neděle 10. listopadu 2019

LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI






Potemnělé, sychravé dny podzimu v měsíci listopadu představují navenek "smrt stromů a rostlin": listo – pad.

Připomínají první smrt, jíž je – kromě Ježíše Krista a Panny Marie – podrobeno každé lidské tělo v očekávání přijetí do slávy či odsouzení k zavržení.

Připomínají smrt našich drahých příbuzných a přátel i nepřátel, připomínají naši vlastní smrt: "Memento mori!" -"Pamatuj, že zemřeš!"

V současném úpadku či zakrnění duchovního života, kdy mnoho lidí zakrývá skutečnost své smrti, popírá vzkříšení a v nejhorším případě vzkříšení Ježíše Krista, se šíří těžká beznaděj a zoufalství tam, kde není naděje na život věčný nebo kde svírá duši obava, zda v tak beznadějném stavu lze doufat ve spásu po smrti.

Drsná slova na adresu zoufalých – avšak slova naděje – adresuje duchovní Otec svatý biskup Césarius z Arles křesťanům. Zmiňuje se právě o životě bez naděje, z nějž jsme byli křtem zachráněni těmito slovy: "Neboť my všichni, moji drazí, jsme byli před křtem chrámem ďáblovým, ale křtem jsme se stali chrámem Kristovým; a zamyslíme-li se pozorně nad spásou své duše, shledáváme, že jsme pravý a živý chrám Boží. Bůh nepřebývá jen v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, ani v domě ze dřeva a kamene, ale především v duši, stvořené jako obraz Boží rukama Stvořitele, jak říká svatý apoštol Pavel: Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy."

Modleme se za ty zemřelé, kteří byli pokřtěni, a nežili podle svého křestního slibu, kteří nesmýšleli, nemluvili a nejednali tak, aby se stávali zářivým a čistým chrámem Božím a zemřeli v "podzimu" svého života.

Otec Vladimír Mikulica


sobota 9. listopadu 2019

PŘÍPRAVA NA ADVENT






Slyšeli jsme Slovo Boží



Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců." 

Hrdinná mučednická smrt sedmi bratří z dob makabejského povstání tehdy vyvoleného lidu ukazuje jak na sílu slova, které vede k mučednické smrti, tak na sílu Slova – Logos – z nějž již tehdy, jak dosvědčují katoličtí katecheté především alexandrijské starověké církevní školy, čerpali sílu a předobrazně ukazovali na blížící se obětní smrt Ježíše Krista za naše hříchy – Božský zákon otců, pro nějž makabejští umírali, se stal v Ježíši z Nazareta Tórou, Logem, který odpovídá na skrytou otázku po smyslu jejich utrpení velmi silně: Ježíš, Tóra vstane z mrtvých. Toto implicitně dosvědčuje čtvrtý ze sedmera synů statečné matky, obrazně všech Makabejských
Ten krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 

Výklad této historické a kosmické role Ježíše Krista, která se zračí ve Starém zákoně, podal v postsynodání exhortaci Verbum Domini Svatý otec Benedikt XVI.:
Patristická a středověká tradice při kontemplaci této „kristologie Slova“ zavedla působivý výraz: "Slovo se zkrátilo" - církevní otcové ve svých řeckých a latinských překladech Starého zákona, nalezli slovo proroka Izaiáše, které citoval také apoštol Pavel, aby ukázal, jak byly nové Boží cesty již předpovězeny Starým zákonem. Čteme tam: „Pán dokonale a rychle provede na zemi to, co řekl“. „Logos, věčné Slovo se stalo maličkým – tak malým, aby se vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se Slovo stalo pro nás pochopitelným. - Nyní je Slovo nejen slyšitelné, nejenom že má hlas. Nyní má Slovo tvář, kterou můžeme vidět: Ježíš Nazaretský.

Sledujeme-li vyprávění evangelií, zaznamenáme, že se Ježíšovo lidství v celé své jedinečnosti ukazuje právě ve vztahu k Božímu Slovu. Ježíš ve svém dokonalém lidství totiž okamžik za okamžikem uskutečňuje Otcovu vůli, zná Otce a zachovává jeho slovo; vypráví nám o Otci; „vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“. Ježíš tedy ukazuje, že je božským Logem, který se nám dává, ale také novým Adamem, pravým člověkem, který ustavičně plní nikoli svou, ale Otcovu vůli. On „pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“. Dokonale naslouchá, uskutečňuje v sobě a sděluje nám božské Slovo.

