Svátek Křtu Páně

 

Ježíš svým křtem, přijatým od Jana, spolu s hříšníky, začal na sebe brát tíhu viny celého lidstva jako Beránek Boží, který snímá hřích světa. Toto dílo dokonal na kříži, když přijal také svůj křest. Svou smrtí se totiž ponořil do lásky Otcovy a vylil Ducha svatého, aby se ti, kteří v něho věří, mohli znovu zrodit z onoho nevyčerpatelného pramene života nového a věčného.

Prorok Izaiáš předpovídá chvíli při křtu očekávaného Krista – Ježíše z Nazareta, kdy se z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." - když prorokuje slovo Hospodinovo – Otcovo slovo k Ježíšovi: Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou!

Následující slova - "vzal jsem tě za ruku" – předpovídají výblesk vidění toho, který Ježíše stále vedl za ruku až na Olivetskou horu nanebevstoupení, Ducha svatého:

A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj.

Tak svědčí Ježíš, tak svědčí svatý Evangelista; prorok Izaiáš slovem o Božím vedení Ježíše za ruku implicitně vyznává působení Nejsvětější Trojice v dění spásy při Ježíšově křtu v Jordánu.

Toto praví Hospodin: 
   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. 
   Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."

Král David podle tradice v žalmu "Vzdejte Hospodinu, Boží synové" prorocky odhaluje spojnici mezi epifanií Nejsvětější Trojice při Ježíšově křtu – vyznání, že náš Spasitel je Boží Syn - spolu s pohledem na oděné posvátným rouchem křestní Boží milosti: s pohledem na všechny znovuzrozené z vody a z Ducha svatého milostí Otcovou, skutkem lásky, agapé Ježíše, umírajícího za nás obětní smrtí na Golgotě. Jeho křest je přitom trinitárním počátkem epifanie, na níž ve svátosti Jeho křtu dostává podíl každý pokřtěný.

Jaký je význam tohoto úkonu, který Ježíš chtěl vykonat i přes odpor Jana Křtitele v poslušnosti Otcově vůli? Hluboký smysl vyjde najevo až na konci pozemského života Kristova, tedy v jeho smrti a zmrtvýchvstání... V tom je shrnuto celé Kristovo poslání: křtí nás v Duchu svatém, aby nás osvobodil z otroctví smrti a otevřel nám nebe, to znamená vstup do života pravého a plného, který je stále novým nořením se do nesmírnosti bytí, přičemž jsme zahrnováni neutuchající radostí.

Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu! 

Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý! 

Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně. 


Svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů obě proroctví – Izaiášovo i Davidovo – potvrzuje historickým děním, které popisuje: od Jordánu ve chvíli křtu Ježíše Janem Křtitelem sestupuje ve svém svědectví až k historickému dosvědčování působení satana, útočníka na dílo spásy, jež se ve viditelném světě u Jordánu začalo rozvíjet jako dílo Nejsvětější Trojice: Boha, Ducha svatého a Ježíše z Nazareta, milovaného Syna Božího:

Petr se ujal slova a promluvil: 
    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné. 
   Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel." 

Pokoncilní svátek Křtu Páně je v tradiční katolické – východní i západní Tradici – spojen v trojjedinou slavnost Epifanie našeho Vykupitele pohanům, Jeho křtu a Jeho prvního sémeion na svatbě v Káni Galilejské. Toto trojičné, hlubší pojetí epifanie vyjádřené spojením těchto tří historických událostí dějin spásy právem "vyžaduje" hlubší slavení: nejen oktáv Epifanie, ale i celé období, v němž se tajemství této události rozjímá a prožívá, je uváděno Duchem svatým do našeho života, do života Církve: dobu několika neděli "post Epiphaniam".

Ta má vést k porozumění, že Ježíš - anticipovaně při obdarování Mudrcem od východu - nebyl však pomazán olejem jako králové a velekněží Izraele, nýbrž Duchem svatým.

A to se projevilo na svatbě v Káni Galilejské, kde prorocky představil svou obětní hostinu Zeleného čtvrtku a pomazání apoštolů na biskupy: proměnil vodu ve víno z moci svého křtu v daru Nejsvětější Trojice, jak dosvědčuje svatý Matouš křest Páně, jako spojnici mezi Klaněním mudrců od Východu malému Ježíškovi a jako vrchol Otcovy lásky k Synu, lásku Ducha Svatého:

Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?" 
   Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu. 
   Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." 

(http://radiovaticana.cz/clanek.php4id=8938;)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Chvíle Tvého ponoření do řeky Jordánu

předznamenává ponoření do smrti při Tvém ukřižování,

Ježíši, Duchem Svatým Pomazaný, Kriste.

