sobota 29. srpna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





Náhrada za duši


22. neděle v cyklu A


kostel v egyptské Alexandrii po teroristickém útoku při mši svaté


Boží povolání v sobě skrývá ohromnou sílu: jako neodolatelný a neodvolatelný závazek, který člověk, jehož duše touží po Bohu, rád přijímá i s následujícím násilím, které musí snášet uvnitř i navenek jako svatý Jeremiáš snášel vnější pronásledování od vlastního lidu, od židů. Autobiograficky o tom v dnešním prvním čtení svědčí:


    Svedl jsi mě, Hospodine, a dal jsem se svést; byl jsi silnější než já a přemohls mě! Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají: Kdykoli mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení; Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den. 
    Řekl jsem si: "Nebudu se již o něho starat, nebudu již ml
uvit jeho jménem." 
    Tu se Hospodinovo slovo
stalo v mém nitru hořícím ohněm, zavřeným v mých kostech; snažil jsem se ho snést, ale nebylo to možné.



Veliká touha lidské duše po Bohu zaznívá z úst Žalmisty: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože! 

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země. 

Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit. 

Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa. 

Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám. Má duše lne k tobě, tvá pravice mě podpírá. 


Ve druhém čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům Apoštol vyznává, že ti, kdo jsou povoláni být v Ježíši Kristu „bratry“, jsou voláni svým Přítelem a Pánem Ježíšem k oběti: jejich život se má stát obětní bohoslužbou, čerpající z bohoslužby Ježíšovy na kříži.


    Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: Přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé. 


V dnešním evangeliu podle sepsání svatého Matouše vysvětluje Ježíš svým učedníkům, „že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.“ V srdcích učedníků jakoby se všechno obracelo naruby! Jak je možné, aby „Kristus, Syn živého Boha“ mohl trpět až k smrti? Apoštol Petr se vzbouří, nepřijímá tuto cestu, chopí se slova a říká Mistrovi: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ Zřetelně tu vystupuje rozpor mezi Otcovým plánem lásky, který jde až k darování jednorozeného Syna na kříži pro spásu lidstva, a očekáváním, přáním a plány učedníků. Stejný rozpor se objevuje i dnes, když se v realizaci vlastního života orientujeme výlučně na úspěch ve společnosti, fyzický a ekonomický blahobyt a nemáme na mysli věci božské, ale lidské. Myslet podle světa znamená odsouvat Boha stranou, nepřijímat jeho plán lásky, či dokonce bránit mu v naplňování jeho vědoucí vůle. Proto Ježíš říká Petrovi obzvláště tvrdá slova: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě“. Pán nás učí, že „cesta učedníků je v následování Jeho, Ukřižovaného. Ve všech třech evangeliích přece vysvětluje toto následování ve znamení kříže... jako cestu „ztrácení sebe sama“, jež je člověku nezbytné, protože bez toho není s to sám sebe nalézt“.

Ježíšova tvrdá slova následují na duchovní cestě, již prožívá Kníže apoštolů Petr, po jeho vyznání božství Ježíšova u Césareje Filipovy, kdy odpověděl za všechny: „Ty jsi Kristus!“ - Mesiáš. Tato Petrova odpověď, která nepochází „z jeho těla a krve“, nýbrž mu byla dána Otcem, jenž je v nebesích, v sobě nese jako zárodek budoucího vyznání víry Církve. Avšak Petr ještě nepochopil hloubku obsahu Ježíšova mesiášského poslání. Dokazuje to krátce nato, když vychází najevo, že Mesiáš, kterého následuje ve svých snech, je velmi odlišný od toho z Božího plánu. Když Ježíš prohlašuje, že Mesiáš musí trpět, Petr se pohoršuje a protestuje, čímž vyvolává Ježíšovu velmi ostrou reakci. Petr chce, aby Mesiášem byl „božský člověk“, který splní očekávání lidu tím, že všem vnutí svou moc; Ježíš se prezentuje jako „lidský Bůh“, jenž očekávání zástupů obrací naruby a nastupuje cestu pokory a utrpení. Je to důležitá volba, kterou se i my musíme vždy znovu učit: buď dát přednost vlastním očekáváním a přijmout Ježíše v pravdě jeho poslání a odložit stranou příliš lidská očekávání. Petr ve své vznětlivosti neváhá vzít si Ježíše stranou a zasypat ho výtkami. Ježíšova odpověď boří všechna jeho falešná očekávání a vyzývá ho k obrácení a následování Ježíše: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské

Apoštol Petr se tak učí, co to znamená opravdu následovat Ježíše. Je to jeho druhé povolání, analogické s Abrahámovým: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě! Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho“.

Požadavky na ty, kdo následují Ježíše, jsou náročné - je-li to nutné, člověk se musí umět zříci celého světa, aby zachránil svou duši. Svatý Petr přijímá výzvu, i když s námahou, a jde dál ve stopách svého Mistra.

Tato Petrova obrácení e celá jeho osobnost jsou pro nás velkou útěchou a velkým poučením. I my toužíme po Bohu, i my chceme být velkorysí, ale i my očekáváme, že Bůh ve světě uplatní svou sílu a změní jej podle našich představ, podle našich potřeb. Bůh zvolil jinou cestu. Bůh zvolil cestu změny srdcí prostřednictvím utrpení a pokory. A my, stejně jako Petr, se musíme stále znovu obracet. Musíme následovat Ježíše, a ne jej předstihovat „ On nám ukazuje cestu. Tak nám Petr říká: Ty si myslíš, že je třeba změnit křesťanství a že znáš recept, jak to udělat, ale tím, kdo zná cestu, je Pán. Pán je tím, kdo říká mně, kdo říká tobě: následuj mě! A musíme mít odvahu a pokoru následovat Ježíše, protože On je cesta, pravda a život.

Stejně jako k učedníkům také k nám se Ježíš obrací s výzvou: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě!“ Křesťan následuje Pána, když s láskou přijímá svůj vlastní kříž, který se očím světa může jevit jako prohra a „ztráta života“, s vědomím, že jej nenese sám, ale s Ježíšem, ba že se podílí na jeho vlastním darování. Boží služebník Pavel VI. napsal: „Aby z lidského srdce vykořenil hřích pýchy a ukázal Otci naprostou a synovskou poslušnost, Kristus sám tajuplně přijímá … smrt na kříži. Svým dobrovolným přijetím smrti Ježíš bere na sebe kříž všech lidí a stává se pramenem spásy pro celé lidstvo. Svatý Cyril Jeruzalémský komentuje: „Vítězný kříž osvítil ty, kdo byli oslepeni nevěděním, osvobodil ty, kdo byli v zajetí hříchu, přinesl vykoupení celému lidstvu“.


    Ježíš začal svým učedníkům naznačovat, že bude muset jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, a třetího dne že bude vzkříšen. 
    Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat: „Bůh uchovej, Pane! To se ti nikdy nestane!“ 
    On se však obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z očí, satane! Pohoršuješ mě, neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské! „ 
    Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou
dá člověk náhradu za svou duši
    Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly, a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5889;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15076;

srov. Ježíš z Nazareta, Milano 2007, s. 333;

Z apoštolská exhortace papeže Pavla VI. Gaudete in Domino (9. května 1975), AAS 67, (1975), s. 300-301;

Sanctus Cyrillus Hier. Catechesis Illuminandorum XIII,1: de Christo crucifixo et sepulto: PG 33, 772 B)


O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Byl jsi silnější než já,

může nyní,

Ježíši, vítězi nad satanem,

říci svatý Jeremiáš spolu s papežem Petrem.

Ve chvíli, kdy Šimon, syn Jonášův, vyznával Tvé božství u Césareje Filipovy,

vše mohlo – lidsky – nasvědčovat, že již je silný.

Když jsi poté vyznal svůj kříž,

přišel k Tobě opět satan.

Proto říkáš jemu

a dnes mé duši:

Co prospěje, když získáš celý svět pro vyznání mého božství,

když jsi schopen zapřít mé utrpení a smrt,

obětní smrt za Tvé hříchy,

za hřích celého lidstva?

Pak i vyznání mé přítomnosti v této Nejsvětější svátosti

je pokračováním vyznání božství a lidské nevěry Šimona – Kéfy.“

Proto - odstup satane - a vyznej:

Jen Ty, Ježíši, jsi přinesl v této mešní oběti,

zpřítomnění kalvárské –

náhradu za mou duši!

Amen.



















sobota 22. srpna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Střídání stráží pro příchod Mesiáše




21. neděle v cyklu A

Podobně jako v proroctví svatého Izajáše je správce Šebna vystřídán Eljakímem, bude velekněz – a v něm všichni velekněží judaismu – vystřídán prvním papežem Petrem. Toto dvojproroctví současně ukazuje na nárok Boží, aby každý služebník byl „dobrým klíčníkem“.


    Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: "Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. 
    Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. 
    Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu, když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo."

Střídání na správcovském křesle, na místě, které odkazuje na trůn nejvyššího Pána se děje kvůli pýše a pokoře, jak zpívá svatý Žalmista. Dílo Božích rukou může působit jen prostřednictvím pokorných.


Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj! 

Chci tě chválit, Hospodine, celým svým srdcem, žes vyslyšel slova mých úst. Budu ti hrát před anděly, vrhnu se na tvář směrem k tvému svatému chrámu. 

Slavit budu tvé jméno pro tvou dobrotu a tvou věrnost. Když jsem volal, vyslyšels mě, v mé duši jsi rozhojnil sílu. 

Jistě, vznešený je Hospodin, a přece shlíží na pokorného, pyšného však zdaleka pozná. Hospodine, tvá dobrota trvá navěky, dílo svých rukou neopouštěj! 


Neproniknutelné rozhodnutí, že Bůh Otec vyvolil svého Syna Ježíše, aby On v síle Ducha vybral slabého učedníka, co do zapření jednoho z nejslabších, za svého viditelného zástupce na zemi, vede Apoštola, který i razantně projevil nesouhlas s papežem, k úžasu – nikoli revoltě. V listu do Říma, on, který i po Letnicích poznal slabosti svatého Petra, vyzpívává na tuto Boží prozíravost, moudrost a jejich nepochopitelnost svůj chvalozpěv:


    Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť 'kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?' Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.

Dnešní neděle dává příležitost vrátit se znovu k rozjímání nad Petrovým vyznáním, rozhodujícím momentem putování učedníků s Ježíšem. Synoptická evangelia jej zasazují do okolí Cesareje Filipovy. Svatý Jan nám zase zachoval jiné důležité Petrovo vyznání po zázraku rozmnožení chlebů a Ježíšově řeči v Kafarnaumské synagoze. Evangelista Matouš - v textu, jenž slyšíme o této neděli - zmiňuje přídomek Kefa, „Skála“, který Ježíš přisoudil Šimonovi. Ježíš prohlašuje, že chce „na této skále“ postavit svou Církev, a s tímto výhledem, uděluje Petrovi moc klíčů. Z těchto vyprávění zřetelně vyplývá, že Petrovo vyznání je neoddělitelné od pastoračního pověření, které mu bylo dáno ve vztahu ke Kristově stádci.

Podle všech Evangelistů dochází k Šimonovu vyznání v rozhodujícím momentě Ježíšova života, když se po kázání v Galileji rezolutně vydá do Jeruzaléma, aby svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním dovršil své spasitelské poslání. Učedníci jsou vtaženi do tohoto rozhodnutí: Ježíš je vybízí, aby učinili krok, kterým se odliší od davu, a stali se společenstvím věřících v Něho, jeho rodinou, počátkem Církve.

Existují totiž dva způsoby „vidění“ a „poznání“ Ježíše: jeden - ten davový - povrchnější, a druhý - ten učednický - pronikavější a autentický. Dvojí otázkou: „Za koho lidé pokládají Syna člověka - a za koho mne pokládáte vy?“, Ježíš vybízí učedníky, aby si uvědomili dvojí perspektivu. Lidé se domnívají, že Ježíš je nějaký prorok. Není to špatně, ale nestačí to; je to neadekvátní. Jde totiž o to zajet na hlubinu, uznat jedinečnost osoby Ježíše z Nazareta, jeho novost. I dnes je tomu tak: mnozí přistupují k Ježíšovi takříkajíc zvnějšku. Velcí odborníci uznávají jeho duchovní a mravní velikost a jeho vliv na dějiny lidstva a přirovnávají jej k Buddhovi, Konfuciovi, Sokratovi a jiným mudrcům a velkým osobnostem dějin. Nedojdou však k tomu, aby v něm rozpoznali jeho jedinečnost. V mysli se vynořuje to, co říká Ježíš Filipovi během Poslední Večeře: „Tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mně?“. Ježíš je také často pokládán za jednoho z velkých zakladatelů náboženství, od něhož si může každý něco převzít, aby si vytvořil vlastní přesvědčení. Stejně jako tehdy i dnes „lidé“ mají o Ježíši různá mínění. A jako tehdy i dnes dnešním učedníkům Ježíš opakuje svou otázku: „A za koho mne pokládáte vy?“ Chceme si přisvojit Petrovu odpověď. Podle Markova Evangelia Petr říká: „Ty jsi Mesiáš“; u svatého Lukáše: „Boží Mesiáš“; u evangelisty Matouše zní: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“ a nakonec u svatého Jana: „Ty jsi ten Svatý Boží“. Všechny odpovědi jsou správné a platné i pro nás.

Zastavme se zejména u textu evangelia podle sepsání svatého Matouše, který uvádí dnešní liturgie. Formulace, která se tu objevuje, podle některých odborníků předpokládá povelikonoční kontext, ba dokonce by prý měla odkazovat k osobnímu zjevení vzkříšeného Ježíše Petrovi; zjevení, podobnému tomu, jehož se dostalo Pavlovi na cestě do Damašku. Pověření, které dal Petrovi Pán, je však ve skutečnosti zakořeněno v osobním vztahu, který měl historický Ježíš s rybářem Šimonem, počínaje prvním setkáním s ním, když mu řekl: „Ty jsi Šimon...budeš se jmenovat Kefa (což znamená Petr - Skála)“. Zdůrazňuje to evangelista Jan, který je - spolu se svým bratrem Jakubem a dvěma bratry Šimonem a Ondřejem - také rybářem a jejich druhem. Ježíš, který po vzkříšení povolal Šavla, je tímtéž Ježíšem, který se - neustále ponořený do dějin - přiblížil po křtu v Jordánu ke čtyřem bratřím rybářům, bývalým učedníkům Jana Křtitele. On je šel hledat na břeh Galilejského jezera, a zavolal je, aby ho následovali a stali se „rybáři lidí“. Petrovi pak svěřil speciální úkol, když v něm uznal zvláštní dar víry, kterého se mu dostalo od nebeského Otce. To vše bylo zřetelně osvěcováno velikonoční zkušeností, ale zůstalo to trvale zakotveno v dějinných událostech, které předcházely Velikonocím. Paralelismus mezi Petrem a Pavlem je sugestivní, ale nemůže umenšit přínos dějinné cesty Šimona spolu s jeho Mistrem a Pánem, který mu hned na začátku udělil přívlastek „skála“, na níž zbudoval své nové společenství, Církev.

Po Petrově vyznání následuje v synoptických evangeliích vždycky oznámení nadcházejícího Ježíšova utrpení. Oznámení, na které Petr reaguje, protože dosud nerozumí. Přesto se však jedná o zásadní prvek, na kterém Ježíš důrazně trvá. Tituly, které mu Petr připisuje - „ty jsi Mesiáš, Kristus“, „Svatý Boží“, „Syn Boha živého“ - jsou totiž skutečně pochopitelné jen ve světle tajemství jeho smrti a vzkříšení. A platí to i naopak: událost Kříže zjevuje svůj plný smysl pouze, když „tento člověk“, který trpěl a zemřel na kříži, „byl opravdu Syn Boží“, použijeme-li slov, která pronesl setník před Ukřižovaným. Tyto texty jasně říkají, že integrita křesťanské víry je dána Petrovým vyznáním, osvíceným Ježíšovou naukou o „cestě“ ke slávě, jeho absolutně jedinečným způsobem bytí Mesiáše a Syna Božího. „Úzká“ cesta, pohoršující „způsob“ pro učedníky všech dob, kteří jsou nevyhnutelně nakloněni tomu, aby smýšleli lidsky a nikoli podle Boha. Dnes, stejně jako v časech Ježíšových, nestačí mít správné vyznání víry, ale je nezbytné stále znovu se od Pána učit tomu způsobu, ve kterém je Spasitelem i cestou, po níž jej máme následovat. Musíme totiž uznat, že i pro věřícího je Kříž vždycky těžko přijatelný. Instinkt od něho odvádí, a pokušitel přivádí k myšlence, že je moudřejší zaobírat se záchranou sebe samého nežli ztratit vlastní život pro věrnost lásce.

Co vlastně bylo obtížně přijatelné pro lidi, k nimž Ježíš hovořil, a je stejně těžko přijatelné i pro mnohé lidí dneška? Obtížné je přijmout Jeho nárok, že je nejenom jedním z proroků, ale Synem Božím, a že si nárokuje autoritu Boha. Když mu učedníci naslouchají, jak káže, a když jej vidí, jak uzdravuje nemocné, přináší evangelium maličkým a chudým, smiřuje hříšníky, postupně se jim dostává porozumění, že byl Mesiášem v nejvyšším smyslu slova, to znamená nejenom člověkem, kterého Bůh poslal, ale samotným Bohem, který se stal člověkem. Zjevně bylo toto všechno větší než oni sami, a překračovalo to jejich schopnost chápání. Mohli vyjadřovat svou víru tituly vzatými z hebrejské tradice: „Mesiáš“, „Syn Boží“, „Pán“, ale k opravdovému přijetí skutečnosti museli ony tituly určitým způsobem znovu objevit v jejich nejhlubší pravdě: sám Ježíš svým životem zjevil její plný, stále překvapující, ba dokonce paradoxní smysl ve vztahu k běžnému chápání. A víra učedníků se musela postupně přizpůsobovat. Představuje se nám jako putování, jehož zřídlem je zkušenost historického Ježíše, svůj základ nachází ve velikonočním tajemství, ale musí se potom znovu rozvíjet působením Ducha Svatého. Taková byla i víra Církve během dějin, taková je víra nás, křesťanů dneška. Je pevně založena na Petrově „skále“. Je poutí k plnosti oněch pravd, které rybář z Galileje vyznává s vroucím přesvědčením: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého“.


    Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: "Za koho lidé pokládají Syna člověka?" 
    Odpověděli: "Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků." 
    Řekl jim: "A za koho mě pokládáte vy?" 
    Šimon Petr odpověděl: "Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha." Ježíš mu na to řekl: "Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr - Skála - a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi." 
    Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8004

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Ve chvíli, kdy má o jednom z trojice největších judaistických svátků

vstoupit velekněz do svatyně

a vyslovit „nevyslovitelné“ jméno Boha:

vyznání, že On JE,

vyvádíš, Ježíši, nejvyšší liturgu bývalého vyvoleného Izraele,

svých Dvanáct včele s Šimonem, synem Jonášovým

k prameništi Jordánu,

ke kaskádám živé vody

- nikoli mrtvé cisternové kamenného chrámu.

Na tomto místě se ptáš na své jméno:

na víru prekatechumenů a zvláště na víru katechumenů.

Šimona ustanovuješ novým veleknězem:

svou prozíravostí jej vedeš k moudrosti –

k vyslovení – současně s veleknězem, který Tě odsoudí ke smrti kříže,

se zrádným Šebnou –

vyznání víry ve Tvé Božství:

Ty JSI“

a k vyznání spojení nebe a země,

Unionis Hypostaticae,

Mesiáš“ – s potvrzením nejsvětějšího jména:

Syn živého Boha“.

Vskutku živého,

protože nyní budou Tvoji kněží vstupovat jako noví Chlkijáhové

do svatyně Tvé Golgoty a hrobu vzkříšení,

do svatodušního večeřadla

každý den,

aby vyznávali:

Jen Tvá pokora, poslušnost Otci,

svrhla Šebnu, služebníka satana,

a dala klíče Království papeži s biskupy a kněžími

ve chvíli, kdy u kaskád milosti Tvého Ducha

ve Tvém Jménu vyznají:

Toto JE mé tělo – toto JE má krev!“

Amen.




sobota 15. srpna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Elity a plebs



20. neděle v cyklu A


Až nečekaně slyšíme ve čtení z knihy proroka Izajáše, že i cizinci - pohané budou v Božím domě modlitby přinášet oběti. Ve Skutcích apoštolů několikrát slyšíme o zbožných proselytech, kteří se stali křesťany obrácenými k Ježíši Kristu a vstupujícími do Jeho Církve podle tohoto slova Evangelisty Starého zákona, bořitele elitářského smýšlení: 


Toto praví Hospodin: 
    “Šetřte práva a jednejte podle spravedlnosti, neboť se již blíží má spása, 
již se ukáže má spravedlnost. Cizince, kteří lnou k Hospodinu, kteří mu slouží a milují jeho jméno, jsou jeho služebníky, všechny, kteří zachovávají sobotu bez znesvěcení a lpí na mé smlouvě, přivedu na svou svatou horu a dám jim radost ve svém domě modlitby. Jejich oběti a žertvy budou mi potěšením na oltáři; neboť můj dům bude domem modlitby pro všechny národy." 

V podobném duchu, který neshlíží z židovského „sparta“ na pohany, zpívá svatý Žalmista:

Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! 

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. 

Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš. 

Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země! 


V dnešním druhém čtení z listu svatého apoštola Pavla Římanům pokračuje jeho bolestné zúčtování s bývalou pozicí uznávaného elitáře – farizea uprostřed judaismu:

 
Bratři! 
    Vám, bývalým pohanům, říkám: Já jako apoštol pohanů vykonávám svou službu s velikou pečlivostí. Chtěl bych tím vzbudit žárlivost u svých soukmenovců a aspoň některé z nich zachránit. To, že byli vyloučení, přineslo světu smíření s Bohem. Co teprve bude znamenat, až budou znova přijati? To bude úplné vzkříšení z mrtvých! 
    Vždyť Boží dary a povolání jsou neodvolatelné. Vy jste se kdysi chovali k Bohu odmítavě, ale nyní se vám dostalo milosrdenství, protože židé odmítli přijmout víru. Stejně tak se oni chovají nyní odmítavě, protože vám se dostává milosrdenství, aby se ho potom dostalo také jim. Bůh totiž dopustil, že všichni upadli do neposlušnosti, aby všem prokázal milosrdenství. 


Evangelní úryvek,“ komentuje dnešní liturgická čtení Svatý otec Benedikt XVI., „této neděle z evangelia podle sepsání svatého Matouše začíná indikací kraje, do něhož se Ježíš vydává. Tyrský a sidónský region na severozápadě Galileje, pohanská země. Tady Ježíš potkává jednu kananejskou ženu, která se na něj obrátí s žádostí, aby uzdravil její dceru sužovanou démonem. V této prosbě již můžeme tušit počátek víry, která v dialogu s božským Mistrem roste a sílí. Žena se nebojí na Ježíše volat: „Smiluj se nade mnou“, což je obrat, který se vyskytuje v žalmech, nazývá Jej Pánem a Synem Davidovým a vyjadřuje tak pevnou naději, že bude vyslyšena. Jaký je Pánův postoj vůči tomuto volání ztrápené pohanské ženy? Ježíšovo mlčení může vzbuzovat podiv, pročež také vyvolá reakci učedníků, ale není výrazem nevnímavosti k bolesti oné ženy. Svatý Augustin správně komentuje: „Kristus vůči ní projevuje lhostejnost nikoli proto, aby k ní byl nemilosrdným, ale aby zanítil její touhu“ Zdánlivý odstup Ježíše, který říká: „Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského“, neodradí kananejskou ženu, která naléhá: „Pane, pomoz mi“. A nevzdává se ani, když slyší odpověď, která jakoby odnímala každou naději: „Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům“. Nechce nikomu nic vzít. Ve své prostotě a pokoře jí stačí málo, stačí jí kousky, stačí jí pohled, dobré slovo Syna Božího. A Ježíš obdivuje odpověď tak veliké víry a říká jí: „Ať se ti stane, jak si přeješ“.

Drazí přátelé, také my jsme povoláni růst ve víře, otevřít se a svobodně přijmout dar Boží, mít důvěru a také volat k Ježíši: „Daruj nám víru, pomoz nám nalézt cestu!“. Je to cesta, po níž Ježíš nechává kráčet svoje učedníky, kananejskou ženu a lidi každé doby i každého národa, každého z nás. Víra nás otevírá k poznání a přijetí reálné Ježíšovy identity, Jeho novosti a jedinečnosti, Jeho Slovo jako zdroje života, abychom žili svůj osobní vztah s Ním. Poznání víry roste spolu s touhou nalézt cestu a nakonec je darem Božím, který se nám zjevuje nikoli jako abstraktní věc bez tváře a jména. Je vírou, která odpovídá Osobě, jež s námi chce navázat vztah hluboké lásky a zapojit celý náš život. Naše srdce musí proto denně žít zkušenost obrácení, každý den musí zakusit přechod od člověka uzavřeného do sebe k člověku otevřenému vůči Božímu působení, k duchovnímu člověku, který dovolí, aby jej interpelovalo Pánovo Slovo, a otevře vlastní život Jeho Lásce.“

Toto – pro každou lidskou osobu posvátné dozrávání ke svobodě, již dává Bůh – je podrobováno zkoušce, jak svatý evangelista židokřesťanů celník Lévi – svatý Matouš předem uvedl v popisu události, již jsme četli minulou neděli o zkoušce víry „malověrných“ a „malověrného“ budoucího prvního papeže Petra.

Dnešní pokračování je v určitém smyslu rozvinutím, komentářem na základě prorockého činu a slova Ježíšova vůči Syroféničance: víra mezi nejbližšími může zeslábnout, může být zahanbena. Žid svatý Petr je nejprve – právem a didakticky – zahanben Božím Synem. Je Jím veden k víře na základě pokory, která má přiznávat svou malověrnost. Svatý Matouš, rovněž žid, je spolu s ostatními apoštoly a učedníky i lidem doprovázejícím Ježíše na území Týru a Sidónu, zahanben vírou ženy, pohanky, na základě Ježíšova slova. Tak zahanbení papeže in pectore Jesu – Petra – implicitně po pokořujících slovech o jeho malověrnosti, i malověrnosti budoucích sloupů Církve pokračuje ve chvíli uzdravení krutě posedlé dcery Syroféničanky. Její víra v moc exorcisty Ježíše přesahuje víru učedníků včele s Petrem. Zahanbuje je. Dokonce chtějí tuto svou hanbu odehnat od svých i Ježíšových očí!

Tyto dvě epizody ze života prvního papeže Petra, jeho tonutí ve vlnách před Ježíšem i třebas tichý souhlas se zaháněním věřící ženy prosící o exorcismus pro svou dceru, představují v učebnici Ducha svatého, kterou Ježíš otevírá před svými učedníky, mystický pohled do budoucnosti jednotlivých dějů Církve ve všech epochách a ukazují stálý konflikt mezi vírou a nevěrou uvnitř tohoto společenství Církve, v jejích „sloupech“, v papeži.

Vychovávají ty, kdo se účastníky či strůjci tohoto konfliktu kdykoli stanou, aby nalezli opět cestu víry pohanské syrofénické ženy a v žádných vnitrocírkevních konfliktech a zmatcích ve víře či nauce neztratili orientaci Božského Magisteria Církve.

Podrobněji o tomto stálém - a pro věřícího posilujícím - napětí v Církvi pojednává papež Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí o svatém Pavlu, Jeruzalémském koncilu a konfliktu v antiochejské církevní obci:

„…Respekt a úcta, kterou Pavel vždy choval k Dvanácti, není o nic menší, když upřímně hájí pravdu evangelia, jež není nic jiného, než Ježíš Kristus, Pán. Dnes se chceme pozdržet u dvou episod, které dokládají úctu a zároveň také svobodu, s níž se Apoštol obrací ke Kéfovi a k dalším apoštolům. Jde o tzv. Jeruzalémský „koncil“ a konflikt v Syrské Antiochii, jak je zaznamenal v Listu Galaťanům.

