sobota 16. února 2019

Volnost,...rovnost, bratrství




Víme velmi dobře, jak dopadne dětská hra, když se děti ve stohu místního jednotného zemědělského konsorcia ujmou sirčiček a škrtnou.

Podobně dopadá snaha nedozrálých lidí, kteří se derou na místa, jež jim nepříslušejí a zacházejí s věcmi, které patří do rukou zkušených a zodpovědných a především zralých osobností.
Pokud se takový nezralý člověk dostane na místo, které mu nepřísluší, pak pod jeho osobnostní a odbornou infantilitou trpí poddaní.
Mnohokrát se toto odehrává v dějinách rodin, rodů, kmenů, obcí, farností, Církve a společnosti, okresů, krajů a státu, národa.
Kam s "neřízenou střelou", kam s polovzdělancem, kam s aktivním jedincem, který je schopen destruovat mnohonásobně více, než, jak se na vojně říkávalo, "rota povalečů"?
Jednoznačná odpověď zní: do školy!
Ovšem jaké.
Ne do takové, která nás učí volnosti, v níž deformovaná svoboda se stává takovou "evropskou hodnotou", že ve škole není možné pro naprostý rozklad morálky nic "mládež naději vlasti" naučit, takže budoucí polovzdělanci se stávají příčinou dalšího rozkladu vlastní svobody.
Do školy života. A tou je iniciace duše, uvedení do hloubky, nebo často spíše do reality života, jenž pochopitelně v irreálním světě "komunikačních prostředků", které jsou často příčinou ztráty schopnosti komunikovat s realitou, bývá zastřena a prohlašována za "irracionální".
Takovou školou je ta, jíž známe z knížek odvahy a dobrodružství, z letních (či zimních) táborů, z duchovních obnov a exercicií.
Jistěže z takových, které nejsou právě zatíženy a postaveny do služeb falešného světa, který volnost postavil nad lásku čili nad oddanost.
Školu "života", která dává smysl škole edukativní, vyvádějící z nevědomosti a ze tmy předsudků, musíme často obtížně hledat a pro sebe i své ratolesti odvažovat více nugetů i kilometrů pro dopravu. Výsledek této oběti je mnohonásobná odměna: volnost.
Ji poznávají děti a mládež. A současně ochranu před zotročením.


O rovnosti mezi pohlavími, o rovnosti mezi náboženstvími, kterou dokonce někteří přisuzují Boží vůli, slyšíme denně dost a dost.
Jakoby potoky krve, svištění gilotin a nářek vězněných a mučených za masonitské francouzské revoluce na konci osmnáctého století pro prosazení modly rovnosti nestačily k poučení. Jakoby se vše muselo znovu v Evropě XXI. století opakovat. Jakoby bychom se nebyli schopni poučit. Jakoby nám chyběla škola "života" a dějin.
Jakoby bychom znovu museli vidět katastrofální destrukci Církve, lépe řečeno nevěře zaprodaných církevních společenství v Evropě v přímém přenosu.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



O bratrství a v duchu bratrství hovoří Boží slovo nadcházející šesté neděle po Epifanii. Svatý otec Benedikt XVI. Uvedl před několika lety slovo k těm, kdo si již před jeho příchodem říkali "bratře". Slovo k blahoslavenství.

Drazí bratři a sestry
,
Liturgický rok je velkou poutí víry, kterou církev koná, následujíc neustále Pannu Marii. O nedělích letošního liturgického mezidobí provází tuto cestu četba Lukášova evangelia, které nás dnes přivádí "na rovinu", kde se zastavil Ježíš spolu s Dvanácti apoštoly a kde se shromáždil velký zástup jeho učedníků a množství lidu z různých krajů, aby Ho uslyšeli. Do tohoto rámce je zasazena zvěst o "blahoslavenstvích". Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí" blahoslavení, kdo nyní hladovíte" blahoslavení, kdo nyní pláčete" blahoslavení jste, když budou lidé.. tupit vaše jméno" kvůli Synu člověka". Proč je nazývá blahoslavenými? Protože spravedlnost Boží způsobí, že budou nasyceni, že se budou smát, že budou za každé falešné obvinění odměněni. Jedním slovem, protože je už nyní přijímá do svého království. Blahoslavenství se zakládají na skutečnosti, že existuje božská spravedlnost, která povyšuje toho, kdo byl neprávem ponížen a ponižuje ty, kteří se povyšují. Evangelista Lukáš totiž po čtyřech "blahoslavenství" dodává čtyři varování: "běda vám, boháči, běda vám, kdo jste nyní nasyceni, běda vám, kteří se nyní smějete, a běda vám, když vás budou všichni lidé chválit", protože - jak praví Ježíš - věci se obrátí: poslední se stanou prvními a první posledními.

Tato spravedlnost a toto blahoslavenství se uskutečňují v "nebeském království" či "Božím království", které bude dovršeno na konci časů a které je již přítomno v dějinách. Kde jsou chudí potěšováni a zváni k hostině života, tam se projevuje Boží spravedlnost. To je poslání, které jsou učedníci Páně povoláni plnit také v nynější společnosti.


6. neděle - Devítník

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 
Toto praví Hospodin: 
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! 
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce."

Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina. 

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. 

Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná. 

Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou. 



Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil s hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. 
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. 
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! 
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. 
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. 
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. 
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!" 



SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:


Epištola neděle Devítníku, jíž začíná předpostní období, vyzývá ústy Apoštola k nastoupení "sportovní" discipliny. Závodu, který probíhá v duchovním životě a je vystaven tvrdší konkurenci: ďáblu. V síle Ducha Svatého je ovšem skryto vítězství. Apoštol přivádí k pramenům, z nichž lze načerpat sílu k tomuto vítěznému zápasu.


V Evangeliu slyšíme o několikerém povolání dělníků na vinici zámožného a mocného Pána. Mnohokrát jsme my i naši příbuzní a přátelé vybízení k obrácení od nečinnosti slovem: "Pojď!" - Vyjdi k obětavé službě pro Boha, pro Stvořitele, pro Ježíše Vykupitele, pro Ducha v Církvi.
O. Vladimír Mikulica

sobota 9. února 2019

14. únor – 1150 let od povolán svatého Cyrila Filosofa do nebe

KOMENTÁŘ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Cyril, Filosof, tíhnul ke kontemplaci, Metoděj byl veden spíše k činnému životu. Díky tomu tak mohly být později položeny základy toho, co bychom mohli nazvat „cyrilometodějskou ideou“, která v různých historických obdobích provázela slovanské národy a inspirovala jejich kulturní, národní a náboženský rozvoj. Uznal to již papež Pius XI. v apoštolském listu Quod Sanctum Cyrillum, ve kterém nazývá oba bratry: „syny Východu, kteří jsou svou vlastí Byzantinci, rodem Řekové, posláním Římané a svými apoštolskými plody Slované“ . Dějinná role, kterou plnili, byla pak slavnostně potvrzena papežem Janem Pavlem II., který je apoštolským listem Egregiae virtutis viri, prohlásil vedle svatého Benedikta za spolupatrony Evropy. Cyril a Metoděj vskutku představují klasický příklad toho, co je dnes označováno výrazem „inkulturace“. Každý lid musí vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit jeho spásonosnou pravdu jazykem, který je mu vlastní.

(Při pobytu) v Římě svatý Cyril, těžce onemocněl. Pocítil blížící se smrt, chtěl se zcela zasvětit Bohu jako mnich v jednom z řeckých klášterů ve městě (pravděpodobně poblíž svaté Praxedy) a přijal mnišské jméno Cyril (jeho křestní jméno bylo Konstantin). Naléhavě pak prosil bratra Metoděje, který byl mezitím vysvěcen na biskupa, aby neopouštěl misii na Moravě a vrátil se k tamějšímu lidu. Obrátil se k Bohu touto modlitbou: „Pane Bože, - vyslyš mou modlitbu a ochraň své stádo, k němuž jsi mne poslal, vysvoboď je z trojjazyčného bludu, shromáždi všechny v jednotě a učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím v pravé víře a správném vyznání“. Zemřel 14.února 869.



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, náměstí svatého Petra 17. 6. AD MMIX; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=11404;
AAS 19 [1927] 93-96;
AAS 73 [1981] 258-262;
Život sv. Konstantina-Cyrila, XVIII)



středa 6. února 2019

Frankfurtská škola a rozklad civilizace



Slavili jsme „Hromnice“ - svátek „Světla“, uvedení Ježíše Krista do jeruzalémského chrámu. On o sobě říká „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotách, ale bude mít světlo života!“
V Evropě slavíme tento svátek v temnotách. Jen místa, kde žijí ti, kdo v sobě nesou nesmrtelné světlo, prozařují tmu, v níž vládne zmatek, vyčerpání a smrt.
Temnota nepohltí nesmrtelné světlo. Může ovšem jeho nositele zavést do léčky, dusit a zhášet světlo v jeho duši. Temnota je nepřítel světla. Kdo ji miluje, ztrácí život. Miluje ji už ten, kdo ji poznává a není přitom schopen rozlišovat, čím a jak vede ke ztrátě života.
Proto následující článek o ideologickém podhoubí nenávisti k životu, v tomto případě nenávisti k rodině, vybízí k rozlišování, toho, co každodenně slyšíme od druhých a ze sdělovacích prostředků.

