pátek 21. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Epifanie svatosti Ježíše Krista – láska k Otci a k bližním


Poslední neděli před Popeleční středou – Padesát dní před velikonočními slavnostmi (Dominica Quinquagesima) vrcholí Epifanie – odhalování tajemství Ježíšova ve chvíli, kdy – v úryvku z Horského kázání z evangelia podle sepsání svatého Matouše – Ježíš, v němž jeho současníci, jak jsme o tom rozjímali od slavnosti Epifanie, poznávají Božího Syna. O této neděli ukládá přikázání lásky:

   Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. 

Svatý Otec Benedikt XVI. odkrývá zdroj a sílu, která dává věřícímu schopnost milovat více, než by byl přirozeně schopen, naplňovat nadpřirozeným způsobem Ježíšovo přikázání lásky k nepřátelům.

V jedné ze svých promluv uvádí, že pro název své postsynodální apoštolské exhortace - Sacramentum caritatis – se nechal inspirovat krásnou definici Nejsvětější přítomnosti Ježíše v tajemství Eucharistie, jak ji vyjádřil svatý Tomáš Akvinský. Označuje ji jako “svátost lásky”.
Ano, v Nejsvětější svátosti nám Kristus chtěl darovat svou lásku, která jej přivedla k oběti svého života na kříži pro nás. Při Poslední večeři, když umyl nohy svým učedníkům, nám Ježíš nechal přikázání lásky: “Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy”. Ale poněvadž je to možné pouze tehdy, zůstaneme-li ve spojení s Ním, jako ratolesti na vinném kmeni, rozhodl se On sám, že zůstane mezi námi...

A to se, jak dále uvádí papež Benedikt XVI. uskutečňuje v tajemství, které je Svaté svatých.
Tak můžeme zůstávat my v Něm. Když se tedy ve víře sytíme jeho Tělem a jeho Krví, může jeho láska přecházet do nás a učinit nás schopnými vydat vlastní život za bratry. Odtud pramení křesťanská radost, radost lásky.


(Svatý Otec Benedikt XVI. před modlitbou Angelus Domini na náměstí svatého Petra 18. 3. AD MMVII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7461;
(srov. Summa Theol.., III,q.73,a.3,ad 3)


O. Vladimír Mikulica

sobota 15. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI



Epifanie Tóry – Mesiáše, Božího Syna


Svatý otec Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský odhaluje tajemství Mojžíšského zákona – Tóry. Jí je sám Ježíš Kristus. Kdo v Něm pozná Tóru, pozná tajemství Božího vtělení a současně pochopí, že Ježíš Kristus nepřišel Zákon, svůj život na této zemi, svou oběť smrtí na kříži zrušit, ale naplnit.
A naopak: ten, kdo dosud Ježíše nepoznal, má šanci – veden Duchem svatým – poznat v Tóře Ježíše, Božího Syna, jeho Vtělení. Chvalozpěv na Tóru, v níž poznává svatopisec budoucího Mesiáše zaznívá prorocky ve 118. žalmu.
V něm žalmista dosvědčuje, jak uvedl před lety ve své katechezi Svatý otec Benedikt XVI., jeho ústřední téma a tím je spojení – Unio Hypostatica Slova – Logu – Moudrosti se Zákonem.

V žalmu zaznívá velkolepý chvalozpěv na Pánovu Tóru, totiž na Jeho Zákon, což je výraz, který je třeba chápat v jeho širším a plném významu jako ponaučení, nauku, životní ukazatel. Tóra je zjevením, Slovem Božím, které interpeluje člověka a vyvolává důvěřivou odpověď poslušnosti a velkorysé lásky. Tento Žalm je prostoupen láskou k Božímu Slovu a oslavuje jeho krásu, spásnou moc a jeho schopnost obdarovávat radostí a životem. Boží Zákon totiž není tíživé břemeno, nýbrž dar milosti, která osvobozuje a obšťastňuje. „Z Tvých příkazů se budu těšit, nezapomenu na Tvá slova“ a dále: „Voď mě po stezce svých předpisů, neboť v ní mám zalíbení“; a ještě: „Jak miluji Tvůj zákon Hospodine! Po celý den o něm rozjímám“. Zákon Páně, jeho Slovo je středem žalmistova života. V něm nachází útěchu, rozjímá o něm a uchovává jej v srdci: „Ve svém srdci uchovávám Tvůj výrok, abych se neprohřešil proti Tobě“ - to je ono závěrečné slovo v dnešním úryvku evangelia, jak jej zapsal svatý Matouš: "Ano, ano"; a láskyplné zavázání se k zákonu svatosti: "Ne, ne!" k pokušení hřešit.

O. Vladimír Mikulica






















































sobota 8. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




V evangeliu této neděle Pán Ježíš říká svým učedníkům: "Vy jste sůl země - Vy jste světlo světa". Prostřednictvím těchto významově bohatých obrazů jim chce podat smysl jejich poslání a jejich svědectví. Sůl evokuje ve blízkovýchodní kultuře různé hodnoty jako smlouva, solidarita, život a moudrost. Světlo je prvním dílem Boha Stvořitele a je zdrojem života; samo Slovo Boží je přirovnáváno ke světlu, jak praví žalmista "Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce. A také prorok Izaiáš v dnešní liturgii říká: "Nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem". Moudrost v sobě zahrnuje příznivé účinky soli a světla a učedníci Páně jsou povoláni právě k tomu, aby dávali světu novou "chuť" a uchovávali jej od zkázy skrze moudrost Boha, která naplno září v tváři Syna, jenž je "světlem, které osvěcuje každého člověka". V jednotě s Ním mohou křesťané šířit uprostřed temnot indiference a egoismu světlo lásky Boží, pravou moudrost, která dává smysl existenci i činnosti lidí.



pondělí 3. února 2020

“Hromnice”




je lidový název pro třetí nejdůležitější a závěrečný svátek vánočního období církevního roku. Patrně se jedná zároveň o nejstarší, nejdříve slavený, svátek k uctění Panny Marie, o “Hromnicích”, jejího očišťování v chrámě čtyřicet dní od narození Ježíška.

Na Západě se ovšem s tímto svátkem v římské liturgii setkáváme až za papeže Sergeje I. v VI. století, do západní a severní Evropy se rozšířil až o sto i dvě stě let později. Zde zpočátku bylo slaveno obětování Ježíše Krista, později převládl původní mariánský charakter slavnosti, tak jak jej v počátcích posvátné Tradice popisuje evangelium podle sepsání svatého Lukáše.

Slavnostní procesí začala na Západě koncem VII. století. Podle svědectví svatého Bedy Ctihodného se nesly v průvodu hořící svíce. Žehnání těchto svící je doloženo až ze XII. století. Těmto požehnaným svícím se připisovala velká moc proti zlým silám, zvláště proti bouřím a epidemiím a rozsvěcovaly se u lůžka umírajícího. Tyto svíce pak daly svátku také další lidový název “Hromnice”.

Dnes bychom měli s posvátnou úctou odnášet tyto požehnané svíce z letošní nedělní mše svaté, dát je na posvátné místo v bytě, v domě a zapalovat je pokaždé, když nás ohrožuje moc, přesahující síla stvořené přírody. Jsme tím vedeni k pokoře a současně ke společné modlitbě, kdy se před svící, rozžatou před křížem či před obrazem Panny Marie s Ježíškem v duchu svátku “Hromnic” modlíme společně za ochranu pro své duše, za bližní a za své domovy a rodiny, kdykoli nastává situace, která by mohla vést k neštěstí pro duši či tělo, pro církevní obec, pro Tělo Ježíše Krista.

O. Vladimír Mikulica

sobota 1. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Víra rozpoznává moudrost slabosti




Svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově Hromnice dnes dovršuje čtyřicet dnů od slavnosti Narození Páně. Téma Ježíše Krista - Světla, jímž se vyznačoval cyklus vánočních svátků a vyvrcholil slavností Zjevení Páně, je převzato a prodlouženo v dnešním svátku.
Svátek Obřezání Páně i svátek Jména Ježíš rozvíjejí tajemství narození Ježíše Krista v duchu židovské iniciace a oba dávají poznání zlomového okamžiku narození Božího Syna na tento svět. Tehdy se narodil pro lidi, říká ve svém kázání svatý Maxim Turínský.
Svátek Uvedení je dalším stupněm ke chvíli, kdy nadejde okamžik jeho křtu v řece Jordán, kdy se „tajemně znovuzrodí. Tehdy - o Betlémské noci - jej vydala světu Panna, ve chvíli křtu jej zplodilo Boží tajemství spásy,“…rodí se pro tento svět podle řádu Božího tajemství. Hromnice připravují na „světlo z nebe“.
Ježíš Boží Syn…nám zjevil autentickou vůli Boží, aby tak otevřel cestu Božího slova do světa pohanů. On nakonec konkretizoval svoje poslání vlastní poslušností a pokorou až na kříž, čímž učinil svoje poslání věrohodným. Ne má, ale tvá vůle – to je slovo, které zjevuje Syna, jeho pokoru a zároveň jeho božství a ukazuje nám cestu.
Každé naše zvěstování musí být poměřováno slovem Ježíše Krista: „Moje učení, není moje“. Nevyučujeme soukromé teorie a názory, nýbrž víru církve, které sloužíme. Nesmí to přirozeně znamenat, že toto učení nezastávám cele a že ve mne není ukotveno pevně. V této souvislosti mi přicházejí na mysl slova svatého Augustina: Co je více mé než já sám? Co je méně mé než já sám? Nepatřím sobě samému a stanu se sebou samým právě tím, že překročím sebe sama a překročením sebe samého se dokáži včlenit do Krista a Jeho těla, kterým je církev. Pokud nezvěstujeme my sami a pokud jsme se my sami stali jedno s Tím, který nás povolal za svoje posly, takže jsme utvářeni vírou, kterou žijeme, pak bude naše zvěstování věrohodné. Nedomáhám se sebe samého, nýbrž daruji sebe samého. Farář Arský, jak víme, nebyl učencem, intelektuálem. Svým zvěstováním se však dotýkal srdce lidí, protože byl sám v srdci dotčen.
...Nespojujte se s proroky zkázy, kteří hlásají zánik nebo nesmyslnost zasvěceného života v Církvi našich dnů, „ale spíše se oblečte v Ježíše Krista a do výzbroje světla,“ jak vybízí svatý Pavel, buďte bdělí a pozorní. Svatý Chromácius z Akvileje psal: „Oddal od nás, Pane, toto nebezpečenství, abychom se nikdy nenechali obtížit spánkem nevěrnosti; ale dostalo se nám Tvé milosti a Tvého milosrdenství, abychom mohli bdít vždy ve věrnosti Jemu, neboť naše věrnost může bdít jedině v Kristu“.
Věrnost Ježíši Kristu reprezentují především kněží, kteří se s Ním nejvíce spojují především při konsekračních slovech, jež právě u Ježíše jsou znamením plné poslušnosti a věrnosti Boží vůli.
Lumen Christi, světlo Kristovo, jež kněz niterně spojený se svým Pánem a Přítelem nese v sobě, zcela „spontánně“, bez vyčerpání a vyhledávání psychologických metod či dokonce lidských úskoků vede k horlivosti pro spásu duší.
Ovoce kněžského života závisí na pevném postoji duchovního pastýře, který se nenechá odtrhnout od „mízy Ducha svatého“, jíž je niterný život: stálé zasvěcování se Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.


(Srov.: Homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši sv. na svátek Uvedení Páně do chrámu bazilika. sv. Petra, 2. 2. AD 2013
z promluvy při nešporách, bazilika sv. Petra 2. 2. AD2012
a z promluvy při mši se svěcením olejů, bazilika sv. Petra 5. 4. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;
srov. Vita consecrata, 1,16;
svatý Chromácius z Akvileje Sermones 32,4;
srov. Porta fidei, 6)


O. Vladimír Mikulica





sobota 25. ledna 2020

Schválena obnova sloupu Panny Marie na Staroměstském náměstí



Včera zástupci Hlavního města Prahy v počtu 34 schválili obnovení zneuctěného sloupu Panny Marie na Staroměstském náměstí.

Svatá Matko Páně,
Naši předkové ve chvílích soužení vztyčili tady v srdci města Mnichov tvůj obraz, aby ti svěřili město a zem. Na cestách svojí každodennosti Tě chtěli stále znovu potkávat a učit se od tebe žít svůj lidský život spravedlivě; učit se od tebe, jak nacházet Boha a nacházet tak shodu mezi sebou. Darovali Ti korunu a žezlo, které byli tehdy symbolem vlády nad zemí, protože věděli, že takto budou moc a vláda ve správných rukách - v rukách Matky (Bohorodičky). 

Modlitba Svatého otce Benedikta XVI. k Matce Boží Panně Marii na náměstí v Mnichově 9. září 206 AD. Podle této sochy /z roku 1638) Jan Jiří Bendl vytesal sochu Panny Marie Immaculaty, Neposkvrněné, roku 1650 pro Staroměstské náměstí v Praze.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




3. NEDĚLE PO EPIFANII JEŽÍŠE KRISTA


Epifanie Ježíše Krista apoštolům


Svatý Matouš začíná v dnešním úryvku evangelia líčit počátek veřejného poslání našeho Spasitele Ježíše Krista. Tak je hlásáno Božího království. Ježíš Kristus uzdravuje nemocné a při tom svým slovem přivádí k poznání, že On je Boží Syn, že přišel uzdravit nejtěžší nemoc: hřích, a tak přinést Boží, Nebeské království. Ježíš tím potvrzuje, že se Jeho Království přiblížilo, přišlo mezi nás a chce vstoupit i do lidských srdcí, jak zaznívá při prvním vyučování na Hoře blahoslavenství. Boží moudrost, Ježíš začíná kázat v Galileji, kraji, kde vyrostl, v „periferním“ regionu ve srovnání s centrem židovského národa, kterým bylo Judsko a Jeruzalém.
Prorok Izajáš předpovídá, že izraelská zpohanštělá Galilea, území, které si nárokovaly dříve kmeny synů Jakuba-Izraele Zabulon a Neftali, v mesiánské době uvidí Boží slávu; „doxa tou Theou“ se rozzáří na svatbě v Káni Galilejské, v nazaretské synagoze,...její světlo, nestvořené světlo, začne zalévat duše obou dvojic bratří, kteří jako první na počátku Ježíšova veřejného působení uslyší: "Pojď za mnou!". Jejich prostřednictvím lid ponořený do temnoty, spatří veliké světlo, světlo Mesiáše, Ježíše z Nazareta, začne i je prozařovat světlo jeho Evangelia:

V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.
Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.
Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.
Král lidu, který chodil ve tmě, jak prorokoval svatý Izajáš, David, věří jako pomazaný - mesiáš, že uvidí blaho od Hospodina v zemi živých! Jeho víra se naplnila, jak dosvědčuje i svatý Petr v Letničním kázání o Bílé sobotě, při sestoupení Ježíše Božího Syna do lůna Abrahámova.
V té chvíli plně uviděl světlo, o němž dnes zpívá - Hospodin je mé světlo a má spása: Uviděl Světlo světa, svého Spasitele.
Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?
Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.
Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!
Slovo o světle, je slovo o evangeliu. Ježíš, Světlo světa přináší Boží království těm, kdo se obrátí ke světlu. Termín „evangelium“ užívali v Ježíšově době římští císařové k označení svých vlastních deklarací. Ty byly bez ohledu na jejich obsah nazývány „dobrými zprávami“, zvěstmi spásy, protože císař byl považován za pána světa a každý jeho edikt za nositele dobra. Použití tohoto slova k označení Ježíšova kázání v sobě proto obsahovalo silně kritický důraz, jakoby se řeklo: Bůh, nikoli císař, je Pánem světa, a pravé evangelium je Ježíšovo.
Podobně mohou do stranictví v samotném hlásání evangelia Ježíšova upadnout v Církvi ti, kdo by sebe stavěli nad Ježíše.
Svatý Apoštol varuje v prvním listu Korinťanům: 
    Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista:
Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.
Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká něco jiného : "Já držím s Pavlem!", "já zase s Apollem!", "a já s Petrem!", "já s Kristem!"
Je Kristus rozdělen? Copak byl za vás ukřižován Pavel? Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni?
Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.
Dobrou zprávu“, kterou hlásá Ježíš, On sám shrnuje slov: „Království Boží„ nebo království nebeské se přiblížilo“. Co znamená tento výraz? Nevztahuje se na pozemské království vymezené v prostoru a čase, ale oznamuje, že Bůh je tím, kdo kraluje, že Bůh je Pánem a jeho vláda je přítomnou, aktuální a právě se začíná plně uskutečňovat.. Novostí poselství našeho Spasitele je tedy to, že v Něm přichází Bůh, kraluje nyní uprostřed nás.To na počátku Ježíšovy veřejné činnosti dokazují zázraky a uzdravení, která koná. Bůh kraluje ve světě prostřednictvím svého Syna, jenž se stal člověkem, a silou Ducha svatého, jenž je nazván prstem Božím“. Kam přijde Ježíš, tam Duch svatý uděluje život a lidé jsou uzdraveni z nemocí těla i ducha. Panování Boha se tedy zjevuje v celkovém uzdravení člověka. Ježíš tak zjevuje pravou tvář Boha, blízkého Boha, plného milosrdenství vůči každé lidské bytosti; Boha, který nás obdarovává životem v hojnosti, svým vlastním životem. Království Boží je tedy životem, který se osvědčuje ve smrti: aby se tak stalo, musí zazářit světlo Ježíšovy pravdy v mezi lidmi oddanými lži, vstoupit do temnoty našich hříchů, světlem pravdy, nevědomostí zotročeného člověka osvobodit poznáním evangelia.
Proto svatý Matouš v dnešním úryvku nedělního evangelia představuje svatého Jana Křtitele jako předchůdce apoštolů – křitelů a především v něm ukazuje prorockého předoznamovatele smrti a zmrtvýchvstání našeho Vykupitele z moci každé Herodiady, Salome a Heroda – i satana samotného.

Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše:
'Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.'
Srovn.: Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, nám. svatého Petra 27. 1. AD MMVIII http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=9005)

O. Vladimí Mikulcar





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Epifanie svatosti Ježíše Krista – láska k Otci a k bližním Poslední neděli před Popeleční středou – Padesát dní před velikonočním...