sobota 21. dubna 2018

Ježíš dává jako dobrý pastýř svým učedníkům sám sebe



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.







Neděle Dobrého pastýře je neděle nejvyšší dobroty, nejvyšší lásky Ježíšovy k těm, kdo se mu zasvěcují. Dává sebe. Při Poslední večeři. Stvrzuje po tříletém vyučování a přípravě na přijetí Ducha Svatého, že je dobrý Pastýř.

Svatý Otec Benedikt XVI. tuto dobrotu o Poslední večeři ukazuje jako tajemství Ježíšovy přítomnosti – stálých Letnic Ducha svatého při mši svaté:

Ve mši svaté na památku Večeře Páně na Zelený čtvrtek jsem zdůraznil, že v Eucharistii dochází k proměnění darů této země – chleba a vína – za účelem proměny našeho života a tím také proměny světa. Tento večer bych na tuto perspektivu chtěl znovu poukázat.

Dalo by se říci, že všechno vychází ze srdce Krista, který při Poslední večeři v předvečer svého utrpení vzdal díky Bohu a mocí svojí lásky tak proměnil smysl smrti, které šel vstříc. Právě fakt, že svátost oltářní přijala jméno „Eucharistie“ – „Díkůvzdání“ – je vyjádřením toho, že změna podstaty chleba a vína na Tělo a Krev Kristovu je plodem daru, kterým Kristus dává sebe sama, daru Lásky, jež je mocnější než smrt, božské Lásky, která Jej vzkřísila z mrtvých. Proto je Eucharistie pokrmem života věčného, chlebem života. Ze srdce Kristova, z jeho „eucharistické modlitby“ v předvečer utrpení plyne dynamika, která proměňuje realitu v jejích kosmických, lidských i historických dimenzích. Všechno vychází od Boha, ze všemohoucnosti jeho Trojjediné Lásky, vtělené v Kristu. Tato láska prostupuje Kristovo srdce. Proto Kristus dovede děkovat Bohu a chválit Jej i tváří v tvář zradě a násilí, a mění tak věci, osoby i svět.

Tuto proměnu umožňuje společenství, jež je mocnější než rozdělení, společenství samotného Boha. Slovo „společenství“, které v italském jazyce – comunione - označuje Eucharistii, v sobě zahrnuje vertikální i horizontální dimenzi Kristova daru. Krásný a velmi výmluvný je pak v italštině výraz ricevere la comunione - „přijmout společenství“, který se vztahuje na přijímání eucharistického pokrmu. Když totiž konáme tento úkon, vstupujeme do společenství s životem Ježíše samého. V posvátné Eucharistii nastává jediné společenství. Jak čteme slova apoštola Pavla adresovaných křesťanům v Korintu: „Kalich požehnání, který žehnáme – není to účast v Kristově krvi? Chléb, který lámeme – není to účast v Kristově těle? Protože je to jeden chléb, tvoříme jedno tělo, i když je nás mnoho, neboť všichni máme účast na jednom chlebě“.

Svatý Augustin nám pomáhá chápat dynamiku eucharistického společenství, když odkazuje na jedno vidění, které měl a ve kterém mu Ježíš řekl: „Já jsem chléb silných. Vyrosteš a budeš mne mít. Ty neproměníš mne v sebe jako pokrm těla, ale ty budeš proměněn ve mne“. Zatímco tedy pokrm tělesný je asimilován naším organismem a přispívá jeho zachování, v případě Eucharistie jde o odlišný Chléb. Nejsme to my, kdo asimilujeme Jeho, ale On asimiluje nás, takže jsme připodobňováni Ježíši Kristu, stáváme se články Jeho těla, jsme s Ním sjednoceni. Tento přechod je rozhodující. Právě proto, že Kristus nás v eucharistickém přijímání proměňuje v Sebe, je naše individualita tímto setkáním otevřena, osvobozena ze svého egocentrismu a vsazena do Ježíšovy osoby, která je prostoupena trojičním společenstvím. Eucharistie, která nás pojí s Kristem, nás tak otevírá také pro druhé, činí z jedněch články druhých, už nejsme rozděleni, ale jsme jedno v Něm. Svaté přijímání mne tak spojuje s osobou, která je vedle mne a s níž možná ani nemám dobré vztahy, ale také se vzdálenými bratry v každé části světa. Odtud, z Eucharistie se proto odvozuje hluboký smysl sociálního nasazení Církve, jak dosvědčují velcí sociální světci, kteří byli vždycky dušemi velmi silně eucharistickými. Kdo rozpoznává Ježíše ve Svaté hostii, rozpoznává Jej v bratru, který trpí, hladoví, žízní, je cizincem, nemocným, neoblečeným, vězněm; je vnímavým ke každému člověku a konkrétně se zasazuje o všechny, kteří se ocitli v nouzi. Z daru Kristovy lásky tedy vychází zvláštní odpovědnost nás křesťanů při vytváření solidární, spravedlivé a bratrské společnosti. Zejména v naší době, kdy nás globalizace činí jedny na druhých stále závislejšími, se křesťanství může a musí přičiňovat o to, aby tato jednota nebyla budována bez Boha, tj. bez opravdové lásky, což by dalo prostor zmatku, individualismu, svévoli všech proti všem. Evangelium směřuje odevždy k jednotě lidské rodiny, jednotě uložené nikoli shora, ideologickými či ekonomickými zájmy, nýbrž smyslem odpovědnosti jedněch za druhé, protože poznáváme, že jsme články jediného těla, Kristova těla, protože jsme se ze Svátosti oltářní naučili a neustále se učíme, že sdílení a láska je cestou opravdové spravedlnosti.

