sobota 17. října 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Peníz daně: vítězství teokracie nad demokracií



29. neděle v cyklu A




Čtení z knihy proroka Izajáše nám praví, uvedl před několika lety dnešní biblické mešní texty Svatý otec Benedikt XVI., že Bůh je jediný; nejsou jiní bohové kromě Hospodina, i mocný Kýros, panovník Peršanů, je součástí většího plánu, který zná a naplňuje jedině Bůh. Toto čtení nám podává teologický smysl dějin: epochální změny, střídání velkých mocností podléhá zcela moci Boží; žádná pozemská moc nemůže zaujmout Jeho místo. Teologie dějin je významným a podstatným aspektem nového hlásání evangelia, protože lidé naší doby si po neblahém období totalitních impérií 20. století potřebují znovu osvojit úhrnný pohled na svět a čas, pohled opravdu svobodný a pokojný…


    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: „Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. 
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný není Bohem.



Žalmista zpívá o rodinách národů, které společně vzývají a chválí jediného Boha, Toho, který je: „Vzdejte Hospodinu slávu a moc!":

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech. 

Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe. 

Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří. 

V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům je velmi působivé už tím, že jde o nejstarší list, který se nám zachoval od největšího hlasatele evangelia vše dob, apoštola Pavla. Sděluje nám především, že šíření evangelia neprobíhá izolovaně. Vždyť i on měl spolupracovníky, Silvána a Timoteje, a mnohé jiné. A dodává záhy další, velmi důležitou věc, že totiž zvěst musí být předcházena, doprovázena a následována modlitbou. Píše:
„Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách“. Apoštol je si dobře vědom toho, že členy tohoto společenství si nevybral on, ale Bůh: „víme o vašem vyvolení“ – říká. Každý misionář evangelia musí mít neustále na paměti tuto pravdu: Pán je tím, kdo se svým Slovem a Duchem dotýká srdcí, když povolává lidi k víře a do společenství v Církvi. Nakonec nám svatý Pavel zanechává velmi cenné ponaučení z vlastní zkušenosti. Píše: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením“. Má-li být hlásání evangelia účinné, potřebuje moc Ducha, která oživuje zvěst a vlévá jejímu hlasateli „hluboké přesvědčení“, o kterém mluví apoštol. Výraz „přesvědčení“, v řeckém originále pleroforía, je slovo, které nevyjadřuje ani tak subjektivní, psychologický aspekt, jako spíše plnost, věrnost, úplnost – v tomto případě Kristovy zvěsti. Zvěsti, která má být provázena znameními a gesty jako Ježíšovo kázání, má-li být úplná a věrná. Slovo, Duch a – takto pojaté – přesvědčení jsou tedy neoddělitelné a způsobují, že evangelní poselství se účinně šíří.


    Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! 
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. 
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.



Slova evangelia podle 
svatého Matouše jsou textem, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání hlásat evangelium. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“. Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost.

Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“. Noví hlasatelé evangelia jsou jako první povoláni kráčet touto Cestou, kterou je Kristus, aby dali poznat druhým krásu evangelia, které dává život. A touto cestou se nikdy neputuje osamoceně, ale společně. Zkušenost společenství a bratrství je nabízena těm, které potkáme, aby se podíleli na naší zkušenosti s Kristem a s Jeho Církví. Svědectví spojené se zvěstí tak může otevřít srdce těch, kteří hledají pravdu, aby mohli dosáhnout smyslu vlastního života.

A nakonec k ústřední otázce daní odváděných císaři:

Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“. A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.

Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život.





    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. 
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ 
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. 
    Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ 
    Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ 



(srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15343;

S. Aurelius Augustinus: In Ioannem 69,2;

S, Aurelius Augustinus, Ennarationes in Psalmos, Žalm 94,2, Žalm 4,8;

Anonym, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42)


O. Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Nedbáš, Ježíši, vybízející k placení daní císaři,

na lidské ohledy.

Jsi pravdomluvný, jsi pravda sama,

a proto podporuješ vládu člověka nad člověkem

demokracii –

s podmínkou zachování teokracie.

Ty, Boží Syn, Stvořitel a dárce moci nad císařem,

Ty, Boží Syn, vítěz nad démony jeho zlých myšlenek, slov a skutků

i nad jeho opomenutím konat Tvou vůli,

Ty Boží Syn, Posvětitel, ses poddal při soudním „demokratickém“ procesu

velekněžím a zákoníkům i Pilátovi, zástupci císaře,

a nechal ses jimi odsoudit na smrt.

Svým zmrtvýchvstáním dosvědčils nadřazenost teokracie

nad demokracií hříšných lidí.

Vedeš je k zodpovědnosti za to, že Tě oni

židé a Římané, ideoví předchůdci dnešních ateistů –

chtěli umlčet a sprovodit ze světa.

Tys vstal z mrtvých

vrátil ses mezi své mučitele a vrahy, abys je postavil před rozhodnutí:

přijmout Tvou teokracii – křest ve svaté Církvi,

nebo ji odmítnout a tím spáchat sebevraždu

- jejímž rafinovaným organizátorem je satan –

zničení demokracie, sebedestrukci člověka, zmaření jeho peněz a daní,

především té nejvyšší:

dát Ti nyní ve svatém Přijímání sebe.

a přijmout Tebe a Tvou vládu nad mým srdcem,

a tak nad světem: teokracii.

Amen.


sobota 10. října 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Multikulturalista v temnotách,


kde je pláč a skřípění zubů




28. neděle v cyklu A




Liturgie této neděle, uvádí Svatý otec Benedikt XVI. mešní biblické texty, nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izajáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izajáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce, aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“.



Cestou do „aurea prima aetas“, kterou ovšem již není ztracený ráj, ale neporovnatelně vyšší úroveň života s Trojjediným Bohem: oslavení těla vykoupené a spasené duše, je ovšem průchod údolím smrti, předtím údolím slz, jak vysvítá ze slov téhož proroka:


„Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a sestře slzu z každé tváře“. Tato slova proroka Izajáše obsahuji příslib, že se nejen nemusíme bát utrpení, ale dokonce, že podíl na utrpení, i kdybychom jej zavinili, proměňuje Ježíš nesoucí kříž ke vzkříšení, v podíl na působení Ducha svatého. Kříž je opravdovým prostředkem jak dosáhnout účasti na nebeské hostině, kterou pro ni připravil Otec. 
Přijetím pozvání na svatební hostinu a tím, že se vyzdobíme šatem Boží milosti skrze svou modlitbu a pokání, připodobníme svůj život Kristovu a můžeme se pak těšit z „tučné hostiny s vyzrálým vínem“ nebeského království. Svatá Alfonsa od Neposkvrněného Početí napsala: „Považuji den bez utrpení za ztracený den“. Kéž ji dokážeme napodobovat při nesení svých křížů tak, abychom se k ní připojili v ráji, do nějž nás, do ráje vzkříšení, oslavení vede prorok Krista, trpícího Beránka Božího Izajáš:


    Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. 
    Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil. 
    V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."


Temnota rokle, o níž zpívá král David, je cestou, abychom směli přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy. 

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši. 

Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. 

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká. 

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy. 


Potvrzením toho, že apoštol Pavel, jehož pokračování listu Filipanům dnes čteme, jde cestou údolí smrti ve svatosti, je indiferentnost, nelišnost a nezávislost na radosti či utrpení, které náš Pán – Zmrtvýchvstalý dává prožívat svému apoštolu, zasvěcenci smrti a vzkříšení i v misijní službě Filipanům, jimž píše z vězení pro Ježíše:



Bratři! 
    Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. 
    A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen. 




Jestliže první čtení velebí věrnost Boha jeho příslibu, evangelium podle sepsání svatého Matouše svým podobenstvím o svatební hostině nám dává uvažovat o lidské odpovědi, říká papež Benedikt XVI. Někteří pozvaní první hodiny odmítli pozvání, protože je přitahovaly různé zájmy; jiní dokonce pohrdli pozváním krále a vyvolali potrestání, které dopadlo nejen na ně, nýbrž i na celé město. Král se však nevzdává a posílá své služebníky, aby hledali jiné stolovníky, aby se naplnil sál jeho hostiny. Tak má odmítnutí prvních rozšíření pozvání na všechny, se zvláštní zálibou v chudých a vyděděných.

Ti, kdo účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena. Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi.



Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání.



Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci, a proto jej ze slavnosti vykáže. Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.



Tyto dva prameny zahrnuje tajemství Ježíšova kříže. Svislý pruh je jeho pozvání na hostinu, vodorovný naše přijetí pozvání a oblečení, zahalení se darovaným rouchem pro svatbu: modlitbou a pokáním v přijetí Ducha svatého ve svátosti křtu.

K tomu právě došlo ve velikonočním tajemství: drtivá moc zla byla poražena všemohoucností Boží lásky. Zmrtvýchvstalý Pán může už pozvat k hostině velikonoční radosti všechny a sám dodá stolovníkům svatební šat, symbol nezaslouženého daru posvěcující milosti. Velkodušnosti Boha však musí odpovídat svobodné přilnutí člověka. Právě toto je velkodušná cesta, kterou prošli ti, které dnes uctíváme jako svaté. Ve křtu přijali svatební šat božské milosti, uchovali jej čistý nebo ho očistili a učinili zářivým během svého života prostřednictvím svátostí. Nyní se účastní svatební hostiny v nebi. Eucharistická hostina, k níž nás Pán zve každý den a jíž se máme účastnit ve svatebním šatu jeho milosti, je předjímáním konečné slavnosti v nebi. Jestliže se přihodí, že jej zašpiníme nebo dokonce roztrháme hříchem, Boží dobrota nás neodmítá ani neponechává našemu osudu, ale nabízí nám ve svátosti smíření možnost obnovit pro svátek svatební šat v jeho nezbytné celistvosti.


    Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích: 
    "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. 
    Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. 
    Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí. 
    Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' 
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
 



Celistvý svatební šat, odlišený svým určením i vzhledem od všedního roucha je oním „neviditelným oděním“ duše, která je schopna přijímat a nechat se posvěcovat mocí Ducha Božího – zároveň zakouší Jeho pomoc a vedení – a přitom, jako „Ecclesia invisibilis“ se plně projevuje i v „odění viditelném“, ve viditelné Církvi v tomto světě. Doby, kdy tomu tak je, jsou oněmi vrcholy sinusoidy vývoje civilizace a každé kultury, kdy se dostává každému možnosti rozvinout hřivny Ducha, kdy je společnost pevně zakotvena na duchovních zákonech, které Bůh Otec v Ježíši Kristu mocí svého Ducha ukazuje a takto „oděným“ dává schopnost přijímat a navenek Jeho moc ukazovat a jí prospívat.


Konzumní životní styl, kterému podléhá tolik lidí v různých kulturách, vede k roztržení a pošpinění svatebního šatu – ke ztrátě svatodušní cesty, i když snad ještě „chození do kostela“ přežívá, není radostnou svatební hostinou: Přichází náš Pán a říká:

'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?'


Současná krize Evropy je výzvou k přehodnocení ideje „společné Evropy“. Nikoli její odmítnutí – vždyť skutečně všechny národy jsou pozvány na svatební hostinu Beránkovu – ale k hledání cesty zpět z „mnoha kultur“ k jedné kultuře mnohých národů. Blud, do nějž slepí vůdcové Evropské unie upadli, je právě pseudosocialistickým popřením jednotlivých kultur a národů. Stadium úpadku civilizace, které známe již z posledních záchvěvů První říše římské: eklekticismus.


Dříve, než se zhroutila pod náporem barbarů a později muslimů již křesťanská kultura Středomoří, mohl každý „eklektik“ – „multikulturalista“ zaslechnout tichý hlas Ducha, který řekl svým služebníkům – andělům:

'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.' 
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
 



(srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=15300,
z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté, Lamezia Terme 9. října. AD MMXI;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=10261,

z promluvy Svatého otce Benedikt XVI. při kanonizaci, 12. října AD MMVIII;

svatý Řehoř Veliký, Homilia 38,9; srov.: ibid. , 10)



O. Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Jak jsi sem vešel?“

ptáš se Ježíši těch,

kdo přijali křest a „nechodí do kostela“,

kdo přijali svátost smíření a přijímají ve Svatém přijímání Tvé tělo a krev

a nevěří, že jsi v Nejsvětější svátosti skutečně přítomen

jako Bůh a člověk

trpící, umučený k smrti, a zmrtvýchvstalý;

nebo dokonce, kdo přistupují a přijímají Tě ve stavu hříchu

- jak k tomu jsou někdy i vybízeni ti, kdo žijí v cizoložství –

těm říkáš: „Jak jsi mohl vstoupit mezi věřící,

když nevěříš?“

Velmi tvrdá slova volíš pro ty

velekněze a starší židovského lidu –

kteří již jen hledají příležitost,

aby Tě nábožensky i politicky exkomunikovali a popravili.

Varovná slova o zavržení říkáš těm,

kdo se chystají zavrhnout spravedlnost,

pomluvit pravdu,

zotročit ty, které vedeš ke svobodě,

tím, že „budou bít pastýře a ovce se rozprchnou“.

Ty necháváš svými služebníky – proroky – svázat,

protože satan a jeho démoni jsou svazováni těmi,

kdo mají a užívají moc Tvého a Otcova Ducha;

a vhodit do temnot již zde v pozemském životě.

Temnot, v nichž nevidí světlo Ducha Božího,

neslyší Jeho vnuknutí, nepoznávají pravdu, ztrácejí „zdravý rozum“

propadají se do nejhlubší temnoty:

chtějí se postavit na Tvé místo a stát se arbitery pravdy:

nutit křesťany, a se sami za ně formálně považují,

aby zapřeli Tebe, pravdu,

a těm, kterým mají o Tobě říci,

vyznavačům islámu, katolíkům a protestantům,

kteří v Tebe přestali věřit, říkají:

sejměte kříže, zapřete křesťanství,

následujte nás do temnot multikulturního světa.

Věřícím, těm, kdo Tě přijímají v této Nejsvětější eucharistii,

dáváš světlo poznání a schopnost se orientovat.

Těm, kdo v Tebe uvěřili jako Tvůj přítel žid Lazar,

jenž je dnes i příkladem pro muslimy,

o tom svým služebníkům říkáš zcela opačná slova:

Rozvažte jej a nechte jej, zmrtvýchvstalého jít do tohoto světa,

aby zval na mou královskou svatební hostinu zlé i dobré!“¨


Amen


sobota 3. října 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Milostná píseň Církve a zhoubný smutek zlých vinařů






27. neděle v cyklu A

Čtení z proroka Izajáše a dnešní evangelium nám staví před oči jeden z velkých obrazů Písma Svatého: obraz vinné révy, komentoval před dvanácti lety ve své homilii před začátkem biskupského synodu Svatý otec Benedikt XVI. liturgické biblické texty dnešní neděle.

Chléb představuje v Písmu Svatém všechno to, co člověk potřebuje pro svůj každodenní život. Voda dává zemi plodnost, je základním darem, který umožňuje život. Víno pak vyjadřuje skvělost stvoření, znamená slavnost, ve které překračujeme hranice každodennosti: víno „rozveseluje srdce“. Tak se víno a vinice staly také obrazy daru lásky, ve kterém můžeme okusit cosi z Božského.

Čtení z proroka začíná jako milostná píseň: Bůh si vysadil vinici - to je obraz dějin jeho lásky k lidstvu, jeho lásky k Izraeli, který si On vyvolil. První myšlenka z dnešních čtení je tedy tato: Bůh vlil člověku, stvořenému k jeho obrazu, schopnost milovat, a tedy schopnost milovat také Jeho samého, svého Stvořitele. V milostné písni proroka Izajáše chce Bůh promlouvat k srdci svého lidu - a také k srdci každého z nás. „Stvořil jsem tě, ke svému obrazu a podobě“, říká nám. „Já sám jsem láska a ty jsi můj obraz, do té míry, ve které v tobě září jas lásky, do té míry, v níž mi odpovídáš láskou.“

Bůh nás čeká. Chce být námi milován - podobná výzva se nemůže nedotknout našeho srdce. On nám vychází v ústrety, přichází mi vstříc. Dostane se mu odpovědi“ nebo se s námi stane to, co s vinicí, o které Bůh u Izajáše říká: „Čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody?“. Není náš křesťanský život často daleko spíš octem než vínem? Sebelítost, konflikty, lhostejnost?

 

    Zazpívám píseň svého přítele, píseň svého miláčka o jeho vinici. Vinici měl můj přítel na úrodném svahu. 
    Okopal ji, očistil od kamení, osázel ji ušlechtilou révou. Uprostřed postavil věž, i lis v ní vyhloubil: čekal, že ponese hrozny, ona však plodila pláňata. 
    Nyní tedy, obyvatelé Jeruzaléma, judští mužové, suďte mezi mnou a mou vinicí! 
    Co jsem měl ještě udělat své vinici a neudělal jsem? Když jsem čekal, že ponese hrozny, proč přinesla plané plody? 
    Ted' vám ukážu, co udělám své vinici: odstraním její plot, že bude pastviskem, rozbořím její zeď, že ji rozšlapou. Udělám z ní pustinu, nebude ořezána ani okopána, vzroste v trní a hloží. Mrakům dám příkaz, aby ji neskropily deštěm. 
    Vinicí Hospodina zástupů je dům Izraele, Judovci - jeho milou sazenicí. 



Čekal spravedlnost, a hle - nepravost, Čekal právo, a hle - bezpráví!


Žalm, který dnes zpíváme je nejen pokračováním tématu vztahu Boha Otce – vinaře, ale i očekáváním Jeho Syna a prosbou – vše vyjádřeno v obrazech, o příchod Jeho Ducha, který nám Ježíšův život, jeho tělo dá jako posilu pro vzkříšení našeho těla a jeho krev jako životní mízu pro naši cestu, na níž se učíme plnit Boží vůli.

Révu z Egypta jsi přenesl, Bože, vyhnals pohany a zasadils ji. Vyhnala své ratolesti až k moři a své úponky až k Řece. 

Proč jsi dal strhnout její ohradu? Všichni ji obírají, kdo chodí kolem. Pustoší ji kanec z lesa a polní zvěř ji spásá. 

Bože zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis vypěstoval! 

Už od tebe neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé jméno. Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, rozjasni svou tvář, a budeme spaseni. 



V listu Filipanům předkládá svatý apoštol Pavel svůj život s Ježíšem Kristem jako vzor jednání Filipských. Hledá tak jejich lásku k našemu Pánu. Tak se dostáváme k druhé základní myšlence dnešních čtení. Hovoří především o dobrotě Božího stvoření a o velikosti vyvolení, která se ukazuje v tom, že On nás hledá a miluje. Pak ale mluví také o dějinách, které následovaly - o pádu člověka. Bůh zasadil ušlechtilou révu a přece dozrála pláňata. V čem se projevuje tato plnost? Dobré hrozny, které Bůh očekával - říká prorok, a to i prorok novozákonní, Apoštol - by se projevily ve spravedlnosti a pravosti. Planou révou pak je násilí, prolévání krve a útisk, které nechávají člověka úpět pod jhem nespravedlnosti.


Bratři! 
    O nic nemějte starost! Ale ve všem předkládejte Bohu své potřeby v modlitbě a prosbě s děkováním. Pak Boží pokoj, který převyšuje všecko pomyšlení, uchrání vaše srdce a vaše myšlenky v Kristu Ježíši. 
    Konečně, bratři, mějte zájem o všechno, co je pravdivé, co je čestné, co je spravedlivé, co je nevinné, co je milé, co slouží dobré pověsti, a o každou zdatnost nebo činnost, která si zasluhuje chvály. Dělejte i nadále to, čemu jste se ode mě naučili, co jste ode mě převzali, ode mě slyšeli a na mně viděli. A Bůh, dárce pokoje, bude s vámi. 

V evangeliu podle sepsání svatého Matouše se obraz proměňuje: vinná réva přináší dobré hrozny, ale vinaři si je nechávají pro sebe. Nechtějí je odevzdat pánu vinice. Zbijí a zavraždí jeho posly a zavraždí jeho Syna. Jejich důvody jsou prosté: chtějí se sami stát majiteli, zmocnit se toho, co jim nepatří. Ve Starém zákoně stojí v prvním plánu obvinění z porušení sociální spravedlnosti, z pohrdání člověka člověkem. V pozadí se ovšem objevuje, že v pohrdání Tórou, právem darovaným Bohem, dochází k pohrdání Bohem samým, cílem je pouze užívat si vlastní moci.

Tento aspekt je pak plně rozvinut v Ježíšově podobenství: vinaři nechtějí mít pána - a tito správci vinice nastavují zrcadlo také nám. My lidé, kterým bylo stvoření, abychom tak řekli, svěřeno do správy, si na ně uzurpujeme právo. Sami chceme být jeho jedinými pány. Chceme vlastnit svět i svůj vlastní život zcela neomezeným způsobem. Bůh je nám na obtíž. Buď se z Něj udělá zbožná fráze, nebo je zcela odmítnut, vykázán z veřejného života, tak aby ztratil veškerý význam. Tolerance, která řekněme připouští Boha jako soukromý názor, ale upírá mu veřejný vliv, nepouští do skutečného světa a do našeho života, není tolerancí, ale pokrytectvím. Tam, kde se člověk pasuje na jediného pána světa a vlastníka sebe sama, nemůže být spravedlnost. Tam může vládnout pouze libovůle moci a zájmů Jistě, je možné vyhnat Syna z vinice a zabít ho, abychom sobecky mohli sami vychutnávat plody země. Tehdy se ale vinice velmi brzy změní v nehostinnou pustinu, po které se prohání „kanci z lesa“, jak se říká v dnešním mezizpěvu.

Tak přicházíme k třetímu prvku dnešních čtení, Pán, jak ve Starém tak v Novém zákonu, ohlašuje nevěrné vinici soud. Ten soud, který Izaiáš předvídal, se uskutečnil velkými válkami a vyhnanství, jež provedli Asyřané a Babyloňané. Soud ohlášený Ježíšem se vztahuje především na zničení Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Tímto evangeliem Pán křičí také do našich uší slova, která v knize Zjevení adresuje církvi v Efezu: „Jestliže se neobrátíš, přijdu brzo na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa“. I nám může být vzato světlo a děláme dobře, necháme-li ve své duši zaznívat toto napomenutí v celé jeho vážnosti, tím, že zároveň voláme k Pánu: „Pomoz nám obrátit se! Dej nám všem milost pravé obnovy! Nedopusť, aby v nás pohaslo tvé světlo! Posil naši víru, naši naději a naši lásku, abychom mohli přinášet dobré plody!“

V tomto bodu však v nás povstává otázka: „Cožpak v dnešním čtení a evangeliu není žádný příslib, žádné slovo na posílení? Je posledním slovem pouze hrozba“„ Ne! Přislíbení je a je to poslední a podstatné slovo. Slyšíme je ve verši před evangeliem, který je vzat z Janova evangelia: „Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce“. Těmito slovy Pána, nám Jan ilustruje poslední a pravý výsledek dějin Boží vinice. Bůh neztroskotává. Nakonec vítězí On, vítězí láska. Zastřený náznak na tohle se nachází již v podobenství o vinici, jak je předkládá dnešní evangelium a v jeho závěrečných slovech. Tam také synova smrt není koncem dějin, i když to není přímo vyprávěno. Avšak Ježíš vyjadřuje tuto smrt prostřednictvím nového obrazu vzatého ze žalmu: „Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se nárožním kvádrem...“

Ze Synovy smrti vyvěrá život, vytváří se nová budova, nová vinice. On, který proměnil v Káně Galilejské vodu ve víno, proměnil svou krev ve víno pravé lásky a tak proměňuje víno ve svou krev. Ve večeřadle předjímal svou smrt a přeměnil ji v dar sama sebe i úkon radikální lásky. Jeho krev je darem, je láskou, a proto je to pravé víno, které Stvořitel očekával. Tímto způsobem se sám Kristus stal vinným kmenem a tento vinný kmen nese stále dobré plody: přítomnost jeho lásky k nám, která je nezničitelná.

Tak tato podobenství nakonec ústí do tajemství Eucharistie, v níž nám Pán dává chléb života a víno své lásky a zve nás na slavnost věčné lásky. My slavíme Eucharistii s vědomím, že jeho cenou byla smrt Syna „ oběť jeho života, který v ní zůstává přítomen. Kdykoli jíme tento chléb, nebo pijeme tento kalich, zvěstujeme smrt Pána, dokud nepřijde, říká svatý Pavel. Víme ale také, že z této smrti vyvěrá život, protože ji Ježíš přeměnil v obětní úkon, v úkon lásky, tím, že ji v hlubině proměnil: láska přemohla smrt. Ve Svaté eucharistii nás On všechny přitahuje k Sobě a dává nám, abychom se stali ratolestmi vinného kmene, jímž je On sám.


 
    Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: 
    "Poslyšte toto podobenství: Byl jeden hospodář a ten vysázel vinici. Obehnal ji plotem, vykopal v ní jámu pro lis a vystavěl strážní věž, pronajal ji vinařům a vydal se na cesty. Když se přiblížilo vinobraní, poslal k vinařům své služebníky vyzvednout z ní výtěžek. Ale vinaři jeho služebníky popadli, jednoho zbili, druhého zabili, třetího ukamenovali. Hospodář poslal tedy jiné služebníky, ještě ve větším počtu než poprvé, ale naložili s nimi zrovna tak. 
    Naposled k nim poslal svého syna; myslel si: 'Na mého syna budou mít ohled.' 
    Když však vinaři uviděli syna, řekli si mezi sebou: 'To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a jeho dědictví bude naše!' A popadli ho, vyhnali ven z vinice a zabili. Až pak přijde pán té vinice, co asi s těmi vinaři udělá?" 
    Odpověděli mu: "Krutě ty zlosyny zahubí a svou vinici pronajme jiným vinařům, kteří mu budou ve svůj čas odvádět výtěžek." 
    Ježíš jim řekl: "Nečetli jste nikdy v Písmě: 'Kámen, který stavitelé odvrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné?' Proto vám říkám: Vám bude Boží království odňato a bude dáno národu, který ponese jeho ovoce." 



(Svatý otec Benedikt XVI., Homilie z 2. října AD MMV před zahájenám biskupského synodu;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=4582)



O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Otec – Pán vinice,

Tvá nevinně prolitá krev, Ježíši, Synu Vinaře,

Tvá míza, Duchu svatý, vypuzená hroznou vraždou,

kterou spáchali panovační nájemníci a správci vinice

a tak se stali uschlými ratolestmi –

znamená jediné:

Soud nad správci – nad velekněžími i staršími lidu Izraele,

ale i nad samotným lidem, který se jimi nechal vést

a odvrhl vedením Tvým Duchem.

Tak ztratil Izrael, židovstvo, judaismus své vyvolení,

své výjimečné postavení mezi náboženstvími;

stal se mečem, který vede k rozdělení:

židů a židokřesťanů, židokřesťanů a pohanokřesťanů.

Meč Tvého Ducha totiž rozdělil otce a matku, dceru a rodinu, syna a rodinu.

Proto Tvůj Apoštol, sám žid – ani Otcové - neužívají těchto označení,

ale dosvědčují, že nyní jsme ve Tvé krvi,

v míze ratolestí plných života vedoucího ke vzkříšení,

bratry, Tvými adoptivními sourozenci.

Nikoli židovství,

ale Tvá Církev

je po soudu, který začal již na Golgotě,

Tvým vyvoleným lidem.

A kdo by štěpil Tvou Církev,

vystavuje se opět stejnému soudu jako starozákonní velekněží a starší:

když neodsoudí sebe,

přijímá v Nejsvětější Eucharistii své odsouzení.

Kdo sebe odsoudí,

život věčný:

již nyní nejkrásnější milostný okamžik,

počátek zpěvu milostné qíná.

Amen.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Peníz daně: vítězství teokracie nad demokracií 29. neděle v cyklu A Čtení z knihy proroka Izajáše nám praví, uvedl před několika lety d...