pátek 5. srpna 2022

19. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO




Tvou smrt zvěstujeme, Tvé vzkříšení vyznáváme…



Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. 
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. 


Uprostřed liturgického období nedělí – a doby – po Seslání Ducha svatého, nás biblické mešní texty na základě Horského kázání Ježíšova proneseného v evangeliu svatého Lukáše na Velké cestě Ježíšově uvádějí k jeho obětní smrti a k jeho zmrtvýchvstání v Jeruzalémě, do všedních situací každého dne, které máme spolu s katechumeny hodnotit právě ve světle Ducha svatého, a tak i jednat v duchu „svatosti všedního dne“.

Ve čtení z evangelia této neděle pokračuje Ježíšova řeč k učedníkům o hodnotě lidské osoby v Božích očích a neužitečnosti pozemských starostí,“ popisuje událost v dnešním evangeliu Svatý otec Benedikt XVI. „Nejde o chvalořeč na nezúčastněnost. Nasloucháme-li ubezpečujícímu Ježíšovu pozvání „Neboj se malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království“, naše srdce se otevírá k nové naději, která osvěžuje a oživuje konkrétní život: máme jistotu, že „evangelium není jen pouhým sdělením čehosi, co je možné se dozvědět, ale jde o sdělení, které účinně působí, vytváří skutečnosti a mění život. Temná vrata času, budoucnosti, byla otevřena dokořán. Kdo má naději, žije jinak; byl mu totiž darován nový život.“

Dynamika, změny, které v srdci člověka a společnosti působí Duch svatý při přijetí evangelia, při přijetí víry ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista jsou základem vztahu víry a naděje, jak ji popisuje v dějinách spásy homiletik Listu Židům. Své vyprávění proto uvozuje:

Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. 

Nad tímto úryvkem ukazuje jednu z nemocí naší současné kultury, rozpor mezi individualismem a společenstvím, papež Benedikt XVI. ve své encyklice o naději:

Křesťané se během svých dějin snažili tlumočit toto vědění, které neví, do znázornitelných podob, a používali přitom obrazy „nebe“, které jsou vždycky daleko od toho, co známe právě jen negativně pomocí ne-poznání. Všechny tyto pokusy znázornit naději, daly během staletí mnoha lidem podnět k životu na základě víry a tím také k opuštění oněch „hyparchonta“, hmotných podstat jejich existence. Autor listu Židům v jedenácté kapitole načrtnul dějiny těch, kteří žijí v naději, a jejich bytí na cestě; dějiny, jež jdou od Ábela až do jeho doby. O tomto typu naděje se v novověku začaly vést stále vyhrocenější diskuse: prý se jednalo o pouhý individualismus, který ponechával svět jeho bídě a utíkal se do pouze privátní věčné spásy. Henri de Lubac v úvodu svého zásadního díla „Catholicisme. Aspects sociaux du dogme“, posbíral některé charakteristické hlasy tohoto druhu, z nichž jeden si zaslouží být citován: „Našel jsem radost“ Ne... Našel jsem svou radost. A to je věcně hrozně odlišná... Může být Ježíšova radost individuální. Může patřit jen jedné osobě, té spasené. Je v pokoji..., nyní i navždy, ale jen ona sama. Tato samota v radosti mne zneklidňuje. Naopak: právě ona je vyvolená! Ve své blaženosti prochází bitvami s růží v ruce.“

Následně Svatý otec Benedikt XVI ukazuje vnitřní jednotu mezi tímto „individualistickým vyznáním“ spásy, již dává oběť a vzkříšení Ježíše Krista všem, všem ji nabízí; mezi charismatickým pojetím Církve a společnosti a jejím řádem pospolitosti s jeho zákony a nařízeními.

Na tom mohl de Lubac na základě teologie otců a v celé její šíři namítnout, že spása byla vždycky chápána jako kolektivní skutečnost. Samotný List Židům mluví o „městě“ a tudíž o kolektivní spáse. Hřích chápou otcové důsledně jako destrukce jednoty lidského rodu, jako tříštění a dělení. Babylon, místo zmatení jazyků a separace, je výrazem toho, čím je ve svém jádru hřích. A tak se „vykoupení“ jeví právě jako znovu nastolení jednoty, v níž se opět nacházíme spolu; v určité jednotě, rýsující se ve světovém společenství věřících. Není nutné zabývat se všemi texty, z nichž vysvítá kolektivní charakter naděje. Zůstaňme u Augustinova listu Probě, který se pokouší trochu osvětlit tuto neznámou poznanou skutečnost, kterou hledáme. Podnět, ze kterého vychází, je výraz „blažený (šťastný) život“. Potom cituje Žalm 144 (143): „Blažený lid, jehož Bohem je Pán“. A pokračuje: „Aby bylo možné patřit k tomuto lidu a dosáhnout nepomíjejícího života s Bohem“, je „cílem tohoto nařízení láska, která plyne z čistého srdce, z dobrého svědomí a opravdové víry“. Tento pravý život, k němuž se stále snažíme vztahovat, se váže k bytí v existenciální jednotě s „lidem“ a může se uskutečnit pro každého jednotlivce pouze v rámci tohoto „my“. Předpokládá právě exodus z vězení vlastního „já“, protože jenom v otevřenosti tohoto universálního subjektu se otevírá pohled na pramen radosti, na lásku samu, na Boha.    

Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. 


Tak odpovídá úryvek z Ježíšovy řeči na vyjití ze sebe. Na otázku, jak jako malé stádce uchovat Boží království. Ve své encyklice dává papež Benedikt XVI. i pohled na historii, v níž se muselo „malé stádce“ osvědčit – a osvědčilo se – právě pro svou pevnou víru a naději – i ve velmi těžkých ekonomických podmínkách.

„…vize „blaženého života“ orientovaná na společenství míří sice k něčemu, co přesahuje tento přítomný svět, ale právě tak má co do činění s budováním světa „ v různých formách a podle historického kontextu a možností, které nabízí nebo vylučuje. V době Augustinově, když vpád nových národů ohrožoval soudržnost světa, v němž existovala jistá záruka práva a života v právním společenství, jednalo se o posílení opravdu nosných základů tohoto společenství života a pokoje, aby bylo v těchto proměnách světa možné přežít. Pokusme se pohlédnout spíše jen zběžně na jeden moment ze středověku, který je v určitých aspektech příznačný. V obecném povědomí byly kláštery považovány za místa útěku ze světa („contemptus mundi“) a vymanění se z odpovědnosti za svět hledáním soukromé spásy. Bernard z Clairvaux, který reformou svého řádu přitáhl mnohé mladé do klášterů, měl na to zcela odlišný názor. Podle něho mají mniši poslání pro celou Církev a v důsledku toho i pro celý svět. Mnohými obrazy vysvětluje odpovědnost mnichů za celý organismus Církve, ba i lidstva, a vztahuje na ně slova Pseudo-Rufina: „Lidský rod žije díky nemnohým; kdyby nebyli oni, svět by zanikl...“ Kontemplativní „ contemplantes “ se mají stát zemědělskými pracovníky „ laborantes “ říká nám. Vznešenost práce, kterou křesťanství zdědilo z judaismu, byla zřejmá již v mnišských pravidlech Augustina a Benedikta. Bernard toto pojetí přebírá. Mladí šlechtici, kteří se hrnuli do jeho klášterů, se museli pustit do manuální práce. Bernard výslovně praví, že ani klášter nemůže navrátit Ráj. Tvrdí však, že musí jakožto místo praktického a duchovního obdělávání připravovat nový Ráj. Území divokého lesa se může stát plodným tehdy, když jsou zároveň poraženy stromy pýchy, vytrženo z kořene to, co na divoko roste v duších. Tak se připraví terén, na němž se může dařit chlebu pro tělo i pro duši. Není nám snad znovu dána možnost konstatovat, právě uprostřed současných dějin, že se žádná pozitivní strukturace světa nemůže podařit tam, kde zdivočí duše“.

Formaci duše – individuální i v rámci putujícího společenství lidstva popisuje právě úryvek o víře a naději Listu Židům: dotváří ji ochota právě v době krize opustit vše z lásky k Ježíši – z lásky individuální – a z lásky k Jeho Církvi – lásky sociální a spirituální.

Jak čteme v úryvku z listu Židům v dnešní liturgii, Abraham se vydává na cestu s důvěřivým srdcem v naději, kterou mu otevírá Bůh příslibem země a „nespočetného potomstva“ a jde, aniž by věděl kam, a spoléhá pouze na Boha. A Ježíš v dnešním evangeliu za pomoci tří podobenství ilustruje, jak čekání na dovršení „blažené naděje“, Jeho příchod, má ještě více podněcovat k intenzivnímu životu, plnému dobrých skutků: „Prodejte svůj majetek a rozdejte na almužnu. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere“. Je to pozvání používat věci bez sobectví, bez žízně žádostivosti či nadvlády, nýbrž podle logiky Boží, logiky pozornosti ke druhému, logiky lásky, jak to shrnuje Romano Guardini, „formou vztahu, počínaje Bohem a vzhledem k Bohu“.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Castel Gandolfo 8. 8. AD 2010
a z encykliky Spe salvi, 2, 13., 14., 15; zdroj: www.radiovaticana.cz;

Romano Guardini, Accetare se stessi, Brescia 1992, str. 44)

O. Vladimír Mikulica


MODLITBA



Na bludných cestách naděje jsi,

Ježíši milující Otce i své učedníky, svou Církev,

jedním, nerozděleným srdcem,

postavil tajemství pravé, jediné a bezpečné cesty:

cesty víry ve svou smrt,

v níž ses obětoval za naše hříchy, za hřích každého člověka i za hřích celého lidstva.

Cestu věčného života jsi nám otevřel svým zmrtvýchvstáním.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. k dnešnímu evangeliu o pokladu v našich srdcích

a v jeho encyklice o pohledu na něj, o křesťanské naději,

která je skryta v  Církvi.

V jejím společenství ve chvíli,

kdy Ty, jenž máš nerozdělené srdce,

přicházíš v mysteriu proměňování mezi nás,

otevíráš nám srdce, abychom vyznávali tuto nerozdělenost - individualitu

uprostřed Církve,

když ji jedněmi ústy,

jedním srdcem,

jednou duší po této nejposvátnější chvíli společně vyznáváme:

Tvou smrt zvěstujeme,

Tvé vzkříšení vyznáváme,

na Tvůj příchod čekáme, Pane Ježíši Kriste.

