neděle 19. ledna 2020

Proč stavíme betlémy?





Je potěšitelný trend, že se v naší zemi opět o Váncích začínají šířit betlémské jesličky. – Obnova nastává po době pronásledování, kdy je ani nebylo možné koupit v obchodě a kdy z mnohých našich domácností vymizely a zůstal jen méně křesťanský symbol: vánoční stromek, v době ateizace dokonce i bez hvězdy na vrcholu, místo ní bývala „špička“.

Když projíždíme v této době naším venkovem i našimi městy, tak můžeme betlémy rok od roku více vidět na různých místech: na návsi, na náměstí, v kapličce, která byla dříve zpustošená, uvnitř dřevěných čekáren autobusových zastávek, před kostelem, před místní kaplí i na zahradách u domů...

V posledních letech dokonce - a možná to je spojené s hnutím, které původně nevzniklo mezi věřícími: „Zachraňte Ježíška!“ - je poznat obnova nezkomercionalizovaných „vánoc“, poté, co „vánoce“ chtěla nahradit nyní dehonestovaná postava svatého Mikuláše („santa klaus“, nahrazující pohanského „dědu mráze“. Vypadá to, že i s amerikanizací Vánoc se nakonec čestně vyrovnáme.

Ještě zbývá podobně „vysvětlit“ obchodníkům a stoupencům byznysu, že vánoční koledy vůbec nepatří do Adventní, pro ně „tržní doby“ doby, že máme stejně krásné písně, jako jsou naše koledy i pro Advent: nádherné staročeské roráty, které by měly znít při nehorečnatém nakupování a hlavně, že betlémy se sice mají stavět v Adventu, ale nikoli s figurkami.

V domácnostech býval zvyk, že betlém se stavěl v poslední adventní den, na Štědrý den, v Itálii je již tradicí, že o třetí adventní neděli žehná papež figurku malého Ježíška, kterou mají děti, které se v ten den shromáždí v desetitisícovém počtu na Svatopetrském náměstí ve Vatikáně ve svých rukou, a ve chvíli žehnání ji všechny pozvednou. Tato figurka se pak vkládá po první vánoční mši svaté, která se slouží ke cti Narození Ježíše Krista. Ostatní figurky se obvykle vkládají a umísťuji během Štědrého dne.

Z neznalosti církevního roku a posvátné liturgie se často stavění betlémů po době pronásledování začínalo na začátku Adventu a betlém se „náhle“ sklízel po slavnosti Epifanie, lidově Třech králů.
Přitom platí i pro betlémy, které jsou u hlavního oltáře v kostelích (kde by správně neměly být), že mohou zůstat až do svátku Uvedení Páně do chrámu, lidově „Hromnic“. Stejně i koledy se zpívají do „Hromnic“, protože právě od betléma (který není vpředu v kostele) v některých krajích vychází průvod s nově posvěcenými hromničkami „do kostela“, k hlavnímu oltáři.
Tím spíše betlémy, které jsou buď mimo kostel, před ním, nebo na návsích, náměstích a v domácnostech, ve společenských místnostech platí, že mají zůstávat až do konce, „do Hromnic“.


O. Vladimír Mikulica


sobota 18. ledna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Epifanie Nejsvětější Trojice
slovem a osvícením  proroka


Všechna evangelia – a v letošním cyklu perikop čteme slovo Miláčka Páně - začínají vyprávění o veřejném životě Ježíše líčením jeho křtu v řece Jordánu, který mu uděloval Jan. Svatý Lukáš vkládá vstup Křtitele na scénu do slavnostního historického rámce. Také kniha Svatého otce Benedikta XVI „Ježíš z Nazareta“ začíná Ježíšovým křtem v Jordánu. Tato událost měla ve své době nesmírný ohlas: vždyť je tu svědek – a prostřednictvím evangelia – nespočetné množství svědků Epifanie Nejsvětější Trojice!”

