sobota 25. srpna 2018

Kompromis a nevěra









LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Čtrnáctá neděle po seslání Ducha Svatého


"Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla," začíná úryvek z Epištoly svatého Apoštola Galaťanům.

Uvádí téma, které čteme i v Evangeliu této neděle: je třeba se rozhodnout a stále se rozhodovat mezi dvojím, vzájemně opačným zaměřením života. Mezi Bohem a mamonem.

Pro konvertitu je jediným cílem Trojjediný Bůh. Cestě k Němu vše podřizuje, i když musí na této pozemské pouti bojovat "dobrý boj víry", jak píše na jiném místě Apoštol: rozhodovat se ve velkých věcech – zvláště pro své povolání – a pak i ve věcech drobných, aby právě v maličkostech osvědčil svou věrnost.

Základním povoláním každého člověka je dar znovuzrození. Jde o rozhodnutí vyžadující z podstaty svátosti, v níž jde o věrnost Bohu, nekompromisnost, která se má projevit ve všech sférách života konvertity. Věrnost Ježíši Kristu, s Nímž nejintenzivněji žijeme v Církvi, se pak – díky této neústupnosti "mamonu" se pak projeví ve všech rovinách života. Nekompromisnost je zároveň "kamenem, o který se naráží", či , který rozráží, rozděluje, odděluje a nezaměnitelně odlišuje: dílčí rozhodnutí vedou člověka buď k sjednocení s Ježíšem díky daru nového narození z vody a z Ducha Svatého nebo jej oslabují či zapírají. Každý den tak nastupuje člověk svým rozhodováním cestu milosti, lásky Boží či hříchu. Cestu do nebe či do očistce nebo do zavržení. Každý přitom touží po nebi, ať si to přiznává či zastírá, a zavržení se – právem – bojí. 

Ovšem – z pohledu toho, který se ke konverzi teprve rozhoduje nebo má rozhodnout, či toho, který svůj život hodnotí v pokušení anebo dokonce ve vyjádření toho, který chce ˇsestoupit´do prostředí nevěry těch, kdo se dosud k Ježíši Kristu neobrátili a neodevzdali Mu svůj život - Apoštol v listu do Galácie píše, že "tělo touží po něčem jiném než duch a duch zase po něčem jiném než tělo." 

Na jiném místě – ve svém listu do Říma - svatý Pavel píše slova, jejichž obdobu, avšak již jako naukový souhrn a odpověď Církve, známe z počátku Katolického katechismu: "Vždyť nekonám dobro, které chci, ale dělám zlo, které nechci". A vysvětluje tento zdánlivý dualismus, či lépe řečeno dualismus, jemuž propadá ten, kdo dosud je dezorientován: "Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který ve mně sídlí." A na druhou stranu opět na tomto místě dále píše: "Má vnitřní bytost radostně souhlasí s Božím zákonem....Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti?

Klade otázku, která v upřímně vyjádřené touze po vítězství Božího Ducha v životě člověka jej vede ke konverzi: vybízí, abychom se vydali cestou Ježíšovou – poprvé či pokaždé, když se rozhodneme pro život pod nadvládou těla, pro život ve hříchu:

"Díky Bohu! Je to možné skrze Ježíše Krista našeho Pána."

V Evangeliu podle sepsání svatého Matouše, v úryvku z Ježíšova Horského kázání opět slyšíme o "těle": "Nedělejte si starosti...o své tělo. ...Kdo z vás si může svým starání prodloužit život o jedinou píď?"

Náš Přítel a Pán Ježíš nás těmito slovy vede k jasnému poměřování při rozhodnutí ohledně zabezpečení se na zemi: ´Pod jediným zorným úhlem uvažujte a rozhodujte´. "Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost – hledejte plný život v mé Církvi a žijte jej "spravedlivě", vedeni Duchem´ - "a toto všechno" - ´co budete jíst, pít, do čeho se odívat...´ - vám bude přidáno."
Náš Spasitel, učitel moudrosti, tím i říká: ´Nežijte v dualismu hmoty a ducha! - nemůžete přece "sloužit Bohu i mamonu!", tedy dvěma pánům: mně a světu.´

Je třeba se jasně rozhodnout, nejprve pro ty, kdo se dosud neobrátili celým srdcem k Ježíši Kristu v Jeho Církvi; rozhodnout se pro konverzi.

Poté se každodenně rozhodovat – ve smyslu benediktinského "conversio continua" – pro to, co je pro nás skutečně správné, pravé a užitečné. Pak přijmeme od Ducha Svatého pravé poznání Ježíše, poznáme Jeho vykupitelskou moc od ducha zla a na věčnosti Otcovo království, které o Letnicích začalo v Církvi.

Proto je třeba bojovat proti pýše a egoismu, odmítnout léčku nepřítele spásy, který nabízí falešnou touhu překonat falešný dualismus – čili vzdání se duchovního vítězství – touhu smířit a sjednotit nesmiřitelné a nesjednotitelné. Místo lásky k duchovnímu boji o uchování Ducha Božího, Ducha lásky v našich srdcích a v srdci místní církve nám satan nabízí lásku k sobě navzájem, humanismus, který nastoluje falešný dojem jednoty mezi všemi. 

Největším pokrytectvím je přitom předstírání jednoty mezi těmi, kdo ji nikdy nemohou vytvořit – a to je vposledku rozdíl mezi nebem a peklem: mezi těmi, kdo jdou k Bohu a mezi těmi, kdo vzdorně odmítají se Mu podřídit; mezi všemi, kdo jdou Boží cestou i těmi, kdo jdou cestou satanovou, cestou, na níž - podle ducha zla - není nutné usilovat s láskou o pravdu, kterou je Ježíš. 
.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

21. neděle v mezidobí

Ve čtení z knihy Jozue je nástupce Mojžíšův, vůdce do země zaslíbené, předobrazu Církve Ježíšovy, postaven před rozhodnutí jít k Bohu, jenž připravuje příchod Svého Syna Ježíše Krista, přebývání Ducha Svatého v duši každého vykoupeného, či se vydat cestou, na níž mu hrozí, že sice získá zemi, ale ztratí nebe.

   Jozue shromáždil všechny kmeny Izraele do Sichemu a svolal přední muže Izraele, jeho náčelníky, soudce a písaře. Když předstoupili před Boha, řekl Jozue všemu lidu: "Jestliže se vám nelíbí sloužit Hospodinu, vyvolte si dnes, komu chcete sloužit: zda bohům, kterým sloužili vaši předkové za řekou Eufratem, či bohům Amoritů, v jejichž zemi přebýváte. Já však a má rodina budeme sloužit Hospodinu! "
   Lid odpověděl: "Daleko ať je od nás myšlenka, že bychom opustili Hospodina a sloužili cizím bohům. Vždyť Hospodin je náš Bůh. On vyvedl nás a naše otce z egyptské země, z domu otroctví, a udělal před našima očima tyto veliké divy a chránil nás po celé cestě, kterou jsme šli, a mezi všemi národy, jejichž středem jsme procházeli. I my chceme sloužit Hospodinu, neboť je náš Bůh!"