Vraťme se nyní k samotné události Ježíšovy Poslední večeře. K čemu došlo v té chvíli? Když Ježíš řekl: »Toto je moje tělo, které se za vás vydává. Toto je krev, která se prolévá za vás a za mnohé«, k čemu došlo? Ježíš tímto gestem předjímá události na Kalvárii. Z lásky přijímá veškeré utrpení s jeho mukami a násilím až ke smrti na kříži. Tím že jej takto přijímá, proměňuje ho na úkon darování. To je proměna, kterou svět potřebuje, protože ho vykupuje zevnitř, otevírá ho na dimenze nebeského království. Tuto obnovu světa chce Bůh uskutečňovat stále stejnou cestou, kterou šel Kristus, ba dokonce cestou, kterou je On sám. V křesťanství není nic magického. Nejsou tu zkratky, ale všechno postupuje pokornou a trpělivou logikou pšeničného zrna, které odumírá, aby dalo život, logikou víry, která přenáší hory mírnou mocí Boha. Proto chce Bůh nadále obnovovat lidstvo, dějiny a kosmos tímto řetězem proměn, kterých je Eucharistie svátost. Proměněným chlebem a vínem, v nichž je reálně přítomno Jeho Tělo a Krev, nás Kristus proměňuje, asimiluje nás v Sobě, zapojuje nás do svého díla vykoupení, uschopňuje nás milostí Ducha svatého žít podle jeho vlastní logiky darování jako pšeničná zrna, sjednoceni s Ním a v Něm. Tak je zasazována a zraje v brázdách dějin jednota a pokoj, které jsou cílem, k němuž směřujeme podle Božího plánu.








LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

ČTVRTÁ VELIKONOČNÍ NEDĚLE – PŘÍPRAVA NA NANEBEVSTOUPENÍ JEŽÍŠE KRISTA A NA LETNICE

Znovu se o těchto nedělích vracíme k textům Lectionis divinae zelenočtvrteční Getsemanské adorace.

Obě Ježíšovy katecheze o Duchu Svatém v 14. a 16. kapitole evangelia podle sepsání svatého Jana, které se o této svaté chvíli sjednocení s Ježíšem na Olivetské hoře před Jeho zatčením, mučením a popravou čtou, nám o této neděli Dobrého pastýře připomíná péči Ježíše o „Traditio apostolica“, která je předáním nejen nauky o Duchu Božím, ale především přípravou na předání Ducha od Otce, které On sešle o Letnicích.

Tato Tradice se táhne až do dnešních časů a bude trvat až do konce, protože „pekelné brány Církev nepřemohou“.

Duch Svatý vede Církev, dává jí iluminaci, osvícení, sílu konat v Jeho moci divy, znamení a zázraky a pomáhat nám, kteří jsme Jej přijali, jako – po výtce – pomáhal Ježíšovi jako člověku plnému smrtelné úzkosti v Getsemanské zahradě při modlitbě.

A nadto je Ochráncem, Utěšitelem, ale i Usvědčovatelem tohoto světa, pronikajícím srdce hříšníků k obrácení, je Bojovníkem, pravým Izraelem, jejž vytváří spolu s biřmovanci – rytíři Království.

