sobota 29. července 2017

Konec království člověka – počátek: arché Království Ježíšova







17. neděle v mezidobí


„Liturgie nám dnes ve čtení z první knihy Královské,“ komentuje liturgické texty Svatý otec Benedikt XVI.,  „představuje postavu krále Šalomouna, Davidova syna a následníka. Představuje nám jej na počátku jeho kralování, kdy byl ještě velice mlád. Šalomoun zdědil velmi náročný úkol, a odpovědnost, která spočinula na jeho bedrech, byla pro nezkušeného mladíka obrovská. Nejprve tedy nabídl Bohu velkorysou oběť – „tisíce celopalů“, jak praví Bible. Pán se mu pak zjevil v nočním vidění a přislíbil, že mu dá, oč jej v modlitbě prosil. Tady je zřetelně vidět velikost Šalomounovy duše: nežádá dlouhý život, ani bohatství, ani odstranění nepřátel, ale praví Pánu: „Dej svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo“. A Pán jej vyslyšel, takže Šalomoun na celém světě proslul svojí moudrostí a svými správnými úsudky.

Prosil Boha, aby mu dal „chápavé srdce“. Co znamená tento výraz? Víme, že „srdce“ v Bibli neoznačuje jenom část těla, ale střed osoby, sídlo jejích úmyslů a soudů. Mohli bychom říci: svědomí. „Chápavé srdce“ tedy znamená svědomí, které umí naslouchat, které je citlivé vůči hlasu pravdy a je proto schopné rozlišovat dobro od zla. Šalomounova prosba je motivována odpovědností za vládu nad Izraelským národem, lidem, který si vyvolil Bůh, aby světu zjevil svůj plán spásy. Král Izraele proto musí neustále usilovat o soulad s Bohem, naslouchat jeho Slovu, aby mohl vést lid po Pánových cestách, cestou spravedlnosti a pokoje. Příklad Šalomouna však platí pro každého člověka. Každý z nás má svědomí, aby byl v určitém smyslu „králem“, to znamená, aby uplatňoval velkou lidskou důstojnost a jednal podle správného svědomí, konal dobro a vyhýbal se zlu. Mravní svědomí předpokládá schopnost naslouchat hlasu pravdy, být chápavým vůči jejím pokynům. Osoby povolané vládnout, mají přirozeně ještě další odpovědnost, a tedy – jak učí Šalomoun – potřebují Boží pomoc ještě více. Každý však ve své konkrétní situaci plní své vlastní poslání. Pomýlená mentalita nám namlouvá, abychom žádali Boha o věci či výhodné podmínky. Ve skutečnosti však opravdová kvalita našeho i sociálního života závisí na správném svědomí každého, na schopnosti každého a všech rozpoznat dobro, rozlišit jej od zla a trpělivě se snažit jej uskutečňovat a tak přispívat ke spravedlnosti a pokoji.“

    Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: "Žádej si, co bych ti měl dát."
    Šalomoun řekl: "Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvodil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?"
    Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: "Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle - splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane."

Žalmista zpívá s „chápajícím a milujícím srdcem“, s duší obrácenou – dosud implicitně – k Božímu Duchu, k Duchu Ježíšovu, jenž v něm, Duch Božího Syna, již nyní působí, vede jej k modlitbě opěvující vyprošený a zdarma daný dar „lásky k předpisům“, v níž se skrývá láska bezbřehé svobody lidského srdce. Dar Mesiáše – „šalomouna“ – Božího vtěleného Logu.

Jak miluji tvůj zákon, Hospodine! 

Prohlásil jsem za svůj úděl, Hospodine, že budu střežit tvá slova. Lepší je pro mě zákon tvých úst než tisíce ve zlatě a stříbře.

Ať je mi útěchou tvé milosrdenství, jak jsi slíbil svému služebníku. Ať se mi dostane tvého slitování, abych byl živ, neboť tvůj zákon je mé potěšení.

Proto miluji tvé předpisy více než zlato, než ryzí zlato. Proto jsem si vyvolil všechna tvá nařízení, nenávidím každou falešnou cestu.

Podivuhodná jsou tvá přikázání, proto je zachovává má duše. Výklad tvých slov osvěcuje, poučuje prosté lidi.



Papež Benedikt XVI. ve svém rozjímání nad chvalozpěvem na vtělené Boží Slovo, Logos, na Boží moudrost v listu do Kolos, ukazuje cestu těch, „kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému“, jak čteme v dnešním úryvku druhého čtení z listu Římanům. Říká: „Již dříve jsme se zastavili nad velkolepou freskou Krista, Pána vesmíru a dějin, který vévodí hymnu vloženému na počátek listu svatého Pavla Kolosanům. Tento chvalozpěv rytmicky doprovází všechny čtyři týdny liturgie hodin.

Srdcem hymnu jsou verše, kde vystupuje na scénu přímým a slavným způsobem Kristus, definovaný jako „obraz neviditelného Boha“. Řecký výraz eikon “ikona“, je oblíbeným termínem apoštola: ve svých listech jej užívá devětkrát, tím, že jej uplatňuje jak na Krista, dokonalou ikonu Boha, tak na člověka, obraz a sláva Boha. Ten však hříchem „zaměnil vznešeného a nesmrtelného Boha za pouhé vyobrazení smrtelného člověka“ a raději se klaněl modlám, a stal se jim podobným.


Musíme proto stále vytvářet svůj obraz podle podoby Božího Syna, protože jsme byli „vytrženi z moci temnosti, a převedeni do království jeho milovaného Syna".
Kristus je pak prohlášen za „věrný obraz neviditelného Boha“. Kristus je dříve než celé tvorstvo, protože byl zplozen od věčnosti: proto „všechno je stvořeno skrze něho a pro něho“. Také starobylá hebrejská tradice tvrdila, že „celý svět byl stvořen pro Mesiáše“.
Pro apoštola je Kristus principem soudržnosti („všechno v něm trvá“), je prostředníkem („skrze něho“), tak konečné určení, k němuž směřuje všechno stvořené. On je „první z mnoha bratří“ neboli Syn par excellence (po výtce) ve velké rodině Božích dětí, do které nás zařazuje křest.


V tomto bodu pohled přechází na svět stvoření a dějin: „Kristus je hlava těla, to je Církve“ a je jí už skrze své Vtělení. Vždyť vstoupil do lidského společenství, aby je držel a spojil v jedno „tělo“, to je v harmonickou a plodnou jednotu. Soudržnost a růst lidstva mají v Kristu svůj kořen, vitální stěžejní bod, „princip“.

Právě tímto primátem se Kristus může stát principem vzkříšení všech „prvorozeným z mrtvých“, protože „všichni budou povoláni k životu v Kristu... Na prvním místě je Kristus, pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde“.


Hymnus se chýlí k závěru a oslavuje „plnost“, v řečtině pleroma, kterou má Kristus v sobě jako dar Otcovy lásky. Je to plnost božstvím, které vyzařuje do vesmíru a do lidstva, tím, že se stává pramenem pokoje, jednoty a to dokonalé jednoty.