Amen.

sobota 30. července 2022

18. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO




Stará plná stodola


   Někdo ze zástupu požádal Ježíše: "Mistře, řekni mému bratrovi, aby se rozdělil se mnou o dědictví!" 
   Odpověděl mu: "Člověče, kdo mě ustanovil nad vámi soudcem nebo rozhodčím?" 
   Potom jim řekl: "Dejte si pozor a chraňte se před každou chamtivostí. Neboť i když má někdo nadbytek, jeho život není zajištěn tím, co má." 
   Pověděl jim toto podobenství: "Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co mám udělat? Vždyť už nemám, kam svou úrodu uložit! Tohle udělám,' řekl si 'strhnu své stodoly, vystavím větší a tam složím všechno své obilí i své zásoby. Pak si mohu říci: Máš velké zásoby na mnoho let. Klidně si žij, jez, pij, vesele hoduj!‘ 
   Bůh však mu řekl: 'Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?' 
   Tak to dopadá s tím, kdo si hromadí poklady, ale není bohatý před Bohem." 


"Jednomu bohatému člověku se na poli hojně urodilo. Uvažoval tedy sám pro sebe: 'Co mám udělat?“

Uvažovat sám pro sebe“ v tomto případě znamená řešit věci bez vztahu k Bohu, bez otázky, co On chce, jaká je jeho cesta. Takto uvažovat u sebe, znamená propadat se do samoty se sebou samým. Do samoty bez Boha, do samoty s ďáblem, který nás k ní vede cestou hamižnosti, chtivosti věcí a majetku, lakomství.

Jeden z nejhorších druhů chudoby, kterou člověk může zakoušet,“ píše Svatý otec Benedikt XVI. ve své encyklice Caritas in veritate, „je samota. Je třeba si uvědomit, že také další druhy chudoby, včetně materiální, se rodí z izolace, z toho, že se člověku nedostává lásky nebo z těžkosti milovat. Chudoba často vzniká z odmítnutí milovat Boha, z prvotního tragického uzavření člověka v sobě samém, který myslí, že si sám stačí, anebo že je pouze bezvýznamným a přechodným faktem, „cizincem“ ve vesmíru, který vznikl náhodou. Člověk je odcizen, když je sám nebo se odtrhává od reality, když odmítá myslet a věřit v nějaký Základ.“

Základem víry je nikoli jen slovo Ježíše Kristu proti závislosti na majetku, jež dnes jako součást svého vyjádření Ježíšova Horského kázání na Velké cestě podává svatý evangelista Lukáš, ale sám Ježíš, jemuž máme podle následujících slov a skutků jej - Božího Syna na Velké cestě odevzdat svůj život.

„…Rozum v této věci nalézá inspiraci a orientaci v křesťanském zjevení, podle něhož společenství lidí nepohlcuje osobu do sebe a neničí její autonomii, jako se to děje v různých formách totalitarismu, ale dále ji zhodnocuje, protože vztah mezi osobou a společenstvím je vztahem jednoho celku vůči druhému. Tak jako rodinné společenství v sobě neanuluje osoby, které je tvoří, a jako církev sama plně zhodnocuje „nové stvoření“, které je křtem zařazeno do jejího živého Těla, tak také jednota lidské rodiny v sobě neanuluje osoby, národy a kultury, ale činí je vzájemně transparentnější a více jednotné v jejich legitimních různostech.“

Církev a zvláště její nejvyšší a nejdůležitější činnost na této zemi, slavení mešní oběti, je proto cestou k plnému rozvinutí každé osoby, která se vydala cestou, již logion Ježíšovo charakterizuje: „Blaženější je dávat než přijímat.“

Úkon, kterým se toto slovo Ježíšovo zpřítomňuje, je offetorium – přinášení darů, obětování, kdy na začátku mešní oběti přinášíme s dary především své srdce: Ježíš nás učí opačné cestě, než je cesta sebestředného a ziskuchtivého boháče – budovatele.

V evangeliu dnešní neděle,“ rozvíjí papež Benedikt XVI. tajemství cesty moudrosti, jež se otevírá každému, kdo přichází na mši svatou, aby více dal, než přijal, „se Ježíšovo učení týká právě opravdové moudrosti a je uvedeno otázkou jednoho muže ze zástupu: „Mistře, řekni bratrovi, ať se se mnou rozdělí o dědictví“.

Ježíš ve své odpovědi varuje posluchače, aby nedychtili po pozemských dobrech a to podobenstvím o bohatém hlupákovi, který sice pro sebe nashromáždil hojnou sklizeň, přestal pracovat, užívá si svého majetku a vrhá se do zábav; dokonce si namlouvá, že může oddálit smrt „Bůh mu však řekl: Blázne, ještě této noci budeš muset odevzdat svou duši, a čí bude to, co jsi nashromáždil?“

Hloupý člověk v Bibli je ten, kdo nechce brát na vědomí ze zkušenosti o viditelných věcech, že nic netrvá navždy, že všechno pomíjí: mládí, jakož i tělesná síla, pohodlí ale i funkce moci. Učinit svůj život závislý na tak pomíjivých věcech, je tedy hloupost. Člověk, který důvěřuje v Pána, se naopak neobává protivenství života, ani nevyhnutelné skutečnosti smrti: je to muž, který získal „moudré srdce“ jako svatí.“


