pátek 21. června 2024

Ježíš – vítěz nad ministerstvem polopravdy






XII. neděle v cyklu B


Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"



Právě jsme slyšeli evangelium, rozjímá o dnešních mešních liturgických biblických čteních Svatý otec Benedikt XVI., o utišení bouře, ke kterému je přiřazeno krátké, ale pronikavé čtení z knihy Job, ve kterém se Bůh zjevuje jako Pán moře:



Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou přikryl jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou? Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."



Ježíš pohrozil větru a nařídil moři, aby se utišilo, což vypadá jakoby bylo ztotožněno s démonickou mocí. A skutečně podle toho, co nám říká první čtení a následující žalm, je v Bibli moře považováno za hrozivý, chaotický a potenciálně ničivý prvek, který může ovládnout, opanovat a umlčet jedině Bůh, Stvořitel. Je tu však jiná síla ´- pozitivní síla - která hýbe světem, schopná transformovat a obnovit stvoření: síla lásky Kristovy, agape tou Christou, jak ji nazývá svatý Pavel v druhém listu Korinťanům. Nikoli tedy nějaká bytostně kosmická síla, nýbrž božská, transcendentní. Působí i v kosmu, ale sama o sobě je Kristova láska mocí „jinou“ a tuto její transcendentní jinakost Pán projevil o svých Velikonocích, „svatostí“ „cesty“, kterou zvolil, aby nás osvobodil od nadvlády zla, jako k tomu došlo při exodu z Egypta, kdy nechal židy projít skrze vody Rudého moře. „Bože - volá žalmista - svaté je tvé chování... Mořem vedla tvá cesta, tvá stezka spoustami vod“.



Svatost této cesty - exodu - vede z pout faraona, jenž předobrazuje satana utopeného v křestním prameni ve chvíli ponoření katechumena, který se předtím knížete temnoty odřekl: satan je tak symbolizován faraonem v duchovním smyslu.



Ježíš ve Velikonočním tajemství prošel propastí smrti, poněvadž Bůh chtěl takto obnovit svět: smrtí a vzkříšením svého Syna, který „umřel za všechny aby všichni mohli žít „pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých" a nežijí už sami pro sebe.



Smrt egoismu a vítězství Ježíšovo přijímá křtěnec ve chvíli, kdy vystupuje z křestního pramene a je pomazán olejem - Duchem svatým. On, Duch Boží, vstupuje do osvobozené duše jako utěšitel i jako ten, který uvádí do plné pravdy.



Slavnostní gesto utišení rozbouřeného moře je jasným znamením Kristovy vlády nad negativními mocnostmi a dává vytušit jeho božství: „Kdo to asi je - ptali se bázliví a užaslí učedníci - že ho poslouchá i vítr a moře?". Jejich víra ještě není pevná, formuje se; je to směsice strachu a důvěry. Ježíšova důvěrná oddanost Otci je však totální a ryzí. Proto díky této moci lásky může během bouře spát v naprosté jistotě, že je v náruči Boží. Přijde však chvíle, kdy také Ježíš zakusí strach a úzkost. Když přijde jeho hodina, pocítí na sobě veškerou tíhu hříchů lidstva jako náraz vln, řítících se na Něho. Ta bouře bude skutečně strašlivá, nikoli kosmická, ale duchovní. Bude to poslední vyhrocený útok zla proti Božímu Synu. Ani v té chvíli však Ježíš nepochybuje o moci Boha Otce a jeho blízkosti, třebaže musí plně zakusit rozdíl mezi nenávistí a láskou, lží a pravdou, hříchem a milostí. Zakoušel toto drama v sobě samém drásavým způsobem zejména v Getsemanech, těsně před zatčením, a potom během celého utrpení až do smrti na kříži. Ježíš byl v té chvíli jednak v naprosté jednotě s Otcem, Jemu plně oddán a jednak v solidaritě s hříšníky jakoby odloučen, cítil se jakoby Jím byl opuštěn.



Bouře lží se zvedá ve chvíli, kdy Ježíš je s námi; tehdy jej ovšem pozemskýma očima, očima těla, vidíme spícího na bárce našeho života. Oči víry, vzdálené od jakékoli malověrnosti, naproti tomu vidí již předem moc, jíž Ježíš disponuje.