Toto „usmíření a zjednání pokoje“ je vykonáno „krví prolitou na kříži“, jíž jsme byli ospravedlněni a posvěceni. Tím, že vylil svou krev a tím, že dal sám sebe, Kristus vylil pokoj, který je v biblické řeči souhrnem mesiášských darů a spásonosná plnost, na celou stvořenou skutečnost.


Hymnus proto končí v zářivém horizontu smíření, jednoty harmonie a pokoje, na něm se slavnostně tyčí postava jeho tvůrce Krista, milovaného Syna Otce.


Nad tímto hutným úryvkem uvažovali spisovatelé starobylé křesťanské tradice. Svatý Cyril Jeruzalémský v jednom svém rozhovoru uvádí chvalozpěv z listu Kolosanům, aby odpověděl nejmenovanému muži, který se ho ptal: „Říkáme tedy, že Slovo, zplozené Bohem Otcem trpělo za nás ve svém těle?" Odpověď podle kantika je kladná. Vždyť, tvrdí Cyril, „obraz neviditelného Boha, prvorozený z celého tvorstva, viditelného i neviditelného, pro něhož a skrze něhož všechno existuje, byl dán…za hlavu Církvi“: on je nadto „prvorozený z mrtvých“ to je první v řadě mrtvých, kteří jsou vzkříšeni. On - pokračuje Cyril - „přijal za své všechno, co je člověka, a podstoupil smrt na kříži a nic nedbal na urážky. My říkáme, že není obyčejným člověkem, zahrnutým kdovíjakými poctami, pro své spojení s námi, byl za nás obětován, ale je to týž Pán slávy, ten který byl ukřižován“. Před tímto Pánem slávy, znamením svrchované lásky Otce i my pozvedáme svůj chvalozpěv a klekáme, abychom se mu klaněli a děkovali mu.

Bratři!
    Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které napřed poznal, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.




Dnešní text z evangelia podle sepsání svatého Matouše je třetím pokračováním Ježíšova Jezerního kázání o Božím království.

Ve své knize o Ježíši z Nazareta, Božím Synu, píše papež Benedikt XVI. o různých výkladech těchto podobenství, o různorodé snaze pochopit, co je Boží království. Nechápou ti, kdo stojí mimo Církev a jako zástupy neslyší výklad těchto parabol o Království, na rozdíl od učedníků – katechumenů, jimž vše Ježíš, na požádání, vykládá. Ti, kdo takto stojí "vně" jsou často sváděni snahou projektovat Ježíšovo myšlení na pozadí a do povrchních „principů“ zmatků té či oné doby či osobnosti.
Svatý otec Benedikt XVI. zmiňuje v této své knize období před první světovou válkou, kdy někteří, nezakotvení v plnosti víry Církve – je citován názor jednoho z nich, Adolfa von Harnacka, vyzdvihují Ježíšovu revoltu proti farizeům a zákoníkům, jeho morální imperativ, jímž nám otevírá Boží království a je představuje. Výsledkem takového názoru je okleštění křesťanství a Království na morálku, dobré vztahy mezi lidmi, na humanismus ničící vše božské a věčné.

Druhý forma exkluzivního, jen jeden akcent upřednostňujícího, tudíž heretického výkladu Ježíšových slov o Království, je důraz na eschatologii, o níž se náš Pán v některých parabolách zmiňuje. Zvláště v podobenství o koukolu, plevelu a pšenici minulé neděle a dnes o rybářské síti.

Tato interpretace se rozšířila v minulém století zvláště v období první světové války. Do určité míry právě jako projekce „sebe“ do pak již více a více zdánlivě Božího světa, do Království.

Tyto často protestantské výklady, jimž ovšem podlehli i méně věřící katoličtí biblisté, zakrývají to nejdůležitější, co je „conditio sine qua non“, podmínkou, bez níž nikdy nelze rozvíjet vnímání posvátné tradice případně jejího zapsaného textu v Bibli. A tím je apoštolská, katolická víra Církve v Ježíše Krista, jenž je především sám Královstvím, o němž ve svých podobenstvích hovoří.

Ježíš řekl zástupům:
    "Nebeské království je podobné pokladu, ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí.
    Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji.
    Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, rybáři ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů.
    Rozuměli jste tomu všemu?" Odpověděli: "Ano."
    A on jim řekl: "Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré."

(srv. Sanhedrin 98 b;
Perché Cristo é uno: Collana di Testi Patristici, XXXVII, Roma, 1983 str. 101;


O. Vladimír




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Do rybářské sítě,
pro Tvé království v nebi,
jsi, Ježíši, poklade skrytý v poli,
nejvzácnější perlo,
pro niž rybář Petr opustil vše,
nechal jím
- a jeho spoluapoštoly až dodnes necháváš -
zahrnout vše:
každou duši ať jde ke spáse či k zavržení.
Tví andělé na konci času oddělí užitečné od neužitečných:
Neužitečnými se stali ti, kdo svedli od Tvého království sebe i druhé,
ti, kdo jej představili jako charitativní humanistický spolek
ti, kdo se takto stali stoupenci falešné, svůdné svobody,
na jejímž konci čeká otrokář satan,
neuvěřili, že jsi nepřišel ve svém království zákon zrušit,
ale naplnit svým a Otcovým Duchem.
Od Tvého království svedli i ti,
kdo důrazem na „konec světa“ a na Tvůj příchod se snaží vést  k morálce
a povyšují ji nad instituci Církve,
a tím svádějí sebe i druhé od Tvé milosti a pomoci.
Jen Tví učedníci, kteří v Tebe věří a prosí Tě o výklad Tvých slov,
jen Ti, kdo se modlí k Tobě,
mohou poznávat,
že současný rozklad západoevropské říše
odvolávající se na své hodnoty poskvrněné démony,
přežije Tvé království,
jímž jsi Ty, jako jeho arché:
vládnoucí princeps – král,
skrytý v Nejsvětějším mysteriu,
v této svátosti.
Amen.

sobota 22. července 2017

„Neprotivení se násilí“ ve škole Mariině












16. neděle v mezidobí

V prvním čtení dnešní neděle z knihy Moudrosti se ona sama – srdcem a ústy Duchem svatým inspirovaného Filosofa – modlí před námi: před zástupy, které se teprve učí v Božího Syna Ježíše věřit, a před učedníky a apoštoly, které On – vtělená Moudrost a Slovo – učí víru v Něj předávat.

    Kromě tebe není boha, který by se o všechno staral, nemusíš dokazovat, že soudíš spravedlivě.
    Neboť tvá moc je základ spravedlnosti a to, žes pánem, činí tě shovívavým ke každému. Vždyť sílu ukazuješ jen tomu, kdo nevěří v tvou svrchovanou moc, a trestáš vzdor těch, kdo ji znají.
    'Ty však, který vládneš silou, v mírnosti soudíš a nás vedeš se vší šetrností, neboť kdykoli chceš, máš moc vždycky v ruce. Takovým jednáním jsi poučoval svůj lid, že spravedlivý musí být lidumilný.
Svým synům poskytuješ radostnou naději, že po hříchu dáváš příležitost k lítosti.