Každý koncil a synod Církve je „událostí Ducha“ a jeho průběh s sebou nese záležitosti celého Božího lidu. Na vlastní kůži to zakusili ti, jimž bylo dáno zúčastnit se II. Vatikánského koncilu. Když tedy svatý Lukáš informuje o prvním koncilu Církve probíhajícím v Jeruzalémě, uvádí list, který apoštolové při té příležitosti rozeslali křesťanským komunitám v diaspoře, slovy: „Toto je rozhodnutí Ducha svatého i naše“- Duch působící v celé Církvi vede apoštoly za ruku, když se vydávají na nové cesty, aby uskutečňovali jeho plány. On je hlavním původcem růstu Církve.

A přece Jeruzalémské shromáždění probíhalo v okamžiku nemalého vnitřního napětí v prvotní komunitě. Jednalo se o tom, jak vyřešit problém, zda se má požadovat obřízka po pohanech, kteří uvěřili v Ježíše Krista, Pána - nebo zda mají zůstat na Mojžíšově zákoně nezávislí, a tedy svobodní od dodržování norem nezbytných ke spravedlivému životu, jak je předepisuje zákon, ale především nezávislí na normách ohledně kultovní očisty, čistých a nečistých pokrmů a soboty. O shromáždění v Jeruzalémě podává zprávu v 2. kapitole Listu Galaťanům také svatý Pavel, čtrnáct let po setkání se Zmrtvýchvstalým u Damašku. Jsme v druhé polovině 40. let. Pavel odchází spolu s Barnabášem ze Syrské Antiochie, v doprovodu Tita, svého věrného spolupracovníka, který byl řeckého původu a jako takový nebyl nucen k obřízce před vstupem do Církve. Pavel při té příležitosti předkládá Dvanácti, označovanými jako osobnosti obzvláště vážené, své evangelium svobody od Zákona. Ve světle setkání se zmrtvýchvstalým Kristem pochopil, že pohané v okamžiku přilnutí k evangeliu Ježíše Krista nepotřebují již více obřízku, předpisy o pokrmech a o sobotě jako poznávací znamení spravedlnosti. Kristus je naší spravedlností a „pravé“ je všechno, co je s Ním v souladu. Ke spravedlnosti není třeba dalších znamení. V Listu Galaťanům v několika větách načrtl průběh shromáždění. S nadšením připomíná, že evangelium svobody od Zákona bylo schváleno Jakubem, Kéfou a Janem, „sloupy“, jejichž napřažená pravice uvedla jeho i Barnabáše do Církevního společenství v Kristu. Pokud tedy, jak jsme už viděli, pro Lukáše vyjadřuje Jeruzalémský koncil působení Ducha Svatého, pro Pavla představuje rozhodující uznání svobody ze strany všech, kdo se ho zúčastnili: svobody od závazků pocházejících z obřízky a ze Zákona, té svobody, pro niž nás „Kristus osvobodil, abychom zůstali svobodní a nenechali si již více nasazovat jho otroctví“. Ačkoli se pojetí Jeruzalémského sněmu u Pavla a u Lukáše různí, spojuje je osvobozující působení Ducha, neboť „kde je Duch Pánův, tam je svoboda,“ jak se říká v II. Listu Korinťanům.

Nicméně v Listech sv. Pavla velmi jasně vystupuje na povrch, že křesťanská svoboda nemá nic společného s libertinstvím nebo s libovůlí činit, co se komu zlíbí. Uskutečňuje se totiž v jedině souladu s Kristem, a tedy v autentické službě bratřím, zvláště nejpotřebnějším. Proto Pavel v závěru své zprávy o sněmu připomíná doporučení, s nímž se k němu obrátili apoštolové: „Jen žádali, abychom pamatovali na jejich chudé, a právě o to jsem vždy horlivě usiloval.“. Každý koncil se rodí z Církve a k Církvi se vrací. Tentokrát se k ní vrací s pozorností k chudým, kteří - jak lze soudit z řady Pavlových náznaků v jeho listech - jsou především v Jeruzalémské Církvi. Starost o chudé, zaznamenaná zejména v 2. Listu Korinťanům a v závěrečné části Listu Římanům, ukazuje Pavlovu věrnost rozhodnutím, která dozrála během tohoto shromáždění.

Možná nejsme již s to plně pochopit význam, který Pavel a jeho komunity přičítaly sbírce pro chudé v Jeruzalémě. Šlo o iniciativu v rámci tehdejších náboženských aktivit zcela novou. Nebyla povinná, nýbrž svobodná a spontánní. Účastnily se jí všechny Církve založené Pavlem na Západě. Sbírka byla vyjádřením dluhu těchto komunit vůči mateřské Církvi v Palestině, od níž obdrželi nevýslovný dar evangelia. Pavel připisuje tomuto společnému gestu tak velkou hodnotu, že ho jen zřídkakdy nazývá jednoduše „sbírka“; je pro něj spíše „službou“, „požehnáním“, „láskou“, „milostí“, ba dokonce „liturgií“. Překvapuje zejména tento poslední termín, protože peněžní sbírce přičítá rovněž kultovní hodnotu. Na jedné straně je liturgickým gestem nebo „službou“, přinášenou každou z komunit Bohu, na druhé straně je skutkem lásky, učiněným ve prospěch lidu. Láska k chudým a božská liturgie jdou ruku v ruce, láska k chudým je liturgií. Tyto dva horizonty jsou přítomny v každé liturgii sloužené a prožívané v Církvi, protože už z podstaty se jí příčí oddělovat kult a život, víru a činy, modlitbu a lásku k bratřím. Jeruzalémský koncil tedy vzniká proto, aby vyřešil otázku, jak zacházet s pohany, kteří došli k víře, rozhoduje se pro osvobození od obřízky a předpisů stanovených Zákonem, a ekklesiální a pastorační řešení nachází, když staví do centra víru v Ježíše Krista a lásku k chudým v Jeruzalémě a v celé Církvi.

Druhou epizodou je známý konflikt v Syrské Antiochii, dosvědčující Pavlovu vnitřní svobodu. Jak se zachovat ve společenství stolu, kde jsou vedle sebe věřící židovského a pohanského původu“ Objevuje se tu další epicentrum mojžíšského zákona: distinkce mezi čistými a nečistými jídly,hluboce oddělující Židy, kteří ji dodržovali, od pohanů. Kéfas, Petr, zpočátku sdílel stůl s jedněmi i s druhými, nicméně s příchodem některých křesťanům následujících Jakuba,“bratra Páně“, se Petr začal stolu pohanů vyhýbat, aby nepohoršoval ty, kdo i nadále dodržovali zákony o čistotě potravin. Jeho rozhodnutí sdílel také Barnabáš. Bylo to rozhodnutí, které hluboce rozdělilo obřezané křesťany od křesťanů pohanského původu. Jednání vážně ohrožující jednotu a svobodu Církve, vyvolalo u Pavla zanícenou reakci. Neváhal dokonce obvinit Petra a další z pokrytectví: „Jestliže ty, který jsi Žid, nedodržuješ mezi námi židovský zákon, jak to, že nutíš pohany, aby ho dodržovali“? Ve skutečnosti tu proti sobě stály na jedné straně Pavlovy obavy a na straně druhé obavy Petra a Barnabáše. Pro ně bylo oddělení pohanů opatřením, které je třeba zachovat, aby nebyli pohoršováni věřící pocházející z judaismu. Pro Pavla ale představovalo nebezpečí, že univerzální spása v Kristu, nabídnutá jak pohanům, tak Židům, bude špatně pochopena. Jestliže k ospravedlnění dochází pouze v síle víry v Krista, ve shodě s Ním, bez jakéhokoli skutku Zákona, jaký smysl má zachovávat ještě čistotu potravin při společném stole“ Petrova a Pavlova perspektiva byla s velkou pravděpodobností zcela odlišná: prvnímu šlo o to neztratit Židy, kteří uvěřili evangeliu, druhému o to, aby výkupná hodnota Kristovy smrti za všechny věřící nebyla umenšována.