Někteří svatí prožili intenzivně a osobně tuto Ježíšovu zkušenost. Otec Pio z Pietralciny je jedním z nich. Prostý muž, prostého původu, „uchvácený Kristem“ - jak píše o sobě svatý Pavel - aby z něho byl vyvolený nástroj nepomíjivé moci jeho Kříže: moci lásky k duším, odpuštění a smíření, duchovního otcovství, faktické solidarity s trpícími. Stigmata, která jej poznamenala na těle, ho vnitřně sjednotila s Ukřižovaným-Vzkříšeným. Autentický následovník svatého Františka z Assisi si stejně jako on osvojil zkušenost apoštola Pavla, jak o tom on sám píše ve svých listech: „Byl jsem ukřižován s Kristem, a nežiji už já, ale žije ve mne Kristus"; anebo: „v nás působí smrt, ve vás život“. Není to odcizení, ztráta osobnosti: Bůh nikdy neničí to lidské, ale proměňuje svým Duchem a směřuje ke službě jeho plánu spásy. Otec Pio si zachoval vlastní přirozené dary i svůj vlastní temperament, ale všechno obětoval Bohu, který si tím mohl svobodně posloužit, aby prodloužil dílo Kristovo: zvěstoval evangelium, odpouštěl hříchy a uzdravoval nemocné na těle i na duchu. Jako Ježíš podstoupil opravdový boj, radikální zápas, tak také Otec Pio musel bojovat nikoli proti pozemským nepřátelům, nýbrž proti duchu zla. Největší „bouře“, které jej ohrožovaly, byly útoky ďábla, před nimiž se bránil „Boží zbrojí“, „štítem víry“ a „mečem Ducha, kterým je Boží slovo". Zůstal spojen s Kristem a měl neustále na zřeteli hlubinu lidského dramatu, a proto se obětoval a obětoval mnohá svá utrpení, dovedl se stravovat ve službě nemocným a poskytovat jim úlevu, což je přednostním znamením Božího milosrdenství, jeho království, které přijde, ba už je ve světě, vítězství lásky a života nad smrtí. Vést duše a poskytovat úlevu v utrpení - tak lze shrnout poslání svatého Pia z Pietralciny, jak o něm řekl také Boží služebník papež Pavel VI.: „Byl mužem modlitby a utrpení“.



Utrpení bez modlitby vede ke lžím, konfliktům a válkám. Jedna z nich - občanská válka na východní Ukrajině je toho rovněž smutným dokladem: podobně jako před a během války na Balkáně na začátku devadesátých let minulého století, tak i nyní bylo zřízeno "ministerstvo pravdy", které má za úkol prostřednictvím článků v médiích, jak bylo dokonce předem inzerováno, "obracet veřejné mínění", tak, aby občané ještě více toužili "nenávidět nepřítele", aby toužili po válce. Jistě nejde o ministerstvo pravdy, ale polopravdy, protože tyto články vycházejí z často pravdivé události, již podávají - podobně jako tomu bylo u přemlouvání Evy a Adama satanem v ráji - tak, že zapojují části pravdy do mašinerie nenávisti a touhy zabíjet druhé. Tak poznáváme ducha zla po ovoci, podle článků a zpráv, které vybízejí k nenávisti a válce.



Drazí přátelé, bratři kapucíni, členové modlitebních skupin a všichni věřící ze San Giovanni Rotondo, řekl na tomto místě papež Benedikt XVI. o odkazu Otce Pia pro dnešní napjatou dobu, vy jste dědici Otce Pia a odkazem, který vám zanechal, je svatost. V jednom svém listu píše: „Zdá se, že Ježíš nemá jinou starost nežli posvětit vaši duši“ .To byla vždycky jeho první starost, jeho kněžská a otcovská úzkost, aby se lidé vrátili k Bohu, aby mohli zakusit jeho milosrdenství a zcela obnoveni, znovu odhalili krásu a radost z toho, že jsou křesťany, že žijí ve společenství s Ježíšem, že patří k jeho církvi a praktikují evangelium. Otec Pio přitahoval na cestu svatosti svým vlastní svědectvím, svým příkladem ukazoval na kolej, která k ní vede: modlitba a láska. Především modlitba. Jako všichni velcí muži Boží, Otec Pio se sám - duší i tělem - stal modlitbou. Jeho dny byly živým růžencem, tzn. neustálou meditací a asimilací Kristových tajemství v duchovním spojení s Pannou Marií. To vysvětluje, proč v něm byly tak jedinečně zároveň přítomny jak nadpřirozené dary, tak lidská konkrétnost. A všechno mělo svůj vrchol ve slavení Mše svaté: tam se plně spojoval s Pánem, usmrceným a vzkříšeným. Z modlitby jako ze stále živého pramene, prýštila láska. Láska, kterou nosil v srdci a předával druhým byla plná něhy, stále pozorná k reálné situaci lidí a rodin. Zejména nemocným a trpícím zprostředkovával přednostní lásku Kristova Srdce, v němž má původ i formu projekt velkého díla věnovaného „úlevě v utrpení“. Nelze pochopit, ani náležitě interpretovat tuto instituci, pokud se odtrhne od jejího inspirujícího zdroje, kterým je evangelní láska, oživovaná modlitbou...



Slavná nemocníce v San Giovanni, již P. Pio založil, je tak jednou z odpovědí na nemoci naší krize a rozpadu "našeho" systému. Postavil proti bouřím , které zraňují a usmrcují ústav, který vychází z uzdravující moci Ježíše umučeného a zmrtvýchvstalého.



Spolu se svatým Františkem, Madonou, které P. Pio tak miloval a umožnil milovat v tomto světě, ať nad vámi všemi bdí a stále vás chrání. A potom i v bouřích, které se mohou nečekaně dostavit, budete moci zakoušet vanutí Ducha svatého, které je silnější než každý protivítr a žene loďku církve i každého z nás. Proto máme žít v ustavičném pokoji, pěstovat v srdci radost a vzdávat Bohu díky. „Jeho láska trvá navěky“.







(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při návštěvě místa působení P. Pia z Pietralciny v San Giovanni Rotondo; zdroj: www.radiovaticana.cz;



papež Pavel VI., Ke kapitulním otcům, 20. února 1971;



svatý P. Pio z Pietralciny,Epist. II, str.155)



O. Vladimír











MODLITBA



Moc rozbouřeného moře,



Ježíši, Utišiteli tohoto živlu,



vzbuzuje strach



- Tvůj Duch Utěšitel úlevu



a posílení ve víře slabých, malověrných.



Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž ukazuje pravý zdroj i cíl této


moci



v tajemství Tvého umučení, smrti a zmrtvýchvstání.



Jen služebníci, apoštolové, ministři Tvé pravdy,



mohou podobně jako světec P. Pio,



zastavit lživou propagandu těch,



kdo lační po majetku a krvi bližního:



přemoci propagandu strachu



a přivést kající hříšníky do bárky Církve,



k tolik potřebné, spasitelné bázni před Tebou,



k Tobě, Pánu nad živly



i nad lidskými životy.



Amen.





sobota 15. června 2024

Chléb a hry: útěk před radostí z Posledního soudu




11. neděle v cyklu B


Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
 

Neděle po Oktávu Božího těla vede ve svém textu z Apoštoláře k pohledu na tělo oslavené, duchovní; na budoucnost těla. Přivádí nás, kteří jsme v našeho Pána Ježíše uvěřili k jeho eucharistickému tělu, jež  v předstupni oslavení našich těl přijímáme. Svatý Apoštol píše:

    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.
 

Dobrou cestu, cestu Božího království, jež nás k oslavenému Božímu tělu vede, popisuje sám Ježíš v dvojím podobenství o Království.

Dnešní liturgie nám nabízí dvě Ježíšova krátká podobenství: o semeni, které samo roste a hořčičném zrnku. Prostřednictvím obrazů ze zemědělského života představuje Pán tajemství Slova a Božího království a ukazuje důvody naší naděje a našeho úsilí.

Právě na základě Ježíšových slov nás evangelisté a apoštolé prvního společenství Církve vybízejí k úsilí, k horlivosti, k duchovnímu boji o věčné hodnoty, bez něhož je vše ztraceno. „Kdo nebojuje, nezvítězí,“ píše svatý Augustin Aurelius.

V prvním podobenství je pozornost soustředěna na dynamismus setby: semeno, které je zaseto do země, klíčí a roste, ať už rolník spí či bdí. Člověk seje v důvěře, že jeho práce bude plodná. Rolník je ve svých každodenních námahách podporován právě důvěrou v moc semene a úrodnost země. Toto podobenství poukazuje na tajemství stvoření a vykoupení, na Boží dílo plodné v dějinách. Bůh je Pánem království, člověk je jeho pokorný spolupracovník, který rozjímá o božském tvůrčím působení, z něhož se raduje a jehož plody trpělivě očekává. Závěr vyprávění nás přivádí k poslednímu Božímu zásahu na konci časů, kdy Bůh plně uskuteční svoje království. Přítomnost je dobou setby a růst zajišťuje Pán. Každý křesťan tedy dobře ví, že musí činit vše, co může, ale že konečný výsledek závisí na Bohu. Toto vědomí je mu oporou v každodenní námaze, zvláště v těžkých situacích. V této souvislosti svatý Ignác z Loyoly poznamenává: „Jednej, jakoby všechno záviselo na tobě, ale věz, že ve skutečnosti všechno závisí na Bohu“.

Tak zní slovo bývalého vojáka „podle těla“, nyní „podle ducha“ - svatého Ignáce do našeho každodenního rozhodování pro duchovní boj a jako impulz k plnému a správnému rozhodnutí pro něj.

Také druhé podobenství využívá obrazu setby. Jde tu však o specifické semeno, hořčičné zrnko, považované za nejmenší ze všech semen. I přes svoji nepatrnost je však plné života. Odumřením se rodí klíček schopný prorazit půdu, vzejít ke slunečnímu světlu a přerůst „všechny jiné zahradní rostliny“. Slabost je silou semene a puknutí je jeho potencí. Tak je tomu s Božím královstvím. Lidsky nepatrná skutečnost, která sestává z chudých v srdci, kteří nedůvěřují ve vlastní sílu, nýbrž v moc lásky Boží a kteří v očích světa nic neznamenají, právě skrze ně vzejde Kristova moc a přetvoří to, co je zdánlivě bezvýznamné.

Z bezvýznamnosti, nepatrnosti a malosti hořčičného zrnka vyrůstá mohutný keř a semeno rozsévače; díky rozsévači, jenž v pokoře seje zrno, může z rukou těch, kdo vědí, že jsou odkázáni na Boží pomoc při sklizni, vzejde nakonec chléb, nad nímž se modlíme u eucharistického i rodinného stolu.

Obraz semena je Ježíšovi obzvláště drahý, protože dobře vyjadřuje tajemství Božího království. Obě dnešní podobenství poukazují na „růst“ a „kontrast“: Růst, ke kterému dochází díky dynamice vepsané do samotného semene, a kontrast, který existuje mezi nepatrností semena a velikostí toho, co produkuje. Poselství je jasné: Boží království, i když vyžaduje naši spolupráci, je především Pánovým darem, milostí, která předchází člověka i jeho práci. Naše nepatrná síla, zdánlivě bezmocná před problémy světa, se nemusí obávat, je-li pohroužena v Boží moc, protože si je jista Pánovým vítězstvím. Zázrak lásky Boží dává vyklíčit a vzejít každému semeni dobra rozsévaném po zemi. Zkušenost tohoto zázraku lásky z nás činí optimisty, navzdory těžkostem, utrpení a zlu, které potkáváme. Semeno klíčí a roste působením lásky Boží.