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při modlitbě Anděl Páně v Castel Gandolfo 1. 8. AD 2010

a z encykliky Caritas in veritate V., 53; zdroj: www.radiovaticana.cz)


O. Vladimir Mikulica



MODLITBA


Jedině Tobě, Ježíši,

protože jsi Bůh a člověk,

příslušní zbořit starou stodolu

a vystavět – ve třech dnech - novou,

ačkoli víš, že Otec již první noci Ti nabídl smrt,

výkupnou smrt za nás chtivé a lakotné hříšníky,

kteří - zaslepeni propůjčeným majetkem -

se nechávají tímto démonem vést k dalšímu, již smrtelnému hříchu,

k pýše, v níž se stavějí na Tvé místo

a aniž by na rozdíl od Tebe znali a mohli uslyšet láskyplný hlas ve chvíli smrti,

který zve do věčného života.

Chtějí strhnout stodolu a stavět novou,

podobně jako pyšný člověk z Babylonu

propadají touze být ve věcech plánovaní svých hospodářských a finančních úspěchů

na Tobě nezávislí.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

jimiž nám ve své encyklice odhaluje marnost protikrizových ekonomických opatření těch,

kdo jsou vzdáleni od Tebe,

vzdáleni od Tvé Církve,

vzdáleni od schopnosti jít na mši svatou

a při obětním průvodu od východu k tomuto světu peněz a majetku cestou k oltáři

své finance a majetek vložit na mešní patenu,

a tak uslyšet jednoho, posledního dne či noci na této zemi:

Služebníku věrný, málo jsi spravoval věrně,…vejdi v radost

do sýpky duchovní radosti,

již ti postavil Tvůj Pán“ – Ty sám: rozsévač i spravedlivý žnec nového stvoření.

Amen.

pátek 22. července 2022

17. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO




Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky." 
   Odpověděl jim: "Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved' nás v pokušení." Řekl jim dále: "Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: 'Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.' On však by mu zevnitř odpověděl: 'Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.' Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. 
   Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! " 


Mens nostra concordet voci Ecclesiae


Naše mysl ať je „jedno srdce“ s hlasem Církve. Tak implicitně vyjadřuje papež Benedikt XVI. tajemství modlitby, která je v souladu s modlitbou Boží, jednotu srdce Božího se srdcem jeho stvoření - člověka, který se k Němu pravidelně obrací.

Myšlenky obvykle předcházejí slovům, hledají a formulují slova,“ vykládá původní citát „Mens nostra concordet voci nostrae“ z Řehole svatého Benedikta Svatý otec Benedikt XVI. „Ale u modlitby žalmů, u liturgické modlitby vůbec, je tomu naopak: slovo, hlas jde před námi a náš duch se musí k tomuto hlasu připojit. Neboť sami ze sebe my lidé nevíme, jak se vlastně máme modlit. – jsme od Boha příliš vzdáleni.“

Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: "Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky." 

Již jeden z východních starců, jak cituje část z exercicií Otce Hanse-Petera Kolvenbacha papež Benedikt XVI., si povšiml, že jednotlivé prosby modlitby, kterou Ježíš naučil se modlit nás, své učedníky, jsou součástí oné Velké cesty, již popisuje svatý Lukáš a současně se stávají modlitební výzvou, abychom na ní Ježíše následovali.

Zároveň, jak tomu bývá v mystickém výkladu velikonočního Božího slova uchovaného v Tradici i v její části – v Písmu svatém, se pravý návod ke křtu, ke vstupu do života s Bohem, otevírá rovněž v obráceném chronologickém sledu: …onen starec měl nutkání „začít „Otče náš“ vždycky u posledního slova, abychom byli hodni skončit modlitbu úvodními slovy – „Otče náš“. Takto, prohlašoval, procházíme velikonoční cestou: „Začínáme v poušti u pokušení, vracíme se zpět do Egypta, pak cestou exilu procházíme zastávkami odpuštění a Boží many a skrze Boží vůli dospíváme do země zaslíbené, Božího království, kde nám sdělí tajemství svého jména: „Náš Otec“.

Starec tedy ukazuje Velkou cestu Ježíšovu do Jeruzaléma jako osobní a společnou cestu modlitby Církve k benediktinskému „Mens nostra concordet voci nostrae“.

U Benedikta se citovaná věta vztahuje bezprostředně k žalmům, velké knize modliteb Božího lidu ve staré a nové smlouvě: to jsou slova, která lidem daroval Duch svatý, Boží Duch, jenž se stal Slovem. Tak se modlíme “v duchu“, s Duchem svatým. Ještě více to samozřejmě platí o Otčenáši: když se modlíme Otčenáš, modlíme se k Bohu slovy danými od Boha, říká svatý Cyprián. A dodává k tomu: Když se modlíme Otčenáš, naplňuje se v nás Ježíšův příslib pravým ctitelům, kteří uctívají Otce „v duchu a v pravdě“. Kristus, který je pravda, nám tato slova daroval a v nich nám daruje Ducha svatého. Tak zde zahlédáme i svébytnou povahu křesťanské mystiky. Není to ponoření do sebe, ale setkání s Božím Duchem ve Slovu, které nás předchází, setkání se Synem a s Duchem svatým a tak sjednocení s živým Bohem, jenž je vždy v nás stejně jako s námi.