Je to zvláštní, ale o několik let později, když Pavel píše křesťanům do Říma (kolem poloviny 50. let), ocitne se v analogické situaci a požádá silné, aby nejedli nečisté jídlo, aby neztratili nebo nepohoršili slabé: „Je tedy dobré nejíst maso a nepít víno a nedělat nic, co je tvému bratru kamenem úrazu.“ Konflikt v Antiochii dal tedy lekci jak Petrovi tak i Pavlovi. Jedině upřímný dialog, otevřený pravdě evangelia, může orientovat cestu Církve: „Vždyť království Boží není v tom, co jíte a pijete, nýbrž ve spravedlnosti, pokoji a radosti z Ducha svatého.“  Je to lekce, z níž se máme poučit také my. V různosti charismat svěřených Petrovi a Pavlovi, nechme se všichni vést Duchem a snažme se žít ve svobodě, jejímž orientačním bodem je víra v Krista; ve svobodě, která se uskutečňuje ve službě bratřím. Základem je být stále více podobni Kristu. Právě tak se stáváme skutečně svobodnými, tak se v nás naplňuje nejhlubší smysl zákona: láska k Bohu a k bližnímu. Prosme Pána, aby nás učil svému smýšlení, abychom se od Něj učili pravé svobodě a evangelijní lásce, která zahrnuje každou lidskou bytost.


    Ježíš odešel z Genezareta a odebral se do tyrského a sidónského kraje. A tu z toho kraje vyšla jedna kananejská žena a křičela: "Smiluj se nade mnou, Pane, synu Davidův! Moje dcera je krutě posedlá." Ale on jí neodpověděl ani slovo. 
    Jeho učedníci k němu přistoupili a prosili ho: "Pošli ji pryč, vždyť za námi křičí." 
    Odpověděl: "Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." 
    Ona mezitím přišla, klaněla se mu a prosila: "Pane, pomoz mi!" 
    On jí však odpověděl: "Není správné vzít chléb dětem a hodit ho psíkům. 
    Ona řekla: "Ovšem, Pane, jenže i psíci se živí kousky, které padají se stolu jejich pánů." 
    Nato jí řekl Ježíš: "Ženo, jak veliká je tvá víra! Staň se ti, jak si přeješ." A od té chvíle byla její dcera zdravá.
 



http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15015

S. Aurelius Augustinus, Sermo 77,1

O. Vladimír  Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Vyvolil sis své apoštoly a učedníky,

vyvolil sis svůj nový Izrael – apoštolskou katolickou Církev,

Ježíši, vyvolený Otcem zachránit v síle Ducha svatého svět.

A tato cesta Otcova vyvolení, je cestou Ducha Božího,

který Tě vyvedl na poušť po Tvém křtu,

jako trosečníka Tě vysadil na tento pustý ostrov uprostřed židovské společnosti,

aby se samota s Bohem v tajemství Nejsvětější Trojice

stala Tvým nejsilnějším společenstvím božské víry,

lásky, která se způsobem překračujícím lidská měřítka obětuje

a naděje, která je plna nesmrtelnosti.

V této síle kráčíš po hladině a usvědčuješ svého vyvoleného z malověrnosti.

V této síle přicházíš do pohanského kraje spolustavitele jeruzalémského chrámu syrofénického krále Hirama,

abys vyvolil ke vstupu do Chrámu tu,

která nepatřila mezi vyvolené židovské elity ani mezi Tvé následovníky -

syrofénickou ženu:

tím dokazuješ, že cesta Tvých vyvolených,

Tvých elit,

je kariérní cesta dolů:

Tvoje cesta ke kříži,

jenž je ovšem zpřítomněn nyní v tajemství vzkříšení:

ve Svatém svatých: v přijetí Tebe,

kterého Otec v síle Ducha vyvolil, aby vystoupil po jeho pravici:

a připravil místo pro elitu světců v nebi.

Amen.




pátek 7. srpna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Zmučené tělo přítele Ježíše



19. neděle v cyklu A

Podobenství o Božím království, kterými Ježíš ukazoval během několika nedělí před svátkem svého Proměnění zástupům a zvláště učedníkům cestu z království satanova, „jenž byl svržen na tuto zem“, zpět ke znovuzrození z vody a z Ducha svatého, nám náš Spasitel jako dobrý Paidagogos ukazuje i dnes na pozadí tajemství proměny. Na vysoké hoře ukázal své tělo proměněné během modlitby s Mojžíšem a Eliášem Petrovi a synům Zebedeovým, Synům hromu. A to na pozadí budoucího představení svého těla s ranami utrpení a smrti během čtyřiceti dnů po svém zmrtvýchvstání. Dnes - opět ve světle táborské proměny - ukazuje, zjevuje své přátelství malověrným: podává ruku k přátelství těm, kdo vidí zatím ještě více v utrpení a ve strachu ze smrti satana než Boží cestu k osvobození z jeho moci, cestu do Království.

Ve čtení z První knihy královské podává Bůh jako první proroku Eliášovi, obrazně řečeno, ruku k uzavření přátelství. K poznání sebe v tajemném setkání, z něhož vychází – opět na pozadí velkého utrpení věrného proroka – posílení v této věrnosti Eliáše vůči Bohu Otci, vůči Božímu Slovu, které má předávat a vůči darům Ducha, které má pro přátelství s Bohem rozvíjet.


    Když přišel Eliáš k Boží hoře Chorébu, přenocoval tam v jeskyni. A tu se k němu ozvalo Boží slovo. 
    Řeklo mu: "Vyjdi ven a postav se na hoře před Hospodinem! " 
    Hospodin přecházel: prudký a silný vichr, který trhá hory a láme skály, vál před Hospodinem, ale Hospodin ve vichru nebyl. Potom nastalo zemětřesení, ale Hospodin v zemětřesení nebyl. Po zemětřesení šlehal oheň, ale Hospodin v ohni nebyl. Po ohni následoval šum jemného vánku. Když to Eliáš slyšel, zahalil si tvář pláštěm, vyšel ven a zastavil se u vchodu do jeskyně.


Žalmista touží slyšet řeč, implicitně Logos, Boží. Vyznává, že ze slyšení Boha vzchází Jeho ovoce v srdci lidstva i člověka: milosrdenství, pokoj a spása. Bůh je ten, kdo dává spásu: Ježíš je Spasitel.