V obou těchto chvílích své pozemské vykupitelské pouti

se modlíš

a Duch Svatý se při Tvé křestní modlitbě

ukazuje v tělesné podobě holubice:

vody potopy za času Noeho

se stýkají jejím prostřednictvím s nebem až do této chvíle:

nyní zní z nebe Otcův hlas:

Svědčí o Tobě,

svědčí o své lásce k Tobě,

svědčí o Duchu Svatém,

o Duchu Boží lásky,

která Tebe přede všemi věky zplodila

a nás dnes proměňuje

ke Tvé slávě:

v této svaté chvíli jsme ponořování do Tvého Ducha,

jsme nositeli pomazání,

nositeli Tebe: křesťany.

Amen.

Slavnost Zjevení Páně

Na slavnost Zjevení Páně Církev pokračuje v rozjímání a slavení mystéria narození Ježíše, Spasitele. Dnešní svátek zdůrazňuje zejména všeobecné určení a význam tohoto narození. Syn Boží, který se stal člověkem v Mariině lůně, přišel nejenom k Izraelskému lidu, reprezentovanému betlémskými pastýři, ale k celému lidstvu, reprezentovanému mudrci. Církev nás dnes vybízí, abychom rozjímali a modlili se právě ve vztahu k mudrcům a jejich putování za Mesiášem. V evangeliu jsme slyšeli, že když od východu přišli do Jeruzaléma, tázali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit“. 

Jací to byli lidé a co to bylo za hvězdu? Pravděpodobně to byli učenci a zkoumali nebesa. Ne však proto, aby se snažili „vykládat“ budoucnost za pomoci hvězd a popřípadě za účelem nějakého zisku. Spíše to byli lidé, kteří hledali něco víc, hledali pravé světlo, které by bylo schopno indikovat cestu, kterou je v životě třeba se ubírat. Byli si jisti, že ve stvoření existuje něco, co bychom mohli označit jako „podpis“ Boha, podpis, který se člověk může a má snažit rozluštit. Možná, že nejlepší způsob, jak poznat tyto mudrce, je povšimnout si jejich touhy nechat se vést znameními Boha a uvažovat o tom, co najdou na své cestě. 

(z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Zjevení Páně, v bazilice sv. Petra 6. 1. AD 2011; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Podpis, 

pečeť svého Otce jsi vložil na stvoření, 

Ježíši narozený v betlémské chudobě 

a navštívený jen pastýři z Izraele.

Poslání vyvoleného národa svěřuješ těm, 

kdo hledají pravdu; 

Tebe hledají Tři mudrci z Východu

 

a nacházejí Tě prostřednictvím těch, 

kdo o Tobě poskytují poznání, 

jež je zbaveno životního hledání, 

či od těch, kteří chtějí z touhy po trůnu 

život Tvůj a život bližních ničit.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., 

jimiž nám představuje návštěvu Tří mudrců 

jako cestu za pečetí Ducha pravdy,

Tvého Ducha, který přivádí k poznání Tebe 

v lidské přirozenosti i lidské bídě: 

mudrci vyznávají, že jsi Král, jenž se měl narodit 

a vzdávají Ti hold jako Božímu Synu, 

který zemře, 

ale vstane z mrtvých. 

A vírou - zlatem, pravým bohatstvím, 

které je třeba předávat z generace na generaci, 

dodnes tato hledačská trojice svědčí o lásce, 

která se zbavuje svobody:

o Trojici Nejsvětější. 

Amen.

Zrození Boha

Je to již dnes osmý den, kdy slavíme narození Božího Syna Ježíše Krista v Betlémě.

Jím je předznamenán osmý den, který nastal po jeho utrpení, obětní smrti. Po sobotě, která byla "pro židy velikým svátkem". Před více než dvěma tisíci lety se stal tento sabbath místo svátku na zemi tichem, adorací smrti a zároveň slavností podsvětí, do nějž zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus sestoupil.

Dnes je slavnost Osmého dne, závěr vánoční oktávy.

Dnes je svátek vítězství nad Zákonem podřízením se jemu, když Boží Syn je uveden do judaismu obřízkou: podstupuje ji, aby ji překonal a nahradil literu a ritus prohloubením v Duchu Svatém počátkem nebeské liturgie – tajemstvím znovuzrození z vody a Ducha, jímž se vstupuje do království připraveného pro židy i pohany, obřezané i neobřezané. Nedlouho po Letnicích je dokonce židům i pohanům zakázáno se při vstupu do Církve, při znovuzrození se nechat obřezat.

A vzhledem k dějinám spásy je dnes na prvním místě slavnost Panny Marie Bohorodičky – Theotokos. Dei Genitrix.

Titul Theotokos byl Matce Boží Panně Marii oficiálně přiznán na koncilu v Efesu roku 431, ale vyskytuje v liturgiích doby před Efezským koncilem: v liturgii ze 3. století podle Tradice připisované učedníku svatého Tomáše Addaiovi a učedníku svatého Addaie Marimu a v Liturgii svatého Jakuba ze 4. století.

