32.NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Slyšeli jsme Slovo Boží

Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso. 
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců." 

Hrdinná mučednická smrt sedmi bratří z dob makabejského povstání tehdy vyvoleného lidu ukazuje jak na sílu slova, které vede k mučednické smrti, tak na sílu Slova – Logos – z nějž již tehdy, jak dosvědčují katoličtí katecheté především alexandrijské starověké církevní školy, čerpali sílu a předobrazně ukazovali na blížící se obětní smrt Ježíše Krista za naše hříchy – Božský zákon otců, pro nějž makabejští umírali, se stal v Ježíši z Nazareta Tórou, Logem, který odpovídá na skrytou otázku po smyslu jejich utrpení velmi silně: Ježíš, Tóra vstane z mrtvých. Toto implicitně dosvědčuje čtvrtý ze sedmera synů statečné matky, obrazně všech Makabejských

Ten krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 

Výklad této historické a kosmické role Ježíše Krista, která se zračí ve Starém zákoně, podal v postsynodání exhortaci Verbum Domini Svatý otec Benedikt XVI.:

Patristická a středověká tradice při kontemplaci této „kristologie Slova“ zavedla působivý výraz: "Slovo se zkrátilo" - církevní otcové ve svých řeckých a latinských překladech Starého zákona, nalezli slovo proroka Izaiáše, které citoval také apoštol Pavel, aby ukázal, jak byly nové Boží cesty již předpovězeny Starým zákonem. Čteme tam: „Pán dokonale a rychle provede na zemi to, co řekl“. „Logos, věčné Slovo se stalo maličkým – tak malým, aby se vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se Slovo stalo pro nás pochopitelným. - Nyní je Slovo nejen slyšitelné, nejenom že má hlas. Nyní má Slovo tvář, kterou můžeme vidět: Ježíš Nazaretský.

Sledujeme-li vyprávění evangelií, zaznamenáme, že se Ježíšovo lidství v celé své jedinečnosti ukazuje právě ve vztahu k Božímu Slovu. Ježíš ve svém dokonalém lidství totiž okamžik za okamžikem uskutečňuje Otcovu vůli, zná Otce a zachovává jeho slovo; vypráví nám o Otci; „vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“. Ježíš tedy ukazuje, že je božským Logem, který se nám dává, ale také novým Adamem, pravým člověkem, který ustavičně plní nikoli svou, ale Otcovu vůli. On „pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“. Dokonale naslouchá, uskutečňuje v sobě a sděluje nám božské Slovo.

Ježíšovo poslání dochází svého naplnění ve Velikonočním tajemství: tady stojíme před „Slovem kříže“. Slovo oněmělo, stalo se mrtvolným mlčením, poněvadž bylo „vysloveno“ až k mlčení, a neponechalo si nic z toho, co mělo sdělit. Církevní otcové při kontemplaci tohoto tajemství kladou do úst Matky Boží působivý výraz: „Otcovo Slovo, které stvořilo každého tvora, jenž mluví, nemá slov; bez života jsou vyhaslé oči toho, který slovem i znamením uvádí do pohybu vše, co žije“. Tady je nám vskutku sdělena „největší“ láska, která dává život za své přátele.

Tento pohled na vyhaslé oči Ježíše Krista po jeho smrtelné agonii na Golgotě, je pohledem do očí, které předznamenávají ‚na chvíli prázdné‘ oči sedmera makabejských mučedníků: očekávají – v Tóře, v Logu, v Božím slově - své zmrtvýchvstání.

„V tomto velkém tajemství se Ježíš ukazuje jako Slovo Nové a Věčné smlouvy: svoboda Boha a svoboda člověka se definitivně potkaly v jeho ukřižovaném těle, nerozlučné smlouvě platné navěky. Ježíš sám při Poslední večeři, když ustanovil Nejsvětější eucharistii, mluvil o „nové a věčné smlouvě“ uzavřené prolitím jeho krve a ukázal se jako pravý obětovaný Beránek, ve kterém se uskutečňuje definitivní vysvobození z otroctví.

V zářivém tajemství zmrtvýchvstání se toto mlčení Slova jeví ve svém opravdovém a definitivním významu. Ježíš Kristus, vtělené, ukřižované a vzkříšené Boží Slovo, je Pánem všech věcí; je vítězem, Pantokratorem, a všechny věci jsou tak sjednoceny v Něm. Ježíš Kristus je tedy „světlem světa“, světlem, které „září v temnotách“ a které "temnoty nepohltily". Tady chápeme plný význam žalmu 119: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“. Tímto definitivním světlem na naší cestě je Slovo, které vstává z mrtvých. Křesťané si již od počátku uvědomovali, že Slovo Boží je přítomno v Ježíši Kristu jako Osoba. Boží Slovo je pravé světlo, které člověk potřebuje. Ano, ve vzkříšení Boží Syn vzešel jako Světlo světa. Nyní životem s Ním a skrze Něho, můžeme žít ve světle.“

Protipólem sedmera židů spolu s jejich statečnou matkou je ta strana židovstva, která Ježíše jako ‚zmrtvýchvstalou Tóru‘ nepřijímá. Nevěří vůbec v pravé zázraky, nevěří ve zmrtvýchvstání. Nemohou pochopit Svatá Písma ani Tradici, jíž by měli být nositeli. Ve své prázdnotě pojetí nebe stahují na zem, jsou mimo jiné předchůdci těch, kdo chtěli v poslední době budovat ‚nebe na zemi‘ včetně hrozných následků této nauky pro tělo i věčnou spásu duše člověka.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena. 
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!" 

Jak uboze vyznívá jejich otázka při pohledu na makabejskou matku s jejími sedmi statečnými syny, na sedm bratří, na příběh, který právě jim, nedlouho po prohraných makabejských válkách, měl dodávat víru v toho, jemuž se nyní posmívají!

   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení. 
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho." 

Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci ukazuje na spojení božského a lidského, kterého se saduceům ani v intelektuálním pochopení ani v srdci uzavřenému před paprsky Ducha Božího nedostávalo: mohli vidět hořící keř o několik let později o Letnicích, mohli uvidět pokolení věrných Abrahámových dětí v podloubí Šalamounově při modlitbách Církve, již o Letnicích Ježíš s Otcem založil, mohli uvidět své vlastní manželství…mohli spatřit v Ježíši Kristu vrchol a srdce všeho, v co se ani neodvažovali v ponuré politické situaci doufat.

„Došli jsme takřka k srdci kristologie Slova a je třeba zdůraznit jednotu božského plánu ve vtěleném Slovu. Proto nám Nový zákon prezentuje velikonoční tajemství ve shodě s Písmem svatým jako jeho důvěrné naplnění. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům tvrdí, že Ježíš Kristus zemřel „ve shodě s Písmem“ za naše hříchy a vstal třetího dne „ve shodě Písmem“ a klade tak smrt a vzkříšení Pána do souvislosti s dějinami Staré smlouvy Boha a jeho lidu, ba dokonce nám dává pochopit, že tyto dějiny tak dostávají svou logiku a svůj pravý význam. Ve velikonočním tajemství se naplňují „slova Písma", tj. že tato smrt, k níž došlo „ve shodě s Písmem“, je událostí, která v sobě nese logos, určitou logiku: Kristova smrt dosvědčuje, že Boží Slovo se stalo až do toho nejzazšího důsledku „tělem“, lidskými „dějinami“. Také Ježíšovo vzkříšení nastává „třetího dne ve shodě s Písmem“. Poněvadž podle židovského výkladu docházelo k rozkladu teprve třetího dne, naplňuje se slovo Písma v Ježíšovi, který vstává z mrtvých dříve, než nastane rozklad. Svatý Pavel, jenž věrně předal učení apoštolů, tímto způsobem podtrhuje, že vítězství Ježíše Krista nad smrtí nastává tvůrčí mocí Božího Slova. Tato božská moc skýtá naději a radost. Je to osvobozující obsah velikonočního zjevení. O Velikonocích Bůh zjevuje sebe sama a moc trojiční lásky, která ničí destruktivní síly zla a smrti.

S odvoláním na tyto podstatné prvky naší víry můžeme kontemplovat hlubokou jednotu stvoření a nového stvoření i celé dějiny spásy v Kristu. Obrazně řečeno, můžeme kosmos přirovnat ke „knize“ - jak říkával také Galileo – a považovat ho za „dílo Autora, který se vyjadřuje „symfonií“ stvoření. V určitém místě této symfonie se nachází to, čemu se muzikální mluvou říká „sólo“, téma svěřené jedinému nástroji nebo hlasu; a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto „sólem“ je Ježíš. Syn člověka v sobě obsahuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. On je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojují Autor a jeho dílo.“

Ve chvíli, kdy lektor přistoupí k ambonu, předstupuje spíše před ty, kdo přijali novozákonní roli statečných makabejské sedmice mučedníků spolu s jejich matkou; kdo přijímají a za chvíli, po dočtení Božího slova, budou přijímat tajemství zmrtvýchvstání.

Ten, kdo reprezentuje Církev a Ježíše Krista v lektorské službě současně tyto mučedníky zosobňuje na místě Ježíše, který ukazuje sám sebe jako potomka věřících v živého Boha, v Boha Abrahámova, Izákova a Jákoba, v Boha živých: jim nyní čte Boží slovo, zvěstuje Slovo, Logos Boží, Jej, Tóru Nového zákona: Říká tak, „… že je důležité, aby Boží lid byl jasně vychováván a formován k tomu, aby přistupoval k Písmu svatému v souvislosti s živou tradicí Církve a rozpoznával v něm samotné Slovo Boží. Je velice důležité, aby tento postoj z hlediska duchovního života u věřících narůstal. Může tomu napomáhat připomínka analogie, kterou rozvinuli církevní otcové mezi Božím Slovem, jež se stalo „tělem“, a Slovem, které se stalo „knihou“. Dei Verbum shrnuje tuto antickou tradici, podle níž je „Synovo tělo Písmem, jež nám bylo předáno“ - jak praví sv. Ambrož - a prohlašuje: „Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se totiž připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo.“ Takto chápané Písmo svaté je nám prezentováno i přes mnohost svých forem a obsahů jako jednotná realita, neboť „Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý,“ jak zřetelně tvrdil už svatý Augustin: „Pamatujte, že během dějin se v celém Písmu svatém rozvíjí jediná řeč Boha a jediné Slovo zní v ústech všech svatopisců.“
V posledku tedy působením Ducha svatého a pod vedením Magisteria předává Církev všem generacím to, co bylo zjeveno v Ježíši Kristu.“

(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - c. 12., 13., 18.; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Ambonu – ambo – spojení Starého a Nového zákona,

jímž jsi Ty sám, Ježíši, Slovo, Logos a Tóro,

Zákone, který vyšel od Otce, ze srdce, z lásky Ducha svatého,

stavíš před oči saduceům,

těm, kdo nevěří na zázraky, jež vedou k životu věčnému.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. z jeho apoštolské exhortace,

kterými nám odkazuje na Tebe, nositele Starého zákona,

jenž je spojen s Novým.

Ukazuje jimi Tebe jako ambonu,

dvojjedinost stojící v posvátném prostoru na epištolní straně oltáře -

ukazuje nám její poslání, účel a smysl:

tajemství Tvého zmrtvýchvstání,

jímž slovo Nového a Starého zákona vrcholí

Lektor, který předstupuje před Boží lid,

stojí jako nositel služby „nižšího svěcení“ na předstupni kněžské konsekrace:

stojí před ambonou,

která naznačuje Tebe,

předčítá z otevřené knihy Zákona,

jímž jsi Ty,

z knihy, kterou sama ambona nese,

slova, která mají otevírat srdce věřících,

aby přinášeli s obětními dary sami sebe,

stávali se novozákonní makabejskou obětí,

uviděl zázrak, v nějž saduceové neuvěřili,

zázrak proměny a přijali Tebe v Nejsvětější svátosti;

těmto říká na závěr lektor slova,

jež patří současně i jemu:

Slyšeli jsme slovo Boží:

slyšeli jsme Tebe, Ježíši, Bože živých.