Ten, kdo by chtěl svůj život s Bohem postavit pouze na prožitku Jeho přítomnosti, je svatým Žalmistou varován: "Boží hněv stíhá ty, kdo páchají zlo!"

Ten, kdo je rozhodnut jít cestou plnění Boží vůle, může v Duchu Svatém "okusit a vidět", jak je Ježíš dobrý.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 


Hospodinovy oči hledí na spravedlivé, k jejich volání se kloní jeho sluch. Hospodinův hněv stíhá ty, kdo páchají zlo, aby vyhladil ze země vzpomínku na ně. 


Spravedliví volali, a Hospodin slyšel, vysvobodil je z každé jejich tísně. Blízko je Hospodin těm, kdo mají zkroušené srdce, na duchu zlomené zachraňuj. 


Spravedlivý mívá mnoho soužení, Hospodin však ho ze všech vyprostí. Chrání všechny jeho kosti, ani jedna z nich nebude zlomena. 


Zloba uštve bezbožníka k smrti, kdo nenávidí spravedlivého, budou potrestáni. Hospodin zachraňuje duše svých služebníků, nebudou pykat, kdo se k němu utíkají. 



Svatý Pavel v listu do Efesu představuje jako primární rovinu rozhodování se pro Boha rovinu působení Ducha Svatého, a proto představuje Církev jako posvátný svazek.

Církev je po výtce průsečíkem rozhodování pro Boha nebo proti Bohu. Je viditelným a slyšitelným znamením spásy, ale také kamenem, o který narážejí ti, kdo by v sepjetí, v manželství, jak svatý Apoštol přirovnává ke vztahu muže a ženy posvátné spojení Církve a Ježíše Krista, svolili k rozvodu.

Bratři! 
   Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy ať jsou podřízeny svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako Kristus je hlavou církve, sám spasitel svého tajemného těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. 
   Muži, každý z vás ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil vodou a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. 
   Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale naopak: dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus jedná s církví, protože jsme údy jeho těla. 'Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.' Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. 


Evangelium této neděle podle sepsání svatého Jana, uvádí perikopy liturgických mešních čtení Svatý otec Benedikt XVI., je závěrečnou a vrcholnou částí Ježíšovy promluvy v kafarnaumské synagoze den po té, kdy nasytil tisíce lidí pouhými pěti chleby a dvěma rybami. Ježíš odhaluje smysl tohoto zázraku, to znamená, že se naplnil čas příslibů. Bůh Otec, který manou živil Izraelity na poušti, nyní poslal Jeho, Syna, jako pravý Chléb života, a tímto chlebem je Jeho tělo, Jeho život, podaný v oběť za nás. Je tedy třeba přijmout Jej vírou, nepohoršovat se nad Jeho lidstvím. Je třeba „jíst jeho tělo a pít jeho krev“, a tak v sobě mít plnost života.

Víra v zázrak – v transubstanciaci - stojí v kontrastu k nevěře v realitu zastřenou konzumním životním stylem. Proto je tento způsob života nazýván "kulturou smrti". Vede ke smrti. Už samotné rozhodnutí k němu je rozhodnutím začít "odumírat", ztrácet život, radost z něj, radost z Ježíšovy přítomnosti. Proto nás On vede k oběti. Nejprve ke své oběti od zázračného rozmnožení chlebů a ryb, k oběti, již musí snášet pro lhostejnost ke zlu projevenou levitou a knězem přepadený, oloupený a polomrtvý u cesty z Jeruzaléma do Jericha, jak jsme o této kultuře smrti mohli rozjímat v evangeliu předminulé neděle, tak i – podle evangelia minulé neděle - k oběti jediného z deseti uzdravených malomocných, jen on je schopen prvního a základního kroku katolické eucharistie: projevit vděčnost Ježíši Kristu a především víru v Něj.

Všimněme si, že těch nevděčných je většina – devět. Tak je i často většina těch, kdo se vydávají cestou odmítání obětí a vposledku odmítání vrcholu všech obětí – Nejsvětější eucharistie.

Náš Pán Ježíš přesto nejde cestou "snížení laťky" nároku na víru a oběť svých posluchačů, Jeho "aggiornamento", Jeho zprostředkování víry do všedního života není jejím popíráním. Nehledá přízeň zástupů. Učí je hledat Boha v Nejsvětější Trojici.


Je zřejmé, že účelem této promluvy není budit souhlas. Ježíš to ví a činí tak záměrně. Byl to vlastně určitý kritický moment, přelom v jeho veřejném působení. Lidé i samotní učedníci Jím byli nadšeni, když konal zázračná znamení. Také rozmnožení chlebů a ryb bylo jasným zjevením Mesiáše, takže hned poté chtěl zástup přivést Ježíše v triumfálním průvodu a prohlásit za Izraelského krále. Nebyla to však jistě vůle Ježíše, který právě onou dlouhou promluvou utlumil nadšení a vyvolal mnohý nesouhlas. Když totiž vysvětluje obraz chleba, prohlašuje, že byl poslán vydat svůj život a kdo jej chce následovat, musí se s Ním osobně a hluboce sjednotit účastí na Jeho oběti lásky. Proto Ježíš ustanovil na Poslední večeři svátost eucharistie, aby Jeho učedníci – a to je rozhodující - mohli mít v sobě Jeho lásku a jako jediné tělo sjednocené s Ním prodlužovat ve světě Jeho tajemství spásy.

Pak – plni Jeho lásky – mohou o svém Příteli a Pánu svědčit. Říkat všem, že On je pravda.
Nebát se říci pravdu o Něm i za cenu, že "nezískají" pro Církev druhé. Ty získá jen Duch Svatý, jehož budou plni, pokud Jeho působení nebudou zhášet, v srdcích pokorně pravdu hledajících.

Po vyslechnutí této promluvy lidé pochopili, že Ježíš není Mesiášem, jakého chtěli a který by očekával pozemský trůn. Nehledal konsensus, aby mohl získat Jeruzalém. Chtěl dokonce jít do Jeruzaléma, aby mohl sdílet osudy proroků a dát svůj život za Boha a lid. Ony chleby rozdané tisícům lidí neměly vyvolat triumfální průvod, ale předpovědět oběť kříže, na kterém se Ježíš stal chlebem, tělem a krví obětovanými jako výkupné. Ježíš tedy pronesl onu promluvu, aby zástupům odňal iluze a především, aby přiměl učedníky k rozhodnutí. A mnozí z nich Jej skutečně přestali následovat.




Nechme se také opět udivit Kristovými slovy. On je zrnem padajícím do půdy dějin, je prvotinou nového lidstva, osvobozeného od hříchu a smrti. Objevme znovu krásu svátosti eucharistie, která vyjadřuje veškerou pokoru a svatost Boha, když se stal maličkým. Bůh se stal maličkým, zlomkem veškerenstva, aby všechny smířil ve své lásce. 

   Mnoho z Ježíšových učedníků řeklo: "To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?" 
   Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: "Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří." Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. 
   A dodal: "Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce." 
   Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: "I vy chcete odejít?" 
   Šimon Petr mu odpověděl: "Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Boží Svatý." 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, Benedikt XVI. před Angelus, Castel Gandolfo 19. 8. AD MMXVII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16928;
a z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán 2. 9. AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11724)

Otec Vladimír Mikulica






MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Nebeská harmonie,

soulad poznání, obětující se lásky

a Slova, které se stalo tělem v Nazaretě,

nejposvátnější Obětinou na golgotském kříži

a tělem po proměně chleba,

- tak vstupuješ, Ježíši, do mého těla,

do mé duše

ve chvíli, kdy lze nejvíce Boha poznat,

setkat se s Ním a milovat Jej,

jak je to jen na této zemi možné.

Poznávat, začít rozumět Otcově lásce,

která Tě vydala do rukou nás, hříšníků,

milovat Tebe,

poté, co jsme se rozhodli pro přijetí Boží lásky

- Osoby Ducha Svatého;

obětovat se, vykonat velký čin víry,

spojit se s Tvou Golgotou na oltáři:

oslavit Ducha Svatého,

aby On se oslavil na nás.

Jeho sláva v duši svatých

je poznání a přijetí víry v Tvé vzkříšení,

Poznání spojené s láskou,

která říká pravdu,

a proto s láskou, která dokáže odpouštět,

jakos Ty odpustil svým mučitelům na kříži,

a poznání, které vede k činu:

rozhodnut se pro Tvou cestu

víry a morálky

bez jediného kompromisu.


Tak budu moci na cestě Božího,

Tvého a Otcova Ducha,

přemáhat tělo, svět a ďábla.

Amen.

sobota 18. srpna 2018

Samaritán



Minulou neděli jsme slyšeli v evangeliu Ježíšův příběh o Milosrdném Samaritánovi, který naplnil nejvyšší přikázání: lásky k Bohu a bližnímu, jak nás učí Ježíš, náš Pán, a jak Duch Svatý, který je vylit do našich srdcí, nám dává schopnost milovat.

Dnes Ježíšovo vyučování k cestě lásky k Bohu a bližnímu pokračuje vyprávěním svatého evangelisty Lukáše o Ježíšově pouti do Jeruzaléma. Prochází hraničním územím mezi Samařskem a Galilejí. Než vstoupí do jedné místní vesnice, jde mu naproti skupina deseti malomocných. "Mistře," volají, "Ježíši! Smiluj se nad námi!"
Jsou odsouzeni k smrti těla i ke smrti společenské, k izolaci a především, bez víry v Ježíše Spasitele, ke smrti věčné.

Přichází lékař jejich duší.

Ježíš je posílá ke kněžím, aby se podrobili zkoušce, zdali patří ještě mezi nečisté.
Jak jdou k nim, po cestě, jsou očištěni.

Jeden z nich zpozoruje, že je zdráv. Vrací se k Ježíši, Uzdraviteli, aby nejdříve, než splní Jeho pokyn jít ke starozákonním kněžím, poděkoval Jemu, Božímu Synu, jak Jej vyznává projevem božské úcty vůči Němu, padnutím tváří na zem.

Jen on vzdá Bohu chválu. Ostatních devět pouze "poslechne" a opominou osobní setkání a vyjádření vděčnosti Ježíšovi.

Ježíš nám tímto zázračným uzdravením a slovem k učedníkům o jediném vděčném a to Samaritánovi opět, jako minulou neděli, staví před oči pohled na rozdíl mezi životem milosti, životem z moci Ducha Božího, životem malomocného - Samaritána - který je naplněn radostnou zdravou vděčností vůči Kristu za dar záchrany, a hledá osobní setkání s Ním, aby Mu poděkoval liturgicky, formou ritu, a mezi životem ustrnulé poslušnosti Božímu slovu, které od Ježíše slyšíme a přitom jsme schopni od Něj odejít bez vděčnosti projevené Bohu - životem nevděčným a zákonicky smutným.




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třináctá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatého apoštola Pavla Galaťanům slyšíme výčitku, že se katoličtí křesťané, jimž sloužil v Duchu Ježíšově, odvrátili od cesty Božího Ducha a uvěřili falešným hlasatelům evangelia. 
Cele dosavadní dějiny Církve jsou přehlídkou duchovního boje, v němž mnozí v cestě za pravdou, kterou poznali v Ježíši Kristu, Božím Synu, zbloudili, vedeni démonem pýchy, zapřením života podle křestní milosti.

Evangelium o vděčném Samaritánovi, který vyznává Ježíše jako Božího Syna, je zahanbující jak pro devět ostatních malomocných z pomezí mezi Galilejí a Samařskem v době Ježíově, tak i pro mnoho věřících, kteří žijí na pomezí mezi falešným učením, které proniká do jejich církevního společenství i do jejich srdcí, aniž by se mu bránili a – podle slov svatého Augustina – nenáviděli blud a přitom milovali bludaře. Ať jsou to falešné nauky vcházející ze samotného křesťanství – čehož předobrazem mohou být ortodoxními židy ze společenství starozákonního lidu vylučovaní Samaritáni; či hříšný život těch, kdo se oddali konzumnímu pohanskému životnímu stylu, jehož obrazem – pro ortodoxní židy – mohli být v době Ježíšově právě namnoze zpohanštělí Galilejci.

Oběma skupinám staví Ježíš slovem k učedníkům víru desátého bývalého malomocného – Samaritána, který je naplněn vděčností k Trojjedinému Bohu a hledá osobní setkání s Ježíšem, aby Mu poděkoval liturgicky, formou ritu.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

20. neděle v mezidobí

Ve čtení z knihy Přísloví vybízí Moudrost, předobrazně vtělená Boží moudrost, Ježíš Kristus, aby ji každý přijímal při duchovní hostině, po zpřítomnění Jeho Kalvárské oběti po proměnění chleba v Jeho tělo a vína v Jeho krev:

   Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města:
   Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě po-znání choďte!



Okusit moudrost, vtělenou moudrost Boží, jíž je Ježíš, může plně jen ten, kdo Jej přijímá jako Chléb života. Proto prorocky zpívá svatý Žalmista o chvalozpěvu Nejsvětější Trojice při mši svaté:

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 

Bojte se Hospodina, jeho svatí! Těm, kdo se ho bojí, nic nechybí. Mocní strádají a hynou hlady, nic nechybí těm, kdo hledají Hospodina.

