sobota 20. října 2018

Obraz a nápis Boží




Katolický křesťan nese zodpovědnost za svou duši, za její spásu, tím za svůj pozemský život, a tak i zodpovědně jedná vzhledem ke svému životu posmrtnému.

Současně je s touto zodpovědností provázána zodpovědnost za Církev, za životní stav – manželství či celibát, k němuž se buď rozhodnul nebo jej svobodně přijal, zodpovědnost za rodinu duchovní a pozemskou, za národ, v němž žije, a pak teprve za "volnost, rovnost, bratrství" mezi národy. - Netřeba snad dodávat, že poctivou péčí o zprvu uvedené závazky každý zmoudří tak, že dotyčnou aklamaci děsivé diktatury francouzské revoluce už chápe a šíří v jejím původním, duchem zla neovlivněném pojetí:

volnost toho, kdo ctí a vede i ostatní k úctě vůči závazkům, jež jej váží k náboženství, manželství, rodině a národu a k povinnostem či právům každého člověka na zemi, ve všech náboženstvích, manželstvích, rodinách a národech;

rovnost již ne podle onoho hořkého vtipu z prostředí, které ji vehementně prosazuje a prosazovalo, že "někteří jsou si rovnější", ale rovnost před Trojjediným Bohem, který v pokřtěných přebývá působením svého Ducha, který se v Ježíši, Synu Božím, za všechny nabídl k oběti a prolil za mnohé svou krev v paláci Antonia, na křížové cestě a na Golgotě;

a bratrství, které může zde na zemi dosáhnout jako svého nebeského předstupně ve společenství hříšných, ale nejmocnějšími duchovními prostředky ke vzkříšení vyzbrojených – v bojující Církvi, která vítězně spěje k Církvi oslavených v nebi.






O zodpovědnosti katolického křesťana a celého společenství Církve vůči "císaři", vůči národu a dokonce i vůči státu, který je ke křesťanské víře nepřátelský, pronesl Svatý otec Benedikt XVI. při návštěvě Francie před deseti lety slova, která měla rozeznít srdce všech v této "nejstarší dceři Církve" i těch, kteří se zvláště během Francouzské revoluce vydali kolektivně cestou vzpoury proti Trojjedinému Bohu:

"Kořeny Francie - tak jako Evropy - jsou křesťanské," řekl tehdy Svatý otec Benedikt XVI. jako odpověď na uvítání francouzským prezidentem Nicolasem Sarkozym. "Dostatečně o tom svědčí dějiny: Vaše země již ve svých počátcích přijala poselství evangelia a třebaže se někdy nedostává dokumentů, zůstává faktem, že svědectví o existenci křesťanských komunit v Galii je velmi starobylého data. Nelze si bez dojetí nepřipomenout, že město Lyon mělo svého biskupa již v polovině 2. století a že sv. Irenej, autor spisu Adversus haereses, vydal výmluvné svědectví o síle křesťanského myšlení. Svatý Irenej přišel ze Smyrny, aby zde hlásal víru ve zmrtvýchvstalého Krista. Lyon měl tedy biskupa, jehož mateřštinou byla řečtina. Může existovat krásnější příznak univerzální povahy a určení křesťanského poselství? Církev, usazená ve Vaší zemi již od starověku, zde sehrála svou civilizační roli, a rád bych jí proto na tomto místě vzdal hold. Vy sám jste na to poukázal během své promluvy v Lateránském paláci loni v prosinci. Předávání antické kultury prostřednictvím mnichů, učitelů a písařů, formace srdce a ducha k lásce vůči chudým, pomoc těm nejnuznějším prostřednictvím zakládání četných řeholních kongregací, přínos křesťanů k upevnění pozice galských a později francouzských institucí, to vše je velmi dobře známo a nemusím o tom obšírně pojednávat. Tisíce kaplí, kostelů, opatství a katedrál, které zdobí centra měst nebo samotu vesnic, hovoří dostatečně o tom, jak staří otcové víry chtěli uctít toho, který jim daroval život a uchovává nás v bytí.

