sobota 15. února 2025

Volnost,...rovnost, bratrství




VI. neděle – SEPTUAGESIMA - DEVÍTNÍK


Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil s hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží.
Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát.
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům!
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení.
Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět.
Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat.
Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!"



Víme velmi dobře, jak dopadne dětská hra, když se děti ve stohu místního jednotného zemědělského konsorcia ujmou sirčiček a škrtnou.

Podobně dopadá snaha nedozrálých lidí, kteří se derou na místa, jež jim nepříslušejí a zacházejí s věcmi, které patří do rukou zkušených a zodpovědných a především zralých osobností.

Pokud se takový nezralý člověk dostane na místo, které mu nepřísluší, pak pod jeho osobnostní a odbornou infantilitou trpí poddaní.

Mnohokrát se toto odehrává v dějinách rodin, rodů, kmenů, obcí, farností, Církve a společnosti, okresů, krajů a státu, národa.

Kam s "neřízenou střelou", kam s polovzdělancem, kam s aktivním jedincem, který je schopen destruovat mnohonásobně více, než, jak se na vojně říkávalo, "rota povalečů"?

Jednoznačná odpověď zní: do školy!

Ovšem jaké.

Ne do takové, která nás učí volnosti, v níž deformovaná svoboda se stává takovou "evropskou hodnotou", že ve škole není možné pro naprostý rozklad morálky nic "mládež naději vlasti" naučit, takže budoucí polovzdělanci se stávají příčinou dalšího rozkladu vlastní svobody.

Do školy života. A tou je iniciace duše, uvedení do hloubky, nebo často spíše do reality života, jenž pochopitelně v irreálním světě "komunikačních prostředků", které jsou často příčinou ztráty schopnosti komunikovat s realitou, bývá zastřena a prohlašována za "irracionální".

Takovou školou je ta, jíž známe z knížek odvahy a dobrodružství, z letních (či zimních) táborů, z duchovních obnov a exercicií.

Jistěže z takových, které nejsou právě zatíženy a postaveny do služeb falešného světa, který volnost postavil nad lásku čili nad oddanost.

Školu "života", která dává smysl škole edukativní, vyvádějící z nevědomosti a ze tmy předsudků, musíme často obtížně hledat a pro sebe i své ratolesti odvažovat více nugetů i kilometrů pro dopravu. Výsledek této oběti je mnohonásobná odměna: volnost.

Ji poznávají děti a mládež. A současně ochranu před zotročením.

O rovnosti mezi pohlavími, o rovnosti mezi náboženstvími, kterou dokonce někteří přisuzují Boží vůli, slyšíme denně dost a dost.

Jakoby potoky krve, svištění gilotin a nářek vězněných a mučených za masonitské francouzské revoluce na konci osmnáctého století pro prosazení modly rovnosti nestačily k poučení. Jakoby se vše muselo znovu v Evropě XXI. století opakovat. Jakoby bychom se nebyli schopni poučit. Jakoby nám chyběla škola "života" a dějin.

Jakoby bychom znovu museli vidět katastrofální destrukci Církve, lépe řečeno nevěře zaprodaných církevních společenství v Evropě v přímém přenosu.

O bratrství a v duchu bratrství hovoří Boží slovo nadcházející šesté neděle po Epifanii. Svatý otec Benedikt XVI. uvedl před několika lety slovo k těm, kdo si již před jeho příchodem říkali "bratře". Slovo k blahoslavenství.


Drazí bratři a sestry,
Liturgický rok je velkou poutí víry, kterou církev koná, následujíc neustále Pannu Marii. O nedělích letošního liturgického mezidobí provází tuto cestu četba Lukášova evangelia, které nás dnes přivádí "na rovinu", kde se zastavil Ježíš spolu s Dvanácti apoštoly a kde se shromáždil velký zástup jeho učedníků a množství lidu z různých krajů, aby Ho uslyšeli. Do tohoto rámce je zasazena zvěst o "blahoslavenstvích". Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí - blahoslavení, kdo nyní hladovíte blahoslavení, kdo nyní pláčete blahoslavení jste, když budou lidé.. tupit vaše jméno - kvůli Synu člověka". Proč je nazývá blahoslavenými? Protože spravedlnost Boží způsobí, že budou nasyceni, že se budou smát, že budou za každé falešné obvinění odměněni. Jedním slovem, protože je už nyní přijímá do svého království. Blahoslavenství se zakládají na skutečnosti, že existuje božská spravedlnost, která povyšuje toho, kdo byl neprávem ponížen a ponižuje ty, kteří se povyšují. Evangelista Lukáš totiž po čtyřech "blahoslavenstvích" dodává čtyři varování: "běda vám, boháči, běda vám, kdo jste nyní nasyceni, běda vám, kteří se nyní smějete, a běda vám, když vás budou všichni lidé chválit", protože - jak praví Ježíš - věci se obrátí: poslední se stanou prvními a první posledními.

Tato spravedlnost a toto blahoslavenství se uskutečňují v "nebeském království" či "Božím království", které bude dovršeno na konci časů a které je již přítomno v dějinách. Kde jsou chudí potěšováni a zváni k hostině života, tam se projevuje Boží spravedlnost. To je poslání, které jsou učedníci Páně povoláni plnit také v nynější společnosti.

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12425




SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Epištola neděle Devítníku, jíž začíná předpostní období, vyzývá ústy Apoštola k nastoupení "sportovní" discipliny. Závodu, který probíhá v duchovním životě a je vystaven tvrdší konkurenci: ďáblu. V síle Ducha Svatého je ovšem skryto vítězství. Apoštol přivádí k pramenům, z nichž lze načerpat sílu k tomuto vítěznému zápasu

V Evangeliu slyšíme o několikerém povolání dělníků na vinici zámožného a mocného Pána. Mnohokrát jsme my i naši příbuzní a přátelé vybízení k obrácení od nečinnosti slovem: "Pojď!" - Vyjdi k obětavé službě pro Boha, pro Stvořitele, pro Ježíše Vykupitele, pro Ducha v Církvi.

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Na přední místa ve Tvém království,

Ježíši, Vykupiteli od démona pýchy,

se drali Tví učedníci, budoucí apoštolové Jakub a Jan Zebedeovi,

jejich matka se na Tebe v tomto duchu obrací.