Vyznání víry, oslovení Panny Marie jako Bohorodičky se uchovávalo ve zbožností katolických křesťanů od počátku. Doklady této úcty pocházejí dosud z poloviny 3. století v oblasti Edessy či Alexandrie (ve svědectví svatého Athanasia Velikého z roku 330), z oblasti maloasijských církevních obcí (slova svatého Řehoře Teologa z roku 370) a roku 400 tuto úctu a vyznání , že Panna Maria je Bohorodička dosvědčuje svatý Jan Zlatoústý.

V listu Dionýsia z Alexandire psaného okolo roku 250 Pavlovi ze Samosaty rovněž nacházíme posvátné označení Matky Boží – Theotokos.

Řecká verze hymnu "Pod ochranu Tvou se utíkáme, Svatá Boží Rodičko", obsahuje oslovení: "ΘΕΟΤΟΚΕ!". Je zachován na papyru, který byl nalezen v Egyptě a datuje se do rozhraní mezi léta 250- 450.

Později, zprvu nestoriánské spory o oslovení Panny Marie jako Bohorodičky souvisejí velmi úzce s vyznáním víry v Ježíše Krista, Božího Syna a syna Panny Marie, Theotokos.

"Tímto titulem se zdůrazňovalo, uvádí ve svém komentáři Svatý Otec Benedikt XVI., že Kristus je Bůh a skutečně se narodil jako člověk z Panny Marie. Byla tím tak chráněna jeho jednota pravého Boha a pravého člověka. Každá diskuse, která se točila okolo Panny Marie, týkala se podstatně Syna. Ve snaze o vyzdvižení plného Ježíšova lidství někteří Otcové navrhovali mírnější termín a namísto titulu Theotokos, říkali Christotokos - Matka Kristova. Právem to však bylo nahlédnuto jako hrozba pro učení o plné jednotě božství s lidstvím Krista. Proto po rozsáhlé diskusi koncil v Efesu roku 431 slavnostně potvrdil z jedné strany jednotu dvou přirozeností, božské a lidské, v osobě Syna Božího a z druhé strany oprávněnost připisovat Panně titul Theotokos - Matka Boží.

Po tomto Koncilu došlo k opravdové explozi mariánské zbožnosti a bylo postaveno mnoho kostelů zasvěcených Matce Boží. Mezi nimi je na prvním místě bazilika Panny Marie Větší, zde v Římě. Učení o Marii, Matce Boží, došlo nového potvrzení na Chalcedonském koncilu (451), kde byl Kristus prohlášen za "pravého Boha a pravého člověka" zrozeného co do lidství z Panny Marie, Matky Boží". 2.vatikánský koncil, jak známo, shrnul učení o Marii v osmé kapitole věroučné konstituce o Církvi Lumen gentium a podtrhl její božské mateřství. Tato kapitola nese název: "Blahoslavená Panna Maria, Matka Boží, v tajemství Krista a Církve".

Jméno Matka Boží, jež je tak hluboce spjato s vánočními svátky, je proto základní označení, kterým společenství věřících - mohli bychom říci " odjakživa ctí svatou Pannu. Dobře vyjadřuje Mariino poslání v dějinách spásy. Všechny ostatní tituly připisované Madoně nacházejí svůj základ v jejím povolání být Matkou Vykupitele. Lidský tvor byl Bohem vybrán pro uskutečnění plánu spásy, soustředěného do velkého tajemství vtělení božského Slova. Během těchto svátečních dnů jsme spočinuli, abychom rozjímali Narození Páně znázorněné v jeslích. Ve středu této scény nacházíme Panenskou Matku, která podává Dítě Ježíše ke kontemplaci těm, kteří se přišli poklonit Spasiteli: pastýřům, chudým lidem z Betléma, mudrcům, přicházejícím z Východu. Později ve slavnosti "Uvedení Páně do chrámu", kterou budeme slavit 2.února, obdrží starý Simeon a prorokyně Anna z Mariiných rukou malé Děťátko, aby se mu klaněli. Zbožnost křesťanského lidu odjakživa pokládala Ježíšovo narození a Mariino božské mateřství za dva aspekty téhož tajemství vtělení božského Slova a proto nikdy nepovažovala Narození Páně za věc minulosti. My jsme "současníky" pastýřů, mudrců, Simeona a Anny, kráčíme spolu s nimi plni radosti, protože Bůh chtěl být Bohem s námi a má matku, která je naší matkou.

