sobota 24. února 2018

Vrchol exercicií s Ježíšem: proměna na Vysoké hoře




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



Dominica „REMINISCERE“ - Druhá neděle postní:


LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Od vystoupení s naším Pánem Ježíšem na Horu pokušení o minulé neděli, zůstáváme náplní četby z epistoláře a evangeliáře na této hoře. Čteme lekce, které formují katechumeny a nás, kteří s nimi putujeme opět ke křestnímu prameni k „posílení vnitřního člověka“, k intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu boji.

V prvním čtení dnešní neděle z Prvního listu do Soluně slyšíme typické postní kázání svatého Pavla: Boží vůle je vaše posvěcení. …každý uchovávej své tělo čisté od smilstva. Svou ženu (nádobu) je nutno chránit ve svatosti a počestnosti.

Hora pokušení se pro každého, kdo přijímá Ježíše, kdo přijímá ve svátostech Jeho Ducha, stává Horou proměny:
tak vyvedl své nejbližší - Petra, Jakuba a jeho bratra Jana na Vysokou horu, jak čteme evangelium podle sepsání svatého Matouše – aby byli sami.
Samota, tichá rozmluva srdcem s Ježíšem, přebývání s Ním na hoře, jsu podmínky úspěšné duchovní postní obnovy duše.


LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle postní

Zvláštním způsobem vyzbrojuje Trojjediný Bůh ty, které chce povolat: vede je jako Abraháma na horu oběti, kde má Otec obětovat Syna v síle Ducha Proměnitele.
Ve čtení z první knihy Mojžíšovy slyšíme o duchovní prehistorii místa, na němž svatý Šalomoun postavil chrám, o hoře Mória, o místě předobrazující chrám Ducha svatého. Tento chrám Ježíš po třech dnech znovu „vystavěl“.

   Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím."
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!"
   Anděl řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna.
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."


Nádvoří domu Božího, kde Žalmista prodlévá a zpívá následující vyznání, je místo, kde se duše připravuje na znovuzrození – spolu s tělem, které bude očekávat slávu táborského proměnění – dar Ducha Otce a Syna.

Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých.

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných.

Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno.

Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!



Apoštol národů píše v listu Římanům o „mórijské“ oběti Boha Otce. Ježíš, nový Izák, prošel temnotou smrti v síle Ducha a je po Otcově pravici:
Bratři!
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!



V pokoncilním ritu čteme úryvek o proměně Ježíšově na vysoké hoře podle sepsání svatého Marka. Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě před devíti lety ukázal souvislost mezi zahájením svých exercicií o neděli Pokušení s jejich závěrem, předznamenávajícím Ježíšovu proměnu, k níž pozval svou rodící se Církev, vzcházející ze Staré i Nové smlouvy.

V uplynulých dnech, jak víte, jsem spolu se svými spolupracovníky z římské kurie konal duchovní cvičení. Byl to týden mlčení a modlitby, kdy se mysl i srdce mohly cele věnovat Bohu, naslouchání jeho Slovu a meditaci Kristových tajemství. S odhlédnutím od náležitých rozdílů je to tak trochu to, co se přihodilo apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi, když je Ježíš vzal s sebou na vysokou horu a během modlitby se náhle proměnil: jeho tvář a jeho osoba se zaskvěly a rozzářily. Liturgie předkládá tuto slavnou epizodu právě dnes na druhou neděli postní. Ježíš chtěl, aby jeho učedníci, zejména ti, kteří měli mít později odpovědnost za vedení rodící se Církve, učinili přímou zkušenost jeho božské slávy, aby mohli čelit pohoršení kříže. Když pak nadejde hodina zrady a Ježíš odejdou stranou, aby se v Getsemanech modlil, vezme s sebou znovu Petra, Jakuba a Jana a žádá je, aby bděli a modlili se s Ním. Oni to nedokáží, ale milost Kristova je podepře a pomůže jim uvěřit ve Vzkříšení.

