sobota 16. června 2018

Dábar – Boží slovo a čin: Logos







Další, v pořadí čtvrtá neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého, nás učí – díky Boží Moudrosti – "rozumět" Božímu království: V mešních textech misálu papeže Pavla VI. nám Spasitel Ježíš předkládá v Jezerním kázání několik podobenství, která formou otevírající intelekt i vnitřní duchovní poznání, dávají nejen poznat, ale i intelektuálně a existencionálně zakusit realitu a přítomnost Boží vlády nad prázdnotou života bez ní či dokonce života v jeho negaci, skutečnost vlády nad démony.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.







LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtvrtá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatý Pavel v úryvku z listu do Říma vyjadřuje touhu lidské duše po setkání s Bohem, který ji chce navštívit přímo v jejích nejzazších temnotách, komnatách hradu nitra. Apoštol rozvíjí nauku o Duchu Svatém, v jehož seslání o Letnicích padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista uvěřil. - Uvěřil v Nejsvětější Trojici, jejíž působení i poznávání v tomto kosmu událost Seslání zpečeťuje. Proto se dal v Damašku pokřtít. Stal se chrámem tohoto Ducha, jak píše v jedné ze svých epištol. Nyní popisuje podrobně, jak působí Slovo – Logos, které poslal Bůh Otec, v pokřtěném: jako Dábar – jako skutečné přebývání v duši znovuzrozeného křesťana a zároveň pravdivé slovo Boží v nás, opravdu upřímná modlitba, která ovládne a promění naše pokusy a snahy se modlit z lidských sil Boží silou – přítomností.


Evangelium stvrzuje toto působení Ježíše, v němž Boží slovo a čin souznívají, takže mnozí žasnou, jak se při Jeho kázání či po Jeho slovech dějí "znamení, divy a zázraky".
V úryvku evangelia podle sepsání svatého Lukáše dnes vidíme a slyšíme úžas Knížete apoštolů svatého Petra poté, co je svědkem – i aktérem, podílníkem na Ježíšově dábar – zázračného rybolovu. Ježíšovo slovo a zázračný čin jej vedou k pokání. Dosvědčují tak, že Ježíš je Boží Syn. A vzápětí zazní druhé "dábar" povolání k péči o osvobození duší z temnoty ducha zla a přivedení k přijetí Ducha Otce a Syna, k naplnění Duchem vzkříšení a věčného života.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

11. neděle v mezidobí


Bůh dává růst stromu ze slabé cedrové větévky, na vysoké Izraelově hoře. Obrazné slovo Boží ve čtení z knihy proroka Ezechiela připravuje na své uskutečnění – dábar – v Ježíši Kristu, jenž podobenství o pravém vinném kmeni převedl do reality spásy lidstva, každé duše, která Boží slovo uslyší a uvěří v Boží skutek spásy, který Ježíš na kříži podstoupil.

Tak praví Pán, Hospodin:
    "Já vezmu z vrcholku vysokého cedru slabou větévku, ulomím ji z jeho nejvyšších výhonků a zasadím ji sám na vysoko vynikající hoře.
    Na vysoké Izraelově hoře ji zasadím, vyžene větve, vyraší výhonky, ponese plody, stane se nádherným cedrem. Pod ním budou hnízdit ptáci všeho druhu, budou hnízdit ve stínu jeho ratolestí.
    Poznají pak všechny polní stromy, že já jsem Hospodin: ponižuji strom vysoký, povyšuji strom nízký, dávám uschnout stromu zelenému, vypučet stromu suchému. Já, Hospodin, jsem to řekl a učinil."



Spravedlivý je přirovnán v podobenství svatého Davida ke kvetoucí palmě, k libanonskému cedru. Prorokuje o zasazení do půdy Božího království, jímž je Církev, a to darem "zakořenění" a"vypučení ratolesti", kterým je svatý křest.

Dobré je chválit Hospodina.

Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost.

Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha.

Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali, jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti.

O víře, dosud nevidoucí, ale plné důvěry, píše Apoštol v druhém listu Korinťanům. Tato víra působí, že již nejsme "doma" ve svém těle: uprostřed pozemských věcí a zájmů, ale toužíme po plnějším poznání své naděje cestou víry: po slově, které nám jako dábar řekne:
"Služebníku dobrý a věrný, vejdi do radosti svého Pána!"

Bratři !
    Jsme ustavičně plni důvěry. Víme, že dokud jsme doma v tomto těle, jsme jako vyhnanci v cizině, daleko od Pána. To proto, že v nynějším stavu v Boha jen věříme, ale dosud ho nevidíme. Jsme však plni důvěry a chtěli bychom raději opustit domov tělesný a odebrat se do domova k Pánu.
    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného. 


V dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka slyšíme Ježíšova podobenství, která přednáší zástupům. Těm, kteří jsou dosud vně Božího království, ale touží po něm a blíží se k němu.

Svým učedníkům naproti tomu vše, to co říká zástupům v podobenstvích, vysvětluje. Vnáší světlo Ducha Svatého k pravému pochopení reality, takže jejich intelekt je nejen získán pro Boží slovo, ale i jím naplňován. Bůh v nich prostřednictvím svého Slova, Ježíše, začíná působit tak, že později je jejich a náš Mistr a Pán vyšle hlásat Boží království a oni budou mít ve svých slovech sílu jednat: působit divy, znamení a zázraky, takže uslyší svědectví o pádu satana pod touto mocí. - Budou plni víry.

