sobota 13. července 2019

Jak dosáhnout věčného posmrtného štěstí?





Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?" 
   Ježíš mu řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" 
   On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." 
   Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít." Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" 
   Ježíš se ujal slova a řekl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. 
   Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' 
   Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?"    On odpověděl: "Ten, kdo mu prokázal milosrdenství." A Ježíš mu řekl: "Jdi a stejně jednej i ty!" 


Mistře,“ oslovuje Ježíše, Božího Syna jeden ze znalců Starého zákona, „co mám dělat, abych získal věčný život?“ V této otázce se z tehdejšího kontextu samozřejmě skrývá dotaz na štěstí po smrti. Věčný život je protikladem zániku, ztráty kontaktu s Bohem, který, jak dosvědčují mýty a antická dramata i eposy a posvátné knhy všech světových náboženství, činí člověka člověkem.
Odpověď Ježíšova – místo Chrámového kázání v podání svatého Matouše a Marka – zaznívá podle sepsání svatého Lukáše v duchu putování při jediné Velké cestě z Galileje na Golgotu nyní, zdůrazňuje dvě důležité skutečnosti pro věčnou spásu každého člověka: uchovat si základní ze všech pozemských vztahů a to vztah k Bohu a milovat Jej více než kteréhokoli bližního. - Ježíš zákoníkovi řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" 
   On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." 
   Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít."
Znalec Zákona je na první pohled zaujat druhou, až druhou, části přikázání lásky k bližnímu a proto se ptá; a svatý evangelista podkládá jeho otázku ještě důležitým komentářem: ´Ptá se, aby se mohl „postavit na roveň Ježíšovi: Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" 
A Ježíš mu vychází vstříc, vychází vstříc jeho slábnoucí pýše, zvěstuje mu ono slovo, které Apoštol přijal později od Ježíše, od našeho Pána a prostředníka Otcovy lásky – mysticky či potvrzenou po zásahu Boží milosti u Damašku prostřednictvím sloupů Církve: „Milostí jste spaseni skrze víru, není to vaše zásluha, Boží dar to je...“, a proto v událostech a v symbolu, v podobenství představuje toto základní tajemství přijetí věčného života - „sestupuje“ k Zákoníkovi a ukazuje Boží dílo v člověku, Boží lásku, která sestupuje k tomu, kdo miluje Boha a proto miluje bližního zcela nezištně a z finančního hlediska ztrátově. - Člověk je Tvůj bližní. Na základě Boží milosti.
Z Ježíšovy odpovědi a z dalších svědectví, mezi něž patří i slovo o milosti citované Apoštolem národů, však vyplývá, že prvním bližním je především Bůh, protože Jej člověk potřebuje: potřebuje Jej jako „...Samaritán, který přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína“. Ano, je to přednostně Syn, který dává hříchem zraněnému člověku, neschopnému milovat bližního, olej Ducha Božího od Otce, který dává svou očistnou krev na kříži, kterou pak předává jako Pomazání od Svatého ve svátosti a ve svátosti Nejsvětější, aby Zákoník, hříšník, mohl tímto olejem pomazat druhého člověka.
V tomto Ježíšově příběhu zaznívá základní vyznání víry v milost, v lásku, z níž jsme schopni čerpat, a tak milovat Boha a bližního; a tato milost pramení ze svátostí a zvláště ze slavení liturgie.
Proto zde je na místě co nejvíce přemáhat hřích. Hřích, který tkví v pýše, v nepodřízení se v neposlušnosti proti Bohu.
Proto také neochota podřídit se Církvi v oblasti liturgie působí největší újmu na víře – až k její ztrátě – u věřících jako celku, tak i u jednotlivce.
Otec kardinál Robert Sarah již podruhé po několika měsících vyzval kněze k poslušnosti ohledně sloužení liturgie (ohledně služby lidu – leit-ourgias). Láska kněze a jeho přijímání milosti milovat Trojjediného Boha a bližního se má projevit ve vztahu lásky, v jejím vyjádření, v obrácení se k Pánu a Spasiteli Ježíši v Nejsvětější svátosti, k Němu, jenž je EXHODOS, ORIENS, VÝCHOD, v obrácení AD ORIENTEM.
Kardinál Róbert Sarah, prefekt Kongregácie pre bohoslužby a disciplínu sviatostí, vyzval kňazov Katolíckej cirkvi, aby svätú omšu aj v riadnom rímskom obrade slávili „ad orientem“. Informoval o tom internetový britský Catholic Herald. Kardinál Sarah to vyslovil na konferencii „Sacra Liturgia“, ktorá sa koná v Londýne.
Je veľmi dôležité, aby sme sa tak skoro, ako je možné, vrátili k spoločnému nasmerovaniu kňazov a veriacich – smerom na východ alebo prinajmenšom smerom k apsisu – na ktorý prichádza Pán“, povedal kardinál Sarah. Požiadal kňazov, aby zavádzali túto prax všade, kde je to len m,“ požné.
Kňazi majú dôverovať tomu, že tento krok Cirkvi je dobrý pre Cirkev a je dobrý aj pre veriacich. Ako príprava bude potrebná pastoračná múdrosť a katechéza pre veriacich. Spoločné nasmerovanie modlitieb sa má zaviesť zodpovedajúc „pastoračnému úsudku“ kňazov. Možno by bol zmysluplný začiatok na Prvú adventnú nedeľu, ako navrhol kardinál Sarah.
Už počiatkom mája kardinál Sarah v interview pre francúzske noviny Famille chretienne konštatoval, že pri obetovaní je „podstatné, aby kňaz spolu s veriacimi spoločne hľadeli smerom na východ“.
V prednáške kardinál informoval, že pápež František ho poveril „reformou reformy“ liturgie po II. Vatikánskom koncile. Pripomenul, že niektoré po koncile realizované reformy boli príliš ovplyvnené vtedajším duchom doby a presiahli liturgickú konštitúciu „Sacrosanctum Concilium“. Úplná realizácia konštitúcie si vyžaduje „hermeneutiku kontinuity“. Konciloví otcovia „nezamýšľali nijakú revolúciu, ale evolúciu,“ ako zdôraznil kardinál Sarah.
O. Vladimír