Četné osoby se také tady ve Francii věnovaly reflexi o vztazích mezi církví a státem. K problému vztahů mezi politickou a náboženskou sférou však ve skutečnosti Kristus nabídnul základní kriterium, ve kterém se nachází správné řešení. Učinil tak, když odpovídal na otázku, jež mu byla položena, a prohlásil: "Co je císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, Bohu". Nyní se církev ve Francii těší ze svobodného režimu. Dřívější nedůvěra se postupně změnila na klidný a pozitivní dialog, který se stále více konsoliduje. Od roku 2002 slouží dialogu nový nástroj, v jehož přínos mám velkou důvěru, neboť na obou stranách je dobrá vůle. Víme, že některé oblasti dialogu zůstávají i nadále otevřeny a bude třeba je projít a postupně je s rozhodností a trpělivostí vylepšit. Ostatně vy sám, pane prezidente, jste k pojmenování tohoto otevřenějšího porozumění užil výrazu "pozitivní laicita". V této historické chvíli stále užšího prolínání kultur jsem hluboce přesvědčen, že nová reflexe o pravém významu a důležitosti laicity se stala nezbytnou. Základem je totiž z jedné strany důraz kladený na rozlišování politické a náboženské oblasti za účelem ochrany jak náboženské svobody občanů, tak odpovědnosti státu vůči nim, a z druhé strany zřetelnější vědomí nenahraditelné funkce náboženství při formaci svědomí i přínosu, který může mít spolu s ostatními společenskými institucemi při tvorbě základního etického konsensu.

Papež jako svědek Boha, který miluje a zachraňuje, se snaží být rozsévačem lásky (charitas) a naděje. Každá lidská společnost potřebuje naději a tato nezbytnost je ještě silnější v dnešním světě, který nabízí málo tužeb duchovních a málo jistot materiálních. Mládež představuje mou největší starost. Někteří mladí se snaží hledat zaměření, které by jim vyhovovalo, nebo trpí ztrátou opor v rodinném životě. Jiní zase prožívají meze podmiňujícího náboženského komunitarismu. Často se ocitají na okraji a jsou ponecháni sobě samým, jsou křehcí a musí sami čelit realitě, která je překračuje. Je proto nezbytné, nabídnout jim solidní výchovný rámec a povzbudit je, aby respektovali druhé a pomáhali jim a poklidně tak dosáhli dospělosti. Církev v této oblasti může nabídnout svůj specifický přínos. Také sociální situace západního světa, poznamenaného bohužel zamlčovaným nárůstem rozdílu mezi bohatými a chudými, mi dělá starosti. Jsem si jist, že je možné nalézt spravedlivá řešení, která budou překračovat nezbytnou bezprostřední pomoc a zamíří k jádru problému s úmyslem chránit slabé a prosazovat jejich důstojnost. Církev se nezřídka snaží prostřednictvím svých četných institucí a iniciativ i dalších četných sdružení ve Vaší zemi tuto bezprostřední pomoc zajišťovat, příkazy k odstraňování nespravedlnosti jsou však úkolem státu. V mnohem širším rámci také přemýšlím, pane prezidente, o stavu naší planety. Bůh nám velkodušně svěřil svět, který stvořil. Je třeba naučit se jej respektovat a lépe jej chránit. Mám za to, že nadešla chvíle přijít s konstruktivnějšími návrhy, jež by zaručily blahobyt budoucích generací.

Francie...lpí na lidských právech a na jejich prosazování pro blaho jednotlivce i společnosti. Když evropský občan vidí a osobně zakouší, že nezcizitelná práva lidské osoby od početí do přirozené smrti i ta, která se týkají svobodné výchovy, rodinného života, práce a přirozeně také práva náboženská, tedy když evropský občan zaznamená, že tato práva tvoří nerozlučný celek, jsou prosazována a respektována, pak plně pochopí vznešenost budované Unie a stane se jejím aktivním tvůrcem. Úkol, který leží na Vás, pane prezidente, není snadný. Doba je nejistá a je obtížné najít správnou cestu mezi každodenními sociálními, ekonomickými, národními a mezinárodními zákruty. Zejména před nebezpečím opětovného vyvstání staré nedůvěry, napětí a sporů mezi národy, které nyní se znepokojením sledujeme, je Francie, jako země historicky citlivá ke smíření mezi národy, povolána pomoci Evropě budovat pokoj uvnitř jejích hranic i v celém světě. Je důležité prosazovat za tímto cílem jednotu, která nemůže a nechce být uniformní, ale která je schopna zaručit respektování národnostních rozdílů a různých kulturních tradic, jež představují bohatství evropské symfonie, a z druhé strany připomínat, že "sama národní totožnost se nemůže uskutečnit jinak než v otevřenosti k jiným národům a v solidaritě s nimi" (Ecclesia in Europa, 112). Mám plnou důvěru v to, že Vaše země bude stále více přispívat k pokroku tohoto věku směrem ke klidu, harmonii a pokoji.

