sobota 17. listopadu 2018

Trest smrti



Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla



"Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář...", mnozí z nás patrně znají tato slova z písně známého zpěváka, který se ani za časů komunismu, pronásledování Církve, se svou katolickou vírou neskrýval. I v písni "Jó, to jsem ještě žilˇ, ji vyznává.

"Náš přeudatnej oddíl se v jatky proměnil": popisuje masakr na vojenském poli. Předtím se ovšem rozpoutalo ono "peklo". A k tomu v písni pan Jiří Suchý dodává: "...a Bůh si zakryl tvář!"

Tím vystihuje tajemství pekla na zemi i po smrti. Bůh nechce, aby hříšník zemřel. Bůh nechce ani smrt toho, kdo rozpoutal konflikt. Bůh nechce tím spíše smrt toho, kdo je napaden druhým, kdo trpí, Bůh nechce jeho smrt – i když je v této chvíli smrt pro vojína nečekaná: zasáhla jej kulka přímo do čela. A nyní – po smrti – zpívá, nikoli svou pohřební píseň, ale chvalozpěv již novozákonního qíná – starozákonního "evangelia" o příchodu Mesiáše.

Implicitně zpívá o naději, protože zpívá o Bohu, a Ten je právě po smrti poznáván: v Duchu Svatém, který zpytuje srdce pokřtěného.

V Ježíši Kristu, pro jedny je Pán, pro ty, kdo Jej jako Pána nepřijali, je soudcem, který svým hlasem zve ty, kdo konali dobro na vzkříšení k životu a ty, kdo konali zlo, na vzkříšení k soudu.

V Bohu Otci, který pro každého člověka připravil jeho příbytek v nebi...i když ve své prozřetelnosti věděl, kdo nepřijde, kdo bude zavržen. - To je na rozdíl od falešné nauky o predestinaci bratra Jehana Calvina, který v tomto ohledu ztotožnil Boha s ďáblem, pravá nauka o předurčení ke spáse či k zavržení.

V prvotní Církvi se neotevíraly brány katechumenátu pro některá povolání: pro herce, protože se často na prknech antických divadel, amfiteátrů obnažovali a souložili, či proto, že ve svých hrách propagovali sodomii (v katolické Církvi jako těžký hřích zakázanou). Právníkům, pokud v oněch dobách přijímali peníze jako úplatek a zaplacení deliktů, zločinů. Prostitutkám (a také v době rozkladu Římské říše hojným prostitutům), protože se dopouštěli a chtěli dopouštět těžkého hříchu – smilstva.

V onom "chtěli dopouštět" se zároveň skrývá nebezpečí zavržení: neochota litovat svého hříchu. Lítost a víra v Nejsvětější Trojici je potřebná pro spásu. Zde není výmluva – a ani osočení zde nesmí být – z neschopnosti "osobní", "biblické" víry; z nedostatku jistě povinné lásky k Bohu Otci, k Ježíši Kristu a k Duchu Svatému, jejíž absence vede věřícího k "dokonalé lítosti". Stačí ovšem tzv. lítost nedokonalá, můžeme ji nazvat "senekovskou" – stoickou či lítostí aktuálně nevěřícího: lítost, že nejednáme tak, jak je přikázáno v Desateru a v Přikázání lásky, v přikázání Církve,a zvláště v přikázání hlasu svědomí.

Po letošních "neoslavách" hrdinného činu Jana Opletala a dalších studentů dne 17. listopadu v roce 1939, následného uzavření českých vysokých škol německými okupanty a odvlečení studentů do určité formy koncentračních táborů v tzv. totálním nasazení, můžeme k profesím, které neměly přístup k přípravě na svatý křest, jenž vysvobozuje z pozemského i posmrtného pekla, či k odmítnutí svátostného rozhřešení a svatého přijímání (nebo dokonce povinnosti odejít spolu s katechumeny přede "mší svatou") můžeme připojit ještě profesi žurnalistů.

Nejedná se pouze o dva novináře, režiséra a kameramana, kteří se před Trojjediným Bohem a před českým a slovenským národem a lidem Konfederace provinili. - Zastupují další novináře – kéž by to nebyla většina – a mohou být častěji i korupčně přepláceni za účelem šíření pomluv a nactiutrhání, aby sloužili království lži a nenávisti na této zemi až k okamžiku smrti.

Takové sdělovací prostředky – i kdyby by v nich bylo deset spravedlivých – je třeba nazvat pravým jménem jako dezinformační. Již v tomto slově – "zcestná informace" je uložena jako dědičný hřích ona, kterou řekl had v Ráji prvním, kdo svobodně po jeho pokoušení zhřešili: "Budete jako Bůh"...a přitom Bůh chce, abychom byli Jeho věrným obrazem!

Lze se s nadějí domnívat, že většina těch, kdo se zabývají prací v médiích, sdělovacích prostředcích, jsou lidé ušlechtilí, šířící touhu po Království Trojjediného na této zemi. Mnozí z nich pracují zadarmo. Vezměme si kolik bloggerů, youtuberů, twitťáků, facebookmakerů, webmistrů případně pouhých adminů přičinlivě šíří svůj osobní, s pokorou přiznávaný nepatrný podíl, na službě pravdě a lásce v naší české kotlině!

K tomu můžeme přičíst "media", která jsou "cool", která mají i miliony českých či slovenských čtenářů nebo posluchačů; dělníci na jejích počítacích strojích jsou placeni, ale ne jidášskými stříbrňáky.

