sobota 14. července 2018

"Duše bolí"




- tak si povzdechne jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž byla násilné provedena ateizace společnosti: zrušen kostel, církevní svátky. Mluví o nesmrtelné lidské duši. Zazní slovo toho, který se rozpomíná na svátky, které vedou ke spáse: "Dnes je (slavnost) Nejsvětější Trojice"....

I v podmínkách násilného vykořenění člověka z dějin spásy, touží po Trojjediném Bohu, vnímá svou duši, touží po jejím uzdravení. To dává jedině Bůh.





Náš Spasitel Ježíš nás tuto osmou neděli po Seslání Svatého Ducha vyučuje o důležitosti prozíravosti, která vede přes všechna úskalí a pronásledování ze strany démonů a lidí duši k Trojjedinému Bohu. A On – Boží Syn – nás na této cestě vybízí k horlivosti přesahující nakonec marné snahy těch, kdo chtěli spásu získat pro blahobyt v tomto pozemském životě.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.












LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Osmá neděle po seslání Ducha Svatého


V Epištole  svatého Pavla do Říma čteme o "Duchu Svatém, který nám přichází na pomoc v naší slabosti". On se, jak píše dál Apoštol, s naší slabostí spojuje božskou modlitbou, božským způsobem: "přimlouvá se za nás vzdechy nevyslovitelnými". Tak nám jsou odhalovány skryté záhyby nitra naší duše. Neproniknutelné stejně jako tajemství Nejsvětější Trojice, jež nám, kteří jsme Jej přijali tím, že jsme vyznali Ježíše Krista za Pána našeho života, dává volat k Bohu: „Abba! Otče!“

Mystickým způsobem – a to pevnou spoluprací udělované milosti s naší snahou -
nacházíme radost z věcí nebeských a nezávislost na věcech pozemských.

Boží láska přetváří náš život a připravuje nás pro nebeské království.

Modlíme se podle vzoru Ježíšova a v Jeho Duchu:: takto se On modlil na této zemi, takto vyjadřoval svou touhu plnit Otcovu vůli, takto byl veden Božím Duchem k Oběti. Takto Jej následujeme - očišťovaní jako hříšníci – do nebe.

Podobenství evangelia je vzato z "černé kroniky" podnikatelů starověku. Náš Vykupitel nabízí vykoupení nepoctivému správci. Usvědčuje duchovně líné tím, že představuje sílu démona nepoctivosti a energii, s jakou se mu tento podnikatel odevzdal. O to více, jak rovněž píše Apoštol na jiném místě v listu Římanům, přijme Ducha Svatého, kdo energii, kterou vkládali do života hříchu, vloží do života milosti. A ten šíří dáváním almužen potřebným.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

15.neděle v mezidobí

K obrácení se, k návratu do království Trojjediného Boha je třeba hlasatelů uzdravení, které je skryto v oběti Ježíše Krista za naše hříchy. Bůh povolával proroky ve Staré smlouvě, Ježíš, náš Spasitel volá svých Dvanáct a jejich nástupce ve Smlouvě nové, aby byli prostředníky obrácení pro každou duši, jak dnes čtemem v knize proroka Amosa.

Amasjáh, kněz v Betelu, řekl Amosovi: "Vidoucí, seber se a uteč do judské země, tam se živ a tam prorokuj! V Betelu už prorokovat nesmíš, neboť zde je králova svatyně a říšský chrám." 
   Amos odpověděl Amasjáhovi: "Nebyl jsem prorok ani prorocký učedník, byl jsem pastýř a pěstitel smokvoní. Hospodin mě vzal od stáda a řekl mi: Jdi a prorokuj mému izraelskému lidu!"

Svatý David touží po hlasu Ducha Božího, aby o Jeho milosrdenství a spravedlnosti mohl vyzpívat chvalozpěv v tomto žalmu:

Pane, ukaž nám své milosrdenství! 
Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. 
Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe. 
Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody. Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách 


Ústřední postavení Krista nalézáme, rozjímá nad chvalozpěvem Apoštola Svatý otec Benedikt XVI., v druhém liturgickém čtení dnešní mše svaté, ve slavném hymnu z listu svatého Pavla Efesanům, který začíná takto: „Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem.“ Apoštol potom ukazuje, jak se tento plán požehnání uskutečnil ve čtyřech pasážích, které začínají vždy stejným obratem, který se vztahuje ke Kristu: „v Něm“. „V Něm“ si nás Otec vyvolil před stvořením světa; „v Něm“ máme vykoupení skrze jeho krev; „v Něm“ jsme se stali dědici předem určení k tomu, abychom byli „chválou jeho velebnosti“; „v Něm“ se dostává potvrzení Ducha svatého těm, kteří přijali radostnou zvěst.

Tento pavlovský hymnus obsahuje vizi dějin, k jejímuž rozšíření v Církvi přispěl svatý Bonaventura: celé dějiny mají svůj střed v Kristu, který zaručuje novost a obnovu každé doby. V Ježíši Bůh všechno řekl a daroval, ale poněvadž je nevyčerpatelným pokladem, Duch svatý nikdy nepřestává zjevovat a aktualizovat Jeho tajemství. Dílo Krista a církve proto nikdy nezaostává, ale ustavičně koná pokroky.

Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění; v lásce nás ze svého svobodného rozhodnutí předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. To proto, aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí pro zásluhy svého milovaného Syna.

V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a rozumností: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi. A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který všechno působí podle rozhodnutí své vůle. Tak máme sloužit k tomu, aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.

Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. Duch je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. Tak se dovrší naše vykoupení, protože si nás Bůh získal jako svůj majetek, abychom sloužili ke chvále jeho božské velebnosti. 