Rád bych zdůraznil, že Ježíšovo Proměnění byla ve své podstatě zkušenost modlitby. Modlitba totiž dosahuje svého vrcholu, a proto se stává zdrojem vnitřního světla, když lidský duch přilne k tomu Božímu a jejich vůle se stávají vůlí takřka jedinou. Když Ježíš vystoupil na horu, ponořil se do kontemplace plánu lásky svého Otce, který jej poslal na svět, aby zachránil lidstvo. Vedle Ježíše se objevili Eliáš a Mojžíš na znamení toho, že svatá Písma shodně hlásají tajemství jeho Velikonoc, tj. že Kristus měl trpět a zemřít, aby vešel do své slávy. V té chvíli Ježíš před sebou spatřil kříž, extrémní oběť, nezbytnou pro naše vysvobození z nadvlády hříchu a smrti. A ve svém srdci znovu opakoval své „Amen“. Řekl ano, tady jsem, Otče, ať se stane tvá vůle. A stejně jako po křtu v Jordánu, přišlo z nebe znamení zalíbení Boha Otce: světlo, které Krista proměnilo, a hlas, který jej prohlásil za „milovaného Syna“.
                                                                                        
   Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem.
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni.
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše.
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".
 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 8. března AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10948)
Otec Vladimír MIkulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Prošel jsi údolím,

Ježíši, Synu Boží,

jak Tě nazval v pokušení satan,

z Hory Qarantény na Horu proměnění.

Údolím naší lidské slabosti, plném hříchů a slz.

Sestoupil jsi z Hory pokušení vítězně:

jsi Boží Syn.

Bereš s sebou na Horu proměnění tři své učedníky

– a s dalšími dvěma se na Hoře setkáváte: s Mojžíšem a Eliášem.

Mluvíš s nimi o témž, cos odhaloval po svém zmrtvýchvstání

emauzským učedníkům.

Oni – svatý Mojžíš a svatý Eliáš – uvěřili, že přijde Mesiáš;

ukazovali na něj celým svým životem: na Tebe.

Nyní jim říkáš o všem, co se bude odehrávat o Svatém, Pašijovém týdnu v Jeruzalémě.

Budeš odsouzen k smrti, ukřižován, pohřben,

ale třetího dne vstaneš.

K mystagogii tohoto rozhovoru přistupuje sémeion

– Tvá tvář a Tvůj šat „zbělí“ nestvořeným táborským světlem.

Tvé tělo vyzařuje slávu oslavení po zmrtvýchvstání a ve zmrtvýchvstání.

Tak  - již nyní ve své Církvi –

vedeš každého znovuzrozeného z Tebou posvěcené vody a z Tvého Ducha:

K vítěznému boji s pokušeními do údolí našich slabostí a hříchů,

abys nás nyní opět vyvedl na Horu Tvého proměnění

– na horu Transsubstanciace:

Vystoupit může jen ten, kdo políbil Tvou štolu;

uslyšel: „Jsou Ti odpuštěny hříchy – Ego Te absolvo a peccatis Tuis!

nyní je v Tobě přemožena smrt, přijímáš oslavení svého těla po Posledním soudu:

v mém těle a krvi život věčný!“

Amen.

sobota 17. února 2018

Procesí: zbraň proti pokušiteli




Procesí: zbraň proti pokušiteli

Na Popeleční středu okolo desáté dopoledne jsme asi letos jako každý rok, ti z nás, kdo byli na mši svaté s udílením Popelce hned ráno, mohli prožívat dozvuky onoho slova při udílení této svátostiny: „Pamatuj, že jsi prach a v prach se obrátíš!“

A jako bývá velmi časté, že do posvátné chvíle, kdy je naše duše zaměřena na duchovní, radost přinášející věci, na světlo v temnotách smrti, jímž je Ježíš, a pohledem na zmar a marnost, kterou On prozařuje, jako tedy bývá časté, že přichází pokušitel, aby nám takovýto vhled do jinak pro nevěřícího tíživých událostí vzal, tak se podobný „pokus“ odehrál i letos: pro všechny, kdo věděli, či se doslechli, že na Popeleční středu v deset hodin dopoledne bude před Arcibiskupským palácem „happening“ proti Otci kardinálovi Dominikovi.

První, co k tomuto znesvěcení mohlo napadnout: tohle nemohou pořádat věřící mladí lidé. „To by jim nedalo!“

Druhé – za první lží se skrývá druhá: Nejde o sto katolíků. Protestant, vedoucí tuto akci, je známou osobou protestující nedávno na pražském Magistrátu proti obnovení sloupu ke cti Panny Marie, který byl znesvěcen a stržen ve smutném roce republiky 1918.