Východiska frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými prostředky“[2].
Frankfurtská škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry, prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi jinými následující věci:
1. zvláštní trestnost rasových zločinů;
2. zavádění nového jazyka a změnu obsahu a vnímání pojmů;
3. sexuální výchovu a šíření homosexuality mezi dětmi;
4. podkopávání autority učitelů a školy;
5. podporu přistěhovalectví ke zničení kulturního rázu země;
6. rozšíření užívání drog;
7. útok na náboženství;
8. nejistý právní systém nastavený proti obětem zločinů;
9. závislost na státu nebo státních příspěvcích;
10. ovládnutí sdělovacích prostředků;
11. oslabování role rodiny a její rozbití.
Jedna z hlavních myšlenek frankfurtské školy navazuje na Freudovo pojetí sexuality a vykládá jej ve smyslu „pansexuality“ zahrnující nevázané ukájení pohlavního pudu, stírání rozdílů mezi pohlavími a překonání tradičních vztahů mezi muži a ženami. Proto jsou jejími dalšími záměry:
a) útok na autoritu otce, odmítání rozdílných rolí otce a matky a uzmutí rodičům jejich práv jakožto hlavním vychovatelům dětí;
b) odstranění rozdílů ve výchově chlapců a dívek;
c) odstranění veškerých projevů zvláštního postavení muže, např. přítomností žen v ozbrojených složkách;
d) prohlášení žen za „vykořisťovanou třídu“ a mužů za „vykořisťovatele“.
Münzenberg shrnul úsilí frankfurtské školy následovně: „Západ zkazíme tak, až bude smrdět.“
Škola rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý plán zaměřený zejména na rodinu, školství, sdělovací prostředky, oblast pohlavního života a populární kulturu.”
Jednou z podstatných zásad zmíněné kritické teorie je nutnost rozložit současnou rodinu. Stoupenci frankfurtské školy učí, že „dokonce i částečné zhroucení rodičovské autority v rodině může vést ke vzrůstu připravenosti následujících pokolení přijmout společenskou změnu“”
Sociální psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada výsledků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek. Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace nezačne už před věkem desíti let. Za třetí, že velmi účinné je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné představit jako chorobný sklon k výstřednosti. Teď ale předbíhám. Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý, a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. […] Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoli vláda, která bude mít po generaci na starosti vzdělávání, bude schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie.“”
Během našeho šetření jsme se zúčastnili symposia o sexuální výchově v Liverpoolu, kde jeden z řečníků nastínil taktiku sexuální výchovy slovy: ‚Pokud se nedostaneme k sexuální výchově, děti budou prostě následovat mravy svých rodičů.‘ Záhy se ukázalo, že se sexuální výchova má stát nástrojem podomních prodavačů sekulárního humanismu.




Příklad toho, jak vypadají následky ideologie tzv. Frankfurtské školy, dokládá jeden z protagonistů "Beat Generation" – Jack Kerouac. Generace, která hltala jeho knížky Tuláci dharmy či Na cestě, dnes patrně již hořce ví, jak mohou krásné ideály skončit v temnotě.


O to více jsou potěšující slova, která naznačují konverzi bratra Jacka Kerouaca:


Ako beat zničil jednu civilizáciu

20. október 1969. St. Petersburg. Mesto na slnečnej Floride. Jack sedí na svojej obľúbenej stoličke a popíja whisky. Zapisuje si poznámky pre svoj budúci román. Približne o jedenástej pocíti ostrú bolesť v žalúdku a s námahou sa odplazí do kúpeľne, kde ho po krátkom čase objavila jeho manželka, ako na kolenách vykašliava krv.

Jack Kerouac, otec slávnej „beat generation“, mal iba 47 rokov, keď v nemocnici st. Anthony počas nasledujúceho rána podľahol vnútornému krvácaniu zapríčinenému cirhózou pečene. Posledné roky svojho života prežil v ústraní, ďaleko od verejnosti. Utiahol sa k alkoholu, sklamaný z nových spoločenských trendov, ktoré za svoj vznik vďačili práve jemu.

Všetko sa to začalo ešte počas vojny. V roku 1944 sa na Columbíjskej univerzite stretol Allen Gingsberg s Lucienom Carrom. Spájala ich spoločná predstava o modernej literatúre, tak vzdialenej od konzervatívneho vnímania prevládajúceho na tejto prestížnej americkej univerzite. Začali sa stretávať s ďalšími podobne zmýšľajúcimi ľuďmi a okruh ich spočiatku malej skupiny sa rýchlo rozrastal. Carr a Gingsberg sa cez Edie Parker zoznámili s jej partnerom a budúcim manželom Jackom Kerouacom. Spoločne s ďalším spisovateľom Williamom S. Borroughsom trávili veľa času v ich byte na 118st Street v New Yorku, kde rozjímali nad poéziou, jazzom, budhizmom, spiritualitou a víziou budúcnosti umenia; do tohto obdobia spadá aj počiatok celého hnutia. Boli to jeho prvé kroky na dlhej ceste za slávou a uznaním.

Jack Kerouac je nepochybne najznámejším spisovateľom spomedzi beatnikov, aj keď vo svojej podstate je to osobnosť veľmi rozporuplná. „Beat“ bol pôvodne nepresný termín, ktorý vymyslel na Times Square v New Yorku básnik a vreckár Herbert Huncke. Kerouac tento názov prebral. Keď sa ho v roku 1948 John Clellon Holmes pýtal, ako by tento výraz „úplnej spontánnosti“ charakterizoval, Jack mu odpovedal: „Asi by sa dalo povedať, že sme beatnická generácia.“ Tak vzniklo označenie literárneho hnutia, ktoré dalo nezameniteľnú pečať 50. a 60. rokom nie len v Amerike, ale aj v západnej Európe. Bolo to obdobie, čo sa týka morálneho chápania spoločnosti a slobody jednotlivca, skutočne prevratné. Postupom času vykryštalizovalo do „counterculture of sixties“ ako sa zvyknú nazývať hnutia v 60. rokoch (napr. známe hippies). Väčšina pôvodných členov „beat generation“ ostávala aktívna aj počas 70. a 80. rokov, zúčastňovala sa protivojnových zhromaždení a presadzovala svoje liberálne ideály.

