sobota 29. dubna 2017

Nedělní večer vzkříšení v Emauzích: Symbolon víry a Mše svatá



TŘETÍ NEDĚLE VELIKONOČNÍ

V prvním čtení dnešní neděle ze Skutků apoštolů slyšíme společné vyznání papeže Petra a spolu s ním Jedenácti: o veřejném svatodušním působení Ježíše z Nazareta mezi lidem Galileje, Judska, Samařska a krajiny Týru a Sidónu. Hovoří ti – a jejich jménem svatý Kníže apoštolů – kdo od chvíle Seslání Ducha svatého slaví Nejsvětější eucharistickou oběť. Srdce, které se rozněcuje plamenem Ducha svatého na stupních posvátného liturgického dění, naplňuje i jejich mysl a Duch svatý dává slova tomuto společnému kázání „židům a všem jeruzalémským obyvatelům“. Těm, kdo jsou Boží mocí otevřeni pro přijetí Slova, podobně jako Jej přijímali ti, kdo byli zasaženi v uplynulých několika letech „mocnými činy, divy a znameními, které, jak věděli i nynější posluchači, konal Bůh skrze něho mezi nimi“. V tuto chvíli kázání papeže s Jedenácti zde stáli i ti, kdo věděli, že on, Ježíš z Nazareta, byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl. K nim se nyní obrací svatý Petr, když říká:  „A vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili.“ Jim nyní svědčí První z apoštolů, vyznává víru, předává slovo Církve, které bylo svěřeno ženám, apoštolům a učedníkům, včetně dvou emauzských, během čtyřiceti dní po Ježíšově zmrtvýchvstání: dokonává se vyznání víry, k němuž Ježíš při třech letech své veřejné činnosti vedl své následovníky: „Ty jsi Mesiáš!“, „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ – „Ty jsi Kristus!“; „Ty jsi můj Pán a můj Bůh!“ – Nyní ve slovu svatého Petra: „Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci.“
Tak se v kérygmatu formuje symbolon víry od onoho Apoštolského ve sbírkách kánonů západních i východních, vyznání tajemství Nejsvětější Trojice a jednoty lidství a božství v Ježíši Kristu Formule Damasovy, symbola Clementinsko-augustiniánského, vyznání víry Quicumque z duchovní tradice připisované svatému Athanasiovi přes vyznání ekumenických koncilů v Nikáji a v Konstantinopili shrnutém později v Nicejsko-cařihradském vyznání až po vyznání víry, Credo koncilu Tridentského. Všechna a další z nich vyznávají: Ježíš, náš Spasitel, Kristus, Boží Syn, třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. 

Papež emeritus Benedikt XVI. k tomu poznamenává: „Každou neděli v Krédu obnovujeme vyznání své víry ve zmrtvýchvstání Krista, překvapivou událost, která je klíčem křesťanství. V Církvi se všechno chápe počínaje tímto velkým tajemstvím, které změnilo běh dějin a které se zpřítomňuje v každé Eucharistické oběti. Existuje však liturgická doba, v níž tato ústřední skutečnost křesťanské víry, ve svém doktrinálním bohatství a nevyčerpatelné vitalitě, bývá předkládána věřícím zvláště intenzivním způsobem, aby ji stále více objevovali a věrněji žili: je to velikonoční doba. Každý rok „ve Svatém třídenní ukřižovaného, zesnulého a vzkříšeného Krista,“ jak to nazývá svatý Augustin, Církev v modlitbě a pokání znovu prochází závěrečné úseky Ježíšova pozemského života: jeho odsouzení na smrt, výstup na Kalvárii, kam nesl svůj kříž, jeho oběť pro naši spásu, jeho uložení do hrobu. „Třetího dne“ pak Církev znovu prožívá jeho vzkříšení. Je to Pascha, přechod Ježíše ze smrti do života, v němž se naplňují starobylá proroctví. Celá liturgie velikonoční doby zpívá jistotu a radost Kristova vzkříšení.“
…Stále musíme obnovovat své přilnutí ke Kristu, který pro nás zemřel a vstal z mrtvých. Zpráva o jeho vzkříšení z mrtvých nestárne a Ježíš je stále živý a živé je jeho evangelium. „Víra křesťanů „ poznamenává svatý Augustin „je Kristovo zmrtvýchvstání.“ Skutky apoštolů to jasně vysvětlují: „Bůh poskytl lidem důkaz pro to, aby uvěřili, tím, že ho vzkřísil z mrtvých.“ Nestačila totiž smrt, aby dokázala, že Ježíš je opravdu Boží Syn, očekávaný Mesiáš, proto „v den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil k lidem:
   "Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: 'Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.' "

Žalmista vyzpívává blaho, hojnou radost po Otcově pravici před Jeho tváří, jako primární vyznání víry „Syna člověka“, Ježíše, v jehož Duchu zpívá:
Ukaž mi, Pane, cestu k životu.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. Pravím Hospodinu: "Ty jsi můj Pán." Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl.

Velebím Hospodina, že mi byl rádcem, k tomu mě i za nocí vybízí mé nitro. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.

Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.

Ježíšovo „Credo“ pronesené prorocky, zástupně Žalmistou k Otci, přijímají ti, kdo „se odvrátili od prázdného způsobu života“ po kázání, po vyznání víry v Nejsvětější Trojici a ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista, která hlásali a hlásají svatí apoštolové a misionáři.

 „Během dějin,“ říká Svatý otec Benedikt XVI., „tolik lidí zasvětilo svůj život jedné věci, kterou považovali za spravedlivou a zemřeli. - A zůstali mrtví. Pánova smrt ukazuje nesmírnou lásku, kterou nás On miloval až k tomu, že se za nás obětoval; ale pouze jeho vzkříšení je „bezpečným důkazem,“ je jistotou, že to, co Ježíš říká, je pravda, která platí pro nás, pro všechny časy. Tím, že ho Otec vzkřísil, Ho oslavil. Svatý Pavel píše v listu k Římanům: „Jestliže tedy ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen“. Je důležité znovu zdůraznit základní pravdu naší víry, jejíž historická pravdivost je bohatě dokumentována, třebaže dnes, stejně jako v minulosti, nechybí ti, kteří to různými způsoby uvádějí v pochybnost nebo to dokonce popírají. Oslabení víry v Ježíšovo vzkříšení činí pak svědectví věřících slabým. Jestliže ochabne v Církvi víra ve vzkříšení, všechno se zastaví, všechno se rozdrolí. Naopak přilnutí srdcem i myslí ke Kristu, který zemřel a vstal z mrtvých, mění život, osvěcuje celou existenci osob i národů. Což nedodává odvahu a prorockou smělost a vytrvalost mučedníkům naší doby právě jistota, že Kristus vstal z mrtvých? Což setkání s živým Ježíšem neobrací a neuchvacuje tolik mužů a žen, kteří od počátku křesťanství i nadále opouštějí všechno, aby ho následovali a dali do služby evangelia svůj život? „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, marné je naše kázání, marná je naše víra“ Ale On vstal z mrtvých!