MODLITBA


Zákon je pravda,
která nás osvobodí,
Ježíši, Pravdo,
Ježíši Dárce svobody otrokům satana a hříchu!
Apoštol vyzpívává v dopise do Kolos na Tebe chvalozpěv:
Jsi viditelným obrazem Otce,
Mojžíš o Tobě prorokuje lidu, který Tebe, Mesiáše, Krista očekává:
Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha!“
Ty jsi ten hlas, Duchu svatý!
Ty jsi Hospodin, biskup našich duší, Ježíši Mesiáši – Kriste!
Ty jsi Slovo, Logos Otce, Ježíši!
Ty jsi Hlas Církve, Duchu svatý!
Tvé slovo, Ježíši: „Kdo vás slyší, mne slyší!“
se týká především Církve,
vyzývající, abychom se při slavení svatých tajemstvím
obraceli k Tobě – AD ORIENTEM!
Amen.

sobota 6. července 2019

Nekonečné prázdniny pro učedníky



   Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: 
   "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. 
   Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' Když přijdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: 'I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu." 
   Dvaasedmdesát učedníků se vrátilo a s radostí řekli: "Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!" Odpověděl jim: "Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi." 


Minulou neděli učil Ježíš, náš Spasitel, v úryvku mešního evangelia podle svatého Lukáše své učedníky, aby se nejen vymezili proti veřejnému mínění, které nemusí být vedeno Božím Duchem, ale aby především nahlas vyznali, co v jejich srdcích již se stále větší jistotou víry zaznívalo: „Ty jsi, Ježíši, Boží Mesiáš. Očekávaný Vykupitel všech povolaných ke spáse, Ty jsi Mesiáš, pomazaný Duchem svatým, jediný Boží Syn.“
Tomuto evangeliu porozuměl i svatý Apoštol, když v listu do Říma píše, že víra v srdci je k ospravedlnění, ale vyznání ústy vede ke spáse.

Dnes, v líčení svatého Lukáše o vyslání dvaasedmdesáti učedníků, dává Ježíš Mesiáš Boží těm, kdo jsou více a více Duchem svatým spojeni s budoucím papežem Petrem i s jeho vyznáním mesianity a Božství Ježíše z Nazareta, moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu. Při jejich vyslání jim dává moc Ducha svatého, aby uzdravovali tamější nemocné a říkali jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' Vstupovali totiž na jeho pokyn do těch měst a míst, kam chtěl sám přijít.

Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí při generální audienci dokazuje, že právě vyzbrojení sboru apoštolů a učedníků, jak popisuje jejich vyslání Ježíšem svatý Lukáš, dokládá hloubku kořenů apoštolské tradice, jíž se předává katolická - všeobecná víra Církve v Ježíšovo zmrtvýchvstání tak, že vede srdce i mysli věřících k přijetí Ducha svatého o Letnicích – ke křtu a vstupu do prvotní Církve „prvních“ tří tisíců.

Církevní společenství je utvářeno a vedeno Duchem svatým a spravováno apoštolským ministeriem. A toto společenství, které nazýváme Církví, se neomezuje pouze na všechny věřící v určitém historickém okamžiku, ale zahrnuje všechna období a všechny generace.
Zahrnuje Církev bojující zde na zemi, Církev trpící očistcovým ohněm a Církev vítěznou – cílové společenství všech svatých.
Každý křesťan je spojen se všemi věřícími v Ježíše Krista duchovním poutem – a katolický věřící po výtce – toto sjednocení prožívá nejintenzivněji při slavení mše svaté. A toto spojení platí jak pro všechny aktuálně žijící „ v těle“, tak i pro ty, kdo očekávají slávu vzkříšení po své smrti v očistci, tak pro společenství svatých.