Dnešní úryvek z evangelia podle sepsání svatého Marka o našem Pánu Ježíši Kristu, který posílá svých Dvanáct, aby po dvojicích šli a léčili nemocné duše a připravovali je na slavnost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, uvádí Svatý Otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv při modlitbě Pozdravení andělského, kterou pronesl před šesti lety, slovy svatého biskupa Bonaventury z Bagnoregia o zakladateli františkánského řádu: „Vyznávám před Bohem, že důvod, který mne naklonil zamilovat si život blaženého Františka, spočívá v tom, že se podobá počátkům růstu Církve“. ¨

Tato slova nás odkazují přímo k evangeliu této neděle, které podává, jak Ježíš poprvé poslal Dvanáct apoštolů: „Ježíš zavolal svých Dvanáct – praví svatý Marek - začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty“. František z Assisi po svém obrácení, praktikoval toto evangelium do písmene, stal se nejvěrnějším Ježíšovým svědkem, byl přidružen jedinečným způsobem k tajemství kříže a byl proměněn v „druhého Krista“, jak jej představuje právě svatý Bonaventura.
     Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. 

Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty.

Řekl jim: "Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim." 

Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je. 







(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 15. 7. AD MMXII, Castel Gandolfo; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16768;
Epistula de tribus quaestionibus, in Opere di San Bonaventura, Introduzione generale, Roma 1990, p. 29)




Otec Vladimír Mikulica






MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Poté, cos rozeslal svých Dvanáct, 

Ježíši, světiteli exorcistů,

mají Tví apoštolové navštívit a přinést osvobození od démonů

    - v tomto případě od démona podvodu, falešného účetnictví v podnikání -
takovým hříšníkům, jako je nepoctivý správce,

jehož horlivost dáváš za vzor

těm, kdo se vydali Tvou cestou boje proti hříchu.

Duše bolí

toho, kdo podvádí,

kdo lže sobě i druhým.

Do té chvíle,

než se – rukama ostiářů – apoštolů – otveřou dveře

ateismem spoutané naší mysli, citu i vůle

i na mnoho let našimi hříchy

pevně uzavřené

a svázaností uzamčené.

Zazní první slovo mše svaté katechumenů:

slovo dvojice apoštolů:

"Svazuji Tě, démone ziskuchtivosti!"

"Effatha, chráme Ducha uzdravené duše!"

Amen.

sobota 7. července 2018

Falešný prorok posvátnost ničí, Ježíš Kristus ji naplňuje




Posvátný prostor, posvátná osoba, předmět a chvíle, čas, je vždy to nejcennější a nejchráněnější, co každá zdravá společnost uchovává. Absenci této posvátné úcty a znesvěcení trestá.

Nejtragičtější následky má znesvěcování od posvátných osob. - "Komu bylo více dáno, od toho se bude více žádat!"

Ty zvláště si mají uvědomit, jak je pro ně nebezpečné začít opomíjet či zlehčovat posvátné osoby, oslovením a vztahem k Ježíši Kristu, andělům a svatým počínaje, posvátnými úkony a předměty a nakonec svým vlastním tělem konče.

Duch Svatý je Posvěcovatelem.

Činí mocí vykupitelské krve Ježíšovy svatými osoby - nesmrtelné lidské duše, živly ve svátostech Církve, předměty, které jsou vyňaty z profánního užívání a požehnány či posvěceny.
Rouhání vůči nim začínají nenápadně. Hrubost řeči, vulgarismy, zlehčování vlastní služby a osoby posvěceného služebníka Církve následuje – pokud není rázně v sebevýchově učiněna přítrž - vše posvátné i profánní zžírající ironie.

V době počínajícího úpadku církevních společenství – farních i řeholních v Evropě – si byl této obtížně léčitelné nemoci vědom bratr Roger, převor komunity v Taize, a proto na předním místě svých pravidel společného života, "Zákona Taize", ironii ve své komunitě přísně zakázal.

Její nebezpečí i stupňující se odpor ke všemu duchovnímu totiž vede k rouhání, před nímž varuje sám Ježíš, když urážky směřované na Jeho osobu vycházejí z protibožské strany, která pomlouvá Syna Božího a jsou prosazovány tím nejtěžším kalibrem: prohlašují Jej za posedlého zlým duchem. A tady vrcholí nenápadná tvrdost srdce neschopného lásky - začíná temná cesta ke hříchu proti Duchu Svatému, jak zaznívá slovo Ježíšovo proti takovým rouhačům.

V Církvi stále křesťané zažívají tyto pomluvy, když je mše svatá nazývána z tohoto protibožského postoje magií, adorace modlářstvím, posvátný služebník – papež, biskup, kněz – služebníkem satanovým. Tak se satan staví na Boží místo, jako rafinovaný napodobovatel Boha. Svatý Apoštol proto varuje korintské křesťany, že ďábel bere na sebe podobu anděla světla, osvětového pracovníka a agitátora v Církvi i mimo ni.

Znesvěcovatelé hrobů, vykrádači, tito "lovci pokladů" patřili, jak čteme o galérce "hříšných lidí města pražského", ve věznicích mezi nejopovrhovanější mezi samotnými vězni.

V Kodexu kanonického práva jsou vynášeny velké tresty nad tím, kdo by zneuctil tělo či krev Ježíše Krista.

Temná cesta, která vede k tomuto hříchu, začíná tedy již v mysli, v podlehnutí pokušení. Satan podbízí zlehčování posvátných věcí, ironii, pak přicházejí i svádění k posměchu až k "neodolatelné touze" slovem i skutkem znesvěcovat a nakonec proti Bohu a všemu božskému chrlit ve svázanosti a posedlosti ty nejsprostší nadávky.


Svatý otec Benedikt XVI. popisuje tři podněty, které vedou k postupnému odpadu od víry v Nejsvětější svátost eucharistie. V promluvě o slavnosti Božího těla na Lateráně před šesti lety řekl:

Tento večer bych spolu s vámi chtěl rozjímat o dvou vzájemně spojených aspektech tajemství eucharistie: eucharistickém kultu a jeho posvátnosti. Je třeba znovu je vzít v potaz a chránit je tak před nedávno se vynořivšími neúplnými náhledy na toto tajemství.
Nejprve úvaha o hodnotě eucharistického kultu, zvláště úcty k Nejsvětější svátosti. Tuto zkušenost budeme prožívat dnes po mši svaté před procesím, během něho a v jeho závěru. Jednostranná interpretace Druhého vatikánského koncilu tuto dimenzi penalizuje, když zužuje eucharistii pouze na moment jejího slavení. Bylo skutečně velmi důležité postavit do středu samo slavení, ve kterém Pán svolává svůj lid, shromažďuje ho kolem dvojího stolu Slova a Chleba života, živí jej a sjednocuje se Sebou v Oběti. Toto docenění liturgického shromáždění, ve kterém Pán působí a uskutečňuje tajemství společenství, si přirozeně zachovává svou platnost, ale musí být zasazeno do správné rovnováhy. Často se však stává, že podtržení jednoho aspektu vede k odmítnutí jiného. V tomto případě bylo akcentováno slavení eucharistie na úkor adorace jakožto úkonu víry a modlitby vůči Pánu Ježíši skutečně přítomnému ve svátosti oltářní. Tato nevyváženost se odrazila také na duchovním životě věřících. Je-li veškerý vztah k eucharistickému Ježíši soustředěn pouze na mši svatou, hrozí, že bude odstraněna Jeho přítomnost ze zbývajícího existenciálního času a prostoru. Takto je potom méně vnímán smysl stálé Ježíšovy přítomnosti mezi námi a s námi, konkrétní blízké přítomnosti mezi našimi domovy, jako „tlukoucí Srdce“ města, země, regionu a jeho rozmanitých výrazů a aktivit. Kristova svátost lásky má prostupovat celým každodenním životem.

Ve skutečnosti je však pomýlené klást proti sobě slavení a adoraci, jako by si vzájemně konkurovaly. Je tomu právě naopak. Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovním „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás svojí přímluvou a dále shromažďuje naše duchovní oběti, které přináší Otci.

V této souvislosti bych rád poukázal na zkušenost, kterou budeme společně prožívat dnes. Ve chvíli adorace jsme všichni na téže úrovni: klečíme před svátostí lásky. V eucharistickém kultu je sdruženo všeobecné i služebné kněžství. Je to velmi krásná a významná zkušenost, kterou jsme vícekrát prožili v bazilice svatého Petra a také v nezapomenutelných vigiliích s mládeží, připomenu jen Kolín, Londýn, Záhřeb a Madrid. Všem je jasné, že tyto momenty eucharistického bdění připravují na slavení mše svaté, připravují srdce na toto setkání, aby bylo ještě plodnější. Stanout mlčky a dlouze před Pánem přítomným ve svátosti, je jednou z nejvíce autentických zkušeností našeho bytí Církví a je komplementárně doprovázeno zkušeností ze slavení eucharistie, naslouchání Slova Božího, zpěvu a společného přijímání Chleba života. Komunikace a rozjímání od sebe nelze oddělovat, jdou pospolu. Abych mohl doopravdy komunikovat s nějakou osobou, musím ji znát, umět stát mlčky vedle ní, naslouchat jí a s láskou na ni hledět. Pravá láska a pravé přátelství žijí stále touto vzájemností pohledů, intenzivního výmluvného mlčení, naplněného respektem a úctou, aby setkání bylo prožito hluboce osobně a nikoli povrchně. Bohužel, chybí-li tato dimenze, může se z naší strany i samo svátostné přijímání stát jen povrchním gestem. Avšak v opravdovém svatém přijímání, připraveném rozmluvou modlitby a života, můžeme Pánu sdělit důvěrná slova jako např. ta, která za okamžik zazní v responsoriálním Žalmu: „Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno“.

Nyní bych rád přešel ke druhému aspektu: posvátnosti eucharistie. Také zde jsme v nedávné minulosti zaznamenali určité nepochopení autentického poselství Písma svatého. Křesťanská novost týkající se bohoslužebného kultu byla ovlivněna určitou světskou mentalitou šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je pravdou a stále platí, že střed bohoslužebného kultu už nespočívá ve starozákonních ritech a obětech, ale v Kristu samotném, v jeho osobě, v jeho životě a v jeho velikonočním tajemství. Z této zásadní novosti však nelze vyvozovat, že posvátnost už neexistuje, nýbrž že nalezla své dovršení v Ježíši Kristu, vtělené Boží lásce. List Židům, který jsme slyšeli tento večer ve druhém čtení, hovoří právě o novosti kněžství Krista, „velekněze budoucích hodnot“, ale neříká, že kněžství zaniklo. Kristus „je prostředníkem nové smlouvy“, ustanovené v jeho krvi, která „očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků“. Nezrušil posvátnost, ale naplnil, zavedl nový bohoslužebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem stále používá znamení a obřady, které přestanou až na konci, v nebeském Jeruzalémě, kde už nebude žádný chrám. Díky Kristu je posvátnost opravdovější, intenzivnější a - stejně jako u přikázání – také náročnější! Nestačí dodržovat rituály, ale je zapotřebí očišťovat srdce a nasazovat život.