Svatopisec povolaný Duchem svatým, aby komponoval budoucí církevní zpěv a hudbu, prorokuje v modlitbě. Modlí se k Bohu, vypočítává, opěvuje v dnešním úryvku devět Božích vlastností, které nám Duch svatý dává poznávat na Ježíši Kristu, Apoštolu Nejsvětější Trojice, abychom tak mohli v Ježíši, našem Pánu poznat cestu k Otci, do nebe.

Tys, Pane, dobrý a shovívavý. 

Tys, Pane, dobrý a shovívavý, nejvýš milosrdný ke všem, kdo volají k tobě. Vyslyš, Hospodine, mou modlitbu, všimni si hlasu mé snažné prosby.

Všechny národy, které jsi učinil, přijdou, budou se ti klanět, Pane, a velebit tvé jméno. Protože tys veliký a činíš divy, ty jediný jsi Bůh.

Ty, Pane, jsi Bůh milosrdný a milostivý, váhavý k hněvu, svrchovaně laskavý a věrný. Obrať se ke mně a smiluj se nade mnou.


Každý z pokřtěných se má stát svatopiscem své knihy pozemského a posmrtného života. Nejsme často, zvláště ve víře ve vzkříšení, v mocný zásah Boží při transubstanciaci, dokonce i ve víře ve větší účinnost zbraní Ducha svatého než psychologických možností či fyzické agrese silní. Apoštol národů nám ve svém listu do Říma představuje, jakoby v prvním stupni, tajemství působení Ducha v nás, aby nás ke svatopisectví osobního duchovního deníku, dialogu s Ježíšovou Prozřetelnost, inspiroval. 

Zároveň ovšem Duch Ježíšův a Otcův v nás, implicitně podle dnešního úryvku z listu Římanům, vyjadřuje „nevyjádřitelné“. Jak říkají svatoviktorští teologové, jen Slovo může představit nepředstavitelného Stvořitele i sebe jako Vykupitele. 

Proto nás Apoštol připravuje na pokornou svatodušní školu první učednice Pána – i v tomto smyslu Spoluvykupitelky – která naslouchá Ježíšovi jako samotnému podobenství, ikoně Otce s nejčistším srdcem, aby mohla chápat a vykládat jeho následující podobenství o nebeském království, o „nevyjádřitelném“. 

Bratři!
    Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vhodně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.


Před týdnem nám Svatý otec Benedikt XVI. představil Ježíše jako Rozsévače i Logos, jako autobiografa v podobenstvích, která před zástupy předkládal učedníkům a apoštolům, aby jim je později – na jejich pokornou žádost – vykládal.

V dnešním liturgickém úryvku z evangelia podle sepsání svatého Matouše postupuje náš Učitel a Pán ve své katechezi o zrnu, o rozsévači ještě dále.

Poté, co představil démonické útoky, které čekají upřímné hledače Slova, nebeského království, obrací pozornost na druhou stranu barikády: na protilehlou stranu zla, které nechce dobro. Zla usilující všemi prostředky dobro pomluvit, oslabit, domněle „zničit“.

Po křestní katechezi o nebeském království nadchází téma pro bojovníky s vnějším nepřítelem, který ovšem dokáže v našem nitru působit podobně účinně jako naše neřesti.

Dnešní část katecheze Ježíšovy není apendixem předchozí, ale jejím dalším stupněm, stejně jako consacramentum confirmationis není apendixem svátosti křtu, ale jejím nutným svátostným rozvinutím.

A to již z toho prostého důvodu, že ten, kdo po křtu nedokáže odpovědět Ježíšovými slovy a svým životem na příchod nepřítele zasévajícího koukol, slábne ve víře až k její skutečné ztrátě.

Proto také se učedníci  - po vyslechnutí tří dnešních podobenství -  jakoby vracejí zpět a prosí Ježíše o výklad prvního: o koukolu a pšenici. Tím postupují, aby mohli po Ježíšově výkladu porozumět a hlavně podřídit i svůj život hořčičnému zrnu a kvasu.

„Evangelní podobenství jsou krátké příběhy, které Ježíš používá, aby hlásal tajemství nebeského království. Užitím obrazů a situací každodenního života, nám chce Pán „ukázat vlastní základ všech věcí. Ukazuje nám... Boha jednajícího, který vstupuje do našeho života a chce nás vzít za ruku“. Tímto typem promluv božský Mistr vybízí k uznání primátu Boha Otce. Tam kde není On, nic nemůže být dobré. Tato priorita rozhoduje o všem. Nebeské království označuje právě Boží vládu, a to znamená, že jeho vůle musí být přijata jako vůdčí kritérium naší existence.





Tématem, které obsahuje evangelium této neděle, je právě nebeské království. „Nebe“ netřeba chápat jenom ve smyslu výše, která nás přesahuje, poněvadž tento nekonečný prostor obsahuje i lidské nitro. Ježíš přirovnává nebeské království k obilnému poli, aby nám dal pochopit, že v nás je zaseto něco malého a skrytého, co však má nepotlačitelnou životní sílu. Navzdory všem překážkám osení vyroste a uzraje. Tento plod bude dobrý jedině, pokud bude půda života kultivována podle Boží vůle. Proto nás v podobenství o pšenici a koukolu Ježíš upozorňuje, že poté, co zasel hospodář, „když lidé spali, přišel jeho nepřítel, který rozházel plevel“. To znamená, že musíme být připraveni pečovat o milost obdrženou v den křtu a dále živit víru v Pána, který brání zlu zapustit kořeny. Svatý Augustin, který komentuje toto podobenství, poznamenává, že „mnozí jsou nejprve koukolem a potom se stávají dobrou pšenicí“ a dodává: „kdyby ti, kteří jsou špatní, nebyli trpělivě snášeni, nedospěli by ke chvályhodné změně“.

    Ježíš předložil zástupům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel.
    Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: 'Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?' On jim odpověděl: 'To udělal nepřítel.' A služebníci mu řekli: 'Máme jít a sesbírat ho?' On však řekl: 'Ne. - Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní, a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.' "
    Předložil jim další podobenství:
    "Nebeské království je jako hořčičné zrno, které člověk vzal a zasel na svém poli. Je sice menší než všechna semena, ale když vyroste, je větší než ostatní zahradní rostliny a stane se z něho keř, takže přilétají ptáci a hnízdí v jeho větvích."
    Pověděl jim jiné podobenství:
    "Nebeské království je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo." To všechno mluvil Ježíš zástupům v podobenstvích a bez podobenství k nim vůbec nemluvil. Tak se mělo naplnit, co řekl prorok: 'Otevřu ústa v podobenstvích, vypovím, co bylo skryté od založení světa.'
    Potom rozpustil zástupy a šel domů. Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili: "Vylož nám to podobenství o pleveli na poli." Odpověděl:
    "Ten, kdo rozsévá dobré semeno, je Syn člověka, pole je svět. Dobré semeno jsou synové Království, plevel jsou synové toho Zlého. Nepřítel, který ho zasel, je ďábel. Žeň je skonání věku, ženci jsou andělé.
    Jako se sbírá plevel a spaluje v ohni, tak bude i při skonání věku. Syn člověka pošle své anděly, ti posbírají z jeho království všechny svůdce a ty, kdo dělají nepravosti, a uvrhnou je do ohnivé pece; tam bude pláč a skřípění zubů. Tehdy budou spravedliví v království svého Otce zářit jako slunce.
    Kdo má uši, slyš! " 



(Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský I, Barrister and Principal, Brno, 2007, p. 139;
Quaest. septend. in Ev. sec. Matth., 12,4)


O. Vladimír







MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jsi pokrm silných,

bojovníků, kteří dokážou ovládnout agresi,


Ježíši, Pane žně, ženců, plevele a pšenice,


Pantokratóre nad skonáním věku, nad anděly, nad satanem, nad jeho syny

a nad námi – syny Království.