"Co je to víra?" otevřel tajemství, k němuž vede "dábar", slovo víry, které víru zvěstuje a skutky potvrzuje, Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí. "Má ještě smysl víra ve světě, kde věda a technika otevřely horizonty, jež byly donedávna nemyslitelné? Co znamená věřit dnes? V naší době je vskutku nezbytné obnovit výchovu k víře, která zahrne jistě i poznání jednotlivých jejích pravd, ale především bude vycházet z opravdového setkání s Bohem v Ježíši Kristu, z lásky a důvěry k Němu, takže obsáhne celý život.
Dnes se spolu s mnoha příznaky dobra šíří kolem nás také určitá duchovní spoušť. Někdy lze z jistých událostí, o kterých denně slýcháme, nabýt dojmu, že svět nesměřuje k budování mírumilovnějšího a bratrštějšího společenství. Samotné pojetí pokroku a blahobytu má také svoje stinné stránky. I přes velkolepost vědeckých objevů a technických úspěchů se zdá, že dnešní člověk opravdu není svobodnější a lidštější; přetrvávají četné formy vykořisťování, manipulace, násilí, útisku, nespravedlnosti… Určitý typ kultury vychovával k pohybu jenom na rovině věcí, toho, co lze vyprodukovat, a k víře jenom v to, co lze vidět a rukama nahmatat. Na druhé straně však roste také počet těch, kteří pociťují dezorientaci, a ve snaze hledat za pouhou horizontální rovinou skutečnosti jsou ochotní uvěřit ve všechno i v opak. V tomto kontextu se vynořuje několik zásadních otázek, které jsou mnohem konkrétnější než na první pohled vypadají: jaký smysl má život? Existuje budoucnost pro člověka, pro nás a pro nové generace? Jakým směrem orientovat volby naší svobody, aby vyústění života bylo dobré a šťastné? Co nás čeká za prahem smrti?
Z těchto nepotlačitelných otázek vysvítá, že svět plánování, přesných výpočtů a experimentů či jedním slovem samo vědecké poznání nestačí, třebaže je pro člověka důležité. Je nám zapotřebí nejenom materiálního chleba, potřebujeme lásku, smysl a naději, bezpečný základ, pevný terén, který nám pomůže žít opravdu smysluplně i v krizi, v temnotě, v obtížích a každodenních problémech. Právě to nám dává víra. Je to důvěryplné svěření se nějakému «Ty», kterým je Bůh, jenž mi dává odlišnou, ale neméně pevnou jistotu než je ta, kterou mi poskytuje přesný výpočet či věda. Víra není jednoduchým intelektuálním souhlasem člověka s jednotlivými pravdami o Bohu; je to úkon, kterým se svobodně svěřuji Bohu, jenž je Otcem a má mne rád; je přilnutím k onomu «Ty», které mi dává naději a důvěru. Toto přilnutí k Bohu jistě není bezobsažné a dává nám vědomí, že se nám sám Bůh ukázal v Kristu, dal nám spatřit Svoji tvář a každému z nás se stal opravdu bližním. Bůh dokonce zjevil, že Jeho láska k člověku, ke každému z nás, je nezměřitelná: na kříži nám Ježíš Nazaretský, Syn Boží učiněný člověkem ukazuje tím nejjasnějším způsobem, kam až dospívá tato láska, až k darování sebe samého a naprostému obětování. Tajemstvím smrti a zmrtvýchvstání Krista sestupuje Bůh až na dno našeho lidství, aby je přivedl zpět k Sobě a pozvedl je do Své výše. Víra je úkon, kterým věříme v lásku Boží, která neochabuje v setkání s lidskou špatností, tváří v tvář zlu a smrti, nýbrž je schopna přetvořit každou formu otroctví a darovat možnost spásy. Mít víru tedy znamená setkat se s oním «Ty», Bohem, který mne nese a přislibuje nezničitelnou lásku, která věčnost nejenom očekává, ale dává; znamená to, svěřit se Bohu postojem dítěte, které dobře ví, že všechny jeho potíže, všechny jeho problémy jsou v bezpečí v matčině «Ty». Tato možnost spásy skrze víru je darem, který Bůh nabízí všem lidem. Myslím, že bychom ve svém každodenním životě, poznamenaném někdy dramatickými problémy a situacemi, měli častěji rozjímat o tom, že křesťansky věřit znamená s důvěrou se svěřit hlubokému smyslu, který nese mne i svět, onomu smyslu, který si nejsme schopni obstarat, nýbrž jedině přijmout jako dar, a který je základem, na kterém lze beze strachu žít. A tuto osvobozující a ubezpečující jistotu víry musíme být schopni zvěstovat slovem a ukazovat svým křesťanským životem.

Kolem sebe však denně vidíme, že mnozí jsou k této zvěsti indiferentní nebo ji odmítají. V závěru Markova evangelia, které jsme dnes vyslechli, stojí tvrdá slova Zmrtvýchvstalého, který říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen“, ztratí sebe sama. Chtěl bych vás vybídnout, abychom se nad tím zamysleli. Důvěra v působení Ducha svatého nás musí vždycky vést k šíření a hlásání evangelia, k odvážnému svědectví víry. Avšak, kromě možnosti pozitivní odpovědi na dar víry, je zde také riziko odmítnutí evangelia, nepřijetí oživujícího setkání s Kristem. Tento problém formuloval již svatý Augustin ve svém komentáři k podobenství o rozsévači: „Mluvíme, rozséváme, rozhazujeme sémě. Existují takoví, kteří pohrdají, kteří namítají a kteří se vysmívají. Pokud se jich budeme obávat, nebudeme mít co rozsévat a v den žní zůstaneme bez sklizně. Proto přichází sémě do dobré půdy“. Odmítnutí nás tedy nemůže odradit. Jako křesťané jsme svědectvím plodné půdy: naše víra i přes naše omezení ukazuje, že existuje dobrá půda, kde sémě Božího Slova přináší hojné plody spravedlnosti, pokoje a lásky, nového lidství a spásy. A celé dějiny církve se všemi problémy dokazují, že existuje dobrá půda, existuje dobré sémě a přináší plody.

Ptejme se: odkud čerpá člověk onu otevřenost srdce a mysli, aby věřil v Boha, který se stal viditelným v Ježíši Kristu, zabitém a vzkříšeném, a aby přijal Jeho spásu, takže On a Jeho evangelium jsou vodítkem a světlem života? Odpověď zní: můžeme věřit v Boha, protože se k nám přibližuje a dotýká se nás, protože Duch svatý - dar Zmrtvýchvstalého - nás uschopňuje přijímat živého Boha. Víra je tedy především nadpřirozeným darem, Božím darem. Druhý vatikánský koncil praví: „K tomu, aby se nám dostalo této víry, je potřebná předcházející a pomáhající Boží milost a vnitřní pomoc Ducha svatého, aby se on dotkl srdce a obrátil je k Bohu, otevřel duchovní zrak a dal «všem, aby s radostí souhlasili s pravdou a věřili v pravdu»“. Základem naší pouti víry je křest, svátost, která nás obdařuje Duchem svatým, činí z nás Boží děti v Kristu a uvádí do společenství víry, do církve. Věřit nelze ze sebe sama bez předchozí milosti Ducha a nevěříme sami, nýbrž spolu s bratry. Počínaje křtem je každý věřící povolán oživovat a osvojovat si vyznání víry společně s bratry.

