Zbrojní průkaz ctihodného Martina Středy SI

   Když Ježíš přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor.    On si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: "Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: 'Uvolni mu místo!' Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo.    Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: 'Příteli, pojď si sednout dopředu!' To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen."    Svému hostiteli pak řekl: "Když strojíš oběd nebo večeři, nezvi své přátele, ani bratry, ani příbuzné, ani bohaté sousedy, aby tě snad také nepozvali, a tak by se ti dostalo odměny. Ale když strojíš hostinu, pozvi žebráky a mrzáky, chromé a slepé.    A budeš blahoslavený, protože oni ti to nemají čím odplatit. Dostaneš však odměnu při vzkříšení spravedlivých." 

Po poučení o hořčičném semeni a o těsné bráně přichází třetí Ježíšovo slovo: dnešní neděli o svatební hostině. Jí vlastně přirovnává slavnostní sabatickou hostinu v domě jednoho z předních farizeů. Implicitně tím vyjadřuje povolání předního, prvního mezi ostatními farizeji i tehdejšími starozákonními židy – zve tohoto prvního, aby se stal posledním, aby si uvědomil, že nyní němu přišel Mesiáš, věky a generacemi očekávaný Vykupitel člověka, který se sám postaví na poslední místo v Izraeli. Stane se otrokem všech, zakryje své božství lidským tělem zbičovaným, poplivaným vysmívaným a ukřižovaným: Ukazuje spojnici mezi hostinou, na níž se každý příchozí nejprve posadí na poslední místo – mezi nejposlednější z "mrtvých", aby dostal místo první: odměnu při vzkříšení spravedlivých.

Náš Pán Ježíš Mesiáš hovoří o hostině, k níž je ona sobotní sváteční v domě předního farizea předobrazem. Vždyť Ježíšovi bylo jistě určeno nejprvnější místo na této pozemské hostině. Proto mluví k váženému farizeovi, k dalším hostům i ke svým učedníkům o budoucí eucharistické a eschatologické svatební hostině, kde On bude opět první – ze všech vzkříšených – ale pak budou následovat ti, kdo mu patříme a především v oné chvíli budeme patřit.

O této skutečnosti, jak uvedl před devíti lety Svatý otec Benedikt XVI. na setkání italské mládeže v Loretu, mluví ve své homilii pisatel listu Židům jako ten, kdo jménem našeho Spasitele na tuto dvojí hostinu, vzájemně spojenou, zve:

"Přistoupili jste k hoře Siónu a k městu živého Boha". Slavením Svaté eucharistie ve stínu Svatého domu i my přistupujeme "k obci prvorozenců, kteří jsou zapsáni v nebi". Můžeme tak okusit předchuť radosti z toho, že přistupujeme "k soudci, Bohu všech, k duším spravedlivých, kteří už dosáhli cíle". Spolu s Marií, Matkou Vykupitele a Matkou naší jdeme vstříc především "prostředníku Nové Smlouvy", našemu Pánu Ježíši Kristu. Nebeský otec, který mnohokrát a mnoha způsoby mluvil k lidem, chtěl v plnosti časů uzavřít s lidmi novou, definitivní a neodvolatelnou smlouvu a zpečetit ji krví svého Jednorozeného Syna, zabitého a zmrtvýchvstalého pro spásu celého lidstva. Ježíš Kristus, Bůh, který se stal člověkem, přijal z Panny Marie naše tělo, účastnil se našeho života a chtěl sdílet naše dějiny. Bůh, aby uskutečnil svou Smlouvu, hledal mladé srdce a nalezl je v Panně Marii, "mladé ženě".

I dnes Bůh hledá srdce mladých, hledá mladé lidi s velkým srdcem, schopné dát Mu prostor ve svém životě a stát se protagonisty Nové Smlouvy. K přijetí přitažlivé nabídky, jakou je ta, kterou nám činí Ježíš; k uzavření Smlouvy s Ním, je zapotřebí být cele mladí, schopní nechat se oslovit jeho novostí a vykročit s Ním na nové cesty. Ježíš má mladé lidi v oblibě, jak to dobře ukazuje dialog s bohatým mladíkem; respektuje jejich svobodu, ale nikdy jim nepřestává nabízet nejvyšší cíle jejich života: novost evangelia a krásu svatého jednání. Církev, následujíc příklad svého Pána, se i nadále vyznačuje stejnou pozorností. Proto na vás, drazí mladí, hledí s nezměrnou sympatií, je vám nablízku ve chvílích radosti i slavení, zkoušek i rozpaků; podporuje vás dary svátostné milosti a provází vás při rozlišování vašeho povolání. Drazí mladí, nechte se vtáhnout do nového života, který vyvěrá ze setkání s Ježíšem Kristem, a budete s to být apoštoly jeho pokoje ve vašich rodinách, mezi vašimi přáteli, uvnitř vašich církevních společenství a v různých prostředích, ve kterých žijete a působíte.

Co však činí opravdu "mladým" v evangelním smyslu? Toto naše setkání, které se koná ve stínu mariánské svatyně, nás vybízí hledět na Madonu. Ptáme se tedy: Jak žila své mládí Panna Maria? Jak to, že se v ní nemožné stalo možným" Vyjevuje to ona sama ve chvalozpěvu Magnificat: Bůh "shlédl na svou nepatrnou služebnici". Mariina pokora je tím, co na ní Bůh oceňuje více než co jiného. A právě o pokoře mluví další dvě čtení dnešní liturgie. Není to snad šťastná náhoda, že je nám toto poselství podáno právě tady v Loretu? Tady se naše myšlení přirozeně obrací ke Svatému Nazaretskému domku, jenž je svatyní pokory: pokory Boha, který se stal tělem a pokory Marie, která jej přijala do svého lůna; pokory Stvořitele a pokory stvoření. Z tohoto setkání pokor se zrodil Ježíš, Syn Boží a Syn člověka. "Čím jsi větší, tím víc se pokořuj, a před Pánem nalezneš milost. Neboť veliká je moc Pána", říká nám úryvek ze Sirachovce. A Ježíš v Evangeliu, po podobenství o pozvaných na hostinu, uzavírá: "Každý kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje bude povýšen". Tato perspektiva, naznačená Písmem, se dnes v rámci kultury a vnímavosti současného člověka ukazuje více než kdy předtím jako provokující. Pokora je vnímána jako rezignace, poraženectví. Pokorný je někdo, kdo nemá světu co říci. Avšak právě toto je mistrovská cesta. Nejen proto, že pokora je velká lidská ctnost, ale na prvním místě proto, že reprezentuje způsob jednání Boha samého. Je to cesta zvolená Kristem, prostředníkem Nové Smlouvy, který "byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži".

