sobota 25. dubna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





3. neděle velikonoční


Jacopo Pontomo Večeře v Emauzích



Nedělní večer vzkříšení: symbolon víry a mše svatá

V prvním čtení dnešní neděle ze Skutků apoštolů slyšíme společné vyznání papeže Petra a spolu s ním Jedenácti: o veřejném svatodušním působení Ježíše z Nazareta mezi lidem Galileje, Judska, Samařska a krajiny Týru a Sidónu. Hovoří ti – a jejich jménem svatý Kníže apoštolů – kdo od chvíle Seslání Ducha svatého slaví Nejsvětější eucharistickou oběť. Srdce, které se rozněcuje plamenem Ducha svatého na stupních posvátného liturgického dění, naplňuje i mysl a Duch svatý dává slova tomuto společnému kázání „židům a všem jeruzalémským občanům“. Těm, kdo jsou Boží mocí otevřeni pro přijetí Slova, podobně jako Jej přijímali ti, kdo byli zasaženi v uplynulých několika letech „mocnými činy, divy a znameními, které, jak věděli i nynější posluchači, konal Bůh skrze něho mezi nimi“. V tuto chvíli kázání papeže s Jedenácti zde stáli i ti, kdo věděli, že on, Ježíš z Nazareta, byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl. K nim se nyní obrací svatý Petr, když říká: „A vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili.“ Jim nyní svědčí První z apoštolů, vyznává víru, předává slovo Církve, které bylo svěřeno ženám, apoštolům a učedníkům, včetně dvou emauzských, během čtyřiceti dní po Ježíšově zmrtvýchvstání: dokonává se vyznání víry, k němž Ježíš při třech letech své veřejné činnosti vedl své následovníky: „Ty jsi Mesiáš!“, „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ – „Ty jsi Kristus!“; „Ty jsi můj Pán a můj Bůh!“ – Nyní ve slovu svatého Petra: „Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci.“
Tak se v kérygmatu formuje symbolon víry od Apoštolského ve sbírkách kánonů západních i východních, vyznání tajemství Nejsvětější Trojice a jednoty lidsví a božství v Ježíši Kristu Formlule Damasovy, , symbola Clementinsko-augustiniánského, vyznání víry Quicumque z duchovní tradice připisované svatému Athanasiovi přes vyznání ekumenických koncilů v Nikáji a v Konstantinopili shrnutém později v Nicejsko-cařihradském vyznání až po vyznání víry, Credo koncilu Tridentského. Všechna a další z nich vyznávají: Ježíš, náš Spasitel, Kristus, Boží Syn třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Papež emeritus Benedikt XVI. k tomu poznamenává: „Každou neděli v Krédu obnovujeme vyznání své víry ve zmrtvýchvstání Krista, překvapivou událost, která je klíčem křesťanství. V Církvi se všechno chápe počínaje tímto velkým tajemstvím, které změnilo běh dějin a které se zpřítomňuje v každé Eucharistické oběti. Existuje však liturgická doba, v níž tato ústřední skutečnost křesťanské víry, ve svém doktrinálním bohatství a nevyčerpatelné vitalitě, bývá předkládána věřícím zvláště intenzivním způsobem, aby ji stále více objevovali a věrněji žili: je to velikonoční doba. Každý rok „ve Svatém třídenní ukřižovaného, zesnulého a vzkříšeného Krista,“ jak to nazývá svatý Augustin, Církev v modlitbě a pokání znovu prochází závěrečné úseky Ježíšova pozemského života: jeho odsouzení na smrt, výstup na Kalvárii, kam nesl svůj kříž, jeho oběť pro naši spásu, jeho uložení do hrobu. „Třetího dne“ pak Církev znovu prožívá jeho vzkříšení. Je to Pascha, přechod Ježíše ze smrti do života, v němž se naplňují starobylá proroctví. Celá liturgie velikonoční doby zpívá jistotu a radost Kristova vzkříšení.“
Stále musíme obnovovat své přilnutí ke Kristu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Zpráva o jeho vzkříšení z mrtvých nestárne a Ježíš je stále živý a živé je jeho evangelium. „Víra křesťanů „ poznamenává svatý Augustin „je Kristovo zmrtvýchvstání.“ Skutky apoštolů to jasně vysvětlují: „Bůh poskytl lidem důkaz pro to, aby uvěřili, tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ Nestačila totiž smrt, aby dokázala, že Ježíš je opravdu Boží Syn, očekávaný Mesiáš, proto „v den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil k lidem:    "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "

Žalmista vyzpívává blaho, hojnou radost po Otcově pravici před Jeho tváří, jako primární vyznání víry „Syna člověka“, Ježíše, v jehož Duchu zpívá:
Ukaž mi, Pane, cestu k životu.

Ochra
ň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. 
Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu m
ě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici. 
Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé t
ělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení. 
Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je v
ěčná slast. 


Ježíšovo „Credo“ pronesené prorocky, zástupně Žalmistou k Otci přijímají ti, kdo „se odvrátili od prázdného způsobu života“ po kázání, po vyznání víry v Nejsvětější Trojici a ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista, která hlásali a hlásají svatí apoštolové a misionáři.

Během dějin,“ říká Svatý otec Benedikt XVI., „tolik lidí zasvětilo svůj život jedné věci, kterou považovali za spravedlivou a zemřeli. - A zůstali mrtví. Pánova smrt ukazuje nesmírnou lásku, kterou nás On miloval až k tomu, že se za nás obětoval; ale pouze jeho vzkříšení je „bezpečným důkazem,“ je jistotou, že to, co Ježíš říká, je pravda, která platí pro nás, pro všechny časy. Tím, že ho Otec vzkřísil, Ho oslavil. Svatý Pavel píše v listu k Římanům: „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“. Je důležité znovu zdůraznit základní pravdu naší víry, jejíž historická pravdivost je bohatě dokumentována, třebaže dnes, stejně jako v minulosti, nechybí ti, kteří to různými způsoby uvádějí v pochybnost nebo to dokonce popírají. Oslabení víry v Ježíšovo vzkříšení činí pak svědectví věřících slabým. Jestliže ochabne v Církvi víra ve vzkříšení, všechno se zastaví, všechno se rozdrolí. Naopak přilnutí srdcem i myslí ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, mění život, osvěcuje celou existenci osob i národů. Což nedodává odvahu a prorockou smělost a vytrvalost mučedníkům naší doby právě jistota, že Kristus vstal z mrtvých? Což setkání s živým Ježíšem neobrací a neuchvacuje tolik mužů a žen, kteří od počátku křesťanství i nadále opouštějí všechno, aby ho následovali a dali do služby evangelia svůj život? „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marné je naše kázání, marná je naše víra“… Ale On vstal z mrtvých!
A předal dědictví svého zmrtvýchvstání, své vyznání, že Jej Otec mocí Ducha svatého vzkřísil z mrtvých jako Tradici Nejsvětější Trojice, Symbolon víry, které ve svém prvním listu první papež „traduje“ – předává jako své papežské „Credo“ předává křesťanům v Církvi: jejím jednotlivým obcím.

   Milovaní!
Když
říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat. 


Hlásání, které v těchto dnech znovu a znovu slyšíme,“ uvedl při jedné ze svých generálních audiencí Svatý otec Benedikt XVI., „je právě toto: Kristus vstal z mrtvých a je Živý a my se s Ním můžeme setkat. - Jako se s Ním setkaly ženy, které se ráno třetího dne, v den po sobotě, odebraly ke hrobu, jak se tam setkaly s učedníky překvapenými a ohromenými, co jim sdělovaly ženy; jak se s ním setkalo tolik dalších svědků v dnech následujících po vzkříšení. A také po Jeho nanebevstoupení. Ježíš i nadále zůstával mezi svými přáteli, jak to ostatně předpověděl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Pán je s námi, se svou Církví, až do konce časů. Osvíceni Duchem svatým členové prvotní Církve začali otevřeně a beze strachu hlásat velikonoční zvěst. A tato zvěst, předávaná z generace na generaci, dospěla až k nám a se stále novou silou zaznívá každý rok o Velikonocích.
Tuto neděli,“ řekl papež emeritus Benedikt XVI., „se nám například nabízí dojemný příběh dvou emauzských učedníků. Po Ježíšově ukřižování se vracejí bezútěšně domů ponořeni do smutku a zklamání. Během cesty spolu hovoří o tom, co se událo v těch dnech v Jeruzalémě. A právě tehdy se přiblížil Ježíš, začal k nim mluvit a vyučoval je. „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvil proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy“. A začal pak od Mojžíše a přes všechny proroky a vysvětlil jim všechna Písma, která se na něj vztahovala. Toto Kristovo vyučování, vysvětlování proroctví, bylo pro emauzské učedníky jakoby neočekávaným zjevením, které je osvítilo a posílilo. Ježíš dává nový klíč k četbě Bible a všechno se jim teď zdá jasné, všechno míří právě k tomuto okamžiku. Neznámý souputník si je získal svými slovy a oni ho požádali, aby s nimi zůstal na večeři. Přijal pozvání a usedl s nimi ke stolu. Evangelista Lukáš píše: „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“. A právě v té chvíli se jim otevřeli oči a poznali ho, „on jim však zmizel“. A oni plni údivu a radosti si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“
V celém liturgickém roce, zvláště pak během Svatého týdne a velikonočního oktávu, je s námi na cestě Pán a otvírá nám Písmo. Dává nám tak pochopit toto tajemství: všechno mluví o něm. A to by mělo zapálit také naše srdce. A nejen naše srdce, ale také náš pohled: otevřou se nám oči. Pán je s námi a ukazuje nám cestu. Tak jako dva učedníci poznali Ježíše při lámání chleba, tak také dnes my při lámání chleba nacházíme jeho přítomnost. Emauzští učedníci jej poznali a vzpomněli si na okamžiky, ve kterých Ježíš jim lámal chléb. A toto lámání chleba nám připomíná první eucharistii slavenou při Poslední večeři, když Ježíš rozlámal chléb a dal sám sebe učedníkům, a tak předznamenal svou smrt a své vzkříšení. Ježíš láme chléb také s námi a pro nás, zpřítomňuje se nám ve Svátosti eucharistie, daruje nám sám sebe a otvírá naše srdce. Ve Svátosti eucharistie a setkání s jeho slovem, u těchto dvou stolů - slova a posvěceného chleba a vína - můžeme také my poznat Ježíše. Každou neděli tak společenství znovu prožívá Pánovy Velikonoce a přijímá od Spasitele jeho přikázání lásky a bratrské služby. Drazí bratři a sestry, ať radost těchto dnů posílí naše věrné přilnutí ke Kristu ukřižovanému a vzkříšenému. Nechme se především uchvátit úžasem nad Jeho vzkříšením.“
 
Dva z Ježíšových u
čedníků se ubírali toho dne prvního po sobotě do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní.    Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?"    Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli."    A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje.    Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?"    Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. 


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Rozlomil jsi chléb při večeři v emauzském hostinci,
Ježíši,
Dárce plnosti naší víry: Symbola víry
v Nejsvětější Trojici
a v Tvé zmrtvýchvstání
zpřítomněného jednotou chleba - „způsoby“, speciei,
která je viditelná,
s Tebou, Chlebem věčného života po transubstanciaci.
Láskyplně a pokorně vedeš k této víře učedníky,
k nimž se Ty, Zmrtvýchvstalý, připojuješ na cestě do Emauz;
dokud neuvěří ve Tvé zmrtvýchvstání,
zůstávají stát „celí smutní“.
Jakmile začneš čerpat z hlubiny Slova, Písma, jímž jsi Ty,
ukazuje jim dílo Nejsvětější Trojice a Zmrtvýchvstání,
takže – zprvu implicitně touží jít „na mši svatou“,
přijmout Tvé tělo a krev,
když prosí: „Kyrie, zůstaň s námi!“
´Eleison´: již se připozdívá!
Tvůj Duch, od Otce seslaný, jim otevře srdce,
když působí stejně jako při Poslední večeři.
- Rozlomíš chleba;
oni v něm uvidí Tebe –
a jejich duše jsou naplněny radostí:
vírou a Tvým Duchem.
Amen.

sobota 18. dubna 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.







Uviděli Ježíše zmrtvýchvstalého!




Neděle v Oktávu velikonočním
Jacopo Bassano Kristus v Emauzích

Každé náboženství převádí – pro někoho aspoň nachvilku ve shonu konzumní společnosti – z prázdnoty, jíž jej zavalují věci a starosti okolo něj, k nahlédnutí vnitřní “vitality” pro konzumenta netušené krásy a marně jinde hledaného smyslu života. Vitality každé skutečnosti, která by se bez toho nahlédnutí a nahlížení, jemuž říkáme modlitba, změnila – a nutně mění – každou skutečnost ve skličující starost, v bezcílný spěch, ve zneužívání vztahů k druhým osobám a věcem, takže pak tomu, kdo takto konzumně zkresluje život, se zdá, že žádná druhá osoba nenaplňuje jeho očekávání, každá věc připadá prázdnou a nakonec zbytečnou, .. až posléze poznává svou vlastní prázdnotu a zbytečnost.
Křesťanství na rozdíl od ostatních kultů a náboženství vede nadto ještě dále než k nahlížení pravého smyslu a krásy univerza. Vede ke vzkříšení. Ježíš, první z křesťanů, výjimečně a plně “christianos – chréstos” - vstal třetího dne z mrtvých: po své obětní smrti za odčinění hříchů všech lidí a celého světa, všeho kosmu. Přemohl smrt. Nejplněji převádí z kategorií, podle nichž v konzumní formě vědy a techniky uvažujeme a žijeme, do hlubší reality každého člověka a relativně každého bytí: tou je u člověka vzkříšení k posmrtnému životu. U toho, kdo činil zlo, k “hanbě navěky”, u toho, kdo konal podle Ježíšových slov, k věčné blaženosti. A bytí, kosmos, přivádí Ježíš zmrtvýchvstalý k “novým nebesům a nové zemi”.
Svatý otec Benedikt XVI. se v jedné ze svých promluvu věnoval tématu Velikonočního oktávu – právě proběhlých “sedmi nejslavnostnějších nedělí v roce”, které během tohoto týdne následují po sobě po vrcholné slavnosti celého roku, po Božím hod velikonočním, slavnosti zmrtvýchvstání Ježíšově. Nadcházející neděle je “osmou” - ukazuje na dílo stvoření, které po sedmém dni odpočnutí je naplněno zmrtvýchvstáním Ježíše Krista, přemožením hříchu satana a člověka a předznamenává zároveň I den, který nastane při slavné Parusii, Poslední den. Uvedl jednotlivá vyznání víry svatých evangelistů, kteří předávají svědectví těch, kdo potvrzují událost Ježíšova zmrtvýchvstání:
Na Velikonoční vigilii se rozezněla tato zvěst: "Pán skutečně vstal z mrtvých, aleluja!" A on sám nám říká: "Nezemřu, ale budu žít!" Hříšníkům říká: "Dostane se vám odpuštění hříchů. Já jsem totiž vaše odpuštění". A nakonec opakuje všem: "Já jsem Pascha spásy, Beránek obětovaný za vás, vaše vykoupení, já jsem váš život, vaše vzkříšení, já jsem vaše světlo, vaše spása, já jsem váš král. Já vám ukáži Otce." Tak se vyjádřil jeden spisovatel z 2.století, Meliton ze Sard, když realisticky vykládá slova a myšlenky Zmrtvýchvstalého.
V těchto dnech nám liturgie připomíná různá setkání, při kterých se Ježíš po svém vzkříšení sešel s Marií Magdalénou a dalšími ženami záhy zrána den po sobotě, s nedůvěřivými Apoštoly shromážděnými ve Večeřadle, s Tomášem a dalšími učedníky. Tato různá zjevení jsou i pro nás pozváním prohloubit základní poselství Velikonoc a podněcují nás, abychom si opět prošli duchovní trasu těch, kteří se s Kristem setkali a poznali ho v oněch prvních dnech po velikonočních událostech.