Pane, ukaž nám své milosrdenství! 

Kéž mohu slyšet, co mluví Hospodin, Bůh: jistě mluví o pokoj i pro svůj lid a pro své svaté. Jistě je blízko jeho spása těm, kteří se ho bojí, aby sídlila jeho velebnost v naší zemi. 

Milosrdenství a věrnost se potkají, políbí se spravedlnost a pokoj. Věrnost vypučí ze země, spravedlnost shlédne z nebe. 

Hospodin též popřeje dobro a naše země vydá plody Spravedlnost bude ho předcházet a spása mu půjde v patách. 


Svatý apoštol Pavel píše Římanům o svých soukmenovcích, židech, kteří byli rovněž v Římě pronásledovateli místní církve, matky ostatních církevních obcí, přijímajících židy i pohany. Píše s velkou bolestí. On, který byl nepřítelem Církve Ježíšovy, a tím Ježíše samého, se trápí nad jejich nepřátelstvím vůči křesťanům a ukazuje přátelství konvertity vůči našemu Pánu Ježíšovi i vůči nim, jeho nepřátelům.



Bratři! 
    Mluvím pravdu - vždyť jsem Kristův - nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. 
    Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci izraelského národa a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus - Bůh, který je nade všecko: bud veleben navěky! Amen. 


Jako Bůh Otec mocí Ducha přitáhl k sobě proroka Eliáše, tak ve svém, Slovu, jak čteme v evangeliu podle podání svatého Matouše, přitahuje své proroky, kněze, biskupy: podává jim ruku, aby mohli ve spolupráci s Jeho milostí vykonat svěřené poslání.

Svatý otec Benedikt XVI. komentuje dnešní úryvek svatého evangelia popisujícího Božího Syna Ježíše, jak podává ruku malověrnému Knížeti apoštolů, v jedné ze svých promluv ke kněžím:

On - Ježíš - nás ale ve své velké dobrotě bral za ruku, přitáhl nás k sobě a řekl: „Neboj se! Jsem s tebou. Já tě neopouštím, ty neopouštěj mě!“ Každému z nás se snad vícekrát stalo totéž, co Petrovi, když, kráčeje po vodě vstříc Pánu, náhle postřehl, že ho voda nenese a že se začíná topit. A jako Petr jsme volali: „Pane, zachraň mě!“. Majíce před očima běsnění živlů, jak jsme vůbec mohli projít burácejícími a zpěněnými vodami uplynulého století a tisíciletí? Pohlédli jsme však k Němu...a On nás uchopil za ruku a dal nám nový „rozměr“, totiž lehkost pocházející z víry, která nás táhne nahoru. A poté nám podal ruku, která nás podpírá a drží. On nás podpírá. Stále znovu obracejme k Němu svůj zrak a vztahujme k Němu své ruce. Dovolme, aby nás jeho ruka uchopila „ a pak už se nebudeme potápět, nýbrž budeme sloužit životu, který je silnější než smrt, a lásce, která je silnější než nenávist. Víra v Ježíše, Syna živého Boha, je prostředkem, díky němuž se stále znovu chytáme Ježíšovy ruky a skrze nějž nás On bere za ruce a vede nás. Jednou z mých oblíbených modliteb je prosba, kterou nám liturgie vkládá do úst před svatým přijímáním: „... nedovol, abych byl kdykoliv oddělen od tebe.“ Prosme, abychom se nikdy nevzdálili společenství s jeho Tělem, S Kristem samotným, abychom se nikdy nevzdálili eucharistickému tajemství. Prosme, aby On nikdy naši ruku nepustil...

Pán na nás položil svou ruku. Význam tohoto gesta vyjádřil slovy: „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“. Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli, v těchto slovech bychom mohli dokonce vidět ustanovení kněžství. Pán nás činí svými přáteli, svěřuje nám všechno, svěřuje nám sebe sama, takže můžeme mluvit s jeho „Já“ „ in persona Christi capitis. Jaká důvěra! On se opravdu vydal do našich rukou. Základní znamení kněžského svěcení jsou v podstatě projevem těchto slov: vkládání rukou, předání knihy svého slova, které nám On svěřuje; předání kalichu, ve kterém nám předává své nejhlubší a nejosobnější tajemství. Součástí toho je také moc rozhřešovat. Činí nás účastnými také na svém vědomí o bídě hříchu a všech temnotách světa a dává nám do rukou klíč, který otevírá dveře vedoucí k Otcovu domu. Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Zde je hluboký význam toho, co znamená být knězem, totiž stát se přítelem Ježíše Krista. Za toto přátelství se musíme každý den znovu zasazovat.

Přátelství znamená pospolitost v myšlení a vůli. V tomto společenství mysli s Ježíšem se musíme cvičit, říká svatý Pavel v Listu Filipanům. A toto společenství mysli není výhradně intelektuální záležitostí, je pospolitostí citů a vůle, a tedy také jednání. To znamená, že musíme poznávat Ježíše stále osobněji, tak, že mu budeme naslouchat, žít s Ním a zdržovat se v Jeho přítomnosti. Poslouchat ho v lectio divina, tedy čtením Písma Svatého - nikoliv akademickým, nýbrž duchovním způsobem. Tak se naučíme setkávat s Ježíšem, jenž k nám mluví. Musíme zvažovat a přemýšlet o jeho slovech a jeho jednání před Ním a s Ním. Čtení Písma Svatého je modlitbou, musí být modlitbou - musí vyvstávat z modlitby a k modlitbě vést. Evangelisté nám říkají, že Pán se často po celé noci uchyloval na „horu“, aby se sám modlil. Takovou „horu“ potřebujeme také my, je to vnitřní návrší, na které musíme vystupovat, hora modlitby. Jedině tak se toto přátelství může rozvíjet. Jedině tak můžeme vykonávat svou kněžskou službu, jedině tak můžeme nést Krista a jeho evangelium lidem. Aktivismus může být dokonce heroický, ale vnější jednání nakonec zůstává bez plodů a ztrácí účinnost, pokud nemá základ v hlubokém vnitřním spojení s Kristem. Čas, který tomu věnujeme, je tedy skutečně časem pastorační aktivity, autentické pastorační aktivity. Kněz musí být především mužem modlitby. Svět ve svém fanatickém aktivismu často ztrácí orientaci. Jeho jednání a schopnosti se stávají ničivými, pokud chybějí síly k modlitbě, z níž prýští voda života, jež je s to oživit vyprahlou zemi.

Už vás nenazývám služebníky, ale přáteli. Jádrem kněžství je být přáteli Ježíše Krista. Jedině tak můžeme mluvit skutečně in persona Christi, i když naše vnitřní vzdálenost od Krista nemůže zpochybnit platnost Svátosti. Být Ježíšovým přítelem, být knězem znamená být mužem modlitby. Tak Jej poznáváme a vycházíme z neznalosti vlastní pouhým služebníkům. Tak se učíme žít, trpět a jednat s Ním a pro Něho. Přátelství s Ježíšem vždy znamená také přátelství s jeho věrnými. Ježíšovými přáteli můžeme být jedině ve společenství s celým Kristem, s hlavou a tělem, v úrodném vinném keři Církve, oživované svým Pánem. Jedině v ní je Písmo Svaté, díky Bohu, živým a aktuálním Slovem. Bez živoucího subjektu Církve, která přetrvává věky, se Bible rozbíjí na nesourodé spisy a stává se knihou minulosti. V současnosti je výmluvná jedině tam, kde je „Přítomnost“, tam, kde Kristus stále zůstává současný, v těle své Církve.

