KVĚTNÁ NEDĚLE

AD MMXI:

Jásot z periférie

zaznívá, jak upozorňuje Svatý otec Benedikt XVI. ve vstupní kapitole nové knihy, druhého dílu svého osobního vyznání víry v Ježíše Krista, ve vstupu Capitis Ecclesiae, Hlavy Církve, jež se zrodila z následných „kapitol“, totiž působení Ducha Ježíše Krista v jeho utrpení, smrti a zmrtvýchvstání, do Jeruzaléma, města, které se tak v nebeské slávě stává z ruin dobytého Siónu a strženého Chrámu královským městem pro všechny věřící, tedy pro mnohé.

Ač letos čteme o tomto dění v evangeliu sepsaném podle svatého Matouše, přesto nás do celé události, uvádí svatý Jan. Tak nám otevírá exegezi Svatého Ducha papež Benedikt XVI.:: milovaný učedník nás zpravuje o třech slavnostech Paschy, kterých se Ježíš - právě během svého tříletého veřejného působení - zúčastnil.

První byla jeruzalémskou Paschou, při níž On, Boží Syn, vyčistil dům svého Otce od akcionářů dlících na nepříslušných místech, druhou byla Pascha, pro niž na břehu polopohanského galilejského jezerního kraje připravil zázračným rozmnožením dostatek chleba pro všechny - již nežidovské - katolické chrámy světa.

A třetí? Ta se stala „Jeho“ velkou paschou smrti a zmrtvýchvstání: je základem křesťanské Velké noci Paschy křesťanů.

„Synoptikové uvádějí jen jednu velikonoční slavnost - totiž tu, která je paschou Kříže a Zmrtvýchvstání, Cesta Ježíšova se přitom právě u svatého Lukáše jeví jako jediné poutní stoupání z Galileje do Jeruzaléma.

Jedná se o „výstup“ především ve smyslu geografickém: Genezaretské jezero leží asi 200 metrů pod hladinou moře. Jeruzalém zhruba 760 metrů nad mořem. Každý ze synoptiků nám líčí jako Stupně tohoto výstupu tři Ježíšovy předpovědi o jeho utrpení a tím zároveň poukazují na vnitřní výstup, který je v oné vnější cestě naplňován: vystoupení ke Chrámu jako k místu, na němž Bůh chtěl dát přebývat „svému Jménu“; tak je popsán Chrám v knize Deuteronomium.“

V celé hloubce je tedy - protože z hloubi a noci helenizované, „zesvětštělé“ Galileje, kvůli jejímž dosud pro spásu doutnajícím obrodným náboženským touhám vzbudil Bůh v Nazaretě Betlémské světlo - v Boží řeči evangelistů, pravé Theo-logii, je představováno tajemství Unionis hypostaticae: z temnot vystupující, ascendens, Světlo světa, Ježíš, ve všem nám podobný kromě hříchu a připodobňující se a beroucí na sebe prokletí nejhoršího z nás. On prochází odpadlickým Samařím, sousedstvím, s nímž se nemluví - pln lásky, divu a zázraků, On sám Sémeion pravé ekumény - až ke Chrámu, kde stejné Betlémské světlo, počaté a nesené ascendencí, anabází Matkou Církve z Nazareta, září i Samaritánům ve velikonoční hodovní síni na novém Garizím, na novém Siónu, když nad chlebem říká:“Toto je mé tělo; nad vínem, toto je má krev - pro mnohé se vylévá.“

Jeho zář potvrzuje i setník na Kalvarii, když, poté, co jej probodl, volá:“Vpravdě toto byl - a nyní zmrtvýchvstalý s touto ranou uprostřed Církve je - Boží Syn!“

Nyní se tajemství Hypostatické jednoty odhaluje i těm, kteří by se jej právem báli jako aquily descendens, orla i orličníka, dravce ohrožujícího démony spoutávající duši člověka až k pronásledování Jeho království.

„Posledním cílem tohoto Ježíšova „výstupu“ je jeho odevzdanost na kříži, jež ruší staré oběti; je výstupem, který list Židům popisuje jako vystoupení ke stanu zbudovanému již nikoli lidskýma rukama: to znamená vstup do samého nebe, před Boží tvář. Tento výstup před samotnou Boží tvář vede přes Kříž, jde o výstup k „lásce až do krajnosti“, jíž je samotná Boží hora.“

Zde rozvíjí Svatý otec Benedikt XVI. do teologické hloubky myšlenku, již do této hloubky - tehdy vánočního tajemství Boží lásky v tomto světě, ve světle křesťanské misie - předznamenal ve své první encyklice Deus caritas est:

„Jak si máme prakticky představit tuto cestu výstupu a očisty. Jak musí být láska prožívána, aby se splnilo lidské i božské přislíbení?

V protikladu k ještě hledající a neurčité lásce je (agapé) vyjádřeno zakoušení lásky, která je nyní skutečným objevem druhého a tak překonává sobecký sklon, který předtím ještě výrazně převládal. Láska se nyní stává starostí o druhého a pro druhého. Nechce už jen samu sebe „ponoření do opojného štěstí“ chce dobro pro milovaného: stává se zřeknutím, stává se již obětí, ano, chce to.

K výstupům lásky a jejím vnitřním očistám patří to, že láska nyní chce neodvolatelnost a to ve dvojím smyslu: ve smyslu výlučnosti „jen tento člověk“ - a ve smyslu „navždy“.

Objímá celek existence ve všech jejích rozměrech také v časových dimenzích. Nemůže tomu být jinak, protože její přislíbení má za cíl neodvolatelné, konečné: láska směřuje k věčnosti.

Ano, láska je „extáze“, ale ne extáze ve smyslu opojného okamžiku, nýbrž extáze jako stálá cesta z do sebe uzavřeného Já k osvobození (onoho) Já, k oddanosti a právě tak k nalezení sebe, ano, k nalezení Boha: „Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho“ říká Ježíš slovo, které se u něho v mnoha obměnách v evangeliích vrací.

Ježíš tím popisuje svou vlastní cestu, která vede skrze kříž k zmrtvýchvstání - cestu pšeničného zrna, jež padne do půdy a umírá a tak přináší bohaté plody; avšak popisuje tím také podstatu lásky a lidské existence vůbec (vycházeje) ze středu své vlastní oběti a své lásky, jež se v ní naplňuje.“

(z knihy Joseph Ratzinger, Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Vom Einzug in Jerusalem bis zur Auferstehung,Band II.,Freiburg, Breisgau, Wien AD 2011p. 16 - 17;

a z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Deus caritas est, art. 6; zdroj: www.radiovaticana.cz)

MODLITBA

Jako člověk na periferii velkoměsta, Jeruzaléma ukřižovaný,

jsi, Ježíši,

Logos en Arché, princeps věcí viditelných i neviditelných.

Na periferii starobylého města Jericha dáváš slepým prohlédnout tak,

že Tebe

- jsi Kýrios jejich života, jejž nyní vidí -

následují ve vnitřně náročném výstupu k naplnění Otcovy vůle

do horního města Jeruzaléma;

až na jeho zvýšený popravčí pahorek Golgotu jsou zváni.

Děkujeme Ti za mystagogickou exegezi Svatého otce Benedikta XVI.,

jíž nás uvádí do tajemství nadcházejícího Svatého týdne

rozjímáním o Tvém výstupu,

jež v sobě nese trojí předpověď hlubokého sestupu

na úroveň zločince, otroka, toho, jenž byl nejkrutěji - vždyť jsi Boží Syn - popraven.

Zároveň nám Tvůj náměstek na zemi ukazuje,

spolu se svatým Matoušem a Markem, zástupy, množství Bartimaiů,

kteří díky Tobě uviděli a poznali, že jsi nový David, král Církve.

Oni nepatří mezi lid jeruzalémský,

který se již při zprávě o Tvém narození ulekl spolu s krutým Herodem,

lid, jenž nyní je při Tvém prorockém gestu - vjezdu Krále - Mesiáše,

„zachvácen vzrušením“

- Tvůj evangelista svatý Matouš se přitom vyjadřuje příměrem zemětřesení!

Lid Tě na rozdíl od zástupů přitom nezná a „neuvidí“:

zde se naplňuje tragédie města,

které nepoznalo čas Tvého navštívení

a bude zanedlouho na Piláta volat „Ukřižuj!“

Zástupy bývalých slepců, katechumenů z periferie,

Tě již nyní vyznávají,

a tak - jak Matka Tereza činem říká -

jsou v samém srdci vyčištěného Chrámu,

v němž rozmnožuješ ve Svatém triduu Sebe: pokrm a nápoj spásy -

v srdci trpící Církve.

Amen.

AD MMXIV:

Pašijový týden krymských misionářů

    Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 
    Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. 

Slavný vjezd Ježíše do Jeruzaléma, jejž slavíme tuto neděli, není již pouze opakováním historické události při čtení vstupního evangelia a v průvodu s ratolestmi na začátku dnešní liturgie Květné – Palmové neděle, ale především vyznáním víry, že Ježíš, jenž jako král vjel na oslátku do ulic Jeruzaléma, je Kýrios, Pán, který prošel ulicemi hroznou křížovou cestou až k smrti na Golgotě a vstal z mrtvých třetího dne. Celé Pašije jsou proroctvím o zmrtvýchvstání, které se splnilo a naplňuje v jeho Církvi.

To byla slova víry Chazarům – židům a muslimům - které při své diplomatické a misijní cestě svatí Cyril a Metoděj přinesli na Krym. Především zde ovšem – u hrobů těch, kdo Ježíše následovali na smrt a ke zmrtvýchvstání - slavili mši svatou, svatou liturgii, tak jako předtím v tichu olympských klášterů. Na Krymu, kde s vírou přistoupili ke hrobům svatých mučedníků, kde se takto dotýkali jejich duchovních i pozemských relikvií, začíná úspěšná misie svatých Cyrila a Metoděje mezi Slovany – její svatost.

…Cyril, přitahován bratrovým příkladem, uvedl Svatý otec Benedikt XVI. ve své katechezi, se rozhodl zanechat vyučování a vydal se na horu Olymp meditovat a modlit se. Několik let poté - kolem roku 861 - jej však císařská vláda pověřila misií mezi Chazary u Azovského moře, kteří žádali, aby k nim byl poslán literát, který by uměl diskutovat s židy a Saracény. Cyril se za doprovodu bratra Metoděje zdržel delší dobu na Krymu, kde se naučil hebrejsky. Tady také nalezl tělo papeže Klementa I., který tam byl poslán do vyhnanství. Našel jeho hrob, a když se spolu s bratrem vydali na zpáteční cestu, odnesli si s sebou jeho cenné relikvie. Když došli do Konstantinopole, byli oba bratři posláni na Moravu císařem Michaelem III., na kterého se moravský kníže Rostislav obrátil s touto přesnou žádostí: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil v našem jazyku pravou křesťanskou víru.“ Misie měla záhy neobvyklý úspěch. Oba bratři přeložili liturgii do slovanského jazyka a získali si mezi lidem velké sympatie.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 17. 6. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz

a ze Života sv. Konstantina-Cyrila, XIV)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Slovo dnešního pašijového evangelia podle sepsání svatého Matouše

o Tvém utrpení, umučení a zmrtvýchvstání je,

Ježíši, smrtí dávající věčný život,

ukazatelem cesty všem mučedníkům

ve chvíli jejich pozemského odchodu k Tobě,

nejen slovem vyučování katechumenů,

aby se nebáli v křestním pramenu utopit starého člověka

se všemi jeho neřestmi a prázdnotou života,

ale také, aby se nebáli pro Tebe obětovat svůj pozemský život

až k prolití krve.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. o svatých slovanských misionářích,

věrozvěstech Cyrilu a Metoději,

v nichž zdůrazňuje nebeskou hodnotu

mučednického hrobu svatého papeže Klimenta

a úctu obou soluňských bratří

k tomuto mučeništi

a místu uchovávajícímu ostatky mučedníka:

jsou vzorem všech pravých misionářů katolické Církve,

kteří svůj úspěch hledají ve smrti svých pastoračních metod

a v duchovním i tělesném kontaktu s těmi,

kdo zemřeli plni Tvého Ducha mučednickou smrtí pro Tebe:

našli Tvůj misijní úspěch, své životní Pašije.

Amen.

AD MMXVII:

Neděle květů Ježíšovy lásky

V postavě Izajáše se rozvinula osobnost proroka. Bůh jej povolal, on přijal toto volání být Božím zrcadlem společnosti oddané prázdnotě a hříchu, ale i hledání záchrany. Jak učedník se stal květem péče Nejsvětější Trojice o spásu lidstva – i pohanů, jako zralý muž podstoupil podle Tradice hrozné mučednictví: jeho působení přineslo plod: prorocký pohled na trpícího služebníka, Syna Božího, Ježíše:


    Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. 
    Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. 
    Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. 
    Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.


Neúspěch proroka – až po vyznavačskou či mučednickou smrt vede jej i jeho následovníky a posluchače i žalmistu k modlitbě, vrcholící Ježíšovým zvoláním na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!" 

Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti. 

Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc! 

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva." 

Apoštol v listu Filipanům vyzpíval nesmírně cenné poznání svého a našeho Pána Ježíše Krista, které vede každého člověka ke spáse: Jeho vtělení, ponížení, ukřižování, zmrtvýchvstání a naplnění Jeho Duchem každého člověka, který může, až poté, co přijme Jej v Církvi, říci: „Ty jsi Pán mého života, Ježíši!“

    Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 
    Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. 

Rok za rokem nám evangelium Květné neděle vypráví o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, uvedl své zamyšlení nad textem pašijí, letos zpívaných podle sepsání svatého Matouše Svatý otec Benedikt XVI. Spolu se svými učedníky a s rostoucím zástupem poutníků vystoupil z Galilejské nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a učinil, aby jej lidé mohli oslovovat, ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce, svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále: posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a člověka.

Při vjezdu do Jeruzaléma vzdává lid Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu slovy poutnického Žalmu 118: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“. Potom vchází do chrámu. Ale tam, kde by měl být prostor pro setkání Boha a člověka, nachází prodavače zvířat a penězoměnce, kteří obsadili místo modlitby svými obchodními záležitostmi. Zvířata byla pochopitelně prodávána proto, aby byla v chrámě obětována. A poněvadž se v chrámu nemohlo používat mincí, na kterých byl obraz římského císaře, který protiřečil pravému Bohu, bylo zapotřebí směnit je za mince, na kterých tyto modlářské obrazy nebyly. To všechno ale mohlo být konáno jinde. Prostor, ve kterém k tomu docházelo, měl totiž podle svého určení být nádvořím pohanů. Bůh Izraele je totiž jediným Bohem všech národů. A třebaže pohané nevstupovali takříkajíc do vnitřku chrámu, mohli se alespoň na nádvoří víry účastnit modlitby k jedinému Bohu. Bůh Izraele, Bůh všech lidí vždycky očekával i jejich modlitbu, jejich hledání, až jej budou vzývat. Nyní tam však dominovaly obchody „ záležitosti legalizované kompetentními autoritami, které měly z výtěžku prodavačů svůj prospěch. Prodavači jednali správně podle platného ustanovení, ale ustanovení samo bylo zkažené. „Chamtivost, která je modloslužbou“, říká List Kolosanům. Toto je modloslužba, kterou Ježíš potkává a v souvislosti s níž cituje Izaiáše: „Můj dům ať je domem modlitby“ a Jeremiáše: „ale vy z něho děláte lupičské doupě“. Proti špatně interpretovanému ustanovení klade Ježíš své prorocké gesto a brání tak opravdové ustanovení, které se nachází v Zákoně a Prorocích.

To všechno má dnes sloužit k zamyšlení také nám křesťanům: je naše víra dostatečně čistá a otevřená, takže z ní také „pohané“, lidé, kteří dnes hledají a táží se, mohou vytušit světlo jediného Boha, účastnit se v nádvořích víry naší modlitby a stát se snad svým tázáním také Jeho ctiteli? Proniká také naším srdcem a naší životní praxí ono vědomí, že chamtivost je modloslužbou? Nenecháváme snad různými způsoby vstupovat modly také do světa naší víry? Jsme připraveni nechat se vždycky znovu očistit Pánem, dovolíme Mu vyhnat z nás a z Církve všechno to, co Mu protiřečí?

Při vyčištění chrámu jde však o víc než o boj proti přestupkům. Veřejně je vyhlášena nová éra dějin. Nyní začíná to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na její otázku ohledně pravého uctívání: „Nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové ctitele“. Skončila doba, kdy byla Bohu obětována zvířata. Odjakživa byly zvířecí oběti jen ubohou náhražkou, gestem nostalgie po pravém způsobu, jak uctívat Boha. List Židům o Ježíšově životě a díle klade jako motto jeden verš Žalmu 40: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“. Namísto krvavých obětí a daru pokrmů přichází Kristovo tělo, On sám. Pouze „láska až do krajnosti“, pouze láska, která se skrze lidi naprosto dává Bohu, je pravým kultem, pravou obětí. Uctívat v duchu a v pravdě, znamená uctívat spolu s Tím, který je pravda; uctívat ve společenství jeho Těla, ve kterém nás Duch svatý spojuje.

Svatý Matouš, jehož evangeliu letos nasloucháme, poukazuje v závěru svého vyprávění o Květné neděli, po vyčištění chrámu, ještě na dvě nepatrné události, jež mají opět prorocký charakter a znovu nám jasně ukazují pravou Ježíšovu vůli. Bezprostředně po Ježíšových slovech o domě modlitby pro všechny národy, evangelista pokračuje slovy: „v chrámu k němu přistoupili chromí a slepí a on je uzdravil“. Kromě toho nám Matouš říká, že děti v chrámu provolávaly: „Hosana synu Davidovu“. Proti obchodu se zvířaty a finančním záležitostem Ježíš klade svou uzdravující dobrotu. Ona je pravým očištěním chrámu. On nepřichází jako bořitel; nepřichází s mečem revolucionáře. Přichází s darem uzdravování. Věnuje se těm, kteří se kvůli své nemoci ocitli v krajní situaci svého života a na okraji společnosti. Ježíš ukazuje Boha jako Toho, který miluje, a jeho moc jako moc lásky. Říká nám tak, co bude navždy součástí pravého kultu Boha: uzdravování, služba, dobrota, která uzdravuje.

A potom jsou zde děti, které vzdávají Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu a provolávají Hosana. Ježíš řekl svým učedníkům, že ke vstupu do Božího království je třeba se znovu stát dětmi. On sám, který objímá celý svět, se stal maličkým, aby nám vyšel vstříc, aby nás nasměroval k Bohu. Abychom uznali Boha, musíme se vzdát pýchy, která nás oslepuje a která nás vzdaluje od Boha jako by On byl naším konkurentem. Abychom se setkali s Bohem, je třeba, abychom se stali schopnými dívat se srdcem. Musíme se naučit vidět srdcem mladým, které není zatíženo předsudky a které není oslepeno zájmy. V maličkých, kteří s takovýmto svobodným a otevřeným srdcem uznávají Boha, tak Církev spatřuje obraz věřících všech dob, svůj vlastní obraz.

Drazí přátelé, připojme se k tehdejšímu procesí mladých, procesí, které jde celými dějinami. Spolu s mládeží celého světa jděme vstříc Ježíši. Nechme se od něho vést k Bohu, abychom se od Boha samotného naučili, jak správně být lidmi. Děkujme spolu s Ním Bohu, protože nám s Ježíšem, Synem Davidovým, daroval prostor pokoje a smíření, který objímá celý svět. Prosme Jej, abychom se stali i my spolu s Ním a počínaje Jím posly jeho pokoje, aby v nás a kolem nás rostlo jeho Království.

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše. 



Tehdy jeden z Dvanácti - jménem Jidáš Iškariotský - odešel k velekněžím a zeptal se jich: "Co mi dáte, když vám ho zradím?" Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. 

První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?" 
    On řekl: "Jděte do města k jistému člověku a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři." Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. 

Když nastal večer, zaujal místo u stolu s dvanácti (učedníky) . Při jídle jim řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí." 
    Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já, Pane?" 
    Odpověděl: ",Kdo si se mnou namáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." 
    Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: "Jsem to snad já, Mistře?" 
    Odpověděl mu: "Ano, ty." To je mé tělo. To je má krev. 
Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: "Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce." 
    Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. 

Tehdy jim Ježíš řekl: "Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." 
    Petr mu na to řekl: "Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!" 
    Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." 
    Petr mu však tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci: 

Potom s nimi šel Ježíš na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: "Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!" 
    Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." 
    Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle." Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce." 

Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře," a políbil ho. 
    Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. 
    Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: "Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?" 
    V té chvíli řekl Ježíš onomu houfu: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli. 

Ti, kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si ke služebníkům, aby viděl, jak to skončí. 
    Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: On prohlásil: "Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět." 
    Velekněz povstal a zeptal se ho: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!" 
    Ježíš mu odpověděl "Ano, jsem. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích." 
    Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Odpověděli: "Hoden je smrti." 
    Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: "Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil! " 

Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila "Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem." Ale on to přede všemi zapřel: "Nevím, co povídáš." 
    Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli "Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem." 
    Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: "Toho člověka vůbec neznám!" 
    Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: 
"Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje." 
    Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!" Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal. 

    Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev.     Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem - zradil jsem nevinnou krev." 
    Odpověděli mu: "Co je nám do toho? To je tvá věc." Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se. 
    Velekněží vzali ty peníze a řekli: "Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev." Usnesli se tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Proto se tomu poli až do dneška říká Pole krve. 
    Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: 'Vzali třicet stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.' 

    Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?" 
    Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem!" Na žaloby velekněží a starších neodpověděl nic. 
    Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?" Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař velmi divil. 
    Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se Barabáš. Proto když se lidé shromáždili, zeptal se jich Pilát, "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?" Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti. 
    Když zasedl na soudní stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem "Nic neměj s tím spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla." Velekněží a starší však přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich ptal: "Kterého vám z těchto dvou mám propustit?" 
    Začali volat ,,Barabáše!" 
Pilát jim řekl: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?" 
Všichni volali: "Na kříž s ním!"
On však namítl: "Ale co udělal špatného?" 
Oni však křičeli ještě víc: "Na kříž s ním!" 
    Pilát viděl, že tím nic nedosáhl, ba naopak, že bouře stále vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce a řekl: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc. " 
    Všechen lid odpověděl: "Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!" Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 

    Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali. 


Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž. 
    Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho. 
    Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. 

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže! " 
    Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď v svobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: 'Jsem Boží syn'!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. 

Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: 
    "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" 
    Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit." 
    Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal. 

---------
    Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu syn Boží!" 
    Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka Zebedeových synů.

    Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie (přitom) seděly naproti hrobu. 

    Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží a farizeové společně k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: 'Po třech dnech vstanu z mrtvých.' Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: 'Vstal z mrtvých.' Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první." 
    Pilát jim odpověděl: "Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré." Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a postavili stráž. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9222

O. Vladimír Mikulica

 

5. NEDĚLE POSTNÍ

Bios – život ke smrti,

zoe - lék nesmrtelnosti

v Nejsvětější eucharistii

Užívání přirozenosti vede ke smrti, přijímání milosti k životu. Život podle přirozenosti – bios – vede do hrobu, který je podle proroctví svatého Ezechiela příslibem naděje: hrobu svatého Josefa z Arimatie, z něhož náš Pán vstal vzkříšený. Proměnil biologické zákony, jak si je můžeme definovat, aniž bychom vnímali věčný život. 

Toto praví Hospodin Bůh: 
    "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin. 

Hlubiny, z nichž volá žalmista – podle tradice svatý David – jsou temnoty hrobu: sám Ježíš nás prorocky učí pokračovat v modlitbě ve spojení s Ním, když se předtím na kříži za sebe jako člověk a pro nás, pro vykoupení lidstva, modlil: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! 'Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě! 

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit. 

Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání. 

Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění. 


Život podle těla vede k biologické smrti, život toho, jenž jako hříšná Samaritánka touží po živé vodě svatého křtu a po pokrmu, jímž je tělo Páně, a po očištění od dědičné viny jako implicitně touží slepec od narození z evangelia minulé neděle; takový život vede ke vzkříšení: činí z nás totiž chrámy Ducha svatého, Ducha Ježíšova vzkříšení. Svatý Pavel v listu do Říma píše o tomto napětí mezi bios, hříchem, a zoé – milostí:

   Bratři!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. 
   Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás. 
 

Dnešní evangelium, komentuje popis vzkříšení Lazara Svatý otec Benedikt XVI., se věnuje velkému a zásadnímu tématu: co je to život? - co je to smrt? - jak žít? - jak zemřít? Svatý Jan - aby nám umožnil lépe pochopit tajemství života i Ježíšovu odpověď¨- používá k označení této jedinečné skutečnosti dvě různá slova, aby naznačil dvě odlišné dimenze reality života: slovo bios a slovo zoe. Bios - jak lze snadno pochopit - znamená tento velký biokosmos - tuto biosféru - která sahá od prvotních buněk až po složitější, rozvinuté organismy - tedy onen velký strom života, ve kterém se celá tato bio skutečnost rozvinula. K tomuto stromu života patří člověk. Je součástí tohoto kosmu života, který začíná zázrakem živoucího centra, které vzniká z mrtvé hmoty a které tuto skutečnost organizuje a nazývá se organismus.

Avšak člověk, přestože je součástí tohoto velkého biokosmu, jej transcenduje do oné skutečnosti, kterou Jan nazývá zoé. Člověk je určitě ustavičně člověkem s celou svou důstojností, byť by byl v kómatu nebo embryem. Žije-li však jenom biologicky nejsou realizovány a rozvinuty všechny potence jeho bytí, které otevírají nové dimenze. Člověk je bytí, které poznává. Zvířata zajisté také poznávají, ale jenom věci, které jsou zajímavé pro jejich biologický život. Lidské poznání sahá dále, člověk chce poznat všechno, celou skutečnost, realitu v jejím celku, chce vědět, co je to bytí a svět. Žízní po poznání nekonečna, chce dosáhnout zdroje života, chce pít z pramene života, nalézt samotný život. Dotkli jsme se druhé dimenze: člověk není jenom bytím, které poznává, ale žije také ze vztahu přátelství a lásky. Vedle dimenze poznání, pravdy a bytí existuje - a je od ní neoddělitelná - také dimenze vztahu, lásky. A tady je zdroj života, po němž se žízní, aby byl život v hojnosti.

Mohli bychom říci, že celá věda je jedním velkým zápasem o život, zejména medicína je velkým zápasem o život. A v posledku je to snaha nalézt lék proti smrti. Můžeme tento lék nesmrtelnosti nalézt? Právě to je otázka dnešního evangelia. Představme si, že by medicína dokázala najít lék proti smrti, lék nesmrtelnosti. Byl by to lék pro biosféru, která je jistě užitečná pro náš duchovní a lidský život, ale sám o sobě by to byl lék biosféry. Představme si, co by se stalo s biologicky nesmrtelným životem člověka: svět by zestárnul, byl by plný starých. Člověk by tak nedával prostor mladým, mládeži a novosti života a proto by tento typ nesmrtelnosti nebyl čerpáním z pramene života, po kterém všichni toužíme. Nemůžeme tedy doufat v nekonečné prodloužení biologického života, ale přesto toužíme pít z pramene samotného života, abychom měli život nekonečný sám v sobě. O tom k nám dnes mluví Pán v evangeliu, když říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky“. Pít z pramene života znamená vejít do společenství s nekonečnou láskou a být ve společenství s touto láskou, která je zdrojem života. Znamená to, že jsme v kontaktu, ba ve společenství s životem samým a již jsme překročili práh smrti, protože žijeme za životem.

Církevní otcové nazývali Eucharistii lékem nesmrtelnosti. A tak tomu je, protože v Eucharistii vstupujeme do kontaktu, ba do společenství se vzkříšeným tělem Krista, vstupujeme do prostoru již vzkříšeného života, života věčného. Jsme ve společenství s tímto tělem, které je oživováno nesmrtelným životem a tak jsme již navždy v prostoru samotného života. Toto evangelium je tedy také hlubokým výkladem eucharistie a vybízí nás skutečně žít v eucharistii, abychom tak byli proměněni v lásku, ve společenství lásky. Toto je pravý život. Pán v Janově evangeliu říká: „Přišel jsem, aby měli život v hojnosti“. Život v hojnosti neznamená, jak se někteří domnívají, spotřebovat všechno, mít všechno, moci dělat všechno, co chceme. V takovém případě bychom žili pro mrtvé věci, žili bychom pro smrt. Život v hojnosti znamená být ve společenství s pravým životem, s nekonečnou láskou. Takto skutečně vstoupíme do hojnosti života a staneme se nositeli života také pro druhé.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." 
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?" 
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo." 
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil." 
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. 
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!" 
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!" 
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. 
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." 
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" 
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." 
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel." 
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" 
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?" 
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" 
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" 
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9196

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Vyjdi z temnoty hrobu“,

tak volá dnes Tvá Církev,

Ježíši, prorokující vzkříšením Lazara

své blížící se utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

Lazar vyšel ze svého hrobu na Tvé slovo ještě ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna.

Tys skutečně – vpravdě – vstal z mrtvých,

když jsi při svém zmrtvýchvstání překonal pouta látek a roušky,

jež svazovaly Tvé tělo:

překonal, proměnil jsi život podle těla

- Ty, nám ve všem podobný kromě hříchu –

bios v zoe: smrtelný život jsi oděl nesmrtelností,

aby ten, kdo je ve svátosti křtu ponořen do Tvé smrti,

očištěn od všech hříchů,

s Tebou nyní vstal k životu po každém hříchu.

Osvobozen od jeho plodu: od zákona smrti,

od spoutanosti plátny a rouškou pozemského, biologického života,

mohu na rozdíl od Lazara před Tvým zmrtvýchvstáním

v tuto chvíli přijmout Tvé tělo:

pokrm vzkříšení – zoe, věčný život.

Amen.

4. NEDĚLE POSTNÍ

Člověk, prorok a Kýrios ve znovuzrozené Svaté zemi

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" 
    Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." 
   Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. 
   Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?" 
   On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím." 
   Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím." 
   Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok." 
   Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho." 
   Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" 
   Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." 
   Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal." 
   Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena. 
   Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá." 

Čtvrtá neděle postní, zvaná „Raduj se!“ nám v duchu cesty katechumena ke křtu představuje tajemství růstu víry v Ježíše – přítele, člověka, Božího Syna a v rozjímání Svatého otce Benedikta XVI. dosvědčuje, že se jedná o radostnou pouť pozemským životem, kdy veselí a radovánky nahrazuje obětavá služba Bohu a bližním.

Postní doba, kterou prožíváme je zvláštním časem milosti, během něhož můžeme zakoušet dar vlídnosti Pána vůči nám. Liturgie této neděle, zvané Laetare, vybízí k radosti, jak to vyjadřuje vstupní antifona eucharistické bohoslužby: „Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se proměňuje v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.“ Co je nejhlubším důvodem této radosti? Říká nám to dnešní evangelium, ve kterém Ježíš uzdravuje slepého od narození. Otázka, kterou klade Pán tomu, který byl slepým je vrcholem celého vyprávění: „Věříš v Syna člověka?“ Ten rozpozná znamení, které Ježíš způsobil, a přechází od světla očí ke světlu víry: „Věřím, Pane!“ Stojí za pozornost způsob, jakým prostý a upřímný člověk postupuje na cestě víry: nejprve potkává Ježíše jako jakéhokoli jiného „člověka“, potom jej pokládá za „proroka“ a nakonec se mu otevírají oči a prohlašuje jej za „Pána“. Oproti víře uzdraveného slepce stojí zatvrzelost srdce farizeů, kteří nechtějí přijmout zázrak, protože odmítají uznat Ježíše za Mesiáše. Zástup se pozastavuje, aby nad událostí diskutoval, zaujímá však odstup a zůstává lhostejným. A sami rodiče slepce jsou přemoženi strachem z toho, co si pomyslí druzí.

Tlak veřejného mínění prožívají v chátrajících „kulturách“ všichni, kdo na rozdíl od světa zábavy a konzumace jídla a pití či dalších drog, se rozhodli jít cestou zralého muže a zralé ženy, zodpovědného otce – a to včetně otců duchovních a zodpovědné matky – a to včetně svatých panen.

Počínající měsíc duben bude měsícem očisty těla i duše, měsícem utrpení a oslavy zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonočním měsícem nové fáze, nové paschy. Připravené připraví na květen, kdy v nich mohou rozkvést ušlechtilé vášně a city, jež mají svůj pozemský střed v životě ctností Panny Marie.

Nepřipravené zastihne plné defilé sytící se dědičnou vinou, nedůvěrou a satanskou vzpourou vůči Stvořiteli a Vykupiteli a v posledku hřích proti Posvětiteli, Duchu svatému.

Vyvolený z dnešního úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana byl od narození slepý. Jeho slepota těla zrcadlí slepotu duše oddané hříchu Adamovu. Zatvrzelosti vůči Bohu v Nejsvětější Trojici. Narodil se však uprostřed vyvoleného lidu Izraele.

Dějiny tohoto lidu představují střídání veselí a nesmírného utrpení, bez přijetí Mesiáše nesmyslného. Obrazně můžeme uvidět toto prázdné veselí vyjádřené anglickým slovem gay jako prvomájovou přehlídku adamovské – prvotně satanské – pýchy, vzpoury – pride, která jako přehlídka dějin duše, jež nepřijala Mesiáše, prochází v průvodech českými městy a vesnicemi v kteroukoli denní či noční hodinu a v kterémkoli prostoru ozářeném televizí, internetem, médii, v tomto případě prostředníky pýchy: kdykoli slepý od narození chce zůstat ve své – Adamově – slepotě.

Sebeslovanštější sněm či pochod nemůže zastavit tuto přehlídku falešné vidiny na radost, neboť ta se z veselí nikdy nemůže proměnit, pokud je spoutána okovy vášní nenávisti ke zdravým, bohatým či těm, kdo své vášně ovládají. Emoce lze očistit od egoismu, proměnit na jediném místě, k němuž radostná pouť cílí: – a to může být i uprostřed návsi, náměstí či na pověstné poutní hoře – na místě, kde se v chráněném posvátném prostoru odehrává zázrak uzdravení slepého od slepoty, nemocného od narození – na místě křtu při Oběti, ve chvíli, kdy člověk stojící na místě člověka Ježíše ve jménu Ježíše Mesiáše, Syna Boha Otce v síle Ducha svatého vyvádí z dědičného hříchu Adamova, osvobozuje od dědičné viny: Křtí toho, jenž prošel poznáním prázdnoty frází tohoto světa k poznání člověka, proroka, který mluví Boží slovo a je Slovem od Boha.

A jaký postoj k Ježíši zaujmeme my? V důsledku Adamova hříchu jsme se také narodili jako „slepí“, ale křtem jsme byli osvíceni Kristovou milostí. Hříchem bylo lidstvo zraněno a odsouzeno k temnotě smrti, ale v Kristu září novost života a cíl, ke kterému jsme povoláni.

Dvojí postoj k Adamovu hříchu můžeme uvidět na dvojím pojetí homosexualismu:

Především je nutno principiálně stanovit, píše P. Dariusz Oko, čím je homosexualismus. Tady si konkurují dvě koncepce. Ta první říká, že jde o jednu z mnoha oprávněných forem lidské existence a rozdíl mezi heterosexuálem a homosexuálem je podobný, jako mezi brunetem a blondýnem. Ta druhá tvrdí, že je jednou z tisíce poruch, jež zasahují z různých důvodů tu a tam naše tělo i našeho ducha.

Přijmeme-li první koncepci, hlásanou homolobby, pak není o čem diskutovat a je nutno přiznat všem lidem s homosexuálními sklony tatáž práva jako heterosexuálům. Uznáme-li ale za správnou tu druhou koncepci, již zastávají hlavně katoličtí křesťané, pak je třeba snažit se maximálně pomoci lidem s těmito poruchami, zvláště v dospělosti, kdy osamoceni a vystaveni různým nakažlivým chorobám sbírají neblahé plody svých skutků.

