pátek 20. května 2022

VI. VELIKONOČNÍ NEDĚLE

Příprava na Letnice:

Temná noc Svatého Ducha v Údolí rozhodnutí


Temnota noci, jíž počínal nyní končící měsíc máj, původně zasvěcené svaté Walburze a apoštolům Filipovi a Jakubovi, má svůj duchovní původ v očistném boji proti démonům, jejž podstupovali ti, kdo dosud nepoznali vítězství Ježíše Krista nad satanem a jeho služebníky – padlými anděly.

Ty bylo podle rozvíjející se – a v mnohém rozvinutější víry v reálnou existenci démonů, než je schopnost vnímání novopohanských hledačů „konce civilizace“ - potřeba zničit: zahnat démona, zničit srdce či tělo člověka, jenž se mu oddal: pálit čaroděje, upálit čarodějnici.

Zachránce z moci démonů a satana, náš Spasitel Ježíš, nepřišel zrušit tento zákon duchovního boje ani jej „povýšit“ do symbolické roviny, jak se o to marně snaží gnóze v oné antické či v naší době: ve svatém křtu je skutečně ďábel přemožen, v exorcismu je osvobozena a osvobozována duše od zotročovatele – démona jednotlivých neřestí.

Naopak, Ježíš, náš Pán a Přítel, přišel osvobozenou duši člověka naplnit svým Duchem, Bohem. Proto při Poslední večeři, poté, co umyl apoštolům nohy, poté co konsekroval mocí téhož Ducha nekvašený chléb ve své tělo a čisté víno ve svou krev, věnuje tolik času ve své promluvě působení Ducha svatého po svém zmrtvýchvstání a olivetském nanebevstoupení. Miláček Páně, který obě Ježíšovy katecheze zapsal – až se kritikům literárních biblických vrstev může hlava nad podobností obou kapitol zatočit a vést je v duchu pozitivistické teologie k dojmu o reiteraci – je vložil jako úvodní chvalozpěv na Ducha svatého před Ježíšovou prorockou řečí o mysteriu Ekklésie – Nejsvětější Trojice a hlavy vinné révy – a na její závěr.

Tímto uspořádáním zároveň liturg a liturgik katolických mysterií po výtce – svatý Jan – otevírá pohled na mystický život Církve, podobně jako Kníže apoštolů ve svém prvním letničním kázání uvedením tří stupňů duchovního života, jimiž má projít každý pokřtěný ke spáse. A tuto mystickou introdukci Orličníka rozvíjí jeho jmenovec a podílník na lásce Ježíšově, svatý Jan od Jeho kříže, když popisuje temnou noc duše jako její očistu, ořezávání ratolestí vinné révy – výstup na Horu ustavičné eucharistické hostiny, na horu Karmel: Svatý Duch, Duch Ježíšův je introduktorem, mystagogem, prvním ze světlonošů, jenž v eleusinském mysteriu mše svaté nese pochodeň před klopýtajícími novokřtěnci.

Jedině a právě On odkazuje svou očistnou a osvětnou činností na Ježíše v Getsemanech, do nichž se podle pozdější tradice, související s četnými patriarchálními a královskými hrobkami na jihovýchodní straně Cedronského potoka pod Jeruzalémem, vstupovalo tímto údolím Josafat, údolím Rozhodnutí.

On, Třetí osoba Nejsvětější Trojice, může proto nejlépe, bez lidských omylů otevřít a vyložit evangelium, jehož úryvek čteme o této šesté neděli velikonoční, po níž, ve čtvrtek, budeme slavit Ježíšovo nanebevstoupení: „To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.“ - Tato Ježíšova slova nepoukazují pouze na bezprostředně předcházející slovo o přikázání lásky, ale na výklad lásky Otce, Syna a Ducha svatého, na Pokušení, na Křest, na Poslední večeři, na Getsemany, na Kříž, Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení našeho Pána, na lásku, která je „formována“ útoky satana, Jidáše a jidášů: „ Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova.“

Temnou noc Ježíšovu, která vrcholí v Getsemanech, na kříži a v podsvětí, noc, kdy Jeho duše je smutná „až k smrti“, popisuje prorocky a mystagogicky svatý Joel. Jeho proroctví tak předchází Ježíšovu proroctví o Vinném kmeni, Vinaři a ratolestech.

Prorok Joel ve svém zapsaném Božím slově popisuje budoucí cestu Mesiáše a jeho věrných do Getseman: mluví o dni „Toho, který je“ - Elohíma, Adonaje: dni rozlišení a rozhodnutí. Dni prvního soudu. Náš Pán Ježíš, když dnes v úryvku evagelia vyslovuje opět přikázání lásky, vybízí každého z nás k rozhodnutí, abychom Jej na cestě obětavé lásky následovali. Šli v Jeho šlépějích krvavého potu Getseman, jeho ran slovy, důtkami i hřeby a nakonec kopím až na Golgotu.

Druhá část proroctví svatého Joela je teprve věnována budoucímu, mesiánskému seslání Božího Ducha – dnes v evangelním úryvku předpovězeném Ježíšem slovy, jež mají apoštoly připravit na Jeho nanebevstoupení a utěšit je, připravit jejich srdce na příchod Utěšitele.

A třetí část svatodušního Joelova slova připravuje na bitvu v údolí Josafat, v Údolí Rozhodnutí: původně nebylo vázáno toto označení na geografické pozemské místo, ale na všudypřítomný duchovní boj proti démonům – nyní jej Tradice častějši připisuje údolí cedronskému, cestě do Getseman.

Vstoupit do údolí rozhodnutí ta znamená připravit se na Getsemany, jít Ježíšovou křížovou cestou, zůstat věrně stát pod Jeho křížem a být po zmrtvýchvstání a Letnicích mezi těmi, kdo Ježíše vidí v Nejsvětější svátosti: či dokonce nevidí a uvěří v Jeho přítomnost ve Svaté hostii.

Den následující po této Temné noci, v níž máme podle Ježíšových dnešních slov přenechat slovo Duchu svatému, Jeho Duchu, je první den měsíce, ve kterém máme naplňovat přikázání lásky: první květen, měsíc lásky Matky Církve, Mariiny lásky a lásky obětavého dělníka v domku a dílně nazaretské Svaté rodiny, pozemského snoubence Panny Marie.

Nyní jsme - jako eleusinští novokřtěnci Církve Ježíšovy - uváděni do Údolí rozhodnutí: tento den se láska k Církvi a k rodině, k národu a vlasti projevuje v modifikacích, které vedou ke konfliktům, násilnostem a střetům na našich náměstích a ulicích po celé Evropě. O to více v době současné rozkladné krize.


