sobota 14. prosince 2019

VÍRA JE ZE SLYŠENÍ


Toto píše svatý Pavel v listu do Říma. Můžeme říci - sám píše o slovu víry! 
Avšak předtím, jak to v této epištole i v dalších zdůrazňuje - 
víru v obětní smrti Ježíše Krista za naše hříchy a víru v Jeho 
zmrtvýchvstání třetího dne po ukřižování hlásal on či jiní 
apoštolové osobně a ústně.

A nyní ve zmíněném úryvku z epištoly do Říma staví určitý 
rozpor mezi "vírou v srdci" a vírou v ústech". Jeho slova jistě 
jsou usvědčujícími pro ty, kdo by pravdu - a jedná se 
o jakýkoli stupeň pravdy přijali - a nerozdělili se o ni slovem, 
jímž by toto poznání předali druhým.Ohledně křesťanské 
katolické víry je tato povinnost pravdivosti uložena rodičům, 
kmotrům, kněžím, biskupům. jáhnům, katechetů a 
katechismtům.

Požadavek pro toto předání je navíc, aby žili v milosti, aby 
slova, která jsou svým svěřencům povinni předávat, byla 
"nesena" a chráněna a rozvíjena v jejich duších mocí Ducha 
Ježíše Krista a Boha Otce.

neděle 8. prosince 2019

MRTVÉ A ŽIVÉ SLOVO




Měsíc listopad je zasvěcen slovům a skutkům, které se týkají zemřelých: Nejprve těch, kdo jsou v nebi - svatých. Proto je tento měsíc otevírán první den liturgickou slavností všech svatých.
A pak druhý den – v síle, kterou svými slovy, prosbami k Ježíši Kristu a k jeho společenství svatých v nebi a svými skutky, kterými je vyhrazení si času, místa a zaujetí postoje modlitby k těmto prosbám... – druhý den můžeme, to co jsme duchovně načerpali, rovněž v prosbách, dávat v přímluvách za zemřelé, kteří jsou dosud očišťováni: vyprošovat jim osvobození z očistcových muk.

Tyto prosby – ať přijímající či dávající – jsou živým slovem. Vyprošujeme si Ducha Svatého, On v nás při modlitbě k našemu Pánu Ježíši a společenství jeho přátel v nebi začíná působit, když prosíme, aby nás mocí, jíž Ježíš, Vykupitel člověka a lidstva vstal z mrtvých, naplnil.

Mrtvé slovo jsou “modlitby”, při nichž nejsme otevřeni Duchu Svatému, nemůžeme Jej plně nebo vůbec přijmout a posloužit v přímluvě buď své duši nebo těm, kteří nás o zprostředkování pomoci v Duchu Svatém prostřednictvím Ježíše Krista od Boha Otce prosí.

Počátek měsíce prosince, jeho první den, lépe řečeno již v předvečer, začal nový liturgický rok. Od modliteb za duše v očistci jsme vedeni k touze po nebi, po spáse, po niterném setkání s Trojjediným Bohem v Ježíši Kristu.
K tomu je třeba přijímat Ducha Otce a Syna: prosti, abychom v přípravě na příchod Boha do našeho srdce svou duši každý den více a více Jemu otevírali: živými slovy, živými skutky. Jen On – Duch Svatý může dát všem našim myšlenkám, slovům a skutkům, které jinak vedou ke smrti, život: Našim dobrým skutkům, sebezáporu, oběti pro Ježíše a pro Jeho Církev, k postu, k slyšení toho, co nám říká, k Božímu slovu k a modlitbě.

O. Vladimír Mikulica

sobota 7. prosince 2019

Křest Duchem svatým a ohněm



V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: 
    "Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království." Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: 'Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Pánu, vyrovnejte mu stezky!'
    Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. 
    Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: "Zmijí plemeno, kdo vám ukázal jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: 'Naším otcem je Abrahám!', neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. 
   Sekera už je přiložena stromům ke kořenu; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí obilí na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným."



