pátek 19. července 2024

Proměna fotbalového týmu v mnišskou komunitu





Nejedná se přitom ani o tým z ruského mistrovství, o Afričany nebo slovanské Chorvaty či Rusy, ale o thajskou fotbalovou jedenáctku včele s jejím pětadvacetiletým trenérem, nejedná se o zkušené fotbalisty, ale o dvanáct kluků od 11 do 17 let – a nakonec nejedná se o konverzi ke křesťanství, ale o naplnění duchovního, náboženského obyčeje a tradice, která ukládá mužům – a to včetně chlapců - kteří prožijí dramatickou událost, která se dotýká jejich životů a pozemské existence, aby ji přijali jako "katharsis" – aby na určenou dobu vstoupili do řad buddhistických mnichů.

Celosvětově publikované neštěstí, kdy před šesti lety uvízli takto staří chlapci – fotbalisté se svým trenérem v jeskynním komplexu v rodném Thajsku, má právě – po jejich úspěšné záchraně - takovéto vyústění.

Jejich trenér sám byl buddhistickým mnichem.

A i tzv. experti na krizové situace v našich i celosvětových sdělovacích prostředcích často během "thajské fotbalové krize" nenápadně až na druhém či třetím místě zdůrazňovali, že náboženská víra má důležitý vliv na rezistenci člověka v krizových situacích.

A samotná jediná – aspoň pro nadcházející měsíční období – tisková konference se zachráněnými fotbalisty dosvědčovala jejich vyrovnaný vztah k prožitému utrpení: "Modlili jsme se!"

Na konec tohoto zpravodajství i v některých našich sdělovacích prostředcích proběhla informace, že chlapce čeká – na základě jejich náboženského přesvědčení - období, kdy se stanou mnichy. 

Tato poznámka, bez podrobnějšího vysvětlení, které by mohlo vyvolat vlnu nepochopení či odsuzování náboženství, však dostatečně svědčí o průlomu duchovního světa do prostředí fotbalu, výchovy mládeže a do myšlení, které většina "západních" sdělovacích prostředků odráží: do odtrženosti popisování různých zpráv o neštěstí a katastrofách od reality, jíž je provázanost "našeho" světa se světem Božím.

A tragické události jsou z tohoto pohledu varovným či vedoucím prstem Nejsvětější Trojice:

vedení Duchem k oběti – ke kalvárské tragédii umučení a popravení nevinného Božího Syna na římském popravčím nástroji – na kříži, porozumění této Oběti všech lidských i božských obětí, k jejímu přijetí ve svatém křtu, a tak k naplnění cesty "katharsis", očisty, která dává všem nábožensky žijícím lidem nejvyšším způsobem poznat v Ježíši Kristu Božství Syna: Otce. Nebeský domov pro všechny, kdo v Něj uvěří a Jemu se, hlubším způsobem než oni thajští fotbalisté, zasvětí.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Osmá neděle po seslání Ducha Svatého


V Epištole  svatého Pavla do Říma čteme o "Duchu Svatém, který nám přichází na pomoc v naší slabosti". On se, jak píše dál Apoštol, s naší slabostí spojuje božskou modlitbou, božským způsobem: "přimlouvá se za nás vzdechy nevyslovitelnými". Tak nám jsou odhalovány skryté záhyby nitra naší duše. Neproniknutelné stejně jako tajemství Nejsvětější Trojice, jež nám, kteří jsme Jej přijali tím, že jsme vyznali Ježíše Krista za Pána našeho života, dává volat k Bohu: „Abba! Otče!“

Mystickým způsobem – a to pevnou spoluprací udělované milosti s naší snahou -

nacházíme radost z věcí nebeských a nezávislost na věcech pozemských.

Boží láska přetváří náš život a připravuje nás pro nebeské království.

Modlíme se podle vzoru Ježíšova a v Jeho Duchu: takto se On modlil na této zemi, takto vyjadřoval svou touhu plnit Otcovu vůli, takto byl veden Božím Duchem k Oběti. Takto Jej následujeme - očišťovaní jako hříšníci – do nebe.

Podobenství evangelia je vzato z "černé kroniky" podnikatelů starověku. Náš Vykupitel nabízí vykoupení nepoctivému správci. Usvědčuje duchovně líné tím, že představuje sílu démona nepoctivosti a energii, s jakou se mu tento podnikatel odevzdal. O to více, jak rovněž píše Apoštol na jiném místě v listu Římanům, přijme Ducha Svatého, kdo energii, kterou vkládal do života hříchu, vloží do života milosti. A ten šíří dáváním almužen potřebným.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:


 XVI. neděle v mezidobí


Ve sportovním prostředí je pastýřem, vůdcem a tím, kdo se stará o zušlechtění těla a psýché, muž nazývaný trenér.

Mladý trenér thajského chlapeckého fotbalového týmu byl dříve buddhistickým mnichem. Ve chvíli, kdy se se svými svěřenci dostal do ohrožení života mohl na základě Boží pedagogiky, Prozřetelnosti, která se svobodou vede všechny ke spáse duší, svým svěřencům pomoci i duchovně: modlit se s nimi a za ně.