Modlitba Páně vyjadřuje tuto dvojí formu Boží přítomnosti ve stvoření a vede k jejímu prožívání. Připravuje na křest ve jménu Nejsvětější Trojice, na vstup do společenství těch, kdo se Duchem nechávají vést. To zrcadlí dvě desky Zákona Ježíšova jakoby vsazené do této modlitby, na jedné z nich jsou vytesány tři první prosby a vyznání lásky k Trojjedinému Bohu, na druhé čtyři „pozemská zvolání“ vyjadřující lásku k Církvi. V ní se nám otevírá cesta, naše společná i osobní Velká cesta Ježíšova od benediktinského „mens“, k „Ecclesia“ - od naší mysli, k „jednomu srdci a jedné duši“ živého společenství Církve, společenství stejně smýšlejících v rovině přikázání obou Desek: lásky k Bohu a bližnímu.

Zároveň tato cesta – i v obráceném pořadí proseb – vede od křtu v Církvi k jeho stále plnějšímu prožívání v tajemství zpřítomnění kalvárské oběti mše svaté.

Pro výklad Otčenáše to znamená dvojí. Jednak je velmi důležité poslouchat Ježíšova slova co možná nejpřesněji, jak nám je uchovalo Písmo. Musíme se snažit, kam až to jde, skutečně poznávat Ježíšovy myšlenky, které nám v těchto slovech chtěl předat. Ale musíme si také stále být vědomi toho, že Otčenáš pochází z jeho vlastních modliteb, z rozhovoru Syna s Otcem. To ukazuje, že sahá do velké hloubky mimo slova vůbec. Pojímá celou šíři lidského bytí všech dob, a nelze jej tedy poměřit čistě historickým výkladem, ať je jakkoli důležitý.

Mše svatá je tak přenesením rozhovoru Otce a Syna v Duchu svatém do naší každodenní reality, která je tak naplňována, prosycována a proměňována Božím tajemstvím na Velké cestě ke vzkříšení.

Takto před námi jakoby obráceně, než je modlitba ve společenství či modlitbě vedená slavením mše svaté, vystupují jednotlivé prosby a vyznání víry modlitby Ježíše Krista, kterou se On modlí na své pozemské pouti a zvláště v Getsemanské zahradě před svatodušním přijímáním Otcovy vůle: modlitba k jeho Otci a k našemu Otci:

Abba“, v Duchu Ježíšově, přece vyslovujeme nejsilněji, nejintenzivněji ve chvíli svatodušního spojení s Ním po svatém přijímání.

Přijď království Tvé,“ můžeme prosit až poté, co poznáme jeho vůli – a to je po obětování – po odevzdání se Jemu na počátku mešní oběti.

Jsi na nebesích“ – Bůh je v mém srdci – Ježíš je ve mně. Přijal jsem do svého těla jeho tělo, jeho krev. Ve chvíli svatého přijímání „celé nebe v duši mám“:

Posvěť se jméno Tvé“ („hagiasthéto“) – prvotně odkazuje na pokropení krví z kříže nové oběti, jíž je nový Áron i jeho obětina současně. Toto posvěcení vrcholí v konsekračních slovech, která Ježíš pronáší ústy obětujícího kněze.

Buď vůle Tvá“ – otevírá se nám pohled na to, co po nás žádá Bůh. Jistě tomu tak je pro „mens“ při čtení Božího slova – ale především pro srdce v oběti mše svaté.

Chléb náš vezdejší“ – Anamenéze: ‚Dej nám sám sebe‘ – vyjadřuje touhu, již umocňuje volání Svatý, svatý – třikrát Svatý proroka Izaiáše – ‚vidoucího‘ - proroka před svatým přijímáním vidícího Boha‘.

Odpusť nám naše viny“ – Tato slova patří na první pohled spíše do pozdravení pokoje. Jím má vrcholit přijetí Boží slova po modlitbě věřících – po přímluvách a jsou zakončena „vyučovací hodinou“ katechumenů, ale zároveň ukazují na toho, který nám odpustil na kříži.

Neuveď nás v pokušení“ – prosíme o vyzbrojení na cestu při „Ite missa est“.

Zbav nás od zlého“ – od ďábla – Zde zaznívá úkon kajícnost případně: můžeme slyšet volání srdce ve svaté zpovědi; stává se tak varovným upozorněním na to, že samotný úkon kajícnosti nemusí stačit, ale že duše touží po modlitbě za uzdravení a osvobození.

Velké osobnosti všech staletí, oddané modlitbě směly skrze svoji vnitřní jednotu s Pánem sestoupit do hloubek mimo veškerá slova a mohly nám tak dál zpřístupňovat skryté bohatství modlitby A každý z nás smí shledávat, že je se svým zcela osobním vztahem k Bohu v této modliteb pozdvižen a přijímán. Znovu a znovu musí vycházet svou vlastní myslí (mens) vstříc Slovu, jenž k nám přichází od Syna (vox), otevírat se mu a nechávat se jím vést. Tak se bude otevírat jeho vlastní srdce a každému z nás dá poznat, jak se Pán chce modlit právě s ním.“

„…čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí! " 


(Z knihy Joseph Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, Barrister and Principal, Brno AD 2007, p. 99-100)

P. Vladimír Mikulica



MODLITBA


Poutníku modlitby,

otevření srdce Otci a každému z nás,

Ježíši, náš učiteli života v Duchu svatém,

jehož nám od Otce zvláště ve chvíli křtu a v každé mešní oběti dáváš,

děkujeme Ti za Tvou pozemskou životní cestu ke smrti,

již jsi proměnil ve slávu vzkříšení.