Svět Boží lásky představuje chléb s pokorou srdce dobývaný ze země. Práce, k níž je Adam povolán i odsouzen, je požehnáním pro přičinlivé a zatracením pro líné.

Chléb, jejž přijímáme bez oběti – a to platí pro Chléb – Boha i pro chléb vezdejší – se stává zkázou pro duši člověka i pro celou jeho „kulturu“, tedy pro vše, co „šlechtí“(colere), produkuje, co na světě koná. Péče o chléb dává tón – falešný či s Božím stvořením a vykoupením, se mší svatou, harmonický tón celé kultuře, celé lidské civilizaci.

Její úpadek reprezentují lidé, jejichž bohem je břicho, kteří myslí, mluví a produkují a přijímají jen v intencích onoho prokletého disharmonického jídla.

Nedávno zveřejněné potíže armády Spojených států amerických, jejíž nemalý počet branců nemůže být přijímán pro tloušťku diskvalifikující pro normativní zařazení do této armády, ukazuje na prohnilost podobné armády Římské říše v době „Pacis Augusti“ a zvláště v následných stoletích, kdy namísto zhýralých „civium Imperii Romani“ museli být do vojska přijímáni příslušníci méně zkažených etnik, otroci, barbaři a bývalí zajatci. Výsledkem nebyla jen jejich povstání a vzpoury, ale i první barbarský král…

Juvenalis ve své desáté knize Satir píše kriticky o volání lidu po „Chlebu a hrách“: političtí svůdcové se dají poznat, že propagují démona požitkářství a odvedení mysli od vážných problémů, s nimiž je třeba se potýkat – bojovat duchovní boj proti neřestem – aby duše mohla být spasena.

V tomto pohledu tkví pravá krize západní civilizace více než ve zvrhlém životě na dluh, na úrok, v lichvě, kterou Církev vždy odsuzovala jako hřích volající k Bohu.

Protiproudem k životnímu stylu, jenž končí smrtí, je úcta k Chlebu života, k oběti Ježíše Krista na kříži a k Oběti mše svaté. Do tohoto protiproudu vstupují, kdo v duchu víry v Ježíše přítomného v Nejsvětější eucharistii dávají podnět k setkání, ad congressum.

V naší zemi můžeme vstoupit do Kongresu Svaté eucharistie pokaždé, když jdeme na mši svatou, když setrváme v adoraci před slavením či po něm. A v tomto duchu jsme našimi biskupy vyzýváni, abychom se spojili jako národ v touze po své záchraně v Eucharistickém kongresu: ve velké společné mši svaté, adoraci a katécheticko-mystagogickém vzájemném vyučování příkladem modlitby i slovem v těchto tajemstvích.

O tomto pravém svatém přijímání – communio a o koinonii Ducha svatého - hovořil před několika lety papež Benedikt XVI. ve svém videoposelství k účastníkům padesátého Eucharistického kongresu v irském Dublinu – v zemi, jež nyní nese i - a právě - v srdcích věřících katolíků smrt místo chleba života po schválení zákonů proti tělu Kristovu a tělu Církve, rodiny schválením jednopohlavních těžce hříšných vztahů.

Téma Kongresu – Společenství s Kristem a mezi námi– nás přivádí k zamyšlení nad Církví jako tajemstvím přátelství s Pánem a se všemi údy Jeho těla. Od nejranějších dob bylo vědomí koinonie či communia jádrem sebeporozumění Církve, vztahu ke Kristu, jejímu zakladateli, a ke svátostem, které slavila, k eucharistii na prvním místě. Ve křtu jsme ponořeni do Kristovy smrti a znovuzrozeni do velké rodiny bratří a sester v Ježíši Kristu. V biřmování dostáváme pečeť Ducha svatého a sdílíme-li eucharistii, vstupujeme už zde na zemi do společenství s Kristem i se sebou navzájem a dostáváme také závdavek věčného života, který očekáváme.

Kongres probíhá v době, kdy se Církev na celém světě připravuje na oslavy Roku víry, který připomene 50. výročí zahájení II. Vatikánského koncilu, události, jež iniciovala nejrozsáhlejší obnovu římského ritu, k jaké kdy došlo. Na základě stále hlubšího doceňování zdrojů liturgie, prosazoval Koncil plnou a aktivní účast věřících na eucharistické oběti. Z odstupu, který dnes máme, a ve světle zkušenosti obecné církve z období, jež následovalo, je zřejmé, že přání vyjádřená koncilními otci ohledně liturgické obnovy byla ze značné části naplněna. Stejně tak je ovšem zřejmé, že došlo k mnoha nepochopením a neregulérnostem. Obnova vnějších forem, jak si ji přáli otcové koncilu, měla usnadňovat přistup k vnitřním hloubkám tajemství. Jejím pravým cílem bylo přivádět člověka k osobnímu setkání s Pánem přítomným v eucharistii, tedy s živým Bohem, aby skrze tento kontakt s Kristovou láskou mohla rovněž růst láska jeho bratří a sester mezi sebou navzájem. Nikoli nezřídka však zůstala revize liturgických forem na povrchní úrovni a „aktivní účast“ byla zaměněna za aktivitu pouze vnější. Na cestě skutečné liturgické reformy tedy stále zbývá mnoho co učinit. Ve světě, který se změnil a stále více lpí na materiálních věcech, se musíme znovu učit rozpoznávat tajemnou přítomnost Zmrtvýchvstalého Pána, který jako jediný může dát našemu životu šířku a hloubku.