A předal dědictví svého zmrtvýchvstání, své vyznání, že Jej Otec mocí Ducha svatého vzkřísil z mrtvých jako Tradici Nejsvětější Trojice, Symbolon víry, které ve svém prvním listu první papež „traduje“ – předává jako své papežské „Credo“; předává je křesťanům v Církvi: jejím jednotlivým obcím.



   Milovaní!
Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými věcmi pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista, bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vybrán už před stvořením světa, ale pro vás se objevil teď na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.

„Hlásání, které v těchto dnech znovu a znovu slyšíme,“ uvedl při jedné ze svých generálních audiencí Svatý otec Benedikt XVI., „je právě toto: Kristus vstal z mrtvých a je Živý a my se s Ním můžeme setkat. - Jako se s Ním setkaly ženy, které se ráno třetího dne, v den po sobotě, odebraly ke hrobu, jak se tam setkaly s učedníky překvapenými a ohromenými, co jim sdělovaly ženy; jak se s ním setkalo tolik dalších svědků v dnech následujících po vzkříšení. A také po Jeho nanebevstoupení. Ježíš i nadále zůstával mezi svými přáteli, jak to ostatně předpověděl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“ Pán je s námi, se svou Církví, až do konce časů. Osvíceni Duchem svatým členové prvotní Církve začali otevřeně a beze strachu hlásat velikonoční zvěst. A tato zvěst, předávaná z generace na generaci, dospěla až k nám a se stále novou silou zaznívá každý rok o Velikonocích.
„Tuto neděli,“ řekl papež emeritus Benedikt XVI., „se nám například nabízí dojemný příběh dvou emauzských učedníků. Po Ježíšově ukřižování se vracejí bezútěšně domů ponořeni do smutku a zklamání. Během cesty spolu hovoří o tom, co se událo v těch dnech v Jeruzalémě. A právě tehdy se přiblížil Ježíš, začal k nim mluvit a vyučoval je. „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvil proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy“. A začal pak od Mojžíše a přes všechny proroky a vysvětlil jim všechna Písma, která se na něj vztahovala. Toto Kristovo vyučování, vysvětlování proroctví, bylo pro emauzské učedníky jakoby neočekávaným zjevením, které je osvítilo a posílilo. Ježíš dává nový klíč k četbě Bible a všechno se jim teď zdá jasné, všechno míří právě k tomuto okamžiku. Neznámý souputník si je získal svými slovy a oni ho požádali, aby s nimi zůstal na večeři. Přijal pozvání a usedl s nimi ke stolu. Evangelista Lukáš píše: „Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim“. A právě v té chvíli se jim otevřeli oči a poznali ho, „on jim však zmizel“. A oni plni údivu a radosti si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“

V celém liturgickém roce, zvláště pak během Svatého týdne a velikonočního oktávu, je s námi na cestě Pán a otvírá nám Písmo. Dává nám tak pochopit toto tajemství: všechno mluví o něm. A to by mělo zapálit také naše srdce. A nejen naše srdce, ale také náš pohled: otevřou se nám oči. Pán je s námi a ukazuje nám cestu. Tak jako dva učedníci poznali Ježíše při lámání chleba, tak také dnes my při lámání chleba nacházíme jeho přítomnost. Emauzští učedníci jej poznali a vzpomněli si na okamžiky, ve kterých Ježíš jim lámal chléb. A toto lámání chleba nám připomíná první Eucharistii slavenou při Poslední večeři, když Ježíš rozlámal chléb a dal sám sebe učedníkům, a tak předznamenal svou smrt a své vzkříšení. Ježíš láme chléb také s námi a pro nás, zpřítomňuje se nám ve Svátosti eucharistie, daruje nám sám sebe a otvírá naše srdce. Ve Svátosti eucharistie a setkání s jeho slovem, u těchto dvou stolů - slova a posvěceného chleba a vína - můžeme také my poznat Ježíše. Každou neděli tak společenství znovu prožívá Pánovy Velikonoce a přijímá od Spasitele jeho přikázání lásky a bratrské služby. Drazí bratři a sestry, ať radost těchto dnů posílí naše věrné přilnutí ke Kristu ukřižovanému a vzkříšenému. Nechme se především uchvátit úžasem nad Jeho vzkříšením.





Dva z Ježíšových učedníků se ubírali toho dne prvního po sobotě do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám ležíš a připojil se k nim. Ale cosi jim jako by zadržovalo oči, Takže ho nepoznali. Zeptal se jich: "O čem to cestou spolu rozmlouváte?" Zastavili se celí smutní. 
   Jeden z nich - jmenoval se Kleofáš - mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo." Zeptal se jich: "A co se stalo?" 
   Odpověděli mu: "Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů, a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli." 
   A on jim řekl: "Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?" Potom začal od Mojžíše, probral dále všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje. 
   Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: "Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil." Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. Vtom se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: "Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?" 
   Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct apoštolů i jejich druhy. Ti řekli: "Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi." Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. 



O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Rozlomil jsi chléb př večeři v emauzském hostinci,
Ježíši,
Dárce plnosti naší víry: Symbola víry
v Nejsvětější Trojici
a v Tvé zmrtvýchvstání
zpřítomněného jednotou chleba - „způsoby“, speciei,
která je viditelná,
s Tebou, Chlebem věčného života po transubstanciaci.
Láskyplně a pokorně vedeš k této víře učedníky,
k nimž se Ty, Zmrtvýchvstalý, připojuješ na cestě do Emauz;
dokud neuvěří ve Tvé zmrtvýchvstání,
zůstávají stát „celí smutní“.
Jakmile začneš čerpat z hlubiny Slova, Písma, jímž jsi Ty,
ukazuje se jim dílo Nejsvětější Trojice a Zmrtvýchvstání,
takže – zprvu implicitně touží jít „na mši svatou“,
přijmout Tvé tělo a krev,
když prosí: „Kyrie, zůstaň s námi!“
´Eleison´: již se připozdívá!
Tvůj Duch, od Otce seslaný, jim otevře srdce,
když působí stejně jako při Poslední večeři.
- Rozlomíš chleba;
oni v něm uvidí Tebe –
 a jejich duše jsou naplněny radostí:
vírou a Tvým Duchem.
Amen.