Za třetí: jedná se o útok proti Církvi a to obvyklým způsobem pro pokušitele – na hlavního pastýře, v tomto případě na pastýře pražské arcidiecéze.

A po přečtení obsahu pomlouvačného dopisu proti Otci kardinálovi Dominikovi: jedná se o útok na víru, nauku Církve a její morálku. Přitom slova panteisticko-humanistického koktailu jsou napsána ve stylu, který popisoval Otec kardinál František Tomášek, když se vracel z výslechů na StB: „Dokáží škrtit v rukavičkách!“.

Z filmového záznamu, který si můžete z uvedeného odkazu pustit

Představení se odehrává o jednom ze dvou nejkajícnějších dní v roce. Kdo zná trochu českou historii, vzpomene si na útoky vůči pražským arcibiskupům v době úpadku pražské Devotio moderna. Na útoky stoupenců Otce Jana Husa na pražského arcibiskupa rovněž před pražským arcibiskupstvím.

Druhým momentem je – poté co sám „Raptor“ zdůraznil „organizovanost disidentů a postupné se scházení a reakce obránců jednoty Církve, totiž zastánců pražského arcibiskupa – spontánní výtka organizátorovi celé akce. Pokud jde o dialog s protestujícím, ten však, jak slyšíme a i vidíme na záznamu – selhává a nemá šanci na úspěch. To svědčí o nejpodstatnější překážce. O strachu odhalovat pravdu.

Pro dokreslení, kam až takovýto „dialog nedialog“ vede, připojuji snahu o dialog anglického novináře Tommy Robinsona na demonstraci 5. 2. tohoto roku v lužickosrbské Chotěbuzi a následující pondělí v Dráždanech: ptá se mainsteamových – tedy účelově placených novinářů na jejich názory … a stává se jejich postrachem: 

Co všem je na filmových záběrech z Prahy o Popeleční středě ohromující je dvojí dění na závěr záznamu.

Po dohasínání „happeningu“, právě z míst, kudy přicházel průvod protestujících, nyní přichází malé procesí vedené sestrou Dominikou. Doprovázejí ji kněží a věřící. V ruce všichni drží kancionálky a zpívají píseň a modlitbu ke svatému Václavu, hlavnímu patronu Země české, přímluvci v jejích souženích. Je slyšet melodii a slova: V zemi věrných Čechů…“

V tento postní den „vystihla“ přesně sestra Dominika i ti, kdo se k ní připojili, jakou odpověď dát na znesvěcení, jak pokračovat v duchu ranní mše svaté a přijatého Popelce na útoky pokušitele, jaké duchovní zbraně použít proti tomu, který vůči takovýmto zbraním se stává bezmocným a konečně, jaký prostředek použít, aby se ze zla stalo pro ty, kdo konají pokání – a to i za rouhače – prostředek k posvěcení. Možná lépe řečeno prostředek obrácení. Kámen, na nějž se naráží, tajemství, jež je pro jedny zdrojem záchrany, a pro jiné totéž tajemství cestou destrukce.

Druhá věc, která se v tu chvíli „odehrála“, potvrzovala tuto předchozí: ani reportér „Raptor“, tak podle dosavadních informací, ani nikdo jiný z novinářů, nebyli schopni akusticky reagovat na toto hlasité procesí. Kameraman se na záběrech přibližuje blíž a blíž k bráně Arcibiskupského paláce, kde se procesí shromáždilo k modlitbě a zpěvu a nechává dění naprosto bez komentáře. Tiše a zvídavě ovšem procesí „mapuje“. Podobně i ostatní kolemstojící novináři.

Co to znamená? Jen takto lze pochopit vítězství, které se začíná šířit z modlitebného procesí vedeného sestrou Dominikou: mlčení těch, kdo začínají vnímat duchovní dění a přesto se je neodvažují komentovat, je znamením, že v „prolomení do božského světa“, v němž náš Pán – Vtělený, ukřižovaný na Golgotě, On přemohl smrt třetího dne a vstal z mrtvých - se zpřítomňuje nyní ve vítězství nad kulturou smrti a pomluvou těchto disidentů.