Být knězem znamená stávat se přítelem Ježíše Krista, stále více, celou naší existencí. Svět potřebuje Boha „ ne jakéhokoliv boha, ale Boha Ježíše Krista, Boha, který se stal tělem a krví, který nás miloval až k smrti za nás, který vstal z mrtvých a vytvořil sám v sobě prostor pro člověka. Tento Bůh má žít v nás a my v Něm. To je naše kněžské povolání, jedině tak může naše působení, jakožto kněží, přinášet plody. Tuto homilii bych chtěl zakončit slovy Andrey Santory, kněze římské diecéze, jenž byl zavražděn v Trebzonu, když se modlil, kardinál Ce je tlumočil během našich Duchovních cvičení. A ta slova zní: „Jsem tady, abych žil mezi těmito lidmi a aby totéž mohl udělat Ježíš, půjčuji mu své tělo... Ke spáse můžeme dojít jedině, když nabídneme své tělo. Zlo ve světě můžeme unést a bolest sdílet, když je vstřebáme do vlastního těla až do dna, jako to udělal Ježíš.“ Ježíš přijal naše tělo. Dejme mu své, aby tak On mohl přicházet do světa a proměňovat ho!“

P. Andrea Santory dal své tělo v oběť při kněžské službě v misijním území, jímž je oblast dnešního Turecka, staroslavná oblast kolébky svatojanských a svatopavelských církevních obcí. Stal se dalším v řadě mučedníků tohoto krví křesťanů posvěceného a k misii připraveného kraje, v němž bylo množství kostelů zbořeno a znesvěceno.

Podobný osud čeká, pokud si nevyprosíme zázrak vlastního obrácení, Evropu, zatím její vznikající chalifáty ve Francii, Anglii, zemích Beneluxu, Německu a Itálii.

Potřebujeme nyní svaté kněze, biskupy, abychom jako Boží lid přivedli nájezdníky k našemu Pánu, k odvrácení od naší genocidy - ke vstupu do Království, v němž společně nalezneme bohatství, o němž se dosud „ekonomickým migrantům“ nesnilo: znovuzrození z vody a z Ducha svatého – spásu jejich i našich duší. Nyní nabývají slova svatého Apoštola v dnešním druhém čtení o židech, chtějících páchat genocidu na křesťanech, nové dimenze!

Jako varování i výzvu přijměme výroční připomínku smrti katolického kněze P. Jacquese Hamela ve Francii. On sám dal muslimům finanční obnos na stavbu mešity. Podpořil islamizaci Francie. Dnes – rok po jeho zavraždění ve vlastním kostele - jeho vlastní národ, vycházející vstříc vlastní genocidě, nechává kostel, místo jeho mučednické smrti, strhnout posvátné memento, jinak poutní místo mělo – možná naposled - varovat laxní křesťany a nevěřící, zahladit hmotný základní kámen katolické víry, jímž je vtělení našeho Spasitele: vtělení v dějinách spásy v Nazaretě, vtělení při transubstancicaci, vtělení při kněžském svěcení Otce Andrey i Otce Jacquese, kněží, jejichž duše a těla již nepatřila jim, ale tímto zasvěcením našemu Pánu, ukřižovanému a zmrtvýchvstalému. Vtělení, jímž se tato výkupná smrt zpřítomnila ve smrti kněze – mučedníka z Trabzonu a měla se viditelně zpřítomnit v oběti pro Církev a v její viditelné formě kněze v jeho kostele sv. Martina v Sablé-sur-Sarthe.



Ve výročí vraždy P. Jacquese Hamela, kterému islámské komando 26. července 2016 podřezalo hrdlo, byl jeho kostel svatého Martina v Sablé-sur-Sarthe zrušen a začala jeho demolice.

 Jak stojí v listu Il Foglio, uvedl francouzský senát již v roce 2013 ve své zprávě, že dojde ke zrušení 2800 kostelů. Mnoho z těchto kostelů je ve vlastnictví obcí, které odmítají drahou údržbu a renovace. „Méně kněží, méně věřících, menší potřeba“, to je mantra komunálních politiků. Islamizace je nezadržitelná.

 
    Když Ježíš nasytil zástupy, hned potom přiměl učedníky, aby vstoupili na loď a jeli před ním na druhý břeh, než on rozpustí zástupy. Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám. 
    Zatím byla loď už daleko od břehu a vlny jí zmítaly, protože vanul vítr proti nim. K ránu šel Ježíš k nim a kráčel po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, zděsili se, neboť mysleli, že je to přízrak, a strachem začali křičet. 
    Ježíš však na ně hned promluvil: "Vzmužte se! To jsem já, nebojte se!" 
    Petr mu odpověděl: "Pane, když jsi to ty, rozkaž, ať přijdu k tobě po vodě." 
    A on řekl: "Pojď!" 
    Petr vystoupil z lodi, kráčel po vodě a šel k Ježíšovi. Zpozoroval však vítr a dostal strach. Začal tonout a vykřikl: "Pane, zachraň mě!" 
    Ježíš hned vztáhl ruku, zachytil ho a řekl mu: "Malověrný, proč jsi pochyboval?" Pak vstoupili na loď a vítr přestal. Ti, kdo byli na lodi, se mu klaněli a říkali: "Jsi opravdu Boží Syn." 


http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=5694

https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=likvidace-kostelu-a-postupujici-islamizace-ve-francii

O. Vladimír Mikulica









MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Pro nás, malověrné,

přicházíš, Ježíši, Hlavo a Příteli svého mystického těla – Církve,

Příteli těch, které už nenazýváš při Poslední večeři,

i při každé mši svaté ve chvíli svatého přijímání

Tvého těla a krve,

svými služebníky, ale přáteli.

Přicházíš po vlnách živlů,

dobra i zla, které působí,

Přicházíš do našeho srdce,

rozbouřeného vášněmi,

které sváděly k neřestem a hříchům,

přicházíš ke mně,

malověrnému a hříšnému,

abys vzal svého přítele za ruku

a obnovil onu lehkost duše

při svatém přijímání.

Kněz, který podává Tvé tělo,

tak činí na Tvou památku,

věren Tobě, Příteli,

dává Ti jako Pánu svého života své tělo, síly, hlas, myšlenky, srdce:

je Tvým služebníkem;

vystavený silnému větru a bouři svého života v tomto světě,

může ovšem vždy zakolísat,

ale i zvolat o pomoc k Tobě,

jak celým svým životem

i mučednickou smrtí

volal k Tobě Tvůj přítel,

jehož duši i tělo sis vzal k sobě

na mučeništi v Trebzonu.

Amen.






KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Peníz daně: vítězství teokracie nad demokracií 29. neděle v cyklu A Čtení z knihy proroka Izajáše nám praví, uvedl před několika lety d...