Z titulu "Matka Boží" se pak vyvinuly další, kterými Církev Madonu uctívá, ale tento je základní. Pomysleme na privilegium "Bez poskvrny Počatá", to znamená, že její existence byla už od svého početí imunní vůči hříchu, Maria byla uchráněna každé poskvrny hříchu, protože měla být Matkou Vykupitele. Totéž platí pro titul "Nanebevzatá". Ta, která zrodila Spasitele, nemohla být podrobena zmaru, vyplývajícího z prvotního hříchu. A víme, že všechna tato privilegia jí nebyla udělena proto, aby od nás Marii vzdálila, nýbrž naopak proto, aby nám ji přiblížila. Poněvadž byla naprosto spojena s Bohem, je nám tato Žena nejblíže a pomáhá nám jako matka i jako sestra. Také toto jedinečné a neopakovatelné místo, které má Maria ve společenství věřících, je odvozeno z jejího základního povolání být Matkou Vykupitele. A právě jako taková je Maria také Matkou Mystického Těla Kristova, kterým je Církev. Právem ji proto během 2. vatikánského koncilu 21.listopadu 1964 Pavel VI. slavnostně přisoudil titul "Matka Církve". Přesto se však na Západě po mnoho staletí nevyskytovala žádná liturgická slavnost Mariina božského mateřství. V latinské církvi ji zavedl teprve papež Pius XI. roku 1931 u příležitosti 1500. výročí konání koncilu v Efezu a určil jí datum 11.října. Tento den pak v roce 1962 začal 2.vatikánský ekumenický koncil. Boží služebník Pavel VI. pak tuto slavnost roku 1969 s odkazem na starobylou tradici přesunul na 1.ledna

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Když se naplnilo osm dní k jeho obřezání, bylo mu dáno jméno Ježíš, uvedené andělem dříve, než byl počat v mateřském lůně.

Mešní texty se vracejí k vánoční liturgii: žalmové zpěvy jsou z třetí vánoční mše, epištola z první. Liturgický důraz spočívá na slovech, že „Pán vydal sám sebe za nás, aby nás vykoupil od veškeré nepravosti a očistil si lid příjemný, který bude horlit pro dobré skutky“.

Orace je známou mariánskou vánoční modlitbou: Bože, jenž jsi plodným panenstvím blahoslavené Marie udělil lidskému pokolení dar věčné spásy, dej, prosíme, bychom zakoušeli, že se za nás přimlouvá ta, skrze niž jsme zasloužili obdržet Původce života, našeho Pána…

Evangelium připomíná historický fakt obřezání Páně (Lk 2, 21)

Rok, který se končí i ten, který stojí před námi " na obou spočívá laskavý pohled Nejsvětější Matky Boží. Její mateřskou přítomnost nám připomíná také dřevěná soška, která stojí zde před oltářem a znázorňuje ji, jak sedí na trůnu s žehnajícím Děťátkem. První nešpory této mariánské slavnosti jsou plny liturgických odkazů na tajemství božského mateřství Panny.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ :

Slavnost Matky Boží Panny Marie

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy.
Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám." 


Bože, buď milostiv a žehnej nám! 

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. 

Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš. 

Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země! 


Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům.
Bratři! 
    Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
    Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. 
    Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci v aule Pavla VI.,

2. ledna AD MMVIII,

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=8891;

srov. DS, 250i, 251; DS, 301 )

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Od Štědrého dne, připomínky Tvých a našich prarodičů, Adama a Evy,

od prvního dne, šestého v pořadí chvalozpěvu na stvoření,

jsi vše chtěl naplňovat štědrostí

svého Otce, který spolu s Tebou, svým Synem, a Duchem Svatým;

štědrostí je naplněn Ráj,

kde bylo všeho dostatek,

i lásky, která korunovala a korunuje celé Vaše stvoření

s výjimkou z řádu, možností odchýlit se,

možností obrátit se zpátky k destrukci

harmonie vztahů mezi Stvořitelem a tvorem,

mezi manžely Adamem a Evou,

mezi jejich dětmi Kainem a Ábelem,

mezi krásou Ráje a utrpením vyhnanství z něj:

implicitně mezi tělem oslaveným, blaženým

a tělem odporným, zavrženým.

Na Štědrý postní den se otevírá pohled na hloubku a nesmírnost

lásky Otce k lidstvu

- poslal archanděla do Nazareta,

poslal ke oslavě Jména sbory andělů do Betléma,

poslal Tebe, připraveného pro neposkvrněné a panenské početí,

poslal svědky Tvého božského narození z Ducha,

aby se stali mučedníky,

a tak se prokletí Štědrého dne

proměňuje Tvým příchodem na svět v požehnání Štědrého večera

pro mnohé, kteří přijmou Tvého a Otcova Ducha

po nocích bdění a modliteb

ve znovuzrození a v mešní oběti.

Amen. 

Svátek Svaté Rodiny - Neděle v oktávu Narození Páně

Lukášovo evangelium vypráví, že když betlémští pastýři přijali andělské zvěstování o narození Mesiáše, „spěchali tam a našli Marii, Josefa a dítě ležící v jeslích“ (2,16). První očití svědci Ježíšova narození tedy spatřili rodinnou scénu: matku, otce a novorozeného syna. Z tohoto důvodu nás liturgie učí slavit svátek Svaté rodiny první neděli po Vánocích.

V chudé betlémské jeskyni – psali církevní otcové – září velmi jasné světlo, odraz hlubokého tajemství, které obklopuje ono Dítě, které Marie a Josef chovají ve svých srdcích a které je patrné v jejich výrazech, v jejich činech a zejména v jejich mlčení. V hloubi svého nitra si uchovávají slova andělského zvěstování Marii: „Dítě, které se narodí, bude nazváno svatým, Synem Božím“ (Lk 1,35).