Pojďte, synové, a slyšte mě, naučím vás bát se Hospodina. Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?

Zdržuj svůj jazyk od zlého, své rty od falešných slov. Chraň se zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj!


Chvalozpěvy a duchovní písně, o nichž píše svatý apoštol Pavel Efesanům, zaznívají vrcholně při oslavě Ježíše – Chleba života, v oběti a díkůčinění Svaté eucharistie.

   Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně.
   Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.¨




Pokračování Ježíšovy katecheze o Něm - Chlebu života, o zpřítomňování Jeho vzkříšení při každé mši svaté, následuje po týdnu i v dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana.

Svatý Basil Veliký podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. plně otevírá pohled na tajemství Ježíšovy svátostné přítomnosti. Nejprve vyznává víru v Nejsvětější Trojici:
"Především  (je důležitý) poukaz na tajemství Boha," řekl papež Benedikt XVI., "které zůstává pro člověka tím nejdůležitějším a nejživotnějším vztažným bodem. Otec je "počátkem všeho a příčinou existence toho, co existuje, kořenem všeho živého" a především je "Otcem našeho Pána Ježíše Krista". Dospějeme-li prostřednictvím stvoření k Bohu, "uvědomíme si jeho dobrotu a jeho moudrost". Syn je "obrazem dobroty Otce a pečetí formy, která je mu rovna" . Svou poslušností a utrpením vtělené Slovo uskutečnilo poslání Vykupitele člověka .

Basil Veliký hovoří též široce o Duchu svatém, jemuž věnoval celou knihu. Učí nás, že Duch oživuje Církev, naplňuje ji svými dary, činí ji svatou. Skvoucí světlo božského tajemství se zrcadlí na člověku, Božím obrazu, a pozvedá jeho důstojnost. Pohled na Krista dává plné pochopení důstojnosti člověka. Basil to vyjadřuje zvoláním: "Člověče, uvědom si svou velikost zvážením ceny, která za tebe byla dána: pohleď na cenu svého vykoupení, a poznej svou důstojnost!". Především křesťan, který žije ve shodě s Evangeliem, uznává že všichni lidé jsou si vzájemně bratry a že život je rozdělováním dober, obdržených od Boha, takže je každý odpovědný za druhé, a kdo je bohatý, musí být "vykonavatelem příkazů Boha dobrodince". Všichni si musíme pomáhat a spolupracovat jako údy jediného těla."

Tajemství Nejsvětější Trojice, tajemství lásky Otce a Syna, tajemství pouta této lásky, jímž je "nexus amoris", Osoba Ducha Božího, přivádí toho, kdo ji poznává, k lásce vůči bližnímu. Slovo Ježíšovo z evangelního úryvku minulé neděle, dvanácté po slavnosti Seslání Ducha Svatého, vede Ježíšem Kristem ospravedlněného Samaritána "spontánně" ke skutku lásky vůči polomrtvému člověku, aniž by si to "uvědomoval", podobně jako ti, kdo konají skutky milosrdenství v Ježíšově podobenství o Posledním soudu, o ovcích a kozlech, o povýšení po pravici Boží či odsouzení do zavržení na levici.

"V tomto bodě dovedl ve svých homiliích Basil použít i silných, odvážných slov. Kdo totiž chce podle Božího přikázání milovat Boha a bližního jako sebe samého, "nesmí mít víc než, kolik toho má jeho bližní".

V době hladu a pohrom svatý biskup vášnivými slovy vybízel věřící, "aby nebyli krutějšími než zvěř" přivlastňováním si toho, co je společné, a soukromým vlastněním toho, co je všech". Hluboké Basilovo myšlení vychází dobře najevo v této sugestivní větě: "Všichni nuzní hledí na naše ruce, jako my sami hledíme na Boha, když jsme v nouzi". Zcela zasloužená je chvála, kterou o Basilovi po jeho smrti vyslovil Řehoř Naziánský: "Basil nás přesvědčil, že my, jelikož jsme lidé, nesmíme pohrdat lidmi, ani ostouzet Krista, společnou hlavu všech, naší nelidskostí vůči lidem; spíše máme v neštěstí těch druhých obdarovat sami sebe a půjčit Bohu naše milosrdenství, protože milosrdenství potřebujeme". Slova velmi aktuální. Vidíme, že svatý Basil je skutečně jedním z Otců sociálního učení Církve."

Každodenní sílu takto, v moci Nejsvětější Trojice, milovat, čerpáme z tajemství, kde nejvíce působí: z tajemství Nejsvětější eucharistie.

"Basil nám kromě toho připomíná, že k tomu, abychom v sobě udrželi naživu lásku k Bohu a k lidem je nezbytná Eucharistie, pokrm vhodný pro pokřtěné, schopný sytit nové energie, vycházející ze Křtu. Je to důvod k nezměrné radosti, moci se účastnit Eucharistie, ustanovené "k nepřetržitému uchovávání vzpomínky na toho, který zemřel a vstal z mrtvých pro nás". Eucharistie, obrovský dar Boží, chrání v každém z nás památku křestní pečeti a dovoluje nám žít v plnosti a věrnosti k milosti Křtu. Proto svatý biskup doporučuje časté, i denní svaté přijímání: "Přijímat i každý den svaté tělo a krev Kristovy je dobré a užitečné, poněvadž on sám říká jasně: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život"Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný". Kdo by tedy pochyboval o tom, že stále přijímání během života není plný život?" Eucharistie je jedním slovem nutná k tomu, abychom přijali pravý život, život věčný.

Dnešní evangelium Ritu Antiquior předkládá Ježíšův další příběh – o Samaritánovi, jejž uzdravil, očistil z malomocenství. Ten dokáže uzdraven dobře rozlišit, rozhodnout se svobodně - i když by podle Ježíšova slova měl jít, aby se ukázal kněžím – nejprve se vrátit a poděkovat Mu. Vyznat víru v Něj a projevit hlubokou vděčnost, předstupeň Svaté eucharistie, k níž připravuje život ctností, který vyzdvihuje svatý Basil ve svém slovu mládeži, a zároveň schopnost těchto ctností svobodně – podle Ducha – užívat.

