sobota 4. prosince 2021

Z pouště vychází obnova Církve a společnosti



Před úterní slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie předchází druhá neděle adventní. V Ritu Antiquior přitom slavíme Oktáv této slavnosti: tajemství dějin, jež začínají „v mysli Boží od věčnosti“ úradkem připravit pro Zachránce člověka a kosmu z moci zla, Ježíše, Jeho Syna, tu, která Jej počne, aniž by byla zatížena budoucím hříchem Adamovým.

Od stvoření neviditelného světa, od stvoření věcí viditelných, od Ráje, se pak rozvíjí dějiny kosmu, který je poté zasažen hříchem andělů a hříchem člověka.

První čtení slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie otevírá pohled na tragédii uprostřed krásy Edenu. Představuje pád prvních lidí do hříchu. A dává zaznít „protoevangeliu“, naději, příslibu o vítězství nad satanem, jehož prostřednicí bude z potomstva Evy, jak ji už přímo v liturgii vyznáváme: Panna Maria.

24. prosince budeme slavit svátek Všech svatých předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných Ježíšových.

V den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší dar, na narození Spasitele o Betlémské noci. A den, v němž se ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj, je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží, jíž se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Tajemství Mariina Neposkvrněného Početí, které dnes slavíme, řekl Svatý otec Benedikt XVI., nám připomíná dvě základní pravdy naší víry: především prvotní hřích a potom jeho přemožení Kristovou milostí, oslnivé vítězství, které vznešeně září v Nejsvětější Panně. Existence toho, co církev nazývá prvotní hřích je, bohužel, zdrcujícím způsobem evidentní, podíváme-li se kolem sebe a především, zahledíme-li se do sebe. Zkušenost zla je totiž tak značná, že se vnucuje sama sebou a budí v nás otázku: odkud pochází? Pro věřícího je tato otázka ještě hlubší: pokud Bůh, který je absolutní Dobrota, stvořil všechno, odkud přichází zlo? První stránky Bible odpovídají právě na tuto základní otázku, která interpeluje každou lidskou generaci, a vypráví o stvoření a pádu prarodičů. Bůh stvořil všechno, aby to existovalo, a zejména člověka stvořil ke svému obrazu, nestvořil smrt, která vstoupila na svět skrze závist ďábla, jak čteme na začátku knihy Moudrosti."

Vzpoura proti Bohu, ďábelský podvod, oklamání člověka a svedení ke vzpouře, jak pokračuje dál papež Benedikt XVI., "je drama svobody, kterou Bůh z lásky přijímá do všech důsledků, přitom však slibuje, že se z ženy narodí syn a rozdrtí hlavu starému hadovi."


Již od počátku má tedy tento "úradek věčný" - jak by řekl Dante - svou "stanovenou mez": Ženu předurčenou stát se matkou Vykupitele, matkou Toho, který se ponížil až do krajnosti, aby nám vrátil naši původní důstojnost. Tato Žena má v Božích očích jedinou tvář a jméno: "milostiplná" - tak ji nazývá anděl, jenž ji navštívil v Nazaretě. Je to nová Eva, nevěsta nového Adama, určená k tomu, aby byla matkou všech vykoupených. Takto to napsal svatý Ondřej Krétský: "Theotókos, Bohorodička Maria, společné útočiště všech křesťanů, byla první, jež byla vysvobozena z prvotního pádu našich prarodičů".


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole do Říma píše Apoštol o Církvi, o živém společenství, kde je základem vztahů vztah k Ježíši Kristu. Pak v takovém společenství ožívá všechno - zapsané slovo Tradice v Písmu svatém: vede k trpělivost, přináší útěchu, vlévá naději. Láska a oddanost k Ježíši Kristu přináší ovoce: schopnost se s láskou ujímat potřebných, přinášet radostnou zvěst těm, kdo jsou z příbuzenstva i ze zvlažnělých členů Církve od Něj daleko.

Svatý Jan Křtitel, jedna z ústředních postav Adventu dává v Evangeliu odpověď kněžím, levitům a farizeům které poslali židé z Jeruzaléma s dotazem, zda je on očekávaný Mesiáš. Odkazuje na proroctví Izajášovo. A když se ptají na křest, sám prorokuje o Mesiáši, který bude křtít Duchem.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:

II. neděle adventní

Radostná zvěst přichází ve chvíli, kdy židé sejmou roucho žalosti a pozvou od východu a západu – pohany - k přijetí Mesiáše - Ježíše z Nazareta.

Prorok Baruch svým slovem posiluje kroky svatého Petra do Césareje Přímořské a svatého Pavla do Antiochie.

 
   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. 
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. 
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští. 

Na Siónu byli židé zajati jako Adam v Ráji: satanem. Nyní se Sión a Ráj mají stát místem návratu. Tak zpívá svatý Žalmista:

Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost. 

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 

Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. 

Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy. 


Svatý Pavel se v listu do Filip modlí za místní křesťany, aby byli připraveni pro "onen den Kristův" – aby čistotou jen zářili: tak vejdou do věčného světla s Ježíšem, Božím světlem.

Bratři! 
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. 

"Během adventní doby," komentuje Svatý otec Benedikt XVI úryvek z evangelia podle sepsání svatého Lukáše, "vystupují do popředí zvláštním způsobem dvě postavy, které připravují Mesiášův příchod: Panna Maria a Jan Křtitel. Dnes nám svatý Lukáš představuje posledně jmenovaného, a líčí ho jinak než ostatní evangelisté. „Všichni čtyři evangelisté kladou na počátek Ježíšova působení postavu Jana Křtitele, jehož představují jako předchůdce. Svatý Lukáš odsunul do pozadí spojitost mezi těmito dvěma osobami a jejich posláním… Ježíš a Jan jsou totiž uvedeni do vzájemného vztahu již během svého početí a narození“ .

Toto rozvržení pomáhá chápat, že Jan jakožto syn Zachariáše a Alžběty, kteří byli oba z kněžského rodu, je nejenom posledním z proroků, ale představuje tak samo starozákonní kněžství a připravuje lidi na duchovní kult Nové smlouvy, který zavedl Ježíš. Svatý Lukáš navíc vyvrací jakýkoli mýtický výklad, kterému jsou evangelia nezřídka podrobována, a Křtitelův život zakotvuje historicky, když píše: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem … za velekněží Annáše a Kaifáše“. Do tohoto historického rámce je zasazena vskutku obrovská událost Kristova narození, kterou však současníci vůbec nevnímali. Velikáni dějin jsou u Boha pouze dekorací těch maličkých!

