sobota 26. května 2018

Summa Theologiae Slavnost Nejsvětější Trojice - epilog liturgických dějin spásy








Oktáv slavnosti Seslání Ducha Svatého, jehož druhou část tradičně tvoří pradávné oslavy dožínek - letnic se svým prosebným i postním charakterem, nás svým zlomem připravuje na dobu vstupu do všedních dní, kdy "pneumatoforoi", ti, kdo nesešli a nesejdou z cesty přijímání a jednání podle vnuknutí Ducha Svatého mohou právě tuto všednost prožívat Jeho mocí posvěcenou.

Nadto se o těchto letničních kvatembrových dnech udělovaly a opět udělují nižší a vyšší svěcení – jimi je ukončen cyklus mysteria salutis kandidátů svěcení, při ordinaci mohou prožít ve společenství Církve Letnice charaktéru kněžského svěcení:
začíná pro ně, pro nově dozrálou další generaci vysvěcených apoštolů Ježíše Krista hojná žeň.

Ježíš je prostřednictvím duchovní formace v Církvi pozval na Horu rozeslání, dnes, jak čteme v evangeliu podle sepsání svatého Matouše, se jedná nikoli o Olivetskou horu, z níž by přímo sešli do jeruzalémské Horní místnosti, ale o horu v Galileji.
Jakoby dvojí až trojí povolání od rybářských sítí mnohých z apoštolů, má svůj diptych v jejich rozeslání: jako se s napětím očekávají poslední slova umírajícího, jako byla podrobně zaznamenána několikerá poslední slova na kříži umírajícího Ježíše, tak tím spíše mohou učedníci našeho Pána očekávat Jeho slova od Něj – vzkříšeného. Před týdnem jsme četli o tom, jak dech na apoštoly a předal jim moc svátosti smíření, o to větší odkaz – její základ – mohou očekávat apoštolové nyní: symbolon Nejsvětější Trojice, summu svatého křtu.

Ježíšova poslední slova na této zemi jsouplným souhrnem, symbolem, celého Jeho pozemského života – i života preexistujícího Božího Logu – Jeho učení, uzdravování, vítězství nad démony, rozmnožování a proměňování živlů: Má moc jako Syn Boha Otce a Dárce Ducha svatého, na galilejské i Olivetské hoře svým říká:


"Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal." 

Jsme zvyklí používat – i podle slov Ježíšových při proměňování při Poslední večeři na Zelený čtvrtek – sousloví označující Dějiny spásy nabídnuté naším Spasitelem každému člověku a celému lidstvi jako "Nový Zákon", Nový Testament". Celé kanonické kompendium inspirovaných knih se takto s.l. nazývá.
Vzhledem k očekávání posledních slov toho, kdo se s námi loučí, také hovoříme o Testamentu. Proto uvedená slova na galilejské hoře či na Hoře olivetské jsou takovým Testamentem Ježíšovým sensu stricto.

Jako jsme rozjímali minulou svatodušní neděli o Ježíšových ústech a o dechnutí Ducha Božího na apoštoly při ustanovení a pověření službou svátosti smíření, tak nyní je při posledním požehnání na hoře předáván základ, symbolon fidei: křestní a základní dogamtická formule vyjadřující samotnou summu zahrnující základ katolické víry Církve: cestu k Hostině Nejsvětěšjí svátosti, jak později uslyšíme ze slov Andělského učitele.

Tento testament s. s. se má jako svátost charakteru křtu, biřmování a kněžství vrýt do duší a myslí učedníků, kteří se budou deset dní modlit v jeruzalémské Horní místnosti: má být leitmotivem a úběžníkem jejich modliteb a rozjímání.

Před očima je jim postaven úkol vyučovat o Nejsvětější Trojici vyznáním díla spásy, které prožívali učedníci s Ježíšem v tříletém apoštolském a učednickém katechumenátu, mají nyní v těchto dnech rekapitulovat všechny Jeho modlitby, jichž byli účastni, jeho divy, znamení a zázraky. Mají rozjímat o spásu přinášející víře v Něj, která proměňuje věřící srdce – a tato proměna je zpečetěna a "nesena" Duchem Božím při sedmeru svátostech Církve.

Takto se mají připravit na úkol křít ve jménu Nejsvětější Trojice – a skutečně ihned v den Seslání Ducha Svatého takto pokřtili tři tisíce židů a patrně i proselytů.

Mají přitom, před křtem, ve chvíli křtu a v následné mystagogii, hlásat evangelium:
předat pohled víry, kdy Ježíšovy činy Mysteria Salutis uvidí katechumen a křtěnec nyní v jediném činu. V činu Duch Božího, který nyní na místě Ježíšově uvádí do mysteria svátostí.

Mají spolu s nově pokřtěnými nalézat a uvidět symbolon víry: Věřím v Otce, Syna a v Ducha, v katolickou Církev, jak jsou tato vyznání zapsána ve starobylých konfesích, jako základ pro všechny situace přijímání a hlásání katolické víry.

Ano, mají v deseti dnech takto porozumět Ježíšovu Testamentu Mysteria Trinitatis, ve všech situacích, které dosud – do chvíle Jeho nanebevstoupení na galilejské a Olivetské hoře – s Ježíšem prožili: nyní nastupuje Duch Svatý. Nyní On bude s nimi na místě Ježíšově žít Dějiny spásy.

Tak budou připraveni na Letnice a na všechny následující nedělě "po seslání Ducha Svatého": naučí se porozumět, jak vyjadřovat víru v nadcházejícím období – nyní je Ježíš vzkříšený s námi vše poznávám skrze Něj, v tomto jeho Testamentu.

Po seslání Ducha svatého poznávají a poznáváme Jej a Otce v Jeho Duchu.

Pak jsou nadcházející neděle po Svatém Duchu:
hlubším a plnějším souhrem nauky i jejího šíření a chápání ve světě.




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


V Epištole z Listu Římanům nám Církev – Duch Svatý v Jím inspirovaném textu - předkládá slova nesmírného úžasu, jak se derou z hrudi Apoštola národů. Nedostupnost nejsvětějších Božích vlastností je důsledkem nejvyšší a nekonečné dokonalosti a plnosti Božího bytí: Mysterium Trinitatis Dei, Patris et Filii et Spiritus Sancti.

Chvalozpěv, který následuje po prvním čtení, navazuje na trojí chvála svatého proroka Daniela: "Veleben buď, Pane, jenž shlížíš do propasti a trůníš nad Cheruby, veleben buď, Pane na nebeské obloze a chvályhodný navěky, Veleben buď Pane, Bože našich otců, a hodný chvály navěky. Aleluja."

.
Tajemství Nejsvětější Trojice nám osobně zjevuje náš Spasitel Ježíš, Boží Syn v Evangeliu. V tajemství znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, v první iniciační svátosti, zaslibuje svou trvalou přítomnost mocí Ducha Svatého mezi námi: nastoupení cesty, jíž je Ježíš, k Otci.




LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

V dneším prvním čtení z páté knihy Mojžíšovym vybízí svatý Mojžíš, veden Duchem Božím k anamnézi, která vrcholí po Letnicích při slavení každé mše svaté, která je dílem a vstupem Nejsvětější Trojice do tohoto světa a zvláště do srdcí věřících.

Mojžíš řekl lidu: 
   "Ptej se dávných dob, které tě předcházely ode dne, kdy Bůh stvořil člověka na zemi: ptej se od jednoho konce nebes k druhému, stalo se někdy něco tak velkého nebo bylo něco podobného slyšet, aby nějaký národ slyšel hlas Boha, mluvícího z ohně, jako jsi slyšel ty, a zůstal naživu? Nebo zkusil nějaký bůh přijít a vyvolit si národ uprostřed jiného národa zkouškami, znameními, divy, bitvami, mocnou rukou, napřaženým ramenem, úžasnými děsnými činy, jak pro vás to všechno učinil Hospodin, váš Bůh, před vašimi zraky v Egyptě? 
   Uznej to dnes a uvaž v srdci: je to Hospodin, Bůh nahoře na nebi jako dole na zemi; není jiného boha. Zachovávej jeho nařízení a jeho příkazy, které ti dnes přika-zuji, abys byl šťastný ty a tvoji synové po tobě, abys dlouho žil na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává navždy."


Kdo se zcela Ježíšovi odevzdá při mešním obětování, stává se Jeho majetkem, jak zpívá svatý Žalmista. Duch Svatý Jej utěšuje, uvádí do plné pravdy svátosného života, posiluje, naplňuje Ježíšovým vzkříšením.

Blaze lidu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek. 
Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 
Jeho slovem vznikla nebesa, dechem jeho úst všechen jejich zástup. On totiž řekl - a stalo se, on poručil - a vše povstalo. 
Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 
Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe. 



Ve druhém čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům slyšíme slova o dědictví, které dostanou ti, kdo se učí žít podle vnuknutí Svatého Ducha, nikoli ducha tohoto světa či svých přestav a své vůle: v tom je skryto utrpení věřících, které dává plný podíl na oběti Nejsvětější Trojice.

Bratři! 
   Všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: "Abba, Otče!" Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch ( svatý ), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. 


Svatý otec Benedikt XVI. ve svém třetím dílu katecheze o díle svatého Tomáše Akvinského, ukazuje brilantním způsobem stěžejní dílo Andělského učitele jako chvalozpěv a meditativní a kontemplativní symbolon tajemství Nejsvětěšjí Trojice. Vybízí:

Vstupme tedy také my do školy svatého Tomáše a jeho mistrovského díla Summa Theologiae. Zůstala nedokončena a přece je monumentálním dílem. Obsahuje 512 otázek a 2669 článků. Jde o výstižnou argumentaci, v níž se aplikace lidské inteligence na tajemství víry odvíjí zřetelně a důkladně v podobě otázek a odpovědí, v nichž svatý Tomáš prohlubuje učení, vycházející z Písma svatého a církevních otců, zejména svatého Augustina. Svatý Tomáš v této reflexi při setkání s opravdovými otázkami své doby, jež jsou často i našimi otázkami, za použití metody a myšlení antických filosofů, zvláště Aristotela, dochází k přesným, pronikavým a přiléhavým formulacím pravd víry, v nichž se pravda, jež je darem víry, objasňuje a stává přístupnou nám skrze naši reflexi. Avšak toto úsilí lidské mysli, jak nám Akvinský připomíná svým vlastním životem, je ustavičně osvěcováno modlitbou, světlem, které přichází shůry.¨

Jedině ten, kdo s Bohem a s tajemstvími žije, může také chápat, co říkají.


V Sumě Teologie svatý Tomáš vychází z faktu, že jsou tři způsoby bytí a bytnosti Boha. Bůh existuje v sobě samém, je počátkem a koncem všech věcí, takže veškeré stvoření pochází a závisí na Něm. Bůh je dále přítomen skrze svou milost v životě a jednání křesťana, svatých. A nakonec je Bůh zcela výjimečným způsobem přítomen v osobě Krista, reálně sjednoceným s člověkem Ježíšem a působícím ve svátostech, které pramení z jeho díla vykoupení.


Struktura tohoto monumentálního díla či hledání plnosti Boha "teologickým pohledem" má proto tři části a doctor communis " svatý Tomáš " je popisuje těmito slovy: "Hlavním účelem posvátného učení je dát poznat Boha nejenom samého o sobě, ale také jakožto počátek a cíl všech věcí a zejména rozumného stvoření. Ve snaze vyložit toto učení, budeme pojednávat nejprve o Bohu, za druhé o pohybu stvoření směrem k Bohu a za třetí o Kristu, který je jakožto člověk pro nás cestou výstupu k Bohu" . Je to určitý kruh: Bůh v sobě samém, který vychází ze sebe sama a bere nás za ruku, abychom se s Kristem vrátili k Bohu, byli s Bohem sjednoceni a Bůh byl všechno ve všem.

První část Sumy Teologie tedy zkoumá Boha samého o sobě, mystérium Trojice a stvořitelskou činnost Boha. V této části nacházíme také hlubokou reflexi o autentické realitě lidské bytosti, vyšlé ze stvořitelských rukou Boha jako plod jeho lásky. Z jedné strany jsme stvořené, závislé bytosti. Nepocházíme ze sebe samých, ale na druhé straně máme opravdovou autonomii, takže nejsme jenom nějakým zdáním, jak říkají někteří platónští filosofové, ale realitou, kterou chce Bůh jako takovou a která je sama o sobě hodnotou.
V druhé části svatý Tomáš uvažuje o člověku, podníceném milostí k touze poznat a milovat Boha, aby byl šťastným v tomto čase i na věčnosti. Autor nejprve prezentuje teologické principy morálního jednání a studuje, jak se ve svobodné volbě člověka konat dobré skutky, integrují rozum, vůle a vášně, k nimž se přidává síla, udělovaná milostí Boží skrze ctnosti a dary Ducha svatého, jakož i pomoc, poskytovaná také morálním zákonem. Lidská bytost je tedy dynamickou bytostí, která hledá sebe samu, snaží se stát sama sebou a v tomto smyslu se snaží konat skutky, které ji tvoří a opravdu činí člověkem. Sem patří morální zákon, milost a vlastní rozum, vůle a vášně. Na tomto základě svatý Tomáš načrtává fyziognomii člověka, který žije podle Ducha a tak se stává ikonou Boha. Tady se Akvinský zaobírá studiem třech teologálních ctností " víry, naděje a lásky " po nichž následuje pronikavé zkoumání více než padesáti morálních ctností, uspořádaných kolem čtyř základních ctností " moudrosti, spravedlnosti, mírnosti a statečnosti. Uzavírá pak úvahou o různých povoláních v Církvi.

Ve třetí části Sumy svatý Tomáš zkoumá mystérium Krista - cestu a pravdu - skrze něž můžeme dosáhnout Boha Otce. V této časti píše téměř nepřekonatelné stránky o mystériu Vtělení a Ježíšově utrpení a přidává široké pojednání o sedmi svátostech, protože v nich Vtělené božské Slovo rozšiřuje dobra vtělení k naší spáse skrze naše putování víry k Bohu a k věčnému životu, zůstává tak materiálně jakoby přítomno v realitě stvoření a v nitru se nás dotýká.

Svatý Tomáš se při pojednání o svátostech zaobírá zejména mystériem eucharistie, k níž choval tak pronikavou zbožnost, jak uvádějí jeho životopisci, že pokládal svoji hlavu na svatostánek jakoby chtěl slyšet tlukot Ježíšova božského i lidského Srdce. V jednom svém komentáři k Písmu svatý Tomáš píše: "Eucharistie je svátostí Utrpení našeho Pána, obsahuje Ježíše Krista, který pro nás trpěl. Proto všechno, co je účinkem Utrpení našeho Pána, je také účinkem této svátosti". Snadno tak pochopíme, proč svatý Tomáš a jiní svatí při slavení mše svaté prolévali slzy soucitu s Pánem, který se dává v oběť za nás, slzy radosti a vděčnosti.

Drazí bratři a sestry, zamilujme se do této svátosti ve škole svatých! Účastněme se mše svaté usebraně, aby se nám dostávalo duchovních plodů, živme se Tělem a Krví Páně, abychom byli nepřetržitě syceni božskou milostí! Ochotně a často se zdržujme osobně v blízkosti Nejsvětější svátosti!

To co svatý Tomáš vědecky stroze popsal ve svých největších teologických dílech, jakými jsou Summa Theologiae, a také Summa contra Gentiles předkládal také ve svých kázáních, určených studentům a věřícím. Roku 1273, rok před svou smrtí, kázal během celé postní doby v kostele sv. Dominika Většího v Neapoli. Obsah oněch kázání byl shrnut a zachován. Jsou to Dílka, ve kterých vysvětluje Apoštolské vyznání víry, vykládá modlitbu Otče náš, podává Desatero a komentuje Zdrávas Maria. Obsah kázání Andělského učitele téměř odpovídá struktuře Katechismu katolické církve. V katechezích a kázáních by v naší době obnoveného úsilí o evangelizaci neměly nikdy chybět tyto základní argumenty: to co věříme, a tedy Vyznání víry; to co se modlíme, a tedy Otče náš a Zdrávas Maria; a to co žijeme, jak nás učí biblické Zjevení, tedy zákon lásky k Bohu a bližnímu a Desatero přikázání jako výklad tohoto přikázání lásky.

Chtěl bych nabídnout pár příkladů z obsahu tohoto prostého, podstatného a přesvědčivého učení svatého Tomáše. Ve svém Opusculu o Apoštolském vyznání víry vysvětluje hodnotu víry. Jejím prostřednictvím se duše sjednocuje s Bohem a vytváří se zárodek života věčného. Život dostává bezpečnou orientaci a my úspěšně překonáváme pokušení. Tomu kdo namítá, že víra je hloupost, protože vyžaduje věřit v něco, co nepostihují zkušenosti smyslů, nabízí svatý Tomáš velmi obsáhlou odpověď a připomíná, že tato pochybnost je bezdůvodná, protože lidská inteligence je omezená a nemůže poznat všechno. Pouze v případě, že bychom mohli mít dokonalé poznání všech viditelných i neviditelných věcí, bylo by opravdu hloupostí přijímat pravdy pouhou vírou. A kromě toho, poznamenává svatý Tomáš, není možné žít, aniž bychom se svěřili zkušenosti druhých tam, kde chybí osobní poznání. Je proto rozumné uvěřit Bohu, který se zjevuje, a svědectví apoštolů, kterých bylo málo, byli prostí a chudí, zdrcení v důsledku ukřižování svého Mistra, a přece se mnohé moudré, vznešené a bohaté osoby při poslechu jejich kázání zakrátko obrátily. Je to vskutku historicky podivuhodný fenomén, který lze stěží rozumně vysvětlit jinak než setkáním apoštolů se Zmrtvýchvstalým Pánem.

Když svatý Tomáš komentuje článek Vyznání víry o Vtělení božského Slova, podává několik úvah. Tvrdí, že křesťanská víra je uvažováním o mystériu Vtělení posilována; naděje se důvěřivěji povznáší myšlenkou, že Syn Boží přišel mezi nás jako jeden z nás, aby sdílel s lidmi svoje božství; láska je oživována, protože není zřetelnějšího znamení lásky Boží pro nás, než vidět Stvořitele světa, jak se sám stává stvořením, jedním z nás. Uvažujeme-li o mystériu Vtělení Boha, rozněcuje se nakonec naše touha dosáhnout Krista ve slávě. Za použití jednoduchého a účinného přirovnání svatý Tomáš poznamenává: "Kdyby byl bratr nějakého krále od něho vzdálen, zajisté by měl touhu žít vedle něho. A Kristus je naším bratrem, takže máme toužit po jeho blízkosti a srdcem se s Ním sjednocovat"

Když podává modlitbu Otče náš, svatý Tomáš ukazuje, jak je sama o sobě dokonalá a má všech pět charakteristik, které by měla mít dobrá modlitba: důvěřivost a klidnou oddanost, vhodnost obsahu "protože od chvíle, kdy máme těžkosti s výběrem tužeb" podotýká sv. Tomáš " je značně obtížné vědět, co přesně je vhodné žádat a co nikoli"; potom je to patřičné pořadí proseb, vroucnost lásky a upřímnost pokory.¨








Svatý Tomáš byl jako všichni svatí velkým ctitelem Matky Boží. Označil ji nádherným titulem: Triclinium totius Trinitatis, místo spočinutí Nejsvětější Trojice, protože tři božské osoby kvůli Vtělení v žádném jiném stvoření než v ní nepřebývaly a v její milostiplné duši tak zakoušely potěšení a radost žít. Na její přímluvu můžeme dosáhnout každé pomoci.
Modlitbou, která je tradičně připisována svatému Tomášovi a která v každém případě odráží prvky jeho hluboké mariánské zbožnosti, říkejme taktéž: "Nejblaženější a nejněžnější Panno Maria, Matko Boží" svěřuji tvému milosrdnému srdci celý svůj život" Vypros mi, má nejněžnější Paní, pravou lásku, kterou bych mohl celým srdcem milovat nade všechno tvého nejsvětějšího Syna a hned po něm Tebe a bližního v Bohu a kvůli Bohu.

Slova svatého evangelia podle Matouše. 
   Jedenáct učedníků odešlo do Galileje na horu, kam jim Ježíš určil. Uviděli ho a klaněli se mu, někteří však měli pochybnosti. 
   Ježíš k nim přistoupil a promluvil: "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. 
   Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa." 


sobota 19. května 2018

SESLÁNÍ DUCHA K OBNOVENÍ JEDNOTY S BOHEM - HRÁZ PROTI PROCESU ŠTĚPENÍ




 V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již od svého vzniku nesly duchovní, základní rozměr: očekávání zrození nového lidu, nového vyvoleného národa, v němž by se zastavil a "přepóĺoval" proces dělení, započatý oddělením Adama a Evy od Trojjedinného Boha v Ráji, pokračující oddělením se Kaina od společnosti, rozdělením národů mezi sebou navzájem a zvláště oddělením, které byl nucen vykonat Noe pro hříšný životní styl těch, které nepozval - a ani nemohl pozvat - do archy záchraňujcí před potopou, předobrazem Církev zrozené o Letnicích.

Slavnost Seslání Ducha Svatého začíná podle Ritu Antiquior původně křestní vigilií, při níž se čte šestero proroctví ze Starého zákona (Zkouška Abrahámovy víry, Zázračný průchod Rudým mořem, Závěť Mojžíšova, O mravní neplodnosti Siónu a o požehnání, které sestoupí na Sión Církve, Báruchova výzva k opuštění pomíjejících věcí a k hledání trvalých, Oživení suchých kostí Božím Duchem) a poté úryvek ze Skutků apoštolských o Seslání Ducha Svatého na katechumeny v Efezu.

Evangelium je výňatek Ježíšovy řeči při Poslední večeři, kdy slibuje Ducha Utěšitele a příbytky u Otce v nebesích, pro ty, kdo budou podle Jeho slova žít.







KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Slavnost seslání Ducha Svatého

LITURGICKÉ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dějiny vesmíru, světa, jak je v rodokmenu Ježíšově a v radostné zvěsti o Jeho narození líčí svatý evangelista Lukáš, začínají v protipohybu, protiproudu k tendenci štěpení se lidské společnosti vlivem hříchu Adama, rozdělováním jejích pospolitostí zahrnujících duchovní i pozemský rozměr.
Počátkem je viditelné a slyšitelné projevení se Ducha Svatého při zrození Církve o Letnicích: těmito prvními Letnicemi všech letnic začínají první dějiny Božího království, které vede k usmíření, k sjednocení člověka s Trojjediným Bohem a tím i s každou pospolitostí, s bližním.

Ti, kdo jsou pohromadě po deset dní na modlitbách, poslední den, o svátku letnic, jsou viditelně označeni plamenem Ducha Božího, naplněni Jeho slovy radostné zvěsti. A ti, kdo jsou z celého tehdejšího "světa" jako jeruzalémští poutníci přítomni této události narozenin Církve, slyší nejen evangelium ve svých vlastních jazycích, ale především vidí a slyší Ducha Svatého v Církvi – v apoštolech a učednících.
Setkání s Bohem vede k proměně života: tři tisíce toho dne přijalo dar znovuzrození z Ducha Božího a z vody – křest.


V perikopě z evangelia podle sepsání svatého Jana jsou znovuzrození naším Spasitelem, Dárcem Ducha, vedeni, aby v Jeho radosti a svobodě naplnili každý zákon. Jen Duch svatý je schopen spojit zdánlivé protiklady: plnou svobodu a plnou kázeň. Dává schopnost s láskou naplnit každé přikázání, každé Ježíšovo slovo: plnit v pozemském životě Jeho – ne svou - vůli.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Vyprávění o Letnicích v knize Skutků apoštolů, řekl Svatý otec Benedikt XVI., prezentuje "novou éru" Božího díla, zahájeného zmrtvýchvstáním Krista, díla, které s sebou strhává člověka, dějiny i kosmos. Z Božího Syna, zabitého, vzkříšeného a vystoupivšího k Otci nyní na lidstvo s nevýslovnou energií sestupuje božský dech, Duch svatý. Co způsobuje toto nové a mocné sebesdělení Boha? Tam kde jsou roztržky a odcizení, vytváří jednotu a porozumění. Začíná proces opětovného sjednocení částí rozdělené a rozptýlené lidské rodiny. Lidé - často redukovaní na soupeřící či svářící se jedince - jsou dostiženi Duchem svatým, otevírají se zkušenosti společenství, které je může spojit až do té míry, že z nich utváří nový organismus...: Církev. Toto je účinek Božího díla: jednota. Jednota je tedy poznávacím znamením, "vizitkou" Církve v průběhu jejích univerzálních dějin. Počínaje dnem Letnic, mluví všemi jazyky. Univerzální Církev předchází místní církve, které se jí musí vždycky přizpůsobovat podle kritérií jednoty a univerzality. Církev nikdy nezůstává vězeňkyní politických, rasových a kulturních hranic; nelze ji zaměňovat se státy a ani s federacemi států, protože její jednota je jiného rodu: usiluje o překročení všech lidských hranic.


Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se j im j azyky j ako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil j eden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.

V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:

 "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci"Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu"My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Žalmista vyzpívává chválu na stvoření. Svatodušní chvalozpěv. Duch s Božím Synem a s Otcem stvořil svět. Vesmír je dílo Nejsvětější Trojice. Ten, kdo je ve křtu ponořen do jejího jména, dostává do své duše dar modlitby, chvalozpěvu k Ní.

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země j e plná tvého tvorstva. 

Hynou, když vezmeš jim život, a vracej í se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země. 

Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu. 


Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům rozlišuje Apoštol mezi cestou Ducha Svatého, a to je cesta, která vede k usmíření s Bohem a bližními díky ovoci Ducha, kterým je duše při křtu naplněna; nebo cestou konzumního života "podle těla", která vede ke ztrátě života v Božím Duchu: vede do záhuby.

Bratři! 
       Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. 
       K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, vraždy, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. 
       Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. 
       Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! 


    V dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana čteme o spojení mezi Nejsvětější Trojicí a člověkem. Duch Boží je ten, který umožňuje tento posvátný a věčný život dávající kontakt. Ježíš tato slova řekl při Poslední večeři – při první mši svaté.
    Pokaždé, když slavíme Svatou eucharistii, řekl papež Benedikt XVI., žijeme ve víře tajemství, které se naplňuje na oltáři, účastníme se tedy svrchovaného skutku lásky, který Kristus realizoval svou smrtí a vzkříšením. Jeden a tentýž střed liturgie i křesťanského života - velikonoční tajemství - nabývá pak během různých slavností a svátků specifických "forem", které mají své další významy a skýtají zvláštní dary milosti. Mezi těmito slavnostmi vynikají Letnice, protože v nich se uskutečňuje to, co sám Ježíš ohlásil jako smysl celého svého pozemského poslání. Když vystupoval do Jeruzaléma, řekl apoštolům: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!". Tato slova nacházejí své nejvýraznější uskutečnění padesát dní po vzkříšení, tedy na Letnice, starobylý židovský svátek, který se v církvi stal prvořadou slavností Ducha svatého: "A ukázaly se jim jazyky jako z ohně - a všichni byli naplněni Duchem svatým." Pravý oheň, Duch svatý, přinesl na zem Kristus. Neodcizil jej bohům jako Prométheus v řeckém mýtu, ale stal se prostředníkem "Božího daru", který nám vymohl největším skutkem lásky v dějinách: svou smrtí na kříži.
    Bůh chce i nadále každou lidskou generaci obdarovávat tímto ohněm, a přirozeně je svobodný dělat to, jak a kdy chce. On je duch, a duch \. Existuje však "normální cesta", kterou Bůh zvolil, aby "na zem vrhnul oheň". A touto cestou je Ježíš, jeho Jednorozený vtělený, usmrcený a vzkříšený Syn. Ježíš Kristus založil Církev jako své tajemné Tělo, aby prodloužil své poslání v dějinách. "Přijměte Ducha svatého" - řekl Pán apoštolům večer v den zmrtvýchvstání a doprovodil svá slova výmluvným gestem: "dechl na ně". Dal tak najevo, že jim předává svého Ducha, Ducha Otce i Syna. V dnešní slavnosti nám, drazí bratři a sestry, Písmo opět říká, jak má vypadat společenství, jací máme být my, abychom přijali dar Ducha svatého. Ve vyprávění, které opisuje událost Letnic, svatopisec zmiňuje, že učedníci "byli společně pohromadě" na stejném místě. Tímto místem bylo Večeřadlo, "hořejší místnost", kde Ježíš spolu se svými apoštoly konali Poslední večeři a kde se jim zjevil zmrtvýchvstalý; místnost, která se stala jakýmsi "stolcem" rodící se Církve. Skutky apoštolů však spíše než fyzické místo chtějí zdůraznit vnitřní postoj učedníků: "Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách". Svornost učedníků je tedy podmínkou, aby přišel Duch svatý; a předpokladem svornosti je modlitba.

    Ježíš řekl svým učedníkům: 
       "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. 
       Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí." 


    (Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI 12.12. AD MMXII; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17553;
    a z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté v Bazilice svatého Petra, 23. 5. AD MMX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12854;
    a z homilie na Seslání Ducha svatého, bazilika svatého Petra 31. 5. AD MMIX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=11319
    Fides et ratio, 12)



Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Dechl jsi na apoštoly,
když ses jim ukázal ve svém zmučením vzkříšeném těle,
Ježíši, vydechující Ducha Božího z úst,
které před Pilátem mlčely,
ale na Golgotě volaly slova modlitby "židovského breviáře" k Otci;
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"
Tato ústa jsou nyní – jako celé Tvé tělo a Tvá hlava – prodchnuta vzkříšením:
Duch – Dech Boží, kterého předáváš apoštolům je Duch vzkříšení:
pro ně a pro nás z hříchů ke zmrtvýchvstání
a připojení se k Tvému tělu Církvi,
jíž jsi v apoštolech hlavou.
Tak jsi v tuto chvíli před sesláním svého Ducha od Otce Církvi -
"zařadil zpětný chod" - vracíš dějiny lidstva "ad fontes" k prameni rajské řeky:
vedeš celé lidstvo, celý vesmír k red-integraci, k apokatastasi,
ke stavu mnohem vyššímu než mělo v Ráji, 

pro ty, kdo nejdou,
jak jsi řekl o Jidášovi, 

do záhuby.
On Tě zmrtvýchvstalého ve sboru apoštolů již nemohl uvidět.
Stejně jako nové dějiny, novou historii lidstva, Boží království,
nová nebesa a novou zemi, jimiž se naplňuje život v Církvi
již nemusí okusit Kain, 

nebo ti, kdo zahynuli ve vodách potopy
a nebyli přijati do praeeccleasiae: do "Církve" – Archy;
kdo setrvali v babylonském zmatení jazyků
a v konfliktech v Církvi a ve společnosti:
kdo zemřeli odděleni od Tebe.
Pro nás i pro ně jsi svým ukřižovaným a zmrtvýchvstalým tělem postavil hráz
proti dalšímu oddělování se od Tebe,
proti "sektářskému násilí",
jež jako dědičný hřích lpělo na všech,
dokud nebyli pokřtěni
vodou a Tvým Duchem o Letnicích
v Jeruzalémě, v Efezu, v Césareji Přímořské – ve Tvé Církvi.

Amen.





neděle 13. května 2018

Fatimská apokalypsa – mystické dějiny Církve ve světě





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.







„Neboj se malé stádce, váš Otec rozhodl, že vám dá Království!“ – Tato Ježíšova slova, jak je čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše, charakterizují poslední velikonoční neděli před slavností Seslání Ducha Svatého.

Ve chvíli Seslání bylo skutečně učedníků málo. Ale poté, co obdrželi Království – byli naplněni Duchem Ježíšova vzkříšení – rychle stoupnul jejich počet na tři tisíce. Nepočítaje katechumeny: ty, kterých se dotkl Duch Boží, a začali se připravovat k přijetí znovuzrození.

Oněch devět dní čekání na Ježíšův pokyn shromážděných učedníků v jeruzalémské Horní místnosti na desátý den, na den vylití Ducha Svatého, můžeme spolu s nimi prožívat. Spojit se s nimi v touze po příchodu slíbeného Utěšitele. A v posledku po Parúsii, návratu Ježíše Krále Univerza, na vrchol útěchy.

K témuž nás vedou i liturgické biblické texty této neděle. Ano, sestoupí Duch Svatý, dá útěchu. A bude jí třeba, protože malé a sílící stádce bude prožívat – podle Ježíšova proroctví – mnohá utrpení a těžké zkoušky v Církvi i ve světě. Apokalypsu.

Mystická poslední kniha Nového zákona představuje novénu – přípravu, kterou bychom měli v probíhajících devíti dnech podstoupit, knihu rozjímat, v Duchu Svatém jí porozumět a podle jejích prorockých slov jednat.

Proto bude spis svatého Jana Apokalyptika, Proroka, jak je jinak nazýván, leitmotivem poselství, jež podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. nás může připravit, abychom s užitkem prožili obnovu svatodušní víry, přijali zbraně Ducha a byli oním třebas malým, ale duchovně silným stádcem.






pátek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Zabitý Mesiáš – Beránek se sedmi pečetěmi - žije!


Svatého Jana, autora knihy Zjevení, uvedl papež Benedikt XVI., můžeme také nazvat „prorokem z Patmosu“, protože jeho postava se pojí se jménem tohoto ostrova v Egejském moři, kde se podle autobiografického svědectví ocitl jako vyhnanec „pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi“. Právě na Patmosu Jan „upadl v den Páně do vytržení“, měl velkolepé vize a slyšel mimořádná poselství, která nemálo ovlivnila dějiny církve a celou západní kulturu. Součástí našeho jazyka se například stala slova z názvu jeho knihy jako apokalypsa, zjevení, jež evokují, i když nesprávně, myšlenku hrozící katastrofy.


Snažíme-li se Knize porozumět, je třeba mít na paměti dramatické zkušenosti sedmi církví v Asii (Efezu, Smyrny, Pergama, Tyatiry, Sard, Filadelfie, Laodicei), které při svém svědectví o Kristu koncem 1. století musely čelit nemalým těžkostem. Jan se k nim obrací s vroucím pastoračním soucítěním s těmito pronásledovanými křesťany, které vybízí, aby vytrvali ve víře a neztotožňovali se s tímto světem. Obsahem knihy je, krátce řečeno, odhalení smyslu lidských dějin, odhalení, jež vychází z Kristovy smrti a vzkříšení. První a základní Janova vize se totiž týká Beránka, který vypadá jako zabitý, a přece stojí vzpřímen před trůnem, kde spočívá samotný Bůh. Jan tím chce především říci dvě věci: tou první je, že Ježíš, ačkoliv byl zabit násilným aktem a měl by se skácet k zemi, paradoxně stojí vzpřímen na svých nohách, protože svým vzkříšením definitivně přemohl smrt; tou druhou skutečností je to, že sám Ježíš jakožto mrtvý a vzkříšený se nyní plně podílí na královské a spasitelské moci Otcově. Toto je základní vize: Ježíš, Syn Boží, je Beránek, bezbranný, raněný, mrtvý. A přesto stojí vzpřímeně na nohou, stojí před trůnem Božím. Podílí se na Boží moci. Má v rukou dějiny světa. Prorok tím chce říci: důvěřujte Ježíši, nemějte strach ze sil, které vás pronásledují. Raněný a mrtvý Beránek vítězí. Následujte Beránka Ježíše, svěřte se Ježíši, jděte jeho cestou, přestože se v tomto světě jeví pouze jako Beránek a vypadá slabý. On je vítěz!

Jedna z ústředních vizí knihy Zjevení ukazuje tohoto Beránka při otevírání knihy zapečetěné sedmi pečetěmi, jež nikdo nebyl schopen rozlomit. Jan je dokonce ukazován, jak pláče, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a číst ji. Dějiny zůstávají nerozluštitelné, nepochopitelné. Nikdo je nedokáže číst. Tento Janův pláč nad tak temným tajemstvím dějin zřejmě vyjadřuje zmatek, jejž tehdy prožívaly asijské církve, když Bůh tváří v tvář pronásledování, kterému byly v té době vystaveny, mlčel. Zmatek, v němž můžeme spatřovat i naši reakci na závažné problémy, nepochopení a nepřátelství, jež i dnes v různých částech světa Církev zakouší. Jsou to utrpení, která si Církev jistě nezaslouží, tak jako si Ježíš nezasloužil trest. Svědčí však jednak o špatnosti člověka, podléhá-li svodům zla, a dále o vyšším řízení běhu událostí ze strany Boží. Ano, jedině obětovaný Beránek je s to otevřít zapečetěnou knihu a zjevit její obsah, dát těmto zdánlivě často tak absurdním dějinám smysl. Pouze on může vyvodit závěry a poučení pro život křesťanů, pro něž je jeho vítězství nad smrtí zprávou o vítězství, kterého i oni bezpochyby dosáhnou, a jeho zárukou. K tomu, aby nám nabídl tuto útěchu, směřuje i silně obrazný Janův jazyk.






sobota v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Duchovní boj mezi Ženou – Pannou Marií a Drakem, jak byl prorokován po pádu Adama

Ve středu vizí knihy Zjevení stojí velmi výmluvné vize Ženy, která porodí Syna, a s ní související vize Draka, který padá z nebe. Tato Žena představuje Marii, Matku Vykupitele, ale představuje zároveň i celou Církev, Boží lid všech dob, Církev, jež v každé době s velkou bolestí stále znovu rodí Krista a je stále ohrožována silou Draka. Zdá se bezbrannou a slabou. Zatímco ji pronásleduje a ohrožuje Drak, zakouší však Boží útěchu. A tato Žena nakonec zvítězí. Nezvítězí Drak. To je velkolepé proroctví této knihy, které nás naplňuje důvěrou. Žena, jež v dějinách trpí, Církev, jež je pronásledována, se nakonec ukáže jako nádherná Nevěsta, obraz nového Jeruzaléma, kterým již neprotékají slzy, ani pláč, obraz proměněného světa, nového světa, jehož světlem je Bůh sám, jehož svítilnou je Beránek.

Z tohoto důvodu je Zjevení Janovo, na jedné straně protknuté neustálými obrazy utrpení a soužení představující temnou tvář skutečnosti, stejně tak prostoupeno častými chvalozpěvy, které představují světlou tvář dějin. Proto zde například čteme o nespočetném zástupu volajícím: „Alleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila“. Stojíme zde před typickým křesťanským paradoxem, podle něhož utrpení není nikdy přijímáno jako poslední slovo, nýbrž je viděno jako přechodný stav na cestě ke štěstí, a dokonce i ono samo je už tajemně vepsáno do radosti, která prýští z naděje. Právě proto Jan, prorok z Patmosu, může svou knihu uzavřít posledním vzdechem chvějícím se úzkostným očekáváním. Vzývá konečný příchod Pána: „Přijď, Pane Ježíši!“. Je to jedna z ústředních modliteb rodícího se křesťanství, svatým Pavlem přeložená i do aramejštiny: „Marana tha“. A tato modlitba „Přijď, Pane Ježíši!“ má mnohé rozměry. Přirozeně je především očekáváním definitivního vítězství Pána, nového Jeruzaléma, Pána, který přijde a promění svět. Ale zároveň je také modlitbou eucharistickou: „Přijď, Pane, nyní!“. A Ježíš přichází a předjímá svůj definitivní příchod. S radostí tak zároveň říkáme: „Přijď nyní a přijď definitivně!“. Tato modlitba má i třetí význam: „Už jsi přišel, Pane! Jsme si jisti tvou přítomností mezi námi. Je to naše radostná zkušenost. Přijď však definitivně!“ A tak se spolu se svatým Pavlem, prorokem z Patmosu, s rodícím se křesťanstvím modleme se i my: „Přijď, Ježíši! Přijď a proměň svět! Přijď už dnes, ať zvítězí pokoj!“ Amen.¨






neděle v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Den Páně – pavéza duchovního vítězství

V katechezích při generálních audiencích se Svatý otec Benedikt XVI. věnoval „škole modlitby“. V jedné z nich ukázal, jak právě Apokalypsa svatého Jana učí tajemství modlitby. Tím se nám odhaluje i část roušky, jak modlitba formovala rodící se Církev v Horní místnosti.


Dnes bych chtěl, řekl papež Benedikt XVI., mluvit o modlitbě v knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse, která, jak víte, je poslední knihou Nového Zákona. Je to těžká kniha, obsahuje však velké bohatství. Přivádí nás do styku s živou a pulsující modlitbou křesťanského shromáždění, jež se sešlo v „den Páně“. To je vnitřní linie sledovaná textem.


Lektor představuje shromážděným poselství, které Pán svěřil Janu Evangelistovi. Lektor a shromáždění jsou, řekli bychom, dva protagonisté, rozvíjející děj knihy. Jim je také už na počátku adresováno slavnostní přání: “Blaze předčitateli i posluchačům tohoto proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno“. Z neustálého dialogu mezi nimi vyvěrá symfonie modlitby, rozvíjející se ve velké různorodosti forem až do konce. Když nasloucháme lektorovi představujícímu poselství, nasloucháme a pozorujeme reakce shromáždění, jejich modlitba se pozvolna stává naší.

První část Apokalypsy předkládá v postoji modlícího se shromáždění tři různé fáze: První tvoří dialog, který – v jediném případě v Novém zákoně – probíhá mezi shromážděním, které se právě sešlo, a lektorem, jenž se k němu obrací s přáním požehnání: „Milost vám a pokoj“. Lektor pokračuje zdůrazněním původu tohoto přání: odvozuje jej od Trojice, od Otce, Ducha svatého a Ježíše Krista, kteří společně pokračují ve stvořitelském a spásonosném projektu pro lidstvo. Shromáždění naslouchá, a když slyší jmenovat Ježíše Krista, zmocňuje se jej jakýsi poryv radosti a s nadšením odpovídá následující modlitbou chvály: „Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen." Shromáždění pociťuje, že se nad ním rozprostírá Kristova láska, cítí osvobození z pout hříchu a prohlašuje se za „království“ Ježíše Krista, patřící bezvýhradně Jemu. Rozpoznává velké poslání, které mu bylo svěřeno spolu se křtem, totiž vnášet do světa Boží přítomnost. Tuto svou slavnost díkuvzdání uzavírá znovu s pohledem upřeným přímo k Ježíši a s rostoucím entuziasmem mu přiznává „slávu a moc“ ke spáse lidstva. Hymnus chval na Krista uzavírá finální „amen“. Už tyto počáteční čtyři verše obsahují velké množství nám určených ukazatelů. Říkají nám, že naše modlitba musí být především nasloucháním Bohu, který k nám promlouvá. Žijeme ohlušeni množstvím slov a jsme málo přivyklí naslouchat, zejména jde-li o to vnitřně i navenek vstoupit do ticha, které umožňuje být pozornými k tomu, co nám chce říct Bůh. Tyto verše nás dále učí, že naše modlitba, často omezená na prosby, má být především chválou Boha za jeho lásku, za to, že nám daroval Ježíše Krista, který přinesl sílu, naději a spásu.

Další vystoupení lektora připomíná poté shromáždění, upevněnému Kristovou láskou, úkol postřehnout jeho přítomnost ve vlastním životě. Praví: „Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou se pro něj bít v prsa všechna pokolení na zemi“[český překlad uvádí „budou pro něj naříkat“ – vzhledem k dalšímu kontextu překládáme doslovně, pozn. překl.]. Kristus vystoupil na nebesa „v oblaku“, symbolizujícím jeho transcendenci, a vrátí se stejně tak, jako vystoupil do Nebe. Tehdy jej uznají všechny národy a jak praví svatý Jan ve čtvrtém evangeliu, „budou hledět na toho, kterého probodli“. Budou mít před sebou své hříchy, příčinu jeho ukřižování, a „budou se bít v prsa“ jako ti, kdo mu byli na Kalvárii bezprostředně přítomní, a prosit jej o odpuštění, aby ho mohli následovat v životě a připravit se tak na plné společenství s Ním po jeho definitivním návratu. Shromáždění rozjímá nad tímto poselstvím a odpovídá: “Ano, Amen!“. Svým „ano“ vyjadřuje plný souhlas k tomu, co bylo sděleno, a prosí, aby tomu tak vskutku mohlo být. Je to modlitba shromáždění rozjímajícího nad Boží láskou, která se svrchovaným způsobem ukázala na Kříži, a prosícího o to, aby žilo důsledně jako Kristovi učedníci. Pak přichází Boží odpověď: „Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.“ Bůh, jenž se zjevuje jako počátek a konec dějin, prosbu shromáždění přijímá a bere si ji k srdci. On byl, je a bude přítomný a činný svou láskou v lidských záležitostech v přítomnosti, v budoucnosti stejně jako byl v minulosti až do chvíle, kdy bude dosaženo konečného cíle. To je Boží příslib. Zde nacházíme další důležitý prvek: vytrvalá modlitba v nás probouzí smysl pro Pánovu přítomnost v našem životě a v dějinách; přítomnost, která nás podpírá, vede a dává nám velkou naději také uprostřed temnoty lidských trampot. Kromě toho žádná modlitba, ani vyslovujeme-li ji v naprosté osamělosti, nikdy neznamená izolaci a nikdy není neplodná, nýbrž je životodárnou mízou živící křesťanskou existenci, která se tak stává stále angažovanější a důslednější.





pondělí v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Varovný signál polnice pro biskupy, svícny sedmera církevních obcí

Druhá fáze modlitby shromáždění vztah s Ježíšem Kristem ještě dále prohlubuje. Pán se nechává spatřit, mluví, jedná a společenství, které mu je stále bližší, poslouchá, reaguje a přijímá poznané. V poselství představeném předčítajícím, sv. Jan vypráví o svém osobním setkání s Kristem. Dostal se na ostrov Patmos pro „Boží slovo a pro svědectví o Ježíšovi“ a je „den Páně“, neděle, kdy se slaví Vzkříšení. A sv. Jan byl „uchvácen Duchem“ [před českým překladem „upadl do vytržení“ opět vzhledem ke kontextu nutno dát přednost doslovnému, pozn. překl.] Duch svatý jím proniká a obnovuje ho, vlévá mu svou schopnost přijímat Ježíše, a Ten jej vybízí, aby psal. Modlitba naslouchajícího shromáždění postupně nabývá kontemplativní charakter, skandovaný slovesy „vidí“, „dívá se“, a tedy rozjímá nad tím, co jí lektor překládá, vstřebává to do svého nitra a přijímá to za své.

Jan slyší „mocný hlas jako zvuk polnice“, hlas mu přikazuje, aby poslal poselství „sedmi církvím“ v Malé Asii a skrze ně všem ostatním Církevním obcím všech časů a jejich pastýřům. Výraz „hlas... polnice“, převzatý z knihy Exodus, odkazuje na Boží zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj a označuje hlas Boha, který promlouvá ze svých Nebes, ze své transcendence. Na tomto místě je Boží hlas připsán Ježíši Kristu Zmrtvýchvstalému, který z Otcovy slávy promlouvá k modlícímu se shromáždění. Jan se obrací, „aby se podíval po tom hlase“ a spatřuje „sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka“, termín Janem zvlášť oblíbený, který označuje Ježíše samého. Zlaté svícny s rozsvícenými svícemi označují Církev všech dob, která se modlí při liturgii: Vzkříšený Ježíš, „Syn člověka“, stojí uprostřed ní, oděn v roucho starozákonního velekněze a vykonává kněžskou službu prostředníka u Otce. V symbolickém Janově poselství následuje zjevení Vzkříšeného Ježíše, plné jasu, s charakteristikami vlastními Bohu, jak se objevují ve Starém zákoně. Řeč je o „vlasech bělostných jako sněhobílá vlna“, symbol Boží věčnosti a Vzkříšení. Dalším symbolem je oheň, který je ve Starém zákoně často spojován s Bohem, aby poukazoval na dvě jeho vlastnosti. Za prvé žárlivou mohutnost jeho lásky, která oživuje jeho smlouvu s člověkem. A tutéž spalující intenzitu lásky čteme v pohledu Vzkříšeného Ježíše: „jeho oči jako ohnivý plamen“. Druhou je nezadržitelná schopnost přemáhat zlo jako „stravující oheň“. Tak také Ježíšovy „nohy“ kráčející, aby se postavily zlu a zničily je, jsou rozžhavené jako „zářící bronz“. Hlas Ježíše Krista se pak podobá „hukotu množství vod“, zní jako mohutný hřmot „slávy Boha Izraele“, která přichází do Jeruzaléma, jak o tom mluví prorok Ezechiel. Následují ještě tři symbolické prvky, které ukazují, co Vzkříšený Ježíš činí pro svou Církev: pevně ji drží ve své pravici – obraz Ježíše držícího Církev ve svých rukou je velice důležitý; mluví s pronikavou silou naostřeného meče a ukazuje jí záři svého božství: „jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle“. Jan je natolik unesen tímto nádherným zážitkem Vzkříšeného, že cítí, jak jej opouštějí síly a padá jakoby byl mrtev.





úterý v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Kyrios Ježíš Kristus vkládá pravici na hlavu Proroka Jana - extáze katharze a iluminace

Po zkušenosti tohoto zjevení má apoštol před sebou Pána Ježíše, který s ním mluví, dodává mu odvahy, klade mu ruku na hlavu, odhaluje mu svou identitu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého a svěřuje mu poslání předávat jeho poselství církvím. Je to překrásný obraz – nejprve zážitek Boží velikosti, vedoucí k mdlobám, a poté přítel života, kladoucí na apoštola svou pravici. Náš zážitek nebude jiný – jsme Ježíšovými přáteli, a proto zjevení vzkříšeného Boha, Krista, nebude hrozivé, nýbrž bude jako setkání s přítelem. Také shromáždění prožívá s Janem zvláštní okamžik světla před Pánem, který se však pojí se zkušeností každodenního setkávání s Ježíšem, a uvědomuje si bohatství vztahů s Pánem, který naplňuje veškerý prostor existence.





středa v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Kérygma Proroka Jana in persona Christi: sedmerá výzva ke konverzi v síle Ducha Svatého

Ve třetí a poslední fázi první části Apokalypsy lektor předkládá shromáždění sedmidílné poselství, v němž promlouvá Ježíš osobně. V promluvě, adresované sedmi církvím v Malé Asii v okolí Efesu, vychází Ježíš z konkrétní situace každé z těchto církví, aby se pak obrátil k církvi všech dob. Ježíš ihned vstupuje do aktuální situace každé z církví, upozorňuje na její světla a stíny a obrací se k ní s naléhavou výzvou: „Obrať se“: „Drž pevně, co máš“; „vejdi do sebe a jednej jako dříve“; „Buď tedy horlivý a dej se na pokání“... Je-li toto Ježíšovo slovo slyšeno s vírou, začíná ihned působit. Když modlící se Církev přijímá Pánovo slovo, je proměňována. Všechny církve musí pozorně naslouchat Pánu, otevřít se Duchu jak to Ježíš žádá, když sedmkrát s naléhavostí opakuje toto přikázání: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch Církevním obcím“. Shromáždění poslouchá poselství a dostává tak podnět k pokání, obrácení, stálosti, k růstu v lásce a orientaci pro svou cestu.





čtvrtek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Modlitba církevního společenství za kněze Boha a Krista

Drazí přátelé, Apokalypsa nám staví před oči obraz shromáždění, sjednoceného v modlitbě, neboť právě v modlitbě zakoušíme neustálý růst Ježíšovy přítomnosti v nás. Čím více a lépe se vytrvale a usilovně modlíme, tím více se Pánu podobáme. On pak skutečně vstupuje do našeho života a vede jej, dává mu pokoj a radost. Čím více Ježíše poznáváme, milujeme a následujeme, tím více potřebujeme trávit čas v modlitbě s Tím, kdo náš život obdařuje jasem, nadějí a silou.

V první části knihy Zjevení je modlitba orientovaná do nitra církevního života, ve druhé části se obrací na celý svět. Církev totiž kráčí dějinami, kterých je podle Božího plánu součástí. Obec věřících, kteří vyslechli četbu Janova poselství, objevují své vlastní poslání, aby jakožto „kněží Boha a Krista“ spolupracovali na rozvoji Božího království, a otevírají se na svět lidí. A tady se objevují ve vzájemném dialektickém vztahu dvě životní situace. Tu první lze nazvat „Kristovo zřízení“, do něhož s potěšením patří obec věřících. A tou druhou je „pozemské zřízení anti-království a anti-smlouvy uskutečňované vlivem Zlého“, který chce klamáním lidí realizovat svět opačný vzhledem k tomu, který chce Kristus a Bůh. Obec věřících tedy musí umět číst dějiny, které prožívá, v jejich hloubi, učit se vírou rozlišovat události, aby spolupracovala s Božím jednáním na rozvoji Jeho království. A tato četba a rozlišování, jakož i jednání, souvisí s modlitbou.

pátek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Modlitba společenství Církve vstupujícího do nebe: trojí vidění symbolu trůnu, Knihy a Beránka na Kříži

Po naléhavé výzvě Krista, který v první části knihy Zjevení, sedmkrát řekl: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch Církevním obcím“, je obec věřících nejprve poslána vystoupit do Nebe, aby Božíma očima nahlédla skutečnost. A tady nacházíme tři symboly, vztažné body, kterých se drží výklad dějin: Boží trůn, Beránek a kniha.

Prvním symbolem je trůn, na kterém sedí osobnost, kterou Jan nepopisuje, protože přesahuje jakoukoli lidskou představivost; může jen naznačit dojem nádhery a radosti, který zakoušejí ti, kteří před Ní stanuli. Touto tajemnou osobností je Bůh, Všemohoucí Bůh, který nezůstal zavřen ve Svém nebi, ale stal se bližním člověka a uzavřel s ním smlouvu; Bůh, který způsobem tajemným, ale skutečným, dává pocítit v dějinách svůj hlas symbolizovaný blesky a hromy. Kolem Božího trůnu je dále čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti, které bez ustání chválí jediného Pána dějin. Toto je tedy první symbol – trůn.

Druhým symbolem je kniha, která obsahuje Boží plán týkající se událostí a lidí a která je hermeticky uzamčena sedmi pečetěmi a nikdo není s to ji přečíst. Tváří v tvář této lidské neschopnosti probádat Boží plán pociťuje Jan hluboký zármutek, který jej přivede k pláči. Existuje však lék na tuto sklíčenost člověka před tajemstvím dějin. Někdo je schopen knihu otevřít a vysvětlit.

A tady se objevuje třetí symbol: Kristus, Beránek obětovaný na Kříži, který však stojí na nohou jako znak Vzkříšení. A právě Beránek, zabitý a vzkříšený Kristus, postupně otevírá pečeti a vyjevuje Boží plán, hluboký smysl dějin.

Co nám tyto symboly říkají? Připomínají nám, jak máme číst události dějin i svého vlastního života. Pohledem upřeným k Božímu nebi v ustavičném vztahu s Kristem, kterému v osobní i komunitní modlitbě otevíráme svoje srdce a svoji mysl, učíme se vidět věci nově a chápat jejich nejpravdivější smysl. Modlitba je jako otevřené okno, které nám dovoluje hledět k Bohu nejen proto, abychom pamatovali na cíl, ke kterému směřujeme, ale také proto, abychom své pozemské putování nechali osvítit vůlí Boha, který nám pomáhá intenzivně a usilovně žít.

sobota v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Fatimské tajemství v dějinách a jeho vrchol - Parúsie Krále Univerza

Jakým způsobem vede Pán křesťanskou obec ke hlubšímu chápání dějin? Především ji vybízí, aby realisticky uvažovala o přítomnosti, kterou žijeme. Beránek potom otevírá první čtyři pečetě knihy, a Církev spatřuje svět, jehož je součástí, svět, ve kterém jsou různé záporné prvky. Jsou to zla, kterých se dopouští člověk, jako násilí, které se rodí z touhy vlastnit, ovládat druhé, a ústí v zabíjení (druhá pečeť) nebo nespravedlnost, když lidé nerespektují dané zákony (třetí pečeť). K nim se přidávají zla, která člověk musí snášet, jako smrt, hlad a nemoci (čtvrtá pečeť). S ohledem na tyto často dramatické skutečnosti je křesťanská obec vybízena, aby nikdy neztrácela naději a pevně věřila, že se zdánlivá všemohoucnost Zlého střetává s opravdovou všemohoucností, která je vlastní Bohu. A první pečeť, kterou Beránek rozlomí, obsahuje právě toto poselství. Jan praví: „Podívám se, a hle – bílý kůň; ten, který na něm seděl, držel luk. Byl mu dán věnec a vyjel jako vítěz, aby zvítězil“. Do lidských dějin vstoupila moc Boží, která je s to nejenom odporovat zlu, ale dokonce ho přemoci. Bílá barva odkazuje ke Zmrtvýchvstání. Bůh se stal natolik blízkým, že sestoupil do temnot smrti, aby je osvítil září svého božského života; vzal na sebe zlo světa, aby jej očistil ohněm své lásky.

Jakým způsobem růst v tomto křesťanském chápání skutečnosti? Kniha Zjevení nám říká, že modlitba živí v každém z nás a v křesťanských obcích tuto vizi světla a hluboké naděje; vybízí nás, abychom se nenechali přemáhat zlem, ale přemáhali zlo dobrem a hleděli na Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Krista, který nás zapojuje do svého vítězství. Církev žije v dějinách, neuzavírá se sama do sebe, ale odvážně kráčí svou cestou mezi těžkostmi a utrpeními a mocně prohlašuje, že v posledku zlo nezvítězí nad dobrem a tma nepohltí Boží zář. To je důležitý bod také pro nás. Jako křesťané nemůžeme být nikdy pesimisté; víme dobře, že se na cestě svého života často setkáváme s násilím, lží, nenávistí a pronásledováním, ale neodrazuje nás to. Zejména modlitba nás vychovává, abychom viděli Boží znamení, Jeho přítomnost a jednání, ba dokonce abychom sami byli světly dobra, šířící naději a ukazující, že vítězství patří Bohu.

Tato perspektiva vede k pozvedání díků a chval k Bohu a Beránkovi. Čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti zpívají společně „novou píseň“, která oslavuje dílo Krista, Beránka, který tvoří „všechno nové“. Tato obnova je především darem, o který je třeba prosit. A tady nacházíme další prvek, který má charakterizovat modlitbu: naléhavé vzývání Pána, aby přišlo Jeho království, aby měl člověk srdce chápavé vůči Boží vládě, aby Jeho vůle orientovala život náš i celého světa. V apokalyptické vizi je tato prosebná modlitba představena s jednou důležitou podrobností: „čtyřiadvacet starců“ a „čtyři bytosti“ vztáhli ruce, v nichž drželi citeru a „zlatou misku plnou kadidla“, která - jak je vysvětleno - představuje „modlitby svatých“, tedy těch, kteří již došli k Bohu, ale také nás všech, kteří jsme na cestě. A vidíme, že před Božím trůnem, drží anděl zlatou kadidelnici, kam dává mnoho kadidla, to znamená naše modlitby, jejichž libá vůně spolu s dalšími stoupá před Boha. Tato symbolika nám říká, že všechny naše modlitby s jejich omezeními, námahami, ubohostmi, vyprahlostmi a nedokonalostmi, které mohou mít, jsou jakoby očištěny a dosahují Božího srdce. Buďme si jisti, že neexistují povrchní, zbytečné modlitby; žádná není ztracena. A dostává se jim odpovědi, třebaže někdy tajemné, protože Bůh je nekonečná Láska a Milosrdenství. Anděl – píše Jan – „vzal kadidelnici, naplnil ji ohněm z oltáře a hodil na zem. Tu nastalo hřmění, hlasy, blesky a zemětřesení“. Tento obraz říká, že Bůh není necitlivý k našim prosbám, ale zasahuje a dává pocítit na zemi svoji moc a svůj hlas, otřásá a vyvrací zřízení Zlého. Tváří tvář zlu často převládá dojem, že nelze nic dělat, ale právě naše modlitba je první a nejúčinnější odpovědí, kterou můžeme dát a která posiluje naše každodenní úsilí o šíření dobra. Moc Boží uděluje naší slabosti plodnost.¨

Chtěl bych skončit poukazem na závěrečný dialog. Ježíš opakuje několikrát: „Hle, přijdu brzo“. Toto tvrzení neodkazuje pouze na budoucí vyhlídku konce časů, ale také na přítomnost: Ježíš přichází, činí si příbytek v tom, kdo v Něj věří a přijímá Jej. Obec věřících tedy pod vedením Ducha svatého opakuje naléhavou Ježíšovu výzvu, aby se ještě více přiblížila: „Přijď!“ Je jako „nevěsta“, která vroucně touží po plnosti zasnoubení. Tato invokace se opakuje po třetí: „Amen. Přijď, Pane Ježíši“; a čtenář končí výrazem, který ukazuje smysl této přítomnosti: „Milost Pána Ježíše buď se všemi!“
Apokalypsa, kniha Zjevení, nás složitou symbolikou vtahuje do velice bohaté modlitby, takže také nasloucháme, chválíme, děkujeme, kontemplujeme Pána a prosíme Jej o odpuštění. Její struktura velké komunitní, liturgické modlitby je také silnou pobídkou ke znovu objevení mimořádného a proměňujícího náboje, který má Svatá Eucharistie. Zvláště bych chtěl důrazně vyzvat věřící, aby se účastnili nedělní mše svaté v den Páně, který je pravým těžištěm týdne! Bohatství modlitby v knize Zjevení nám připomíná diamant s řadou podmanivých odstínů, jehož drahocennost spočívá v ryzosti jediného jádra. Působivé formy modlitby, s nimiž se setkáváme v Apokalypse, dávají zazářit jedinečné a nevýslovné ušlechtilosti Ježíše Krista.



LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Neděle v oktávu slavnosti Nanebevstoupení Páně:

V První epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně jako svatý Jan Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí: ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované dobré mravní návyky: Milovaní, buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby věřící přinášeli ovoce své duchovní sebevýchovy: Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista našeho Pána.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana čteme pokračování katecheze o Duchu Svatém. Přesněji řečeno úplné vyjádření nauky o Nejsvětější Trojici. Ježíš, náš Vykupitel, zdůrazňuje, že sešle Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o NěmA právě v této síle Ducha Božího mají svědčit Ježíšovi učedníci, aby v duchovním zápase obstáli. A že bude často krutý, o tom svědčí slova našeho Spasitele: Každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.

Duch Svatý bude tím, kdo bude odhalovat, zjevovat v apokalypse dějin Církve v tomto světě, čili v plných dějinách světa, společenství věřících jako mystické, politické a eucharistické Tělo Církve.

Bude pro ni nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je pravý apoštolát.


LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

7. neděle velikonoční


V prvním čtení ze Skutků apoštolů se bolestná doba pozemských dějin Církve a světa ukazuje již před jejím zrozením. V tragédii apoštola Jidáše, která zjevuje tajemství spásy a zavržení, které bude později vyjádřeno v Apokalypse svatého Jana jako ústřední téma světových dějin.



   Petr se postavil před bratry - bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí - a řekl: 

   "Bratři, muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše: Počítal se k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: 'Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí' a 'jeho úřad ať dostane jiný'. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání." 

   Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš příjmení měl Justus - a Matěje. A takto se modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil." Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům. 


Svatý Žalmista rovněž evokuje budoucí "souhrn" dějiny světa prostřednictvím Církve: budoucí slávu Církve a těch, kdo do ní vstoupili s vírou a láskou k Ježíši Kristu. Jdou na pravou stranu Božího trůnu.


Hospodin si zřídil na nebi trůn. 



Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! 



Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. 



Hospodin si zřídil na nebi trůn a všechno řídí jeho vláda. Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, mocní silou, dbalí jeho rozkazů. 




Pro život víry a spásy pro tuto víru je důležité Ježíše vyznávat jako Spasitele. Žít podle svého vyznání. V tomto duchu píše v prvním listu svatý apoštol Jan o lásce Boha a toho, jejž On svých Duchem znovu zrodil:


   Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. 

    My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. 




Slova svatého evangelia podle Jana zachycují Ježíšovo předání učedníků Otci a přislíbení příchodu Ducha svatého: posvěcení pravdou. On, Duch, je uvede do celé a plné pravdy. Apokalypsa dějin je zjevením působení Nejsvětější Trodjice v historii Církve, a tím v dějinách světa, kosmu.



Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: 

   "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. 

   Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 

    Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě." 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na Generální audienci, Aula Pavla VI. 23. 8. AD MMVI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=6351;

 a z katecheze věnované modlitbě v Apokalypse při Generální audienci v aule Pavla VI.5. 9. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17025)
srov.: Papežská biblická komise, Bible a morálka. Biblické kořeny křesťanského jednání, 70)




Otec Vladimír Mikulica


















MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Tvůj a Otcův Duch Svatý uvádí do plné pravdy –



uvádí k poznání Tebe jako Vykupitele od ducha zla



a jako Spasitele: Ty Božím Duchem pomazáváš,

Ježíši - Mesiáši,

činíš mesiáše – křesťany, ty,

kdo se satana odřekli a vydali se cestou pravdy.

Ty jsi pravda.

Proto prosíš při Poslední večeři Otce v nebesích za své učedníky,


za své malé stádce:


„Otče, posvěť je pravdou!“

Nyní přicházíš ke každému z nás,

přicházíš a jsi přítomný

ve chvíli Transubstanciace

a zůstáváš stále v každé Svaté hostii,

která je uchovávána po mši svaté:

máš svatý stan přebývání mezi námi,

které v této chvíli činí Boží Duch svými chrámy.

Nyní vrcholí historie Tvé lásky ke každému člověku.

Nyní Duch Svatý uvádí do plné pravdy:

Dává z tohoto vrcholu pohlédnout

na znesvěcenou a posvěcovanou minulost dějin lidstva,

dějin osobního života,

dějin – pokud je ke spáse třeba –

které se odehrají

do poslední svatodušní vigilie,

kdy šestero proroctví vrcholí pohledem do budoucna:

poznat, být uveden do plné pravdy,

dokonalým vylitím Tvého a Otcova Ducha,

vrcholným svatým Přijímání Tebe:

vzkříšením.

Amen.

Summa Theologiae Slavnost Nejsvětější Trojice - epilog liturgických dějin spásy

Oktáv slavnosti Seslání Ducha Svatého, jehož druhou část tradičně tvoří pradávné oslavy dožínek - letnic se svým prosebným i p...