    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu."
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.'
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."
.
O. Vladimír Mikulica


MODLITBA


Prorok – vidoucí
Izajáš jako Bileám, syn Beórův
zdálky Tě vidí,
Ježíši – Beránka Božího,
jenž na sebe vezme naše nepravosti.
Vidí pomazaného fótismatem -
vidí Jana Tebe křtít;
pak Tebou pokřtěného!
O svém pomazání svědčí Izajáš:
Dotkl se mne řeřavý uhlík anděla
z oltáře na pahorku oběti
Mesiáše -
a na pahorku obětní hostiny siónské.“
Svědčí i o pomazání Křtitele,
a tak o Tobě, Ježíši,
Králi proroků i Králi mesiášů!
Amen.

neděle 12. ledna 2020

REFORMA REFORMY




ROK  2020

Někdy se setkáváme při uvádění našeho letopočtu s dovětkem L. P., což znamená Léta Páně, nebo v latinské podobě A. D., Anno Domini, v roce Pána. Tento "přívěšek" není žádným staromilectvím nebo muzeálním doplňkem. Vyjadřuje naopak podstatu. Odkazuje na počáteční princip, od nějž se uvedený rok odvozuje. A tím je často podle všeobecného mínění (a také podle výsledků počítání jednoho nepozorného mnicha) rok narození Ježíše Krista v Betlémě, a proto přesná datace odkazuje na 25. prosinec, na den Jeho narození, případně na 1. leden, na osmý den po narození, kdy podle Mojžíšského zákona následoval ritus obřezání; 1. leden je proto svátkem Obřezání Ježíše Krista.

Mnozí písmáci, archiváři a historikové by nám ovšem mohli vyprávět, kolik potíží mívají s datací určitých událostí, protože počátek roku našeho letopočtu v některých oblastech zhruba před polovinou jeho současné délky se počítal od jiného data než je 1. leden: od 25. března, od slavnosti Zvěstování Panně Marii a početí Ježíše v jejím panenském lůně v městečku Nazaret, od Jeho narození či od Jeho zmrtvýchvstání o Velké noci.

Především však tato nejednoznačnost počátku křesťanského letopočtu svědčí o jedné základní skutečnosti: náš letopočet se svým počátkem prncipielně vztahuje k osobě Ježíše Krista, k darům, které nám svým početím, narozením, zástupnou obětní smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním přinesl. Letopočet popisuje zlomové okamžiky, které se týkají planety Země, vesmíru, viditelného i neviditelného a dokonce i nestvořeného „světa“.

A nadto se letopočet týká mystiky osoby Ježíše Krista - není církevním v užším slova smyslu - první i každý rok je zasvěcen Jemu. Proto s určitým nedopatřením uvádějí některé liturgické texty ve vztahu k tomuto letopočtu, že jde o „občanský rok“.
V tomto smyslu je i zavádějící výklad počinu (a může být zavádějící i formulace v onom počinu samotném) našeho císaře Ferdinanda II., jakoby ustanovil oproti církevnímu kalendáři občanský a rozdělil sféru církevní od občanské. Zvláště v zemích Koruny české, v pražské diplomatické kanceláři, bylo tradiční počítání nového roku ode dne narození Ježíše Krista. Císař je posunul o osm dní – na svátek Obřezání Páně, který vyjadřuje právě přijetí darů spásy nabídnutých osobou Ježíše Krista každému člověku. A tato spása se přijímá v Církvi.

Tradiční církevní rok oproti roku Ježíše Krista začínal vždy přípravou – v době před podzimem nebo na podzim: v postní době předadventní či adventní, kdy katoličtí křesťané dodržují půst a tak se na rozdíl od shonu světa více mohou ponořit do mystického života („v modlitbách a bdění čekáme...až se zjeví Tvá sláva“, jak zní adventní preface);

připravit se na slavnost Narození, aby byla i světlem duší, které poznovu a hlouběji mohou v Církvi přijímat dar iluminace.

Je pozoruhodné a je ovocem obětí misionářů, kteří světlo znovuzrození z vody a z Ducha Otcova a Ježíšova nesli do celého světa, že pro vzájemnou komunikaci rok Ježíše Krista používají všechny země na světě. Implicitně je každému člověku představen Ježíš, Boží Syn, Jeho početí, narození, Jeho oběť pro záchranu každého člověka, která je udělována těm, kdo v Něj uvěří, v katechumenátu, v církevním roce.

O. Vladimír Mikulica






První, kdo jasně tvrdil, že Ježíš se narodil 25.prosince, byl Hippolyt Římský ve svém komentáři ke knize proroka Daniela z roku 204. Někteří exegeté pak poznamenali, že na onen den připadla slavnost posvěcení chrámu v Jeruzalémě, ustanovená Judou Makabejským roku 164 před Kristem. Shoda dat by potom znamenala, že s Ježíšem, který se ukázal jako světlo Boží v temnotách, se opravdu uskutečňuje zasvěcení chrámu, advent - příchod - Boha na tuto zem. 

(Svatý otec Benedikt XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 23. 12 MMIX AD; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12211)




sobota 11. ledna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Křest Ježíše, Syna Božího

V této době vánoční, přesněji řečeno v době po Epifanii Ježíše Krista, zůstávají jesličky, ještě do "Hromnic", do svátku Uvedení Páně do chrámu, v kostelích, pokud nejsou v presbytáři, a posvátnou liturgii provázejí zpěvy koled.
Podle kalendáře, který vzešel z reforem pastorálního II. Vatikánského koncilu slaví dnes západní katolická církev svátek křtu Páně. Dnešní slavností Ježíšova křtu se končí liturgické období Vánoc. Dítě, kterému se v Betlémě klaněli východní Mudrci a darovali mu své symbolické dary, nalézáme nyní dospělé v momentě, kdy v řece Jordán přijímá křest od velkého proroka Jana. Evangelium zaznamenává, že hned po křtu Ježíš vystoupil z vody, otevřela se nebesa a sestoupil na něho Duch svatý jako holubice. Z nebe byl slyšet hlas, který řekl: To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení. Bylo to jeho první veřejné vystoupení po třiceti letech skrytého života v Nazaretu. Očitými svědky jedinečné události byli kromě Křtitele jeho učedníci, z nichž někteří se od tohoto okamžiku stali následovníky Krista. Byla to zároveň christofanie a teofanie. Ježíš se zjevil jako Kristus, což je řecký překlad hebrejského Mesiáš, což znamená pomazaný. Zároveň se spolu s Božím Synem se objevila znamení Ducha svatého a nebeského Otce.

Dnes se naše pozornost zaměřuje na Ježíše, jenž se ve věku kolem třiceti let dal pokřtít Janem v řece Jordánu. Šlo o křest pokání, při kterém se pro vyjádření očisty srdce a života používal symbol vody. Jan, řečený "Křtitel", hlásal tento křest Izraeli, aby připravil lid na nadcházející příchod Mesiáše, a všechny spravoval o tom, že po něm má přijít Mesiáš jiný, mnohem větší než on, který nebude křtít vodou, nýbrž Duchem svatým. A hle, sotvaže byl Ježíš pokřtěn v Jordánu, Duch svatý na něho sestoupil v podobě holubice a Jan Křtitel poznal, že On je Kristus, "beránek Boží", který přišel sejmout hřích světa. Proto je také křest v Jordánu "epifanií", zjevením mesiášské identity Pána a jeho vykupitelského díla, které vyvrcholí v jiném "křtu", totiž jeho smrtí a vzkříšením.

O předcházející slavnosti Epifanie – ukázání se Ježíše Krista pohanům, třem mágům od Východu, po svátku Tří králů – se toto tajemství odhalení roušky umožňující pohled na betlémské dítě, o němž andělé, pak i pastýři, svědčí, že se v Něm narodil spasitel světa, mysterium revelationis, rozvíjí, ukazuje ve své hlubší dimenzi: božství se více odhaluje (fainetai) mágům, starověkým vědcům, kteří se na rozdíl od mnohých z dnešních dotýkali božského, žili v mystickém kontaktu s Ním, s Trojjediným Bohem, pro ně dosud skrytým v božství, jež teorií v praxi uctívali.
Pro ně – a právě pro ně, stejně jako pro nás, kteří jsme nyní valnou většinou jako dědici víry pohanokřesťanů i duchovními žáky křtitelů z pohanství – se Ježíšovým křtem v řece Jordánu naplňuje událost Epifanie: jako toto Zjevení Páně Otcové Církve nazývají prezentací tajemství znovuzrození, zrození pro pohany, tak je událost zjevení moudrosti dvanáctiletého Ježíše – plného Ducha a moudrosti – v jeruzalémském chrámě již nikoli pohanským ale i židovským mudrcům a posléze událost Jeho křtu v Jordánu vyústěním teorie vidění Boha v Ježíši Kristu v praxi novozákonního křtu, v němž se zjevuje dílo Nejsvětější Trojice. - Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." 




(Srov.: Svatý otec Benedikt XVI.při Anděl Páně 8. ledna 2006 AD; in: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=5104
a z encykliky Spe slaví č. 12)

O. Vladimír Mikulica

neděle 5. ledna 2020

Svatý otec Benedikt XVI.: Svět bez kříže by byl světem bez naděje


Pokoj a mír tříkrálový

Co si myslet o "řetězovém dopisu", který v těchto dnech obíhá internetovou sítí?

Co si myslet o náporu na internetovou síť, kdy si termín "třetí světová válka" vyhledalo od pátečního atentátu u letiště v Bagdádu v několika desítkách hodin asi tři milióny uživatelů digitálních sítí?

Co si myslet o těch státech, které si navzájem slibují zničení?

Začněme od poslední otázky. 

Boží slovo zapsané v Písmu svatém Nového zákona v listu apoštola svatého Jakuba podává jasnou odpověď:

"Odkud vlastně pocházejí války a rozbroje mezi vámi?" - tak se ptá apoštol Jakub - "odkud jinud než z vašich zlých žádostí?"

Prvotně je tedy potřeba bojovat proti zlu a hříchu ve svém srdci; ten, kdo se narodil z vody a z Ducha Svatého, přijímá vítěznou sílu i k tomuto boji.

Strach ze třetí světové války zatemňuje mysl i duši. 

"Láska přemáhá strach" - čteme rovněž v Písmu Svatém. Jak? Boží láska, to je nejvyšší oběť, kterou přinesl Ježíš Kristus, když se nechal jako zástupná oběť za naše hříchy ukřižovat, přemohl pro ty, kdo v něj uvěřili - že zemřel a z mrtvých vstal - strach ze smrti.

A první otázka? 

"Řetězový dopis, který se nyní šíří, byl již před lety zveřejněn, mohli jsme jej číst i na této webové stránce - https://gloria.tv/post/baQAArDvn1kz3UchUy2hNMPap - a je projevem, spíše než strachu, vážné starosti, které ten, kdo je znovuzrozen z vody a z Ducha Svatého, naslouchá, aniž by propadal politickému stranictví.

Určitou a podnětnou formou komentáře k němu může být i zamyšlení vysokoškolského pedagoga který představuje snahu o tento nadhled - ovšem zatím pouze v rovině společenské a nikoli duchovní - http://www.ceskenovinky1.eu/domains/ceskenovinky1.eu/2018/10/08/jan-campbell-z-ruska-s-laskou/.

Autor negativně vyjádřil myšlenku svatého Jakuba ve svém článku vyjádřil slovy: "Potvrzuje se mimo jiné, že základní lidská reakce na potěšení není pocit spokojenosti, ale chtít víc. Získanou moc, člověk neumí transformovat do štěstí."

Jen Duch Svatý dává sílu, abychom "transformovali do štěstí" moc, kterou musíme odpovědně a vzhledem ke svému povolání od Trojjediného Boha přijímat! To je i smysl a cíl požehnání. Dnes požehnání našich domů. Kéž by se stalo i požehnáním hranic mezi národy a různými politickými systémy!

/srov: promluvu na apoštolské cestě Svatého otce Benedikta XVI. na Kypru: https://www.cirkev.cz/archiv/100605-benedikt-xvi-svet-bez-krize-by-byl-svetem-bez-nadeje)

Otec Oldřich



sobota 4. ledna 2020

Slovo k nedělním textům mše svaté podle rozjímání Svatého otce Benedikta XVI.