V Epištole z listu svatého Jakuba dnes čteme, že člověk nemůže udělat nic lepšího, než dát se formovat Bohem, který v nás začal velké dílo a dále je dokonává: nejdříve nás stvořil a pak vykoupil. Je třeba očišťovat náš život a přijímat Boží slovo do svého nitra.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana nás Pán ujišťuje, že Duch Svatý zjeví věřícím autentické poslání našeho Pána Ježíše Krista ve smyslu jeho vykupitelské smrti: odsoudí nevěřící svět a zjeví spravedlnost Ježíše Krista, kterého Bůh vzkřísil a který se vrací k Otci. Odsoudil satana, který chtěl zabít původce života.


LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

4. neděle velikonoční

Úryvek ze Skutků apoštolů, uvedl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. texty této neděle Dobrého pastýře, nám představuje svědectví svatého Petra před představenými a staršími lidu Jeruzaléma po zázračném uzdravení chromého. Petr směle tvrdí, že Ježíš „je ten kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní“ a dodává: „V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy“. Apoštol pak interpretuje ve světle Kristova velikonočního tajemství Žalm 118.


   Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: "Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý.
   On je ten 'kámen, který jste vy, stavitelé, odhodili, ale z kterého se stal kvádr nárožní'. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy."

Žalm, který svatý Petr cituje, jak je komentuje papež Benedikt XVI., je naplněn eucharistií, díkůčiněním svatého Davida, Děkuje Bohu, který odpověděl na jeho volání o pomoc a zachránil jej. Tento Žalm praví: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích“. Ježíš učinil právě tuto zkušenost, totiž že byl odvržen představiteli svého lidu, rehabilitován Bohem a stal se základem nového chrámu, nového lidu, který Pánu vzdává díky a přináší plody spravedlnosti. První čtení a responsoriální Žalm 118 mocně odkazují k velikonočnímu kontextu, a tímto obrazem odhozeného a znovu položeného nárožního kamene přitahují náš pohled k zabitému a vzkříšenému Ježíši.

Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v člověka. Lépe je utíkat se k Hospodinu než důvěřovat v mocné.

Děkuji ti, žes mě vyslyšel a stal se mou spásou. Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvád-rem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích.

Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Ty jsi můj Bůh, děkuji ti; budu tě slavit, můj Bože! Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.


Druhé čtení, vzaté z prvního listu Janova, hovoří o plodu Kristovy Paschy: o našem bytí Božími dětmi. V Janových slovech dosud zní veškerý úžas nad tímto darem: nejenom, že se smíme nazývat Božími dětmi, ale „také jimi jsme“. Synovský stav člověka je vskutku plodem Ježíšova spasitelského díla. On svým vtělením, svou smrtí a vzkříšením a darem Ducha svatého uvedl člověka do nového vztahu s Bohem, svého vlastního vztahu s Otcem. Proto vzkříšený Ježíš říká: „Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu“. Je to vztah naprosto reálný, ale dosud se plně nevyjevil: tak se stane až na konci, když – dá-li Bůh – budeme patřit na jeho tvář „tak, jak je“.

Milovaní!
   Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.


Letošní úryvek z Janova evangelia obsahuje, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., jádro desáté kapitoly a začíná Ježíšovým tvrzením: „Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život“. Tady jsme uvedeni přímo do středu, na vrchol zjevení Boha jakožto pastýře Jeho lidu. Tímto středem a vrcholem je Ježíš, který umírá na kříži a vstává z mrtvých třetího dne, je vzkříšen spolu s celým lidstvem, a přivádí tak i nás, každého člověka, na cestu ze smrti do života. Tato událost – Kristova Pascha – v níž se plně a definitivně uskutečňuje pastorační dílo Boží, je obětní událost. Dobrý Pastýř a Velekněz se tedy sbíhají v osobě Ježíše, který za nás položil svůj život.

Ježíš řekl:
   "Já jsem pastýř dobrý. Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk, a vlk je uchvacuje a rozhání. Vždyť je najatý za mzdu a na ovcích mu nezáleží.
   Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.
   Také ty musím přivést a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.
   Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc zase ho přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce." 