 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí. sv. Petra 17. 6. AD 2012

a z jeho vdeoposelství. na závěr 50. mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu 17. 6. Ad 2012;

srov. Pedro de Ribadaneira, Vita di S.Ignazio di Loyola, Milano 1998)

O. Vladimír Mikulica

  



MODLITBA



Chlebe života a záruko radosti nebeské hry Božích dětí,

Ježíši,

konající nejdůležitější práci na tomto svatě

ke získání Tebe - Chleba

kalvárskou nekrvavou Oběť v rukách svých kněží.

 Jeden z nich

nazval posvátné dění při liturgii mešní oběti,

svatou a nebeskou hrou.

Ukázal tak cestu touze dobývat pracně chléb země

a především Chléb života 

- získat Tebe;

a to nám – každému člověku – k jeho životnímu štěstí plně stačí.

Otevřel mimo jiné cestu k Druhému vatikánskému sněmu a jeho liturgickým reformám,

do nichž mnozí skládali své naděje v obnovu Církve.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. k dnešním podobenstvím o Tvém království 

- o semeni a hořčičném zrnku,

na jejichž pozadí je odsouzen démon požitkářství končící západní civilizace

a je jí – podobně jako Římské říši v jejím úpadku – dána naděje

liturgické „Reformy reformy“ tohoto sněmu a jeho i negativních důsledků

vzcházející z podnětu Svatého otce Benedikta XVI.,

která připravuje plným eucharistickým slavením a adorací

prostředí víry a lásky pro ty,

kdo zavčas opustí potápějící se loď,

kterou již jen tíží své tělesné přítomností

- prvotně vahou svých hříchů -

potápějí tělesní požitkáři.

Amen.

 


pondělí 10. června 2024

"Hle, narodil se Beránek, jenž tiše pláče."







Toto jsou slova z veršů "harfy Ducha Svatého", slavného básníka a katechisty, svatého Efréma Syrského. Odhalují pohled na kérygma katolické víry, které on vyjadřoval těmito formami apoštolátu pro hledající a nacházející v tomto světě život spásy ve spojení s Ježíšem Vykupitelem.

Třetí neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého je pokračováním kéragmatu, kdy o Letnicích apoštolové naplnění Duchem, seslaným od Otce naším Pánem a Spasitelem Ježíšem, hlásali velké Boží skutky.

Následné katecheze svatého Petra a homilie, mezi nimiž vyniká List židům, nacházejí odezvu i mešní liturgii slova, která pro tuto tradici kérygmatu, jenž je katechumenům podáván "ad hoc" i "ad hominem", otevírá univerzalitu spásy, kterou Církev nabízí všem národům a jazykům.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Třetí neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole svatý apoštol Petr vyzývá k pevnosti ve víře, k bdělosti a k orientaci ohledně pozemských starostí: máme je přijímat a řešit ve spojení s Ježíšem zmrtvýchvstalým.

Kníže apoštolů i vysvětluje, proč je třeba od kérygmatu přecházet k vyjádření poselství víry ve všech rovinách dění: právě v nich se projevuje markantnějí opozice démona, který je naším protivníkem, jenž nás chce zničit, abychom nedošli posmrtné spásy. Pán Ježíš se naopak - když se necháme vést Božím Duchem - "o nás postará".

Dějiny spásy, mocné Boží skutky, o nichž v moci Ducha Svatého svědčili apoštolové při Jeho vylití o jeruzalémských Letnicích, se v Evangeliu, v podobenství o ztracené ovci, rozvíjejí jako dějiny spásy duše, která byla ztracena, sevřena a trýzněna trním a dosud se modlila o záchranu, aniž by poznala láskyplnou náruč Dobrého pastýře Ježíše.

Nyní Jej zná, je Jím nesena do Církve, zde se její rány zahojí ve svatém křtu, počátku světla v temnotách tohoto světa a nitra každé osamělé duše.
V nauce Církve o lásce Spasitele k trpícím, chudým a hříšníkům: ke všem, nachází u Boha Jeho milosrdenství a úlevu.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

10. neděle v mezidobí



Dějiny spásy, jak se rozvíjely od apoštoského letničního kérygmatu, podávají i texty Misálu papeže Pavla VI.

Ztracenou ovcí v trní je Eva a jí svedený Adam: hříchem oba prarodiče ztrácejí ráj a poznávají hořký trnitý úděl v údolí slz a potu. Poznávají předstupeň očistce, zavržení a smrti, jak čteme v první knize Mojžíšově.

    Když pojedl Adam ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: "Kde jsi?"
    On odpověděl: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl."
    Bůh řekl: "Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!"
    Člověk odpověděl: ;,Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl."
    Hospodin Bůh se zeptal ženy: "Cos to udělala?" Žena odpověděla: "Had mě svedl, a tak jsem jedla."
    Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: "Protože jsi to udělal, bud zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty: Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Ne-přátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti zasáhne hlavu, zatímco ty zasáhneš jeho patu.” 
Ve čtvrté eucharistické modlitbě se modlíme: "Když Ti, svatý Otče, Stvořiteli, člověk odepřel poslušnost a ztratil Tvé přátelství, Tys ho nenechal napospas smrti. Slitovával ses nad lidmi a pomáhal jim, aby Tě hledali a nacházeli...."