V reakci na zvrhlou žurnalistiku volají ti, kdo jsou před národem zodpovědní prosadit Desatero, Přikázání lásky, hlas svědomí, hlas světců a mystiků, jak by dnes mohl napsat filosof Platón - křesťanské právo šarija nad svými kolegy, kteří se těžce provinili proti normám lidskosti, humanismu, zaznívá sílící volání po novém kodexu žurnalisty, jak byl připraven již v devadesátých letech – a potlačen a nahrazen současným: děravým.

Jaké hlavní body by měl obsahovat?

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, nemá urážet – jak píše světec v jedné z novozákonních epištol, vládce, který nám byl Bohem dán: v případě České republiky především prezidenta a premiéra.

Světec píše, že naopak křesťané se podřizují každému zřízení jako od Boha danému – i když mohou snít o demokracii, monarchii, vládě pevné ruky či naopak - ti na cestě - po kapitalistické anarchii. O komunismu již není potřeba snít, jak řekl vtipně při výslechu na StB Otec Josef Zvěřina: ten v katolické Církvi máme už dva tisíce let v našich klášterech a monastýrech a naši odloučení bratři a sestry v monastýrech.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, má smýšlet pravdivě – hledat Boží království – a pravdivě se vyjadřovat.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, odmítá mzdu za svou práci, pokud by nabízené peníze byly korupční – úplatkem, a to se týká především mzdy za pomluvu, nactiutrhání a lež.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, nechává na sebe působit jedinou cenzuru: a to je cenzura při modlitbě před započatou prací žurnalisty: pak před prací, během ní a po ní nebude naše svědomí laxní, bloudící, úzkostlivé či dokonce ochotné slyšet "hlasy" – v tomto případě nikoli v psychické, ale v duchovní nemoci, jíž je naslouchání démonům chtivost slávy, kariéry, peněz, výhod nenávisti, závisti, smilstva etc. etc.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, vyznává víru ve svém povolání. To neznamená vnucování víry či neapoštolské chlubení se vírou "v sebe". Z modlitby před prací vyplývá, že píšeme o událostech politického, ekonomického, společenského dění v Duchu Božím, a pod zorným úhlem věčnosti. Samozřejmostí pak je uvážlivé, moudré zhodnocení situace a především ukázání směru, pokud se nejedná pouze tzv. nestrannou žurnalistiku, v níž je propagováno "odosobnění pisatele". Na ni se ovšem vztahují slova z Apokalypsy: "Nejsi horký ani studený...vyvrhnu tě ze svých úst".

Nadto i ve zprávě,v níž nezaujímáme navenek postoj, se duchovně náš postoj šíří. Proto je tolik potřebné pečovat o čistotu srdce, svědomí a myšlenek před počátkem a během psaného či mluveného projevu.

Samozřejmostí by mělo být – pokud je posvátné jméno Boží psáno, psát jej s úctou s velkým písmenem.

To se týká první části Ježíšova přikázání lásky v žurnalistice.

Ke druhé části:

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, se s úctou vyjadřuje o každém bližním, ať s ním souhlasí či nikoli. Zásadně nepoužívá vulgární slova (Doporučená četba Chata v Jezerní kotlině a podobné knihy). A to i v citaci.

Ctí práva a povinnosti bližního, duchovní, společenské, osobní. Ctí jeho soukromí a názory – hledání cesty Ducha Trojjediného Boha.
Proto ctí jeho psaná a mluvená slova: nechává je zaznít "bez cenzury", tak aby vyniklo jeho hledání Boha a aby i osoba nepřítele vedla k úctě vůči němu jeho další nepřátele.

Trojcestí vede od Desatera, Přikázání lásky, přikázání církevních a od slov katolických světců a mystiků:

Jedna cesta do nebe – v případě novinářů po ní bezesporu jdou novináři- mučedníci pro Ježíše a Jeho Církev, pak ti, kdo ve svém povolání žijí svatým životem a podle toho samozřejmě i působí ve své profesi.

Cesta do očistce, jak jej vidíme například v dílech Mistra Hieronyma Bosche. Každý trpí tím, čím na zemi hřešil – a zemřel ve svých hříších.

Do pekla: kdo hřešil proti Duchu Svatému. V nebezpečí tedy je ten, kdo šířil smýšlením, vyjadřováním, skutky nenávist, vědomě a chtěně šel proti Ježíšovu přikázání lásky, se rozhodl žít pro nenávist nyní i po smrti. A to je hrozný druh, věčná smrt nesmrtelné lidské duše a příprava ke zmrtvýchvstání těla k hanbě.

Když se někteří – a pro křesťana je to hřích – dožadují ve svých nenávistných komentářích k působení dvou nešťastných českých novinářů letošního neslavného 17. listopadu jejich smrti, mají vlastně část pravdy. Oběma - jako každému z nás, kdo by šel cestou nenávisti vědomě naprosto vytěsňující dar konverze k Lásce - hrozí trest smrti, který ani papež nemůže "omilostnit", "amnestovat", "zrušit": trest smrti po smrti – peklo.

A "hříšníkům", které oni pomlouvají – v tomto případu našemu panu premiérovi – pro zde statečně přijaté očišťování se nabízí případné zkrácení očistce po smrti na cestě do nebe a jako nepatrná pozemská odměna patrně slavné znovuzvolení.




Otec Oldřich




Pomlouvač





I když si často můžeme říkat – zvláště v tomto „dušičkovém měsíci“, kdy putujeme na naše hřbitovy, k hrobům svých nejbližších - „na nebe asi nemám, asi chvilku v očistci...“, a přitom se nám mohou vybavovat okamžiky očisty na této zemi, které jsme nezvládli, kdy jsme se očišťovat od zla nenechali, anebo dokonce přispívali svým hříšným postojem k očistě, utrpení druhých nebo – u těch, kdo věří v Boha – sevřelo srdce to, že tento náš skutek, myšlenka, slovo ublížil Jemu – a to nikoli k Jeho, ale k naší očistě; pak jsme navenek jakoby klidní: „očistec...nebo snad nebe po smrti...“.

Toto „klidné“ můžeme však nazvat i „tichem před bouří“: jsou totiž chvíle, kdy si i ten, kdo proklamuje svůj ateismus, velmi silně uvědomí, že okolo něj i v něm jsou jakoby najednou probuzeny síly, které zcela jasně – a dobře- vnímá jako zlé, destruktivní, svádějící, lstivé, usilující zničit nejen jeho vztahy, i nepřiznaný vztah k Trojjedinému Bohu, k bližním, ke své duši a tělu, zničit úspěšné dílo, schopnost, psychiku...- velmi bytostně si uvědomíme v té chvílí: „Zlo existuje!“

Dokonce mnozí z nás znají patrně oněn „studený“ pocit, chlad blížícího se hříchu. I v jedné z křesťanských kytarových písní zpíváme, že „hřích zebe“.

Možná někteří i zakusili hlubší pocit, vnímání přítomnosti ducha zla. Někdy i zcela fyzicky se nás může dotknout jeho blízkost, přesněji řečeno blížení se. Proto zkušení učitelé duchovního života doporučují v této chvíli ono Ježíšovo: „odstup!“ Pro pokřtěného katolického křesťana, který věří v moc Ježíšovu zaslouženou prolitím Jeho krve za naše hříchy na Golgotě, je toto slovo imperativem, který přesahuje lidský příkaz, je imperativem Ježíšovým v nás, příkazem Jeho Ducha. Nemusíme se bát. Jsme v bezpečí.

Z tohoto ovšem vyplývá, že v bezpečí v takových či podobných chvílích naprosto není ten, kdo by nebyl pokřtěný, zaštítěný mocí Ducha Ježíšova a Otcova. Nebo ten, kdo by neznal, jaké duchovní zbraně má ve svém rovněž duchovním muničním skladu. A to se můžeme obávat, že není málo těch, kdo postrádali a postrádají duchovní kněžské vedení. Proč kněžské? Protože jen platně vysvěcený kněz katolické či odloučení Církve (s apoštolskou posloupností – s posloupností Ducha Svatého) může být prostředníkem a hlavně vůdcem v rovině, která přesahuje pouhé „skutkaření“, jak by mohli právem říci odloučení bratři z protestantských církevních společenství či pouhé kázání o ospravedlnění, jak by zase mohli říci oproti tomu věřící katoličtí křesťané: věřící v moc Trojjediného Boha nad satanem, nad jeho mocí, která se v dané aktuální chvíle projevuje, zbraněmi v moci Ducha Božího.

Často vysmívaný termín „samospasitelná“, užívaný jedním z Koncilů o plnosti víry v katolické Církvi v takovéto chvíli vede ke zvážnění: Skutečně Církev se svými sedmerými svátostmi a svátostinami je plnou a nejosvědčenější „výbavou“ pro chvilky reálného duchovního boje o duši člověka mezi Trojjediným Bohem a satanem. Ten by se naproti tomu jakémukoli „duchovnímu doprovázení“ opět právem – pro jeho neúčinnost - vysmíval.

Vedení je možné a nutné pro duchovní boj. Bez vedení v bitvě – po zabití vojevůdce - jak často čteme v Písmu Svatém, boj končil: bojovníci se rozešli do svých domovů.

A v tuto chvíli nastává důležitá otázka: do jakého domova, případně do jakého zajetí odchází člověk, který jednou, vícekrát či v poslední chvíli smrtelných křečí prohrál boj o svou duši?

Nepřátelé – padlí andělé, démoni – se vracejí „do svých domovů“, pokud tak vůbec lze nazvat místo, kde místo lásky je stálá nenávist, tedy opak domova.

Duše, které podlehly se vracejí do jejich dobytého území, ve chvíli smrti do zavržení.

Líbivé „renesanční“ fráze o tom, že peklo je prázdné, že neexistuje nebo že je dočasné, je ovocem opuštění reality duchovního a tím i přirozeného života.

Pravidelně se tyto postoje ve veřejných proklamacích objevovaly a objevují (a budou objevovat) ve společnosti, která již není schopna unést svůj hřích. Ve společnosti zbavené
kontaktu s Nejvyšším; kdy v duši – třebas bychom se tisíckrát přesvědčovali, že v nás a skrze nás mluví a působí Duch Svatý – již nastolil vládu duch konzumního náboženství, zpočátku duch lidský, humánní, který ovšem záhy je schopen cenzurovat, umlčovat pod štítem tolerance druhé, a později pro své nepřátele stavět koncentrační tábory a připravovat gilotiny.

Víra posiluje člověka, připravuje jej do duchovních bojů a dává mu v nich vítězit.