sobota 22. dubna 2017

BÍLÁ NEDĚLE

DRUHÁ NEDĚLE VELIKONOČNÍ








První křesťanské Velikonoce slavené Církvi, k níž se o Letnicích při seslání Svatého Ducha připojilo na tři tisíce katechumenů, se poprvé odehrávaly necelý rok po této události. Podle svědectví poutníků, kteří putovali v následujících desetiletích a staletích na Svaté triduum do Jeruzaléma, aby s apoštoly a jejich nástupci, zpočátku i s papežem Petrem, jenž měl před odchodem do dalšího sídelního města, Antiochie, a nakonec do Říma, svůj stolec zde, slavili již při mši svaté Květnou neděli, slavný vjezd Ježíšův do města, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílou sobotu a Boží hod vzkříšení Ježíše Krista.
Touha prožívat znovu s Ježíšem Jeho poslední pozemské Velikonoce je patrná v dalších tradicích Církve: shromažďování se na Velký pátek v římském Koloseu, výstav Nejsvětější eucharistie v Gethsemanské zahradě a nad hrobem Ježíšovým, zbudovaným v kostelích o Svatém třídení, obřady slavnosti vzkříšení slavené později Církví nikoli o Vigilii, ale ve dne; to vše a další liturgické formy stvrzují svatodušní prožívání těchto každoročních poutí na místo, kde náš Pán Ježíš vystoupil do města svého utrpení, za jeho hradby k ukřižování a slavnému zmrtvýchvstání.
Velikonoční oktáv, jejž nyní prožíváme, byl poutí po náhorní vrcholové cestě slavnosti Zmrtvýchvstání.
Jako při židovských a pohanských svatebních hostinách trvajících jeden či více týdnů, tak i po spirituální svatební noci, první vigilii noci ze soboty na neděli, kdy náš Spasitel vstal z hrobu oslavený, mohli židokřesťané i brzy nato pohanokřesťané slavit po roce několik dní, které nebyly přednostně dny mystagogie pro neofyty, ale především pokračováním této svatební radosti vykoupené duše v očekávání oslavení těla a očekávání a předjímání této věčné skutečnosti ve chvíli svatého přijímání v prvotině osobního zakoušení věčné blaženosti přátelství s Ježíšem.
Každý den oktávu – jak je to dodnes patrné v Liturgii horarum či v vložce k velikonočnímu oktávu Římského kánonu nebo v první velikonoční prefaci Novi ordinis – byl zpřítomňováním, prožíváním oné neděle všech nedělí, vzkříšením ve velikonoční svatební hostině slova modlitby a mešní oběti.
Proto také nám o této neděli Církev předkládá i v pokoncilní liturgii úryvek ze Skutků apoštolů o křesťanech, kteří „oktáv Velikonoc“, radost ze setkání se zmrtvýchvstalým Pánem a Vykupitelem do pravidelného setkávání o dni zmrtvýchvstání při mešní slavnosti, při „lámání chleba“, i modlitbách v Podloubí Šalamounově a po domech, ve vyučování a vzdělávání katechumen ve víře, které se ustálilo o dnech temnoty, z nichž čekatelé ke křtu vycházejí ke Dni, jímž je Kristus, totiž o postních středách a pátcích, o dni Jidášovy zrady a o dni jejího vyvrcholení na Golgotě.
Takto více – jako prvotní společenství Církve v Jeruzalémě žijící v jednotě majetku – i méně - jako církevní obce, které se scházely v jednotlivých dnech a domech – prožívali křesťané vzájemný vztah, jejž svatý Lukáš nazývá bratrským společenstvím:

Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všechny naplňovala bázeň, poněvadž se prostřednictvím apoštolů dělo mnoho divů a znamení.
    Všichni, kteří přijali víru, drželi pevně pohromadě a měli všechno společné. Prodávali všechen svůj majetek a dělili ho mezi všechny, jak kdo potřeboval. Každý den zůstávali svorně v chrámu, po domech lámali chléb a jedli pokrm v radosti a s upřímností srdce, chválili Boha a těšili se všeobecné oblibě. A Pán rozmnožoval den co den počet povolaných ke spáse. 



Milující srdce, milosrdenství je schopen prokázat druhému v nejvyšší míře, přesahující tento prostor a čas, jedině Bůh. Král David zpívá o odpovědi, vyznání lásky k milujícímu Bohu. Vyzývá k této lásce. Zároveň prorocky mluví na místě Mesiáše, Božího Syna, který je Boží spásou, Ježíšem a stává se kamenem úrazu i obětním oltářem pro vykoupení člověka.

Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."

Vrazili do mě, abych padl, avšak Hospodin mi pomohl. Hospodin je má síla a statečnost, stal se mou spásou. Jásot ze spásy zní ve stanech spravedlivých.

Kámen; který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho!


Boží milosrdenství, milující srdce Boha Otce nabízí podíl na zmrtvýchvstání Jeho Syna každému, na dědictví, jehož se ujme ten, kdo se nechává očišťovat v ohni svých hříchů a neřestí. Blahoslavení, kteří takto přijímají Ducha Otce a Syna; ač Syna nevidí, přece Jej a právě Jej očima víry, očima svého srdce, v němž působí Duch, poznávají, setkávají se s Ním již na této zemi.
O tomto blahoslavenství a milosrdenství Ježíšově píše ve svém prvním listu papež Petr, který sám po hořkém pláči zrady Jeho lásku zakusil.

   Bud' veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro vás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní v poslední době.
    A proto budete potom jásat, i když vás snad musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky, aby se vyzkoušela vaše víra, vzácnější než pomíjející zlato, které přece bývá čištěno v ohni. Až se pak zjeví Ježíš Kristus, bude vám to ke chvále, slávě a cti. Toho milujete, ačkoli jste ho neviděli; v něho věříte, třebaže ho ještě nevidíte. Zato budete jásat v nevýslovné a zářivé radosti, až dosáhnete cíle své víry, totiž spásy duše. 



Během Jubilea 2000, řekl při své apoštolské návštěvě Polska Svatý otec Benedikt XVI., milovaný Služebník Boží Jan Pavel II. ustanovil, aby se v celé Církvi neděle po Velikonocích, zvaná také Bílá neděle, nazývala také nedělí Božího milosrdenství. Stalo se to v souvislosti s kanonizací Faustiny Kowalské, skromné polské sestry, která se narodila v roce 1905 a zemřela v roce 1938 a byla horlivou hlasatelkou Milosrdného Ježíše. Milosrdenství je skutečně jádrem evangelního poselství, je to vlastní jméno Boha, jeho tvář, kterou zjevil ve Starém zákoně a plně v Ježíši Kristu, vtělená Láska Stvořitele a Vykupitele. Tato milosrdná láska také ozařuje tvář Církve a zjevuje se jednak prostřednictvím svátostí, především prostřednictvím Svátosti smíření, jednak prostřednictvím skutků milosrdné lásky, jak společnými i individuálními. Všechno co, Církev hlásá a koná, zjevuje milosrdenství, které Bůh člověku dává. Když Církev znovu hlásá zapíranou pravdu nebo zrazené dobro, činí tak vždy na podnět milosrdné lásky, aby lidé měli život a měli jej v plnosti.

Dotek s tímto životem v plnosti zažila podle evangelia, které sepsal svatý Jan, Marie z Magdaly a potom Petr a Jan časně zrána prvního dne v týdnu po židovské velikonoční sobotě. Ona pak, když podruhé přišla ke hrobce a již do ní vstoupila, uviděla dva nebeské posly a uslyšela Ježíšův hlas; když se obrátila, uviděla svého Mistra a Pána; poznala Jej, když ji zavolal jménem. Běžela poté vyřídit Jeho slovo o nanebevstoupení k Otci „bratřím“: svatý Petr a Jan se stávají blahoslavenými, kteří „neviděli a přesto uvěřili“ – běží k hrobce, Ježíše již v té chvíli nespatří, pouze prázdný hrob a pohřební roušky. V tu chvíli oba uvěřili.

Večer toho dne je dalším stupněm víry svatých apoštolů Petra a Jana. Náš Pán přichází zavřenými dveřmi a uděluje apoštolům Ducha svatého, aby na jeho místě odpouštěli v Církvi hříchy. Svatý apoštol Tomáš toho dne navečer není přítomen. Nedokáže svědectví ostatních apoštolů o setkání se Zmrtvýchvstalým uvěřit. Chybí mu stupeň víry svatých Petra a Jana. Chybí mu pak i setkání s Ježíšem, jeho poslání, Jeho Dech, tradice Jeho milosrdenství. – Chce se dotýkat zmrtvýchvstalého a oslaveného těla Ježíšova, dříve než bude sám v oslaveném těle. Chce uvěřit v sestoupení Božího Syna na kříž.

Církvi nevěřící Tomáš je prvním z těch, kdo nejsou ve společenství Církve ve chvíli, kdy přichází Ježíš. Může pak být i předchůdcem těch, kdo přestanou chodit do společenství, v němž apoštolé a jejich nástupci konají oběť mše svaté na památku Jeho Poslední večeře, smrti a zmrtvýchvstání; v síle seslání Jeho Ducha. Předchůdcem těch, kdo pro svoji zpozdilost se pak musejí dotknout bolesti Ježíšových ran a sestoupit do utrpení, jež On prožíval: nebýt blahoslavenými; zakusit milující srdce Ježíšovo až po upřímném vyznání tohoto hříchu ve svátosti smíření.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.
   Znovu jim řekl: "Pokoj vám!“ Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."
   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"
   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."
   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 


O. Vladimír

čtvrtek 13. dubna 2017

VELKÝ PÁTEK AD MMXVII


Duši svírá úzkost:
„Bude válka?“
„Jak bezbranné ovce
půjdeme na porážku
poháněni saracénským bičem?“

Beránek už byl obětován:
dnes ve tři hodiny
Ježíš Tvou úzkost, muky od nepřátel a smrt
přijal na svůj Kříž!




Skutečnou příčinou nezřízené touhy po tom, co se tak často nazývá „zabezpečením“, je strach z vnitřní věčné prázdnoty. Nikdy dřív neplatilo biblické varování o Bohu a mamonu tak doslova jako dnes – protože duše, která ztratila Boha, musí se klanět mamonu.
Z tohoto lpění na majetku pramení strach ze smrti, hrůza, že ztratíme všechno, co jsme nashromáždili, že se naše časné zabezpečení rozplyne ve věčnou nejistotu.
Takový strach ze smrti, jakým trpí moderní pohan, se v několika směrech liší od strachu, který má ze smrti věřící člověk. Pohan se bojí, že ztratí své tělo a svůj majetek; věřící člověk se bojí, že ztratí svou duši. Věřící člověk se bojí Boha se synovskou bázní, asi tak, jako se věrný syn bojí milujícího otce; pohan se také bojí, ale ne Boha, nýbrž svého bližního, který by jej snad mohl ohrožovat. Odtud narůstá cynismus, podezřívavost, neúcta, hádky a válka. Bližního je třeba zabít, když ne mečem, tedy slovem, protože je nepřítelem, jehož je třeba se bát. Moderní pohan, odmítající pokračování života ve svém potomstvu, rozsévá kolem sebe smrt. Popírá nesmrtelnost své vlastní duše a zároveň odpírá nesmrtelnost svému rodu, když potlačuje svou reprodukční schopnost – a tak dvojím způsobem skládá hold strachu ze smrti. Freud říkal, že existuje úzký vztah mezi láskou a smrtí. Ten existuje skutečně, ale jinak, než si to Freud představoval. Láska, chápaná jako samotný sex, přináší smrt, když obětuje lidský druh rozkoši jednotlivce. Láska, chápaná ne jako funkce žláz, ale jako akt intelektu a vůle, obsahuje tak v sobě smrt, protože je ochotná zemřít, aby mohl žít milovaný. Tato láska však zároveň přemáhá smrt vzkříšením. Ale pro nevěřícího člověka se stala smrt místo empirického faktu metafyzickou úzkostí.
Svět se bojí právě těch věcí, o kterých náš Pán říkal, že se jich bát nemáme. Říkal, že se nemáme bát smrti, že se nemáme bát, budeme-li pro svou víru „povoláni na kobereček“, že se nemáme bát ekonomické nejistoty ani budoucnosti.
Ale Pán nám také řekl, čeho se bát máme: následků soudu, nebudeme-li správně žít, rouhání proti Duchu svatému, lakomství a zapření své víry.
Moderní člověk úplně převrátil tento pořádek věcí, kterých je třeba se bát. Věci, před kterými nás Spasitel varoval, bere na lehkou váhu, ale třese se před tím, čeho se podle Spasitelova příkazu bát nemáme.
Někdy je jeho chorobný strach překryt mlčením: to platí zvláště o skutečnosti, kterou je smrt. Moderní člověk chce na smrt úplně zapomenout, nebo pokud se mu to nedaří, zakrýt ji tak, aby nerušila, maskovat ji. Je mu trapně v přítomnosti smrti, neví, jak potěšit a co říci. Všechno v jeho chování odporuje křesťanskému naučení: „Pamatuj na svůj konec“. Každý rozhovor o smrti považuje za morbidní; přitom se zasměje veselohře, kde je zabit nějaký tucet lidí a vydrží vzhůru do půlnoci nad detektivkou o vraždě. To je také smrt a vzrušuje ho, ale on se zajímá o okolnosti, které smrt způsobují, a ne o věčné následky smrti, které jsou jedině důležité. Taková moderní necitlivost k smrti je necitlivostí k osobnosti, k mravnímu řádu...

biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie Řím 1978, p. 217 - 220






Až se zastaví,
skloní k modlitbě,
k setkání s věčností,
která se vtělila,
při Klekání
každé koleno
a každý jazyk vyzná:
„Ty jsi Pán mého života,
Ježíši Kriste!“
pak bude přemožena nepravost
těch, kdo zrazují národ,
zatracují svou rodinu, vlastní duši.