S. Aurelius Augustinus, Conf. VII, 10, 18)

Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Dobrý pastýř dává život za své ovce,“
prohlašuješ,
Ježíši, obětovaný Beránku Boží,
ve svém podobenství – proroctví o ovčinci: Církvi.
Tu jsi založil na své obětní krvi,
na sestoupení do lůna Abrahámova i do limbu puerorum.
Tu jsi jako hradbou zaštítil svými biskupy a kněžími,
když jsi jim při Poslední večeři
- ve chvíli, kdy jsi je současně konsekroval a posvětil - 
dal sám sebe:
tělo a krev Tebe - Božího Beránka,
který snímáš
po sejmutí Tvého těla z kříže a po Tvém slavném zmrtvýchvstání
– hříchy světa:
těm, kdo o Letnicích přijali Tvého a Otcova Ducha,
a těm, kdo tohoto Ducha v Traditio Apostolica
dodnes přijímají.
Přijímají sílu odevzdávat se Tobě
a odříkat se špatných pastýřů,
kteří milují sebe,
a tak nenávidí Boha.
Amen.



sobota 14. dubna 2018

Utrpení a radost na cestě se zmrtvýchvstalým Ježíšem


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.











VELIKONOČNÍ NEDĚLE

– DOBA NADĚJE ZAMĚŘENÉ NA JEŽÍŠE VZKŘÍŠENÉHO

A OČEKÁVÁNÍ „PONOŘENÍ“ DO DUCHA OTCE A SYNA






Andělé, kteří učedníkům říkají, aby nehleděli vzhůru, do nebe, ale aby šli do Galileje, a tak se setkali se zmrtvýchvstalým Ježíšem, jsou vyzývání, aby šli na místo, kde předtím Ježíš většinu z nich povolal; tito andělé implicitně vedou následovníky našeho Pána a svědky Jeho vzkříšení k návratu domů, k metanoi vzhledem ke svému původnímu pozemskému povolání, mají znovu přehlédnout místa, kde očekávali slíbeného Mesiáše, a kde se jim dal Ježíš poznat. Nyní zmrtvýchvstalý.

Po tomto návratu domů, kde je čeká náš vzkříšený Pán jsou z Olivetské hory vedeni jeho příkazem do Večeřadla – nového domova – do míst, kde se narodí v Jordáně a na kříži počatá Církev.

Odtud můžeme pochopit texty, které nám o této neděli v Ritu Antiquior i v Misálu Pavla VI. Církev předkládá.
Hovoří o často strastiplném duchovním boji na této zemi nově zrozené Církve.
Vybízejí ke vztahu ke státnímu i rodinnému zřízení v duchu metanoie, obrácení se k životu se zmrtvýchvstalým Božím Synem Ježíšem.

 A rovněž nabízejí apokalyptickou útěchu – zde můžeme sledovat první čtení Liturgie Horarum – první lekce z knihy Apokalypsis svatého Jana.

Pro celé dějiny Církve, včetně nynějších platí tento apokalyptický pohled a jeho rozvíjení prostřednictvím omilostněných světců, mystiků:

Mezi viděními, která měla blahoslavená Kateřina Emmerichová, mají své místo také apokalyptická proroctví o osudu Církve.

„Viděla jsem falešnou církev, do města (Říma) přicházeli bludaři nejrůznějšího typu. ...Místní klérus byl vlažný, viděla jsem velkou temnotu... Zdálo se, že klam se šíří na všechny strany. Celé katolické skupiny byly utiskovány, vyháněny, zbaveny svobody, všude velké utrpení, války a prolévání krve. Divoká a nevzdělaná lůza páchala násilí. Ale to všechno netrvalo dlouho.“

„Viděla jsem jasně bludy, úchylky a nesčetné hříchy lidí. Viděla jsem jejich šílenství a zlobu jejich skutků proti pravdě a proti rozumu. Byli mezi nimi kněží a já jsem s velkou radostí snášela své utrpení, aby se obrátili a polepšili.“

Viděla jsem mnoho pastýřů zapletených do záležitostí nebezpečných pro Církev. Budovali velkou církev, velkou a extravagantní. Do té měli být připuštěni všichni se stejnými právy: evangelíci, katolíci a nejrůznější sekty. Tak měla vzniknout nová Církev,...ale Bůh měl jiné plány. (22. dubna 1823)



LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Ve své první epištole představuje svatý Petr křesťanský životní cíl: Křesťan, který zde na zemi putuje do nebeské vlasti, zachovává věrně všechno, co je mu pro tento život uloženo, protože ví, že právě takto se líbí Pánu. Také každá zkouška má svou hodnotu: právě skrze ně se rodíme k věčnému životu. Křesťanský život plně orientovaný k onomu konečnému cílovému triumfu je bojem za uskutečňování a naplnění té postupné obnovy života, onoho vítězství, které jsme již obdrželi v osobě našeho Spasitele. První papež píše: musíme vést dobrý život mezi pohany, aby v den navštívení velebili Boha za dobré skutky, které na nás pozorují. Naše dobré skutky mají umlčet ty, kteří mají svou falešnou svobodu pouze jako zástěru své vnitřní zloby.

