Láska k Ježíšovi a vražedná lhostejnost

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

DOMINICA IN PALMIS – Květná neděle

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Radost z královského a mesiášského uvítání Ježíše v branách Jeruzaléma, když přijíždí od Betanie a Betfage na oslátku, střídá v liturgii této neděle „palmových ratolestí to, co samy naznačují: mučednictví, či přesněji řečeno, obětní smrt Ježíšova, její předzvěst v druhé části mše svaté katechumenů, při níž se zpívají nebo čtou Pašije.

V římské liturgii se slavil slavný vjezd již okolo devátého století. Převzali jej z liturgie jeruzalémské katolické církevní obce, kde již od dob, kdy již Církev mohla svobodně slavit svatá tajemství, se od čtvrtého století konal zvyk, že jeruzalémský arcibiskup, patriarcha na místě, kde Ježíš nasedl na oslátko, učinil stejně a vjížděl na něm do bran města.

Mezi chvalozpěvem na Ježíše, na jeho skryté božství, které se projevuje v pokoře přijetí utrpení a obětní smrti a evangeliem – pašijemi podle sepsání svatého Matouše, zpíváme o této neděli Tractus, kterým je žalm o utrpení Mesiáše – Ježíše: jeho slova plná opuštěnosti, v níž nás On, jako člověk navštěvuje, jako Boží Syn posiluje: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

6. neděle postní - Květná neděle

V prvním čtení z knihy proroka Izajáše slyšíme proroctví o události, která se odehrála o několik století později. Sám svatý Izajáš o ní prorokoval svým slovem i svou krutou mučednickou smrtí předobrazující hroznou smrt Ježíšovu na kříži.

A to, že ve své prorocké řeči postavil sebe jako „alter Christus“ – na místo Ježíšovo, svědčí o jeho lásce k Mesiáši o němž prorokoval, po němž toužil a pro nějž se obětoval, a tak mu připravil cestu.

    Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.
   Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
   Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
   Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.


Svatý David prožil opuštěnost od vlastních, od svého krále- Saula, od svých nejbližších a prožíval také osamocení od Boha. Zjevení tajemství Nejsvětější Trojice je ovšem novou dimenzí této opuštěnosti: Ježíš tuto modlitbu pronáší v Duchu svatém: Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? 

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!"

Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti.

Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc!

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva."

Svatý týden je pro nás křesťany nejdůležitějším týdnem roku, jak říká Svatý otec Benedikt XVI., a nabízí nám příležitost ponořit se do ústředních událostí Vykoupení, opětovně prožít velikonoční Tajemství, velké Tajemství víry. Od zítřka počínaje mší na památku Večeře Páně nám slavnostní obřady pomohou živě rozjímat o utrpení, smrti a vzkříšení Páně během posvátného Velikonočního Tridua, osy celého liturgického roku.

Božská milost kéž nám otevře srdce pro pochopení nezměrného daru, jímž je spása, které se nám dostalo Kristovou obětí. Tento obrovský dar nám podivuhodně podává hymnus z listu Filipanům, který jsme během postní doby několikrát rozjímali. Apoštol probírá podstatně a zároveň účinně celé tajemství dějin spásy, připomíná pýchu Adama, který ačkoli není Bohem, chtěl být jako Bůh. A proti této pýše prvotního člověka, kterého všichni ve svém vlastním bytí trochu pociťujeme, klade pokoru pravého Syna Božího, který se stal člověkem, neváhal na sebe vzít všechny slabosti lidského bytí kromě hříchu a sestoupil až do hlubin smrti. Po tomto sestupu do nejzazší hloubky utrpení a smrti, pak následuje jeho povýšení, pravá sláva, sláva lásky, která šla až do krajnosti. A proto je správné - jak říká svatý Pavel - aby „při Ježíšově jménu pokleklo každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk vyznal ke slávě Boha Otce: Ježíš Kristus je Pán!“.