Otec Oldřich




Evangelium této neděle podle Ritu Antiquior představuje Ježíše již v majestátu Jeho království: Farizeové a herodovci, kteří měli v době Ježíšově nejvíce osvědčovat, že nejsou líni hledat Boha – a našli by Jej opravdu na dosah ruky – pokoušejí Božího Syna: chtějí Jej dostat do léčky, zbavit se nepříjemného a usvědčujícího hlasu svého svědomí.
Majestát Ježíšův paradoxně spočívá v tom, že při rafinované otázce, zda je dovoleno uznat nadvládu císaře okupantské říše, zda je dovoleno platiti mu daň, náš Pán ukazuje duchovní řád pořízený světské moci, ovšem jen natolik, nakolik má být tento řád přiveden ke spáse. Otázka sama o sobě byla velmi výbušnou v této době, protože mnozí - zvláště z řad horlivců pro judaismus a pro přípravu mesiánského království vyvoleného lidu - daň platit odmítali. Odmítali tak popřít, že jsou vyvolením národem určeným poznat a představit světu Krista – Mesiáše – Pána.

Ježíš je jako obvykle nepříjemně překvapí a zaskočí: nechá si na penízu daně ukázat obraz císařův a vyzve je, aby vystoupili na vyšší stupeň svého – pokryteckého – horlení pro Mojžíšský zákon: vložte svou víru, své vyvolení a svou horlivost do zodpovědnosti za svůj stav, za osvědčení života duše ve smrtelném těle, za svůj život v duchovní rodině, v manželství, v pozemské rodině a nakonec ve vztahu k říši – i když je okupantskou mocností – a k samotnému císaři. To říká s plným předzvědením toho, že Jeho učedníci budou za několik let pro vyznání, že On je Kýrios, kamenováni židy i popravováni pohany, Římany.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




"Zastavíme se nyní u dnešního evangelia," řekl při jedné ze svých homilií ve Svatopetrské bazilice před devíti lety papež Benedikt XVI. "Jde o text, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání evangelizovat. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“. Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost.

Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“
....
(Ohledně) ústřední otázky daní odváděných císaři: Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“ A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.





Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život."



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá druhá neděle po seslání Ducha Svatého

Povolání vyvoleného národa se přeneslo na znovuzrozené z vody a z Ducha Svatého, na pokřtěné ve jméno Ježíš. On je ten, jak píše Apoštol v Epištole do Filip, "který ve vás toto vynikající dílío započal, přivede vás také k dobrému konci ke dni Krista Ježíše“.
Vroucně si přeje, jak píše dále, aby jeho započaté dílo bylo "naplněno do dne Krista Ježíše". Apoštol se modlí a vybízí Filipany, aby, jak píše: "rostla stále víc a více vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste se dovedli správněn rozhodovat abyste čistotou jen zářili a byli bez hříchu". Tak je vede k rozhodování, k moudrosti Ježíšově, s níž dnes odpovídá na záludnou otázku farizejských a herodovských "novinářů", protože i "peníz daně", jak o něm uslyšíme v dnešním evangeliu, má spolu s ostatními "živými, k životu vedoucími skutky víry" patřit do "plné míry skutků vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem. To je cesta k Boží chvále a slávě a do Boží chvály – chvalozpěvu nebešťanů a do do Boží slávy – k vykoupení duše a oslavení těla.
.
Evangelium nám připomíná „den Kristův“, jak jsme o něm slyšeli v Epištole, zvláštním způsobem. Ježíš, náš Vykupitel z moci peněz, tedy i daní, říká: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu." Ukazuje cestu do Království, k pochopení, že je králem Univerza, tedy nad královstvím duchovním, i nad pozemskou putující Církví i nad pozemskými státy, i nad prostředky, které je udržují při životě,jenž má jako život podle těla být proměňován a nakoec zcela proměněn v život "podle Ducha".



