sobota 29. února 2020

1. NEDĚLE POSTNÍ





Dnes je první neděle v postu, ve čtyřicetidenním liturgickém období, které pro Církev znamená cestu duchovní přípravy na Velikonoce. V podstatě jde o následování Ježíše, které rozhodně směřuje ke Kříži, vrcholu jeho spásného poslání. Ptáme-li se: proč půst" proč Kříž", odpověď je v zásadě tato: protože existuje zlo, nebo spíše hřích, který je podle Písma příčinou všeho zla. Samo slovo "hřích" není mnohými akceptováno, protože předpokládá náboženský pohled na svět a na člověka. A je to tak: jestliže je z horizontu světa odstraněn Bůh, nelze mluvit o hříchu. Tak jako když se skryje slunce, zmizí stíny; stín se objeví jen, když svítí slunce; stejně tak s sebou zatmění Boha přináší zatmění hříchu. Proto se pocit hříchu " což je něco jiného než pocit viny, tak jako ho chápe psychologie " získává vnímáním Boha. Vystihuje to Žalm Miserere, připisovaný králi Davidovi v souvislosti s dvojím hříchem cizoložství a vraždy: "Jen proti tobě " říká David obraceje se k Bohu " jsem se prohřešil".

Tváří v tvář mravnímu zlu, se Bůh staví proti hříchu, aby zachránil hříšníka. Bůh netoleruje zlo, protože je Láska, Spravedlnost, Věrnost; a právě proto nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bůh zasahuje, aby zachránil lidstvo. Vidíme to v celých dějinách židovského národa, počínaje vyvedením z Egypta. Bůh je odhodlaný osvobodit své děti z otroctví a přivést je ke svobodě. Největším otroctvím je otroctví hříchu. Proto Bůh poslal na svět svého Syna: aby lidi osvobodil od vlády Satana, "původce a příčiny každého hříchu". Poslal ho v našem smrtelném těle, aby se stal smírnou obětí tím, že pro nás zemřel na kříži. Proti tomuto plánu definitivní a universální spásy, se Ďábel postavil ze všech sil, jak to zvlášť ukazuje evangelium o pokušení Ježíše na poušti, které se čte o první neděli postní každý rok. Vstoupit do tohoto liturgického období skutečně pokaždé znamená postavit se na Kristovu stranu proti hříchu, bojovat " jak jako jednotlivci, tak jako Církev " duchovní boj proti duchu zla.



středa 26. února 2020

Skutečný půst - Karanténa





Traduje se historka o jednom „kazateli“, který chtěl svou promluvou bombasticky zaujmout. Před věřícími v kostele začal své „postní kázání takto“:
Právě jsme dostali zprávu, že do našeho města se náhle rozšířila smrtonosná epidemie, Od této chvíle je přísná karanténa, nikdo nesmí opustit tento kostel!“
Kázání nedokončil,,,,zděšení věřící se vrhli ke dveřím. Začal je marně prosit a přemlouvat: „To byl jen začátek kázání...chtěl jsem vás zaujmout....“

Představme si ovšem situaci, kdy bez levných kázání jsou naši bližní takovéto karanténě vystaveni. Tady už končí nepovedená, od života odtržená, kázání. Život sestupuje na dřeň.

Jaké kázání má zaznít například k obyvatelům sídlišť uvězněným v daleké Číně ve svých bytech, jejichž možnost vyjít ven je drasticky omezena nebo i znemožněna. V zemi, kde je do lidských duší dodnes zaséván smrtící ateismus?
Jak si „krátí“ čas do chvíle, kdy buď skončí karanténa nebo jejich život? Jak čekají na osvobozující rozsudek novodobých starozákonních kněží, kteří prohlásí jako kdysi k malomocným, dnes k těm, kdo nebyli nakaženi či kteří nemoc přestáli: „Jste čisti – můžete vyjít z vaší vesnice malomocných!“

Někteří, jak dosvědčují zprávy, pro nás znějící velmi nesmyslně a bolestně: hraním společenských her, brouzdáním po internetu, psaním si s těmi, s nimiž by jinak toužili být pohromadě; dokonce někteří občas vyběhnou na lodžii paneláku a navzájem na sebe volají: „Vydržet!“