Jsme voláni k rozlišování a rozhodnutí: angažovat se na demonstracích až poté, co jsme vstoupili s Ježíšem do Getseman, abychom Jej mohli na každém shromáždění lidu zvěstovat všem přítomným: Jen Ježíš, který z mrtvých vstal nabízí lék a rozhodnutí pro království Boží na této zemi. O to více bychom pak měli být zahanbeni, když z našich kostelů, ze mše svaté nevycházejí ti, kdo by přivedli krizi v Evropě k obnově křesťanského života ve službě „polis“, k obnově křesťanské obce a státu.

O obnově a šíření Ježíšova království v Evropě v době středověku řekl Svatý otec Benedikt XVI. slova, která jsou mementem a výzvou k pevnému postoji víry proti dnes probíhající islamizaci Evropy:

Křesťanská víra, hluboce zakořeněná v mužích a ženách oněch staletí, však dala vznik nejenom mistrovským dílům teologické literatury, myšlení a víry. Inspirovala také jedny z nejvznešenějších uměleckých výtvorů všeobecné civilizace: katedrály, které představují opravdovou slávu křesťanského středověku. Během téměř třech století, počínaje začátkem 11. století, byla Evropa svědkem mimořádného uměleckého zápalu. Dávný kronikář popisuje nadšení a pracovitost té doby takto: "Došlo k tomu, že se na celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii začínají rekonstruovat kostely, třebaže mnohé byly dosud v dobrém stavu a žádnou přestavbu nepotřebovaly. Byly to jakoby závody mezi národy; mělo se za to, že svět shazuje staré cáry a chce si obléci bílá roucha nových kostelů. Skoro všechny katedrální kostely, velké množství klášterních kostelů, ba dokonce i vesnické oratoře byly věřícími té doby restaurovány."

K tomuto obrození náboženské architektury přispěly různé faktory. Především příznivější historické podmínky jakou byla větší politická stabilita, provázená růstem počtu obyvatelstva a postupným rozvojem měst, výměnami a bohatstvím. Kromě toho architekti vymýšleli stále propracovanější technická řešení, aby zvětšili rozměry budov, jimž současně dodávali pevnost a majestátnost. Zejména díky duchovní horlivosti a zápalu vzkvétajícího mnišství vznikaly klášterní kostely, kde mohla být důstojně a velkolepě slavena liturgie a věřící tam mohli setrvat v modlitbě, přitahováni úctou k ostatkům svatých, jež byly cílem nepřetržitých poutí. Zrodily se tak románské kostely a katedrály, charakteristické svým podélným půdorysem, jejichž lodě mohly pojmout mnoho věřících. Velmi masivní kostely se silnými zdmi, kamennými klenbami, a s jednoduchými a mohutnými rysy. Novinkou byla sochařská výzdoba. V románských kostelech, které byly místem mnišské modlitby a kultu věřících, se sochaři soustředili spíše na výchovný účel než na technickou dokonalost. Poněvadž bylo zapotřebí vzbudit v duších silné dojmy a pocity, schopné pohnout ke zřeknutí se neřestí a zla a k pěstování ctností a dobra, bylo obvyklé znázorňovat Krista jako soudce celého světa, obklopeného apokalyptickými postavami. Zejména průčelí románských kostelů nabízejí tato ztvárnění, aby zdůraznila, že Kristus je branou, která vede do Nebe. Věřící, kteří překračují práh sakrální budovy, vstupují do časoprostoru odlišného než je ten, který je vlastní běžnému životu. Kromě portálu kostela mohli věřící ve svrchovaného, spravedlivého a milosrdného Krista podle záměru umělců vnímat také jakousi předchuť věčné blaženosti při slavení liturgie a v úkonech zbožnosti, které se konaly uvnitř sakrální budovy.

Ve 12. a 13. století se nejprve na severu Francie rozšířil jiný typ architektury sakrálních budov. Gotický. Ten se vzhledem k tomu románskému vyznačoval dvěma novými charakteristikami: vertikálním vzmachem a prosvětleností. Gotické katedrály ukazovaly syntézu víry a umění harmonicky vyjádřenou univerzálním a působivým jazykem krásy, která dodnes budí úžas. Zavedením klenby s lomenými oblouky, stojícími na robustních pilířích, bylo možné značně prodloužit jejich výšku. Tato vzletnost měla vybízet k modlitbě a sama o sobě byla modlitbou. Gotická katedrála tak měla v úmyslu svými architektonickými liniemi tlumočit touhu duší po Bohu. Nově zavedené techniky navíc umožnily, aby do obvodových zdí mohla být proražena okna a vyzdobena barevnými vitrážemi. Jinými slovy: okna se stala velkými světelnými obrazy, vhodnými k názornému poučení lidu ve víře. Podávala jednotlivé scény ze životů svatých, podobenství nebo biblické výjevy. Malovanými vitrážemi stékaly na věřící proudy světla, aby jim vyprávěly dějiny spásy a do těchto dějin je uváděly.

Další předností gotických katedrál je skutečnost, že se na jejich výstavbě a výzdobě různými způsoby, ale sborově podílelo celé křesťanské i občanské společenství; účastnili se ho malí i mocní, analfabeti i učenci, protože v tomto společném domě byli ve víře vyučováni všichni věřící. Gotické sochařství učinilo z katedrál "kamennou bibli", podávalo epizody z evangelia a vysvětlovalo obsahy liturgického roku, Narození a Oslavení Páně. Kromě toho se v těchto stoletích stále více šířila vnímavost vůči Pánovu lidství, realisticky byly znázorňovány bolesti jeho Umučení: trpící Kristus (Christus patiens) se stal všeobecně oblíbeným obrazem, schopným inspirovat zbožnost a lítost nad hříchy. Nechyběly ani osobnosti Starého zákona, jejichž osudy se tak staly důvěrně známými mezi věřícími, navštěvujícími katedrály, jako součást jediných a společných dějin spásy. Gotické sochařství 13.století svými klenbami plnými krásy, něhy a inteligence manifestuje šťastnou a průzračnou zbožnost, která vlévá působivou a dětskou úctu k Matce Boží, viděnou někdy jako mladou, mateřsky se usmívající ženu, a znázorněnou zejména jako mocnou a milosrdnou panovnici nebe a země. Věřící, kteří navštěvovali gotické katedrály, se zde rádi obdivovali uměleckým výtvorům, které přibližovaly světce, vzory křesťanského života a přímluvce u Boha. Nechyběly ani "laické" projevy existence. Tu a tam se objevovala znázornění zemědělských prací, věd nebo umění. V místě, kde se slavila liturgie, bylo všechno orientováno k Bohu a věnováno Jemu. Smysl, který byl připisován gotickým katedrálám, můžeme pochopit lépe, vezmeme-li do úvahy text nápisu, vytesaného na centrálním průčelí Saint-Denis v Paříži: "Kdo přicházíš a chceš chválit krásu tohoto portálu, nenechávej se unášet ani zlatem, ani velkolepostí, ale spíše úmornou prací. Tady září slavné dílo, avšak nebe kéž učiní, aby toto skvělé dílo rozzářilo ducha a ten se vydal na cestu spolu se skvělými pravdami vstříc pravému světlu, kde je opravdovou branou Kristus."

