neděle 17. března 2019

Kvatembrová vigilie - druhá neděle postní "Reminiscere"




Tvář a Slovo


Po posvátné liturgické slavnosti „suché, kvatembrové“ soboty, kdy mezi jednotlivými paterými čteními z Písma svatého předstupují před biskupa čekatelé nižšího svěcení: ostiáři, exorcisté, lektoři, akolyté...in spe se otevírá před nimi i před námi slavnost druhé neděle postní zvané Reminiscere s evangeliem o Výstupu Ježíše, našeho Pána,na vysokou horu, podle Tradice dnešní horu Tábor. 

Jsme zváni, abychom byli přítomni události, která se odehrála na této hoře jen mezi pěticí učedníků Nové a Staré smlouvy a mezi Nejsvětější Trojicí.

Tři evangelisté o ní podávají zprávu a vyznání své víry v Církev a v Ježíše Krista. Čtvrtý, ten, který jako jediný z evangelistů patřil mezi tehdy přítomné, ozářené světlem táborské tváře našeho Spasitele, nechává toto vyprávění na Tradici, na předání víry tří nejbližších apoštolů, Petra, Jakuba a jeho bratra Jana, přímo či nepřímo oněm třem svatopiscům: svatému Matoušovi, Markovi a Lukášovi.

Původně se mše svatá této neděle slavila v noci, podobně jako vigilie. Může se nám vybavit slavnost Velikonoční vigilie, matky všech vigilií, i této z noci na neděli Reminiscere.
A evokovat slavnostnost přijímání svěcení: v temnu noci přichází světlo víry ohlašované Mojžíšem a Eliášem – v tomto případě čteními: dvojími z Deuteronomia a dalšími z knihy Makabejských, z knihy Moudrosti a z knihy proroka Daniela. Potom svědectví novozákonní: apoštolské, svatého Léviho – Matouše a svatého Šavla – Pavla v prvním listu do Soluně.
V této „novozákonní chvíli“ uděluje biskup vyšší svěcení: na kněze.

Slavnost duchovních prvotin, primitiarum, vrcholí při oběti mše svaté. Pohanské a starozákonní prvotiny jsou přinášeny již v novém řádu v němž docházejí svého naplnění – v kněžské oběti Ježíše Krista a ve službě Jeho kněží.

Do temnoty noci pohanství i judaismu, včetně onoho politického farizejsko-zélótského, proniká jasný paprsek nestvořeného světla, paprsek Boha a člověka, jímž je Ježíš Kristus.


Svatý otec Benedikt XVI. zdůrazňuje v komentáři k evangeliu této druhé postní neděle dvě tajemství. Tajemství Ježíšovy tváře: ta je proniknuta božským světlem Synovství. Tři apoštolové ji mohou pozorovat, kontemplovat. Vstoupit do tajemství kontemplace, protože tato se týká jen božského světa, který pozorujeme v záři Ježíšova zmrtvýchvstání ve všech osobách a věcech hmotného a duševního světa.

Po drastickém spatření satana v tak nečekané blízkosti Ježíše, Božího Syna na Quaranténě, po popisu jeho rozhovoru s Ježíšem, kdy se staví do role autoritativního kazatele Starého zákona, pozorujeme našeho Pána, který uklidňuje duši vystavenou úleku z relativizace všech věcí, zdánlivě i „Božího“ slova samotným satanem. Tváří v tvář satanu ztrácí člověk všechny své jistoty. I v líčení pokušení Ježíšových na Quaranténě.

Satan – už od prvního rozhovoru, jak je zaznamenán v knize Genesis, s Adamem a Evou - dává všem za pravdu, Stvořiteli i sobě. Vede ve své démonické rafinovanosti člověka k destrukci skrytým či projeveným tvrzením: každý má pravdu. Vede k falešné toleranci, v níž se skrývá satanská nenávist vrcholící genocidami národů a posmrtným zavržením člověka.
Ježíš, náš Vykupitel, rozlišuje pravdu od lži. Z Quarantény odchází vítězně. Prochází Svatou zemí a nikoli sám, ale již s třemi apoštoly vystupuje na další horu. Tak jsme zváni k vítěznému výstupu na horu Tábor podruhé, druhou neděli postní jako odměnu za věrnost Ježíšovi, za víru v Něj, za rozlišování, které nám Jeho Duch v Církvi dává.

Proto se na této hoře můžeme spolu s prvními svědky, svatým Petrem, Jakubem a Janem, zahledět do Jeho tváře prozářené Jeho božstvím, božstvím Otce a božstvím Ducha.
- Poté, co jasným, svatodušním rozlišením dobra a zla odmítneme v síle Ježíšova Ducha satana, přichází dar kontemplace: Duch nám dává vidět tvář člověka a Boha: Ježíše.
V ní nahlížíme na tajemství jeho početí, narození, jeho moci s níž uzdravuje, odpouští hříchy a v síle Ducha hovoří, takže zlý duch musí opustit sužovanou duši hříšníka: Ježíš celé tři roky své veřejné činnosti z Quarantény vede nesmrtelné duše do slzavého údolí rozlišování, k práci a službě, aby pozval ty, kdo jsou Mu oddáni a zasvěceni ve svatém celibátu jako Petr, Jakub a Jan, na vysokou horu, do výšin kontemplace Jeho tváře.