Ty jsi přede všemi napomenul,

pokořil jsi je

a oni přijali Tvé osvobozující slovo

vysvětlující a mocí Ducha Boího v oné chvíli očišťující.

Na Tvé místo se stavěli ti, kdo Tě odsuzovali,

nepřijímali Tvé slovo a Tvou moc.

Ti, kdo nevěřili ve zmrtvýchvstání – saduceové,

ti, kdo v ně nevěří.

Ti, kdo po Tvých slovech

od Tebe odcházejícího - s hlubokým smutkem,

protože každá duše touží být spasena.

Ti, kdo Tebe zradili,

a to byl první z nich Jidáš,

který odchází a propadá sebevražednému zoufalství.

Tito nedokončili své vzděláním na rozdíl od Dvanácti

a Dvaasedmdesáti.

A rozhodli se přijmout úděl polovzdělanců,

jímž jsou temnoty vně školy života,

mimo ráj blahoslavených,

mimo ráj věřících a přijímajících Tebe skutečně

v této chvíli, v tajemství Církve.

Amen.







pátek 7. února 2025

Proroci zániku


5. neděle po Epifanii

Když Ježíš stál u Genezaretského jezera, lidé se na něho tlačili, aby slyšeli Boží slovo. Tu spatřil u břehu stát dvě lodě. Rybáři z nich vystoupili a prali sítě. Vstoupil na jednu z těch lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby trochu odrazil od břehu. Posadil se a z lodi učil zástupy.
Když přestal mluvit, řekl Šimonovi: "Zajed' na hlubinu a spusťte sítě k lovení!" Šimon mu odpověděl: "Mistře, celou noc jsme se lopotili, a nic jsme nechytili. Ale na tvé slovo spustím sítě." Když to udělali, zahrnuli veliké množství ryb, že se jim sítě téměř trhaly. Dali znamení společníkům v druhé lodi, aby jim přišli na pomoc, a ti přijeli. Naplnili obě lodě, až se potápěly.
Když to Šimon Petr viděl, padl Ježíšovi k nohám a řekl: "Pane, odejdi ode mě: jsem člověk hříšný!" Zmocnil se ho totiž úžas - a také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy. Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi." 
Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Úžas svatého Petra ve chvíli zázračného rybolovu je základním postojem člověka. Formuje lidství. Dává smysl životu. Aristotelés klade úžas do kategorie základní vlastnosti člověka - „Anthropó esti thaumazein“ - člověku je vlastní žasnout.

Ježíš, Spasitel, vede cestou záchrany svatého Petra na počátku, kdy jej zavolal od sítí k rybolovu duchovnímu, k podílu na svém díle spásy: vede jej k plnosti lidství, k úžasu.

Tento charakter povolání apoštola, v případě svatého Petra knížete apoštolů, poznamenává již od časů před narozením Ježíše Krista celou cestu přípravy na jeho příchod: filosofii pohanských národů i moudrost lidu, který si Bůh vyvolil pro příchod Spasitele.

Svatý otec Benedikt XVI. krátce před koncem svého pontifikátu navštívil římský papežský seminář. Přišel se rozloučit s kandidáty kněžského povolání slovem o povolání svatého Petra. Otevřel první epištolu Knížete apoštolů a začal podle řeckého originálního textu rozjímat její první verše, aby ukázal exkluzívní vokaci prvního papeže v souvislosti s povoláním ostatních ke kněžství: vždyť při zázračném rybolovu, jak o něm čteme v evangeliu této poslední neděle po Epifanii, se zmocnil úžas...také všech jeho společníků - nad tím lovem ryb, které chytili; stejně i Zebedeových synů Jakuba a Jana, kteří byli Šimonovými druhy.

Jednotu kněžstva – a jistě především biskupů – s papežem, vyzdvihl papež Benedikt XVI. také při zmínce o autorství prvního listu svatého Petra: úpadková forma exegeze, postižená touhou co nejčastěji hledat autora každého jednotlivého díla pokud možno odlišného od toho, jemuž bývá spis Tradicí připisován, jakoby přehlédla zmínku v samotném závěru listu, že jde o společné dílo Silvána a papeže. O učednictví svatého Silvána, které jistě - a ze strany svatého Petra záměrně - epištolu obohacuje; a tím o jeho věrném podílu na papežské „encyklice“.

Vždyť oba - papeže i jeho „seminaristu“ - sjednocuje Ježíš Kristus, jejž dnes svatý Petr při zázračném rybolovu s úžasem oslovuje: „Pane!“ - nazývá Jej Pánem svého života: Bohem.

Apoštol Petr v Ježíši Kristu nalezl Božího Mesiáše. O něm řekl později jménem budoucí Církve jako první: „Ty jsi Kristus, Syn živého Boha“Později ve svých katechezích a ve svých epištolách mluví o tom, že nás uvedl do této víry a o tom, co mu řekl Pán: „Tobě dám klíče nebeského království“ a svěřil svoje stádce po Zmrtvýchvstání, kdy mu třikrát zopakoval „Pas moje stádce, moje ovce“. Mluví také muž, který padl a zapřel Ježíše, ale kterému se dostalo milosti spatřit Ježíšův pohled, byl zasažen ve svém srdci, dostalo se odpuštění a obnovy jeho poslání. Především je však důležité, že tento muž, plný vášně a touhy po Bohu, touhy po Božím království, po Mesiáši, tedy muž, který nalezl Ježíše, Pána a Mesiáše, je také mužem, který zhřešil, padl a přesto zůstal před zraky Páně, stal se zodpovědným za Boží Církev, byl pověřen Kristem a zůstává nositelem Jeho lásky.

Úžas svatého Petra, který umocněje jeho vášeň hledat a chránit spravedlnost, touha po hledání Boha odměněná Jeho nalezením, se vtiskla do myšlení prvotní Církve: první papež byl jejím prvním prorokem a kazatelem. Těmito dvěma „literárními formami“ Ducha svatého položil zároveň základ křesťanské filosofii katolické, a proto univerzální Církve.

Filosofie z tohoto hlu pohledu, ze základní Boží perspektivy, odhaluje Boží slovo „sestoupením“ („seskočením“) z trůnu své, Boží moudrosti mezi lidi: charakterizuje ji celá historie Ježíšova nazaretského Vtělení, betlémského Narození a skrytého života do období veřejného vystoupní a působení. - Bůh přemýšlí ne jako padlý Adam, ale na jeho místě. A připravuje tak intelekt lidstva na přijetí evangelia, které teologicky naplňuje tuto předkřesťanskou filosofii jednotou filosofie a teologie v kázáních a katechezích prvního papeže.

