Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Krize na Golgotě

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." 
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. 
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. 
Dříve než učedníci porozumějí Písmu a trojímu proroctví Ježíšovu o Jeho zmrtvýchvstání, dříve než uvěří a jsou naplněni vše lidské přesahující radostí Ducha svatého, nejprve porozumějí „sestoupení k mrtvým“. Poznáním o Ježíšově sestoupení do smrti jsou uváděni do pravého porozumění, do krize. Ta začíná hrůzou jidášské zrady v Getsemanské zahradě, pokračuje pro mnohé úzkostnou bezesnou nocí na Velký pátek, vrcholí drastickým průvodem Křížové cesty a pro některé setrváním pod Ježíšovým křížem, když umírá.
Zvláště ti, kdo vytrvali na Golgotě nejblíže Ježíšovi, mohou dosvědčit Jeho slova, které při umírání pronášel: Hle, Tvá matka, ...Tvůj syn...Otče, odpusť jim. Žízním...Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil! Dokonáno jest!
Těmito slovy vede Ježíš k posouzení, k porozumění dění, které nastalo. Víme ovšem z líčení smutku učedníků na emauzské cestě, když Neznámému – samotnému Ježíši - o Něm vyprávějí plni smutku a nevěry v Jeho zmrtvýchvstání, že jen Ježíš – po Jeho nanebevstoupení Jeho Duch - mohou pomoci, aby porozuměli nastalé situaci. Aby vstoupili do stavu, jemuž se podle řeckého ekvivalentu říká „krize“
Jen Duch Ježíšův dává schopnost se zorientovat. Nestačí poznání. Nestačí láska k Bohu. Je třeba přijmout Jeho Ducha, spojit se tak s Ježíšem zmrtvýchvstalým a přebývajícím „po pravici Otcově“, abychom mohli dobře „krinein“ - posoudit situaci – vyjít z krize cestou Ježíšova a tím i svého zmrtvýchvstání.
Tuto putování Ježíše Krista, sestoupení do „pekel“, vložil Duch svatý prostřednictvím apoštolů do Apoštolského symbola.
K čemu to dochází? Poněvadž neznáme svět smrti, můžeme si tento proces překonání smrti představit jen pomocí obrazů, které nikdy úplně neodpovídají skutečnosti. Nicméně nám i s celou svou nedostatečností pomáhají pochopit něco z tajemství. Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova žalmu Invitatoria Liturgiae Horarum: „Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!“ Brána smrti je zavřena, nikdo se odtamtud nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Jen náš Pán Kristus má její klíč. Jeho Kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho Kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska Toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít - tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt.
Velikonoční ikony východní Církve ukazují Krista, jak vstupuje do světa mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo. „Noc se rozjasní jako den, tmy jsou jako světlo“ vyznává žalmista. Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se stala mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: „Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas“. Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí - s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu.
Nyní se tedy lze ptát: Co tento obraz vyjadřuje? Jaká novost skrze Krista skutečně nastala? Duše člověka je totiž už stvořením sama o osobě nesmrtelná. Co nového tedy přinesl Kristus? Ano, duše je nesmrtelná, protože člověk je jedinečným způsobem přítomen v paměti a lásce Boží i po svém pádu. Jeho síla však nestačí k tomu, aby se pozvedl k Bohu. Nemáme křídla, která by nás donesla do takové výše. Přesto však nic jiného nemůže člověka věčně nasytit než být s Bohem. Věčnost bez tohoto sjednocení s Bohem by byla zavržením. Člověk nedokáže dosáhnout výše, ale touží po výši: „Z hloubi volám k tobě“ - Pouze Zmrtvýchvstalý Kristus nás může dovést ke sjednocení s Bohem, tam kam nemohou dosáhnout naše síly. Žijeme v objetí jeho Těla a ve společenství s jeho Tělem přistupujeme k srdci Boha. Pouze tak je přemožena smrt. Jsme svobodní a náš život je nadějí.
A toto je radost Velikonoční vigilie: jsme svobodní. Ježíšovým Vzkříšením se láska zjevila jako silnější než smrt, silnější než zlo. Láska Mu umožnila sestoupit a zároveň mu dala sílu vystoupit. Sílu, jejímž prostřednictvím nás s sebou nese. Sjednoceni s jeho láskou, neseni na křídlech lásky, jako osoby, které milují, sestupujeme spolu s Ním do temnot světa a víme, že právě takto s Ním také vystoupíme.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7560 ze 7. 4. AD MMVII

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Vládce Ježíši,

sestoupením do pekel – předpeklí,

jsi uplatnil moc svého zmrtvýchvstání,

dříve než jsi třetího dne

o nedělním jitru

oslavený opustil pouta smrti

a vzkříšený vyšels v tomto těle,

aby ses ukázal všem, kdo byli vyučeni Duchem svatým

a stali se svědky Tvého vzkříšení.