Druhé tajemství, o němž hovoří při výkladu evangelia této neděle papež Benedikt XVI. těsně souvisí s proměněnou tváří, lépe řečeno s tváří, která na hoře zazáří jako slunce která na chvilku před učedníky projeví stálou, skrytou zář božství: je to tajemství Otcova hlasu, jímž dosvědčuje, že Ježíš je Jeho Syn, milovaný, vyvolený, má v Něm zalíbení: ano, taková slova jsme slyšeli i při křtu v řece Jordánu. 

Tehdy se ukázal Duch Svatý ve viditelné podobě holubice. Nyní se Duch ukazuje v kontemplaci: v záři Slunce, jímž je Ježíš Kristus, v paprsku Ducha, kterým osvítí učedníky – svatý Petr ve své epištole důrazně svědčí o „rozlišené“ božské slávě tohoto paprsku, proroctví, jež jako pravé na vysoké hoře poznal spolu s dalšími dvěma apoštoly, bratry. - v tváři Ježíšově ten kdo ji díky třebas dílčímu vítězství nad Ježíšovým pokušitele z Quarantény spatří, nahlíží, „poznává“ světlem víry Tajemství Nejsvětější Trojice. Vstupuje na křestní cestu spásy: Já tě ponořuji do utrpení Otce, jenž dává svého Syna na smrt, aby tě vykoupil.
Ponořují tě do utrpení Syna, který místo tebe zvítězil nad pokušitelem na Quaranténě.

A ponořuji tě do utrpení Ducha, který se v tobě sténání, jak píše Apoštol do Říma, modlí, v slzách sténá, aby ses ve svatém křtu, v trojím ponoření a následném pomazání, naplnění Duchem Svatým, stal adoptivním přijatým Božím Synem, Božím dítětem; tak budeš spasen. Tvá duše přijme po smrti zář Slunce spravedlnosti Ježíše a tvé tělo jeho slávu, oslavení, zářící jako nejčistší sníh.


Otec Michael




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Tato druhá neděle postní se nazývá nedělí Kristova Proměnění. Liturgie postní doby nám totiž po úvodní výzvě následovat Krista na poušť, odporovat pokušením a přemáhat je, nabízí společný výstup k Němu, na „vrchol“ modlitby, abychom rozjímali v jeho lidské tváři zář Božího světla. Událost proměnění Páně dosvědčují svorně evangelisté Matouš, Marek i Lukáš a vyznačuje se dvěma podstatnými prvky. Nejprve je to Ježíšův výstup spolu s učedníky Petrem, Jakubem a Janem na vrchol hory, kde „byl před nimi proměněn“, Jeho tvář a oděv vyzařovaly oslnivé světlo a vedle Něho stanuli Mojžíš a Eliáš. Potom se objevil oblak, který zastínil vrchol hory, a ozval se z něho hlas, který pravil: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“. Tedy světlo a hlas: božské světlo, které vyzařuje z Ježíšovy tváře a hlas nebeského Otce, který Mu vydává svědectví a přikazuje, aby Mu bylo nasloucháno.
Tajemství Proměnění netřeba vytrhovat z kontextu cesty, kterou se Ježíš ubírá. Je pevně rozhodnut dokončit svoje poslání a je si dobře vědom toho, že ke vzkříšení musí dojít skrze utrpení a smrt na kříži. Otevřeně to sdělil učedníkům, kteří jej však nepochopili, ba dokonce takovouto vyhlídku odmítli, protože neměli na mysli věci božské, ale lidské. Proto bere Ježíš tři z nich s sebou na horu a zjevuje svoji božskou slávu, zář Pravdy a Lásky. Ježíš chce, aby toto světlo osvěcovalo jejich srdce, až budou procházet temnou nocí Jeho utrpení a smrti a pohoršení kříže jim bude nesnesitelné. Bůh je světlo a Ježíš chce darovat svým důvěrným přátelům zkušenost světla, které přebývá v Něm. Po této události tak bude On jejich vnitřním světlem, schopným ochránit je před útokem temnot. I v té nejtemnější noci je Ježíš svítilnou, která nikdy nezhasne. Svatý Augustin shrnuje toto tajemství krásnými slovy: „Čím je slunce, které vidíme, pro smysly tělesné, tím je Kristus pro srdce“.