Svatý Pavel těmito slovy naráží na Izajášovo proroctví, kde Bůh říká: Já jsem Pán, každé koleno na zemi i nebi přede mnou poklekne. A toto - jak říká svatý Pavel - platí pro Ježíše Krista. On ve své pokoře, v opravdové velikosti svojí lásky skutečně je Pánem světa a před ním skutečně musí pokleknout každé koleno.

Jak podivuhodné a zároveň překvapivé je toto tajemství! Nikdy nebudeme moci rozjímat o této skutečnosti dostatečně. Ježíš, třebaže Bůh, nechtěl své božské výsady vlastnit výlučně, nechtěl použít svou existenci Boha, svou slavnou důstojnost a svou moc jako nástroj triumfu a znamení odstupu od nás. Naopak, přijetím ubohé a slabé lidské podmíněnosti, „vyprázdnil sebe sama“ Apoštol tady používá velmi hutné řecké slovo kénosis, aby tento Ježíšův sestup zdůraznil. Božská forma (morphé) se v Kristu ukrývá za lidskou formou, totiž za naší realitou, poznačenou utrpením, ubohostí, našimi lidskými omezeními a smrtí. Radikální a pravé sdílení naší přirozenosti, sdílení všeho s výjimkou hříchu, jej přivedlo na hranici, jež je znamením naší konečnosti, až k smrti.

To všechno ale nebylo plodem temného mechanismu slepé osudovosti: byla to spíše svobodná volba velkodušného přijetí Otcova spásonosného plánu. A smrtí, které vyšel vstříc - dodává svatý Pavel - byla smrt na kříži, tedy ta nejvíce ponižující a degradující, jež by bylo možno si představit. Toto všechno učinil Pán světa z lásky k nám, z lásky chtěl „vyprázdnit sebe sama“ a stát se naším bratrem; z lásky sdílel naši situaci, která je vlastní každému muži a každé ženě. V souvislosti s tím píše jeden velký svědek východní tradice, Theodor z Cyru: „Jsouce Bohem z přirozenosti a rovný Bohu, nepovažoval to za něco velkého, jak to dělají ti, kterým se dostalo cti, převyšující jejich zásluhy, ale ukrytím svých zásluh, zvolil nejhlubší pokoru a přijal formu lidského bytí“.

Dnes čteme v obou ritech římské liturgie toto čtení z listu svatého Apoštola Filipanům:

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. 

   Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. 

Drama – qíná – svatého Matouše popisuje tajemství nejhlubší lásky Boha Otce: oběť Jeho Syna v síle Ducha svatého:

Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se lstí zmocnili Ježíše a jak by ho připravili o život; říkali totiž: „Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu." 

Už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. 

Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: "Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a dát je chudým." A zlobili se na ni. 

   Ježíš však řekl: Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Dobrý skutek na mně vykonala. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala." 

Slíbili Jidáši Iškariotskému, že mu dají peníze. 

Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyšeli, zaradovali se, a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil. 

Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka? 

První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" 

   Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a tam vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. 

Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí. 

Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl; „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí." 

   Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já?" 

   Odpověděl jim: „Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil." 

To je mé tělo. To je má krev, (krev) smlouvy. 

Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: ,Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, krev smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království." 

Dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš. 

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: „Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje." 

   Petr mu na to řekl: "I kdyby se všichni pohoršili, já ne!" Ježíš mu od-pověděl: "Amen, pravím ti, že ty dnes této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." 

   Ale on ještě rozhodněji tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Stejně tak mluvili všichni. 

Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. 

Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: ,“Poseďte tady, až se pomodlím.` A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: '"Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!" 

   Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. Řekl: "Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty chceš.`

   Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé." 

   A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. 

   Přišel potřetí a řekl jim: “Jen spěte a odpočívejte dál! - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce." 

Chopte se ho a obezřetně ho odveďte. 

Když ještě mluvil, tu se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: ,Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!" 

   A když Jidáš přišel, hned přistoupil k Ježíšovi a řekl; ,Mistře! ", a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. 

   Ježíš jim řekl: „Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Ale musely se splnit výroky Písma." Tu ho všichni opustili a utekli. 

   Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal to plátno v rukou a utekl nahý. 

Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného? 

Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. 

   Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: „My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný!" Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. 

   Tu povstal velekněz, postavil se doprostřed a zeptal se Ježíše: „Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: „Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?" 

   Ježíš odpověděl: „Já jsem. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích. 

   Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: „Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. 

   Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu: „Ukaž, že jsi prorok!" Také služebníci se do něho pustili a bili ho. 

Neznám toho člověka, o kterém mluvíte. 

Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: "Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem! Ale on to zapřel: „Nevím ani nerozumím, co povídáš.` Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. 

   Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat lidem, kteří tam stáli: "To je jeden z nich.", Ale on opět zapíral. 

   Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: "Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galileje!" 

   On se však začal zaklínat a zapřísahat: ,Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!" A hned zakokrhal kohout po druhé. Tu si Petr vzpomněl, jak mu Ježíš řekl: ,Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A propukl v pláč. 

Chcete, abych vám propustil židovského krále? 

Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. 

   Pilát se ho otázal: ,Ty jsi židovský král?'

   On mu odpověděl: ,Ano, já jsem!" Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. 

   Pilát se ho znovu zeptal: ;,Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!” Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. 

   O svátcích jim vladař propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal. Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: Chcete, abych vám propustil židovského krále?" Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. 

   Pilát se jich znovu zeptal: „Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král? "

   Oni začali křičet: "Ukřižuj ho! 

   Pilát jim namítl: „Ale co udělal špatného?`Oni však křičeli ještě víc: „Ukřižuj ho! "

   Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše. Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. 

Upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. 

Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat. “Buď zdráv, židovský králi! "Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu. 

   Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. 

Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota. 

Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem - otce Alexandrova a Rufova - přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říká Golgota, což znamená v překladu Lebka. 

Byl počítán mezi zločince. 

Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: "Židovský král". Zároveň s ním ukřižovali dva zlo-čince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Tak se splnil výrok Písma: "Byl počítán mezi zločince." 

Jiným pomohl, sám sobě pomocí nemůže. 

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: "Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže! " Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. 

Ježíš vydal mocný hlas a vydechl naposled. 

Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachthani?" to je v překladu: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" 

   Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: “Hleďte, volá Eliáše!" Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: "Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!" Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled. 

Chvíle tiché modlitby vkleče 

Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: "Tento člověk byl opravdu syn Boží!" 

   Zpovzdálí také přihlížely některé ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji - i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma. 

Josef přivalil před vchod do hrobky kámen. 

Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtvý. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesána ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl Ježíš položen. 

(Z promluvy na generální audienci Svatého otce Benedikta XVI. 9. dubna AD MMIX na Svatopetrském náměstí, http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=11091;

Svatý Theodor z Cýru, Komentář k listu Filipanům, 2,6-7)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

S pohledem na Tvůj kříž Tě přijímám,

Ježíši, Synu Davidův

a Synu Krále veškerenstva.

I Tvůj pohled je zaměřen na Tvůj kříž,

když vjíždíš do Jeruzaléma.

Tichá lhostejnost vzdálenějších,

těch, kdo mají rádi více to, co pomíjí,

se promění v jejich frenetický křik před Pilátem: „Ukřižuj!“

Proto vidíš svůj kříž.

Okolo Tebe jsou zvláště ti, kdo se přišli podívat na Tvého přítele Lazara

po jeho zmrtvýchvstání – oč slavnější bude Tvé vzkříšení Lazara

a každého, kdo žil víru v Tvém společenství Církve,

na konci časů.

Tito nadšeně vítají Tebe, Mesiáše.

I kdyby tušili či věřili Tvým proroctvím o ukřižování a zmrtvýchvstání,

vidí vše nyní ve světle tajemství betánijského zmrtvýchvstání:

Tvou láskyplnou – vůči Lazarovi i vůči nim – péči božského Paidagoga

jsou připravováni,

aby uviděli Mesiáše umírajícího na kříži

a mohli se připojit k vyznání pohana a budoucích křesťanů z pohanství:

„Ty jsi opravdu Syn Boží,

jehož tělo o Velkém pátku visí mrtvé na golgotském kříži!“

Pak může u těch, kdo byli trestuhodně lhostejní,

vystřídat vinu jejich pokání za hřích,

který svou krví smýváš ze zatvrzelých srdcí.