Děkujeme Ti, že již na této cestě nám ukazuješ, jak Tě následovat,

až po Tvém zmrtvýchvstání a nanebevstoupení Tvá Církve začne žít z moci Ducha svatého,

až k následování dáš božskou sílu.

Děkujeme Ti za slova z knihy o Tobě, z vyznání lásky k Tobě a k bližním, Svatého otce Benedikta XVI.,

v níž nám představuje jeden ze základních rysů evangelia podle sepsání svatého Lukáše:

touží v nás jako Ty ve svých učednících vzbudit touhu modlit se.

Popisuje proto Tvé působení, které povstává z modliteb Tebe v Duchu k Otci;

vyznání svatého Petra, že Ty jsi Boží Mesiáš,

dění na vysoké hoře, Tvou proměnu jako tajemství modlitby

v tomto kontextu a s týmž důrazem ukazuje,

jak učíš své učedníky své a jejich modlitbě k Otci:

Cestu pozdvižení mysli k Trojjedinému, Velkou cestu s Tebou,

jenž jsi jako Logos, Slovo, vložil svůj hlas (Vox) do hlasu své Církve;

dals nám Ducha svatého, aby se Tvá i naše modlitba k Bohu Otci stala obětí

a především – v Tvém vzestupu z předpeklí –

uvedením do mše svaté s důrazem na její slavení

- modlitby u Tvého kříže v Nejsvětější Eucharistii.

Amen.



sobota 16. července 2022

16. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO


Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena, jménem Marta. 
    Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: "Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou“ Řekni jí přece, ať mi pomůže!" 
    Pán jí odpověděl: "Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věci. Jen málo je třeba, ano, jen jedno. Marie si vybrala nejlepší úděl, a ten jí nikdo nevezme."


Řekni jen slovo, Pane, a má duše bude uzdravena


XVI. neděle v cyklu C:



Do služeb Církve jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství božské slávy je pro pohany v tomto tajemném rozhodnuti, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. 

Těmito slovy svatý Pavel spolu s vyznáním víry v Ježíše Krista, v naději spásy pro všechny, kdo v jeho smrt a zmrtvýchvstání uvěří, ukazuje perspektivu záchrany nabídnutou všem – i pohanům. Zároveň odkrývá tajemství, jímž je skrytý život Ježíšův v duši vytržené z moci satana a proto naplněné jasem svatého Ducha: Ježíšovo přebývání v těch, kdo jsou nazýváni „christoforoi kai pneumatoforoi“ – křesťany, nositele křtu, tajemství Nejsvětější Trojice.

Dobu dovolených a prázdnin nazývá Svatý otec Benedikt XVI. „vhodnou chvílí, abychom dali první místo tomu, co je skutečně důležitější v životě, totiž naslouchání slovu Pána.“ A poukazuje na cestu k objevení této skrytosti Ježíšovy v nás, o níž svědčí Apoštol, zamyšlením nad úryvkem evangelia této neděle.


„Marta a Marie jsou dvě sestry: mají také bratra Lazara, který se však při této příležitosti neobjeví. Ježíš prochází jejich vesnicí a, jak říká text,
„Marta ho přijala do domu“. Tato podrobnost dává na vědomí, že Marta je starší z obou sester a že spravuje dům. Vždyť když se Ježíš v domě posadil, Maria si sedne k jeho nohám a naslouchá mu. Zatím co Marta je v plném shonu, aby stačila udělat vše pro tak výjimečného hosta. Zdá se nám, že přihlížíme scéně: jedna sestra se honí sem a tam, plně zaneprázdněná a druhá je uchvácena přítomností Mistra a jeho slovy. Po chvíli to Marta už nevydrží a neodolá, aby neprotestovala, ba cítí, že má právo kritizovat Ježíše: „Pane, nezáleží ti, že má sestra mě nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí, přece, ať mi pomůže“. Marta by chtěla dokonce poučovat Mistra. Avšak Ježíš s velkým klidem odpovídá: „Marto, Marto - a toto opakování vyjadřuje cit, jak ji má rád - děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme“.



Lásku k neklidnému člověku, který pro Církev koná mnoho aktivit, ale přitom Ježíšovi nenaslouchá, přibližuje jedna epizoda s života svaté Matky Terezy.



Kolik času, Otče, věnujete denně adoraci?“ ptá se svatá nositelka ceny svatosti jednoho kněze podobného Martě na cestě svatosti.

Nemám čas, Matko, mám tolik povinností a práce…“

Ale, Otče, pak byste měl hodinu denně adorovat Ježíše v Nejsvětější svátosti.“

Matko, to opravdu nejde…“

Pokud tomu tak je, pak byste měl, Otče, věnovat adoraci dvě hodiny denně!“

Naprosto nemožné!!“

Pak tedy tři hodiny, Otče…“



Slova Ježíše Krista v evangeliu o Marii a Martě z Betánie „jsou naprosto jasná: žádné pohrdání činným životem, jakož i velkodušným pohostinstvím; avšak jasně připomíná fakt, že jediná věc opravdu nutná je něco jiného: naslouchat slovu Pána; a Pán je v té chvíli právě tam, přítomný v Ježíšově osobě! Všechno ostatní pomine a bude nám vzato, ale Boží slovo je věčné a dává smysl dennímu zaměstnání i shonu.

Drazí přátelé, jak jsem řekl, tato stránka evangelia ladí s časem prázdnin, protože připomíná fakt, že lidská osoba musí sice pracovat, nasazovat se v domácích pracích i v povolání, ale především má zapotřebí Boha, který je vnitřním světlem Lásky a Pravdy. Bez lásky i ty nejdůležitější činnosti ztrácejí na hodnotě a nepřinášejí radost. Bez hlubokého smyslu všechno naše shánění a podnikání se redukuje na neplodný a rozháraný aktivismus. A kdo nám dá lásku a pravdu, ne-li Ježíš Kristus? Naučme se tedy, bratři, pomáhat jedni druhým spolupracovat, ale především společně zvolit lepší část, lepší úděl, který je a vždy bude naše největší dobro.“


 (Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně v Castel Gandolfu 18. 7. AD 2010; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica





MODLITBA



Od hluboce věřícího pohana

římského okupantského důstojníka –

Tvůj přítel svatý Lukáš,

Ježíši, Slovo - Logos,

který chceš být slyšen v našich vlastních srdcích,

přenáší naši pozornost do židovského domku v Betánii,

kde Tě očekává budoucí aktivita Tvé Církve ztělesněná přičinlivou Martou

i klečící kontemplace a adorace reprezentovaná Marií, její sestrou.

Děkujeme Ti za slova setníkova, jimiž vyznává,

že si nezaslouží, abys přišel do jeho pohanského domu,

za jeho víru, kterou tolik vyzdvihuješ,

za víru, kterou z daru Tvé Božské štědrosti přijal svatý apoštol Pavel,

když poznal, že bohatství Tvé božské slávy,

jež jsi mocí Ducha vložil do jeho srdce,

má předávat pohanům,

zvát je do domu dosud především židokřesťanské Církve:

děkujeme Ti rovněž za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

jimiž nám ukazuje pravou hodnotu činného života Tvé Církve

v naslouchání slovům Tebe Slova, na kolenou při adoraci,

a zároveň z této adorace Tebe, třebas krátké – jen hodinové -

při pozdvižení Tvého těla a krve před svatým přijímáním.

Toto činí již svatá Marta, činorodá služebnice Církve,

která na místě hluboce věřícího pohanského konvertity doplňuje,

co zbývá k utrpení Tvého kříže vykonat na této zemi na její cestě k Tobě:

slovy, jimiž se ztotožňuje

bolestným způsobem, Tvou golgotskou nečinností,

kdy Tvé ruce i nohy jsou přibity k adoraci Otce v moci Ducha svatého,

v níž lidskému umíráš –

se setníkovými:

ale řekni jen slovo, Ty Slovo - Logos,

a má duše bude uzdravena.

Amen.


pátek 8. července 2022

15. NEDĚLE PO SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO




Jak dosáhnout posmrtného štěstí?



Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?" 
   Ježíš mu řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" 
   On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." 
   Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít." Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" 
   Ježíš se ujal slova a řekl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. 
   Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' 
   Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?"    On odpověděl: "Ten, kdo mu prokázal milosrdenství." A Ježíš mu řekl: "Jdi a stejně jednej i ty!" 


Mistře,“ oslovuje Ježíše, Božího Syna jeden ze znalců Starého zákona, „co mám dělat, abych získal věčný život?“ V této otázce se z tehdejšího kontextu samozřejmě skrývá dotaz na štěstí po smrti. Věčný život je protikladem zániku, ztráty kontaktu s Bohem, který, jak dosvědčují mýty a antická dramata i eposy a posvátné knhy všech světových náboženství, činí člověka člověkem.

Odpověď Ježíšova – místo Chrámového kázání v podání svatého Matouše a Marka – zaznívá podle sepsání svatého Lukáše v duchu putování při jediné Velké cestě z Galileje na Golgotu nyní, zdůrazňuje dvě důležité skutečnosti pro věčnou spásu každého člověka: uchovat si základní ze všech pozemských vztahů a to vztah k Bohu a milovat Jej více než kteréhokoli bližního. - Ježíš zákoníkovi řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" 
   On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." 
   Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít."

Znalec Zákona je na první pohled zaujat druhou, až druhou, části přikázání lásky k bližnímu a proto se ptá; a svatý evangelista podkládá jeho otázku ještě důležitým komentářem: ´Ptá se, aby se mohl „postavit na roveň Ježíšovi: Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" 

A Ježíš mu vychází vstříc, vychází vstříc jeho slábnoucí pýše, zvěstuje mu ono slovo, které Apoštol přijal později od Ježíše, od našeho Pána a prostředníka Otcovy lásky – mysticky či potvrzenou po zásahu Boží milosti u Damašku prostřednictvím sloupů Církve:Milostí jste spaseni skrze víru, není to vaše zásluha, Boží dar to je...“, a proto v událostech a v symbolu, v podobenství představuje toto základní tajemství přijetí věčného života - „sestupuje“ k Zákoníkovi a ukazuje Boží dílo v člověku, Boží lásku, která sestupuje k tomu, kdo miluje Boha a proto miluje bližního zcela nezištně a z finančního hlediska ztrátově. - Člověk je Tvůj bližní. Na základě Boží milosti.