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při Anděl Páně, náměstí svatého Petra, 4. března AD MMXII: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=16020;
    Svatý Augustin Sermo 78,2)



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle postní

Čtení z první knihy Mojžíšovy. 
    Bůh vyvedl Abráma ven a pravil: "Pohlédni na nebe a spočítej hvězdy, můžeš-li je spočítat!" - a dodal: "Tak četné bude tvé potomstvo!" Abrám Hospodinu uvěřil, a ten ho za to uznal za spravedlivého.
    Znovu mu pravil: "Já jsem Hospodin, já jsem tě vyvedl z Uru Chaldejců, abych ti dal tuto zemi do vlastnictví."
    Abrám řekl: "Pane, Hospodine, podle čeho poznám, že ji dostanu do vlastnictví?"
    Bůh mu řekl: "Vezmi pro mě jalovici, kozu, berana, všechny tříroční, pak ještě hrdličku a holoubě."
    Abrám mu přinesl všechna tato zvířata, rozpůlil je a položil jednu polovici proti druhé, ale ptáky nerozpůlil. Dravci se slétali na mrtvá těla, ale Abrám je odháněl. Slunce se sklánělo k západu, když Abrám upadl do hlubokého spánku; pojala ho hrůza a velká tíseň.
    Zatím slunce zapadlo, nastala tma, a hle - dýmající pec a ohnivá pochodeň přešly mezi oněmi rozpůlenými částmi. V ten den uzavřel Hospodin s Abrámem smlouvu a řekl: “Tvému potomstvu dávám tuto zemi od Egyptského potoka až k veliké řece, řece Eufratu!"


Hospodin je mé světlo a má spása.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá:

Hospodine, hledám tvou tvář. Neskrývej svou tvář přede mnou, v hněvu neodmítej svého služebníka! Tys má pomoc, nezavrhuj mě!

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Filipanům. 
    Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské.
    My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko.
    A tak, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, stůjte v Pánu pevně, milovaní!



Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
    Ježíš vzal s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil s nimi na horu pomodlit se. Když se modlil, výraz tváře se mu změnil a jeho šat oslnivě zbělel. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Eliáš. Zjevili se ve slávě a mluvili o jeho smrti, kterou měl podstoupit v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy však přemohl spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu a ty dva muže stát u něho.
    Jak se potom od něho vzdalovali, řekl Petr Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady! Postavíme tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." Nevěděl, co mluví. Zatímco to říkal, objevil se oblak a zahalil je. Když se octli v oblaku, padla na ně bázeň.
    Z oblaku se ozval hlas: "To je můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!" Když se ten hlas ozval, byl už Ježíš sám. Zachovali o tom mlčení a nikomu v oněch dnech nepověděli nic o tom, co viděli. 





SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:



Epištola:
Bratři, prosíme vás a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Bůh nás přece nepovolal k nečistotě, ale k posvěcení! “, píše svatý Pavel Soluňanům. Píše jménem i svých učedníků, s nimiž společně hlásá evangelium i jménem celé Církve, píše Soluňanům a implicitně všem křesťanům. Zvláště je varuje před smilstvem: byli povoláni k opaku hříchu, který ničí duši a její posmrtnou blaženost: k posvěcení duše a těla.



Evangelium:

"Toto je můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení, jej poslouchejte!“, slyší hlas Otcův z oblaku Petr, Jakub a jeho bratr Jan. O tomto hlasu, o své víře v Otce, který poslal svého Syna v jejich Mistru a Pánu Ježíši, Mesiáši, svědčí celým svým životem, svědčí slovem, svědčí svou poslušností hlasu Ducha Svatého, jejž jasně poznávají v Církvi.


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Z hory Pokušení nás vedeš,
Ježíši, plný nepopsatelné záře Ducha Svatého,
do údolí, kde máme podstupovat zkoušky
a kde jsme pokoušeni.
Srdce Tvůj Duch naplňuje bázní:
před Tebou, který se nebojíš satana:
proto nikdo, kdo má tuto bázeň před Tebou,
nemá strach z ďábla, nemá strach z temnoty;
bojí se zhřešit, bojí se podlehnout v pokušení.
Proto nás učíš modlit se k nebeskému Otci:
Neuveď nás v pokušení!“
A také proto nás bereš
jako svědky, kteří slyší o této události ze života apoštolů -
na vysokou horu,
abys nám k poznání Tvého vítězství nad satanem
dal sílu,
sílu přijmout Tvého Ducha.
Cestu k tomu otevírá jen osobní vztah lásky k Tobě,
Jako jsi Petra, Jakuba a Jana uvedl do samoty
intimního přátelství se sebou, s Otcem a Duchem,
jako jsi jim dal poznat,
jakou lásku chováš k těm,
kdo k Tobě
zákonem i charismatem vedou,
k Mojžíšovi a Eliášovi,
tak nám nabízíš cestu osobního přátelství.
Na rozdíl od trojice vyvolených apoštolů
však vede jen prostřednictvím Tvé Církve,
prostřednictvím těch, jimž jsme uvěřili,
že ses před nimi proměnil na vysoké hoře:
jen v Církvi můžeme poznávat Tvou tvář,
zářící jasem Ducha,
jen v Církvi se naučíme pravdivě modlit – hovořit s Tebou;
kontemplovat: naslouchat Ti
a uslyšet Tvůj hlas vedoucí nás po Tvé cestě – do nebe.
Amen.























sobota 9. března 2019

Popeleční středa a První neděle postní „Invocabit...