Rád bych také zdůraznil, že posvátnost má výchovnou funkci a její zmizení nevyhnutelně ochuzuje kulturu, zejména formaci nových generací. Pokud by například ve jménu sekularizované víry, která už nepotřebuje posvátná znamení, bylo zrušeno toto městské procesí Corpus Domini, byl by duchovní profil Říma „zploštěn“ a naše osobní i kolektivní vědomí oslabeno. Anebo pomysleme na nějakou maminku a tatínka, kteří by ve jménu víry zbavené posvátnosti odňali svým dětem všechny náboženské obřady. Nakonec by tak přenechali volné pole četným náhražkám konzumní společnosti, jiným obřadům a znamením, které by se snadněji staly modlami. Bůh, náš Otec, takto s lidstvem nejednal. Poslal na svět svého Syna, nikoli aby posvátnost zrušil, nýbrž naplnil. Toto poslání vyvrcholilo na Poslední večeři, kdy Ježíš ustanovil svátost svého Těla a své Krve, památku velikonoční oběti. Zaujal tak místo starozákonních obětí, ale učinil to v rámci určitého ritu, který svěřil apoštolům, aby jej zvěčnili jako svrchované znamení pravého Posvátna, kterým je On sám. S touto vírou, drazí bratři a sestry, slavme dnes a každý den tajemství eucharistie a adorujme ho jako střed svého života a srdce světa.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Sedmá neděle po seslání Ducha Svatého


Svatý Pavel – prorok, píše v Epištole: Dejte své údy do služeb spravedlnosti k posvěcení. Vyzývá k tomu nás, kteří jsme byli Ježíšem v Církvi osvobozeni v modlitbách katechumenátu, pokřtěni, a tak zasvěceni Ježíši jako jeho služebníci a nakonec přátelé. Každý návrat ke svému sobeckému životu je zradou tohoto přátelství. Přináší smutek z odloučení – život ve hříchu. Proroci v Církvi odhalují tuto zpronevěru a ukazují cestu k usmíření s Trojjediným Bohem.


Posvátný strom poznání dobrého a zlého byl v Ráji znesvěcen neposlušností Adama a Evy. Pomluvou satana – hada.

Náš Pán a Vykupitel Ježíš Kristus podává v Horském kázání, v podobenství o stromu, který nese dobré ovoce, zároveň i prorocké slovo: Kdo z mých učedníků neponese dobré ovoce bude odřezán jako neplodná větev, uschne a skončí v plamenech ohně.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

14. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy proroka Ezechiela slyšíme slovo proroka vyznávající, že veškerou sílu k božskému posátnému poslaání má od Ducha Božího:

   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a praví: 
   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok." 


Výsměch boháčů a rouhání pyšných vede k nejefektivnější obraně vůči nim i k útoku předznamenávajícím vítězství nad tím, kdo je takto duchem zla spoutáván: k modlitbě, jakou je i tato, tradičně připisovaná svatému Davidovi:

Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje

Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů. 
Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje. 
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných. 

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům dosvědčuje Boží, svatodušní péči, o setrvání Božího služebníka – proroka, na cestě pokory a posvátné úcty ke svěřenému poslání i ke svěřeným duším a prostředkům jejich spásy, daných Trojjediným Bohem.

Bratři! 
Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti." 
    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. 

Slova evangelia podle sepsání svatého Marka popisují počátek – v myslí "mnoha lidí" – rouhání vůči Ježíši Kristu, vítězi nad satanem: "pohoršování se nad Ním":

    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze. 
    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním. 
    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. 




(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Corpus Domini, bazilika svatého Jana na Lateránu 7. 6. AD MMXII: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16563)




Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Nyní, po svatém Přijímání, vstoupila do duše i těla síla, 

síla Tvého Ducha,

Ježíši, sílo života věčného.

Temnota, temné duše,

ti, kdo milovali úplatek, peníze více než spásu své duše,

volali u Pilátova soudního dvora:"Ukřižuj!"

Boží světlo vycházelo z Tvého těla:

V tu chvíli Tvé tělo,

které bylo odsouzeno k mučení a hrozné pozvolné smrti na kříži,

neslo v sobě tuto zář Ducha vzkříšení.

Proto každý křesťan – pneumatoforos – jenž v sobě stále nosí Tvého Ducha,

může nyní po znovuzrození z vody a z Ducha Svatého

a svatém Přijetí Tebe

spolu se svatým Prvomučedníkem volat:

"Vidím nebesa otevřená a Tebe, Syna Božího po Otcově pravici!"

Nyní jsi naplnil posvátné:

tělo a duši hříšníka,

jemuž jsi odpustil.

Chráníš jej před těmi,

jimž odpustit nemůžeš:

před falešnými proroky,

kteří svou duši znesvětili

svatokrádeřným rouháním.

Již nechtějí přijmout Tvé milosrdné odpuštění:

blaženost posvátna:

nebe.

Amen.

sobota 30. června 2018

Pohřeb hříchu






Tato šestá neděle po Seslání Svatého Ducha nás svými čteními vede k pravému smyslu našeho života, kterým je znovuzrození z vody a z Ducha Božího, k osvícení, k fótismatu, v němž Duch změní zcela pohled na sebe, svět, na svěřené dary, na životní cíl.
Nastává – postupná či zvláště u světců - radikální "metamorfóza duše". Ta dřív mohla být jakoby bez "morfé", bez tvaru, bez formace, kterou dává cílevědomá cesta výchovy - a po opuštění dětských let – sebevýchovy.
Obrácený, znovuzrozený člověk, čerpá sílu k této proměně zásadně z Boží síly. Po přijetí svatého křtu touží pravidelně přistupovat ke svátostem Církve, které jediné jsou pro věřícího ve vzkříšení Ježíše Krista a v Jeho přítomnost ve všech svátostech zárukou spásy.

Proto je třeba se znovu věnovat zamyšlení nad prvotním, dědičným Adamovým hříchem: bez tohoto mysteria iniquitatis nebudeme poznávat velikost Boží ve svém životě – začali bychom se nad Něj vyvyšovat – ani nebudeme vnímat velikost naší vzdálenosti od Něj: začali bychom se od Nejsvětější Trojice, v jejíž jméno jsme byli pokřtěni, uvedeni do přítomnosti Trojjediného – vzdalovat a strádat na duši, na psychice i na těle.