Víra je darem Božím, ale je také hluboce svobodným a lidským úkonem. Katechismus katolické církve to říká jasně: „Není možné věřit bez milosti a vnitřní pomoci Ducha svatého. Není ovšem méně pravdivé, řekneme-li, že věřit je ryze lidský úkon. Není totiž v rozporu ani s lidskou svobodou, ani s rozumem“ . Ba naopak, obojí implikuje a povznáší v jakési životní sázce, která je určitým exodem, vyjitím z nás samých, z vlastních jistot, z vlastních myšlenkových schémat, abychom se svěřili působení Boha, který nám ukazuje svoji cestu vedoucí k dosažení pravé svobody, naší lidské identity, pravé radosti srdce a pokoje se všemi. Věřit znamená svěřit se v naprosté svobodě a radostně prozřetelnostnímu plánu Boha s dějinami, jak to učinil praotec Abraham a jak to učinila Maria Nazaretská. Víra je tedy určitý souhlas, kterým naše mysl a naše srdce přitakávají Bohu a vyznávají přitom, že Ježíš je Pán. A toto přitakání přetváří život, otevírá cestu k plnosti smyslu, obnovuje ji a obohacuje radostí a důvěryhodnou nadějí.

Drazí přátelé, naše doba vyžaduje od křesťanů, aby byli uchváceni Kristem, rostli ve víře díky důvěrnému kontaktu s Písmem svatým a svátostmi. Aby byli lidmi, kteří jsou jakoby otevřenou knihou, která podává zkušenost nového života v Duchu, přítomnost onoho Boha, který je nám oporou na cestě a otevírá nás k životu, který nebude mít konce."

Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval. 


(Z k
atecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 24. 10. AD MMXII;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17323;
KKC, 154;
Dei Verbum, 5;
Svatý Augustin, Promluvy o křesťanské kázni, 13,14)

Otec Vladimír Mikulica









MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Tvé jediné slovo,

Ježíši, plný moudrosti a Ducha svatého,

uzdraví nemocnou duši:

Řekni jen slovo – a bude uzdravena.

Tvé jediné slovo způsobí zázrak:

Šimona Petra vybízíš: "Hoďte síť na pravou stranu lodi!"

Tvé jediné slovo promění život:

"Následuj mne" – říkáš jemu i mně -

"od nynějška budeš rybářem lidí!"

Tolik duší touží po spáse – a jsou v temnotách.

Tolik lidí ztratilo naději – dosud nepoznali Tebe.

Tolik těch, kdo žili pro lásku,

se vyčerpalo a propadli samotě bez Tebe

protože dosud nepoznali Tebe – Vtělenou Boží lásku.

Tolik slov jsme slyšeli - a jen jediné má v sobě sílu Ducha Svatého:

Dábar, které zní:

"Toto je mé tělo,"

řekls při Poslední večeři Ty, Logos, Slovo Otce,

"které se za vás vydává... blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově!"

Amen.

sobota 9. června 2018

"Hle, narodil se Beránek, jenž tiše pláče."







Toto jsou slova z veršů "harfy Ducha Svatého", slavného básníka a katechisty, svatého Efréma Syrského. Odhalují pohled na kérygma katolické víry, které on vyjadřoval těmito formami apoštolátu pro hledající a nacházející v tomto světě život spásy ve spojení s Ježíšem Vykupitelem.

Třetí neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého je pokračováním kéragmatu, kdy o Letnicích apoštolové naplnění Duchem, seslaným od Otce naším Pánem a Spasitelem Ježíšem, hlásali velké Boží skutky.

Následné katecheze svatého Petra a homilie, mezi nimiž vyniká List židům, nacházejí odezvu i mešní liturgii slova, která pro tuto tradici kérygmatu, jenž je katechumenům podáván "ad hoc" i "ad hominem", otevírá univerzalitu spásy, kterou Církev nabízí všem národům a jazykům.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třetí neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatý apoštol Petr vyzývá k pevnosti ve víře, k bdělosti a k orientaci ohledně pozemských starostí: máme je přijímat a řešit ve spojení s Ježíšem zmrtvýchvstalým.

Kníže apoštolů i vysvětluje, proč je třeba od kérygmatu přecházet k vyjádření poselství víry ve všech rovinách dění: právě v nich se projevuje markantnějí opozice démona, který je naším protivníkem, jenž nás chce zničit, abychom nedošli posmrtné spásy. Pán Ježíš se naopak - když se necháme vést Božím Duchem - "o nás postará".

Dějiny spásy, mocné Boží skutky, o nichž v moci Ducha Svatého svědčili apoštolové při Jeho vylití o jeruzalémských Letnicích, se v Evangeliu, v podobenství o ztracené ovci, rozvíjejí jako dějiny spásy duše, která byla ztracena, sevřena a trýzněna trním a dosud se modlila o záchranu, aniž by poznala láskyplnou náruč Dobrého pastýře Ježíše.

Nyní Jej zná, je Jím nesena do Církve, zde se její rány zahojí ve svatém křtu, počátku světla v temnotách tohoto světa a nitra každé osamělé duše.
V nauce Církve o lásce Spasitele k trpícím, chudým a hříšníkům: ke všem, nachází u Boha Jeho milosrdenství a úlevu.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

10. neděle v mezidobí



Dějiny spásy, jak se rozvíjely od apoštoského letničního kérygmatu, podávají i texty Misálu papeže Pavla VI.

Ztracenou ovcí v trní je Eva a jí svedený Adam: hříchem oba prarodiče ztrácejí ráj a poznávají hořký trnitý úděl v údolí slz a potu. Poznávají předstupeň očistce, zavržení a smrti, jak čteme v první knize Mojžíšově.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    Bůh řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ;,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Ne-přátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.”
Ve čtvrté eucharistické modlitbě se modlíme: "Když Ti, svatý Otče, Stvořiteli, člověk odepřel poslušnost a ztratil Tvé přátelství, Tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby Tě hledali a nacházeli...."