Jan Křtitel se označuje za „hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky“. Hlas pronáší slovo, ale v tomto případě má přednost Slovo Boha, které sestupuje v poušti na Zachariášova syna Jana. Ten má veliký úkol, ale vždycky ve vztahu ke Kristu. Svatý Augustin komentuje: „Jan je hlasem. O Pánu se však praví: „Na počátku bylo Slovo“. Jan je hlasem, který utichá, Kristus je Věčné Slovo, které bylo na počátku. Je-li hlasu odňato slovo, co zbývá? Prázdný zvuk. Hlas bez slova je možné slyšet, ale nepovznáší srdce“. Na nás je dnes, abychom uslyšeli onen hlas, a Ježíšovi, jenž je Slovem, které zachraňuje, dali v srdci prostor a přijetí. Přichystejme se, abychom očima víry v této adventní době spatřili Boží spásu v nuzné betlémské jeskyni. V konzumní společnosti, kde jsme pokoušeni hledat radost ve věcech, nás Jan Křtitel učí žít podstatně, abychom Narození Páně vnímali nejenom vnějškově, ale jakožto slavnost Božího Syna, který přišel, aby přinesl lidem pokoj, život a pravou radost."


   V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boži slovo Jan, syn Zachariášův. 
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“ 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 8. 12. AD MMVIII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10509

Dante Alighieri, Ráj, XXXIII, 3;

svatý Ondřej Krétský, Homilie IV o Narození Páně, PG 97,880A;

a z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 9. 12. AD MMXII;

; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17544;

(Benedetto XVI., L´infanzia di Gesu, 23, 27-28;

S. Aurelius Augustinus, Sermone 293,3)


Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Z Ráje na poušť světa konzumu, hříšného světa,

světa zahleděného do sebe,

a proto odsouzeného

ke staré zemi a starým nebesům,

jsi Bože Otče, Stvořiteli, svým a Duchem svého Syna

poslal Adama. našeho prvního praotce.

A ze světa, v temnotě hříchu jsi vyvedl proroka Jana na poušť.

On ukázal cestu kněžím, levitům a horlivcům pro dodržování judaismu,

nechal je přijít k sobě do okolí Jordánu,

na poušť z Jeruzaléma,

aby se zorientovali,

aby zjistili, že Jeruzalém je příčinou a důsledkem této pouště:

jejich život ve hříchu horlivosti pro pozemské i duchovní věci,

které od Tebe odvádějí.

Mají pohlédnout do svých srdcí

a současně číst Slovo, slyšet Tvůj hlas:

svědomí, stvořený svět, Písmo a Tradice,

již nyní reprezentuje Tvůj Jan,

protože učí najít, poznat Mesiáše!

mají vyjít z pouště až poté,

kdy poslechnou Tvůj hlas a dají se na pokání!

Mají ve svém srdci, ve svém životě a v judaismu

uvidět starého Adama, hříšníka,

a zatoužit po křtu Janově a po Tvém křtu,

Ježíši, křtící Duchem Svatým,

učící opouštět v Janovi neklid tohoto světa

a vstoupit na poušť – ke svátosti smíření

a odtud do ráje: do společenství Církve,

která v Adventu věnuje čas bdění, modlitbě a rozjímání.

Už neulpívá v moci nákupních center

– shonu po hmotných věcech,

ale touží po Tvém Duchu:

po Ráji.


Amen.

sobota 27. listopadu 2021

Poslední tříbení v Církvi a ve světě


Vidění Izaiáše, syna Amosova, která měl v době judských králů Uzijáha, Jotama, Achaza a Ezechiáše o Judovi a Jeruzalému.

Slyšte, nebesa, poslechni, země, 
neboť mluví Hospodin: 
„Syny jsem vychoval a o ně se postaral, 
vzepřeli se však proti mně. 
Býk zná svého hospodáře 
i osel jesle svého pána; 
Izrael však nemá poznání, 
můj národ nemá rozum.“

Běda hříšnému lidu, 
národu zatíženému vinou, 
potomstvu zločinců, zkaženým synům! 
Opustili Hospodina, 
pohrdli Svatým Izraele, 
obrátili se k němu zády.

Kam ještě vás bít, 
když jste stále nevěrní? 
Celá hlava je nemocná, 
celé tělo je choré. 
Od paty k hlavě 
nic na něm zdravého není; 
samá modřina, jizva, čerstvá rána, 
nevytlačená, neovázaná, nezměklá olejem.

Vaše země je zpustlá, 
vaše města spálená ohněm; 
půdu vám před očima cizinci vyžírají, 
je zpustošena, zkažena nepřítelem.

Jen siónská dcera zůstala 
jak bouda na vinici, 
jak chýše na okurkovém poli, 
jak obležené město. 
Kdyby nám Hospodin zástupů neponechal 
několik těch, kdo přežili, 
byli bychom jako Sodoma, 
Gomoře bychom se podobali.

Slyšte Hospodinovo slovo, 
sodomská knížata, 
poslechněte příkaz našeho Boha, 
gomorský lide!

Nač je mi množství vašich obětí? 
– praví Hospodin. 
Už mám dost žertev beranů 
a tuku krmných telat; 
v krvi býčků, beránků a kozlů 
nemám zalíbení. 
Když ke mně přicházíte, 
kdo to od vás žádá, 
abyste vyšlapávali má nádvoří? 
Nenoste už nicotné oběti; 
kadidlo je mi odporné, 
novoluní, soboty, shromáždění nesnesu, 
nesnesu bezbožnost při svaté schůzce. 
Vaše novoluní a svátky nenávidím z duše, 
jsou mi břemenem, s únavou je snáším. 

Když vztahujete své ruce k modlitbě, 
zakrývám své oči před vámi; 
když se ještě víc modlíte, 
ani neposlouchám. 
Vaše ruce jsou plné krve!

Umyjte se čistě! 
Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí; 
přestaňte jednat zle, 
učte se jednat dobře: 
hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému, 
sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy.

Nuže, suďme se 
– praví Hospodin. 
I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy, 
vybílí se jako sníh. 
I kdyby se červenaly jako purpur, 
budou jako bílá vlna.


Proroctví Izajášovo, které otevírá v Modlitbě posvěcení času nový církevní a liturgický rok, otevírá současně pohled na krizi.

Velmi podrobně a s vhledem křesťana, který dokáže rozlišovat ji popisuje český historik PhDr. Radomír Malý: "Dnes ve vyspělých zemích Západu jen menšina těch, kdo přistupují ke stolu Páně, věří, že přijímají živého Spasitele. Na katolických učilištích se začaly zpochybňovat tradiční tomistické argumenty na základě přirozeného rozumu ve prospěch Boží existence a hlásal se několikrát odsouzený blud fideismu, obhajující Boží existenci pouze tím, že člověk Boha vnitřně potřebuje, nikoli tím, že ji lze ze stvořených věcí dokázat. Dogma prý není neměnné, podléhá vývoji a proto Církev, když nazraje čas, je může na základě vědeckých poznatků popřít a učit opaku."

Prosme proto na začátku tohoto nového roku o světce, o mystiky, duchovní představitele Církve, duchovně žijící otce a matky v rodinách, duchovně žijící manžele, kteří si velmi dobře uvědomují, že jen zvládnutým vztahem k "hmotě", ke konzumu, k životu podle těla, k falešným proudům v Církvi i ve společnosti, mohou svou duchovnost dokázat: a pak člověka duchovního, který jde temnou cestou materialismu, bude těšit a přitahovat klidná a tichá chvíle v této době adventní před svatostánkem, před Ježíšem v Nejsvětější svátosti v monstranci.