Amen.

31. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO - OKTÁV SLAVNOSTI VŠECH SVATÝCH: PAMÁTKA VŠECH VĚRNÝCH ZESNULÝCH

Dies irae, dies illa
solvet saeclum in favilla

"Dny hněvu, onen den,

obrátí svět v kremační popel."

Tak můžeme i s pomocí klasické latiny – i když autor tohoto hymnu, blahoslavený Tomáš z Celana, jej napsal jako největší skvost latinské poezie v její středověké formě - aktuálně přeložit první slova tohoto hymnu, který se v pokoncilní verzi Modlitby posvěcení času modlíme poslední týden po slavnosti Ježíše Krista, Krále, Universorum Regis – všeho viditelného i neviditelného, a to vše má úběžník v Jeho moci.

(V překladu "Moravského" breviáře:

"Ten den hněvu, žalný, lkavý

promění svět v popel žhavý..."

A v překladu Otce Mariana v Českém misálu:

"Onen den, den hněvu lkavý

zruší čas, dým vzejde tmavý...")

Myšlenka na "obrácení v popel", tedy na obrácení, konverzi, v níž se vše – stejně jako těla zemřelých - stane jen prachem a popelem, jak se to děje po každém pohřbu, má jistě navodit ke spáse vedoucí pocit "marnosti nad marnost" všeho, co se takto změní. Současně ovšem věříme jako přítel našeho Vykupitele z moci smrti Ježíše Krista, jako svatý Pavel, který uvěřil ve vzkříšení Ježíšovo na cestě do Damašku v i Církvi damašské a církevní obci jeruzalémské, s níž po arabských exerciciích našel svou víru v utrpení, smrt Ježíše za naše hříchy a Jeho zmrtvýchvstání ve shodě s "didaché apostolorum"; současně s touto tak silně prožívanou svatopavelskou konverzí spolu s ním, jak píše v listu do Soluně, vyznáváme, že v onen den budeme všichni proměněni: jak ti, kteří zesnuli a v prachu – po katolickém pohřbu do země, či v popelu po ´rozloučení´ na této zemi, a setkáme se "v oblacích" s naším Pánem a Přítelem Ježíšem jako Soudcem – královským soudcem nad Universem.

Tento hymnus se v Ritu Antiquior zpívá při Památce všech věrných (věřících) zesnulých 2. listopadu a při Rekviem – při každé zádušní mši svaté, která je tolik potřebná pro duši zemřelého.

V reformním ritu po II. Vatikánském koncilu se zpívá v období od slavnosti Ježíše Krista Krále Univerza až do svatvečera před První nedělí adventní.

Slavnost Ježíše Krista Krále – Universorum Regis – kterou vyhlásil pro Církev papež Pius XI. roku 1925, se tradičně slaví v neděli před Slavností všech svatých. Tím je vyjádřena podstata vlády Ježíšovy na zemi i na nebi – ve společenství svatých, a proto o vstup do něj, do Církve, je třeba tolik usilovat, abychom dospěli konverzí do Církve vítězné v nebi - "v oblacích" a prožili oslavení těla a naplnění vykoupení – spásu duše.

Není vůbec žádná náhoda, ale naopak jde o varovný hlas Trojjediného, že letošní svátek svatých apoštolů Šimona a Judy, při němž se slaví sté výročí založení Československé republiky, dnes již neexistující, připadá na neděli, o které se podle Ritu Antiquior slaví slavnost Ježíšova království. A po ní následuje – v pokoncilním ritu bezesporu co do liturgických a mešních biblických textů "prorozjímanější" a tím i propracovanější - liturgie doby předadventní – "dušičkové" - uvozovaná zmíněným hymnem "Dies Irae".

Omyl arcibiskupa Annibale Bugniniho, vůdce katolické liturgické reformace XX. století, na jehož základě byl uvedený hymnus vyloučen z mešní liturgie, není omylem "osamoceným". Shrnuje pomýlení, dnes již uznávané pro tzv. "generaci osmašedesátého roku", i když její počátky se rozvíjejí – pokud odhlížíme od celého historického rozvoje a šíření bloudění po vyhnání z Ráje v různých veřejných či tajných společnostech – aktuálně pro XX. a současné století v "Beat Generation" již od "salingerovských" padesátých let v rozplývání se amerického snu, jenž vrcholí "kalifornským hnutím" na universitách tohoto státu v počátku let sedmdesátých.

Arcibiskup Otec Annibale vypuštění hymnu Dies Irae z liturgie totiž zdůvodnil takto:

"Byly vyloučeny texty, které působí dojmem negativní spirituality, zděděné po středověku. Tak byly vyškrtnuty i texty tak známé a krásné, jako je Libera me, Domine a Dies Iræ a jiné texty, které příliš zdůrazňují obrazy Posledního soudu, strachu a zoufalství. Byly nahrazeny texty, evokujícími křesťanskou naději a dávající silnější víru ve zmrtvýchvstání."

První do očí bijící chyba, bloudění takového myšlení, je omyl gnoseologický:

bez Viae Negationis nelze dospět k Viae Eminentiae. Via Positiva zůstane pak "trčet" na třetině cesty, zvrhne se pustý a pustošivý pozitivimus, jehož zastánce z řad evropských "filosofů" – lépe hledače poznání než moudrosti – dobře známe z panegyriků v marxisticky laděných příručkách "evropské filosofie".

Nadto jde především o omyl, jak z použité terminologie "tří cest" a ze svědectví nepsaného či zapsaného katolických mystiků vyplývá, o absenci poznání v oblasti duchovního života, mysticko-asketického. Ten ovšem – z pohledu pokorného lidského poznání – nelze praemarxistům, marxistům či neomarxistům pochopitelně vyčítat.

Tento omyl má mimoto svůj aktuální rozměr v oslavách sta let od založení Československé republiky, které si dnes připomínáme.