Rád bych nyní podtrhnul dva prvky románského a gotického umění, které jsou užitečné i pro nás. 

Za prvé: mistrovská umělecká díla, jež vznikla v Evropě minulých staletí, jsou nesrozumitelná, pokud není brána v potaz náboženská duše, která je inspirovala. Umělec, který ustavičně dosvědčoval setkávání estetiky a víry, Marc Chagall, napsal, že "malíři celá staletí namáčeli svůj štětec do oné barevné abecedy, kterou byla Bible". Když se víra, slavená především v liturgii, setká s uměním, vytváří se hluboký soulad, protože obě mohou a chtějí mluvit o Bohu, zviditelnit Neviditelného. Rád bych se o to podělil na setkání s umělci 21. listopadu a obnovil tak onu nabídku přátelství mezi křesťanskou spiritualitou a uměním, po kterém toužili moji ctihodní předchůdci, zejména Boží služebníci Pavel VI. a Jan Pavel II. 

Za druhé: síla románského stylu a nádhera gotických katedrál nám ukazují, že via pulchritudinis, cesta krásy, je přednostním a okouzlujícím přístupem pro přiblížení se k Tajemství Boha. Co jiného je krása, kterou spisovatelé, básníci, hudebníci, a vůbec umělci kontemplují a převádějí do svého jazyka, ne-li odraz záře Věčného Slova, které se stalo tělem" Svatý Augustin tvrdí: "Ptej se krásy země, ptej se krásy moře, ptej se krásy ovzduší. Ptej krásy nebe, ptej se řádu hvězd, ptej se slunce, které svou září osvěcuje svět; ptej se luny, která svým odleskem mírní temnoty noci. Ptej se dravců, kteří brázdí moře, kráčí po zemi a létají vzduchem; duší, které se ukrývají, těl, která se ukazují; toho, co je viditelné, a nechá se vést, i neviditelného, který vede. Jich se ptej! Všichni ti odpoví: Pohleď, jak jsme krásní! Jejich krása je činí poznatelnými. A kdo jiný stvořil tuto proměnlivou krásu, ne-li Krása Neměnná?"

(Srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12054;

S. Aurelius Augustinus, Sermo, CCXLI,2: PL 38,1134;

Raoul Glaber, Historiarum 3,4)


O. Vladimír Mikulica


Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali bysteP se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."




MODLITBA


Nezůstali opuštění a bezradní Tvoji učedníci,

když jsi, Ježíši,

ztělesnění Otcova rozhodnutí spasit lidstvo

i schopnosti zcela se poddat Boží vůli,

odešel z Olivetské hory – nad Údolím rozhodnutí -

ke svému Otci do nebes.

Při první vážné kolizi v Církvi

nešli nejprve do ulic a do sdělovacích prostředků:

vstoupili opět do své „Horní“ místnosti,

do eucharistického večeřadla, v němž působí Tvůj Duch,

vstoupili do Getseman,

sešli se ke dni prvního soudu Tebe, svého Pána,

aby rozhodli vedeni Duchem svatým,

aby si vyprosili Jeho nové sestoupení při apoštolském koncilu,

aby mohli říci a napsat: „Rozhodl Duch svatý a my!“

Pak teprve vyšli na náměstí a do ulic,

hlásat Tvé království:

konflikt mezi Tebou a satanem,

pak teprve oslavili první den měsíce lásky,

v němž zvítězili v bitvě

v údolí Temné noci Tvého Ducha.

Amen.



sobota 14. května 2022

V. VELIKONOČNÍ NEDĚLE



Když Jidáš odešel...“


Když Jidáš odešel, Ježíš řekl:
"Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví.
Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

V souvislosti s evangelijními úryvky posledních velikonočních nedělí navazuje dnešní pasáž z evangelia podle sepsání svatého Jana na Ježíšovo slovo o dobrotě Pastýře ovcí z více ovčinců: hovoří hned na počátku o vlkovi, a tím je Jidáš.

Protikladnost Jidášovy postavy v apoštolském sboru Dvanácti i jeho úloha antipoda Ježíšova vyznívá v obdobné paralele, kterou je vzhledem k dějinám spásy, jak píše ve svém rozjímání o Ježíši z Nazareta Svatý otec Benedikta XVI., souznění přídomku Ježíšova se jménem zločince „místo kterého“ byl ukřižován: s Barabášem.

Od jména Ježíšova Jidáše odlišuje jeho přídomek: muž z Kariótu, či snad „ozbrojenec s dýkou – sicarius, muž dýky, ˇatentátníkˇ, ťeroristaˇ nebo spíše z hebrejsko aramejského sousloví označujícího toho, který má (Ježíše) zradit.

Jidášova zrada má přitom dvě dějství, dvojí těžce hříšný skutek: naplánování s nepřáteli Ježíšovými a s přáteli satana. V tu chvíli přijímá Jidáš mzdu za Hrnčířovo pole zbarvené krví, kde má později navždy za trest zemřít: třicet stříbrných. Druhým okamžikem, v němž do duše Jidáše vstupuje opět satan, je chvíle, kdy svého Mistra a Pána políbí v Getsemanech, a vydá Jej tak k zatčení.

Třetím, ovšem skrytějším, dějstvím Jidášova hříchu je zrada sboru, do nějž jako jeden z Dvanácti, jak je výslovně evangelisty připomínaný, patří. Dopouští se těžkého hříchu zrady rodícího se Magisteria a jeho, apoštolské Tradice - Ducha svatého.

Proč Jidáš tento hrozný hřích spáchal? Zaznívá otázka, již koncipoval ve své disputaci s Pelagiem svatý Augustin pro kající praxi nového Izraele, katolické Církve: Odkud pochází, že konáme zlo?

V samotném evangeliu podle Miláčka Páně je Jidáš přímo označen jako zloděj, který zneužil budoucí církevní majetek, jenž mu byl ke správě svěřen.

Individualismem zasažený výklad jej představuje naproti tomu jako nevyléčeného zélótu, který neopustil svou představu mocenské vojenské a politické revoluce a nepřijal ideál Ježíšova království, či jej chtěl „zkoušet“. Jak to, že se Ježíš této „zkoušce“ poddal? Proč dal Jidášovi svou důvěru?