Ovoce tohoto vítězství nyní – nezávisle na tom, zda papež František Otce kardinála Dominika potvrdí ve funkci či přijme jeho rezignaci – již přišlo:

semkli se okolo něj věřící, připojili se i ti věřící, kteří dosud neměli odvahu či schopnost se postavit na stranu proti pokušiteli, vyjádřili mu podporu mnozí nevěřící, „nepatřící“ do žádného společenství Církve, po desítkách let se lidé, v nichž působí duch spravedlnosti, se postavili za Církev v naší zemi.

Otec kardinál Dominik od nás všech dostává ke svým dubnovým narozeninám dárek, v který snad mnozí z nás při vědomí, jak velice je Církev v našem národě pomlouvána, ani nedoufali.

Svatý Václave!



Otec Oldřich


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Dominica Quadragesima „INVOCABIT“ - První neděle postní:



LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR

Při prvním setkání Satana s člověkem, který s ním zavedl dialog, slavil Nepřítel úspěch a podrobil si tak celé lidské pokolení. Nový Adam však s tímto protivníkem nediskutuje. Jeho strohá a jednoznačná odmítnutí trojího pokušení jasně kontrastují s Eviným dialogem, i pokud jde o jeho výsledek. Jsou to stará osvědčená ďáblova pokušení k poživačnosti (smyslnosti), pýše a k hamižnosti a praktickému materialismu. Peklo nás infikuje stále stejným způsobem a ví, že u těch, kteří spoléhají sami na sebe, může si být jisté svým vítězstvím.

Spasitelova taktika se má stát naším programem pro celou postní dobu a pro život vůbec. Záleží na nás, abychom podle doporučení svatého Pavla z listu do Korinta nepřijímali Boží milost nadarmo. Když snášíme s trpělivostí a plně opodstatněnou důvěrou v Boha každodenní námahy, nesnáze i rány, můžeme si být jisti, že nás Bůh vyslyší a v den spasení nám pomůže. I jako chudí mnohé obohatíme a jako nic nemající budeme vládnout všemi věcmi.


LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

 

1. neděle postní



Náš Pán Ježíš přišel přemoci satana. Nejen v ráji ovládl duch zla pro hřích pýchy prarodičů jejich duši, ale zbavil je ráje. Dnešní čtení z první knihy Mojžíšovy vyjadřuje Boží příslib, že vyhnání z ráje bude mít své hranice: nepovede k destrukci celého lidského pokolení – i několik spravedlivých může být počátkem nové civilizace -  Ježíš Mesiáš, Kristus přichází tuto civilizaci vzkříšení pevně zasadit do bezpečného místa a tím je nová smlouva s Ním, potvrzená Jeho krví: Nejsvětější eucharistie. Ta je vyšším stupněm návratu do ráje, k Bohu Otci v síle Ducha, který při proměňování působí.

    Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi."
    Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuj i mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.

Žalmista jakoby v reminiscenci na Noeho, který dbal na to, aby jeho jednání odpovídalo tomu, co po něm v životě žádá Bůh, vybízí, abychom šli cestou Noeho: svatého Jana Křtitele, Panny Marie a v posledku všech svatých, kteří v síle Ducha s Ježíšem zvítězili nad pokušitelem a nenechali se odvrátit od cesty do nebe:

Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu.

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel.

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine!

Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě.


Svatý Petr v druhém čtení z jeho prvního listu odkrývá tajemství šeólu, zavržení i očistce. Píše o těch, kteří mohli očekávat „zprávu“ – evangelium, které jim přinesl Ježíš na Bílou sobotu. Katastrofa, při níž na rozdíl od Noeho a několika jeho příbuzných nepřežili, se stala pro ně – jako i pro další „katechumeny“ šancí se nechat očistit ke svobodě, kterou náš Pán přinesl přemožením satana a smrti duším uvězněných.

Milovaní!
    Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu.
    Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
    On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.