I Žalmista dnes svědčí o tomto neustálém Božím milosrdenství, které se – jak je v říši milosti vepsáno – pro kajícího hříšníka nevyčerpává.

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. 

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.

Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.

Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.

Kérygma na začátku druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům vrcholí adhortací k projití údolím smrti, nemocí – chátrání těla – lehkých břemen utrpení pro toho, kdo žije spojen se vzkříšeným Ježíšem; k Transitu, jímž je poslední Pascha, do věčné slávy světa, jejž zatím nevidíme.

Bratři !
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale nevidi-telné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. 

O dílčím i závěrečném vítězství nad satanem hovoří náš Spasitel Ježíš v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka. 

Toto vítězství již od časů Skutků apoštolských podávali "vyvolení apoštolové" včele se svatým papežem Petrem.

Na tuto tradici vyučování ve světle Ducha Svatého navazovala generace apoštolských Otců a jejich učedníků. Církvní Otcové, proroci, učitelé, vyznavači a zvláště mučedníci dosvědčovali své katecheze a homilie pravdivostí svého života s Pánem, Spasitelem a Mesiášem – Kristem.

Mnozí z nich vyšli z pohanského helénistického světa a také vstoupili do oblasti vědy a umění, aby ukázali, že v tomto světě nás v každé oblasti vnímání a poznání očekává světlo Ducha Svatého v temnotách, které prozařuje illuminatio, fótisma, svátost znovuzrození z vody a z Ducha Božího.





Do oblasti umění, básnictví a hudby vstoupil se svým kérygmatem i svatý jáhen Efrém Syrský. Vyzpíval "dogmatiku, mystagogii v její tajemství, vyzpíval "katechismus", předal paradigma pro biskupské a kněžské homilie...

Svatý otec Benedikt XVI. v katechezi, kterou věnoval této výjimečné osobnosti katecheze a rozjímání, nejprve předesílá velmi důležitou myšlenku o skrytém kořeni, (radix) a tím i radikalitě křesťanství, která "dává křídla" pro vyjádření tajemství víry pro oblasti umění, vědy, řemesel a poznání: stává se inspirací pro každou "cizí kulturu", jíž byla původně i naše helénistická.

Podle všeobecně dnes rozšířeného mínění je prý křesťanství evropským náboženstvím, které později rozšířilo kulturu tohoto kontinentu do jiných zemí. Skutečnost je však mnohem složitější, poněvadž kořen křesťanského náboženství je v Jeruzalémě, ve Starém zákoně a v semitském světě. Křesťanství neustále čerpá z tohoto kořene Starého zákona. Jeho rozšíření směřovalo v prvních stoletích jak na západ, do řecko-latinského světa, kde pak inspirovalo evropskou kulturu, tak na východ, až do Persie a do Indie, kde v semitských jazycích přispělo k vytvoření specifické kultury s jejími vlastními výrazy a identitou. Abychom spatřili tuto kulturní mnohotvárnost počínající jediné křesťanské víry, mluvil jsem minulou středu o představiteli tohoto odlišného křesťanství, perském mudrci AfraatovI, který je u nás takřka neznámý.

Poté hovoří o syntéze povolání teologa a básníka, již se zvláště v pokoncilní době, snažilo "napodobit" s úspěchem či naprostým fiaskem více teologů či básníků v tímto případě v evropské kultuře: Zárukou úspěšnosti přitom vždy je – stejně jako u teologa v plném slova smyslu, jímž jáhen Efrém byl a je – jeho svatost na cestě, kterou je pro něho Ježíš Kristus: cesta, pravda a život.

V téže linii, pokračuje dále papež Benedikt XVI., bych dnes rád mluvil o svatém Efrémovi Syrském, který se narodil v křesťanské rodině roku 306 v Nisibisu. Je nejvýznamnějším představitelem křesťanství syrského jazyka a povedlo se mu jedinečným způsobem spojit povolání teologa a básníka. Vyrostl a formoval se u Jakuba, biskupa Nisibisu (303-338), a spolu s ním v tomto svém městě založil teologickou školu. Byl vysvěcen na jáhna a intenzivně žil životem místní křesťanské komunity až do roku 363, kdy Nisibis padl do rukou Peršanů. Efrém pak emigroval do Edessy, kde pokračoval ve své činnosti kazatele. Zemřel v tomto městě roku 373 jako oběť nákazy při ošetřování nemocných morem. Neví se s určitostí, zda byl mnichem, ale v každém případě je jisté, že zůstal po celý život jáhnem, přijal celibát a chudobu. Takto se ve specifice svého kulturního výrazu jeví společná a základní křesťanská identita: víra, naděje - naděje, která umožňuje žít v tomto světě v chudobě a cudnosti a přitom skládá všechno své očekávání v Pána - a nakonec láska, až k sebedarování v péči o nemocné morem.

Světec žijící láskou k Ježíši Kristu a k jeho nejposlednějším bratřím, jakým byl svatý Efrém, "má co říci" v teologii, má "radikálnost", přináší živou teologii, která vede k theoreia stejně jako k praxi: proto neskončí ani on ani jeho učení fiaskem. Jeho dílo se stává učebnicí pro Církev všech dob a všech kultur.

Svatý Efrém nám zanechal velké teologické dědictví: jeho rozsáhlé dílo lze rozdělit do čtyř kategorií: spisy psané jako řádná próza (polemické traktáty anebo biblické komentáře); díla poetické prózy; homilie ve verších a nakonec hymny, které představují určitě tu nejrozsáhlejší část Efrémova díla. Je to autor bohatý a zajímavý z mnoha hledisek, ale zejména z hlediska teologického. Specifikem jeho díla je to, že se v něm snoubí teologie a poezie. Chceme-li se přiblížit k jeho nauce, musíme hned od začátku na mít na zřeteli právě to, že se přistupuje k teologii poetickou formou. Poezie mu prostřednictvím paradoxů a obrazů dovoluje prohloubit teologickou reflexi. Jeho teologie se zároveň stává liturgií a hudbou. Byl totiž i velkým skladatelem a hudebníkem. Teologie, reflexe o víře, poezie, zpěv, chvály Boží jdou vedle sebe. Právě v liturgické povaze teologie svatého Efréma vychází jasně najevo božská pravda. Ve svém bádání o Bohu, ve své teologické práci postupuje cestou paradoxu a symbolu. Široce upřednostňuje protikladné obrazy, které mu slouží ke zdůraznění tajemství Boha.