Brána do postní doby


Invocabit me et ego exaudiam eum,“ - „Bude mne vzývat a já ho vyslyším“: jsou slova devadesátého žalmu, jímž se otevírá v neděli večer, na závěr každotýdenní slavnosti zmrtvýchvstání Ježíše Krista, modlitba posvěcení času, breviáře, před spaním, nazývaná kompletář.
Uchvacující žalm poutníka na této zemi, „stanaře“, nejprve nomáda usínajícího uprostřed svých stád na pastvinách, obklopeného anděly, spravedlivými svatými patriarchy, proroky a vyznavači Mesiáše Staré smlouvy nám, kteří se tuto duchovní píseň můžeme vroucně modlit často v bezpečí svých příbytků, stejně jako se starozákonní lid usadil v Trojjediným Bohem vyhlédnuté - Svaté – zemi a mohl se jej v ložnicích na střechách svých domů modlit i ve vnějším zdánlivém bezpečí; tento žalm slovy muže modlitby, svatého Davida, otevírá bránu do jeho srdce. Do srdce člověka, jenž dosud poznal jen jediného Boha. Proto jej ani blízkost duší spravedlivých Starého zákona, ani andělů Staré úmluvy, ani modlitba judaistického náboženství nemůže spasit: pouze bezpečně a jistě cestu ke spáse ukazuje. Právem se proto též obává přízraků a temných duchů, kteří jej obklopují pod širým nebem se stády či v ložnici na střeše jeho pozemsky chráněného příbytku, dotírají na něj, vzbuzují strach jako obava před morovou epidemií. Volá jediného Boha na pomoc. V této touze duše judaisty, kráčejícího i v „davidovských hříších“ po cestě ke spáse, po záchraně, touží, věří v základní princip svého náboženství, jímž je čekávání Krista – Vykupitele. A v této chvíli noční vroucné modlitby svatého žalmistu navštěvuje Duch Boží a Duch Mesiáše, po němž touží. Vyznává víru v Něj, v jeho vítězství nad tisíci nepřátel, víru nad konečným rozdrcením hlavy hada, odvěkého nepřítele spásy duše člověka, vyznává implicitně budoucí naplnění proroctví z počátku Písma svatého Starého zákona o potomstvu Evině, o jejím synu, o Synu člověka, očekávaném potomku všech lidských pokolení, Mesiáše, který rozdrtí hlavu hada, jenž svedl Evu ke hříchu. Přesněji řečeno Adama, protože on, ze země vzešlý stvořený člověk, a Eva jsou jedním tělem.
A proto očekává i Třetí božskou osobu – a tak Mesiáše a Jeho vítězství nad pokušitelem.

Zároveň je tento žalm, jak uvedl svou promluvu k Popeleční středě před deseti lety Svatý otec Benedikt XVI., branou do postní doby Ježíšova království, do Církve, putující po této zemi v Jeho stopách.
Bude mne vzývat a já ho vyslyším“. Vzývat znamená vytrvale se modlit, vytrvale prosit o pomoc Trojjediného. On sám těmito slovy vstupuje do modlitby žalmistovy se svým příslibem. Slibuje, že vyslyší jeho úpěnlivé volání v úzkostech starozákonní noci. Vyslyší jej nyní, prorocky dobře tušeno: vyslyší jej ve chvíli, kdy Panna Maria odpoví archandělovi Gabrielovi slovy naprostého odevzdání jejího života, v jejím zasvěcení se Trojjedinému Bohu, jenž k ní v této chvíli archandělského poselství hovoří.

Archanděl promlouvá k čisté panně, nezasažené hříchem Adamovým.

Pro řeč k hříšníkům, jimiž jsme my, je třeba, aby na scénu dějin záchrany lidských duší vstoupila další postava. Poslední prorok judaismu, příbuzný Páně, svatý Jan.
Obraťte se ke mně celým srdcem!“ - Tak můžeme ve světle žalmu „Invocabit“ uslyšet niterně vyslovené poselství, zapsané svatými evangelisty slovy:...“na poušti vystoupil Jan a hlásal: „Obraťte se, Boží království se přiblížilo!“
Tak jej slyší ti, kdo často v synagogách Svaté země slýchali – a v synagogách na celém světě jej tak mají uslyšet – slovo proroka svatého Joela: „…"celým srdcem, v postu, nářku a pláči, neboť Hospodin je dobrotivý a milosrdný, shovívavý a plný lásky, slituje se v neštěstí"!