Nyní Tě s vírou přijímají spravedliví,

kteří jsou voláni, aby zářili v Království našeho Otce jako slunce.

Volal jsi v Kázání na hoře k přípravě na znovuzrození z vody a z Ducha:

Neprotivte se Zlému.

Ti, kdo pochopili Tvé slovo,

jak dnes vykládáš učedníkům podobenství o koukolu a pšenici,

nezbloudili jako uctívači míru a slunce,

pochopili spolu s Tvým učedníkem svatým Augustinem,

vyučování Tebou, Magistrem a Tvým Magisteriem,

že je třeba jak trpělivě snášet útoky synů Zlého,

tak proti němu bojovat zbraněmi Ducha;

prosit Pannu Marii,

ve škole jejího Nejčistšího Srdce,

o dar se rozhodovat mezi obojím:

pro Tvé Království.

Neprotivit se Zlému.

Amen.

sobota 15. července 2017

Ježíš - pravé podobenství Otce






15. neděle v mezidobí


V úryvku svatého evangelia minulé neděle mluvil náš Pán Ježíš ke svým apoštolům a učedníkům před zástupy. Po přímých poučeních nejbližším následovalo vyučování určené pro všechny. Dnes vystupujeme s Ježíšem, Božím Synem, blíže Otci a Duchu svatému: v Duchu svatém Ježíš představuje sebe, jak uvádí v jedné ze svých promluv Svatý otec Benedikt XVI., nikoli jen jako Slovo, Logos, ale jako Parabolu Otce. Představuje sebe, jak později Apoštol ze Zjevení poznává jako viditelnou ikonu neviditelného Otce v nejvyšším a nejdokonalejším podobenství, jímž je On sám. Rozsévač z dnešního Ježíšova podobenství je „těsně“ spojen s Otcem a v Duchu rozsévá Sebe-Logos. Proto papež Benedikt XVI. dodává, že podobenství o rozsévači je Ježíšovou autobiografií, a to v dějinách spásy.

Bůh – nevyjádřitelná a nepochopitelná skutečnost Jeho bytí – se nemůže vyjádřit, ukázat lidem – i těm, kdo mají horoucí touhu Jej najít, setkat se s Ním a stát se učedníky božského života, jinak než v parabole, podobenství. To již samo o sobě odkazuje na to, že On je jiný než všechno ostatní: než andělé, člověk duše- psýché. A samozřejmě je daleko více, než psychologie a každá metoda, jež k Němu vede.

Duch Boží mluví k proroku Izajášovi a činí z něj podílníka na Boží řeči, apoštola, učedníka, jenž slyší Boží hlas a je  Jím volán, aby v podobenství o Bohu mluvil, jak čteme v knize tohoto proroka o tajemství Boží lásky, milosti, o sestoupení kapky vody a zrna úrody. 

Toto praví Hospodin:
    "Jako déšť a sníh padá z nebe a nevrací se tam, ale svlažuje zem a působí, že může rodit a rašit, ona pak obdařuje semenem rozsévače a chlebem toho, kdo jí, tak se stane s mým slovem, které vyšlo z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, ale vše, co jsem chtěl, vykoná a zdaří se mu, k čemu jsem ho poslal."

Z jediného semena, které odumřelo sobě a dalo růst stéblu, které nasadilo na klas  a ten přinesl „stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný“ výnos dalších nových semen, jakoby učedníků a apoštolů jediného mistra, je nakonec množství údolí, jež se pokrývají obilím, jak zpívá svatý Žalmista ve svém parabolickém chvalozpěvu na lásku, milost Boží:

Semeno padlo na dobrou půdu a přineslo užitek. 

V milosti jsi navštívil zem a napojils ji, velmi jsi ji obohatil. Boží strouhou se hrne voda, lidem nachystals obilí.

Takto jsi zemi připravil: zavlažils její brázdy, rozmělnils její hroudy, zkypřils ji dešti, požehnals tomu, co vyrašilo.

Rok jsi korunoval svou dobrotou, kudy jsi prošel, prýští hojnost. Pastviny na stepi mokvají vláhou, pahorky se ovíjejí radostí.

Nivy se odívají stády, údolí se přikrývají obilím: ozývají se jásotem a zpěvem.


Niterný chvalozpěv na Boží tvorstvo, na „osoby a věci“ stvoření, který vytryskne ze srdce a mysli Apoštola ve chvíli, kdy popíše dějiny spásy v novém Adamovi – Ježíši Kristu – a nebezpečí zavržení soukmenovců; tento chvalozpěv jakoby se zalykal ve vyslovení nevyslovitelného: chválou na touhu po slávě, která vychází z vědomí nicotnosti, na otroctví a determinací smrtí provázenou touhou samotnou smrt přesahující, touhou po svobodě; sténáním, utrpením a naříkáním, v němž se skrývá žízeň stát se Božími syny, učedníky Boha. Toto apofatické sténání duše touží po Ježíši Kristu, jehož už Apoštol důvěrně mysticky poznal a kterého v mysteriu mše svaté přijímá. On toto vše nevyslovitelné vyslovil v jediném podobenství, jímž je On sám, v podobenství o pšeničném zrnu, jímž se stal na kříži.
Takto naši duši svatý Pavel připravuje v chvalozpěvu na sténání tvorstva v dnešním úryvku z listu Římanům na příchod Otce v Duchu skrze Slovo:

Bratři!
    Jsem přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás.
    Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud.
    A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.



„V evangeliu dnešní neděle podle sepsání svatého Matouše,“ uvedl před několika lety liturgická čtení Svatý otec Benedikt XVI., „Ježíš oslovuje zástup známým podobenstvím o rozsévači. V jistém smyslu je toto podobenství „autobiografické“, protože reflektuje samu Ježíšovu zkušenost kázání. Ztotožňuje se s rozsévačem, který rozsévá dobré semeno Božího Slova a všímá si různých účinků, kterých se mu dostává, podle způsobu, jakým byla jeho zvěst přijata. Někdo naslouchá Slovu povrchně, ale nepřijímá je; někdo jej nejprve přijme, ale nemá vytrvalost a ztrácí všechno; někdo je přemožen starostmi a sváděním světa a někdo naslouchá vnímavě jako dobrá půda. A tady Slovo přináší hojné plody.
S učedníky, tedy s těmi, kdo se už rozhodli pro Něho, může mluvit o Božím království otevřeně; ostatním jej však musí hlásat v podobenstvích právě proto, aby je podnítil k rozhodnutí, obrácení srdce; podobenství totiž svojí povahou vyžadují interpretaci, interpelují inteligenci, ale také svobodu. Sv. Jan Zlatoústý vysvětluje: „Ježíš pronesl tato slova s úmyslem přitáhnout své posluchače k Sobě, povzbudit je a ujistit, že pokud se obrátí k Němu, uzdraví je“ Pravým „podobenstvím“ Boha je totiž samotný Ježíš, jeho Osoba, která svým lidstvím skrývá a zároveň zjevuje božství. Tímto způsobem nás Bůh nenutí, abychom v Něho věřili, ale přitahuje nás k Sobě pravdou a dobrotou svého vtěleného Syna. Láska totiž vždycky respektuje svobodu.“

Toto evangelium však zdůrazňuje také „metodu“ Ježíšova kázání, tj. právě užívání podobenství. „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ – zeptali se učedníci“. A Ježíš odpoví tím, že poukáže na rozdíl mezi nimi a zástupem. 






    Ježíš vyšel z domu a sedl si u moře. Tu se u něho shromáždilo velké množství lidu. Proto vstoupil na loď a posadil se. Celý ten zástup stál na břehu. A mluvil k nim mnoho v podobenstvích:
    "Jeden rozsévač vyšel rozsévat. A jak rozséval, padla některá zrna na okraj cesty; přiletěli ptáci a sezobali je. Jiná padla na kamenitou půdu, kde neměla mnoho prsti; hned sice vyklíčila, protože neležela v zemi hluboko, ale když vyšlo slunce, spálilo je, takže uschla, protože nezapustila kořeny. Jiná zrna zase padla do trní; trní vzešlo a udusilo je. Jiná však padla na dobrou půdu a přinesla užitek: některá stonásobný, jiná šedesátinásobný, jiná třicetinásobný.
    Kdo má uši, slyš!"
    Učedníci přistoupili k Ježíšovi a zeptali se: "Proč k nim mluvíš v podobenstvích?"
    On odpověděl: "Vám je dáno znát tajemství nebeského království, ale jim to dáno není. Kdo má, tomu bude dáno, a bude mít nadbytek. Ale kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. Proto k nim mluvím v podobenstvích, protože vidí, a přece nevidí, slyší, a přece neslyší ani nerozumějí. Plní se na nich Izaiášovo proroctví:
    'Budete stále poslouchat, a neporozumíte, ustavičně budete hledět, a neuvidíte. Otupělo totiž srdce tohoto lidu. Uši mají nedoslýchavé a oči zavřeli, aby očima neuviděli, ušima neuslyšeli, srdcem neporozuměli a neobrátili se - a já je neuzdravil.'
    Ale blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli. Vy tedy poslyšte, jaký je smysl podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o Božím království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty.
    Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. '
    Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku.
    Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek, a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný." 

S. Ioannes Damascenus, Commentari) al Vangelo, 45,1-2)


O. Vladimír





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ







Jsi Chléb,


Ježíši, ukřižovaný na nejkamenitějším,

nejvíce trním obepnutém místě,

na okraji cesty z Jeruzaléma na popraviště za hradbami.

Sem padlo zrno Boží, Logos -

Tys zde zemřel své lidské vůli,

a proto zázračně vydáváš nevyčíslitelné množství zrn,

jež po Letnicích, Ty, Pokrm, Chléb věčného života

shromáždíš.

V podobenství popisuješ, Ježíši, pravý obraze Otce,

svou golgotskou smrt, krutost Tvých mučitelů,

když líčíš skálu, trní a pošlapání Tvého lidství a božství

i utrpení zrn, která umírají tísněna takto satanem

bez víry v Tvou výkupnou obětní smrt na Kalvárii.

O Letnicích hovoříš v parabole: prorokuješ o svých apoštolech a učednících,

křesťanech, kteří ve svátosti znovuzrození

zemřou na Tvé Golgotě, v Církvi,

a ve spojení s Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním

přinášejí stonásobný, šedesátinásobný i třicetinásobný užitek.

O Tvém zmrtvýchvstání a seslání Tvého Ducha od Otce

mluví v podobenství Evangelista Staré smlouvy,

když líčí Slovo Boží – Tebe -  sestupujícího ve vláze Ducha na zem,

v Rozsévači, který sklízí první dary Ducha pro Církev

a ji zakládá:

pro Ty, kdo chtějí v pozemském a posmrtném životě přinést a zakusit největší užitek:

ti, kdo vše pro Tebe opustí,

stonásobný.

Amen.

sobota 8. července 2017

Theoreia Boží konspirace





14. neděle v mezidobí


Poté, co Ježíš poučoval své apoštoly, které vyslali, svých Dvanáct, aby mu modlitbou za osvobození, exorcismy a uzdravováním připravili cestu, aby mohl přijít k uzdraveným v iniciačních svátostech Církve, vypravuje bývalý celník svatý Matouš v evangeliu Ježíše Krista o Předchůdci Páně, Janu Křtiteli, který už může ve vězení tušit konec svého mladého pozemského života, prorocké „paredothé" – byl vydán na pospas Herodovu katu, aby po novozákonním proroctví u Jordánu o Beránku Božím Ježíšovi, ukázal i na vrchol Nového zákona ve velikonočních dějinách spásy: na jeho zástupní obětní smrt na kříži za spásu lidstva.

Svatý Jan, v předtuše tohoto „ezechielovského" novozákonního proroctví, posílá z vězení dotaz Ježíšovi prostřednictvím učedníků.

Svědectví učedníků, tradice slov samotného Ježíše o uzdravených, osvobozených od démonů, jsou rezonancí chvalozpěvu těch, kdo na vlastním těle a zvláště ve své duši poznali radost příchodu Mesiáše a Jeho království. Ježíš přichází jako pravý král pokoje, míru, jako pravý Šalomoun. O Ježíšovi takto prorokuje svatý Zachariáš: o Květné neděli, o Spasiteli - Mesiáši, o přemožiteli všech válek a konfliktů odpuštěním nabídnutým všem na kříži a darovaným těm, kdo vstoupili do Jeho království znovuzrozeni z vody a z Ducha svatého, do království, které se rozšíří po celém světě.

Toto praví Hospodin:
"Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská,
hle, tvůj král k tobě přichází,
je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu,
na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma,
zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj,
bude vládnout od moře k moři,
od řeky Eufratu až do končin země." 



Sláva Božího království, o níž zpívá žalmista, se projevuje oporou pro ty, kdo jsou sklíčení. Pomáhá člověku, uzdravuje jeho nesmrtelnou duši. Proto je tato naplňována radostí, jásá v Duchu svatém a může šťastná zpívat svému králi:


Budu velebit tvé jméno, můj Bože, králi

Budu tě oslavovat, můj Bože, králi, budu velebit tvé jméno po všechny věky. Každý den tě budu velebit a chválit tvé jméno po všechny věky.