Je zde tedy dvojí univerzalita: synchronní - jsme spojeni s věřícími celého světa, a také diachronní - minulí i budoucí věřící s námi tvoří jediné velké společenství. Duch svatý je zárukou živé přítomnosti tajemství v dějinách a je to on, kdo v průběhu staletí zajišťuje jeho naplňování. Díky Duchu svatému může být zkušenost vzkříšení, jakou zakoušela apoštolská komunita prvotní Církve, stále znovu prožívána následujícími generacemi, je totiž předávána a zpřítomněna ve víře, liturgii a společenství Božího lidu, který putuje v čase.

Vzkříšení je ontologickou skutečností, na níž závisí a jíž je principielně formována apoštolská tradice.

V tomto předávání plodů spásy, jež se děje v neustálém zpřítomňování křesťanského společenství vrcholně ve slavení mešní oběti na místě Ježíše Krista, s Ním a v síle Jeho Ducha nacházela již prvotní společenství Církve centrum, v němž spočívá apoštolská tradice Církve. Nazývá se tak proto, že je založena na svědectví apoštolů a učedníků v prvních dobách, působením Ducha svatého byla zanesena do Svatých písem Nového zákona a Církev se k ní neustále vrací jako ke svému základu a své normě, prostřednictvím nepřerušené posloupnosti apoštolské služby.

Fázi jejího založení, její předletniční zakládání, v dnešním úryvku evangelia náš Spasitel odůvodňuje slovy: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“

Zároveň vybízí k modlitbě za tuto rodící se a v budoucnu – až do skonání časů – se šířící Tradice: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“

Hovoří o Církvi trpící, předesílá, že počátek očistce, stejně jako pekla a nebe, má své zakotvení v přítomnosti apoštolské Tradice: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“
Ježíš ještě za svého života omezoval své poslání na Izraelský dům, ale předjímal, že dar bude určen nejen lidu izraelskému, ale celému světu a všem dobám. Vzkříšený pak výslovně svěřuje apoštolům úkol učit všechny národy, svědčit o jeho přítomnosti a jeho pomoci až do konce časů. Univerzalita spásy navíc vyžaduje, aby se velikonoční památka slavila bez přerušení až do slavného návratu Krista. Ale kdo bude zpřítomňovat spásnou přítomnost Pána Ježíše prostřednictvím služby apoštolů, hlav nebeského Izraele, a skrze celý život lidu nové smlouvy? Odpověď je jasná: Duch svatý. Skutky apoštolů v návaznosti na Lukášovo evangelium předkládají obraz vzájemného působení Ducha, Kristových apoštolů a společenství, která se kolem nich shromažďují. Díky působení Ducha mohou apoštolové a jejich následovníci poslání, které obdrželi od Vzkříšeného, uskutečňovat v čase. „Vy jste toho svědky. Hle - já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec...“ - „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku a až na konec země.“ „My jsme svědky těchto událostí a stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“
Je to tedy právě Duch svatý, kdo prostřednictvím vkládání rukou a modlitby apoštolů posvěcuje a vysílá nové misionáře evangelia. Je zajímavé si povšimnout, že zatímco některé úryvky uvádí jako ustanovitele kněží svatého Pavla, jinde se tvrdí, že je to Duch, kdo vybírá pastýře stáda. Síla Ducha a Apoštol se tedy jeví jako vzájemně hluboce prostoupeny. V momentech, kdy v Církvi dochází k důležitým rozhodnutím, je Duch přítomen, aby je “pomohl“ učinit: „Rozhodl totiž Duch svatý i my...“ Církev roste a putuje „v bázni před Pánem a plná útěchy Ducha svatého“. Toto neustálé zpřítomňování živé přítomnosti Pána Ježíše mezi jeho lidem, které Duch svatý zajišťuje a ke kterému v Církvi dochází prostřednictvím apoštolské služby a bratrského společenství, je tím, co se v teologickém smyslu rozumí pod pojmem tradice - ta není pouhým materiálním přenosem toho, co bylo na počátku svěřeno apoštolům, ale skutečnou přítomností ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše, jenž provází a vede v Duchu svaté společenství jím utvořené.
Tradice je společenstvím věřících kolem povolaných Pastýřů v průběhu dějin, společenstvím, které živí Duch svatý - zajišťuje provázanost mezi zkušeností apoštolské víry jak ji prožívali první Ježíšovi učedníci a nynější zkušeností Krista v jeho Církvi. Jinými slovy, tradice je organickou kontinuitou Církve, svatým chrámem Boha Otce, postaveným na základech apoštolů a zbudovaným na Kristu jako úhelném kameni, díky kterému, prostřednictvím živého působení Ducha, drží pohromadě. „Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova, jejími základy jsou apoštolové a proroci a Kristus je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu, v něm jste i vy budováni působením Ducha v Boží příbytek“. Díky tradici, zabezpečené ministeriem apoštolů a jejich nástupců, živá voda prýštící z Kristova boku a jeho uzdravující krev dopadá na muže a ženy všech dob. Tak je tradice stálou přítomností Spasitele, jenž přichází, aby se s námi setkal, uzdravil nás a posvětil nás v Duchu skrze službu své Církve, ke slávě Otce.
Na závěr tedy můžeme shrnout, že tradice není předávání věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen. Velká řeka, kterou plujeme do přístavu věčnosti. Proto v této řece vždy znovu dochází naplnění Boží slovo, jež jsme vyslechli na počátku: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
O. Vladimír Mikulica