Podobný, snad navenek bolestnější příběh se – do jisté míry podle určité románové fikce - odehrál ve Florencii a v jejím okolí roku 1348. Město toho roku postihl mor. (Nazývali jej „černá smrt“ a v té době v Evropě zemřela velká část obyvatelstva. Mor pocházel z oblasti dnešního čínského města Wu-chan. Zde propukl roku 1330 a daleko pomaleji než dnes dospěl po letech do Evropy.)
V tom roce ve Florencii zemřelo sto tisíc lidí. Z prostředka této hrůzy se podle literárního zpracování Giovanni Boccaccia odebralo sedm krásných panen a tři mladíci na florentský venkov, aby v bezpečí a v krásném prostředí letohrádků, fontán, hojnosti jídla a pití trávili spolu takto uvolněný čas. Od pondělka do čtvrtka si vyprávěli příběhy. Jejich obsah odpovídal už společenskému a morálnímu úpadku doby. Naopak záchytným bodem proti prázdnotě života a zkáze byly společně trávené pátky a soboty: to se sedm panen a tři mladíci věnovali rozjímání slov Ježíše Krista, o Jeho životě, o životě a slovech těch, kdo Jej následovali – učedníků Ježíšových a světců.

Tou dobou již Evropou procházely zástupy kajícníků, kazatelů pokání a odvrácení se od kultury smrti, kterou s sebou ušlechtilá renesance přinášela. Flagelanti, kajícníci, kteří se veřejně při procházení morem zasaženými městy a vesnicemi bičovali a vybízeli druhé k následování: k lítosti nad dosavadním stylem života, k obrácení k Ježíši Kristu, k modlitbě a postu. Tito kajícníci sami vstoupili do určité karantény. Odlišné od Boccacciových vypravěčů. Do karantény, kdy letohrádek nahradil kostel, vybraná jídla a pití půst, frivolní příběhy slovo evangelia: „Přiblížilo se Boží království!“

Nejintenzivnější karanténou ovšem je samotná hora takto (starofrancouzky, rytířsky, křižácky) nazývaná: Qaranténa. Hora pokušení Ježíše Krista. Náš Spasitel na ni vystupuje poté, co byl pokřtěn svatým Janem Křtitelem v řece Jordánu.
Ježíš je plný Ducha Svatého. V Jeho síle jde na qaranténskou poušť. V Jeho síle se setkává – osvědčil se ve čtyřicetidenním postu, dnem i nocí, s pokušitelem, satanem.
Začíná veřejný život Ježíšův. A začíná bojem se satanem, který Jej provází celé tři roky veřejného působení až do vrcholného zápasu, jímž je pro lidstvo hrozivý proces s Božím Synem, odsouzení očekávaného Spasitele – Mesiáše, poprava na kříži, jíž byl ponížen až ke smrti římských otroků a slavné zmrtvýchvstání třetího dne po krvavých pašijích.

Qaranténa je vstupní místo k dějinám, které jsou pro nás věřící očistnou branou ke spáse.
Určitým návratem na Qaranténu bývaly noci, které Ježíš, náš Pán, trávil často v přírodě, o samotě, v niterné modlitbě: v rozhovoru s Otcem veškernstva v síle Ducha Svatého, ve svatodušní modlitbě. Zvláště dvě poslední noci, kdy byl v pozemském těle na této zemi: zelenočtvrteční a velkopáteční.

Začínáme postní čtyřicetidenní období. Může trvat i déle. Qaranténa se nám otevírá letošní Popeleční středou.


Otec Vladimír Mikulica









pátek 21. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Epifanie svatosti Ježíše Krista – láska k Otci a k bližním


Poslední neděli před Popeleční středou – Padesát dní před velikonočními slavnostmi (Dominica Quinquagesima) vrcholí Epifanie – odhalování tajemství Ježíšova ve chvíli, kdy – v úryvku z Horského kázání z evangelia podle sepsání svatého Matouše – Ježíš, v němž jeho současníci, jak jsme o tom rozjímali od slavnosti Epifanie, poznávají Božího Syna. O této neděli ukládá přikázání lásky:

   Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. 

Svatý Otec Benedikt XVI. odkrývá zdroj a sílu, která dává věřícímu schopnost milovat více, než by byl přirozeně schopen, naplňovat nadpřirozeným způsobem Ježíšovo přikázání lásky k nepřátelům.

