sobota 21. ledna 2023

III. NEDĚLE PO EPIFANII JEŽÍŠE KRISTA




 

Epifanie Ježíše Krista apoštolům



Svatý Matouš začíná v dnešním úryvku evangelia líčení počátků veřejného poslání našeho Spasitele Ježíše Krista. Tím je hlásání Božího království a uzdravování nemocných. Ježíš tím potvrzuje, že se Jeho Království přiblížilo, přišlo mezi nás a chce vstoupit i do lidských srdcí, jak zaznívá při prvním vyučování na Hoře blahoslavenství. Ježíš začíná kázat v Galileji, kraji, kde vyrostl, v „periferním“ regionu ve srovnání s centrem židovského národa, kterým bylo Judsko a Jeruzalém.

Prorok Izajáš předpovídá, že izraelská zpohanštělá Galilea, území, které si nárokovaly dříve kmeny synů Jakuba-Izraele Zabulon a Neftali, v mesiánské době uvidí Boží slávu; „doxa tou Theou“ se rozzáří na svatbě v Káni Galilejské, v nazaretské synagoze,...její světlo, nestvořené světlo, začne zalévat duše obou dvojic bratří, kteří jako první na počátku Ježíšova veřejného působení uslyší: "Pojď za mnou!". Jejich prostřednictvím lid ponořený do temnoty, spatří veliké světlo, světlo Mesiáše, Ježíše z Nazareta, začne i je prozařovat světlo jeho Evangelia:


V první době ponížil Hospodin zemi Zabulon a zemi Neftali, v poslední době však oslaví Mořskou cestu, kraj za Jordánem, Galileu pohanů.
Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist.
Neboť jařmo, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů.

Král lidu, který chodil ve tmě, jak prorokoval svatý Izajáš, David, věří jako pomazaný - mesiáš, že uvidí blaho od Hospodina v zemi živých! Jeho víra se naplnila, jak dosvědčuje i svatý Petr v Letničním kázání o Bílé sobotě, při sestoupení Ježíše Božího Syna do lůna Abrahámova.

V té chvíli plně uviděl světlo, o němž dnes zpívá - Hospodin je mé světlo a má spása:Uviděl Světlo světa, svého Spasitele.

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl“

Jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých! Důvěřuj v Hospodina, bud' silný, ať se vzmuží tvé srdce, doufej v Hospodina!

Slovo o světle, je slovo o evangeliu. Ježíš, Světlo světa přináší Boží království těm, kdo se obrátí ke světlu. Termín „evangelium“ užívali v Ježíšově době římští císařové k označení svých vlastních deklarací. Ty byly bez ohledu na jejich obsah nazývány „dobrými zprávami“, zvěstmi spásy, protože císař byl považován za pána světa a každý jeho edikt za nositele dobra. Použití tohoto slova k označení Ježíšova kázání v sobě proto obsahovalo silně kritický důraz, jakoby se řeklo: Bůh, nikoli císař, je Pánem světa, a pravé evangelium je Ježíšovo.

Podobně mohou do stranictví v samotném hlásání evangelia Ježíšova upadnout v Církvi ti, kdo by sebe stavěli nad Ježíše.

Svatý Apoštol varuje v prvním listu Korinťanům: 

    Napomínám vás, bratři, jménem našeho Pána Ježíše Krista:
Buďte všichni zajedno a ať nejsou mezi vámi roztržky. Stejně usuzujte a stejně smýšlejte.
Lidé z Chloina domu mi totiž o vás oznámili, moji bratři, že se mezi sebou hádáte. Mluvím o tom, že každý z vás říká (něco jiného) : "Já držím s Pavlem!", "já zase s Apollem!", "a já s Petrem!", "já s Kristem!"
Je Kristus rozdělen“ Copak byl za vás ukřižován Pavel“ Nebo jste byli ve jménu Pavlově pokřtěni“
Neposlal mě totiž Kristus křtít, ale kázat radostnou zvěst, a to ne nějakou slovní moudrostí, aby Kristův kříž nebyl zbaven působivosti.

Dobrou zprávu“, kterou hlásá Ježíš, On sám shrnuje slov: „Království Boží„ nebo království nebeské se přiblížilo“. Co znamená tento výraz? Nevztahuje se na pozemské království vymezené v prostoru a čase, ale oznamuje, že Bůh je tím, kdo kraluje, že Bůh je Pánem a jeho vláda je přítomnou, aktuální a právě se začíná plně uskutečňovat.. Novostí poselství našeho Spasitele je tedy to, že v Něm přichází Bůh, kraluje nyní uprostřed nás.To na počátku Ježíšovy veřejné činnosti dokazují zázraky a uzdravení, která koná. Bůh kraluje ve světě prostřednictvím svého Syna, jenž se stal člověkem, a silou Ducha svatého, jenž je nazván prstem Božím“. Kam přijde Ježíš, tam Duch svatý uděluje život a lidé jsou uzdraveni z nemocí těla i ducha. Panování Boha se tedy zjevuje v celkovém uzdravení člověka. Ježíš tak zjevuje pravou tvář Boha, blízkého Boha, plného milosrdenství vůči každé lidské bytosti; Boha, který nás obdarovává životem v hojnosti, svým vlastním životem. Království Boží je tedy životem, který se osvědčuje ve smrti: aby se tak stalo, musí zazářit světlo Ježíšovy pravdy v mezi lidmi oddanými lži, vstoupit do temnoty našich hříchů, světlem pravdy, nevědomostí zotročeného člověka osvobodit poznáním evangelia.

Proto svatý Matouš v dnešním úryvku nedělního evangelia představuje svatého Jana Křtitele jako předchůdce apoštolů – křitelů a především v něm ukazuje prorockého předoznamovatele smrti a zmrtvýchvstání našeho Vykupitele z moci každé Herodiady, Salome a Heroda – i satana samotného.