Na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne, ve chvíli, kdy před dvěma tisíci lety na Golgotě zemřel Ježíš Kristus obětní smrtí, jíž nám všem nabídl vysvobození z moci satana, hříchu a věčné smrti, se zastaví každý věřící. Konají se bohoslužby na památku jeho smrti, která přináší zotročené duši svobodu. Na některých místech se dokonce zastaví na chvilku veřejný život: lidé ustanou od práce, zůstanou v modlitbě stát na místě, kde jsou. V tuto chvíli nezní zvony klekání. Je ticho.
Tímto tichem začínají Velkopáteční obřady. V katolických chrámech, při zhasnutých svících s obnaženými oltáři kněz s věřícími pokleká v tichu, v prostraci spočine na zemi presbytáře spojen s Božím Synem, jenž spočinul na Kříži.
Již od počátku svatého Třídení, na Zelený čtvrtek o mši svaté slavené na památku Poslední večeře Páně, vstupuje do tohoto ticha každý, kdo následuje Ježíše v Mysteriu spolu s knězem do Gethsemanské zahrady, k adoraci, jíž začíná první vigilie Svatého týdne.
Na počátku, dopoledne Zeleného čtvrtku, začíná  - často o svatodušní deváté hodině – slavnostní shromáždění v katedrálních chrámech biskupa, kněžstva a Božího lidu, při němž kněží obnovují své sliby, které dali při svěcení.
Biskup světí při mši svaté olej nemocných, katechumenů a křižmo.
Tím je předávána Tradice tříletého veřejného působení Ježíše Krista na této zemi, kdy nejprve povolal apoštoly, budoucí biskupy, kdy uzdravoval, mazal svatým olejem, mocí Ducha svatého nemocné; kdy uzdravení na těle a duši vyznávali:
„Ty jsi Ježíši, Boží Syn!“
Stávali se nositeli Ducha svatého, nositele Tradice, stávali se katechumeny, uchovávajícími tuto Tradici.
Nakonec světí křižmo, svatý olej, jímž Duch svatý rukou biskupa pomazává pokřtěné k duchovnímu boji, dává dary, charismata, sílu k duchovnímu vítězství v mysteriu biřmování, je užíván i ke svěcení svátostných služebníků Církve, tedy i biskupa, jenž jej nyní světí pro své budoucí kněze a nástupce.
Z katedrály, z biskupství se roznášejí svaté oleje o Zeleném čtvrtku přes den do každé farnosti. Je přinášen nový kvas, o němž píše Apoštol: „Nyní slavte svátky …s novými nekvašenými chleby“: katechumeni, nemocní, biřmovaní i svátostní služebníci mají rozhojňovat  přijímáním Ducha svatého společenství Církve „poctivostí a životem podle pravdy“.
Od této chvíle utichá vnější činnost.





Pamatuji se na počátek svatého Třídení ve městě, kde jsem jako kaplan pomáhal s rozdílením svatých olejů pro celý vikariát pro kněze, kteří se pak rozjížděli slavit svaté Triduum ve svých farnostech. Náš velký gotický kostel, katedrála, byl na Zelený čtvrtek od této chvíle otevřen a pak na Velký pátek a Bílou sobotu od rána až do večera. Již na Zelený čtvrtek místo oběda – byl jen čaj s chlebem – sestoupila farní hospodyně o francouzských holích z prvního patra děkanství a vstoupila do kostela, kde byl stálý výstav Nejsvětější svátosti. Zde zůstávala celé hodiny v adoraci. Mezitím se střídali v modlitbě v kostele další a další věřící.
My kněží jsme se mohli připravovat na bohoslužby v četných farnostech. Posvátnost a vnitřní síla, která se rozlévala do našich duší v takovém prostředí modlitby, nesla naši kněžskou službu. Mohli jsme prožívat, jak se při slavení svatých tajemství Bůh dotýká země, slyšet slova Ježíšova, přijímat Jeho Ducha, který dává poznávat prvotiny budoucího vzkříšení.
Povznesení duše k Bohu, pokoj a síla Ducha Božího přesahovaly vše pozemské: nebylo nic nesnadného zachovat přísný velkopáteční půst. Den byl protkán radostí, kterou přinesla Ježíšova láska: oběť na Kříži.





Na Velký pátek budeme konat památku umučení a smrti Páně, budeme adorovat Krista Ukřižovaného, budeme se účastnit jeho utrpení pokáním a postem. Obrátíme svůj pohled „k tomu, kterého probodli“ a budeme moci čerpat z jeho probodnutého srdce, z něhož prýští krev a voda jako z pramene; z onoho srdce, z něhož prýští láska Boží ke každému člověku, se nám dostane Jeho Ducha. Doprovoďme tedy také o Velkém pátku Ježíše, vystupujícího na Kalvárii, a nechme se Jím vést až ke kříži a obdržíme dar Jeho obětovaného těla.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 20. dubna  AD 2011; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14440)






Kéž Svatý týden a zvláště Velikonoční Třídení prožijeme ve ztišení, v němž může při adoraci a svaté liturgii mocně působit Duch svatý, Duch Ježíšova vzkříšení, který nás vyzbrojuje k pozemskému a duchovnímu boji.
S vítězem nad smrtí, naším Pánem Ježíšem Kristem, končí tento boj vítězně v nebi.

O. Vladimír
















sobota 8. dubna 2017

NEDĚLE KVĚTŮ JEŽÍŠOVY LÁSKY








V postavě Izajáše se rozvinula osobnost proroka. Bůh jej povolal, on přijal toto volání být Božím zrcadlem společnosti oddané prázdnotě a hříchu, ale i hledání záchrany. Jak učedník se stal květem péče Nejsvětější Trojice o spásu lidstva – i pohanů, jako zralý muž podstoupil podle Tradice hrozné mučednictví: jeho působení přineslo plod: prorocký pohled na trpícího služebníka, Syna Božího, Ježíše:


    Pán, Hospodin, mi dal jazyk učedníka, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem.
    Každého rána mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníků. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět.
    Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou.
    Pán, Hospodin, mi však pomáhá, nebudu tedy potupen. Proto dávám ztvrdnout své tváři v křemen a vím, že nebudu zahanben.


Neúspěch proroka – až po vyznavačskou či mučednickou smrt - vede jej i jeho následovníky a posluchače a též i žalmistu k modlitbě, vrcholící Ježíšovým zvoláním na kříži: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Posmívají se mi všichni, kdo mě vidí, šklebí rty, pokyvují hlavou: "Spoléhal na Hospodina, ať ho vysvobodí, ať ho zachrání, má-li ho rád!"

Obkličuje mě smečka psů, tlupa zlosynů mě svírá. Probodli mi ruce i nohy, spočítat mohu všechny své kosti.

Dělí se o můj oděv, losují o můj šat. Ty však, Hospodine, nestůj daleko, má sílo, pospěš mi na pomoc!

Budu vyprávět svým bratřím o tvém jménu, uprostřed shromáždění budu tě chválit. "Kdo se bojíte Hospodina, chvalte ho, slavte ho, všichni z Jakubova potomstva." 



Apoštol v listu Filipanům vyzpíval nesmírně cenné poznání svého a našeho Pána Ježíše Krista, které vede každého člověka ke spáse: Jeho vtělení, ponížení, ukřižování, zmrtvýchvstání a naplnění Jeho Duchem každého člověka, který může, až poté, co přijme Jej v Církvi, říci: „Ty jsi Pán mého života, Ježíši!“

    Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži.
    Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán. 


Rok za rokem nám evangelium Květné neděle vypráví o Ježíšově vjezdu do Jeruzaléma, uvedl své zamyšlení nad textem pašijí, letos zpívaných podle sepsání svatého Matouše Svatý otec Benedikt XVI. Spolu se svými učedníky a s rostoucím zástupem poutníků vystoupil z Galilejské nížiny do Svatého města. Evangelisté nám jako tři stupně tohoto výstupu podali tři Ježíšovy předpovědi Jeho Utrpení, což zároveň naznačuje onen vnitřní výstup, ke kterému dochází při tomto putování. Ježíš je na cestě ke chrámu, k místu, na kterém - jak praví Deuteronomium - Bůh chtěl, „aby přebývalo jeho jméno“. Bůh, který stvořil nebe a zemi, si dal jméno, a učinil, aby jej lidé mohli oslovovat, ba dokonce se jej takřka dotýkat. Žádné místo Jej nemůže pojmout a přesto nebo právě proto si On sám dává místo a jméno, aby On osobně, pravý Bůh, mohl být uctíván jako Bůh mezi námi. Z vyprávění o dvanáctiletém Ježíšovi víme, že nazýval chrám domem svého Otce, svým domovem. Nyní do tohoto chrámu opět přichází, ale jeho cesta vede dále: posledním cílem jeho výstupu je Kříž. Je to výstup, jenž je v Listě Židům popisován jako výstup do svatyně, kterou nepostavil člověk, před tvář Boha. Výstup až k Bohu vede skrze Kříž. Je to výstup „lásky až do krajnosti“, kde je pravá hora Boží, definitivní místo setkání Boha a člověka.
Při vjezdu do Jeruzaléma vzdává lid Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu slovy poutnického Žalmu 118: „Hosana synu Davidovu! Požehnaný, který přichází ve jménu Páně! Hosana na výsostech!“. Potom vchází do chrámu. Ale tam, kde by měl být prostor pro setkání Boha a člověka, nachází prodavače zvířat a penězoměnce, kteří obsadili místo modlitby svými obchodními záležitostmi. Zvířata byla pochopitelně prodávána proto, aby byla v chrámě obětována. A poněvadž se v chrámu nemohlo používat mincí, na kterých byl obraz římského císaře, který protiřečil pravému Bohu, bylo zapotřebí směnit je za mince, na kterých tyto modlářské obrazy nebyly. To všechno ale mohlo být konáno jinde. Prostor, ve kterém k tomu docházelo, měl totiž podle svého určení být nádvořím pohanů. Bůh Izraele je totiž jediným Bohem všech národů. A třebaže pohané nevstupovali takříkajíc do vnitřku chrámu, mohli se alespoň na nádvoří víry účastnit modlitby k jedinému Bohu. Bůh Izraele, Bůh všech lidí vždycky očekával i jejich modlitbu, jejich hledání, až jej budou vzývat. Nyní tam však dominovaly obchody „ záležitosti legalizované kompetentními autoritami, které měly z výtěžku prodavačů svůj prospěch. Prodavači jednali správně podle platného ustanovení, ale ustanovení samo bylo zkažené. „Chamtivost, která je modloslužbou“, říká List Kolosanům. Toto je modloslužba, kterou Ježíš potkává a v souvislosti s níž cituje Izaiáše: „Můj dům ať je domem modlitby“ a Jeremiáše: „ale vy z něho děláte lupičské doupě“. Proti špatně interpretovanému ustanovení klade Ježíš své prorocké gesto a brání tak opravdové ustanovení, které se nachází v Zákoně a Prorocích.
To všechno má dnes sloužit k zamyšlení také nám křesťanům: je naše víra dostatečně čistá a otevřená, takže z ní také „pohané“, lidé, kteří dnes hledají a táží se, mohou vytušit světlo jediného Boha, účastnit se v nádvořích víry naší modlitby a stát se snad svým tázáním také Jeho ctiteli? Proniká také naším srdcem a naší životní praxí ono vědomí, že chamtivost je modloslužbou? Nenecháváme snad různými způsoby vstupovat modly také do světa naší víry? Jsme připraveni nechat se vždycky znovu očistit Pánem, dovolíme Mu vyhnat z nás a z Církve všechno to, co Mu protiřečí?
Při vyčištění chrámu jde však o víc než o boj proti přestupkům. Veřejně je vyhlášena nová éra dějin. Nyní začíná to, co Ježíš odpověděl Samaritánce na její otázku ohledně pravého uctívání: „Nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové ctitele“. Skončila doba, kdy byla Bohu obětována zvířata. Odjakživa byly zvířecí oběti jen ubohou náhražkou, gestem nostalgie po pravém způsobu, jak uctívat Boha. List Židům o Ježíšově životě a díle klade jako motto jeden verš Žalmu 40: „Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo“. Namísto krvavých obětí a daru pokrmů přichází Kristovo tělo, On sám. Pouze „láska až do krajnosti“, pouze láska, která se skrze lidi naprosto dává Bohu, je pravým kultem, pravou obětí. Uctívat v duchu a v pravdě, znamená uctívat spolu s Tím, který je pravda; uctívat ve společenství jeho Těla, ve kterém nás Duch svatý spojuje.
Svatý Matouš, jehož evangeliu letos nasloucháme, poukazuje v závěru svého vyprávění o Květné neděli, po vyčištění chrámu, ještě na dvě nepatrné události, jež mají opět prorocký charakter a znovu nám jasně ukazují pravou Ježíšovu vůli. Bezprostředně po Ježíšových slovech o domě modlitby pro všechny národy, evangelista pokračuje slovy: „v chrámu k němu přistoupili chromí a slepí a on je uzdravil“. Kromě toho nám Matouš říká, že děti v chrámu provolávaly: „Hosana synu Davidovu“. Proti obchodu se zvířaty a finančním záležitostem Ježíš klade svou uzdravující dobrotu. Ona je pravým očištěním chrámu. On nepřichází jako bořitel; nepřichází s mečem revolucionáře. Přichází s darem uzdravování. Věnuje se těm, kteří se kvůli své nemoci ocitli v krajní situaci svého života a na okraji společnosti. Ježíš ukazuje Boha jako Toho, který miluje, a jeho moc jako moc lásky. Říká nám tak, co bude navždy součástí pravého kultu Boha: uzdravování, služba, dobrota, která uzdravuje.
A potom jsou zde děti, které vzdávají Ježíšovi poctu jakožto Davidovu synu a provolávají Hosana. Ježíš řekl svým učedníkům, že ke vstupu do Božího království je třeba se znovu stát dětmi. On sám, který objímá celý svět, se stal maličkým, aby nám vyšel vstříc, aby nás nasměroval k Bohu. Abychom uznali Boha, musíme se vzdát pýchy, která nás oslepuje a která nás vzdaluje od Boha jako by On byl naším konkurentem. Abychom se setkali s Bohem, je třeba, abychom se stali schopnými dívat se srdcem. Musíme se naučit vidět srdcem mladým, které není zatíženo předsudky a které není oslepeno zájmy. V maličkých, kteří s takovýmto svobodným a otevřeným srdcem uznávají Boha, tak Církev spatřuje obraz věřících všech dob, svůj vlastní obraz.
Drazí přátelé, připojme se k tehdejšímu procesí mladých, procesí, které jde celými dějinami. Spolu s mládeží celého světa jděme vstříc Ježíši. Nechme se od něho vést k Bohu, abychom se od Boha samotného naučili, jak správně být lidmi. Děkujme spolu s Ním Bohu, protože nám s Ježíšem, Synem Davidovým, daroval prostor pokoje a smíření, který objímá celý svět. Prosme Jej, abychom se stali i my spolu s Ním a počínaje Jím posly jeho pokoje, aby v nás a kolem nás rostlo jeho Království.