V jedné ze svých promluv uvádí, že pro název své postsynodální apoštolské exhortace - Sacramentum caritatis – se nechal inspirovat krásnou definici Nejsvětější přítomnosti Ježíše v tajemství Eucharistie, jak ji vyjádřil svatý Tomáš Akvinský. Označuje ji jako “svátost lásky”.
Ano, v Nejsvětější svátosti nám Kristus chtěl darovat svou lásku, která jej přivedla k oběti svého života na kříži pro nás. Při Poslední večeři, když umyl nohy svým učedníkům, nám Ježíš nechal přikázání lásky: “Jako jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte i vy”. Ale poněvadž je to možné pouze tehdy, zůstaneme-li ve spojení s Ním, jako ratolesti na vinném kmeni, rozhodl se On sám, že zůstane mezi námi...

A to se, jak dále uvádí papež Benedikt XVI. uskutečňuje v tajemství, které je Svaté svatých.
Tak můžeme zůstávat my v Něm. Když se tedy ve víře sytíme jeho Tělem a jeho Krví, může jeho láska přecházet do nás a učinit nás schopnými vydat vlastní život za bratry. Odtud pramení křesťanská radost, radost lásky.


(Svatý Otec Benedikt XVI. před modlitbou Angelus Domini na náměstí svatého Petra 18. 3. AD MMVII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7461;
(srov. Summa Theol.., III,q.73,a.3,ad 3)


O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Byl celý Tvůj život, Ježíši na Qaranténě,
postem,
odříkáním a obětí?
Musel jsi trávit dlouhé noci v modlitbách, 
dny v přijímání nemocných, posedlých a hříšných?
Byl Tvůj život tří let s apoštoly utrpením snášení se s těmi, 
kdo Tě nechápali, zatěžovali svými nedokonalostmi a hříchy?
Musels vždy "nabrat sil", abys miloval?
Nikoli: Z nás jsi měl utrpení, smrt a bolest nad našimi hříchy,
jak vyzpívává svatý Augustín chválu na Tvé lidství;
z Božství  Nejsvětější Trojice máš  a měl jsi před věky
nesmírný "půst":
všeobjímající lásku, radostnou ochotu k oběti, netušenou sílu k postu.
Ďábel Tě na Qaranténě nepřekvapil,
nebyl jsi zaskočen a nepřipraven:
jsi Boží Syn.
Nás jsi ve svatém křtu učinil Božími syny.
S lehkostí - Tobě, vlastnímu Božímu Synu vlastní -
můžeme my, přijaté děti Boží,
kráčet postní dobou slzavého pozemského období šťastni:
jen ve stálém  spojení s Tebou 
si osvojíme onu lehkost duchovního boje:
radostně se obětovat pro Tebe, pro Tvé království, pro Tvou Církev, 
a tak pro bližní a pro záchranu jinak nezachránitelného světa blahobytu, peněz a korupce duše i těla;
milovat, jako jsi miloval Ty - Tebe a Církev  až k mučednické smrti:
vstoupit do svatopostní doby Tvé Církve před svatbou.
A nyní, po svatém přijímání, když jsi jako ženich se svou Církví, 
když jsi vstoupil do mé duše,
nastává vrchol svatební hostiny.
Má duše je zalita nestvořeným světlem Tvé lásky,
která se v Nazaretě vtělila, 
v Betlémě narodila, 
na Golgotě obětovala,
abych celý svůj život zasvětil jedinému:
"ad agonem" - duchovnímu boji - o Tvou lásku!
Amen.



sobota 15. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI



Epifanie Tóry – Mesiáše, Božího Syna


Svatý otec Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský odhaluje tajemství Mojžíšského zákona – Tóry. Jí je sám Ježíš Kristus. Kdo v Něm pozná Tóru, pozná tajemství Božího vtělení a současně pochopí, že Ježíš Kristus nepřišel Zákon, svůj život na této zemi, svou oběť smrtí na kříži zrušit, ale naplnit.
A naopak: ten, kdo dosud Ježíše nepoznal, má šanci – veden Duchem svatým – poznat v Tóře Ježíše, Božího Syna, jeho Vtělení. Chvalozpěv na Tóru, v níž poznává svatopisec budoucího Mesiáše zaznívá prorocky ve 118. žalmu.
V něm žalmista dosvědčuje, jak uvedl před lety ve své katechezi Svatý otec Benedikt XVI., jeho ústřední téma a tím je spojení – Unio Hypostatica Slova – Logu – Moudrosti se Zákonem.