Svatý otec Benedikt XVI. v květnu tohoto roku napsal v jednom ze svých dopisů, jak se vzdálenost od Boha, život v dědičné vině, život bez svatého křtu, nebo jeho popírání, popírání reality dědičného hříchu Adamova, projevuje v současné Církvi a společnosti: jak vede ke zkáze. Píše:

"a) Velmi snadno se zapomíná na skutečnost prvotního hříchu a dochází se k naivním formám optimismu, které ve skutečnosti nezjednají spravedlnost.
b) Pokud je „ordo naturalischápán jako celek, který je dokonalý v sobě samém a nepotřebuje evangelium, vzniká nebezpečí, že to, co je ve vlastním smyslu křesťanské, bude vypadat jako nadstavba, která je nadřazena přirozené lidskosti a v posledku je vlastně zbytečná. Skutečně si vzpomínám, že mi byl jednou představen návrh jednoho dokumentu, který obsahoval v závěru formulace, které byly zcela určitě velice zbožné, ale veškerá argumentace nejenom nezmiňovala Ježíše Krista a evangelium, ale ani Boha, což vyvolávalo dojem jejich zbytečnosti. Zřejmě se mělo za to, že lze vytvořit čistě racionální řád přirozenosti, která však tak striktně racionální není, a na druhé straně hrozilo, že bude kladeno do oblasti čirého sentimentu to, co je ve vlastním smyslu křesťanské. Zřetelně se tady ukazuje mez každého pokusu chápat „ordo naturalis“ jako do sebe uzavřený a soběstačný řád. Otec de Lubac se ve svém díle „Surnaturel“ pokoušel dokázat, že samotný Tomáš Akvinský, ke kterému se onen návrh také odvolával, ve skutečnosti nic takového neměl na mysli."



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.







LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Šestá neděle po seslání Ducha Svatého

Epištola připomíná tradiční formu slavnosti znovuzrození. trojí ponoření do křestní vody – smrt, pohřeb starého člověka a vystoupení z vody, pomazání svatým olejem Ducha Božího: přijetí síly Ducha k boji proti následkům hříchu Adamova.

V Evangeliu o zázračném rozmnožení chlebů poznáváme Ježíše plného lásky k poutníkům z dalekých míst, kteří nyní – po Boží slově a uzdravení duše i těla - potřebují posilu a odpočinek. Událost, která je předzvěstí proměňování při mši svaté Poslední večeře a každé mše svaté po Letnicích, zároveň představuje život přirozenosti, ordo naturalis, který užívá chléb zázračně. Proměňuje pro ty, kdo se vydali cestou osvícení Duchem Božím i pozemské dary,, proměňuje "ordo naturalis" – jako ve chvíli zmrtvýchvstání bude Ježíšovo pozemské tělo svědectvím o plném průniku Božího světa do "pozemského". Pro ty, kdo dosud hledí na zem anebo hledí na Ježíše "vzhůru" – pro ty, kdo by Jej hledali jen v duchovní sféře, v "oblacích".
Jednota pohledu na Ježíše zmtvýchvstalého, jejž rovněž předznamenává zázračné proměnění chlebů, otevírá život po pohřbu našeho živoření.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

13. neděle v mezidobí


Čtení z knihy Moudrosti zdůrazňuje základní cíl člověka, který je podmíněn nesmrtelností lidské duše: přijmout spásu danou zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem ve svatém křtu.

    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá.
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.

Svatý David zpívá v žalmu o vyvedení své duše z podsvětí.
Později, o Letnicích, při nichž se zrodila Církev, svědčí svatý Petr právě o víře krále Davida ve vzkříšení lidských těl, v nesmrtelnost lidské duše:
Chci tě oslavovat, Hospodine,
neboť jsi mě vysvobodil.

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou rado-vali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli.

Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot.

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky!

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům dvatý Pavel nese v době dar křtu: Duch Ježíše Krista, který se s velkou láskou stará o hladovící a unavené katechumeny.

Bratři !
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky.
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby.
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.'
V evangeliu podle sepsání svatého Marka čteme o dvojím zásahu Ježíše Krista, plného moci Ducha Svatého, do "ordo naturalis". O uzdravení těžce nemocné ženy a o vzkříšení malé dívky.

Žena trpící krvotokem, kterou Ježíš uzdraví, se Jej s vírou dotkne – lemu Jeho roucha. A je uzdravena.

Naproti tomu budoucí svědkové vzkříšení jsou schopni se posmívat.

Ježíš – náš Pán – v této praktické dvoukatechezi učí přijetí svatého křtu: nejprve je třeba uvěřit, jako věřila nemocná žena či otec umírajícího děvčátka, pak je možné – až po této cestě, kterou nás dnes Ježíš zástupem toužících i pochybujících provází – přijít na místo, kde nám dá poznávat tajemství svého i našeho budoucího zmrtvýchvstání.

    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj.
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se do-tknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena.
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?"
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustra-šená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu.
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) své-ho neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?"
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi.
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naří-kají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu.
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst.


( Z dosud nepublikovaného textu Svatého otce Benedikta XVI. napsaného 12. 5. AD MMXVIII ;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=27644)




Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Přišels mezi nemocné dědičným hříchem Adamovým,

Ježíši, podivuhodně rozmnožující chléb na břehu Genezaretského jezera -

a rozmnožuješ i nyní v mysteriích Církve dar "ordinis naturalis" – chléb.

Tak proměňuješ duši každého z nás,

přijímajících "novou zemi":

nový řád přirozenosti, očišťovaný Tvou smrtí na kříži a Tvým zmrtvýchvstáním,

naplňující nás tímto Duchem zahlazení hříchu Adamova i osobních ve svatém křtu.

Tak jsi zasáhl, Ježíši, do světa:

potvrdils, že jsi jeho centrem,

centrem jeho řádu přirozenosti,

který jsi očistil a spojuješ s Boží milostí.

Proto bez Tebe – i dosud neočištěná duše – nemá svůj střed, svůj cíl.

Kdo by hovořil o přirozených věcech bez vztahu k Tobě, k Otci a k Duchu Božímu,

tápe.

Jde ke smrti.

Tys přišel, abys nás přivedl ke slavnosti pohřbu našeho hříchu:

ke křestnímu ponoření do temné noci,

v níž jen Ty jsi a můžeš být světlem světa.