Dnes o druhé adventní neděli, uvedl ve své promluvě při Anděl Páně před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., nám Církev představuje přísnou postavu Předchůdce Páně, kterého evangelista Matouš podává takto: "V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v Judské poušti: Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království". Jeho posláním bylo připravit a urovnat cestu Mesiáši vyzýváním izraelského lidu k pokání za své hříchy a k nápravě všech nepravostí. Jan Křtitel naléhavě hlásal, že soud už je blízko: "Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude pokácen a hozen do ohně". Varoval především před pokrytectvím těch, kteří se cítili v bezpečí jen proto, že patřili k vyvolenému národu. Před Bohem - říkal - se nikdo nemůže vychloubat, nýbrž musí přinášet "ovoce hodné obrácení".
/

pátek 29. listopadu 2019

MODLITBA PAPEŽE BENEDIKTA XVI PRO TYTO DNY:




Také dnes je naše víra ohrožována omezujícími změnami, jimiž by módy tohoto světa chtěly nahradit její velikost.
Pane, pomoz nám v této naší době být a zůstat katolíky.
Žít a umírat ve velikosti tvé pravdy a tvého božství.
Dej nám odvážné biskupy, kteří nás přivedou k jednotě víry a se světci všech dob nám ukáží, jak jednat přiměřeným způsobem ve prospěch smíření, k němuž je náš episkopát zvláštním způsobem povolán.


Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi!






SLOVO SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. 
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ:






Naděje je základní motiv adventní doby.

Svatý otec Benedikt XVI. tuto myšlenku rozvedl v promluvě o první neděli adventní před dvanácti lety. Současně tehdy představil svou novou encykliku o naději:

Nese titul Spe salvi, protože začíná slovy svatého Pavla: "Spe salvi facti sumus " - V naději jsme spaseni". V této, jako i v jiných částech Nového zákona, je slovo "naděje" úzce spojeno se slovem "víra".
Je to dar, který mění život toho, kdo jej přijme, jak dokazuje zkušenost mnoha světců a světic. V čem tedy spočívá tato naděje, tak velká a tak "spolehlivá", že nám umožňuje říci, že v ní máme "spásu"?
Spočívá v podstatě v poznání Boha, v objevení jeho tváře, tváře Boha natolik velkolepého v lásce, že nám uděluje neotřesitelnou naději, kterou ani smrt nemůže narušit, protože život toho, kdo se svěřuje tomuto Otci, otevírá se na perspektivu věčné blaženosti.


O. Vladimír Mikulica




neděle 24. listopadu 2019

LISTOPAD – MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI



Dante Alighieri Božská komedie



JEŽÍŠ – KRÁL NAD POSLEDNÍM SOUDEM

Dnešní slavnost Ježíše Krista Krále univerza, nebe a země, je určitým vyvrcholením listopadových modliteb za zemřelé. Pozvedá náš pohled k nebi, ke Království, které nám Ježíš přináší již zde na zemi v Církvi. Obrací náš pohled na vlastní hříšnost, zaměřuje náš pohled na očistný vstup do Ježíšova království: "Nic nečistého do nebe nevejde!" - a proto nás svatý Apoštol národů vybízí, abychom přijímali podíl na Ježíšově kříži, sám nám je ve svém misijním pozemském životě příkladem. V prosbě Modlitby Páně každodenně prosíme: "Posvěť se – očisť se – "hagiasthéto to Onoma Sú" – Jméno Tvé!" Tento výraz otevírá pohled na očistné pokropení krví, posvěcení svatyně, lidu starozákonním veleknězem. Náš Velekněz Ježíš skropil svou krví – nabídnutou k vykoupení a ke spáse všem - mnohé: posvětil svůj lid, svou Církev. Nyní na zemi probíhá ovšem doba očišťování, které zvláště vrcholí ve svátostech Církve, pokud – zvláště svátost smíření a svátostem nemocných i viatikum - očištění a posílení na cestu na věčnost do Království přijímáme.
Tak očistec začíná – vědomě a chtěně - při konverzi a pokračuje takto každý den, když "Každodenně bereme svůj – podílně Ježíšův – kříž a následujeme Jej.
A nakonec bychom svůj pohled měli odvrátit od pekla: Peklo existuje. Do pekla vstoupí každý, kdo zemře v odloučení od Trojjediného Boha, vědomém a chtěném, či v opomenutí konat vše pro to, aby k tomuto odloučení nedošlo - v těžkém hříchu.
Víme, že duším světců byl otevřen pohled na peklo. Někdy - jako u svatého Benedikta z Nursie či dalších – ve chvíli umírání, jindy – jako u svaté mystičky Terezie z Ávily – si sama duše žádala uvidět peklo...až volala: "Už dost, Pane!"
Tento svatotereziánský pohled však touží mít v skrytu každý: nikoli ze zvědavosti, ale existencionálně touží nejprve uvidět nebe a vstoupit do něj – kolik politických, ekonomických systémů tuto touhu používá, aby "nahradilo" život mystický a asketický – kolik duší touží být čistých a již nyní prožívat niterné spojení s Trojjediným Bohem: a pohleďme na všechny pokusy o modlitbu, meditaci, na tápání v různých náboženských skupinách, které touží nebo jsou zneužívány k tomu, aby "toužili" spatřit Boží tvář.
A pohleďme na víru v existenci pekla, již vyjadřují i ti, kdo – a nejsou vedeni jen nevěřícími "teology" popírajícími jeho existenci – říkají, že "není" a přitom se vyjadřují tak, že přiznávají jeho skutečnost...osočováním a komentováním ve sdělovacích prostředcích počínaje slovy: "tato cesta vede do pekla".
Dokonce Poslední soud je toužebně očekáván skrytě každým člověkem, ať směřuje životem svého těla a duše do nebe, pekla či očistce: Každý touží po učinění zadost – třebas "své" spravedlnosti a svého "práva". Svatý – a to má být bez výjimky každý člověk – po naplnění radosti duše, kterou i v utrpeních dává Duch Otce a Syna, hříšník po ukončení své očisty a ten, kdo je spoután ve světě ďábelské sebelásky, sebeodpuštění a sebevykoupení a touží po sebezničení, sebevraždě i – a právě - v duchovním slova smyslu, má do poslední chvíle, než se duše odloučí při jeho smrti od těla, šanci zvolat: "Můj Ježíši, milosrdenství!"
Takto se před námi předestírá mozaika umísťovaná v konše presbytářů: Ježíš Kristus Pantokratór: Vládce, Král nad silami dobra a nad silami zla. Nad očistcem, který je dočasný, a nad nekonečným stavem lidské duše a těla po smrti: vykoupení a oslavení duše a těla – a těla blažených budou velmi krásná a budu podobna oslavenému tělu našeho Pána Ježíše, zbavena svých pozemských nedokonalostí; a stupeň jejich krásy bude záviset na tom, kolik si člověk při své pozemské pouti získal zásluh pro nebe.
Těla zavržených budou ohyzdná. - Čím kdo zachází, tím také schází!
Každý si připravuje svým životem na zemi vzkříšení šťastné nebo nešťastné.
Pohled na Ježíše Krále Univerza, Vládce nad dobrem a zlem, nás vybízí: "Připravuj si vzkříšení šťastné a krásné!"


O. Vladimír Mikulica



pátek 22. listopadu 2019

ZÁVĚR ADVENTNÍ PŘÍPRAVY:





Ježíš Kristus – obětní král Univerza


Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." 
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. 
   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" 
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." 
   A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." 
Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji." 




Králem implicitně nazývá našeho Pána – Pána nad životem a smrtí každého člověka - druhý lotr ukřižovaný vedle Ježíše: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Vyznává předtím, že je ´králem´, "který neudělal nic zlého." Ježíšovo království je místem dobra, spravedlnosti – a v případě tohoto lotra, jenž pro své vyznání víry ve Spasitele Ježíše je na pravici a jde při Posledním soudu, o němž káže Ježíš v Chrámě, na pravici Božího ovčince, do místa vzkříšení , je místem milosrdenství, v němž Ježíš odpouští kajícím hříšníkům – těm, kdo o odpuštění od Boha, Božího Syna, stojí. Ti budou spaseni.



Moc odpouštět hříchy předává zmrtvýchvstalý Ježíš. I zde se plně projevuje apoštolská tradice založená na ustanovení Petra knížetem apoštolů, na papežském primátu, jenž je výchozím bodem svátostného svěcení biskupů a kněží, později i jáhnů a jejich svátostné služby; zvláště pro biskupy a kněze služby nejsvětější: slavení svatých mešních tajemství.
Primární službou Petrova nástupce je služba víry, uvedl před několika lety dnešní slavnost Ježíše Krista, krále Univerza, Svatý otec Benedikt XVI. Zdůraznil, že v Novém zákoně se papež Petr stává "skálou" Církve jakožto nositel kréda: bratrské společenství Církve povstává se jménem toho, který vyznal u Césareje Filippovy jako první víru v našeho Spasitele Ježíše Krista. Církev tedy začíná jeho vírou; vírou zprvu nezralou a "příliš lidskou", která však po Velikonocích dozrává, takže je schopen následovat svého Mistra a Pána až k darování sebe sama. Svatý Petr dozrává k víře, že Ježíš je opravdu Král a že jím je právě proto, že zůstal na kříži, a takto dal život za hříšníky.
V evangeliu je vidět, jak všichni chtějí po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže. Vysmívají se mu, ale také se tím snaží sami sebe ospravedlnit, jakoby říkali: není to naše vina, že jsi na kříži. Byla to Tvoje vina, protože kdybys byl opravdu Boží Syn, židovský Král, nebyl bys tam, ale zachránil by ses a sestoupil z toho hanebného popraviště. Pyšně se rouhají a říkají: ´Jestliže na kříži zůstáváš, znamená to, že jsi se mýlil a že my máme pravdu.´ Drama, které se odehrává pod Ježíšovým křížem je dramatem univerzálním, týká se všech lidí před Bohem. Dobří i zlí mají nad sebou oblak moci Christa Pantokratóra – Vládce, Kyria nad silami dobra a zla. Vše má směřovat – v myšlenkách, vůli, citech, v oddanosti - k Němu. I ten největší pyšný rouhač má šanci jako lotr "po pravici" litovat nejpozději ve chvíli umírání svých hříchů, aby nebyl navždy od tohoto proudu "univerza" vytržen – a tak by se ani po očistných mukách nedostal "dnes" do nového stavu milosti nabídnutého Králem Ježíšem do hříchu Adama padlému lidstvu, stavu, který převyšuje rajskou prvotní blaženost našich prarodičů: otevírá ráj vzkříšených s Ježíšem Zmrtvýchvstalým.
V ukřižovaném Ježíšovi je božství znetvořeno, svlečeno ze veškeré viditelné slávy, ale je přítomné a reálné. Jedině víra jej dovede rozpoznat: víra Matky Boží Panny Marie, která ve svém srdci uchovává i tento poslední kamínek mozaiky života svého Syna; Ona ještě nevidí všechno, ale nepřetržitě důvěřuje v Boha a znovu se stejnou odevzdaností opakuje: "Hle, jsem služebnice Páně"

Tuto mozaiku předal v Panně Marii, Matce Církve, náš Pán a Spasitel Ježíš svatému Janovi, stojícímu ve chvíli hrozných muk Syna člověka, Božího Beránka, pod křížem: "To je Tvá Matka!" Bohorodička se v tuto chvíli stává Matkou bratrského společenství, které bude od Letnic setrvávat na modlitbách, v apoštolské nauce a v zvláště v "lámání Chleba".
V "lámání" čili v oběti a ve spojení s obětinou mše svaté, jíž je stále v moci Ducha svatého se zpřítomňující Pán v mysteriu transsubstanciace: v Chlebu života věčného.
Tak tato Mariina mozaika přechází do "držení", dědictví a správy papeže, biskupů a kněží a celého Božího lidu spojeného s apoštolskou tradicí, s Magisteriem.
Jako stupňové žalmy jeruzalémských poutníků, tak i stupně jednotlivých částí mše svaté vedou k výstupu do Města pokoje: do nového ráje, do Království. Ano, mše svatá a její stupňové modlitby sensu lato jsou klíči Království, jehož první dary okoušíme zvláště při svatém přijímání.
Prvním kamínkem mozaiky jsou modlitby přede mši svatou – celebranta, asistence, Božího lidu. Tento kamínek musí být co nejpevněji posazen: je třeba přijít včas, přijít na přípravnou modlitbu. Kdo přichází pozdě, má vinu na labilitě své duše, ale i těch, které nenechal vstoupit do kontaktu s Trojjediným Bohem.

Do takového společenství víry vchází processio celebranta s asistencí. I v dobách prvních útoků na tradiční modlitební formu v šedesátých letech minulého století zůstaly pevné kněžské osobnosti – jako byl například františkán Otec Jan Evangelista Urban – kteří se nenechali svést k "rozpojení" prvních dvou stupňů: přípravné modlitby v sakristii (spolu s ministranty a kostelníkem) a vroucné modlitby při processio, která začínala Asperges v sakristii a prvními slovy žalmu "Introibo ad altare Dei", který všichni v procesí se tiše modlili společně cestou k oltáři a u oltáře.



A potom je tu víra dobrého lotra: víra sotva naznačená, ale dostačující k tomu, aby zajistila spásu: "Dnes budeš se mnou v ráji". Rozhodující je ono "se mnou". Ano, to jej zachraňuje. Dobrý lotr je vskutku na kříži jako Ježíš, ale především je na kříži spolu s Ježíšem. Na rozdíl od druhého provinilce, a všech těch ostatních, kteří se mu vysmívají, nežádá po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže nebo aby jemu pomohl sestoupit z kříže. Namísto toho žádá: "Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Vidí jej na kříži, znetvořeného k nepoznání, a přece se Mu svěřuje jako nějakému králi, ba dokonce jako Králi povýtce. Dobrý lotr věří tomu, co je napsáno na tabulce umístěné nad Ježíšovou hlavou: "Židovský král". Věří tomu a svěřuje se Mu. Proto se vzápětí ocitá v "dnešku" Boha, v ráji, protože ráj znamená: být spolu s Ježíšem, být spolu s Bohem.


(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze slavnosti Krista Krále, bazilika svatého Petra 21. 11. AD 2010;

O. Vladimír Mikulica


MODLITBA

Tvé království,
Ježíši vládce nad Univerzem,
není z tohoto světa,
a přesto jej plně, univerzálně proniká:
vším pozemským ukazuje na Tebe.
Reforma liturgické reformy
vyhlášená Svatým otcem Benediktem XVI.,
vybízí, abychom svůj zrak a studium
zaměřili na tajemství mše svaté,
abychom jejím pozemským slavením
poznávali Tebe,
milovali Tě,
spoléhali se při rozvíjení mohutností duše ve Tvé harmonii
rozumu, vůle a citu,
jen na Tebe.
Dej, ať každá část mešní liturgie je "stupňovou modlitbou",
kdy se duše učí v jednotlivých úkonech
vystupovat k Tobě,
kdy každá část mše svaté sílí náš rozhovor, chvalozpěv a díkůčinění
konané Tobě,
Králi univerza:
kdy každé gesto a slovo vede k jedinému:
k Tobě v Nejsvětější Eucharistii,
k svatému přijetí Tebe, Krále našeho života.
Pak již v den takového slavení mešní oběti
nám otvíráš brány nového ráje.
Amen.

neděle 17. listopadu 2019

LISTOPAD – MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI



Texty Mše svaté i Modlitby posvěcení času, zvláště v hodince četby, odkazují v této předadventní době na tajemství zmaru, proměny a vzkříšení. Na Ježíše Krista, který svými kázáními i uzdravováním nemocných na duši a na těle vedl a v Církvi stále vede od zmaru lidské duše a těla k podílu na Jeho smrti a zmrtvýchvstání.
Ti z našich blízkých, příbuzných a přátel, kteří zemřeli náhle, zvláště ti, kdo nebyli zaopatřeni viatikem, svátostmi pro umírající, i ti, kteří v očistci potřebují naši duchovní pomoc, by ji měli dostávat při umírání i hned po posledním vydechnutí, kdy se duše odlučuje od těla.
Víme, z životopisů světců i v Církvi niterně žijících bratří a sester, jakým je darem, když se rodina či rodinná společenství pravidelně společně modlí. V tomto případě zvláště můžeme mít na zřeteli modlitbu rozjímavou a adorační, při níž se duše ponořuje do setkání s Ježíšem Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým.
Takovou modlitbu znávali rodiny a farnosti, které chodívali v neděli odpoledne na svátostné požehnání, dnes bychom řekli na určitý druh adorace, která vedla do hlubin té, kterou především eucharistická společenství v řeholích a kněžských pospolitostech mohla prožívat s větší intenzitou.
Proto je velmi potřebné k umírajícímu – když byl zaopatřen svátostmi - zavolat kněze či řeholníka a svolat společenství rodiny nebo duchovní rodiny, s níž se zde na zemi modlíval k "vigilii" u umírajícího a zemřelého.
Pamatuji na několik posvátných nocí, kdy jsme se takto modlívali u našich farníků. I pro kněze jsou tyto chvíle zvláštním darem, kdy si může znovu hlouběji uvědomit tajemství kněžství Ježíše Krista, které nese a reprezentuje: stavění mostu mezi nebem a zemí. Kněz může v tak posvátné noci (či během dne) u umírajícího a zemřelého prožívat i duchovní obnovu posvátného kněžství, sestoupit k Ježíši Kristu v Getsemanech a pod kříž, vstupovat se svatými apoštoly do hrobu vzkříšení, vnímat andělský svět evangelijního poselství: Ježíš z mrtvých vstal! - vstupovat do hlubin tajemství kněžství, jež je mu navěky jako charaktér, vryté znamení do duše, navždy svěřeno.
Všichni, kdo přicházejí na tuto modlitbu, by se měli před ní i během ní postit.
Na stolku u lůžka zemřelého by měl být kříž, svěcená voda, požehnané (ne posvátné!) oleje.
Svíce ozařující kříž.
Po posledním vydechnutí by se od této svíce mělo zapálit šestero svící, které by se na svícnech měli umístit tři po každé straně zesnulého. Patrně z pohřbů znáte "relikt" tohoto ritu, kdy zaměstnanci pohřební služby přinášejí šestero svící k rakvi a kostelník je umísťuje po obou stranách otevřené rakve – v čele je rozžat paškál – velikonoční svíce. Nebo jste možná zažili vigilii u zemřelých řeholníků a řeholnic, kde se tyto svíce během noci skutečně "přetaví" ve světlo na znamení počínajícího tajemství vzkříšení.
Anebo snad ještě z některých filmů či z beletrie si upomenete na vigilii u zemřelého v hřbitovní kapli, kdy jeho tělo v rakvi (i s rukou, na niž byl přivázán provaz ke zvonci nad kaplí či márnicí) spočívalo obklopené září těchto svící.
Vigilie může začít podle pokynů z Pohřebních obřadů vydaných roku 1972 Sekretariátem České liturgické komise (viz strana 12). Po krátkém úvodu, po modlitbě (např. podle modliteb ze stránky 33-34) a po čtení z Písma Svatého může mít kněz promluvu, zakončenou vyznáním víry, přímluvami a modlitbou Páně či jinou modlitbou. Vigilie v vlastním slova smyslu může buď pokračovat nebo být vložena do této bohoslužby jako určitá forma mnišské lectio divina (čtení z daných či vhodně vybraných pasáží Písma Svatého, mezizpěvy, společná modlitba a posvátné ticho.) a to po celou noc ( či přes den).
Otec Vladimír Mikulica

VÍRA JE ZE SLYŠENÍ

Toto píše svatý Pavel v listu do Říma. Můžeme říci - sám píše o slovu víry! Avšak předtím, jak to v této epištole i v dalších zdůrazňuje -...