V žalmu zaznívá velkolepý chvalozpěv na Pánovu Tóru, totiž na Jeho Zákon, což je výraz, který je třeba chápat v jeho širším a plném významu jako ponaučení, nauku, životní ukazatel. Tóra je zjevením, Slovem Božím, které interpeluje člověka a vyvolává důvěřivou odpověď poslušnosti a velkorysé lásky. Tento Žalm je prostoupen láskou k Božímu Slovu a oslavuje jeho krásu, spásnou moc a jeho schopnost obdarovávat radostí a životem. Boží Zákon totiž není tíživé břemeno, nýbrž dar milosti, která osvobozuje a obšťastňuje. „Z Tvých příkazů se budu těšit, nezapomenu na Tvá slova“ a dále: „Voď mě po stezce svých předpisů, neboť v ní mám zalíbení“; a ještě: „Jak miluji Tvůj zákon Hospodine! Po celý den o něm rozjímám“. Zákon Páně, jeho Slovo je středem žalmistova života. V něm nachází útěchu, rozjímá o něm a uchovává jej v srdci: „Ve svém srdci uchovávám Tvůj výrok, abych se neprohřešil proti Tobě“ - to je ono závěrečné slovo v dnešním úryvku evangelia, jak jej zapsal svatý Matouš: "Ano, ano"; a láskyplné zavázání se k zákonu svatosti: "Ne, ne!" k pokušení hřešit.

O. Vladimír Mikulica






















































sobota 8. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




V evangeliu této neděle Pán Ježíš říká svým učedníkům: "Vy jste sůl země - Vy jste světlo světa". Prostřednictvím těchto významově bohatých obrazů jim chce podat smysl jejich poslání a jejich svědectví. Sůl evokuje ve blízkovýchodní kultuře různé hodnoty jako smlouva, solidarita, život a moudrost. Světlo je prvním dílem Boha Stvořitele a je zdrojem života; samo Slovo Boží je přirovnáváno ke světlu, jak praví žalmista "Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce. A také prorok Izaiáš v dnešní liturgii říká: "Nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem". Moudrost v sobě zahrnuje příznivé účinky soli a světla a učedníci Páně jsou povoláni právě k tomu, aby dávali světu novou "chuť" a uchovávali jej od zkázy skrze moudrost Boha, která naplno září v tváři Syna, jenž je "světlem, které osvěcuje každého člověka". V jednotě s Ním mohou křesťané šířit uprostřed temnot indiference a egoismu světlo lásky Boží, pravou moudrost, která dává smysl existenci i činnosti lidí.



pondělí 3. února 2020

“Hromnice”




je lidový název pro třetí nejdůležitější a závěrečný svátek vánočního období církevního roku. Patrně se jedná zároveň o nejstarší, nejdříve slavený, svátek k uctění Panny Marie, o “Hromnicích”, jejího očišťování v chrámě čtyřicet dní od narození Ježíška.

Na Západě se ovšem s tímto svátkem v římské liturgii setkáváme až za papeže Sergeje I. v VI. století, do západní a severní Evropy se rozšířil až o sto i dvě stě let později. Zde zpočátku bylo slaveno obětování Ježíše Krista, později převládl původní mariánský charakter slavnosti, tak jak jej v počátcích posvátné Tradice popisuje evangelium podle sepsání svatého Lukáše.

Slavnostní procesí začala na Západě koncem VII. století. Podle svědectví svatého Bedy Ctihodného se nesly v průvodu hořící svíce. Žehnání těchto svící je doloženo až ze XII. století. Těmto požehnaným svícím se připisovala velká moc proti zlým silám, zvláště proti bouřím a epidemiím a rozsvěcovaly se u lůžka umírajícího. Tyto svíce pak daly svátku také další lidový název “Hromnice”.

Dnes bychom měli s posvátnou úctou odnášet tyto požehnané svíce z letošní nedělní mše svaté, dát je na posvátné místo v bytě, v domě a zapalovat je pokaždé, když nás ohrožuje moc, přesahující síla stvořené přírody. Jsme tím vedeni k pokoře a současně ke společné modlitbě, kdy se před svící, rozžatou před křížem či před obrazem Panny Marie s Ježíškem v duchu svátku “Hromnic” modlíme společně za ochranu pro své duše, za bližní a za své domovy a rodiny, kdykoli nastává situace, která by mohla vést k neštěstí pro duši či tělo, pro církevní obec, pro Tělo Ježíše Krista.

O. Vladimír Mikulica

sobota 1. února 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Víra rozpoznává moudrost slabosti




Svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově Hromnice dnes dovršuje čtyřicet dnů od slavnosti Narození Páně. Téma Ježíše Krista - Světla, jímž se vyznačoval cyklus vánočních svátků a vyvrcholil slavností Zjevení Páně, je převzato a prodlouženo v dnešním svátku.
Svátek Obřezání Páně i svátek Jména Ježíš rozvíjejí tajemství narození Ježíše Krista v duchu židovské iniciace a oba dávají poznání zlomového okamžiku narození Božího Syna na tento svět. Tehdy se narodil pro lidi, říká ve svém kázání svatý Maxim Turínský.
Svátek Uvedení je dalším stupněm ke chvíli, kdy nadejde okamžik jeho křtu v řece Jordán, kdy se „tajemně znovuzrodí. Tehdy - o Betlémské noci - jej vydala světu Panna, ve chvíli křtu jej zplodilo Boží tajemství spásy,“…rodí se pro tento svět podle řádu Božího tajemství. Hromnice připravují na „světlo z nebe“.
Ježíš Boží Syn…nám zjevil autentickou vůli Boží, aby tak otevřel cestu Božího slova do světa pohanů. On nakonec konkretizoval svoje poslání vlastní poslušností a pokorou až na kříž, čímž učinil svoje poslání věrohodným. Ne má, ale tvá vůle – to je slovo, které zjevuje Syna, jeho pokoru a zároveň jeho božství a ukazuje nám cestu.
Každé naše zvěstování musí být poměřováno slovem Ježíše Krista: „Moje učení, není moje“. Nevyučujeme soukromé teorie a názory, nýbrž víru církve, které sloužíme. Nesmí to přirozeně znamenat, že toto učení nezastávám cele a že ve mne není ukotveno pevně. V této souvislosti mi přicházejí na mysl slova svatého Augustina: Co je více mé než já sám? Co je méně mé než já sám? Nepatřím sobě samému a stanu se sebou samým právě tím, že překročím sebe sama a překročením sebe samého se dokáži včlenit do Krista a Jeho těla, kterým je církev. Pokud nezvěstujeme my sami a pokud jsme se my sami stali jedno s Tím, který nás povolal za svoje posly, takže jsme utvářeni vírou, kterou žijeme, pak bude naše zvěstování věrohodné. Nedomáhám se sebe samého, nýbrž daruji sebe samého. Farář Arský, jak víme, nebyl učencem, intelektuálem. Svým zvěstováním se však dotýkal srdce lidí, protože byl sám v srdci dotčen.
...Nespojujte se s proroky zkázy, kteří hlásají zánik nebo nesmyslnost zasvěceného života v Církvi našich dnů, „ale spíše se oblečte v Ježíše Krista a do výzbroje světla,“ jak vybízí svatý Pavel, buďte bdělí a pozorní. Svatý Chromácius z Akvileje psal: „Oddal od nás, Pane, toto nebezpečenství, abychom se nikdy nenechali obtížit spánkem nevěrnosti; ale dostalo se nám Tvé milosti a Tvého milosrdenství, abychom mohli bdít vždy ve věrnosti Jemu, neboť naše věrnost může bdít jedině v Kristu“.
Věrnost Ježíši Kristu reprezentují především kněží, kteří se s Ním nejvíce spojují především při konsekračních slovech, jež právě u Ježíše jsou znamením plné poslušnosti a věrnosti Boží vůli.
Lumen Christi, světlo Kristovo, jež kněz niterně spojený se svým Pánem a Přítelem nese v sobě, zcela „spontánně“, bez vyčerpání a vyhledávání psychologických metod či dokonce lidských úskoků vede k horlivosti pro spásu duší.
Ovoce kněžského života závisí na pevném postoji duchovního pastýře, který se nenechá odtrhnout od „mízy Ducha svatého“, jíž je niterný život: stálé zasvěcování se Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.


(Srov.: Homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši sv. na svátek Uvedení Páně do chrámu bazilika. sv. Petra, 2. 2. AD 2013
z promluvy při nešporách, bazilika sv. Petra 2. 2. AD2012
a z promluvy při mši se svěcením olejů, bazilika sv. Petra 5. 4. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;
srov. Vita consecrata, 1,16;
svatý Chromácius z Akvileje Sermones 32,4;
srov. Porta fidei, 6)


O. Vladimír Mikulica





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Theoreia Boží konspirace 14. neděle v cyklu A Poté, co Ježíš poučoval své apoštoly, které vyslali, svých Dvanáct, ab...