A ukázkou druhého „úhlu pohledu“, který je vlastní zdravé, logické (kata ton Logon Theou) filosofii, je způsob, jak svatý Petr svůj úžas z moci Mesiáše, Božího Syna vkládá do výkladu situace, v níž se sociálně křesťané prvních i následujících časů nacházejí:

...svatý Petr označuje ty, kterým píše slovy „eklektois parepidemois - vyvolení žijící v rozptýlení jako cizinci“. A máme tu opět paradox slávy a kříže: vyvolení, ale i rozptýlení a cizinci. „Vyvolení“ byl titul slávy Izraele. My jsme vyvolení. Bůh vyvolil tento malý národ nikoli proto, že jsme velicí, praví Deuteronomium, ale z lásky. Vyvolení teď Petr přenáší na všechny pokřtěné a obsahem prvních kapitol je právě to, že se pokřtěným dostává privilegií Izraele, jsou novým Izraelem. Zdá se mi, že toto označení stojí za zamyšlení. Jsme vyvolení. Bůh nás zná odevždy, před naším narozením, naším početím. Bůh mne chtěl mít křesťanem, katolíkem, chce mne mít knězem. Bůh na mne myslel, hledal mne mezi miliony, mezi mnohými, spatřil mne a vyvolil nikoli pro moje zásluhy, které neexistovaly, ale protože je dobrý. Chtěl, abych byl nositelem jeho vyvolení, které je vždy také posláním, zejména posláním a odpovědností za druhé. Jsme vyvolení, a máme být vděční a radovat se z této skutečnosti. Bůh myslel na mne, vyvolil mne, katolíka, za nositele svého evangelia, za kněze. Mám za to, že se vyplatí o tom často přemýšlet a účastnit se tak faktu svého vyvolení. Vyvolil mne, chtěl mne, a já nyní odpovídám.

Možná jsme dnes pokoušeni říci: nechceme se radovat z toho, že jsme vyvolení, byl by to triumfalismus. Byl by to triumfalismus, kdybychom si mysleli, že Bůh mne vyvolil, protože jsem tak veliký. Toto by byl skutečně pochybený triumfalismus. Avšak, radost z toho, že mne Bůh chtěl, není triumfalismus, nýbrž vděčnost, a mám za to, že bychom se měli této radosti znovu naučit. Bůh chtěl, abych se narodil, v katolické rodině a poznával Ježíše již od začátku. Je to dar, být chtěný Bohem, takže jsem mohl poznat Jeho tvář, poznat Ježíše Krista, lidskou tvář Boha, lidský úděl Boha v tomto světě! Mít radost, protože mne vyvolil, abych byl katolíkem, abych byl v této Jeho Církvi, kde subsistit Ecclesia unica (subsistuje jediná Církev). Je třeba se radovat, protože Bůh mi dal tuto milost, tuto krásu poznat plnost pravdy Boží, radost Jeho lásky.


Vyvolení je slovem privilegia a pokory zároveň. Avšak slovo 
„vyvolení“ je doprovázeno výrazem parepidemois, rozptýlení, cizinci. Jako křesťané jsme rozptýleni a jsme cizinci. Vidíme, že křesťané jsou dnes ve světě nejvíce pronásledovanou, protože nekonformní skupinou, protože jsou podnětem proti tendencím egoismu, materialismu, a všech těchto věcí.

Ježíš řekl Šimonovi: "Neboj se! Od nynějška budeš lovit lidi."
Přirazili s loďmi k zemi, nechali všeho a šli za ním.

Misionáři, kteří přišli z Antiochie a z Jeruzaléma do Evropy, přišli jako cizinci. Přišli však především jako hlasatelé evangelia pokoje, usmíření, odpuštění, k němuž dává sílu víra v Ježíše Krista, který se obětoval za nás a pro nás vstal z mrtvých. Jejich poselství zvěstuje usmíření v pozemském životě a blaženost v nebeském: jejich víra je Jeho ovocem – opustili své pozemské povolání a přijali pozemsko-nebeské, přiléhavě vystižené souslovím Ježíšovým zahrnujícím jak rybolov tak i péči o spásu duší. A nadto „nechali všeho a šli za ním.“ Tato oběť lidského života přesahuje lidské schopnosti: ukazuje na Ducha Ježíšova, moc Jeho kalvarské oběti; k ní vede. Zároveň umožňuje koexistenci života na zemi s nebeským životem, v tomto případě in statu viae – svátostným, soužití s hledajícími, soužití domorodců s cizinci, které je předzvěstí nebe a stává se rozvinutím všech dosavadním mohutností duše, jež se pak zrcadlí v rozvinutí kultury každé civilizace.

Křesťané jsou zajisté nejenom cizinci. Existují také křesťanské národy, jsme hrdí, že jsme přispěli k formaci kultury. Existuje zdravý patriotismus, zdravá radost z příslušnosti k národu, který má dlouhou historii kultury a víry. Avšak, jako křesťané jsme vždycky také cizinci podobně jako Abraham, připomíná list Židům. Jako křesťané jsme právě dnes také cizinci. Na pracovištích tvoří křesťané menšinu, ocitají se v situaci odcizení. Je to div, že jedinec dovede ještě věřit a žít za takové situace. Také to patří k našemu životu. Je to forma bytí s Kristem Ukřižovaným, být cizinci, kteří nežijí způsobem stejným jako všichni, ale žijí nebo se alespoň snaží žít podle Jeho Slova uprostřed velké rozmanitosti, v porovnání s tím, co všichni říkají. Právě to je pro křesťany charakteristické. Všichni říkají: „Dělají to všichni, tak proč bych nemohl také?“ Ne, já ne, protože chci žít podle Boha. Svatý Augustin jednou řekl: „Křesťané jsou ti, kteří nemají kořeny dole jako stromy, ale nahoře; nežijí v přirozené gravitaci směrem dolů“. Prosme Pána, aby nám pomáhal přijímat poslání žít v rozptýlení a tedy v určitém smyslu jako menšina; žít jako cizinci a přesto být zodpovědní za druhé a právě tak skýtat sílu k dobru uprostřed našeho světa.