Evangelista Jan vypráví, že Petr a on sám, když uslyšeli zprávu, kterou jim přinesla Marie Magdaléna, běželi takřka jako o závod ke hrobu. Otcové Církve viděli v tomto spěchu pobídku k jedinému legitimnímu soutěžení mezi věřícími: závodu ve hledání Krista. A co říci o Marii Magdaléně, plačící vedle hrobu s jedinou touhou - vědět, kam odnesli jejího Mistra" Nalezne ho a pozná ho, až když ji osloví jejím jménem. I my, hledáme-li Pána s duší prostou a upřímnou, jej potkáme, ba dokonce to bude On sám, kdo nám vyjde vstříc; dá se poznat, osloví nás jménem a dá nám vstoupit do intimity své lásky.

Tento den, ve středu Velikonočního oktávu, nás liturgie nechává rozjímat o dalším jedinečném setkání Zmrtvýchvstalého se dvěma učedníky z Emauz. Když se sklíčeni kvůli smrti svého Mistra vraceli domů, Pán se k nim cestou přidá, aniž by ho poznali. Jeho slova, kterými komentoval Písma, jež o něm vypovídají, zapálila srdce těch dvou učedníků, kteří jej, jakmile došli k cíli své cesty, pozvali, aby s nimi zůstal. Když nakonec "vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal a podával jim", jejich oči se otevřely. Právě v té chvíli jim však zmizel z očí. Poznali jej tedy, až když zmizel. Svatý Augustin při výkladu tohoto úryvku prohlašuje: "Ježíš láme chléb a oni ho poznávají. Už tedy neříkejme, že nepoznáváme Krista! Věříme-li, poznáváme ho! Ba dokonce, věříme-li, máme ho! Měli Krista u svého stolu, my jej máme v naší duši!" A uzavírá: "Mít Krista ve vlastním srdci je mnohem víc než mít jej ve svém příbytku: Naše srdce je pro nás totiž důvěrnější než náš příbytek" . Snažme se Krista skutečně uvést do srdce.

V prologu ke Skutkům apoštolů svatý Lukáš tvrdí, že zmrtvýchvstalý Pán "po svém utrpení poskytl apoštolům mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval". Tomu je třeba dobře rozumět: když svatopisec říká, že "poskytl důkazy, že žije", neznamená to, že Ježíš se vrátil do předešlého života, podobně jako Lazar. Velikonoce, které slavíme, poznamenává svatý Bernard, znamenají "Pascha" čili "přechod" a nikoli "návrat", protože Ježíš se nevrátil do předcházející situace, ale "překročil hranici směrem ke slavnějšímu, novému a definitivnímu stavu". Proto " pokračuje sv.Bernard " "Kristus nyní opravdu přešel do nového života".

Marii Magdaléně Pán řekl: "Nezadržuj mě! Neboť jsem ještě nevystoupil k Otci". Výraz, který nás překvapuje, zvláště porovnáme-li jej s tím, k čemu dochází u nedůvěřivého Tomáše. Tam, ve Večeřadle, Zmrtvýchvstalý sám ukázal apoštolovi své ruce a bok, aby se jich dotknul a vyvodil z toho jistotu, že je to právě On. Tyto dvě epizody si ve skutečnosti neprotiřečí. Naopak, jedna pomáhá pochopit druhou. Maria Magdaléna by chtěla mít Mistra tak jako dříve, přičemž měla za to, že kříž je dramatickou vzpomínkou, na niž je třeba zapomenout. Nyní však už není prostor na takový vztah ke Vzkříšenému, který by byl pouze lidský. K setkání s ním není třeba vracet se zpět, ale navázat s Ním vztah novým způsobem: je třeba jít vpřed! Zdůrazňuje to svatý Bernard: Ježíš "nás všechny vybízí k tomuto novému životu, k tomuto přechodu" Neuvidíme Krista, budeme-li se otáčet zpět". To je to, k čemu došlo u Tomáše. Ježíš mu ukazuje svá zranění nikoli proto, aby zapomněl na kříž, ale aby na něj v budoucnu nezapomněl.

Výhled totiž směřuje právě k budoucnosti. Úkolem učedníka je dosvědčovat smrt a vzkříšení svého Mistra a jeho nový život. Proto Ježíš vybízí svého nedůvěřivého přítele, aby se jej "dotknul": chce jej učinit přímým svědkem svého Vzkříšení. Drazí bratři a sestry, i my, jako Maria Magdaléna, Tomáš i ostatní apoštolé, jsme povoláni být svědky Kristovy smrti a vzkříšení. Nemůžeme si tuto velkou zprávu nechat pro sebe. Musíme ji nést do celého světa: "Viděli jsme Pána!"


(Srovn. : Svatý otec Benedikt XVI. na generální audienci, Nám. Svatého Petra 11. dubna AD MMVII; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php"id=7572;
biskup Meliton ze Sard, O Velikonocích, 102-103;
svatý Augustin, Promluva, 232,VI,7;
svatý Bernard z Clairvaux, Promluva o Velikonocích)

O. Vladimír Mikulica

pátek 3. dubna 2020

SOBOTA PO 5. NEDĚLI POSTNÍ


Odevzdání života Ježíši Kristu, Pánu našeho života, se pozná jako pravé podle skutků, které dokládají naše slova o Něm. Pro ně je potřebná víra, že Ježíš nám dává svého a Otcova Ducha, že nám dává Církev, abychom se v ní modlili, slyšeli Boží slovo, přijímali prostředky proměny a věrnosti k vytrvalosti v životě s naším Přítelem Ježíšem: svátosti a svátostiny. Jen společná modlitba o Letnicích se stává zdrojem naší osobní modlitby a skutků víry, “živých” skutků, které vedou nás i druhé k obrácení.

Po chvíli ztišení prosme, aby nás Duch Svatý Božím slovem vyučoval a dal nám v něm poznat Ježíše, našeho Spasitele, a čtěme úryvky z mešních čtení, které připadají na dnešní den:

Tak praví Pán ústy proroka Ezechiela:
Uzavřu s nimi smlouvu pokoje. Bude to věčná smlouva.”

Jeden z rady, Kaifáš, velekněz toho roku, jim řekl: ´Vy ničemu nerozumíte; nechápete, že je pro vás lépe, aby jeden člověk zemřel za lid, než aby zahynul celý národ.´

ČTYŘICETIDENNÍ  POSTNÍ  OBNOVA

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

6. NEDĚLE POSTNÍ – PAŠIJOVÁ, KVĚTNÁ NEDĚLE

Neděle květů Ježíšovy lásky
Rok za rokem nám evangelium Květné neděle vypráví o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, uvedl své zamyšlení nad textem pašijí, letos zpívaných podle sepsání svatého Matouše Svatý otec Benedikt XVI. Spolu se svými učedníky a s rostoucím zástupem poutníků vystoupil z Galilejské nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a učinil, aby jej lidé mohli oslovovat, ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce, svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále: posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a člověka.
Letošní postní doba a letošní Květná neděle se svým skrytým působením dotýkají každého člověka na naší planetě. “Zastavení se” tohoto světa, které působí pandemie, může být pochopitelné jen pro toho, kdo vnímá vnitřní děje ve světě – a to je dění skryté a odhalující se tomu, kdo si vyprosil, kdo přijal, nezasloužený dar víry v Ježíše Krista, Božího Syna. Ten Jej, podobně jako před dvěma tisíci lety, vítá spolu se zástupy věřících oním “Hosanna Ježíši, Vládci nad dobrem a zlem!”, jak jej svým vyznáním víry provázely zástupy věřících do města, které se chystalo vyslance Božího milosrdenství ztrestat smrtí – a být svou nevěrou v Něj ztrestáno.
O. Vladimír Mikulica

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Strážce tajemství 1 8. NEDĚLE v cyklu A V prvním čtení zve svatý Izaiáš prorocky k hodům Ježíše Krista, když popisuje mesi...