Ve čtení z knihy proroka Jeremiáše slyšíme o pastýřích, kteří své stádo "rozptýlili", uvedli do nebezpečí a možné zkázy. A potom se nadto o něj "nestarali": nechali by jej v temnotách zahynout.


"Běda pastýřům, kteří ničí a rozptylují stádo, které pasu" - praví Hospodin. 
Proto praví Hospodin, Bůh Izraele, o pastýřích, kteří pasou můj lid: "Vy jste rozptýlili mé stádo a rozehnali jste ho, nestarali jste se o ně; proto já se postarám o vás pro špatnost vašich skutků" - praví Hospodin. "Já sám shromáždím zbytky svého stáda ze všech zemí, kam jsem ho vyhnal, a přivedu je nazpět na jejich luhy, porostou a rozmnoží se.                                                                                                                        
Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, nebudou se již bát ani strachovat, už se neztratí" - praví Hospodin. 

 "Hle, blíží se dni - praví Hospodin, kdy vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, krále, který bude panovat moudře a konat právo a spravedlnost na zemi. Za jeho dnů dojde Juda spásy a Izrael bude bydlet v bezpečí. 
To je jméno, kterým ho budou nazývat: 'Hospodin je naše spravedlnost'."

Hlavním vychovatelem na cestě k Bohu je Bůh sám. V Ježíši Kristu dobrém pastýři nám Jeho Duch dává současné dobré pastýře pro záchranu našich duší a pro konečné oslavení našeho těla. 

Svatý David zpívá v dnešním žalmu o Mesiáši – Kristu, jejž dosud neviděl. Chválí poznání Ducha Božího, jenž jej inspiruje.

Církev tento žalm zpívá o Duchu Svatém, který nás vede k poznání Ježíše Spasitele, jejž viděli apoštolové a učedníci, a vyznali před Ním: "Můj Pán a můj Bůh!"

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám,

dává mi prodlévat na svěžích pastvinách,

vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout,

občerstvuje mou duši. 

Vede mě po správných cestách pro svoje jméno.

I kdybych šel temnotou rokle,

nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou.

Tvůj kyj a tvá hůl,

ty jsou má útěcha. 



Prostíráš pro mě stůl

před zraky mých nepřátel,

hlavu mi mažeš olejem,

má číše přetéká. 

Štěstí a přízeň mě provázejí

po všechny dny mého života,

přebývat smím v Hospodinově domě

na dlouhé, předlouhé časy. 


Židé byli starým Izraelem. Křesťané se stali Božími bojovníky, zápasníky - Izraelem novým. Nyní jsou pohané – sensu lato i buddhisté – spolu s židy pozvání, aby byli tímto novým Izraelem: Ježíš Kristus svou smrtí na kříži zbořil zeď, která judaismus dělila od pohanství a uvedl je na novou platformu. Jejím základem je nový člověk, Bohočlověk – On sám.

V Něm se má trenér thajského týmu stát po přijetí plné katharze plynoucí z drsného jeskynního dobrodružství, učedníkem Ježíšovým a novým a nejlepším trenérem, pastýřem, svých svěřenců v péči o jejich duši, psychiku a tělo.

I o něm prorocky píše svatý Pavel v listu Efesanům.


Bratři! 
Protože jste nyní spojeni s Kristem Ježíšem, vy, kteří jste kdysi byli vzdálení, stali jste se blízkými Kristovou krví. 
Jen on je náš pokoj: obě dvě části židy i pohany spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila - když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství, která záležela v Zákoně s jeho příkazy a ustanoveními. Tak vytvořil ve své osobě z těchto dvou částí jediného nového člověka, a tím zjednal pokoj a křížem usmířil obě strany s Bohem v jednom těle, aby tak sám na sobě udělal konec onomu nepřátelství. 
    A pak přišel a zvěstoval pokoj vám, kteří jste byli daleko, i těm, kteří byli blízko, neboť skrze něho máme my i vy přístup k Otci v jednom Duchu. 


Slovo Boží z této neděle, řekl před šesti lety Svatý otec Benedikt XVI., nám podává základní a stále strhující biblické téma. Připomíná nám, že Bůh je pastýřem lidstva. To znamená, že Bůh pro nás chce život, chce nás vést k dobrým pastvinám, kde se budeme moci nasytit a odpočinout; nechce, abychom se ztratili a zahynuli, nýbrž abychom na své cestě dosáhli cíle, kterým je plnost života. Každý otec a každá matka přeje svým dětem dobro, štěstí a realizaci. V dnešním evangeliu se Ježíš představuje jako pastýř ztracených ovcí Izraelského domu. Jeho pohled na lidi je vlastně „pastorační“. Evangelium této neděle podle sepsání svatého Marka například říká: „Když Ježíš vystoupil z lodi, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech“. Ježíš svým způsobem kázání a svými skutky ztělesňuje Boha-Pastýře, který se stará o nemocné a hříšníky, o ty, kteří „se ztratili“, aby je přivedl do bezpečí v Otcově milosrdenství.