Ježíšovo poslání dochází svého naplnění ve Velikonočním tajemství: tady stojíme před „Slovem kříže“. Slovo oněmělo, stalo se mrtvolným mlčením, poněvadž bylo „vysloveno“ až k mlčení, a neponechalo si nic z toho, co mělo sdělit. Církevní otcové při kontemplaci tohoto tajemství kladou do úst Matky Boží působivý výraz: „Otcovo Slovo, které stvořilo každého tvora, jenž mluví, nemá slov; bez života jsou vyhaslé oči toho, který slovem i znamením uvádí do pohybu vše, co žije“. Tady je nám vskutku sdělena „největší“ láska, která dává život za své přátele.

Tento pohled na vyhaslé oči Ježíše Krista po jeho smrtelné agonii na Golgotě, je pohledem do očí, které předznamenávají ‚na chvíli prázdné‘ oči sedmera makabejských mučedníků: očekávají – v Tóře, v Logu, v Božím slově - své zmrtvýchvstání.

V tomto velkém tajemství se Ježíš ukazuje jako Slovo Nové a Věčné smlouvy: svoboda Boha a svoboda člověka se definitivně potkaly v jeho ukřižovaném těle, nerozlučné smlouvě platné navěky. Ježíš sám při Poslední večeři, když ustanovil Nejsvětější eucharistii, mluvil o „nové a věčné smlouvě“ uzavřené prolitím jeho krve a ukázal se jako pravý obětovaný Beránek, ve kterém se uskutečňuje definitivní vysvobození z otroctví.

V zářivém tajemství zmrtvýchvstání se toto mlčení Slova jeví ve svém opravdovém a definitivním významu. Ježíš Kristus, vtělené, ukřižované a vzkříšené Boží Slovo, je Pánem všech věcí; je vítězem, Pantokratorem, a všechny věci jsou tak sjednoceny v Něm. Ježíš Kristus je tedy „světlem světa“, světlem, které „září v temnotách“ a které "temnoty nepohltily". Tady chápeme plný význam žalmu 119: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“. Tímto definitivním světlem na naší cestě je Slovo, které vstává z mrtvých. Křesťané si již od počátku uvědomovali, že Slovo Boží je přítomno v Ježíši Kristu jako Osoba. Boží Slovo je pravé světlo, které člověk potřebuje. Ano, ve vzkříšení Boží Syn vzešel jako Světlo světa. Nyní životem s Ním a skrze Něho, můžeme žít ve světle.“

Protipólem sedmera židů spolu s jejich statečnou matkou je ta strana židovstva, která Ježíše jako ‚zmrtvýchvstalou Tóru‘ nepřijímá. Nevěří vůbec v pravé zázraky, nevěří ve zmrtvýchvstání. Nemohou pochopit Svatá Písma ani Tradici, jíž by měli být nositeli. Ve své prázdnotě pojetí nebe stahují na zem, jsou mimo jiné předchůdci těch, kdo chtěli v poslední době budovat ‚nebe na zemi‘ včetně hrozných následků této nauky pro tělo i věčnou spásu duše člověka.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!" 

Jak uboze vyznívá jejich otázka při pohledu na makabejskou matku s jejími sedmi statečnými syny, na sedm bratří, na příběh, který právě jim, nedlouho po prohraných makabejských válkách, měl dodávat víru v toho, jemuž se nyní posmívají!

   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho." 

Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci ukazuje na spojení božského a lidského, kterého se saduceům ani v intelektuálním pochopení ani v srdci uzavřenému před paprsky Ducha Božího nedostávalo: mohli vidět hořící keř o několik let později o Letnicích, mohli uvidět pokolení věrných Abrahámových dětí v podloubí Šalamounově při modlitbách Církve, již o Letnicích Ježíš s Otcem založil, mohli uvidět své vlastní manželství…mohli spatřit v Ježíši Kristu vrchol a srdce všeho, v co se ani neodvažovali v ponuré politické situaci doufat.
Došli jsme takřka k srdci kristologie Slova a je třeba zdůraznit jednotu božského plánu ve vtěleném Slovu. Proto nám Nový zákon prezentuje velikonoční tajemství ve shodě s Písmem svatým jako jeho důvěrné naplnění. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům tvrdí, že Ježíš Kristus zemřel „ve shodě s Písmem“ za naše hříchy a vstal třetího dne „ve shodě Písmem“ a klade tak smrt a vzkříšení Pána do souvislosti s dějinami Staré smlouvy Boha a jeho lidu, ba dokonce nám dává pochopit, že tyto dějiny tak dostávají svou logiku a svůj pravý význam. Ve velikonočním tajemství se naplňují „slova Písma", tj. že tato smrt, k níž došlo „ve shodě s Písmem“, je událostí, která v sobě nese logos, určitou logiku: Kristova smrt dosvědčuje, že Boží Slovo se stalo až do toho nejzazšího důsledku „tělem“, lidskými „dějinami“. Také Ježíšovo vzkříšení nastává „třetího dne ve shodě s Písmem“. Poněvadž podle židovského výkladu docházelo k rozkladu teprve třetího dne, naplňuje se slovo Písma v Ježíšovi, který vstává z mrtvých dříve, než nastane rozklad. Svatý Pavel, jenž věrně předal učení apoštolů, tímto způsobem podtrhuje, že vítězství Ježíše Krista nad smrtí nastává tvůrčí mocí Božího Slova. Tato božská moc skýtá naději a radost. Je to osvobozující obsah velikonočního zjevení. O Velikonocích Bůh zjevuje sebe sama a moc trojiční lásky, která ničí destruktivní síly zla a smrti.

S odvoláním na tyto podstatné prvky naší víry můžeme kontemplovat hlubokou jednotu stvoření a nového stvoření i celé dějiny spásy v Ježíši Kristu. Obrazně řečeno, můžeme kosmos přirovnat ke „knize“ - jak říkával také Galileo – a považovat ho za „dílo Autora, který se vyjadřuje „symfonií“ stvoření. V určitém místě této symfonie se nachází to, čemu se muzikální mluvou říká „sólo“, téma svěřené jedinému nástroji nebo hlasu; a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto „sólem“ je Ježíš. Syn člověka v sobě obsahuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. On je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojují Autor a jeho dílo.“

Ve chvíli, kdy lektor přistoupí k ambonu, předstupuje spíše před ty, kdo přijali novozákonní roli statečných makabejské sedmice mučedníků spolu s jejich matkou; kdo přijímají a za chvíli, po dočtení Božího slova, budou přijímat tajemství zmrtvýchvstání.

Ten, kdo reprezentuje Církev a Ježíše Krista v lektorské službě současně tyto mučedníky zosobňuje na místě Ježíše, který ukazuje sám sebe jako potomka věřících v živého Boha, v Boha Abrahámova, Izákova a Jákoba, v Boha živých: jim nyní čte Boží slovo, zvěstuje Slovo, Logos Boží, Jej, Tóru Nového zákona. Říká tak, že je důležité, aby Boží lid byl jasně vychováván a formován k tomu, aby přistupoval k Písmu svatému v souvislosti s živou tradicí Církve a rozpoznával v něm samotné Slovo Boží. Je velice důležité, aby tento postoj z hlediska duchovního života u věřících narůstal. Může tomu napomáhat připomínka analogie, kterou rozvinuli církevní otcové mezi Božím Slovem, jež se stalo „tělem“, a Slovem, které se stalo „knihou“. Dei Verbum shrnuje tuto antickou tradici, podle níž je „Synovo tělo Písmem, jež nám bylo předáno“ - jak praví sv. Ambrož - a prohlašuje: „Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se totiž připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo.“ Takto chápané Písmo svaté je nám prezentováno i přes mnohost svých forem a obsahů jako jednotná realita, neboť „Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý,“ jak zřetelně tvrdil už svatý Augustin: „Pamatujte, že během dějin se v celém Písmu svatém rozvíjí jediná řeč Boha a jediné Slovo zní v ústech všech svatopisců.“ 
V posledku tedy působením Ducha svatého a pod vedením Magisteria předává Církev všem generacím to, co bylo zjeveno v Ježíši Kristu.“


(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - c. 12., 13., 18.; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Ambonu – ambo – spojení Starého a Nového zákona,
jímž jsi Ty sám, Ježíši, Slovo, Logos a Tóro,
Zákone, který vyšel od Otce, ze srdce, z lásky Ducha svatého,
stavíš před oči saduceům,
těm, kdo nevěří na zázraky, jež vedou k životu věčnému.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. z jeho apoštolské exhortace,
kterými nám odkazuje na Tebe, nositele Starého zákona,
jenž je spojen s Novým.
Ukazuje jimi Tebe jako ambonu,
dvojjedinost stojící v posvátném prostoru na epištolní straně oltáře -
ukazuje nám její poslání, účel a smysl:
tajemství Tvého zmrtvýchvstání,
jímž slovo Nového a Starého zákona vrcholí
Lektor, který předstupuje před Boží lid,
stojí jako nositel služby „nižšího svěcení“ na předstupni kněžské konsekrace:
stojí před ambonou,
která naznačuje Tebe,
předčítá z otevřené knihy Zákona,
jímž jsi Ty,
z knihy, kterou sama ambona nese,
slova, která mají otevírat srdce věřících,
aby přinášeli s obětními dary sami sebe,
stávali se novozákonní makabejskou obětí,
uviděl zázrak, v nějž saduceové neuvěřili,
zázrak proměny a přijali Tebe v Nejsvětější svátosti;
těmto říká na závěr lektor slova,
jež patří současně i jemu:
Slyšeli jsme slovo Boží:
slyšeli jsme Tebe, Ježíši, Bože živých.
Amen.