Duchovní člověk právem nenávidí vánoce, jak je známe z podání obchodního prostředí. Spíše než dárky, na které je potřeba vydělávat peníze, dá pod stromeček – anebo pokud této celkem nové tradici ze severských protestantských krajů již nepropadá a "šetří naše lesní školky" - pak pod krásný český betlém vloží místo nich dárky více hmotné a současně duchovní: Zpěv koled, čtení z pokladů Tradice Církve, osobní niternou modlitbu: sám či se svou rodinou pozemskou či duchovní.

- Duchovní člověk miluje!

A pak při postní večeři, jak bývalo už od pradávných časů zvykem, následuje vzácný čas, kdy si navzájem řekneme to nejcennější: projevíme si lásku a připravíme se na setkání s Ježíšem, naším Pánem, který nám při Poslední večeři projevil lásku až do krajnosti: Na Půlnoční mši svatou.

(https://www.euportal.cz/Articles/20179)

Otec Oldřich



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Církev v Německu je výborně zorganizována. Avšak nacházíme za strukturami také odpovídající duchovní sílu, sílu víry v živého Boha? Upřímně řečeno, musíme uznat, že struktury nad Duchem výrazně převažují. Dodávám k tomu: Skutečná krize Církve v západním světě je krizí víry. Neprojdeme-li pravou obnovou víry, veškerá strukturální reforma zůstane neúčinná."


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Epištola  svatého Pavla nám představuje cestu světla – podobně o ní čteme v teologii svatého Jana, Miláčka Páně –: a světlo se má i v našich srdcích rozzářit o betlémské noci. Ozářit cestu temnoty, která toto světlo není schopna pro neužitečnost pohanského života poznat.

V Evangeliu nám Ježíš, náš Vykupitel, v podání svatého Lukáše klade před oči svou Parusii: druhý příchod.

Pro nás, věřící, se rozzáří světlo naplno – "vzpřímíme se", skončí utrpení, strasti, pronásledování, nemoci a bolesti. Přijde mesiánské království Ježíšovo s plnou uzdravující a štěstím naplňující silou.Naše duše bude vykoupena, tělo proměněno, když půjdeme cestou světla. Naši blaženost nebude tížit, co nás tíží nyní: ohled na ty, kdo jdou do temnot.

Jako ve společenství v bezpečí chrámu, plném lásky a usmíření – ba ještě nevyslovitelně radostněji – nám bude dobře s Ježíšem, anděly, svatými, s přáteli a příbuznými pohromadě.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:

I. neděle adventní
Početí Ježíše Krista, našeho Pána, přirovnává Duch Svatý, který mluví prostřednictvím proroka Jeremiáše, k pučení na kmeni: výhonek, jenž vzejde z rodokmene Davidova, z královského judského rodu, bude Král králů – Ježíš. Začne uskutečňovat Boží království na zemi, naplní jej při Parusii, při svém druhém příchodu v Poslední den


Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“

Žalmista, podle Tradice svatý král David, zpívá o své touze po Bohu, touží se k Němu pozdvihnout, znát Jeho cesty, aby jimi šel ke spáse své duše a k proměně svého těla. Implicitně touží být nositelem Krista Ježíše: kmenem, z nějž podle těla, z duchovního manželství, vzejde.


K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. 

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď' mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. 

Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. 
 
Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, dává jim poznat svou smlouvu. 


K hledání cesty, jíž je vzájemná láska mezi křesťany, vybízí Apoštol ve čteni z prvního listu do Soluně. Vybízí ke svatosti. Jenom svatí v den Parusie přijdou pro ty, kdo žijí na této zemi s Ježíšem Vykupitelem a On bude pro všechny světlem, které nehasne pro ty, kdo svou lásku k bližním čerpali na této zemi z Jeho svátostí, z niterného setkání s Ním, který je vtělená Boží láska.


Bratři! 
   Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, našim Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. 
   Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše. 


Den zkázy všeho pozemského bude počátkem naplnění naší naděje, kterou nám přinesl Ježíš – náš Pán: počátkem proměny, počátkem nových nebes a nové země, kdy budeme s Ježíšem a se svatými navěky. Ježíš nás v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše varuje, abychom se při čekání na Něj neoddali konzumnímu stylu života, který do Jeho království nevede.


Ježíš řekl svým učedníkům: 
    „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. 
   Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“ 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI.

na setkání s Centrálním výborem něm. katolíků, Freiburg 24, 9 AD MMXI; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=15216)

Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Zkáza začíná v našem srdci,


v "mikrokosmu",


tak ukazuješ, Ježíši, vládce nad "makrokosmem" i "mikrokosmem",


pravou životní moudrost:


dbát o čistotu vlastního srdce.


V Tvém a v Otcově Duchu vrcholí Tvá apokalyptická řeč,


jak nám ji dnes podává v Tvém evangeliu svatý Lukáš:


"Dejte si pozor," říkáš,


´Rozlišujete


- nechte tříbit své poznávání,


co vás v tomto světě vede ke spáse


a co k zavržení,


rozlišujte mezi cestou konzumu a cestou obětavé lásky,


cestou kříže a vzkříšení, mou cestou.´


V srdci, jež přijalo Tvé světlo, Tvé vítězství,


proměnu hmoty,


je skryta svoboda od tělesnosti:


vzkříšení při Parusii, při oslavě "makrokosmu".


Amen.








sobota 20. listopadu 2021

Ježíš Kristus Pantokratór – nad dobrem a zlem




Slovo "král" a tedy i "království" se odvozuje od slavného vládce Druhé západořímské říše – Karla Velikého. Má vyjadřovat nový druh vlády, nový druh "císařství – impéria": nové jméno, nový obsah. V tomto případě to znamená, že noví římští císařové jsou již králi na místě, jako zástupci, Vládce – Pána Ježíše Krista, v něhož uvěřili oni "i jejich dům" – jejich říše, jako celek, i když odstředivé tendence proti křesťanství a proti katolické nauce zmítaly nitrem těchto vládců i jejich říší nadále; a také pohanství i židovství a nakonec i islám narušoval tuto jimi kýženou pozemskou jednotu lidu a území, které spravovali.

Můžeme tedy slovo "království" považovat za název státního celku, který se odlišuje od pohanských, židovských a islámských říší ve Středomoří.

Proto se zpětně setkáváme i v Písmu Svatém a Tradici s označením Ježíše Krista jako Krále – krále králů, i když by nám, pokud bychom uvažovali osvícensky, mohlo toto označení připadat anachronické.

Má naopak svou hloubku. Ukazuje – činností překladatelů a vykladatelů Tradice a Písma - na "polis", politiku, která neznechucuje, neodrazuje, na duchovní společenství Církve, které je - a to bylo a je stále - kamenem úrazu pro nevěřící v lidství a božství Ježíše Krista, lépe řečeno, ve spojení Boha a člověka v osobě Ježíšově. Proto je církevní společenství na této zemi tolik opomíjeno, pohrdáno, pronásledováno.