Články, vzpomínky, historické rešerše, seriály či filmy, vztahující se k tomuto výročnímu "jubileu", které v těchto dnech můžeme vidět a číst, paradoxně – a to je duchovně, psychologicky a sociologicky pochopitelné – při potlačení "negativního", jak čteme již v proklamaci arcibiskupa Otce Annibale, ve své kritické metodě myšlení a vyjadřování k negaci dospívají. Ale trochu jinou formou než Suetoniovy Životopisy dvanácti císařů: k pozitivu se přidává "kritika", vyjádření negativních vlastností (jak to činí u každé biografie i antický Suetonius), ale tato kritika, protože nemá za základ víru v Boha – Stvořitele, jenž nás vede a vede k oběti a obětem, z titulu zbožštění člověka, který podle leninské i marxistické "teorie" poznání, v níž jsou citování řečtí představitelé sofistiky, je "mírou všech věcí, jsoucích, že jsou, nejsoucích, že nejsou" – což není pravda! - i nepatrnou negací vyvolává proces desakralizace,"sekularizace".

Tohoto negativismu – již přeneseného do projevů k výročí jubilea bývalé republiky - si mohli televizní diváci všimnout při srovnání memoárů na pana prezidenta T. G. Masaryka a na ministra financí Aloise Rašína (srovn.: https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/tgm-tomas-garrigue-masaryk-edvard-benes-alois-rasin-ceskoslovensko_1810100845_haf)

Vrcholem "negativistického pozitivismu" je pak kritický pohled na prvního prezidenta, na tzv. "První republiku" (https://aeronet.cz/news/slavite-a-je-vubec-co-slavit-100-let-od-vzniku-prvniho-zidozednarskeho-statu-na-svete-masarik-redlich-na-kabalisticky-stolec-polozil-utatou-hlavu-ceskeho-lva-a-nasadil-mu-na-drapy-okovy/), který ukazuje bezmocnost, v níž je nadějí – dosud nevyjádřenu a nevyznanou - právě Království, jehož slavnost o této neděli podle Ritu Antiquior, jako světlo rozetíná temnoty "pozitivistů i "negativistů", kteří nevstoupili na Trojcestí (Via Positiva, Negativa, Eminentiae) nebo z něho sešli.

Teprve v tomto zdravě kritickém pohledu na dnešní jubileum se skrývá pravá radost z oslavy, která nepropadá ani přehnanému vychvalování ani přehnanému odsuzování úsilí našeho národa o samostatnost.

Otec Oldřich

"Dies iræ, dies illa, dies tribulationis et angustiæ, dies calamitatis et miseriæ, dies tenebrarum et caliginis, dies nebulæ et turbinis, dies tubæ et clangoris super civitates munitas et super angulos excelsos."

"Den hněvu je ten den, den soužení a úzkosti, den psoty a bídy, den temnosti a mrákoty, den mlhy a vichru. Den polnice a troubení proti městům hrazením a proti vyčnívajícímu cimbuří."

Tato slova z knihy proroka Sofoniáše nás uváději v této době, kdy se vypravujeme na hřbitovy, abychom se pomodlili za naše zemřelé odpustkové modlitby za duše v očistci, do celého předadventního období.

Pravá radost se rodí z oběti. Oběť je vrcholem lásky. Oběť Ježíše, Božího Syna za naše hříchy je vrcholem našeho vysvobození z pozemského i posmrtného očistce, pro mnohé pak je cestou – i přímou – do nebe.

Tato radost začíná v Betlémě, kam předadventní modlitby a rozjímání a celá adventní doba vedou.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

"Zastavme se na chvíli v Betlémě," vyzval před sedmi lety na říjnové generální audienci Svatý otec Benedikt XVI., "a vyslechněme, co říká anděl pastýřům, kteří celou noc bděli na stráží svého stáda. Anděl zvěstuje radost pro všechen lid, která se váže k jednomu nepatrnému znamení: děťátku zavinutému do plének a položenému v jeslích. A množství nebeských zástupů zpívá: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení“, lidem dobré vůle. Narození tohoto dítěte, jímž je Ježíš, představuje zvěst pokoje pro celý svět. Jděme však také k posledním chvílím Kristova života, kdy vchází do Jeruzaléma a je vítán radujícími se zástupy. Zvěst proroka Zachariáše o příchodu pokorného a mírného krále se Ježíšovým učedníkům vybavila v mysli zvláště po událostech umučení, smrti a vzkříšení, po Velikonočním tajemství, když si očima víry připomínali radostný vjezd Mistrův do Svatého města. Jede na oslu, kterého si vypůjčil. Není na honosném voze, nejede na koni jako mocipáni. Nevstupuje do Jeruzaléma s doprovodem mocného vojska, válečných vozů a jezdců. Je králem chudým, králem těch, kteří jsou chudými Páně. V řeckém textu se objevuje výraz praeîs, což znamená krotcí, mírní; Ježíš je králem těch, které hebrejsky Písmo nazývá anawim, tedy těch, kteří mají srdce osvobozené od touhy po moci a hmotném bohatství, od vůle a úsilí ovládat druhé. Ježíš je králem těch, kteří mají vnitřní svobodu, která umožňuje přemáhat chamtivost, sobectví, jež je ve světě, a vědí, že jediným jejich bohatstvím je Bůh. Ježíš je chudým králem mezi chudými, mírným mezi těmi, kteří chtějí být mírní. A takto je králem pokoje: díky moci Boží, která je mocí dobra, mocí lásky. Je králem, který způsobí, že zmizí válečné vozy i jezdci, a který zláme bitevní luky; králem, který uskuteční pokoj na kříži spojením země a nebe a vystavěním bratrských mostů mezi všemi lidmi. Kříž je novým lukem pokoje, znamením a nástrojem smíření, odpuštění, porozumění, znamením toho, že láska je silnější než jakákoli nenávist, každý útisk - silnější než smrt: zlo se přemáhá dobrem, láskou.