neděle 3. listopadu 2019

LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA ZEMŘELÉ





Končí "dušičkový týden", kdy údajně 4/5 obyvatel naší vlasti věnuje návštěvě hrobů svých zemřelých příbuzných a přátel. Na údajně "ateistický národ" je to hodně.
Ukazuje se tím spojnice mezi mnohými proklamovanou nevěrou v posmrtný život a skutkem křesťanského milosrdenství – pohřbívání mrtvých, k němuž patří i péče o zemřelé, o jejich duše, o místa odpočinku jejich těl, na nichž očekávají – a jednou to budeme i my – povolání k zmrtvýchvstání v den Posledního soudu: těla hříšníků k hanbě a zavržení, těla věřících k oslavení a konečnému vykoupení. Spojnice, která "materialistickou" cestou vede k poznání péče Boží o člověka. K naslouchání slovům Ježíše Krista o jeho vítězství nad smrtí, k modlitbě pokřtěných, znovuzrozených, která vede ke vzkříšení, zvláště se jedná o modlitbu po svatém přijímání.

sobota 2. listopadu 2019

PŘÍPRAVA NA ADVENT:



Zacheus se vrátil domů ospravedlněn


   Ježíš vešel do Jericha a procházel jím. Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus. Byl to vrchní celník, velmi bohatý. Rád by uviděl Ježíše, jak vypadá, ale nemohl, protože tam bylo plno lidí a on byl malé postavy. Běžel napřed a vylezl na fíkovník, aby Ježíše viděl, protože tudy měl procházet. 
   Když Ježíš přišel k tomu místu, podíval se nahoru a řekl mu: "Zachee, pojď rychle dolů: dnes musím zůstat v tvém domě." On rychle slezl dolů a s radostí ho přijal. Všichni, jakmile to uviděli, reptali a říkali: "Vešel jako host k hříšníkovi!" 
   Zacheus se zastavil a řekl Pánu: "Polovici svého majetku, Pane, dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně! " 
   Ježíš mu řekl: "Dnes přišla do tohoto domu spása. Vždyť i on je potomek Abrahámův. Syn člověka přišel hledat a zachránit, co zahynulo." 



