Seslání Ducha Svatého k obnovení jednoty s Bohem – hráz proti procesu štěpení

Slavnost Seslání Ducha Svatého

.

 V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již od svého vzniku nesly duchovní, základní rozměr: očekávání zrození nového lidu, nového vyvoleného národa, v němž by se zastavil a "přepóĺoval" proces dělení, započatý oddělením Adama a Evy od Trojjedinného Boha v Ráji, pokračující oddělením se Kaina od společnosti, rozdělením národů mezi sebou navzájem a zvláště oddělením, které byl nucen vykonat Noe pro hříšný životní styl těch, které nepozval a ani nemohl pozvat - do archy zachraňující před potopou, která je předobrazem Církve zrozené o Letnicích.

Slavnost Seslání Ducha Svatého začíná podle Ritu Antiquior původně křestní vigilií, při níž se čte šestero proroctví ze Starého zákona (Zkouška Abrahámovy víry, Zázračný průchod Rudým mořem, Závěť Mojžíšova, O mravní neplodnosti Siónu a o požehnání, které sestoupí na Sión Církve, Báruchova výzva k opuštění pomíjejících věcí a k hledání trvalých, Oživení suchých kostí Božím Duchem) a poté úryvek ze Skutků apoštolských o Seslání Ducha Svatého na katechumeny v Efezu.

Evangelium je výňatek Ježíšovy řeči při Poslední večeři, kdy slibuje Ducha Utěšitele a příbytky u Otce v nebesích, pro ty, kdo budou podle Jeho slova žít.

LITURGICKÉ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Dějiny vesmíru, světa, jak je v rodokmenu Ježíšově a v radostné zvěsti o Jeho narození líčí svatý evangelista Lukáš, začínají v protipohybu, protiproudu k tendenci štěpení se lidské společnosti vlivem hříchu Adama, rozdělováním jejích pospolitostí zahrnujících duchovní i pozemský rozměr.

Počátkem je viditelné a slyšitelné projevení se Ducha Svatého při zrození Církve o Letnicích: těmito prvními Letnicemi všech letnic začínají první dějiny Božího království, které vede k usmíření, k sjednocení s Trojjediným Bohem a tím i člověka s každou pospolitostí, s bližním.

Ti, kdo jsou pohromadě po deset dní na modlitbách, poslední den, o svátku letnic, jsou viditelně označeni plamenem Ducha Božího, naplněni Jeho slovy radostné zvěsti. A ti, kdo jsou z celého tehdejšího "světa" jako jeruzalémští poutníci přítomni této události narozenin Církve, slyší nejen evangelium ve svých vlastních jazycích, ale především vidí a slyší Ducha Svatého v Církvi – v apoštolech a učednících.

Setkání s Bohem vede k proměně života: tři tisíce toho dne přijal dar znovuzrození z Ducha Božího a z vody – křest.

V perokopě z evangelia podle sepsání svatého Jana jsou znovuzrození naším Spasitelem, Dárcem Ducha, vedeni, aby v Jeho radosti a svobodě naplnili každý zákon. Jen Duch svatý je schopen spojit zdánlivé protiklady: plnou svobodu a plnou kázeň. Dává schopnost s láskou naplnit každé přikázání, každé Ježíšovo slovo: plnit v pozemském životě Jeho – ne svou – vůli.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Vyprávění o Letnicích v knize Skutků apoštolů, řekl Svatý otec Benedikt XVI., prezentuje "novou éru" Božího díla, zahájeného zmrtvýchvstáním Krista, díla, které s sebou strhává člověka, dějiny i kosmos. Z Božího Syna, zabitého, vzkříšeného a vystoupivšího k Otci nyní na lidstvo s nevýslovnou energií sestupuje božský dech, Duch svatý. Co způsobuje toto nové a mocné sebesdělení Boha"Tam kde jsou roztržky a odcizení, vytváří jednotu a porozumění. Začíná proces opětovného sjednocení částí rozdělené a rozptýlené lidské rodiny. Lidé - často redukovaní na soupeřící či svářící se jedince - jsou dostiženi Duchem svatým, otevírají se zkušenosti společenství, které je může spojit až do té míry, že z nich utváří nový organismus, nový subjekt: Církev. Toto je účinek Božího díla: jednota. Jednota je tedy poznávacím znamením, "vizitkou" Církve v průběhu jejích univerzálních dějin. Počínaje dnem Letnic, mluví všemi jazyky. Univerzální církev předchází místní církve, které se jí musí vždycky přizpůsobovat podle kritérií jednoty a univerzality. Církev nikdy nezůstává vězeňkyní politických, rasových a kulturních hranic; nelze ji zaměňovat se státy a ani s federacemi států, protože její jednota je jiného rodu: usiluje o překročení všech lidských hranic.

Nastal den letnic a všichni byli společně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil j eden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. 
    V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali: 
    "Ti, co tak mluví, nejsou to všichni Galilejci ?Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu?  My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."

Žalmista vyzpívává chválu na stvoření. Svatodušní chvalozpěv. Ducha s Božím Synem a s Otcem stvořil svět. Vesmír je dílo Nejsvětější Trojice. Ten, kdo je ve křtu ponořen do jejího jména, dostává dar modlitby, chvalozpěvu k Ní do své duše.

Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!

Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, můj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země j e plná tvého tvorstva. 

Hynou, když vezmeš jim život, a vracej í se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvořeni, a obnovuješ tvář země. 

Nechť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu. 


Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům rozlišuje Apoštol mezi cestou Ducha Svatého, a to je cesta, která vede k usmíření s Bohem a bližními díky ovoci Ducha, kterým je duše při křtu naplněna, nebo cesta konzumního života "podle těla", která vede ke ztrátě života v Božím Duchu: vede do záhuby.

Bratři! 
   Žijte duchovně a nepropadnete žádostem těla. Tělo totiž touží proti duchu, a duch zase proti tělu. Jsou to věci, které si navzájem odporují, takže neděláte, co byste chtěli. Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. 
   K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, vraždy, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to ještě jednou: lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. 
   Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. 
   Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!

V dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana čteme o spojení mezi Nejsvětější Trojicí a člověkem. Duch Boží je ten, který umožňuje tento posvátný a věčný život dávající kontakt. Ježíš tato slova řekl při Poslední večeři – při první mši svaté.

Pokaždé, když slavíme Svatou eucharistii, řekl papež Benedikt XVI., žijeme ve víře tajemství, které se naplňuje na oltáři, účastníme se tedy svrchovaného skutku lásky, který Kristus realizoval svou smrtí a vzkříšením. Jeden a tentýž střed liturgie i křesťanského života - velikonoční tajemství - nabývá pak během různých slavností a svátků specifických "foremL, které mají své další významy a skýtají zvláštní dary milosti. Mezi těmito slavnostmi vynikají Letnice, protože v nich se uskutečňuje to, co sám Ježíš ohlásil jako smysl celého svého pozemského poslání. Když vystupoval do Jeruzaléma, řekl apoštolům: "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul!". Tato slova nacházejí své nejvýraznější uskutečnění padesát dní po vzkříšení, tedy na Letnice, starobylý židovský svátek, který se v církvi stal prvořadou slavností Ducha svatého: "A ukázaly se jim jazyky jako z ohně? a všichni byli naplněni Duchem svatým." Pravý oheň, Duch svatý, přinesl na zem Kristus. Neodcizil jej bohům jako Prométheus v řeckém mýtu, ale stal se prostředníkem "Božího daru", který nám vymohl největším skutkem lásky v dějinách: svou smrtí na kříži.

Bůh chce i nadále každou lidskou generaci obdarovávat tímto ohněm, a přirozeně je svobodný dělat to, jak a kdy chce. On je duch, a duch \. Existuje však "normální cesta", kterou Bůh zvolil, aby "na zem vrhnul oheň". A touto cestou je Ježíš, jeho Jednorozený vtělený, usmrcený a vzkříšený Syn. Ježíš Kristus založil Církev jako své tajemné Tělo, aby prodloužil své poslání v dějinách. "Přijměte Ducha svatého" - řekl Pán apoštolům večer v den zmrtvýchvstání a doprovodil svá slova výmluvným gestem: "dechl na ně". Dal tak najevo, že jim předává svého Ducha, Ducha Otce i Syna. V dnešní slavnosti nám, drazí bratři a sestry, Písmo opět říká, jak má vypadat společenství, jací máme být my, abychom přijali dar Ducha svatého. Ve vyprávění, které opisuje událost Letnic, svatopisec zmiňuje, že učedníci "byli společně pohromadě" na stejném místě. Tímto místem bylo Večeřadlo, "hořejší místnost", kde Ježíš spolu se svými apoštoly konali Poslední večeři a kde se jim zjevil zmrtvýchvstalý; místnost, která se stala jakýmsi "stolcem" rodící se Církve. Skutky apoštolů však spíše než fyzické místo chtějí zdůraznit vnitřní postoj učedníků: "Všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách". Svornost učedníků je tedy podmínkou, aby přišel Duch svatý; a předpokladem svornosti je modlitba.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku. 
   Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí." 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI 12.12. AD MMXII; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17553;

a z homilie Svatého (otce Benedikta XVI. při mši svaté v Bazilice svatého Petra, 23. 5. AD MMX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12854;

a z homilie na Seslání Ducha svatého, bazilika svatého Petra 31. 5. AD MMIX; http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=11319

Fides et ratio, 12)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Dechl jsi na apoštoly,

když ses jim ukázal ve svém zmučením vzkříšeném těle,

Ježíši, vydechující Božího Ducha z úst,

které před Pilátem mlčely,

ale na Golgotě volaly slova modlitby "židovského breviáře" k Otci;

"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"

Tato ústa jsou nyní – jako celé Tvé tělo a Tvá hlava – prodchnuta vzkříšením:

Duch – Dech Boží, kterého předáváš apoštolům, je Duch vzkříšení:

pro ně a pro nás z hříchů ke zmrtvýchvstání

a připojení se k Tvému tělu Církvi,

jíž jsi v apoštolech hlavou.

Tak jsi – v tuto chvíli před sesláním svého Ducha od Otce Církvi -

"zařadil zpětný chod" - vracíš dějiny lidstva "ad fontes" k prameni rajské řeky:

vedeš celé lidstvo, celý vesmír k re-integraci, k apokatastasi,

ke stavu mnohem vyššímu než mělo v Ráji,

pro ty, kdo nejdou,

jak jsi řekl o Jidášovi,

do záhuby.

On Tě zmrtvýchvstalého ve sboru apoštolů již nemohl uvidět.

Stejně jako nové dějiny, novou historii lidstva, Boží království,

nová nebesa a novou zemi, jimiž se naplňuje život v Církvi

již nemusí okusit Kain,

nebo ti, kdo zahynuli ve vodách potopy

a nebyli přijati do praeeccleasiae: do "Církve" – Archy,

kdo setrvali v babylonském zmatení jazyků

a v konfliktech v Církvi a ve společnosti:

kdo zemřeli odděleni od Tebe.

Pro nás i pro ně jsi svým ukřižovaným a zmrtvýchvstalým tělem postavil hráz

proti dalšímu oddělování se od Tebe,

proti "sektářskému násilí",

jež jako dědičný hřích lpělo na všech,

dokud nebyli pokřtěni

vodou a Tvým Duchem o Letnicích

v Jeruzalémě, v Efezu, v Césareji Přímořské – ve Tvé Církvi.

Amen.

Síla modlitby

A- Dürer, Panna Maria a antikrist

Nedělní dopis

Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: 
   "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. 
   Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 
    Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě." 

Dnes nás úryvek evangelia podle sepsání svatého Jana opět přivádí do slavnostně vyzdobené síně Poslední večeře.

Stává se z ní posvátný prostor bohoslužby. Nyní se Ježíš, náš Pán, modlí za své nejbližší, za své učedníky, od kterých bude za pár hodin zrádným polibkem Jidáše odtržen, veden na smrt, popraven a – jak sám několikrát prorocky předpověděl – třetího dne po ukřižování vstane z mrtvých.

V tuto chvíli pozdvihne oči k nebi a vroucně se modlí ke svému nebeskému Otci, aby chránil jeho apoštoly a učedníky v podobných nástrahách a zkouškách víry.

Víme, že všech Dvanáct, počítáme místo Jidáše zvoleného apoštola Matěje, všichni podstoupili pro víru v Ježíše Krista mučednickou smrt; jen svatý Jan Evangelista, který podle soudobého svědectví byl mučen v kotli vroucího oleje, mučení přežil.

"Prosím Tě, Otče v nebesích, abys mé učedníky chránil od zlého," modlí se dnes Ježíš, vítěz nad smrtí a ďábelským zlem.

A vymodlil jim to, že od víry neodpadli.

Dává nám tímto příklad, abychom se modlili za sebe navzájem abychom se nebáli statečně i dnes vyznávat, že jsme křesťany, že věříme v obětní smrt Ježíše, Božího Syna, za naše hříchy, v odpuštění hříchů v Jeho jménu, v Jeho vzkříšení, ve věčný život.

Kolik našich příbuzných a přátel od víry odpadlo: přišlo komunistické pronásledování a katolické kostely v naší České zemi, do nichž chodila většina obyvatelstva, se najednou vyprázdnily.

Proč?Chyběla víra, chyběla opravdová modlitba, nepokrytecký život z víry, chyběla modlitba za ty členy rodiny, kteří přestávali a přestali "chodit do kostela". Chyběla modlitba za to, aby poprvé nebo znovu nalezli pevný přístav ve svém životě: Víru v Boha Otce, v Ježíše Krista a ve vrcholné působení Ducha Svatého v Církvi, který jediný je po Letnicích prostředníkem poznání Ježíše Krista, odevzdání života Jemu, přijetí svatého křtu a pravidelného přijímání Jej ve svátosti smíření a ve Svatém přijímání každou neděli.

K této naší společné i časté osobní modlitbě Vám ze srdce žehnám

Otec Vladimír

_______________________________________________________________________

Fatimská apokalypsa – mystické dějiny Církve ve světě

„Neboj se malé stádce, váš Otec rozhodl, že vám dá Království!“ – Tato Ježíšova slova, jak je čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše, charakterizují poslední velikonoční neděli před slavností Seslání Ducha Svatého.

Ve chvíli Seslání bylo skutečně učedníků málo. Ale poté, co obdrželi Království – byli naplněni Duchem Ježíšova vzkříšení – rychle stoupnul jejich počet na tři tisíce. Nepočítaje katechumeny: ty, kterých se dotkl Duch Boží, a začali se připravovat k přijetí znovuzrození.

Oněch devět dní čekání na Ježíšův pokyn shromážděných učedníků v jeruzalémské Horní místnosti na desátý den, na den vylití Ducha Svatého, můžeme spolu s nim i prožívat. Spojit se s nimi v touze po příchodu slíbeného Utěšitele. A v posledku po Parúsii, návratu Ježíše Krále Univerza, na vrchol útěchy.

K témuž nás vedou i liturgické biblické texty této neděle. Ano, sestoupí Duch Svatý, dá útěchu. A bude jí třeba, protože malé a sílící stádce bude prožívat – podle Ježíšova proroctví – mnohá utrpení a těžké zkoušky v Církvi i ve světě. Apokalypsu.

Mystická poslední kniha Nového zákona představuje novénu – přípravu, kterou bychom měli v probíhajících devíti dnech podstoupit, knihu rozjímat, v Duchu Svatém jí porozumět a podle jejích prorockých slov jednat.

Proto bude spis svatého Jana Apokalyptika, Proroka, jak je jinak nazýván, leitmotivem poselství, jež podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. nás může připravit, abychom s užitkem prožili obnovu svatodušní víry, přijali zbraně Ducha a byli oním třebas malým, ale duchovně silným stádcem.

Svatého Jana, autora knihy Zjevení, uvedl papež Benedikt XVI., můžeme také nazvat „prorokem z Patmosu“, protože jeho postava se pojí se jménem tohoto ostrova v Egejském moři, kde se podle autobiografického svědectví ocitl jako vyhnanec „pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi“. Právě na Patmosu Jan „upadl v den Páně do vytržení“, měl velkolepé vize a slyšel mimořádná poselství, která nemálo ovlivnila dějiny církve a celou západní kulturu. Součástí našeho jazyka se například stala slova z názvu jeho knihy jako apokalypsa, zjevení, jež evokují, i když nesprávně, myšlenku hrozící katastrofy.

Snažíme-li se Knize porozumět, je třeba mít na paměti dramatické zkušenosti sedmi církví v Asii (Efezu, Smyrny, Pergama, Tyatiry, Sard, Filadelfie, Laodicei), které při svém svědectví o Kristu koncem 1. století musely čelit nemalým těžkostem. Jan se k nim obrací s vroucím pastoračním soucítěním s těmito pronásledovanými křesťany, které vybízí, aby vytrvali ve víře a neztotožňovali se s tímto světem. Obsahem knihy je, krátce řečeno, odhalení smyslu lidských dějin, odhalení, jež vychází z Kristovy smrti a vzkříšení. První a základní Janova vize se totiž týká Beránka, který vypadá jako zabitý, a přece stojí vzpřímen před trůnem, kde spočívá samotný Bůh. Jan tím chce především říci dvě věci: tou první je, že Ježíš, ačkoliv byl zabit násilným aktem a měl by se skácet k zemi, paradoxně stojí vzpřímen na svých nohách, protože svým vzkříšením definitivně přemohl smrt; tou druhou skutečností je to, že sám Ježíš jakožto mrtvý a vzkříšený se nyní plně podílí na královské a spasitelské moci Otcově. Toto je základní vize: Ježíš, Syn Boží, je Beránek, bezbranný, raněný, mrtvý. A přesto stojí vzpřímeně na nohou, stojí před trůnem Božím. Podílí se na Boží moci. Má v rukou dějiny světa. Prorok tím chce říci: důvěřujte Ježíši, nemějte strach ze sil, které vás pronásledují. Raněný a mrtvý Beránek vítězí. Následujte Beránka Ježíše, svěřte se Ježíši, jděte jeho cestou, přestože se v tomto světě jeví pouze jako Beránek a vypadá slabý. On je vítěz!

Jedna z ústředních vizí knihy Zjevení ukazuje tohoto Beránka při otevírání knihy zapečetěné sedmi pečetěmi, jež nikdo nebyl schopen rozlomit. Jan je dokonce ukazován, jak pláče, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a číst ji. Dějiny zůstávají nerozluštitelné, nepochopitelné. Nikdo je nedokáže číst. Tento Janův pláč nad tak temným tajemstvím dějin zřejmě vyjadřuje zmatek, jenž tehdy prožívaly asijské církve, když Bůh tváří v tvář pronásledování, kterému byly v té době vystaveny, mlčel. Zmatek, v němž můžeme spatřovat i naši reakci na závažné problémy, nepochopení a nepřátelství, jež i dnes v různých částech světa Církev zakouší. Jsou to utrpení, která si Církev jistě nezaslouží, tak jako si Ježíš nezasloužil trest. Svědčí však jednak o špatnosti člověka, podléhá-li svodům zla, a dále o vyšším řízení běhu událostí ze strany Boží. Ano, jedině obětovaný Beránek je s to otevřít zapečetěnou knihu a zjevit její obsah, dát těmto zdánlivě často tak absurdním dějinám smysl. Pouze on může vyvodit závěry a poučení pro život křesťanů, pro něž je jeho vítězství nad smrtí zprávou o vítězství, kterého i oni bezpochyby dosáhnou, a jeho zárukou. K tomu, aby nám nabídl tuto útěchu, směřuje i silně obrazný Janův jazyk.

Ve středu vizí knihy Zjevení stojí velmi výmluvné vize Ženy, která porodí Syna, a s ní související vize Draka, který padá z nebe. Tato Žena představuje Marii, Matku Vykupitele, ale představuje zároveň i celou Církev, Boží lid všech dob, Církev, jež v každé době s velkou bolestí stále znovu rodí Krista a je stále ohrožována silou Draka. Zdá se bezbrannou a slabou. Zatímco ji pronásleduje a ohrožuje Drak, zakouší však Boží útěchu. A tato Žena nakonec zvítězí. Nezvítězí Drak. To je velkolepé proroctví této knihy, které nás naplňuje důvěrou. Žena, jež v dějinách trpí, Církev, jež je pronásledována, se nakonec ukáže jako nádherná Nevěsta, obraz nového Jeruzaléma, kterým již neprotékají slzy, ani pláč, obraz proměněného světa, nového světa, jehož světlem je Bůh sám, jehož svítilnou je Beránek.

Z tohoto důvodu je Zjevení Janovo, na jedné straně protknuté neustálými obrazy utrpení a soužení představující temnou tvář skutečnosti, stejně tak prostoupeno častými chvalozpěvy, které představují světlou tvář dějin. Proto zde například čteme o nespočetném zástupu volajícím: „Alleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila“. Stojíme zde před typickým křesťanským paradoxem, podle něhož utrpení není nikdy přijímáno jako poslední slovo, nýbrž je viděno jako přechodný stav na cestě ke štěstí, a dokonce i ono samo je už tajemně vepsáno do radosti, která prýští z naděje. Právě proto Jan, prorok z Patmosu, může svou knihu uzavřít posledním vzdechem chvějícím se úzkostným očekáváním. Vzývá konečný příchod Pána: „Přijď, Pane Ježíši!“. Je to jedna z ústředních modliteb rodícího se křesťanství, svatým Pavlem přeložená i do aramejštiny: „Marana tha“. A tato modlitba „Přijď, Pane Ježíši!“ má mnohé rozměry. Přirozeně je především očekáváním definitivního vítězství Pána, nového Jeruzaléma, Pána, který přijde a promění svět. Ale zároveň je také modlitbou eucharistickou: „Přijď, Pane, nyní!“. A Ježíš přichází a předjímá svůj definitivní příchod. S radostí tak zároveň říkáme: „Přijď nyní a přijď definitivně!“. Tato modlitba má i třetí význam: „Už jsi přišel, Pane! Jsme si jisti tvou přítomností mezi námi. Je to naše radostná zkušenost. Přijď však definitivně!“ A tak se spolu se svatým Pavlem, prorokem z Patmosu, s rodícím se křesťanstvím modleme se i my: „Přijď, Ježíši! Přijď a proměň svět! Přijď už dnes, ať zvítězí pokoj!“ Amen.

V katechezích při generálních audiencích se Svatý otec Benedikt XVI. věnoval „škole modlitby“. V jedné z nich ukázal, jak právě Apokalypsa svatého Jana učí tajemství modlitby. Tím se nám odhaluje i část roušky, jak se modlitba rodící se Církev v Horní místnosti.

Dnes bych chtěl, řekl papež Benedikt XVI., mluvit o modlitbě v knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse, která, jak víte, je poslední knihou Nového Zákona. Je to těžká kniha, obsahuje však velké bohatství. Přivádí nás do styku s živou a pulsující modlitbou křesťanského shromáždění, jež se sešlo v „den Páně“. To je vnitřní linie sledovaná textem.

Lektor představuje shromážděným poselství, které Pán svěřil Janu Evangelistovi. Lektor a shromáždění jsou, řekli bychom, dva protagonisté, rozvíjející děj knihy. Jim je také už na počátku adresováno slavnostní přání: “Blaze předčitateli i posluchačům tohoto proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno“. Z neustálého dialogu mezi nimi vyvěrá symfonie modlitby, rozvíjející se ve velké různorodosti forem až do konce. Když nasloucháme lektorovi představujícímu poselství, nasloucháme a pozorujeme reakce shromáždění, jejich modlitba se pozvolna stává naší.

První část Apokalypsy předkládá v postoji modlícího se shromáždění tři různé fáze: První tvoří dialog, který – v jediném případě v Novém zákoně – probíhá mezi shromážděním, které se právě sešlo, a lektorem, jenž se k němu obrací s přáním požehnání: „Milost vám a pokoj“. Lektor pokračuje zdůrazněním původu tohoto přání: odvozuje jej od Trojice, od Otce, Ducha svatého a Ježíše Krista, kteří společně pokračují ve stvořitelském a spásonosném projektu pro lidstvo. Shromáždění naslouchá a když slyší jmenovat Ježíše Krista, zmocňuje se jej jakýsi poryv radosti a s nadšením odpovídá následující modlitbou chvály: „Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen." Shromáždění pociťuje, že se nad ním rozprostírá Kristova láska, cítí osvobození z pout hříchu a prohlašuje se za „království“ Ježíše Krista, patřící bezvýhradně Jemu. Rozpoznává velké poslání, které mu bylo svěřeno spolu se křtem, totiž vnášet do světa Boží přítomnost. Tuto svou slavnost díkuvzdání uzavírá znovu s pohledem upřeným přímo k Ježíši a s rostoucím entuziasmem mu přiznává „slávu a moc“ ke spáse lidstva. Hymnus chval na Krista uzavírá finální „amen“. Už tyto počáteční čtyři verše obsahují velké množství nám určených ukazatelů. Říkají nám, že naše modlitba musí být především nasloucháním Bohu, který k nám promlouvá. Žijeme ohlušeni množstvím slov a jsme málo přivyklí naslouchat, zejména jde-li o to vnitřně i navenek vstoupit do ticha, které umožňuje být pozornými k tomu, co nám chce říct Bůh. Tyto verše nás dále učí, že naše modlitba, často omezená na prosby, má být především chválou Boha za jeho lásku, za to, že nám daroval Ježíše Krista, který přinesl sílu, naději a spásu.

Další vystoupení lektora připomíná poté shromáždění, upevněnému Kristovou láskou, úkol postřehnout jeho přítomnost ve vlastním životě. Praví: „Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou se pro něj bít v prsa všechna pokolení na zemi“[český překlad uvádí „budou pro něj naříkat“ – vzhledem k dalšímu kontextu překládáme doslovně, pozn. překl.]. Kristus vystoupil na nebesa „v oblaku“, symbolizujícím jeho transcendenci, a vrátí se stejně tak, jako vystoupil do Nebe. Tehdy jej uznají všechny národy a jak praví svatý Jan ve čtvrtém evangeliu, „budou hledět na toho, kterého probodli“. Budou mít před sebou své hříchy, příčinu jeho ukřižování, a „budou se bít v prsa“ jako ti, kdo mu byli na Kalvárii bezprostředně přítomní, a prosit jej o odpuštění, aby ho mohli následovat v životě a připravit se tak na plné společenství s Ním po jeho definitivním návratu. Shromáždění rozjímá nad tímto poselstvím a odpovídá: “Ano, Amen!“. Svým „ano“ vyjadřuje plný souhlas k tomu, co bylo sděleno, a prosí, aby tomu tak vskutku mohlo být. Je to modlitba shromáždění rozjímajícího nad Boží láskou, která se svrchovaným způsobem ukázala na Kříži, a prosícího o to, aby žilo důsledně jako Kristovi učedníci. Pak přichází Boží odpověď: „Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.“ Bůh, jenž se zjevuje jako počátek a konec dějin, prosbu shromáždění přijímá a bere si ji k srdci. On byl, je a bude přítomný a činný svou láskou v lidských záležitostech v přítomnosti, v budoucnosti stejně jako byl v minulosti až do chvíle, kdy bude dosaženo konečného cíle. To je Boží příslib. Zde nacházíme další důležitý prvek: vytrvalá modlitba v nás probouzí smysl pro Pánovu přítomnost v našem životě a v dějinách; přítomnost, která nás podpírá, vede a dává nám velkou naději také uprostřed temnoty lidských trampot. Kromě toho žádná modlitba, ani vyslovujeme-li ji v naprosté osamělosti, nikdy neznamená izolaci a nikdy není neplodná, nýbrž je životodárnou mízou živící křesťanskou existenci, která se tak stává stále angažovanější a důslednější.

Druhá fáze modlitby shromáždění vztah s Ježíšem Kristem ještě dále prohlubuje. Pán se nechává spatřit, mluví, jedná a společenství, které mu je stále bližší, poslouchá, reaguje a přijímá poznané. V poselství představeném předčítajícím, sv. Jan vypráví o svém osobním setkání s Kristem. Dostal se na ostrov Patmos pro „Boží slovo a pro svědectví o Ježíšovi“ a je „den Páně“, neděle, kdy se slaví Vzkříšení. A sv. Jan byl „uchvácen Duchem“ [před českým překladem „upadl do vytržení“ opět vzhledem ke kontextu nutno dát přednost doslovnému, pozn. překl.] Duch svatý jím proniká a obnovuje ho, vlévá mu svou schopnost přijímat Ježíše, a Ten jej vybízí, aby psal. Modlitba naslouchajícího shromáždění postupně nabývá kontemplativní charakter, skandovaný slovesy „vidí“, „dívá se“, a tedy rozjímá nad tím, co jí lektor překládá, vstřebává to do svého nitra a přijímá to za své.

Jan slyší „mocný hlas jako zvuk polnice“, hlas mu přikazuje, aby poslal poselství „sedmi církvím“ v Malé Asii a skrze ně všem ostatním Církevním obcím všech časů a jejich pastýřům. Výraz „hlas... polnice“, převzatý z knihy Exodus, odkazuje na Boží zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj a označuje hlas Boha, který promlouvá ze svých Nebes, ze své transcendence. Na tomto místě je Boží hlas připsán Ježíši Kristu Zmrtvýchvstalému, který z Otcovy slávy promlouvá k modlícímu se shromáždění. Jan se obrací, „aby se podíval po tom hlase“ a spatřuje „sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka“, termín Janem zvlášť oblíbený, který označuje Ježíše samého. Zlaté svícny s rozsvícenými svícemi označují Církev všech dob, která se modlí při liturgii: Vzkříšený Ježíš, „Syn člověka“, stojí uprostřed ní, oděn v roucho starozákonního velekněze a vykonává kněžskou službu prostředníka u Otce. V symbolickém Janově poselství následuje zjevení Vzkříšeného Ježíše, plné jasu, s charakteristikami vlastními Bohu, jak se objevují ve Starém zákoně. Řeč je o „vlasech bělostných jako sněhobílá vlna“, symbol Boží věčnosti a Vzkříšení. Dalším symbolem je oheň, který je ve Starém zákoně často spojován s Bohem, aby poukazoval na dvě jeho vlastnosti. Za prvé žárlivou mohutnost jeho lásky, která oživuje jeho smlouvu s člověkem. A tutéž spalující intenzitu lásky čteme v pohledu Vzkříšeného Ježíše: „jeho oči jako ohnivý plamen“. Druhou je nezadržitelná schopnost přemáhat zlo jako „stravující oheň“. Tak také Ježíšovy „nohy“ kráčející, aby se postavily zlu a zničily je, jsou rozžhavené jako „zářící bronz“. Hlas Ježíše Krista se pak podobá „hukotu množství vod“, zní jako mohutný hřmot „slávy Boha Izraele“, která přichází do Jeruzaléma, jak o tom mluví prorok Ezechiel. Následují ještě tři symbolické prvky, které ukazují, co Vzkříšený Ježíš činí pro svou Církev: pevně ji drží ve své pravici – obraz Ježíše držícího Církev ve svých rukou je velice důležitý; mluví s pronikavou silou naostřeného meče a ukazuje jí záři svého božství: „jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle“. Jan je natolik unesen tímto nádherným zážitkem Vzkříšeného, že cítí, jak jej opouštějí síly a padá jakoby byl mrtev.

Po zkušenosti tohoto zjevení má apoštol před sebou Pána Ježíše, který s ním mluví, dodává mu odvahy, klade mu ruku na hlavu, odhaluje mu svou identitu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého a svěřuje mu poslání předávat jeho poselství církvím. Je to překrásný obraz – nejprve zážitek Boží velikosti, vedoucí k mdlobám, a poté přítel života, kladoucí na apoštola svou pravici. Náš zážitek nebude jiný – jsme Ježíšovými přáteli, a proto zjevení vzkříšeného Boha, Krista, nebude hrozivé, nýbrž bude jako setkání s přítelem. Také shromáždění prožívá s Janem zvláštní okamžik světla před Pánem, který se však pojí se zkušeností každodenního setkávání s Ježíšem, a uvědomuje si bohatství vztahů s Pánem, který naplňuje veškerý prostor existence.

Ve třetí a poslední fázi první části Apokalyps lektor předkládá shromáždění sedmidílné poselství, v němž promlouvá Ježíš osobně. V promluvě, adresované sedmi církvím v Malé Asii v okolí Efesu, vychází Ježíš z konkrétní situace každé z těchto církví, aby se pak obrátil k církvi všech dob. Ježíš ihned vstupuje do aktuální situace každé z církví, upozorňuje na její světla a stíny a obrací se k ní s naléhavou výzvou: „Obrať se“: „Drž pevně, co máš“; „vejdi do sebe a jednej jako dříve“; „Buď tedy horlivý a dej se na pokání“... Je-li toto Ježíšovo slovo slyšeno s vírou, začíná ihned působit. Když modlící se Církev přijímá Pánovo slovo, je proměňována. Všechny církve musí pozorně naslouchat Pánu, otevřít se Duchu jak to Ježíš žádá, když sedmkrát s naléhavostí opakuje toto přikázání: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch Církevním obcím“. Shromáždění poslouchá poselství a dostává tak podnět k pokání, obrácení, stálosti, k růstu v lásce a orientaci pro svou cestu.

Drazí přátelé, Apokalypsa nám staví před oči obraz shromáždění, sjednoceného v modlitbě, neboť právě v modlitbě zakoušíme neustálý růst Ježíšovy přítomnosti v nás. Čím více a lépe se vytrvale a usilovně modlíme, tím více se Pánu podobáme. On pak skutečně vstupuje do našeho života a vede jej, dává mu pokoj a radost. Čím více Ježíše poznáváme, milujeme a následujeme, tím více potřebujeme trávit čas v modlitbě s Tím, kdo náš život obdařuje jasem, nadějí a silou.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na Generální audienci, Aula Pavla VI. 23. 8. AD MMVI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=6351;

a z katecheze věnované modlitbě v Apokalypse při Generální audienci v aule Pavla VI.5. 9. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17025)

Otec Vladimír Mikulica

LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V První epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně svatý Jan Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí: ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované dobré mravní návyky: Milovaní, buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby věřící přinášeli ovoce svého duchovního života: "Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista našeho Pána.

V Evangeliu nám Pán opakuje svůj příslib Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o mně. Ale je na učednících, aby se k tomuto svědectví s veškerou rozhodností připojili. Nebudou mít na růžích ustlán, čeká je nelítostné pronásledování: Každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.

To je současně návod, na co máme myslet při připravě na příchod Ducha Svatého. Duch Svatý bude seslán, aby vytvořil z tohoto společenství Církev jakožto jedno jediné mystické tělo Kristovo. Bude to den narozenin Církve, pro kterou bude Duch jejím nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je jediná cesta, jak prospět světu. Proto secreta nám vyprošuje, aby nás svatá mešní oběť očistila a dodala nám sílu nadpřirozené milosti.

                                                                                                                                

                                                                                                                                                                                                                                                                                      Otec Vladimír

„Zůstávání s Ježíšem“ a místo po pravici Otcově

Podle slov svatého biskupa Augustina je doba velikonoční protipólem doby postní. V té se zvláště snažíme o sebevýchovu ve spolupráci s milostí Ducha svatého, abychom se - s vědomím, že naše osobnost je narušena a potřebuje obnovu integrity vedoucí k blažené věčnosti - více a více sjednocovali s Ježíšem, naším Učitelem na cestě znovuzrození ústícího do konečného zmrtvýchvstání ve Jménu, v němž jsme byli ponořeni do Ducha – ve jménu Nejsvětější Trojice. Slavíme takříkajíce pozemskost, její posvěcování, jehož se smysly dotýkáme.

Naproti tomu doba velikonoční je představením zmrtvýchvstalého těla Ježíšova, které je pro nás nadějí zaměřenou do budoucnosti plné nesmrtelnosti.

Doba postní je obrazem bojů, konfliktů a soužení pozemského života, velikonoční naproti tomu předzvěstí radosti, kterou „připravil Bůh těm, kdo Jej milují“.

Neděle před slavností Nanebevstoupení našeho Spasitele a Přítele Ježíše, kterou nyní slavíme, je naplněna tímto „augustinovským“, čili Ježíšovým, chvalozpěvem na vzkříšení. Tím je Jeho přítomnost, kdy se zjevuje po čtyřicet dní svým apoštolům a učedníkům. Tyto dny se již chýlí ke konci. Poslední den vyvede své, kterým v „gradu purificationis“ osvobozoval srdce od neřestí, od démonů, od hříšných závislostí – jimž dával v tomto smyslu prožít tříletou postní dobu, tyto vyvede na horu, na jejímž svahu v zahradě oliv se na Zelený čtvrtek modlil, na vrchol a požehná jim:

Uloží jim přikázání celosvětových misií.

Předá jim symbolon základního vyznání víry a zároveň křestní liturgie – trojičnou formuli konfese i svatého křtu.

Uloží jim, aby se vrátili do Jeruzaléma, a to má být do Horní místnosti. Tam mají setrvávat společně na modlitbách a očekávat Utěšitele. Příchod Osoby Boha.

LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole nás svatý Jakub vybízí k důslednosti v duchovním boji, jímž je soustředěné, pozorné naslouchání Božímu slovu – tedy v Tradici a Písmu svatém. Máme být aktéry slova, ne pouhými auditory. Tak skutečně se osvědčili i první biřmovanci, když v přípravě uslyšeli Boží slovo – dané prostřednictvím vyvoleného a ustanoveného papeže Petra – a zvolili místo apoštola Jidáše svatého Matěje. Stali se, jak píše dnes svatý apoštol, „vykonavateli slova a ne pouze jeho posluchači“. Modlitba je vedla i ke zbožnosti, o níž svatý Jakub píše v závěru perikopy.

V dnešním úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana čteme podrobně o onom známém úsloví Ježíšově, které převzali evangelisté i Apoštol: „Zůstaňte ve mně“…“Zůstávejte ve mně“: „menein en Christo“. „Zůstáváním s Ježíšem“ je v Jeho druhé katechezi o Duchu Svatém vyjádřeno jako niterné a hluboké sepjetí s učedníky. Tak pevné, že jejich modlitba splývá s modlitbou jejich Mistra a Pána: vede ji tentýž Duch, který Ježíše vzkřísil z mrtvých. Proto i tato modlitba je plná naděje na vzkříšení a radosti z něj – in expectatione; nyní v očekávání seslání Ducha Utěšitele a Mystagoga.

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu B:

6. neděle velikonoční

O tajemství svátosti biřmování můžeme rozjímat nad prvním čtením dnešní neděle ze Skutků apoštolů. Duch Svatý nebyl vylit jen v historickém okamžiku Ježíšových Letnic padesátého dne po Jeho zmrtvýchvstání, ale je dáván znovu a znovu. O apoštolské svatodušní Tradici Ducha svědčí další „Večeřadlo“, při kázání svatého papeže Petra, jenž je nositelem Ducha Svatého a Jeho Traditionis – Předávání v Césareji Přímořské v domě setníka Kornelia.

   Když Petr přišel do Césareje, Kornélius mu šel vstříc a padl mu v hluboké úctě k nohám. Ale Petr ho zvedl se slovy: "Vstaň! Vždyť i já jsem jen člověk." Tu se Petr ujal slova a promluvil: "Teď opravdu chápu, že Bůh nikomu nestraní, ale v každém národě že je mu milý ten, kdo se ho bojí a dělá, co je správné." 
   Když ještě Petr mluvil, sestoupil Duch svatý na všechny, kdo tu řeč poslouchali. A žasli věřící obrácení ze židovství, kteří přišli s Petrem, že i na pohany byl vylit dar Ducha svatého. Slyšeli totiž, jak mluví cizími jazyky a velebí Boha. 
   Tehdy Petr řekl: "Může někdo odpírat křestní vodu těm, kteří jako my přijali Ducha svatého“" Pak rozkázal, aby je pokřtili ve jménu Ježíše Krista. Potom ho prosili, aby u nich zůstal ještě několik dní.

Před zraky setníka Kornelia a jeho domu ukázal Duch Svatý spásu v Ježíši Kristu. O tom svědčí podle Tradice prorocky svatý David:

Hospodin zjevil svou spásu před zraky pohanů.

Zpívejte Hospodinu píseň novou, neboť učinil podivuhodné věci. Vítězství je dílem jeho pra-vice, jeho svatého ramene. 

Hospodin uvedl ve známost svou spásu, před zraky pohanů zjevil svou spravedlnost. Rozpomenul se na svou dobrotu a věrnost Izraelovu domu. 

Všechny končiny země uzřely spásu našeho Boha. Jásejte Hospodinu, všechny země, radujte se, plesejte a hrejte! 


Ve čtení z prvního listu svatého apoštola Jana čteme o zrození z Boha, z Ducha Svatého, o poznání Boha, cesty a pravdy a života, kterým je Ježíš Kristus a o ovoci, kterým je láska k Bohu a bližnímu. Boží lásku můžeme prožít znovuzrozením, poznat vztahem k Ježíši Kristu, a tak dosvědčit, že Bůh je láska.

   Milovaní, milujme se navzájem, protože láska je z Boha, a každý, kdo miluje, je zrozen z Boha a poznává Boha. Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom měli život skrze něho. V tom záleží láska: ne že my jsme milovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy. 

O zůstávání v Ježíšově lásce, jak slovo našeho Vykupitele zaznívá pro učedníky v evangeliu podle sepsání svatého Jana, je obsaženo ono „menein en Christo“ jako dar Ducha Svatého, jako dar Církve. Tímto silným akcentem na stálé sepjetí s Ježíšem jsou učedníci před Ježíšovým nanebevstoupením na hoře Olivetské připravováni na tuto chvíli. Ježíš zmizí jejich očím, ale oni mohou s Ním niterně zůstávat. V desetidenní modlitbě a po vylití Ducha Svatého desátého dne ve svátostech, které je opět intenzivně – až do konce časů, co Církev bude majákem pro každé lidstvo – povede k niternému spojení s Ním, k mystickému spojení lásky „hierou gamou“, mystické svatby duše a Trojjediného Boha. Vrcholu pro duši na zemi i po smrti zakusitelné lásky.

„Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Těmito slovy, řekl Svatý otec Benedikt XVI. o slavnosti Nanebevstoupení Páně, se Ježíš loučil s apoštoly, jak jsme slyšeli v prvním čtení. A vzápětí svatopisec dodává, že „byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí“. A tajemství Nanebevstoupení dnes slavíme. Co nám však chce sdělit Bible a liturgie tím, že Ježíš „byl vyzdvižen„? Smysl tohoto sdělení je srozumitelný nikoli na základě jednoho textu, ba ani ne jednoho spisu Nového zákona, ale pozorného naslouchání celému Písmu svatému. Užití slova „vyzdvihnout“ má ve skutečnosti starozákonní původ a vztahuje se ke slavnostnímu uvedení na trůn. Kristovo Nanebevstoupení tedy v první řadě znamená, že ukřižovaný a vzkříšený Syn člověka se ujímá královské vlády Boha nad světem.

Je tu však hlubší smysl, jenž není bezprostředně vnímatelný. V úryvku ze Skutků apoštolských se nejprve praví, že Ježíš byl „vyzdvižen“, a potom se dodává že „byl vzat“. Událost je popisována nikoli jako cesta vzhůru, nýbrž jako skutek moci Boha, který uvádí Ježíše do prostoru božské blízkosti. Zmínka o oblaku, který „jim ho vzal z očí“, odkazuje na prastarý obraz starozákonní teologie, a řadí tak vyprávění o Nanebevstoupení do dějin Boha Izraele, počínaje oblakem na Sinaji a nad stánkem úmluvy na poušti až k zářivému oblaku na hoře Proměnění. Představit Pána zahaleného v oblacích poukazuje nakonec na stejné tajemství, které je vyjádřeno obratem „sedět po pravici Boží“. V Kristu, který vystoupil na nebesa, lidská bytost neslýchaným a novým způsobem vstoupila do intimity Boha; člověk má od nynějška navždy prostor v Bohu. „Nebe“ neznamená místo nad hvězdami, ale něco mnohem smělejšího a vznešenějšího: ukazuje Krista, božskou Osobu, která plně a navždy přijímá lidství, Toho, v němž jsou Bůh a člověk neoddělitelně navždy sjednoceni. A my se blížíme k nebi, ba dokonce vstupujeme do nebe v míře, jakou se přibližujeme k Ježíši a vstupujeme s Ním do společenství. Dnešní slavnost Nanebevstoupení nás tedy zve ke hlubokému společenství s Ježíšem usmrceným, vzkříšeným a neviditelně přítomným v životě každého z nás.

Z tohoto hlediska pak chápeme, proč evangelista Lukáš tvrdí, že se po Nanebevstoupení apoštolové vrátili do Jeruzaléma „s velikou radostí“. Příčina jejich radosti spočívá v tom, že to, co se stalo s Ježíšem, není jeho vzdálením. Nyní měli dokonce jistotu, že Ukřižovaný-Vzkříšený je živý, a v Něm, že byly lidstvu navždy otevřeny brány života věčného. Jinými slovy, Jeho Nanebevstoupení s sebou nepřineslo Jeho dočasnou absenci ve světě, ale spíše bylo zahájením nové, definitivní a nepotlačitelné formy Jeho přítomnosti na základě Jeho podílu na královské moci Boha. Právě na nich, na učednících, zapálených mocí Ducha svatého, bude, aby učinili vnímatelnou jeho přítomnost svým svědectvím, kázáním a misijním nasazením. Nanebevstoupení Páně by mělo naplňovat také nás klidem a nadšením, stejně jako naplnilo apoštoly, kteří se z Olivové hory vrátili „s radostí“. Stejně jako oni i my přijměme výzvu „dvou mužů v bělostných šatech“. Nesmíme zůstat hledět k nebi, ale pod vedením Ducha svatého musíme jít a všude hlásat spasitelnou zvěst o smrti a vzkříšení Krista. Provázejí nás a jsou nám útěchou slova Jeho samého, jimiž se končí evangelium svatého Matouše: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 
   To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. 
   To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. 
   Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. 
   Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. 
   To vám přikazuji: Milujte se navzájem."

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté, Cassino 24. 5. AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php“id=11288)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ve svém společenství věrných učedníků

zůstáváš, Ježíši, trpící vinný kmeni, ve své Církvi, ve své vinici

i s krutými vinaři,

kteří dále a dále prohlubují Tvé rány:

tak podle slov svatého Augustina Aurelia Tvá Církev kráčí v tomto světě

oděna postní dobou:

urážkami Tvého poslání,

rouháním přisuzujícím milosrdenství satanovi

a Tvému Otci krutost.

plivanci do Tvé tváře: pomluv Tvého zmrtvýchvstání,

Tvé přesvaté přítomnosti mezi námi v Mysteriu této svátosti

od těch, kdo mají odpor pohlédnout do knihy Zákona Tvé lásky,

kterou je Tvůj kříž.

Znamení nejvyšší lásky,

jaké člověk vůči člověku není schopen.

Jen Ty, Bůh, Boží Syn.

Proto v této chvíli Svatého přijetí

je každý věřící v Tebe, zde přítomného,

zmučeného a vzkříšeného,

sesílajícího Božího Ducha

naplněn věčnou, velikonoční radostí

budoucí hostiny Lásky,

kterou´s připravil po pravici Otce

pro své nejmenší.

Dej ať s Tebou nyní, v této chvíli,

spojeni,

zůstaneme až k poslední cestě

na pravou stranu Tvého trůnu v nebesích.

Amen.

__________________________________________________________________________

Neděle přikázání lásky

Nedělní dopis

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. 
   To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. 
   To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. 
   Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. 
   Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. 
   To vám přikazuji: Milujte se navzájem."

Dnešní evangelium podle sepsání svatého Jana nám předkládá příkaz našeho Pána Ježíše Krista vzájemné lásky.

Ježíš – On sám nám projevil svou lásku až do krajnosti, jak píše o událostech na Zelený čtvrtek, Velký pátek a Neděli vzkříšení svatý evangelista Jan - vybízí k plnění tohoto přikázání v tomto evangelium výslovně třikrát.

Poprvé při Poslední večeři, když apoštolům umývá nohy. "Dal jsem Vám příklad, také vy si máte navzájem umývat nohy". Jedná se o starý zvyk orientální pohostinnosti, kdy před jídlem ti, kdo zaujali místo stolu, přijímali službu otroků, kteří jim na začátku hostiny umývali nohy. Náš Vykupitel Ježíš ovšem zdůrazňuje v tuto chvíli tajemství očisty duše od dědičného hříchu, od hříchů osobních a přijetí do společenství Božích dětí: Duše se skvějí čistotou. Ježíšovo přikázání lásky vychází z tajemství křtu; znovuzrození z vody a z Ducha Svatého. Jen ten, kdo je osvobozován od hříchu, může opravdu milovat!

Zanedlouho poté Ježíš ukládá přikázání lásky podruhé, a to když při Poslední večeři své učedníky vyučuje o osobě Ducha Svatého: "To vám přikazuji: Milujte se navzájem." Náš Pán Ježíš Kristus v tomto druhém stupni přikázání lásky svým učedníkům nařizuje, aby se nezištně milovali, když společně vycházejí na misijní cesty. Mají si prokazovat lásku a tak stvrzovat, že Ježíš je vtělená Boží láska, Boží Syn, který se za nás obětoval až do krajnosti: že On nás nejvíce v této oběti miloval a miluje.

A nakonec příkaz lásky, k níž vybízí Ježíš, náš Spasitel, nám představuje evangelista svatý Jan do třetice v závěru svého evangelia, když se svatého Petra po svém zmrtvýchvstání třikrát ptá u Tiberiadského jezera: "Šimone, synu Janův miluješ mě?"

Ptá se toho, jejž ustanovil prvním v Církvi. Jí se á šířit nezištná obětavost. V ní má zvláštní způsobem žít duch Jeho běti: v Nejsvětější oběti mše svaté.

Tímto si Ježíš, náš Pán, připravuje čisté a neposkvrněné společenství Církve plné lásky, které okusíme v dokonalosti až v nebi. Nyní je ovšem připravován Šimon Petr a tím i všichni ostatní členové Církve, aby po vylití Ducha Svatého o Letnicích začali plně žit Ježíšovo přikázání lásky, nesli jeho ovoce, aby ostatní – věřící i nevěřící – mohli o nich a tedy i o nás říci:"Podívejte, jak se milují!"

K tomu Vám žehnám

Otec Vladimír