Obraťte se!" - znamená „metanoieite“, „vraťte se domů“, do příbytku u  Trojice, která byla dříve než vaše víra v jediného Boha, než judaismus či kterýkoli jiný náboženský kult uctívající ve slepotě hříchu jednoho Boha či klanějící se modlám. Dokonce ani Adam v ráji nespatřil tvář Trojjediného, který před stvoření zahrady a člověka řekl stvořitelské: „Učiňme!“

Proto v katéchetické liturgii slova, mše svaté katechumenů, zaznívá starozákonní žalm „Miserere“, jenž prosí Pána – a ve shromáždění katechumenů je již těmito slovy před exorcismy a modlitbami za uzdravení oslovován náš Pán Ježíš Kristus: prosí Pána, aby nám "stvořil nové srdce" a "obnovil v nás ducha vytrvalosti"!

Brána postní doby je proto otevřena do minulosti. Jen jejím poznáním a zamilováním si Stvořitele, Vykupitele a Posvětitele totiž můžeme vykročit vpřed – do Božího království, do nějž vede nyní Duch Svatý v Církvi, do nějž On uvádí zřetelným a pravým poznáním Mesiáše Ježíše z Nazareta, v němž On učí modlit se Ježíšovými slovy: „Abba“, „Otče“!

Současně se otevírá Brána, jíž začíná postní období, do přítomnosti, jíž je plná realita, a tou je život s Ježíšem: Svatá evangelia nám ji představují, sytí naši lásku k Božímu Synu, rozněcují v nás modlitbu ve zmocnění, kterým naplňuje Duch: modlíme se: „Otče, Tebe nade vše miluji!“
Modlitbu navenek falešnou, protože se modlím s poskvrňovanou duší a zaprodaným tělem hříšníka, ale modlitbu vnitřně pravdivou, neboť jde o modlitbu pokřtěného, znovuzrozeného katolického křesťana.

Proto epizoda o pokušení Páně, kterou dnes Církev obou ritů v posvátné liturgii z evangelia čte, není výzvou k následování, není vybídkou k napodobování Ježíše. Tím bychom popírali Jeho božství, jeho čistotu ode všeho hříchu. Boží Syn je „diametrálně“ pokoušen jinak než hříšný člověk. Řekli bychom: nedostižně je pokoušen, a proto také nedostižně nad pokušitelem vítězí – jediným, trojím a Trojičným slovem.

"Naše cesta je jiná, můžeme říci opačná. Máme dovršit svou metanoiu, svůj návrat v křestním povolání," pokračuje dále ve svém rozjímání o Popeleční středě papež Benedikt XVI., "jak zvítězit v boji mezi tělem a duchem, mezi dobrem a zlem, v boji, který poznamenává celou naši existenci."
O Popeleční středě nám náš Vykupitel Ježíš představil tři prostředky k tomuto vítězství:
modlitbu, almužnu a půst. Vyznačují cestu nás hříšníků k boji proti pokušiteli.

O této neděli „Invocabit“ Bůh Otec představuje cestu k vítězství nad pokušitelem na svém vlastním Synu Ježíšovi: Duch Svatý vyvádí Ježíše na poušť, v Jeho síle cituje Ježíš satanu slova Bible, která se z infikovaných satanem stávají Božím slovem plným moci odpůrce spásy až do určené chvíle přinutit k ústupu.

Tak je nám částečně vysvětleno tajemství duchovního boje, skrytého mezi Ježíšem a satanem, abychom více uvěřili v Ježíšovo konečné vítězství nad hříchem, smrtí a ďáblem při jeho smrti na kříži. A na základě této víry máme přijmout sílu Ducha Svatého, postavit se do duchovního boje, úspěšného tím, že rozlišujeme mezi vítězstvím Ježíšovým nad zlem v tomto světě a nad pravostí našeho vítězství při našich střetnutích se satanem a v pokušeních - v Ježíšově jménu.