Ukaž nám této noci,

že v našem životě a v dění ve společnosti a v současném světě,

jsme schopni se zorientovat

jen když věříme ve Tvé zmrtvýchvstání:

když žijeme – spojeni svátostně s Tebou -

v mysteriu vzkříšení

jako svědci nebe

pro ty, kdo se dosud neodvrátili

od sestupu do pekel.

Amen.

VELKÝ PÁTEK AD MMXVII

Duši svírá úzkost:

„Bude válka?“

„Jak bezbranné ovce

půjdeme na porážku

poháněni saracénským bičem?“

Beránek už byl obětován:

dnes ve tři hodiny

Ježíš Tvou úzkost, muky od nepřátel a smrt

přijal na svůj Kříž!

Skutečnou příčinou nezřízené touhy po tom, co se tak často nazývá „zabezpečením“, je strach z vnitřní věčné prázdnoty. Nikdy dřív neplatilo biblické varování o Bohu a mamonu tak doslova jako dnes – protože duše, která ztratila Boha, musí se klanět mamonu.

Z tohoto lpění na majetku pramení strach ze smrti, hrůza, že ztratíme všechno, co jsme nashromáždili, že se naše časné zabezpečení rozplyne ve věčnou nejistotu.

Takový strach ze smrti, jakým trpí moderní pohan, se v několika směrech liší od strachu, který má ze smrti věřící člověk. Pohan se bojí, že ztratí své tělo a svůj majetek; věřící člověk se bojí, že ztratí svou duši. Věřící člověk se bojí Boha se synovskou bázní, asi tak, jako se věrný syn bojí milujícího otce; pohan se také bojí, ale ne Boha, nýbrž svého bližního, který by jej snad mohl ohrožovat. Odtud narůstá cynismus, podezřívavost, neúcta, hádky a válka. Bližního je třeba zabít, když ne mečem, tedy slovem, protože je nepřítelem, jehož je třeba se bát. Moderní pohan, odmítající pokračování života ve svém potomstvu, rozsévá kolem sebe smrt. Popírá nesmrtelnost své vlastní duše a zároveň odpírá nesmrtelnost svému rodu, když potlačuje svou reprodukční schopnost – a tak dvojím způsobem skládá hold strachu ze smrti. Freud říkal, že existuje úzký vztah mezi láskou a smrtí. Ten existuje skutečně, ale jinak, než si to Freud představoval. Láska, chápaná jako samotný sex, přináší smrt, když obětuje lidský druh rozkoši jednotlivce. Láska, chápaná ne jako funkce žláz, ale jako akt intelektu a vůle, obsahuje tak v sobě smrt, protože je ochotná zemřít, aby mohl žít milovaný. Tato láska však zároveň přemáhá smrt vzkříšením. Ale pro nevěřícího člověka se stala smrt místo empirického faktu metafyzickou úzkostí.

Svět se bojí právě těch věcí, o kterých náš Pán říkal, že se jich bát nemáme. Říkal, že se nemáme bát smrti, že se nemáme bát, budeme-li pro svou víru „povoláni na kobereček“, že se nemáme bát ekonomické nejistoty ani budoucnosti.

Ale Pán nám také řekl, čeho se bát máme: následků soudu, nebudeme-li správně žít, rouhání proti Duchu svatému, lakomství a zapření své víry.

Moderní člověk úplně převrátil tento pořádek věcí, kterých je třeba se bát. Věci, před kterými nás Spasitel varoval, bere na lehkou váhu, ale třese se před tím, čeho se podle Spasitelova příkazu bát nemáme.