Otec západního mnisštví a učitel duchovního života, svatý Benedikt z Nursie, píše v Řeholi, která je připisována jeho učitelskému působení a je věrným příkladem duchovního vedení duší ke spáse:

První stupeň pokory tedy spočívá v tom,
že si mnich stále staví před oči Boží bázeň,
že si dá pozor, aby na Boha nikdy nezapomněl
a stále má na paměti Boží přikázání.
Ve svém srdci stále přemítá o tom,
že v pekle budou za hříchy hořet všichni,
kdo Bohem pohrdají,
a že pro ty, kdo se Boha bojí,
je připraven věčný život.

V každé chvíli se střeží hříchů
a špatností myšlenek, jazyka, rukou, nohou nebo svévole,
ale i žádostí těla.
Je si vědom, že Bůh se s nebe na člověka stále dívá,
božský zrak na každém místě vidí jeho skutky
a andělé je stále Bohu oznamují.“

(Řehole VII./ 10.- 13.)
O. Michael


Viatikum¨


znamená česky pokrm na cestu. Myslí se cesta na věčnost.
K tomuto pokrmu patří trojí svátost: svátost smíření, pokud je možné ji udělit či přijmout, svátost pomazání nemocných, v tomto případě skutečně, jak je tradičně nazývána, poslední pomazání, a přijetí těla či krve Ježíše Krista.

Cestou, o níž jde, ke přitom v úplném smyslu slova náš Pán Ježíš, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život“.


Cesta je trojí setkání s Ním v této chvíli ve svátostech, Pravda je nyní možnost odřeknout se lži. A Život je prvotina vzkříšení, přijetí Jej, který umíral, zemřel a vstal z mrtvých.





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Viatikum je pokrm na cestu, Duchovní pokrm pod způsobami chleba a vína, které je obojí proměněno v tělo a krev Ježíšovu.

Ve své encyklice Sacramentum caritatis  píše Svatý otec Benedikt XVI. o pomoci Ježíše v síle Ducha Svatého každému z nás, který bude umírat:

Ježíš nevyslal své učedníky jen uzdravovat nemocné, nýbrž pro ně ustanovil specifickou svátost[66]Jakubův list nám dosvědčuje, že toto svátostné gesto existovalo už v první katolické obci. Jestliže eucharistie ukazuje, jak bylo Kristovo utrpení a smrt přeměněno v lásku, tak pomazání nemocných spojuje trpícího s obětí, kterou přinesl Kristus za spásu všech, aby se tak i on mohl podílet na tajemství společenství svatých a spáse světa. Spojení těchto svátostí se navíc zjevně ukazuje při zhoršení nemoci: "Těm, kteří opouštějí tento život, Církev nabízí vedle pomazání nemocných také Eucharistii jako viatikum"[67]. Na cestě domů k Otci se přijetí těla a krve Krista ukazuje jako semeno věčného života a síla vzkříšení: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den". Protože viatikum otevírá nemocnému plnost velikonočního tajemství, musí být zajištěno, aby je nemocný dostal[68]. Pozornost a pastorální péče, jež jsou nemocnému poskytovány, jistě přinášejí duchovní zisk celému společenství. Vždyť všechno, co jsme udělali pro jednoho z nejmenších, udělali jsme pro samotného Ježíše.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

    2. listopad
Památka všech věrných zemřelých

V mešním textu  Třetí mše svaté za zemřelé, která se slaví o Památce všech věrných zemřelých, čteme v  Epištole ze Zjevení sv. Jana, slova, jimiž prorok – apokalyptik svatý Jan blahoslaví mrtvé, kteří v Pánu umírají, ano, „ať odpočinou od svých námah, neboť jejich skutky jdou s nimi“. 
Odkazuje těmito slovy na Poslední soud, kdy každý bude nést ovoce toho, co konal za svého pozemského života.

Evangelium připomíná příslib Páně z velké eucharistické řeči  „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ Věčný život v blaženosti je podmíněn přijímáním těla a krve Ježíše Krista na této zemi. Proč? - Při svatém přijímání dostáváme největší podíl na vzkříšení. Kdo chodí co nejčastěji j svatému přijímání, vybral si ten nejlepší bankovní ústav, který přináší zisk věčné blaženosti. Implicitně čteme v těchto slovech i výzvu k přijetí viatika ve chvíli našeho umírání.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

33.neděle v mezidobí

Kniha proroka Daniela bývá nazývána proroctví, ve své první části, a apokalypsou ve své části druhé. Boží slovo, které bychom snad chtěli dělit podle literárních útvarů v sobě ovšem spojuje - ve svých vrstvách, které odpovídají tajemství stvoření stejně jako lidské duši - daleko bohatší literární poklad: Samotné slovo, literu, jímž je slovo Ježíšova a Otcova Ducha.

V tomto pohledu pochopíme v úryvku z knihy proroka Daniela knížectví svatého Michaela archanděla, které není duchovní paralelní strukturou pozemských knížectví, státních celků, ale jejich hlubší vrstvou, realitou, kterou mohou jednotlivé státní celky a národy prostřednictvím svých představitelů odmítnout nebo přijmout.

   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

Radost duše, srdce, přebývání těla v bezpečí – o tom zpívá svatý Žalmista jako prorok i jako ten, jemuž je Trojjediným Bohem dáno odhalit tajemství Ježíšova vzkříšení a jeho přijetí ve křtu a dalších svátostech Církve.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. 

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.

Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.