Přijetí křesťanské kultury není věcí osobního svévolného výběru: je odpovědí na povolání od Boha. Jen tudy vede cesta ke znovuzrození:

Znovuzrozeni, vykládá nauku svatého Petra podle začátku jeho první epištoly papež Benedikt XVI., – řecky anagennesas znamená, že být křesťanem není pouhé rozhodnutí mojí vůle, moje idea, že uvidím nějakou skupinu, která se mi líbí a stanu se jejím členem, sdílím jejich cíle atd. Nikoli. Být křesťanem neznamená vstoupit do nějaké skupiny, abych tam něco dělal; není to jenom úkon mojí vůle, především mojí vůle, mého rozumu, nýbrž je to úkon Boží. Znovuzrození se netýká jenom sféry vůle a myšlení, nýbrž sféry bytí. Jsem znovuzrozen, znamená, že stát se křesťanem, je především pasivum. Nemohu se učinit křesťanem, ale jsem znovuzrozen, jsem v hloubi svého bytí přetvořen Pánem. A svoluji k tomuto znovuzrození, nechávám se přetvořit, obnovit a znovuzrodit. To pokládám za velmi důležité. Nevytvářím si jako křesťan nějakou svoji ideu, kterou sdílím spolu s několika dalšími, a pokud se mi oni znelíbí, mohu odejít. Nikoli: týká se právě hloubky bytí, to znamená, že křesťanský zrod začíná Božím činem, především Jeho činem, a já se nechám formovat a transformovat.

Od chvíle, kdy křesťanská filosofie a teologie katolické Církve předala evropské civilizaci poznání jejích hlubin, kdy ji společně s Petrem zavezla svou loďkou „na hlubinu“, nastalo poslední údobí dějin této kultury a civilizace: proto je možní ji „jen“ předávat a dědit. Tím se ovšem – když si připomeneme příklad spolupráce papeže Petra s učedníkem Silvánem – jen – a právě jen tímto způsobem – prohlubuje.

Druhým slovem v listu svatého Petra je dědictví. Je to velmi důležité slovo Starého zákona, kde je řečeno Abrahamovi, že jeho potomstvo zdědí zemi, a tento příslib stále platí: Budete mít zemi, zdědíte zemi. V Novém zákonu se toto slovo stává slovem, které je určeno nám: my jsme dědici nikoli určitého území, ale Boží země, Boží budoucnosti. Dědictví je věc budoucnosti, a tak nám toto slovo říká, že jako křesťané máme budoucnost: budoucnost je naše, budoucnost je Boží. Jako křesťané víme, že naše budoucnost je naše a že strom Církve není mrtvý, nýbrž stále roste. Máme tedy důvod, abychom se nedávali strhnout proroky zániku - jak říkal papež Jan - těmi, kteří říkají: „Dobře, Církev, je strom, který vyrostl z hořčičného zrnka, rostl dva tisíce let, a nyní má svůj čas za sebou, nyní je čas jeho skonu“. Nikoli. Církev se ustavičně obrozuje, znovu se rodí. Budoucnost je naše. Existuje přirozeně také falešný optimismus a falešný pesimismus. Falešný pesimismus říká, že doba křesťanství se končí. Nikoli, znovu začíná! Falešný optimismus je ten, který nastoupil po Koncilu, kdy se zavíraly semináře a řeholní domy a říkalo se: to nic, všechno jde dobře. Nikoli. Ne všechno jde dobře. Nastává také velký úpadek, nebezpečí. Musíme se zdravým realismem uznat, že takto to nejde. Není dobré, dělají-li se pomýlené věci. Avšak, je třeba mít zároveň jistotu, že pokud Církev tu a tam v důsledku hříchů lidí a jejich bezvěrectví skomírá, současně se znovu rodí. Budoucnost patří skutečně Bohu. To je velká jistota našeho života, velký, pravý optimismus, který známe. Církev je stromem Božím, který žije navěky a nese v sobě věčnost a pravé dědictví: život věčný.

Ten ovšem začíná právě na této zemi, v této kultuře a civilizaci. Proto jej v ní musíme chránit. Chránit evropské hodnoty znamená chránit zdravé myšlení, filosofii, jak nám ji představuje ve svém zvěstování Božího slova, v teologii svatý Petr a jak ji v součinnosti s ním rozvíjí jeho učedníci “Silvánové“ až do dneška. Tím roste a sílí „domorodec“ evropské kultury i její „cizinec“. Vírou v Ježíše Krista, která je zpečetěna křtem, liturgií vrcholící slavením Svatého uprostřed svatých.

A nakonec výraz chráněni vírou - „protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc“. Nový zákon v listě svatého Petra používá vzácné slovo phrouroumenoi, což znamená: „strážci“ a víra je jako stráž, chránící integritu mého bytí. Toto slovo interpretuje především výraz „strážci“, kteří stojí u městských bran a střeží město, aby nebylo napadeno mocnostmi záhuby. Víra je tak „strážcem“ mého bytí, mého života, mého dědictví. Musíme být vděčni za tuto stráž víry, která nás chrání, pomáhá nám, vede nás a skýtá nám bezpečí. Bůh mne nepustí ze svých rukou. Jsme chráněni vírou, tím skončím.
Mluvím-li o víře, musím stále znovu myslet na onu nemocnou, která se uprostřed zástupu dostala k Ježíši, aby se jej dotkla a byla uzdravena. „Pán jí řekl: Kdo se mě to dotknul? Odpověděli mu: Vidíš přece, jak se na tebe lidé tlačí, a ptáš kdo se mě dotkl!“. Pán však ví, že existuje dotyk povrchní, vnější, který skutečně není opravdovým setkáním s Ním. Existuje však způsob, jak se jej dotknout hluboce. A tato žena, se dotkla opravdu: dotkla se nejenom rukou, nýbrž svým srdcem. Obdržela tak Kristovu uzdravující sílu, dotkla se skutečně zevnitř, vírou. To je víra: dotknout se Krista rukou víry, srdcem, a tak přistoupit k síle Jeho života, k Pánově uzdravující síle. Prosme Pána, kterého se můžeme dotýkat stále více, abychom byli znovuzrozeni. Prosme, aby nás nenechal padnout, aby nás držel za ruku a tak nás střežil pro opravdový život.