Když Ježíš uslyšel, že byl Jan Křtitel uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret, šel a usadil se v Kafarnau při moři v území Zabulonově a Neftalimově, aby se naplnilo, co bylo řečeno ústy proroka Izaiáše:
'Země Zabulonova a země Neftalimova, u moře, za Jordánem, Galilea pohanská, lid, který žil v temnotě, uviděl veliké světlo; světlo vzešlo těm, kdo sídlili v krajině stínu smrti.'
Od té doby začal Ježíš hlásat: "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království."
Když se ubíral podél Galilejského moře, uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. Řekl jim: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Oni hned nechali sítě a následovali ho.
A jak šel odtamtud dál, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi se svým otcem Zebedeem spravují sítě. A povolal je. Oni hned nechali loď i otce a následovali ho.
Ježíš pak chodil po celé Galileji, učil v jejich synagógách, hlásal evangelium o Božím království a uzdravoval mezi lidem každou nemoc a každou chorobu. 


Srovn.: Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, nám. svatého Petra 27. 1. AD MMVIII

http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=9005



O. Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Buď, Ježíši,

Králem mého světa, mých starostí, mých tužeb,

mého království“:

Buď králem všech věcí, o které se starám, jimiž se zabývám, které miluji;

Buď Králem i v mé rodině, duchovní a pozemské,

buď králem v mé škole,

na místě, kde pracuji a mezi těmi, s nimiž pracuji.

Buď králem v našem farním společenství,

V našem společenství všech farností s biskupem,

aby on byl věrným strážcem Tradice svěřené apoštoly:

Tradice Království, předáváním klíče pravé nezměnitelné katolické víry

a pevné „nesituační“ katolické morálky,

aby odpověď nás všech k víře, kterou Tvá Církev káže Tvé Boží království,

byla vždy „Ano“ Tobě; „Ano“ k Magisteriu koncilů

a papežů uchovávajících neměnné tajemství víry

a rozhodné „Ne“ satanu, „Ne“ všem, kdo by chtěli jemu sloužit

a víru a morálku Církve podvracet.

Ježíši, Králi nebes na zemi při mši svaté,

Ty jsi povolal Šimona Petra, Ondřeje, Jakuba a Jana Zebedeovi.

Ukázals, zjevils jim jejich povolání:

oni u Genezaretského moře uviděli Světlo – Tebe

A uslyšeli Tvůj hlas na zemi přicházející od Otce z nebes,

zvoucí k následování:

Pojďte za mnou!“

Amen.

sobota 14. ledna 2023

II. NEDĚLE PO EPIFANII JEŽÍŠE KRISTA NÁRODŮM

 



Epifanie Nejsvětější Trojice

 

slovem a osvícením  proroka



Prorok Izajáš je o této neděli předchůdcem Předchůdce Páně, vidoucím, který vidí prorockýma očima víry, co svatý Jan Křtitel uvidí osvícen vírou v Nejsvětější Trojici ve chvíli, kdy křtí Pána našeho života Ježíše v Jordánu. Vidí světlo, které sám v sobě nese: Ducha svatého.


    Hospodin mi řekl: "Jsi mým služebníkem, Izraelem, proslavím se tebou." 
Avšak nyní praví Hospodin, který si ze mě utvořil služebníka již v matčině lůně, abych zas k němu přivedl Jakuba, abych mu shromáždil Izraele. Tak jsem ve cti u Hospodina, protože Bůh můj je mou silou. 
    Řekl mi tedy: "Nestačí, že jsi mým služebníkem, abys obnovil Jakubovy kmeny a zbytky Izraele přivedl nazpět. Proto tě dám národům jako světlo, aby se spása má rozšířila až do končin země."

Nová píseň, již zazpíval svatý Izaiáš o trpícím Mesiáši, se rozvíjí ve vyznání víry svatého Jana Křtitele o našem Spasiteli: „Hle, Beránek Boží!“ To říká ten, který může pro toto vyznání a pro ochotu Ježíše pokřtít, sám o sobě slyšet předpověď v žalmu dnešní liturgie: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůli. 

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu. 

V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím. 
 
Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru." 

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine! 

Svatý apoštol Pavla píše ve svém prvním listu Korinťanům o těch, kdo jdou ve stopách svatého Jana Křtitele: křtí ve jméno Ježíš, to je ve jménu Nejsvětější Trojice, protože byli posvěceni Duchem svatým, jak připravil k očistě náš Pán při Poslední večeři své následovníky, byli Duchem Ježíšovým povoláni do stavu svatých, pokřtěných, naplněných Duchem svatým a ubírajícím se Jeho cestami – a spolu s ostatními vzývají jméno Ježíše – Pána, jak to učinil v prvním kroku víry svatý Jan, když o Něm prohlásil, že je Božím Beránkem, Obětníkem a Obětinou:


    Pavel, z Boží vůle povolaný za apoštola Ježíše Krista; a bratr Sosthenes členům církevní obce Boží v Korintě, kteří byli posvěceni v Kristu Ježíši a povoláni do stavu svatých, a také všem, kteří kdekoli vzývají jméno Pána Ježíše Krista, Pána svého i našeho. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. 

Všechna evangelia – a v letošním cyklu perikop čteme slovo Miláčka Páně - začínají vyprávění o veřejném životě Ježíše líčením jeho křtu v řece Jordánu, který mu uděloval Jan. Svatý Lukáš vkládá vstup Křtitele na scénu do slavnostního historického rámce. Také kniha Svatého otce Benedikta XVI „Ježíš z Nazareta“ začíná Ježíšovým křtem v Jordánu. Tato událost měla ve své době nesmírný ohlas: vždyť je tu svědek – a prostřednictvím evangelia – nespočetné množství svědků Epifanie Nejsvětější Trojice! -


    Na druhý den Jan viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: 'Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.' Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu." 
    A Jan vydal svědectví: "Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: 'Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem svatým.' 
    A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží."

