sobota 8. prosince 2018

Z pouště vychází obnova Církve a společnosti








Po sobotní slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie následuje druhá neděle adventní. V Ritu Antiquior přitom slavíme Oktáv této slavnosti: tajemství dějin, jež začínají „v mysli Boží od věčnosti“ úradkem připravit pro Zachránce člověka a kosmu z moci zla, Ježíše, Jeho Syna, tu, která Jej počne, aniž by byla zatížena budoucím hříchem Adamovým.

Od stvoření neviditelného světa, od stvoření věcí viditelných, od Ráje, se pak rozvíjí dějiny kosmu, který je poté zasažen hříchem andělů a hříchem člověka.

První čtení slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie otevírá pohled na tragédii uprostřed krásy Edenu. Představuje pád prvních lidí do hříchu. A dává zaznít „protoevangeliu“, naději, příslibu o vítězství nad satanem, jehož prostřednicí bude z potomstva Evy, jak ji už přímo v liturgii vyznáváme: Panna Maria.

24. prosince budeme slavit svátek Všech svatých předků Ježíše Krista (Commemoratio omnium sanctorum avorum Iesu Christi). V rodokmenu Ježíšově, jak jej předkládají svatí evangelisté, jsou však zahrnuti i hříšníci: náš Pán přišel povolat ke spáse všechny. Na prvním místě mezi nimi jsou první hříšníci – Adam a Eva. V občanském kalendáři se jen právě oni uvádějí jako zástupci celého množství příbuzných Ježíšových.

V den, kdy si je připomínáme, se již připravujeme na největší dar, na narození Spasitele o Betlémské noci. A den, v němž se ohlížíme na ztracený Ráj a na duchovní chudobu vyhnanců z něj, je již naplňován nadějí: pohledem na dar, na štědrost Boží, jíž se vrací počátek nového ráje, počátek nebe: Církev, v níž je v plnosti dáván Boží Duch ve svatém křtu, ve shromáždění těch, kdo se celým srdcem odvrátili od hříchu a žijí v moci Boží a přinášejí ji do tohoto světa.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Tajemství Mariina Neposkvrněného Početí, které dnes slavíme, řekl Svatý otec Benedikt XVI., nám připomíná dvě základní pravdy naší víry: především prvotní hřích a potom jeho přemožení Kristovou milostí, oslnivé vítězství, které vznešeně září v Nejsvětější Panně. Existence toho, co církev nazývá prvotní hřích je, bohužel, zdrcujícím způsobem evidentní, podíváme-li se kolem sebe a především, zahledíme-li se do sebe. Zkušenost zla je totiž tak značná, že se vnucuje sama sebou a budí v nás otázku: odkud pochází? Pro věřícího je tato otázka ještě hlubší: pokud Bůh, který je absolutní Dobrota, stvořil všechno, odkud přichází zlo? První stránky Bible odpovídají právě na tuto základní otázku, která interpeluje každou lidskou generaci, a vypráví o stvoření a pádu prarodičů. Bůh stvořil všechno, aby to existovalo, a zejména člověka stvořil ke svému obrazu, nestvořil smrt, která vstoupila na svět skrze závist ďábla, jak čteme na začátku knihy Moudrosti."





Vzpoura proti Bohu, ďábelský podvod, oklamání člověka a svedení ke vzpouře, jak pokračuje dál papež Benedikt XVI., "je drama svobody, kterou Bůh z lásky přijímá do všech důsledků, přitom však slibuje, že se z ženy narodí syn a rozdrtí hlavu starému hadovi."

Již od počátku má tedy tento "úradek věčný" - jak by řekl Dante - svou "stanovenou mez": Ženu předurčenou stát se matkou Vykupitele, matkou Toho, který se ponížil až do krajnosti, aby nám vrátil naši původní důstojnost. Tato Žena má v Božích očích jedinou tvář a jméno: "milostiplná" - tak ji nazývá anděl, jenž ji navštívil v Nazaretě. Je to nová Eva, nevěsta nového Adama, určená k tomu, aby byla matkou všech vykoupených. Takto to napsal svatý Ondřej Krétský: "Theotókos, Bohorodička Maria, společné útočiště všech křesťanů, byla první, jež byla vysvobozena z prvotního pádu našich prarodičů".





LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole do Říma píše Apoštol o Církvi, o živém společenství, kde je základem vztahů vztah k Ježíši Kristu. Pak v takovém společenství ožívá všechno - zapsané slovo Tradice v Písmu svatém: vede k trpělivost, přináší útěchu, vlévá naději. Láska a oddanost k Ježíši Kristu přináší ovoce: schopnost se s láskou ujímat potřebných, přinášet radostnou zvěst těm, kdo jsou z příbuzenstva i ze zvlažnělých členů Církve od Něj daleko.