Otec Oldřich


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Království, Regnum, patří mezi první témata, o nichž náš Pán začínal na počátku své veřejné činnosti na této zemi mluvit a zvát k následování. Ti, kteří jej před dvěma tisíci lety ve Svaté zemi, v Palestině, poprvé poslouchali, mohli mít při vyslovení slova "království" podobné pocity a myšlenky, jako další a další generace. Reminiscence na království bez spravedlivého a milosrdného krále, císařství bez císaře, který by reprezentoval Boží atributy, demokracii bez demokratů...

Přesto za Ježíšem pro Jeho slova o království táhly obrovské zástupy lidí. Vnímali osobnost Ježíše, z nějž vycházela síla a světlo Ducha Svatého a právem se ti, kdo jej následovali a naslouchali Mu těšili na království, které bude duchovně, morálně a společensky a dokonce i politicky mocné. Ježíš jim ovšem vyvracel jejich politické pojetí křesťanství tím, že ukazoval na blížící se "polis", jíž je Církev, vtělení Božího království na zemi.

Současně ukazoval do budoucna či lépe do hloubi, k poslednímu cíli dějin, kterým bude Jeho definitivní a věčné království. On stál na počátku spolu s Otcem, když byl stvořen svět, a plně zjeví svojí vládu na konci časů, až bude soudit všechny lidi.


Proto, jak uvedl Svatý otec Benedikt XVI., říká učedníkům na Olivetské hoře několik dní před zrozením Církve:

Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“; „získejte za učedníky všechny národy“. Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou Církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou Církví. Když apoštolové mluví o Církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově Církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná, katolická a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice."


ZÁVĚR LITURGICKÉHO ROKU V RITU ANTIQUIOR:

Slavnost Ježíše Krista Krále Universa, kterou jsme v Ritu Antiquior slavili poslední neděli v měsíci říjnu, otevírá období doby předadventní. Eschatologický pohled, který, jak čteme v komentáři k evangeliu o Království podle sepsání svatého Jana, kde Evangelista popisuje rozhovor Ježíše s Pilátem, nám tuto perspektivu přibližuje. "Moje království není z tohoto světa". A současně Ježíš – Král stojí před prokurátorem: Jeho království je přítomné v tomto světě, ale není z něj zrozené.

Celé tajemství Království je se skrývá a vyplývá z tajemství Nejsvětější Trojice.

Království, nezrozené, nevzniklé či dokonce neustanovené či neprosazené v tomto světě, je v čase počato. Zraje, jak náš Pán Ježíš mluví o tajemství hořčičného zrnka, a rodí se o Letnicích.

Pozemské dějiny Království nám velkolepým obrazem podává Epištola z knihy Zjevení svatého Jana, kterou čteme v Ritu Antiquior o slavnosti Všech svatých.

Předpovídá tresty, které dopadnou na všechny pronásledovatele Církve. Své vyvolené však Bůh uchrání a vyvede je z hříšného světa, který propadne trestu. Označení tajemnou pečetí, darem Ducha Božího, se otevírá hlubší život v tajemství Nejsvětější Trojice na této zemi: ve svatém křtu a biřmování. Tato pečeť je zvláštní ochranou věrných, všech světců Starého i Nového zákona. Dvanáct starozákonních kmenů, jednotlivě vyjmenovávaných podle jejich patriarchů, představuje budoucí patriarchy s jejich patriarcháty: místní církve, které vedou k Církvi, do Království.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

Slavnost Ježíše Krista Krále
Putování Království, jímž je Církev na této zemi, k naplnění na věčnosti v Církvi vítězné, ke společenství oslavených v nebi, komentuje dnešní první čtení z knihy proroka Daniela Svatý otec Benedikt XVI., "Prorok Daniel předpovídá moc tajemné osobnosti mezi nebem a zemí: „Hle, s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny a jazyky: jeho moc je věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno“. Jsou to slova, která líčí krále, jenž vládne od moře k moři až na konec země absolutní mocí, která nemůže být zničena. Tato prorokova vize, mesiášská vize, je osvícena a uskutečněna Kristem. Moc pravého Mesiáše, moc, jež nezaniká a nikdy nebude zničena, není mocí pozemských království, která povstávají a padají, nýbrž mocí pravdy a lásky. Tak chápeme, že království, které Kristus hlásal v podobenstvích a zjevil otevřeně a výslovně před římským prokurátorem, je královstvím pravdy, tím jediným, které dává všem věcem jejich jas a velikost. 


   Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. 
   Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.


Moc a síla, jejíž projevy svatý Žalmista vidí, ve své době, v dějinách vyvoleného národa a prorocky i v blížící se budoucnosti, mají mesiánské stigma: znamení. divy a zázraky v přírodě, při ochraně vyvoleného lidu, vůči jeho nepřátelům v jeho úzkostech a utrpení dávají tušit a prorocky vidět moc a sílu, která se ukáže v království Ježíšově na zemi a po Jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení ve vítězném Království v nebi:


Hospodin kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se mocí. 

Dal světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna, jsi od věčnosti. 

Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy. 


"Ve druhém čtení praví autor Apokalypsy, že také my máme podíl na Kristově královské hodnosti. Ve zvolání adresovaném „Tomu, který nás miluje, který nás svou smrtí zbavil našich hříchů“, prohlašuje, že On „z nás udělal královský národ a kněze Boha, svého otce“. Také zde je zřejmé, že jde o království založené na vztahu k Bohu, k pravdě a nikoli o politické království. Svou obětí nám Ježíš otevřel cestu ke hlubokému vztahu k Bohu; v Něm jsme se stali adoptivními dětmi a tak se nám dostalo účasti na jeho kralování nad světem. Být Ježíšovými učedníky tedy znamená nenechat se omámit světskou logikou moci, nýbrž vnášet do světa světlo pravdy a lásky Boží. Autor Apokalypsy potom rozšiřuje pohled na druhý příchod Ježíše, který bude soudit lidi a ustanoví navždy království Boží, a připomíná nám, že podmínkou nastolení tohoto království je obrácení jakožto odpověď na Boží milost. Je to mocná výzva určená všem a každému: stále znovu se ve svém životě obracejme k Božímu království, Boží vládě a Pravdě. Denně Je vzýváme v modlitbě „Otče náš“ slovy „přijď království tvé“, jimiž jako bychom Ježíši říkali: Pane učiň, ať jsme tvými, žij v nás, shromáždi rozptýlené a trpící lidstvo, aby bylo v Tobě podrobeno Otci milosrdenství a lásky."


   Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen. 
   Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. 
   Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný. 


"V evangelním úryvku vzatém z Janova evangelia se Ježíš nalézá v pokořující situaci obžalovaného, který stanul před římskou mocí. Byl uvězněn, zbit, zesměšněn, a nyní jeho nepřátelé doufají, že dosáhnou Jeho odsouzení k smrti ukřižováním. Římský prokurátor se ujímá vyšetřování a táže se Ježíše: „Ty jsi židovský král?“. Odpovědí na tuto otázku Ježíš objasňuje povahu svého království i samotného mesiášství, kterým není světská moc, nýbrž služebná láska. Prohlašuje, že Jeho království absolutně nemá být směšováno s jakýmkoli politickým královstvím: „moje království není z tohoto světa. … není odtud“.

Je zřejmé, že Ježíš nemá žádnou politickou ambici. Po rozmnožení chlebů jej lid nadšený zázrakem chtěl prohlásit králem, aby vyvrátil římskou moc a ustavil nové politické království, které mělo být oním tolik očekávaným Božím královstvím. Ježíš však ví, že Boží království je zcela jiného druhu, nezakládá se na zbraních a násilí. Rozmnožení chlebů se tak na jedné straně stává znamením Jeho mesiášství, ale na druhé představuje v Jeho působení také určitý předěl. Od tohoto momentu je stále zřetelnější cesta na kříž. Tam, ve svrchovaném úkonu lásky zazáří slíbené království, Boží království. Zástup však nechápe, je zklamán, a Ježíš vystupuje na horu, aby se modlil. V podání o Umučení vidíme, že i učedníci, přestože spolu s Ježíšem žili a naslouchali Jeho slovům, mysleli také na politické království, založené silou. V Getsemanech Petr vytasil meč a začal bojovat, ale Ježíš ho zastavuje. Nechce být hájen zbraněmi a násilím, nýbrž zdánlivou slabostí lásky, která dává život. Boží království je naprosto odlišné od pozemských království.

A proto před Ježíšem, který je bezbranným, křehkým a pokořeným mužem, užasne Pilát, který je mužem moci. Užasne, protože slyší mluvit o království a služebnících, a klade otázku, která mu připadá paradoxní: „Ty jsi tedy přece král?“ Jakým králem může být muž v takovéto situaci? Ježíš však odpoví kladně: „Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“. Ježíš mluví o králi, o království, ale nevztahuje se k vládě, nýbrž k pravdě. Pilát nechápe. Copak může existovat moc, která se nezíská lidskými prostředky? Moc, která neodpovídá logice vlády a síly? Ježíš přišel zjevit a nastolit nové království, Boží království; přišel vydat svědectví pravdě o Bohu, který je láska a který chce založit království spravedlnosti, lásky a pokoje. Kdo je otevřen lásce, slyší toto svědectví a přijímá je vírou, aby vešel do Božího království."

   Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?" 
   Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud." 
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na kardinálské konzistoři, baz. sv. Petra 24. 11. AD MMXII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17485

Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Kéž se vláda Tvá nad tímto světem k Tobě navrátí,

Ježíši, Vládce na silami dobra i zla.

Svatý Jan líčí tvé triumfální svědectví při výslechu u Piláta,

které je plné protikladů ukazujících na propastný rozdíl

mezi Tvou vládou a vládou,

již si osobuje člověk ve své pýše nad dobrem a zlem ve světě.

Proto nás učíš v modlitbě nejprve prosit za očištění,

posvěcení Tebe ve světě,

proto i před Pilátem stojíš v plné pokoře své moci na tímto světem:

nakonec i spoutaný, zbičovaný, zneuctěný,

pro vyznání, že jsi Vládce nad světem a nad námi.

Proto také neprojevíš svou moc

a nepozveš ani na pomoc svou armádu: legie andělů:

abys nám dal svobodou,

jíž jsme zneužili v osobě Adama a Evy v ráji,

opět svobodně vstoupit do Tvého království,

pod Tvoji vládu

a vyznat Tebe.

Pokorně, tedy ne o samotě,

ale před shromážděním, které jsi o Letnicích založil,

že jsi Pán, Vládce našeho života a říci:

"Bud naším Pánem, buď nám v Církvi

vůdcem do nebe a do nové země,

kam se Tvá vláda pně navrátí."

Amen.

















sobota 13. listopadu 2021

Trest smrti



"Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář...", mnozí z nás patrně znají tato slova z písně známého zpěváka, který se ani za časů komunismu, pronásledování Církve, se svou katolickou vírou neskrýval. I v písni "Jó, to jsem ještě žilˇ, ji vyznává.

"Náš přeudatnej oddíl se v jatky proměnil": popisuje masakr na vojenském poli. Předtím se ovšem rozpoutalo ono "peklo". A k tomu v písni pan Jiří Suchý dodává: "...a Bůh si zakryl tvář!"

Tím vystihuje tajemství pekla na zemi i po smrti. Bůh nechce, aby hříšník zemřel. Bůh nechce ani smrt toho, kdo rozpoutal konflikt. Bůh nechce tím spíše smrt toho, kdo je napaden druhým, kdo trpí, Bůh nechce jeho smrt – i když je v této chvíli smrt pro vojína nečekaná: zasáhla jej kulka přímo do čela. A nyní – po smrti – zpívá, nikoli svou pohřební píseň, ale chvalozpěv již novozákonního qíná – starozákonního "evangelia" o příchodu Mesiáše.

Implicitně zpívá o naději, protože zpívá o Bohu, a Ten je právě po smrti poznáván: v Duchu Svatém, který zpytuje srdce pokřtěného.

V Ježíši Kristu, pro jedny je Pán, pro ty, kdo Jej jako Pána nepřijali, je soudcem, který svým hlasem zve ty, kdo konali dobro na vzkříšení k životu a ty, kdo konali zlo, na vzkříšení k soudu.

V Bohu Otci, který pro každého člověka připravil jeho příbytek v nebi...i když ve své prozřetelnosti věděl, kdo nepřijde, kdo bude zavržen. - To je na rozdíl od falešné nauky o predestinaci bratra Jehana Calvina, který v tomto ohledu ztotožnil Boha s ďáblem, pravá nauka o předurčení ke spáse či k zavržení.

V prvotní Církvi se neotevíraly brány katechumenátu pro některá povolání: pro herce, protože se často na prknech antických divadel, amfiteátrů obnažovali a souložili, či proto, že ve svých hrách propagovali sodomii (v katolické Církvi jako těžký hřích zakázanou). Právníkům, pokud v oněch dobách přijímali peníze jako úplatek a zaplacení deliktů, zločinů. Prostitutkám (a také v době rozkladu Římské říše hojným prostitutům), protože se dopouštěli a chtěli dopouštět těžkého hříchu – smilstva.

V onom "chtěli dopouštět" se zároveň skrývá nebezpečí zavržení: neochota litovat svého hříchu. Lítost a víra v Nejsvětější Trojici je potřebná pro spásu. Zde není výmluva – a ani osočení zde nesmí být – z neschopnosti "osobní", "biblické" víry; z nedostatku jistě povinné lásky k Bohu Otci, k Ježíši Kristu a k Duchu Svatému, jejíž absence vede věřícího k "dokonalé lítosti". Stačí ovšem tzv. lítost nedokonalá, můžeme ji nazvat "senekovskou" – stoickou či lítostí aktuálně nevěřícího: lítost, že nejednáme tak, jak je přikázáno v Desateru a v Přikázání lásky, v přikázání Církve,a zvláště v přikázání hlasu svědomí.

Po hrdinném činu Jana Opletala a dalších studentů dne 17. listopadu v roce 1939, následného uzavření českých vysokých škol německými okupanty a odvlečení studentů do určité formy koncentračních táborů v tzv. totálním nasazení, můžeme k profesím, které neměly přístup k přípravě na svatý křest, jenž vysvobozuje z pozemského i posmrtného pekla, či k odmítnutí svátostného rozhřešení a svatého přijímání (nebo dokonce povinnosti odejít spolu s katechumeny přede "mší svatou") můžeme připojit ještě profesi žurnalistů.

Nejedná se pouze o novináře, režiséry a kameramany, kteří se před Trojjediným Bohem a před českým a slovenským národem provinili. - Zastupují další novináře – kéž by to nebyla většina – a mohou být častěji i korupčně přepláceni za účelem šíření pomluv a nactiutrhání, aby sloužili království lži a nenávisti na této zemi až k okamžiku smrti.


Takové sdělovací prostředky – i kdyby by v nich bylo deset spravedlivých – je třeba nazvat pravým jménem jako dezinformační. Již v tomto slově – "zcestná informace" je uložena jako dědičný hřích ona, kterou řekl had v Ráji prvním, kdo svobodně po jeho pokoušení zhřešili: "Budete jako Bůh"...a přitom Bůh chce, abychom byli Jeho věrným obrazem!

Lze se s nadějí domnívat, že většina těch, kdo se zabývají prací v médiích, sdělovacích prostředcích, jsou lidé ušlechtilí, šířící touhu po Království Trojjediného na této zemi. Mnozí z nich pracují zadarmo. Vezměme si kolik bloggerů, youtuberů, twitťáků, facebookmakerů, webmistrů případně pouhých adminů přičinlivě šíří svůj osobní, s pokorou přiznávaný nepatrný podíl, na službě pravdě a lásce v naší české kotlině!

K tomu můžeme přičíst "media", která jsou "cool", která mají i miliony českých či slovenských čtenářů nebo posluchačů; dělníci na jejích počítacích strojích jsou placeni, ale ne jidášskými stříbrňáky.

V reakci na zvrhlou žurnalistiku volají ti, kdo jsou před národem zodpovědni prosadit Desatero, Přikázání lásky, hlas svědomí, hlas světců a mystiků, jak by dnes mohl napsat filosof Platón - křesťanské právo šarija nad svými kolegy, kteří se těžce provinili proti normám lidskosti, humanismu, zaznívá sílící volání po novém kodexu žurnalisty, jak byl připraven již v devadesátých letech – a potlačen a nahrazen současným: děravým.

Jaké hlavní body by měl obsahovat?

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, nemá urážet – jak píše světec v jedné z novozákonních epištol, vládce, který nám byl Bohem dán: v případě České republiky především prezidenta a premiéra.

Světec píše, že naopak křesťané se podřizují každému zřízení jako od Boha danému – i když mohou snít o demokracii, monarchii, vládě pevné ruky či naopak - ti na cestě - po kapitalistické anarchii. O komunismu již není potřeba snít, jak řekl vtipně při výslechu na StB Otec Josef Zvěřina: ten v katolické Církvi máme už dva tisíce let v našich klášterech a monastýrech a naši odloučení bratři a sestry v monastýrech.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, má smýšlet pravdivě – hledat Boží království – a pravdivě se vyjadřovat.


Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, odmítá mzdu za svou práci, pokud by nabízené peníze byly korupční – úpadkem, a to se týká především mzdy za pomluvu, nactiutrhání a lež.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, nechává na sebe působit jedinou cenzuru: a to je cenzura při modlitbě před započatou prací žurnalisty: pak před prací, během ní a po ní nebude naše svědomí laxní, bloudící, úzkostlivé či dokonce ochotné slyšet "hlasy" – v tomto případě nikoli v psychické, ale v duchovní nemoci, jíž je naslouchání démonům chtivost slávy, kariéry, peněz, výhod nenávisti, závisti, smilstva etc. etc.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, vyznává víru ve svém povolání. To neznamená vnucování víry či neapoštolské chlubení vírou "v sobě". Z modlitby před prací vyplývá, že píšeme o událostech politického, ekonomického, společenského dění v Duchu Božím, a pod zorným úhlem věčnosti. Samozřejmostí pak je uvážlivé, moudré zhodnocení situace a především ukázání směru, pokud se nejedná pouze tzv. nestrannou žurnalistiku, v níž je propagováno "odosobnění pisatele". Na ni se ovšem vztahují slova z Apokalypsy: "Nejsi horký ani studený...vyvrhnu tě ze svých úst".

Nadto i ve zprávě,v níž nezaujímáme navenek postoj, se duchovně náš postoj šíří. Proto je tolik potřebné pečovat o čistotu srdce, svědomí a myšlenek před počátkem a během psaného či mluveného projevu.

Samozřejmostí by mělo být – pokud je posvátné jméno Boží psáno, psát jej s úctou s velkým písmenem.

To se týká první části Ježíšova přikázání lásky v žurnalistice.

Ke druhé části:

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, se s úctou vyjadřuje o každém bližním, ať s ním souhlasí či nikoli. Zásadně nepoužívá vulgární slova (Doporučená četba Chata v Jezerní kotlině a podobné knihy). A to i v citaci.

Ctí práva a povinnosti bližního, duchovní, společenské, osobní. Ctí jeho soukromí a názory – hledání cesty Ducha Trojjediného Boha.

Proto ctí jeho psaná a mluvená slova: nechává je zaznít "bez cenzury", tak aby vyniklo jeho hledání Boha a aby i osoba nepřítele vedla k úctě vůči němu jeho další nepřátele.

Trojcestí vede od Desatera, Přikázání lásky, přikázání církevních a od slov katolických světců a mystiků:

Jedna cesta do nebe – v případě novinářů po ní bezesporu jdou novináři- mučedníci pro Ježíše a Jeho Církev, pak ti, kdo ve svém povolání žijí svatým životem a podle toho samozřejmě i působí ve své profesi.


Cesta do očistce, jak jej vidíme například v dílech Mistra Hieronyma Bosche. Každý trpí tím, čím na zemi hřešil – a zemřel ve svých hříších.


Do pekla: kdo hřešil proti Duchu Svatému. V nebezpečí tedy je ten, kdo šířil smýšlením, vyjadřováním, skutky nenávist, vědomě a chtěně šel proti Ježíšovu přikázání lásky, se rozhodl žít pro nenávist nyní i po smrti. A to je hrozný druh, věčná smrt nesmrtelné lidské duše a příprava ke zmrtvýchvstání těla k hanbě.

Když se někteří – a pro křesťana je to hřích – dožadují ve svých nenávistných komentářích k působení českých novinářů jejich smrti, mají vlastně část pravdy. Oběma - jako každému z nás, kdo by šel cestou nenávisti vědomě naprosto vytěsňující dar konverze k Lásce - hrozí trest smrti, který ani papež nemůže "omilostnit", "amnestovat", "zrušit": trest smrti po smrti – peklo.

A "hříšníkům", které oni pomlouvají pro zde statečně přijaté očišťování se nabízí případné zkrácení očistce po smrti na cestě do nebe a jako nepatrná pozemská odměna patrně slavné znovuzvolení.


Otec Oldřich


Pomlouvač




I když si často můžeme říkat – zvláště v tomto „dušičkovém měsíci“, kdy putujeme na naše hřbitovy, k hrobům svých nejbližších - „na nebe asi nemám, asi chvilku v očistci...“, a přitom se nám mohou vybavovat okamžiky očisty na této zemi, které jsme nezvládli, kdy jsme se očišťovat od zla nenechali, anebo dokonce přispívali svým hříšným postojem k očistě, utrpení druhých nebo – u těch, kdo věří v Boha – sevřelo srdce to, že tento náš skutek, myšlenka, slovo ublížil Jemu – a to nikoli k Jeho, ale k naší očistě; pak jsme navenek jakoby klidní: „očistec...nebo snad nebe po smrti...“.

Toto „klidné“ můžeme však nazvat i „tichem před bouří“: jsou totiž chvíle, kdy si i ten, kdo proklamuje svůj ateismus, velmi silně uvědomí, že okolo něj i v něm jsou jakoby najednou probuzeny síly, které zcela jasně – a dobře - vnímá jako zlé, destruktivní, svádějící, lstivé, usilující zničit nejen jeho vztahy, i nepřiznaný vztah k Trojjedinému Bohu, k bližním, ke své duši a tělu, zničit úspěšné dílo, schopnost, psychiku...- velmi bytostně si uvědomíme v té chvílí: „Zlo existuje!“

Dokonce mnozí z nás znají patrně onen „studený“ pocit, chlad blížícího se hříchu. I v jedné z křesťanských kytarových písní zpíváme, že „hřích zebe“.

Možná někteří i zakusili hlubší pocit, vnímání přítomnosti ducha zla. Někdy i zcela fyzicky se nás může dotknout jeho blízkost, přesněji řečeno blížení se. Proto zkušení učitelé duchovního života doporučují v této chvíli ono Ježíšovo: „odstup!“ Pro pokřtěného katolického křesťana, který věří v moc Ježíšovu zaslouženou prolitím Jeho krve za naše hříchy na Golgotě, je toto slovo imperativem, který přesahuje lidský příkaz, je imperativem Ježíšovým v nás, příkazem Jeho Ducha. Nemusíme se bát. Jsme v bezpečí.

Z tohoto ovšem vyplývá, že v bezpečí v takových či podobných chvílích naprosto není ten, kdo by nebyl pokřtěný, zaštítěný mocí Ducha Ježíšova a Otcova. Nebo ten, kdo by neznal, jaké duchovní zbraně má ve svém rovněž duchovním muničním skladu. A to se můžeme obávat, že není málo těch, kdo postrádali a postrádají duchovní kněžské vedení. Proč kněžské? Protože jen platně vysvěcený kněz katolické či odloučení Církve (s apoštolskou posloupností – s posloupností Ducha Svatého) může být prostředníkem a hlavně vůdcem v rovině, která přesahuje pouhé „skutkaření“, jak by mohli právem říci odloučení bratři z protestantských církevních společenství či pouhé kázání o ospravedlnění, jak by zase mohli říci oproti tomu věřící katoličtí křesťané: věřící v moc Trojjediného Boha nad satanem, nad jeho mocí, která se v dané aktuální chvíle projevuje, zbraněmi v moci Ducha Božího.

Často vysmívaný termín „samospasitelná“, užívaný jedním z Koncilů o plnosti víry v katolické Církvi v takovéto chvíli vede ke zvážnění: Skutečně Církev se svými sedmerými svátostmi a svátostinami je plnou a nejosvědčenější „výbavou“ pro chvilky reálného duchovního boje o duši člověka mezi Trojjediným Bohem a satanem. Ten by se naproti tomu jakémukoli „duchovnímu doprovázení“ opět právem – pro jeho neúčinnost - vysmíval.

Vedení je možné a nutné pro duchovní boj. Bez vedení v bitvě – po zabití vojevůdce - jak často čteme v Písmu Svatém, boj končil: bojovníci se rozešli do svých domovů.


A v tuto chvíli nastává důležitá otázka: do jakého domova, případně do jakého zajetí odchází člověk, který jednou, vícekrát či v poslední chvíli smrtelných křečí prohrál boj o svou duši?

Nepřátelé – padlí andělé, démoni – se vracejí „do svých domovů“, pokud tak vůbec lze nazvat místo, kde místo lásky je stálá nenávist, tedy opak domova.

Duše, které podlehly se vracejí do jejich dobytého území, ve chvíli smrti do zavržení.

Líbivé „renesanční“ fráze o tom, že peklo je prázdné, že neexistuje nebo že je dočasné, je ovocem opuštění reality duchovního a tím i přirozeného života.

Pravidelně se tyto postoje ve veřejných proklamacích objevovaly a objevují (a budou objevovat) ve společnosti, která již není schopna unést svůj hřích. Ve společnosti zbavené

kontaktu s Nejvyšším; kdy v duši – třebas bychom se tisíckrát přesvědčovali, že v nás a skrze nás mluví a působí Duch Svatý – již nastolil vládu duch konzumního náboženství, zpočátku duch lidský, humánní, který ovšem záhy je schopen cenzurovat, umlčovat pod štítem tolerance druhé, a později pro své nepřátele stavět koncentrační tábory a připravovat gilotiny.

Víra posiluje člověka, připravuje jej do duchovních bojů a dává mu v nich vítězit.

Otec západního mnišství a učitel duchovního života, svatý Benedikt z Nursie, píše v Řeholi, která je připisována jeho učitelskému působení a je věrným příkladem duchovního vedení duší ke spáse:

První stupeň pokory tedy spočívá v tom,

že si mnich stále staví před oči Boží bázeň,

že si dá pozor, aby na Boha nikdy nezapomněl

a stále má na paměti Boží přikázání.

Ve svém srdci stále přemítá o tom,

že v pekle budou za hříchy hořet všichni,

kdo Bohem pohrdají,

a že pro ty, kdo se Boha bojí,

je připraven věčný život.


V každé chvíli se střeží hříchů

a špatností myšlenek, jazyka, rukou, nohou nebo svévole,

ale i žádostí těla.

Je si vědom, že Bůh se s nebe na člověka stále dívá,

božský zrak na každém místě vidí jeho skutky

a andělé je stále Bohu oznamují.“


(Řehole VII./ 10.- 13.)

O. Michael



Viatikum


znamená česky pokrm na cestu. Myslí se cesta na věčnost.

K tomuto pokrmu patří trojí svátost: svátost smíření, pokud je možné ji udělit či přijmout, svátost pomazání nemocných, v tomto případě skutečně, jak je tradičně nazývána, poslední pomazání, a přijetí těla či krve Ježíše Krista.

Cestou, o níž jde, ke přitom v úplném smyslu slova náš Pán Ježíš, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život“.

Cesta je trojí setkání s Ním v této chvíli ve svátostech, Pravda je nyní možnost odřeknout se lži. A Život je prvotina vzkříšení, přijetí Jej, který umíral, zemřel a vstal z mrtvých.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Ve své encyklice Sacramentum caritatis  píše Svatý otec Benedikt XVI. o pomoci Ježíše v síle Ducha Svatého každému z nás, který bude umírat:

Ježíš nevyslal své učedníky jen uzdravovat nemocné, nýbrž pro ně ustanovil specifickou svátost[66]Jakubův list nám dosvědčuje, že toto svátostné gesto existovalo už v první katolické obci. Jestliže eucharistie ukazuje, jak bylo Kristovo utrpení a smrt přeměněno v lásku, tak pomazání nemocných spojuje trpícího s obětí, kterou přinesl Kristus za spásu všech, aby se tak i on mohl podílet na tajemství společenství svatých a spáse světa. Spojení těchto svátostí se navíc zjevně ukazuje při zhoršení nemoci: "Těm, kteří opouštějí tento život, Církev nabízí vedle pomazání nemocných také Eucharistii jako viatikum"[67]. Na cestě domů k Otci se přijetí těla a krve Krista ukazuje jako semeno věčného života a síla vzkříšení: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den". Protože viatikum otevírá nemocnému plnost velikonočního tajemství, musí být zajištěno, aby je nemocný dostal[68]. Pozornost a pastorální péče, jež jsou nemocnému poskytovány, jistě přinášejí duchovní zisk celému společenství. Vždyť všechno, co jsme udělali pro jednoho z nejmenších, udělali jsme pro samotného Ježíše.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

    2. listopad

Památka všech věrných zemřelých


V mešním textu  Třetí mše svaté za zemřelé, která se slaví o Památce všech věrných zemřelých, čteme v  Epištole ze Zjevení sv. Jana, slova, jimiž prorok – apokalyptik svatý Jan blahoslaví mrtvé, kteří v Pánu umírají, ano, „ať odpočinou od svých námah, neboť jejich skutky jdou s nimi“. 

Odkazuje těmito slovy na Poslední soud, kdy každý bude nést ovoce toho, co konal za svého pozemského života.

Evangelium připomíná příslib Páně z velké eucharistické řeči  „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ Věčný život v blaženosti je podmíněn přijímáním těla a krve Ježíše Krista na této zemi. Proč? - Při svatém přijímání dostáváme největší podíl na vzkříšení. Kdo chodí co nejčastěji j svatému přijímání, vybral si ten nejlepší bankovní ústav, který přináší zisk věčné blaženosti. Implicitně čteme v těchto slovech i výzvu k přijetí viatika ve chvíli našeho umírání.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXXIII. neděle

Kniha proroka Daniela bývá nazývána proroctví, ve své první části, a apokalypsou ve své části druhé. Boží slovo, které bychom snad chtěli dělit podle literárních útvarů v sobě ovšem spojuje - ve svých vrstvách, které odpovídají tajemství stvoření stejně jako lidské duši - daleko bohatší literární poklad: Samotné slovo, literu, jímž je slovo Ježíšova a Otcova Ducha.

V tomto pohledu pochopíme v úryvku z knihy proroka Daniela knížectví svatého Michaela archanděla, které není duchovní paralelní strukturou pozemských knížectví, státních celků, ale jejich hlubší vrstvou, realitou, kterou mohou jednotlivé státní celky a národy prostřednictvím svých představitelů odmítnout nebo přijmout.

   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. 
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. 
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

Radost duše, srdce, přebývání těla v bezpečí – o tom zpívá svatý Žalmista jako prorok i jako ten, jemuž je Trojjediným Bohem dáno odhalit tajemství Ježíšova vzkříšení a jeho přijetí ve křtu a dalších svátostech Církve.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. 

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. 

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. 

Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast. 


Ve čtení z listu Židům slyšíme o oběti, kterou náš Spasitel Ježíše otevřel nebeskou svatyni pro nás pro všechny, kdo tuto Jeho oběť konají a její ovoce přijímají, jak nás On sám vyzval:
"To konejte na mou památku!"


   Každý jiný kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'. 
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích. 


Při Posledním soudu pominou nebe a země tak, jak jsme si je zvykli znát, zkoumat a jsme navyklí přijímat z jejich darů. Den hrůzy, vnější katastrofa z pohledu člověka, jehož život je zaměřen jen na materiální věci, jak si je navykl používat a zneužívat, může být poslední šancí k očistě, ke katarzi, kterou ovšem ve svatém Přijímání, ve mši svaté, můžeme jako oněch pět prozíravých panen slavit, a přitom být připravování beze strachu prožít poslední den a noc na této zemi, jak je známe.

Ježíš, náš Pán, už na této zemi vedl, vyučoval a varoval, aby pozval každého do společenství Církve, kde zvěstujeme smrt a vzkříšení Ježíšovo, jak čteme dnes v úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka, v Ježíšově apokalyptické řeči:


Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. 
   A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. 
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. 
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. 
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec." 

(Z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Sacramentum caritatis, art. 22/II.; ; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7651;

[66] Srov.Katechismus katolické Církve , 1499-1533

[67] Ibid. 1524

[68] Srov. Propositio 44.


Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Rozpoutalo se peklo,

a Ty sis, Ježíši, nejvíce pomlouvaný,

políčkovaný pohanskými žoldáky a výsměchem věřících židů,

nemohl zakrýt tvář:

měl jsi spoutané ruce

anebo později přibité na kříži.

Poddal ses vůli svého Otce,

který si ve chvíli Tvého utrpení a smrti

- stejně jako ve chvíli, kdy Tě vedeme na smrt,

když podléháme v pokušení,

do něhož nás "zlý duch od Hospodina" uvedl -

naopak zakryl svou Tvář:

Tebe vydal, abys ji i celé tělo a dokonce celou duši

měl odkrytou

- vždyť voláš pro spásu všech věřících a zvláště "ateistů":

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Tak vidíme na romantických obrázcích

i svého anděla strážného,

jak si zakrývá tvář,

když hřešíme

- a můžeme i slyšet jeho nářek,

když na trojcestí

- do nebe, očistce, do pekla -

jen pohybem mysli naznačíme,

že bychom chtěli chvíli setrvat v nenávisti:

a tak se začali odsuzovat k trestu smrti,

který ve chvíli našeho umírání

začne vykonávat satan,

odpůrce Tvého smířeni v Tváři,

jíž je Církev.

Amen.