Otec Michael







KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Drazí bratři a sestry,
Dnes na Popeleční středu, jež je liturgickou bránou doby postní, nám jednotlivá čtení podávají v hrubých obrysech veškerou tvářnost postní doby. Církev se snaží nám ukázat, jak by měl být orientován náš duch a poskytuje nám božské směrnice, abychom s rozhodností a odvahou, osvíceni světlem velikonočního tajemství, postupovali na jedinečné duchovní cestě, kterou dnes začínáme.
...
Drazí bratři a sestry, chystáme se přijmout na čelo popelec na znamení obrácení a pokání. Otevřme tedy srdce pro oživující působení Božího Slova. Postní doba, vyznačující se častějším nasloucháním tomuto Slovu, intenzivnější modlitbou, odříkavým, ukázněným a kajícným životním stylem, ať je pobídkou k obrácení a upřímné lásce k bratřím, zvláště k chudým a potřebným. Ať nás provází apoštol Pavel, vede nás Maria, bdělá a poslušná Panna a pokorná Služebnice Páně a mohli jsme tak dojít v obnoveném duchu k radostnému slavení Velikonoc. Amen.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

1. neděle postní

„Kněz vezme z tvé ruky koš a položí ho před oltář Hospodina“.
Čteme slova svatého Mojžíše v knize Deuteronomium.
Do koše jsou vloženy plody první sklizně z rostlin, keřů a stromů Zaslíbené země, poté, co do ní Izraelité vstoupili, obdělali ji a sklidili první úrodu.

Tyto plody jsou výsledkem vítězného boje, překonání pokušení a obstání ve zkouškách. Jen někteří dosáhli této pozemské úrody, která je předobrazem letničních plodů Ducha Svatého při Jeho Seslání na apoštoly a učedníky v Jeruzalémě padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

„Vždyť každý, kdo bude vzývat jméno Páne, bude spasen,“ píše o cestě ke spáse svatý Pavel, poté, co vyznal, že Slovo máme ve svých ústech a ve svém srdci, je blízko nám: je v nás. Kdo přijal Slovo – Ježíše. On sám, který byl na poušti, v Arabě na duchovních cvičeních po svém křtu, poznal jistě na poušti i moc Božího slova, která se projevuje v jeho kázáních: potvrzuje je mocnými činy, divy a zázraky sám Duch.


Můžeme vidět Apoštola, který by se neodvážil postavit na roveň Ježíšovi, jenž na poušti vítězí „pouhým slovem“ nad satanem a zároveň má odvahu v síle Ducha na místě Ježíšově prorokovat. Vyzývat: Smiřte se s Bohem!, jak jsme četli jeho slova na Popeleční středu.

Žádný, kdo v něho věří, nebude zklamán.


V evangeliu podle sepsání svatého Lukáše se zdůrazňuje, že Ježíš se vrátil od Jordánu plný Ducha Svatého. Vychází na poušť v síle Ducha Svatého. Evangelista nám představuje všechny události, nyní zvláště duchovní boj, který podstoupí Ježíš v síle oněch skrytých Letnic – od věků – v nitru Nejsvětější Trojice, kde je Duch Svatý přede všemi věky poutem lásky mezi Otcem a Synem. Odtud lze správně rozlišovat mezi naplněním Duchem Svatým, které se týká Božího Syna a člověka Ježíše, a mezi naplněním Duchem Svatým duše křesťana ve chvíli svatého křtu.

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR nás po předchozích epištolních třech kázáních svatého Pavla od neděle Devítníku převádí od představení duchovního boje a od výzvy statečně tento boj podstupovat k praktickému uvedení do něj:
Modlitbou – již v křesťanském duchu víry v Nejsvětější Trojici – žalmu „Invocabit“: Ti, kdo jsou pod ochranou Ježíšovy moci, moci Jeho výkupné krve prolité za nás, jsou neporazitelní. Zpěv žalmu se stává zpěvem vítězů ve jménu Ježíšově. Současně vybízí žalmista – prorok vítězství Mesiáše Ježíše - ke statečnému boji. Prorokuje o oslavení vítězů: to je oslavení, které pokřtěným přináší účast na Ježíšově těle: Církvi, na Tajemství nejsvětějším, na oslavení Jeho těla při slavném vzkříšení, těch, kdo Jej přijali jako svého Spasitele.

V Epištole proto Apoštol vybízí: „Napomínáme vás, aby nepřijímali Boží milost nadarmo!“

V Evangeliu čteme o Duchu Božím, který Ježíše odvádí od místa u Jordánu, kde byl pokřtěn Janem, člověkem, a kde se ukázalo Jeho pomazání – že je Mesiáš, Kristus – slovem Otcovým a projevem Ducha Svatého, na poušť. - Po křtu nás Ježíš vede na poušť, nyní po Letnicích slovem svého Ducha v Církvi, aby nás učil bojovat. Přijmout křestní zasvěcení. Ne tím, že Jej budeme v duchovním boji napodobovat, ale že Jej přijmeme ve svátosti do své duše, aby On mohl vítězně bojovat naším prostřednictvím se satanem.