Někdy je jeho chorobný strach překryt mlčením: to platí zvláště o skutečnosti, kterou je smrt. Moderní člověk chce na smrt úplně zapomenout, nebo pokud se mu to nedaří, zakrýt ji tak, aby nerušila, maskovat ji. Je mu trapně v přítomnosti smrti, neví, jak potěšit a co říci. Všechno v jeho chování odporuje křesťanskému naučení: „Pamatuj na svůj konec“. Každý rozhovor o smrti považuje za morbidní; přitom se zasměje veselohře, kde je zabit nějaký tucet lidí a vydrží vzhůru do půlnoci nad detektivkou o vraždě. To je také smrt a vzrušuje ho, ale on se zajímá o okolnosti, které smrt způsobují, a ne o věčné následky smrti, které jsou jedině důležité. Taková moderní necitlivost k smrti je necitlivostí k osobnosti, k mravnímu řádu...

biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie Řím 1978, p. 217 - 220

Až se zastaví,

skloní k modlitbě,

k setkání s věčností,

která se vtělila,

při Klekání

každé koleno

a každý jazyk vyzná:

„Ty jsi Pán mého života,

Ježíši Kriste!“

pak bude přemožena nepravost

těch, kdo zrazují národ,

zatracují svou rodinu, vlastní duši.

Na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne, ve chvíli, kdy před dvěma tisíci lety na Golgotě zemřel Ježíš Kristus obětní smrtí, jíž nám všem nabídl vysvobození z moci satana, hříchu a věčné smrti, se zastaví každý věřící. Konají se bohoslužby na památku jeho smrti, která přináší zotročené duši svobodu. Na některých místech se dokonce zastaví na chvilku veřejný život: lidé ustanou od práce, zůstanou v modlitbě stát na místě, kde jsou. V tuto chvíli nezní zvony klekání. Je ticho.

Tímto tichem začínají Velkopáteční obřady. V katolických chrámech, při zhasnutých svících s obnaženými oltáři kněz s věřícími pokleká v tichu, v prostraci spočine na zemi presbytáře spojen s Božím Synem, jenž spočinul na Kříži.

Již od počátku svatého Třídení, na Zelený čtvrtek o mši svaté slavené na památku Poslední večeře Páně, vstupuje do tohoto ticha každý, kdo následuje Ježíše v Mysteriu spolu s knězem do Gethsemanské zahrady, k adoraci, jíž začíná první vigilie Svatého týdne.

Na počátku, dopoledne Zeleného čtvrtku, začíná  - často o svatodušní deváté hodině – slavnostní shromáždění v katedrálních chrámech biskupa, kněžstva a Božího lidu, při němž kněží obnovují své sliby, které dali při svěcení.

Biskup světí při mši svaté olej nemocných, katechumenů a křižmo.

Tím je předávána Tradice tříletého veřejného působení Ježíše Krista na této zemi, kdy nejprve povolal apoštoly, budoucí biskupy, kdy uzdravoval, mazal svatým olejem, mocí Ducha svatého nemocné; kdy uzdravení na těle a duši vyznávali:

„Ty jsi Ježíši, Boží Syn!“

Stávali se nositeli Ducha svatého, nositele Tradice, stávali se katechumeny, uchovávajícími tuto Tradici.

Nakonec světí křižmo, svatý olej, jímž Duch svatý rukou biskupa pomazává pokřtěné k duchovnímu boji, dává dary, charismata, sílu k duchovnímu vítězství v mysteriu biřmování, je užíván i ke svěcení svátostných služebníků Církve, tedy i biskupa, jenž jej nyní světí pro své budoucí kněze a nástupce.

Z katedrály, z biskupství se roznášejí svaté oleje o Zeleném čtvrtku přes den do každé farnosti. Je přinášen nový kvas, o němž píše Apoštol: „Nyní slavte svátky …s novými nekvašenými chleby“: katechumeni, nemocní, biřmovaní i svátostní služebníci mají rozhojňovat  přijímáním Ducha svatého společenství Církve „poctivostí a životem podle pravdy“.

Od této chvíle utichá vnější činnost.

Pamatuji se na počátek svatého Třídení ve městě, kde jsem jako kaplan pomáhal s rozdílením svatých olejů pro celý vikariát pro kněze, kteří se pak rozjížděli slavit svaté Triduum ve svých farnostech. Náš velký gotický kostel, katedrála, byl na Zelený čtvrtek od této chvíle otevřen a pak na Velký pátek a Bílou sobotu od rána až do večera. Již na Zelený čtvrtek místo oběda – byl jen čaj s chlebem – sestoupila farní hospodyně o francouzských holích z prvního patra děkanství a vstoupila do kostela, kde byl stálý výstav Nejsvětější svátosti. Zde zůstávala celé hodiny v adoraci. Mezitím se střídali v modlitbě v kostele další a další věřící.

My kněží jsme se mohli připravovat na bohoslužby v četných farnostech. Posvátnost a vnitřní síla, která se rozlévala do našich duší v takovém prostředí modlitby, nesla naši kněžskou službu. Mohli jsme prožívat, jak se při slavení svatých tajemství Bůh dotýká země, slyšet slova Ježíšova, přijímat Jeho Ducha, který dává poznávat prvotiny budoucího vzkříšení.

Povznesení duše k Bohu, pokoj a síla Ducha Božího přesahovaly vše pozemské: nebylo nic nesnadného zachovat přísný velkopáteční půst. Den byl protkán radostí, kterou přinesla Ježíšova láska: oběť na Kříži.

Na Velký pátek budeme konat památku umučení a smrti Páně, budeme adorovat Krista Ukřižovaného, budeme se účastnit jeho utrpení pokáním a postem. Obrátíme svůj pohled „k tomu, kterého probodli“ a budeme moci čerpat z jeho probodnutého srdce, z něhož prýští krev a voda jako z pramene; z onoho srdce, z něhož prýští láska Boží ke každému člověku, se nám dostane Jeho Ducha. Doprovoďme tedy také o Velkém pátku Ježíše, vystupujícího na Kalvárii, a nechme se Jím vést až ke kříži a obdržíme dar Jeho obětovaného těla.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 20. dubna  AD 2011; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14440)

Kéž Svatý týden a zvláště Velikonoční Třídení prožijeme ve ztišení, v němž může při adoraci a svaté liturgii mocně působit Duch svatý, Duch Ježíšova vzkříšení, který nás vyzbrojuje k pozemskému a duchovnímu boji.

S vítězem nad smrtí, naším Pánem Ježíšem Kristem, končí tento boj vítězně v nebi.

O. Vladimír

DOMINICA IN PALMIS – Květná neděle

Jásot z periférie

zaznívá, jak upozorňuje Svatý otec Benedikt XVI. ve vstupní kapitole nové knihy, druhého dílu svého osobního vyznání víry v Ježíše Krista, ve vstupu Capitis Ecclesiae, Hlavy Církve, jež se zrodila z následných „kapitol“, totiž působení Ducha Ježíše Krista v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, do Jeruzaléma, města, které se tak v nebeské slávě stává z ruin dobytého Siónu a strženého Chrámu královským městem pro všechny věřící, tedy pro mnohé.

Ač letos čteme o tomto dění v evangeliu sepsaném podle svatého Matouše, přesto nás do celé události, uvádí svatý Jan. Tak nám otevírá exegezi Svatého Ducha papež Benedikt XVI.:: milovaný učedník nás zpravuje o třech slavnostech Paschy, kterých se Ježíš - právě během svého tříletého veřejného působení - zúčastnil.

První byla jeruzalémskou Paschou, při níž On, Boží Syn, vyčistil dům svého Otce od akcionářů dlících na nepříslušných místech, druhou byla Pascha, pro niž na břehu polopohanského galilejského jezerního kraje připravil zázračným rozmnožením dostatek chleba pro všechny - již nežidovské - katolické chrámy světa.

A třetí? Ta se stala „Jeho“ velkou paschou smrti a zmrtvýchvstání: je základem křesťanské Velké noci Paschy křesťanů.

„Synoptikové uvádějí jen jednu velikonoční slavnost - totiž tu, která je paschou Kříže a Zmrtvýchvstání, Cesta Ježíšova se přitom právě u svatého Lukáše jeví jako jediné poutní stoupání z Galileje do Jeruzaléma.

Jedná se o „výstup“ především ve smyslu geografickém: Genezaretské jezero leží asi 200 metrů pod hladinou moře. Jeruzalém zhruba 760 metrů nad mořem. Každý ze synoptiků nám líčí jako Stupně tohoto výstupu tři Ježíšovy předpovědi o jeho utrpení a tím zároveň poukazují na vnitřní výstup, který je v oné vnější cestě naplňován: vystoupení ke Chrámu jako k místu, na němž Bůh chtěl dát přebývat „svému Jménu“; tak je popsán Chrám v knize Deuteronomium.“

V celé hloubce je tedy - protože z hloubi a noci helenizované, „zesvětštělé“ Galileje, kvůli jejímž dosud pro spásu doutnajícím obrodným náboženským touhám vzbudil Bůh v Nazaretě Betlémské světlo - v Boží řeči evangelistů, pravé Theo-logii, je představováno tajemství Unionis hypostaticae: z temnot vystupující, ascendens, Světlo světa, Ježíš, ve všem nám podobný kromě hříchu a připodobňující se a beroucí na sebe prokletí nejhoršího z nás. On prochází odpadlickým Samařím, sousedstvím, s nímž se nemluví - pln lásky, divu a zázraků, On sám Sémeion pravé ekumény - až ke Chrámu, kde stejné Betlémské světlo, počaté a nesené ascendencí, anabází Matkou Církve z Nazareta, září i Samaritánům ve velikonoční hodovní síni na novém Garizím, na novém Siónu, když nad chlebem říká:“Toto je mé tělo; nad vínem, toto je má krev - pro mnohé se vylévá.“

Jeho zář potvrzuje i setník na Kalvarii, když, poté, co jej probodl, volá:“Vpravdě toto byl - a nyní zmrtvýchvstalý s touto ranou uprostřed Církve je - Boží Syn!“

Nyní se tajemství Hypostatické jednoty odhaluje i těm, kteří by se jej právem báli jako aquily descendens, orla i orličníka, dravce ohrožujícího démony spoutávající duši člověka až k pronásledování Jeho království.

„Posledním cílem tohoto Ježíšova „výstupu“ je jeho odevzdanost na kříži, jež ruší staré oběti; je výstupem, který list Židům popisuje jako vystoupení ke stanu zbudovanému již nikoli lidskýma rukama: to znamená vstup do samého nebe, před Boží tvář. Tento výstup před samotnou Boží tvář vede přes Kříž, jde o výstup k „lásce až do krajnosti“, jíž je samotná Boží hora.“

Zde rozvíjí Svatý otec Benedikt XVI. do teologické hloubky myšlenku, již do této hloubky - tehdy vánočního tajemství Boží lásky v tomto světě, ve světle křesťanské misie - předznamenal ve své první encyklice Deus caritas est:

„Jak si máme prakticky představit tuto cestu výstupu a očisty. Jak musí být láska prožívána, aby se splnilo lidské i božské přislíbení?

V protikladu k ještě hledající a neurčité lásce je (agapé) vyjádřeno zakoušení lásky, která je nyní skutečným objevem druhého a tak překonává sobecký sklon, který předtím ještě výrazně převládal. Láska se nyní stává starostí o druhého a pro druhého. Nechce už jen samu sebe „ponoření do opojného štěstí“ chce dobro pro milovaného: stává se zřeknutím, stává se již obětí, ano, chce to.

K výstupům lásky a jejím vnitřním očistám patří to, že láska nyní chce neodvolatelnost a to ve dvojím smyslu: ve smyslu výlučnosti „jen tento člověk“ - a ve smyslu „navždy“.

Objímá celek existence ve všech jejích rozměrech také v časových dimenzích. Nemůže tomu být jinak, protože její přislíbení má za cíl neodvolatelné, konečné: láska směřuje k věčnosti.

Ano, láska je „extáze“, ale ne extáze ve smyslu opojného okamžiku, nýbrž extáze jako stálá cesta z do sebe uzavřeného Já k osvobození (onoho) Já, k oddanosti a právě tak k nalezení sebe, ano, k nalezení Boha: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ říká Ježíš slovo, které se u něho v mnoha obměnách v evangeliích vrací.

Ježíš tím popisuje svou vlastní cestu, která vede skrze kříž k zmrtvýchvstání - cestu pšeničného zrna, jež padne do půdy a umírá a tak přináší bohaté plody; avšak popisuje tím také podstatu lásky a lidské existence vůbec (vycházeje) ze středu své vlastní oběti a své lásky, jež se v ní naplňuje.“

(z knihy Joseph Ratzinger, Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Vom Einzug in Jerusalem bis zur Auferstehung,Band II.,Freiburg, Breisgau, Wien AD 2011p. 16 - 17;

a z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Deus caritas est, art. 6; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Jako člověk na periferii velkoměsta, Jeruzaléma ukřižovaný,

jsi, Ježíši,

Logos en Arché, princeps věcí viditelných i neviditelných.

Na periferii starobylého města Jericha dáváš slepým prohlédnout tak,

že Tebe - jsi Kýrios jejich života, jejž nyní vidí -

následují ve vnitřně náročném výstupu k naplnění Otcovy vůle

do horního města Jeruzaléma;

až na jeho zvýšený popravčí pahorek Golgotu jsou zváni.

Děkujeme Ti za mystagogickou exegezi Svatého otce Benedikta XVI.,

jíž nás uvádí do tajemství nadcházejícího Svatého týdne

rozjímáním o Tvém výstupu,

jež v sobě nese trojí předpověď hlubokého sestupu

na úroveň zločince, otroka, toho, jenž byl nejkrutěji 

- vždyť jsi Boží Syn - popraven.

Zároveň nám Tvůj náměstek na zemi ukazuje,

spolu se svatým Matoušem a Markem, zástupy, množství Bartimaiů,

kteří díky Tobě uviděli a poznali, že jsi nový David, král Církve.

Oni nepatří mezi lid jeruzalémský,

který se již při zprávě o Tvém narození ulekl spolu s krutým Herodem,

lid, jenž nyní je při Tvém prorockém gestu - vjezdu Krále - Mesiáše,

„zachvácen vzrušením“- Tvůj evangelista svatý Matouš 

se přitom vyjadřuje příměrem zemětřesení!

Lid Tě na rozdíl od zástupů přitom nezná a „neuvidí“:

zde se naplňuje tragédie města,

které nepoznalo čas Tvého navštívení

a bude zanedlouho na Piláta volat „Ukřižuj!“

Zástupy bývalých slepců, katechumenů z periferie,

Tě již nyní vyznávají,

a tak - jak Matka Tereza činem říká -

jsou v samém srdci vyčištěného Chrámu,

v němž rozmnožuješ ve Svatém triduu Sebe: pokrm a nápoj spásy -

v srdci trpící Církve.

Amen.

Pašijový týden krymských misionářů

    Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 
    Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. 

Slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, jejž slavíme tuto neděli, není již pouze opakováním historické události při čtení vstupního evangelia a v průvodu s ratolestmi na začátku dnešní liturgie Květné – Palmové neděle, ale především vyznáním víry, že Ježíš, jenž jako král vjel na oslátku do ulic Jeruzaléma, je Kýrios, Pán, který prošel ulicemi hroznou křížovou cestou až k smrti na Golgotě a vstal z mrtvých třetího dne. Celé Pašije jsou proroctvím o zmrtvýchvstání, které se splnilo a naplňuje v jeho Církvi.

To byla slova víry Chazarům – židům a muslimům - které při své diplomatické a misijní cestě svatí Cyril a Metoděj přinesli na Krym. Především zde ovšem – u hrobů těch, kdo Ježíše následovali na smrt a ke zmrtvýchvstání - slavili mši svatou, svatou liturgii, tak jako předtím v tichu olympských klášterů. Na Krymu, kde s vírou přistoupili ke hrobům svatých mučedníků, kde se takto dotýkali jejich duchovních i pozemských relikvií, začíná úspěšná misie svatých Cyrila a Metoděje mezi Slovany – její svatost.

…Cyril, přitahován bratrovým příkladem, uvedl Svatý otec Benedikt XVI. ve své katechezi, se rozhodl zanechat vyučování a vydal se na horu Olymp meditovat a modlit se. Několik let poté - kolem roku 861 - jej však císařská vláda pověřila misií mezi Chazary u Azovského moře, kteří žádali, aby k nim byl poslán literát, který by uměl diskutovat s židy a Saracény. Cyril se za doprovodu bratra Metoděje zdržel delší dobu na Krymu, kde se naučil hebrejsky. Tady také nalezl tělo papeže Klementa I., který tam byl poslán do vyhnanství. Našel jeho hrob, a když se spolu s bratrem vydali na zpáteční cestu, odnesli si s sebou jeho cenné relikvie. Když došli do Konstantinopole, byli oba bratři posláni na Moravu císařem Michaelem III., na kterého se moravský kníže Rostislav obrátil s touto přesnou žádostí: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru.“ Misie měla záhy neobvyklý úspěch. Oba bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si mezi lidem velké sympatie.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 17. 6. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz

a ze Života sv. Konstantina-Cyrila, XIV)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Slovo dnešního pašijového evangelia podle sepsání svatého Matouše

o Tvém utrpení, umučení a zmrtvýchvstání je,

Ježíši, smrtí dávající věčný život,

ukazatelem cesty všem mučedníkům

ve chvíli jejich pozemského odchodu k Tobě,

nejen slovem vyučování katechumenů,

aby se nebáli v křestním pramenu utopit starého člověka

se všemi jeho neřestmi a prázdnotou života,

ale také, aby se nebáli pro Tebe obětovat svůj pozemský život

až k prolití krve.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. o svatých slovanských misionářích,

věrozvěstech Cyrilu a Metoději,

v nichž zdůrazňuje nebeskou hodnotu

mučednického hrobu svatého papeže Klimenta

a úctu obou soluňských bratří

k tomuto mučeništi

a místu uchovávajícímu ostatky mučedníka:

jsou vzorem všech pravých misionářů katolické Církve,

kteří svůj úspěch hledají ve smrti svých pastoračních metod

a v duchovním i tělesném kontaktu s těmi,

kdo zemřeli plni Tvého Ducha mučednickou smrtí pro Tebe:

našli Tvůj misijní úspěch, své životní Pašije.

Amen.

 

5. NEDĚLE POSTNÍ - DOMINICA PASSIONIS

Bios – život ke smrti,

zoe - lék nesmrtelnosti

v Nejsvětější eucharistii

Užívání přirozenosti vede ke smrti, přijímání milosti k životu. Život podle přirozenosti – bios – vede do hrobu, který je podle proroctví svatého Ezechiela příslibem naděje: hrobu svatého Josefa z Arimatie, z něhož náš Pán vstal vzkříšený. Proměnil biologické zákony, jak si je můžeme definovat, aniž bychom vnímali věčný život. 

Toto praví Hospodin Bůh: 
    "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin. 

Hlubiny, z nichž volá žalmista – podle tradice svatý David – jsou temnoty hrobu: sám Ježíš nás prorocky učí pokračovat v modlitbě ve spojení s Ním, když se předtím na kříži za sebe jako člověk a pro nás, pro vykoupení lidstva, modlil: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! 'Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě! 

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit. 

Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání. 

Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění. 


Život podle těla vede k biologické smrti, život toho, jenž jako hříšná Samaritánka touží po živé vodě svatého křtu a po pokrmu, jímž je tělo Páně, a po očištění od dědičné viny jako implicitně touží slepec od narození z evangelia minulé neděle; takový život vede ke vzkříšení: činí z nás totiž chrámy Ducha svatého, Ducha Ježíšova vzkříšení. Svatý Pavel v listu do Říma píše o tomto napětí mezi bios, hříchem, a zoé – milostí:

   Bratři!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. 
   Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás. 
 

Dnešní evangelium, komentuje popis vzkříšení Lazara Svatý otec Benedikt XVI., se věnuje velkému a zásadnímu tématu: co je to život? - co je to smrt? - jak žít? - jak zemřít? Svatý Jan - aby nám umožnil lépe pochopit tajemství života i Ježíšovu odpověď¨- používá k označení této jedinečné skutečnosti dvě různá slova, aby naznačil dvě odlišné dimenze reality života: slovo bios a slovo zoe. Bios - jak lze snadno pochopit - znamená tento velký biokosmos - tuto biosféru - která sahá od prvotních buněk až po složitější, rozvinuté organismy - tedy onen velký strom života, ve kterém se celá tato bio skutečnost rozvinula. K tomuto stromu života patří člověk. Je součástí tohoto kosmu života, který začíná zázrakem živoucího centra, které vzniká z mrtvé hmoty a které tuto skutečnost organizuje a nazývá se organismus.