"Basil se přirozeně zajímal také o onu vyvolenou část Božího lidu, kterou představuje mládež, budoucnost společnosti. Jí adresoval Promluvu o způsobu, jakým může být pohanská kultura té doby užitečná. S velkou vyvážeností a otevřeností uznává, že v pohanské klasické literatuře - řecké i latinské - existují příklady ctností. Tyto příklady správného života mohou být užitečné pro mladého křesťana při hledání pravdy a správného způsobu života. K tomu je zapotřebí vzít si z textů klasických autorů to, co je náležité a shodné s pravdou. Tímto kritickým a otevřeným postojem, ve kterém jde o rozlišování v pravém a vlastním smyslu slova, mládež roste ve svobodě. Ve svém proslulém příměru ke včelám, které sbírají z květů pouze to, co se hodí na med, Basil doporučuje: "Jako včely, které dovedou z květů vydobýt med, a na rozdíl od jiných živočichů, kteří se omezují na potěchu vůní a barev květů, tak je to i s těmito spisy.. je možné z nich vytěžit potěšení ducha. Musíme využívat ony knihy podle příkladu včel. Ty nejdou na všechny květy bez rozdílu, a ani z těch, na které usednou, si nesnaží odnést všechno, ale vybírají pouze to, co slouží ke zhotovení medu, ostatní ponechávají. A my, jsme-li moudří, vezmeme si z oněch spisů pouze to, co se nám hodí a shoduje se s pravdou, a ostatní ponecháme". 

Basil doporučuje mladým lidem zejména růst ve ctnostech, ve správném způsobu života: "Zatímco totiž ostatní dobra" přecházejí od jednoho ke druhému jako při hře v kostky, tak jedině ctnost je dobrem nezcizitelným, a zůstává na celý život i po smrti".

   Ježíš řekl zástupům:
   "Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." Židé se mezi sebou přeli a říkali: "Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?" Ježíš jim řekl:
   "Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den.
   Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne.
   To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli naši otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky." 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Vatikán, 1. 8. AD MMVII; ;http://radiovaticana.cz/clanek.php"id=8181;
Anaphora sancti Basilii;
svatý Basil Veliký, (In Psalmum 48,8: PG 29,452b;
svatý Basil Veliký, Hom.6 de avaritia: PG 32,1181-1196;
svatý Basil Veliký, Hom. 15,2 de fide: PG 31,465c;
svatý Basil Veliký, Contra Eunomium 1,14: PG 29,544b;
svatý Basil Veliký. In Psalmum 48,8: PG 29,452ab, srovn. též: De svatý Basil Veliký.
svatý Basil Veliký. Baptismo 1,2: SC 357,158;
svatý Basil Veliký, Ep. 203,3;
svatý Basil Veliký. Hom.in divites: PG 31,281b;
svatý Basil Veliký. Hom. tempore famis: PG 31,325a;
svatý Řehoř Naziánský, Oratio 43,63: PG 36,580b;
srov. svatý Basil Veliký. De Baptismo 1,3: SC 357,192;
svatý Basil Veliký. Moralia 21,3: PG 31,741a;
svatý Basil Veliký. Moralia 80,22: PG 31,869b;
svatý Basil Veliký. Ep. 93: PG 32,484b;
srov. svatý Basil Veliký. Moralia 21,1: PG 31,737c;
srov. svatý Basil Veliký. Ad adolescentes 3; 4, 5)


Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Jen Ty dokážeš pravdivě a dokonale

poděkovat svému a našemu Otci,

který je v nebesích,

Ježíši, Otče všech samaritánů.

Jen Ty můžeš stát nad zákonem

prohlašujícím – ústy starozákonních kněží -

nadřazenost nad Zákonem

a přednost mše svaté – díkůčinění, Nejsvětější eucharistie

před každou lidskou institucí.

    - Ty jsi na znamení této svrchovanosti

slavil samaritánský hod Beránka velikonočního,

kdy ses za nás – na Zelený čtvrtek a Velký pátek -

zcela obětoval,

abys ukázal, že jen Ty,

Ježíši, miluješ až do krajnosti:

jediný Ty,

nenecháš jediného hříchem

a ranami démonů

polomrtvého u cesty z Jeruzaléma do Jericha

ležet nevšímavě u cesty

bez milosrdné na věky zachraňující lásky.

Všem se nabízíš jako Samaritán,

odvržený staršími a zákoníky i farizeji

na okraj jejich náboženské společnosti;

Ty, centrum vesmíru, stvořeného i nestvořeného.

Amen.


sobota 11. srpna 2018

Vzestup a pád genetického inženýrství






Diptych, jímž vyjadřuje svatý evangelista Lukáš metexis, spojení Starého a Nového zákona na počátku evangelia Ježíše Krista, které nám podává v líčení podivuhodného početí a narození svatého Jana Křtitele a v druhé linii, na druhé ikoně tohoto diptychu, zázračné, mimořádné početí našeho Pána a Vítěze nad zlem Ježíše Krista, má své pokračování v jeho podání, v podání Ducha Svatého, i v následujícím popisu epizody, která prezentuje celý "diptych Ježíšův" – Jeho dvojjediné přikázání lásky, které nám věřícím v Jeho zmrtvýchvstání uložil:

Tato prezentace zaznívá – v morální, ale i v asketické a mystické rovině v události, kterou vypráví sám Ježíš následovníku kněží a levitů jako odpověď na jeho touhu po blaženém posmrtném životě, ale především jako vysvětlení nauky o ospravedlnění, v níž je tento znalec Zákona neznalý, protože se chce ospravedlnit sám.

Na cestě mezi Jerichem a Jeruzalémem byl přepaden a oloupen nevinný člověk, "upadl do rukou lupičů". Bezmocně leží u "hlavní silnice", sténá, krvácí a čeká na pomoc bližního. 

Cit pro spravedlnost se chvěje rozhořčením, když slyšíme Ježíše, jak vypráví, že okolo něj prošel kněz, prošel levita, a nechali oloupeného a zraněného ležet, aniž by mu věnovali pozornost. To je neospravedlnitelné! Zvláště ti, kteří mají na starosti skutečný zápas o spásu tohoto světa a každé lidské duše, procházejí nevšímavě a lhostejně kolem trpícího. Neposkytnou pro ně na výsost povinnou "první pomoc" tělu a duši vážně zraněného, jenž není schopen vstát a jít na místo uzdravení.

Usvědčujícím způsobem hovoří Ježíš k zákoníkovi, který za ním přišel, aby uslyšel, co je třeba k dosažení posmrtné blaženosti. Slyší slovo o ´dvou tabulích, ikonách, obrazech Otce na portrétu Syna - o přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Toto přikázání pro něj je zahanbujícím způsobem usvědčující. Proto se chce – sám - ospravedlnit, a ptá se: "Kdo je můj bližní?"

A Ježíš do rámů obou ikon podstatně, hypostaticky spojujících jakoby "pantem", prací kováře a truhláře vkládá vlastní obraz: naplňuje a zdobí barvami vnitřek rámu obou obrazů. Barvami, které jsou pro lékaře svatého Lukáše, podmanivými – vždyť Ježíš sám je viditelným a slyšitelným vyjádřením tahů patrona všech umělců, Ducha Božího!