Amen.

sobota 23. června 2018

Prorocké kněžství svatého Jana Křtitele





Slavnosti apoštolské dvojice, svatého Petra, prvního z apoštolů, papeže, a svatého Pavla, prvního z apoštolů, misionářů, předchází dnešní nedělní oslava prvního z proroků Starého i Nového zákona, svatého Jana Křtitele.

Byl přímo "kanonizován" samotným Ježíšem, který jej prohlásil za největšího proroka a za největšího z těch, kdo se narodili z ženy, za nového Eliáše, za hořící a zářící světlo.

Tradice Církve předává ve vyprávěních evangelistů i samotného Ježíše celý jeho životopis. Doslova: od početí až po mučednickou smrt, před níž odkazuje ve své "závěti" svým vlastním učedníkům, aby se stali následovníky Božího Beránka, Ježíše.

Svatý Jan Křtitel je výjimečným učitelem odevzdanosti, zasvěcení Ježíši Kristu. Učí nás v předjímání obětní smrti Ježíšovy na kříži a Jeho zmrtvýchvstání, jak se s Ním spojit, jak se učit Bohu Otci prostřednictvím Jeho Syna odevzdávat, zasvěcovat, a to v nejvyšší možné rituální formě, v níž se duše naplňuje mocí Svatého Ducha.

Je učitelem křesťanské mystiky:
Říká: "Já se musím umenšovat, Ježíš ve mně má růst!" - toto tajemství zasvěcení, vrchol všech pohanských a židovských kultických obětí, vyjadřuje pak svatý Pavel slovy: "Již nežiji já, ale žije ve mně Kristus!"

Na tuto oběť obětí ukazuje svatý Jan Křtitel, když při prvním, předsvátostném setkání s Ježíšem před Ním i před všemi přítomnými vyznává: "Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa!"

Prorokuje o Ježíšově zasvěcení Otci, prorokuje o Duchu Svatém, v jehož síle přichází Ježíš křtít. - Prorokuje o vrcholu svého – svatojanského křtu k přípravě na odpuštění hříchů, který vrcholí křtem Ježíšovým ve jménu Nejsvětější Trojice, v němž jsou golgotskou krví našeho Spasitele "snímány" z každé duše hříchy, které nás učí svatý Jan ve svých nekompromisních kázáních vyznávat.





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Slavnost Narození svatého Jana Křtitele – pátá neděle po seslání Ducha Svatého



V Epištole  slyšíme dnes slova proroka Isajáše, která ovšem jako vrcholící prorockou tradici svatý vyznává Jan Křtitel o sobě, a tím i o tom, jehož je ohlašovatelem a předchůdcem: o Ježíši, který je více než "ten" Prorok; o tom, kterého nám svatý Jan přišel představit v tajemství Nejsvětější Trojice svým křtem, svými prorockými kázáními, jež na něho odkazovala, a nakonec zpečetit svou obětní mučednickou smrtí pro Něj pro nekompromisní postoj k cizoložství pozemského vladaře. Toto jsou ta slova, celoživotně vyřčená Janem o Ježíšovi -  znějí: "Jsi mým služebníkem, neboť na tobě se proslavím!"
.
V Evangeliu je svatým Lukášem - rovněž prorocky - popsáno narození svatého Jana Křtitele: Bůh zasáhl podivuhodně při jeho početí v lůně Alžbětině, zasáhl při jeho setkání, - kdy byl ještě v lůně své matky - s Ježíšem při setkání těhotné Panny Marie se svatou Alžbětou, zasáhl zvláštním způsobem k prolomení tradice o jménu, které se stane křestním: Jeho otci Zachariášovi je zjeveno toto tajemství. Proto na tabulku píše o tom, že je tradice převzetí jména jeho syna po pozemské otcově linii přerušena: "Bude se jmenovat Jan!"

Tak Janovo narození ohlašuje vykoupení z moci Zákona judaismu a všech obětních ritů, vykoupení z moci hříchu.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Slavnost Narození svatého Jana Křtitele



V prvním čtení z knihy proroka Izaiáše je prorocky – svatým Izajášem - řečeno o svatém Janu Křtiteli, že shromáždí Izrael opět k Bohu: svatý Jan jej shromažďuje na břehu Jordánu - a všech křestních řek a pramenů - nyní v Církvi jako nový Boží lid, křesťany: předává tajemství dané Ježíšem ve všech národech jako přímluvce.

    Slyšte mě, ostrovy, dejte pozor, národy, které jste v dáli! Hospodin mě povolal od matčina lůna, již v mateřském životě nazval mě jménem. Z mých úst udělal nabroušený meč, ve stínu své ruky mě ukryl. Ukoval mě v zaostřený šíp, ve svém toulci mě schoval. Řekl mi: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou." 
    Já však jsem pravil: "Nadarmo jsem se namáhal, naprázdno, zbytečně jsem strávil svou sílu. Mé právo je však jistě u Hospodina a má mzda u mého Boha." 
    Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. 
    Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. Řekl mi tedy: "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země." 



"Chválím Tě, že jsem vznikl tak podivuhodně," vyznává svatý David. Více než o sobě, o Mesiáši Ježíšovi, pro nějž se později bezprostředně stal znamením podivuhodného početí syn Zachariáše a Alžběty z Ain Karím, aby ukázal tajemství každého katolického křtu, znovuzrození ve jménu Ježíšově.


Hospodine, ty mě zkoumáš a znáš, ty víš, když sedám i když vstávám. Poznáváš mé myšlenky již zdálky; ať jdu nebo ležím, ty to určuješ, všímáš si všech mých cest.


Tys přece stvořil mé ledví, utkal jsi mě v lůně mé matky. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně, úžasná jsou tvoje díla. 


Dokonale znáš mou duši, má podstata ti nezůstala utajena, když jsem byl tvořen v skrytu, spřádán v hlubinách země. 