MODLITBA


Voláš svých dvaasedmdesát, Ježíši, Boží Mesiáši,
pomazáváš je z daru svého Ducha,
aby oni sami se stali jako nositelé apoštolské Tradice
zdrojem pomazání Duchem svatým
pro „kristovce“, křesťany, kteří svým křtem vodou a Tvým Duchem,
svým pomazáním od Svatého,
svědčí o mesianitě, její tradici,
jejímž ústředním a výchozím bodem
jsi Ty:
ty stojíš na počátku jejich cest do všech měst a místo,
kam sám chceš v síle své Církve přijít.
Ty sám je nyní posíláš, aby šli ke všem národům, plemenům a jazykům.
Mají svědčit pomazáváním nemocných,
touto Tradicí mesianity,
že jsi již blízko:
jejich cesta je povoláním,
jejich život při těchto putováních s Tebou
je svatodušní „scholé“ pro Tebe:
paradoxně prázdninami,
při nichž se studium i zaměstnání stávají
prázdninovou rekreací
jejich svědectví na rekreačních místech v kterékoli části světa
o Tobě v jednotě s Petrem našich dnů,
kdy každému,
s nímž se na tomto prázdninovém putování setkají,
spolu s Petrem svědčí:
On, Ježíš z Nazareta je Mesiáš, Kristus,
Syn Boha živého,
On třetího dne po ukřižování
vstal z mrtvých!“
Amen.


.

neděle 30. června 2019

Imploze se rovná explozi







   Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. 
   Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" 
   On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. 
   A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." 
   Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!" 
   On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce." 
   Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!" 
   A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou." 
   Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."


Svoboda a následování jsou tématem úryvků Božího slova dnešní neděle. Svatý Lukáš ovšem tyto hodnoty podává na základě jednání, slov a smýšlení našeho Pána Ježíše Krista, takže nejsou odtrženy od skutečnosti, jak se děje v případě, když se vykládají vzhledem k člověku, k ideálům sobeckého humanismu, a proto vykládány falešně.¨

Ježíš Kristus, dárce Božího přátelství každému člověku a celému lidstvu, se „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“, jak čteme v líčení stálého tématu letošních nedělních čtení z evangelia podle sepsání svatého Lukáše o Velké pouti, o putování Ježíše ke své vlastní obětní smrti na Golgotě a především ke vzkříšení za hradbami Jeruzaléma, do nějž se, po vyznání apoštola Petra, dnes „pevně rozhodl jít“, protože se „přibližovala doba, kdy měl být vzat“ na kříž a třetího dne z moci smrti, čtyřicátého dne na pravici Otcovu. Sám pod Vysokou horou v odpověď na předchozí vyznání budoucího prvního papeže Petra prorokuje o těchto událostech. Ukládá přitom svým učedníkům, aby o tomto, co jim říká, zachovali mlčení...až do dne, kdy bude v jejich srdcích i ústech mluvit Duch svatý: vyznávat, že v nás, pokřtěných vodou a Duchem svatým On, Duch vzkříšení, vyznává: Ty jsi, Ježíši, Pán mého života, jsi pozemskou cestou do nebe.

Již pohled na našeho Pána Ježíše, který se „pevně rozhodl“, odkrývá kousek nebe.On naši pozemskou cestu pod vedením Božího Syna k Otci, do království posmrtné blaženosti, naplňuje touto nebeskou radostí. Ta se skrývá ve svobodě, charakterizované právě svatým Lukášem: pevné rozhodnutí svědčí o svobodě našeho Spasitele, Boha a člověka, který ukazuje harmonii, již jsme - na rozdíl od Ježíše jako pouzí nesmrtelní lidé – v Adamově hříchu ztratili: harmonii rozumu, vůle a citu, hlasu svědomí bez poskvrny napojeného na hlas Ducha svatého. Tato harmonie vede k pevnému rozhodnutí, které je nezvratné, které má plný smysl, protože vede člověka a lidstvo k věčné spáse, které je učiněno s láskou zaměřenou na nezištné dobro, které se plně podřizuje Otcovu plánu spásy a je čistě – lidsky ale bez příměsi lidského hříchu v srdci, mysli, ve slově a skutku – zaměřeno na dějiny spásy lidstva. Tak se plná svoboda spojuje s naprostou – až otrockou, jak je Ježíšovo rozhodnutí a jednání svatopisci – i Apoštolem národů, nazýváno – naprostou služebnou podřízeností Otcově vůli: v moci Ducha svatého se lidsky, bez víry v Ducha Ježíšova nepochopitelně, spojuje naprostá svoboda Božího Syna s otroctvím Ježíše, syna Panny Marie.¨

Pais Theou“, Otrok Otcovy vůle na kříži, nám tak paradoxně a mysticky odhaluje, že v Otci je pravá svoboda, již nám zprostředkovává Duch díky Ježíšově oběti na kříži. Tu vykonali ti, kdo se postavili do řad satanské vzpoury proti Bohu, když vybrali pro našeho Spasitele podle římského práva formu popravy otroka.