Avšak člověk, přestože je součástí tohoto velkého biokosmu, jej transcenduje do oné skutečnosti, kterou Jan nazývá zoé. Člověk je určitě ustavičně člověkem s celou svou důstojností, byť by byl v kómatu nebo embryem. Žije-li však jenom biologicky nejsou realizovány a rozvinuty všechny potence jeho bytí, které otevírají nové dimenze. Člověk je bytí, které poznává. Zvířata zajisté také poznávají, ale jenom věci, které jsou zajímavé pro jejich biologický život. Lidské poznání sahá dále, člověk chce poznat všechno, celou skutečnost, realitu v jejím celku, chce vědět, co je to bytí a svět. Žízní po poznání nekonečna, chce dosáhnout zdroje života, chce pít z pramene života, nalézt samotný život. Dotkli jsme se druhé dimenze: člověk není jenom bytím, které poznává, ale žije také ze vztahu přátelství a lásky. Vedle dimenze poznání, pravdy a bytí existuje - a je od ní neoddělitelná - také dimenze vztahu, lásky. A tady je zdroj života, po němž se žízní, aby byl život v hojnosti.

Mohli bychom říci, že celá věda je jedním velkým zápasem o život, zejména medicína je velkým zápasem o život. A v posledku je to snaha nalézt lék proti smrti. Můžeme tento lék nesmrtelnosti nalézt? Právě to je otázka dnešního evangelia. Představme si, že by medicína dokázala najít lék proti smrti, lék nesmrtelnosti. Byl by to lék pro biosféru, která je jistě užitečná pro náš duchovní a lidský život, ale sám o sobě by to byl lék biosféry. Představme si, co by se stalo s biologicky nesmrtelným životem člověka: svět by zestárnul, byl by plný starých. Člověk by tak nedával prostor mladým, mládeži a novosti života a proto by tento typ nesmrtelnosti nebyl čerpáním z pramene života, po kterém všichni toužíme. Nemůžeme tedy doufat v nekonečné prodloužení biologického života, ale přesto toužíme pít z pramene samotného života, abychom měli život nekonečný sám v sobě. O tom k nám dnes mluví Pán v evangeliu, když říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky“. Pít z pramene života znamená vejít do společenství s nekonečnou láskou a být ve společenství s touto láskou, která je zdrojem života. Znamená to, že jsme v kontaktu, ba ve společenství s životem samým a již jsme překročili práh smrti, protože žijeme za životem.

Církevní otcové nazývali Eucharistii lékem nesmrtelnosti. A tak tomu je, protože v Eucharistii vstupujeme do kontaktu, ba do společenství se vzkříšeným tělem Krista, vstupujeme do prostoru již vzkříšeného života, života věčného. Jsme ve společenství s tímto tělem, které je oživováno nesmrtelným životem a tak jsme již navždy v prostoru samotného života. Toto evangelium je tedy také hlubokým výkladem eucharistie a vybízí nás skutečně žít v eucharistii, abychom tak byli proměněni v lásku, ve společenství lásky. Toto je pravý život. Pán v Janově evangeliu říká: „Přišel jsem, aby měli život v hojnosti“. Život v hojnosti neznamená, jak se někteří domnívají, spotřebovat všechno, mít všechno, moci dělat všechno, co chceme. V takovém případě bychom žili pro mrtvé věci, žili bychom pro smrt. Život v hojnosti znamená být ve společenství s pravým životem, s nekonečnou láskou. Takto skutečně vstoupíme do hojnosti života a staneme se nositeli života také pro druhé.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." 
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?" 
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo." 
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil." 
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. 
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!" 
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!" 
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. 
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." 
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" 
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." 
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel." 
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" 
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?" 
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" 
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" 
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9196

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Vyjdi z temnoty hrobu“,

tak volá dnes Tvá Církev,

Ježíši, prorokující vzkříšením Lazara

své blížící se utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

Lazar vyšel ze svého hrobu na Tvé slovo ještě ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna.

Tys skutečně – vpravdě – vstal z mrtvých,

když jsi při svém zmrtvýchvstání překonal pouta látek a roušky,

jež svazovaly Tvé tělo:

překonal, proměnil jsi život podle těla

- Ty, nám ve všem podobný kromě hříchu –

bios v zoe: smrtelný život jsi oděl nesmrtelností,

aby ten, kdo je ve svátosti křtu ponořen do Tvé smrti,

očištěn od všech hříchů,

s Tebou nyní vstal k životu po každém hříchu.

Osvobozen od jeho plodu: od zákona smrti,

od spoutanosti plátny a rouškou pozemského, biologického života,

mohu na rozdíl od Lazara před Tvým zmrtvýchvstáním

v tuto chvíli přijmout Tvé tělo:

pokrm vzkříšení – zoe, věčný život.

Amen.