Před týdnem pronesl Ježíš o „bezejmenném“ celníkovi, který se modlil v chrámě s pokorou, tato slova: On se vrátil domů ospravedlněn“, nikoli však farizeus, který se při modlitbě vyjadřoval s nabubřelou sebejistotou a přezíravě vůči hříšníkovi, sám se považoval za ospravedlněného „svou“ modlitbou.
V dnešním úryvku posvátného evangelia nás při popisu Velké cesty Ježíšovy z místa, kde se „Slovo, Logos, stalo tělem“, z Galileje, vede svatý Lukáš od onoho celníka modlícího se chrámě k Zacheovi, celníkovi malé postavy, ale velké touhy, která vychází z poctivé modlitby. Z touhy poznávat Boha i po vyjití z chrámu na ulici - na své životní cestě. A cestou, jíž se nyní Boží Syn Ježíš ubírá, aby se právě i za tohoto celníka na Golgotě obětoval, a tak jej uvedl do domu spravedlivých, svatých, jsou ulice Jericha, poslední etapa cesty před výstupem vzhůru do skalního města Jeruzaléma, na golgotskou skálu, na místo, kde se za naši záchranu, pro naše ospravedlnění Ježíš, náš Pán nechal ukřižovat. 
Při promluvě o Památce všech věrných zesnulých před čtyřmi lety, vzpomenul Svatý otec Benedikt XVI. kardinály, arcibiskupy a biskupy, které během onoho roku Pán nad životem a smrti povolal na věčnost. Oni naplňovali Zacheovu touhu poznávat Ježíše jako svého Pána a Spasitele, když přistupovali při mši svaté k svatému přijímání. Nejprve jako laici, potom jako svátostní služebníci, rozdavatelé Ježíše v Nejsvětější eucharistii. Podobně mešní oltář předjímá to, co Pán slíbil ve svém „kázání na hoře“: podíl na nebeském království, účast na hostině nebeského Jeruzaléma.
K ní vede cesta vystupování k mešnímu oltáři. Vystupování proto, že oltář je „altare“ posvátná výšina, k níž je třeba pozdvihnout zrak jako k hoře, k níž je třeba přistoupit, abychom později mohli dosáhnout jejího vrcholu. „Altare“ je současně hora všech hor, pahorek, skála Kalvarie. Na ni Ježíš dnes vystupuje v jeho době zvláště impozantní strmou údolní cestou od Jericha. Nemůžeme se vrátit do této impozantnosti, nemůžeme žít jen z historického odkazu. Naopak, daleko impozantnější je „altare“, k němuž přistupujeme dnes, oltář, o němž kněz zpívá – recituje buď v sakristii či cestou z ní k mešnímu oltáři - „Introibo ad altare Dei, ad Deum, qui laetificat iuventutem meam.“ - protože jde již o výstup na výšinu, kterou není ani Sión ani hora Garizím, jak zdůrazňuje náš Pán Samaritánce, ale výšina, kde uctíváme Trojjediného Boha v Duchu a v pravdě. Svatodušní oltář. Tedy oltář, na němž působí Duch svatý. On proměňuje, On otevírá srdce, On naplňuje po svatém přijímání svou mocí.
Altare“ výšina, k níž, nikoli na niž, je třeba vystoupit, je obětní výšinou. To je smysl oběti při výstupu a především přinesení mešní oběti na vrcholu: pouze přistupujeme k vrcholu - kněz a biskup přitom specifickým způsobem mají na obětním místě, na vrcholu, zvláštní podíl. Jsou na místě Ježíše Krista - jako alter Christus Jesus - účastníky na Jeho mešní oběti.
Putování je cestou očisty, cestou kajícnosti, kterou vyznáváme. Hřích není především narušení vztahů mezi lidmi. Je zvláště narušením vztahu k Nejsvětější Trojici. Proto prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Otec kardinál Robert Sarah vybízí, abychom od začátku tohoto Adventu byli již při úkonu kajícnosti společně obráceni k Božími Synu, k Orientu, k Exodu z temnoty satana, hříchu a smrti; ke svému Spasiteli. Kněz se nemá vyvyšovat více než mu liturgicky přísluší: již od prvních časů Církve – i v papežských bazilikách postavených z důvodů úcty k hrobům svatých apoštolů v jiné orientaci než na apsidou na východ – se celebrant obracel společně s lidem k Vykupiteli Ježíši Kristu, jedním směrem, s pokorou, s níž ve tradiční římské svatopetrské liturgii nejprve on vyznává své hříchy „všemohoucímu Bohu, svatému archandělovi, Matce Boží světcům Starého i Nového zákona a Božímu lidu v modlitbě „Confiteor“, aby mohl přistoupit k Božímu oltáři, k Bohu, který při mešní oběti naplní jeho srdce svatodušní radostí, přistupovat denně, k svatému přijímání, přistupovat očištěn, ve stavu milosti, dignus, hodně, aby dosáhl hostiny nebeské.


Modleme se, aby toho dosáhli všichni. Naše modlitba je živena touto pevnou nadějí, která „neklame“, protože za ni ručí Kristus, který chtěl tělesně zakusit smrt, aby nad ní zvítězil zázračnou událostí Zmrtvýchvstání. „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen“. Tato zvěst andělů, která byla oznámena ráno o Velikonocích u prázdného hrobu, prošla skrze staletí až k nám a představuje nám i v tomto liturgickém shromáždění podstatný důvod naší naděje. „Jestliže jsme totiž s Kristem umřeli, - připomíná nám svatý Pavel s odkazem na to, co se děje ve křtu – jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít“. Duch svatý, skrze něhož je nám do srdcí vlita Boží láska, působí, že naše naděje není marná. Bůh Otec, bohatý milosrdenstvím, který vydal svého syna na smrt, když jsme ještě byli hříšníky, jak by nám nedal spásu nyní, když jsme ospravedlněni Jeho krví? Naše spravedlnost se zakládá na víře v Krista. On je tím „Spravedlivým“, kterého předpověděla Písma a díky Jeho Velikonočnímu tajemství, které překročilo práh smrti, mohou naše oči uvidět Boha a spatřit Jeho tvář.