Na homosexualitu nutno pohlížet jako na jednu z tisíce poruch a zvráceností, které Bůh dopouští jako důsledek stavu dědičného hříchu a jejichž léčením se zabývá reparativní terapie. S tím souvisí i neúnavný boj s homoideologií, která se stala opiem nahrazujícím víru. Tento boj zahájil sám Kristus, když vedl válku s podvody farizeů. Ve prospěch této druhé koncepce mluví důvody biblické, teologické a lékařské.“

Ježíš Kristus přitom léčí více než důvody z vědeckých disciplín: léčí zázrakem spojeným s prorockým slovem, léčí tím, co svatopisec dnešního úryvku evangelia nazývá sémeion a připravuje tak na příchod již ne znamení jako „věci“, ale Osoby Ducha svatého do našich duší.

Oživeni Duchem svatým dostáváme v Kristu sílu přemáhat zlo a konat dobro.

Toto oživení, konverzi, nebo lépe vyjádřeno dar cesty postupně poznávat lidství, výjimečnost osoby a nakonec svrchovanou duchovní a pozemskou moc Ježíše Krista nad celou „Svatou zemí“, nad Církví, poznal Miko Peled, jehož rodina je sama o sobě ukázkou hledání Boží tváře Ježíšovy: dědeček Avraham Katsnelson byl jedním ze spoluzakladatelů sionistického státu Izrael a jeho otec Mattityahu Peled ideály sionismu horlivě naplňoval.

Miko Peled sloužil v izraelské armádě: nejprve u speciálních oddílů, posléze jako medik. Po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982 z armády odešel a připojil se k izraelskému mírovému hnutí Guš šalom

V roce 2012 vydal knihu Generálův syn: Izraelcova cesta Palestinou, v níž vypráví, jak si „zarytý sionista postupně uvědomuje, že vše, na čem vyrůstal, byla lež“. Přechází ze strany nedůvěry vůči Bohu - „pride-side“ - na stranu pokorného hledání: přes lásku k bývalým nepřátelům – bližním – Palestincům na stranu pokory, která je pak schopna Ježíše, člověka poprosit: „Kýrie, ať vidím!“

Jeho pozemské „vidění“ – ideál - ukazuje tuto cestu: „V Izraeli to může být podobné jako v JAR. Všichni političtí vězni budou propuštěni a budou vyhlášeny svobodné volby na principu „jeden člověk - jeden hlas“, z nichž může vzejít palestinský premiér Izraele. V takovou chvíli se Izraelci probudí a řeknou si, Bože, už je po všem.“

Křesťanský život je vlastně neustálým přizpůsobováním se Kristu, obrazu nového člověka, abychom dosáhli plného společenství s Bohem. Pán Ježíš je „světlo světa“, protože v Něm „zazářilo poznání Boží velebnosti“, která ve složitém tkanivu dějin nadále zjevuje smysl lidské existence. Předání svíce, zapálené od Velikonočního paškálu, symbolu vzkříšeného Krista, je v obřadu křtu znamením, které pomáhá porozumět tomu, co nastává v této svátosti. Nechá-li se náš život osvítit tajemstvím Krista, zakusí radost, že je osvobozen od všeho, co ohrožuje jeho plnou realizaci. V těchto dnech, kdy se připravujeme na Velikonoce, oživme v sobě dar obdržený křtem, onen plamen, jemuž někdy hrozí, že bude uhašen. Živme jej modlitbou a láskou k bližnímu.

„Je to důvod k radosti, a ne k žalu, když prokazujeme dobrodiní,“ píše o plameni křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého svatý Řehoř Naziánský, „Jestliže odložíš pouto a volbu, praví se, to je skoupost a prověřování, čili váhavost a reptání, co se stane? Jak veliká a obdivuhodná věc! Jaká a jak veliká bude za to odměna! „Jak jitřenka vzejde tvé světlo, živé maso tvé rány se rychle zacelí.“ Kdopak by si tedy nežádal světlo a zdraví?“

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 4. AD 2011; zdroj: www.radiovaticana.cz;

svatý Řehoř Naziánský, Oratio 14, De pauperum amore, 38. 40; PG 35, 907.910;

Miko Peled The General’s Son: Journey of an Israeli in Palestine)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Na své cestě jsi, Ježíši,

ikono ruky Boha Otce,

„stvořil“, uhnětl z bláta:

z prachu země a z rosy, jíž je Ruah nazýván,

lék pro člověka, syna Adamova, syna jeho hříchu.

Děkujeme Ti za slova Svatého Otce Benedikta XVI., jimiž nám ukazuje cestu nového stvoření,

nového zrození, křtu

v přímé souvislosti s duchovním dozráváním:

poznáváním Tebe,

člověka, který z průvodu „veselé vzpoury“ volá k revoluci ve vlastním nitru,

kde místo miliónů mrtvých zůstane jediná mrtvola vlastního egoismu.

V troskách naší sebelásky

pak vidíme i zbytky pumy ultrapravicového teroristy,

která ukončila život člověka,

jenž usiloval o smír mezi židy a Palestinci:

cestu k obrácení Mika Peleda.

Jen na ruinách nedůvěry

může ten, kdo díky Tobě prohlédl, pokřtěný, spolu se svatým Řehořem svědčit o cestě.

V procesí pokorných - bývalých slepců,

kteří nyní vidí Tebe,

jenž dáváš zrak i zázrak:

snímáš pouto pýchy

a dáváš sílu opustit „volbu“, svou svobodu

a říci: „Ježíši, Ty buď mým Pánem - Kýriem!“

Amen.