Toto je nové království pokoje, jehož králem je Kristus. A je to království, které objímá celou zemi. Prorok Zachariáš ohlašuje, že tento mírný, mírumilovný král „bude vládnou od moře k moři“. Království, které zřizuje Kristus, má univerzální dimenze. Obzor tohoto chudého a mírného krále není tvořen nějaký územím, státem; jeho hranicemi je svět. Přesahuje veškeré přehrady ras, jazyků a kultur, vytváří společenství, vytváří jednotu. Kde vidíme dnes realizaci této zvěsti? Ve velké síti eucharistických společenství, jež se rozprostírá po celé zemi, se vynořuje Zachariášovo proroctví. Je to velká mozaika společenství, ve kterých se zpřítomňuje oběť lásky tohoto mírného a mírumilovného krále; velká mozaika, jež vytváří Ježíšovo „království pokoje“ od moře k moři až do končin země; četné „ostrovy pokoje“, které vyzařují pokoj. Do každé reality, do každé kultury, do velkých měst s jejich paláci, i do malých vesnic s jejich skromnými příbytky, do skvoucích katedrál i kapliček přichází On a zpřítomňuje se. Lidé, kteří s ním vstupují do společenství, se vzájemně sjednocují v jediném těle a překonávají rozdělení, rivalitu i zášť. Pán přichází v eucharistii, aby nás vyprostil z našeho individualismu, z našeho stranictví, které vylučuje druhé, a vytvořil z nás jediné tělo, jediné království pokoje v rozděleném světě.

Jak můžeme vybudovat království pokoje, ve kterém je Kristus králem? Přikázání, které zanechává svým apoštolům a jejich prostřednictvím nám všem, praví: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy… Já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“. Stejně jako Ježíš mají se vydat na cestu poslové pokoje, mají odpovědět na jeho pozvání. Mají vykročit, ale nikoli s válečnou zbrojí nebo mocí. V evangeliu jsme slyšeli, jak Ježíš posílá sedmdesát dva učedníků na velkou žeň světa a vyzývá je, aby prosili Pána žně o další dělníky na jeho žeň. Neposílá je však s nějakými mocnými prostředky, nýbrž „jako ovce mezi vlky“, bez měšce, mošny i opánků. Svatý Jan Zlatoústý to v jedné ze svých homilií komentuje: „Dokud budeme jako ovce, budeme vítězit, a kdybychom byli obklíčeni početnými vlky, dovedeme je přemoci. Avšak staneme-li se vlky, budeme poraženi, protože přijdeme o pomoc pastýře“. Křesťané nesmějí nikdy podlehnout pokušení stát se vlky mezi vlky. Kristovo království pokoje se nešíří mocí, silou a násilím, nýbrž sebedarováním, láskou vedenou ke krajnosti i ve vztahu k nepřátelům. Ježíš nepřemáhá svět silou zbraní, nýbrž silou kříže, který je pravou zárukou vítězství. A z toho plyne pro toho, kdo chce být Pánovým učedníkem, Jeho vyslancem, aby byl připraven také na smrt a mučednictví, hotov ztratit vlastní život pro Něho, aby tak na světě triumfovalo dobro, láska a pokoj. To je podmínka, aby bylo možno říci při vstupu do každé reality: „Pokoj tomuto domu“.

Před bazilikou svatého Petra stojí dvě velké sochy svatých Petra a Pavla, jež jsou snadno identifikovatelné. Svatý Petr drží v rukou klíče, svatý Pavel však drží v rukou meč. Kdo nezná osudy toho druhého, mohl by si myslet, že se jedná o velkého bojovníka, který vedl mocná vojska, mečem si podroboval lidi a národy a získával si věhlas a bohatství krví těch druhých. Pravý opak je však pravdou. Meč, který drží v rukou, je nástroj, kterým byl Pavel vydán smrti, podstoupil mučednictví a prolil svou vlastní krev. Jeho boj tedy nespočíval v násilí a válce, nýbrž v mučednictví pro Krista. Jeho jedinou zbraní byla zvěst „Ježíše Krista, a to ukřižovaného". Jeho kázání nezáleželo „v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci“. Věnoval svůj život šíření poselství o smíření a pokoji evangelia a vynaložil veškerou svoji energii k tomu, aby znělo až do končin země. A v tom spočívala jeho moc: nehledal klidný, pohodlný, život, zbavený těžkostí a protivenství, ale strávil se pro evangelium. Vydal sebe samého bez výhrad a stal se tak velkým poslem pokoje a Kristova smíření. Meč, který drží v rukou svatý Pavel, odkazuje také na moc pravdy, která může nezřídka zranit, uškodit. Této pravdě zůstal apoštol věrný až do konce, sloužil jí, trpěl pro ni a položil za ni svůj život.

Tatáž logika platí i pro nás, pokud chceme být šiřiteli království pokoje, zvěstovaného prorokem Zachariášem a uskutečněného Kristem, musíme být připraveni osobně platit a v první osobě trpět neporozuměním, odmítáním a pronásledováním. Pokoj není vytvářen mečem dobyvatelem, nýbrž mečem trpitele, který dovede vlastní život darovat."

Slavnost "Dušiček"

Na první pohled se může zdát zvláštní, že – mimo "Vánoc", slavností Narození a Epifanie našeho Pána Ježíše Krista – tolik "nevěřících" v naší české zemi slaví "dušičky" - Památku všech věřících zesnulých, duší v očistci. - Podle těch, kdo jsou fascinováni statistickými údaji, a věří jim, je prý pouze 13% těch, kdo "dušičky" v naší zemi neslaví, kdo neprokazují úctu hrobům, duším svých zesnulých příbuzných a přátel, činnou lásku. Jinak jsme svědky toho, jak tzv. "ateistický národ" obětuje peníze na věnce, květiny, svíce, palivo do svých automobilů a především volný čas, aby mohl putovat i na vzdálené hřbitovy a tam "být u hrobu", zkrášlit jej, zapálit svíci a třebas jen "minutou ticha" se určitým způsobem "pomodlit".

Pro nás věřící v existenci očistce je tato pouť na hřbitov spolu s občany, kteří očistec připouštějí či prožívají již na této zemi, a přesto si jeho existenci po smrti "nedokáží představit"; pro nás je toto putování povzbuzením a upevněním na cestě víry:

- díváme se na místa, kde jsou pochována těla našich nejbližších, a již nyní v mysli sestupujeme do hlubší reality, jíž je, jak čteme v liturgických mešních textech Památky všech věrných zemřelých, hrob Ježíše, našeho Přítele a Pána.

On po své smrti vstal z mrtvých. Ohromující, úžas, dokonce i strach a hrůzu u učedníků, jak čteme rovněž v evangeliích, vyvolávající událost – je realita spojená pro nás s radostí. S radostí, kterou můžeme prožívat nejen při každé zmínce o smrti a umírání, při každém míjení hřbitovů a míst, kde jsou pochována (nebo "rozprášena") lidská těla, ale především při každé zmínce o hrozném umírání, smrti a temném místu zavaleném velkým kamenem – o hrobě Ježíšova, a zláště těch zmínkách, které jsou obsaženy v nejposvátnějším okamžiku na této zemi: v okamžiku Proměny – transubstanciace, který je uvozován, připravován, a doprožíván před a po Obětování, Proměňování a Svatém přijímání každé mešní Oběti.

- díváme se na svůj život na této zemi – zvláště v tomto "dušičkovém období" – a můžeme přehodnocovat své pozemské snahy a starosti, posuzovat je z hlediska věčného pohledu Zmrtvýchvstalého.

- díváme se na "hřbitovní hemžení" kolem sebe. Trochu nám může připomínat i přípravu na Poslední soud v pozemském provedení. Ale především je to pohled na ty, kdo v "postateistické době" hledají a touží po spáse: po setkání se svými blízkými vzpomínkou na ně, vděčností...a dosud nepoznali bližního všech bližních: Toho, který je nám ve všech chvílích našeho života – nejenom o "Dušičkách" na hřbitově – blíže, než ti, které za nejbližší pokládáme: Ježíše, Božího Syna, vítěze nad "otcem smrti" – satanem.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

Slavnost Ježíše Krista Krále

Hloubku křesťanského pohledu na Církev a na Ježíšovo království na nebi a na zemi dává svatý Pavel v Epištole do Kolos: v úvodním hymnu popisuje celé tajemství Ježíše, vtěleného Božího Syna, a cestu k jeho pokornému odkrývání – křesťanskou gnosis, kterou ukazuje nikoli v ostrém kontrastu k tehdejší "new age" gnózi, ale jako její pravdivé východisko z bloudění – nasměrování k cíli, kterým není ani člověk, ani démon ani satan, ale Duch, který v pokřtěných přebývá, jim ukazuje pravou ikonu Stvořitele – Ježíše Krista, jim dává bezpečnou loď, dopravní prostředek do cíle: Ekklésii – Církev.

V Evangeliu ve chvíli největšího ponižování na počátku křížové cesty se našeho Pána a Spasitele Ježíše ptá Pilát: "Ty jsi židovský král?" Klade pochopitelnou pro tu chvíli, ale zavádějící pro spásu své duše otázku, která svědčí o tom, jak je ještě tento římský vládce vzdálen víře v božství Ježíšovo. Může znát židovskou tradici o Mesiáši, může mít filosofické antické vzdělání, které prahlo po nejlepším pozemském a ve svých věřících v posmrtný život i posmrtném životě, snad se již pohledem na Ježíše a na otřásající události, v nichž – veden i snem své manželky – může tušit, že zde se odvíjejí dějiny spásy nejen jeho duše, ale i Římské říše a všech království – i onoho Herodovského - a celého vesmíru. Nyní svou kompromisností, která může čerpat svou slabost, neschopnost se statečně postavit na stranu hledačů a mučedníku Pravdy, jíž je Bůh v Ježíši Kristu, a to mocí Ducha v Církvi, v liberalismu tehdejšího eklektického pojetí světa; touto svou obojakostí stojí na opačné straně. Na straně nepřátel Ježíšova království posléze Jeho Církve.

"Moje království není z tohoto světa," odpovídá odsouzenec pozemského císařského soudu, jejž zastupuje Pilát. Stojí tu před ním, a tak přesvědčivě – pro toho, kdo již uvěřil - ukazuje "Unio Hypostatica" – spojení nebeského s trpícím pozemským Královstvím.

O. Vladimír Mikulica

PŘÍPRAVA NA ADVENT:

Zacheus se vrátil domů ospravedlněn

   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřbed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet. 
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!" 
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! " 
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo." 
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!" 
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! " 
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo." 

Před týdnem pronesl Ježíš o „bezejmenném“ celníkovi, který se modlil v chrámě s pokorou, tato slova: „On se vrátil domů ospravedlněn“, nikoli však farizeus, který se při modlitbě vyjadřoval s nabubřelou sebejistotou a přezíravě vůči hříšníkovi, sám se považoval za ospravedlněného „svou“ modlitbou.

V dnešním úryvku posvátného evangelia nás při popisu Velké cesty Ježíšovy z místa, kde se „Slovo, „Logos, stalo tělem“, z Galileje, vede svatý Lukáš od onoho celníka modlícího se chrámě k Zacheovi, celníkovi malé postavy, ale velké touhy, která vychází z poctivé modlitby. Z touhy poznávat Boha i po vyjití z chrámu na ulici - na své životní cestě. A cestou, jíž se nyní Boží Syn Ježíš ubírá, aby se právě i za tohoto celníka na Golgotě obětoval, a tak jej uvedl do domu spravedlivých, svatých, jsou ulice Jericha, poslední etapa cesty před výstupem vzhůru do skalního města Jeruzaléma, na golgotskou skálu, na místo, kde se za naši záchranu, pro naše ospravedlnění Ježíš, náš Pán nechal ukřižovat. 

Při promluvě o Památce všech věrných zesnulých před čtyřmi lety, vzpomenul Svatý otec Benedikt XVI. kardinály, arcibiskupy a biskupy, které během onoho roku Pán nad životem a smrti povolal na věčnost. Oni naplňovali Zacheovu touhu poznávat Ježíše jako svého Pána a Spasitele, když přistupovali při mši svaté k svatému přijímání. Nejprve jako laici, potom jako svátostní služebníci, rozdavatelé Ježíše v Nejsvětější eucharistii. Podobně mešní oltář předjímá to, co Pán slíbil ve svém „kázání na hoře“: podíl na nebeském království, účast na hostině nebeského Jeruzaléma.

K ní vede cesta vystupování k mešnímu oltáři. Vystupování proto, že oltář je „altare“ posvátná výšina, k níž je třeba pozdvihnout zrak jako k hoře, k níž je třeba přistoupit, abychom později mohli dosáhnout jejího vrcholu. „Altare“ je současně hora všech hor, pahorek, skála Kalvarie. Na ni Ježíš dnes vystupuje v jeho době zvláště impozantní strmou údolní cestou od Jericha. Nemůžeme se vrátit do této impozantnosti, nemůžeme žít jen z historického odkazu. Naopak, daleko impozantnější je „altare“, k němuž přistupujeme dnes, oltář, o němž kněz zpívá – recituje buď v sakristii či cestou z ní k mešnímu oltáři - „Introibo ad altare Dei, ad Deum, qui laetificat iuventutem meam.“ - protože jde již o výstup na výšinu, kterou není ani Sión ani hora Garizím, jak zdůrazňuje náš Pán Samaritánce, ale výšina, kde uctíváme Trojjediného Boha v Duchu a v pravdě. Svatodušní oltář. Tedy oltář, na němž působí Duch svatý. On proměňuje, On otevírá srdce, On naplňuje po svatém přijímání svou mocí.

„Altare“ výšina, k níž, nikoli na niž, je třeba vystoupit, je obětní výšinou. To je smysl oběti při výstupu a především přinesení mešní oběti na vrcholu: pouze přistupujeme k vrcholu - kněz a biskup přitom specifickým způsobem mají na obětním místě, na vrcholu, zvláštní podíl. Jsou na místě Ježíše Krista - jako alter Christus Jesus - účastníky na Jeho mešní oběti.

Putování je cestou očisty, cestou kajícnosti, kterou vyznáváme. Hřích není především narušení vztahů mezi lidmi. Je zvláště narušením vztahu k Nejsvětější Trojici. Proto prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Otec kardinál Robert Sarah vybízí, abychom od začátku tohoto Adventu byli již při úkonu kajícnosti společně obráceni k Božími Synu, k Orientu, k Exodu z temnoty satana, hříchu a smrti; ke svému Spasiteli. Kněz se nemá vyvyšovat více než mu liturgicky přísluší: již od prvních časů Církve – i v papežských bazilikách postavených z důvodů úcty k hrobům svatých apoštolů v jiné orientaci než na apsidou na východ – se celebrant obracel společně s lidem k Vykupiteli Ježíši Kristu, jedním směrem, s pokorou, s níž ve tradiční římské svatopetrské liturgii nejprve on vyznává své hříchy „všemohoucímu Bohu, svatému archandělovi, Matce Boží světcům Starého i Nového zákona a Božímu lidu v modlitbě „Confiteor“, aby mohl přistoupit k Božímu oltáři, k Bohu, který při mešní oběti naplní jeho srdce svatodušní radostí, přistupovat denně, k svatému přijímání, přistupovat očištěn, ve stavu milosti, dignus, hodně, aby dosáhl hostiny nebeské.

Modleme se, aby toho dosáhli všichni. Naše modlitba je živena touto pevnou nadějí, která „neklame“, protože za ni ručí Kristus, který chtěl tělesně zakusit smrt, aby nad ní zvítězil zázračnou událostí Zmrtvýchvstání. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“. Tato zvěst andělů, která byla oznámena ráno o Velikonocích u prázdného hrobu, prošla skrze staletí až k nám a představuje nám i v tomto liturgickém shromáždění podstatný důvod naší naděje. „Jestliže jsme totiž s Kristem umřeli, - připomíná nám svatý Pavel s odkazem na to, co se děje ve křtu – jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít“. Duch svatý, skrze něhož je nám do srdcí vlita Boží láska, působí, že naše naděje není marná. Bůh Otec, bohatý milosrdenstvím, který vydal svého syna na smrt, když jsme ještě byli hříšníky, jak by nám nedal spásu nyní, když jsme ospravedlněni Jeho krví? Naše spravedlnost se zakládá na víře v Krista. On je tím „Spravedlivým“, kterého předpověděla Písma a díky Jeho Velikonočnímu tajemství, které překročilo práh smrti, mohou naše oči uvidět Boha a spatřit Jeho tvář.

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17377

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

„Introibo ad Altare Dei“,

ˇVstoupím do domu svatební hostiny konvertity,

oslavy sňatku duše a Zmrtvýchvstalého.“

Tak může, Ježíši,

příteli pokorných celníků,

s Tebou radostně jít Zacheus

poté, co se rozhodl nikoli dvojnásobně,

ale čtyřnásobně vynahradit škodu,

kterou bližním způsobil:

Tys mu odpustil škodu, kterou spáchal na Tobě -

svou obětní smrtí na kříži,

svou mešní obětí,

do níž je vstupní branou znovuzrození z vody a Tvého Ducha:

Vystoupení na obětní výšinu:

nikoli in altare, na oltář, na vrchol,

kde jsi Ty,

ale k Tobě,

ad „altare“

Zacheus s Tebou jde nyní ze „sakristie“,

jíž je místo přímo pod fíkovníkem,

kde stojíš Ty,

a čekáš, až pokorně

- a s radostí -

sleze ze své výše.

On plný nepravosti vůči Tobě, Otci a Duchu,

poznává, žes mu odpustil

i nepravosti vůči bližním,

když koná pokání:

Tys jej ospravedlnil.

Amen.

30. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Nevykonal jsem, Ježíši, co jsem měl vykonat

Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. 

Podobenství o farizeovi a publikánovi, vyprávěné Ježíšem a podané evangelistou svatým Lukášem, vztahuje ve své promluvě na závěr synodu pro Blízký východ Svatý otec Benedikt XVI. na tajemství jednoty mezi jednotlivými tradicemi Církve – jednotlivými rity.