I Žalmista dnes svědčí o tomto neustálém Božím milosrdenství, které se – jak je v říši milosti vepsáno – pro kajícího hříšníka nevyčerpává.

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. 

Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.

Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.

Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitováni, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.

Kérygma na začátku druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům vrcholí adhortací k projití údolím smrti, nemocí – chátrání těla – lehkých břemen utrpení pro toho, kdo žije spojen se vzkříšeným Ježíšem; k Transitu, jímž je poslední Pascha, do věčné slávy světa, jejž zatím nevidíme.

Bratři !
    Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmě: 'Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil', věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho.
    Všecko to se přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
    A proto neklesáme na mysli. Tělo nám sice chátrá, ale duše se den ze dne zmlazuje, neboť nynější lehké břemeno utrpení zjednává nám nad každou míru věčnou tíhu slávy, protože nám neleží na srdci věci viditelné, ale neviditelné. Věci viditelné přece pominou, ale neviditelné budou trvat věčně.
    Víme totiž, až bude stržen stan, v kterém tady na zemi bydlíme, že nám Bůh dá obydlí jiné. Ne dům udělaný lidskýma rukama, ale věčný v nebi. 

O dílčím i závěrečném vítězství nad satanem hovoří náš Spasitel Ježíš v dnešním úryvku z evangelia podle sepsání svatého Marka. 

Toto vítězství již od časů Skutků apoštolských podávali "vyvolení apoštolové" včele se svatým papežem Petrem.

Na tuto tradici vyučování ve světle Ducha Svatého navazovala generace apoštolských Otců a jejich učedníků. Církevní Otcové, proroci, učitelé, vyznavači a zvláště mučedníci dosvědčovali své katecheze a homilie pravdivostí svého života s Pánem, Spasitelem a Mesiášem – Kristem.

Mnozí z nich vyšli z pohanského helénistického světa a také vstoupili do oblasti vědy a umění, aby ukázali, že v tomto světě nás v každé oblasti vnímání a poznání očekává světlo Ducha Svatého v temnotách, které prozařuje illuminatio, fótisma, svátost znovuzrození z vody a z Ducha Božího.





Do oblasti umění, básnictví a hudby vstoupil se svým kérygmatem i svatý jáhen Efrém Syrský. Vyzpíval "dogmatiku, mystagogii v její tajemství, vyzpíval "katechismus", předal paradigma pro biskupské a kněžské homilie...

Svatý otec Benedikt XVI. v katechezi, kterou věnoval této výjimečné osobnosti katecheze a rozjímání, nejprve předesílá velmi důležitou myšlenku o skrytém kořeni, (radix) a tím i radikalitě křesťanství, která "dává křídla" pro vyjádření tajemství víry pro oblasti umění, vědy, řemesel a poznání: stává se inspirací pro každou "cizí kulturu", jíž byla původně i naše helénistická.

Podle všeobecně dnes rozšířeného mínění je prý křesťanství evropským náboženstvím, které později rozšířilo kulturu tohoto kontinentu do jiných zemí. Skutečnost je však mnohem složitější, poněvadž kořen křesťanského náboženství je v Jeruzalémě, ve Starém zákoně a v semitském světě. Křesťanství neustále čerpá z tohoto kořene Starého zákona. Jeho rozšíření směřovalo v prvních stoletích jak na západ, do řecko-latinského světa, kde pak inspirovalo evropskou kulturu, tak na východ, až do Persie a do Indie, kde v semitských jazycích přispělo k vytvoření specifické kultury s jejími vlastními výrazy a identitou. Abychom spatřili tuto kulturní mnohotvárnost počínající jediné křesťanské víry, mluvil jsem minulou středu o představiteli tohoto odlišného křesťanství, perském mudrci Afraatovi, který je u nás takřka neznámý.

Poté hovoří o syntéze povolání teologa a básníka, již se zvláště v pokoncilní době, snažilo "napodobit" s úspěchem či naprostým fiaskem více teologů či básníků v tímto případě v evropské kultuře: Zárukou úspěšnosti přitom vždy je – stejně jako u teologa v plném slova smyslu, jímž jáhen Efrém byl a je – jeho svatost na cestě, kterou je pro něho Ježíš Kristus: cesta, pravda a život.

V téže linii, pokračuje dále papež Benedikt XVI., bych dnes rád mluvil o svatém Efrémovi Syrském, který se narodil v křesťanské rodině roku 306 v Nisibisu. Je nejvýznamnějším představitelem křesťanství syrského jazyka a povedlo se mu jedinečným způsobem spojit povolání teologa a básníka. Vyrostl a formoval se u Jakuba, biskupa Nisibisu (303-338), a spolu s ním v tomto svém městě založil teologickou školu. Byl vysvěcen na jáhna a intenzivně žil životem místní křesťanské komunity až do roku 363, kdy Nisibis padl do rukou Peršanů. Efrém pak emigroval do Edessy, kde pokračoval ve své činnosti kazatele. Zemřel v tomto městě roku 373 jako oběť nákazy při ošetřování nemocných morem. Neví se s určitostí, zda byl mnichem, ale v každém případě je jisté, že zůstal po celý život jáhnem, přijal celibát a chudobu. Takto se ve specifice svého kulturního výrazu jeví společná a základní křesťanská identita: víra, naděje - naděje, která umožňuje žít v tomto světě v chudobě a cudnosti a přitom skládá všechno své očekávání v Pána - a nakonec láska, až k sebedarování v péči o nemocné morem.