.

srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7972

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA



Prorok – vidoucí

Izajáš jako Bileám, syn Beórův

zdálky Tě vidí,

Ježíši – Beránka Božího,

jenž na sebe vezme naše nepravosti.

Vidí pomazaného fótismatem -

vidí Jana Tebe křtít;

pak Tebou pokřtěného!

O svém pomazání svědčí Izajáš:

Dotkl se mne řeřavý uhlík anděla

z oltáře na pahorku oběti

Mesiáše -

a na pahorku obětní hostiny siónské.“

Svědčí i o pomazání Křtitele,

a tak o Tobě, Ježíši,

Králi proroků i Králi mesiášů!

Amen.



sobota 7. ledna 2023

SVÁTEK KŘTU PÁNĚ

 



Ježíš svým křtem, přijatým od Jana, spolu s hříšníky, začal na sebe brát tíhu viny celého lidstva jako Beránek Boží, který snímá hřích světa. Toto dílo dokonal na kříži, když přijal také svůj křest. Svou smrtí se totiž ponořil do lásky Otcovy a vylil Ducha svatého, aby se ti, kteří v něho věří, mohli znovu zrodit z onoho nevyčerpatelného pramene života nového a věčného.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4id=8938;

Prorok Izaiáš předpovídá chvíli při křtu očekávaného Krista – Ježíše z Nazareta, kdy se z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." - když prorokuje slovo Hospodinovo – Otcovo slovo k Ježíšovi: Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou!

Následující slova - "vzal jsem tě za ruku" – předpovídají výblesk vidění toho, který Ježíše stále vedl za ruku až na Olivetskou horu nanebevstoupení, Ducha svatého:

A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj.

Tak svědčí Ježíš, tak svědčí svatý Evangelista; prorok Izaiáš slovem o Božím vedení Ježíše za ruku implicitně vyznává působení Nejsvětější Trojice v dění spásy při Ježíšově křtu v Jordánu.


Toto praví Hospodin: 
   "Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. 
   Na jeho nauku čekají daleké kraje. Já, Hospodin, jsem tě povolal s láskou, vzal jsem tě za ruku, chránil jsem tě a ustanovil tě prostředníkem smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kteří bydlí ve tmách."


Král David podle tradice v žalmu "Vzdejte Hospodinu, Boží synové" prorocky odhaluje spojnici mezi epifanií Nejsvětější Trojice při Ježíšově křtu – vyznání, že náš Spasitel je Boží Syn - spolu s pohledem na oděné posvátným rouchem křestní Boží milosti: s pohledem na všechny znovuzrozené z vody a z Ducha svatého milostí Otcovou, skutkem lásky, agapé Ježíše, umírajícího za nás obětní smrtí na Golgotě. Jeho křest je přitom trinitárním počátkem epifanie, na níž ve svátosti Jeho křtu dostává podíl každý pokřtený.

Jaký je význam tohoto úkonu, který Ježíš chtěl vykonat i přes odpor Jana Křtitele v poslušnosti Otcově vůli? Hluboký smysl vyjde najevo až na konci pozemského života Kristova, tedy v jeho smrti a zmrtvýchvstání... V tom je shrnuto celé Kristovo poslání: křtí nás v Duchu svatém, aby nás osvobodil z otroctví smrti a otevřel nám nebe, to znamená vstup do života pravého a plného, který je stále novým nořením se do nesmírnosti bytí, přičemž jsme zahrnováni neutuchající radostí.


http://radiovaticana.cz/clanek.php4id=8938
;


Vzdejte Hospodinu, Boží synové, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu hodnou jeho jména, v posvátném rouchu se klaňte Hospodinu! 

Hospodinův hlas nad vodami! Hospodin nad spoustami vod! Hlas Hospodinův, jak je mocný, hlas Hospodinův, jak je velkolepý! 

Vznešený Bůh zaburácel hromem, v jeho chrámu volají všichni: "Sláva!" Hospodin trůnil nad potopou, Hospodin jako král bude trůnit věčně. 


Svatý Lukáš ve Skutcích apoštolů obě proroctví – Izaiášovo i Davidovo – potvrzuje historickým děním, které popisuje: od Jordánu ve chvíli křtu Ježíše Janem Křtitelem sestupuje ve svém svědectví až k historickému dosvědčování působení satana, útočníka na dílo spásy, jež se ve viditelném světě u Jordánu začalo rozvíjet jako dílo Nejsvětější Trojice: Boha, Ducha svatého a Ježíše z Nazareta, milovaného Syna Božího:


Petr se ujal slova a promluvil: 
    "Ted' opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, coje správné. 
   Izraelitům poslal své slovo, když dal hlásat radostnou zvěst, že nastává pokoj skrze Ježíše Krista. Ten je Pánem nade všemi. Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel." 

Pokoncilní svátek Křtu Páně je v tradiční katolické – východní i západní Tradici – spojen v trojjedinou slavnost Epifanie našeho Vykupitele pohanům, Jeho křtu a Jeho prvního sémeion na svatbě v Káni Galilejské. Toto trojičné, hlubší pojetí epifanie vyjádřené spojením těchto tří historických událostí dějin spásy právem "vyžaduje" hlubší slavení: nejen oktáv Epifanie, ale i celé období, v němž se tajemství této události rozjímá a prožívá, je uváděno Duchem svatým do našeho života, do života Církve: dobu několika neděli "post Epiphaniam".