Svatý prorok Izaiáš, svatý král David - a nakonec již přímo svatý Jan Křtitel – ukazují svým životem a svými slovy na Ježíše, na Jeho oběť za naše hříchy, svou obětí pro Něj, jak slyšíme v kázání svatého Pavla. Tím odhaluje i počátek jeho oběti pro Ježíše v dnešním druhém čtení ze Skutků apoštolů.

Pavel řekl: 
   "Bůh dal praotcům za krále Davida, o němž vydal pochvalné svědectví: 'Nalezl jsem Davida, Jesseova syna. Je to muž podle mého srdce. Ten vyplní všechno, co budu chtít.' Z jeho potomstva Bůh podle zaslíbení vyvedl Izraeli jako spasitele Ježíše. Před jeho příchodem hlásal Jan všemu izraelskému lidu křest obrácení. Když Jan svůj úkol končil, říkal: 'Já nejsem ten, za koho mě pokládáte. Ale po mně přijde ten, kterému nejsem hoden zout opánky z nohou.' 
   Bratři, kteří pocházíte z Abrahámova rodu, i vy, kdo se bojíte Boha! Nám bylo posláno slovo o té spáse." 


V evangeliu svatý Lukáš zachycuje svědectví – stejně jako ve Skutcích apoštolů, které jsme právě četli - o svatém Janu Křtiteli. O jeho narození, podivuhodném Božím zásahu při ritu obřezání a nakonec o jeho životě na poušti, který předjímá jeho poslání: Být hlasem na poušti, který svým životem, svou obětí pro Ježíše, dosvědčuje, že Ježíš je Slovo, Logos Boží, Boží Syn, přicházející jako Obětník i Obětina: naplnění obětí Janova otce Zachariáše.

Svatého Jana Křtitele a jeho následovníka, "prvního z kněží" kanonizovaného jako jejich patrona, svatého Jana Maria Vianneye, dal za vzor Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí, kdy on, papež, rovněž svatojansky, varuje před ohrožením pojetí katolického kněžství v samotné Církvi. Řekl:

"Minulý pátek 19.června na slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, jenž je zároveň Dnem tradičně věnovaným modlitbě za posvěcení kněží, jsem měl to potěšení zahájit Kněžský rok, vyhlášený u příležitosti 150. výročí "nebeských narozenin" faráře arského, svatého Jana Maria Vianneye. Při vstupu do vatikánské baziliky na liturgii nešpor jsem jakoby úvodním symbolickým gestem uctil v chórové kapli relikvii tohoto svatého pastýře duší: jeho srdce. K čemu vlastně Kněžský rok? A proč právě při vzpomínce na svatého faráře arského, který zdánlivě nevykonal nic mimořádného?

Boží Prozřetelnost se přičinila o to, že jeho postava je zařazena hned za svatého Pavla. Schyluje se ke konci Rok svatého Pavla, věnovaný apoštolovi národů, mimořádnému vzoru hlasatele evangelia, který vykonal mnohé misijní cesty, aby šířil evangelium, a tento nový jubilejní rok nás vybízí, abychom hleděli na obyčejného vesničana, jenž se stal pokorným farářem a strávil svou pastorační službu v malé vesničce. I když se oba světci velmi liší, pokud jde o jejich životní osudy - jeden přecházel z jedné země do druhé, aby hlásal evangelium, druhý přijímal tisíce a tisíce věřících, přičemž zůstával stále ve své malé farnosti - existuje něco zásadního, co oba spojuje. Je to totální identifikace s jejich vlastní službou, jejich společenství s Kristem, které umožnilo svatému Pavlu říci: "Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus". A svatý Jan Maria Vianney rád říkával: "Kdybychom měli víru, viděli bychom Boha skrytého v knězi jako světlo za sklem, jako víno smíšené s vodou". 

Účelem tohoto Kněžského roku, jak jsem napsal v listě zaslaném kněžím k této příležitosti, je proto usnadnit zaměření každého kněze "k duchovní dokonalosti, na níž především závisí účinnost jeho služby", a pomoci především kněžím a s nimi celému Božímu lidu znovu odhalit a posílit vědomí mimořádného a nezbytného daru milosti, kterou služebné kněžství představuje pro toho, kdo je přijal, pro celou Církev a pro svět, který by bez reálné přítomnosti Krista byl ztracen.

Bezpochyby se změnily dějinné a sociální okolnosti, v nichž žil farář arský, a je správné se ptát, jak mohou kněží napodobovat jeho ztotožnění se svou službou v nynější globalizované společnosti. Ve světě, kde běžné pojetí života zahrnuje stále méně posvátna a namísto toho se jedinou rozhodující kategorií stává "funkčnost", by katolickému pojetí kněžství mohla hrozit ztráta jeho přirozeného postavení, někdy i v rámci církevního povědomí. Jak v teologických kruzích, tak i v konkrétní pastorační praxi a při formaci kléru, se nezřídka střetávají a někdy stojí proti sobě dvě odlišná pojetí kněžství. Již před několika lety jsem poukázal na to, že existuje "na jedné straně sociálně-funkční pojetí, které definuje podstatu kněžství pojmem "služba": služba společenství zastáváním nějaké funkce" a na druhé straně pojetí svátostně-ontologické, které, samozřejmě, nepopírá služebný charakter kněžství, ale spatřuje jeho zakotvenost v existenci služebníka a tvrdí, že tato existence je určována darem, který uděluje Pán skrze prostředkování Církve a jehož jménem je svátost" Také terminologický posun slova "kněžství" k výrazům "služba, pověření, úřad" je znamením tohoto odlišného pojetí. Ontologicko-svátostné pojetí se nejprve pojí s primátem eucharistie ve dvojčlenu "kněžství-oběť", zatímco druhé místo patří primátu slova a službě zvěsti.
Je zřejmé, že se nejedná o dvě protikladná pojetí, a napětí, které mezi nimi přesto existuje, je třeba řešit uvnitř. Tak také dekret 2.vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis praví: Apoštolské poselství evangelia svolává a shromažďuje Boží lid, takže všichni členové tohoto lidu, "obětují sami sebe jako "oběť živou, svatou a Bohu milou". Služba kněží však duchovní oběť věřících dovršuje ve spojení s obětí Krista, jediného prostředníka; tato oběť se rukama kněží jménem celé Církve podává nekrvavě a svátostně v Eucharistii, "dokud sám Pán nepřijde".