Z Ježíšovy odpovědi a z dalších svědectví, mezi něž patří i slovo o milosti citované Apoštolem národů, však vyplývá, že prvním bližním je především Bůh, protože Jej člověk potřebuje: potřebuje Jej jako...Samaritán, který přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína“. Ano, je to přednostně Syn, který dává hříchem zraněnému člověku, neschopnému milovat bližního, olej Ducha Božího od Otce, který dává svou očistnou krev na kříži, kterou pak předává jako Pomazání od Svatého ve svátosti a ve svátosti Nejsvětější, aby Zákoník, hříšník, mohl tímto olejem pomazat druhého člověka.

V tomto Ježíšově příběhu zaznívá základní vyznání víry v milost, v lásku, z níž jsme schopni čerpat, a tak milovat Boha a bližního; a tato milost pramení ze svátostí a zvláště ze slavení liturgie.

Proto zde je na místě co nejvíce přemáhat hřích. Hřích, který tkví v pýše, v nepodřízení se v neposlušnosti proti Bohu.

Proto také neochota podřídit se Církvi v oblasti liturgie působí největší újmu na víře – až k její ztrátě – u věřících jako celku, tak i u jednotlivce.

Otec kardinál Robert Sarah již podruhé po několika měsících vyzval kněze k poslušnosti ohledně sloužení liturgie (ohledně služby lidu – leit-ourgias). Láska kněze a jeho přijímání milosti milovat Trojjediného Boha a bližního se má projevit ve vztahu lásky, v jejím vyjádření, v obrácení se k Pánu a Spasiteli Ježíši v Nejsvětější svátosti, k Němu, jenž je EXHODOS, ORIENS, VÝCHOD, v obrácení AD ORIENTEM.

Kardinál Róbert Sarah, prefekt Kongregácie pre bohoslužby a disciplínu sviatostí, vyzval kňazov Katolíckej cirkvi, aby svätú omšu aj v riadnom rímskom obrade slávili „ad orientem“. Informoval o tom internetový britský Catholic Herald. Kardinál Sarah to vyslovil na konferencii „Sacra Liturgia“, ktorá sa koná v Londýne.

Je veľmi dôležité, aby sme sa tak skoro, ako je možné, vrátili k spoločnému nasmerovaniu kňazov a veriacich – smerom na východ alebo prinajmenšom smerom k apsisu – na ktorý prichádza Pán“, povedal kardinál Sarah. Požiadal kňazov, aby zavádzali túto prax všade, kde je to len m,“ požné.

Kňazi majú dôverovať tomu, že tento krok Cirkvi je dobrý pre Cirkev a je dobrý aj pre veriacich. Ako príprava bude potrebná pastoračná múdrosť a katechéza pre veriacich. Spoločné nasmerovanie modlitieb sa má zaviesť zodpovedajúc „pastoračnému úsudku“ kňazov. Možno by bol zmysluplný začiatok na Prvú adventnú nedeľu, ako navrhol kardinál Sarah.

Už počiatkom mája kardinál Sarah v interview pre francúzske noviny Famille chretienne konštatoval, že pri obetovaní je „podstatné, aby kňaz spolu s veriacimi spoločne hľadeli smerom na východ“.

V prednáške kardinál informoval, že pápež František ho poveril „reformou reformy“ liturgie po II. Vatikánskom koncile. Pripomenul, že niektoré po koncile realizované reformy boli príliš ovplyvnené vtedajším duchom doby a presiahli liturgickú konštitúciu „Sacrosanctum Concilium“. Úplná realizácia konštitúcie si vyžaduje „hermeneutiku kontinuity“. Konciloví otcovia „nezamýšľali nijakú revolúciu, ale evolúciu,“ ako zdôraznil kardinál Sarah.

http://www.hlavnespravy.sk/kardinal-sarah-knazi-celebrujte-ad-orientem/805305

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14638

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA



Zákon je pravda,

která nás osvobodí,

Ježíši, Pravdo,

Ježíši Dárce svobody otrokům satana a hříchu!

Apoštol vyzpívává v dopise do Kolos na Tebe chvalozpěv:

Jsi viditelným obrazem Otce,

Mojžíš o Tobě prorokuje lidu, který Tebe, Mesiáše, Krista očekává:

Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha!“

Ty jsi ten hlas, Duchu svatý!

Ty jsi Hospodin, biskup našich duší, Ježíši Mesiáši – Kriste!

Ty jsi Slovo, Logos Otce, Ježíši!

Ty jsi Hlas Církve, Duchu svatý!

Tvé slovo, Ježíši: „Kdo vás slyší, mne slyší!“

se týká především Církve,

vyzývající, abychom se při slavení svatých tajemství

obraceli k Tobě – AD ORIENTEM!

Amen.