Papež Benedikt XVI. však právem poukazuje na zásadní odpověď na tuto otázku po příčině Jidášova hříchu: Tajemství jeho volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ Ještě hutnějším se stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši „hnulo svědomí a že přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev!“ I když se pak vzdálil, aby - podle slov svatého Matouše - se šel oběsit, či podle svědectví papeže zapsaného u evangelisty Lukáše ve Skutcích ´byl potrestán smrtí´; nenáleží nám měřit toto jeho gesto a nahrazovat tak Boha nekonečně milosrdného a spravedlivého.

S tímto postojem Ježíšovým i Jidášovým souvisí i odpověď na pravou příčinu Jidášova těžce hříšného rozhodnutí: svatý Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“; podobně píše i evangelista Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti“. Tímto způsobem, pokračuje v demaskování Vládce tohoto světa Svatý otec Benedikt XVI.; jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který uboze podlehl pokušení Zlého. Jidášova zrada zůstává v každém případě tajemstvím. Ježíš s ním jednal jako s přítelem, ale ve svých výzvách k následování cestou blahoslavenství neznásilňoval jeho vůli, ani ji nechránil před satanovými pokušeními, protože respektoval lidskou svobodu.

Teprve po rozvinutí šance pro každého člověka, aby se svobodně rozhodl, lze hovořit o lásce. Náš Pán také v dnešním úryvku poté, co Jidáš odejde, předává v podání svatého Jana své přikázání lásky: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

Mezitím ovšem vloží ona nejdůležitější slova, klíč k přikázání lásky, jeho zdroj a záruku věrnosti v plnění tohoto příkazu Božího Syna: On hovoří o svém oslavení. Doxa, „sláva“ našeho Spasitele je Jeho oběť na kříži, Jeho smrt jako nejvyšší projev lásky ke každému člověku a nenávisti vůči hříchu satana.

Celé drama svobodného rozhodnutí Jidáše a Ježíšova láska k vlastnímu zrádci se plně promítá ve vztahu každé duše a Trojjediného Boha, u těch, kdo přijali cestu posmrtné spásy v manželství duše a Ježíše Krista, v mystické svatbě, jejímž ztělesněním je svátost kněžství, svátost manželství, zasvěcení v celibátu a jejím vrcholem je každé přijetí Těla a Krve Páně.

Současně můžeme v nynější krizi Evropy uvidět podobné dopuštění Boží: Právo šarija, které mnozí čelní politici Eurosvazu implicitně podporují a zavádějí, evokuje pohled na Jidáše, který se chystá poslat na smrt Krista a Kristovce – křesťany v Evropě.

Naproti tomu meč Ducha usekávající hlavy a kameny Božího soudu připravené pro všechny, kdo se marně snaží zaměnit pokání cizoložníků za pastoraci rozvedených, je poslední šancí k obrácení křesťanů v Evropě.

(Srovn.:http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6628)

O. Vladimír Mikulica


Láska bez cizoložství


ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY RITU ANTIQUIOR:


Čtvrtá neděle po Velikonocích

V consacramentum, sousvátosti křtu, znovuzrození, a biřmování, naplnění Duchem Svatým, působí Duch Ježíše, Božího Syna, kterého On seslal od Otce. Tak působil, když Ježíše vzkřísil třetího dne po ukřižování z mrtvých, tak působil, když se Ježíš zmrtvýchvstalý ukazoval po čtyřicet dní svým učedníkům, tak působil, když On sám začíná působit v duších a vést svou rodící se církev v devíti dnech, kdy apoštolové s učedníky se mu po nanebevstoupení Ježíšově začali otevírat, aby Jej desátého dne o Letnicích přijali jako nebeský dar.

Tato neděle – čtvrtá po Oktávu velikonočním – je znamením onoho consacramentum, spojení svátosti křtu a biřmování: zachycuje přechod od zjevování se těla Ježíšova k poznávání Chrámu Ducha svatého, jímž je Církev plně pokračující v osvobozování, uzdravování, exorcismech, pomazáních, darech a charismatech, jimiž Duch vede ke znovuzrození, aby mohl pokřtěného naplnit svou mocí.

Nauka o poslání Ducha Svatého platí pro nás stejně jako pro apoštoly. Duchu Svatému je svěřeno vedení Církve, jejímž je vládcem a také je inspirátorem a zdrojem křesťanského života pro každého pokřtěného zrozeného z vody a Ducha Svatého. 

V Epištole svatého Jakuba čteme apoštolovo varování před neschopností jednat podle Božího slova, před neschopností přijímat na modlitbě podněty Ducha Svatého. To, co brání duši a mysli, je „nečistota“, “všechny pozůstatky špatnosti“, které je třeba před apoštolským rozesláním a Letnicemi odstraňovat.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana podmiňuje Ježíš Kristus příchod Ducha Svatého svým odchodem. „Smutek, který nyní prožíváte, je podíl na mém kříži,“ říká implicitně a hovoří i o smutku Šavla z Tarzu a všech, kdo dosud Ježíše jako Pána svého života v Duchu svatém nevyznali a nepřijali.

O. Vladimír Mikulica


MODLITBA


Tví přátelé, poslední z tradiční řady apoštolů,

svatí Barnabáš a Pavel,

káží, že do Tvého království,

Ježíši, gologotský Králi s trnovou korunou na hlavě,

vstoupíme jen tehdy,

když hodně vytrpíme.

A učedník, kterého jsi miloval a nyní plně zahrnuješ ovocem

svého přikázání lásky,

dnes v Apokalypse svědčí,

že těm, kdo milovali Tvou Oběť více než své,

setřeš ve svém posmrtném království

každou slzu z očí.

Laetitia – duchovní radost -

amoris – pozemské lásky

je tak vymezena a předložena

jako rozcestí, na němž se ocitl Jidáš:

dát se Tvou cestou oběti a vytrvat v manželství věrný až do smrti

- splnit slib a dočkat se za to nebeské odměny;

či jej porušit, vydat se cestou Jidášovou

či dokonce do Evropy

Jidáše - svého vlastního vraha pozvat.

Amen.





pátek 6. května 2022

IV. neděle velikonoční



Slovo k boji:
„Kalos“ – první Beránek a Pastýř

Hluboko v duchovní tradici starozákonního Izraele a v očekávání všech „pomazaných“, proroků, králů a kněží Staré smlouvy, „mesiášů“, zapsal Duch svatý touhu patřit Původci pomazání, Třetí božské osobě a současně očekávat božským, dokonalým způsobem, tímto Duchem naplněného vysvoboditele všech vysvoboditelů, dávajícího zcela nově svobodu, již dosavadní mesiáši nedokázali dát a pouze na ni ve svých proroctvích, slovech a činech ukazovali, na plné osvobození od satana a od následků zkázy, kterou způsobil v duši Adama a celého jeho potomstva.

Starozákonní kněžství – čteme ve Skutcích apoštolů, že se i mnoho těchto kněží přidalo k apoštolům a učedníkům – nalezlo, alespoň zčásti, ale reálně úplně, své naplnění v podílu na kněžství očekávaného Pastýře Izraele.

Ježíšova slova vyznání a přiznání se k stvořitelskému a vykupitelskému dílu Otcovu v dějinách světa a vyvoleného lidu: „Já jsem dobrý pastýř“ odkazují současně na první sémeion, znamení, které náš Pán vykonal na svatbě v Káni Galilejské. Týž evangelista svědčí v souvislosti s proměnou 'pozemského vína' o změně ve víno nejlepší, a to zvláštním způsobem nejkvalitnější. Při zachování vnějšího vzhledu vína – svou podstatou proměněné v jinou, neskonale lepší kvalitu, používá pro ni rovněž označení 'kalos'. Ano, poukazuje na prvotní Boží, Otcovo, dílo stvoření, jež On koná v jednotě Nejsvětější Trojice se Synem a Duchem, ale současně toto označení dobroty – kalos – 'kvalitativně tuto dosavadní kvalitu' klade na vyšší, pro nás zpočátku nedohlédnutelný stupeň.

Proto je dnešní evangelium o Dobrém pastýři Ježíši Kristu, i samotná neděle nazývaná podle úryvku evangelia nedělí 'Dobrého pastýře', zařazena do doby velikonoční:

Před týdnem jsme četli úryvek z evangelia, jak je zapsal Miláček Páně, svatý Jan, o zázračném rybolovu, nyní daru vzkříšeného Pána. O papežské snídani, jejímž vyvrcholením je udělení papežského primátu mezi apoštoly a v celé Církvi svatému Petrovi. - Podobně jako došlo před Ježíšovým zmrtvýchvstáním k zázračnému rybolovu, jak jej popisuje svatý Lukáš, jehož výsledkem je kajícnost a úžas víry i přilnutí k našemu Pánu budoucího papeže Petra, tak obdobně před vzkříšením Pastýře Izraele a Otcova Syna, Mesiáše, dochází k přislíbení papežského primátu...

A tento způsob „ekonomie Boží spásy pro lidstvo" má svou paralelu pro ty, kdo jsou z jiného ovčince a které náš Vykupitel přichází rovněž osvobodit, nabídnout záchranu z moci satana každému z pohanů, z onoho velikého zástupu, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; ti stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou, z nového Izraele, jejž jako nový vyvolený lid Nové a věčné smlouvy vede Pastýř, Syn Toho, jejž všechny národy, kmeny, plemena a jazyky nazývají „Kalos“.

Tato paralela se v jednotlivých civilizacích a kulturách rituálně a liturgicky projevuje. Bůh – implicitně jako Trojjediný – je v nejvyšším, 'stále reformovaném' kultu uctíván a Jemu se pohané snaží více a více zasvěcovat. Mimoto i na rovině výchovy a vzdělání, vycházející plně z ritu a liturgie, se rozvíjí ideální pohled na člověka naplňovaného Duchem Nejsvětější Trojice, Duchem 'tou Kalou', ´nejvyššího Dobrého´: ideál 'kalos kai agathos', v němž zaznívá soulad pravé víry a z ní opět organicky vyplývajcí morálky, jednání podle Ducha Božího.;

Proto Ježíš říká: „Můj Otec, který mi ovce dal, je větší než všichni“!

A proto takto mezi ovcemi vybírá a v úryvku minulé neděle ustanovuje „většího“ nad všechny jeho beránky, který má celé stádo všech ovčinců pást:

Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?"
Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: "Pas mé beránky." 
Podruhé se ho zeptal: "Šimone, synu Janův, miluješ mě?" Odpověděl mu: "Ano; Pane, ty víš, že té miluji."
Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce."
Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, miluješ mé?”
Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: "Miluješ mě?", a odpověděl mu: "Pane, ty víš všechno - ty víš, že tě miluji.

Na tuto scénu, na tato slova ustanovující ´Vyššího´ ve smyslu více milujícího mezi beránky a ovcemi, navazují anachronicky, avšak plně podle kairos, podle času naší záchrany, Ježíšova slova o sobě jako Pastýři. Předává v charismatické instituci Primátu vše, co již je obsahem Tradice, protože na Zelený čtvrtek se náš Pán za nás, své učedníky ze všech ovčinců vydal na smrt, aby své beránky a ovečky očistil opět ke sněhobílé čistotě duší, na Velký pátek se jako Beránek bez poskvrny obětoval na dřevě golgatského kříže, na Bílou sobotu sestoupil k ovčincům všech uvězněných mocí satana, nyní ke své trpící Církvi, o neděli Vzkříšení se ukázal na novém Táboru a vybídl, aby jeho apoštolům a učedníkům všichni lidé uvěřili. - “Já jsem dobrý Pastýř!“

O. Vladimír Mikulica

¨

IV. neděle velikonoční


K ovcím z jiného ovčince se obracejí prvoapoštolové svatý Pavel a Barnbáš, jač čteme ve
Skutcích apoštolů, poté, co je vlastní - židé ze synagog – nepřijali.

Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. 
    Tam šli v sobotu do synagógy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. 
    Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. 
    Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: "Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte a nepokládáte se za hodné věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: 'Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.' " Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. 
    Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.


V žalmu Plesejte Hospodinu všechny země opěvuje žalmista Boží dobrotu - ´o Theos kalos estin´ - ´Bůh je dobrý´: Jeho dobrota se projevila v Ježíši Kristu, když přemohl zlo, satana, mocí Ducha, který z Otce i Syna vychází. Odtud, z oběti, nabízí plné nasycení všech lidských tužeb po Ráji, pastvu připravenou nám – svému stádci.


Plesejte Hospodinu, všechny země, služte Hospodinu s radostí, vstupte před něho s jásotem! 

Uznejte, že Hospodin je Bůh: on nás učinil, a my mu náležíme, jsme jeho lid a stádce jeho pastvy. 

Neboť Hospodin je dobrý, jeho milosrdenství je věčné, po všechna pokolení trvá jeho věrnost. 

V knize Zjevení svatého apoštola Jana čteme o množství těch, kdo jsou stádcem Trojjediného Boha i z jiného a z jiných ovčinců: vzešli z apoštolského svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, našeho Pána, od apoštolských Dvanácti, jsou jejich dvanáctinásobným tisícerým – nespočítetelně mnohým - zástupem učedníků, kteří v oběti Ježšově prošli tímto světem do nebe, kde nyní jsou svobodni od všech slz a utrpení.

Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou. 
    A jeden ze starců mi řekl: "To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí." 