Jen tak můžeme uvidět kousek rouškou poodhaleného tajemství Boží svobody: že Bůh je svoboda. Jen od Ježíše, Pána našeho života, se jí můžeme naučit. - Kdo je svobodnější, než On, Všemohoucí?

Jeho svoboda se ocitá až v naprostém protikladu k naší svobodě, ke svobodě Adama po dědičném hříchu. Ke svobodě nakažené otroctvím něco konat či nekonat. Bez lásky je dokonce tato nakažená svoboda mrtvá: svoboda čerpá totiž svůj smysl z lásky, s níž šel Ježíš na otrockou smrt.

Vždyť kdo je svobodnější, ptá se v jedné ze svých promluv při Pozdravení andělském Svatý otec Benedikt XVI.: ten, kdo si schovává všechny možnosti rozhodování ze strachu, aby je neztratil, anebo ten, kdo se „pevně rozhodne“ dát se do služby, do otrocké služby, jak píše jeden z plejády nejsvobodnějších hříšníků, kteří nalezli svatost Božího království na zemi a je nyní v nebi, ten, který se neostýchá ve svých epištolách představit jako „doulos - otrok Ježíše Krista“? Tak nalézá světec plnost svého života v oběti z lásky, kterou Boží Syn od věků od Otce přijímá prostřednictvím pouta, okovu lásky, nexu amoris od Ducha svatého v Nejsvětější Trojici a předává znovuzrozeným z téhož Ducha „okovů lásky“.

A týž Apoštol píše, jak čteme v dnešním druhém mešním čtení, křesťanům v Galácii, v nynějším Turecku: „Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou.“

V současné euroamerické krizi, jejímž novým katalyzátorem se stalo úspěšné referendum o odchodu Spojeného království ze svazu Evropské unie, porozumíme příčinám a připravíme se na devastující následky této krize právě z dnešního Božího slova o svobodě v Nejsvětější Trojici a o svobodě zneužité Adamem, již odhaluje v listu do Galácie Apoštol.

Adamova „svoboda“, zpočátku skrytá svévole, jako temné dunění satanských bubnů na náměstí Nezávislosti, vybízející k vraždění bližních, se táhne jako černá niť „kolektivní“ viny lidstva; žádný národ, kmen či jazyk nevyjímaje. V minulém století toto skryté ovládání nitkami zvrhlých ideologických myšlenek, vycházejících z démonické ideologie hlásající příchod „nadčlověka“ („des Übermenschen“) i z dalších forem satanismu, vloženého do navenek ekonomické nauky o třídní nenávisti, vedlo ke zneužití svobody, ke zotročení desítek milionů lidí a k jejich smrti v obou světových válkách a v koncentračních táborech Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany či v Uljanovově-Leninově a Džugašviliho-Stalinově Ruské a později Sovětské komunistické strany. A to viděno pouze úzkým pohledem dění pod zorným úhlem evropského centralismu. „Kolektivní vina“ amerického národa za genocidu původního indiánského obyvatelstva, genocida arménských křesťanů muslimskými Turky, jejich „kolektivní vina“, ukazují na zneužití nauky o dědičném hříchu právě falešným a k nenávisti opět vedoucím označením „kolektivnosti“ viny, která nevidí nikoliv „kolektivnost“, ale Božskou jednotu Osob Nejsvětější Trojice a její projev milosrdenství vůči „kolektivu“ lidstva.

Určitou analogii zneužití svobody můžeme poznávat i na dějinách současné Evropské unie: Její základ, podle implicitního katolického vyznání francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, vyplývá z praktické odezvy na událost Seslání Ježíšova Ducha padesátého dne po Jeho zmrtvýchvstání: Jeruzalémská církevní obec od té chvíle žije v jednotě srdce i mysli, v jednotě svatodušní víry ve vzkříšení Ježíšovo a ve společenství majetku. Tak obdobně v monasticismu, v kongregacích či hnutích katolické Církve i v některých dočasných strukturách křesťanských států, tento život „komunismu“ prvotní Církve pokračuje. Stejně tak i 9. května 1950, v den pátého výročí osvobození téměř celé naší vlasti a velké části Evropy Rudou, sovětskou, ideologicky ateistickou armádou přednesl pan Robert Schuman deklaraci, již vypracoval s dalším z „otců zakladatelů“ nové Evropy, Jeanem Monnetem. V ní navrhl vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jehož členové by zavedli společnou těžbu uhlí a výrobu oceli. Byl tam učiněn první krok k postupnému sjednocování Evropy. O několik let později dochází k prohloubení a rozšíření ESUO, k založení Evropského hospodářského společenství a později Evropské unie.