Ve čtení z listu Židům slyšíme o oběti, kterou náš Spasitel Ježíše otevřel nebeskou svatyni pro nás pro všechny, kdo tuto Jeho oběť konají a její ovoce přijímají, jak nás On sám vyzval:
"To konejte na mou památku!"

   Každý jiný kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

Při Posledním soudu pominou nebe a země tak, jak jsme si je zvykli znát, zkoumat a jsme navyklí přijímat z jejich darů. Den hrůzy, vnější katastrofa z pohledu člověka, jehož život je zaměřen jen na materiální věci, jak si je navykl používat a zneužívat, může být poslední šancí k očistě, ke katarzi, kterou ovšem ve svatém Přijímání, ve mši svaté, můžeme jako oněch pět prozíravých panen slavit, a přitom být připravování beze strachu prožít poslední den a noc na této zemi, jak je známe.

Ježíš, náš Pán, už na této zemi vedl, vyučoval a varoval, aby pozval každého do společenství Církve, kde zvěstujeme smrt a vzkříšení Ježíšovo, jak čteme dnes v úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka, v Ježíšově apokalyptické řeči:

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec." 




(Z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Sacramentum caritatis, art. 22/II.; ; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7651;


[66] Srov.Katechismus katolické Církve , 1499-1533
[67] Ibid. 1524
[68] Srov. Propositio 44.


Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Rozpoutalo se peklo,
a Ty sis, Ježíši, nejvíce pomlouvaný,
políčkovaný pohanskými žoldáky a výsměchem věřících židů,
nemohl zakrýt tvář:
měl jsi spoutané ruce
anebo později přibité na kříži.
Poddal ses vůli svého Otce,
který si ve chvíli Tvého utrpení a smrti
- stejně jako ve chvíli, kdy Tě vedeme na smrt,
když podléháme v pokušení,
do něhož nás "zlý duch od Hospodina" uvedl -
naopak zakryl svou Tvář:
Tebe vydal, abys ji i celé tělo a dokonce celou duši
měl odkrytou
- vždyť voláš pro spásu všech věřících a zvláště "ateistů":
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"
Tak vidíme na romantických obrázcích
i svého anděla strážného,
jak si zakrývá tvář,
když hřešíme
- a můžeme i slyšet jeho nářek,
když na trojcestí
- do nebe, očistce, do pekla -
jen pohybem mysli naznačíme,
že bychom chtěli chvíli setrvat v nenávisti:
a tak se začali odsuzovat k trestu smrti,
který ve chvíli našeho umírání
začne vykonávat satan,
odpůrce Tvého smířeni v Tváři,
jíž je Církev.
Amen.






sobota 10. listopadu 2018

Očistec





Víra v očistec a nauka o očistci odkrývá tajemství spásy a Božího milosrdenství.
Díky Dante Alighierovi a Hieronymu Boschovi se rozvinula na pozadí nauky o peklu, o zatracení duše a těla člověka. Proto odmítnutí očistce, popírání jeho existence u protestantských reformátorů nevychází jen z psychologických osobních příčin, ale je v tomto odmítnutí skryto budoucí – v období, které následovalo po vrcholu reformace a trvá až do dneška – odmítnutí i nauky o existenci pekla.

Ježíš, zachránce každého člověka, který jej přijme jako svého spasitele, vypovídá jak o satanu, o pekle, tak i o očistci celým zaměřením svého poslaní na této zemi.

Jeho slova k "věřícím židům" v městečku jeho dětství, v Nazaretě, jeho slova ke galilejským městům, nakonec i jeho slova o posmrtném údělu Sodomy a Gomory nám mohou být pomocníky při prvním zamyšlení. A Ježíšův vztah k nemocným – přichází uzdravit ty, kdo k němu s vírou v Něj a s prosbou přicházejí - nás vede k pochopení tajemství očistce dále. Až k textům, které v Církvi reprezentují tuto nauku: Jeden z nich je: "Neodejdeš z tohoto vězení, dokud nezaplatíš do posledního halíře...".

Mezi dobou Ježíšova veřejného působení na této zemi až do Jeho pašijového týdne a zmrtvýchvstání, a mezi dobou rané Církve, není rozdílu v nauce o očistci.

Hluboká víra ve vzkříšení Ježíšovo – a ve vzkříšení křesťanů, nositelů Jeho Ducha -
se odráží v radostné naději na zmrtvýchvstání. Tak můžeme číst v římských katakombách nápisy, které nás od alégorického, pohanského vyznání víry či prosby o modlitbu vedou k symbolu katolické víry a rovněž i k prosbám o modlitby.

A při přehlédnutí vyznávání víry v očistec a modliteb ke svatým či k Ježíši Kristu v průběhu staletí, tisíciletí života Církve na této zemi, můžeme poznávat, že vyrovnaný vztah mezi vyznáním víry: "Náš bratr, naše sestra je u Pána" – či: "Modleme se za našeho bratra, za naši sestru, kteří zemřeli..." je tím, co vede k vyrovnanosti vztahu v nauce o nebi, očistci a pekle, a to je aktuální živá víra církevních společenství dané doby.