Slavnost Zjevení Páně

Na slavnost Zjevení Páně Církev pokračuje v rozjímání a slavení mystéria narození Ježíše, Spasitele. Dnešní svátek zdůrazňuje zejména všeobecné určení a význam tohoto narození. Syn Boží, který se stal člověkem v Mariině lůně, přišel nejenom k Izraelskému lidu, reprezentovanému betlémskými pastýři, ale k celému lidstvu, reprezentovanému mudrci. Církev nás dnes vybízí, abychom rozjímali a modlili se právě ve vztahu k mudrcům a jejich putování za Mesiášem. V evangeliu jsme slyšeli, že když od východu přišli do Jeruzaléma, tázali se: „Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit“. 

Jací to byli lidé a co to bylo za hvězdu? Pravděpodobně to byli učenci a zkoumali nebesa. Ne však proto, aby se snažili „vykládat“ budoucnost za pomoci hvězd a popřípadě za účelem nějakého zisku. Spíše to byli lidé, kteří hledali něco víc, hledali pravé světlo, které by bylo schopno indikovat cestu, kterou je v životě třeba se ubírat. Byli si jisti, že ve stvoření existuje něco, co bychom mohli označit jako „podpis“ Boha, podpis, který se člověk může a má snažit rozluštit. Možná, že nejlepší způsob, jak poznat tyto mudrce, je povšimnout si jejich touhy nechat se vést znameními Boha a uvažovat o tom, co najdou na své cestě. 

(z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Zjevení Páně, v bazilice sv. Petra 6. 1. AD 2011; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica


MODLITBA

Podpis, 
pečeť svého Otce jsi vložil na stvoření, 
Ježíši narozený v betlémské chudobě 
a navštívený jen pastýři z Izraele.
Poslání vyvoleného národa svěřuješ těm, 
kdo hledají pravdu; 
Tebe hledají Tři mudrci z Východu 
a nacházejí Tě prostřednictvím těch, 
kdo o Tobě poskytují poznání, 
jež je zbaveno životního hledání, 
či od těch, kteří chtějí z touhy po trůnu 
život Tvůj a život bližních ničit.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., 
jimiž nám představuje návštěvu Tří mudrců 
jako cestu za pečetí Ducha pravdy,
Tvého Ducha, který přivádí k poznání Tebe 
v lidské přirozenosti i lidské bídě: 
mudrci vyznávají, že jsi Král, jenž se měl narodit 
a vzdávají Ti hold jako Božímu Synu, 
který zemře, 
ale vstane z mrtvých. 
A vírou - zlatem, pravým bohatstvím, 
které je třeba předávat z generace na generaci, 
dodnes tato hledačská trojice svědčí o lásce, 
která se zbavuje svobody:
o Trojici Nejsvětější. 
Amen.



Bůh se neuzavřel do Svého nebe, ale sklonil se k lidskému počínání. Je to obrovské tajemství, které přesahuje veškeré možné očekávání. Bůh vstupuje do lidského času nepředstavitelným způsobem, stává se dítětem a prochází jednotlivými etapami lidského života, aby celá naše existence – duch, duše i tělo, jak připomíná svatý Pavel – uchovala neporušenost a byla pozvednuta k výšinám Boha. A toto vše činí ze své věrné lásky k lidstvu. Pravdivá láska svou povahou tíhne k dobru druhého, k největšímu možnému dobru; neomezuje se na pouhé dodržování přijatých přátelských závazků, ale jde dále bez vypočítavosti a bez odměřování. Právě to uskutečnil pravý a živý Bůh, jehož hluboké tajemství vyjevují slova svatého Jana: „Bůh je láska“. Tento Bůh na Sebe v Ježíši Nazaretském bere celé lidství, celé dějiny lidstva a dává jim nový, rozhodující směr vedoucí k novému bytí lidské osoby charakterizované zrozením z Boha a směřováním k Němu.

srov. Papa Benedetto XVI., L´Infanzia di Gesu, Rizzoli-LEV 2012, str. 19

Proč stavíme betlémy?

Je potěšitelný trend, že se v naší zemi opět o Váncích začínají šířit betlémské jesličky. – Obnova nastává po době pronásledování...