V barvách "slyšíme" příběh z "černé kroniky", jejíž barvy zůstávají usvědčujícím způsobem černé pro ty, kdo by se chtěli sami před Trojjediným Bohem ospravedlnit – a takovým může být leckterý kněz či levita, který na rozdíl od svatého levity Barnabáše a dalších konvertitů jako on, setrvává v temné černi Starého zákona. 

Avšak v této "černé kronice" barvy září a jsou proniknuty světlem, pro ty, kdo neoddělují lásku k Bohu a k Jeho zákonu od lásky k bližnímu.

V tom tkví tajemství Unionis Hypostaticae, jednoty božského a lidského v našem Vykupiteli Ježíši Kristu: Vykupiteli z"akcentu" čili hříchu a z opominutí, jímž je takové ulpění na Božích zákonech, že "přehlédneme" lásku k bližnímu, který nás na Boha odkazuje. Na Otce, jehož je stvořením, na Ježíše Krista, jehož se má stát učedníkem, na Ducha Svatého, jímž má být po uzdravení všech ran a obvázání svátostmi Církve naplněn.

Proto jen tento "dvojobraz" tajemně skrytý v centru všech svátostí, vyjadřuje v Ježíšově slovu o milosrdném Samaritánovi obojí:

povinnost plnit přikázání lásky k bližnímu, a tím, kdo ji plní je opovrhovaný vyděděnec a "sektář" Samaritán;

a zároveň - což je klíčem k plnému pochopení tohoto životního podobenství - je milosrdným Samaritánem sám Ježíš, přijímající rány bičem a při korunování trním i na křížové cestě, ten, jemuž konvertita svatý Longin otevřel ránu v boku – a vyšla "krev a voda". - Naplňuje se diptych svátosti křtu, kdy za vodou milosti, svatou vodou, jíž je každý křtěn, se nejen skrývá, ale je s ní provázána – hypostaticky – krev Kristova prolitá za spásu světa na Jeho kříži.

On – Ježíš – po svém nanebevstoupení – svěřuje Církvi, jíž je hospes, pohostinným přítelem v hospicu, v hostinci, léčení a uzdravení duše každého, kdo je zahrnut láskou jejích "kněží a levitů".

Až se Ježíš podruhé vrátí, při své slavné Parusii, štědře biskupům, kněžím a věřícím, těm, kdo pečovali o duše, jež "potkali z Jeruzaléma do Jericha", dá plné vynahrazení jejich celoživotní oběti.

"V tom právě spočívá radost Církve, že může pokračovat ve jménu Ježíše Krista v oné službě dobroty schopné hojit rány hříchů a vlévat božský život duším. Tato služba lásky je větší než služba Mojžíše. Boží Syn uděluje duši pravou svatost, kterou nám přinesl jakožto ten, kdo je jejím jediným pramenem.¨

Z tohoto vědomí pramení naše radost a ochota přinášet pomoc a posilu komukoliv z lásky ke Kristu, který nás tak miloval a který nám ukládá povinnost spojit se s Boží láskou v nezištné pomoci bližním."

"Vysvětlením", mystagogií Ježíšova vyprávění, diptychu o milosrdném Samaritánovi, je i úryvek z Epištoly - svědectví svatého Pavla Korintským, jimž píše: ˇNaším apoštolským listem, jste vy – Korinťané a všichni, o něž se staráme s apoštolskou horlivosti, tedy plni charismat a lásky k Ježíši Kristu v Jeho Církvi.ˇ



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dvanáctá neděle po seslání Ducha Svatého

Slova úryvku dnešní neděle z druhé Epištoly do Korinta navazují na předchozí Apoštolovy myšlenky. Jeho odvážné tvrzení, že Korintští jsou listem, který on napsal svou rukou, má základ nikoli v našich ctnostech a "práci na sobě", ale v milosti. Duch Boží září z tváře toho, kdo prožil alespoň nepatrnou výseč z onoho Apoštolova: "žít ve spojení s Kristem", z Ježíšova diptychu skrytého v Evangeliu, v podobenství o Milosrdném Samaritánovi:
Judaismus je náboženství vedoucí k odsouzení, křesťanství ke spravedlnosti – k ospravednění!


To je plná odpověď pro zákoníka, jenž se chtěl před Ježíšem sám ospravedlnit.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

19. neděle v mezidobí


Prorok Eliáš, jak čteme dnes v úryvku z první knihy Královské, je oloupen o své poslání a o schopnost být zdravý a žít v bezpečí démony, kteří na něj útočí nejen z královského izraelského dvora, ale zvláště uvnitř v jeho duši.

   Eliáš šel na poušť asi den cesty. Šel si sednout pod jednu kručinku, přál si smrt a zvolal: "Už je toho dost, Hospodine, vezmi si můj život, neboť nejsem lepší než moji otcové!" Lehl si a pod tou kručinkou usnul. 
   Tu se ho dotkl anděl a řekl mu: "Vstaň, jez!" Podíval se, a hle - u jeho hlavy chléb upečený na rozžhaveném kameni a džbán vody. Najedl se a napil a znovu usnul. 
   Hospodinův anděl se vrátil podruhé, dotkl se ho a řekl: "Vstaň a najez se, neboť cesta by pro tebe byla příliš dlouhá." Vstal, najedl se a napil a šel v síle toho pokrmu čtyřicet dní a čtyřicet nocí až k Boží hoře Chorebu.


Svatý Žalmista hledal Boha, hledal toho, jenž jako bližní nás čeká u cesty, v Ježíši Kristu zraněný Otec a v duši sténající Duch Boží. Hledal a počíná nalézat ospravedlnění: poznávat, okoušet jako pokrm a nápoj, že Trojjediný Bůh je dobrý ke všem, kteří jsou poskvrněni zlem.

Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý. 

Ustavičně chci velebit Hospodina, vždy bude v mých ústech jeho chvála. V Hospodinu nechť se chlubí moje duše, ať to slyší pokorní a radují se. 
Velebte se mnou Hospodina, oslavujme spolu jeho jméno! Hledal jsem Hospodina, a vyslyšel mě, vysvobodil mě ze všech mých obav. 
Pohleďte k němu, ať se rozveselíte, vaše tvář se nemusí zardívat hanbou. Hle, ubožák zavolal, a Hospodin slyšel, pomohl mu ve všech jeho strastech. 
Jak ochránce se utábořil Hospodinův anděl kolem těch, kdo Hospodina ctí, a vysvobodil je. Okuste a vizte, jak je Hospodin dobrý, blaze člověku, který se k němu utíká. 


Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům slyšíme o podmínce k tomu, abychom mohli být ospravedlněni a schopni milovat své bližní: neztratit pečeť daru Ducha Svatého:

Bratři! 
   Nezarmucujte svatého Božího Ducha, který vám vtiskl svou pečeť pro den vykoupení. 
   Daleko ať je od vás každá zahořklost, prchlivost, hněv, hádání, nactiutrhání a všechny druhy špatnosti. Spíše buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy zásluhy. 
   Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval vás a zcela vydal sebe za nás v oběť, Bohu velmi příjemnou. 