Beatnici ovplyvnili celú vtedajšiu kultúru – od hudby až po výtvarné umenie. Ken Keseyho román Prelet nad kukučím hniezdom sfilmoval Miloš Forman a stal kultovou záležitosťou. Bob Dylan, Beatles, tí všetci prehlasovali, že „beat“ je ich inšpiráciou, možno najväčšou a najsilnejšou spomedzi všetkých. Ray Manzarek, člen kapely Doors, tvrdil, že nebyť Kerouaca a jeho On the road (Na ceste, 1957), nebolo by ani žiadnych Doors. Jim Morrison považoval Jacka za svojho favorita. Súpis slávnych mien, ktorých tvorbu spisovatelia „beat generation“ ovplyvnili, pokračuje ďalej, pričom často prekvapuje svojim rôznorodým obsahom. Niekoľkým študentom Columbijskej univerzity sa podarilo to, čo len málokomu. Dokázali zmeniť svoju dobu.

V polovici 20. storočia bola spoločnosť značne odlišná od tej dnešnej. Manželstvo bolo ešte stále neprekonanou „inštitúciou“, nevera bola trestná a rodina mala ešte pevné postavenie. Pretrvával stereotyp tradičného „domova“, muža ako živiteľa rodiny a ženy starajúcej sa o domácnosť, o výchovu potomstva. Rozvody neboli vôbec bežné. Cirkev so svojou židovsko-kresťanskou morálkou stále určovala pohľad na metafyzický svet; potraty, registrované partnerstvá, to všetko bolo pre obyčajného človeka vzdialené, cudzie. Obrat priniesli práve beatnici. Spoločnosť sa vďaka nim začala oslobodzovať od tradície.
Allen Gingsberg so svojim dielom Howl (Vytie, 1956) a William S. Borroughs s Naked Lunch (Nahý obed, 1959) prelomili tabu obscénnosti v umení – obaja vyhrali proces na súde ohľadom ich cenzúry. Šírilo sa voľnomyšlienkarstvo, ktoré vyvrcholilo v Spojených štátoch v 60. a Európe v 70. rokoch; hlásala sa absolútna sexuálna sloboda. Aj napriek tomu, že väčšina predstaviteľov „beat generation“ bola ľavicovo orientovaná a sympatizovala s marxizmom (či lepšie povedané maoizmom), spoločnosť sa stále viac štiepila, atomizovala v prospech individualizmu. Sloboda sa postupne menila na celkom nový a dovtedy nevídaný koncept.
Pikantné na tom je, že tato sexuálna sloboda bola občas prezentovaná ako sen spoločenstva, ale v skutočnosti išlo o zdolanie ďalšieho medzníka na historickom vzostupe individualizmu. Ako ukazuje pekné slovo „domácnosť“, pár a rodina predstavovali posledný ostrovček primitívneho komunizmu vo vnútri liberálnej spoločnosti. Sexuálna sloboda mala za následok zničenie týchto prechodných spoločenstiev, ktoré ešte oddeľovali jedinca od trhu,“ napísal Michel Houllebecq, známy francúzsky spisovateľ, čím ilustroval vývoj, ktorý odštartovali v 50. rokoch práve beatnici. Treba dodať, že akonáhle svojou literárnou tvorbou zmenili spoločnosť pomocou masovej liberalizácie sexuality, okamžite sa to odrazilo aj na demografii západných krajín.

Pravdepodobne najväčším problémom európskych krajín je ich nízka pôrodnosť. Starý kontinent vymiera. A to všetko sa začalo práve v 60. rokoch. 

Vplyv beatnikov a hnutí, ktoré vlastným pôsobením vyvolali, je tu očividný. Švédsko bolo medzi prvými krajinami, kde počet detí na jednu klesol pod hranicu 2,1 (notoricky známe číslo potrebné pre udržanie populácie) a to ešte v roku 1968. Anglicko ho nasledovalo v roku 1973, Francúzsko o rok neskôr. Východný blok bol pred touto revolúciou vzťahov do veľkej miery „uchránený“; k fatálnemu zníženiu pôrodnosti došlo až po páde socializmu na začiatku 90. rokov.
Študenti Columbijskej univerzity si zrejme ani nedokázali predstaviť, že ich literatúra bude mať vo svete raz taký ohlas. Z ich túžby po slobode sa zrodil ideál, ktorý nás všetkých – za predpokladu, že sa populačný trend nezmení – pomaly, ale s mrazivou určitosťou privedie ku katastrofe. Nepotrvá dlho a následky nespútaného individualizmu (narcizmu, nezáujmu o „tradičnú“ rodinu) sa prejavia prudkými, no nevyhnutnými zmenami naprieč celou našou civilizáciou.

