sobota 16. října 2021

Největší dlužník



O této neděli slyšíme varovný hlas našeho Přítele a Pána Ježíše: o velké pohromě, kterou rozpoutal vysoký státní úředník, o jeho finanční insolvenci, osobním bankrotu a zároveň o velkorysosti jeho pána, který mu velkodušně odpouští nesmírně velký dluh – stamiliony v našem dnešním měřítku - o milosrdenství Božím a tvrdosti a nemilosrdnosti člověka, který miluje peníze. 


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá první neděle po seslání Ducha Svatého

"Nakonec hledejte svou sílu v Pánu, v jeho veliké moci (všemohoucnosti)," píše o této neděli svatý Pavel nám v Epištole do Efesu. A své hledání – a podnět pro naše - popisuje zcela konkrétně: "oblečte se do plné Boží výzbroje". Poté podává výčet klasické výzbroje a výstroje vojína Římské říše a paralelně přiřazuje ke každé výstrojní součásti a ke každí zbrani její duchovní ekvivalent: popisuje moc Ducha Svatého, kterou přijímáme a máme užívat v síle svátosti biřmování, pečeti daru Ducha.

Realistický apoštolův pohled na říši temnoty, která se v jeho životě, ve světě, v němž tehdy žil, zdála pohlcovat jím hlásané Boží království, má svou paralelu i dnes v každodenně zakoušené realitě střetu Boží "polis" se stínovou "polis" satana – řinčící zbraněmi, nabízející úplatky, výhody, snadný životní styl, zdraví a štěstí, zábavu... za peníze.

A úkolem křesťana je nejen, aby katolickou Církev, Boží království, které má plně rozvíjet ve své farnosti a rodině, hájil, ale aby také statečně zbraněmi Ducha proti říši temnoty bojoval.

Dlužník, který je podle Ježíšova podobenství v Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, zavázán svému králi není, jak vyplývá z výše dlužné částky, řadový služebník, ale patrně vysoce postavený hodnostář, který se svému pánu zadlužil obrovskou částkou.

Přitom vyniká velkorysost jeho nadřízeného, věřitele, když tak obrovskou částku odpouští.

Odpouští, ale zároveň "uvádí do pokušení": tak můžeme uvidět zdánlivě slepé milosrdenství, které ovšem plně odpovídá zákonům ekonomie spásy Trojjediného Boha.

Pokušení, v němž onen vznešený dlužník neobstojí, je dluh chudáka, dluh nesrovnatelně nepatrný v porovnání s tím, který mu král odpustil. Omilostněný věřitel se stává nelítostným. "Upadne do pokušení". - A následuje králův trest za tuto spravedlnost bez milosrdenství. Pro nás varování, pro ty, kdo milují peníze, může být jedním z posledních varovných vzkazů Otce, které sděluje v evangeliu svého Syna zároveň s nabídkou "výzbroje a výstroje" proti démonu chtivosti peněz, "čertu" který se na konci finanční a ekonomické krize i na konci pozemského životě svým služebníkům odmění "peklem".

Dnes si zaslouží pozornost v duchu rozjímání o milosrdenství a odplatě za tvrdost srdce i mešní Offertorium. Představuje nám spravedlivého Joba, který trpí, jako by byl připočítán mezi nemilosrdné a nespravedlivé. Proč? Duch Svatý ukazuje Spasitele Ježíše v duchovním boji, abychom mohli podle slov svatého Aurelia Augustina zvítězit pod korouhví Ježíše Krista teprve poté, co se statečně zařadíme do Jeho šiku proti korouhvi nepřítele spásy, satana, který si vyžádal dopuštění Boží, Boží zkoušku: pokušení spravedlivého.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXIX. neděle

Čtení z knihy proroka Izaiáše stvrzuje úděl samotného proroka – jeho mučednickou smrt pro Mesiáše – Krista Ježíše, na jehož příchod připravuje tímto slovem o Jeho utrpení:


   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.

Svatý Žalmista zpívá o "zemi plné Hospodinovy milosti" ...- až na konec země má dojít ten, kdo je - ve všech královstvích a císařstvích - povolán šířit zvěst o Ježíšově království lásky a pokoje:

Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství. 

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe. 

Ve čtení z listu Židům slyšíme o Veleknězi Ježíšovi, který má soucit se slabými – takový soucit má i s římským císařem, dokonce i s farizeji a herodovci - a vybízí nás, abychom šli Jeho cestou.


Bratři! 
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci. 

Před blížící se slavností Ježíše Krista Krále Univerza čteme slova evangelia podle sepsání svatého Marka o místech po pravici a levici Ježíšově v Jeho království. Ta místa nepatří těm, kdo se povyšují – a to mohou být: římský císař, farizeové, herodovci, zákoníci saduceové, ale i samotní Ježíšovi učedníci. Ježíšovo království patří pokorným. - Tedy i jim, pokud takovými jsou. - I nám, pokud takovými jsme.

A místo nejblíže Ježíšovi po své pravici Otec vyvolil – již před všemi věky – té, kterou předurčil k uchránění od Adamovy viny.

Proto je tolik potřeba usilovat o znovuzrození a život podle svatého křtu, abychom byli po smrti Ježíšovi co nejblíže.


   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu." 
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici." 
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!" 
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno." 
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny." 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při apoštolské cestě do Francie, uvítání v Paříži 12. IX. ADMMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10104;

a při mši svaté, Bazilika svatého Petra 16. X. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=15343;

S. Aurelius Augstinus, In Iohannem  69,2;

Anonymus, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42;

S. Aurelius Augstinus, Ennarationes in Psalmos., Žalm 94,2, Žalm 4,8)



Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ




sobota 9. října 2021

Fiasko demokracie




"Na rohu ulice vrah o morálce káže...", "zakázali pravdu psát a zakázali zpívat..." zněly tajně protestsongy uprostřed komunistické totality po obsazení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

Dobu, v níž je dovoleno a vybízeno, aby ochránci života člověka od jeho početí až po poslední výdech na této zemi veřejně kázali o morálce; dobu, v niž se svobodně hledá a vyjadřuje pravda – a pravdou je ten, jenž říká: "Já jsem cesta, pravda a život." - pravdou je Ten, který ukazuje cestu k Trojjedinému Bohu; dobu, kdy se smí zpívat o ortelu, který nad naším českým národem chtěl tolikrát vyřknout satan...tuto dobu rádi nazýváme demokracií. ("Démos" – lid, "kratos" síla, vláda).

Není to vláda lidu ve smyslu vlády lůzy: vrahů, lhářů a cenzorů, kteří prosazují svou pokřivenou představu – či vědomě své přesvědčení – o svobodě, která hříchem zotročuje je samotné i ty, které ke hříchu svádějí. Není to ochlokracie, ale vláda těch, kteří jsou "démos" – lidé reprezentující hledání, vyjadřování a prosazování pravdy proti lži, pomluvám a zastírání pravdy či její perzekuci.

Je to "démos", který má sílu hledat, nacházet a prosazovat pravdu a především vybírat ty, kteří by je v této síle a s touto silou demokraticky zastupovali, své reprezentanty "poslance", "zastupitele".

Je dobře známo, že po období nazývaném "archaické", "stříbrné" a "zlaté" dochází v městských řeckých demokratických zřízeních i v pozdějším, nástupnickém v určitém slova smyslu politickém zřízení samotného "města těchto měst", v antickém Římě, k úpadku demokracie. Mohlo by se říci v období zdánlivého vrcholu toho, co se nejvíce lesklo jako zlato, i když latentně – ale s duchovní mocí, s morální silou ("kratos"), která tomu bránila – se jako temná niť táhnou skryté hrůzovlády hříchu i pod "archaickým" a "stříbrným" obdobím dějin těchto antických republik.

Poznávacím znamením nástupu ochlokracie v každé společnost je rozklad jejích vazeb na Stvořitele, v křesťanských státech krize osobního vztahu k našemu Spasiteli Ježíši Kristu a především krize ve vztahu k Církvi jako ke společenství hříšníků, přijímajících stále "kratos" – sílu ke konverzi: krize víry v působení Ducha Svatého, daného Ježíšem od Otce v "takovém" společenství.

Z toho pramení celkové zmatení a dezorientace v duchovním životě, v sociálních a rodinných vztazích...celková nejistota takto ze vztahu k Trojjedinému Bohu vykořeněného člověka, nejistota ze sebe a nad sebou samým.

Z toho vyplývá absence výchovy mládeže či podpora její duchovní a mravní zkázy, opovrhování manželstvím, celibátem, opěvování "Sodomy a Gomory", tedy chvalozpěvy na zkázu manželství, výsměch a dokonce již potlačování otcovství a mateřství. Nenávist ke svému či obecnému stáří: vzývání démona sebevraždy...

Otec Oldřich


O příčinách neštěstí, které na nás pokaždé jako odpověď na zločin, na hřích, dolehne, pronesl podnětná slova Svatý otec Benedikt XVI. při své promluvě v bývalém Westminsterském opatství v Londýně při apoštolské cestě do Velké Británie před několika lety.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Globální finanční krize nedávno ukázala neadekvátnost pragmatických krátkodobých řešení složitých sociálních a etických problémů. Panuje široká shoda, že k vážným obtížím, které nyní doléhají na miliony lidí na světě, přispěl nedostatečně pevný etický základ ekonomické činnosti. Stejně jako "každé ekonomické rozhodnutí má morální důsledky", tak také v oblasti politiky má etická dimenze politických rozhodnutí dalekosáhlé důsledky, které si žádná vláda nesmí dovolit ignorovat. Pozitivním příkladem toho je jeden z obzvláště význačných úspěchů Britského parlamentu, totiž zrušení obchodu s otroky. Kampaň, která vedla k tomuto legislativnímu přelomu, stavěla na pevných etických principech zakořeněných v přirozeném zákoně a stala se pro civilizaci přínosem, na jaký může být tento národ právem hrdý.

Základní otázka v této věci tedy zní: kde hledat etický základ politických rozhodnutí? Podle katolické tradice jsou objektivní normy vedoucí ke správnému jednání přístupné rozumu nezávisle na obsahu zjevení. V tomto duchu není úlohou náboženství v politické debatě poskytovat normy, jako by nebyly nevěřícím známy - a ještě méně navrhovat konkrétní politická řešení, což by rovněž bylo mimo kompetenci náboženství - ale spíš pomáhat očišťovat a osvětlovat rozum v úsilí o objevování principů. Tato "korektivní" úloha náboženství ve vztahu k rozumu není nicméně vždy vítána, zčásti i kvůli deformovaným formám náboženství, jako je sektářství a fundamentalismus, které samy mohou být vnímány jako původci vážných sociálních problémů. 

A naopak, tyto deformace náboženství vznikají právě tehdy, když se nevěnuje dostatečná pozornost očišťující a strukturující roli rozumu uvnitř náboženství. Je to obousměrný proces. Bez korektur poskytovaných náboženstvím může totiž také rozum padnout za oběť deformacím, jak se stává, když jej manipuluje ideologie nebo je aplikován pouze částečně, což pak znemožňuje brát plně v úvahu důstojnost lidské osoby. Takové špatné zacházení s rozumem konec konců umožnilo, aby vznikl obchod s otroky a mnoha další sociální zla, v neposlední řadě pak totalitní ideologie 20. století. Proto bych chtěl naznačit, že svět rozumu a svět víry - svět sekulární racionality a svět náboženské víry - se navzájem potřebují a neměly by se obávat vstoupit do hlubokého a vytrvalého dialogu pro dobro naší civilizace.
Jinými slovy, náboženství není problém, který by měli řešit zákonodárci, ale faktor, který významně přispívá k veřejné diskusi. V tomto kontextu musím vyjádřit své znepokojení nad postupující marginalizací náboženství, zejména křesťanství, k níž dochází v některých kruzích, dokonce i v národech kladoucích velký důraz na toleranci. Někteří jsou toho názoru, že má být hlas náboženství umlčen nebo přinejmenším vykázán do čistě soukromé sféry. Jiní tvrdí, že by se mělo upustit od veřejné oslavy svátků, jako jsou Vánoce, se sporným přesvědčením, že by snad mohly nějak urážet stoupence jiného či žádného náboženství. A jsou tu ještě další, kteří tvrdí - paradoxně s cílem odstranit diskriminaci - že by křesťané ve veřejných funkcích měli v některých případech jednat proti svému svědomí. Jsou to varovná znamení, která upozorňují na neschopnost nejen ctít práva věřících na svobodu svědomí a svobodu vyznání, ale také přiznat legitimní postavení náboženství ve veřejném prostoru. Chtěl bych vás tedy všechny vybídnout, aby každý z vás ve vlastní sféře vlivu hledal cesty k posílení a povzbuzení dialogu mezi vírou a rozumem na všech úrovních života národa.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá neděle po seslání Ducha Svatého

Perikopa z Epištoly Apoštola do Efezu vybízí k odvracení se – stálému, protože jsme často pokoušeni a často klesáme – od životního stylu, který v sobě nese smrt a vede ke smrti duše a ke ztrátě oblažujícího života v Boží přítomnosti nyní i po smrti:

Svatý Pavel píše, že máme "dobře rozlišovat, co se líbí Pánu". Je třeba rozlišovat temné myšlenky, slova a skutky od těch, které uchovávají v duši pokřtěného světlo Ducha Svatého.

Nesmíme se ani účastnit, nesmíme mít ani "pasivní" podíl na "neplodných skutcích tmy".

Zvláště má Apoštol patrně na mysli pohanské orgie, zvrácená mysteria, jejich opojnost, lákající i nově pokřtěné či ve víře slábnoucí katolické křesťany v Efezu.

Proti nim staví mysterium pravé, vedoucí ke světlu, mysterium křestní noci a křestního povstání, lepe řečeno vyvedení z temnoty, které se katechumen těsně před sestoupením do křestního pramene či křestní pisciny odřekl: "Probuď se, spáči, a osvítí tě Kristus!" - čteme slova svatého Pavla jako ozvěnu křestní liturgie.

Dále Apoštol vyzývá, abychom při hodnocení mysteria i životního stylu z něj vycházejícího používali rozum, abychom "se nechovali nerozumně"..."neopíjeli se vínem", nenechávali se strhnout k výstřednostem. Vybízí, abychom naopak hledali, co je vůlí Ježíšovou, abychom "byli plni Ducha". Tak Efezské i nás připravuje na slavný příchod Ježíše Krista.

Druhé "sémeion", druhé zázračné znamení, po proměně vody ve vína, vykonal náš Přítel a Pán Ježíš také v Káni Galilejské: uzdravil v Kafarnau umírajícího syna úředníka sloužícího místnímu králi Herodovi Antipovi.

Stejně jako žasne nevěřícně správce svatby při proměně vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské, stejně tak i královský úředník nevěří, má pochyby ve víře ohledně dvou věcí:

Může Ježíš v Káni uzdravit "na dálku" jeho syna, který umírá v třicet kilometrů vzdáleném Kafarnau? - a druhá pochybnost: Žádá Ježíše, aby přišel "dříve, než jeho syn umře." - Nevěří v Ježíšovu moc zmrtvýchvstání a schopnosti vzkřísit i ostatní.

Poté slyší dvojí slovo o životě svého syna: jedno od Ježíše "v jednu hodinu odpoledne" a druhé slovo o znamení – sémeion, které vede k vyznání víry v Ježíše – Božího Syna: "uvěřil on – královský úředník i všichni v jeho domě", když večer onoho dne – to je druhého dne – slyší od svých služebníků stejně jako správce svatby od těch, kdo roznášeli vodu proměněnou ve víno: "Tvůj syn je živ!"


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

XXVIII. neděle

Ve čtení z knihy Moudrosti čteme o pravém bohatství, po němž se prozíravý a především milující člověk shání: Miluje moudrost, implicitně miluje Ducha Svatého, hledá a nachází tak cestu k poznání vtělené Otcovy Moudrosti: Ježíše Krista.

  Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.

 Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.


Svatý žalmista vyzpívává touhu po naplnění života, a smyslem života je "moudrost srdce". Tu si od Trojjediného Boha vyprošoval Šalomoun při vidění v Gabaonu, o ni jako o celoživotní požehnání v plném slova smyslu, o život pozemský a posmrtný, prosil jeho otec svatý David.

    Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali. 

    Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky! 

    Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé. 

    Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou! 


    Ve č
    tení z listu Židům slyšíme, že Boží slovo, Boží moudrost, má v sobě moc, sílu, která změkčuje srdce, dobývá nitra těch, kdo jsou zatrpklí, lhostejní a nenávistní vůči Bohu a bližním. A jednou z cest nenávisti je: "Nenávidí Církev a bližní, protože milují peníze".

    Duch svým mečem v nitru člověka rozetíná dobro od zla: odhaluje hřích, vede milostí.


       Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. 



    V evangeliu podle sepsání svatého Marka slyšíme příběh o Ježíšovi a bohatém mladíkovi, který zachovával zákon, ale měl dosud tvrdé srdce. Nebyl schopen Ježíše a bližní milovat. Miloval více sebe a svou zbožnost a svůj majetek.


       Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?" 
       Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
       On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí." 
       Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. 
       Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." 
       Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno." 
       Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při apoštolské cestě do Velké Británie na "Setkání se světem kultury". Westminster Hall, Londýn, 17. 9. AD MMX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=13358;

Svatý otec Benedikt XVI., Caritas in Veritate, 37)

Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Varuješ před fiaskem,


Ježíši, Synu Věřitele,


jemuž všichni dlužíme:


Jeho anděl, který se vzepřel poslušnosti vůči Němu,


na sebe bere podobu anděla světla,


nás chce pro naše dluhy uvrhnout do vězení,


do duchovní temnice,


spolu s těmi, které milujeme -


vždyť královský dlužník z Tvého podobenství


měl být takto prodán – i se svou ženou a syny a se vším,


"co bylo jeho" – a to je především duše a tělo


a to, co - obojí - vlastní.


Stačila prosba dlužníka -


a Tvá spravedlnost se ukázala v šatu milosrdenství:


v šatu Tvého pozemského těla,


Ježíši, ozářený světlem táborské proměny.


K šatu Tvého milosrdenství, který na rozdíl od Tvého služebníka,


nepřijal svátost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého,


či by ji v pokušení nebo ve zkoušce, v níž by neobstál, zapřel,


přikládáš výzbroj – zbraně svého a Otcova Ducha:


tak můžeme vždy každému, který nám dluží Tvou víru a milosrdnou lásku,


ze srdce odpustit


a neskončit tak ve vězení,


kde je "pláč a skřípění zubů",


ve vězení těch, kdo vládu a sílu vládnout spravedlivě a milosrdně


jako "démos" nepřijali.


Amen.

sobota 2. října 2021

Pomsta za Lepanto



V tomto týdnu připadá výročí slavné bitvy u Lepanta, v níž křesťané 7. října roku 1571 zvítězili nad vojsky Osmanských Turků, šířících islám "ohněm a mečem".

Sám papež svatý Pius V. se aktivně podílel na sestavení a vyzbrojení armády chránící "evropské hodnoty": Církev, víru v Ježíše Krista, kulturu, jejímž hlavním, klenebním kamenem je Ježíšovo zmrtvýchvstání a svatý křest: cestu k přijetí daru vzkříšení.

11. září se chtěli turečtí bojovníci a šiřitelé islámu pomstít za pokořující porážku svých vojsk u Lepanta. Psal se rok 1683. Zaútočili na Vídeň, "Zlaté jablko" a chystali se postoupit do duchovního centra Evropy, "vídeňskou bránou" vstoupit na cestu vedoucí do Říma: podmanit si "Věčné město", přemoci papeže, přeměnit svatopetrskou baziliku na mešitu a nad její kopulí vztyčit prapor falešného proroka, vlajku Islámského státu.

Katastrofa, která tehdy Evropě hrozila byla odvrácena věřícími křesťany, kteří se pevně postavili proti vojskům, která je chtěla zničit.

Pokřtění, ale nevěřící v Ježíše Krista a v působení Ducha Svatého v Církvi, otevírají srdce pomstě, Božímu trestu, přivolávají pomstu za vítězství svých věřících předků u Lepanta. Pak místo šíření víry nikoli pozemským ohněm a mečem, ale mečem a ohněm Ducha Svatého, jak to učinil například svatý František z Assisi před sultánem, jsou stěží schopni ubránit "evropské hodnoty" - tak tomu bylo před Vídní, tak je tomu i dnes.

O této neděli čteme úryvky z Písma Svatého, které ukazují, jak lze ztratit víru, jak lze vzdát boj proti těm, kdo nás chtějí zabít, kdo, jako původce smrti, chce zabít především naši duši.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Devatenáctá neděle po seslání Ducha Svatého

"Slunce ať nezapadá nad vaším hněvem:" Slyšíme v Epištole slova Apoštola národů. Předtím ukazuje i cestu, kterou nás nepřítel našeho dobra, naší spásy, odvádí od naší pouti k pravdě, k věčné Pravdě, a následně lehčeji strhává i ke hněvu: "Nechte lhaní a každý se svým bližním mluvte jen pravdu."

V Evangeliu nám svatý Matouš líčí jak dobrotu krále, který nás pozval na svou svatební hostinu – Trojjediného Boha – tak i jeho spravedlivý hněv, když nás na ve své svatební síni uvidí nepřipravené i nevděčné za pozvání, kterého se nám dostalo či dokonce odmítající povinnou úctu vůči svatebnímu ritu a tím vůči hostiteli. - Předestírá nám realitu života po smrti.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slova Svatého otce Benedikta XVI. o krizi manželství a krize této krize – její posouzení – vycházejí i ze zmíněného textu listu do Efezu.