Ježíš Mesiáš sestoupil z nebe, jak slyšíme v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana. Sestoupil jako Boží Syn a jako Chléb.


Toto vyznání víry a tato víra je cizí a nepřijatelná pro toho, kdo není schopen přijmout ospravedlnění, spásu své duše. Proč?

Svatý otec Benedikt XVI. vysvětluje ve svém zamyšlení v předmluvě ke knize pana Michela Schooyansa, které napsal před třemi lety, příčiny tvrdosti srdcí těch, kdo se chtěli a chtějí ospravedlnit sami:

"Již od počátku osvícenství byla křesťanská eschatologie vytlačována vírou v pokrok, která ji nakonec nahradila docela. Příslib štěstí se již neváže k onomu, nýbrž k tomuto světu. Příznačný postoj této tendence moderního člověka vyjadřuje Albert Camus, který proti Kristovým slovům „mé království není z tohoto světa“ rezolutně staví tvrzení „moje království je z tohoto světa“."

Německomoravský filosof Edmund Husserl, konvertita k Ježíši Kristu a k evangelickému církevnímu společenství, podobně jako papež Benedikt XVI. odkazuje na osvícenství jako na proud, který zavedl vědecký a sociální – potažmo duchovní rozvoj lidstva do slepé uličky života a poznávání "v úvozovkách", falešného poznání, z nějž nám dává vystoupit pouze epoché, zřeknutí se předsudků, jak tomu učil ve své induktivní metodě již Sókratés. 
Předsudků, z nichž paradoxně zastánci osvícenství, deismu, marxismu a neomarxismu obviňují svého úhlavního nepřítele: Ježíšovu Církev. Ďábel, který jako vnášeč "světla" do temnoty, do tajemství, jejichž branami jsou dogmata Církve, přitom na Církev útočí pomluvou, že je dogmatická, zatímco svými satanskými dogmaty a dogmatičností svádí do pasti oslnění vlastním poznáním ty, kdo mu uvěří a zamění církevní dogmata za satanská dogmata osvícenství.

Albert Camus, jejž cituje Svatý otec Benedikt XVI., stojí jakoby v poslední generaci těch, jimž se – z prokletí francouzských osvícenců předchozích staletí – zhroutil "hodnotový systém", těch, kdo odmítli tradici a ´nenašli své království na tomto světě´.

"V 19. století," pokračuje dále svou recenzi papež Benedikt XVI., "byl vírou v pokrok všeobecný optimismus, který očekával od triumfálního tažení vědy postupné zlepšování stavu světa a stále větší přibližování k ráji. Ve 20. století přijala tato víra politickou konotaci. Na jedné straně to byly marxisticky orientované systémy slibující člověku, že dosáhne kýženého království politickou cestou, kterou nabízela jejich ideologie. Tento pokus očividně selhal. Na druhé straně to byly pokusy vytvářet budoucnost více či méně prohloubeným čerpáním ze zdrojů liberálních tradic."

Liberální "tradice" jsou popřením tradice předáváním (traditio) zkázy. Popíráním "tradičních hodnot" a snahou – po jejich naprosté destrukci – zavést nové "lidské" humanitní a charitativní. Ovšem bez roviny, která činí člověka člověkem a lidstvo lidstvem. Bez božské roviny.

Na prvním místě reprezentuje tuto satanskou tradici tažení proti duchovní rodině, farnosti, popíráním Nejsvětějšího tajemství. A to popíráním jak aktivním, popíráním přítomnosti Ježíše Krista ve svátostech, tak i pasivním, opomíjením prostředků duchovního života, které pomáhají vnímat duchovní svět na základě milosti Ducha Božího. Nevědomost, neznalost a duchovní otupělost katolických křesťanů otevírají farnosti či brány nových kvazifarností pro vstup herezí a bludů a pro množství rozvodových situací duše s Bohem, který prostřednictvím svého Syna Ježíše založil jedinou Církev.

Kostely se tak vyprazdňují a v přímé závislosti na tomto procesu se vyprazdňují i místa u rodinného stolu, kde již nenacházejí místo ani mnozí prarodiče či děti. A poslední útok satana míří na manžele, aby se ve své samotě od Boha rozešli a žili každý sám či v hříchu, který je pro život duše smrtelný: v cizoložství.

Pohled na "prvomájovou přehlídku pýchy", která proběhla tuto sobotu v Praze, je proto smutným pohledem na duchovní, ale i sexuální prázdnotu takto od Boha opuštěných. Nad průvodem se tak line – pod proklamovaným veselím – mrtvolný pach. Proklamativní cíl: prokletí manželství a rodiny je cíl samotného ďábla, který touží po sociální i osobnostní sebevraždě strhující každou duší do zatracení, v němž přebývá.

"Tyto pokusy," píše dále o "liberálních tradicích" Svatý otec Benedikt XVI., "mají stále vyhraněnější podobu, které se říká Nový světový řád. Stále zřetelnějšího výrazu se mu dostává v OSN a na jejích mezinárodních konferencích, zvláště těch v Káhiře a Pekingu, z jejichž návrhů na změnu životní úrovně jasně vysvítá filosofie nového člověka a nového světa.

Filosofie tohoto typu už nemá utopický náboj, kterým se vyznačoval marxistický sen. Je naopak velmi realistická, poněvadž stanovuje limity blahobytu, hledaného v rámci prostředků umožňujících jeho dosažení, a aniž by se ospravedlňovala, doporučuje například, že je třeba nedělat si starosti s těmi, kteří už nejsou produktivní nebo už nemohou doufat v určité životní kvality. Tato filosofie navíc nepředpokládá, že lidé uvyklí bohatství a blahobytu, jsou připraveni přinášet oběti nezbytné k dosažení všeobecného blahobytu, nýbrž navrhuje strategie redukování počtu strávníků u stolu lidského společenství, aby zůstal nedotčen žádoucí blahobyt, kterého již někteří dosáhli. Zvláštnost této nové antropologie, která by měla tvořit základy Nového světového řádu, se stává zjevnou především v pohledu na ženu, v ideologii Women´s empowerment, jež vznikla na konferenci v Pekingu.

Cílem této ideologie je seberealizace ženy, přičemž hlavními překážkami, které stojí mezi ní a její seberealizací, jsou prý rodina a mateřství. Proto je třeba ženu osvobodit zejména od toho, co ji charakterizuje, totiž od její ženské specifičnosti. Tu je třeba odstranit v rámci teorie Gender equity and equality, která koncipuje nerozlišenou a uniformní lidskou bytost, v jejímž životě je sexualita jen vzrušující drogou, kterou lze užívat bez jakékoli míry.