Mezi „ztracenými ovcemi“, které Ježíš zachránil, je také žena jménem Maria, která pochází z Magdaly u Galilejského jezera a proto se nazývá Magdalena. Na dnešek připadá v liturgickém kalendáři její liturgická památka. Evangelista Lukáš říká, že Ježíš z ní vyhnal sedm zlých duchů, to znamená, že ji vymanil z úplného otroctví zlému. V čem spočívá toto hluboké uzdravení, které Bůh působí skrze Ježíše? Spočívá v opravdovém, úplném pokoji, plodu smíření lidské osoby v ní samé a ve všech jejích vztazích: s Bohem, s druhými a se světem.

Zlý se totiž ustavičně snaží ničit Boží dílo, zasévá do lidského srdce rozdělení: mezi tělo a duši, mezi člověka a Boha, do osobních, sociálních a mezinárodních vztahů a také mezi člověka a stvoření. Zlý zasévá válku; Bůh tvoří pokoj. Ba dokonce, jak praví svatý Pavel, "Kristus „je náš pokoj: obě dvě části spojil v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství“. Aby toto dílo radikálního smíření uskutečnil, musel se Ježíš, Dobrý Pastýř, stát Beránkem, „Božím Beránkem, který snímá hříchy světa“. Jedině tak mohl realizovat krásný příslib Žalmu: „štěstí a přízeň mne provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé předlouhé časy“.


 Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: "Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte." Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. 
Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. 
Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech. 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 22. 7. AD MMXII, Castel Gandolfo; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=16803;

https://www.hlavnespravy.sk/zachraneni-chlapci-z-jaskyne-opustili-nemocnicu/1467924)



Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Ty, které jsi vyvolil za pastýře,


Ježíši, pečující o spásu duše i o pozemské potřeby svých Dvanácti,


zveš po jejich návratu z první misijní cesty,


k odpočinku duše i těla,


aby se nasytili a odpočinuli si:


prožili svou dovolenou jen s Tebou,


stranou od ostatních.


Tak z duchovních bojovníků,


z nového týmu Dvanácti Izraele,


činíš muže přijímající a prožívající


"katharsis", očistu od démonů,


jimž podle Tvého poslání byli na svých cestách vystaveni,


aby s nimi bojovali a přemohli je


v duších plných nemoci


přijmout Tvé království.


Nyní je vedeš do samoty se Sebou,


k pravé rekreaci,


k pravému "být sám" v síle Ducha:


k "monachos" – mnišství


nyní ve Svatém přijetí Tebe.


Amen.








sobota 13. července 2024

"Duše bolí"




"Duše bolí"- tak si povzdechne jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina ve vesnici, v níž byla násilně provedena ateizace společnosti: zrušen kostel, církevní svátky. Mluví o nesmrtelné lidské duši. Zazní slovo toho, který se rozpomíná na svátky, které vedou ke spáse: "Dnes je (slavnost) Nejsvětější Trojice"....

I v podmínkách násilného vykořenění člověka z dějin spásy, touží po Trojjediném Bohu, vnímá svou duši, touží po jejím uzdravení. To dává jedině Bůh.

Náš Spasitel Ježíš nás tuto sedmou neděli po Seslání Svatého Ducha vyučuje o důležitosti prozíravosti, která vede přes všechna úskalí a pronásledování ze strany démonů a lidí duši k Trojjedinému Bohu. A On – Boží Syn – nás na této cestě vybízí k horlivosti přesahující nakonec marné snahy těch, kdo chtěli spásu získat pro blahobyt v tomto pozemském životě.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Sedmá neděle po seslání Ducha Svatého


Svatý Pavel – prorok, píše v Epištole: Dejte své údy do služeb spravedlnosti k posvěcení. Vyzývá k tomu nás, kteří jsme byli Ježíšem v Církvi osvobozeni v modlitbách katechumenátu, pokřtěni, a tak zasvěceni Ježíši jako jeho služebníci a nakonec přátelé. Každý návrat ke svému sobeckému životu je zradou tohoto přátelství. Přináší smutek z odloučení – život ve hříchu. Proroci v Církvi odhalují tuto zpronevěru a ukazují cestu k usmíření s Trojjediným Bohem.

Posvátný strom poznání dobrého a zlého byl v Ráji znesvěcen neposlušností Adama a Evy. Pomluvou satana – hada.

Náš Pán a Vykupitel Ježíš Kristus podává v Horském kázání, v podobenství o stromu, který nese dobré ovoce, zároveň i prorocké slovo: Kdo z mých učedníků neponese dobré ovoce bude odřezán jako neplodná větev, uschne a skončí v plamenech ohně.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ  XV. neděle v cyklu B

K obrácení se, k návratu do království Trojjediného Boha je třeba hlasatelů uzdravení, které je skryto v oběti Ježíše Krista za naše hříchy. Bůh povolával proroky ve Staré smlouvě, Ježíš, náš Spasitel, volá svých Dvanáct a jejich nástupce ve Smlouvě nové, aby byli prostředníky obrácení pro každou duši, jak dnes čtemem v knize proroka Amosa.


Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: "Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám." 
   Amos odpověděl Amasjáhovi: "Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!"



Svatý David touží po hlasu Ducha Božího, aby o Jeho milosrdenství a spravedlnosti mohl vyzpívat chvalozpěv v tomto žalmu:


Pane, ukaž nám své milosrdenství! 

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. 

Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe. 

Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách 

Ústřední postavení Krista nalézáme, rozjímá nad chvalozpěvem Apoštola Svatý otec Benedikt XVI., v druhém liturgickém čtení dnešní mše svaté, ve slavném hymnu z listu svatého Pavla Efesanům, který začíná takto: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.“ Apoštol potom ukazuje, jak se tento plán požehnání uskutečnil ve čtyřech pasážích, které začínají vždy stejným obratem, který se vztahuje ke Kristu: „v Něm“„V Něm“ si nás Otec vyvolil před stvořením světa; „v Něm“ máme vykoupení skrze jeho krev; „v Něm“ jsme se stali dědici předem určení k tomu, abychom byli „chválou jeho velebnosti“„v Něm“ se dostává potvrzení Ducha svatého těm, kteří přijali radostnou zvěst.


Tento pavlovský hymnus obsahuje vizi dějin, k jejímuž rozšíření v Církvi přispěl svatý Bonaventura: celé dějiny mají svůj střed v Kristu, který zaručuje novost a obnovu každé doby. V Ježíši Bůh všechno řekl a daroval, ale poněvadž je nevyčerpatelným pokladem, Duch svatý nikdy nepřestává zjevovat a aktualizovat Jeho tajemství. Dílo Krista a církve proto nikdy nezaostává, ale ustavičně koná pokroky.


Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna. 
    V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše. 
    Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti. 


Dnešní úryvek z evangelia podle sepsání svatého Marka o našem Pánu Ježíši Kristu, který posílá svých Dvanáct, aby po dvojicích šli a léčili nemocné duše a připravovali je na slavnost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, uvádí Svatý Otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv při modlitbě Pozdravení andělského, kterou pronesl před šesti lety, slovy svatého biskupa Bonaventury z Bagnoregia o zakladateli františkánského řádu: „Vyznávám před Bohem, že důvod, který mne naklonil zamilovat si život blaženého Františka, spočívá v tom, že se podobá počátkům růstu Církve“.


Tato slova nás odkazují přímo k evangeliu této neděle, které podává, jak Ježíš poprvé poslal Dvanáct apoštolů: „Ježíš zavolal svých Dvanáct – praví svatý Marek - začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty“. František z Assisi po svém obrácení, praktikoval toto evangelium do písmene, stal se nejvěrnějším Ježíšovým svědkem, byl přidružen jedinečným způsobem k tajemství kříže a byl proměněn v „druhého Krista“, jak jej představuje právě svatý Bonaventura.


        Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. 
        Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. 
        Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim." 
        Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. 






(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 15. 7. AD MMXII, Castel Gandolfo; 
http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16768;

Epistula de tribus quaestionibus, in Opere di San Bonaventura, Introduzione generale, Roma 1990, p. 29)




Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Poté, cos rozeslal svých Dvanáct,


Ježíši, světiteli exorcistů,


mají Tví apoštolové navštívit a přinést osvobození od démonů


- v tomto případě od démona podvodu, falešného účetnictví v podnikání -


takovým hříšníkům, jako je nepoctivý správce,


jehož horlivost dáváš za vzor


těm, kdo se vydali Tvou cestou boje proti hříchu.


Duše bolí


toho, kdo podvádí,


kdo lže sobě i druhým.


Do té chvíle,


než se – rukama ostiářů – apoštolů – otveřou dveře


ateismem spoutané naší mysli, citu i vůle


i na mnoho let našimi hříchy


pevně uzavřené


a svázaností uzamčené.


Zazní první slovo mše svaté katechumenů:


slovo dvojice apoštolů:


"Svazuji Tě, démone ziskuchtivosti!"


"Effatha, chráme Ducha uzdravené duše!"


Amen.



čtvrtek 4. července 2024

Falešný prorok posvátnost ničí, Ježíš Kristus ji naplňuje




Posvátný prostor, posvátná osoba, předmět a chvíle, čas, je vždy to nejcennější a nejchráněnější, co každá zdravá společnost uchovává. Absenci této posvátné úcty a znesvěcení trestá.


Nejtragičtější následky má znesvěcování od posvátných osob. - "Komu bylo více dáno, od toho se bude více žádat!"


Ty zvláště si mají uvědomit, jak je pro ně nebezpečné začít opomíjet či zlehčovat posvátné osoby, oslovením a vztahem k Ježíši Kristu, andělům a svatým počínaje, posvátnými úkony a předměty a nakonec svým vlastním tělem konče.