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na Popeleční středu AD MMOX; zdroj: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php"id=10884)

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Ty jsi brána, vstup do ovčince,
Ježíši, vystupující od křtu v řece Jordánu na Quaranténu,
Horu pokušení:
není horou zkoušky,
ale skutečného pokušení od stále působícího satana.
celé Tvé působení odkazuje na démonické síly,
které je třeba přemoci,
dříve než Tvůj a Otcův Duch navštíví a naplní duši člověka.
- Před znovuzrozením se tyčí vysoká brána,
za níž následuje úzká cesta
sebezáporu, postu, odříkání se věcí,
které milujeme více než Tebe;
cesta almužen, kdy se „na sílu“ učíme milovat tím,
že konáme dobré skutky ve spojení s Tebou
- podle vedení Božího Ducha -
ať vůči přátelům čii nepřátelům.
Jakou odměnu bychom mohli mit v Tvém království,
kdybychom milovali jen ty, kdo nás milují?
Byli bychom sami - ve svém království,
vždyť Ty nepřebýváš s tím,
kdo se uzavřel tvému evangeliu.
A nakonec následuje cesta modlitby:
vybízíš nás, abychom vstoupili do komůrky své duše
a rozmlouvali s Tebou, jako nyní:
úzká cesta od brány se rozšiřuje ve chvíli svatého přijetí Tebe,
dává na konci postního odříkání zakusit přátelství s Tebou
o svaté noci smrti starého člověka při znovuzrození,
když je duše nakonec osvícena Tvou přítomností.
Přesto je smysl postní doby být od počátku spojen s Tebou,
jinak bychom - podle falešných představ o Tobě i o sobě
pyšně bojovali proti satanu a podlehli.
S Tebou postem, almužnou v komůrce modlitby
vítězíme.
Amen.

sobota 2. března 2019

Druhá neděle po Devítníku Quinquagesima





Chybějí nám světci a učitelé Alexandrijské katechetické školy?



K výbušné pasáži z dokumentu II. vatikánského sněmu počínajícímu slovy Nostra aetate, jenž je desetiletí roznětkou k štěpení Církve na dvě schismatické skupiny, je třeba uvést: Když se řekne negativní výpověď, je třeba – podle mystické stupnice "via positiva, negativa a eminantiae" - připojit i základní, pozitivní výpověď: Je třeba onu pasáž doplnit.

Citovaná pasáž - "katolická církev neodmítá nic z toho, co je pravdivé a svaté v nekřesťanských náboženstvích a s vážností se dívá na jejich způsoby chování a života, pravidla a nauky.... Ačkoliv se v mnohém rozcházejí s tím, co ona věří a k věření předkládá, přece jsou nezřídka obrazem Pravdy, která osvěcuje všechny lidi" (Nostra Aetate,2) - doplněná podle tohoto paradigmatu, by pak zněla:

Katolická Církev odmítá vše z toho, co je lživé a znesvěcující v nekřesťanských náboženstvích a odsuzuje způsoby chování a života, pravidla a nauky...ačkoliv se v něčem mohou shodovat s tím, co věří a předkládá, přece jsou často obrazem bludu, který zatemňuje Boha hledající lidi.

A proč je v nadpise zmíněna Alexandrijská katechetická škola?
Dokázala v období podobně schismatických třenic mezi skupinami některých mnichů a některých alexandrijských intelektuálů se zdravým intelektem postaveným na zdravém myšlení (zdravé "filosofii" v plném slova smyslu) vyjádřit vztah k nevěřícím v Ducha Svatého, jenž od Ježíše Krista a od Boha Otce přichází, založil 
Církev a vede ji, naukou o zárodcích ("spermatech") Logu, kterým je Boží Syn Ježíš Kristus.

Dokud tato škola byla vedena Duchem Svatým, neupadla do hereze monofyzitismu.





Přečtěme si i kritická a varující slova Svatého otce Benedikta XVI. k dokumentu Nostra Aetate.
"...k tomu všemu se (v Nostra Aetate) spontánně připojil krátký návod, jak vést dialog a spolupracovat s náboženstvími, jejichž duchovní, morální a společensko-kulturní hodnoty mají být uznávány, chráněny a podporovány. V dokonalém a mimořádně hutném dokumentu tak bylo odkryto téma, jehož důležitost v oné době ještě nebylo možno předpokládat. Je stále zjevnější, jaký úkol v sobě tento text obsahuje, jakou námahu je ještě třeba vynaložit k rozlišování, objasnění a pochopení. V procesu aktivního přijímání zmíněného dokumentu, který je sám o sobě mimořádný, postupně vyšla najevo jedna jeho slabost. Hovoří totiž o náboženství pouze kladně a nedbá nemocných a narušených náboženských forem, které z historického a teologického hlediska nabývají širokého rozsahu – vůči takovémuto vnějšímu či vnitřnímu pojetí náboženství byla křesťanská víra od samého počátku vysoce kritická."