Umučení našeho Pána Ježíše Krista podle Matouše.



Tehdy jeden z Dvanácti - jménem Jidáš Iškariotský - odešel k velekněžím a zeptal se jich: "Co mi dáte, když vám ho zradím?" Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.

První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?"
    On řekl: "Jděte do města k jistému člověku a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři." Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka.

Když nastal večer, zaujal místo u stolu s dvanácti (učedníky) . Při jídle jim řekl: "Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí."
    Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: "Jsem to snad já, Pane?"
    Odpověděl: ",Kdo si se mnou namáčí ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka bylo lépe, kdyby se nebyl narodil."
    Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: "Jsem to snad já, Mistře?"
    Odpověděl mu: "Ano, ty." To je mé tělo. To je má krev. 
Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: "Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce."
    Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. 
 Tehdy jim Ježíš řekl: "Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: 'Budu bít pastýře a ovce ze stáda se rozprchnou.' Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje."
    Petr mu na to řekl: "Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!"
    Ježíš mu odpověděl: "Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš."
    Petr mu však tvrdil: "I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!" Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci:

Potom s nimi šel Ježíš na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: "Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit." Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: "Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!"
    Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: "Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš." Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: "To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé."
    Odešel podruhé a modlil se: "Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout, a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle." Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim "Jen spěte a odpočívejte dál! - Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce."

Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: "Koho políbím, ten to je; toho se chopte." A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: "Buď zdráv, Mistře," a políbil ho.
    Ježíš mu odpověděl: "Příteli, učiň jen, k čemu jsi přišel." Lidé z houfu přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho.
    Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: "Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?"
    V té chvíli řekl Ježíš onomu houfu: ,,Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků. Tu jej všichni učedníci opustili a utekli.

Ti, kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si ke služebníkům, aby viděl, jak to skončí.
    Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: On prohlásil: "Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět."
    Velekněz povstal a zeptal se ho: "Nic neodpovídáš na to, co tito lidé proti tobě vypovídají?" Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz řekl: "Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!"
    Ježíš mu odpověděl "Ano, jsem. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích."
    Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: "Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?" Odpověděli: "Hoden je smrti."
    Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: "Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil! "

Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila "Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem." Ale on to přede všemi zapřel: "Nevím, co povídáš."
    Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli "Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem."
    Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: "Toho člověka vůbec neznám!"
    Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi:
"Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje."
    Tu se začal zaklínat a zapřísahat: "Neznám toho člověka!" Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: "Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš." A vyšel ven a hořce se rozplakal.

    Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev.     Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: "Zhřešil jsem - zradil jsem nevinnou krev."
    Odpověděli mu: "Co je nám do toho? To je tvá věc." Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se.
    Velekněží vzali ty peníze a řekli: "Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev." Usnesli se tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Proto se tomu poli až do dneška říká Pole krve.
    Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: 'Vzali třicet stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi nařídil Pán.'

    Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: "Ty jsi židovský král?"
    Ježíš odpověděl: "Ano, já jsem!" Na žaloby velekněží a starších neodpověděl nic.
    Tu mu řekl Pilát: "Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?" Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař velmi divil.
    Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se Barabáš. Proto když se lidé shromáždili, zeptal se jich Pilát, "Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?" Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti.
    Když zasedl na soudní stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem "Nic neměj s tím spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla." Velekněží a starší však přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich ptal: "Kterého vám z těchto dvou mám propustit?"
    Začali volat ,,Barabáše!"
Pilát jim řekl: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?"
Všichni volali: "Na kříž s ním!"
On však namítl: "Ale co udělal špatného?"
Oni však křičeli ještě víc: "Na kříž s ním!"
    Pilát viděl, že tím nic nedosáhl, ba naopak, že bouře stále vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce a řekl: "Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc. "
    Všechen lid odpověděl: "Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!" Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.

    Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: "Buď zdráv, židovský králi!" Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali.


Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž.
    Když došli na místo zvané Golgota, což znamená 'Lebka', dali mu pít víno s příměskem hořkým jako žluč. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho.
    Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: To je Ježíš, židovský král. Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici.

Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: "Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe, jsi-li syn Boží, a sestup z kříže! "
    Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: "Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je prý to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď v svobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: 'Jsem Boží syn'!" Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni.

Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem:
    "Eli, Eli, lema sabachthani?", to znamená: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?"
    Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: "On volá Eliáše!" Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: "Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit."
    Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.

---------
    Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha lidem. Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: "To byl opravdu syn Boží!"
    Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka Zebedeových synů.

    Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie (přitom) seděly naproti hrobu.

    Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží a farizeové společně k Pilátovi a řekli: "Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: 'Po třech dnech vstanu z mrtvých.' Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: 'Vstal z mrtvých.' Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první."
    Pilát jim odpověděl: "Tady máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré." Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a postavili stráž.

O. Vladimír


sobota 1. dubna 2017

Bios – život ke smrti, zoé – lék nesmrtelnosti v Nejsvětější eucharistii

5. NEDĚLE POSTNÍ

Vzkříšení Lazara
Vzkříšení Lazara
Užívání přirozenosti vede ke smrti, přijímání milosti k životu.  Život podle přirozenosti – bios – vede do hrobu, který je podle proroctví svatého Ezechiela příslibem naděje: hrobu svatého Josefa z Arimatie, z něhož náš Pán vstal vzkříšený.  Proměnil biologické zákony, jak si je můžeme definovat, aniž bychom vnímali věčný život.


Toto praví Hospodin Bůh:
„Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.

Hlubiny, z nichž volá žalmista – podle tradice svatý David – jsou temnoty hrobu: sám Ježíš nás prorocky učí pokračovat v modlitbě ve spojení s Ním, když se předtím na kříži za sebe  jako člověk a pro nás, pro vykoupení lidstva, modlil: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! ‚Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě!

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit.

Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání.

Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění.

Život podle těla vede k biologické smrti, život toho, jenž jako hříšná Samaritánka touží po živé vodě svatého křtu a po pokrmu, jímž je tělo Páně, a po očištění od dědičné viny jako implicitně touží slepec od narození z evangelia minulé neděle; takový život vede ke vzkříšení: činí z nás totiž chrámy Ducha svatého, Ducha Ježíšova vzkříšení. Svatý Pavel v listu do Říma píše o tomto napětí mezi bios, hříchem, a zoé – milostí:


Bratři!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží.
Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás.

Dnešní evangelium, komentuje popis vzkříšení Lazara Svatý otec Benedikt XVI., se věnuje velkému a zásadnímu tématu: co je to život? – co je to smrt? – jak žít? – jak zemřít? Svatý Jan – aby nám umožnil lépe pochopit tajemství života i Ježíšovu odpověď¨- používá k označení této jedinečné skutečnosti dvě různá slova, aby naznačil dvě odlišné dimenze reality života: slovo bios a slovo zoe. Bios – jak lze snadno pochopit – znamená tento velký biokosmos – tuto biosféru – která sahá od prvotních buněk až po složitější, rozvinuté organismy – tedy onen velký strom života, ve kterém se celá tato bio skutečnost rozvinula. K tomuto stromu života patří člověk. Je součástí tohoto kosmu života, který začíná zázrakem živoucího centra, které vzniká z mrtvé hmoty a které tuto skutečnost organizuje a nazývá se organismus.

Avšak člověk, přestože je součástí tohoto velkého biokosmu, jej transcenduje do oné skutečnosti, kterou Jan nazývá zoé. Člověk je určitě ustavičně člověkem s celou svou důstojností, byť by byl v kómatu nebo embryem. Žije-li však jenom biologicky nejsou realizovány a rozvinuty všechny potence jeho bytí, které otevírají nové dimenze. Člověk je bytí, které poznává. Zvířata zajisté také poznávají, ale jenom věci, které jsou zajímavé pro jejich biologický život. Lidské poznání sahá dále, člověk chce poznat všechno, celou skutečnost, realitu v jejím celku, chce vědět, co je to bytí a svět. Žízní po poznání nekonečna, chce dosáhnout zdroje života, chce pít z pramene života, nalézt samotný život. Dotkli jsme se druhé dimenze: člověk není jenom bytím, které poznává, ale žije také ze vztahu přátelství a lásky. Vedle dimenze poznání, pravdy a bytí existuje – a je od ní neoddělitelná – také dimenze vztahu, lásky. A tady je zdroj života, po němž se žízní, aby byl život v hojnosti.

Mohli bychom říci, že celá věda je jedním velkým zápasem o život, zejména medicína je velkým zápasem o život. A v posledku je to snaha nalézt lék proti smrti. Můžeme tento lék nesmrtelnosti nalézt? Právě to je otázka dnešního evangelia. Představme si, že by medicína dokázala najít lék proti smrti, lék nesmrtelnosti. Byl by to lék pro biosféru, která je jistě užitečná pro náš duchovní a lidský život, ale sám o sobě by to byl lék biosféry. Představme si, co by se stalo s biologicky nesmrtelným životem člověka: svět by zestárnul, byl by plný starých. Člověk by tak nedával prostor mladým, mládeži a novosti života a proto by tento typ nesmrtelnosti nebyl čerpáním z pramene života, po kterém všichni toužíme. Nemůžeme tedy doufat v nekonečné prodloužení biologického života, ale přesto toužíme pít z pramene samotného života, abychom měli život nekonečný sám v sobě. O tom k nám dnes mluví Pán v evangeliu, když říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky“. Pít z pramene života znamená vejít do společenství s nekonečnou láskou a být ve společenství s touto láskou, která je zdrojem života. Znamená to, že jsme v kontaktu, ba ve společenství s životem samým a již jsme překročili práh smrti, protože žijeme za životem.

Církevní otcové nazývali Eucharistii lékem nesmrtelnosti. A tak tomu je, protože v Eucharistii vstupujeme do kontaktu, ba do společenství se vzkříšeným tělem Krista, vstupujeme do prostoru již vzkříšeného života, života věčného. Jsme ve společenství s tímto tělem, které je oživováno nesmrtelným životem a tak jsme již navždy v prostoru samotného života. Toto evangelium je tedy také hlubokým výkladem eucharistie a vybízí nás skutečně žít v eucharistii, abychom tak byli proměněni v lásku, ve společenství lásky. Toto je pravý život. Pán v Janově evangeliu říká: „Přišel jsem, aby měli život v hojnosti“. Život v hojnosti neznamená, jak se někteří domnívají, spotřebovat všechno, mít všechno, moci dělat všechno, co chceme. V takovém případě bychom žili pro mrtvé věci, žili bychom pro smrt. Život v hojnosti znamená být ve společenství s pravým životem, s nekonečnou láskou. Takto skutečně vstoupíme do hojnosti života a staneme se nositeli života také pro druhé.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“
Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska! “
Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“
Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“
Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“
Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli;,, že mluví o skutečném usnutí.
Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“
Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“
Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem.
Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“
Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já :jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“
Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“
Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala.
Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel.“
Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“
Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat! “ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“
Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“
Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven! “ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo.


O. Vladimír







MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


„Vyjdi z temnoty hrobu“,
tak volá dnes Tvá Církev,
Ježíši, prorokující vzkříšením Lazara
své blížící se utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.
Lazar vyšel ze svého hrobu na Tvé slovo ještě ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna.
Tys skutečně – vpravdě – vstal z mrtvých,
když jsi při svém zmrtvýchvstání překonal pouta látek a roušky,
jež svazovaly Tvé tělo:
překonal, proměnil jsi život podle těla
- Ty, nám ve všem podobný kromě hříchu –
bios v zoé: smrtelný život jsi oděl nesmrtelností,
aby ten, kdo je ve svátosti křtu ponořen do Tvé smrti,
očištěn od všech hříchů,
s Tebou nyní vstal k životu po každém hříchu.
Osvobozen od jeho plodu: od zákona smrti,
od spoutanosti plátny a rouškou pozemského, biologického života,
mohu na rozdíl od Lazara před Tvým zmrtvýchvstáním
v tuto chvíli přijmout Tvé tělo:
pokrm vzkříšení –zoé, věčný život.
Amen.
 
 
 

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...