Schuman_et_Monnet_Conseil_de_lEurope




Po „revolučním roce 1968“ (a následujících) a po leckde nezdravém uplatňování následných instrukcí II.vatikánského koncilu jsou zasaženy jak evangelická církevní společenství – často teologickými fakultami počínaje, tak obdobně i diecéze a farnosti katolické Církve vlnou marxismu-leninismu, impulzu ke konzumnímu smýšlení a šířením nauky darwinismu a New Age, vlnou, o níž doufal papež Benedikt XVI, jak píše ve svém životopise „Aus meinem Leben“, že katolické univerzity a fakulty, následně diecéze a farnosti, nezasáhne.

On sám musel pod tlakem některých zastánců „generace šedesátého osmého roku“ opustit svůj akademický post ve středním Německu. Stal se „spiritu movens“ formace řezenské univerzity a její teologické fakulty, formace, která se podílela a má podílet na výchově nové generace biskupů, kněží, akademiků a katolických laiků v jejich misijním poslání.
Tatáž vlna obdobně působila ve společnosti a zasáhla instituce a strukturu Evropské unie. Několik let po roce 1968 dochází i k proměně ideálů „otců zakladatelů“. K „přepólování“ ideálů, které můžeme nahlížet jako nepřerušenou tradici svobody očištěné a očišťované od dědičného hříchu a vedoucí tak k uskutečnění myšlenky Evropského soustátí, myšlenky staré jako křesťanská Evropa sama a oživované silnými osobnostmi jejích dějin – od římských císařů až po blahoslaveného císaře Karla. K Domu svobodných národů, který čerpá svou svobodu z „pevného rozhodnutí“ Ježíše Krista jít na smrt a v síle Ducha přemoci smrt a vést znovuzrozen ve svatém křtu ke slávě vzkříšení.
Evropa, která ve svých institucích přijala v sedmdesátých letech minulého století myšlenky socialismu bez vlády Nejsvětější Trojice, Evropská unie, jež ve svých představitelích stále více absorbovala vzpouru proti Bohu a skrytý a ve válkách projevovaný satanismus několika diktátorských vůdců osobujících si bez Ježíše Krista a proti Němu ovládat Evropu či její část, se stala přesným protikladem té jednotné Evropy, která se po Druhé světové válce formovala na křesťanských základech Ježíšovy svobody Božího Syna – stala se pokračováním démonického odkazu Svazu sovětských socialistických republik, tak je i nazývána v některých slovanských jazycích: Eurosvazem.
Bez pokání, bez návratu k Ježíši Kristu a Jeho Církvi tak vede každý pokus o reformu k pyšnému odmítnutí takových snah či k pomlouvání a pronásledování těch, kteří se jako Spojené království rozhodnou Evropský svaz opustit. Už samotná situace, kdy „evropští vůdcové“ nechají zajít dění až k referendům o „exitu“ - i kdyby byla všechna lidová hlasování „neúspěšná“ - svědčí o jejich rezignaci na zodpovědnost vůči nejmenším a nejposlednějším z Ježíšových bratří. O jejich duchovní i morální neschopnosti vládnout. Takový postoj, neschopnost pro svou rezignaci rezignovat, často vede ke krvavým konfliktům uvnitř států i mezi nimi, za něž oni nesou svou odpovědnost.

Tento důsledek života „podle těla“, jak píše Apoštol, je výzvou pro křesťany k prohloubení života podle Ducha
Žít podle těla, řekl Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv, znamená následovat sobeckou tendenci lidské přirozenosti. Žít podle Ducha však znamená nechat se v úmyslech i ve skutcích vést láskou Boží, kterou nám dal Kristus. Křesťanská svoboda je tedy všechno jiné než svévole; je následováním Krista v sebedarování až k oběti Kříže. Může se to jevit jako paradox, ale vrchol své svobody Pán prožil na kříži, jako vrcholku lásky. Když na něj na Kalvárii křičeli: „Jsi-li Syn Boží sestup z kříže!“, dokázal svou svobodu Syna právě tím, že zůstal na popravčím nástroji, aby dovedl až do důsledků milosrdnou vůli Otcovu. Tuto zkušenost sdíleli mnozí jiní svědkové pravdy: muži i ženy, kteří dokázali zůstat svobodní i ve vězeňské cele a pod hrozbou mučení. „Pravda vás osvobodí“. Kdo náleží pravdě, nebude nikdy otrokem žádné moci, ale vždy se bude umět stát služebníkem bratří.