Ta má vést k porozumění, že Ježíš - anticipovaně při obdarování Mudrcem od východu - nebyl však pomazán olejem jako králové a velekněží Izraele, nýbrž Duchem svatým.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4id=8938;

A to se projevilo na svatbě v Káni Galilejské, kde prorocky představil svou obětní hostinu Zeleného čtvrtku a pomazání apoštolů na biskupy: proměnil vodu ve víno z moci svého, křtu v daru Nejsvětěšjí Trojice, jak dosvědčuje svatý Matouš křest Páně jako spojnici mezi Klaněním mudrců od Východu malému Ježíškovi a jako vrchol Otcovy lásky k Synu, lásku Ducha svatého:


Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on se bránil a říkal: "Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?" 
   Ježíš mu však na to řekl: "Nech tak nyní, neboť je třeba, abychom zcela splnili Boží vůli." I vyhověl mu. 
   Jakmile byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle otevřelo se nebe a viděl Ducha Božího jako holubici, jak se snáší a sestupuje na něj. A z nebe se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení." 

 

O. Vladimír Mikulica2

středa 4. ledna 2023

POSLEDNÍ SLOVA SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI.:

 

 

"Pane Ježíši, miluji Tě!"

 

Ti, kdo umírají ve spojení s Pánem, jsou blahoslavení....odpočinou si od svých lopot...

podle Apokalypsy svatého Jana

 

 


J. Exc. arcibiskup Georg Gänswein se loučí se svým učitelem a přítelem papežem Benediktem XVI.

 



sobota 17. prosince 2022

IV. NEDĚLE ADVENTNÍ




Několik dní chvalozpěvů v Duchu Svatém






S narozením Ježíše Krista to bylo takto: 
    Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. 
    Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." 
    To všecko se stalo, aby se naplnilo, co řekl Pán ústy proroka: 'Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Emanuel,' to znamená 'Bůh s námi'. 
    Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal: vzal svou ženu k sobě.



O čtvrté neděli adventní je osobnost proroka, největšího z proroků, syna svatého Zachariáše a Alžběty, největšího narozeného z ženy. vystřídána pohledem na Duchem svatým utvořenou Svatou rodinu nazaretskou. Svatý Jan, připravovatel ke křtu Ježíšovu vodou a Duchem svatým ustupuje do pozadí, umenšuje se, podle svých vlastních slov, aby vynikla ze Svaté rodiny ta, jež je „královnou“ celého adventního dění, která proto stojí v pozadí celých dějin spásy, již před stvořením: svatý Jan nechává mluvit a jednat Pannu z Nazareta, Pannu Marii, královnu proroků, první z žen na této zemi a nejpokornější „nejmenší“ v království jejího Syna Ježíše.

Ona totiž odpověděla na volání Ducha svatého jako Nevěsta, která svým nazaretským „Fiat“ volá: “Přijď, Pane Ježíši! Maran atha!“ Z jejího srdce, a tak ze srdce Církve, vycházela, jak řekl Svatý otec Benedikt XVI. před několika lety při promluvě na Svatopetrském náměstí, často prosba: "Přijď, Pane Ježíši, navštiv nás svým pokojem, tvá přítomnost nás naplní radostí". A v ochotě těch, kdo jsou ochotni rozdělit se o svatou radost z poznání a lásky Ježíšovy zaznívá odpověď Církve na zvolání: "Přijď, Pane Ježíši!", které prochází celými dějinami spásy a nadále stoupá ze rtů věřících: „Přijď, Pane, přetvoř naše srdce, aby se na světě rozhostily spravedlnost a pokoj!“

Prostředníkem, postavou takového apoštolátu po výtce a současně tím, kdo spojuje poslání svatého Jana Křtitele a Panny Marie, je svatý Josef, jemuž je dnes v Nazaretě řečeno: "Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů." - "přijetí dobré zvěsti ve víře vede samo sebou" ke sdílení spásy, obdržené darem.

"Pravda, která zachraňuje život" a která se stala tělem v Ježíši - totiž zapaluje v srdci toho, kdo ji přijme, lásku k bližnímu a hýbe jeho svobodou rozdávat to, co sám zadarmo přijal". Být dostižen přítomností Boha, který se o Vánocích stává naším bližním, je nedocenitelný dar. Dar, jenž nás uschopňuje "žít v univerzálním objetí přátel Božích", v oné "síti přátelství s Kristem, který spojuje nebe i zemi" a jenž vztahuje lidskou svobodu k jejímu naplnění, která " je-li žita v pravdě " rozkvétá "do nezištné lásky, plné pozornosti pro dobro všech lidí". Nic není krásnějšího, naléhavějšího a důležitějšího než obdarovávat nezištně lidi tím, co jsme zadarmo obdrželi od Boha! Nic nám nemůže odejmout nebo ulehčit tento tíživý a okouzlující závazek. Radost Vánoc, jejíž předchuť už zakoušíme, přičemž nás naplňuje nadějí, nás zároveň nutí hlásat všem přítomnost Boha mezi námi.



Tyto tři zmíněné postavy Adventu nás vedou, každá podle svého – Božího povolání i podle naší aktuální dispozice v životě v síle Ducha svatého, ke chvalozpěvu, kterým vrcholí příprava doby adventní na vánoční slavnost Narození našeho Spasitele.

Svatý Jan nás převádí od „biblických reálií“, událostí, o nichž svědčí prorocky naplněn Duchem svatým k výzvě přijmout spásu ve křtu vodou a Duchem svatým.

Svatý Josef nás vybízí, abychom naslouchali podnětům Ducha svatého, hlasu v tomto případě nikoli andělského, ale archandělského, když se jedná o odpověď na přijetí spásy nabídnuté Ježíšem Kristem, vybízí k apoštolátu již tím, že se ujímá – vzdor všem možným výtkám a útokům tzv. veřejného mínění – Matky Církve.

A Panna Maria nás jako „poslední“ dívka v Nazaretě a v Izraeli vede mezi „největší v Božím království“ zde na zemi a v nebi.

Ve společenství těchto tří můžeme prožít chvalozpěv Křtitelova otce – starozákonního kněze Zachariáše „Požehnaný buď Hospodin, Bůh Izraele!“ i chvalozpěv Panny Marie v Nazaretě, který vrcholí v Ain Karím: „Velebí má duše Pána a můj duch plesá v Bohu, mém Spasiteli!“

Tyto dva chvalozpěvy jsou současně chvalozpěvy eucharistickými. Nejprve navenek: modlíme se je při ranních a večerních chválách Římského breviáře, které vrcholí při ranní případně večerní mši svaté. Můžeme se je v eucharistickém díkůčinění našemu Vykupiteli Ježíši modlit i soukromě a osobně po svatém Přijímání.

Ale nadto jsou základem našeho vyznání víry po svatém přijímání: dávají našemu vnitřnímu pohledu schopnost uvidět obraz, o němž ve svých Duchovních cvičeních píše svatý Ignác z Loyoly jako o základu rozjímání vedoucího ke spáse: obraz Ježíše, počatého na tento svět, posvěcujícího svatého Jana Křtitele a jeho rodiče, připravujícího je i celý Izrael na svátostinný křest, jejž bude udělovat jejich syn. Tento obraz je historickým, literárním dábar, slovem i činem; základem vyznání víry evangelistů a apoštolů jdoucích ve stopách svatého Josefa, inspirovaných jako on Duchem svatým.

V době adventní předvánoční novény – ve dnech od 17. do 24. prosince – jsou proto ranní modlitby chvalozpěvu svatého otce Jana Křtitele těmito svědectvími podivuhodných událostí na judských a nazaretských horách.

První den je Chvalozpěv uvozen těmito slovy:

Vězte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám, nedá se zdržet.“

Ano, naplňuje se slovo Janovo: nejmenší v Božím království jsou větší než on ve chvíli Ježíšova křtu. - A nyní, na počátku Novény – jsme vybídnuti, abychom Království viděli mezi námi: v Ain Karím, u Jordánu, kde Jan křtí, v chrámu ve chvíli starozákonní oběti Zachariášovy, v Nazaretě před Pannou Marií a v jejím Neposkvrněném početí, v němž panensky počala Mesiáše. Blíží se – a v Matce Církve je již zde!

Pak – a tímto způsobem - jsme Církví vedeni, abychom přešli, dospěli, k modlitbě večerních chval tohoto dne, 17. prosince. Má nás vést úžas víry, jak jej vyjádřil v rozjímání pro římské akademiky nad první z „Velkých antifon“ („Ó – Antifon“) předvánoční novény papež Benedikt XVI., když vyznává: „Jaká moudrost se rodí v Betlémě? - Tuto otázku bych chtěl položit sobě a vám, kteří jste přišli na toto tradiční předvánoční setkání s římským univerzitním světem. Dnes namísto mše svaté slavíme nešpory a šťastnou náhodou nám dnes začínající předvánoční novéna vložila do úst zpěv první z antifon, které jsou označovány jako velké:

"Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího,
Ty se rozpínáš od jednoho konce k druhému,
Ty mocně a mírně řídíš všechno:
Přijď a nauč nás cestě rozumnosti!"

Tato nádherná invokace se obrací k "Moudrosti", ústřední postavě knih PříslovíMoudrosti a Sirachovci, po níž se nazývají "sapienciální" a v nichž křesťanská tradice spatřuje předobraz Krista. Tato invokace se stává opravdu podnětnou, ba dokonce provokující, postavíme-li se před jesličky, tedy paradox Moudrosti, která "vyšla z úst Nejvyššího" , je položena v jesličkách a zavinuta do plének.

Můžeme již tušit odpověď na úvodní otázku: v Betlémě se rodí moudrost Boží. Svatý Pavel v listě Korinťanům používá tento výraz: "moudrost, jež je od Boha, plná tajemství", je v božském plánu, který zůstal dlouho skryt a který Bůh sám zjevil v dějinách spásy. V plnosti časů tato moudrost přijala lidskou tvář, tvář Ježíše, který - jak praví apoštolské vyznání víry - "byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebe, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé". Křesťanský paradox spočívá právě ve ztotožnění božské moudrosti, tj. věčného Logu s člověkem Ježíšem Nazaretským a s jeho dějinami. Řešení tohoto paradoxu spočívá jedině ve slovu Láska, které je v tomto případě nutno psát s velkým L., poněvadž se jedná o Lásku, která nekonečně přesahuje lidské a dějinné dimenze. Moudrostí, kterou tento večer vzýváme, je tedy Boží Syn, druhá osoba Nejsvětější Trojice; je Slovem, které - jak čteme v Janově Prologu - "bylo na počátku u Boha", ba dokonce "bylo Bohem", a s Otcem a Duchem svatým stvořilo všechny věci a "stalo se tělem", aby nám zjevilo onoho Boha, kterého nikdo nikdy neviděl.

Velké antifony jsou pro ty, kdo prožívají mši svatou spojeni s naším Pánem a Přítelem Ježíšem, darem pro osobní modlitbu, vrcholící i společným chvalozpěvem v tišině srdcí – i nahlas vyznávaném.

Matka Církev nás jimi implicitně vede: tak se modli po svatém Přijímání: vyznávej Ježíše, připomínej tajemství jeho života, jak jej popisují svatopisci Písma svatého, následovníci svatého Jana Křtitele a svatého Josefa. Ponoř se do historické události dějin spásy – víme, jak omilostněné duše niterně prožívali „Horu proroků“, „Svaté kněžství Ježíšovo“ či „Jeho hořké umučení.“ - A můžeme říci, že světci jako byli P. Pio, svatý Filip Neri, svatá Terezie z Ávily a další sice nezanechali tak podrobný popis událostí, které se přede dvěma tisíci lety odehrály ve Svaté zemi, jako blahoslavená Anna Kateřina Emmerichová, ale o to více se stali našimi učiteli „apoštolátem mystiky“, který nám předali v duchu svatého Josefa obdařeného milostmi, o nichž čteme v dnešním evangeliu.

A po této škole „pozemské mystiky“ přichází „nebeská“, večerní antifona vedoucí k niternému chvalozpěvu, vycházejícímu z oslovení Ježíše, ač prorockými, nyní však v jejich naznačeném smyslu, naplněnými tituly:

Ó Moudrosti, ty vycházíš z úst Nejvyššího, ty se rozpínáš od jednoho konce světa k druhému, ty mocně a mírně řídíš všechno: přijď a nauč nás cestě rozumnosti.

V dalších dnech novény nám Církev nabízí, abychom šli dále touto cestou meditace a chvalozpěvu: abychom každý den při mši svaté po svatém přijímání prožívali stále více „obraz“ i oslovení Ježíše, ainkarímský chvalozpěv Matky Boží:

18. prosince:

Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii, vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého, aleluja.

Ó Adonaj, vůdce Izraelova domu, ty ses zjevil Mojžíšovi v ohni hořícího keře a dals mu Zákon na Sinaji: Přijď a vysvoboď nás s velikou mocí.

19. prosince:

Spasitel světa vyjde jako slunce a sestoupí do lůna Panny jako déšť na trávu, aleluja.

Ó kořeni Jesse, ty stojíš jako znamení národům, před tebou zmlknou ústa králů a národy tě budou vzývat: přijď a vysvoboď nás, už neprodlévej.

20. prosince:

Anděl Gabriel byl poslán k Panně Marii, zasnoubené s Josefem.

Ó klíči Davidův a žezlo Izraelova domu, když ty otevřeš, nikdo už nezavře, když ty zavřeš, nikdo už neotevře: přijď a vyveď ze žaláře spoutaného, jenž sedí v temnotě a ve stínu smrti.





21. prosince:

Jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně, aleluja.

Ó Východe, jase věčného světla a slunce spravedlnosti: přijď a osvěť ty, kdo žijí v temnotě a ve stínu smrti.

22. prosince:

Nyní se splnilo všechno, co řekl anděl o Panně Marii.

Ó Králi národů, toužebně očekávaný, ty jsi nárožní kámen, který spojuje Boží lid v jedno: přijď a spas člověka, kterého jsi utvořil z hlíny!

23. prosince:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Ó Emanueli, Králi náš a zákonodárce, na tebe čekají národy, abys je zachránil: přijď a dej nám spásu, Pane, náš Bože.

A 24. prosince ráno jako příprava na kontemplaci Dítěte Ježíše narozeného v betlémském chlévě:

Naplnil se čas, kdy měla Panna Maria porodit svého prvorozeného Syna.

Kéž rozjímání a následující chvalozpěv, třeba i jen při osobní modlitbě po svatém Přijímání ve dnech této předvánoční novény, se pro nás stane největším darem, jež nám žádný pozemský řetězec nemůže dát, přípravou na dar, který přineseme rodině pozemské a duchovní ať doma či ve farnosti pod štědrovečerní jesličky jako nejcennější ze všech dárků!

O. Michael

(Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8857

Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, čl. 7

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=1218)



MODLITBA



Přede všemi věky,

na počátku u Boha,

jsi Logos, Věčná Moudrosti!

Jsi světlo ze světla,

pravý Bůh z pravého Boha,

zrozený z Otce,

Ježíši, Synu Boží,

nestvořený.

Radostí Ti bylo sestoupit na zem,

do lůna Panny Marie,

pobývat s lidmi,

vydat se jim z lásky až do krajnosti

na potupnou smrt kříže

k mešní oběti.

Vyšel jsi z úst Otcových,

abys řekl svým učedníkům:

Blízko je Boží království:

satanem se zdržet nedá.

Nad ním, nad silami zla

- od jednoho konce nebes ke druhému:

nad silami dobra

vykonáváš svou vládu

Kriste, žehnající Králi

pravicí – mocí Ducha svatého

ve řídíš.

Tvůj Duch je vánek,

jenž šeptá:

Miluj Boha- Přítele:

mluví o Tobě, Ježíši;

přichází do milujícího srdce

a učí cestě moudré prozřetelnosti.

Amen.



sobota 10. prosince 2022

III. NEDĚLE ADVENTNÍ

Prorok – kněz a Ježíš




Jan Křtitel slyšel ve vězení o Kristových činech. Poslal tedy k němu své učedníky s dotazem: "Ty jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" Ježíš jim odpověděl: "Jděte a oznamte Janovi, co slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. A blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou." 
    Když odcházeli, začal Ježíš mluvit k zástupům o Janovi: "Co jste vyšli na poušť vidět? Snad rákos, zmítaný větrem? Nebo co jste vyšli vidět? Člověka oblečeného do jemných šatů? Ti, kdo nosí jemné šaty, jsou přece v královských palácích. Proč jste tedy vyšli? Vidět proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka. To je ten, o němž je psáno: 'Já posílám svého posla před tvou tváří, aby připravil cestu před tebou.' Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on." 

"Gaudete in Domino semper" Radujte se stále v Pánu". Těmito slovy svatého Pavla, říká Svatý otec Benedikt XVI., začíná mše svatá ze třetí neděle adventní, která je proto nazývána neděle "Gaudete". Apoštol vybízí křesťany, aby se radovali, protože příchod Páně, to znamená jeho slavný návrat, je jistý a neopozdí se. Církev tuto výzvu přejímá, když se připravuje na slavení Kristova Narození a svůj zrak obrací stále více směrem k Betlému. Očekáváme totiž s pevnou nadějí druhý příchod Kristův, protože poznáváme ten první. Mystérium v Betlémě nám zjevuje Boha-s-námi..."

Emmanuel, jak je andělem nazván Ježíš Kristus, je prostředníkem mezi Bohem Otcem a lidstvem všech dob: Bůh se nám v Něm stal blízkým výjimečným způsobem: Ve svém Synu Ježíši jako Logos sestoupil do Nazareta, do řádu věcí viditelných i neviditelných v tomto Jím stvořeném světě. Často – v mesiánské židovské i pohanské svatební mystice "hieros gamos" – se tento sestup Boží mezi nás odkrývá na zasnoubení Boha s člověkem. A nejde o antropomorfické (a antropocentrické) přirovnání: Unio hypostatica, jednota lidského a božského v Ježíši Kristu je základním principem fungování světa a vesmíru. Jinak se šíří chyby – ze srdce plného či nakaženého hříchem – a vše směřuje ke smrti.

Ježíš Kristus přijal roli Boží, služebníka, aby Bůh Otec, On a Duch svatý mohl přebývat dokonce nejen s námi, ale přímo v naší od hříchu očišťované duši. A toto je zroj nejvyšší a plné radosti člověka. Proto "Gaudete!"

Zároveň je tato radost – a to je příčina její síly a trvalosti či stále intenzivnějšího rožívání – spojena s jistotou. S jistotou spásy v katolické Církvi.

Vrcholně prožíváme tuto jistotu v utrpení Ježíše Krista na kříži, které se zpřítomňuje při mši svaté. Radost pak z Jeho příchodu na oltář ve chvíli Proměňování.

"Nejprve - při Offertoriu mše svaté – jsme Církví vybízeni", píše mystik Ludolf Kartuzián, abychom se spojili, sjednotlili s pokorou těch, za něž se On obětoval, s jeho obětní smrtí na kříži. K tomu nás vybízí již Apoštol, když sám o své osobním Offertoriu říká: "Pro mne je ukřižován svět a já světu!"

Jsou pak tři věci na světě, které pro nás musí být ukřižovány a my pro ně, jak píše svatý Jan: "Vše, co je ve světě, je žádost těla, žádost očí a pýcha, zpupnost života." Ukřižování těchto tří se uskutečňuje třemi sliby řeholních osob, které jsou pravými duchovními mučedníky.

Nejprve jde o mučednictví, které znamená opuštění všech pozemských časných tužeb, druhý stupeň mučednictví v sobě zahrnuje rozhodný odpor vůči všem žádostem těla – a čím statečněji je tento boj veden, tím slavnější je vítězství tohoto mučednictví; a třetí stupeň spočívá ve zřeknutí se vlastní vůle, což nastává, podle svatého Řehoře Velikého, když na základě poslušnosti odpíráme vlastní vůli a na základě obětování odmítáme "cizí", maso k oběti; proto lze říci: "Poslušnost je lepší a větší než oběti zvířat."

Rozjímáním o tomto tajemství oběti svého vlastního života Ježíši Kristu jsme účastni tajemství, které nám dnes předkládá náš Vykupitel Ježíš v evangeliu sepsaném svatým Matoušem:

"Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel."

Svatý Jan je "více než prorok": prorok je vidoucí, proroci viděli "příští". Viděli přicházet slíbeného Vykupitele, v obrazech jako například svatý prorok Ezechiel, ve vnuknutí k podivuhodným činům jako svatý Oseáš, ve slyšení, "vidění" Božího slova, které předávali povolaným posluchačům jako svatodušní, charismatičtí hermeneuti, praví Hermové usvědčující modlářské pohanské božstvo ze scestí.

Svatý Křtitel je "více než prorok", protože na Vykupitele, na Ježíše z Nazareta přímo ukazuje. V tu chvíli u Jordánu, kdy ukáže a řekne: "Hle, Beránek Boží!", se stává "praesulem custodiae" novozákonního knězr Ježíše Krista a zvláště všech Jeho svátostných služebníků, kněží a biskupů.

A ve chvíli, kdy na pokyn samotného svého Vykupitele očekávaného Mesiáše v Jordánu křtí, stává se "největším narozeným z ženy": ukazuje, jak Ježíš jako člověk drží při Poslední večeři ve svých rukou své vlastní eucharistické Tělo-Sebe – ukazuje, jak Kristovi kněží mají toto tělo držet, když jej ukazují Božímu lidu a společně se s nimi po aklamaci "Hle, Beránek Boží, který na sebe vzal hřích světa" modlí: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" - Proto je Jan Křtitel největší, protože toto učinil dříve, než vstoupil mezi nejmenší z nebeského království, dříve než Ježíš a svátostní kněží Jeho Církve.

Velikost osobnosti svatého Jana můžeme takto přirovnat k účastníku mše svaté – ať celebrantovi, asistujícímu či z Božího lidu, který stejně jako svatý Křtitel vidí přicházet Ježíše, vidí slavení svatých tajemství či je liturgicky celebruje, a přitom přemýšlí o Mesiáši, Božím Synu, nahlas zvěstuje jeho oběť - "Hle, Beránek Boží..."; svůj podíl na ní: "Pane, nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena!" Přijímá ovoce výkupné oběti Ježíše Krista nabídnuté všem na Golgotě a mnohými přijaté a přijímané. Neslaví ovšem mši svatou jako "nejmenší v Božím království".

Tento rozpor nám může ozřejmit příklad: Dobrý duchovní pastýř, v tomto případě biskup, touží podobně jako to čteme o svatém Karlu Boromejském, aby čas po svatém přijímání byl pro jemu svěřené kněze a věřící chvíli modlitby, kdy se plně rozvine naše přátelství s Ježíšem Kristem. Má zodpovědnost za slavnení liturgie. Trápí jej někdy neurotické zakončení mše svaté: po svatém přijímání celebrant či jáhen nebo akolyta ihned purifikuje posvátné nádoby, zpívá se píseň, vzápětí následuje závěrečná modlitba po svatém přijímání, pak dokonce ohlášky, které se v tomto případě mohou stát Boha pustým rozptýlením. Dobrého pastýře tato "praxe" trápí. Nepomohou ani prosby těch, kteří s vírou přijímají tělo Páně a prosívají "duchovního" celebranta, aby alespoň chviličku nechal na jejich osobní modlitbu...To vše je o to bolestnější, že po výzvě "Modleme se" má následovat společná "eucharistická" – děkovná modlitba.

Zde zaznívají Ježíšova prorocká slova: "Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on – Jan Křtitel"!

Nebeské království je společenství Letnic těch učedníků, kteří doprovodili Ježíše z Večeřadla na Olivetskou horu. Požehnaných na nebe vstupujícím Pánem a Božím Synem po Otcově pravici. Od této chvíle jsou s Ním stále. Osobně i svátostně spojeni.

Jsou protikladem k výjimečné úloze svatého Jana Křitele: nejsou v tomto smyslu pasivními diváky a svědky mše svaté, kteří by jako proroci Staré smlouvy recitovali modlitby či zpívali kantika očekávající příchod Ježíšem: Nejmenší v Božím království s Ježíšem hovoří, naslouchá mu, ti, kdo byli před setkáním s Ježíšem ve svátostech Církve slepí, vidí, chromí chodí, malomocní jsou očišťováni, hluší slyší, mrtví vstávají, chudým se hlásá radostná zvěst. - Již cestou na slavení oběti mše svaté, při přípravě modlitbou růžence, rozjímáním, adorací, tichou modlitbou předtím než zazvoní zvonek u sakristie a zazní "Introibo ad Altare Dei", připravuje nejmenší z Ježíšových bratří svou duši na setkání se svým Přítelem a Pánem. V žádném úkonu mše svaté není divákem, komentátorem jako "největší, který se narodil z ženy", "největší mezi proroky", kteří Mesiáše vidí a na Něj ukazují, ale účastníkem láskyplného rozhovoru s Ním, nasloucháním slyšícího a odpovídajícím na slova Jeho lásky, slepým, který po illuminaci svatého křtu prohlédl a nyní očima víry vidí Ježíše v Nejsvětější svátosti, klaní se mu, přijímá ve svatém Přijímání "primitias resurrectionis eius", závdavek Jeho zmrtvýchvstání – své zmrtvýchvstání.

Pak se duše "nejmenšího" v lásce k Trojjedinému Bohu naplňuje modlitbou stoupající lásky k Němu, již působí a v níž působí Duch. Každé gesto celebranta, každá odpověď a zpěv i tichá modlitba Božího lidu stoupá ve vyznání víry a lásky k Ježíšovi až k vrcholu, jímž je svaté Přijímání. S posvátnou úctou, na kolenou u oltářní mřížky můžeme chvíli setrvat v této předsíni nebeského království, kde vidíme svou malost a velikost, nezměrnost lásky Ježíšovy. Po návratu na naše místo, mezi Boží lid, celebrant v postoji oranta po výzvě ke společné modlitbě, již začíná - interně a intimně - naše společné "Ite, missa est!" Duch vzkříšení nás proměňuje, posiluje, osvěcuje. I po mši svaté toužíme doprožít tuto chvíli nevýslovné lásky, abychom ani po vyjítí z kostela či ze sakristie nepřestali milovat, jak On miloval a miluje nás.

(srovn: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8823;

La gioia di darsi agli altri, ed.Paoline, 1987, str.143;

Erhebe dich, meine Seele)

O. Michael



MODLITBA



Jak Tvé pozdvižené ruce k modlitbě

mohl syn starozákonního obětního kněze Zachariáše

vidět a vnímat obětní dým starozákonních žertev,

jež i jeho otec v chrámu přinášel:

poznal vůni kadidla duchovní svatby,

od níž každé zasnoubení pochází,

poznal,

že Ty, Ježíši, jsi pravý Křtitel vodou a Duchenm svatým.

Sám by byl raději pokřtěn od Tebe,

a Tys jej pokřtil krví.

Tak přijal místo proroka a kněze

novozákonního syna kněze Zachariáše

mezi nejmenšími v Božím království

jako jejich učitel svatého křtu.

Podobně může ten,

kdo při mši svaté nepřijal roli "nejmenšího v Božím království",

slyšet slova vyznání lásky Ježíšovi

a vidět dým z kadidelnice duchovního otce.

a "bezmyšlenkovitě" odříkávat předepsané modlitby

či opominout niterné osobní

při nekrvavé kalvarské Oběti.

Stát se "velkým" před lidmi a před sebou,

ale nikoli nejmenším v Božím království.

Pak ani recitace modliteb ani kadidlový kouř

se nestávají modlitbou stoupající lásky k Tobě,

nemohou proniknout vychladlé srdce.

Ty nám právě při jednotlivých úkonech mše svaté,

jak po sobě následují,

chceš postupně proměňovat srdce kamenné za to,

které miluje Tebe, Církev a bližní:

Proto nás novozákonní prorok a Tvůj kněz svatý Pavel o této neděli vybízí:

"Gaudete!"

Radost Ducha, o níž prorokuje,

může ovšem přijmout jen ten,

kdo se k Tobě jako proroku a knězi při mši svaté stále obrací.

Amen.