(Z Lectio divina svatého otce Benedikta XVI. v římském semináři 10. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17812;

srov. Unitatis redintegratio, 4)

O. Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Nejsi Izraelem, Ježíši - Vykupiteli a Spasiteli, očekávaný prorok,

ale Pán, jemuž Šimon Petr v úžasu vzdává hold

plného poddanství.

Děkujeme Ti za exegezi Svatého otce Benedikta XVI. pro bohoslovce

římského papežského semináře:

on nástupce papeže Petra ukazuje jeho sepjetí se svatým Silvánem,

součinnost při psaní epištoly i při misijní službě rybářů zachraňujících duše.

Povolání, víru i dědictví,

které Kníže apoštolů přijal od Tebe,

předává v nauce oponujícím falešným prorokům zániku křesťanství – Církve:

těm, kdo šíří sebelásku k Moudrosti, zdánlivou filosofii,

ukazuje Tebe ve chvíli neefektivity práce,

již promění úžas nad Tebou a Tvou zázračnou pomocí při rybolovu

- svatopetrskou první filosofií;

těm, kdo šíří sebelásku ve vztahu k Tobě, k Božímu Synu, zdánlivou teologii,

ukazuje své vyznání v Tebe u Caesareje Filippovy

spojené s přijetím slíbené služby papežského Primátu.

těm, kdo šíří sebelásku v jakémkoli ritu, jímž oslavují sebe, zdánlivou liturgii,

ukazuje svatý Petr ritus Znovuzrození,

svatý křest slavený v Tvé Oběti nejsvětější;

těm, kdo šíří sebelásku ve své pomoci bližním, zdánlivou charitu,

ukazuje papež spolu se svým písařem Silvánem

láskyplné a pozemsky nepochopitelné spojení

Tvého misionáře a později křesťana,

cizince na této zemi a současně oddaného vlastence,

ochránce svého národa před ničiteli nacionálních hodnot;

těm, kdo v roli ničitelů Evropanům říkají, že jejich život a život Církve končí,

říci, že naší smrtí pro Tebe,

začíná jejich život s Tebou.

Amen.









sobota 1. února 2025

Svátek světla "Hromnic": Vánoční setkání judaismu s Ježíšem






Dnešní den – lidově nazývaný svátek Hromnic – je po slavnosti Narození Ježíše Krista a Epifanie, Jeho zjevení Třem mudrcům – pohanům tradičně třetí největší a současně závěrečnou slavností uzavírající vánoční dobu.

Jeho název pochází z obřadu, kterým je uveden:
Na počátku mše svaté tohoto svátku se shromažďujeme u jesliček v kostele (ty mají být mimo hlavní oltář či přední část kostela).
U nich počíná cesta do jeruzalémského chrámu ve chvíli, kdy do něj svatý Josef, pěstoun Ježíšův, spolu s Pannou Marií přinášejí malého Ježíška.
Děje se tak čtyřicet dní po Jeho narození. Tak uvádí prostřednictvím Mojžíše Trojjediný Bůh ve Starém zákoně: žena je sedm dní po svém porodu nečistá. Dalších třicet tři dní má zůstávat ve svém domě a nesmí se dotýkat ničeho posvátného.
A právě čtyřicátý den musela přijít do jeruzalémského chrámu a dát knězi k oběti jednoročního beránka nebo, pokud její rodina byla chudá, hrdličku nebo holoubě. Přicházela k východní, Nikanorské bráně chrámového nádvoří a tam byla při zvláštním očistném rituálu prohlašována za čistou. Mohla se opět připojit k duchovnímu s společenskému životu svého lidu.

Panna Maria byla uchráněna prvotního hříchu, Adamovy viny. Nespadala pod “rituály” a zákon, který dal Otec jejího a svého Syna v síle Ducha Božího židům; který vložil do judaistického náboženství.
Předznamenává pokoru, přijímá Ducha pokory, kterým je již nyní prosycen její maličký syn a Syn Boží Ježíš, a podřizuje se nařízením Zákona. Tím se stává branou do nebe. Pokorou, která je pedagogií, průvodkyní do Božího království.

Proto také dnešní svátek Hromnic, nazývaný i svátkem Očišťování Panny Marie je velkým svátkem Církve, společenství nebešťanů, pozemšťanů vedených do nebe, a duší v očistci trpících, aby do nebe mohly přijít.
Je patrně prvním z liturgických svátků Panny Marie, v němž se po čtyřiceti dnech objevuje Panna Maria, po Betlémské noci, v liturgii jako tichá, ale mocná prostřednice spásy. Plna pokory, mlčí – a proroci hovoří. Prorokují o jejím Synu, o její Oběti, o jejím prostřednictví Božích darů v národě vyvolených, jímž už není judaismus, ale křesťanství.




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





Drazí bratři a sestry, dnešní liturgie nás vybízí hledět k Panně Marii, jež je po výtce "Zasvěcenou". Svatý Pavel se o Ní vyjadřuje hutným a účinným obratem, který popisuje její velikost i poslání….
...Přímo Apoštola samého se můžeme seznámit s životním stylem, který vyjadřuje podstatu zasvěceného života, inspirovaného evangelními radami chudoby, čistoty a poslušnosti. On chápe život chudoby jako záruku, že bude hlásání evangelia uskutečněno naprosto zadarmo, přičemž bude zároveň výrazem solidarity s bratřími, kteří se ocitli v nouzi. Všichni v této souvislosti známe Pavlovo rozhodnutí živit se prací svých rukou a jeho nasazení při sbírce ve prospěch chudých Jeruzaléma. Pavel je také apoštolem, který přijal povolání Boha k čistotě a daroval nerozdělené srdce Pánu, aby mohl sloužit svobodněji a oddaněji svým bratřím a kromě toho ve světě, kde měla křesťanská čistota skrovné postavení, nabídl svým příkladem bezpečné vedení. Pokud jde o poslušnost, stačí si všimnout, že plnění vůle Boží a "každodenní nával ke mně a starost o všechny církevní obce" oživovaly, utvářely a stravovaly jeho život, který se stal obětí Bohu milou. To všechno jej vede ke zvolání, zaznamenaném v listě Filipanům: "Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem".
Dalším základním aspektem Pavlova zasvěceného života je misijní poslání. Cele patřit Ježíšovi, aby - jako Ježíš - patřil všem, ba dokonce, aby se tak stalo, píše "pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé". V něm, který je tak těsně sjednocen s osobou Krista, rozpoznáváme hlubokou schopnost spojovat v sobě duchovní život a misijní poslání; v něm se obě dimenze vzájemně potřebují. A tak můžeme říci, že patří k onomu šiku "mystických budovatelů", jejichž život je zároveň kontemplativní a aktivní, otevřený k Bohu i k bratřím, aby tak účinně sloužil evangeliu. V tomto mysticko-apoštolském napětí bych rád poukázal na odvahu apoštola tváří v tvář hrozným zkouškám, včetně mučednictví, na nezlomnou důvěru založenou na slovech jeho Pána: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti". Jeho duchovní zkušenost se nám tak jeví jako prožitý převod velikonočního tajemství, které tak intensivně zkoumal a hlásal jako formu křesťanského života. Pavel žije Kristu. "Už nežiji já, - píše - ale žije ve mně Kristus" a opět "pro mě život je Kristus a smrt ziskem".