Ptáme se tedy: "Co vlastně pro kněze znamená hlásat evangelium? V čem spočívá takzvaný primát zvěstování? Ježíš mluví o zvěstování Božího království jako o pravém cíli svého příchodu na svět a jeho zvěst není pouhou "promluvou". Zahrnuje současně i jeho vlastní jednání. Znamení a zázraky, které koná, ukazují, že království přichází na svět jako přítomná skutečnost, která v posledku souvisí se samotnou jeho Osobou. V tomto smyslu je nutné připomenout, že také v primátu zvěstování jsou slovo a znamení neoddělitelné. Křesťanské kázání neproklamuje "slova", ale Slovo. A zvěst souvisí se samotnou osobou Krista, ontologicky otevřenou ve vztahu k Otci a poslušnou jeho vůli. Autentická služba Slovu tudíž vyžaduje, aby kněz tíhnul ke hlubšímu sebezapření, aby mohl říci spolu s Apoštolem: "už nežiji já, ale žije ve mně Kristus". Kněz se nemůže pokládat za "pána", nýbrž za sluhu slova. On není slovo, ale jak prohlásil Jan Křtitel, jehož slavnost Narození dnes slavíme, je "hlasem" Slova: "Hlas volajícího na poušti: připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky!".

Být "hlasem" Slova, tedy pro kněze neznamená pouhý funkční aspekt. Naopak, předpokládá jeho podstatné "ztracení se" v Kristu účastí na jeho tajemství smrti a vzkříšení s celým svým já: inteligencí, svobodou, vůlí a obětí vlastního těla jako živé oběti. Jedině účast na Kristově oběti, na jeho kenosi, činí zvěstování autentickým! To je cesta, kterou musí projít s Kristem, aby dosáhl toho, že spolu s Ním řekne Otci: "ne co já chci, ale co ty chceš". Zvěstování proto vždycky obsahuje také oběť sebe, což je podmínka toho, aby bylo autentické a účinné.

Alter Christus, kněz, je hluboce spojen s Otcovým Slovem, které svým vtělením přijalo přirozenost služebníka, stalo se služebníkem. Kněz je Kristův služebník v tom smyslu, že jeho existence, připodobněná ontologicky Kristu, přijímá bytostně vztahovou povahu: je v Kristu, skrze Krista a s Kristem ve službě lidem. Právě proto, že patří Kristu, kněz radikálně slouží lidem, je služebníkem jejich spásy, jejich štěstí, jejich autentického osvobození, když dozrává v tomto postupném přijímání Kristovy vůle v modlitbě, v bytí "od srdce k srdci" s Ním. Toto je tedy nevyhnutelná podmínka každého zvěstování, které obsahuje účast na svátostné oběti eucharistie a chápavou poslušnost Církvi.

Svatý farář arský často opakoval se slzami v očích: "Jak hrozné je být knězem!" A dodával: "Jak politováníhodné je, když kněz slouží mši jakoby dělal nějakou obyčejnou věc! Jak nešťastný je kněz bez niterného života!" 

Kéž Kněžský rok přivede všechny kněze k naprostému ztotožnění s Ježíšem ukřižovaným a vzkříšeným, aby napodobením svatého Jana Křtitele, byli připraveni se "umenšovat", aby On rostl; aby následováním příkladu svatého faráře arského neustále a hluboce vnímali odpovědnost svého poslání, které je znamením a přítomností nekonečného Božího milosrdenství.

   Alžbětě se naplnil čas a přišla její hodina: narodil se jí syn. Když její sousedé a příbuzní uslyšeli, že jí Pán prokázal velikou milost, radovali se s ní. Osmého dne přišli obřezat dítě a chtěli mu dát po jeho otci jméno Zachariáš. 
   Jeho matka na to řekla: "Ne, ale budu se jmenovat Jan!" 
   Namítli jí: "Tak se nikdo z tvého příbuzenstva nejmenuje." 
Posunky naznačovali jeho otci, jaké by mu chtěl dát jméno. 
   On si vyžádal tabulku a napsal: "Jeho jméno je Jan." Všichni se tomu podivili. Ihned se mu uvolnila ústa i jazyk a on mluvil a chválil Boha. Všech jejich sousedů se zmocnila bázeň a po celém judském pohoří se mluvilo o všech těch událostech. Všichni, kdo to uslyšeli, uvažovali o tom v srdci a ptali se: "Co asi z toho dítěte bude? Vždyť ruka Páně byla s ním!" 
   Chlapec rostl a jeho duch sílil. Žil na poušti až do dne, kdy vystoupil před izraelským národem. 

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 24. 6. AD MMIXhttp://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11433;
kardinál Joseph Ratzinger, Ministero e vita del Sacerdote, in Elementi di Teologie fondamentale. Saggio su fede e ministero, Brescia 2005, p. 165;
dekret 2.vatikánského koncilu Presbyterorum ordinis , čl. 2)



Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Zaznělo slovo,

byl počat Jan.

Zaznělo slovo

slyší je kněz Zákona

- otec Zachariáš.

Oněmi

a není schopen je vyřknout:

musí na tabulku napsat

první stránku Zákona Nového:

"Jeho jméno je Jan!"


Ježíši,

Janův Beránku Boží,

snímající hříchy světa

ve vězení Heroda,

než se zaleskne

meč Slova,

Tebe – Logos -

přijď pod střechu

Machairontu mé duše!

Amen.

"Duše bolí"

- tak si  povzdechne  jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž ...