sobota 27. ledna 2018

Posedlý vyznává božství Ježíše




Touha po majetku může duši člověka úplně svázat a ovládnout.  „Nemylme se, drazí věřící: Začíná to náprstkem a končí putýnkou,“ hřmí z kazatelny proslulá slova k přítomným kamarádům z mokré čtvrti pronesená Monsignorem O´Duffim v románu Plná slávy  od Bruce Marshalla.


A co umí posedlost po majetku udělat s veřejným míněním umně a rafinovaně manipulovaným našimi mnohými sdělovacími prostředky jsme si mohli připomenout před volbami v Oktologu ve zmínce oloupeni za bílého dne mezi bratrem Akvilinem a bratrem Adeodatem http://www.chvilesbenediktem.cz/search?q=oktolog.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

Přes tisíc let se slaví v Cárkvi doba Předpostní  od neděle Devítník (Septuagesima), což je podle zaokrouhleného počítání sedmdesátý den před vzkříšením našeho Pána Ježíše.
Po Epifanii, poznání Světla světa – Ježíše Krista, se v kontrastu s Ním odhaluje duši člověka, ozařované tímto světlem, mocnost temnoty, jež ji obestírala a dosud obestírá. Člověk má už ale sílu a schopnost temnotu nechávat pronikat, prozařovat světlem Ducha svatého, jejž přijímá.

Proto je první čtení, stejně jako další lekce této doby, o duchovním boji. Na něj připravuje boj pozemský, zápas mezi antickými sportovci, jak jej popisuje jako předstupeň duchovního zápolení mezi duší a satanem Apoštol v prvním listu do Korinta. Duch svatý dává vítězný věnec tomu, kdo jej jako vzácné světlo v lucerně nechává ve své duši působit; kdo proto usiluje o čistotu své duše a svého těla.


Slova svatého evangelia podle Matouše přinášejí známé podobenství o dělnících na vinici a vyznívá na prahu postní a velikonoční doby jako výzva k nové a vytrvalé horlivosti.
Představuje nám nebeského Hospodáře, který každému odplatí podle jeho skutků. Rozhodujícím měřítkem však není doba práce, nýbrž Boží milost a stupeň naší spolupráce s ní.


    Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 

    "Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici a dám vám, co bude spravedlivé.' A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. 

    Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: 'Co tu celý den nečinně stojíte?' Odpověděli mu: 'Nikdo nás nenajal.' Řekl jim: 'Jděte i vy na mou vinici!'
    Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: 'Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.' Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru.
    Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: 'Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.' On však jednomu z nich odpověděl: 'Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat; co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?' " 



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


4. neděle v mezidobí




Svatý otec Benedikt XVI. na začátku své trilogie o Ježíši z Nazareta odkazuje právě na následující úryvek z Páté knihy Mojžíšovy: Bůh přislíbil těmito slovy příchod svého Syna, jeho božství, přislíbil proroka – Božího Syna. 

Mojžíš řekl lidu:
   "Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: 'Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.'
   Hospodin mi tehdy řekl: 'Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!' "



Král David – žalmista vybízí k jásotu a sám jej prožívá. Varuje přitom před tvrdostí srdce, která uzavírá duši pro lásku i bližnímu a k Bohu


Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce!

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme!

Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou.

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy."

„Nerušená oddanost Pánu“ – a to je čistota srdce – se má projevovat navenek: v zasvěcení i v manželství, jak píše svatý Apoštol do Korinta: 

Bratři!
   Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži.
   To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu.


Letos nám nedělní liturgie podává k rozjímání Markovo evangelium, V mešní liturgii podle misálu Pavla VI. otevíráme v době po Epifanii Božího Syna – Ježíše z Nazareta v letošním druhém cyklu evangelium podle sepsání svatého Marka. Charakteristickou známkou tohoto evangelia, řekl Svatý otec Benedikt XVI. před několika lety při modlitbě Pozdravení andělského. je takzvané „mesiášské tajemství“, tedy skutečnost, že Ježíš prozatím nechce, aby se někdo mimo vymezený okruh učedníků dověděl o tom, že je Kristem, Synem Božím. Proto také opakovaně varuje jak apoštoly, tak nemocné, které uzdravuje, aby nevyjevovali nikomu jeho identitu.

Například úryvek z evangelia této neděle vypráví o člověku posedlém démonem, který náhle začne křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit“ Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ A Ježíš mu nařizuje: „Mlč a vyjdi z něho!“ A nato, jak poznamenává evangelista, zlý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Ježíš nejenom vyhání démony z lidí, osvobozuje je z toho nejhoršího otroctví, ale samotným démonům brání, aby vyjevovali jeho identitu. A naléhá na toto „tajemství“, protože ve hře je zdar samotného jeho poslání, na němž závisí naše spása. Ví totiž, že pro osvobození lidstva z nadvlády hříchu, musí být obětován na kříži jako pravý velikonoční Beránek. Ďábel se jej však snaží odradit a svést na cestu lidské logiky mocného a úspěšného Mesiáše. Kříž Kristův bude zkázou démona, a proto Ježíš nepřestává učit své učedníky, že ke vstupu do jeho slávy musí mnoho trpět, být odmítnut, odsouzen a ukřižován, poněvadž utrpení je nedílnou součástí jeho poslání.


Ježíš na kříži trpí a umírá z lásky. Tímto způsobem zcela zřetelně dal smysl našemu utrpení, smysl, který mnozí muži i ženy všech dob pochopili, přijali a tak zakusili hluboký klid i v hořkosti tvrdých fyzických i duchovních zkoušek. Právě „síla života uprostřed utrpení“ je téma, které italští biskupové zvolili pro své každoroční Poselství ke Dni pro život. V hloubi se připojuji k jejich slovům, z nichž vyzařuje láska pastýřů vůči lidu, odvaha hlásat pravdu, odvaha říci jasně, že například euthanasie je falešné řešení dramatu utrpení, řešení, jež je nehodné člověka. Pravá odpověď totiž nemůže přivodit smrt, byť „sladkou“, ale má vydat svědectví lásce, která lidským způsobem pomáhá čelit bolesti i agónii. Buďme si jisti, že žádná slza jak trpícího, tak toho, kdo je mu nablízku, není před Bohem ztracena.

   V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona.
   V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo
jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu to přísně zakázal: "Mlč a vyjdi z něho! " Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel.
   Všichni užasli a ptali se jeden druhého: "Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 1.února, Náměstí svatého Petra 1. února AD MMIX: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10763)


O. Vladimír Mikulica









MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Kafarnaumská synagoga není kostel,

a proto v ní, Ježíši, mocí Božího Ducha pronášíš exorcismus:

je domem Tvého katechumenátu,

dnes farou či kaplí, posvátným prostorem bez Tebe v Nejsvětější svátosti,

nikoli místem, kde se dnes má slavit mše svatá věřících – Tvá oběť na kříži,

v němž právě jen věřící poznal a přijal Tvé vítězství nad satanem.

Nyní dáváš svou sílu do duše.

Proměňuješ ji tajemstvím kříže – Oběti,

kterou opět přinesls při transubstanciaci,

aby každý, kdo Tě přijal,

opět plný moci přemáhat působení ducha zla v sobě a v bližních,

vstoupil do místa, na nějž jej voláš,

aby jako Ty v synagoze v Kafarnau řekl:

„Mlč!“ – tomu kdo haní své tělo i duši.

A „Vyjdi z něho!“ – tmu koho ovládla duchovní nemoc autismu.

Tak se stáváme nyní po svatém přijímání prvními z posledních.

Amen.

středa 24. ledna 2018

Volba pana prezidenta Miloše Zemana


(pokračování)


Oktolog


Otec Vladimír:
Požehnání Boží ať provází naše večerní setkání dnes v sobotu před třetí nedělí po Epifanii.
Příští týden touto dobou už bychom měli vědět, zda bude pan prezident Miloš Zeman zvolen na příští období.
Každý z nás nese odpovědnost za šíření Království Ježíše Krista v našich rodinách, pozemských i duchovních, v našich farnostech, obcích, v našem národě, v národech bolestně se sjednocující Evropy a hledající pravou úroveň a základ svého politického sjednocení.

Dříve, než se rozjedeme zítra do posvátné služby ve farnostech naší vlasti, otevřme tento Oktolog, rozhovor nás osmi, který se bude moci rozvíjet během celého příštího týdne. Otče Oldřichu?

Otec Oldřich:
Situace a výsledek prezidentské volby je zvláště závažný pro své důsledky především vzhledem k naší vlasti, k další cestě našeho národa: povede buď k počátku řízené destrukce, nebo k povolné konsolidaci, jejíž zárukou je, přes všechny možné výhrady k jeho osobě a k jeho nepopiratelným slabostech, náš pan prezident Miloš Zeman. - „Kdo jsem však já, abych soudil,“ jak řekl jeden papež.¨

Přesto je potřeba nikoli soudit pana Zemana či Drahoše, ale rozlišovat, kam vede přesvědčení, či jeho absence u každého z nich náš národ. Jistěže není v naší ústavě zakotven prezidentský systém, přesto je v očích národa brán prezident jako autorita, ideová autorita… a v posledku je velitelem branných sil nesoucím odpovědnost v čase ohrožení vlasti.
Zeptám se Vás všech, Carissimi, koho budete volit v druhém kole prezidentských voleb, které nastane za týden v pátek a proč?

Bratr Juniper:
Já budu volit Zemana. Raději bych jistě volil křesťana, který má dobrou rodinu a chodí ke svátostem.
„Slušní lidé“ jako je pan Drahoš, nejsou zárukou ničeho.
Král Kýros, o jehož mravních kvalitách a zbožnosti z Písma svatého nic nevíme, povolil židům opět postavit chrám a všem v království nařídil, aby na to přispěli. Tím nemíním restituce, ale svobodný život ve spořádané rodině.

bratr Lupicinus:
Pán Ježíš při svém odsouzení říká Pilátovi: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry“. Bůh tedy dává Pilátovi - státnímu představiteli - moc a on z Božího dopuštění odsuzuje Ježíše na smrt. Tak hroznou věc Bůh pro naše hříchy dopouští!

Otec Oldřich:
Jak to tedy je potom s invazí muslimů do Evropy? Také ji Bůh dopustil pro naše hříchy?

bratr Lupicinus:
Asi ano, protože muslimové děti mají a my vlastní děti zabíjíme, jejich matky je zabíjejí ve svém lůně. A kdo myslíte, že na nás u Božího trůnu žaluje o pomstu? Naše vlastní děti!

bratr Modestus:
Vrátil jsem se právě z Moravy a slyšel jsem tam:
„Tož mně je to jasné!
Pan Zeman se vždy klonil k Východu a tam se stavjajú 1000 nových kostelů ročně.
A na Západě jich 1000 búrajú nebo predajú!

Tak čo to tu rešíme?“¨


Otec Oldřich:
Mnozí jakoby si neuvědomovali – a nejbolestnější je, že často to jsou ti, kdo ve společnosti mají reprezentovat prozíravost, dokonce bych řekl Boží Prozřetelnost – že se Evropa a církevní společenství v Evropě nacházejí v těžké naukové, morální, v duchovní krizi.

Jak mohou pak dobře vidět a posoudit pravé a předstírané kvality kandidátů na prezidentský úřad?

bratr Lupicinus:
Razit v této době tezi o nutnosti slušného člověk na Pražském hradě je  - při veškerých výhradách k vyjadřování našich vrcholných politiků – nejen pana prezidenta, ale i mnohých jeho politických soupeřů - naprostým zmatením hodnot.

Proto také někteří i z řad nevěřících argumentují slušností a neschopností, případně zradou, pana Chamberlaina a neslušností a schopností zachránit Evropu u pana Winstona Churchilla.

bratr Akvilinus:
Pak není divu, že domáhání se návratu církevního majetku, „krádeže spáchané za bílého dne“, přesněji řečeno loupeže oné dubnové noci roku 1950, odmítá většina společnosti jako nespravedlnost církevního společenství vůči ní. – Když křesťané nejsou schopni před jednáním o návratu ukořistěného majetku Církve ukázat obecně i osobně pravé měřítko hodnot v křesťanském životě: jaká duchovní obnova by spravedlivému návratu uloupené věci předcházela, jaké velké požehnání a sjednocení národa by nastalo!

bratr Adeodatus:
Není právě volba prezidenta Zemana dokladem, že Bůh nás vybízí k této změně smýšlení, nás nespravedlivě oloupené křesťany?

bratr Juniper:
Změna smýšlení je potřebná, aby nastal od pohledu na manželství. Je již obecně rozšířené, že ani církevně uzavřené manželství není nerozlučné. Už se začíná brát jako další pokrytectví, že i toto manželství lze prohlásit za neplatné… pro nedostatečnou přípravu, pro další a další důvody, které dříve byly naopak prubířským kamenem věrnosti, vycházejícím ze závazného manželského slibu daného před Bohem, který se nenechá posmívat.

Otec Oldřich:
A to ještě díky polskému episkopátu nemusíme zmiňovat již úplně ateizovanou takzvanou pastoraci rozvedených, kdy cizoložství není pokládáno za hřích.

Právem se říká, že národ má takové kněze, jaké si zaslouží. Možná by bylo i dobré říci: jaké si ve svých rodinách, obcích, školách a farnostech vychová.

V tomto smyslu je pan prezident Miloš Zeman v jedné řadě s tímto proudem těch, kteří nepřijímají křesťanskou manželskou morálku a případně podle ní nežijí.

Bratr Modestus:
Chtěl bych zmínit jinou věc, která je rovněž infikována do národa, který byl tolik zasažen ateizací: neschopnost odpustit.

 Jistěže se v posuzování prezidentských kandidátů rovněž zmiňovala tato vlastnost, neřest a hřích, ale myslím, že bychom se měli především zahledět do svých řad – posvěcených služebníků Církve, zda jsme pro naše politiky odpovídajícím vzorem.
Naše schopnost odpouštět, již čerpáme od Ježíše, našeho Pána, by se měla projevit ještě dříve, než proneseme soud o kterémkoli kandidátovi.

Otec Vladimír:
… měla by být především vzorem a vybídkou k našemu národu. Není tak docela pravda, podle mého názoru, že by byl národ rozdělen mezi odpůrce a stoupence prezidenta Miloše Zemana.


Je především rozdělen ďáblem na ty, kdo nechtějí odpustit a ty, kdo toho jsou jako skuteční křesťané schopni, a proto přijímají výsledek prezidentské volby s oním nadhledem, který dává pouze víra v Ježíše Krista a v jeho zmrtvýchvstání.



neděle 21. ledna 2018

Matrikový katolík a věřící




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




3. neděle po Zjevení Páně - v mezidobí


LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR


První mešní čtení je adhortativní: Apoštol píše v druhé části listu do Říma – a to je část věnovaná didaskalii – jak žít z moci tajemství svatého křtu, který mnozí mohli přijmout po jeho kázání. Již tehdy mohlo být tradicí přijímat křest na místě Ježíšova křtu, ve výročí této události naší spásy, nejen v okruhu velikonočním, ale i vánočním.

Svatý Pavel představuje povinnosti křesťana.  Je duchovním vůdcem pro Římany, aby se nestali po vstupu do Církve „matrikovými katolíky“, ale nositeli Ducha svatého „pneumatoforoi“. Píše o praktických povinnostech křesťana a rozvádí poučení o vzájemné lásce, která nás má v Kristově království spojovat. Varuje před pomstychtivostí a naopak nabádá k tomu, abychom zlé opláceli láskou a přemáhali zlo dobrem.


V evangeliu podle sepsání svatého Matouše je novokřtěncům představena misijní činnost Ježíšova: náš Spasitel sestupuje s hory poblíž Kafarnaua. Přistupuje k němu malomocný a prosí o uzdravení. Ježíš překračuje všechny zákony judaismu a dotýká se jej, Překračuje „lékařské zákony“ a uzdravuje jej.  V očích i srdci malomocného, před jeho uzdravením je Božím Synem, proto jej adoruje: padá před ním na zem, když jej prosí o uzdravení.

Náš Pán Ježíš je milosrdný divotvůrce. Jeho zázraky dokládají jeho všemohoucnost a božství. Požadují víru a také ji odůvodňují. Nevěru naopak postihne přísný trest. Příkladem pokorné víry je pohanský setník, který zahanbuje nevěřící Izrael.

Pokřtěný má podobně přinášet poznání božství člověka Ježíše z Nazareta těm, které mu Bůh posílá. Má jim předávat vyznání víry, kterému se slovem i životem naučil v přípravě na křest.

Nyní Církev je povolána Ježíšem reprezentovat jeho milosrdenství a spravedlnost. V Symbolu vyznáváme:
„Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.

Svatý otec Benedikt XVI. o živé víře rozjímal podle tohoto článku víry v homilii při mši svaté, kdy předával novým kardinálům jejich insignie, kdy je posílal jako „první z pokřtěných“ do světa.

„Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.
Tato slova, která budou za chvíli pronášet noví kardinálové při slavnostním vyznání víry, jsou součástí nicejsko-konstantinopolského kréda, syntézy víry Církve, kterou obdržel každý při křtu. Jedině vyznáváním a uchováváním tohoto pravidla pravdy jsme Pánovými učedníky. Na této konzistoři bych se chtěl pozastavit u termínu „katolický“ (v českém misálu je přeloženo slovem „všeobecný“), který vyjadřuje podstatný rys Církve a jejího poslání. Pojednání by mohlo být dlouhé a dalo by se pojmout z různých hledisek. Dnes poukáži na pár myšlenek.

Tyto charakteristické rysy Církve odpovídají Božímu plánu, jak praví Katechismus katolické církve: „Je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své Církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná); on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků“ Církev je tedy katolická, protože Kristus do svého spasitelského poslání pojímá celé lidstvo. Třebaže Ježíšovo poslání v jeho pozemském životě bylo omezeno na židovský národ, „ztracené ovce domu izraelského“, přesto mělo od začátku za účel přinést světlo evangelia všem národům a uvést do Božího království všechny národy. Poté co setník v Kafarnaum vyznal víru, Ježíš zvolá: „Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království“.
Tato všeobecná perspektiva vyplývá mimo jiné z toho, že Ježíš prezentuje sebe samého nejenom jako „Syna Davidova“, ale také jako „Syna člověka“, jak jsme slyšeli v úryvku z evangelia, které se před okamžikem četlo. Titul „Syn člověka“, který je ve slovníku židovské apokalyptické literatury inspirován vizí dějin z knihy proroka Daniela, odkazuje na osobnost, která přijde „s nebeskými oblaky“ a je obrazem, který předpovídá zcela nové království, nesené nikoli lidskou mocí, nýbrž pravou mocí pocházející od Boha. Ježíš používá tento bohatý a složitý výraz a vztahuje jej sám na Sebe, aby manifestoval pravý charakter Svého mesiášství jakožto poslání určeného celému člověku a každému člověku a překonávajícího každý etnický, národnostní a náboženský partikularismus. Následováním Ježíše, svolením ke vtažení do Jeho lidství a tedy do společenství s Bohem, vstupuje se do tohoto nového království, které Církev zvěstuje a předjímá a které překonává zlomkovitost a rozptýlenost.

Ježíš pak posílá svoji Církev nikoli k jedné skupině, ale k celému lidskému rodu, aby jej shromáždila ve víře a v jediném lidu s cílem spasit jej, jak to dobře vyjadřuje Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha“. Všeobecnost Církve tudíž čerpá ze všeobecnosti jediného Božího plánu spasit svět. Tento všeobecný charakter vysvítá jasně v den Letnic, kdy Duch svatý naplňuje svojí přítomností první křesťanské společenství, aby se evangelium šířilo do všech národů a vytvářelo ze všech národů jediný Boží lid. Církev je tak od svého počátku orientována kat´holon, zahrnuje veškerenstvo. Apoštolové dosvědčují Krista a obracejí se na lidi, kteří přicházejí ze všech končin země a každý z nich rozumí jakoby slyšel svůj rodný jazyk. Od toho dne Církev podle Ježíšova příslibu hlásá „mocí Ducha svatého“ zabitého a zmrtvýchvstalého Pána „v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“. Všeobecné poslání Církve proto nevychází zdola, ale sestupuje shůry, od Ducha svatého, a již od svého prvopočátku se vyjadřuje v každé kultuře, aby tak byl vytvořen jediný lid Boží. Není ani tak místním společenstvím, které se šíří a postupně expanduje, ale spíše je kvasem, který míří k veškerenstvu, k celku a nese všeobecnost v sobě samém.

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“; „získejte za učedníky všechny národy“. Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“. Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou Církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou Církví. Když apoštolové mluví o Církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově Církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice.


Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“
On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.
Tu mu Ježíš pravil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“
Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“
Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“
Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.
Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“
Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.
Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“
Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:




V prvním čtení z knihy proroka Jonáše je katechumen – nyní novokřtěnec volán, aby jako svatý prorok šel i on cestou spásy: cestou rozmnožování hřivny křestní víry. Tou je přijetí povolání vyjít ze svého bezpečí do „svého“ Ninive.

   Hospodin oslovil Jonáše: "Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!"¨

   Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí.
   Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.

Svatý David  zpívá žalmovou píseň, která je prosbou o uskutečnění smyslu jeho života: plnit Boží vůli, nikoli svou, chodit po cestě kříže a vzkříšení Mesiáše, v němž nyní tento světec již jasně poznává Ježíše z Nazareta.


Ukaž mi své cesty, Hospodine!




Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. 

Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.


Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách.

Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. 

Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!




Po svatém křtu již nic z pozemských věcí není cílem života katolického křesťana. Ani manželství, ani bolest, ani ekonomika a majetek ani radosti tohoto světa, jak píše Apoštol v prvním listu do Korinta:¨


Říkám, bratři, toto: Čas je krátký.
   Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí.


Svatý Marek zaznamenává ve svém evangeliu povolání prvních učedníků. Tak byl Ježíšem povolán ten, kdo je nyní jako pokřtěný povolán jít ve stopách Ježíšových a pokorně říci: „Pojď za mnou! – do Církve, k Ježíši, Pánu mého života!“

Evangelium této neděle, řekl o svátku Obrácení svatého Pavla papež Benedikt XVI., dává zaznít slovům prvního Ježíšova kázání v Galileji: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu!“. A právě na dnešek připadl svátek Obrácení svatého Pavla. Je to šťastná shoda, která nám uprostřed probíhajícího Roku svatého Pavla pomůže porozumět pravému významu evangelního obrácení „ metanoia “ pohlédneme-li na apoštolovu zkušenost. Popravdě řečeno, v Pavlově případě někteří raději nepoužívají výraz obrácení, protože on „ jak tvrdí „ už věřícím byl, ba dokonce byl horlivým židem, a proto nepřecházel od nevěry k víře, od model k Bohu, a nemusel ani opouštět židovskou víru, aby mohl přijmout Krista. Zkušenost Apoštola však skutečně může být autentickým vzorem křesťanského obrácení.

To Pavlovo uzrálo na setkání se vzkříšeným Kristem. Toto setkání mu radikálně změnilo život. Na cestě do Damašku u něho došlo k tomu, co Ježíš požaduje v dnešním evangeliu. Šavel se obrátil, protože díky božskému světlu „uvěřil evangeliu“. V tom spočívá jeho i naše obrácení: ve víře v Ježíše zabitého a vzkříšeného a v otevření se svitu jeho božské milosti. Tehdy Pavel pochopil, že jeho spása nezávisí na dobrých skutcích vykonaných podle zákona, ale na skutečnosti, že Ježíš také pro něho „ pronásledovatele - zemřel a byl i je vzkříšen. Tato pravda, která díky křtu osvěcuje existenci každého křesťana, naprosto převrací náš způsob života. Obrátit se znamená i pro každého z nás věřit, že Ježíš „obětoval sám sebe pro mne“, když zemřel na kříži, vstal z mrtvých a žije se mnou a ve mně. Svěřím-li se moci jeho odpuštění, nechám-li se od Něho vzít za ruku, mohu vyjít z tekutých písků pýchy a hříchu, lži a smutku, egoismu a každého falešného bezpečí, abych poznával a žil bohatství jeho lásky.

… My křesťané jsme jistě dosud nedošli k cíli úplné jednoty, ale necháme-li se uchvátit Pánem Ježíšem, určitě jej dosáhneme.

   Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."
   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho.
   Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním. 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na kardinálské konzistoři, Bazilika svatého. Petra 24. 11. AD MMXII
Katechismus katolické Církve, KKC, 811;
Lumen Gentium 13


O. Vladimír Mikulica






MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Takovou víru – na dálku uzdrav, Kyrie, mého služebníka, prosí Centurion –

jsi dosud v izraelském národě nenašel,

Ježíši obdivující víru v Tebe,

již vyznal tento pohanský okupant tehdy vyvoleného lidu Izraele.

Tohoto národa se dotýkáš – je nečistý jako onen malomocný,

kteréhos proti tóře jako pravá Tóra, jako Otcova moudrost, Logos, uzdravil.

Z tohoto národa si voláš první učedníky:

z „matrikových judaistů“ sis, Ty, Boží Logos,

předem připravil, předurčil, ty, kdo očekávají v temnotě kultury smrti světlo, Mesiáše,

jenž prozáří temnoty smrti a hříchu a přemůže satana,

který se zmocňuje okupovaného národa.

Nyní stojíš před nimi a říkáš:

Udělám z vás rybáře lidí.

Budete se starat o spásu duší,

a tak zachráníte národ a svět.

Nyní přicházíš, Svatý svatých v mysteriu,

které září často jen symbolizované věčným světlem a obklopené temnotou chrámů a kaplí.

Opuštěn od těch, kdo by kvůli Matce, matrice, Církve měli přijít a adorovat Tě,

čerpat světlo a předávat je svému národu a světu.

Nyní přicházíš do srdcí svých věrných, kteří při této mši svaté řekli:

„Věřím! -

Věřím, že mne voláš, abych uprostřed „matrikových katolíků“ byl věřícím,

přijímajícím Tě v čistotě srdce

a v ochotě žít jen pro Tebe a Tvou Církev v naší zemi."

Amen.

pátek 19. ledna 2018

Volba pana prezidenta Miloše Zemana


Oktolog


Otec Vladimír:

Požehnání Boží ať provází naše večerní setkání dnes v sobotu před třetí nedělí po Epifanii.
Příští týden touto dobou už bychom měli vědět, zda bude pan prezident Miloš Zeman zvolen na příští období.

Každá z nás nese odpovědnost za číření Království Ježíše Krista v našich rodinách, pozemských i duchovních, v našich farnostech, obcích, v našem národě, v národech bolestně se sjednocující Evropy a hledající pravou úroveň a základ svého politického sjednocení.

Dříve, než se rozjedeme zítra do posvátné služby ve farnostech naší vlasti, otevřme tento Oktolog, rozhovor nás osmi, který se bude moci během celého příštího týdne. Otče Oldřichu?

Otec Oldřich:

Situace a výsledek prezidentské volby je zvláště závažný pro své důsledky především vzhledem k naší vlasti, k další cestě našeho národa: povede buď k počátku řízené destrukce, nebo k povolné konsolidaci, jejíž zárukou je, přes všechny možné výhrady k jeho osobě a k jeho nepopiratelným slabostech náš pan prezident Miloš Zeman. „Kdo jsem však já, abych soudil,“ jak řekl jeden papež.

Přesto je potřeba nikoli soudit pana Zemana či Drahoše, ale rozlišovat, kam vede přesvědčení, či jeho absence, každého z nich náš národ. 

Jistěže není v naší ústavě zakotven prezidentský systém, přesto je v očích národa brán prezident jako autorita, ideová autorita… a v posledku je velitelem branných sil nesoucím odpovědnost v čase ohrožení vlasti.

Zeptám se Vás všech, Carissimi, koho budete volit v druhém kole prezidentských voleb, které nastane za týden v pátek a proč?

Bratr Juniper:

Já budu volit Zemana. Rád bych volil křesťana, který má dobrou rodinu a chodí ke svátostem.
„Slušní lidé“ jako je pan Drahoš, nejsou zárukou ničeho.


Král Kýros, o jehož mravních kvalitách a zbožnosti z Písma svatého nic nevíme, povolil židům opět postavit chrám a všem v království nařídil, aby n to přispěli. Tím nemíním restituce, ale svobodný život ve spořádané rodině.

sobota 13. ledna 2018

Ekumenismus mezi imigranty v Církvi


Rok 1500: první mše svatá v Brazílii


„MIGRANT“


 V duchu biblického purismu lze říci, že toto slovo není biblické.  Písmo svaté jej nezná: zná ty, kteří se stěhují ze své země, utíkají před faraonem, ty, kteří jsou odvlečeni ze své země a po dlouhé době jsou propuštěni do své vytoužené vlasti, ty, kdo jsou andělem ve snu vedeni utéci do Egypta před zlým krvelačným Herodem, ty, kdo se rozprchli z Jeruzaléma nedlouho po svatodušních Letnicích, kdy se zrodila Církev, nyní židy pronásledovaná.

Takto směruje náš pohled i Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě, kterou pronesl v lednu před devíti lety:

Na dnešek připadá Světový den migrantů a utečenců. Vzhledem k letošnímu Roku svatého Pavla jsem myslel právě na tohoto apoštola jakožto velkého putujícího misionáře Evangelia, když jsem vybíral téma tohoto dne: „Svatý Pavel, migrant a apoštol národů“. Šavel, jak zní jeho hebrejské jméno, se narodil v rodině židovských emigrantů v Tarsu, významném městě Kilíkie a vyrostl v trojí kultuře - židovské, helénské a římské „ a tedy v kosmopolitní mentalitě. Když se obrátil z pronásledovatele křesťanů na apoštola Evangelia, stal se Pavel „vyslancem“ vzkříšeného Krista, aby s Ním seznámil všechny v přesvědčení, že všechny národy jsou povolány tvořit v Něm velkou rodinu Božích dětí.

To je také posláním Církve především v této době globalizace. Jako křesťané nemůžeme nezaznamenat potřebu předávat poselství Ježíšovy lásky zejména těm, kteří ho neznají anebo se ocitli ve svízelné a bolestné situaci. Dnes myslím zvláště na migranty. Jejich situace je jistě různorodá. V některých případech je, díky Bohu, klidná a dobře integrovaná; jindy, bohužel, tíživá, obtížná a někdy dokonce dramatická. Chtěl bych ujistit, že křesťanské společenství pozorně sleduje každého člověka a každou rodinu a prosí svatého Pavla o sílu při obnově a usnadňování pokojného soužití mezi muži a ženami různých etnik, kultur a náboženství ve všech částech světa. Apoštol nám prozrazuje tajemství svého nového života: „Také mne samého - píše - uchvátil Ježíš Kristus“ a dodává: „Jednejte, jak jednám já“.“¨

Papež Benedikt XVI. těmito slovy staví most mezi kulturou smrti, v níž je snaha vytěsňovat slavnosti a oslavy umučení našeho Pána Ježíše pro hříchy světa, pro naše hříchy, a Jeho zmrtvýchvstání ke spáse pro ty, kdo vstoupí do Církve a dají se pokřtít. Zpohanštět je „světovými a významnými dny“, nahradit víru banálním humanismem, který marně hledá spásu v sobě: hledá v sobě Boha, nachází démona pohanství s jeho pádem do konfliktů proti Bohu.

V pravé kultuře života se drží duše člověka cesty spásy: neexistuje pojem migrant pro toho, kdo utíká před válkou, pronásledováním: kdo žije v Církvi není migrantem, ale apoštolem jako svatý Apoštol – apoštolem národů, pohanů, kteří, ať navštíveni doma nebo přijati na útěku před skutečným nebezpečím, které by jim hrozilo, jsou přijati proto, aby uvěřili v toho, který sdílel jejich pozemský osud a sdílí jej, aby v Něj uvěřili a dali se v Jeho jméno pokřtít: v Ježíše Krista.

Pravé a vyznavačské, nesvádějící od spásy, označení bližního na útěku je: Boží Syn Ježíš nebo Jeho apoštol a učedník či ten, kdo Jej má jeho prostřednictvím poznat, aby byl spasen: on i křesťan, třebas za cenu mučednické smrti, kterou od  toho, kterému hlásal víru podstoupí.  Je ovšem proti zdravému rozumu, který nám dal Bůh, si svého budoucího vraha do své země či domova zvát. Takové počínání je vážným hříchem proti Církvi a proti působení Ducha svatého, který chce spásu křesťana i budoucího katechumena.

Pokud dnes křesťan nepožaduje spásu duše svého bližního, odsuzuje sebe i tohoto bližního ke smrti, v případě spásy ke smrti věčné.

O. Oldřich





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




¨¨

2. neděle po Zjevení Páně - v mezidobí






LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

Slova svatého evangelia podle Jana líčí první Pánův zázrak na svatbě v Káně. Spasitel přišel obnovit ideál rodiny a manželství, povýšit je na svátost a upevnit tak manželské svazky, které jsou fyzickou i mravní oporou lidské společnosti. Jeho Matka ho upozorňuje na obtíže, do jakých se dostali hostitelé. Oslovení „ženo“, které používá Ježíš ve své odpovědi, má v této společnosti stejný význam jako v naší titul „paní“. Následuje zázrak, který je počátkem divů a zjevuje Ježíšovu slávu. Tato epizoda obsahuje pro nás bohaté a cenné poučení a povzbuzení. Proměnění vody ve víno je předobrazem proměnění, které se poprvé uskuteční při Poslední večeři.
 
    Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
    Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne."
    Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!"
    Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle."
    To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam jen několik dní.
.
LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

Čtení z první knihy Samuelovy podává svědectví o síle povolání Duchem Svatým k službě pro Boha: hlas Ducha svatého Samuel zprvu považuje za hlas svého duchovního vůdce.


   Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: "Samueli!" On odpověděl: "Tady jsem." Běžel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On pravil: "Nevolal jsem tě, vrať se a spi." Šel tedy spát.
   Hospodin zavolal podruhé: "Samueli! " Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: "Tady jsem, volal jsi mě." On odpověděl: "Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi." Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově.
   Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: "Hle, tady jsem, volal jsi mě." Tu Eli pochopil, že chlapce volá Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: "Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: 'Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.' " Samuel tedy šel spát na své místo.
   Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: "Samueli, Samueli!" A Samuel řekl: "Mluv, tvůj služebník poslouchá." Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.

Odpověď starozákonního světce na zavolání ke službě je ochota se podřídit Božímu vedení, plnit Boží vůli - tak zpívá i svatý David, jejž později prorok a soudce Samuel pomazal olejem Ducha na krále: Hle, přicházím, Pane, splnit tvou vůlí. 

Pevně jsem doufal v Hospodina, on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání. Novou píseň vložil mi do úst, chvalozpěv našemu Bohu. 
 
V obětních darech si nelibuješ, zato jsi mi otevřel uši. Celopaly a smírné oběti nežádáš, tehdy jsem řekl: "Hle, přicházím.

Ve svitku knihy je o mně psáno: Rád splním tvou vůli, můj Bože, tvůj zákon je v mém nitru."

Spravedlnost jsem zvěstoval ve velkém shromáždění, svým rtům jsem nebránil, ty to víš, Hospodine!


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům varuje před rakovinou, která může postihnout povolání k duchovnímu životu, a tou je smilstvo.

Bratři!
   Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás.
   Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch.
   Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu.
   Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za vysokou cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.







Slova svatého evangelia podle Jana navazují na podání svatého Matouše a Marka o povolání prvních učedníků. Místem jejich povolání je Genezaretské jezero. Chvíli poté, co Ježíš začne kázat o Božím království, spočine jeho pohled na dvou dvojicích bratří - Šimonovi a Ondřeji a Jakubovi a Janu, rybářích zaneprázdněných svou každodenní prací. Vrhají sítě, nebo je vyspravují. Avšak čeká na ně jiný rybolov. Ježíš je energicky volá a oni ho okamžitě následují, aby se z nich stali „rybáři lidí“. Evanglium podle sepsání svatého Lukáše je detailnější. Cesta víry prvních učedníků je v něm vylíčena s upřesněním, že výzvu k následování Krista zaslechli poté, co vyslechli první Ježíšovo kázání a byli svědky prvních zázračných činů, které vykonal. Bezprostředně následující událostí je zázračný rybolov, jenž symbolizuje poslání „rybářů lidí“, svěřené bratrům. Osud těch, které si Ježíš povolal, bude od této chvíle úzce spjat s Jeho životem. Apoštol je ten, kdo je poslán kázat evangelium, ale je především tím, kdo se setkal s živým Ježíšem.

Právě tuto událost, první setkání Ježíše s budoucími apoštoly, vyzdvihuje evangelista Jan. V jeho vyprávění má zmíněná scéna jinou podobu. Setkání se odehrává na březích Jordánu. Popis budoucích učedníků, kteří stejně jako Ježíš přišli z Galileje, aby se nechali pokřtít Janem, se zaměřuje na jejich vnitřní duchovní svět. Byli to mužové, kteří v očekávání Božího království toužili poznat Mesiáše, jehož příchod byl předpovídán jako bezprostředně blízký. A stačila jen slova Jana Křtitele, jenž Ježíše označil za Beránka Božího, aby zatoužili po osobním setkání s Mistrem. Obsah Ježíšova rozhovoru s prvními dvěma budoucími apoštoly je velmi působivý. Na otázku: „Koho hledáte?“, odpovídají jinou otázkou: „Rabbi - Mistře, kde bydlíš?“ Ježíšova odpověď je výzvou: „Pojďte a uvidíte!“. Dobrodružství apoštolů tedy začíná jako setkání lidí, kteří se jeden druhému navzájem otvírají, a také se zblízka poznávají s Mistrem. Nemají se totiž stát jen hlasateli nějaké ideje, nýbrž svědky syna člověka. Dříve než budou vysláni hlásat evangelium, budou muset „být s Ježíšem“ a navázat s ním osobní vztah. Díky tomu nebude hlásání evangelia ničím jiným než zprávou o skutečně prožitých událostech a zároveň výzvou vstoupit do tajemné blízkosti Ježíše Krista.
Kam budou apoštolové posláni? Evangelium vyznívá ve smyslu, že Ježíš omezuje své poslání pouze na Izrael: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím domu izraelského“. Podobným způsobem se zdá, že vymezuje poslání svěřené apoštolům: „Těchto dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte; raději jděte ke ztraceným ovcím z domu izraelského“. Někteří představitelé tzv. moderní racionalistické kritiky považují tyto výroky za známku nedostatečně univerzalistického pojetí víry ze strany Ježíše Nazaretského. Ve skutečnosti je třeba je chápat v souvislosti s jeho vztahem k Izraeli, společenství Úmluvy. Podle očekávání mesiáše se božské přísliby měly naplnit, až sám Bůh skrze svého Vyvoleného shromáždí svůj lid jako pastýř své stádo: „Já zachráním ovce. Nikdo už je nebude loupit...Ustanovím nad nimi jednoho pastýře, Davida, svého služebníka. Ten je bude pást, ten bude jejich pastýřem. Já, Hospodin, jim budu Bohem a David, můj služebník, bude uprostřed nich knížetem“. Ježíš je eschatologický pastýř, jenž shromažďuje a hledá ztracené ovce izraelského domu, protože je zná a miluje (srov. také postavu dobrého pastýře). Skrze toto „shromáždění“ je Boží království hlásáno všem národům: „Dám poznat svou slávu mezi národy; všechny národy spatří můj soud, který vykonám, a mou ruku, kterou na ně vložím“.

A tak dvanáct apoštolů povolaných k tomu, aby pomáhali naplnit poslání Ježíše Krista, spolupracuje s Pastýřem posledních dní, hledajíce také oni především ztracené ovce izraelského domu a obracejíce se k zaslíbenému lidu, jehož shromáždění je znamením spásy pro všechny národy. Mají daleko k tomu, aby odmítali univerzální pojetí spásy, které přináší Ježíš Nazaretský. Počáteční omezení hlásání evangelia jen na Izraelity se tak stává nejúčinnějším prorockým znamením. Po utrpení a zmrtvýchvstání Krista bude toto znamení objasněno a poslání apoštolů nabude univerzálního charakteru. Kristus je vyšle „do celého světa“, jak čteme u svatého Marka a „ke všem národům“, jak říká Ježíš u svatého Matouše a Lukáše a nakonec podle podání Skutků apoštolských - „až do končin země“


   Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: "Hle, beránek Boží!" Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: "Co byste chtěli?"
   Odpověděli mu: "Rabbi" - to přeloženo znamená – „Mistře“ – „kde bydlíš?"
   Řekl jim: "Pojďte a uvidíte!" Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: "Našli jsme Mesiáše" - to přeloženo znamená Kristus - a přivedl ho k Ježíšovi.
   Ježíš na něj pohlédl a řekl: "Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas," To je v překladu Petr - Skála. 

(z promluvy na Generální audienci Svatého otce Benedikta XVI. 22. března AD MMVI, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=5554)

O. Vladimír Mikulica






MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bůh Otec Tě zavolal, abys vzešel z Galileje pohanské

podle pozemského zrození z Panny Marie

v izraelském národě,

Ježíši z Nazareta:

tomuto lidu nejdříve

– pastýřům Izraele –

byla představena Epifanie: Tvé božství.

Duch Svatý a andělé svědčí pastýřům,

potom pohanům – mudrcům od Východu.

Ač z Galileje, přítel Samařských i kananejské ženy či římského setníka,

přesto plníš Otcovo poslání:

Duch Svatý se Tvým prostřednictvím dotýká nemocných, hříšných a posedlých 

Izraele, Judy.

Tak se nyní dnes nejprve dotýkáš své Církve,

abys jí opět ukázal své umučení pro naše hříchy

a své zmrtvýchvstání pro naše spasení:

přicházíš v tomto tajemství a proměňuješ Apoštola, svatého Pavla,

aby se stal jako pravý a jediný Tebou povolaný migrant

Apoštolem národů, pohanů,

i budoucích muslimů.

Amen.



Dábar – Boží slovo a čin: Logos

Další, v pořadí čtvrtá neděle po slavnosti Seslání Ducha Svatého, nás učí – díky Boží Moudrosti – "rozumět" Božímu králov...