„Také bychom mohli být pokoušeni jako farizeus a připomínat Bohu naše zásluhy, třeba s myšlenkou na úsilí uplynulých dní. Aby však modlitba mohla vystoupit k nebi, musí vyjít ze srdce pokorného a chudého. „A proto také my na závěr této církevní události chceme především vzdávat díky Bohu nikoli za naše zásluhy, ale za dar, který nám poskytnul On. Uznáváme, že jsme nepatrní a potřebujeme spásu a milosrdenství; uznáváme, že všechno pochází od Něho a že pouze s jeho Milostí se uskuteční to, co nám sdělil Duch svatý. Jenom tak se budeme moci „vrátit domů“ opravdu obohaceni, ospravedlněni a schopni kráčet po stezkách Páně.“

A proto „návrat domů“ – metanoia, změna smýšlení, začíná vyznáním vlastní slabosti. V liturgii západní mše svaté dokonce, aby otevření srdce více zasáhlo celý hmotný rozměr člověka, také konáme vnější gesto: třikrát klademe pravou ruku na srdce. A v tradičním, gregoriánském ritu dokonce - „orientálně“ - třikrát opakujeme: „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“.

„První čtení a responsoriální žalm kladou důraz na téma modlitby, přičemž podtrhávají, že má u Božího srdce tím větší moc, čím více je ten, kdo se modlí, ve stavu nouze a zkroušenosti. „Modlitba chudého proniká oblaka,“ tvrdí Sirachovec; a žalmista dodává: „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje“.

Při mši svaté zaměřuje Církev naši pozornost především na Osobu Ježíše Krista, jenž se v Duchu svatém znovu – nekrvavě – obětuje Bohu Otci. Neodtrhává náš pohled od světa. Naše myšlenky, které bychom mohli na první podnět považovat za rušivé, mají umocnit náš vztah lásky, oddanosti našemu Pánu a Spasiteli. Takto, můžeme říci v hloubce vztahu k Trojjedinému Bohu: myslíme na mnohé naše bratry a sestry, „kteří se ocitli v obtížných situacích, někdy velmi tíživých jednak v materiální nouzi, jednak kvůli malomyslnosti a situaci napětí, někdy strachu.

Boží slovo nám dnes nabízí světlo útěšné naděje tam, kde prezentuje personifikovanou modlitbu, která „se nevzdálí, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivé a neobnoví právo“, říká dnešní čtení. Také toto pouto mezi modlitbou a spravedlností nám umožňuje se zamyslet nad mnoha situacemi ve světě… Volání chudého a utlačeného nachází bezprostřední ozvěnu u Boha, který zasahuje, aby dal východisko, aby opět ustanovil budoucnost svobody, horizont naděje.“

Nejprve, aby náš pohled na trpící a především naše modlitba za ně měla intenzitu našeho přátelství s Ježíšem, intenzitu lásky, je třeba položit ruku na vlastní srdce a říci to, co je otevře pro působení a „vyslání“ Jeho posilující útěchy trpícím.

„Důvěru v blízkého Boha, který osvobozuje svoje přátele, dosvědčuje apoštol Pavel v dnešní epištole, vzaté z druhého listu Timoteovi. Pavel, který již vyhlíží blížící se konec pozemského života, podává bilanci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“. Pro každého z nás, drazí bratři v biskupské službě, je to následováníhodný vzor. Kéž nám božská Dobrota dá, abychom došli k podobnému zúčtování! „Pán „ pokračuje svatý Pavel „ stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů“.

Tato slova nejsou pronesena s pýchou. Ač by svatý Pavel, kdyby žil podle těla, mohl o svých úspěších, i na úkor svých neúspěchů, vyprávět! Nenechá se svést satanem, učí jinak o zásluze před Bohem, než slyšíme slova obdobného horlivce – ovšem pro Zákon, nikoli pro Ježíše Krista – farizea:

Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.'

„Jak nám připomněl dnešní úryvek z evangelia, máme zapotřebí pokory, abychom uznali svá omezení, svá pochybení a opomenutí, abychom mohli opravdu tvořit „jedno srdce a jednu duši“.

Co vytvářelo onu tajemnou jednotu církevní obce jeruzalémské a dalších církevních pospolitostí, jak dosvědčují Skutky apoštolské a celá historie Církve až dodneška? - Oběť mše svaté, na jejímž počátku je postoj pokory ukazující na sebe a své chyby:

Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' 

"Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby smiřovala hříšníky s Bohem, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání… je církev přítomna a jedná, aby přijala každého člověka a nabídla mu v Kristu plnost života. Jak napsal italsko-německý teolog Romano Guardini: „Realita ‚církve‘ v sobě zahrnuje celou plnost křesťanské existence, která se odvíjí v dějinách, neboť objímá plnost lidství, jež existuje ve vztahu k Bohu“.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na závěr synody pro Blízký východ, bazilka svatého Petra

a z jeho promluvy při Pozdravení andělském, nám. sv. Petra 24. 10. AD 2010.; zdroj: www.radiovatiana.cz

Evangelium nuntiandi, 14

P. Romano Guardini, Formazione liturgica, Brescia 2008, p. 106-107)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Jediný Spravedlivý,

jsi dárcem ospravedlnění;

Ježíši, kladoucí ruku na své Nejsvětější srdce,

na chrám svého těla, kterés nechal umučit pro naše viny,

proniknout ostnem smrti pro naše hříchy.

Od Letnic vedeš svou Církev,

aby si na počátku nejintenzivnějšího pohledu na Tebe a Tvé probodené srdce,

při každé mši svaté,

kladla ruku na své „srdce“,

jímž jsou trpící, nemocní, opuštění a umírající,

a především vzdálení od Tebe - hříšníci;

tím, že každý, kdo začíná slavit mešní oběť,

položí třikrát ruku na své vlastní srdce.

Má se po svatém přijímání Tvého těla a Tvé krve stát opět Tvým srdcem:

tak prorocky pokládá ruku na Tvé srdce, jemuž chce patřit:

Tvé lásce.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na synodu pro Blízký východ

ukázal uprostřed bouří arabského podzimu

na zimu doutnajícího válečného konfliktu,

jenž se zrodí ze srdce každého člověka,

který ovšem od Tebe

– a to se týká i slavnosti Svaté eucharistie -

neodejde jako celník.

Celník se vrátil domů ospravedlněn,

ne však farizeus.

Neboť každý, kdo se povyšuje,

bude ponížen,

a kdo se ponižuje,

bude povýšen." 

Amen.