Jack Kerouac to možno ako jediný pochopil. Kritizoval hippies a subkultúru, ktorá vzišla z jeho diela; prekvapovali ho a často nepríjemne zarážali svojou radikálnosťou (a krajne ľavicovou ideológiou), ktorú on odmietal – dostal tak nálepku „reakcionár“, čím uňho spôsobili iba ďalšie rozčarovanie. Sám ostal až do smrti kresťanom, verným tradícii svojich kanadsko-francúzskych predkov. „Ja nie som beatnik. Ja som katolík,“ vysvetlil mesiac pred svojou smrťou v jednom interview. Ukázal na obraz pápeža Paula VI. a povedal: „Viete, kto to namaľoval? Ja.



pátek 1. února 2019

Svátek světla "Hromnic": Vánoční setkání judaismu s Ježíšem






Dnešní den – lidově nazývaný svátek Hromnic – je po slavnosti Narození Ježíše Krista a Epifanie, Jeho zjevení Třem mudrcům – pohanům tradičně třetí největší a současně závěrečnou slavností uzavírající vánoční dobu.

Jeho název pochází z obřadu, kterým je uveden:
Na počátku mše svaté tohoto svátku se shromažďujeme u jesliček v kostele (ty mají být mimo hlavní oltář či přední část kostela).
U nich počíná cesta do jeruzalémského chrámu ve chvíli, kdy do něj svatý Josef, pěstoun Ježíšův, spolu s Pannou Marií přinášejí malého Ježíška.
Děje se tak čtyřicet dní po Jeho narození. Tak uvádí prostřednictvím Mojžíše Trojjediný Bůh ve Starém zákoně: žena je sedm dní po svém porodu nečistá. Dalších třicet tři dní má zůstávat ve svém domě a nesmí se dotýkat ničeho posvátného.
A právě čtyřicátý den musela přijít do jeruzalémského chrámu a dát knězi k oběti jednoročního beránka nebo, pokud její rodina byla chudá, hrdličku nebo holoubě. Přicházela k východní, Nikanorské bráně chrámového nádvoří a tam byla při zvláštním očistném rituálu prohlašována za čistou. Mohla se opět připojit k duchovnímu s společenskému životu svého lidu.

Panna Maria byla uchráněna prvotního hříchu, Adamovy viny. Nespadala pod “rituály” a zákon, který dal Otec jejího a svého Syna v síle Ducha Božího židům; který vložil do judaistického náboženství.
Předznamenává pokoru, přijímá Ducha pokory, kterým je již nyní prosycen její maličký syn a Syn Boží Ježíš, a podřizuje se nařízením Zákona. Tím se stává branou do nebe. Pokorou, která je pedagogií, průvodkyní do Božího království.

Proto také dnešní svátek Hromnic, nazývaný i svátkem Očišťování Panny Marie je velkým svátkem Církve, společenství nebešťanů, pozemšťanů vedených do nebe, a duší v očistci trpících, aby do nebe mohly přijít.
Je patrně prvním z liturgických svátků Panny Marie, v němž se po čtyřiceti dnech objevuje Panna Maria, po Betlémské noci, v liturgii jako tichá, ale mocná prostřednice spásy. Plna pokory, mlčí – a proroci hovoří. Prorokují o jejím Synu, o její Oběti, o jejím prostřednictví Božích darů v národě vyvolených, jímž už není judaismus, ale křesťanství.




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





Drazí bratři a sestry, dnešní liturgie nás vybízí hledět k Panně Marii, jež je po výtce "Zasvěcenou". Svatý Pavel se o Ní vyjadřuje hutným a účinným obratem, který popisuje její velikost i poslání….
...Přímo Apoštola samého se můžeme seznámit s životním stylem, který vyjadřuje podstatu zasvěceného života, inspirovaného evangelními radami chudoby, čistoty a poslušnosti. On chápe život chudoby jako záruku, že bude hlásání evangelia uskutečněno naprosto zadarmo, přičemž bude zároveň výrazem solidarity s bratřími, kteří se ocitli v nouzi. Všichni v této souvislosti známe Pavlovo rozhodnutí živit se prací svých rukou a jeho nasazení při sbírce ve prospěch chudých Jeruzaléma. Pavel je také apoštolem, který přijal povolání Boha k čistotě a daroval nerozdělené srdce Pánu, aby mohl sloužit svobodněji a oddaněji svým bratřím a kromě toho ve světě, kde měla křesťanská čistota skrovné postavení, nabídl svým příkladem bezpečné vedení. Pokud jde o poslušnost, stačí si všimnout, že plnění vůle Boží a "každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce" oživovaly, utvářely a stravovaly jeho život, který se stal obětí Bohu milou. To všechno jej vede ke zvolání, zaznamenaném v listě Filipanům: "Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem".
Dalším základním aspektem Pavlova zasvěceného života je misijní poslání. Cele patřit Ježíšovi, aby - jako Ježíš - patřil všem, ba dokonce, aby se tak stalo, píše "pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé". V něm, který je tak těsně sjednocen s osobou Krista, rozpoznáváme hlubokou schopnost spojovat v sobě duchovní život a misijní poslání; v něm se obě dimenze vzájemně potřebují. A tak můžeme říci, že patří k onomu šiku "mystických budovatelů", jejichž život je zároveň kontemplativní a aktivní, otevřený k Bohu i k bratřím, aby tak účinně sloužil evangeliu. V tomto mysticko-apoštolském napětí bych rád poukázal na odvahu apoštola tváří v tvář hrozným zkouškám, včetně mučednictví, na nezlomnou důvěru založenou na slovech jeho Pána: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti". Jeho duchovní zkušenost se nám tak jeví jako prožitý převod velikonočního tajemství, které tak intensivně zkoumal a hlásal jako formu křesťanského života. Pavel žije v Kristu. "Už nežiji já, - píše - ale žije ve mně Kristus" a opět "pro mě život je Kristus a smrt ziskem".


(Z  promluvy Svatého otce Benedikta XVI. ke Dni zasvěceného života, bazilika svatého Petra 2. 2. AD 2009; zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10766)

O. Vladimír Mikulica




Čtení z knihy proroka Malachiáše:
Toto praví Pán Bůh: 
    "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.
    Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví" Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zla-to a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let." 
Mezizpěv:
Hospodin zástupů, on je král slávy! 
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! 

Kdo je ten král slávy" Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji. 

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! 

Kdo je ten král slávy" Hospodin zástupů, on je král slávy. 


Čtení z listu Židům:
    Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. 
    Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše:
    Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. 
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." 
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." 
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a slou-žila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. 
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně,. vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 

pátek 25. ledna 2019

Svátek Obrácení svatého Pavla: Dialog judaismu s křesťanstvím před bránou v Damašku





O dnešním svátku Obrácení svatého Pavla vrcholí naše modlitby za návrat do Církve těch, kdo ji opustili či byli vychováni v odloučenosti od jejího plného společenství.

Proto také tento týden modliteb začal příznačně svátkem Římského stolce svatého Petra, který jsme slavili 18. ledna. (Na rozdíl od svátku Stolce svatého Petra v Antiochii 22. února).
Čtení ze Skutků apoštolů, připadající podle obou katolických ritů – Misálu Pavla VI. i Ritu Antiquior – na tento den, popisuje událost konverze svatého Pavla před branou do Damašku, která je signifikantní pro cestu konverze k ekuméně katolické Církve:
osvětluje pravý význam a stupně slova „dialog“.

První dialog před Damašskou branou začíná s pronásledovatelem, pomlouvačem a nenávistníkem katolické Církve sám Ježíš: „Proč mne, Šavle, pronásleduješ?“
Pak teprve nadchází druhý dialog svatého Pavla s těmi, kdo jej dovedli do damašské Přímé ulice, poté s představiteli katolické Církve, které si náš Pán Ježíš k tomu vyvolil: následuje modlitba a charismatické uzdravení, katecheze a křest u Ananiáše v domě Judy v Přímé ulici – ve společenství Církve.

Až teprve po těchto dvou „dialozích“ je nyní již svatý Pavel zmocněn Duchem Božím, aby hlásal evangelium v synagogách židům, rozmlouval  s nimi - vedl dialog - o naplnění jejich víry v Mesiáše, Krista, jímž je zmrtvýchvstalý Ježíš z Nazareta.

Židé, kteří kázání apoštola Pavla o zmrtvýchvstání Ježíše Krista uvěřili, poznali pak díky Duchu Božímu, který v nich před křtem a po něm začal působit, ony první dva „šavlovsko-pavelské dialogy v Církví: hloubku Magisteria. Poznání, že v nauce Církve je obsaženo plně to, co jen zčásti poznávali v nauce judaismu, a hloubku rozhovoru s Trojjediným Bohem. Modlitbu, v níž dostává každý, kdo přijímá její nejsilnější formu, rozhovor s Ježíšem po Svatém přijímání, vhled do tajemství, která naplňují duši nevýslovnou radostí a štěstím, že ji může předávat druhým.
Tím tajemstvím je podíl na vzkříšení.

Ti židé, kteří kázání svatého Pavla neuvěřili, zůstali na prvním stupni „dialogu“. A tento stupeň vede nazpět, k uzavření se do ghetta, do sebe, k monologu, k drtící sebelásce.
Podobně ovšem dopadli i křesťané, kteří původně uvěřili, a později víru ztratili nebo zapřeli: rozešli se s Církví, ztratili schopnost kontaktu s Věčnou moudrostí, jíž je Ježíš, a se zmrtvýchvstáním v Jeho Duchu. „Rozvedli se“ nebo se „nechali rozvést s Církví“, ztratili domov, v němž je zmrtvýchvstání.

Před týdnem jsme rozjímali o hrozném hříchu takzvaného „rozvodu“.
Podobný „rozvod“ nastal již v prvních apoštolských dobách v Církvi. Listy Miláčka Páně, svatého Jana, dosvědčují tuto krizi v duchovním manželství křesťanů, katolíků, s Ježíšem a Jeho Církví. První list končí varováním: „Děti, chraňte se model!“
Modlářství patřilo mezi nejtěžší hříchy již v prvotní Církvi.

Cesta pokání – i za hříchy předků – je vyznačena trojím dialogem v dnešním prvním čtení.







KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


 „...křesťané musejí se všemi připomínat Evropě její kořeny. Není to proto, že by ony kořeny již dávno uschly. Naopak! Je to proto, že stále – sice jemně, ale úspěšně – dodávají kontinentu duchovní a morální výživu, jež mu umožňuje vést smysluplný dialog s lidmi jiných kultur a náboženství. Právě proto, že evangelium není ideologií, nesnaží se uzavřít vyvíjející se společensko-politické skutečnosti do strnulých schémat. Spíše přesahuje proměnlivosti tohoto světa a vrhá nové světlo na důstojnost lidské osoby v každé době. Milí přátelé, prosme Pána, aby nám vložil do duše odvahu dělit se o nadčasové pravdy vedoucí ke spáse, které formovaly a budou dál formovat společenský a kulturní pokrok tohoto kontinentu.
Spása získaná Ježíšovým utrpením, smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením nás, kdo v něho věříme, nejen proměňuje, ale nutí nás sdílet tuto Dobrou zprávu s ostatními. Kéž dary Ducha svatého, dary poznání, moudrosti a rozumu osvítí naši schopnost porozumět pravdě, které nás Ježíš učí, tak abychom neúnavně usilovali o jednotu, po níž touží pro všechny své děti znovuzrozené ve křtu a pro celý lidský rod.“


(Úryvky z projevu Svatého otce Benedikta XVI. na ekumenickém shromáždění v Praze 27. 9. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica


KATECHEZE - LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


Pohled na Ježíše očima víry
vede k sebekritice novověku
a sebekritice novověkého křesťanství


Samotný ekumenismus spočívá v „poselství Církve o spáse v Ježíši Kristu je vždy starobylé a vždy nové, prosycené moudrostí minulosti a překypující nadějí pro budoucnost.“

Nicméně, objevují se nové formy pokusů omezit vliv křesťanství na veřejný život – občas pod záminkou, že křesťanské učení je škodlivé pro blahobyt společnosti. Tento jev nás vybízí ke krátkému zamyšlení. Jak jsem naznačil ve své encyklice o křesťanské naději, umělé oddělování evangelia od intelektuálního a veřejného života by mělo být pobídkou ke vzájemné “sebekritice novověku” a “sebekritice novověkého křesťanství,” zvlášť co se týče naděje, kterou každý z nich nabízí lidstvu1. Můžeme se ptát sami sebe: co může evangelium říci České republice, a samozřejmě také celé Evropě, v dnešní době, jež se vyznačuje tolika pohledy na svět?

Svatý otec Benedikt XVI. představitele křesťanských společenství, shromážděné spolu se zástupci židovské obce na pražském arcibiskupství dne 27. září 2009
1 srov. Spe salvi, 22
2 srov. Caritas in veritate





Orace:
Bože, ty chceš, aby všichni lidé byli spaseni a došli k poznání pravdy, pošli, prosíme, dělníky na svou žeň, ať hlásají s veškerou důvěrou tvé slovo, aby se tvá zvěst rozšířila a zazářila a přivedla všechny národy k poznání, že jediný pravý Bůh jsi ty a ten, jehož jsi poslal, Ježíš Kristus, Tvůj Syn a náš Pán.



Čtení ze Skutků apoštolů:
    Pavel promluvil k lidu:
    "Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se tam, abych i odtamtud přivedl svázané křesťany do Jeruzaléma k potrestání.
    Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku - bylo to kolem poledne - náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: 'Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?' Já jsem odpověděl: 'Kdo jsi, Pane?' A on mi řekl: 'Já jsem ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.' Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: 'Pane, co mám dělat?' Pán mi odpověděl: 'Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.'

    Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: 'Bratře Šavle, ať zase vidíš!' A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: 'Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.'" 


Mezizpěv:

Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.
Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy. 
Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky. 


Slova svatého evangelia podle Marka: 

Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: 
   "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.
    Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se." 


Secreta
Shlédni Bože, náš ochránce, a pohleď na tvář svého Pomazaného, který dal sám sebe jako výkupné za všechny, a učiň, aby od východu slunce až do západu bylo mezi národy na všech místech velebeno tvé jméno a oslavováno přinášením čisté oběti.



Proti sílící tendenci „udělat ze všech světových náboženství jedno“ zaznívá Boží slovo ve Skutcích apoštolů při obrácení svatého Pavla. To slovo zní z nebe. „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“
To slovo říká Ježíš v oslňujícím světle Ducha Svatého.
Sráží Šavla s koně.

Mnozí na rozdíl od svatého Pavla dopadli ve své snaze tragicky. Z posledních kapitol historie lze připomenout ty, kdo církevní obce pronásledovali, vyhlazovali „ohněm a mečem“ v démonické úzkosti krále Heroda, ale i ty, kdo zatím navenek do podobné pasti nepadli úplně, ale kráčejí k ní: hnutí Unitarie, hnutí New Age, sekulární judaismus a mnohé další.

Nejtragičtěji ovšem končí „křesťané v rozvodovém řízení“. Ti, kdo ztratili víru, již při pádu před Damašskou branou z milosti Boží přijal svatý Pavel.

Stávají se šiřiteli opačné cesty „dialogu“, který tolik proklamovali a proklamují, a proto klamavě propagují: Od rozhovoru s tím, kdo nesdílí jejich názor, k uzavření se před Duchem Božím, který mluví v moudrosti svatých apoštolů, ke ztrátě schopnosti naslouchat Trojjedinému Bohu, odpovídat a v Jeho síle jednat.

Jejich pád z dialogu k monologu prosycenému sebeláskou může pod zdáním křesťanské či dokonce katolické autenticity víry vydávat falešné svědectví o Nejsvětější Trojici, o Ježíši Kristu, o Duchu Svatém, o pravosti modlitby, o spáse.

Místo aby se mezi pohany šířila pravda o Trojjediném Bohu a jeho spásná nauka, potlačuje se pohanskými pověrami, rozmělňuje a špiní víra Božího lidu.

Odtud vchází falešná ideologie přizpůsobování se těm, kdo mají jiný názor: opak dialogu.
Přizpůsobení nauky Církve názorům, které ji rozvracejí, vede k rozvratu morálky u biskupů, kněží, manželů v rodinách a farnostech.

Věříme v Nejsvětější Trojici: Otec Bůh poslal svého Syna Ježíše v moci Ducha Svatého Jej reprezentuje Církev v mysteriích, svátostech.

Křtem jsme zasvěceni tajemství Nejsvětější Trojice.
Nemůžeme proto tvrdit, že máme společného Boha spolu s ostatními světovými náboženstvími či sektami. To by bylo explicitní zapření víry.

Proto i reakce ostatních náboženství – jak jsme toho svědky nyní v Evropě v islámu – přichází církevní obce zničit: „mírovou“ cestou: populačním nahrazením obyvatelstva, které rezignuje na plodnost ve svých manželstvích a rodinách, nahrazením křesťanů, kteří se zpronevěřili manželskému slibu, že přijmou děti od Boha ochotně a budou je vychovávat podle Božího zákona – zákona evangelia; anebo vyhlazovací cestou, jak se o to ve světě i v Evropě snaží tzv. Islámský stát.

Tuto výzvu a svěřené poslání naplnil svatý Pavel po svém obrácení u Damašku pravým dialogem s judaismem, s pohanstvím a s katolíky, kteří se odloučili od Církve: i svou mučednickou smrtí.

O. Oldřich



Čtení ze Skutků apoštolů.
Šavel soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagógy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. 
Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: "Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?"Zeptal se: "Kdo jsi, Pane?" 
Ten odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat." Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. 
Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal se země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. 
V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: "Ananiáši! " On odpověděl: "Prosím, Pane." 
Pán mu řekl: "Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí." 
Šavel uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. 
Ananiáš odpověděl: "Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno." 
Ale Pán mu řekl: "Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět." Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: "Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha svatého." V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. 
Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagógách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn. 
Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "Copak to není ten, který se snažil zničit v Jeruzalémě ty, kdo vzývají toto jméno? A copak sem nepřišel právě na to, aby je v poutech odváděl k velekněžím?" 
Šavel však vystupoval s rozhodností stále větší a židy v Damašku přiváděl z míry, když dokazoval, že Ježíš je Mesiáš. 








SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:


Podobně byli zasaženi všichni, kdo se cítili „být na koni“ a chtěli všechna světová náboženství podřídit své představě Boha. Již samotná představa Boha je přece zavádějící a klamavá.

Věřícího takové lži a rouhání naplňují rozhořčením. Nové lidské výmysly jej urážejí a ponižují. Proto i ekumenismus, o němž podobně jako o Trojjediném Bohu oklamáni předsudky hovoří a podle svých slov vzhledem k němu destruktivně jednají, nehledá Boží slávu, ale vlastní pohodlí, zbavuje náročnosti plného katolického života, odmítá námahy a obětí pro šíření Ježíšova království.

Temnotu v nauce a mravech, která mu v církevních obcích jde vstříc, přemáhá světlo živé víry, živých církevních obcí: Poslání, které přijala Církev od svého Zakladatele a Vykupitele, bylo jednoznačné a jasné: „Jděte do celého světa. Hlásejte evangelium. Získejte mi za učedníky všechny národy.“




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Ježíši, Slovo, Logos dialogu lásky Nejsvětější Trojice,
jen pokorný posluchač neofyty svatého Pavla damašské synagoze,
schopný sebekritického pohledu na sebe
i na církevní společenství či na judaismus,
může pochopit, že jsi Kristus, nad nímž je Duch Boží
a uvěřit v Tebe.
Ovocem jeho víry je rozhovor s Tebou,
dialog s Věčnou moudrostí.
V něm jej vedeš k přijetí Tvého Ducha ve svatém křtu;
a pokřtěné při mši svaté po vyjití ze synagogy
k mešní slavnosti:
setrvat na cestě spásy.

Amen.

Volnost,...rovnost, bratrství

Víme velmi dobře, jak dopadne dětská hra, když se děti ve stohu místního jednotného zemědělského konsorcia ujmou sirčiček a škrtnou. ...