Nemohu z něj nyní prezentovat mnoho také proto, že poezie je stěží přeložitelná, ale pro určitou představu jeho teologie bych rád citoval alespoň část z jeho hymnů. Nejprve vám s ohledem na blížící se Advent nabídnu některé nádherné obrazy, vzaté z jeho hymnu O Narození Krista. Efrém před Nejsvětější Pannou inspirovaně vyjadřuje svůj obdiv:

"Pán k ní přišel, aby se stal sluhou.
Slovo k ní přišlo, aby v jejím lůně mlčelo.
Blesk vstoupil do ní, aby nevyvolal hřmění.
Pastýř k ní přišel, a hle, narodil se Beránek, jenž tlumeně pláče.
Mariino lůno totiž obrátilo role:
Ten, který stvořil všechny věci, vstoupil do něj chudý.
Nejvyšší přišel k ní (Marii), ale vešel s pokorou.
Záře vešla do ní, ale v šatech skromných.
Ten, který štědře rozdává, poznal hlad.
Ten, který napájí, zakusil žízeň.
Nahý a svlečený z ní vyšel ten, který odívá všechny věci krásou."


Pro vyjádření Kristova tajemství využívá Efrém obrovskou různost témat, výrazů a obrazů. V jednom ze svých hymnů působivě spojuje postavy Adama (v ráji) a Krista (v Eucharistii):

"Zavřena mečem cherubína, zavřena byla cesta ke stromu života.
Pán toho stromu však národům dal se obětí eucharistie za pokrm.
Stromy Edenu za pokrm byly dány prvnímu Adamovi.
Pro nás, zahradník Zahrady osobně stal se jídlem našich duší.
Spolu s Adamem, který jej opustil, všichni jsme z ráje odešli.
Nyní, kdy meč je odňat kopím, dole na kříži, můžeme se vrátit."


Když Efrém mluví o Eucharistii používá dvou obrazů: doutnající nebo žhavé uhlí a perlu. Žhavý uhlík je vzat z proroka Izaiáše. Je to obraz serafína, který bere žhavý uhlík, aby jej přiložil na rty proroka a očistil je; křesťan se pak dotýká Uhlíku, kterým je Kristus sám, a požívá ho:

"V tvém chlebu skrývá se Duch, který nemůže být pozřen;
v tvém vínu je oheň, který nelze pít.
Duch v tvém chlebu, oheň v tvém vínu, hle, div našimi ústy přijatý.
Serafín nemohl do svých prstů vzít uhlík, který se dotknul jen úst Izaiášových;
Ani prsty jej nevzaly, ani ústa nespolkla, ale obojí nechal nás učinit Pán.
Oheň sestoupil s hněvem, aby zničil hříšníky,
avšak oheň milosti sestoupil na chléb a tam zůstává.
Namísto ohně, který člověka ničí,
požili jsme oheň v chlebu a byli oživeni."
A ještě poslední příklad hymnu svatého Efréma, kde mluví o perle jakožto symbolu bohatství a krásy víry:
"Položte, bratři, perlu na mou dlaň,
abych ji mohl prozkoumat.
Jal jsem se ji pozorovat z jedné i druhé strany,
avšak z obou měla vzhled jediný.
Takové je hledání Syna, nezbadatelného,
neboť je světlo samo.
V jeho záři, uviděl jsem Jas, který nestane se matným;
svou ryzostí, coby velký symbol těla našeho Pána je čistým.
V jeho nedílnosti, viděl jsem pravdu, jež nerozdělitelná je."


Postava Efréma, přestože je tak vzdálená a patří do jiné kultury, je nám blízká, a dosud je plně aktuální v životě mnoha různých křesťanských církvích. Objevujeme v něm především teologa, který, vycházeje z Písma svatého, poeticky reflektuje o tajemství vykoupení člověka, uskutečněného Kristem, vtěleným Božím Slovem. Jeho teologická reflexe je vyjádřena v obrazech a symbolech vzatých z přírody, z každodenního života a z Bible. Poezii a hymnům pro liturgii dává Efrém didaktickou a katechetickou povahu; jde o hymny teologické a zároveň vhodné k liturgické recitaci nebo zpěvu. Efrém si těmito zpěvy pomáhá k tomu, aby během liturgických slavností šířil učení Církve. Ve své době se ukázaly jako vysoce účinný katechetický nástroj křesťanského společenství. Právě zpěvem, slavením a chválou Boží nahlížíme nejen krásu, ale také pravdu víry a setkáváme s pravdou v Osobě Krista.

Důležitá je reflexe Efréma na téma Boha Stvořitele: ve stvoření není nic izolovaného, a svět je vedle Písma Boží Biblí. Člověk, který používá svou svobodu špatně, převrací řád kosmu. Důležitá je pro Efréma také role ženy. Způsob, jakým o ní mluví, je vždy oduševňován citlivostí a úctou: Ježíšův příbytek v Mariině lůně značně povznesl důstojnost ženy. Jako není Vykoupení bez Ježíše, tak - podle Efréma - není ani Vtělení bez Marie. Božské a lidské dimenze tajemství našeho vykoupení se tedy nacházejí již v Efrémových textech. Poeticky a zásadně biblickými obrazy tak předjímá teologické pozadí a do určité míry i samotný jazyk velkých kristologických definic koncilů V. století.

Efrém, kterého křesťanská tradice poctila titulem "harfa Boží", zůstal po celý život jáhnem své Církve. Byla to rozhodná a příznačná volba: byl jáhnem, tedy služebníkem, jak v liturgické službě, tak také - a ještě radikálněji, v lásce ke Kristu, kterého nesrovnatelným způsobem opěvoval, jakož nakonec i v lásce k bratřím, které uváděl s nevšedním mistrovstvím do poznání božského Zjevení.