Dnes je první neděle postní, uvedl před devíti lety posvátný text o pokušení Svatý otec Benedikt XVI. a evangelium nás hutným a strohým stylem svatého Marka uvádí do atmosféry tohoto liturgického období: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana“. Ve Svaté zemi na západ od řeky Jordán a od oázy v Jerichu se nachází Judská poušť, která se skalnatými vrchy zvedá do výše takřka 1000 metrů nad mořem směrem k Jeruzalému. Ježíš se po přijetí křtu od Jana vydal do této samoty veden Duchem svatým, který na Něm spočinul, zasvětil a zjevil Ho jako Božího Syna. Na poušti v místě zkoušky, jak ukazuje zkušenost Izraelského lidu, se v celé své dramatičnosti vyjevuje skutečnost kenose, vyprázdnění Krista, který se svlékl ze své božské podoby. On, který nehřešil a nemůže hřešit, podrobuje se zkoušce, a proto může mít soucit s naší slabostí. Nechá se pokoušet satanem, odpůrcem, který se od počátku staví proti spásonosnému Božímu plánu s lidmi.

Ve stručném vyprávění se před touto nejasnou a temnou postavou, jež se snaží pokoušet Pána, jakoby letmo objevují andělé, zářivé a tajemné postavy. Evangelium říká, že andělé Ježíšovi „sloužili“; jsou kontrapunktem satana. „Anděl“ znamená „poslaný“. V celém Starém zákoně nacházíme tyto postavy, které ve jménu Božím lidem pomáhají a vedou je. Stačí připomenout Knihu Tobiáš, v níž se objevuje postava anděla Rafaela, který asistuje v mnoha událostech hlavnímu protagonistovi. Ubezpečující přítomnost Pánova anděla provází Izraelský lid na všech jeho dobrých i špatných stezkách. Na prahu Nového zákona je Gabriel poslán oznámit Zachariášovi a Marii radostné poselství, které je na počátku naší spásy; a anděl, jehož jméno není podáno, upozorňuje Josefa a usměrňuje ho ve chvílích nejistoty. Sbor andělů sděluje pastýřům dobrou zprávu o Pánově narození a budou to také andělé, kteří zvěstují ženám radostnou zvěst vzkříšení. Na konci časů budou andělé provázet Ježíše při jeho příchodu ve slávě. Andělé slouží Ježíšovi, který je jim zajisté nadřazen, a tato jeho důstojnost je zde v evangeliu jasně, byť diskrétně prohlášena. I v situaci krajní chudoby a poníženosti, když je pokoušen satanem, Ježíš zůstává Božím Synem, Mesiášem a Pánem.

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili.
    Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně, 1. 3. AD MMIX: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10904

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Ihned na začátku Tvého evangelia,

jak je sepsal svatý Marek, 
jsi, Ježíši,

učiteli vítězného duchovního boje o pevný postoj proti satanovi,

o ryzí morálku,

nazýván Božím Synem.

Nyní, při popisu Tvého čtyřicetidenního postu, který trval dni a noci,

jsi dokonce samotným satanem vyznáván jako Syn Boží

– i když formou pokušení, hypoteticky.

Hypotéza se stává  - byla jí od hříchu Adama i satana –

prostředkem duchovního boje,

který satan v této poslední, novozákonní době užívá.

Zlehčuje Tvou moc, čistotu Tvých úmyslů, špiní ideály,

pomlouvá je právě svými „hypotézami“.

Tak zlehčuje především Tvé božství:

proto je otcem lži, ironie v poklasickém smyslu, profanace a sekularizace

v Církvi a ve společnosti.

Někteří světci v dobách takovéhoto vnitřního pronásledování Církve satanem

odcházeli do samoty, na Tvou Qaranténu,

Někteří katoličtí křesťané na cestě svatosti

odcházejí na delší či kratší exercicie a rekolekce,

aby se mohli vrátit do víru duchovního boje

o svou spásu a svých bližních v Církvi a ve společnosti posíleni.

Jiní užívají

– jako v době útoku na našeho pastýře –

Otce kardinála Dominika – osvědčenou duchovní zbraň proti satanu:

modlitební procesí.

Tak se obrací pomluvy v požehnání pro pomluveného,

zdánlivý úspěch v očích tohoto světa v krach pomlouvačů,

jímž je chceš zachránit:

dovést ke kajícnosti tím,

že se pomlouvače zavčas odřeknou

a přijmou spásu v tomto mysteriu:

Tebe místo satana.

Amen,

středa 14. února 2018

Pamatuj, že jsi prach a v prach se navrátíš“ - Obraťte se a věřte evangeliu!





…V tomto duchu se nese začátek příhodné doby Postního období, jak nám to připomněl svatý Pavel v dnešním druhém čtení, abychom se nechali smířit s Bohem v Ježíši Kristu. Apoštol jakoby napodobuje proroka Joela a představuje sám sebe jako Kristova vyslance, jasně ukazuje, jak právě Jeho silou je nabízena hříšníkovi, a tedy každému z nás, možnost autentického smíření. „S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha“. Pouze Kristus může proměnit každou situaci hříchu v novost milosti. Proto má tak mocný duchovní účinek pobídka, kterou Pavel adresuje křesťanům v Korintu: „Kristovým jménem vás vyzýváme: Smiřte se s Bohem!“ a dále „Hle, teď je ta doba příhodná, hle teď je ten den spásy!“





(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při liturgii Popeleční středy 21. 2. AD MMVII; zdroj:http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=7344)




O Masopustním úterý se u nás hojněji začínají rozvíjet či obnovovat zvyky, které již nejsou pro věřícího návratem k pohanství, ale naopak hlubším pochopením pohanství, jež našlo a opět nachází svou hloubku v inkarnaci, ve vtělení Ježíše Krista.  Vždyť dnes již přes miliardu katolických křesťanů v naprosté většině pochází od těch, jimž jako pohanům kázal svatý Pavel, Barnabáš, Jan Marek a ostatní učedníci a apoštolové evangelium o zmrtvýchvstání. Oněch sedmdesát učedníků, které Ježíš poslal do světa, a kteří pak po návratu mohli po Jeho zmrtvýchvstání prožít seslání Ducha svatého, bylo podle tradice právě nejvíc činných mezi pohany a stali se i biskupy mnohých pohanských měst Římské říše a rovněž i v místech za její hranicí.

Proto známé „vyčištění spižírny“, zvláště od zásob masa před Popeleční středou a známé proklamace, že postní doba je předjarní vyčištění těla i psychiky či že půst od masa po čtyřicet dnů postu je vynikající zdravotní očistná kůra, již nejsou pro nás objevením Ameriky – čili pohanství – ale samozřejmým přirozeným zákonem, který náš Pán Ježíš nepřišel zrušit, ale naplnit svým Duchem – přišel, aby nás přivedl k tomu, že se Jeho Duchem necháme naplnit.

Je známo, že právě jaro a podzim jsou pro ty, kdo nemají pevné psychické zdraví dobou často plnou obětí.

Zbytečným obětem, které navíc pak vedou k destrukci osobnosti, a především k vážným škodám na naší nesmrtelné duši, učiníme přítrž očištěním duše. Nejlépe ruku v ruce s očišťováním těla.

A proto podobně jako jarní únavě těla předcházíme i jarní únavě duše právě tím, že začínáme svou očistu od stupňů, které vedou k očištění pro přijetí Ducha svatého. A tím očištěním je osvobození od hříchu, kajícnost, konverze, a z ní vycházející skutky lásky.
A tuto cestu rádi přijímají i ti, kdo naopak prožívají radost ze zdraví duše: pokora nás vede k tomu, abychom ji neztratili!

Jak?

Někteří – ti statečnější a odvážnější – si nadcházejících čtyřicet dní vykonávají – třebas soukromě nebo pod individuálním vedením duchovního Otce své spirituální exercicie. Víme, že k nim položil základ svatý Ignác z Loyoly, který uspořádal čtyřicet dní podle doby, kdy na Qaranténě pro nás Ježíš, náš Přítel a Pán, podstoupil těžká pokušení od ducha zla. Svatý Ignác pojal tuto čtyřicetidenní dobu jako souhrn pro duchovní obnovu a cvičení pro všechny základní vztahy a cíle v našem pozemském životě tak, aby nás vedly k setkání s Ježíšem nyní i po smrti.

Každý den jeho exercicií je jakoby poutí od Stvoření k pádu do hříchu, k naslouchání těm, kdo vedli a vedou nazpět z našich hříchů a neřestí na Boží cestu, do Getseman a na Golgotu s Ježíšem, mezi učedníky, kteří se modlili v uzamčené místnosti a jimž se náš Pán Ježíš Kristus ukázal ve svém zmrtvýchvstalém těle – těm, kdo očekávali devět dní na modlitbách s Pannou Marií slíbeného Ducha svatého, a potom byli jím naplněni – znovu se narodili: byli pokřtěni a biřmováni.

Smyslem těchto čtyřiceti dní od Popeleční středy do slavnosti Ježíšova zmrtvýchvstání je projít s Ježíšem, pozemským Božím poutníkem, učitelem šťastného života, události, které dávají smysl a věčný život každému, kdo se nechá pokřtít či kdo svůj katolický křesťanský život obnoví. Tato křesťanská mystická iniciace je tak přípravou pro každého na křest nebo jeho obnovu o Svaté půlnoční vigilii velikonoční slavnosti.

V ní se sklízí úsilí o čtyřicetidenní postní obnovu dalším stupněm radosti ze zmrtvýchvstání, které můžeme prožívat opět blíže svému zmrtvýchvstání s Ježíšem v poslední den. - Dostáváme o Velikonocích odměnu pro své tělo, které jsme podrobili kázni a pro svou duši, kterou po takovéto vnitřní mystické pouti znovu naplní Duch svatý se svou nevýslovnou mocí, pokojem, obětavou láskou: opět nacházíme smysl pro všední dny svého života a především sílu každý den prožívat útěchu a vedení Duchem Božím.
K čemu potřebujeme přijímat Ducha Utěšitele?


Nejen k osobním očistným zkouškám či k útěše v kajícnosti poté, co jsme se dopustili hříchu, ale je třeba uvidět, že v našich rodinách, farnostech, obcích, v českém národě chybí přijímání této útěchy: kolik katolických křesťanů hledá útěchu v konzumním stylu života, v závislostech na televizi, počítači, mobilu. Kolik rodin se ráno sejde ke společné modlitbě, kolik večer?  - V době destrukce a pronásledování křesťanství v současné Evropské Unii je tím spíše třeba se postavit proti rozkladu společnosti duchovními zbraněmi. A mezi ně na prvním místě patří osobní a společná modlitba, přijímání svátostí a pravidelná svatá zpověď, jak je jen možné čas na adoraci Ježíše v Nejsvětější svátosti oltářní a nejlépe – v duchu postní doby – duchovní obnova, exercicie nebo alespoň rekolekce.





-----
Podobně jako v románu krétského bludného hledače spojení marxismu a mystického křesťanství Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný si počínají původci udavačského dopisu do Vatikánu, kteří žádají, aby po dovršení 75. narozenin našeho Otce kardinála Dominika, mu již byla přijata žádost o rezignaci. – Postavy ve zmíněném románu hrají Pašijovou hru (podle této prózy ztvárnil Bohuslav Martinů své Řecké pašije) – a stávají se postupně těmi, které hrají; jejich život se začíná připodobňovat jednotlivým postavám, s nimiž se „sžívají“: - s Maří Magdalénou, s Jidášem, …s Ježíšem.
Třeba však říci, že vzhledem k závěru života Nikose Kazantzakise, se představitelka svaté Máří nestává svatou, představitel Ježíše neodevzdá svůj život svému Pánu Ježíši jako osobnímu i kosmickému Spasiteli!
Můžeme tedy s nimi i „se sebou“ prožít těchto čtyřicet dní do slavnosti vzkříšení našeho Vykupitele Ježíše. Každý věřící by se měl ve chvíli, když je pomlouván jejich pastýř pevně semknout a nedopustit, aby Pomlouvač ovládl církevní obce: ty naopak mají naslouchat, co jim Duch říká.
Modleme se proto za našeho Otce kardinála Dominika, podpořme svým hlasem, svým podpisem, cestu k sjednocení s Církví pro ty, kdo se jí vzdalují.





Podpořte našeho Otce kardinála Dominika:

http://duka2018.cz/petice/













Daruj své Církvi jednotu, aby svět uvěřil!

Jak jednoty v Církvi, ale také v manželství a v rodině, v obci, v národě, případně ve státním celku zahrnujícím více národů dos...