheze Ježíšovy není apendixem předchozí, ale jejím dalším stupněm, stejně jako consacramentum confirmationis není apendixem svátosti křtu, ale jejím nutným svátostným rozvinutím.
A to již z toho prostého důvodu, že ten, kdo po křtu nedokáže odpovědět Ježíšovými slovy a svým životem na příchod nepřítele zasévajícího koukol, slábne ve víře až k její skutečné ztrátě.
Proto také se učedníci - po vyslechnutí tří dnešních podobenství - jakoby vracejí zpět a prosí Ježíše o výklad prvního: o koukolu a pšenici. Tím postupují, aby mohli po Ježíšově výkladu porozumět a hlavně podřídit i svůj život hořčičnému zrnu a kvasu.
Evangelní podobenství jsou krátké příběhy, které Ježíš používá, aby hlásal tajemství nebeského království. Užitím obrazů a situací každodenního života, nám chce Pán „ukázat vlastní základ všech věcí. Ukazuje nám...Boha jednajícího, který vstupuje do našeho života a chce nás vzít za ruku“. Tímto typem promluv božský Mistr vybízí k uznání primátu Boha Otce. Tam kde není On, nic nemůže být dobré. Tato priorita rozhoduje o všem. Nebeské království označuje právě Boží vládu, a to znamená, že jeho vůle musí být přijata jako vůdčí kritérium naší existence.
Tématem, které obsahuje evangelium této neděle, je právě nebeské království. „Nebe“ netřeba chápat jenom ve smyslu výše, která nás přesahuje, poněvadž tento nekonečný prostor obsahuje i lidské nitro. Ježíš přirovnává nebeské království k obilnému poli, aby nám dal pochopit, že v nás je zaseto něco malého a skrytého, co však má nepotlačitelnou životní sílu. Navzdory všem překážkám osení vyroste a uzraje. Tento plod bude dobrý jedině, pokud bude půda života kultivována podle Boží vůle. Proto nás v podobenství o pšenici a koukolu Ježíš upozorňuje, že poté, co zasel hospodář, „když lidé spali, přišel jeho nepřítel, který rozházel plevel“. To znamená, že musíme být připraveni pečovat o milost obdrženou v den křtu a dále živit víru v Pána, který brání zlu zapustit kořeny. Svatý Augustin, který komentuje toto podobenství, poznamenává, že „mnozí jsou nejprve koukolem a potom se stávají dobrou pšenicí“ a dodává: „kdyby ti, kteří jsou špatní, nebyli trpělivě snášeni, nedospěli by ke chvályhodné změně“.

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však řekl: 'Ne. - Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' "
    Předložil jim další podobenství:
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
    Pověděl jim jiné podobenství:
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl:
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
    Kdo má uši, slyš! " 

(Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský I, Barrister and Principal, Brno, 2007, p. 139;
Quaest. septend. in Ev. sec. Matth., 12,4)


O. Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jsi pokrm silných,

bojovníků, kteří dokážou ovládnout agresi,

Ježíši, Pane žně, ženců, plevele a pšenice,

Pantokratóre nad skonáním věku, nad anděly, nad satanem, nad jeho syny

a nad námi – syny Království.

Nyní Tě s vírou přijímají spravedliví,

kteří jsou voláni, aby zářili v Království našeho Otce jako slunce.

Volal jsi v Kázání na hoře k přípravě na znovuzrození z vody a z Ducha:

Neprotivte se Zlému.

Ti, kdo pochopili Tvé slovo,

jak dnes vykládáš učedníkům podobenství o koukolu a pšenici,

nezbloudili jako uctívači míru a slunce,

pochopili spolu s Tvým učedníkem svatým Augustinem,

vyučování Tebou, Magistrem a Tvým Magisteriem,

že je třeba jak trpělivě snášet útoky synů Zlého,

tak proti němu bojovat zbraněmi Ducha;

prosit Pannu Marii,

ve škole jejího Nejčistšího Srdce,

o dar se rozhodovat mezi obojím:

pro Tvé Království.

Neprotivit se Zlému.

Amen.


pátek 10. července 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Ježíš – pravá ikona - podobenství Otce


15. neděle cyklu A



V úryvku svatého evangelia minulé neděle mluvil náš Pán Ježíš ke svým apoštolům a učedníkům před zástupy. Po přímých poučení nejbližším následovalo vyučování určené pro všechny. Dnes vystupujeme s Ježíšem, Božím Synem, blíže Otci a Duchu svatému: v Duchu svatém Ježíš představuje sebe, jak uvádí v jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI., nikoli jen jako Slovo, Logos, ale jako Parabolu Otce. Představuje sebe, jak později Apoštol ze Zjevení poznává jako viditelnou ikonu neviditelného Otce v nejvyšším a nejdokonalejším podobenství, jímž je On sám. Rozsévač z dnešního Ježíšova podobenství je „těsně“ spojen s Otcem a v Duchu rozsévá Sebe-Logos. Proto papež Benedikt XVI. dodává, že podobenství o rozsévači je Ježíšovou autobiografií, a to v dějinách spásy.
Bůh – nevyjádřitelná a nepochopitelná skutečnost Jeho bytí – se nemůže vyjádřit, ukázat lidem – i těm, kdo mají horoucí touhu Jej najít, setkat se s Ním a stát se učedníky božského života, jinak než v parabole, podobenství. To již samo o sobě odkazuje na to, že On je jiný než všechno ostatní: než andělé, člověk duše- psýché. A samozřejmě je daleko více, než psychologie a každá metoda, jež k Němu vede.
Duch Boží mluví k proroku Izajášovi a činí z něj podílníka na Boží řeči, apoštola, učedníka, jenž slyší Boží hlas a je Jím volán, aby v podobenství o Bohu mluvil, jak čteme v knize tohoto proroka o tajemství Boží lásky, milosti, o sestoupení kapky vody a zrna úrody. 