O. Vladimír Mikulica




MODLITBA


Introibo ad Altare Dei“,
ˇVstoupím do domu svatební hostiny konvertity,
oslavy sňatku duše a Zmrtvýchvstalého.“
Tak může, Ježíši,
příteli pokorných celníků,
s Tebou radostně jít Zacheus
poté, co se rozhodl nikoli dvojnásobně,
ale čtyřnásobně vynahradit škodu,
kterou bližním způsobil:
Tys mu odpustil škodu, kterou spáchal na Tobě -
svou obětní smrtí na kříži,
svou mešní obětí,
do níž je vstupní branou znovuzrození z vody a Tvého Ducha:
Vystoupení na obětní výšinu:
nikoli in altare, na oltář, na vrchol,
kde jsi Ty,
ale k Tobě,
ad „altare“
Zacheus s Tebou jde nyní ze „sakristie“,
jíž je místo přímo pod fíkovníkem,
kde stojíš Ty,
a čekáš, až pokorně
- a s radostí -
sleze ze své výše.
On plný nepravosti vůči Tobě, Otci a Duchu,
poznává, žes mu odpustil
i nepravosti vůči bližním,
když koná pokání:
Tys jej ospravedlnil.
Amen.

neděle 27. října 2019

CO JE PO SMRTI?






Začíná listopad, měsíc zasvěcení svatosti duše. První den Církev slaví slavnost Všech svatých. Otevírá se před námi pohled na ty, kdo došli posmrtné blaženosti, ať jsou obecně známí či neznámí, uctívaní Církví "na oltářích" či "in pectore".
A ihned v onen první den pohledu na svatost duše začíná tradiční pouť na hřbitov. Prvního listopadu večer se rozsvěcují svíce a lampičky na ozdobených hrobech, které svou krásou mají připomínat getsemanskou zahradu i zahradu s hrobem Josefa z Arimatie, který své místo pro očekávání slávy vzkříšení poskytl pro umučené tělo Ježíše Krista – na tři dny.
Ozdobené hroby mají připomínat ráj, do nějž nás Ježíš, Pán nad životem a smrtí, svým zmrtvýchvstáním uvádí: do skutečnosti dokonce vyšší než byl původní ráj pro Adama a lidstvo.
Ozdoba hrobu je pouhá příprava. Na "ozdobu duše", jíž je modlitba. Ozdobou a především lékem pro spásu duše nás, kteří plníme povinnost křesťanského skutku milosrdenství, tak těch, za modlíme. Jejich duše, pokud jsou dosud v očistci, potřebují naši modlitbu, aby mohli vstoupit tam, kam nic nečistého nemůže přijít.
Před modlitbou u našich hrobů, totiž u hrobů příbuzných, kde možná také naše těla jednou spočinou, našich přátel a těch, kdo nás prosí o modlitbu za spásu své duše, je třeba se soustředit. Nedbat na sváteční i neklidný provoz na hřbitově, přestat se věnovat "pozemsky" bližním, ustat v okrašlování hrobu. - Uvědomit si:
Smrt nastává, když se duše odloučí od těla. Nikoli tedy podle lékařských definic, ale podle velmi důležitého duchovního zákona. Proto jsme vedení Církví k modlitbě za umírající a za ty, kdo podle lidského zdání "zemřeli".
Proto říká náš Přítel a Spasitel Ježíš Kristus o hodině smrti našich zemřelých a také o hodině naší smrti: "Buďte připraveni, neboť Syn člověka přjde v hodinu, o níž nemáte tušení."
Říká slova o své příchodu – a nejedná se ještě o příchod na konci časů, o Parúsii, protože duše hned po smrti odchází před Boží soud.


S tímto úvodním rozjímáním, soustředěním před modlitbou, bychom měli začít "dušičkové zastavení" u našich hrobů: vyznáním víry, apoštolským Symbolem.
Ono je nejzákladnějším souhrnem katolické víry..
Na začátku učí o tajemství Nejsvětější Trojice: o Stvořiteli, o Vykupiteli a o Posvětiteli – o Duchu, který nás spojuje s Trojjediným Bohem.
Následuje nauka o vítězství nad zlem: nad satanem, hříchem a smrtí.
Symbolon - Credo – vrcholí vyznáním víry v nesmrtelný život:


Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země,
i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho;
jenž se počal z Ducha svatého,
narodil se z Marie Panny,
trpěl pod Ponciem Pilátem,
ukřižován, umřel i pohřben jest;
sestoupil do pekel,
třetího dne vstal z mrtvých;
vstoupil na nebesa, sedí po pravici Boha, Otce všemohoucího;
odtud přijde soudit živé i mrtvé.
Věřím v Ducha svatého,
svatou církev obecnou,
společenství svatých,
odpuštění hříchů,
vzkříšení těla a život věčný.
Amen.



sobota 26. října 2019

Nevykonal jsem, Ježíši, co jsem měl vykonat



Zhýralost 
1558, Pieter Bruegel Starší


Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: "Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili, jeden byl farizeus a druhý celník. 