Svatý Jan Křtitel, jedna z ústředních postav Adventu dává v Evangeliu odpověď kněžím, levitům a farizeům které poslali židé z Jeruzaléma s dotazem, zda je on očekávaný Mesiáš. Odkazuje na proroctví Izajášovo. A když se ptají na křest, sám prorokuje o Mesiáši, který bude křtít Duchem.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle adventní



Radostná zvěst přichází ve chvíli, kdy židé sejmou roucho žalosti a pozvou od východu a západu – pohany - k přijetí Mesiáše - Ježíše z Nazareta.
Prorok Baruch svým slovem posiluje kroky svatého Petra do Césareje Přímořské a svatého Pavla do Antiochie.
 
   Svlékni ze sebe, Jeruzaléme, roucho své žalosti a soužení a oblékni se v ozdobu věčné slávy, kterou ti dává Bůh. 
   Přioděj se rouchem spravedlnosti od Boha a vstav si na hlavu korunu slávy Věčného. Každému, kdo je pod nebem, ukáže Bůh tvůj jas. 
   Neboť navěky ti bude dáno jméno od Boha: „Pokoj spravedlnosti“ a „Vznešenost bázně Boží“. Vzchop se, Jeruzaléme, a postav se na výšině, pohleď na východ a podívej se na své děti, které se shromáždily na rozkaz Svatého od východu slunce až na západ. Jak se radují z toho, že Bůh na ně pamatoval! Neboť vyšly z tebe pěšky, vedeny od nepřátel, ale Bůh je přivede k tobě, nesené se slávou jako na královském trůnu. Bůh totiž rozkázal snížit každou vysokou horu, odvěké pahorky, a vyplnit údolí na rovnou zemi, aby Izrael kráčel bezpečně k Boží slávě. Také lesy a každý vonný strom zastíní Izraele na Boží rozkaz. Ano, Bůh přivede Izraele, který se bude radovat ve světle jeho velebnosti, s milosrdenstvím a se spravedlnosti, která z něho prýští. 


Na Siónu byli židé zajati jako Adam v Ráji: satanem. Nyní se Sión a Ráj mají stát místem návratu. Tak zpívá svatý Žalmista:


Hospodin s námi udělal velkou věc, naplnila nás radost. 
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 
Tehdy se říkalo mezi pohany: „Velkou věc s nimi udělal Hospodin!“ Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. Kdo sejí v slzách, žnout budou s jásotem. 
Vycházejí s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem přinesou své snopy. 


Svatý Pavel se v listu do Filip modlí za místní křesťany, aby byli připraveni pro
"onen den Kristův" – aby čistotou jen zářili: tak vejdou do věčného světla s Ježíšem, Božím světlem.

Bratři! 
    Ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás toto dobré dílo začal, dokončí ho až ke dni Krista Ježíše. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech vroucně hořím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, vykonaných ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě. 




"Během adventní doby," komentuje Svatý otec Benedikt XVI úryvek z evangelia podle sepsání svatého Lukáše, "vystupují do popředí zvláštním způsobem dvě postavy, které připravují Mesiášův příchod: Panna Maria a Jan Křtitel. Dnes nám svatý Lukáš představuje posledně jmenovaného, a líčí ho jinak než ostatní evangelisté. „Všichni čtyři evangelisté kladou na počátek Ježíšova působení postavu Jana Křtitele, jehož představují jako předchůdce. Svatý Lukáš odsunul do pozadí spojitost mezi těmito dvěma osobami a jejich posláním… Ježíš a Jan jsou totiž uvedeni do vzájemného vztahu již během svého početí a narození“ .