Strach z mateřství, který ovládl velkou část našich současníků, v sobě určitě zahrnuje něco hlubšího. Ten druhý je konec konců vždycky soupeřem, který nás připravuje o část života, ohrožuje naše já i náš svobodný rozvoj.

Dnes již neexistuje filosofie lásky, nýbrž pouhá filosofie egoismu. Skutečnost, že každý z nás se může obohatit sebedarováním a že každý může objevit sebe samého právě díky druhému a skrze existenci druhého, je odmítána jako idealistická iluze. A právě takto je člověk oklamáván. Jakmile se mu totiž radí, aby nemiloval, radí se mu vlastně, aby nebyl člověkem. 

Z tohoto důvodu a v tomto bodě vývoje nového obrazu nového světa je nejenom křesťan, ale v první řadě on, povinen protestovat.


Jak má vypadat protest? Nad rakvemi tří našich bratří a vojáků z Afgánské vojenské mise můžeme v tomto týdnu při pohřebních mších svatých rozjímat:

Jejich boj proti islamismu na vzdáleném místě od naší republiky ukazuje i na vzdálenost našeho myšlení od katolických tradic, které je třeba bránit před islamisty na území našeho státu. Výmluvným důkazem je chvalozpěv a radost nad jejich zabitím, letáky, které islamisté vylepili po jejich smrti přímo v srdci naší země, v Praze, na Národní třídě a okolí. Kdo by si nevzpomněl na páté kolony, které mají na svědomí smrt mnoha Čechů, Moravanů a Slezanů v době nacistické okupace, kdy byl náš národ Francií a Velkou Británií zrazen, vydán německé vládě, která jej chtěla zcela zničit?

Při pohledu na průvod gayů a lesbiček v Praze minulou sobotu můžeme vidět, že dezorientace, slabost a neschopnost oběti jsou pseudohodnoty, které této páté koloně otevírají brány města a brány země, aby se jejich nositelům pomstila: jejich popravou – zachovala se tak, jak se odvděčuje duch zla za netoleranci vůči katolické víře a morálce.

Je třeba poděkovat Michel Schooyansovi, že v této knize energicky propůjčil hlas tomuto nezbytnému protestu. Schooyans nám ukazuje, že koncepce práv člověka, která charakterizuje moderní epochu, je důležitá a z mnoha hledisek pozitivní, trpí již od svého vzniku tím, že stojí výhradně na člověku a jeho schopnostech i vůli zasadit se o to, aby tato práva byla všeobecně uznávána.

Zpočátku byla všeobecnost práv chráněna odleskem křesťanského obrazu člověka, ale postupně s tím, jak se tento obraz vytrácí, rodí se nové otázky. Jak mohou být respektována a prosazována práva chudých, když se naše pojetí člověka, jak píše autor, často zakládá na „žárlivosti, úzkosti, strachu, ba zášti“? „Jak může pochmurná ideologie doporučující sterilizaci, interrupci, systematickou antikoncepci a dokonce eutanázii jakožto cenu za bezuzdný pansexualismus, dávat lidem radost ze života a radost z lásky?“
V tomto bodě se musí jasně projevit to pozitivní, čím může křesťan přispět k boji za budoucnost. Nestačí klást eschatologii proti této ideologii, jež je základem postmoderních konstrukcí budoucnosti, ačkoli je to také nutné a je třeba to činit rezolutně. Vždyť hlas křesťanů v tomto ohledu během posledních desetiletí značně zeslábl a je příliš bázlivý. Člověk je ve své pozemské existenci „rákos zmítaný větrem“ a ztrácí smysl života, přestane-li hledět k životu věčnému. Totéž platí pro dějiny jako celek. Správně prezentovaná zmínka o věčném životě proto nikdy není útěkem. Dává prostě pozemské existenci její odpovědnost, její velikost a důstojnost. Tyto dopady na význam pozemského života je však třeba artikulovat.

Je zřejmé, že dějiny nelze nikdy umlčet: nelze a není dovoleno umlčovat svobodu. Tuto iluzi chovají utopie.

Nelze vnutit zítřku dnešní vzory, které zítra budou včerejší. Nicméně je nutné klást základy cesty k budoucímu, obecnému překonání nových dějinných výzev."


A základem je katolická křesťanská tradice víry ve vzkříšení, nauky, morálky, filosofie: "metafyziky a fyziky", která každé dějinné výzvě ukazuje cestu do nebe: cestu k Ježíši, který sestoupil z nebe, aby nás do něj přivedl.

   Židé reptali proti Ježíšovi, že řekl: "Já jsem chléb, který sestoupil z nebe." Namítali: "Copak to není Ježíš, syn Josefův? Známe přece jeho otce i matku. Jak tedy může tvrdit: 'Sestoupil jsem z nebe'?" 
   Ježíš jim odpověděl: "Přestaňte mezi sebou reptat! Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec, který mě poslal; a já ho vzkřísím v poslední den. Stojí psáno v Prorocích: 'Všichni budou vyučeni od Boha'. Každý, kdo slyšel Otce a u něho se učil, přichází ke mně. Ne že by snad někdo Otce viděl; jenom ten, který je od Boha, viděl Otce. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří, má život věčný. 
   Já jsem chléb života. Vaši otcové jedli na poušti manu, a zemřeli. Toto je chléb, který sestupuje z nebe, aby ten, kdo ho jí, neumřel. 
   Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. Chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa." 



(Z předmluvy Svatého otce Benedikta XVI. ke knize Michela Schooyanse Il Nuovo disordine mondiale. La grande trappola per ridurre il numero dei commensali alla tavola dell´umanità, San Paolo 2000; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=20297)


Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Sestoupil jsi z nebe,

jsi jediný Boží Syn.

Jsi mana, chléb života:

poručils hmotě,

jako jsi poručil větru a moři,

aby přijala Tvé slovo, Ježíši,

a aby Tě chléb a víno

přijaly jako Zmrtvýchvstalého - Logos.

Marně chtějí poručit "větru a dešti",

ti kdo plánují osvícensky zachránit Evropu

změnou jejího "genomu",

zotročením cizinců, jejich násilnou domestikací,

těch, kdo jsou ovládáni démonem koloniálního konzumu a pomsty.

Na rukou "tolerantních osvícenců" již lpí krev

- a nejenom saharské pouště -

která ulpěla na rukou všech krvavých diktátorů

i těch převlečených ze genetické inženýry.

Krev, kterou může zastavit pouze krev z nebe,

tělo Božího Syna,

který poručí démonům,

a vyzbrojí proti nim po spáse toužící duši

ve svatém Přijímání

- přinese svobodu:

ukončí vzestup i pád těch, 

kdo dosud mají šanci se obrátit k Tobě, 

nositeli Tradice

Trojice - Boží Nejsvětější rodiny

Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...