Milosrdný a milostivý je Hospodin, shovívavý a plný lásky. Dobrotivý je Hospodin ke všem a soucit má se všemi svými tvory.

Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle.

Věrný je Hospodin ve všech svých slibech a svatý ve všech svých činech. Hospodin podpírá všechny, kdo klesají, a pozvedá všechny sklíčené.


Svatý apoštol Pavel v dnešním úryvku listu Římanům podává krátkou adhortativní katechezi o působení Ducha Ježíšova. Pohled na Ježíše, který "zajásal v Duchu svatém“, jak uslyšíme v dnešním evangeliu, Apoštol hermeneuticky převádí na život pokřtěného, znovuzrozeného, jenž – pln víry v obětní smrt a vzkříšení Ježíše Krista – důvěrně zná tento „jásot v Duchu svatém“ ze křtů dospělých a z vrcholu doxologie, kterou je svatodušní slavení mše svaté.

Bratři!
    Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho.
    A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.
    Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.

"Dnes nám Pán Ježíš v evangeliu podle svatého Matouše," komentuje Svatý otec Benedikt XVI. chvalozpěv Ježíšův a pozvání k podílu na obětním výkupném utrpení, "opakuje slova, která dobře známe, ale která nás vždy dojmou: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“


Náš Spasitel nemluví již jen ke Dvanácti, jako v předchozích třech nedělních úryvcích z evangelia, ale ke všem lidem, sensu lato, k veškerému lidstvu a civilizacím, které byly, jsou a budou.

Zaujímá – pro svých Dvanáct, jež předtím vyučoval, a ke svatému Janu Křtiteli a jeho učedníkům, jimž na pozadí apoštolátu Dvanácti ukázal sebe jako Mesiáše a krále budoucího „aureae novissimae aetatis“ – nyní místo jakoby v opačném gardu: na budoucí Církvi, na ovoci Ducha svatého, které se prokázalo při apoštolské misii Dvanácti, ukazuje sebe. Dává paradigma, které bude platit teprve poté, až o Letnicích sešle svého Ducha od Otce a umožní svým apoštolům a učedníkům, aby se nově, jako apoštolové a misionáři, v Církvi narodili.


Doplňuje a naplňuje tak předobrazné svatojanské proroctví o svém „vydání“ tomuto světu, jejž měl a i nyní ještě mívá v moci satan, „vydání – paradosis“, o němž nyní prorokuje svatý Jan ve vězení. – Dokazuje svou mesianitu pro Jana poukazem na Skutky apoštolské, na ono páté evangelium, jehož Spiritus movens je Spiritus Koinonie Otce a Syna; sám Ježíš se nyní stává před-vzorem, prorokem svého budoucího daru, jímž dá apoštolům dozrát v Církvi, kterou jako dar Nejsvětější Trojice zplodí pro spásu mnohých.

Proto je pochopitelné, že chvalozpěv Ježíšův, který následuje po odpovědi učedníkům svatého Jana Křtitele, již mají vyřídit ve vězení budoucímu novozákonnímu učedníkovi, předchází před varováním těch, kteří mezi „mnohé“ patřit nemusí: lehkomyslným dětem na ulici, které Ježíš kritizuje, aby ukázal, jak mohou přijít o dar Církve, o spásu své duše.

A současně z odpovědi našeho Pána Ježíše svatému Křtiteli vychází skrytý chvalozpěv, pokračující Magnificat jeho matky a Matky Boží Panny Marie v Ain Karím; chvalozpěv nikoli na Nejsvětější Trojici, ale doxologie jí samotné, kdy Ježíš, jak čteme u svatého Lukáše, po návratu sedmdesáti učedníků „zajásal v Duchu svatém“ a On – Logos – Slovo, se ujal slova:


    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. 



Tento chvalozpěv na Otce a Ducha, chvalozpěv Syna, pronesl Ježíš „před zástupy“, tedy i před těmi, které varoval, aby neztratili a nezatratili svou duši. Jako poselství Janu Křtiteli je poslal i do vězení duší, které nezačaly s pomocí Ducha, jak píše dnes Apoštol do Říma, ničit záludnosti těla: do Korozain, Betsaidy a do Kafarnaum, jimž může být v den soudu hůře než Týru, Sidónu, Sodomě a Gomoře.


Tak dnes Ježíš, Otec budoucího věku, hovoří k přítomným zástupům a implicitně ukazuje svým Dvanácti, respektive podle sepsání evangelia svatým Lukášem, Sedmdesáti reprezentujícím apoštolát u každého národa ve světě, že jsou povolání na stejném místě a ve stejném prostředí jako On – pod širým nebem, ve vězení i v hříchu velkoměst – vyzpívat doxologii Nejsvětější Trojice: předat spásu evangelia v její plnosti. 






Ježíš se ujal slova a řekl:
    "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo.
    Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.
    Pojďte ke mně všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží." 



O. Vladimír





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Hovoříš ke svým Dvanácti před zástupy,
Ježíši, nesoucí v síle Ducha Otcova 
jho,
které netlačí
a břemeno,
které netíží.
Vyučuješ svých Dvanáct slovem do vězení v Machairous;
v podobenství o infantilnosti těch, kdo Tvého Předchůdce a Tebe odmítnou;
hrozbou městům Korozain, Betsaidě a Kafarnaum,
která Tvou výzvu k obrácení nepřijala.
Tvé kérygma vrcholí modlitbou,
doxologií Nejsvětější Trojice:
Tvým chvalozpěvem v Duchu svatém na Vaši obapolnou znalost,
jíž je láska, pouto Ducha svatého
a na Tvé poslání zjevit Otce mnohým,
obmytým milostí, omilostněným.
Jen ti jsou uváděni – již zde na zemi –
do tajemství vdechnutého Duchem, Tebou a Otcem,
do Boží konspirace,
již přijímají v nejsvětější chvíli inspirace:
při doxologii Nejsvětější Trojice
v celé mši svaté.
Amen.






Mezi dnešním chvalozpěvem Ježíše Krista na Otce a Syna, který pronáší v Duchu svatém a jeho pozváním těch, „kdo se lopotí a jsou obtíženi“ je spojnice, kterou vytváří sám Duch Otce a Syna: kdo ze zástupu, k němuž nyní Ježíš mluví, slyší jeho svatodušní modlitbu, je přitahován k Ježíšovi, jako jindy a dříve přicházeli k Němu dříve ti, kdo v Něm zpočátku viděli pouze léčitele chorob svého těla a své duše. Nyní slyší jeho vyznání víry v Trojjediného Boha, jeho chvalozpěv a v něm obsažené pozvání pro ty, jimž patří království Otce i Syna i Ducha svatého.

Naděje maličkých, ne- „moudrých“ a ne- „chytrých“ je tak plna nesmrtelnosti a oproštění se od pozemských nároků a ekonomických zájmů.