Toto rozvržení pomáhá chápat, že Jan jakožto syn Zachariáše a Alžběty, kteří byli oba z kněžského rodu, je nejenom posledním z proroků, ale představuje tak samo starozákonní kněžství a připravuje lidi na duchovní kult Nové smlouvy, který zavedl Ježíš. Svatý Lukáš navíc vyvrací jakýkoli mýtický výklad, kterému jsou evangelia nezřídka podrobována, a Křtitelův život zakotvuje historicky, když píše: „V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Pontius Pilát byl místodržitelem … za velekněží Annáše a Kaifáše“. Do tohoto historického rámce je zasazena vskutku obrovská událost Kristova narození, kterou však současníci vůbec nevnímali. Velikáni dějin jsou u Boha pouze dekorací těch maličkých!
Jan Křtitel se označuje za „hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu. Vyrovnejte mu stezky“. Hlas pronáší slovo, ale v tomto případě má přednost Slovo Boha, které sestupuje v poušti na Zachariášova syna Jana. Ten má veliký úkol, ale vždycky ve vztahu ke Kristu. Svatý Augustin komentuje: „Jan je hlasem. O Pánu se však praví: „Na počátku bylo Slovo“. Jan je hlasem, který utichá, Kristus je Věčné Slovo, které bylo na počátku. Je-li hlasu odňato slovo, co zbývá? Prázdný zvuk. Hlas bez slova je možné slyšet, ale nepovznáší srdce“. Na nás je dnes, abychom uslyšeli onen hlas, a Ježíšovi, jenž je Slovem, které zachraňuje, dali v srdci prostor a přijetí. Přichystejme se, abychom očima víry v této adventní době spatřili Boží spásu v nuzné betlémské jeskyni. V konzumní společnosti, kde jsme pokoušeni hledat radost ve věcech, nás Jan Křtitel učí žít podstatně, abychom Narození Páně vnímali nejenom vnějškově, ale jakožto slavnost Božího Syna, který přišel, aby přinesl lidem pokoj, život a pravou radost."

   V patnáctém roce vlády císaře Tiberia, když Poncius Pilát byl místodržitelem v Judsku, Herodes údělným knížetem v Galileji, jeho bratr Filip údělným knížetem v Itureji a v Trachonitidě, Lysaniáš údělným knížetem v Abiléně, za velekněží Annáše a Kaifáše, uslyšel na poušti Boží slovo Jan, syn Zachariášův. 
   Šel do celého okolí Jordánu a hlásal křest pokání, aby byly odpuštěny hříchy. Tak je psáno v knize řeči proroka Izaiáše: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky! každé údolí ať je zasypáno, každá hora a každý pahorek srovnán; kde je co křivého, ať je narovnáno, cesty hrbolaté ať se uhladí! A každý člověk uzří Boží spásu.“ 





(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 8. 12. AD MMVIII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10509
Dante Alighieri, Ráj, XXXIII, 3;
svatý Ondřej Krétský, Homilie IV o Narození Páně, PG 97,880A;
a z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 9. 12. AD MMXII;
(Benedetto XVI., L´infanzia di Gesu, 23, 27-28;
S. Aurelius Augustinus, Sermone 293,3)



Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Z Ráje na poušť světa konzumu, hříšného světa,

světa zahleděného do sebe,

a proto odsouzeného

ke staré zemi a starým nebesům,

jsi Bože Otče, Stvořiteli, svým a Duchem svého Syna

poslal Adama. našeho prvního praotce.

A ze světa, v temnotě hříchu jsi vyvedl proroka Jana na poušť.

On ukázal cestu kněžím, levitům a horlivcům pro dodržování judaismu,

nechal je přijít k sobě do okolí Jordánu,

na poušť z Jeruzaléma,

aby se zorientovali,

aby zjistili, že Jeruzalém je příčinou a důsledkem této pouště:

jejich život ve hříchu horlivosti pro pozemské i duchovní věci,

které od Tebe odvádějí.

Mají pohlédnout do svých srdcí

a současně číst Slovo, slyšet Tvůj hlas:


svědomí, stvořený svět, Písmo a Tradice,


již nyní reprezentuje Tvůj Jan,

protože učí najít, poznat Mesiáše!

mají vyjít z pouště až poté,

kdy poslechnou Tvůj hlas a dají se na pokání!

Mají ve svém srdci, ve svém životě a v judaismu

uvidět starého Adama, hříšníka,

a zatoužit po křtu Janově a po Tvém křtu,

Ježíši, křtící Duchem Svatým,

učící opouštět v Janovi neklid tohoto světa

a vstoupit na poušť – ke svátosti smíření

a odtud do ráje: do společenství Církve,

která v Adventu věnuje čas bdění, modlitbě a rozjímání.


Už neulpívá v moci nákupních center


shonu po hmotných věcech,

ale touží po Tvém Duchu:

po Ráji.