Amen.

Prosba pohanů: „Dej nám poznat Ježíše!"

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

DOMINICA I. PASSIONIS - Pátá neděle postní - Smrtná

Poslední dvě neděle před Velkým pátkem, dnešní Smrtná - Smrtelná a následující Květná, nás uvádějí k ústřednímu tajemství Velikonoc: Ježíš, syn Boha a člověka, trpěl za naše hříchy, dobrovolně zvolil smrt na kříži, aby nás utrpením člověka „vzal za ruku“ a mocí Boha vyvedl z moci ducha zla.

LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole k židům nám homiletik prvních křesťanských časů předkládá tajemství Ježíše obětního Beránka a současně Velekněze, který božským způsobem nahrazuje nedokonalé velekněžství hříšného člověka.

Evangelium podle sepsání svatého Jana nás zcela zaměřuje na tajemství Ježíšova příchodu na tento svět. Přišel do centra nenávisti, aby se stal v Církvi působením svého Ducha viditelným centrem Božího odpouštějícího milosrdenství.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

5. neděle postní

V prvním čtení z knihy proroka Jeremiáše slyšíme proroctví o Novém zákoně, o Ježíšově smlouvě nové a věčné, jak o ní hovoří při Poslední večeři: Tu ustanovil prolitím své krve jako krve obětní, aby nás vykoupil z moci satana.

Tuto smlouvu – a v tom rovněž spočívá její novost – vkládá Trojjediný Bůh mocí Ducha svatého jako zpřítomnění kalvarské oběti každému z nás do nitra, abychom mohli poznat Otce; poznat Boha.

At en může sestoupit jen do srdce, které si sám tímto svatodušním zásahem očišťuje.

Pak každý poznává skutečného Boha.  A po tomto poznání – ať si toho je vědom nebo ne - touží jako po naplnění svého života každý člověk.

Poté rovněž - jako  to čteme v evangeliu této neděle - můžeme říci těm, kdo se na nás obrátí, jak to učinili pohané, když řekli apoštolu Filipovi: „Ukaž nám Ježíše!“: „Poznal jsem Ježíše, a mohu Vám Jej představit,“

   Hle, blíží se dni - praví Hospodin - kdy sjednám s Izraelovým a Judovým domem novou smlouvu:
   ne jako byla smlouva, kterou jsem sjednal s jejich otci, když jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země; smlouva, kterou zrušili, ačkoli já jsem byl jejich pánem - praví Hospodin. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech - praví Hospodin: Vložím svůj zákon do jejich nitra, napíšu jim ho do srdce, budu jim Bohem a oni budou mým lidem!
   Nebude již učit druh druha, bratr bratra: "Poznej Hospodina!" Neboť mě poznají všichni od nejmenšího do největšího - praví Hospodin. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hřích už nevzpomenu. 

Stálá touha po čistém srdci, jak o ní dnes zpívá svatý David, nese své ovoce: poznání Ducha svatého, který nás vede, stejně jako vedl Davida, k poznání Mesiáše – Krista.

Stvoř mi čisté srdce, Bože! 

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu.

Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha.

Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Bezbožné budu učit tvým cestám a hříšníci se budou obracet k tobě.


Čtení z listu Židům nám dává poznat Ježíše, který se niterně a se slzami modlí k Otci.

Tím předjímá své utrpení.