Svatý otec Benedikt XVI. o Druhém vatikánském koncilu 11. 10. AD MMXII;
srov. Nostra aetate, 2;
The Holy Trinity (c. 1370), by  Niccolò Semitecolo [public domain / Wikimedia Commons]
https://www.patheos.com/blogs/davearmstrong/2016/02/does-catholicism-equate-allah-yahweh.html)






KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slova papeže Benedikta XVI. o nezbytnosti »missio ad gentes«
Synodální otcové vybízejí všechny věřící ke hlásání Božího Slova a zdůrazňují, že i v naší době je nezbytně třeba rozhodného nasazení v missio ad gentes. Církev se žádným způsobem nemůže omezit na pastoraci „údržby“ těch, kteří již Kristovo evangelium znají. Misijní napětí je jasné znamení zralosti církevního společenství.
(Apoštolská exhortace Benedikta XVI Verbum Domini - 3. část, čl 95)






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

8. neděle v mezidobí


    V sítu, kterým se třese, zůstane smetí, právě tak zůstane vina na člověku, když je prozkoušen. V peci se osvědčí nádoba od hrnčíře, člověk se osvědčí, když s ním mluvíš. Ovoce ukáže, jak byl strom pěstěn, právě tak slovo vyjádří myšlenky lidského srdce. Nikoho nechval, než ho vyzkoušíš, tak se totiž osvědčí člověk.

Čtení z knihy Sirachovcovy



Dobré je chválit Hospodina, opěvovat tvé jméno, Svrchovaný! Zrána hlásat tvé milosrdenství a za noci tvou věrnost. 

Spravedlivý pokvete jak palma, poroste jak cedr na Libanonu. Kdo jsou zasazeni v domě Hospodinově, pokvetou v nádvořích našeho Boha. 

Ještě ve stáří budou přinášet užitek, zůstanou šťavnatí a svěží, aby hlásali', jak spravedlivý je Hospodin, má skála, v němž není nepravosti. 
Žalm Dobré je chválit Hospodina 



Bratři! 
    Až toto tělo porušitelné vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: 'Vítězně je smrt navždy zničena! Smrti, kdepak je tvoje vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?' Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám popřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista. 
    Proto buďte pevní, moji milí bratři, nedejte se zviklat a pilně pokračujte v díle Páně. Víte přece, že vaše námaha není marná, když ji konáte ve spojení s Pánem.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Timotejovi 




    Ježíš řekl učedníkům přirovnání: "Může slepý vést slepého? Nespadnou oba do jámy? Není žák nad učitele; když se dokonale vyučí, bude jako jeho učitel. 
    Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ? Jak můžeš říkat svému bratru: 'Bratře, dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám nevidíš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra. 
    Není dobrý strom, který dává špatné ovoce, ani zase špatný strom, který dává dobré ovoce. Každý strom se pozná po vlastním ovoci. Z trní nesbírají fíky a z bodláčí nesklízejí hrozny. Dobrý člověk vydává z dobré pokladnice svého srdce dobro, ale zlý ze zlého vydává zlo. Jeho ústa mluví to, čím přetéká srdce."
Slova svatého evangelia podle Lukáše




SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola:

O neděli Devítník nás svatý Pavel vybízel duchovnímu boji, o další neděli předpostní doby nás vedl k vytrvalosti v tomto zápasu; dnes nás vybízí, abychom nade všechno toto úsilí měli ve své duši lásku.


Evangelium:
Slepý u Jericha k našemu Pánu Ježíši Kristu zvolal:
Pane, ať vidím!


(httpscommons.wikimedia.orgwikiFileVáclav_Mánes_-_Healing_the_Blind_Man.jpg)


O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Láska, Tvá ukřižovaná láska,

Ježíši, vidoucí vidoucích,

Králi proroků,

Milovníku člověka,

Tvá láska sňala prázdnotu a temnotu z očí slepce u Jericha,

snímá hříchy světa těch,¨kdo Tebe

spolu se svatým Janem

vyznají jako Božího Beránka,

jenž obětní smrtí vede do Moře krve,

rudého moře křestní koupele,

z níž slepí vycházejí vidoucí: znovuzrození

mocí Tvého a Otcova Ducha.

Na Tvou lásku, na lásku Tebe, člověka a Boha,

vyzpívává svůj chvalozpěv svatý Pavel;

zpívá už o Tvé lásce v Církvi,

o působení Tvého Ducha

ve svátostech, v této svátosti Nejsvětější

a teprve pak v srdcích v Tebe věřících.

Předtím vyzval k duchovnímu boji

a k vytrvalosti,

varoval tak ty, kdo by nerozlišovali mezi chlebem a Tvým tělem,

mezi duchem víry a démonem nevěry,

působícím v cizích náboženských naukách a pohanských bájích,

v modlách, jichž se máme úzkostlivě varovat,

abychom nebyli znovu hříchem uvedeni mezi slepé

mezi vyznavače falešných kultů.

Amen.







Kvatembrová vigilie - druhá neděle postní "Reminiscere"

Tvář a Slovo Po posvátné liturgické slavnosti „suché, kvatembrové“ soboty, kdy mezi jednotlivými paterými čteními z Písma svat...