Svatý Efrém šel svým diakonátem ve stopách svého milovaného Mistra a Pána – Ježíše Krista. Do tmy nevzdělanosti, která je schopna tolik nenávidět, vnášel ve svých katechezích, liturgických zpěvech a didaskaliích světlo lásky k Ježíšovi, vítězi nad démony a nad jejich vládcem, a tak pečoval – tímto preventivně - o duchovní posílení, vyzbrojení katechumenů i věřících, kteří se ocitli opět v jeho poutech. Nenávist spoutaných vůči Ježíšovi, o níž dnes čteme v evangeliu, překonával láskou ke svému Příteli a Pánu. S ní mohl "svazovat a rozvazovat" ty, kdo byli duchovně souženi – jako ovce v duchovním trní – démony, a tak je připravovat na první či obnovené přijetí Ducha Božího v mysteriích Církve. Tím se stával členem Ježíšovy nejbližší rodiny: plnil jako jáhen Jeho vůli, Jeho mandatum.

    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, ta-kový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    Za Ježíšem přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka." 


(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 28. 11. AD MMVII;
;
Svatý Efrém Syrský, Hymnus De Nativitate 11,6-8; Hymnus 49,9-11; Hymnus De fide 10,8-10; Hymnus O Perle 1,2-3)

Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


S velkou něžností mystikové v Církvi zpívají, rozjímají

o čisté ovečce Panně Marii,

o podivuhodném, zázračném početí a zrození

Tebe, Božího Syna,

paschálního Beránka,

Ježíši Kriste

který snímáš hříchy světa.

Maria, Bohorodička

je opakem své předchůdkyně Evy,

která se jako první ztratila:

nyní – a tím je vyjádřen dědičný hřích – kvůli jediné Evě

- a celému jejímu jako morem hříchu nakaženému potomstvu -

jdeš hledat svůj ztracený lid,

každého osobně zveš a pomáháš,

aby mohl opustit trní bolestí,

jimiž sužuje ďábel duši,

která se nerozhodla milovat Tebe

- Beránka, jenž pro ni tiše pláče.

Amen.


sobota 2. června 2018

Já jsem Sabbath, den vzkříšení a odpočinutí – říká Ježíš





O dni sobotním, o následujícím dni vzkříšení, jitru nedělním a o dni odpočinutí, sedmém dni a současně prorockém dni pro patriarchu Noeho, existuje již od raných křesťanských dob více rozjímání, které rozvíjejí a shrnují Otcové – mniši – svatoviktorské pařížské školy.
Vztah mezi nimi pochopíme na základě Mysteria Salutis, které se odehrává a které v plnosti vstoupilo inkarnací Božího Syna, narozením Mesiáše – Ježíše z Nazareta, do kosmu, do "viditelného světa".

Rovněž toto tajemství prvního, třetího, sedmého a osmého dne, a rovněž i dne bez konce, jejž prorocky odhaluje příběh o Odpočinutí, o Noemovi, můžeme rozjímat i na pozadí svatodušního počátku církevního roku:

Slavnost Seslání Ducha Božího se svým oktávem, provázaným i postními kvatembrovými dny, uzavírá pozemský vrchol – včetně očekáváné Parusie – Mystéria, Tajemství záchrany lidstva.

Na tento oktáv navazuje slavnost Těla a Krve našeho Pána Ježíše Krista, jež je úvodem inkarnace evangelia o vzkříšení Ježíšova do tohoto světa, prvotně do duše každého, kdo Jej v Nejsvětější svátosti přijímá a adoruje.

Neděle slavnosti Nejsvětější Trojice v oktávu Seslání Svatého Ducha je přípravou na vyjítí do celého světa ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Svatodušní cestou do temnot, bolestí, úzkostí a smrti.

A další neděle – již v oktávu Slavnosti Těla a Krve Ježíše Krista – patřila do okruhu procesí s Ježíšem v Nejsvětější svátosti.

V některých farnostech můžeme i v liturgii podle Misálu papeže Pavla VI. prožít velké procestí die cadente – ve čtvrtek této slavnosti, případně o této následující neděli, která tradičně je slavena nikoli v zelené, ale v eucharistické bílé barvě – a v ostatní oktávové dny procesí místní církevní obce, které bývá jen v nejbližíším okolí kostela či v jeho vnitřku u jednotlivých čtyř oltářů.


Didaskalií těchto svatých liturgií osmi dní po slavnosti Božího Těla, je modlitba a rozjímání Andělského učitele – svatého Tomáše Akvinského. Obojí – modlitba i rozjímání o Nejsvětějším tajemství je malým kompendiem, summou mystické víry a nauky vyžadující askésis. Je malou učebnicí pro ty, kdo přistoupili v těchto dnech poprvé ke stolu Pána Ježíše, ale i zopakováním víry či usvědčením z nevěry pro ty, kdo "hodně" či "nehodně" již delší dobu přistupují ke Svatému přijímání, aby vždy přijímali nebeský pokrm a nápoj ke své záchraně a nikoli zkáze.





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Neděle v oktávu slavnosti Božího těla


"Z toho jsme poznali Boží lásku," píše v Epištole Miláček Páně, " On položil život za nás." Apoštol odkrývá tajemství nejvyšší Boží lásky, která se projevila v inkarnaci, v těle Ježíšově. Ji oslavujeme v tajemství Těla a Krvě Páně.


V Evangeliu podle sepsání svatého Lukáše je oním "jedním člověkem", který podle Ježíšova podobenství pozval "mnohé" na hostinu, a poté co je připravena, vysílá služebníka, aby pozvaným oznámil, že vše je připraveno – omnia parata ad nuptias", k mystické hostině a svatební radosti Boha a člověka. V tut chvíli se projevuje přízemnost těch, kdo setkání s Bohem kladou až za své ubohé a prchavé pozemské zájmy. Tito podle slov Spasitele "nikdy neokusí jeho večeře", Poslední večeře a ustavičné hostiny.



9. neděle v mezidobí



 "Sedmý den je den odpočinutí." tak zní slovo Tóry, ve čtení z páté knihy Mojžíšovy. Odpočinutím, pokojem je Ježíš, který po fázi, přechodu sedmého dne, zjitra nedělního, vstal z mrtvých.


Toto praví Hospodin: 
   "Zachovávej den sobotní a svěť ho tak, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. 
   Nebudeš dělat žádnou práci ani ty, ani tvůj syn a tvá dcera, ani tvůj otrok a tvá otrokyně, ani tvůj býk a tvůj osel, žádný tvůj dobytek, ani přistěhovalec, kterého jsi přijal k sobě - aby si mohl odpočinout tvůj otrok a tvá otrokyně jako ty. 
   Pamatuj, žes byl otrokem v egyptské zemi, že Hospodin, tvůj Bůh, tě vyvedl odtamtud mocnou rukou a napřaženým ramenem. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, abys zachovával den sobotní."




Plesání, jásot a chvalozpěv, zvučné troubení zní v den novoluní. První jarní úplněk je počátkem jara Církve, která se zrodila po padesáti dnech od zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Její radost, radost ze vzkříšení a z nedělních oslav zmrtvýchvstání, byla počata o Velké noci, dochází své plnosti o každé mši svaté, při svatodušní oslavě vzkříšení.

O tomto prorocky zpívá svatý David:



Plesejte Bohu, který nám pomáhá. 
Zanotujte píseň, udeřte na buben, na líbezně zvučící citeru a harfu. Zadujte do trub v den novoluní, v den úplňku, v čas našeho svátku. 
Takový je příkaz v Izraeli, je to zákon Jakubova Boha. Nařízení, které dal Josefovi, když se postavil proti egyptské zemi. 
Slyšel jsem neznámý mně hlas: "Zbavil jsem jeho šíji břemena, z jeho rukou jsem vzal koš robotníka. V soužení jsi volal, a osvobodil jsem tě. 
Nesmíš mít boha jiného, nesmíš se klanět bohu cizímu! Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země." 



Bůh, který řekl: "Ať ze tmy zazáří světlo!", vložil zář svého Ducha do stvoření. Dal zazářit vzkříšení svého Syna o nedělním jitru. Dává spolu se svým Synem Ducha, který svou mocí proměňuje dary v tělo a krev Ježíšovu, které jsou září našich těl a srdcí, našich smrtelných těl, jak píše Apoštol v druhém listu Korinťanům. 


Bratři! 
   Bůh, který řekl: 'Ať ze tmy zazáří světlo!', zazářil i v našem srdci, aby osvítil lidi poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. 
   Poklad víry máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. 
   Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle.


 

Svatý otec Benedikt XVI. shrnuje slavnosti a svátky,, které jsou mostem od slavení velikonočních tajemství k době "po seslání Ducha Svatého", k jednotlivým nedělním církevního liturgického roku, které uvádějí do tajemství Velikonoc: k poznání obětujícího se Božího Syna a Jeho oběti:

"P
o působivé liturgické době, jež - soustředěna kolem Velikonoc - trvá tři měsíce, nejprve čtyřicet dní postního a pak padesát dní velikonočního období, nás liturgie přivádí ke slavení třech svátků, které mají určitou „syntetickou“ povahu: Nejsvětější Trojice, Corpus Domini a nakonec Nejsvětější Srdce Ježíšovo. Co je vlastním smyslem dnešní slavnosti Těla a Krve Páně? Říká nám to sama slavnost v průběhu jejích základních gest: nejprve jsme shromážděni kolem Pánova oltáře, abychom přebývali společně v jeho přítomnosti; potom to bude procesí, tj. kráčení spolu s Pánem a nakonec pokleknutí před Pánem - adorace, kterou se mše začíná, provází celé procesí a vrcholí ve finálním momentu svátostného požehnání, kdy se všichni klaníme před Tím, který se sklonil až k nám a dal za nás svůj život. Zastavme se krátce u těchto třech postojů, protože jsou vskutku výrazem naší víry a našeho života.


První úkonem je shromáždění se v přítomnosti Páně. Tedy to, co se starodávně nazývalo statio. Představme si na chvíli, že by v celém Římě nebyl než tento jediný oltář a že všichni křesťané města jsou pozváni sejít se tady a slavit Spasitele zabitého a zmrtvýchvstalého. To nám umožní porozumět tomu, čím bylo slavení eucharistie na počátku v Římě a v mnoha jiných městech, kam přišlo evangelní poselství. V každé místní církvi byl pouze biskup a kolem něho, kolem eucharistie, kterou slavil, se utvářelo jediné společenství, protože byl jeden požehnaný Kalich a jeden lámaný Chléb, jak jsme slyšeli ze slov apoštola Pavla ve druhém čtení. Na mysl přichází další známý Pavlův výraz: „už není Žid anebo Řek, už není otrok anebo člověk svobodný, už není muž nebo žena, všichni jste jeden v Kristu Ježíši“. „Vy všichni jste jedno!“ V těchto slovech zaznívá pravda a moc křesťanské revoluce, té nejhlubší revoluce lidských dějin, která se zakouší právě při eucharistii: tady se shromažďují v Pánově přítomnosti lidé různého věku, pohlaví, sociálního postavení a politických názorů. Eucharistie nemůže být nikdy soukromou událostí, vyhrazenou pro lidi, kteří si vzájemně sebe zvolili na základě náklonnosti či přátelství. Eucharistie je veřejný kult, na němž není nic esoterického, nic exkluzivního. Také dnes večer jsme si tady nezvolili my s kým se setkáme. Přišli jsme sem a nacházíme se jedni vedle druhých, spojeni vírou a povoláni stát se jediným tělem sdílením jediného Chleba, kterým je Kristus. Jsme sjednoceni i přes národnostní, profesní, sociální či politické rozdíly: otevíráme se jedni druhým, abychom se stali jedno, počínaje od Něho. Toto bylo již od počátku charakteristickou známkou křesťanství, jež se viditelně uskutečňovala kolem eucharistie. A stále je třeba bdít nad tím, aby opětovná pokušení stranickosti, byť v dobré víře, nevedla ve skutečnosti směrem opačným. Proto nám Corpus Domini připomíná především to, že být křesťany znamená shromáždit se ze všech stran a přebývat v přítomnosti jediného Pána a stanout v jednotě s Ním.¨