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

29. neděle v mezidobí


Čtení z knihy proroka Izaiáše stvrzuje úděl samotného proroka – jeho mučenickou smrt pro Mesiáše – Krista Ježíše, na jehož příchod připravuje tímto slovem o Jeho utrpení:


   Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého Služebníka utrpením; jestliže dá v oběť svůj život, uzří potomstvo, které bude žít dlouho, Hospodinův plán se zdaří skrze něho. Po útrapách se jeho duše nasytí světlem, svým utrpením můj Služebník ospravedlní mnohé, neboť na sebe vezme jejich viny.

Svatý Žalmista zpívá o
"zemi plné Hospodinovy milosti" ...- až na konec země má dojít ten, kdo je - ve všech královstvích a císařstvích - povolán šířit zvěst o Ježíšově království lásky a pokoje:

Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství. 

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe. 




Ve čtení z listu Židům slyšíme o Veleknězi Ježíšovi, který má soucit se slabými – takový soucit má i s římským císařem, dokonce i s farizeji a herodovci - a vybízí nás, abychom šli Jeho cestou.

Bratři!
   Máme vynikajícího velekněze, který prošel až do nejvyššího nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme svého vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu. Přistupujme proto s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.



Před blížící se slavností Ježíše Krista Krále Univerza čteme slova evangelia podle sepsání svatého Marka o místech po pravici a levici Ježíšově v Jeho království. Ta místa nepatří těm, kdo se povyšují – a to mohou být: římský císař, farizeové, herodovci, zákoníci saduceové, ale i samotní Ježíšovi učedníci. Ježíšovo království patří pokorným. - Tedy i jim, pokud takovými jsou. - I nám, pokud takovými jsme.

A místo nejblíže Ježíšovi po své pravici Otec vyvolil – již před všemi věky – té, kterou předurčil k uchránění od Adamovy viny.

Proto je tolik potřeba usilovat o znovuzrození a život podle svatého křtu, abychom byli po smrti Ježíšovi co nejblíže.

   K Ježíšovi přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: "Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil jednu prosbu."
   Odpověděl jim: "Co chcete, abych pro vás udělal?" Řekli mu: "Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."
   Ale Ježíš jim řekl: "Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?" Oni mu odpověděli: "Můžeme!"
   Ježíš jim řekl: "Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno."
   Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: "Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby slou-žil a dal svůj život jako výkupné za všechny." 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při apoštolské cestě do Francie, uvítání v Paříži 12. IX. ADMMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10104;
a při mši svaté, Bazilika svatého Petra 16. X. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=15343;
S. Aurelius Augstinus, In Iohannem  69,2;
Anonymus, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42;
S. Aurelius Augstinus, Ennarationes in Psalmos., Žalm 94,2, Žalm 4,8)


Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jsme povinni dávat, co je Božího, Bohu,

Ježíši, Králi nebe,

a co je císařovo, královo, císaři, králi,

Ježíši, Králi země;

jen obojím penízem daně

vyznáme, že jsi Pánem, Kýriem nad Univerzem.

Trojjediný Stvořitel – Ty, Duch Creator a Tvůj Otec v nebesích,

do každé duše, do každého těla, jednou a nezrušitelně

jste vtiskli svůj obraz.

Satan jej narušil,

Ty jsi nás, Ježíši Vykupiteli z moci satana,

mocí Ducha Obnovitele,

opět přivedl, abychom byli "adoptivní", přijatou

podobou Trojjediného: ztracenou mincí, znovu Tebou nalezenou.

Neseme zodpovědnost za tento dar

znovuzrození a obnovení Tvým a Otcovým Duchem,

za dar svatého křtu.

A na základě tohoto mysteria fótismatu

neseme i odpovědnost za onu druhou, císařskou a Tvou královskou minci:

Jsme povinni naplňovat Tvé misjní přikázání:

Přivádět svými daněmi,

které platíme pozemským vládcům,

je i každého spolupoddaného k poznání

- jak jsi řekl:

"Jděte, učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého!"