Takovouto pokoru osvědčil jeden ze statečným mužů našeho českého národa, moravského a slezského lidu, kněz Martin Středa.

Narodil se v Horním Slezsku v roce 1587, vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova, kongregace, která v době duchovních a společenských temnot Třicetileté války přinášela světlo Ježíšovo do srdcí stržených do chaosu. Toužil po kněžství, aby přispěl k obnovení rozbitého společenství Církve apoštolů a přátel Božích. Nešel cestou pýchy, dobyvačnosti a falešného získávání příznivců či cestou stranění tehdejším "oligarchům" a "médiím". Vydal se cestou hluboké víry v Ježíše Krista jako Pána svého života, cestou obětavé lásky sloužící všem bližním. Zvláště při obraně obléhaného Brna a Prahy zaujal "poslední místo". V modlitbě, v pokorné prosbě za vítězství obránců města. I to nejvíce nebezpečné, na hradbách ve chvílích nejkrutějších útoků nepřátel.

V jezuitském periodiku o této příkladné osobnosti našeho národa čteme:

V březnu 1641 se P. Martin Středa podruhé vrátil do Brna a až do roku 1646 tam působil jako rektor jezuitské koleje. V této funkci zažil roku 1645 obléhání Brna Švédy. Právě Pater Martin, který proslul jako duchovní vůdce obrany Brna před Švédy, patří mezi osobnosti, jimž Brno vděčí za to, že jako jediné moravské město dokázalo odolat mnohonásobné přesile. Švédská armáda vedená generálem Torstensonem dorazila k Brnu, které pro Švédy představovalo jedinou překážku ve vítězném tažení na císařskou Vídeň, po vítězné bitvě u Jankova (6. března 1645) počátkem května roku 1645. Proti bezmála třiceti tisícům profesionálních vojáků bránila hradby města pětistovka vojáků a zhruba tisíc civilistů, mezi které náleželi ozbrojení měšťané, řemeslníci, ale také studenti z jezuitské koleje. Brňany k obraně města neúnavně povzbuzoval právě Pater Martin Středa, velký ctitel Panny Marie. Nepodléhal panice ani strachu, neúnavně přesvědčoval o nutnosti vytrvat, vedl modlitby i bohoslužby a v obráncích města udržoval odhodlání a bojovou morálku. Obráncům Brna pomáhal nejen modlitbou, ale i svými organizačními schopnostmi. Ve zbrani dal vycvičit také oddíl studentů jezuitské koleje, kteří v počtu asi sedmdesáti lidí odrazili švédské pokusy vniknout do města zazděnou tzv. Dřevěnou branou v městských hradbách mezi kostelem svatého Tomáše a jezuitským chrámem.

Účastníci bojů později svědčili o tom, že Pater Martin byl neustále k vidění na hradbách a nevyhýbal se ani místům, kde zuřily nejtvrdší boje; povzbuzoval, těšil, pečoval o raněné, sháněl pomoc pro potřebné a vyzýval k odvaze a především k důvěře v Boží pomoc a v přímluvu Panny Marie Svatotomské, jejíž obraz byl uchováván v kostele svatého Tomáše. U Otce Martina hledal jako u svého přítele útěchu a povzbuzení sám velitel obrany města plukovník Louis Raduit de Souches, který byl původně kalvinistou a po válce se stal katolíkem. Na Patera Martina Středu v roce 1671 vzpomínal takto: „Zdá se, že této statečnosti při obraně dodávaly sílu vroucí modlitby a vytrvalé posty Otce Martina Středy, jimiž přinášel sílu z nebe pro ochranu a bezpečnost obležených, takže nepřítel sám konečně nahlédl (…), že duch města je pevný a nezlomný a že pochází z jakési nadzemské ochrany. (...) Kdykoliv jsem měl během onoho obranného boje aspoň trochu volnou chvíli od obtížnějších povinností, využil jsem ji k návštěvě Patera Martina a k rozhovoru s ním; vždy jsem si od něho odnášel útěchu a vnitřní pokoj... tomuto muži přičítám první pohnutky ke svému obrácení ...“

Působení Otce Martina Středy si velmi cenila rovněž městská rada. Z písemného svědectví jejích členů se dovídáme, že Pater Martin těšil lid a ujišťoval ho předpověďmi, aby se nebál, že nepřítel město nedobude, ani neobsadí, což se v průběhu dalších událostí potvrdilo. Kdykoli mělo dojít k boji, Otec Martin po celou dobu ležel na zemi a modlitbami prosil o přispění nebeské moci. Z některých svědeckých výpovědí lze usuzovat, že pravděpodobně měl i některé mimořádné duchovní dary, dar proroctví a dar bilokace. Díky jeho modlitbám, prozíravosti a pomoci Švédové po neúspěšném rozhodujícím útoku dne 15. srpna 1645, o svátku Nanebevzetí Panny Marie, obléhání Brna vzdali a odtáhli. Historické prameny tvrdí, že poslední koule vypálená na Brno z největšího švédského děla dopadla k nohám Otce Martina Středy a zůstala tam nehybně ležet. Brňané toto vítězství připisovali modlitbám Patera Martina a přímluvě Panny Marie. Dosvědčuje to i vyjádření Městské rady Brna 22 let po smrti Otce Martina Středy, roku 1671:  „... Tak veliká byla též jeho horlivost a důvěra v Boha, že kdykoliv mělo dojít k boji s obleženými, ať už před hradbami nebo za mohutného nepřátelského útoku, otec Středa po celou dobu ležel na zemi a modlitbami a vzdechy prosil o přispění nebeské moci. A tak když zesílil boj hned tam, hned jinde, také on, pravověrný atlet a zasloužilý Kristův vojín bojoval neúnavně vítězným Gedeonovým mečem a vždy byl od Boha vyslyšen ... není pochyb, že on s Boží pomocí zachránil město Brno a celou vlast, protože její osud závisel na osudu města Brna ...“ 

Městská rada také slíbila, že každý rok dne 15. srpna bude slavným průvodem a bohoslužbami oslavovat Bohorodičku Pannu Marii. Sám P. Středa po tomto vítězství organizoval děkovné bohoslužby a poutě (např. vedl pouť na poděkování Panně Marii na významné mariánské poutní místo Křtiny nedaleko Brna) a zasloužil se také o odstraňování obrovských škod v Brně i na řádových statcích v okolí.

V době, kdy podobně jako dnes, se schylovalo k "Armageddonu" v roce 1683 u Vídně; kdy se rozhodovalo, zda bude Evropa podobně jako křesťanská Konstantinopol a Byzantská říše zničena, zastavil Otec Martin Středa vítězný postup švédských vojsk na hlavní město tehdejšího císařství, na Vídeň: tím, že se postavil na poslední místo odsouzených přesilou k porážce, na místo Ježíšovo na Golgotě. Získal vítězství – první místo pro Brňany a implicitně pro tehdejší soustátí, Rakouskou monarchii, která naše země před chránila nejen před Osmanskými Turky, před invazí islámu, ale i před ideologií pseudoevropských hodnot, již švédská protestantská plenící a loupící armáda "nahrazovala" pravé hodnoty křesťanské Evropy. Právě tento, vnitroevropský boj v době Třicetileté války oslabil křesťany i v rozhodující bitvě před Vídní. I dnes se svár mezi těmi, kdo zastávají zdánlivě humanistické ideály v křesťanství s těmi, kdo hájí cestu tradiční apoštolské víry, může stát počátkem zničení Evropy.

Pater Martin Středa v obdobné situaci neváhal. Vydal se cestou Ježíše Krista, Pána nad silami dobra a zla, cestou Jeho tradice, jíž je pokora. Proto dosáhl mezi sekularizovanými katolíky, jak můžeme nazvat ty, kdo ztratili víru v působení Ducha Ježíšova ve svátostech apoštolské Církve, takového vítězství: plukovníka Louise Raduita de Souches, který se ze sekularizovaného katolicismu, kalvínsmu, vrátil zpět do Církve, postavil dokonce – přes námitky a nedůvěru obránců Brna – do čela brněnského vojska. Touto zbraní, svou navenek projevenou pokorou, jej z "posledního místa na hostině" přijal na první.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8330Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8331

http://www.jesuit.cz/osobnost.php?id=56

http://encyklopedie.brna.cz/home-mmb/?acc=profil_osobnosti&load=1988

srovn.: http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Elitni-instruktor-vyzyva-civilisty-aby-se-ozbrojili-447132

O. Oldřich

MODLITBA

Ty z hostů Tvé svatební mešní hostiny,

kteří zaujmou poslední místa,

zveš na první,

Ježíši, ztělesnění pokory,

ve chvíli, kdy ses zřekl sám sebe

a vzals na sebe přirozenost otroka,

služebníka u stolu obětního oltáře.

Tváří v tvář "Armageddonu",

který probíhá v bitvě národů v Sýrii,

nás varuješ před dalším, zde v Evropě:

ve chvíli, kdy "mořské národy" byly námi samotnými pozvány

zničit křesťanskou kulturu Evropy,

vyvstává v jejich pozadí protivník

mnohem mocnější ve své pýše -

sami ti z Evropanů,

kteří podněcují ničení křesťanské společnosti

či mají na něm pasivní podíl.

Pro ně a pro ty, které ve svém zmatku

k prosazení svých zvrácených a pyšných cílů zvou,

si mnozí pořizují zbraň na ochranu sebe, svých rodin obcí a vlasti;

Otec Martin Středa je příkladem kněze,

který si pořídil pro pozemskou bitvu

nejdůležitější a nejúčinnější duchovní zbraň,

jíž umožnil i pozemské vítězství:

zbrojní pas

na pokoru.

Amen.

Prokrastinace: bič Attily i Čingischána

   Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.
   Někdo se ho zeptal: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?"
Řekl jim na to: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: 'Pane, otevři nám!', odpoví vám: 'Neznám vás, odkud jste.' Tu začnete říkat: 'Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!' Ale on vám odpoví: 'Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!' Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království.
   Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními."

Poté, co Ježíš, Vykupitel člověka, hovořil o cestě vykoupení, jíž je meč a oheň a rozdělení, které přišel vrhnut na zemi, pokračuje dál v pouti po Svaté zemi: navštěvuje v sobotu synagogu. Káže a dotvrzuje svoje slova uzdravením osmnáct let shrbené stařeny. Pozdvižení, které vyvolala tato "práce v sobotu" u představeného místní synagogy, vede Ježíše k dvojí odpovědi: tato stařena, sužovaná satanem je Abrahamova dcera, dcera víry; nyní je čas, aby za svou víru byla odměněna. V sobotu, říká ten, který sám je Sobotou, Vzkříšením. A druhá odpověď: "Přiblížilo se Boží království". Je jako nepatrné hořčičné zrnko; tak vyznívá událost o naplnění sabatu pro tento svět" - nepatrně: ale v uzdravení stařeny je skryta celá Synagoga, která se vzpřímí, když vyzná v den sobotního zázraku sestoupení Ježíše Krista do lůna Abrahámova, ke všem Abrahámovým synům a dcerám: "Ty jsi, Ježíši Mesiáši, zemřel za hříchy této Synagogy, Ty k ní sestupuješ do staroby Zákona, Ty jí vedeš hrobem vzkříšení do Nové smlouvy, do Církve."

Tak se rozvětvuje a zároveň sílí hořčičný keř; z nepatrného semínka zasetého na cestě do Jeruzaléma ke Svatému triduu.

Dnešní liturgie nám podává následující slovo našeho Spasitele Ježíše Krista, které je zároveň osvěcující a znepokojující. Během svého posledního výstupu do Jeruzaléma se jej někdo otáže: "Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?" A Ježíš odpovídá: "Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci.". Co znamenají ony "těsné dveře"? Proč mnozí nebudou moci vejít? Jde snad o krok, který je rezervován pouze vyvoleným? Je dobře patrné, že tento způsob uvažování Ježíšových tazatelů je vlastně stále aktuální: stále tu číhá pokušení interpretovat náboženskou praxi jako pramen privilegií či jistot. Poselství Ježíše Krista míří ve skutečnosti opačným směrem: všichni mohou vstoupit do života, ale pro všechny jsou dveře "těsné". Neexistují privilegovaní. Přechod do života věčného je otevřen všem, ale je "těsný", protože je náročný, vyžaduje úsilí, sebezapření, umrtvení vlastního sobectví.