Přesto každé narození dítěte s sebou nese něco z tohoto tajemství! Rodiče, kteří dostanou dítě jako dar, to dobře vědí a často o tom takto mluví. Všichni jsme slyšeli lidi říkat otci a matce: „Toto dítě je dar, zázrak!“. Lidé vskutku neprožívají plození pouze jako reprodukční akt, ale vnímají jeho bohatství a intuitivně cítí, že každý lidský tvor, který se narodí na zemi, je „znamením“ par excellence Stvořitele a Otce, který je v nebi.

Jak důležité je tedy, aby každé dítě přicházející na svět bylo vřele přijato rodinným teplem! Vnější pohodlí nehraje roli: Ježíš se narodil ve chlévě a jeho první kolébkou byly jesle, ale láska Marie a Josefa mu dala pocítit něhu a krásu lásky. Děti to potřebují: lásku svého otce a matky. Právě ta jim dává bezpečí a jak rostou, umožňuje jim objevovat smysl života. 

(papež Benedikt XVI. při Angelus Domini 26.12.2010)

Betlémské jesličky

- Poprvé o nich slyšíme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše:
"Odešel pak Josef z Galileje, z Nazareta, do města Davidova, jež se nazývá Betlém, poněvadž byl z kmene a z rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, zasnoubenou svou manželkou, která byla těhotná.
Stalo se pak, když tam byli, že se jí naplnily dny a ona porodila. I porodila syna svého prvorozeného, zavinula jej do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním hostinci nebylo pro ně místa."

Jesličky se nacházely v pastýřské jeskyni, v chlévě.
Po Ježíšově umučení, smrti a zmrtvýchvstání konali křesťané poutě na posvátná místa pozemského života Ježíše, svého Mistra a Pána.
Podle tradice Panna Maria byla vzata do nebe asi třicet let po zmrtvýchvstání Ježíšově. Již od té doby se patrně těšila příchodu mnohých poutníků betlémská jeskyňka se zachovanými jeslemi našeho Pána.
První zprávu o jeskyni máme zapsanou u zbožného kněze Órigéna (+253).
Ten píše, že mnozí křesťané se neubrání pohnutí při pohledu na betlémské jesličky Ježíšovy.
Když zrušil císař Konstantin postihy za vyznávání křesťanské víry, dochází k veřejnému vyznávání víry a zvláště na poutních místech vznikají kaple a chrámy. Tak i kaplička - betlémská jeskyně. Císařova matka svatá Helena nechává okolo roku 350 nad betlémskou jeskyní s jesličkami vystavět poutní baziliku.
Podobně vyhrazuje v římské bazilice Panny Marie, která stávala nedaleko dnešní papežské Baziliky Panny Marie Sněžné (Větší) asi o deset let později papež Liberius místo, patrně oltář, pro uctívání betlémských jesliček.
Od sedmého století začíná islám ohrožovat území Svaté země, a proto se papež Theodor, sám původem z Palestiny, rozhoduje přenést svaté jesličky Ježíšovy z poutního místa v Betlémě do Říma, do baziliky Panny Marie postavené papežem Liberiem.
Poutě vlivem pronásledování ze strany muslimů přestaly k betlémské bazilice Narození Ježíše Krista úplně. Ta byla přeměněna na mešitu!
V Říme, jak čteme, stávaly jesličky v bazilice Panny Marie ad Praesepe (u Jesliček) asi sto let "osamocené" bez postav, které známe z betlémských výjevů dnes. Putovaly k nim  zástupy věřících.
Až v roce 735 nastává změna: Římané nechávají k Jesličkám zhotovit velkou sochu Panny Marie v životní velikosti s Ježíškem v náručí: Theotokos, Bohorodičku. Ona se tak stává první postavou prvotních Jesliček.
Na přelomu osmého a devátého století začínají také další kostely v Římě i mimo něj napodobovat tuto římskou kapli, kde jsou uloženy betlémské jesličky, a tak se začíná úcta k jesličkám a jejich stavění  - prozatím v kostelích a kaplích, šířit křesťanským světem.
Dalším mezníkem dějin jesliček je pouť svatého Františka z Assisi k papeži roku 1223. Žádá jej o povolení, aby směl jesličky postavit ve volné přírodě. A když jej dostává, postaví je u lesíku v Grecchiu, poblíž svého umbrijského kláštera. Pozve i své bratry, ale mimo ně přichází nečekané množství věřících z celého okolí, s lucernami: grecchijský lesík je jimi ozářený, takže je všude světlo  jako by byl den.  Svatý František při slavnostní mši svaté - protože je pouze jáhnem - zpívá slavné evangelium o narození našeho Pána Ježíše.
Od té doby se jesličky začínají stavět v přírodě i v jednotlivých domech, vznikají krásné betlémské scenérie v krajině, živé betlémy, vzácná umělecká řezbářská díla: domácí betlémy.

 V našich zemích zvláště v dobách katolické reformace, během úspěšných misií františkánských a dalších řeholí i kněží a katechetů, se šíří úcta k Dítěti Ježíšovi. V centru tohoto kultu stojí jistě celosvětově (nikoli již tolik u nás) známý chrám Panny Marie Vítězné - Pražského Jezulátka.

A po době pronásledování Církve se opět v našich městech a vesnicích a opět více i v domácnostech stavějí před Štědrým dnem, před Svatou nocí narození Ježíše Krista, betlémy, aby se v této noci plně, když mají zaznít první koledy, rozzářily: vyjádřily světlo, které vstupuje do našich duší ve chvíli svatého přijímání při mši svaté: sám Ježíš, Spasitel, Boží Syn.

O. Vladimír Mikulica

SLAVNOST NAROZENÍ JEŽÍŠE KRISTA - Boží hod vánoční (25. prosinec)

SLOVO SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI.

Bůh se neuzavřel do Svého nebe, ale sklonil se k lidskému počínání. Je to obrovské tajemství, které přesahuje veškeré možné očekávání. Bůh vstupuje do lidského času nepředstavitelným způsobem, stává se dítětem a prochází jednotlivými etapami lidského života, aby celá naše existence – duch, duše i tělo, jak připomíná svatý Pavel – uchovala neporušenost a byla pozvednuta k výšinám Boha. A toto vše činí ze své věrné lásky k lidstvu. Pravdivá láska svou povahou tíhne k dobru druhého, k největšímu možnému dobru; neomezuje se na pouhé dodržování přijatých přátelských závazků, ale jde dále bez vypočítavosti a bez odměřování. Právě to uskutečnil pravý a živý Bůh, jehož hluboké tajemství vyjevují slova svatého Jana: „Bůh je láska“. Tento Bůh na Sebe v Ježíši Nazaretském bere celé lidství, celé dějiny lidstva a dává jim nový, rozhodující směr vedoucí k novému bytí lidské osoby charakterizované zrozením z Boha a směřováním k Němu.

Papež Benedikt XVI.

(srov. L´Infanzia di Gesu, Rizzoli-LEV 2012, str. 19)

IV. NEDĚLE ADVENTNÍ

Několik dní chvalozpěvů v Duchu Svatém

S narozením Ježíše Krista to bylo takto: 
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. 
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." 
    To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. 
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.

O čtvrté neděli adventní je osobnost proroka, největšího z proroků, syna svatého Zachariáše a Alžběty, největšího narozeného z ženy. vystřídána pohledem na Duchem svatým utvořenou Svatou rodinu nazaretskou. Svatý Jan, připravovatel ke křtu Ježíšovu vodou a Duchem svatým ustupuje do pozadí, umenšuje se, podle svých vlastních slov, aby vynikla ze Svaté rodiny ta, jež je „královnou“ celého adventního dění, která proto stojí v pozadí celých dějin spásy, již před stvořením: svatý Jan nechává mluvit a jednat Pannu z Nazareta, Pannu Marii, královnu proroků, první z žen na této zemi a nejpokornější „nejmenší“ v království jejího Syna Ježíše.

Ona totiž odpověděla na volání Ducha svatého jako Nevěsta, která svým nazaretským „Fiat“ volá: “Přijď, Pane Ježíši! Maran atha!“ Z jejího srdce, a tak ze srdce Církve, vycházela, jak řekl Svatý otec Benedikt XVI. před několika lety při promluvě na Svatopetrském náměstí, často prosba: "Přijď, Pane Ježíši, navštiv nás svým pokojem, tvá přítomnost nás naplní radostí". A v ochotě těch, kdo jsou ochotni rozdělit se o svatou radost z poznání a lásky Ježíšovy zaznívá odpověď Církve na zvolání: "Přijď, Pane Ježíši!", které prochází celými dějinami spásy a nadále stoupá ze rtů věřících: „Přijď, Pane, přetvoř naše srdce, aby se na světě rozhostily spravedlnost a pokoj!“

Prostředníkem, postavou takového apoštolátu po výtce a současně tím, kdo spojuje poslání svatého Jana Křtitele a Panny Marie, je svatý Josef, jemuž je dnes v Nazaretě řečeno: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." - "přijetí dobré zvěsti ve víře vede samo sebou" ke sdílení spásy, obdržené darem.

"Pravda, která zachraňuje život" a která se stala tělem v Ježíši - totiž zapaluje v srdci toho, kdo ji přijme, lásku k bližnímu a hýbe jeho svobodou rozdávat to, co sám zadarmo přijal". Být dostižen přítomností Boha, který se o Vánocích stává naším bližním, je nedocenitelný dar. Dar, jenž nás uschopňuje "žít v univerzálním objetí přátel Božích", v oné "síti přátelství s Kristem, který spojuje nebe i zemi" a jenž vztahuje lidskou svobodu k jejímu naplnění, která " je-li žita v pravdě " rozkvétá "do nezištné lásky, plné pozornosti pro dobro všech lidí". Nic není krásnějšího, naléhavějšího a důležitějšího než obdarovávat nezištně lidi tím, co jsme zadarmo obdrželi od Boha! Nic nám nemůže odejmout nebo ulehčit tento tíživý a okouzlující závazek. Radost Vánoc, jejíž předchuť už zakoušíme, přičemž nás naplňuje nadějí, nás zároveň nutí hlásat všem přítomnost Boha mezi námi.