A tento daru musí vstoupit do očišťované přirozenosti:

při narození se člověk rodí jako muž či jako žena,

co bychom nad toto chtěli "definovat", je ze zlého,

zrozením je člověk povolán, aby dospěl k harmonii

v manželství muže a ženy,

co znesvěcuje toto manželství,

co jej třeba jen pouhým smilným pohledem narušuje,

je cizoložství,

jak říkáš v Horském kázání;

a co narušuje peníz daně, který patří Trojjedinému Bohu

zasvěcení v celibátu Tobě

v síle a ve společenství Církve

jako výjímečné a nejvzácnější povolání cesty k Otci,

je krádež svatého,

svaté daně, svaté mince

- svatokrádež.

Amen.

sobota 13. října 2018

Fiasko demokracie





Na rohu ulice vrah o morálce káže...", "zakázali pravdu psát a zakázali zpívat..." zněly tajně protestsongy uprostřed komunistické totality po obsazení naší republiky vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968.

Dobu, v níž je dovoleno a vybízeno, aby ochránci života člověka od jeho početí až po poslední výdech na této zemi veřejně kázali o morálce; dobu, v niž se svobodně hledá a vyjadřuje pravda – a pravdou je ten, jenž říká: "Já jsem cesta, pravda a život." - pravdou je Ten, který ukazuje cestu k Trojjedinému Bohu; dobu, kdy se smí zpívat o ortelu, který nad naším českým národem chtěl tolikrát vyřknout satan...tuto dobu rádi nazýváme demokracií. ("Démos" – lid, "kratos" síla, vláda).

Není to vláda lidu ve smyslu vlády lůzy: vrahů, lhářů a cenzorů, kteří prosazují svou pokřivenou představu – či vědomě své přesvědčení – o svobodě, která hříchem zotročuje je samotné i ty, které ke hříchu svádějí. Není to ochlokracie, ale vláda těch, kteří jsou "démos" – lidé reprezentující hledání, vyjadřování a prosazování pravdy proti lži, pomluvám a zastírání pravdy či její perzekuci.

Je to "démos", který má sílu hledat, nacházet a prosazovat pravdu a především vybírat ty, kteří by je v této síle a s touto silou demokraticky zastupovali, své reprezentanty "poslance", "zastupitele".

Je dobře známo, že po období nazývaném "archaické", "stříbrné" a "zlaté" dochází v městských řeckých demokratických zřízeních i v pozdějším, nástupnickém v určitém slova smyslu politickém zřízení samotného "města těchto měst", v antickém Římě, k úpadku demokracie. Mohlo by se říci v období zdánlivého vrcholu toho, co se nejvíce lesklo jako zlato, i když latentně – ale s duchovní mocí, s morální silou ("kratos"), která tomu bránila – se jako temná niť táhnou skryté hrůzovlády hříchu i pod "archaickým" a "stříbrným" obdobím dějin těchto antických republik.

Poznávacím znamením nástupu ochlokracie v každé společnost je rozklad jejích vazeb na Stvořitele, v křesťanských státech krize osobního vztahu k našemu Spasiteli Ježíši Kristu a především krize ve vztahu k Církvi jako ke společenství hříšníků, přijímajících stále "kratos" – sílu ke konverzi: krize víry v působení Ducha Svatého, daného Ježíšem od Otce v "takovém" společenství.

Z toho pramení celkové zmatení a dezorientace v duchovním životě, v sociálních a rodinných vztazích...celková nejistota takto ze vztahu k Trojjedinému Bohu vykořeněného člověka, nejistota ze sebe a nad sebou samým.

Z toho vyplývá absence výchovy mládeže či podpora její duchovní a mravní zkázy, opovrhování manželstvím, celibátem, opěvování "Sodomy a Gomory", tedy chvalozpěvy na zkázu manželství, výsměch a dokonce již potlačování otcovství a mateřství. Nenávist ke svému či obecnému stáří: vzývání démona sebevraždy...

Varujícím mementem posleních dnů jsou útoky na duchovní, kteří demokracii proti ochlokracii brání a chtějí po zásluze šířit: ve Slovinsku - http://svetlosveta.sk/dalsie-prenasledovanie-knaza-v-eu-za-pravdu/ - a v posledních dnech jsme svědky žaloby feministek na katolického preláta Otce Petra Piťhu pro jeho letošní kázání o slavnosti svatého Václava v katedrále svatého Víta - https://www.youtube.com/watch?v=vBiyz38PSdQ ve kterém varoval před souhlasem s tzv. Istanbulským protokolem a před jeho podepsáním.