O. Oldřich


MODLITBA


Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé,“
vybízíš, Ježíši, Prostředníku Boží svobody
pro lidstvo a každého člověka,
který se znovuzrodí.
Vybízíš k následování těmito slovy toho,
kdo chce být znovuzrozen z vody a z Ducha svatého,
kdo chce být posvěcenou vodou Tvé Církve
a Tvým Duchem od Otce
pokřtěn.
Tato slova říkáš svému „učedníku“ v dnešním úryvku evangelia
o Tvém pevném svobodném rozhodnutí Božího otroka.
Říkáš je tím celému lidstvu,
zotročenému hříchem Adama i hříchy osobními,
které se „sčítají a násobí“ v „kolektivu“
rodiny, farnosti, národa a lidstva.
Pronášíš je do prostředí, které můžeme přirovnat
k divákům televize
formovaným ke „světonázoru“
neskutečného světa,
v němž je svoboda vydávána
za výdobytek lidské schopnosti
se nezávisle rozhodovat mezi dobrem a zlem:
divákům, kteří si až nyní,
v krizi Evropy,
mohou v návodu ke svému přijímači přečíst,
že poškození jejich obrazovky
vede k implozi,
která se rovná explozi.
Amen.



neděle 23. června 2019

Naděje záchrany pro všechny: povolání ke kněžství



    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?" 
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků." 
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. 
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."


Poté, co svatý evangelista Lukáš představí našeho Spasitele Ježíše při odpuštění hříchů kající hříšnici v domě Šimona Farizea, nastává chvíle, kdy se Ježíš zeptá těch, kdo viděli, že odpouští hříchy, že jedná na místě Božím: "Za koho mě lidé pokládají?" Tato událost je významným momentem Ježíšovy Velké cesty, protože vzápětí na referenci o tápavých odpovědích lidu se náš Pán obrací se stejnou otázku na své učedníky, svědky zmrtvýchvstání mladíka z Naimu, svědky odpuštění hříchů kající hříšnici, svědky zázračného rozmnožení chlebů: "A za koho mě pokládáte vy?"
Papež Petr odpovídá jménem Dvanácti. Vyznává víru. Jeho slova se zásadně liší od výpovědí veřejného mínění: „Ty jsi Boží Mesiáš.“

Kde se rodí tento úkon víry? Ptá se Svatý otec Benedikt XVI. Podíváme-li se na začátek evangelního úryvku, zjišťujeme, že Petrovo vyznání navazuje na chvíli, kdy se on společně modlil s Ježíšem a ostatními apoštoly: „Když se Ježíš jednou o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich,“ říká svatý Lukáš.

Učedníci tedy byli vtaženi do tajemství jedinečného přebývání, do niterné blízkosti Ježíše, Otce a Ducha svatého, do rozmluvy Ježíše s Otcem. Tato chvíle je pro učedníky zvláštním darem vidět to, co není schopno „veřejné mínění tehdejšího lidu, který tápe: ´Je Ježíš z Nazareta Eliáš, ten Prorok, oživlý Jan Křtitel?´ Budoucí papež a biskupové a kněží vidí svého Mistra v jeho niterném vztahu Syna k Otci v Duchu svatém. A podílu na Duchu svatém se jim již v tomto okamžiku dostává: Z „přebývání s Ním“, z „bytí spolu s Ním“ v modlitbě přijímají poznání, které přesahuje nejasné domněnky lidí. On, Duch svatý jim dává poznávat skutečnost jednoty osoby Ježíše – člověka a Boha.

Na tomto místě budoucí pastýři Církve dostávají „základní kurz“ pro svůj osobní život s Bohem, svůj křestní život v síle Ducha svatého, kdy poznávají bez omezení a zastínění intelektu, který bývá často veřejným míněním oslaben či zatemněn: poznávají Ježíše jako Syna Božího.
Současně jsou připravováni na službu lásky bližním, kdy budou pravdivě popisovat vztah Nejsvětější Trojice k Církvi, jež se o Letnicích zrodí a následně vztah Ježíše k nim, rozdavatelům podílu na mysteriích Církve, v nichž se pak každý, kdo se dá pokřtít, kdo přijme osobně Ježíše jako Spasitele a bude Jej i v ostatních všedních dnech po křtu věrně přijímat v Nejsvětější svátosti oltářní, bude více a více bezpečně orientovat v duchovním dění a zápasech probíhajících rovněž ve všedních dnech pozemského života. Bude se v nich snadno rozhodovat pro věčnou spásu a – neovlivněn plytkostí mnohých povrchních „veřejných“ názorů a roucho pravdy si marně uzurpujících hypotéz - bude striktně odmítat vše, co vlivem intelektuálních zmatků vede k věčnému zavržení.

Zároveň dobrý Bůh, který plně projevil svou dobrotu, když se naplnil čas a kdy poslal svého Syna, narozeného z ženy, z panny, dává plnost svého Svatého Ducha, takže nyní v předjímání, od Letnic v síle mysterií, svátostí Církve, mohou jak služebníci, biskupové a kněží, tak ti, kterým svátosti zprostředkovávají, přijímat ve svatém přijímání zvláštní posily a útěchy Ducha svatého: být s Ježíšem na onom místě společné modlitby již nikoli jen jako učedníci, ale jako Jeho přátelé, přátelé Boha.