V evangeliu podle sepsání svatého Jana nás Pán už připravuje na svůj odchod k Otci. Následovat Božího Syna znamená tedy směřovat k tomu nejlepšímu a nejvznešenějšímu cíli: "Budete plakat a naříkat, a svět se bud radovat, ale váš zármutek se obrátí v radost a tu radost vám nikdo neodejme." Tak nás ujišťuje sám Pán Ježíš. Odříkání v praktickém životě vede k opravdové radosti, zatímco rozmařilost a pohodlí končí v beznadějném věčném zármutku.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

3. neděle velikonoční


V prvním čtení ze Skutků apoštolů svatý Petr podstupuje, podobně jako Ježíš, jak je to zvláště popisováno v evangeliu podle sepsání svatého Jana, své spory s židy, s židovskými autoritami. Je pln – po Letnicích - Ducha svatého, Ducha nebojácnosti a výmluvnosti: 


Petr promluvil k lidu:
   "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky.
   Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny." 



Žalmy se pro katolické křesťany od prvních dnů od Seslání Svatého Ducha stávají modlitbami sjednocujícími s Ježíšem trpícím a zmrtvýchvstalým. Takto dnes o tomto období prorokuje svatý David:


Bože, zastánce mého práva, vyslechni mě, když volám, tys mě v soužení vysvobodil, smiluj se nade mnou a slyš mou prosbu!


Pamatujte: Hospodin vyznamenává svého svatého; Hospodin vyslyší, když k němu zavolám.


Mnoho lidí říká: "Kdo nám ukáže dobro?" Hospodine, ukaž nám svou jasnou tvář!
Usínám klidně, sotva si lehnu, vždyť ty sám, Hospodine, dáváš mi přebývat v bezpečí!  



Nejtěžším bojem, který ovšem křesťany v Církvi a ve světě čeká, je boj proti vlastním hříchům. Takto své diecézany - a posléze všechny křesťany všech dob - připravuje na nejtěžší boj svatý Jan ve své první epištole:

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.    Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.



Tuto třetí neděli velikonoční, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., se v evangeliu svatého Lukáše představuje zmrtvýchvstalý Ježíš uprostřed učedníků, kteří se kvůli pochybám a strachu domnívají, že vidí ducha.

P: Romano Guardini píše: „Pán se proměnil. Už nežije jako dříve. Jeho existence je nepochopitelná. Přece však tělesná. Obsahuje veškerý jeho život, prožitý úděl, umučení a smrt. Všechno je realita. Je to sice změněná, ale stále hmatatelná realita“ Poněvadž vzkříšení neodstraňuje stopy po ukřižování, ukazuje Ježíš apoštolům ruce a nohy, a aby je přesvědčil, žádá si dokonce něco k jídlu. Učedníci mu tedy „podali kus pečené ryby. On si vzal a před nimi pojedl“. Svatý Řehoř Veliký komentuje: „ryba pečená na ohni nemá poukazovat na nic jiného než na utrpení Ježíše, Prostředníka mezi Bohem a lidmi. On se totiž sklonil k tomu, aby se skryl ve vodách lidského rodu, nechal se chytit do léčky naší smrti a byl jakoby vystaven ohni skrze bolesti, které podstoupil během umučení“.

Díky těmto velmi realistickým stopám učedníci překonali počáteční pochybnost a otevírají se daru víry; a tato víra jim umožní pochopit to, co bylo o Ježíši psáno „v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech“. Čteme totiž, že Ježíš „jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: «Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstal z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání…, aby všem byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky»“. Spasitel nás ujišťuje o své reálné přítomnosti mezi námi skrze Slovo a Nejsvětější Eucharistii. Jako tedy učedníci z Emauz poznali Ježíše v lámání chleba, tak se také my setkáváme s Pánem ve slavení mše svaté. V této souvislosti pak svatý Tomáš Akvinský vysvětluje, že „je podle víry nezbytné poznávat, že v této svátosti je přítomen celý Kristus, protože božství nikdy neopustilo tělo, které přijalo“.





   Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.    Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají pochybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy.    Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl.    Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu.    Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky." 


O. Romano Guardini, Il Signore. Meditazioni sulla persona a vita di N.S. Gesu Cristo, Milano 1949, 433;
Svatý Řehoř Veliký, Homilia in Evangangelium, XXIV, 5;
Svatý Tomáš Akvinský,ST, III, q.76, a.1)

Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


První pomluva,

podnícená diabolem, vidlicovitě rozdělujícím pravdu,

beroucím na sebe podobu anděla pravdy,

zazněla, Ježíši povzbuzující čtyřicet dní po svém zmrtvýchvstání

své - v duši i společensky - satanem pronásledované učedníky;

první pomluva zazněla nad Tvým prázdným hrobem:

„Řekněte, že jeho učedníci tělo ukradli!“

Další pomluvy následovaly.

Pro Tvé věřící věrné nastala doba pronásledování,

která bude trvat „až do konce světa“.

Až do konce tohoto světa se budou mocnosti temna namáhat:

lhát, pomlouvat, svádět, vysmívat se Tvému zmrtvýchvstání

a Tvé Církvi, střežící tento poklad víry

ve Tvou přítomnost v této chvíli svatého přijímání

a po celou dobu, kdy je ve svatostánku, v ciboriu, v ostensoriu

Tvé tělo uchováváno,

aby nám bylo – víra v Tebe – nejmocnější ochranou proti útokům

na katolickou víru.


Amen.




sobota 7. dubna 2018

Bílá - svatotomášská - neděle: vyvrcholení oktávu mystagogické iniciace



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





DOMINICA IN ALBIS – BÍLÁ NEDĚLE


Dnešní neděle, tradičně nazývaná „v albách“ – Dominica in Albis – uzavírá týden Velikonočního oktávu, kdy každý den je zpřítomňováním a prožíváním slavnosti Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, „voskreseniem“, jak je dodnes (a i v dobách ateistického pronásledování v bývalém Sovětském svazu byla) naše „neděle“ nazývána.

U církevních Otců čteme, že o této neděli, kdy se náš zmrtvýchvstalý Pán zjevil apoštolu Tomášovi, který nebyl schopen přijmout víru Církve, její nauku o vzkříšení, jak ji jednohlasně slyšel od prvního apoštolského sboru, přicházeli novokřtěnci k chrámové piscině, k posvátnému prameni, aby v něm poprvé vyprali svá křestní roucha, ve kterých chodili každý den od křtu na mystagogické katecheze a mše svaté.
Nyní poprvé konali očistu – symbolicky tu, kterou poté přijímali v obnově křtu, ve svátosti smíření.

Kontemplujeme toho, uvedl v přípravě na modlitbu před Ježíšem v Nejsvětější eucharistii Svatý otec Benedikt XVI.  při pouti do Lurd, který při velikonoční večeři daroval své Tělo a svou Krev učedníkům, aby byl s nimi „po všechny dny až do skonání světa“

Je tu s námi zástup všech mužů a všech žen, kteří kontemplovali, uctívali a klaněli se reálné přítomnosti toho, který se nám daroval až do poslední kapky krve; zástup mužů a žen, kteří trávili hodiny jeho adorací v Nejsvětější svátosti oltářní.

Tento večer je nevidíme, ale slyšíme, jak říkají každému a každé z nás: „Pojď, nechej se přitáhnout Mistrem. On je tady a volá tě!“. Chce vzít tvůj život a spojit ho se svým. Nechej se od něho přitáhnout! Nehleď již na svá zranění, hleď na ta jeho! Nehleď na to, co tě od něho a od druhých dosud odděluje, hleď na nekonečnou vzdálenost, kterou on odstranil, když přijal tvé tělo, vystoupil na kříž, který mu připravili lidé, když svolil, aby ho poslali na smrt, aby ti ukázal svou lásku. Ve svých ranách přijímá tebe, do svých ran tě skryje. Neodmítej jeho lásku!

Nezměrný zástup svědků, kteří se nechali přitáhnout jeho láskou, je zástup svatých v nebi, kteří se za nás nepřestávají přimlouvat. Byli hříšníky a věděli to, ale rozhodli se nehledět na svoje rány, nehledět už jinam než na rány svého Pána, aby odhalili slávu kříže, aby odhalili vítězství nad smrtí. Svatý Petr Julián Eymard nám říká všechno, když praví: „Svatá Eucharistie je Ježíš Kristus minulý, přítomný a budoucí“. Ježíš Kristus minulý, v historické pravdě večera ve večeřadle, kam nás přivádí každé slavení mše svaté.

Ježíš Kristus přítomný, protože on nám říká: „Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“. „Toto je,“ v přítomnosti, tady a teď, jako ve všech tady a teď lidských dějin. Reálná přítomnost, přítomnost, která přesahuje naše ubohé rty, naše chudé rty, naše chudé myšlenky. Přítomnost nabídnutá našim zrakům jako nyní, tento večer, u této jeskyně, kde se Maria zjevila jako Neposkvrněné Početí…

Když jedna přítelkyně Bernadetty přišla za ní v předvečer jejího prvního svatého přijímání, zeptala se jí: „Co tě činí šťastnější: první přijímání nebo zjevení?„ Bernadetta odpověděla: „Jsou to dvě věci, které spolu souvisí, ale nemohou být kladeny proti sobě. Jsem šťastná z obou“.

Spolu s Petrem Juliánem Eymardem a s Bernadettou vzýváme svědectví mnoha a mnoha světců a světic, kteří chovali k Nejsvětější eucharistii největší lásku. Nicolas Cabasilas k nám dnes večer volá a říká: „Přebývá-li Kristus v nás, čeho je nám ještě třeba? Zůstaneme-li v Kristu, po čem ještě můžeme toužit? On je náš host i náš příbytek. Jsme šťastní, že jsme jeho příbytek! Jaká radost, že jsme právě my příbytkem takového Domácího!“

Blahoslavený Charles de Foucauld se narodil roku 1858, tedy ve stejném roce, kdy docházelo ke zjevením v Lurdech. Nedaleko od jeho smrtí vychladlého těla byla nalezena jako semeno hozené na zem schránka, obsahující Nejsvětější svátost, kterou bratr Charles denně dlouhé hodiny adoroval. Otec de Foucauld nám svěřuje modlitbu, která vytryskla z hloubi jeho srdce, modlitbu určenou nebeskému Otci, kterou si však spolu s Ježíšem můžeme v plné pravdě přivlastnit před Svatou hostií:
„Otče můj, svěřuji svého ducha Tvým rukám!“
Je to poslední modlitba našeho Mistra, našeho Milovaného“.

Kéž by se stala i naší modlitbou a nechť je jí nejen v naší poslední chvilce, ale všech našich chvílích:


„Můj Otče, svěřuji se do tvých rukou, 
můj Otče, svěřuji se ti, 
můj Otče, oddávám se ti, 
můj Otče, učiň se mnou, co se ti zlíbí; za cokoli, co mi učiníš, ti děkuji: děkuji za vše; 
jsem připraven ke všemu, přijímám všechno. 
Děkuji ti za vše. Předpokládám, že tvá vůle se ve mně splní, můj Bože, 
předpokládám, že tvá vůle se splní ve všech tvých tvorech, ve všech tvých dětech, ve všech těch, které tvoje srdce miluje, nepřeji si nic jiného, můj Bože; 
svěřuji opět svou duši do tvých rukou, daruji ti ji, můj Bože, s veškerou láskou svého srdce, 
protože tě miluji, a potřebou mého srdce je darovat se ti, svěřit se do tvých rukou, bez míry, s nekonečnou důvěrou, 
protože ty jsi můj Otec.“






LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Apoštol svatý Jan v dnešní epištole potvrzuje základní leitmotiv mystagogických katechezí: Duch svatý dává schopnost věřit, přemýšlet „zdravě“ v jednotném pohledu víry, „sjednoceně“ o duchu a hmotě, o nebeských a pozemských darech, hřivnách, o charismatech, která probouzejí tuto víru; v tomto smyslu moudře mluvit, konat skutky, které jsou vnuknuty Bohem a k Němu vedou.

Proto bývala a je dnešní neděle po stránce katécheticko-mystagogické věnována tajemství, které tento životní postoj reprezentuje nejvíce: mysteriu přítomnosti Ježíše v Nejsvětější eucharistii.

Proto píše Apoštol, kterého Ježíš miloval: „Kdo věří v Syna Božího, má v sobě Boží svědectví. Kdo nevěří Bohu, učinil z něho lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.“

Naše víra se, jak čteme v Prvním listu svatého Jana, opírá o trojí božské svědectví. Svědky jsou totiž Otec, Slovo a Duch Svatý.

Ono svědectví „vody“, o kterém mluví Orličník, je Otcův hlas, který svědčil při Ježíšově křtu v Jordánu;
Svědectví „krve“ podává sám Ježíš, Boží Syn, svou obětní smrtí na kříži;
Svědectví, které vydává „Duch“ jsou charismata, Jeho dary, Logos, které On – Duch Otce a Syna vkládá jako ohnivý jazyk nad hlavou do srdce každého, kdo poslechli příkaz Ježíšův a modlili se společně desatero dnů v Horní místnosti u svatého Jana Marka.
Proto, kdo jejich – tomuto apoštolskému svědectví - uvěří, uvěří ve „vodu“ i „krev“, zatouží po svatém křtu, ponořujícím do krve Kristovy: bude v Církvi spasen.

V evangeliu dnešní Bílé neděle právě proto čteme o svatém Tomášovi, který se stává svatým slovem Ježíšovým ve svaté rodící se Církvi: on, apoštol, který nebyl přítomen v nyní jedenáctičlenném apoštolském sboru v „osmý den“, v neděli Vzkříšení, kdy se Ježíš poprvé ukázal svým biskupům; a  apoštol svým kolegům; není schopen uvěřit, když mezi ně přichází po týdnu, o této neděli „Tří svědků“.

Ocitá se na hraně, která může být dokonce ohledně přijetí a uchování víry nebezpečnější, než byla u hřešícího Jidáše: nevěří Církvi, respektive – nevěří Duchu svatému, a proto jej ďábel vede od blahoslavenství, blaženosti těch, kdo Ježíšovy smrtelné rány na jeho vzkříšeném těle neviděli, a přesto uvěřili, k potencionálnímu popření i svědectví Jeho „krve“ a odmítnutí Mysteria Salutis nabízeného Nejsvětější Trojicí při svědectví „vody“.

„Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“patří nám, abychom víru Církve kladli před pyšné samotářské hledání moci „krve“ Kristovy, pak nám svědectví „vody“ - náš křest v moci Nejsvětější Trojice – bude skutečnou ochranou a zdrojem víry, která vede k blahoslavenství, blaženosti na zemi a v nebi.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle velikonoční – neděle Božího milosrdenství


Síla, která „sociálně a ekonomicky“ sjednocovala první křesťany, jak čteme v dnešním úryvku ze Skutků apoštolských, nepocházela z těchto „branží“. Duch Svatý působí v Církvi. Kdo důvěřuje svatosti Církve a nenechá se zlákat hříšností člověka, včetně těch, kdo byli obmyti vodou křtu, uchrání svou víru v Něj, a tak i v něm může Duch Boží působit. 

   Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné.
Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
   A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.


Svatý David ve starozákonní synagoze svědčí o věčném milosrdenství Božím, které vydalo trestu kříže Božího Syna, nevydalo Jej však věčné moci smrti:
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.


Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."



Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě sice těžce ztrestal, nevydal mé však smrti.


Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! 



Svatý apoštol Jan byl mezi těmi, kdo svědčili nevěřícímu Tomášovi: „Viděli jsme Pána – vzkříšeného Ježíše!“ „Skvrna na blaženosti“, kterou bylo to, že svatý Tomáše potřeboval vidět rány svého Mistra, aby uvěřil, evokuje nutnost věřit přikázáním Božím, které ve své epištole reprezentují slova Tradice, jak ji předává milovaný Apoštol – tou ja víru Církve.

Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že miluje-me Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.


Život ve jménu Ježíšově mají ti, kdo věří Jeho Církvi, jak svědčí svatý Jan, který ve svém evangeliu, napsaném v době počínajících církevních schismat, apostazí a herezí, je veden Duchem svatým k tomuto vyznání:

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

   Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."

   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."


Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mé-ho boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"

   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."

   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.


(Svatý Petr Julián Eymard, Kázání a farní nauky po roce 1856, 4-2,1, O meditaci;
Emmanuelite Estrade, 4. června 1858;
(Nicolas Cabasilas, La vie en Jesus-Christ, IV, 6;


Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ty, kteří často – dosud jako ti, kdo se teprve ke křtu připravují –

prosí o uzdravení své duše a probírají se dokonce v jejích ranách a ´zraněních´,

vybízíš, Ježíši v oslaveném těle s viditelnými pěti posvátnými ranami,

stejně jako apoštola Tomáše:

„Dotkni se mých ran!“

„Nebuď nevěřící! – S vírou v mé rány přistup ke křestnímu prameni,

a poznáš uzdravení svých ran!

Tvé soužení a zahleděnost do sebe

se promění v adoraci

mé rány v boku:

staneš se svědkem mé krve, která smývá hříchy křtěných;

vody posvěcené Nejsvětější Trojicí, která ponořuje do mého utrpení;

Ducha Svatého, který v této posvátné chvíli Svatého přijímání

Tvými ústy o mně vyzná:

„Můj Pán a můj Bůh!“

Amen.

Ježíš dává jako dobrý pastýř svým učedníkům sám sebe

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI. Neděle Dobrého pastýře je neděle nejvyšší dobrot...