Světec žijící láskou k Ježíši Kristu a k jeho nejposlednějším bratřím, jakým byl svatý Efrém, "má co říci" v teologii, má "radikálnost", přináší živou teologii, která vede k theoreia stejně jako k praxi: proto neskončí ani on ani jeho učení fiaskem. Jeho dílo se stává učebnicí pro Církev všech dob a všech kultur.

Svatý Efrém nám zanechal velké teologické dědictví: jeho rozsáhlé dílo lze rozdělit do čtyř kategorií: spisy psané jako řádná próza (polemické traktáty anebo biblické komentáře); díla poetické prózy; homilie ve verších a nakonec hymny, které představují určitě tu nejrozsáhlejší část Efrémova díla. Je to autor bohatý a zajímavý z mnoha hledisek, ale zejména z hlediska teologického. Specifikem jeho díla je to, že se v něm snoubí teologie a poezie. Chceme-li se přiblížit k jeho nauce, musíme hned od začátku na mít na zřeteli právě to, že se přistupuje k teologii poetickou formou. Poezie mu prostřednictvím paradoxů a obrazů dovoluje prohloubit teologickou reflexi. Jeho teologie se zároveň stává liturgií a hudbou. Byl totiž i velkým skladatelem a hudebníkem. Teologie, reflexe o víře, poezie, zpěv, chvály Boží jdou vedle sebe. Právě v liturgické povaze teologie svatého Efréma vychází jasně najevo božská pravda. Ve svém bádání o Bohu, ve své teologické práci postupuje cestou paradoxu a symbolu. Široce upřednostňuje protikladné obrazy, které mu slouží ke zdůraznění tajemství Boha.

Nemohu z něj nyní prezentovat mnoho také proto, že poezie je stěží přeložitelná, ale pro určitou představu jeho teologie bych rád citoval alespoň část z jeho hymnů. Nejprve vám s ohledem na blížící se Advent nabídnu některé nádherné obrazy, vzaté z jeho hymnu O Narození Krista. Efrém před Nejsvětější Pannou inspirovaně vyjadřuje svůj obdiv:

"Pán k ní přišel, aby se stal sluhou.
Slovo k ní přišlo, aby v jejím lůně mlčelo.
Blesk vstoupil do ní, aby nevyvolal hřmění.
Pastýř k ní přišel, a hle, narodil se Beránek, jenž tlumeně pláče.
Mariino lůno totiž obrátilo role:
Ten, který stvořil všechny věci, vstoupil do něj chudý.
Nejvyšší přišel k ní (Marii), ale vešel s pokorou.
Záře vešla do ní, ale v šatech skromných.
Ten, který štědře rozdává, poznal hlad.
Ten, který napájí, zakusil žízeň.
Nahý a svlečený z ní vyšel ten, který odívá všechny věci krásou."


Pro vyjádření Kristova tajemství využívá Efrém obrovskou různost témat, výrazů a obrazů. V jednom ze svých hymnů působivě spojuje postavy Adama (v ráji) a Krista (v Eucharistii):

"Zavřena mečem cherubína, zavřena byla cesta ke stromu života.
Pán toho stromu však národům dal se obětí eucharistie za pokrm.
Stromy Edenu za pokrm byly dány prvnímu Adamovi.
Pro nás, zahradník Zahrady osobně stal se jídlem našich duší.
Spolu s Adamem, který jej opustil, všichni jsme z ráje odešli.
Nyní, kdy meč je odňat kopím, dole na kříži, můžeme se vrátit."


Když Efrém mluví o Eucharistii používá dvou obrazů: doutnající nebo žhavé uhlí a perlu. Žhavý uhlík je vzat z proroka Izaiáše. Je to obraz serafína, který bere žhavý uhlík, aby jej přiložil na rty proroka a očistil je; křesťan se pak dotýká Uhlíku, kterým je Kristus sám, a požívá ho:

"V tvém chlebu skrývá se Duch, který nemůže být pozřen;
v tvém vínu je oheň, který nelze pít.
Duch v tvém chlebu, oheň v tvém vínu, hle, div našimi ústy přijatý.
Serafín nemohl do svých prstů vzít uhlík, který se dotknul jen úst Izaiášových;
Ani prsty jej nevzaly, ani ústa nespolkla, ale obojí nechal nás učinit Pán.
Oheň sestoupil s hněvem, aby zničil hříšníky,
avšak oheň milosti sestoupil na chléb a tam zůstává.
Namísto ohně, který člověka ničí,
požili jsme oheň v chlebu a byli oživeni."
A ještě poslední příklad hymnu svatého Efréma, kde mluví o perle jakožto symbolu bohatství a krásy víry:
"Položte, bratři, perlu na mou dlaň,
abych ji mohl prozkoumat.
Jal jsem se ji pozorovat z jedné i druhé strany,
avšak z obou měla vzhled jediný.
Takové je hledání Syna, nezbadatelného,
neboť je světlo samo.
V jeho záři, uviděl jsem Jas, který nestane se matným;
svou ryzostí, coby velký symbol těla našeho Pána je čistým.
V jeho nedílnosti, viděl jsem pravdu, jež nerozdělitelná je."