Pak můžeme vidět sociální a charitativní činnost Církve upřednostňující řešení pozemských problémů jako zradu na cestě k tomuto druhému stupni víry, na nějž vede Ježíš ty, kdo touží být navěky spaseni.

„Církev by se velice mýlila, pokud by měla za to, že jejím hlavním posláním je nabízet řešení všech politických problémů, týkajících se spravedlnosti, pokoje, chudoby, přijímání uprchlíků apod. a opomíjela by přitom evangelizaci,“ podotýká kardinál Robert Sarah v rozhovoru pro anglickou verzi webových stránek charitativní papežské nadace Církev v nouzi a dodává: „Církev, stejně jako Kristus se nevyhýbá lidským problémům. Vždycky ostatně pomáhala na poli školství, zdravotnictví a charity. Rád bych však v této souvislosti - pokračoval prefekt vatikánské Kongregace pro bohoslužbu a svátosti - citoval slova jednoho Itala, který přestoupil na islám, a takových jako on je v Itálii více než sto tisíc. Jmenuje se Yahya Pallavicini, dnes je imámem, předsedou Islámské náboženské obce a profesorem na Katolické univerzitě v Miláně. Ten říká, že »Pokud církev se svojí nynější obsesí pro spravedlnost, sociální práva a boj proti chudobě zapomene na svoji kontemplativní duši, utrpí porážku a mnozí věřící ji opustí, protože už nebudou umět rozpoznat, co je vlastně jejím posláním«.“

Novinář (Jürgen Liminski) se guinejského kardinála mimo jiné tázal, zda je islám ohrožením pro církev v Africe. „Po mnoho staletí v subsaharské Africe islám harmonicky koexistoval s křesťanstvím – konstatuje kardinál Sarah. Bere-li však na sebe formu politické organizace, chce se vnucovat celému světu a je ohrožením pro celý svět, nejenom pro Afriku. Je však ohrožením především pro evropskou společnost, která nezřídka postrádá svou pravou totožnost či náboženství. Ti kdo se zříkají hodnot vlastní tradice, kultury a náboženství, jsou odsouzeni k zániku, protože tak přicházejí o motivaci, sílu, ba veškerou vůli potřebnou k obraně svojí totožnosti,“ říká prefekt zmíněné vatikánské Kongregace.

Potom vypočítává, čím trpí církev na jeho rodném kontinentu, tedy „nemocemi, válkami, hladem, nedostatkem náležitých školských a zdravotnických služeb“, dále zmiňuje „toxická pokušení na Západě vzniklých ideologií jako např. komunismus a genderová ideologie“ a dodává: „Afrika je skládkou antikoncepčních prostředků a zbraní, a zároveň je organizovaně rozkrádáno její surovinové bohatství. Za tím účelem jsou tam rozněcovány války a podporován politický chaos. Světové ekonomické mocnosti by měly zastavit sdírání chudých,“ posteskl si kardinál Sarah a vzápětí dodal: „Afrika však nepotřebuje pouze chléb, ačkoli se všechny charitativní organizace, včetně katolických soustředí výlučně na materiální chudobu.“ Guinejský kardinál cituje Ježíšova slova z pokušení na poušti »Nejen z chleba žije člověk« a vybízí pak papežskou nadaci Kirche in Not, aby pokračovala rovněž v podpoře náboženského poslání, tedy při formaci kněží a katechistů, stavbě kostelů, seminářů a exercičních domů.

„Církev potřebuje jednotnou nauku víry a mravů – říká kardinál Sarah – aby nesklouzla do rozkladu a schizmatu. Dnes existuje vážné riziko fragmentace církve, rozbití mystického Těla Kristova akcentováním národní identity církví a tím jejich schopnosti rozhodovat o sobě zejména v ústředních otázkách nauky víry a mravů. Potřebujeme papežský primát a jeho poslání utvrzovat bratry ve víře. Afrika ostatně vždycky považovala církev za rodinu, Boží rodinu,“ říká guinejský kardinál Robert Sarah.



O. Oldřich





Nedělní chvilka kocourka Chica

Ježíšův chvalozpěv dnešního evangelního úryvku "Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým…“ odkrývá mystickou hloubku „spiratio“ – vydechování Ducha svatého od Otce z úst věčného Logu, činnost Otce i Syna v Duchu: „conspiratio“.

Ježíš přitom, jak rozjímá o Janu Předchůdci a Ježíšovi svatý Augustin, je Slovo, Jan je hlas.
Nyní ovšem, před posledními pozemskými Velikonocemi, je Ježíš Hlasem.

Káže zástupům, zve maličké – podle slov žalmisty – klesající a sklíčené, zve lidi čistého srdce, úmyslů, slov a skutků, aby k Němu, Hlasu, přišli a po Letnicích, po Seslání Jeho Ducha, slyšeli již Jeho vnuknutí.¨

Zve tím ke „conspiratio“, k celoživotní katharzi, jejímž cílem je „vydechovat svůj hřích“, „nadechovat“ se Ducha Ježíšova a Otcova: stejně smýšlet, stejně jednat v Církvi, což je možné těm, kdo smýšlejí myšlenkami Nejsvětější Trojice, vyjadřují její slova, jsou jejím hlasem – apoštoly a učedníky.

Odměnou za tuto cestu opomíjených, odstrčených od moci, udeptaných, je dosažení Božské konspirace: dar rozlišování, schopnost se dobře v pozemském životě orientovat, být skutečně moudrými a jednou – po smrti – těmi, kdo dosáhnou vrcholu konspirace: theorie – vidění Nejsvětější Trojice a života s Ní – teorie, ton Theon hórein.

Podle propedeuta křesťanské víry Homéra, popisujícího svět ve zmatku, v chaosu, před přípravným slovem víry vyvolenému lidu, se ukazuje každá skutečnost ve dvojí podobě, duálně. – Přesto osvědčil skrytou víru v Nejsvětější Trojici. – Konspirace tak může být i napodobeninou božské: produktem zlého ducha.

O. Michael



O démonech ovládajících konspirací i hlavního hrdinu, svědčí i film Mela Gibsona „Teorie konspirace“ – Conspiracy Theory (1997) – „Spiknutí“.

Hledání v chaosu zlého ducha nás může zaskočit, když se může zdát, jakoby se „v jednom případě zlý duch nemýlil: jakoby měl chvíli „pravdu“.

K vymanění z tenat démonů konspirace vede jen úzká cesta sebezáporu, ovládáni vášní, citu, rozumu a vůle Duchem svatým: asketická součinnost s milostí Nejsvětější Trojice.

Postupně vytříbený - na vystupování po stupních askeze a mystiky závisející- dar, charisma rozlišování, co se jakým duchem nese.