Duch Svatý je Posvěcovatelem.


Činí mocí vykupitelské krve Ježíšovy svatými osoby - nesmrtelné lidské duše, živly ve svátostech Církve, předměty, které jsou vyňaty z profánního užívání a požehnány či posvěceny.

Rouhání vůči nim začínají nenápadně. Hrubost řeči, vulgarismy, zlehčování vlastní služby a osoby posvěceného služebníka Církve následuje – pokud není rázně v sebevýchově učiněna přítrž - vše posvátné i profánní zžírající ironie.


V době počínajícího úpadku církevních společenství – farních i řeholních v Evropě – si byl této obtížně léčitelné nemoci vědom bratr Roger, převor komunity v Taize, a proto na předním místě svých pravidel společného života, "Zákona Taize", ironii ve své komunitě přísně zakázal.


Její nebezpečí i stupňující se odpor ke všemu duchovnímu totiž vede k rouhání, před nímž varuje sám Ježíš, když urážky směřované na Jeho osobu vycházejí z protibožské strany, která pomlouvá Syna Božího a jsou prosazovány tím nejtěžším kalibrem: prohlašují Jej za posedlého zlým duchem. A tady vrcholí nenápadná tvrdost srdce neschopného lásky a začíná temná cesta ke hříchu proti Duchu Svatému, jak zaznívá slovo Ježíšovo proti takovým rouhačům. .


V Církvi stále křesťané zažívají tyto pomluvy, když je mše svatá nazývána z tohoto protibožského postoje magií, adorace modlářstvím, posvátný služebník – papež, biskup, kněz – služebníkem satanovým. Tak se satan staví na Boží místo, jako rafinovaný napodobovatel Boha. Svatý Apoštol proto varuje korintské křesťany, že ďábel bere na sebe podobu anděla světla, osvětového pracovníka a agitátora v Církvi i mimo ni.


Znesvěcovatelé hrobů, vykrádači, tito "lovci pokladů" patřili, jak čteme o galérce "hříšných lidí města pražského", ve věznicích mezi nejopovrhovanější mezi samotnými vězni.

V Kodexu kanonického práva jsou vynášeny velké tresty nad tím, kdo by zneuctil tělo či krev Ježíše Krista.

Temná cesta, která vede k tomuto hříchu, začíná tedy již v mysli, v podlehnutí pokušení. Satan podbízí zlehčování posvátných věcí, ironii, pak přicházejí i svádění k posměchu až k "neodolatelné touze" slovem i skutkem znesvěcovat a nakonec proti Bohu a všemu božskémumu chrlit ve svázanosti a posedlosti ty nejsprostší nadávky.

Svatý otec Benedikt XVI. popisuje tři podněty, které vedou k postupnému odpadu od víry v Nejsvětější svátost eucharistie. V promluvě o slavnosti Božího těla na Lateráně před šesti lety řekl:


Tento večer bych spolu s vámi chtěl rozjímat o dvou vzájemně spojených aspektech tajemství eucharistie: eucharistickém kultu a jeho posvátnosti. Je třeba znovu je vzít v potaz a chránit je tak před nedávno se vynořivšími neúplnými náhledy na toto tajemství.



Nejprve úvaha o hodnotě eucharistického kultu, zvláště úcty k Nejsvětější svátosti. Tuto zkušenost budeme prožívat dnes po mši svaté před procesím, během něho a v jeho závěru. Jednostranná interpretace Druhého vatikánského koncilu tuto dimenzi penalizuje, když zužuje eucharistii pouze na moment jejího slavení. Bylo skutečně velmi důležité postavit do středu samo slavení, ve kterém Pán svolává svůj lid, shromažďuje ho kolem dvojího stolu Slova a Chleba života, živí jej a sjednocuje se Sebou v Oběti. Toto docenění liturgického shromáždění, ve kterém Pán působí a uskutečňuje tajemství společenství, si přirozeně zachovává svou platnost, ale musí být zasazeno do správné rovnováhy. Často se však stává, že podtržení jednoho aspektu vede k odmítnutí jiného. V tomto případě bylo akcentováno slavení eucharistie na úkor adorace jakožto úkonu víry a modlitby vůči Pánu Ježíši skutečně přítomnému ve svátosti oltářní. Tato nevyváženost se odrazila také na duchovním životě věřících. Je-li veškerý vztah k eucharistickému Ježíši soustředěn pouze na mši svatou, hrozí, že bude odstraněna Jeho přítomnost ze zbývajícího existenciálního času a prostoru. Takto je potom méně vnímán smysl stálé Ježíšovy přítomnosti mezi námi a s námi, konkrétní blízké přítomnosti mezi našimi domovy, jako „tlukoucí Srdce“ města, země, regionu a jeho rozmanitých výrazů a aktivit. Kristova svátost lásky má prostupovat celým každodenním životem.

Ve skutečnosti je však pomýlené klást proti sobě slavení a adoraci, jako by si vzájemně konkurovaly. Je tomu právě naopak. Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovním „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás svojí přímluvou a dále shromažďuje naše duchovní oběti, které přináší Otci.