( promluvy Svatého otce Benedikta XVI. ke Dni zasvěceného života, bazilika svatého Petra 2. 2. AD 2009; zdrojhttps://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10766)

O. Vladimír Mikulica




Čtení z knihy proroka Malachiáše:

Toto praví Pán Bůh: 
    "Hle, posílám svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Pán, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte.
    Hle, přijde - praví Hospodin zástupů. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví" Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako louh, kterým se bílí. Usadí se, aby tavil a tříbil stříbro, očistí syny Leviho a vytříbí je jako zla-to a stříbro a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti. Zase bude Hospodinu příjemná oběť Judy a Jeruzaléma jako za dávných dnů, jako za minulých let." 


Mezizpěv:

Hospodin zástupů, on je král slávy! 
Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! 

Kdo je ten král slávy" Silný a mocný Hospodin, Hospodin udatný v boji. 

Zdvihněte, brány, své klenby, zvyšte se, prastaré vchody, ať vejde král slávy! 

Kdo je ten král slávy" Hospodin zástupů, on je král slávy. 


Čtení z listu Židům:

    Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. 
    Proto se ve všem musel připodobnit svým bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše:

    Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. 
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji,neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." 
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." 
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova -bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a slou-žila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. 
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně,. vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 







Není to syn Josefův!




4. neděle po Epifanii

    Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 

    Za krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. 
    Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. 
    Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. 
    Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."


    Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a 
    Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti. 

    K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě! 
    Odp. 
    Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného. 
    Odp. 
    Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem. 
    Odp. 
    Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy. 
    Odp. 

    Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
    Bratři! 
    Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. 
    Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. 
    Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. 
    Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. 
    Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. 
    Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska. 


    Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

    Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" 

    Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." 

    Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." 

    Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.


Dnešní evangelium ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše je pokračováním toho z minulé neděle. Přivádí nás opět do synagogy v Nazaretu, obce, kde Ježíš vyrostl a kde všichni znají jeho i jeho rodinu. Nyní se po delší nepřítomnosti znovu vrátil a během sobotní liturgie čte Izaiášovo proroctví o Mesiáši, oznamuje jeho naplnění, naznačuje, že se týká Jeho osoby, že Izaiáš mluvil o Něm. To vyvolá mezi obyvateli Nazareta rozruch. Na jedné straně „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“; svatý Marek uvádí, že mnozí pravili: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“. Na druhé straně však jej jeho krajané znali příliš dobře: „Je jako my – říkají. Jeho nárok, nemůže být nic jiného než domýšlivost“. „Není to syn Josefův?“, což je něco jako: co si vlastně ten tesař z Nazareta vůbec myslí?

Ano, tak se domnívají, spíše tápou: Kdo je Ježíš, kterého od dětství známe? Jedna strana synagogálního shromáždění je v úžasu nad jeho slovy vedena předtuchou: Což on není více než syn Josefův? - Druhá, více zaslepená duchem tohoto světa, klade tu samou otázku ve zlém: Není to syn Josefův? V pochybnosti nejen o Jeho božství, ale i o Jeho lidském poslání. Ježíš dává odpověď oběma stranám. Skrytou v osobě, která přesahuje Eliáše i Elizea, která jde sloužit mimo rodný kraj, i pohanům, která je vlastním lidem pronásledována. Tímto skrytým vyznáním, jež má svůj počátek v citaci ze svitku proroka Izaiáše, kterou Ježíš vztahuje v této synagoze na sebe: „Duch Páně je nade mnou!“, náš Pán implicitně vyznává: Jsem Boží Syn!

A tak, a také proto, dříve, než Pán Ježíš poprvé vstoupí do jeruzalémského chrámu, způsobí roztržku v nazaretské synagoze.

Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel. V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“.

Pilát nakonec patří k těm, kdo jej „ze skály svrhnou“: nechá jej na mediální (a korupční, jak zdůrazňuje filmové ztvárnění Pašijí od Mela Gibsona) nátlak židů ukřižovat. Mohl mít pochybnosti…, ale mohl se také domnívat – až do určité, pro svůj pozemský a posmrtný život rozhodující chvíle – že Ježíš je syn tesařův.

Pilát mohl být – jak i vyprávění evangelistů naznačují – nejprve na oné straně „nazaretských synagogálních otců“, kteří byli zaujati jeho slovy a začínali mu fandit, obdivovali jej a zpočátku by jim přišlo naprosto proti mysli se snažit jej svrhnout ze skály, vyhrožovat mu smrtí. Nakonec se i Pilát přidává na stranu satana, který ústy duší, které mu propadly, volá na Piláta, jako na příznivě nakloněnou stranu synagogy: „Ukřižuj!“

Ano, Ježíše chtějí svrhnout ze skály ti, kdo z otázky „Není to syn Josefův?“ nepokročí k vyznání: „Není! Je Mesiášem! Synem Božím!“

Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska...se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.

Vrcholná služba ve společnosti je papežství, episkopát, presbyteriát...tak tato nejvyšší, nejhlubší a nejdůležitější „profese“, povolání, ukazuje cestu k následování těm, kterým je svěřena moc být autoritou ve světě, v říši, včele každého národa, obce. Jistěže si nesmíme papežství a další služby v Církvi plést se samotnou Boží dokonalostí principu a charakteru každé takovéto jednotlivé služby. To bychom si jako ona pyšná princezna nikdy dobře v životě ani přátele nevybrali ani je po smrti nenašli.