Amen.

sobota 1. prosince 2018

Poslední tříbení v Církvi a ve světě









  1Vidění Izaiáše, syna Amosova, která měl v době judských králů Uzijáha, Jotama, Achaza a Ezechiáše o Judovi a Jeruzalému.2Slyšte, nebesa, poslechni, země,
neboť mluví Hospodin:
„Syny jsem vychoval a o ně se postaral,
vzepřeli se však proti mně. 
3Býk zná svého hospodáře
i osel jesle svého pána;
Izrael však nemá poznání,
můj národ nemá rozum.“
     4Běda hříšnému lidu,
národu zatíženému vinou,
potomstvu zločinců, zkaženým synům!
Opustili Hospodina,
pohrdli Svatým Izraele,
obrátili se k němu zády.

     5Kam ještě vás bít,
když jste stále nevěrní?
Celá hlava je nemocná,
celé tělo je choré. 
6Od paty k hlavě
nic na něm zdravého není;
samá modřina, jizva, čerstvá rána,
nevytlačená, neovázaná, nezměklá olejem.

     7Vaše země je zpustlá,
vaše města spálená ohněm;
půdu vám před očima cizinci vyžírají,
je zpustošena, zkažena nepřítelem.

     8Jen siónská dcera zůstala
jak bouda na vinici,
jak chýše na okurkovém poli,
jak obležené město. 
9Kdyby nám Hospodin zástupů neponechal
několik těch, kdo přežili,
byli bychom jako Sodoma,
Gomoře bychom se podobali.

     10Slyšte Hospodinovo slovo,
sodomská knížata,
poslechněte příkaz našeho Boha,
gomorský lide!

     11Nač je mi množství vašich obětí?
– praví Hospodin.
Už mám dost žertev beranů
a tuku krmných telat;
v krvi býčků, beránků a kozlů
nemám zalíbení. 
12Když ke mně přicházíte,
kdo to od vás žádá,
abyste vyšlapávali má nádvoří? 
13Nenoste už nicotné oběti;
kadidlo je mi odporné,
novoluní, soboty, shromáždění nesnesu,
nesnesu bezbožnost při svaté schůzce. 
14Vaše novoluní a svátky nenávidím z duše,
jsou mi břemenem, s únavou je snáším. 
15Když vztahujete své ruce k modlitbě,
zakrývám své oči před vámi;
když se ještě víc modlíte,
ani neposlouchám.
Vaše ruce jsou plné krve!

     16Umyjte se čistě!
Odstraňte své špatné skutky pryč z mých očí;
přestaňte jednat zle, 
17učte se jednat dobře:
hledejte spravedlnost, přispějte utlačenému,
sirotku pomozte k právu, zastaňte se vdovy.

     18Nuže, suďme se
– praví Hospodin.
I kdyby jak šarlat byly vaše hříchy,
vybílí se jako sníh.
I kdyby se červenaly jako purpur,
budou jako bílá vlna.


Proroctví Izajášovo, které otevírá v Modlitbě posvěcení času nový církevní a liturgický rok, otevírá současně pohled na krizi.
Prosme proto na začátku tohoto nového roku o světce, o mystiky, duchovní představitele Církve, duchovně žijící otce a matky v rodinách, duchovně žijící manžele, kteří si velmi dobře uvědomují, že jen zvládnutým vztahem k "hmotě", ke konzumu, k životu podle těla, k falešným proudům v Církvi i ve společnosti,
mohou svou duchovnost dokázat: a pak člověka duchovního, který jde temnou cestou materialismu, bude těšit a přitahovat klidná a tichá chvíle v této době adventní před svatostánkem, před Ježíšem v Nejsvětější svátosti v monstranci.

Duchovní člověk právem nenávidí vánoce, jak je známe z podání obchodního prostředí. Spíše než dárky, na které je potřeba vydělávat peníze, dá pod stromeček – anebo pokud této celkem nové tradici ze severských protestantských krajů již nepropadá a "šetří naše lesní školky" - pak pod krásný český betlém vloží místo nich dárky více hmotné a současně duchovní: Zpěv koled, čtení z pokladů Tradice Církve, osobní niternou modlitbu: sám či se svou rodinou pozemskou či duchovní.
- Duchovní člověk miluje!

A pak při postní večeři, jak bývalo už od pradávných časů zvykem, následuje vzácný čas, kdy si navzájem řekneme to nejcennější: projevíme si lásku a připravíme se na setkání s Ježíšem, naším Pánem, který nám při Poslední večeři projevil lásku až do krajnosti: Na Půlnoční mši svatou.









KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Církev v Německu je výborně zorganizována. Avšak nacházíme za strukturami také odpovídající duchovní sílu, sílu víry v živého Boha? Upřímně řečeno, musíme uznat, že struktury nad Duchem výrazně převažují. Dodávám k tomu: Skutečná krize Církve v západním světě je krizí víry. Neprojdeme-li pravou obnovou víry, veškerá strukturální reforma zůstane neúčinná.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Epištola  svatého Pavla nám představuje cestu světla – podobně o ní čteme v teologii svatého Jana, Miláčka Páně –: a světlo se má i v našich srdcích rozzářit o betlémské noci. Ozářit cestu temnoty, která toto světlo není schopna pro neužitečnost pohanského života poznat.


V Evangeliu nám Ježíš, náš Vykupitel, v podání svatého Lukáše klade před oči svou Parusii: druhý příchod.
Pro nás, věřící, se rozzáří světlo naplno – "vzpřímíme se", skončí utrpení, strasti, pronásledování, nemoci a bolesti. Přijde mesiánské království Ježíšovo s plnou uzdravující a štěstím naplňující silou.Naše duše bude vykoupena, tělo proměněno, když půjdeme cestou světla. Naši blaženost nebude tížit, co nás tíží nyní: ohled na ty, kdo jdou do temnot.

Jako ve společenství v bezpečí chrámu, plném lásky a usmíření – ba ještě nevyslovitelně radostněji – nám bude dobře s Ježíšem, anděly, svatými, s přáteli a příbuznými pohromadě.




 
LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

1. neděle adventní


Početí Ježíše Krista, našeho Pána, přirovnává Duch Svatý, který mluví prostřednictvím proroka Jeremiáše, k pučení na kmeni: výhonek, jenž vzejde z rodokmene Davidova, z královského judského rodu, bude Král králů – Ježíš. Začne uskutečňovat Boží království na zemi, naplní jej při Parusii, při svém druhém příchodu v Poslední den.

   Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu.V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“


Žalmista, podle Tradice svatý král David, zpívá o své touze po Bohu, touží se k Němu pozdvihnout, znát Jeho cesty, aby jimi šel ke spáse své duše a k proměně svého těla. Implicitně touží být nositelem Krista Ježíše: kmenem, z nějž podle těla, z duchovního manželství, vzejde.

K tobě, Hospodine, pozvedám svou duši. 
Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď' mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. 
Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. 
 
Hospodinovo jednání je jen láska a věrnost pro ty, kdo plní jeho smlouvu a nařízení. Důvěrně se stýká Hospodin s těmi, kdo se ho bojí, dává jim poznat svou smlouvu. 
K hledání cesty, jíž je vzájemná láska mezi křesťany, vybízí Apoštol ve čteni z prvního listu do Soluně. Vybízí ke svatosti. Jenom svatí v den Parusie přijdou pro ty, kdo žijí na této zemi s Ježíšem Vykupitelem a On bude pro všechny světlem, které nehasne pro ty, kdo svou lásku k bližním čerpali na této zemi z Jeho svátostí, z niterného setkání s Ním, který je vtělená Boží láska.

Bratři! 
   Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, našim Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. 
   Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše. 



Den zkázy všeho pozemského bude počátkem naplnění naší naděje, kterou nám přinesl Ježíš – náš Pán: počátkem proměny, počátkem nových nebes a nové země, kdy budeme s Ježíšem a se svatými navěky. Ježíš nás v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše varuje, abychom se při čekání na Něj neoddali konzumnímu stylu života, který do Jeho království nevede.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
    „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. 
   Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmosti, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání jako léčka; přijde totiž na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“ 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI.
na setkání s Centrálním výborem něm. katolíků, Freiburg 24, 9 AD MMXI; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=15216)



Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Zkáza začíná v našem srdci,

v "mikrokosmu",

tak ukazuješ, Ježíši, vládce nad "makrokosmem" i "mikrokosmem",

pravou životní moudrost:

dbát o čistotu vlastního srdce.

V Tvém a v Otcově Duchu vrcholí Tvá apokalyptická řeč,

jak nám ji dnes podává v Tvém evangeliu svatý Lukáš:

"Dejte si pozor," říkáš,

´Rozlišujete

- nechte tříbit své poznávání,

co vás v tomto světě vede ke spáse

a co k zavržení,

rozlišujte mezi cestou konzumu a cestou obětavé lásky,

cestou kříže a vzkříšení, mou cestou.´

V srdci, jež přijalo Tvé světlo, Tvé vítězství,

proměnu hmoty,

je skryta svoboda od tělesnosti:

vzkříšení při Parusii, při oslavě "makrokosmu".