Následující ukázka, „žertovné“ předpovídání průběhu právě skončeného summitu G 20 napsané několik dní před jeho zahájením, pozvolna vystupuje ze světa nikoli již ďábelské, ale lidské konspirace. U některých „epizod“ by se mohlo vnucovat, stejně jako ve filmu Mela Gibsona, také říci: „Ale toto je pravda!“ – Porovnejme pak ovšem přečtené se záznamem z nejdůležitějšího jednání na G 20: https://cz.sputniknews.com/videoklub/201707075599173-prvni-schuzka-trump-putin/

Pravda o summitu G20. Předpovědní fejeton © REUTERS/ 


Vladimir Vladimirovič zamyšleně zkoumal mapu Arktidy a uvažoval, jak by nejlépe rozmístil nové letiště, aby nerušilo místní rodinku ledních medvědů, když tu náhle někdo zaklepal.

Do pracovny vstoupil Peskov.

„Vladimire Vladimiroviči," řekl, „omlouvám se za vyrušení od vašich každodenních agresivních plánů, ale chtěl bych vám připomenout, že 7. července se koná summit G20 v Hamburgu."

„Jo, jo. Prezident Si už mě na něj upozorňoval. G20 je fajn. Vždy si mám s kým popovídat. Navíc už jsem pěkně dlouho nebyl v Německu. Díky."
Vladimir Vladimirovič se opět upřeně zahleděl do mapy Arktidy. Neměl bych tam poslat předáky liberální opozice? Mohli by s výmluvností sobě vlastní přesvědčit medvědy, aby se přestěhovali o pár kilometrů jižněji.
…V Hamburku panovala slavnostní nálada.
Ke kongresovému centru Hamburger Messe neustále přijížděly vládní limuzíny.
Hlavy zemí se vší vážností vystupovaly ze svých černých aut, usmívaly se a pokaždé na několik okamžiků ztuhly za oslepujících blesků novinářských fotoaparátů. 
K budově dorazil působivý konvoj saudské delegace. Za pozlaceným Rolls-Roycem se táhla řada zaprášených pick-upů s těžkými kulomety připevněnými na korbě a černými vlajkami. Šéfa delegace pustili, ale ostatní měli smůlu, neboť kulomety a granátomety porušovaly dress code konané akce. Šéf delegace se pokusil vyjádřit protest: Proč se prý v Rakce a v Mosulu takhle chodit smí a v Hamburku ne a že prý umírnění beduíni pouze chtějí vyjádřit svůj protest proti barbarskému bombardování Asadovým režimem. Ochranka však zůstala neoblomná.
Ochranka ani nevpustila do kongresového centra urostlou holčičku v pomačkaném červeném čepci a opět musela Petru Olexijovyčovi vysvětlit, že není na seznamu pozvaných hlav států a že jeho neustále převleky, ať už za alpského pastýřka nebo za brémského muzikanta nepomohou, neboť ho vyzrazují jemné, aristokratické rysy jeho obličeje.
Porošenko se urazil, označil německou ochranku za Moskaly, sebral svůj košík s koláčky a vydal se k hotelu, kde se ubytoval Donald Trump, aby si na něj počíhal a vyprosil od něj několik stovek dolarů, až se ten bude vracet ze summitu.
Pořadovým krokem dorazila další účastnice summitu — Evropská unie. Angela Merkelová zavelela: „Četa, zastavit — stát! Eins, Zwei! Do sálu po jednom! Pochodem v chod!" Nato se kancléřka postavila u dveří a obratně vylovila Junckerovi z kapsy saka láhev koňaku.
Kdy a jak na summit dorazil Putin, nikdo neví. Nicméně když všichni přišli, tak již skromně seděl v koutku na polní kovové židli, která byla vyrobena z mongolských šavlí, mečů Řádu německých rytířů, švédských mušket, francouzských pušek a německých kulometů.
„Vítám tě, vládce Severu a přírodních zdrojů, které mimochodem patří celému demokratickému lidstvu!" obrátil se na něj Trump.
„Dobrý den, panovníku Velké tiskárny a otče Výjimečného národa," zdvořile reagoval na pozdrav Putin.
„Odvolej zpět své draky z nebe syrského a Asada svého nám odevzdej k pozření!" začal diplomaticky Trump z daleka.
„Dostanete leda kulový," taktně odvětil Putin, zamyslel se a dodal: „Jsem si jist."
— Vidíš?— Trump se obrátil k Merkelové. — Vidíš, jak agresivně mluví, ale kupuješ od něj plyn a druhý Severní proud kladeš k sobě. Když zaměřil k tobě plynovod, nemyslela sis na posvátnou povinnost vůči Svobodnému světu, ani na hospodářství svých přátel, ale na svůj budoucí plynový hub a na továrničky v Stutgartu a Bavorsku s mercedeskami a BMW.
_- Ano! Ano! A na Němce jsem si myslela také! — rozzuřila se Merkelová. — Když nechám Rusko plavat, kdo nám bude dodávat plyn — ty, křikloune? Ten svůj z břidlic, za nekřesťanské peníze, aby lidé žádali banky o úvěr za každé koupání ve vaně. Toho jsem si dávno všimla! Od chvíle, co mám jackpot v podobě ruského plynovodu, začali jste mne nenávidět, jinak se chovat vůči mně! Všichni se začali jinak chovat! Jako bych kradla tento plyn Varšavě a nikoli poctivě kupovala od Ruska.
— Proč za nekřesťanské peníze," urazil se Trump. — Dvaapůlkrát dráž, jsme přece spojenci.
— A v okolí Varšavy je plyn?! — vyskočil ze židle Tusk. — Opravdu?!
— Obrazně řečeno, — uklidnil ho Trump. Nemáte nic, jste nuzáci. Brzy ale začneme dodávat vám naše velmi-velmi dobrá americká jablka a budete zdraví a šťastní. A ten plyn vám dodáme v zapalovačích, nemějte obavy.
— Děkuji… — vymáčkl ze sebe Tusk usedaje na židli ve snaze nerozplakat se z hořkého zklamání.
Tu se přihlásil ke slovu Putin.
— Chtěl bych říct jen tohle, pronesl v tichu, jež okamžitě zavládlo. — Chtěl bych říci, že se blíží zima a ta bude velmi studená. Kdy přijde jaro, nevím. Takže žijme v přátelství. Děkuji všem za pozornost a navrhuji projednat konkrétní světové problémy.
Pak se zvedl a odešel do malé jednací místnosti. Si Ťin-pching a Trump ho nespěšně následovali a těsně zavřeli za sebou dveře. — Kam šli?— podivil se Tusk. — Co ale my? Co bude s námi?
— Až pak nám řeknou, — odpověděl melancholicky zkušený Juncker usrkávaje ze své druhé polní láhve, které si četařka EU nevšimla.
V tuto chvíli kdesi v Arktidě utíkali rychle Gozman a Navalnyj před rozzuřenou bílou medvědicí.
— Řekni ji, aby nás nechala, nevydržím dál! — vzlykl Leonid. — Vždyť dokážeš ukecat stovky školáků!
— Co jí mám říct?— zachraptěl Alexej a přeskočil další trhlinu. — Že jsme zdejší moc? Myslíš, že tomu uvěří? Pane Bože, kdyby byl aspoň jeden policajt na obzoru!

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...