Proto při napodobování a následování příkladu duchovní služby je každý politik, ten kdo nese zodpovědnost za Boží cestu svých bližních, postaven do podobného konfliktu – a to samotným Ježíšem a Jeho Církví – jako synagogální otcové při Jeho lektorské a prorocké službě v rodné nazaretské synagoze.

V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům. Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry, až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání.

O Vánocích jsme poznávali Ježíšovo lidství a dnešní evangelium nás zkouší, zda máme tuto víru Panny Marie. Jinak bychom dopadli jako ti, pro které skončili vánoce o vánocích. Ti jsou schopni svrhnout Ježíše ze skály svého života.

"...Sou to prostě a jednoduše vánočky (bábovky)."


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17788;

(srov. Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI. L´infanzia di Gesù,11;

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA



Nešlo Ti,

Ježíši, synu Panny Marie

a Synu Boží,

o bezkonfliktní vystupování:

nejsi vtělením humanity,

ale vtělením Boha.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

ve kterých nám ukazuje eskalaci konfliktu v nazaretské synagoze,

již působíš Ty.

Dnes ji působí Tvůj Duch:

V Evropě, kde mnozí křesťané sami snímají kříže z veřejných budov,

z úřadů, učeben a dokonce z kostelů, z míst modlitby

(nebo je dokonce na místě své modlitby ani nechtějí mít)

přichází trest za toto „svržení ze skály“:

Odstranění křížů z míst, kde je Církev

díky Tvému Duchu

zakořeněna křesťanstvím v evropské kultuře,

způsobuje uhynutí těchto kořenů:

nenesou v nás a mezi námi plody Tvého Ducha.

Pak nejsme schopni ty, kdo přicházejí jako nájezdníci

a ničitelé Tvého kříže,

přivést ke křtu,

protože se klamně domníváme, že jsme Tebe, Tvůj kříž,

zničili pod Skálou svržení:

Ty však,

syn nikoli Josefův, ale Boží,

neviditelně procházíš

jako milosrdný Soudce naším středem!

Amen.







sobota 25. ledna 2025

„Dnes“ - Kázání Ježíše Krista před rozpadem multikulturálního protektorátu

3. neděle po Epifanii

    Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. 
    Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. 
    Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: 
    "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." 
    Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." 

Dnešní liturgie nám podává společně dva oddělené úryvky Lukášova evangelia. První je prolog adresovaný jistému Teofilovi. A poněvadž toto řecké jméno znamená „přítel Boží“, můžeme v něm spatřovat každého věřícího, který se otevírá Bohu, a chce poznat evangelium.

Druhý úryvek nám představuje Ježíše, který se „v síle Ducha“ vydal v sobotu do Nazaretské synagogy. Jako dobrý člen obce se Pán nevyčleňuje z liturgického rytmu týdne a zapojuje se do shromáždění svých krajanů v modlitbě a v naslouchání Písmu. Součástí ritu je četba textu z Tóry či Proroků, po které následuje komentář. Onoho dne Ježíš povstal, aby přečetl pasáž z proroka Izaiáše, která začíná slovy: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“. Origenes to komentuje: „Nikoli náhodou Ježíš otevřel tento svitek a nalezl kapitolu, která obsahuje proroctví o Něm. Také to je dílo Boží prozřetelnosti“. Ježíš po skončení četby totiž v tichu naplněném očekáváním řekl: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“. Svatý Cyril Alexandrijský tvrdí, že ono „dnes“ stojící mezi prvním a druhým Kristovým příchodem, se pojí ke schopnosti věřícího naslouchat a zpytovat se . Avšak ve smyslu ještě radikálnějším je samotný Ježíš „dneškem“ spásy v dějinách, protože dovršuje plnost vykoupení. Termín „dnes“, jenž je velmi drahý svatému Lukášovi, nás přivádí ke kristologickému titulu, který evangelista upřednostňuje, totiž „sótér – Spasitel“. Vyskytuje se již ve vyprávění o Ježíšově dětství, kdy anděl říká pastýřům: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“.

Geografické rozpětí mezi Městem Davidovým a Nazaretem v horní Galileji nezahrnuje pouze pozemskou vzdálenost. Do této několikadenní pěší cesty patří několikeré, katechumanátně trojí, Ježíšovo putování během Jeho Velké cesty do Jeruzaléma na poslední velikonoční týden před Jeho zmrtvýchvstáním.

Dnes, v době po Jeho narození a epifanii, se ukazuje, zjevuje Jeho božství stále více odhalované v jeho lidském životě a působení, v době po Jeho křtu v řece Jordánu. V Galileji se odehrálo první sémeion, zázrak ukazující na Jeho božství při svatbě v Káni Galilejské. V Galileji pohanů, na území Neftalí, zazářilo světlo přinesené z Jeho rodiště v Betlémě. V Galileji přichází dospělý Ježíš k mudrcům v synagoze a zpřítomňuje ono „dnes“, jež zažili mudrci z Východu v Betlémě: „Padli na kolena a dali mu prorocké, mystické dary.“ V Galileji mu budoucí pastýři Církve, jak jsme četli a rozjímali minulou neděli, na svatbě v Káni uvěřili. V Něj uvěřili: V Galileji později Šimon syn Jonášův veden Duchem Otce vyznal Syna: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ - a stal se Skálou, Petrem, Církve.

V Galileji dnes mluví Ježíš uprostřed ztichlé nazaretské synagogy: mezi mudrci, lišícími se od oněch jeruzalémských. Ty přivedl už jako dvanáctiletý k úžasu, když hovořil v jejich chrámě, a k vyslovení propedeutiky rodící se křesťanské víry: „Duch svatý je nad Tebou, Ježíši!“



Tito mudrci, uprostřed Galileje pohanů, již dříve než vbrzku Jeruzalém, multikulturalismem a Řeky i Římany podmaněné zpohanštělé krajiny, klesli do židovské pýchy, která nemůže přijmout Ducha, jenž je nad Ježíšem, a tak Jej poznat a uvěřit a vyznat: „Duch Páně je nad Tebou, Ježíši, Synu Boha živého!“

Jejich pýcha je počátkem zhroucení, jež začíná nikoli od Nazareta, ale od Jeruzaléma podle Ježíšovy předpovědi roku 70 nezůstane z něj a z jeho pýchy, z pozemského chrámu našeho Pána, kámen na kameni: Ježíšovo tělo je umučeno, zabito. Třetího dne ovšem slavně vstane a Jeho chrám je obnoven: celá synagoga je pozvána do letničního shromáždění židů a proselytů o Letnicích, kdy sestoupí Ježíšův a Otcův Duch.

Jedním z těch, na které sestoupí, je i Jeho přítel, zastupující všechny přátele Ježíšovy: Theofil.

Zastupuje i všechny přátele Boží, jak nám je podává mystická tradice Církve a její dějiny: I přátele společného života, i společenství na holandském Agnetenbergu, i české Devotio moderna, i misie katolické reformace v našich zemích po periodě pýchy a rozvratu krvelačných mstitelů, kteří se dopustili půlmilionové genocidy na našem českém národě a rozšířili ji i na okolní Evropu, jejíž křesťanské kořeny se neúspěšně pokusili zničit.

Dnes“ nastala podobná situace: dcera jednoho z pastorů „galilejské Evropy“ obnovila hřích Evy s jeho následky: Tóra, jíž je náš Pán Ježíš Kristus, byla - stejně jako Korán – spálena na ohni evropského multikulturalismu a liberálního teologického myšlení novodobých Nazareťanů. Byly pošlapány zákony Evropské unie, zákony ochrany jejích hranic, s nimiž konstituování každého státního celku stojí a padá.

A Galilea pohanů, která se rozpadla postupně, po pádu Jeruzaléma, po pádu Říma i po pádu Osmanské říše a anglického protektorátu Palestiny, se aktuálně stává varováním pro Evropu dnešních dnů, kdy o rozpadu Unie hovoří již i její představitelé.

Soud nad nimi máme: kdo podal sklenici vody, kdo se ujal trpících – kdo rozlišoval mezi Bohem a satanem - kdo vyznal Ježíše a chránil Jej ve svátosti Nejsvětější, kdo z nich byl nejmenším z Ježíšových bratří - přenechat našemu Pánu.

Naším posláním a povinností je postarat se v údobí hroucení se Říše i jejích protektorátů především o pronásledované věřící v Jeho svátostnou přítomnost mezi námi, protože jen tak bude možné pro všechny potřebné připravit útočiště; postarat se nejprve o ty, kdo vírou patří s námi do jedné rodiny, postarat se pak o ty, kdo jsou hladoví, žízniví, nazí, nemocní a ve vězení.

Postarat se o biskupy a kněze: chránit jejich víru a službu. Být s nimi jedním tělem, jak dnes čteme v epištole Apoštola: Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem: Zvát je do společenství modlitby, kde projevy Ducha prohlubují víru v Jeho působení při mši svaté, při svatém proměňování.

Postarat se o rodiny: Živit se prací vlastních rukou, navzájem si pomáhat při obživě, aby manželé přijímali všechny počaté děti od Ducha Ježíšova ochotně a vychovávali je k přijetí svátostí – k osobnímu odevzdání Ježíši Kristu. Příkladem katolických rodin je nedávno zmiňovaná jedna z Anglie, jejíž rodiče i sourozenci čekají osmnáctý přírůstek.

Postavit základ svého živobytí na duchovním životě. Věnovat čas pravidelné účasti na mši svaté, adoraci, rozjímání a četbě Písma svatého a svatých knih.

Postarat se o potřebné: pronásledované, nemocné, umírající: Do duchovního života uvádět, k obrácení k Bohu ty, kteří ztratí své „akcie“, peníze, majetek, vlivné známosti.

Cvičit proto své tělo, stávat se tak odolným psychicky i tělesně. Cvičit se v odříkání pokrmů, nadbytečného sledování internetu, televize, prázdné zábavy.

Ve zbývajícím čase se věnovat apoštolátu: Starat se o rodinu a bližní.

Náš Pán Ježíš nám ve vnuknutích svého Ducha říká, že se každá chvíle může stát „dneškem“, příhodným pro naše obrácení. Každý den se může stát spásonosným dneškem, protože spása jsou dějiny, které nadále vedou skrze církev i každého Kristova učedníka. Toto je křesťanský smysl úsloví „carpe diem“: využij dne, ve kterém tě Bůh volá, aby ti daroval spásu!

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra, 27.1. AD 2013; zdroj: www.radiovaticana.cz;

Origenes, Homilie k Lukášovu evangeliu, 32,3;

Svatý Cyril Alexandrijský. srov. PG69,1241;

 srov. Závěr evangelia podle sepsání svatého Lukáše)

http://www.ceskenovinky.eu/2015/03/30/jan-campbell-abeceda-13-tydne-2015-ve-trech-castech/

http://www.ceskenovinky.eu/2016/01/19/pavel-fabini-euro-se-rozpada-menova-reforma-na-obzoru/)

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA


Když jsi dočetl úryvek ze svitku

uchovávajícího po staletí slova Evangelisty Starého zákona,

Ježíši, Hermeneuete všech dosavadních kultur a náboženství,

představil jsi mudrcům z galilejské synagogy,

to, co jí nabízí Tvá Církev – Ekklésia,

svolaná Tvým Duchem svatým:

Jeho vedení při četbě knih a Knihy knih,

při modlitbě a zpěvu v andělském jazyku,

při četbě Tradice zapsané v Ikoně,

jíž jsi Ty.

Děkujeme Ti za slovo Svatého otce Benedikta XVI.,

za slovo „dnes“,

kterým aktuálně vyjadřuje jako Tvůj hermeneut

Tradici Církve,

jíž připravuje starozákonní prorok Ezdráš,

když celé dopoledne vykládá Tóru,

kterou nyní poznává v Tobě.

Dnes hovoříš v synagoze,

podobné oné nazaretské:

v synagoze multikulturalismu

a takzvané liberální teologie,

postrádající ovšem Tvé statečné slovo.

Jí říkáš, že nad Tebou je Duch svatý a Jeho cesta kříže,

po níž Tě vedl na Golgotu

a z Hrobu vzkříšení:

voláš tuto současnou nazaretskou synagogu,

aby vstoupila do Církve,

zavčas, dokud most

mezi multikulturálním protektorátem Říše

a společenstvím v arše,

ve svatostánku Služebníka,

nad nímž je Tvůj kříž,

nebude satanem stržen.

Amen.