Slova našeho Vykupitele obsažená v krátkém úryvku evangelia podle o této čtvrté neděli velikonoční jsou vzata z vyznání Ježíšova, jak je zapsal svatý Jan v evangeliu a jsou přiznáním našeho Pána – Mesiáše, Krista k tradičnímu označení věky očekávaného potomka Davidova: Mesiáše – Božího Syna. A jsou vyznáním Pomazaného Duchem svatým: 'Jsem Synem Otce, svého Otce, jenž je na nebesích, Otce, jenž bude i vaším Otcem, když mne přijmete jako pastýře svého života, poté, co uvěříte, že jsem „Kalos“ Poimén, Dobrý pastýř – ztělesněním, vtělením Boží dobroty, s níž stvořil vše – a bylo to dobré“: jsem plný milosrdenství a lásky''.

Ježíš řekl:
"Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou.
Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme."

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7674;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12673)

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA


Jsi pravý Pastýř Izraele,

Ježíši, pečující o ovce ve všech ovčincích kosmu,

protože jsi Syn člověka:

plný Otcova svatodušního: „Viděl, že vše, co učinil bylo dobré!“

a současně naplněný Jeho Duchem,

jak mohou při Tvém křtu,

Kriste, Mesiáši z Nazareta, vidět i slyšet

svědkové Nejsvětější Trojice.

Dnes ovšem svědčíš Ty,

v síle Ducha vzkříšení,

o svém Otci:

Já a Otec jedno jsme."

Dosvědčuješ tak i obětní jednotu:

Při Poslední večeři jsi odložil svůj šat,

abys jej opět oblékl

- jako Dobrý pastýř dáváš život za své ovce.

A jako Nejvyšší kníže pastýřů, beránků,

dáváš apoštolům naší doby své první místo na zemi

uprostřed všech ovčinců,

protože při své eucharistické svatbě

nabízíš každému v Káně své katolické Církve

vlastní Tělo a Krev,

nejcennější pokrm a nápoj;

Kalos“ - živobytí pro naše zmrtvýchvstání.

Amen.



pátek 29. dubna 2022

III. neděle velikonoční


Papežská snídaně


   Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: 
   Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: "Půjdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. 
   Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. 
   Ježíš se jich zeptal: "Dítky, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli mu: "Nemáme." 
   On jim řekl: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete." Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. 
Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "Pán je to!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty - byl totiž oblečen jen nalehko - a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí - nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. 
   Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: "Přineste několik ryb, které jste právě chytili." Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: "Pojďte snídat!" Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. 
   To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. 
   Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?" 
   Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: "Pas mé beránky." 
Podruhé se ho zeptal: "Šimone, synu Janův, miluješ mě?" Odpověděl mu: "Ano; Pane, ty víš, že té miluji." 
   Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce." 
   Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, miluješ mé?” 
   Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: "Miluješ mě?", a odpověděl mu: "Pane, ty víš všechno - ty víš, že tě miluji. 
   Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce. Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš." 
   To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: "Následuj mě! " 

Po neděli „In Albis“, kdy si v chrámové piscině po týdnu od znvozuzrození novokřtěnci prali svá křestní roucha, jak píše svatý Augustin, aby potvrdili, že chtějí přijímat Ježíšovo milosrdenství a donést toto roucho neposkvrněné až před Boží soud,; že chtějí své roucho prát v eucharistické krvi Ježíšově, v křestní pisicině, jíž je svátost smíření, se podruhé setkáváme v evangelijním svědectvím Miláčka Páně s apoštoly a učedníky shromážděnými po Ježíšově zmrtvýchvstání. Nyní to není v zavřené a uzamčené horní místnosti jeruzalémské církevní obce, ale při rybolovu u Tiberiadského moře, u Galilejského jezera.

Tuto třetí neděli velikonoční čteme, že se k budoucímu papeži, když řekl: „Půjdu lovit ryby!“ přidává nejprve ten z apoštolů, který je „novokřtěncem ve víře“ a současně kajícníkem pro svou nedůvěru ke svědectví Církve o zmrtvýchvstání Ježíše Krista: svatý Tomáš. Pak teprve jsou uváděni Nathanael, synové Zebedeovi, svatý Jakub a svatopisec, a po těchto apoštolech ještě dva učedníci. Těchto šest odpovídá Šimonu Petrovi, kterého již na počátku náš Spasitel povolal, aby byl rybářem lidi: „Půjdeme lovit s Tebou!“

A jako čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše, že náš Pán - Ježíš, podobně jako ve svatojanském svědectví o nevěřícím Tomášovi, nabízí pochybujícím a ustrašeným učedníkům, aby se přesvědčili, že po svém zmrtvýchvstání není pouhým duchem, ale že má maso i kosti, tak v dnešním úryvku dosvědčuje, že i nyní stojí „uprostřed nich“ při jejich pozemské činnosti: při práci a při jídle.

Podněcuje v myslích svých milovaných dokonce dvojí reminiscenci. Ptá se: „"Paidia – milovaní Boží služebníci, nemáte něco k jídlu?" - Samaritánku prosil o vodu, a slíbil ji vodu živou. Učedníkům nedávno dokázal tajemství budoucího eucharistického rozmnožení chlebů a řekl jim o zástupech: „Vy jim dejte najíst!“ Dnes nežádá o vodu, dnes již žádá o tuhý pokrm.

Druhou reminiscencí je zázračný rybolov, jak o něm čteme ve svědectví svatého Lukáše: Šimon Petr, plný kajícnosti při něm volá: „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný!“ Dnes podobný úžas, vycházející z této svatopetrské kajícnosti, zvěstuje svatý Jan: "Pán je to!"

Šimon Petr poté obdobně následuje svatého Jana jako po vyprávění žen o jitru vzkříšení, když oba běželi k prázdnému Ježíšovu hrobu: apoštol Jan zpočátku první. Nyní jej ovšem budoucí Kníže apoštolů následuje a táhne za sebou síť naplněnou stotřiapadesáti rybami: Nyní už nechce, aby se jeho Pán od něj vzdálil: přináší mu prvotinu zázračného úlovku po Mistrově zmrtvýchvstání.