V této souvislosti bych rád poukázal na zkušenost, kterou budeme společně prožívat dnes. Ve chvíli adorace jsme všichni na téže úrovni: klečíme před svátostí lásky. V eucharistickém kultu je sdruženo všeobecné i služebné kněžství. Je to velmi krásná a významná zkušenost, kterou jsme vícekrát prožili v bazilice svatého Petra a také v nezapomenutelných vigiliích s mládeží, připomenu jen Kolín, Londýn, Záhřeb a Madrid. Všem je jasné, že tyto momenty eucharistického bdění připravují na slavení mše svaté, připravují srdce na toto setkání, aby bylo ještě plodnější. Stanout mlčky a dlouze před Pánem přítomným ve svátosti, je jednou z nejvíce autentických zkušeností našeho bytí církví a je komplementárně doprovázeno zkušeností ze slavení eucharistie, naslouchání Slova Božího, zpěvu a společného přijímání Chleba života. Komunikace a rozjímání od sebe nelze oddělovat, jdou pospolu. Abych mohl doopravdy komunikovat s nějakou osobou, musím ji znát, umět stát mlčky vedle ní, naslouchat jí a s láskou na ni hledět. Pravá láska a pravé přátelství žijí stále touto vzájemností pohledů, intenzivního výmluvného mlčení, naplněného respektem a úctou, aby setkání bylo prožito hluboce osobně a nikoli povrchně. Bohužel, chybí-li tato dimenze, může se z naší strany i samo svátostné přijímání stát jen povrchním gestem. Avšak v opravdovém svatém přijímání, připraveném rozmluvou modlitby a života, můžeme Pánu sdělit důvěrná slova jako např. ta, která za okamžik zazní v responsoriálním Žalmu: „Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno“.

Nyní bych rád přešel ke druhému aspektu: posvátnosti eucharistie. Také zde jsme v nedávné minulosti zaznamenali určité nepochopení autentického poselství Písma svatého. Křesťanská novost týkající se bohoslužebného kultu byla ovlivněna určitou světskou mentalitou šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je pravdou a stále platí, že střed bohoslužebného kultu už nespočívá ve starozákonních ritech a obětech, ale v Kristu samotném, v jeho osobě, v jeho životě a v jeho velikonočním tajemství. Z této zásadní novosti však nelze vyvozovat, že posvátnost už neexistuje, nýbrž že nalezla své dovršení v Ježíši Kristu, vtělené Boží lásce. List Židům, který jsme slyšeli tento večer ve druhém čtení, hovoří právě o novosti kněžství Krista, „velekněze budoucích hodnot“, ale neříká, že kněžství zaniklo. Kristus „je prostředníkem nové smlouvy“, ustanovené v jeho krvi, která „očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků“. Nezrušil posvátnost, ale naplnil, zavedl nový bohoslužebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem stále používá znamení a obřady, které přestanou až na konci, v nebeském Jeruzalémě, kde už nebude žádný chrám. Díky Kristu je posvátnost opravdovější, intenzivnější a - stejně jako u přikázání – také náročnější! Nestačí dodržovat rituály, ale je zapotřebí očišťovat srdce a nasazovat život.

Rád bych také zdůraznil, že posvátnost má výchovnou funkci a její zmizení nevyhnutelně ochuzuje kulturu, zejména formaci nových generací. Pokud by například ve jménu sekularizované víry, která už nepotřebuje posvátná znamení, bylo zrušeno toto městské procesí Corpus Domini, byl by duchovní profil Říma „zploštěn“ a naše osobní i kolektivní vědomí oslabeno. Anebo pomysleme na nějakou maminku a tatínka, kteří by ve jménu víry zbavené posvátnosti odňali svým dětem všechny náboženské obřady. Nakonec by tak přenechali volné pole četným náhražkám konzumní společnosti, jiným obřadům a znamením, které by se snadněji staly modlami. Bůh, náš Otec, takto s lidstvem nejednal. Poslal na svět svého Syna, nikoli aby posvátnost zrušil, nýbrž naplnil. Toto poslání vyvrcholilo na Poslední večeři, kdy Ježíš ustanovil svátost svého Těla a své Krve, památku velikonoční oběti. Zaujal tak místo starozákonních obětí, ale učinil to v rámci určitého ritu, který svěřil apoštolům, aby jej zvěčnili jako svrchované znamení pravého Posvátna, kterým je On sám. S touto vírou, drazí bratři a sestry, slavme dnes a každý den tajemství eucharistie a adorujme ho jako střed svého života a srdce světa.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Šestá neděle po seslání Ducha Svatého


Epištola připomíná tradiční formu slavnosti znovuzrození. trojí ponoření do křestní vody – smrt, pohřeb starého člověka a vystoupení z vody, pomazání svatým olejem Ducha Božího: přijetí síly Ducha k boji proti následkům hříchu Adamova.


V Evangeliu o zázračném rozmnožení chlebů poznáváme Ježíše plného lásky k poutníkům z dalekých míst, kteří nyní – po Boží slově a uzdravení duše i těla - potřebují posilu a odpočinek. Událost, která je předzvěstí proměňování při mši svaté Poslední večeře a každé mše svaté po Letnicích, zároveň představuje život přirozenosti, ordo naturalis, který užívá chléb zázračně. Proměňuje pro ty, kdo se vydali cestou osvícení Duchem Božím i pozemské dary,, proměňuje "ordo naturalis" – jako ve chvíli zmrtvýchvstání bude Ježíšovo pozemské tělo svědectvím o plném průniku Božího světa do "pozemského". Pro ty, kdo dosud hledí na zem anebo hledí na Ježíše "vzhůru" – pro ty, kdo by Jej hledali jen v duchovní sféře, v "oblacích".

Jednota pohledu na Ježíše zmtvýchvstalého, jejž rovněž předznamenává zázračné proměnění chlebů, otevírá život po pohřbu našeho živoření.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ 

XIV. neděle v cyklu B



Ve čtení z knihy proroka Ezechiela slyšíme slovo proroka vyznávající, že veškerou sílu k božskému posvátnému poslání má od Ducha Božího:


   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a praví: 
   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok." 


Výsměch boháčů a rouhání pyšných vede k nejefektivnější obraně vůči nim i k útoku předznamenávajícím vítězství nad tím, kdo je takto duchem zla spoutáván: k modlitbě, jakou je i tato, tradičně připisovaná svatému Davidovi:

Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje

Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů. 

Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje. 

Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných. 


Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům dosvědčuje Boží, svatodušní péči, o setrvání Božího služebníka – proroka, na cestě pokory a posvátné úcty ke svěřenému poslání i ke svěřeným duším a prostředkům jejich spásy, daných Trojjediným Bohem.

Bratři! 
Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti." 
    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. 


Slova evangelia podle sepsání svatého Marka popisují počátek – v myslí "mnoha lidí" – rouhání vůči Ježíši Kristu, vítězi nad satanem: "pohoršování se nad Ním":


    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze. 
    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním. 
    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. 





(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Corpus Domini, bazilika svatého Jana na Lateránu 7. 6. AD MMXII:

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16563)





Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ




Nyní, po svatém Přijímání, vstoupila do duše i těla síla, 


síla Tvého Ducha,


Ježíši, sílo života věčného.


Temnota, temné duše,


ti, kdo milovali úplatek, peníze více než spásu své duše,


volali u Pilátova soudního dvora:"Ukřižuj!"


Boží světlo vycházelo z Tvého těla:


V tu chvíli Tvé tělo,


které bylo odsouzeno k mučení a hrozné pozvolné smrti na kříži,


neslo v sobě tuto zář Ducha vzkříšení.


Proto každý křesťan – pneumatoforos – jenž v sobě stále nosí Tvého Ducha,


může nyní po znovuzrození z vody a z Ducha Svatého


a svatém Přijetí Tebe


spolu se svatým Prvomučedníkem volat:


"Vidím nebesa otevřená a Tebe, Syna Božího po Otcově pravici!"


Nyní jsi naplnil posvátné:


tělo a duši hříšníka,


jemuž jsi odpustil.


Chráníš jej před těmi,


jimž odpustit nemůžeš:


před falešnými proroky,


kteří svou duši znesvětili


svatokrádeřným rouháním.


Již nechtějí přijmout Tvé milosrdné odpuštění:


blaženost posvátna:


nebe.


Amen.




pátek 28. června 2024

Pohřeb hříchu



Tato neděle po Seslání Svatého Ducha nás svými čteními vede k pravému smyslu našeho života, kterým je znovuzrození z vody a z Ducha Božího, k osvícení, k fótismatu, v němž Duch změní zcela pohled na sebe, svět, na svěřené dary, na životní cíl.
Nastává – postupná či zvláště u světců - radikální "metamorfóza duše". Ta dřív mohla být jakoby bez "morfé", bez tvaru, bez formace, kterou dává cílevědomá cesta výchovy - a po opuštění dětských let – sebevýchovy.
Obrácený, znovuzrozený člověk, čerpá sílu k této proměně zásadně z Boží síly. Po přijetí svatého křtu touží pravidelně přistupovat ke svátostem Církve, které jediné jsou pro věřícího ve vzkříšení Ježíše Krista a v Jeho přítomnost ve všech svátostech zárukou spásy.

Proto je třeba se znovu věnovat zamyšlení nad prvotním, dědičným Adamovým hříchem: bez tohoto mysteria iniquitatis nebudeme poznávat velikost Boží ve svém životě – začali bychom se nad Něj vyvyšovat – ani nebudeme vnímat velikost naší vzdálenosti od Něj: začali bychom se od Nejsvětější Trojice, v jejíž jméno jsme byli pokřtěni, uvedeni do přítomnosti Trojjediného – vzdalovat a strádat na duši, na psychice i na těle.

Svatý otec Benedikt XVI. napsal v jednom ze svých dopisů, jak se vzdálenost od Boha, život v dědičné vině, život bez svatého křtu, nebo jeho popírání, popírání reality dědičného hříchu Adamova, projevuje v současné Církvi a společnosti: jak vede ke zkáze. 

Píše: "a) Velmi snadno se zapomíná na skutečnost prvotního hříchu a dochází se k naivním formám optimismu, které ve skutečnosti nezjednají spravedlnost.

b) Pokud je „ordo naturalis“ chápán jako celek, který je dokonalý v sobě samém a nepotřebuje evangelium, vzniká nebezpečí, že to, co je ve vlastním smyslu křesťanské, bude vypadat jako nadstavba, která je nadřazena přirozené lidskosti a v posledku je vlastně zbytečná. Skutečně si vzpomínám, že mi byl jednou představen návrh jednoho dokumentu, který obsahoval v závěru formulace, které byly zcela určitě velice zbožné, ale veškerá argumentace nejenom nezmiňovala Ježíše Krista a evangelium, ale ani Boha, což vyvolávalo dojem jejich zbytečnosti. Zřejmě se mělo za to, že lze vytvořit čistě racionální řád přirozenosti, která však tak striktně racionální není, a na druhé straně hrozilo, že bude kladeno do oblasti čirého sentimentu to, co je ve vlastním smyslu křesťanské. Zřetelně se tady ukazuje mez každého pokusu chápat „ordo naturalis“ jako do sebe uzavřený a soběstačný řád. Otec de Lubac se ve svém díle „Surnaturel“ pokoušel dokázat, že samotný Tomáš Akvinský, ke kterému se onen návrh také odvolával, ve skutečnosti nic takového neměl na mysli."




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ cyklu B:

XIII. neděle v mezidobí


Čtení z knihy Moudrosti zdůrazňuje základní cíl člověka, který je podmíněn nesmrtelností lidské duše: přijmout spásu danou zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem ve svatém křtu.


    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. 
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.


Svatý David zpívá v žalmu o vyvedení své duše z podsvětí.

Později, o Letnicích, při nichž se zrodila Církev, svědčí svatý Petr právě o víře krále Davida ve vzkříšení lidských těl, v nesmrtelnost lidské duše:

Chci tě oslavovat, Hospodine, 
neboť jsi mě vysvobodil. 

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou radovali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. 

Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot. 

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! 


Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům...... svatý Pavel nese v době hladu dar křtu: Duch Ježíše Krista, který se s velkou láskou stará o hladovící a unavené katechumeny.


Bratři ! 
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. 
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. 
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.' 


V evangeliu podle sepsání svatého Marka čteme o dvojím zásahu Ježíše Krista, plného moci Ducha Svatého, do "ordo naturalis". O uzdravení těžce nemocné ženy a o vzkříšení malé dívky.


Žena trpící krvotokem, kterou Ježíš uzdraví, se Jej s vírou dotkne – lemu Jeho roucha. A je uzdravena.


Naproti tomu budoucí svědkové vzkříšení jsou schopni se posmívat.


Ježíš – náš Pán – v této praktické dvoukatechezi učí přijetí svatého křtu: nejprve je třeba uvěřit, jako věřila nemocná žena či otec umírajícího děvčátka, pak je možné – až po této cestě, kterou nás dnes Ježíš zástupem toužících i pochybujících provází – přijít na místo, kde nám dá poznávat tajemství svého i našeho budoucího zmrtvýchvstání.


    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. 
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se do-tknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. 
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?" 
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustrašená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. 
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) své-ho neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?" 
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. 
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naří-kají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu. 
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst. 




( Z dosud nepublikovaného textu Svatého otce Benedikta XVI. napsaného 12. 5. AD MMXVIII ;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=27644)





Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Přišels mezi nemocné dědičným hříchem Adamovým,


Ježíši, podivuhodně rozmnožující chléb na břehu Genezaretského jezera -


a rozmnožuješ i nyní v mysteriích Církve dar  "ordinis naturalis" – chléb.


Tak proměňuješ duši každého z nás,


přijímajících "novou zemi":


nový řád přirozenosti, očišťovaný Tvou smrtí na kříži a Tvým zmrtvýchvstáním,


naplňující nás tímto Duchem zahlazení hříchu Adamova i osobních ve svatém křtu.


Tak jsi zasáhl, Ježíši, do světa:


potvrdils, že jsi jeho centrem,


centrem jeho řádu přirozenosti,


který jsi očistil a spojuješ s Boží milostí.


Proto bez Tebe – i dosud neočištěná duše – nemá svůj střed, svůj cíl.


Kdo by hovořil o přirozených věcech bez vztahu k Tobě, k Otci a k Duchu Božímu,


tápe.


Jde ke smrti.


Tys přišel, abys nás přivedl ke slavnosti pohřbu našeho hříchu:


ke křestnímu ponoření do temné noci,


v níž jen Ty jsi a můžeš být světlem světa.


Amen.