O. Michael





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Nauku o očistci zmiňuje ve své encyklice Spe salvi Svatý otec Benedikt XVI.:

Ježíš v podobenství o boháčovi a chudém Lazarovi představil pro naši výstrahu obraz takovéto duše zdevastované arogancí a blahobytem, která sama o sobě vytvořila nepřekročitelnou propast mezi ním a chudým: propast uzavřenosti v materiálních rozkoších, propast opomíjení druhého, neschopnosti milovat, jež se nyní mění na palčivou a neutišitelnou žízeň. Musíme zde zdůraznit, že Ježíš v tomto podobenství nemluví o definitivním údělu po univerzálním Soudu, ale přebírá koncepci, která se vyskytuje mimo jiné ve starověkém judaismu, tj. přechodnou situaci mezi smrtí a vzkříšením, situaci, v níž ještě není vynesen poslední rozsudek.

45. Tato staro-židovská idea přechodného stavu obsahuje mínění, že duše se nenacházejí jednoduše v jakési provizorní vazbě, ale nesou již trest, jak ukazuje podobenství o boháčovi, anebo se již těší provizorní podobě blaženosti. A nakonec nechybí myšlenka, že v tomto stavu existuje možná i očišťování a uzdravení, které činí duši zralou pro společenství s Bohem. Prvotní Církev převzala tyto koncepce, z nichž se pak v západní Církvi postupně vyvinula nauka o očistci. Není třeba zde zkoumat komplikované historické stezky tohoto vývoje. Ptejme se však o co tu skutečně jde. Smrtí se životní volba člověka stává definitivní a tento jeho život stane před Soudcem. Jeho volba, která dostávala podobu během celého jeho života, může mít různou povahu. Mohou být osoby, které v sobě samých naprosto zničili touhu po pravdě a ochotu k lásce. Osoby, v nichž se všechno stalo lží; osoby, které žili nenávistí a pošlapali lásku v sobě samých. Tato vyhlídka je otřesná, ale v některých postavách našich dějin lze úděsným způsobem tyto rysy rozpoznat. Takovýmto jedincům by už nebylo pomoci a destrukce dobra se stala nevyhnutelnou. To je označeno slovem inferno.[37] Z druhé strany mohou být osoby průzračné, které se nechaly cele proniknout Bohem a v důsledku toho jsou zcela otevřeny pro druhé; osoby, jejichž společenství s Bohem orientuje již nyní celé jejich bytí a jejich putování vede pouze k dovršení toho, čím už jsou.[38]

46. Podle našich zkušeností však ani jeden, ani druhý není normálním případem lidské existence. Ve velké většině lidí - můžeme předpokládat - zůstává v hloubi jejich bytosti přítomna poslední niterná otevřenost pro pravdu, lásku a Boha. V konkrétních životních volbách je však pokrývána stále novými kompromisy se zlem, mnoho špíny zakrývá průzračnost, po níž zůstává vyprahlost a která stále znovu vychází z celé té nízkosti na povrch a zůstává v duši přítomna. Co se stane s podobnými jedinci, až se objeví před Soudcem? Stanou se snad všechny špinavosti, které se nahromadily v jejich životě, najednou bezvýznamné? Anebo co jiného se stane? Svatý Pavel nám v Prvním listě Korinťanům podává pojetí Božího soudu nad člověkem podle jeho stavu. Činí tak za pomoci obrazů, které chtějí určitým způsobem vyjádřit neviditelné. Tyto obrazy nemůžeme převést na pojmy, protože jednoduše nemůže pohlédnout do světa za smrtí, ani nemáme žádnou jeho zkušenost. Apoštol Pavel předně říká o křesťanské existenci to, že je postavena na společném základě: Ježíši Kristu. Tento základ trvá. Pokud jsme zůstali pevně stát na tomto základě a vybudovali na něm svůj život, víme, že tento základ nám nemůže být vzat ani smrtí. Potom svatý Pavel pokračuje: "Ale když někdo dále staví na tom základě (a přidává) zlato, stříbro, drahé kameny - (nebo) dříví, seno, slámu, bude u každého jasné, co je to za dílo. Onen den to ukáže, protože se zjeví v ohni, a právě oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když něčí dílo, které tak nadstavil, přetrvá, dostane svou odměnu, Když však někomu jeho dílo shoří, utrpí sice škodu, ale sám se zachrání, ovšem tak, jako (kdyby vyběhl) z ohně". V tomto smyslu se v každém případě stává zřejmým, že spása lidí může mít různé formy, že některé stavby mohou shořet až do základů; že ke spáse je třeba projít v první osobě "ohněm", aby bylo možné stát se schopným Boha a moci zaujmout místo u stolu na věčné svatební hostině.

47. Někteří současní teologové jsou toho mínění, že oheň, který hoří a zároveň zachraňuje je samotný Kristus, Soudce a Spasitel. Setkání s Ním je rozhodujícím aktem Soudu. Před jeho pohledem se ukáže každá faleš. Setkání s Ním, nás spálí, promění a osvobodí, abychom se stali opravdu sebou samými. Věci zbudované během života se pak mohou jevit jako suchá sláma, prázdné chlubení a zmizet. Avšak v bolesti tohoto setkání, ve kterém se nám vše nečisté a nezdravé z našeho bytí stane zjevným, spočívá spása. Jeho pohled, dotek jeho srdce nás uzdraví skrze proměnu zajisté bolestnou "jako v ohni". Avšak přesto je to bolest blažená, ve které nás svatá moc jeho lásky pronikne jako oheň a umožní nám nakonec být naprosto námi samotnými a tím naprosto Božími. Tak se stává zřejmým i pronikání spravedlnosti a milosti: náš způsob života není irelevantní, ale naše špína nás neposkvrňuje na věky, jsme-li alespoň nasměrováni ke Kristu, k pravdě a k lásce. Konec konců tato špína již shořela v Kristově Umučení. Ve chvíli Soudu zakusíme a přijmeme tuto převahu jeho lásky nad vším zlem ve světě i v nás. Bolest lásky stane se naší spásou a naší radostí. Je jasné, že "trvání" tohoto hoření, které proměňuje, nemůžeme sčítat chronometrickými mírami tohoto světa. Proměňující "chvíle" tohoto setkání se vymyká pozemskému sledu času. Je časem srdce, časem "přechodu" ke společenství s Bohem v Kristově Těle.[39] Boží Soud je naděje jednak proto, že je spravedlností, jednak proto, že je milostí. Kdyby byl pouze milostí, která učiní irelevantním všechno, co je pozemské, zůstal by nám Bůh dlužen odpověď na otázku po spravedlnosti, otázku, která je pro nás rozhodující tváří v tvář dějinám i samotnému Bohu. Kdyby byl pouhou spravedlností, mohl by být nakonec pro nás všechny jenom důvodem strachu. Vtělení Boha v Kristu spojilo natolik jedno s druhým " soud i milost " že spravedlnost je stanovena pevně: všichni očekáváme naši spásu "s bázní a třesením". Naproti tomu milost umožňuje nám všem doufat a jít plni důvěry vstříc Soudci, kterého známe jako našeho "přímluvce"advocatus, parakletos.

48. Jeden motiv zde musí být ještě zmíněn, protože je důležitý při uplatňování křesťanské naděje. Ve starověkém judaismu existuje myšlenka, že lze přijít na pomoc také zesnulým v jejich přechodném stadiu pomocí modlitby (srov. např. svědectví v 2. knize Makabejské v 1. století před Kristem). Odpovídající praxe byla přijata křesťany s velkou přirozeností a je společná východní i západní Církvi.Východ nezná očistné a odčiňující utrpení duší na onom světě, ale zná různé stupně blaženosti nebo také utrpení přechodného stavu. Duším zesnulých může být poskytnuto "občerstvení a posilnění" prostřednictvím svaté Eucharistie, modlitby a almužny. Fakt, že láska může dosáhnout až na onen svět, že je možné vzájemné obdarování a přijetí, kterými zůstáváme spojeni jedni s druhými citovým poutem i přes hranici smrti, bylo základním přesvědčením křesťanství během všech staletí a představuje dodnes útěšnou zkušenost. Kdo by nezakusil potřebu dát svým drahým, kteří jsou již na onom světě, znamení dobroty, vděčnosti nebo žádosti o odpuštění? Bylo by možné se nyní tázat dále: je-li "očistec" pouze očištění ohněm v setkání s Pánem, Soudcem a Spasitelem, jak může potom ještě zasáhnout třetí osoba, byť výjimečně blízká? Klademe-li podobnou otázku, měli bychom si uvědomit, že člověk není monáda uzavřená sama do sebe. Naše existence jsou v hlubokém společenství mezi sebou a prostřednictvím mnohotvárných interakcí jsou jedna s druhou spojeny. Nikdo nežije sám. Nikdo nehřeší sám. Nikdo není spasen sám. Do mého života neustále vstupuje život těch druhých: ve zlém i v dobrém. Má přímluva za druhého tak není věcí jemu cizí, nějakou vnější věcí ani po smrti. V této propojenosti bytí může moje poděkování jemu, moje modlitba za něho, znamenat malou část jeho očištění. A není třeba převádět pozemský čas na čas Boží: ve společenství duší je překonáván čas pouze pozemský. Nikdy není příliš pozdě pro dotek srdce druhého, ani to nikdy není zbytečné. Tím se vyjasňuje další důležitý prvek pojmu křesťanské naděje. Naše naděje je vždycky podstatně také nadějí pro druhé a pouze takto je opravdu nadějí také pro mne.[40] Jako křesťané bychom se neměli nikdy ptát jenom na to, jak mohu být spasen? Měli bychom se také ptát, co mohu učinit, aby byli spaseni druzí a aby také druhým vyšla hvězda naděje. Potom budu moci udělat maximum také pro svou osobní spásu.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

    2. listopad
Památka všech věrných zemřelých

V mešním textu druhé mše svaté za zemřelé, která se slaví o Památce všech věrných zemřelých, čteme v  Epištole z Druhé knihy Makabejské o příkladu Judy Makabejského. Po boji odhalil u svých soukmenovců, věřících, důkazy o nejtěžším hříchu, modlářství, jehož se před bojem – i během boje – dopustili. To jej nevede ani k zatracení svých spolubojovníků do pekla, ani k humanistickému zastírání tohoto hříchu a k tvrzení, že „přesto budou v nebi“, ale k oběti a modlitbě za zemřelé.

A sám svatopisec jej chválí, že se takto angažoval v oběti a modlitbě za mrtvé, kteří jsou pro své hříchy v očistci.

Evangelium podle sepsání svatého Jana obsahuje podobnou útěchu z úst samotného Ježíše, Pána nad smrtí, Spasitele: Otec ho poslal, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný, a aby se mu dostalo vzkříšení v Poslední den.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

32.neděle v mezidobí

Trojjediný Bůh působí mocné činy prostřednictvím proroka Eliáše, jak čteme v první knihy Královské. i na pohanském území, na území, z něhož pochází manželka bezbožného krále Achaba, která je příčinou prorokova exilu na fénickém pobřeží.

Současně jsou zázračné činy proroka výzvou k obrácení – Achaba, Jezabely i ostatních, jako tomu bylo při duchovním souboji na Karmelu, tak i nyní – cestou k zavčasnému odpykávání si trestů za hříchy; za hříchy, které každému v Něj věřícímu spravedlivému přichází náš Pán odpustit.

   Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle - jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: "Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil." Když mu pro ni šla, zavolal za ní: "Vezmi s sebou také kousek chleba!"
   Ona odpověděla: "Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřem."
   Eliáš jí řekl: "Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu.
   Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!"
   Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.



Podporuje sirotka i vdovu, tak volá svatý žalmista své vyznání víry a lásky v Boží milosrdenství. Použil si k tomu v případě vdovy ze Sarepty v Sidónsku, jak jsme četli, svatého Eliáše. On takto zvěstoval příchod království Mesiáše – Krista Ježíše.

Cestu, na níž se pozemský očistec, jaký prožívala ona vdova se svým synem, má změnit v radost Církve vítězné. Ve chvalozpěv duše a společný chvalozpěv duší v Církvi:

Duše má, chval Hospodina!

Hospodin zachovává věrnost navěky, zjednává právo utlačeným, dává chléb lačným. Hospodin vysvobozuje vězně.

Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, Hospodin miluje spravedlivé, Hospodin chrání přistěhovalce.

Hospodin podporuje sirotka a vdovu, ale mate cestu bezbožníků. Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sióne, po všechna pokolení. 


Mezi modlitbou za mrtvé a vzýváním mrtvých je "tenký led". První je vyznáním víry v Boží milosrdenství, druhé je těžkým hříchem proti Němu.

Vítězným průlomem do starozákonní a pohanské nejistoty byla smrt, oběť Ježíše Krista na kříži a Jeho zmrtvýchvstání třetího dne:

Od chvíle setkání se zmrtvýchvstalým se apoštolové a učedníci modlí zcela veřejně – jak to bylo vzhledem k pronásledování možné – k zemřelému a zmrtvýchvstalému Ježíšovi!
Končí starozákonní velekněžství. Začíná kněžství Ježíše Velekněze, modlícího se za zemřelé, jak dosvědčují evangelisté v několika vyprávěních. I ta nám ozřejmuje homilie z listu Židům:

   Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích.
   A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé - ne už pro hříchy - ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.
Náš Vykupitel Ježíš v úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka varuje před učiteli Zákona, před vzdělanci v religionistice a Starém zákoně, a přitom neschopnými Jej jako Božího Syna přijmout, uvěřit v Něj.

Ti se svou nevěrou ve zmrtvýchvstání našeho Pána stanou nakonec otci popíračů tajemství víry, mezi něž patří i nauka o očistci.

Ježíš učil zástupy:
   "Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagógách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud."
   Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů.
   Zavolal své učedníky a řekl jim: "Amen, pravím vám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí." 




(Z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. SPE SALVI I; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=8768;

[37] Srov. Katechismus katolické Církve, č.1033-1037.
[38] Srov. ibid. č.1023-1029.
[39] Srov. Katechismus katolické Církve, č.1030-1032.
[40] Srov. Katechismus katolické Církve, č. 1032.)
Hieronymus Bosch - Pokušení svatého Antonína, detail

Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
.
"Mrtví, a ti, kdo jsou v hrobech,"
řekl jsi před dvěma tisíci lety svým učedníkům,
Ježíši, přemožiteli smrti,
"uslyší můj hlas...a vyjdou!"
Tvůj hlas bude cestou, tříbením, rozlišením a soudem:
"Ti, co konali dobro vyjdou na vzkříšení k životu.
a ti, co konali zlo na vzkříšení – k soudu."
Dnes, kdy mohu třikrát prožít chvíli, kdy Tvůj hlas slyším
v Církvi, ve Tvém Slově, v této nejsvětější chvíli Tvého přijetí,
mohu vstoupit do všední reality:
vyjít z kostela na hřbitov:
všechno tu nyní dýchá opakem slavnostnosti.
Zvláště na hřbitově, kde se nikdo nahlas nemodlí,
nezpívá chvalozpěvy o Tvém zmrtvýchvstání,
neraduje se v předstupni oné radosti, úžasu i zděšení,
které pro v Tebe věřící či nevěřící zavládly poté,
kdy jsi vzkřísil svého přítele Lazara.
Ti, kteří Tě v jásajícím zástupu potom doprovázeli do Jeruzaléma
a volali Ti jako Králi nebe a země "Hosanna",
byli již naplňováni budoucí plnou radostí z Tvého zmrtvýchvstání:
byli svědky a vyznavači zmrtvýchvstání Lazarova.
Takto mám dnes po Svatém přijímání vstupovat na hřbitov,
kde se budu modlit za zemřelé bratry a sestry
a vzývat svaté bratry a sestry v nebi:
s vírou, že poslední slyšení Tvého hlasu na této zemi
- v hrobech -
bude součtem, summou – vrcholem a shrnutím všech okamžiků,
kdy jsem slyšel Tvůj hlas nyní, na pozemské pouti,
a stane se pro mne průlomem ze všednosti a smutku slz,
které jsi i ty proléval nad svým přítelem Lazarem,
k věčné radosti, chvalozpěvu,
jejž mohu nyní u hrobu a u hlavního kříže na hřbitově vyzpívat.
Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...