Tyto tři zmíněné postavy Adventu nás vedou, každá podle svého – Božího povolání i podle naší aktuální dispozice v životě v síle Ducha svatého, ke chvalozpěvu, kterým vrcholí příprava doby adventní na vánoční slavnost Narození našeho Spasitele.

Svatý Jan nás převádí od „biblických reálií“, událostí, o nichž svědčí prorocky naplněn Duchem svatým k výzvě přijmout spásu ve křtu vodou a Duchem svatým.

Svatý Josef nás vybízí, abychom naslouchali podnětům Ducha svatého, hlasu v tomto případě nikoli andělského, ale archandělského, když se jedná o odpověď na přijetí spásy nabídnuté Ježíšem Kristem, vybízí k apoštolátu již tím, že se ujímá – vzdor všem možným výtkám a útokům tzv. veřejného mínění – Matky Církve.

A Panna Maria nás jako „poslední“ dívka v Nazaretě a v Izraeli vede mezi „největší v Božím království“ zde na zemi a v nebi.

Ve společenství těchto tří můžeme prožít chvalozpěv Křtitelova otce – starozákonního kněze Zachariáše „Požehnaný buď Hospodin, Bůh Izraele!“ i chvalozpěv Panny Marie v Nazaretě, který vrcholí v Ain Karím: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli!“

Tyto dva chvalozpěvy jsou současně chvalozpěvy eucharistickými. Nejprve navenek: modlíme se je při ranních a večerních chválách Římského breviáře, které vrcholí při ranní případně večerní mši svaté. Můžeme se je v eucharistickém díkůčinění našemu Vykupiteli Ježíši modlit i soukromě a osobně po svatém Přijímání.

Ale nadto jsou základem našeho vyznání víry po svatém přijímání: dávají našemu vnitřnímu pohledu schopnost uvidět obraz, o němž ve svých Duchovních cvičeních píše svatý Ignác z Loyoly jako o základu rozjímání vedoucího ke spáse: obraz Ježíše, počatého na tento svět, posvěcujícího svatého Jana Křtitele a jeho rodiče, připravujícího je i celý Izrael na svátostinný křest, jejž bude udělovat jejich syn. Tento obraz je historickým, literárním dábar, slovem i činem; základem vyznání víry evangelistů a apoštolů jdoucích ve stopách svatého Josefa, inspirovaných jako on Duchem svatým.

V době adventní předvánoční novény – ve dnech od 17. do 24. prosince – jsou proto ranní modlitby chvalozpěvu svatého otce Jana Křtitele těmito svědectvími podivuhodných událostí na judských a nazaretských horách.

První den je Chvalozpěv uvozen těmito slovy:

„Vězte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám, nedá se zdržet.“

Ano, naplňuje se slovo Janovo: nejmenší v Božím království jsou větší než on ve chvíli Ježíšova křtu. - A nyní, na počátku Novény – jsme vybídnuti, abychom Království viděli mezi námi: v Ain Karím, u Jordánu, kde Jan křtí, v chrámu ve chvíli starozákonní oběti Zachariášovy, v Nazaretě před Pannou Marií a v jejím Neposkvrněném početí, v němž panensky počala Mesiáše. Blíží se – a v Matce Církve je již zde!

Pak – a tímto způsobem - jsme Církví vedeni, abychom přešli, dospěli, k modlitbě večerních chval tohoto dne, 17. prosince. Má nás vést úžas víry, jak jej vyjádřil v rozjímání pro římské akademiky nad první z „Velkých antifon“ („Ó – Antifon“) předvánoční novény papež Benedikt XVI., když vyznává: „Jaká moudrost se rodí v Betlémě? - Tuto otázku bych chtěl položit sobě a vám, kteří jste přišli na toto tradiční předvánoční setkání s římským univerzitním světem. Dnes namísto mše svaté slavíme nešpory a šťastnou náhodou nám dnes začínající předvánoční novéna vložila do úst zpěv první z antifon, které jsou označovány jako velké:

"Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího,
Ty se rozpínáš od jednoho konce k druhému,
Ty mocně a mírně řídíš všechno:
Přijď a nauč nás cestě rozumnosti!"

Tato nádherná invokace se obrací k "Moudrosti", ústřední postavě knih Přísloví, Moudrosti a Sirachovci, po níž se nazývají "sapienciální" a v nichž křesťanská tradice spatřuje předobraz Krista. Tato invokace se stává opravdu podnětnou, ba dokonce provokující, postavíme-li se před jesličky, tedy paradox Moudrosti, která "vyšla z úst Nejvyššího" , je položena v jesličkách a zavinuta do plének.

Můžeme již tušit odpověď na úvodní otázku: v Betlémě se rodí moudrost Boží. Svatý Pavel v listě Korinťanům používá tento výraz: "moudrost, jež je od Boha, plná tajemství", je v božském plánu, který zůstal dlouho skryt a který Bůh sám zjevil v dějinách spásy. V plnosti časů tato moudrost přijala lidskou tvář, tvář Ježíše, který - jak praví apoštolské vyznání víry - "byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebe, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé". Křesťanský paradox spočívá právě ve ztotožnění božské moudrosti, tj. věčného Logu s člověkem Ježíšem Nazaretským a s jeho dějinami. Řešení tohoto paradoxu spočívá jedině ve slovu Láska, které je v tomto případě nutno psát s velkým L., poněvadž se jedná o Lásku, která nekonečně přesahuje lidské a dějinné dimenze. Moudrostí, kterou tento večer vzýváme, je tedy Boží Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice; je Slovem, které - jak čteme v Janově Prologu - "bylo na počátku u Boha", ba dokonce "bylo Bohem", a s Otcem a Duchem svatým stvořilo všechny věci a "stalo se tělem", aby nám zjevilo onoho Boha, kterého nikdo nikdy neviděl.

Velké antifony jsou pro ty, kdo prožívají mši svatou spojeni s naším Pánem a Přítelem Ježíšem, darem pro osobní modlitbu, vrcholící i společným chvalozpěvem v tišině srdcí – i nahlas vyznávaném.

Matka Církev nás jimi implicitně vede: tak se modli po svatém Přijímání: vyznávej Ježíše, připomínej tajemství jeho života, jak jej popisují svatopisci Písma svatého, následovníci svatého Jana Křtitele a svatého Josefa. Ponoř se do historické události dějin spásy – víme, jak omilostněné duše niterně prožívali „Horu proroků“, „Svaté kněžství Ježíšovo“ či „Jeho hořké umučení.“ - A můžeme říci, že světci jako byli P. Pio, svatý Filip Neri, svatá Terezie z Ávily a další sice nezanechali tak podrobný popis událostí, které se přede dvěma tisíci lety odehrály ve Svaté zemi, jako blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová, ale o to více se stali našimi učiteli „apoštolátem mystiky“, který nám předali v duchu svatého Josefa obdařeného milostmi, o nichž čteme v dnešním evangeliu.

A po této škole „pozemské mystiky“ přichází „nebeská“, večerní antifona vedoucí k niternému chvalozpěvu, vycházejícímu z oslovení Ježíše, ač prorockými, nyní však v jejich naznačeném smyslu, naplněnými tituly:

21. prosince:

Jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně, aleluja.

Ó Východe, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti.

22. prosince:

Nyní se splnilo všechno, co řekl anděl o Panně Marii.

Ó Králi národů, toužebně očekávaný, ty jsi nárožní kámen, který spojuje Boží lid v jedno: přijď a spas člověka, kterého jsi utvořil z hlíny!

23. prosince:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Ó Emanueli, Králi náš a zákonodárce, na tebe čekají národy, abys je zachránil: přijď a dej nám spásu, Pane, náš Bože.

A 24. prosince ráno jako příprava na kontemplaci Dítěte Ježíše narozeného v betlémském chlévě:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Kéž rozjímání a následující chvalozpěv, třeba i jen při osobní modlitbě po svatém Přijímání ve dnech této předvánoční novény, se pro nás stane největším darem, jež nám žádný pozemský řetězec nemůže dát, přípravou na dar, který přineseme rodině pozemské a duchovní ať doma či ve farnosti pod štědrovečerní jesličky jako nejcennější ze všech dárků!

O. Michael

(Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8857

Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, čl. 7

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1218)

MODLITBA

Přede všemi věky,

na počátku u Boha,

jsi Logos, Věčná Moudrosti!

Jsi světlo ze světla,

pravý Bůh z pravého Boha,

zrozený z Otce,

Ježíši, Synu Boží,

nestvořený.

Radostí Ti bylo sestoupit na zem,

do lůna Panny Marie,

pobývat s lidmi,

vydat se jim z lásky až do krajnosti

na potupnou smrt kříže

k mešní oběti.

Vyšel jsi z úst Otcových,

abys řekl svým učedníkům:

Blízko je Boží království:

satanem se zdržet nedá.

Nad ním, nad silami zla

- od jednoho konce nebes ke druhému:

nad silami dobra

vykonáváš svou vládu

Kriste, žehnající Králi

pravicí – mocí Ducha svatého

ve řídíš.

Tvůj Duch je vánek,

jenž šeptá:

„Miluj Boha - Přítele:

mluví o Tobě, Ježíši;

přichází do milujícího srdce

a učí cestě moudré prozřetelnosti.

Amen.