Druhým konstitutivním aspektem je kráčení spolu s Pánem. Je to skutečnost, jež je vyjádřena procesím, které prožijeme po mši svaté téměř jako její přirozené prodloužení, až půjdeme za Tím, který Cesta, Putování. Pán Ježíš nás darováním sebe samého v eucharistii uvolňuje z našeho „ochrnutí“, dává nám postavit se a kráčet vpřed, umožňuje nám učinit krok, a pak další a tak nás uvádí na cestu silou tohoto Chleba života. Jako se stalo u proroka Eliáše, který se utekl na poušť ze strachu před svými nepřáteli, a rozhodl se zemřít. Bůh jej však probudil ze spánku a nalezl upečený chléb na rozžhaveném kameni: „Vstaň a najez se - uslyšel - neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá“. Procesí Corpus Domini nás učí, že eucharistie nás chce vysvobodit z každé sklíčenosti a neútěchy, chce nám dát povstat, abychom mohli znovu nastoupit cestou v síle, kterou nám Bůh dává prostřednictvím Ježíše Krista. To je zkušenost lidu Izraele během exodu z Egypta, dlouhého putování přes poušť, o kterém jsme slyšeli v prvním čtení. Tato zkušenost je pro Izrael konstitutivní, ale je příkladem pro celé lidstvo. Vždyť výraz „nejen chlebem živ je člověk, ale .. vším co vychází z Hospodinových úst“ je univerzální výrok, který se vztahuje na každého člověka jako takového. Každý může nalézt vlastní cestu, pokud se setká s Tím, který je Slovem a Chlebem života, a nechá se vést jeho přátelskou přítomností. Jak bychom mohli bez Boha,který-je-s-námi, bez blízkého Boha vytrvat na životní pouti, ať už jako jedinci nebo jako společnost a rodina národů? Eucharistie je Svátost Boha, který nás nenechává na cestě samotné, ale kráčí po našem boku a ukazuje nám směr. Nestačí totiž kráčet vpřed, je třeba vědět kam se jde! Nestačí „pokrok“, pokud chybí opěrné kriterium. A jde-li se bez něho, je nebezpečí sejití z cesty nebo minutí se cílem. Bůh nás stvořil svobodné, ale nenechal nás samotné: On sám se stal „cestou“ a přišel, aby šel spolu s námi, aby naše svoboda měla rozlišující kritérium správné cesty a postupovala po ní.

V tomto bodě nelze nepomyslet na začátek „desatera přikázání“, kde stojí: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem Tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Nebudeš mít jiné bohy mimo mě“. Nalézáme zde smysl třetího konstitutivního prvku Corpus Domini: pokleknout v adoraci před Pánem. Klanět se Bohu, Ježíši Kristu, který se z lásky stal chlebem, je tou nejradikálnější a nejplatnější oporou proti modloslužbám včerejška i dneška. Pokleknout před eucharistií je vyznáním svobody: kdo se klaní Ježíši nemůže a nemá se klanět žádné, byť jakkoli silné, pozemské moci. My křesťané poklekáme pouze před Nejsvětější svátostí, protože věříme a poznáváme, že v ní je přítomen jediný pravý Bůh, který stvořil svět a tolik jej miloval, že dal svého Jednorozeného Syna. Skláníme se před Bohem, který se jako první sklonil k člověku jako Dobrý Samaritán, aby se jej ujal a daroval mu život, a sklonil se k nám, aby umyl naše nečisté nohy. Klanět se Kristovu Tělu znamená věřit, že v tomto kousku chleba je skutečně Kristus, který dává pravý smysl životu nezměrného univerza jakož i nepatrného tvora, celým lidským dějinám jakož i tomu nejkratšímu životu. Adorace je modlitba, která prodlužuje slavení a přijímání eucharistie, a duši sytí láskou, pravdou, pokojem a nadějí, protože Ten, před nímž se skláníme, nás nesoudí a neutiskuje, nýbrž osvobozuje a proměňuje.


V dnešním úryvku z
evangelia podle sepsání svatého Marka čteme o Ježíšově slově a skutku, jímž se prohlašuje Pánem nad sobotou, dokonce sobotou samotnou. Dnem odpočinutí a vzkříšení, jak více a více začíná vyplývat z jeho uzdravujících znamení a kázání. Jedním z nich je tato příprava na odpuštění hříchů, jak dnes čteme. Osvobození duše, které vede k pokorné vděčnosti – mnozí, kdo prosili za uzdravení duše a těla padli před Ježíšem na kolena, aby tím vyznali Jeho božství a Jeho božskou moc. A ti, kdo ji okusili, byli Duchem Božím vedeni k úctě k Ježíši – k adoraci na kolenou. A ta po seslání Ducha Svatého má své pevné místo v liturgii i osobní modlitbě křesťanů: v adoraci vkleče před Nejsvětější svátostí.



 
   Jednou v sobotu procházel Ježíš obilím. Jeho učedníci začali cestou trhat klasy. Farizeové mu řekli: "Hle, proč dělají, co se v sobotu nesmí?" 


   Odpověděl jim: "Nikdy jste nečetli, co udělal David, když byl v nouzi a měl hlad on i jeho družina? Jak vešel do Božího domu - bylo to za velekněze Abiatara - a jedl posvátné chleby, které smějí jíst jenom kněží, a dal i své družině?" 

   A řekl jim: "Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu. Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou!" 

   Ježíš opět vstoupil do synagógy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali na Ježíše pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. 

   On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed." Pak se farizeů zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo za-bít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni. ruku!" Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. 

   Farizeové šli hned ven a s herodovci se proti němu radili, jak by ho zahubili. 


O

(Z h
omilie Svatého otce Benedikta XVI. na slavnost Božího Těla, Lateránská bazilika, 22. V. AD MMVIII; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=9551)

Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jako po svatební hostině,

která dříve pokračovala v dalších dnech,

i nyní - po slavnosti Tvého těla a krve – v oktávu,

Ježíši, ženichu, podáváš nejlepší víno

pro poslední a věčnou svatební hostinu v nebi.

Ty jsi pravý Noe – Odpočinutí.

Ty jsi Sabbath – první před každým dnem,

kdy zazněls z úst Otce, Ty Logos, z Ducha, Dechu Svatého:

"Budiž světlo!"

Ty ses pak stal světlem v temnotách

hříchu šířícího se lidstvem od Adama a Evy,

když jsi pracoval šest dní ke spáse člověka a stvoření -


jsi i poslední sobota v díle stvoření,

kdy ticho Nejsvětější Trojice vše s láskou objímalo:

den sedmý.

I poslední sobotou v díle vykoupení Tvým křížem:

přijdeš ve slávě Parusie

a přineseš nová nebesa a novou zemi

při posledním golgotském mešním proměňování,


den osmý, naplnění kosmického oktávu.

Amen.

Dábar – Boží slovo a čin: Logos

Další, v pořadí čtvrtá neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého, nás učí – díky Boží Moudrosti – "rozumět" Božímu králov...