O tomto postoji Ježíše – zrna, jež padlo do kamenité půdy, na okraj cesty, do trní či do úrodné půdy čistých srdcí píše svatý Beda Ctihodný, jak uvádí jeho slova Svatý otec Benedikt XVI. při rozjímání žalmu 125:

Zakončíme jednou reflexí od svatého Bedy Ctihodného (672/3 - 735) o žalmu 125, kterou komentuje Ježíšova slova, jimiž oznamuje apoštolům smutek, který je očekává, a současně radost, která bude vyvěrat z jejich bolesti. Beda připomíná, že „plakali a naříkali ti, kteří milovali Krista, když ho viděli zajatého od nepřátel, spoutaného, vedeného na soud, odsouzeného, zbičovaného, vysmívaného a nakonec ukřižovaného, probodeného kopím a pohřebeného. Radovali se naopak ti, kteří milovali svět“, když odsuzovali k hanebné smrti toho, kdo byl pro ně obtížným jen tím, že ho viděli. Byli rozbolestnění Pánovou smrtí učedníci, ale s vědomím jeho vzkříšení se jejich zármutek obrátil v radost; když pak viděli zázrak nanebevstoupení, s radostí pak ještě větší chválili a velebili Boha, jak dosvědčuje evangelista Lukáš.

Tato slova se hodí pro všechny věřící, kteří se skrze slzy a trápení ve světě snaží dospět k věčným radostem a kteří po právu nyní pláčou a jsou smutní, protože nemohou dosud vidět toho, koho milují. Neboť dokud budou žít v pozemském těle, vědí, že jsou daleko od domova a vlasti, přestože mají jistotu, že přes všechny zkoušky dojdou cíle. Jejich zármutek se změní v radost až, na konci tohoto pozemského boje, obdrží odměnu věčného života, tak jako o tom hovoří Žalm: „Kdo seje v slzách, žnout bude s jásotem.“

Bratři!
   Kristus v době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro ty, kteří ho poslouchají.


Slova svatého evangelia podle Jana o otázce řeckých, poutníků, židů i proselytů, vedou k mystagogii nikoli jen katechumenů, jejichž duše je v období bezprostřední přípravy na křest očišťována, aby mohla uvidět Trojjediného Boha, ale především l mystagogii tajemství Ježíšova kněžství. O ní mluvil před několika lety papež Benedikt XVI. o slavnosti Těla a krve Kristovy:

První věcí, kterou je třeba vždy zmínit, je to, že Ježíš nebyl knězem podle židovské tradice. Jeho rodina nepatřila do kněžského rodu. Nepatřila k potomstvu Áronovu, nýbrž Judovu, čímž byla zákonně zamezena jeho cesta ke kněžství. Osoba a působení Ježíše z Nazareta nezapadá do šlépějí starozákonních kněží, ale spíše proroků.

V tomto smyslu Ježíš zaujal odstup od rituálního pojetí náboženství a kritizoval založení, které přikládalo význam lidským předpisům, pojícím se spíše k rituální čistotě než k zachovávání Božích přikázání, tzn. lásky k Bohu a k bližnímu, které „jsou víc než všechny oběti a dary“. Dokonce uvnitř Jeruzalémského chrámu, místa povýtce posvátného, Ježíš vykoná výjimečně prorocké gesto, když vyžene penězoměnce a prodejce zvířat, tedy odstraní všechno, co sloužilo k přinášení tradičních obětí. Ježíš tedy nebyl rozpoznán jako kněžský, ale jako prorocký a královský Mesiáš. Také jeho smrt, kterou my křesťané právem nazýváme „obětí“, neměla nic společného se starozákonními oběťmi, ba dokonce byla jejich protikladem: ukřižování za hradbami Jeruzaléma bylo vykonáním rozsudku té nejhanebnější smrti.

V jakém smyslu je tedy Ježíš knězem? Říká nám to právě Svatá eucharistie. Můžeme přitom vyjít z jednoduchých slov, jimiž je líčen Melchizedech: „přinesl chléb a víno“. To učinil Ježíš při Poslední večeři; přinesl chléb a víno a v tomto gestu cele shrnul sebe samého a celé svoje poslání. V tomto aktu, v modlitbě, která ho předcházela a ve slovech, která jej doprovázela, spočívá veškerý smysl mystéria Kristova, tak jak ho vyjadřuje list Židům v rozhodující pasáži, kterou je třeba citovat: „V době, kdy jako člověk žil na zemi - píše autor o Ježíšovi - přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu k Bohu. Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal své dílo, stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova“. V tomto textu, který jasně naráží na duchovní agónii v Getsemanech, je Kristovo utrpení prezentováno jako modlitba a jako oběť. Ježíš se vyrovnává se svojí „hodinou“, která jej vede k smrti kříže; je ponořen do hluboké modlitby, která spočívá ve sjednocení jeho vůle s vůlí Otcovou. Tato dvojí a jediná vůle je vůlí lásky. Tragická zkouška, které Ježíš čelí, je prožita v modlitbě a proměněna v oběť, v živou oběť.

List Židům praví, že Ježíš „byl vyslyšen“. V jakém smyslu? Tak, že ho Bůh Otec vysvobodil ze smrti a vzkřísil. Byl vyslyšen právě pro svou naprostou oddanost do Otcovy vůle. Boží plán lásky se mohl dokonale naplnit v Ježíši, jenž se - poslušný až do krajnosti smrti na kříži - stal „příčinou věčné spásy“ pro všechny, kteří ho poslouchají. Stal se Veleknězem, protože na sebe vzal veškerý hřích světa jako „Beránek Boží“. Toto kněžství mu uděluje Otec v té chvíli, kdy Ježíš prochází svou smrtí a zmrtvýchvstáním. Není to kněžství zřízené podle mojžíšského zákona, nýbrž „podle řádu Melchizedechova“, podle prorockého řádu, a vyplývá pouze z jeho jedinečného vztahu s Bohem.

Vraťme se k výrazu z listu Židům, který praví: „Ačkoli to byl Syn Boží, naučil se svým utrpením poslušnosti.“ Kristovo kněžství obnáší utrpení. Ježíš opravdu trpěl a učinil tak kvůli nám. On byl Synem a nepotřeboval se učit poslušnosti k Bohu. My však ano. Potřebovali jsme to a potřebujeme to vždycky. Proto přijal Syn naše lidství a pro nás se nechal „vyučit“ v tavící výhni utrpení; nechal se jím proměnit jako pšeničné zrno, které musí odumřít, aby přineslo užitek. Touto cestou Ježíš, „dokonal své dílo“, řecky teleiotheis . U tohoto termínu se musíme pozastavit, protože je velmi významný. Označuje dovršení nějaké cesty, tzn. průběhu vyučení a proměny Syna Božího utrpením skrze bolestné umučení. Díky tomuto proměnění se Ježíš Kristus stal „veleknězem“ a může zachránit všechny, kteří se mu svěří. Termín teleiotheis , správně překládaný slovem „být zdokonalen“, patří ke slovnímu kořenu, který v řecké verzi Pentateuchu, tj. prvních pěti knihách Bible, vždycky označuje zasvěcení starozákonních kněží. Toto odhalení je velmi cenné, protože nám říká, že utrpení bylo pro Ježíše kněžským zasvěcením. Nebyl knězem podle Zákona, ale stal se jím existenciálně svou Paschou umučení, smrti a vzkříšení. Nabídnul sebe sama jako výkupnou oběť a Otec jej povýšil nade všechno stvoření a ustanovil ho univerzálním Prostředníkem spásy.

Vraťme se v naší meditaci k Nejsvětější svátosti, která bude za chvíli středem našeho liturgického shromáždění a následujícího slavnostního procesí. V ní Ježíš předjal svoji Oběť, nikoli Oběť rituální, ale osobní. V Poslední večeři jedná na podnět onoho „věčného Ducha“, skrze něhož pak sám sebe obětuje na kříži.  Ježíš svým díkůvzdáním a požehnáním proměňuje chléb a víno. Božská láska proměňuje; láska, kterou Ježíš předem přijímá odevzdání sebe samého za nás. Touto láskou není nic jiného než Duch svatý, Duch Otce a Syna, který posvěcuje chléb a víno, proměňuje jejich podstatu na Tělo a Krev Páně, zpřítomňuje ve svátosti tutéž Oběť, která bude potom dovršena krvavým způsobem na kříži.

Můžeme tedy uzavřít, že Kristus byl pravým a účinným knězem, protože byl naplněn silou Ducha svatého, byl naplněn veškerou plností lásky Boží a to právě „v tu noc, kdy byl zrazen“, právě v „hodinu temnoty“. Tatáž božská moc, která uskutečnila Vtělení Slova, proměnila extrémní násilí a extrémní nespravedlnost na svrchovaný skutek lásky a spravedlnosti. Toto je dílo Kristova kněžství, které Církev převzala a prodlužuje v dějinách dvojitou formou všeobecného kněžství pokřtěných a služebného kněžství svěcených, aby svět byl proměněn láskou Boží.

Všichni, kněží a věřící, se živíme toutéž Nejsvětější eucharistií, všichni poklekněme a klaňme se Jí, protože v Ní je přítomen náš Mistr a Pán, pravé Ježíšovo Tělo, Oběť a Kněz, spása světa. Pojďte, zpívejme radostnou píseň! Pojďte, klaňme se!

   Mezi těmi, kdo přišli do Jeruzaléma jako poutníci, aby se o svátcích zúčastnili bohoslužeb, byli i někteří pohané. Ti přišli k Filipovi, který byl z galilejské Betsaidy, a prosili ho: "Pane, rádi bychom viděli Ježíše." Filip šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi. Ježíš jim na to řekl:
   "Přišla hodina, kdy Syn člověka bude oslaven. Amen, amen, pravím vám: Jestliže pšeničné zrno nepadne do země a neodumře, zůstane samo; odumře-li však, přinese hojný užitek. Kdo má svůj život rád, ztratí ho; kdo však svůj život na tomto světě nenávidí, uchová si ho pro život věčný. Jestliže mi kdo chce sloužit, ať mě následuje; a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Jestliže mi kdo slouží, Otec ho zahrne poctou. Nyní je moje duše rozechvěna. Co mám říci? Otče, vysvoboď mě od té hodiny? Ale právě kvůli té hodině jsem přišel. Otče, oslav své jméno!"
   Tu se ozval hlas z nebe: "Oslavil jsem a ještě oslavím." Lidé, kteří tam stáli a uslyšeli to, říkali, že zahřmělo. Jiní říkali: "To k němu promluvil anděl." Ježíš jim na to řekl: "Ten hlas se neozval kvůli mně, ale kvůli vám. Nyní nastává soud nad tímto světem, nyní bude vládce tohoto světa vypuzen. A já, až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny lidi k sobě."
   Těmi slovy chtěl naznačit, jakou smrtí zemře. 

(Srov.: S. Beda Venerabilis, Homilie k Evangeliu, 2,13, XC, Roma, 1990, p. 379-380;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=4329;

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=12900)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Přijali jsme Tebe, Ježíši, zrno Otcovo, 

mocí Ducha

vzdávající se svého života,

nalézající život – zoé – po pravici Otce

a tímto svatým tajemstvím nás,

kdo usilujeme v Církvi o čisté srdce,

nás táhnoucí k Otci:

Tvůj Svatý Duch se nyní v nás modlí a proměňuje nás.

Tak se tato Smrtelná neděle stala proměnou

našeho smrtelného těla v této chvíli

pro oslavení při Posledním soudu,

pro nás, když se nestaráme o svůj blahobyt,

ale o blaho věčné u Tebe pro duši svou i bližních.

Pak nebudeme bezradní, když k nám přijdou pohané

-naši blízcí či vzdálenější sousedé –

a právem nás požádají:

„Ukažte nám Ježíše!“

Ukážeme jim Tebe: přivedeme je do společenství Církve,

kde Tebe každý vidí v Nejsvětější svátosti

a s Tebou hovoří.

Řekneme jim Tvé slovo o smrti a zmrtvýchvstání ve křtu.

Amen.