Povzbudivým podnětem pro všechny demokratické síly v naší zemi je, že se Otec Dominik kardinál Duka, první duchovní a morální autorita v naší republice, svého kněze veřejně zastal – https://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Kardinal-Duka-podporil-profesora-Pithu-pronasledovaneho-zenskou-lobby-555048.

Podobně jako pronásledovaný slovinský kněz, modleme se za Otce probošta Petra, za našeho Otce kardinála, ale i za ty, kdo demokracii, kterou po výtce reprezentují, odmítají a pronásledují.

Otec Oldřich







O velké pohromě, kterou rozpoutal vysoký státní úředník, o jeho finanční insolvenci, osobním bankrotu a zároveň o velkorysosti jeho pána, který mu velkodušně odpouští nesmírně velký dluh – stamilióny v našem dnešním měřítku - o milosrdenství a o bezcitnosti srdce milujícího kořen všeho zla, jak píše Apoštol Timotejovi, o tvrdosti a nemilosrdnosti člověka, který miluje peníze, slyšíme o této neděli varovný hlas našeho Přítele a Pána Ježíše.

O příčinách neštěstí, které na nás pokaždé jako odpověď na zločin, na hřích, dolehne, pronesl podnětná slova Svatý otec Benedikt XVI. při své promluvě v bývalém Westminsterském opatství v Londýně při apoštolské cestě do Velké Británie před několika lety.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Globální finanční krize nedávno ukázala neadekvátnost pragmatických krátkodobých řešení složitých sociálních a etických problémů. Panuje široká shoda, že k vážným obtížím, které nyní doléhají na miliony lidí na světě, přispěl nedostatečně pevný etický základ ekonomické činnosti. Stejně jako "každé ekonomické rozhodnutí má morální důsledky", tak také v oblasti politiky má etická dimenze politických rozhodnutí dalekosáhlé důsledky, které si žádná vláda nesmí dovolit ignorovat. Pozitivním příkladem toho je jeden z obzvláště význačných úspěchů Britského parlamentu, totiž zrušení obchodu s otroky. Kampaň, která vedla k tomuto legislativnímu přelomu, stavěla na pevných etických principech zakořeněných v přirozeném zákoně a stala se pro civilizaci přínosem, na jaký může být tento národ právem hrdý.

Základní otázka v této věci tedy zní: kde hledat etický základ politických rozhodnutí? Podle katolické tradice jsou objektivní normy vedoucí ke správnému jednání přístupné rozumu nezávisle na obsahu zjevení. V tomto duchu není úlohou náboženství v politické debatě poskytovat normy, jako by nebyly nevěřícím známy - a ještě méně navrhovat konkrétní politická řešení, což by rovněž bylo mimo kompetenci náboženství - ale spíš pomáhat očišťovat a osvětlovat rozum v úsilí o objevování principů. Tato "korektivní" úloha náboženství ve vztahu k rozumu není nicméně vždy vítána, zčásti i kvůli deformovaným formám náboženství, jako je sektářství a fundamentalismus, které samy mohou být vnímány jako původci vážných sociálních problémů. 

A naopak, tyto deformace náboženství vznikají právě tehdy, když se nevěnuje dostatečná pozornost očišťující a strukturující roli rozumu uvnitř náboženství. Je to obousměrný proces. Bez korektur poskytovaných náboženstvím může totiž také rozum padnout za oběť deformacím, jak se stává, když jej manipuluje ideologie nebo je aplikován pouze částečně, což pak znemožňuje brát plně v úvahu důstojnost lidské osoby. Takové špatné zacházení s rozumem konec konců umožnilo, aby vznikl obchod s otroky a mnoha další sociální zla, v neposlední řadě pak totalitní ideologie 20. století. Proto bych chtěl naznačit, že svět rozumu a svět víry - svět sekulární racionality a svět náboženské víry - se navzájem potřebují a neměly by se obávat vstoupit do hlubokého a vytrvalého dialogu pro dobro naší civilizace.
Jinými slovy, náboženství není problém, který by měli řešit zákonodárci, ale faktor, který významně přispívá k veřejné diskusi. V tomto kontextu musím vyjádřit své znepokojení nad postupující marginalizací náboženství, zejména křesťanství, k níž dochází v některých kruzích, dokonce i v národech kladoucích velký důraz na toleranci. Někteří jsou toho názoru, že má být hlas náboženství umlčen nebo přinejmenším vykázán do čistě soukromé sféry. Jiní tvrdí, že by se mělo upustit od veřejné oslavy svátků, jako jsou Vánoce, se sporným přesvědčením, že by snad mohly nějak urážet stoupence jiného či žádného náboženství. A jsou tu ještě další, kteří tvrdí - paradoxně s cílem odstranit diskriminaci - že by křesťané ve veřejných funkcích měli v některých případech jednat proti svému svědomí. Jsou to varovná znamení, která upozorňují na neschopnost nejen ctít práva věřících na svobodu svědomí a svobodu vyznání, ale také přiznat legitimní postavení náboženství ve veřejném prostoru. Chtěl bych vás tedy všechny vybídnout, aby každý z vás ve vlastní sféře vlivu hledal cesty k posílení a povzbuzení dialogu mezi vírou a rozumem na všech úrovních života národa.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvacátá první neděle po seslání Ducha Svatého