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."
Z jediného semena, které odumřelo sobě a dalo růst stéblu, které nasadilo na klas, a ten přinesl „stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný“ výnos dalších nových semen, jakoby učedníků a apoštolů jediného mistra, je nakonec množství údolí, jež se pokrývají obilím, jak zpívá svatý Žalmista ve svém parabolickém chvalozpěvu na lásku, milost Boží:

Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.

Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.

Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.

Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.

Niterný chvalozpěv na Boží tvorstvo, na „osoby a věci“ stvoření, který vytryskne ze srdce a mysli Apoštola ve chvíli, kdy popíše dějiny spásy v novém Adamovi – Ježíši Kristu – a nebezpečí zavržení soukmenovců; tento chvalozpěv jakoby se zalykal ve vyslovení nevyslovitelného: chválou na touhu po slávě, která vychází z vědomí nicotnosti, na otroctví a determinací smrtí provázenou smrt přesahující touhou po svobodě, sténáním, utrpením a naříkáním, v němž se skrývá žízeň stát se Božími syny, učedníky Boha. Toto apofatické sténání duše touží po Ježíši Kristu, jehož už Apoštol důvěrně mysticky poznal a kterého v mysteriu mše svaté přijímá. On toto vše nevyslovitelné vyslovil v jediném podobenství, jímž je On sám, v podobenství o pšeničném zrnu, jímž se stal na kříži. Takto naši duši svatý Pavel připravuje v chvalozpěvu na sténání tvorstva v dnešním úryvku z listu Římanům na příchod Otce v Duchu skrze Slovo: 

Bratři!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.

„V evangeliu dnešní neděle podle sepsání svatého Matouše,“ uvedl před několika lety liturgická čtení Svatý otec Benedikt XVI., „Ježíš oslovuje zástup známým podobenstvím o rozsévači. V jistém smyslu je toto podobenství „autobiografické“, protože reflektuje samu Ježíšovu zkušenost kázání. Ztotožňuje se s rozsévačem, který rozsévá dobré semeno Božího Slova a všímá si různých účinků, kterých se mu dostává, podle způsobu, jakým byla jeho zvěst přijata. Někdo naslouchá Slovu povrchně, ale nepřijímá je; někdo jej nejprve přijme, ale nemá vytrvalost a ztrácí všechno; někdo je přemožen starostmi a sváděním světa a někdo naslouchá vnímavě jako dobrá půda. A tady Slovo přináší hojné plody.
Toto evangelium však zdůrazňuje také „metodu“ Ježíšova kázání, tj. právě užívání podobenství. „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – zeptali se učedníci“. A Ježíš odpoví tím, že poukáže na rozdíl mezi nimi a zástupem. S učedníky, tedy s těmi, kdo se už rozhodli pro Něho, může mluvit o Božím království otevřeně; ostatním jej však musí hlásat v podobenstvích právě proto, aby je podnítil k rozhodnutí, obrácení srdce; podobenství totiž svojí povahou vyžadují interpretaci, interpelují inteligenci, ale také svobodu. Svatý Jan Zlatoústý vysvětluje: „Ježíš pronesl tato slova s úmyslem přitáhnout své posluchače k Sobě, povzbudit je a ujistit, že pokud se obrátí k Němu, uzdraví je“ Pravým „podobenstvím“ Boha je totiž samotný Ježíš, jeho Osoba, která svým lidstvím skrývá a zároveň zjevuje božství. Tímto způsobem nás Bůh nenutí, abychom v Něho věřili, ale přitahuje nás k Sobě pravdou a dobrotou svého vtěleného Syna. Láska totiž vždycky respektuje svobodu.“

    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

S. Ioannes Damascenus, Commentari) al Vangelo, 45,1-2)

O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jsi Chléb,
Ježíši, ukřižovaný na nejkamenitějším,
nejvíce trním obepnutém místě,
na okraji cesty z Jeruzaléma na popraviště za hradbami.
Sem padlo zrno Boží, Logos -
Tys zde zemřel své lidské vůli,
a proto zázračně vydáváš nevyčíslitelné množství zrn,
jež po Letnicích, Ty, Pokrm, Chléb věčného života
shromáždíš.
V podobenství popisuješ, Ježíši, pravý obraze Otce,
svou golgotskou smrt, krutost Tvých mučitelů,
když líčíš skálu, trní a pošlapání Tvého lidství a božství
i utrpení zrn, která umírají tísněna takto satanem
bez víry v Tvou výkupnou obětní smrt na Kalvárii.
O Letnicích hovoříš v parabole: prorokuješ o svých apoštolech a učednících,
křesťanech, kteří ve svátosti znovuzrození
zemřou na Tvé Golgotě, v Církvi,
a ve spojení s Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním
přinášejí stonásobný, šedesátinásobný i třicetinásobný užitek.
O Tvém zmrtvýchvstání a seslání Tvého Ducha od Otce
mluví v podobenství Evangelista Staré smlouvy,
když líčí Slovo Boží – Tebe - sestupujícího ve vláze Ducha na zem,
v Rozsévači, který sklízí první dary Ducha pro Církev
a ji zakládá:
pro Ty, kdo chtějí v pozemském a posmrtném životě přinést a zakusit největší užitek:
ti, kdo vše pro Tebe opustí,
stonásobný.
Amen.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Strážce tajemství 1 8. NEDĚLE v cyklu A V prvním čtení zve svatý Izaiáš prorocky k hodům Ježíše Krista, když popisuje mesi...