Podobenství o farizeovi a publikánovi, vyprávěné Ježíšem a podané evangelistou svatým Lukášem, vztahuje ve své promluvě na závěr synodu pro Blízký východ Svatý otec Benedikt XVI. na tajemství jednoty mezi jednotlivými tradicemi Církve – jednotlivými rity.
Také bychom mohli být pokoušeni jako farizeus a připomínat Bohu naše zásluhy, třeba s myšlenkou na úsilí uplynulých dní. Aby však modlitba mohla vystoupit k nebi, musí vyjít ze srdce pokorného a chudého. „A proto také my na závěr této církevní události chceme především vzdávat díky Bohu nikoli za naše zásluhy, ale za dar, který nám poskytnul On. Uznáváme, že jsme nepatrní a potřebujeme spásu a milosrdenství; uznáváme, že všechno pochází od Něho a že pouze s jeho Milostí se uskuteční to, co nám sdělil Duch svatý. Jenom tak se budeme moci „vrátit domů“ opravdu obohaceni, ospravedlněni a schopni kráčet po stezkách Páně.“
A proto „návrat domů“ – metanoia, změna smýšlení, začíná vyznáním vlastní slabosti. V liturgii západní mše svaté dokonce, aby otevření srdce více zasáhlo celý hmotný rozměr člověka, také konáme vnější gesto: třikrát klademe pravou ruku na srdce. A v tradičním, gregoriánském ritu dokonce - „orientálně“ - třikrát opakujeme: „mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa“.
První čtení a responsoriální žalm kladou důraz na téma modlitby, přičemž podtrhávají, že má u Božího srdce tím větší moc, čím více je ten, kdo se modlí, ve stavu nouze a zkroušenosti. „Modlitba chudého proniká oblaka,“ tvrdí Sirachovec; a žalmista dodává: „Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuje“.
Při mši svaté zaměřuje Církev naši pozornost především na Osobu Ježíše Krista, jenž se v Duchu svatém znovu – nekrvavě – obětuje Bohu Otci. Neodtrhává náš pohled od světa. Naše myšlenky, které bychom mohli na první podnět považovat za rušivé, mají umocnit náš vztah lásky, oddanosti našemu Pánu a Spasiteli. Takto, můžeme říci v hloubce vztahu k Trojjedinému Bohu: myslíme na mnohé naše bratry a sestry, „kteří se ocitli v obtížných situacích, někdy velmi tíživých jednak v materiální nouzi, jednak kvůli malomyslnosti a situaci napětí, někdy strachu.
Boží slovo nám dnes nabízí světlo útěšné naděje tam, kde prezentuje personifikovanou modlitbu, která „se nevzdálí, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivé a neobnoví právo“, říká dnešní čtení. Také toto pouto mezi modlitbou a spravedlností nám umožňuje se zamyslet nad mnoha situacemi ve světě… Volání chudého a utlačeného nachází bezprostřední ozvěnu u Boha, který zasahuje, aby dal východisko, aby opět ustanovil budoucnost svobody, horizont naděje.“
Nejprve, aby náš pohled na trpící a především naše modlitba za ně měla intenzitu našeho přátelství s Ježíšem, intenzitu lásky, je třeba položit ruku na vlastní srdce a říci to, co je otevře pro působení a „vyslání“ Jeho posilující útěchy trpícím.
Důvěru v blízkého Boha, který osvobozuje svoje přátele, dosvědčuje apoštol Pavel v dnešní epištole, vzaté z druhého listu Timoteovi. Pavel, který již vyhlíží blížící se konec pozemského života, podává bilanci: „Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval“. Pro každého z nás, drazí bratři v biskupské službě, je to následováníhodný vzor. Kéž nám božská Dobrota dá, abychom došli k podobnému zúčtování! „Pán „ pokračuje svatý Pavel „ stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli lidé ze všech národů“.
Tato slova nejsou pronesena s pýchou. Ač by svatý Pavel, kdyby žil podle těla, mohl o svých úspěších, i na úkor svých neúspěchů, vyprávět! Nenechá se svést satanem, učí jinak o zásluze před Bohem, než slyšíme slova obdobného horlivce – ovšem pro Zákon, nikoli pro Ježíše Krista – farizea:
Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: 'Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.'
Jak nám připomněl dnešní úryvek z evangelia, máme zapotřebí pokory, abychom uznali svá omezení, svá pochybení a opomenutí, abychom mohli opravdu tvořit „jedno srdce a jednu duši“.
Co vytvářelo onu tajemnou jednotu církevní obce jeruzalémské a dalších církevních pospolitostí, jak dosvědčují Skutky apoštolské a celá historie Církve až dodneška? - Oběť mše svaté, na jejímž počátku je postoj pokory ukazující na sebe a své chyby:
Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: 'Bože, bud' milostiv mně hříšnému.' 
"Církev existuje právě proto, aby hlásala evangelium, tj. aby kázala a učila, aby působila jako kanál, jímž proudí dar milosti, aby smiřovala hříšníky s Bohem, aby ustavičně prodlužovala a zvěčňovala Kristovu oběť ve mši svaté, v památce jeho smrti a slavného zmrtvýchvstání… je církev přítomna a jedná, aby přijala každého člověka a nabídla mu v Kristu plnost života. Jak napsal italsko-německý teolog Romano Guardini: „Realita ‚církve‘ v sobě zahrnuje celou plnost křesťanské existence, která se odvíjí v dějinách, neboť objímá plnost lidství, jež existuje ve vztahu k Bohu“.