Amen.

sobota 24. listopadu 2018

Ježíš Kristus Pantokratór – nad dobrem a zlem





Slovo "král" a tedy i "království" se odvozuje od slavného vládce Druhé západořímské říše – Karla Velikého. Má vyjadřovat nový druh vlády, nový druh "císařství – imperia": nové jméno, nový obsah. V tomto případě to znamená, že noví římští císařové jsou již králi na místě, jako zástupci, Vládce – Pána Ježíše Krista, v něhož uvěřili oni "i jejich dům" – jejich říše, jako celek, i když odstředivé tendence proti křesťanství a proti katolické nauce zmítaly nitrem těchto vládců i jejich říší nadále; a také pohanství i židovství a nakonec i islám narušoval tuto jimi kýženou pozemskou jednotu lidu a území, které spravovali.

Můžeme tedy slovo "království" považovat za název státního celku, který se odlišuje od pohanských, židovských a islámských říší ve Středomoří.

Proto se zpětně setkáváme i v Písmu Svatém a Tradici s označením Ježíše Krista jako Krále – krále králů, i když by nám, pokud bychom uvažovali osvícensky, mohlo toto označení připadat anachronické.

Má naopak svou hloubku. Ukazuje – činností překladatelů a vykladatelů Tradice a Písma - na "polis", politiku, která neznechucuje, neodrazuje, na duchovní společenství Církve, které je - a to bylo a je stále - kamenem úrazu pro nevěřící v lidství a božství Ježíše Krista, lépe řečeno, ve spojení Boha a člověka v osobě Ježíšově. Proto je církevní společenství na této zemi tolik opomíjeno, pohrdáno, pronásledováno.


Otec Oldřich







KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Království, Regnum, patří mezi první témata, o nichž náš Pán začínal na počátku své veřejné činnosti na této zemi mluvit a zvát k následování. Ti, kteří jej před dvěma tisíci lety ve Svaté zemi, v Palestině, poprvé poslouchali, mohli mít při vyslovení slova "království" podobné pocity a myšlenky, jako další a další generace. Reminiscence na království bez spravedlivého a milosrdného krále, císařství bez císaře, který by reprezentoval Boží atributy, demokracii bez demokratů...

Přesto za Ježíšem pro Jeho slova o království táhly obrovské zástupy lidí. Vnímali osobnost Ježíše, z nějž vycházela síla a světlo Ducha Svatého a právem se ti, kdo jej následovali a naslouchali Mu těšili na království, které bude duchovně, morálně a společensky a dokonce i politicky mocné. Ježíš jim ovšem vyvracel jejich politické pojetí křesťanství tím, že ukazoval na blížící se "polis", jíž je Církev, vtělení Božího království na zemi.

Současně ukazoval do budoucna či lépe do hloubi, k poslednímu cíli dějin, kterým bude Jeho definitivní a věčné království. On stál na počátku spolu s Otcem, když byl stvořen svět, a plně zjeví svojí vládu na konci časů, až bude soudit všechny lidi.

Proto, jak uvedl Svatý otec Benedikt XVI., říká učedníkům na Olivetské hoře několik dní před zrozením Církve:

Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“; „získejte za učedníky všechny národy“. Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou Církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou Církví. Když apoštolové mluví o Církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově Církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná, katolická a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice."






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Slavnost Ježíše Krista Krále Universa, kterou jsme v Ritu Antiquior slavili poslední neděli v měsíci říjnu, otevírá období doby předadventní. Eschatologický pohled, který, jak čteme v komentáři k evangeliu o Království podle sepsání svatého Jana, kde Evangelista popisuje rozhovor Ježíše s Pilátem, nám tuto perspektivu přibližuje. "Moje království není z tohoto světa". A současně Ježíš – Král stojí před prokurátorem: Jeho království je přítomné v tomto světě, ale není z něj zrozené.

Celé tajemství Království je se skrývá a vyplývá z tajemství Nejsvětější Trojice.
Království, nezrozené, nevzniklé či dokonce neustanovené či neprosazené v tomto světě, je v čase počato. Zraje, jak náš Pán Ježíš mluví o tajemství hořčičného zrnka, a rodí se o Letnicích.

Pozemské dějiny Království nám velkolepým obrazem podává Epištola z knihy Zjevení svatého Jana, kterou čteme v Ritu Antiquior o slavnosti Všech svatých.

Předpovídá tresty, které dopadnou na všechny pronásledovatele Církve. Své vyvolené však Bůh uchrání a vyvede je z hříšného světa, který propadne trestu. Označení tajemnou pečetí, darem Ducha Božího, se otevírá hlubší život v tajemství Nejsvětější Trojice na této zemi: ve svatém křtu a biřmování. Tato pečeť je zvláštní ochranou věrných, všech světců Starého i Nového zákona. Dvanáct starozákonních kmenů, jednotlivě vyjmenovávaných podle jejich patriarchů, představuje budoucí patriarchy s jejich patriarcháty: místní církve, které vedou k Církvi, do Království.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Slavnost Ježíše Krista Krále


Putování Království, jímž je Církev na této zemi, k naplnění na věčnosti v Církvi vítězné, ke společenství oslavených v nebi, komentuje dnešní první čtení z knihy proroka Daniela Svatý otec Benedikt XVI., "Prorok Daniel předpovídá moc tajemné osobnosti mezi nebem a zemí: „Hle, s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny a jazyky: jeho moc je věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno“. Jsou to slova, která líčí krále, jenž vládne od moře k moři až na konec země absolutní mocí, která nemůže být zničena. Tato prorokova vize, mesiášská vize, je osvícena a uskutečněna Kristem. Moc pravého Mesiáše, moc, jež nezaniká a nikdy nebude zničena, není mocí pozemských království, která povstávají a padají, nýbrž mocí pravdy a lásky. Tak chápeme, že království, které Kristus hlásal v podobenstvích a zjevil otevřeně a výslovně před římským prokurátorem, je královstvím pravdy, tím jediným, které dává všem věcem jejich jas a velikost. 


   Díval jsem se v nočním vidění, a hle - s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. 
   Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, u ta nepřestane, jeho království nebude zničeno. 



Moc a síla, jejíž projevy svatý Žalmista vidí, ve své době, v dějinách vyvoleného národa a prorocky i v blížící se budoucnosti, mají mesiánské stigma: znamení. divy a zázraky v přírodě, při ochraně vyvoleného lidu, vůči jeho nepřátelům v jeho úzkostech a utrpení dávají tušit a prorocky vidět moc a sílu, která se ukáže v království Ježíšově na zemi a po Jeho zmrtvýchvstání a nanebevstoupení ve vítězném Království v nebi:

Hospodin kraluje, oděl se velebností, oděl se Hospodin, opásal se mocí. 
Dal světu základ, že nezakolísá. Pevný je trůn tvůj od pradávna, jsi od věčnosti. 
Tvé výroky jsou nejvýš spolehlivé, tvému domu přísluší svatost, Hospodine, na věčné časy. 



"Ve druhém čtení praví autor Apokalypsy, že také my máme podíl na Kristově královské hodnosti. Ve zvolání adresovaném „Tomu, který nás miluje, který nás svou smrtí zbavil našich hříchů“, prohlašuje, že On „z nás udělal královský národ a kněze Boha, svého otce“. Také zde je zřejmé, že jde o království založené na vztahu k Bohu, k pravdě a nikoli o politické království. Svou obětí nám Ježíš otevřel cestu ke hlubokému vztahu k Bohu; v Něm jsme se stali adoptivními dětmi a tak se nám dostalo účasti na jeho kralování nad světem. Být Ježíšovými učedníky tedy znamená nenechat se omámit světskou logikou moci, nýbrž vnášet do světa světlo pravdy a lásky Boží. Autor Apokalypsy potom rozšiřuje pohled na druhý příchod Ježíše, který bude soudit lidi a ustanoví navždy království Boží, a připomíná nám, že podmínkou nastolení tohoto království je obrácení jakožto odpověď na Boží milost. Je to mocná výzva určená všem a každému: stále znovu se ve svém životě obracejme k Božímu království, Boží vládě a Pravdě. Denně Je vzýváme v modlitbě „Otče náš“ slovy „přijď království tvé“, jimiž jako bychom Ježíši říkali: Pane učiň, ať jsme tvými, žij v nás, shromáždí rozptýlené a trpící lidstvo, aby bylo v Tobě podrobeno Otci milosrdenství a lásky."

   Ježíš Kristus je svědek hodný víry, prvorozený z mrtvých a vládce nad pozemskými králi. Tomu, který nás miluje, který nás obmyl od našich hříchů svou krví a udělal z nás královský národ a kněze Boha Otce, tomu bud' sláva a vláda na věčné věky! Amen. 
   Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou pro něj naříkat všechna pokolení na zemi. Ano, amen. 
   Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný. 



"V evangelním úryvku vzatém z Janova evangelia se Ježíš nalézá v pokořující situaci obžalovaného, který stanul před římskou mocí. Byl uvězněn, zbit, zesměšněn, a nyní jeho nepřátelé doufají, že dosáhnou Jeho odsouzení k smrti ukřižováním. Římský prokurátor se ujímá vyšetřování a táže se Ježíše: „Ty jsi židovský král?“. Odpovědí na tuto otázku Ježíš objasňuje povahu svého království i samotného mesiášství, kterým není světská moc, nýbrž služebná láska. Prohlašuje, že Jeho království absolutně nemá být směšováno s jakýmkoli politickým královstvím: „moje království není z tohoto světa. … není odtud“.

Je zřejmé, že Ježíš nemá žádnou politickou ambici. Po rozmnožení chlebů jej lid nadšený zázrakem chtěl prohlásit králem, aby vyvrátil římskou moc a ustavil nové politické království, které mělo být oním tolik očekávaným Božím královstvím. Ježíš však ví, že Boží království je zcela jiného druhu, nezakládá se na zbraních a násilí. Rozmnožení chlebů se tak na jedné straně stává znamením Jeho mesiášství, ale na druhé představuje v Jeho působení také určitý předěl. Od tohoto momentu je stále zřetelnější cesta na kříž. Tam, ve svrchovaném úkonu lásky zazáří slíbené království, Boží království. Zástup však nechápe, je zklamán, a Ježíš vystupuje na horu, aby se modlil. V podání o Umučení vidíme, že i učedníci, přestože spolu s Ježíšem žili a naslouchali Jeho slovům, mysleli také na politické království, založené silou. V Getsemanech Petr vytasil meč a začal bojovat, ale Ježíš ho zastavuje. Nechce být hájen zbraněmi a násilím, nýbrž zdánlivou slabostí lásky, která dává život. Boží království je naprosto odlišné od pozemských království.

A proto před Ježíšem, který je bezbranným, křehkým a pokořeným mužem, užasne Pilát, který je mužem moci. Užasne, protože slyší mluvit o království a služebnících, a klade otázku, která mu připadá paradoxní: „Ty jsi tedy přece král?“ Jakým králem může být muž v takovéto situaci? Ježíš však odpoví kladně: „Ano, já jsem král! Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas“. Ježíš mluví o králi, o království, ale nevztahuje se k vládě, nýbrž k pravdě. Pilát nechápe. Copak může existovat moc, která se nezíská lidskými prostředky? Moc, která neodpovídá logice vlády a síly? Ježíš přišel zjevit a nastolit nové království, Boží království; přišel vydat svědectví pravdě o Bohu, který je láska a který chce založit království spravedlnosti, lásky a pokoje. Kdo je otevřen lásce, slyší toto svědectví a přijímá je vírou, aby vešel do Božího království."

   Pilát řekl Ježíšovi: "Ty jsi židovský král?" Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám ze sebe, anebo ti to řekli o mně jiní?" Pilát odpověděl: "Copak jsem já žid? Tvůj národ, to je velekněží, mi tě vydali. Čeho ses dopustil?" 
   Ježíš na to řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby moje království bylo z tohoto světa, moji služebníci by přece bojovali, abych nebyl vydán židům. Ne, moje království není odtud." 
   Pilát se ho zeptal: "Ty jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na kardinálské konzistoři, baz. sv. Petra 24. 11. AD MMXII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17485


Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Kéž se vláda Tvá nad tímto světěm k Tobě navrátí,
Ježíši, Vládce na silami dobra i zla.
Svatý Jan líčí tvé triumfální svědectví při výslechu u Piláta,
které je plné protikladů ukazujících na propastný rozdíl
mezi Tvou vládou a vládou,
již si osobuje člověk ve své pýše nad dobrem a zlem ve světě.
Proto nás učíš v modlitbě nejprve prosit za očištění,
posvěcení Tebe ve světě,
proto i před Pilátem stojíš v plné pokoře své moci na tímto světem:
nakonec i spoutaný, zbičovaný, zneuctěný,
pro vyznání, že jsi Vládce nad světem a nad námi.
Proto také neprojevíš svou moc
a nepozveš ani na pomoc svou armádu: legie andělů:
abys nám dal svobodou,
jíž jsme zneužili v osobě Adama a Evy v ráji,
opět svobodně vstoupit do Tvého království,
pod Tvoji vládu
a vyznat Tebe.
Pokorně, tedy ne o samotě,
ale před shromážděním, které jsi o Letnicích založil,
že jsi Pán, Vládce našeho života a říci:
"Bud naším Pánem, buď nám v Církvi
vůdcem do nebe a do nové země,
kam se Tvá vláda pně navrátí."
Amen.

Z pouště vychází obnova Církve a společnosti

Po sobotní slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie následuje druhá neděle adventní. V Ritu Antiquior přitom slavíme Oktá...