"...krize významu manželství je patrná i ve způsobech myšlení mnohých věřících. Praktické účinky toho, co jsem označil za "hermeneutiku diskontinuity a zlomu" ve vztahu k učení 2. vatikánského koncilu , jsou patrné zvláště citelně v oblasti manželství a rodiny. Některým se totiž zdá, že koncilní nauka o manželství, zejména popis této instituce slovy "intima communitas vitae amoris - důvěrné společenství života a manželské lásky", musí vést k popření existence nerozlučného manželského svazku jakoby pojednávala o pouhém "ideálu", k němuž se "normální křesťané" nemohou "zavázat". V určitých církevních kruzích se proto rozšířilo přesvědčení, podle něhož pastorační dobro osob v situaci neregulérních manželství vyžaduje určitý druh kanonické regulace nezávislé na platnosti či nulitě jejich manželství, tj. nezávisle na "pravdě" jejich osobní situace. Cesta k prohlášení manželské nulity je považována za právní nástroj k dosažení tohoto cíle podle logiky, v níž se právo stává formalizací subjektivních nároků. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že Koncil skutečně popisuje manželství jako intima communitas vitae et amoris, ale takovéto společenství určuje tradice Církve souhrnem principů božského práva, které stanoví jeho pravý a trvalý antropologický smysl.

Magisterium Pavla VI. a Jana Pavla II. pokračovalo ve věrnosti hermeneutické kontinuitě Koncilu stejně tak jako legislativní dílo Kodexů latinského i východního kanonického práva. Z těchto Instancí vychází i v ohledu učení o manželství a jeho disciplíny snaha o "reformu" či "obnovu kontinuity". Toto úsilí se rozvinulo za podpory neoddiskutovatelného předpokladu, že manželství má svou pravdu, v jejímž odhalování a prohlubování se harmonicky sbíhají rozum a víra, tzn. lidské poznání, osvícené Božím Slovem, pohlavně diferencované skutečnosti muže a ženy a jejich hlubokých požadavků komplementarity, a definitivního i výlučného darování.

Antropologická a spásonosná pravda manželství " i v jeho právní dimenzi " je představena již v Písmu svatém. Ježíšova odpověď oněm farizeům, kteří se ho ptali na jeho mínění ohledně dovolenosti rozvodu je dobře známa: "Nečetli jste, že Stvořitel na počátku učinil lidi jako muže a ženu a prohlásil: "Proto opustí muž otce i matku a připojí se ke své ženě a ti dva budou jedno tělo? - Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil člověk nerozlučuj". Citace z Geneze podávají manželskou pravdu "počátku", onu pravdu, jejíž plnost se nalézá ve vztahu jednoty Krista a Církve, a která byla také předmětem rozsáhlých a hlubokých reflexí Jana Pavla II. v jeho cyklu katechezí o lidské lásce v božím plánu. Z této dvojí jednoty lidského páru lze vypracovat autentickou právní antropologii manželství. V tomto smyslu jsou zvlášť poučná závěrečná Ježíšova slova: "Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj". Každé manželství je zajisté plodem svobodného souhlasu muže a ženy, ale jejich svoboda převádí do skutečnosti vrozenou přirozenou schopnost jejich mužství a ženství. Sjednocení nastává silou plánu samotného Boha, který je stvořil jako muže a ženu, a dal jim moc sjednotit navždy ony přirozené a komplementární dimenze svých osob. Nerozlučnost manželství se neodvozuje z definitivního závazku partnerů, ale je niterně vepsána do přirozenosti "mocného pouta stanoveného Stvořitelem". Partneři se musí definitivně zavázat proto, že manželství je ve stvořitelském i vykupitelském plánu právě takové. Podstata právního statutu manželství spočívá právě v tomto poutu, kterým je pro muže i ženu požadavek spravedlnosti a lásky, kterému se ku prospěchu svému i ku prospěchu všech nemohou zpronevěřit, aniž by protiřečili tomu, co v nich učinil Bůh.

Tento aspekt je třeba prohloubit nejen z hlediska vaší role jakožto kanonistů, ale také proto, že komplexní porozumění instituci manželství se nemůže obejít bez zřejmosti její právní dimenze. Koncepce povahy tohoto svazku se nicméně mohou radikálně lišit. Pozitivizmus pokládá řádnost manželského svazku za pouhý výsledek aplikace formálně platné a účinné lidské normy. Lidská skutečnost manželského života a lásky tak zůstává stát mimo "právní" institut manželství. Vytváří se tak propast mezi právem a lidským bytím, čímž je radikálně popřeno antropologické založení práva.

Zcela odlišná je tradiční cesta Církve v chápání právní dimenze manželského svazku ve stopách Ježíšovy nauky, i nauky apoštolů a svatých otců. Svatý Augustin např. cituje svatého Pavla a důrazně prohlašuje: "Cui fidei [coniugali] tantum iuris tribut Apostolus, ut eam potestatem appellaret, dicens: Mulier non habet potestatem corporis sui, sed vir; similiter autem et vir non habet potestatem corporis sui, sed mulier". Svatý Pavel, který tak hluboce vyložil v Listu Efezanům "mystérion mega" manželské lásky vzhledem k jednotě Krista a Církve, neváhá aplikovat na manželství ty nejsilnější právnické výrazy, aby popsal řádný svazek, který spojuje manžele mezi sebou v jejich pohlavní dimenzi. Stejně tak i pro svatého Augustina je právní statut podstatný v každém ze tří dober (proles, fides, sacramentum), která tvoří stěžejní body jeho věroučného výkladu o manželství.

Církev, tváří v tvář subjektivistické a libertinské relativizaci sexuální zkušenosti, jasně zastává přirozeně právní povahu manželství, tzn. jeho přirozeně danou přináležitost k oblasti spravedlnosti meziosobních vztahů. Z tohoto hlediska je právo opravdu svázáno s životem a láskou jako její vnitřní povinnost. Proto, jak jsem napsal ve své první encyklice, "na základě zaměření obsaženého ve stvoření, erós člověka odkazuje k manželství, což je svazek charakterizovaný jedinečností a definitivností. Tak, jedině tak se realizuje jeho niterné zaměření". Láska a právo se mohou spojit až do té míry, že si manžel a manželka "vzájemně dluží" lásku, kterou si spontánně projevují: láska je v nich plodem jejich svobodné vůle chtít dobro druhému i dětem, což je ostatně i požadavek lásky k svému vlastnímu pravému dobru.

Celé konání Církve a věřících na rodinném poli musí být založeno na této pravdě o manželství a jeho niterné právní dimenzi. Relativistická mentalita však může, jak jsem výše zmínil, proniknout ve více či méně otevřených či záludných formách také do církevního společenství. Vy jste si dobře vědomi aktuálnosti tohoto nebezpečí, které se někdy projevuje nesprávnými interpretacemi platných kanonických norem. Na tuto tendenci je třeba reagovat odvážně a s důvěrou za neustálého používání hermeneutiky obnovy kontinuity a nenechávat se svádět stezkami interpretací, které implikují přerušení tradice Církve. Tyto stezky se vzdalují od pravé podstaty manželství, jakož i od jeho niterné právní dimenze a pod nejrůznějšími, více či méně přitažlivými jmény usilují zastírat padělání skutečnosti manželství. Dochází se tak k tvrzení, že ve vztazích manželů není něco spravedlivého nebo nespravedlivého, nýbrž jedině něco, co odpovídá nebo neodpovídá na realizaci subjektivních aspirací jich obou. Z tohoto pohledu pak idea "manželství in facto esse" osciluje mezi pouze faktickou realizací a právně pozitivistickou fasádou, přičemž se odhlíží od podstaty jeho niterného svazku spravedlnosti mezi osobami muže a ženy.

Tato oscilace, tato ztráta pravé podstaty manželství, svědčí o ztrátě víry v Ježíše Krista, který přišel spasit právě onoho druhého z manželů. A především nevěru v Ducha Svatého, že oba manželé přijali svátost, kterou rozlučuje jen satan a ten, kdo mu slouží.


A za takovou službu dosáhne každý odměny: zhroucení "Dvojčat", dvou uprostřed "rodiny" mrakodrapového města, je výmluvným slovem pomsty ďábla za vítězství u Lepanta a dokonce i u Vídně....



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V CYKLU B:

27. neděle

Dějiny manželství a příprava posvátného, avšak nesvátostného manželství Adama a Evy na první svátost mezi manželi, která následovala po "letničních křtinách" ve formě, jež by z pohledu pozitivisticky uvažujícího člověka mohla být "málo zákonická", avšak o to mohla být posvátnější, odráží úžas z Ježíšova zmrtvýchvstání, které se právě manželským spojením dále šíří a prohlubuje ve svátosti manželství, vyvěrající z mysteria znovuzrození.

Takto nově narozený dospělý si již v katechumenátu i v mimořádném zázračném zásahu Boží moci osvojuje pohled na plodnost a předávání života, který vychází z pohledu na rajské manželství Adama a Evy, na jeho původce, na touhu se do ráje a i k tomuto vztahu opět vrátit a současně z pohledu, který zakouší nevyslovitelně vyšší skutečnost Církve vítězné, v níž život těch, kdo žili na zemi v celibátu anebo v manželství přesahuje rajský vztah Adama a Evy.

Tyto dějiny nám představuje úryvek z první knihy Mojžíšovy.

Hospodin Bůh řekl: 

   "Není dobré, že člověk je sám. Udělám mu pomocníka, který by se k němu hodil." 
   Hospodin Bůh uhnětl z hlíny všechnu divokou zvěř a všechno nebeské ptactvo a přivedl je k člověku, aby viděl, jaké jim dá jméno: takové mělo být jejich jméno, jak by všechny živočichy pojmenoval. A člověk dal jméno všem krotkým zvířatům, nebeskému ptactvu a veškeré divoké zvěři, ale pro člověka se nenašel pomocník, který by se k němu hodil. 
   Tu Hospodin Bůh seslal na člověka hluboký spánek, a když usnul, vzal jedno z jeho žeber a to místo uzavřel masem. Hospodin Bůh pak ze žebra, které vzal z člověka, vytvořil ženu a přivedl ji k člověku. 
   Ten zvolal: "To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla. Bude se nazývat manželkou, neboť z manžela byla vzata." 
   Proto muž opustí otce i matku a přidrží se své ženy a budou jeden člověk.
    Adam s Evou toužili po tom, aby jim "Hospodin žehnal po všechny dny jejich života", jak zpívá svatý David.  Avšak hříchem ztratili "bázeň před Hospodinem", ztratili plodnost, implicitně touží v tomto stavu, v slzavém údolí, po vzkříšení.
      Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře. 
        Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 
          Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života. 
            Abys viděl syny svých synů: Pokoj v Izraeli! 


            Pro Adama a Evu, pro jejich potomstvo, podstoupil Ježíš Kristus, Boží Syn, smrt, aby jako Bůh a trpící Spravedlivý, jejich smrt přemohl. Připravil jim rodinu, bratrství se sebou: Církev, jak čteme v listu Židům. 
              Bratři! 
                Vidíme, že Ježíš, který byl nakrátko ponížen pod anděly, je korunován slávou a ctí, protože vytrpěl smrt; bylo třeba, aby on - z milosti Boží - za všechny lidi podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry.

                V úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka hovoří Ježíš Kristus k těm, kdo se patrně chtějí rozvádět a kdo chtějí tuto praxi prosazovat a ničit cestu "rajského manželství".
                Oni i ti, kdo na jejich svádění na rozvod přistoupí, mají, jak říká Ježíš, "tvrdé srdce":
                Přišli farizeové a zeptali se Ježíše, smí-li se muž se ženou rozvést. Chtěli ho tím přivést do úzkých. 
                Odpověděl jim: "Co vám přikázal Mojžíš?" Řekli: "Mojžíš dovolil vystavit jí rozlukový list a rozvést se." 
                   Ježíš jim řekl: "Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal tento příkaz. Na počátku při stvoření však Bůh 'učinil lidi jako muže a ženu. Proto opustí muž otce i matku, připojí se ke své ženě, a ti dva budou jeden člověk'. Už tedy nejsou dva, ale jeden. Co tedy Bůh spojil, člověk nerozlučuj!" 
                V domě se ho učedníci ještě jednou na to zeptali. Řekl jim: "Kdo se rozvede se svou ženou a ožení se s jinou, dopouští se vůči ní cizoložství. Rozvede-li se žena se svým mužem a vdá se za jiného, dopouští se cizoložství." 
                   Matky přinášely k Ježíšovi děti, aby jim požehnal. Ale učedníci jim to zakazovali. Když to Ježíš viděl, rozmrzelo ho to a řekl jim: "Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim, neboť takovým patří Boží království. Amen, pravím vám: Kdo ne-přijme Boží království jako dítě, vůbec do něho nevejde." Bral je do náručí, kladl na ně ruce a žehnal jim. 



                (Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ke členům vatikánského církevního soudu 21. 1. AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php"id=7183;

                srv. Svatý otec Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, 22. prosince 2005;

                Svatý otec Benedikt XVI., Gaudium et spes, 48;

                srv. Svatý otec Benedikt XVI., Promluva k římské kurii, cit.;

                Jan Pavel II., katecheze z 21. listopadu 1979, n.2.;

                S. Aurelius Augustinus,De bono coniugali, 4,4;

                Svatý otec Benedikt XVI., Deus caritas est, 11)


                Otec Vladimír Mikulica



                MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


                "Tvůj syn je živ!" -

                říkáš Ježíši, Synu Boží,

                o němž andělé u hrobu,

                ženy o jitru neděle vzkříšení,

                apoštolové, kteří uviděli prázdný hrob,

                dosvědčili, že Tě Otec – Bůh

                mocí Ducha Svatého

                vzkřísil z mrtvých.

                Viděli Tě, jak umíráš.

                Tak viděl svého umírajícího syna

                královský úředník z Kafarnaa,

                když v Káni Galilejské

                prosí o Tvé druhé sémeion:

                on, který dosud v Tvé božství neuvěřil.

                ´Tvůj syn je mrtev,´

                říká manžel, který se zatvrdil ve svém srdci -

                ´Tvá dcera je mrtvá,´

                říká žena svému muži,

                když dostává nebo dokonce mu sama vystavuje

                rozlukový list nového Mojžíše:

                když oba hříchem rozvodu

                upadají co cizoložství,

                do hříchu, který vede k smrti věčné.

                Zapírají oba Tebe,

                jenž jsi novým Mojžíšem;

                popírají Nový zákon – svůj křest;

                zapírají znovuzrození z vody a z Ducha Svatého.

                O nich říkáš: "Kdo mne zapře před lidmi" – manželstvím počínaje -

                "toho zapřu před svým Otcem v nebesích."

                Na jediném slovu stojí svátost křtu i svátost manželství:

                ´Slibuji Ti,

                že Tě do smrti neopustím!´

                - Věrnost rajského manželství Adama a Evy

                narušil až ďábel hříchem,

                který oni přijali.

                Věrnost slibu, jejž si dali

                nevěřící v Tebe v touze po Ráji

                či věřící Tobě v touze po Církvi vítězné,

                odměňuješ, Ježíši, spravedlivý soudce:

                věrnost milostí,

                avšak nevěru trestem.

                Amen.




                sobota 25. září 2021

                Očistec, nebe, peklo







                KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

                Liturgie této neděle, řekl při své promluvě před sedmi lety Svatý otec Benedikt XVI., nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izaiáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izaiáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“.

                Ježíš v evangeliu mluví o odpovědi, která je dána Bohu, představovaného jistým králem, jenž zve k účasti na jeho hostině. Pozváni jsou mnozí, ale stane se něco neočekávaného. Účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena.

                Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi. Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání. Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci a proto jej ze slavnosti vykáže.

                Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.


                LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

                XVIII. neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého

                Introit mešní slavnosti této neděle hovoří o prorocích, jejichž pravdomluvnost se má ukázat – a podle zaměření všech textů osmnácté neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého – nejpozději" v poslední den".

                Naše naděje je posilována Božím slovem, abychom si stále uvědomovali, že vše čím se máme zabývat, má být hodnoceno, a ceněno podle vztahu k věčnosti, u jejichž bran se budeme i zodpovídat za všechny své myšlenky, slova, skutky i opominutí tohoto trojího.


                V evangeliu,
                 řekl před dvanácti lety ve své promluvě Svatý otec Benedikt XVI., představuje různá uzdravení vykonaná Kristem...dnes je to ochrnutý, jehož na lehátku čtyři lidé přinášejí k Ježíšovi, který - když vidí jejich víru - říká ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy". Tím dává najevo, že chce uzdravit především ducha. Ochrnutý je obrazem každé lidské bytosti, které hřích zabraňuje svobodně se pohybovat, kráčet po cestě dobra, dávat ze sebe to nejlepší. Vždyť také zlo, jež se v duchu uhnízdí, svazuje člověka osidly lži, hněvu, závisti a jiných hříchů a krok za krokem ho ochromí. Proto Ježíš, vyvolávaje pohoršení přítomných zákoníků, nejprve říká: "Odpouštějí se ti hříchy," a teprve potom, aby dokázal, že má moc odpouštět hříchy, kterou mu udělil Bůh, dodává: "Vstaň, vezmi své lehátko a jdi domů," a zcela ho uzdravuje. Poselství je jasné: člověk ochromený hříchem potřebuje Boží milosrdenství, které mu přišel darovat Kristus, aby celá jeho existence mohla po uzdravení srdce znovu rozkvést.

                Také dnešní lidstvo nese znamení hříchu, jenž mu zabraňuje nadále rozvíjet ony hodnoty bratrství, spravedlnosti, pokoje, které si vytyčilo ve slavnostních prohlášeních. Proč? Co ho blokuje na jeho pouti? Co ochromuje tento všestranný lidský rozvoj? Dobře víme, že z historického hlediska existuje celá řada příčin a že problém je složitý. Avšak Boží slovo nás vybízí, abychom se na svět dívali s vírou a důvěřovali Ježíši, stejně jako lidé, co nesli ochrnutého, že pouze on může opravdu uzdravovat.

                Hlavním záměrem mých předchůdců, zvláště milovaného Jana Pavla II., bylo přivést lidi naší doby k Ježíši Kristu Vykupiteli, aby je mohl na přímluvu Neposkvrněné Panny Marie uzdravit. I já bych chtěl pokračovat na této cestě. Zvláště v první encyklice " Deus caritas est " jsem zamýšlel ukázat věřícím i celému světu Boha jako pramen autentické lásky. Pouze Boží láska může ozdravit srdce člověka a pouze tehdy, když se uzdraví srdce, ochromené lidstvo může povstat a kráčet dál. Boží láska je pravá síla, která obnovuje svět. Prosme společně o přímluvu Panny Marie, aby se každý člověk otevřel lásce milosrdného Boha a aby tak lidská rodina mohla být uzdravena od všech forem zla, které ji trýzní.


                LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu B:

                XXVI. neděle

                Ve čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy slyšíme až – pro nevěřícího v působení Ducha Svatého v plné Boží svobodě – zarážející svědectví o tom, jak působí Duch Boží prostřednictvím litery Zákona pro ty, kdo přijímají svatodušní tradici Starého zákona: jsou předzvěstí těch, kdo přijmou apoštolskou tradici Ducha Svatého Zákona nového v katolické Církvi, když uvěří kázání apoštolů, biskupů, kněží, kteří ji po výtce předávají ve slovech mešní konsekrace.


                   Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však ke stránku úmluvy a dali se do prorokování v táboře. 
                   Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: "Eldad a Medad prorokují v táboře." Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: "Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!" Mojžíš mu odpověděl: "To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!"



                Duch oživuje literu Zákona, může tak činit ovšem jen v srdcích, která nejsou zpupná, jak zpívá svatý Žalmista:


                Hospodinovy předpisy jsou správné, působí radost srdci. 

                Hospodinův zákon je dokonalý, občerstvuje duši, Hospodinův příkaz je spolehlivý, nezkušenému dává moudrost. 

                Bázeň před Hospodinem je upřímná, trvá navěky, Hospodinovy výroky jsou pravdivé, všechny jsou spravedlivé. 

                Tvůj služebník si na ně dává pozor a velmi bedlivě je zachovává. Kdo však pozná každé pochybení? Očisť mě od chyb, jež jsou mi skryty! 

                Chraň svého služebníka před zpupností, ať mě neovládne! Pak budu bez úhony a vyvaruji se velkého hříchu. 


                Na cestě k nebeské hostině nemusí dojít – nemusí vstoupit těsnou branou – boháč a ten, kdo "byl na peníze": člověk bez lásky k Bohu, který se ukázal v Ježíši z Nazareta, vtělil se jako Druhá božská osoba do Něj, do v chudobně narozeného, do "ekonomicky nezajištěného" Služebníka Božího, Božího Syna, který se nám stal v Církvi prvním bližním a dává svého Ducha blaženosti právě chudým. Proto svatý Jakub ve svém listu varuje boháče, kteří mohli sejít na scestí:


                   Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. 
                   Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život - a on se vám nebrání. 

                Důrazná slova Ježíšova v evangeliu podle sepsání svatého Marka rovněž ukazují nebezpečí z opuštění cesty hledání pravdy, pokoje, spravedlnosti a lásky: jedno z nebezpečí vyplývá z neschopnosti rozlišovat mezi Duchem Ježíšovým a duchem tohoto světa, dokonce před neschopností vidět působení Ducha Božího před "hranicemi Církve", před křtem, před příchodem Ježíše - Božího Syna – a nakonec i po Jeho příchodu v tomto světě jako maják navigující každého, aby do katolické Církve vstoupil a zachránil svou duši.

                   Jan řekl Ježíšovi: "Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu, ale není tvým učedníkem. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem." 
                   Ježíš však řekl: "Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže tak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. 
                   Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne." 

                (Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svavé v Lamezia Terme 9. X. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=15300;

                Svatý Řehoř Veliky, Homilia 38,9)


                Otec Vladimír Mikulica