(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na závěr synody pro Blízký východ, bazilika svatého Petra
a z jeho promluvy při Pozdravení andělském, nám. sv. Petra 24. 10. AD 2010.; zdroj: www.radiovatiana.cz
Evangelium nuntiandi, 14
P. Romano Guardini, Formazione liturgica, Brescia 2008, p. 106-107)
O. Vladimír Mikulica


MODLITBA


Jediný Spravedlivý,
jsi dárcem ospravedlnění,
Ježíši, kladoucí ruku na své Nejsvětější srdce,
na chrám svého těla, kterés nechal umučit pro naše viny,
proniknout ostnem smrti pro naše hříchy.
Od Letnic vedeš svou Církev,
aby si na počátku nejintenzivnějšího pohledu na Tebe a Tvé probodené srdce,
při každé mši svaté,
kladla ruku na své „srdce“,
jímž jsou trpící, nemocní, opuštění a umírající, a především vzdálení od Tebe,
hříšníci;
tím, že každý, kdo začíná slavit mešní oběť,
položí třikrát ruku na své vlastní srdce.
Má se po svatém přijímání Tvého těla a Tvé krve stát opět Tvým srdcem:
tak prorocky pokládá ruku na Tvé srdce, jemuž chce patřit:
Tvé lásce.
Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž na synodu pro Blízký východ
ukázal uprostřed bouří arabského podzimu
na zimu doutnajícího válečného konfliktu,
jenž se zrodí ze srdce každého člověka,
pokud ovšem od Tebe 

– a to se týká i slavnosti Svaté eucharistie - 

neodejde jako celník.
Celník se vrátil domů ospravedlněn,
ne však farizeus.
Neboť každý, kdo se povyšuje,
bude ponížen,
a kdo se ponižuje,
bude povýšen." 
Amen.

neděle 20. října 2019

KDE A KDY USLYŠÍM, CO MNĚ ŘÍKÁ TROJJEDINÝ BŮH?




V krásné literatuře, v próze, v poezii, v dramatech, ve všech uměleckých dílem, ve spisech filosofů může každý, kdo hledá Boží přítomnost, Boží cestu, kontakt s Bohem, nalézat první či vyšší stupně poznání, které dává věčný život.


Patrně bychom dokázali vyjmenovat vícero uměleckých děl, které nás přivedly k poznání Boha Stvořitele, pak také k poznání Ježíše Krista a k poznání Ducha Svatého, kterého zmrtvýchvstalý Ježíš dal od svého Otce o Letnicích.
Kde najdeme plné poznání – jak je to jen na této zemi možné – Trojjediného Boha?
Odpověď možná překvapí ty, kteří by posvátnou knihu položili jako základ svého poznávání Boha.
Nejde totiž – jak jsme v upadající evropské kultuře zvyklí – o osobní hledání Boha, ale o společné poznání, které se rovněž společně předává.
Apoštolové, ženy u hrobu, z nějž Ježíš Kristus třetího dne po svém umučení a smrti slavně vstal, učedníci, pak i mystikové, viděli, že se proroctví Ježíšovo o jeho smrti a zmrtvýchvstání splnilo. Duch Svatý je povolal, aby toto poznání – evangelium: radostné a sílu vzkříšení v sobě obsahující poznání – šířili svým nejbližším a od nich až na konec světa.
Jejich svědectví, jejich kázání, a pak i ta část, která z nich byla zapsána, jsou plným odkrytím pravdy o Trojjedinném Bohu - ústní tradice apoštolů a Písmo Svaté.



P. Vladimír Mikulica

LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Potemnělé, sychravé dny podzimu v měsíci  listopadu představují navenek "smrt stromů a rostlin": listo – pad. P...