V těchto dnech, v době, kdy jsou naši jáhnové svěceni na kněze, kdy si kněží a biskupové namnoze připomínají výročí své ordinace a konsekrace, jsme svatým Lukášem dnes povzbuzováni, abychom viděli, jak řekl papež Benedikt XVI., první stupeň života a poslání kněze: jeho povolání v modlitbě odhalovat stále novou tvář svého Pána, a tak poznávat stále více plná obsah kněžského poslání. - Jedině ten, kdo má niterný vztah k Pánu, je Jím uchvácen a může Ho přinášet druhým, může být poslán. Jde o „zůstávání s Ním“, což má vždycky doprovázet výkon kněžské služby; musí být její ústřední součástí také a především v obtížných chvílích, kdy se zdá, že „věci, jež je třeba udělat“ by měly mít prioritu. Kdekoli jsme, cokoli děláme, vždycky musíme zůstávat s Ním.

Po vyznání budoucího papeže Ježíš oznamuje své umučení a vzkříšení, a po tomto oznámení následuje poučení, týkající se cesty učedníků, totiž následovat Jeho, Ukřižovaného, jít cestou kříže. A potom - paradoxním vyjádřením - dodává, že být učedníkem, znamená „ztratit sám sebe“ a tak má plně sebe nalézt.

Ony „věci, které je třeba udělat“ nemusejí být jen tíživé a deptající přespřílišné starosti o hmotné zabezpečení Božího lidu, „kamenného stánku Církve“ či osobní živobytí.
Mohou to být skutečně závažné existenční a existenciální problémy Církve a církevních společenství v současném světě. V době, kdy se skloňuje slovo „exit“, medicínsky „exitus“, smrt s prefixy různých států, můžeme vnímat smrtelnost systému, který se hroutí, protože se zhroutil duchovní život mnohých světských a duchovních vůdců společnosti a států.

Očekávání kolapsu současné v mnohých farnostech, rodinách a obcích zmírající křesťanské kultury, nás má vést v duchu „instrukce“ ´Historia magistra vitae´k poučení z Božích dějin v tomto světě, jen ty vedou ke spáse, protože je vede Magister, Mistr Ježíš Syn Boží: vede k Bohu, jak dnes svatý Lukáš dosvědčuje – nejprve vede své farnosti, rodiny a obce ke společné modlitbě s Ním, modlitbě svatodušní, modlitbě, kdy díky Ježíšovi poznáme Otce a to nám – pro statečný, bližní milující postoj víry – stačí. Ač to zní v kontextu zmírajících farností, rodin a obcí pro nevěřícího neuvěřitelně, poznáváme po takové modlitbě lásku k Ježíšovi jako lásku k Církvi, která ve svých členech, kteří opustili farnost, manželku, manžela, děti i společný obecní život, umírá.
Poznáme, že toto společenství modlitby je první záchranou akcí, která přivede zbloudilé farníky a manžele i občany nazpět, ke spáse, ke svátostem.

Přivede nazpět i ty, kdo zvnitřku či zvenku těchto společenství dosud chtěli – pro svůj egoismus, lásku k sobě, lásku k penězům a majetku, o což všechno z lásky Boží nyní začnou přicházet – farnosti, rodiny a obce ničit.
Druhou záchranou brzdou před „exitem“ do věčné záhuby je služba biskupů a kněží, kteří – těm, kdo se nakonec dají očistit až všemi pozemskými „exity“, nabídnou svátosti všem, kdo poznali zhoubu hříšnosti.

Modleme se za svaté biskupy a kněze, kteří ve všech dobách dějin ukazují na „Magistra Vitae“, našeho Mistra a Pána Ježíše, dárce věčného života.

O. Vladimír


MODLITBA


Dříve než zazní u Caesareje Filipovy

další z vyznání budoucího papeže Petra,

dříve než Jej spolu s dvěma apoštoly

vyvedeš na Vysokou horu,

abyste byli při modlitbě

vzdáleni od davu zmítaného nejistotou a zmatkem,

žádáš, Ježíši, Boží Mesiáši,

Petrovo vyznání, které přesahuje zmatky veřejného mínění,

které se dokáže proti němu postavit

s jasným poznáním pravdy,

osvěcující intelekt při modlitbě s Tebou 

uprostřed budoucí Církve:

Poté připravuješ na výstup na Horu -

prorokuješ slovy o svém umučení a zmrtvýchvstání,

aby nahoře mohl prorokovat Otcův a Tvůj Duch

o slávě nebeské modlitby, 

o přebývání v rozhovoru a tichu

na Hoře blažených,

do níž vstupuje Tvou cestou ten,

kdo jednoznačně hlasuje pro ego-exit:

zapře sám sebe,

den co den bere na sebe svůj kříž

a následuje Tě.

Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit,

ztratí ho,

ale kdo svůj život pro Tebe ztratí,

zachrání si ho."

Amen.



Jak dosáhnout věčného posmrtného štěstí?

Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?"...