Postava Efréma, přestože je tak vzdálená a patří do jiné kultury, je nám blízká, a dosud je plně aktuální v životě mnoha různých křesťanských církvích. Objevujeme v něm především teologa, který, vycházeje z Písma svatého, poeticky reflektuje o tajemství vykoupení člověka, uskutečněného Kristem, vtěleným Božím Slovem. Jeho teologická reflexe je vyjádřena v obrazech a symbolech vzatých z přírody, z každodenního života a z Bible. Poezii a hymnům pro liturgii dává Efrém didaktickou a katechetickou povahu; jde o hymny teologické a zároveň vhodné k liturgické recitaci nebo zpěvu. Efrém si těmito zpěvy pomáhá k tomu, aby během liturgických slavností šířil učení Církve. Ve své době se ukázaly jako vysoce účinný katechetický nástroj křesťanského společenství. Právě zpěvem, slavením a chválou Boží nahlížíme nejen krásu, ale také pravdu víry a setkáváme s pravdou v Osobě Krista.

Důležitá je reflexe Efréma na téma Boha Stvořitele: ve stvoření není nic izolovaného, a svět je vedle Písma Boží Biblí. Člověk, který používá svou svobodu špatně, převrací řád kosmu. Důležitá je pro Efréma také role ženy. Způsob, jakým o ní mluví, je vždy oduševňován citlivostí a úctou: Ježíšův příbytek v Mariině lůně značně povznesl důstojnost ženy. Jako není Vykoupení bez Ježíše, tak - podle Efréma - není ani Vtělení bez Marie. Božské a lidské dimenze tajemství našeho vykoupení se tedy nacházejí již v Efrémových textech. Poeticky a zásadně biblickými obrazy tak předjímá teologické pozadí a do určité míry i samotný jazyk velkých kristologických definic koncilů V. století.

Efrém, kterého křesťanská tradice poctila titulem "harfa Boží", zůstal po celý život jáhnem své Církve. Byla to rozhodná a příznačná volba: byl jáhnem, tedy služebníkem, jak v liturgické službě, tak také - a ještě radikálněji, v lásce ke Kristu, kterého nesrovnatelným způsobem opěvoval, jakož nakonec i v lásce k bratřím, které uváděl s nevšedním mistrovstvím do poznání božského Zjevení.


Svatý Efrém šel svým diakonátem ve stopách svého milovaného Mistra a Pána – Ježíše Krista. Do tmy nevzdělanosti, která je schopna tolik nenávidět, vnášel ve svých katechezích, liturgických zpěvech a didaskaliích světlo lásky k Ježíšovi, vítězi nad démony a nad jejich vládcem, a tak pečoval – tímto preventivně - o duchovní posílení, vyzbrojení katechumenů i věřících, kteří se ocitli opět v jeho poutech. Nenávist spoutaných vůči Ježíšovi, o níž dnes čteme v evangeliu, překonával láskou ke svému Příteli a Pánu. S ní mohl "svazovat a rozvazovat" ty, kdo byli duchovně souženi – jako ovce v duchovním trní – démony, a tak je připravovat na první či obnovené přijetí Ducha Božího v mysteriích Církve. Tím se stával členem Ježíšovy nejbližší rodiny: plnil jako jáhen Jeho vůli, Jeho mandatum.

    Ježíš vešel do jednoho domu a znovu se shromáždil zástup lidu, takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.
    Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili o Ježíšovi: "Je posedlý Belzebubem. Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů."
    Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit.
    Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."
    Za Ježíšem přišla jeho matka a jeho příbuzní. Zůstali stát venku a dali si ho zavolat. Kolem něho sedělo plno lidí. Řekli mu: "Tvoje matka a tvoji příbuzní se venku po tobě ptají."
    Odpověděl jim: "Kdo je má matka a moji příbuzní?" A rozhlédl se po těch, kteří seděli dokola kolem něho, a řekl: "To je má matka a to jsou moji příbuzní! Každý, kdo plní vůli Boží, to je můj bratr i sestra i matka." 


(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 28. 11. AD MMVII;
;
Svatý Efrém Syrský, Hymnus De Nativitate 11,6-8; Hymnus 49,9-11; Hymnus De fide 10,8-10; Hymnus O Perle 1,2-3)

Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


S velkou něžností mystikové v Církvi zpívají, rozjímají

o čisté ovečce Panně Marii,

o podivuhodném, zázračném početí a zrození

Tebe, Božího Syna,

paschálního Beránka,

Ježíši Kriste

který snímáš hříchy světa.

Maria, Bohorodička

je opakem své předchůdkyně Evy,

která se jako první ztratila:

nyní – a tím je vyjádřen dědičný hřích – kvůli jediné Evě

- a celému jejímu jako morem hříchu nakaženému potomstvu -

jdeš hledat svůj ztracený lid,

každého osobně zveš a pomáháš,

aby mohl opustit trní bolestí,

jimiž sužuje ďábel duši,

která se nerozhodla milovat Tebe

- Beránka, jenž pro ni tiše pláče.

Amen.