"Nakonec hledejte svou sílu v Pánu, v jeho veliké moci (všemohoucnosti)," píše o této neděli svatý Pavel nám v Epištole do Efesu. A své hledání – a podnět pro naše - popisuje zcela konkrétně: "oblečte se do plné Boží výzbroje". Poté podává výčet klasické výzbroje a výstroje vojína Římské říše a paralelně přiřazuje ke každé výstrojní součásti a ke každí zbrani její duchovní ekvívalent: popisuje moc Ducha Svatého, kterou přijímáme a máme užívat v síle svátosti biřmování, pečeti daru Ducha.

Realistický apoštolův pohled na říši temnoty, která se v jeho životě, ve světě, v němž tehdy žil, zdála pohlcovat jím hlásané Boží království, má svou paralelu i dnes v každodenně zakoušené realitě střetu Boží "polis" se stínovou "polis" satana – řinčící zbraněmi, nabízející úplatky, výhody, snadný životní styl, zdraví a štěstí, zábavu... za peníze.

A úkolem křesťana je nejen, aby katolickou Církev, Boží království, které má plně rozvíjet ve své farnosti a rodině, hájil, ale aby také statečně zbraněmi Ducha proti říši temnoty bojoval.

Dlužník, který je podle Ježíšova podobenství v Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, zavázán svému králi není, jak vyplývá z výše dlužné částky, řadový služebník, ale patrně vysoce postavený hodnostář, který se svému pánu zadlužil obrovskou částkou.
Přitom vyniká velkorysost jeho nadřízeného, věřitele, když tak obrovskou částku odpouští.
Odpouští, ale zároveň "uvádí do pokušení": tak můžeme uvidět zdánlivě slepé milosrdenství, které ovšem plně odpovídá zákonům ekonomie spásy Trojjediného Boha.

Pokušení, v němž onen vznešený dlužník neobstojí, je dluh chudáka, dluh nesrovnatelně nepatrný v porovnání s tím, který mu král odpustil. Omilostněný věřitel se stává nelítostným. "Upadne do pokušení". - A následuje králův trest za tuto spravedlnost bez milosrdenství. Pro nás varování, pro ty, kdo milují peníze, může být jedním z posledních varovných vzkazů Otce, které sděluje v evangeliu svého Syna zároveň s nabídkou "výzbroje a výstroje" proti démonu chtivosti peněz, "čertu" který se na konci finanční a ekonomické krize i na konci pozemského životě svým služebníkům odmění "peklem".

Dnes si zaslouží pozornost v duchu rozjímání o milosrdenství a odplatě za tvrdost srdce i mešní Offertorium. Představuje nám spravedlivého Joba, který trpí, jako by byl přpičítán mezi nemilosrdné a nespravedlivé. Proč? Duch Svatý ukazuje Spasitele Ježíše v duchovním boji, abychom mohli podle slov svatého Aurelia Augstina zvítězit pod korouhví Ježíše Krista teprve poté, co se statečně zařadíme do Jeho šiku proti korouhvi nepřítele spásy, satana, který si vyžádal dopuštění Boží, Boží zkoušku: pokušení spravedlivého.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


28. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy Moudrosti čteme o pravém bohatství, po němž se prozíravý a především milující člověk shání: Miluje moudrost, implicitně miluje Ducha Svatého, hledá a nachází tak cestu k poznání vtělené Otcovy Moudrosti: Ježíše Krista.

Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. 

Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře.

Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.

Svatý žalmista vyzpívává touhu po naplnění života, a smyslem života je "moudrost srdce". Tu si od Trojjediného Boha vyprošoval Šalomoun při vidění v Gabaonu, o ni jako o celoživotní požehnání v plném slova smyslu, o život pozemský a posmrtný, prosil jeho otec svatý David.

Nasyť nás, Pane, svou slitovností, abychom se radovali. 

Nauč nás počítat naše dny, ať dojdeme k moudrosti srdce. Obrať se, Hospodine, jak dlouho ještě budeš čekat? Slituj se nad svými služebníky! ¨

Nasyť nás brzy svou slitovností, ať jásáme a radujeme se po celý život! Potěš nás za dny, kdy jsi nás soužil, za léta, kdy jsme zakoušeli zlé. 

Nechť se ukáže tvým služebníkům tvoje dílo, tvá sláva jejich synům. Ať je nad námi dobrotivost Pána, našeho Boha, dej zdar práci našich rukou, dej zdar práci našich rukou! 


Ve čtení z listu Židům slyšíme, že Boží slovo, Boží moudrost, má v sobě moc, sílu, která změkčuje srdce, dobývá nitra těch, kdo jsou zatrpklí, lhostejní a nenávistní vůči Bohu a bližním. A jednou z cest nenávisti je: "Nenávidí Církev a bližní, protože milují peníze".

Duch svým mečem v nitru člověka rozetíná dobro od zla: odhaluje hřích, vede milostí.

Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před ním mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. 


V evangeliu podle sepsání svatého Marka slyšíme příběh o Ježíšovi a bohatém mladíkovi, který zachovával zákon, ale měl dosud tvrdé srdce. Nebyl schopen Ježíše a bližní milovat. Miloval více sebe a svou zbožnost a svůj majetek.

Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: "Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?" 
   Ježíš mu odpověděl: "Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: 'Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!' "
   On mu na to řekl: "Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí." 
   Ježíš na něho pohleděl s láskou a řekl mu: "Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě! " On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. 
   Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: "Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!" Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: "Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království." 
   Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: "Kdo tedy může být spasen?" Ježíš na ně pohleděl a řekl: "U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno." 
   Tu mu řekl Petr: "My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou." Ježíš odpověděl: “Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při apoštolské cestě do Velké Británie na "Setkání se světem kultury". Westminster Hall, Londýn, 17. 9. AD MMX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=13358;
Svatý otec Benedikt XVI., Caritas in Veritate, 37)


Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Varuješ před fiaskem,

Ježíši, Synu Věřitele,

jemuž všichni dlužíme:

Jeho anděl, který se vzepřel poslušnosti vůči Němu,

na sebe bere podobu anděla světla,

nás chce pro naše dluhy uvrhnout do vězení,

do duchovní temnice,

spolu s těmi, které milujeme -

vždyť královský dlužník z Tvého podobenství

měl být takto prodán – i se svou ženou a syny a se vším,

"co bylo jeho" – a to je především duše a tělo

a to, co - obojí - vlastní.

Stačila prosba dlužníka -

a Tvá spravedlnost se ukázala v šatu milosrdenství:

v šatu Tvého pozemského těla,

Ježíši, ozářený světlem táborské proměny.

K šatu Tvého milosrdenství, který na rozdíl od Tvého služebníka,

nepřijal svátost znovuzrození z vody a z Ducha Svatého,

či by ji v pokušení nebo ve zkoušce, v níž by neobstál, zapřel,

přikládáš výzbroj – zbraně svého a Otcova Ducha:

tak můžeme vždy každému, který nám dluží Tvou víru a milosrdnou lásku,

ze srdce odpustit

a neskončit tak ve vězení,

kde je "pláč a skřípění zubů",

ve vězení těch, kdo vládu a sílu vládnout spravedlivě a milosrdně

jako "démos" nepřijali.

Amen.














Obraz a nápis Boží

Katolický křesťan nese zodpovědnost za svou duši, za její spásu, tím za svůj pozemský život, a tak i zodpovědně jedná vzhledem ke svém...