Znovu jako v minulých nedělích nás Evangelium vybízí uvažovat o budoucnosti, která nás očekává a na niž se máme připravovat během naší pozemské pouti. Spása, kterou Ježíš zjednal svou smrtí a vzkříšením, je univerzální. On je jediný Vykupitel a všechny zve na hostinu nesmrtelného života. Avšak pod jednou a toutéž podmínkou: snažit se následovat Jej a napodobovat Jej, vzít na sebe, stejně jako to učinil On, svůj vlastní kříž a dát svůj život do služeb bratřím. Jediná a univerzální je tedy podmínka ke vstupu do nebeského života. V poslední den - připomíná znovu Ježíš v evangeliu - nebudeme souzeni na základě domnělých privilegií, ale podle našich skutků. "Tvůrci špatností" budou vyloučeni, zatímco ti, kteří konali dobro a hledali spravedlnost za cenu obětí, budou přijati. Proto nestačí jen se prohlašovat za "přátele" Ježíše Krista a pyšnit se falešnými zásluhami: "Vždyť jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích". Pravé přátelství s Ježíšem se vyjadřuje způsobem života: vyjadřuje se dobrotou srdce, pokorou, mírností a milosrdenstvím, láskou ke spravedlnosti a pravdě, upřímným a poctivým úsilím o pokoj a smíření. Toto je, mohli bychom říci, "průkaz totožnosti" autentických "přátel"; toto je "pas", který nám umožní vstup do věčného života.

Výzva vstoupit do Božího království těsnou branou je aktuální ve chvíli, kdy mnoho křesťanů hledá a s pomocí našeptávání ducha sobeckého životního stylu, konzumu, nachází široké brány. Hledat království Boží, v němž není třeba se obětovat pro Trojjediného Boha a pro bližní, pro manželskou věrnost, pro obětavou výchovu dětí, jimž je třeba dávat především příklad nezištné lásky, pro odpírání pokušení k bezuzdnému sexuálnímu životu, pro ovládání se v jídle a pití, pro uměřenost, vyžaduje velký sebezápor pro toho, který nemiluje Ježíše, svého Přítele a Pána celým srdcem!

Široká bránou se stává branou vyhnanství z Božího království..."ale vy budete vyhnáni ven", říká Ježíš Kristus, z Království, do nějž jste nevstoupili těsnou branou. Vyhnáni budete právě cestou pohodlnosti, zahálky a oddanosti služby všemu pozemskému.
A jakoby nestačilo již toto samé k potrestání, přichází Ježíšovo slovo, slovo Soudce posledního dne, o zahanbení a možná i o určité genocidě, které budou nevěrní v rodinách a národech vystaveni: "A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království."

Kdo přišel do Království v době po jeho ustanovení a rozšíření? V časech apoštolských mimo židů pohané, Řekové, Římané, poddaní římských provincií, podle tradice svatotomášské dokonce i ti, kdo do Římské říše nepatřili, ale obecně všichni byli v užším či širším smyslu pohané: věřili ve svá božstva či démony, pro ně slavili liturgii, v době všeobecného úpadku víry a morálky přibývalo dokonce i těch, kdo již ztráceli "praktickou víru", žili poživačně, tradičním pohanstvím opovrhovali, Boha se báli či je strach před Božím hněvem vedl, aby naslouchali novému, pro ně dokonce rituály příliš nezatíženému náboženství. Ano, dokonce je – a to zcela právem – nedokázali mezi náboženství zařadit. Křesťanství skutečně přesahuje "náboženskost" člověka: dává mu přímo se setkat se Stvořitelem, Vykupitelem a Posvětitelem světa a duše v plnosti: s Duchem Svatým, který z mrtvých vzkřísil Ježíše z Nazareta, Syna Božího.

V dnešní době rozkladu politického systému v Evropě je opět křesťanství oním "novým náboženstvím", které otevírá oči, dává pochopit současnou krizi a v síle Ducha Božího z ní vyvádí do živého společenství katolické Církve. Ovšem jen pro ty, kdo do ní vstoupili těsnou branou a kdo druhé těsnou branou katechumenátu, modliteb za osvobození od démonů a za naplnění Duchem Ježíšovým a Otcovým vedou.

Pak jsou tu křestané, kteří vstoupili širokou branou, a šli širokou cestou, do Církve. Ti touto cestou také vedou do Království ostatní: svádějí je. Oni i svedení z něj budou vykázáni.

A nakonec se tu posledních pět let objevují potencionální synové Království, kteří přicházejí od jihu – z Afriky, od východu – z Asie, od severu a západu – z islamizovaného Německa i Rakouska.

Ti v drtivé většině přicházejí jako Šavel z Tarzu v nenávisti ke křesťanskému stylu života – a přitom poznali jen křesťany kráčející po široké cestě.

Přicházejí vyhladit kříž Ježíše Krista, který ještě ční nad stoupenci "široké brány".

Přicházejí vyhladit i ty, kdo křížem Ježíšovým již opovrhují a místo něj se – již mimo Církev – vydali hledat lidské království vlády přírody v "ekologickém" blouznivectví, království vlády všemožných sexuálních úchylek, sodomií, feminismem, pedofilií počínaje, satanskými černými rituály konče, království jídla a pití, které znetvořuje tělo člověka již zde na zemi, království ovládání druhých, počínaje zmocněním se autority, která člověku nepřísluší a konče vzýváním autority satanovy.

Islám vyhlašuje všem těmto širokým cestám do Církve i do sekularizované společnosti vyhlazení, genocidu.

Ti, kdo vstoupili úzkou branou do Církve anebo ještě jako takzvaní ateisté touží vstoupit úzkou branou do Království, jsou nadějí pro Attilu i Čingischána a jejich novodobé nástupce, pro Bič Boží:

Žitá víra katolických křesťanů, láska k Církvi, je zárukou pro naši spásu, i nabídkou spásy pro dobyvatele: pro jejich obrácení předtím než evropskou kulturu zničí či ve chvíli, kdy ji budou ničit; kdy budou pro věrnost Církvi a Ježíši Kristu popravovat křesťany: tehdy mají šanci, aby z krve, kterou prolévají, vzešlo semeno jejich svatého křtu, jejich vstupu úzkou branou do Církve.

Moudrý císař Karel IV. předvídal tento scénař. Proto z lásky k těm, kdo jdou úzkou cestou a pro obrácení těch, kdo úzkou cestou mají přijít do Církve v Majestas Carolina napsal:

„Pohanům či Saracénům (vyznavačům islámu) naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě na svým polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“

Jeho Veličenstvo český král Karel I. (jako římský císař IV.)  návrh zákoníku „MAIESTAS CAROLINA“

(Srovn.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4"id=8299)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bič Boží jsi na svém těle i na své duši

zakusil nejvíce Ty,

Ježíši, Synu Boha.

Sám jsi jeho ranám šel vstříc.

Jako člověk ses hrozil smrtelného bičování,

jako Boží Syn jsi byl stále – až do poslední rány bičem -

spojen se svým Otcem v nebesích.

A tak nás do Království na zemi a v nebi vedeš:

úzkou branou,

jí jsi prošel, když ses nechal zatknout,

soudit, poplivat, posmívat a bičovat.

A proto vybízíš ty, kdo jsou svatým křtem znovuzrození

ponořováni a ponořeni do této úzké cesty

vedoucí k Tvé smrti na kříži

a k mystické smrti každého znovuzrozeného:

"Vezmi svůj kříž – a následuj mne!"

Odpadají všechny neúspěšné snahy vstoupit do Království

širokou cestou: ta vede ven, k vyhnání z něj.

Otvíráš úzkou cestu – svou milostí -

věřícím a pro crastina – pro zítřek - i těm, kdo je jako novodobí

Šavlové, Attilové a Čingischáni chtějí zabíjet a pronásledovat:

svou krví.

Amen.

Meč v srdci Církve

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! V křest mám být ponořen, a jak je mi úzko, než bude vykonán! 
    Myslíte, že jsem přišel dát mír na zemi? Ne, říkám vám, ale rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni." 

Slova, která dnes nás Spasitel Ježíš říká o svém poslání a o svém Království, stojí na první poslech proti představě Božího království tak, jak se za rodící se Církev, za své učedníky modlí Ježíš při Poslední večeři, kdy prosí v Duchu svatém Otce za jejich jednotu. Jakoby byla protikladem ideálu, který na Církvi dodnes uchvacuje, ideálu učedníků žijících pospolitě, majících jedno srdce a jednu duši, opakem oněch dvou prvních kázání, jak nám je předávají svatí evangelisté Matouš, Marek a vposledku při Velké cestě i svatý Lukáš, kdy srdce následovníka Ježíše na smrt a ke zmrtvýchvstání se projevuje jasným antagonismem ke světu, kdy tajemství království je - alespoň zpočátku – skryto světu, a dozrává v "zrnu", v hořčičném "semináři", je nalézáno v perle a skrytém pokladu. - Zde ovšem se současně začíná odkrývat dnešní Ježíšovo slovo o ohni, zdánlivém opaku vody křtu, o míru na zemi zdánlivě stojícímu proti samotnému Ježíši, který, jak svědčí Apoštol, sám je Pokoj, o rozdělení – u svatého Lukáše a dokonce militantně u svatého Matouše – o meči, který jako Duch Boží proniká až do nejzazších poloh naši duše, rozděluje ji a "působí" podobnou nesvornost jako v andělském sboru, kdy část nebeských bytostí řekla: "Non serviam!" - kdy se tento stav duše projevuje navenek ve společenství Církve, v duchovní i pozemské rodině, k níž dnes místo slov o "žití v jednotě" hovoří náš Pán o rozdělení, o meči Ducha: Ne, říkám vám, ale přinesl jsem rozdělení. Od nynějška totiž bude rozděleno pět lidí v jednom domě: tři proti dvěma a dva proti třem. Budou rozděleni otec proti synovi a syn proti otci, matka proti dceři a dcera proti matce, tchyně proti snaše a snacha proti tchyni."

Kdokoli alespoň trochu zná Kristovo evangelium, ví, že je to výhradně poselství pokoje. Ježíš samotný, jak píše Pavel, "je náš pokoj", zabitý a vzkříšený, aby zničil zeď rozdělení a nastolil Království Boží, kterým je láska, radost a pokoj. Jak si tedy tato jeho slova vysvětlovat? Na co Pán poukazuje, když říká, že přišel, aby přinesl - podle redakce svatého Lukáše - "rozdělení", nebo - podle svatého Matouše - "meč"?

Toto Kristovo vyjádření znamená, řekl před několika lety Svatý Otec Benedikt XVI., že pokoj, který On přišel dát, není synonymem pouhé absence konfliktů. Naopak. Ježíšův pokoj je plodem neustálého boje proti zlu. Boj, který se Ježíš rozhodl podstoupit, nemíří proti lidem nebo lidské moci, ale proti nepříteli Boha a člověka, Satanovi. Kdo chce odporovat tomuto nepříteli a zůstat věrný Bohu a dobru, musí nutně čelit neporozumění a někdy i vlastnímu, opravdovému pronásledování. Proto ti, kteří chtějí následovat Ježíše a nekompromisně usilovat o pravdu, musí vědět, že narazí na odpor a stanou se proti své vůli znamením rozdělení mezi lidmi, dokonce i uvnitř svých vlastních rodin. Láska k rodičům je posvátným přikázáním, ale, má-li být žito autenticky, nemůže být nikdy kladeno nad lásku k Bohu a ke Kristu. Takto se ve šlépějích Pána Ježíše křesťané stávají "nástroji jeho pokoje", podle známého vyjádření sv.Františka z Assisi. Odvážně a úporně usilují v každodenním nasazení nikoli o pokoj neopodstatněný a zdánlivý, ale o pokoj skutečný, aby přemohli zlo dobrem a osobně platí cenou, kterou to obnáší. Přitom víme – a to barvitě, z životopisného filmu – jak svatý František z Assisi ve chvíli, kdy se nahý uchýlil pod biskupův plášť Církve, dokončil rozdělení své rodiny: "syn proti otci".

Rozruch, který před třemi lety způsobilo postavení se "dcery", šéfredaktorky Katolického týdeníku proti Otci kardinálovi Dominikovi po odmítnutí uveřejnit jeho článek varující před mečem, který dál chce popravovat démonicky rituálně katolické kněze dotvrzuje drastickým způsobem Ježíšova slova z dnešního evangelia: Katolický týdeník je oficiálně "mluvčím" biskupů obou provincií České republiky a jejího předsedy.

K této situaci se již v roce 1973 mohla vyjádřit nikoli dcera, ale Matka Církve, v Akitě:

"Jak jsem ti řekla, jestliže lidé nebudou konat pokání a nepolepší se, Otec sešle na celé lidstvo strašný trest. Bude to trest větší než potopa, tak velký, že dosud nikdy podobný nebyl. Z nebe bude padat oheň a zničí velkou část lidstva, dobré stejně jako zlé, neušetří ani kněží ani věřících. Ti, kteří přežijí, budou tak ztrápení, že budou mrtvým závidět. Jediné zbraně, které vám zbývají, jsou růženec a znamení, které vám zanechal můj Syn. Modlete se každý den modlitbu růžence. Modlete se růženec za papeže, biskupy a kněze. Ďáblovo dílo pronikne také do Církve takovým způsobem, že kardinálové budou proti kardinálům, biskupové proti biskupům. Kněží, kteří mě uctívají, budou v opovržení a jejich spolubratři jim budou klást překážky, chrámy a oltáře budou pustošeny; Církev se zaplní těmi, kteří přijímají kompromisy, a ďábel přiměje mnoho kněží a zasvěcených duší, aby opustili svou službu Pánu. Ďábel bude neúprosný zvláště vůči duším Bohu zasvěceným. Pomyšlení na ztrátu tolika duší je příčinou mého smutku. Jestliže se hříchy rozmnoží počtem i závažností, nebude pro ně odpouštění."

Odpovědí na tato slova je Slovo, Logos, které dnes říká: Oheň jsem přišel vrhnout na zem, a jak si přeji, aby už vzplanul! Jsou to slova lásky vedoucí k jednotě pro toho, kdo poznává v událostech poslední doby pravdu, pravdu, nauku o očistci a nikoli o pekle. To je určeno pro ty, kdo nebudou "kající až do konce" tohoto hrozného představení Boží jednoty a trvalého oddělení od Boha a tak od "posmrtné" blaženosti pro satana a všechny, kdo mu sloužili a slouží.

A nic nezmohou minule citovaná Otcem Georgem slova Johna Lennona, že si existenci pekla on a jeho generace nepřeje.

Naopak, "učedníci Ohně", učedníci Ducha Ježíšova a Jeho meče, který rozděluje nitro a myšlenky vede k rozlišení, dává Boží, dobrý soud i nad nejvnitřnějšími myšlenkami a hnutími, se jako věrní Ježíšovi a Církvi nevzdávají tohoto meče: nevybízejí primárně k ozbrojení – ani náš Zachránce Ježíš nevybízí budoucího papeže Petra, aby v Getsemanech odevzdal svůj meč chrámové stráži či jej zahodil, ale mají použít v Getsemanech představené zbraně Ducha Ježíše Krista k tomu, aby očista "prohnilého království dánského" začala od Domu Páně, od Církve.

Sekundárně je ale přece nutné meč použít: jej uviděl ve znamení kříže podle tradice východní Církve svatý Konstantin v době, kdy se schylovalo k bitvě, jež proběhla u římského Milvijského mostu, jím bychom měli chránit démony oslavující sexuální většinu z včerejších bakchanálií v Praze, která současně zve islám, svého popravčího vraha, aby každého z účastníků Gay Pride svrhl z věží pražských a evropských chrámů a mešit.

A terciálně, v Duchu Nejsvětější Trojice, volá dnes Ježíš posel tohoto meče a ohně, jejž můžeme svobodně odmítnou, a tak odmítnout nebe, prvotně své učedníky, biskupy a kněze, aby naplnili svou službu ostiáře a exorcisty, již měli přijmout a mají rozvíjet: aby ustanovili před naše chrámy tyto strážce s Božím mečem.

V prvotní Církvi, a to i když se slavila svatá tajemství v domech, mohl stačit jeden ostiář a jeden exorcista v "katechetické předsíni" chrámu, u vstupních dveří Církve. Dnes je jistě potřebné, aby chránili tito služebníci vstup do kostelů a kaplí, jak nás vražda kněze i výpady "synů proti vlastním otcům" ubezpečují, ale především mají být u dveří každého domu, kde chtějí být křesťané či "katechumeni – Evropané" v bezpečí.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8266

O. Oldřich

MODLITBA

Přinášíš rozdělení a zbraň – meč,

Ježíši, ukřižovaný na meči, na znamení kříže,

jak se před svým symbolem modlili rytíři,

zvláště Ti, kdo šli chránit Svatou zemi před islamizací.

Jejich Velká cesta na Tvůj kříž a ke Tvému vzkříšení

je vedla k rozdělení: v jejich rodinách, v Církvi a v Evropě.

Dnes hynou ti,

kdo vztahují ruce po meči petrovského humanismu,

ale nedokáží jím chránit Tvou Církev,

své biskupy a kněze, věřící v kostelích;

ti, kdo nepřijali službu ostiáře a exorcisty nad Tvým protivníkem,

satanem v rodině

shromážděné v Domě Božím.

Amen.

Vlastizrada

Ježíš řekl svým učedníkům: 
   "Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království. 
   Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce. 
   Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení. 
   Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete. 
   Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?" 
    Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími. 
   Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."

O trestu za nevěrnost hovoří náš Spasitel Ježíš poté, co představil požitkářského boháče, jemuž se hodně urodilo. Ten se těší na výstavbu nových stodol, na jídlo, pití, užívání si života. Není však pánem svého vlastnictví. Již první noc, poté, co nechal strhnout malé, nedostatečné stodoly, může přijít Pán jeho majetku.

Na toto varování na Velké cestě Ježíšově navazuje dnešní slovo z evangelia. Věrný služebník i správce je ten, kdo si dokáže uchovat odstup od materiálních hodnot. Jejich trvanlivost je ve vztahu k věčnosti iluzorní. Křesťan si má konat proto svoje povinnosti na této zemi se stálým zaměřením ke své pravé vlasti, která je v nebesích. Věřící v ni si zachovává realistický pohled na okolní svět. Vnímá - postaven do jeho centra jako světlo v temnotách - již jeho přítomný duchovní rozměr, který je koncentrován v Církvi. Věřící zůstává bdělým a bedlivým, aby byl připraven přijmout Ježíše, až se vrátí ve slávě.

Prostřednictvím příkladů, vzatých z každodenního života, Pán povzbuzuje své učedníky, aby žili s touto vnitřní dispozicí jako oni služebníci z podobenství, kteří čekají na návrat svého pána. „Blahoslavení služebníci - říká - které pán při svém příchodu najde, jak bdí“. Musíme proto bdít v modlitbě a konání dobra, uvedl Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv při Pozdravení andělském.

Na zemi jsme všichni přechodně. Dnešní druhé čtení liturgie mše vzaté z listu Židům nám představuje Abraháma - oděného jako poutníka, jako nomáda, který žije ve stanu a přebývá v cizím kraji. Vede ho víra. „Protože Abrahám uvěřil, - zaznamenává svatopisec - uposlechl Boží výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení, vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Jeho pravým cílem totiž bylo „město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí“. Město, na něž se tu naráží, není z tohoto světa, ale je to ráj. Dobře si toho bylo vědomo prvotní křesťanské společenství, které se na zemi považovalo za „cizince“ a své zárodky sídlící v městech nazývalo „farnosti“, což znamená právě kolonie cizinců (z řeckého paroikoi), jak připomíná ve svém prvním listu papež Petr. Tímto výrazem vyjádřili první křesťané nejdůležitější charakteristiku Církve, kterou je právě zaměření k nebi.

Dnešní liturgie Slova, pokračuje papež Benedikt XVI. ve své promluvě, nás proto zve k zamyšlení o „životě budoucího věku“, jak říkáme, když recitací Kréda vyznáváme svou víru. Výzva k tomu, abychom prožili svou existenci moudře a prozíravě, abychom pozorně uvažovali o našem údělu, tedy o oněch skutečnostech, které nazýváme poslední: smrt, Poslední soud, věčnost, peklo a ráj. A právě tak žili svou odpovědnost za svět a budovali svět lepší. Naplnili poslání rozvážných správců svého „vlastnictví“, které je darem „naší pravé vlasti v nebesích“:

Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.

Bolestná zrada povolání proradného služebníka, který by zneužíval „svého vlastnictví“ uzavírá cestu do vlastnictví, které pro nás náš Pán připravil v nebi jako odměnu za věrnost v malém.

Ve velkém můžeme drtivou pravdivost těchto Ježíšových slov uvidět ve „velkém hospodářství“, jímž je farnost, obec a další správní celky tohoto světa – ale i Církev - již právem nazýváme „vlastí“.

Pravé vlastenectví tedy vychází z pohledu na věčnou vlast a má křesťanskou povinnost ji přenášet do „pozemských vlastí“, šířit od oné nejmenší buňky, jíž je duchovní a přirozená rodina, farnost a obec do celého národa a do mezinárodních vztahů.

Proto nepřekvapí, že světci v dobách útoků na pozemskou vlast ji dokázali, jako svatý Mikuláš z Flüe s růžencem v jedné ruce a s mečem, v jeho případě vlajkou švýcarského Spříseženectva, ji statečně bránit s ochotou nasadit svůj život. V době invaze muslimů se tak postavil svatý Jan Kapistránský a mnozí další, kteří dokonce strhli k obraně vlasti svým příkladem v první linii, kde často vedli ozbrojené křesťany, aniž by měli v ruce pozemskou zbraň.

Dnes prozatím stojí v první linii obrany vlasti ti, kdo statečně odsoudí zvaní nepřítele do vlastní domácnosti.

Celou tragédii této první bitvy o vlast, jež je v nebesích, vystihuje rovněž tragický příběh kněze – mučedníka pro Církev, který byl před několika lety umučen v kostele svatého Štěpána u Rouenu ve Francii.: On sám přispěl muslimům na stavbu mešity. A nadto jeho představený, který připravil pohřeb tohoto učedníka v rouenské katedrále, pozval na pohřební mši svatou asi dvě stě muslimů, kteří se při obřadu k Ježíši Kristu a Jeho Slovu otočili provokativně zády a když byli vyzvání, aby z posvátného místa křesťanů pronesli svá slova, byla to řeč o rozdělení mezi křesťany a muslimy. Řeč nenávisti na místě znesvěcené křesťanské lásky.

V bezprostřední reakci na tuto událost ukázal Otec Georg Rutler z USA ve svém kázání na příčinu této nenávisti muslimů v Evropě:

"Uplynulý pondelok Európu šokovala správa o podrezaní katolíckeho kňaza v kostole v blízkosti mesta Rouen, v rámci očividnej “rituálnej obety”. Hrdlorez totiž na ukončenie znesvätenia podľa svedkov predniesol nad oltárom svoju “modlitbu” v arabčine.

Ako odpoveď na tento útok pápež František vyjadril svoju “bolesť a zhrozenie z tohto absurdného násilia a odsúdenie akejkoľvek formy nenávisti ako aj modlitbu za dotknutých”. Zároveň prisľúbil, že sa bude modliť, aby Boh “všetkým vnukol myšlienky zmierenia a bratstva.”

Medzitým rouenský arcibiskup Dominique Lebrun povedal: “Katolícka Cirkev nesmie pozdvihnúť žiadnu zbraň okrem modlitby a bratstva ľudí dobrej vôle.” Poprosil ľudí vo svojej diecéze, aby sa nedali stiahnuť do násilia, ale miesto toho, aby sa stali “apoštolmi civilizácie lásky.”

Katechizmus Katolíckej cirkvi upozorňuje, že legitímna obrana nie je len právom, ale aj povinnosťou kresťana. Obzvlášť, ak zastáva nejakú funkciu, ktorou nesie zodpovednosť za iných ľudí – napr. otec rodiny, líder národa, a iné

Iný kňaz Otec George Rutler z New Yorku však tvrdí, že takýto pacifizmus je nielen nemorálny, ale je kresťanskou povinnosťou chrániť seba a iných nevinných od násilných agresorov.

Pri odvolávaní sa na Ježišove slová v evanjeliu u Matúša, ktorými mnohí v tejto súvislosti argumentujú: “No ja vám hovorím: Neodporujte zlému. Ak ťa niekto udrie po pravom líci, nadstav mu aj druhé.”, Otec Georg hovorí, že to nie je inštrukcia k pacifizmu, ako si mnohí európski kresťania myslia. 

“Nastaviť druhé líce je rada Krista, ktorú dal v prípade, keď je človek morálne napádaný – ponižovaný. Je to o pokore, ktorá vyhráva nad pýchou. Nemá to nič čo do činenia so sebaobranou,”, povedal Otec Georg.

“Upúšťaním od morálnej povinnosti chrániť mier tým, že nepoužijeme silu, nie je nevinnosť. Je to naivita”. Poukazuje na samotný Katechizmus Katolíckej cirkvi, ktorý usmerňuje katolíkov k legitímnej sebaobrane, ktorá je súčasťou lásky k sebe samým a svojim blížnym.

Paragraf 2263 KKC hovorí: “Oprávnená obrana osôb a spoločností nie je výnimkou zo zákazu zabitia nevinného, ktoré je úmyselnou vraždou.”

Ďalej Otec Georg pokračuje: “Láska k sebe samému ostáva základným princípom morálky. Preto je legitímne trvať na rešpekte voči vlastnému právu na život. Ten, kto chráni svoj život, nie je vinný z vraždy, aj keď je nútený agresora pri obrane zabiť.”

Prečo sa od kresťanov vyžaduje chrániť iných nevinných od agresorov, obzvlášť od katolíkov, ktorí majú zodpovednú pozíciu, ako napríklad otec za svoju rodinu či líder národa, Katechizmus vysvetľuje: “Legitímna obrana nemôže byť len právom ale je aj vážnou povinnosťou pre toho, kto je zodpovedný za životy iných. Obrana spoločného dobra vyžaduje zneškodnenie nespravodlivého útočníka. Z toho dôvodu majú právoplatní predstavitelia moci právo použiť zbrane, aby odrazili útočníkov na občiansku spoločnosť, ktorá je zverená ich zodpovednosti”.

Dále kněz vysvětuje, že v uplynulých staletích to nikdo nezpochybňoval tak jako dnes.

“Svätý Ján Kapistránsky dokonca viedol spolu s kardinálom Juanom De Carvajalom a Jánom Huňadym armádu proti Turkom v roku 1456 pri Belehrade, čím zastavili ich ďalší postup.

Na snímku svatý Ján Kapistránsky, který vedl armádu proti Turkům

V roku 1601 svätý Vavrinec z Brindisi urobil to isté na ochranu Maďarska. Františkáni zasa síce bez meča a zbraní tiež vyliezli na kone a vybrali sa na bojisko nesúc kríže. Svojou statočnosťou však inšpirovali dobrých vojenských generálov a vojakov.

Toto nie sú banálnosti. Ďalej, ak by nebolo Karola Martela v meste Tours v roku 732 či Jána Sobieskeho pri bránach Viedne v roku 1683 a talianskych kresťanských mladíkov Andrea Doria a Dona Juana v bitke pri Lepante v roku 1571, nejestvovali by sme tu dnes. Žiadne západné národy, ako ich poznáme dnes, žiadne univerzity, žiadna veda, žiadne ľudské práva – nič z toho by dnes neexistovalo”, připomíná Otec Georg.

Tragédií dnešni doby podle Otce Georga je, že Západ zaspal na vavřínech, a ztratil kontakt se svými křesťanskými kořeny.

“Letargia islamu do nedávnych čias zatienila hrozbu, ktorú v skutočnosti predstavuje – najmä pre západnú civilizáciu, ktorá ignoruje svoje vlastné morálne základy.

Otázka, ktorá pred nami teraz stojí, je, či západná civilizácia upustila až natoľko od svojich kresťanských základov, že už si nielen ani nepripúšťa potrebu rázne brániť našu civilizáciu, ale už ani nevie pomenovať hrozbu.

Kňaz v Saint-Étienne-du Rouvray vo francúzskej Normandii nebol prvým, ktorý umrel “na oltári” – a nebude ani posledným…”, říká Otec Georg.

“Vo svojom starom veku tento kňaz stelesnil civilizáciu podvedenú generáciou, ktorej hymnou bola Lennonova pieseň Imagine - kde sa spieva, že by bolo lepšie, ak by nebolo ani neba ani pekla, nad nami len obloha a ľudia žijúci len pre dnešok. Keď však prichádza tvrdá realita, nevedia nič, len nechať plyšových medvedíkov a balóny na miestach masakier, ktoré ešte k tomu nazývajú ako “nevysvetliteľné”.

Mnozí již stále hlasitěji sice hovoří o německé kancléřce Angele Merkelové, která se postavila do role vůdkyně Evropy a rozhodovatelky v záležitostech evropských národů, ač nikým do této funkce nepovolána. Avšak nezdůrazňují již tolik princip vlastizrady v nikoli jen národním, ale unijním měřítku; že popřela hranice Evropské unie, když dala příkaz úředníkům a jejich prostřednictvím i celním a bezpečnostním složkám, aby nechaly proudit dobyvatele přes „zrušené“ hranice vnitřně zesláblé a zhroucené struktury Unie. Tím fakticky zrušila Evropskou unii, protože stát bez hranic přestává existovat. Právem nese a ponese za jeho destrukci zodpovědnost před vstupem do věčné „unie“, věčné vlasti v nebesích:

Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."

Škody, které spáchá služebník, který jedná v oslabení svého poznání dostane sice méně ran. Tyto rány jsou však pro něj bolestnější, pokud jde o službu duchovní, pokud jde o službu v Církvi, jíž se zpronevěřil. O to větší bolest, že dopadá jako rány na ty, kdo jsou jao biskupové a kněží prostředníky nejjistější záchrany před invazí. Před invazí démonů, kteří v vlastizradě vedou.

Conf.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8236

¨Katechismus katolické Církve 2265;

http://www.hlavnespravy.sk/katolicky-knaz-pacifizmus-slnieckarskych-krestanov-je-nemoralny-a-nekrestansky-krestania-sa-musia-razne-postavit-voci-islamskemu-teroru/813926

https://www.novinky.cz/zahranicni/evropa/411107-islamsky-stat-buduje-v-evrope-sit-zabijaku-tvrdi-zadrzeny-nemecky-dzihadista.html

Zdroj:http://zpravy.idnes.cz/rozhovor-s-pavlem-cernym-o-obrane-proti-teroristum-fhr-/domaci.aspx?c=A160729_093034_domaci_lve

http://euportal.parlamentnilisty.cz/Articles/15803-skandal-katolicky-tydenik-cenzuruje-kardinala-duku-a-podporuje-muslimy-ti-kdo-zastavaji-jiny-nez-halikovsky-proislamsky-nazor-jsou-na-indexu.aspx

O. Oldřich

MODLITBA

Přijdeš nečekaně,

Ježíši, služebníku věrně obsluhující při Poslední večeři.

Přijdeš do naší pozemské vlasti

a budeš soudit:

služebníci nevěrní a líni

půjdou na levici – do zavržení,

služebníci dobří a věrní Tvé Církvi

na pravici do naplnění blaženosti,

již jako odměnu za svou obětavou službu

- i mučednickou smrt pro Tebe -

prožívali již ve své pozemské vlasti.

Mezi ně patří i ti,

kdo dostanou méně či více ran:

kdo projdou očistcem

do pravé vlasti v nebesích:

tam zrádný služebník Jidáš,

jenž s Tebou dnes na Velké cestě

jde do Jeruzaléma,

odmítal vstoupit,

když odešel od Poslední večeře,

aby Tě zradil,

a tak podstatně ohrozil svůj vstup

do nebe,

které pro něj bylo původně připraveno;

do vlasti

– její zradou.

Amen.