sobota 25. listopadu 2017

Odměna za víru: společenství lásky v nebi – trest za lhostejnost: věčné zavržení







Slavnost Ježíše Krista Krále

O dnešní slavnosti na závěr církevního roku otevíráme nejprve Písmo svaté čtením z knihy proroka Ezechiela. Nejdříve zaznívá Slovo od Boha k pastýřům, k lidem, kteří nesou zodpovědnost za sebe tím, že přijímají zodpovědnost za šíření Božího království. Víra v Ježíše, Krále nad Univerzem, je tímto závazkem a posilou pro náš život i pro to, abychom život Ducha svatého zprostředkovávali druhým. Prorok mluví na místě Božím o Pastýři pastýřů – prorokuje o našem Pánu a Příteli Ježíšovi, který nám otevřel dveře do svého království – svou pastýřskou holí: svým křížem.


Všichni, kdo přijali podivuhodný dar víry, dar setkání se zmrtvýchvstalým Pánem, řekl před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. v africkém Beninu, cítí také potřebu zvěstovat Jej ostatním. Církev existuje proto, aby hlásala tuto dobrou zvěst! A toto poslání je stále naléhavé! Po sto padesáti letech je ještě mnoho těch, kteří neslyšeli poselství o Kristově spáse! Mnoho je také těch, kteří odmítají otevřít svoje srdce Božímu Slovu! Mnoho je těch, kteří mají slabou víru a jejich mentalita, zvyky a způsob života nebere v potaz evangelium, neboť se domnívají, že hledání sobeckého blahobytu, snadného výdělku nebo moci je posledním cílem lidského života. Buďte nadšenými svědky víry, kterou jste přijali! Nechte zazářit Spasitelovu laskavou tvář všude, zejména mezi mladými, kteří hledají důvody života a naděje ve svízelném světě!

Tak praví Hospodin:
    "Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho. Jako se pastýř stará o své stádo, když je mezi svými rozptýlenými ovcemi, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam se rozprchly v mlhavém a mračném čase.
    Já budu pást své stádo, já jim dám odpočinek - praví Pán, Hospodin. Budu hledat ztracené, zpět přivedu rozptýlené, obvážu zraněné, posílím slabé, budu střežit tučné a silné, pást je budu svědomitě.
    Co se pak týká vás, moje stádo - tak praví Pán, Hospodin - budu soudit mezi ovcí a ovcí, mezi berany a kozly."

 
Žalmista pokračuje ve vyznání svatého Ezechiela: zdůrazňuje, že spojení s Pánem, Hospodářem nad našimi dušemi, nám dává sílu projít přes roklinu temnot a smrti do Království. Přivádět sem i druhé po vzoru Ježíše, dobrého Pastýře:


Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách.

Vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout. Občerstvuje mou duši, vede mě po správných cestách pro svoje jméno.

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.



Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům nás připravuje na změnu smýšlení ohledně hodnocení pozemských poct a úspěchů. Na slovo Ježíšovo, které plně zazní v Jeho podobenství v dnešním evangeliu. Dnes stejně jako před dvěma tisíci lety, říká Svatý otec Benedikt XVI., je zvykem spatřovat znamení královské hodnosti v úspěchu, moci, penězích a jen obtížně akceptujeme takovéhoto krále, který se stává služebníkem nejnepatrnějších, nejponíženějších, krále, jehož trůnem je kříž.


Nicméně Písmo nám říká, že právě takto se zjevila Kristova sláva. V ponížení pozemského života se Mu dostává moci soudit svět. U Něho kralovat znamená sloužit! A požaduje od nás, abychom Jej následovali na této cestě, sloužili a byli vnímaví vůči volání člověka chudého, slabého a odsouvaného na okraj. Pokřtěný ví, že jeho rozhodnutí následovat Krista může vést k velkým obětem, někdy dokonce i k oběti života. Ale jak nám připomíná svatý Pavel, Kristus přemohl smrt a svým Zmrtvýchvstáním nás přitahuje k Sobě. Uvádí nás do nového světa svobody a štěstí.

Mnohá pouta se starým světem a mnohé obavy nás dodnes vězní a brání nám žít svobodně a šťastně. Dovolme Kristu, aby nás osvobodil od tohoto starého světa! Naše víra v Něho, který je přemožitelem všech našich obav a každé naší ubohosti, nám umožňuje vstoupit do nového světa, kde spravedlnost a pravda nejsou parodií, do světa vnitřní svobody a pokoje se sebou samými, s ostatními i s Bohem. Tento dar jsme dostali ve křtu!

Bratři!
    Kristus vstal z mrtvých, a to jako první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých. Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus; pak ti, kteří jsou Kristovi, až přijde. Potom nastane konec, až odevzdá své království Bohu a Otci a až zlomí vládu všech možných knížat, mocností a sil.
    On totiž musí kralovat, 'dokud mu Bůh nepoloží všechny jeho nepřátele k nohám'. Jako poslední nepřátel bude pak zničena smrt. A až mu bude všecko podřízeno, tehdy se i sám Syn podřídí tomu, který mu to všecko podřídil, aby byl Bůh všechno ve všem.



Dnešní evangelium svatého evangelia podle Matouše, komentuje slovo o Ježíšově království Svatý otec Benedikt XVI., zdůrazňuje královskou moc Ježíše Krista, soudce nad celým světem, v nádherném podobenství o Posledním soudu, které svatý Matouš zařadil bezprostředně před vyprávění o utrpení. Jeho obrazy jsou prosté, jazyk lidový, ale poselství je extrémně důležité: je to pravda o našem posledním údělu a o kritériu, podle něhož budeme hodnoceni.  „Měl jsem hlad a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň a dali jste mi napít, byl jsem cizinec a přijali jste mne“… Kdo by tuto pasáž neznal? Je součástí naší civilizace. Poznamenala dějiny národů křesťanské kultury: hierarchii hodnot, instituce, rozmanitá humanitární a sociální díla. Kristovo království však skutečně není z tohoto světa, ale přivádí k naplnění veškeré dobro, které díky Bohu, existuje v člověku i v dějinách. Praktikujeme-li lásku k našim bližním podle evangelního poselství, pak vytváříme prostor Boží vládě, a jeho království se uskutečňuje mezi námi. Pokud však každý myslí pouze na své zájmy, svět nemůže dospět jinam než k zániku.








Království Boží není záležitost poct a zevnějšku, ale jak píše svatý Pavel, „je spravedlností, pokojem a radostí v Duchu svatém“. Pánu leží na srdci naše dobro, tedy aby každý člověk měl život, a zejména, aby jeho „nejnepatrnější“ děti mohli přistoupit k hostině, kterou připravil pro všechny. Proto neví, co činit s přetvářkami těch, kteří říkají „Pane, Pane“ a pak odhlížejí od jeho přikázání. Bůh přijímá do svého věčného království ty, kteří se den po dni snaží jeho slovo uvádět do praxe.

Ježíš, Syn člověka, poslední soudce našich životů, vzal na sebe tvář těch, kteří hladovějí a žízní, cizinců, neoděných, nemocných či uvězněných, zkrátka všech lidí, kteří trpí nebo jsou vytlačováni na okraj. Naše chování k nim bude proto považováno za chování, jež je určeno samotnému Ježíši. Nespatřujme v tom jen literární formuli, pouhý obraz! Dokazuje to celý Ježíšův život. On, Boží Syn se stal člověkem, sdílel naši existenci až do těch nejkonkrétnějších podrobností, a stal se služebníkem i toho nejmenšího ze svých bratří. On, který neměl kam hlavu složit, je odsouzen k smrti ukřižováním. To je Král, kterého oslavujeme!
 „Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa“. Přijměme toto slovo požehnání, které bude Syn člověka adresovat v den Soudu mužům a ženám, kteří v srdci svobodném a plném lásky k Pánu rozpoznali Jeho přítomnost mezi svými nejponíženějšími bratry! Tento úryvek evangelia je opravdu slovem naděje, poněvadž Král vesmíru je nám docela nablízku jako služebník nejnepatrnějších a nejponíženějších. Co nejsrdečněji chci říci všem lidem, kteří trpí, nemocným, těm, kteří jsou postiženi AIDS či jinými chorobami, všem, na které společnost zapomněla: Neztrácejte odvahu! Ježíš se ztotožnil s maličkými a nemocnými, sdílel vaše utrpení a rozpoznává ve vás bratry a sestry, aby je osvobodil od každého zla a každého utrpení! Každý nemocný, každý chudý zasluhuje naši úctu a lásku, protože skrze něho nám Bůh ukazuje cestu k nebi.

Ježíš řekl svým učedníkům:
    "Až přijde Syn člověka ve své slávě a s ním všichni andělé, posadí se na svůj slavný trůn a budou před něj shromážděny všechny národy. A oddělí jedny od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů. Ovce postaví po své pravici, kozly po levici.
    Tu řekne král těm po své pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, přijměte jako úděl království, které je pro vás připravené od založení světa. Neboť jsem měl hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít; byl jsem na cestě, a ujali jste se mě, byl jsem nahý, a oblékli jste mě; byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste ke mně.'
    Spravedliví mu na to řeknou: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a dali jsme ti najíst, žíznivého, a dali jsme ti napít? Kdy jsme tě viděli na cestě, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme k tobě?'
    Král jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste udělali pro jednoho z těchto mých nejposlednějších bratří, pro mne jste udělali.'
    Potom řekne těm po levici: 'Pryč ode mě, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly. Neboť jsem měl hlad, a nedali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a nedali jste mi napít; byl jsem na cestě, a neujali jste se mé, byl jsem nahý, a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mě.'
    Tu mu na to řeknou také oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového nebo žíznivého, na cestě nebo nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?'
    On jim odpoví: 'Amen, pravím vám: Cokoli jste neudělali pro jednoho z těchto nejposlednějších, ani pro mne jste neudělali.'
    A půjdou do věčného trápení, spravedliví však do věčného života." 