V této chvíli náš Spasitel dosvědčuje svou proměnu: 'Už nežije jako dříve. Jeho existence je nepochopitelná. Přece však tělesná. Obsahuje veškerý jeho život, prožitý úděl, umučení a smrt. Všechno je realita. Je to sice změněná, ale stále hmatatelná realita' . A protože vzkříšení neodstraňuje stopy po ukřižování, ukazuje Pán Ježíš Kristus svým apoštolům probodené ruce a nohy, a aby je přesvědčil, si dnes dokonce žádá i něco k jídlu. Učedníci mu tedy „podali kus pečené ryby.“ Přitom předtím čteme, že „když vystoupili na zem, viděli na břehu žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb.“ Přesto, a právě pro to, aby ukázal spojení své obětní smrti, svého zmrtvýchvstání, s tajemstvím svého přebývání v Nejsvětější svátosti a s jejich apoštolskou kněžskou službou, jim nejprve říká: "Přineste několik ryb, které jste právě chytili." a potom teprve je vyzve: "Pojďte snídat!" A v tu chvíli s nimi, jak dokládá Svatý otec Benedikt XVI. odkazem na svědectví evangelisty Lukáše, si Ježíš vzal jídlo a s nimi pojedl.

Svatý Řehoř Veliký ovšem komentuje větu o snídani, již měl už předtím Ježíš pro apoštoly připravenou: „ryba pečená na ohni nemá poukazovat na nic jiného než na utrpení Ježíše, Prostředníka mezi Bohem a lidmi. On se totiž sklonil k tomu, aby se skryl ve vodách lidského rodu, nechal se chytit do léčky naší smrti a byl jakoby vystaven ohni skrze bolesti, které podstoupil během umučení“ .

Díky těmto velmi realistickým stopám učedníci překonali počáteční pochybnost. Otevírají se daru víry ve vzkříšení jejich a našeho Pána; a tato víra jim umožní prožít to, co učedníci emauzští: uvěřit, že vše, co bylo psáno „v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech“ se vztahuje k tomuto ústřednímu bodu naší spásy, ke zmrtvýchvstání. Současně k okamžiku, kdy Ježíšovo vzkříšení dosahuje reálné existence na této zemi při slavení každé slavnosti smíření a mše svaté a v jejich apoštolském kněžském poslání: Čteme totiž, že Ježíš „jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: «Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání…, aby všem byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky»“. V této souvislosti pak svatý Tomáš Akvinský vysvětluje, že „je podle víry nezbytné poznávat, že v této svátosti je přítomen celý Kristus, protože božství nikdy neopustilo tělo, které přijalo.“ -

Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.


(Podle promluvy Svatého otce Benedikta XVI. dne 22. 4. AD MMXIV in:http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16282;

srov.: Romano Guardini, Il Signore. Meditazioni sulla persona a vita di N.S. Gesu Cristo, Milano 1949, 433;

Svatý Řehoř Veliký, Hom. in Evang.XXIV, 5;

Svatý Tomáš Akvinský, ST, III, q.76, a.1)


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA


Pohled na pečenou rybu, kterou jsi Ty,

Ježíši Zmrtvýchvstalý,

pro své apoštoly a učedníky připravil,

v nich může právem vyvolávat posvátnou bázeň

a anamnézi na chvíli, kdys je u téhož jezera povolal za apoštoly,

kdy jsi zvláštním znamením a zázrakem svatému Petrovi

ukázal pokornou kající službu a úřad papeže,

kdy jsi přistoupil,

podobně jako nedlouho u tohoto jezera předtím,

abys lámal, podával, tajemně rozmnožoval ryby a chleby,

kdy jsi podruhé – eucharisticky – povolal apoštoly a učedníky a řekl jim:

Vy nasycujte lid, vy lámejte a podávejte!“

Pohled na pokrm, kterýs Ty sám připravil,

vyvolává i posvátnou úctu,

vycházející ze zármutku, strachu: z nevěry ve Tvé zmrtvýchvstání,

jak stav svých duší a patrně i srdcí všech, kdo obklopovali Matku Církve,

popisuje u emauzských učedníků svatý Lukáš:

opět evokuje, podle slov papeže Řehoře, pohled na Tebe

v Getsemanské zahradě,

na Křížové cestě, na Golgotě, na klíně Panny Marie,

na Tvé tělo spěšně přinesené a položené do jeskyně – hrobu Josefa z Arimatie.

Pohled na Tvůj chléb vyvolává vzpomínku na chvíli kdys jej rozlomil

    nejprve u jezera,

    pak v hodovní síni:

    a vyšel paprsek Tvého Ducha.

    Nyní – po svaté snídani – voláš právě ustanovovaného papeže Petra,

aby vyšel k rybolovu

pod jednou podmínkou:

aby k otřásající a burcující víře ve Tvé zmrtvýchvstání

poté co o Letnicích z něj sejme Tvůj Duch strach,

Tebe nade všechny a nade všechno miloval.

Amen.


sobota 23. dubna 2022

II. neděle velikonoční - Provodní


Tvrdé srdce mění pastýře ve vlky

Křesťanská víra stojí a padá s pravdivostí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže toto popřeme, lze sice z křesťanské tradice pořád ještě utvořit řadu přesných představ o Bohu a člověku, o tom, čím člověk je, a čím by měl být – jasný a čistý duchovní pohled na svět – ale křesťanská víra je mrtvá- Vztah k Bohu slábne, osobnost Ježíše, Božího Syna ; která i ve ztroskotání zůstává velikou, se vzdaluje naší schopnosti poznávat do hloubky. Mysl člověka slábnoucího ve víře, v poznávání pravdy, zůstává čistě v tom, co je lidské, a každou autoritu, včetně autority Ježíšovy Jeho Církve, přijímáme jen potud, pokud je nám její poselství pochopitelné. Autorita Boha, autora nás i vesmíru, přestává být už měřítkem; tím je pouze náš vlastní úsudek, který z Jeho dědictví vybírá, co se nám zdá užitečné. Což znamená, že jsme ponecháni sami sobě. Poslední instancí našeho ghetta je náš vlastní úsudek.

Ježíš vstal z mrtvých. Událo se opravdu cosi nového, co mění svět i lidskou situaci. On se stává měřítkem pravých hodnot, které vedou duši k věčné spáse. Na Něj se můžeme spolehnout. V Něm se ukázala plnost pravdy, jíž je Bůh; On božství ukazuje na svém a ve svém Synu.

Hledajícím ještě zůstává otázka zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří Tě ukřižovali? - Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že Ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví máme důvěřovat?

Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům země, aby nebylo pochyb?

To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jeho Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.

Můžeme vnímat, ak „Boží myšlení přesahuje naše myšlení“, poznávat a chápat toto božský způsob jednání. On dává svobodu, daruje a probouzí tak lásku. Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým?



Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 300-301.



O. Vladimír Mikulica



Ve Skutcích apoštolů čteme o zvratu, jenž nastal po Letnicích, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly: ti, kteří byli o neděli zmrtvýchvstání Ježíše Krista společně shromážděni za zavřenými dveřmi plni strachu ze židů, se nyní scházejí na veřejném místě k modlitbě, v duchovním centru judaismu. Modlí se a pak uzdravují ty, kdo k nim zasaženi působením Ducha přicházejí, aby slyšeli apoštolské kázání o zmrtvýchvstání Ježíše, našeho Vykupitele.


    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. 
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.


Žalm
Nechť řekne dům Izraelův“: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky provází o této naděli, nazývané „v albách“, novokřtěnce, neofyty, přicházející po týdnu, kdy se v křestních bílých šatech denně účastnili mystagogických katechezí. Nyní je za modliteb a zpěvů poprvé čistí, perou v nádrži či jezírku křestního pramene. Osmidenní „teoretických“ katechezi v plném smyslu tohoto slova se završuje jejich uvedením do praxe: slyší o svátosti smíření, podobně jako svatý Jan, Miláček Páně, v závěru svého evangelia dosvědčuje ustanovení této svátosti poté co jedenáctý apoštol svatý Tomáš odhalil svou nevěru ve svědectví Církve o Ježíšovu zmrtvýchvstání. A poté mohou – vedeni slovem i příkladem bratří a sester, kteří přijímají tuto svátost, k ní poprvé přistoupit: odříci se všeho, co oslabuje pohled víry, vzácného daru, vzácné hřivny.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! 
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.

Svatý Evangelista, jenž zapsal pro všechny věky svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista Jej představuje jako Pána dějin světa i lidské duše: On je počátkem a cílem smyslu všeho stvořeného. Uvádí tak v Apokalypse, zjevení, jemuž se mu dostalo rovněž v den nedělní, v den Páně, slova, která zapsal ve svém evangeliu. Slova apoštola Tomáše, který uvěřil, poté co se dotkl Ježíšových ran, Ježíšova těla zmučeného a zmrtvýchvstalého, že jeho Mistra a Pán byl mrtev, a žije na věky věků: „
Můj Pán a můj Bůh!“


    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím." 
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. 
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později." 



Večer o Neděli zmrtvýchvstání jsou Ježíšovi učedníci pohromadě. V domě patřícímu podle tradice Marii, matce svatého Jana Marka. Na místě, kde měli slavit před třemi dny s Ježíšem Poslední zelenočtvrteční večeři, na místě, které je pro evangelistu, Miláčka Páně, jehož slova o dnešní neděli čteme ve dvou úryvcích, obzvláště cenné: zde přijal Ducha svatého, zde podle tradice ležel na prsou Ježíšových při označení Jidášovy zrady, zde přijal poprvé tělo a krev svého milovaného Mistra a Pána, zde mohl – dříve než Církvi nevěřící apoštol Tomáš - vyznat: „Můj Pán a můj Bůh!“


Orličníkův popis událostí Velké noci, prvního z prvních dnů v týdnu a po týdnu následujícího dne Vzkříšení, svědčí o historické události, která není mimo dějiny či nad dějinami, ale „rozráží rámec dějin“ a „dává jim novou dimenzi“, eschatologickou. Zmrtvýchvstání odkrývá nový prostor, který dějiny otevírá a působí nad ně a přes ně; vytváří definitivnost.

Proto není zmrtvýchvstání obdobnou historickou událostí jako Ježíšovo narození či ukřižování.

To první je znamením na úrovni zázraku, to druhé je znamením na úrovni pohoršení a bláznovství - i patrně jednou z hlavních příčin zrady Jidášovy.

Zmrtvýchvstání je kosmická a pozemská událost, v níž se život Ducha a přírodní zákony, jež dává a plně zná jen Bůh, protínají s úlekem, zděšením, údivem, nevýslovnou radostí i strachem učedníků a žen z protoapoštolského společenství Církve. Ti jsou dosud spoutáni úzkým pohledem na vlastní smrtelnou existenci těla a tušenou i vytouženou spásu své duše, již nyní osvobozeni nacházejí a přijímají ve velikonočních událostech posledního pozemského Ježíšova Svatého týdne na této zemi; v Něm nalezené a přijaté spásy duše, zpečetěné jejich vyznáním víry.

Tak uvěřili ženy po návratu od Ježíšova hrobu, apoštolové, kteří do něj vstoupili, učedníci na cestě do Emauz. Ti se stávají svědky „bilokace“: Ježíš zmrtvýchvstalý, který s nimi žil jako člověk a Boží Syn na této zemi, je po svém vzkříěení přítomen v duchovním rozměru kosmu, „po pravici Otce“ a v mci Ducha se ukazuje v jeruzalémském domě i na cestě z Jeruzaléma do Emauz v těle, které prošlo hrozným mučením a smrtí. S tmto svědectvím vstupují emauzští učedníci po vzkříšení svého Mistra a Pána do zjitřeného společenství večerní přípravy na postpentekostální slavnost mše svaté - do Večeřadla, do mešního prostoru Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a právě uplynulé Velké noci; Kleofáš a onen druhý učedník svědčí a přitom slyší od apoštolů shromážděných v Jeruzalémě shodné svědectví: Náš Pán vstal z mrtvých, jak sám řekl.



Právě na tomto vyznání stojí veškerý základ křesťanství a Církve. Pro toto svědectví přichází a sestupuje na apoštoly Duch svatý o Letnicích. Jen On umožňuje hlásat evangelium; říkat: Boží Syn, Ježíš Mesiáš, náš Pán, se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil z moci satana a svým zmrtvýchvstáním navěky spasil. Kdo uvěří a dá se pokřtít, přijme Jeho Ducha: zemře s Ježíšem Kristem ve křtu a s Ním v mysteriu znovuzrození vstane v ten samý den k věčnému životu.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: 
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." 
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." 
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." 
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." 
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 



Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 301

O. Vladimír Mikulica.



MODLITBA



Tvé tělo,

Ježíši, odsouzený nemilosrdným soudem,

vlky v rouše beránčím,

je branou milosrdenství

pro ty, kdo poznají tvrdost svého srdce:

Uzavření se Tvému Duchu,

jež působí slova a myšlenky modlitby

pronášená bez víry ve Tvé zmrtvýchvstání,

slavení“ liturgie, v níž tvor oslavuje sebe

a nikoli „slávu“ , „doxén“, kterou je Tvůj kříž.

K téže izolaci vedou skutky milosrdenství

konané, jak píše Apoštol, ke smrti,

k vlastnímu odsouzení

inspirované sebeláskou.

Úcta k Tvému tělu, bázlivé dotknutí se rány,

která svědčí o mém hříchu,

jenž pokaždé proklál Tvé srdce na kříži,

se stává branou,

která se o této neděli, o vzkříšení,

jež po týdnu v témž Večeřadle pro apoštola Tomáše následovalo,

otevřela pro všechny apoštoly,

aby mohli ve svatodušní svátosti při absolucích pronášet:

Absolvo te seu non absolvo te:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ti odpouštím“-

či „Non absolvo“- zadržuji tvé hříchy.

Amen.