(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini 23.listopadu, Náměstí svatého .Petra 23. 11. AD MMVIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10435
a z h
a z homilie papeže Benedikta XVI. při mši svaté, Benin 20. 11. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15523)

O. Vladimír Mikulica




¨
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


K ovčinci jsi přirovnal své království,

Boží Beránku, Ježíši!

Království, které bylo, je a bude –

Ježíši, Boží Synu.

Království lásky, pokoje a spravedlnosti

– Ježíši umírající na kříži s korunou z trní svého království na tomto světě

– ve Tvé trpící a bojující Církvi.

Proto je Tvým jediným přikázáním pro vstup a pro setrvání ve Tvém království

přikázání lásky!

Nikoli ovšem té, která Tě nepoznala a zneužívá Tvé evangelium,

když říká, že Tě máme milovat ve svých bližních!

Nikoli té, která  nepochopila výrok Tvého přítele svatého Augustina,

že milováním bližního si očišťujeme zrak, abychom uviděli Tebe.

Proto v dvojpřikázání lásky nejprve ukládáš milovat Tebe:

Tobě chtít podat sklenici vody, jak Veronika roušku na křížové cestě,

Tobě dát ze své skrovné porce jídla,

jak Samko Pták z povídky O Tvém kříži Julia Zeyera

– a to na klášterní chodbě, na kříži,

který ostatní míjejí, aniž by si všimli, že máš hlad.

Tebe navštívit ve vězení, jako Tě navštívil svatý Nikodém, když sám byl v temnotě

před svým znovuzrozením;

od Tebe se nechat obléci rouchem křestní milosti, šatem novokřtěnce,

když jsme předtím se svatým Janem ke hrobu Josefa z Arimatie nesli Tvé tělo,

s láskou zabalené do pohřebních rouch;

takovým patří Tvá láska,

a jen z ní máme sílu druhé milovat –

takovým patří Tvá slova nyní po svatém přijímání tohoto Tvého těla:

„Pojďte pravou cestou do mého ovčince v nebi!“

Amen.



sobota 18. listopadu 2017

Posmrtná radost těch, kdo nezakopali svou hřivnu: nekonali mrtvé skutky lásky







33. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy Přísloví při dnešní posvátné liturgii mše svaté je zdůrazněna zodpovědnost v péči o rodinu a práci. Zodpovědnost, která bude zúčtována u bran věčnosti jako výtěžek ze skutků ženy, která mysticky představuje Církev, skutků konaných ve spojení s Ježíšem Kristem. Opakem jsou podle teologie svatého Pavla mrtvé skutky, které koná člověk z lásky k sobě, ne k Trojjedinému Bohu, ty vedou k posmrtnému odloučení od Boha.

    Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou.
    Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.

Plodnost rodiny, děti přijímané jako dar od Ducha, jehož darem byly zplozeny – plození dětí může být mrtvým či živým skutkem víry v Ježíše Krista, to vše rozhoduje o pravém životním štěstí rodiny, která se má shledat po smrti v nebi u Ježíše – v nebeské blaženosti, jejíž předstupeň prožívala v pozemské obětavosti – o tom zpívá Žalmista:

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 

Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.

Tématem vzkříšení, jímž jsme se zaobírali minulý týden, komentuje dnešní úryvek první epištoly svatého Pavla Soluňanům Svatý otec Benedikt XVI., otevírá novou perspektivu, totiž čekání na Pánův návrat, a proto nás přivádí k zamyšlení nad vztahem mezi přítomností, časem Církve a Božího království, a budoucností (éschaton), která nadejde, až Kristus odevzdá království Otci. Každé křesťanské pojednání o posledních věcech, jež se nazývá eschatologie, vychází vždycky z události vzkříšení: v této události poslední věci už začaly a v jistém smyslu jsou již přítomny.

Pravděpodobně roku 52 svatý Pavel napsal první ze svých dopisů, první list Soluňanům, kde mluví o tomto Ježíšově návratu, zvaného parusie, advent, nová, definitivní, zjevná přítomnost. Soluňanům, kteří mají své pochybnosti a své problémy, apoštol píše: „Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli“. A pokračuje: „Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu“. Apoštol popisuje Kristovu parusii těmi nejživějšími barvami a symboly, které však sdělují prosté a hluboké poselství: nakonec budeme stále s Pánem. Za všemi oněmi obrazy je toto podstatné poselství: naší budoucností je „být s Pánem“. Jako věřící v našem životě už s Pánem jsme a naše budoucnost, věčný život již započal.

Ve druhém listu Soluňanům Apoštol mění perspektivu. Hovoří o negativních událostech, které budou předcházet oné poslední a závěrečné události. Netřeba se klamat - říká - jakoby den Páně měl nastat podle nějakého chronologického počítání: „Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jakoby ten den Páně měl už nastat. Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat!“. Pokračování tohoto textu oznamuje, že před Pánovým příchodem dojde k apostasii (odpadnutí) a bude se muset objevit nějaký blíže neidentifikovaný „skrz naskrz hříšný“ člověk, „propadlý záhubě“, jehož pak tradice pojmenuje Antikrist. 

Záměr tohoto listu svatého Pavla je však především praktický. Píše: „Už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“. A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají“. Jinými slovy očekávání Ježíšovy parusie nikoho nezprošťuje závazků na tomto světě, ale naopak vytváří odpovědnost pracovat v tomto světě a pro tento svět. Totéž uvidíme příští neděli v evangeliu o hřivnách, kde nám Pán říká, že svěřuje hřivny všem a jako Soudce bude žádat, abychom z nich vydali počet, až se zeptá: Jaké plody jste získali“ Očekávání Pánova návratu v sobě tedy zahrnuje odpovědnost za tento svět.

Tatáž věc a tatáž souvislost mezi parusií - návratem Soudce-Spasitele - a naším závazkem v našem životě se ukazuje v jiném kontextu a s novými aspekty v listě Filipanům. Svatý Pavel je ve vězení a očekává vynesení rozsudku, kterým může být odsouzen k smrti. V této situaci myslí na své budoucí bytí s Pánem, ale myslí také na komunitu ve Filipech, která potřebuje svého otce, tj. Pavla, když jim píše: „Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. O tom jsem přesvědčen, a proto vím, že ještě s vámi zůstanu a že vám budu dále pomáhat, aby u vás u všech rostla radost, jakou dává víra. Vy se pak budete moci tím více skrze mne chlubit v Kristu Ježíši, až se k vám zase vrátím“. ¨

Svatý Pavel nemá strach ze smrti, naopak. Ta totiž odkazuje na plné bytí s Kristem. Apoštol Pavel má však účast na smýšlení Krista, který nežil pro sebe, ale pro nás. Žít pro druhé se stává programem jeho života, a proto dokazuje svou dokonalou disponibilitu k Boží vůli, k tomu, co rozhodne Bůh. Je především ochoten žít i v budoucnu na této zemi pro druhé, žít pro Krista, žít skrze jeho živou přítomnost a tak pro obnovu světa. Vidíme, že toto jeho bytí s Kristem vytváří velkou vnitřní svobodu. Svobodu před výhrůžkami smrtí, ale také svobodu před všemi životními závazky a utrpeními. Je prostě k dispozici Bohu a je skutečně svobodný.

Co se týká času a chvíle příchodu Páně, není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci.
    Až budou lidé říkat: "Je pokoj a bezpečí", tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci jim uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo!
    Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.


Boží slovo této neděle - předposlední v tomto liturgickém roce - nás vyzývá, abychom byli bdělí a horliví při čekání na návrat Pána Ježíše na konci časů. Evangelium podává proslulé podobenství o hřivnách, jak je přináší svatý Matouš.

Náš Vykupitel Ježíš vypráví o třech služebnících, kterým jejich pán při odchodu na dlouhou cestu svěřil svůj vlastní majetek. Dva z nich se zachovali správně, protože zdvojnásobili svěřený majetek. Třetí však svěřenou hřivnu zakopal do země. Po svém návratu pán od svých služebníků žádá, aby mu vydali počet ze svěřeného. První dva jej potěší, ale třetí ho zklame. Onen služebník, který ukryl hřivnu v zemi, aniž by z ní něco vytěžil, si počínal špatně. Choval se, jakoby se jeho pán už neměl vrátit, jakoby neměl nadejít den zúčtování. Tímto podobenstvím chce Ježíš učit učedníky, aby dobře používali jeho darů. Bůh volá každého člověka k životu, obdarovává jej talenty a zároveň mu svěřuje určité poslání. Bylo by pošetilé myslet si, že tyto dary jsou zasloužené a stejně tak, zříci se jejich zužitkování, by znamenalo zbavit svůj život smyslu. Toto podobenství komentuje svatý Řehoř Veliký, když poznamenává, že Pán nikoho neponechá bez daru svojí lásky. Svatý Řehoř píše: „Je proto nezbytné, moji bratři, abyste veškerou péči věnovali ochraně lásky v každém skutku, který máte vykonat“. A jakmile upřesní, že pravá láska spočívá v tom, že miluje přátele stejně jako nepřátele, dodává: „pokud někomu chybí láska, ztratí všechno, co má, je zbaven obdržené hřivny a hozen ven do temnot“.

 „Hřivna“ byla antická římská mince, vysoké hodnoty. A právě kvůli popularitě tohoto podobenství se stala synonymem osobních darů (nadání), které je každý povolán zužitkovat. Text hovoří o „jednom člověkovi, který se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek“. Onen člověk z podobenství reprezentuje samého Krista, služebníci jsou učedníci a hřivny jsou dary, které jim Ježíš svěřuje. Tyto dary představují kromě přirozených hodnot také bohatství, které nám Pán Ježíš zanechal jako dědictví, abychom je zužitkovali: Jeho slovo uložené ve svatém evangeliu, křest, který nás obnovuje v Duchu svatém; modlitba - „Otče náš“ - kterou vysíláme k Bohu jako děti, spojeni v Synu; jeho odpuštění, o němž nám přikázal, abychom je nesli všem; svátost jeho obětovaného těla a jeho prolité krve. Zkrátka: Boží království, jímž je On sám, a které je přítomné a živé mezi námi.

Toto je poklad, který Ježíš svěřil svým přátelům na konci své krátké pozemské existence. Dnešní podobenství klade důraz na vnitřní postoj přijetí a zhodnocení tohoto daru. Nesprávným postojem je strach: služebník, který má strach ze svého pána a obává se jeho návratu, skryje minci pod zem a ta nepřináší žádný zisk. Toho se dopustí např. ten, kdo po přijetí křtu, sv. přijímání a biřmování zahrabe tyto dary pod příkrov předsudků, pod falešný obraz o Bohu, který paralyzuje víru i skutky, takže zklame Pánova očekávání. Podobenství však mnohem více vyzdvihuje dobré plody, které přinášejí učedníci, kteří jsou šťastni z přijatého daru, neschovávají jej ze strachu nebo ze žárlivosti, ale zužitkovávají ho tím, že se o něj dělí a že jej sdílí. Ano, to, co nám Kristus dal, se rozmnožuje tím, že se to dává dál. Je to poklad, který má být vynaložen, investován, sdílen se všemi, jak nás tomu učí onen velký správce Ježíšových talentů, jakým je apoštol Pavel.

Evangelijní učení, které nám dnes liturgie nabízí, se vepsalo také do historicko-sociální roviny tím, že v křesťanských národech prosazovalo aktivní a podnikavou mentalitu. Avšak hlavní poselství se týká ducha odpovědnosti, s jakým je třeba přijímat Boží království: odpovědnost k Bohu a k lidstvu. Tento postoj srdce dokonale ztělesňuje Panna Maria, která dostala nejcennější z darů, samého Ježíše a obětovala ho světu s nezměrnou láskou. Prosme ji, aby nám pomáhala být „dobrými a věrnými služebníky“, abychom se jednoho dne mohli i my „radovat se svým Pánem“. 

Boží Slovo z této předposlední neděle liturgického roku nás varuje před dočasností pozemské existence a vybízí nás, abychom ji prožívali jako putování se zraky upřenými k cíli, k Bohu, který nás stvořil a poněvadž nás učinil pro sebe, je naším posledním údělem a smyslem našeho života. Nutným krokem k dosažení této definitivní reality je smrt, následovaná posledním soudem. Apoštol Pavel připomíná, že „onen den Páně přijde jako zloděj v noci“, tedy bez výstrahy. Vědomí slavného Pánova návratu nás podněcuje žít v postoji bdění a očekávat jeho zjevení v neustávající památce jeho prvního příchodu.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 
    "Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. 
    Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: 'Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' 
    Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: 'Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' 
    Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.' 
    Pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal“ Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů." 









(Svatý otec Benedikt XVI. při Angelus Domini, 16. listopadu 16. 11. AD MMVIII;
na generální audienci, 12. listopadu Náměstí svatého Petra 12. 11. AD MMVIII
a před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 13. listopadu AD MMXI;
srovn.: svatý Augustin, Vyznání 1,1;
svatý Řehoř Veliký, Homilie k evangeliím 9,6)


O. Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Podle našich schopností 

dáváš,

Ježíši, připravující darem hřiven na svou Parúsii,

každému ze svých učedníků,

tolik hřiven,

kolik si svými skutky konanými z víry zaslouží.

Avšak každému z nich – z oněch tří,

kteří zastupují Tvůj učednický sbor

a všechny z lidí,

kteří od nás, Tvých učedníků, uslyší slovo o spáse v Tobě -

dáváš alespoň jedinou hřivnu – nejcennější minci.

Tou je Tvá krev, prolitá za nás na kříži,

přijatá s vírou ve svátosti Nejsvětější při mši svaté 

mnohými,

kteří budou spaseni,

Amen.

sobota 11. listopadu 2017

Zlomové rozhodnutí






32. neděle v mezidobí

V dnešním čtení z knihy Moudrosti slyšíme chvalozpěv na její vlastnosti, na její vstřícnost vůči duši člověka. Moudrost není bohyně, jak se dekadentní sekularizované formy náboženství obrací ke zbožšťování člověka a jeho  - lépe řečeno Božích – hřiven, ale dar Boha Otce, vtělení Boží moudrosti, inkarnace Logu v lůně Panny Marie.

    Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají.
    Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří.
    Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti.
    Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.


Duše každého člověka žízní po moudrosti, ať si to navenek přiznává nebo ne. Žízní po Bohu: Má duše po tobě žízní, Pane, můj Bože! 

Bože, ty jsi můj Bůh, snažně tě hledám, má duše po tobě žízní, prahne po tobě mé tělo, jak vyprahlá, žíznivá, bezvodá země.

Tak toužím tě spatřit ve svatyni, abych viděl tvou moc a slávu. Vždyť tvá milost je lepší než život, mé rty tě budou chválit.

Tak tě budu velebit ve svém životě, v tvém jménu povznesu své dlaně k modlitbě. Má duše se bude sytit jak tukem a morkem, plesajícími rty zajásají ústa.

Kdykoli na tebe vzpomenu na svém lůžku, v nočních hodinách budu na tebe myslet. Neboť stal ses mým pomocníkem a ve stínu tvých křídel jásám.


Biblická čtení dnešní nedělní liturgie nás zvou, řekl Svatý otec Benedikt XVI., abychom prodlévali v úvaze o životě věčném, jak k tomu vybízí Památka všech věrných zemřelých. V tomto bodě existuje výrazný rozdíl mezi věřícím a nevěřícím nebo by se rovněž dalo říci mezi tím, kdo doufá, a tím, kdo nedoufá. Ve čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům čteme: „Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději“. Víra ve smrt a zmrtvýchvstání Ježíše Krista znamená rozhodující předěl také na tomto poli. Opět svatý Pavel připomíná křesťanům v Efesu, že dokud nepřijali evangelium, „byli bez naděje, a žili na světě bez Boha“. Řecké náboženství, pohanské kulty a mýty nebyly s to vrhnout světlo na tajemství smrti, takže jeden antický nápis praví: „In nihil ab nihilo quam cito recidimus“, což znamená: „Jak rychle z ničeho upadáme do ničeho“. Odnětím Boha, odnětím Krista svět padá do nicoty a temnoty. Odráží se to také ve vyjádřeních soudobého nihilismu, takového, kterým se bezděky, žel, často nakazí mladí lidé.

    Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví.
    Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří do té chvíle zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy. 



Dnešní evangelium podle sepsání svatého Matouše podává proslulé podobenství, které vypráví o deseti pannách, pozvaných na svatbu, symbol nebeského království, věčného života. Názorný obraz, jímž nás však Ježíš učí pravdě, která nás přivádí k otázce. Z oněch deseti družiček pět vstoupilo na slavnost, protože při příchodu ženicha mělo olej na rozsvícení lamp, zatímco ostatních pět zůstalo venku, protože byly pošetilé a nepřinesly si olej. Co představuje ten „olej“, nezbytný ke vstupu na svatbu? Svatý Augustin a další antičtí autoři v tom spatřují symbol lásky, kterou nelze koupit, ale dostává se darem, uchovává se v nitru a praktikuje se skutky. Opravdovou moudrostí je využít smrtelný život ke konání skutků milosrdenství, protože po smrti už to nebude možné. Až budeme vzkříšeni k poslednímu soudu, stane se tak na základě lásky uplatňované v pozemském životě. A tato láska je Kristův dar, jenž nám byl udělen Duchem svatým. Kdo věří v Boha-Lásku, nese si nepřemožitelnou naději jako nějakou lampu, se kterou přejde skrze noc až za smrt a vstoupí do slavnosti života.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství:
    "Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly.
    Uprostřed noci se strhl křik: 'Ženich je tady! Jděte mu naproti!' Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: 'Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.' Ale prozíravé odpověděly: 'Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.'
    Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: 'Pane, pane, otevři nám!' On však odpověděl: 'Amen, pravím vám: Neznám vás.'
    Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu."
 

(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 6. 11. AD MMXI: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15446
S. Aurelius Augustinus, Promluvy 93,4)


O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ty jsi vtělená Boží moudrost,

Tebe, Ježíši, Moudrosti židů i Logos helénistů

můžeme snadno vidět -  když Tě milujeme.

Kdo miluje moudrost, vydává se Tě jako antický filosof – prorok

milovat na cestě dobrodružství,

při němž se upevňuje soudržnost přítele s Přítelem,

duše a Boha,

vrcholící zasvěcením se Tobě: znovuzrozením.

Milníky oné cesty, milníky Božího Ducha,

které neomylně vedou k poznání Tebe a k lásce k Tobě,

jsou dábarím, logia,

Tvá logia Ježíši,

dabarím, slova,

v nichž se skrývá lidsky netušená energie Tvého a Otcova Ducha:

žít podle poznané pravdy, okoušet ovoce moudrosti,

i uslyšet toto dábar, logion ve stavu kontemplace

a začít je celou bytostí žít – předávat:

milovat Tebe v tomto světě.

Poté nežijeme v nevědomosti, jako pohané,

kteří o Tobě „nevědí“ – kteří Tě nemilují.

Naopak, jako pět prozíravých duší, čistých jako panny,

připravených s olejem v lampách svých těl na příchod Tebe,

přinášejícího do nádobek olej Ducha, olej Tvého vzkříšení,

nejsme přistiženi nepřipravení,

když v temnotě tohoto světa přijde smrt pro pošetilé,

kteří svůj život postavili na konzumu – opaku moudrosti:

ti jdou cestou temnoty odvržení, „odtahovali“ se od Tebe.

Prozíravá duše, toužící jen po Tobě, Moudrosti,

sklízí její ovoce: vstupuje na Tvou svatební hostinu

vzkříšených, oslavených těl;

těch, kdo moudře bděli,

protože neznali čas ani hodinu….

Amen.

sobota 4. listopadu 2017

Setkání s Ježíšem v liturgii kříže vede kněze, kteří opouštějí Ježíše na kříži, zpět ke svatodušní liturgii, k radosti ze služby






31. neděle v mezidobí

V prvním čtení z knihy proroka Malachiáše slyšíme Boží slovo k těm, kdo se vydali cestou kříže, který nevede ke spáse.  Jsou osloveni a obviněni kněží, kteří se zpronevěřili svému poslání. Cesta zpět, k přijetí povolání nevede jinudy než opět přes kříž. Ovšem Ježíšův – kříž Boha a člověka. Pán Ježíš se představil světu jako služebník, zcela se zřekl sebe samého a snížil se až k tomu, že dal nejvýmluvnější lekci pokory a lásky na kříži. Z jeho příkladu vyplývá životní výzva: „Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem“.

    Jsem mocný král - praví Hospodin zástupů - moje jméno je hrozné mezi národy. Nyní platí vám, kněží, tento příkaz: Jestliže neuposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali úctu mému jménu - praví Hospodin zástupů - stihnu vás kletbou.
    Vy jste sešli z cesty, jste příčinou, že mnozí nedbají o Zákon, porušili jste smlouvu s Lévim - praví Hospodin zástupů. Proto i já vás uvrhnu do ponížení a potupy přede vším lidem, poněvadž jste nezachovávali mé příkazy. Při udílení rad jste nebyli nestranní. Nemáme snad všichni jednoho otce? Nestvořil nás jeden Bůh? Proč jsme k sobě věrolomní, a tak znesvěcujeme smlouvu našich otců?

Žalmista zpívá o pokoře duše, která jako dítě v klíně matky nachází útěchu v závislosti na svých rodičích: ukazuje na Boží dětství a na uzdravující úplnou závislost na Bohu.

Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokojil Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými.
 
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně.

Doufej, Izraeli, v Hospodina, nyní i navěky.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům v
liturgii této neděle vybízí, abychom brali evangelium „ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží“. Takto můžeme s vírou přijmout ta varování, která Ježíš adresuje našemu svědomí, abychom jim přizpůsobili svoje jednání.

Bratři!
    Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili.
    Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium.
    A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží - vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky.


Slova svatého evangelia podle Matouše zachycují v dnešním úryvku Ježíšovu výtku zákoníkům a farizeům, kteří měli ve společnosti roli mistrů, že jejich jednání bylo v otevřeném rozporu s učením, které důrazně předkládali druhým. Ježíš zdůrazňuje, že „mluví, ale nejednají“; ba dokonce „svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“. Dobrou nauku je třeba přijmout, ale hrozí, že bude kompromitována nedůsledným počínáním. Proto Ježíš říká: „Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte“. Postoj Ježíše je přesně opačný: Praktikuje jako první přikázání lásky, kterému učí všechny, a může tak říci, že jeho břemeno netíží a netlačí, protože nám pomáhá, abychom jej nesli spolu s Ním.

V souvislosti s učiteli, kteří omezují svobodu druhých ve jménu své vlastní autority, poukazuje svatý Bonaventura na to, kdo je opravdovým mistrem, když říká: „Nikdo nemůže učit, ani jednat, ani dosáhnout poznatelné pravdy bez přítomnosti Syna Božího. „Ježíš sedí na učitelském stolci jako větší Mojžíš, který rozšiřuje Smlouvu na všechny národy“). On je naším pravým a jediným Mistrem! Jsme proto povoláni následovat Syna Božího, Vtělené Slovo, které vyjadřuje pravdu jeho učení skrze věrnost Otcově vůli darováním sebe samého. Blahoslavený Antonio Rosmini píše: „První mistr formuje všechny ostatní mistry, stejně jako formuje samotné učedníky, protože jedni i druzí existují pouze na základě moci onoho prvního tichého, ale mocného učení“. Ježíš rozhodně odsuzuje také domýšlivost a podotýká, že jedná-li člověk proto, aby „se ukazoval před lidmi“, vydává se napospas lidskému uznání a ohrožuje hodnoty, které zakládají opravdovost lidské osoby.

„Každý musí v životě nalézt svoje správné místo. Ale jaké místo je opravdu správné?“ Na tuto otázku odpovídal Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých homilií na evangelium, ve kterém Ježíš každému radí, aby si na hostině, kam byl pozván, vybíral poslední místo. „Nějaké místo se může jevit jako velmi dobré, ale může se ukázat, že je velmi nedobré,“ začal emeritní papež svou promluvu. Učedníci se dokonce na Poslední večeři přeli o ta nejlepší místa, zatímco Ježíš se prezentoval jako služebník. On, narozený ve chlévě a popravený na kříži, ukazuje, že správné místo je to, které je blízké Jemu, podle Jeho míry“. Apoštol, tedy Kristův vyslanec, je „podle mínění tohoto světa poslední“ a právě proto je Ježíši nablízku: „Kdo se v tomto světě a v těchto dějinách ocitne vpředu a dosáhne na první místa, musí vědět, že je v nebezpečí, musí si více hledět Pána, brát si míru podle Něho, měřit se vzhledem k odpovědnosti za druhé, musí se stát tím, kdo slouží, usedá u nohou druhého a tak žehná a je požehnán.

Ať je tedy místo, které nám dějiny přiřknou jakékoliv, rozhodující je odpovědnost před Ním, odpovědnost za lásku, spravedlnost a pravdu. V evangeliu nám Pán připomíná, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Kristus, Boží Syn, sestupuje, aby nám sloužil, a v tom spočívá podstata Boha, že se totiž sklání k nám: je láskou, přitakává trpícím, povyšuje z ponížení:

My jsme na Kristově cestě, na správné cestě, pokud se na Jeho místě a jako On snažíme stávat lidmi, kteří »sestupují«, abychom se stali opravdu velkými Boží velikostí, která je velikostí lásky.

„Kříž je posledním místem, a Ukřižovaný nemá žádné místo, je bez místa, byl svlečen, stal se nikým, a přece evangelista Jan spatřuje v tomto extrémním ponížení opravdové povýšení:

Tímto způsobem je Ježíš nejvýše, je na výši Boha, protože výše Kříže je výší Boží lásky, výší zřeknutí se sebe samého a odevzdání druhým. Toto je místo Boží, a my chceme prosit, aby nám, každému jeho vlastním způsobem, dával toto tajemství povýšení a ponížení stále více chápat a pokorně přijímat.

Papež Benedikt XVI. potom zmínil radu, kterou na hostině Ježíš dává, totiž nehledět na případné výhody a zvát mrzáky, chromé a chudé, protože Ježíš činí totéž, když „zve na Boží hostinu nás“ a tím ukazuje, co to znamená gratis. Ekonomie se právem zakládá na komutativní spravedlnosti, na do ut des. Avšak i v této oblasti zůstává něco, co je zdarma, neboť žádná společnost nemůže růst, aniž by něco promíjela. Ty největší věci v životě, tedy láska, přátelství, dobrota, odpuštění, však ani zaplatit nelze, „jsou gratis, stejně jako se Bůh dává gratis nám“:

Tak také v boji za spravedlnost ve světě, nesmíme nikdy zapomínat na tuto gracióznost Boha, neustálé dávání a přijímání, a musíme stavět na skutečnosti, že nás Pán obdarovává, že existují dobří lidé, kteří nám dávají gratis svoji dobrotu, snáší nás bez náhrady, mají nás rádi a jsou k nám dobří gratis. My potom máme přibližovat svět Bohu tím, že rozdáváme tuto gracióznost, abychom se Mu stali podobnými a otevřeli se Mu.

Svatý otec Benedikt XVI. se pak v samotném závěru zastavil u liturgie, u prostoty křesťanské liturgie, která je „nezměrně velkolepá“, protože nás pojí se šiky andělů a svatých ve slavnostní radosti z Boha. A Kristova krev, která je středem eucharistie, „uvádí do tohoto radostného Božího shromáždění. Tato Krev je Jeho láska, Boží hora, a otevírá nás Boží slávě“. 

Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům:
    "Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají 'Mistře'.
    Vy však si nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel - Kristus.
    Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 

(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 30. 10. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15410
a v promluvě 2. 9. AD MMXIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18792
svatý Bonaventura, Sermo I de Tempore, Dom. XXII post Pentecosten, Opera Omnia, IX, Quaracchi, 1901, str. 442;
Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str. 58;
blahoslavený Antonio Rosmini, Idea della Sapienza, 82, in: Introduzione alla filosofia, vol. II, Roma 1934, str. 143)


O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jediný „Rabbi“ – Mistr je Tvůj Svatý Duch,

a tak máme, Ježíši, jediný učiteli,

oslovovat Otce – Stvořitele

ve svých pozemských a duchovních otcích:

v rodičích a kněžích i biskupech.

Jsi jediný Učitel, a dnes v evangeliu varuješ zákoníky a farizeje,

aby si nepřisvojovali učitelský úřad,

který náleží Duchu svatému – Mistru, Magisteru v Magisteriu Církve.

Varuješ tak před pokrytectvím –

odkrýváš tajemství Nejsvětější Trojice, které nemůže poznávat ten,

kdo se vyvyšuje a činí ze sebe jediného otce – duchovního či pozemského,

jediného učitele,

jediného správce Magisteria.

Nyní Tě přijímáme:

ve Svatém svatých,

na tváři Tebe, světle tváří všech svatých,

se zrcadlí Duch Boží.

Dáváš nám podíl na této kontemplaci,

která pod září Tvého vzkříšeného těla,

pod nestvořeným světlem této svaté Hostie odkrývá

– na rozdíl od pokrytců –

kříž: Tvých pět svatých,

nezemským světlem zářících ran,

které vyzývají:

„Vrať se zpátky k Božímu povolání

být, otcem rodiny, knězem, učitelem, biskupem!“

- k pokornému sklonění se pod katolickou naukou Ducha svatého -

„Vrať se v síle tohoto svatého přijímání ¨

ke smyslu svého života: k mému kříži!“

Amen.

"Duše bolí"

- tak si  povzdechne  jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž ...