5. NEDĚLE POSTNÍ

Bios – život ke smrti,

zoe - lék nesmrtelnosti

v Nejsvětější eucharistii

Užívání přirozenosti vede ke smrti, přijímání milosti k životu. Život podle přirozenosti – bios – vede do hrobu, který je podle proroctví svatého Ezechiela příslibem naděje: hrobu svatého Josefa z Arimatie, z něhož náš Pán vstal vzkříšený. Proměnil biologické zákony, jak si je můžeme definovat, aniž bychom vnímali věčný život. 

Toto praví Hospodin Bůh: 
    "Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal" - praví Hospodin. 

Hlubiny, z nichž volá žalmista – podle tradice svatý David – jsou temnoty hrobu: sám Ježíš nás prorocky učí pokračovat v modlitbě ve spojení s Ním, když se předtím na kříži za sebe jako člověk a pro nás, pro vykoupení lidstva, modlil: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

U Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. Z hlubin volám k tobě, Hospodine, Pane, vyslyš můj hlas! 'Tvůj sluch ať je nakloněn k mé snažné prosbě! 

Budeš-li uchovávat v paměti viny, Hospodine, Pane, kdo obstojí? Ale u tebe je odpuštění, abychom ti mohli v úctě sloužit. 

Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána více než stráže na svítání. 

Více než stráže na svítání ať čeká Izrael na Hospodina, neboť u Hospodina je slitování, hojné je u něho vykoupení. On vykoupí Izraele ze všech jeho provinění. 


Život podle těla vede k biologické smrti, život toho, jenž jako hříšná Samaritánka touží po živé vodě svatého křtu a po pokrmu, jímž je tělo Páně, a po očištění od dědičné viny jako implicitně touží slepec od narození z evangelia minulé neděle; takový život vede ke vzkříšení: činí z nás totiž chrámy Ducha svatého, Ducha Ježíšova vzkříšení. Svatý Pavel v listu do Říma píše o tomto napětí mezi bios, hříchem, a zoé – milostí:

   Bratři!
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. 
   Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který vzkřísil z mrtvých Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelné tělo svým Duchem, který sídlí ve vás. 
 

Dnešní evangelium, komentuje popis vzkříšení Lazara Svatý otec Benedikt XVI., se věnuje velkému a zásadnímu tématu: co je to život? - co je to smrt? - jak žít? - jak zemřít? Svatý Jan - aby nám umožnil lépe pochopit tajemství života i Ježíšovu odpověď¨- používá k označení této jedinečné skutečnosti dvě různá slova, aby naznačil dvě odlišné dimenze reality života: slovo bios a slovo zoe. Bios - jak lze snadno pochopit - znamená tento velký biokosmos - tuto biosféru - která sahá od prvotních buněk až po složitější, rozvinuté organismy - tedy onen velký strom života, ve kterém se celá tato bio skutečnost rozvinula. K tomuto stromu života patří člověk. Je součástí tohoto kosmu života, který začíná zázrakem živoucího centra, které vzniká z mrtvé hmoty a které tuto skutečnost organizuje a nazývá se organismus.

Avšak člověk, přestože je součástí tohoto velkého biokosmu, jej transcenduje do oné skutečnosti, kterou Jan nazývá zoé. Člověk je určitě ustavičně člověkem s celou svou důstojností, byť by byl v kómatu nebo embryem. Žije-li však jenom biologicky nejsou realizovány a rozvinuty všechny potence jeho bytí, které otevírají nové dimenze. Člověk je bytí, které poznává. Zvířata zajisté také poznávají, ale jenom věci, které jsou zajímavé pro jejich biologický život. Lidské poznání sahá dále, člověk chce poznat všechno, celou skutečnost, realitu v jejím celku, chce vědět, co je to bytí a svět. Žízní po poznání nekonečna, chce dosáhnout zdroje života, chce pít z pramene života, nalézt samotný život. Dotkli jsme se druhé dimenze: člověk není jenom bytím, které poznává, ale žije také ze vztahu přátelství a lásky. Vedle dimenze poznání, pravdy a bytí existuje - a je od ní neoddělitelná - také dimenze vztahu, lásky. A tady je zdroj života, po němž se žízní, aby byl život v hojnosti.

Mohli bychom říci, že celá věda je jedním velkým zápasem o život, zejména medicína je velkým zápasem o život. A v posledku je to snaha nalézt lék proti smrti. Můžeme tento lék nesmrtelnosti nalézt? Právě to je otázka dnešního evangelia. Představme si, že by medicína dokázala najít lék proti smrti, lék nesmrtelnosti. Byl by to lék pro biosféru, která je jistě užitečná pro náš duchovní a lidský život, ale sám o sobě by to byl lék biosféry. Představme si, co by se stalo s biologicky nesmrtelným životem člověka: svět by zestárnul, byl by plný starých. Člověk by tak nedával prostor mladým, mládeži a novosti života a proto by tento typ nesmrtelnosti nebyl čerpáním z pramene života, po kterém všichni toužíme. Nemůžeme tedy doufat v nekonečné prodloužení biologického života, ale přesto toužíme pít z pramene samotného života, abychom měli život nekonečný sám v sobě. O tom k nám dnes mluví Pán v evangeliu, když říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i když umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky“. Pít z pramene života znamená vejít do společenství s nekonečnou láskou a být ve společenství s touto láskou, která je zdrojem života. Znamená to, že jsme v kontaktu, ba ve společenství s životem samým a již jsme překročili práh smrti, protože žijeme za životem.

Církevní otcové nazývali Eucharistii lékem nesmrtelnosti. A tak tomu je, protože v Eucharistii vstupujeme do kontaktu, ba do společenství se vzkříšeným tělem Krista, vstupujeme do prostoru již vzkříšeného života, života věčného. Jsme ve společenství s tímto tělem, které je oživováno nesmrtelným životem a tak jsme již navždy v prostoru samotného života. Toto evangelium je tedy také hlubokým výkladem eucharistie a vybízí nás skutečně žít v eucharistii, abychom tak byli proměněni v lásku, ve společenství lásky. Toto je pravý život. Pán v Janově evangeliu říká: „Přišel jsem, aby měli život v hojnosti“. Život v hojnosti neznamená, jak se někteří domnívají, spotřebovat všechno, mít všechno, moci dělat všechno, co chceme. V takovém případě bychom žili pro mrtvé věci, žili bychom pro smrt. Život v hojnosti znamená být ve společenství s pravým životem, s nekonečnou láskou. Takto skutečně vstoupíme do hojnosti života a staneme se nositeli života také pro druhé.

Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: "Pane, ten, kterého miluješ, je nemocný." Když to Ježíš uslyšel, řekl: "To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn." 
    Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocný, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska! "
   Učedníci mu odpověděli: "Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat - a zas tam jdeš?" 
   Ježíš na to řekl: "Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí ve světle tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo." 
   Po těch slovech ještě dodal: "Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil." 
   Učedníci mu řekli: "Pane, jestliže spí, uzdraví se." Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. 
   Ježíš jim tedy řekl otevřeně: "Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!" 
   Tomáš - řečený Blíženec - vyzval ostatní učedníky: "Pojďme i my, ať zemřeme s ním!" 
   Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili v žalu nad bratrem. 
   Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel. Ale vím dobře i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá." Ježíš jí řekl: "Tvůj bratr vstane." 
   Marta mu odpověděla: "Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den." Ježíš jí řekl: "Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?" 
   Odpověděla mu: "Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět." 
   Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: "Mistr je tu a volá tě." Jak to Marie uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do ves nice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. 
   Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by neumřel." 
   Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: "Kam jste ho položili?" 
   Odpověděli mu: "Pane, pojď se podívat! " Ježíš zaplakal. Židé říkali: "Hle, jak ho miloval!" Ale někteří z nich řekli: "Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?" 
   Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: "Odstraňte ten kámen!" 
   Sestra zemřelého Marta mu namítla: "Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den." Ježíš jí odpověděl: "Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží." Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal." Po těch slovech zavolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven! " Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: "Rozvažte ho a nechte odejít!" 
   Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co Ježíš vykonal, v něj uvěřilo. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9196

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Vyjdi z temnoty hrobu“,

tak volá dnes Tvá Církev,

Ježíši, prorokující vzkříšením Lazara

své blížící se utrpení, smrt a zmrtvýchvstání.

Lazar vyšel ze svého hrobu na Tvé slovo ještě ovázán na nohou i na rukou pruhy plátna.

Tys skutečně – vpravdě – vstal z mrtvých,

když jsi při svém zmrtvýchvstání překonal pouta látek a roušky,

jež svazovaly Tvé tělo:

překonal, proměnil jsi život podle těla

- Ty, nám ve všem podobný kromě hříchu –

bios v zoe: smrtelný život jsi oděl nesmrtelností,

aby ten, kdo je ve svátosti křtu ponořen do Tvé smrti,

očištěn od všech hříchů,

s Tebou nyní vstal k životu po každém hříchu.

Osvobozen od jeho plodu: od zákona smrti,

od spoutanosti plátny a rouškou pozemského, biologického života,

mohu na rozdíl od Lazara před Tvým zmrtvýchvstáním

v tuto chvíli přijmout Tvé tělo:

pokrm vzkříšení – zoe, věčný život.

Amen.

4. NEDĚLE POSTNÍ

Člověk, prorok a Kýrios ve znovuzrozené Svaté zemi

Ježíš uviděl cestou člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: "Mistře, kdo zhřešil: on sám, nebo jeho rodiče, že se narodil slepý?" 
    Ježíš odpověděl: "Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče, ale mají se na něm zjevit Boží skutky. Musíme konat skutky toho, který mě poslal, dokud je den. Přichází noc, kdy nikdo nebude moci pracovat. Pokud jsem na světě, jsem světlo světa." 
   Po těch slovech plivl na zem, udělal ze sliny bláto, potřel mu tím blátem oči a řekl mu: "Jdi se umýt v rybníku Siloe" - to slovo znamená "Poslaný". Šel tam tedy, umyl se, a když se vrátil, viděl. 
   Sousedé a ti, kteří ho dříve vídali žebrat, se ptali: "Není to ten, který tu sedával a žebral?" Jedni tvrdili: "Je to on." Jiní říkali: "Není, ale je mu podobný." On řekl: "Jsem to já." Ptali se ho tedy: "Jak to, že teď vidíš?" 
   On odpověděl: "Člověk jménem Ježíš udělal bláto, pomazal mi oči a řekl: 'Jdi k Siloe a umyj se!' Šel jsem tedy, umyl se a vidím." Ptali se ho: "Kde je ten člověk?" Odpověděl: "To nevím." 
   Přivedli toho bývalého slepce k farizeům. Ten den, kdy Ježíš udělal bláto a otevřel mu oči, byla zrovna sobota. Také farizeové se ho znovu vyptávali, jak nabyl zraku. On; jim odpověděl: "Přiložil mi na oči bláto, umyl jsem se a vidím." 
   Někteří farizeové říkali: "Ten člověk není od Boha, protože nezachovává sobotu." Jiní ale namítali: "Jak by mohl hříšný člověk dělat takové zázraky?" A nemohli se dohodnout. Znovu se tedy zeptali toho slepého: "Co ty o něm říkáš, když ti otevřel oči?" On odpověděl: "Je to prorok." 
   Židé však tomu nechtěli věřit, že byl slepý a že nabyl zraku, až si zavolali rodiče toho uzdraveného slepce a zeptali se jich: "Je to váš syn, o kterém vy říkáte, že se narodil slepý? Jak to, že teď vidí?" Jeho rodiče odpověděli: "Víme, že je to náš syn a že se narodil slepý. Ale jak to přijde, že teď vidí, to nevíme, a kdo mu otevřel oči, to my nevíme. Zeptejte se jeho. Je dospělý, ať mluví sám za sebe." To jeho rodiče řekli, protože se báli židů. Židé se už totiž usnesli, aby každý, kdo Ježíše vyzná jako Mesiáše, byl vyloučen ze synagógy. Proto jeho rodiče řekli: "Je dospělý, zeptejte se jeho." 
   Zavolali tedy ještě jednou toho bývalého slepce a řekli mu: "Vzdej Bohu chválu! My víme, že ten člověk je hříšník." On odpověděl: "Zda je hříšník, to nevím, ale vím jedno: že jsem byl slepý, a teď vidím." Zeptali se ho tedy: "Co s tebou udělal? Jak ti otevřel oči?" Odpověděl jim: "Už jsem vám to řekl, ale jako byste to neslyšeli. Proč to chcete slyšet znovu? Chcete se snad i vy stát jeho učedníky?" 
   Osopili se na něj: "Ty jsi jeho učedník! My jsme učedníci Mojžíšovi. My víme, že k Mojžíšovi mluvil Bůh, o tomhle však nevíme, odkud je." 
   Ten člověk jim odpověděl: "To je skutečně divné, že vy nevíte, odkud je - a otevřel mi oči. Víme, že hříšníky Bůh neslyší, ale slyší toho, kdo je zbožný a plní jeho vůli. Od věků nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepému od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nic by nedokázal." 
   Řekli mu: "V hříších ses celý narodil - a ty nás chceš poučovat?" A vyhnali ho. Ježíš se dověděl, že ho vyhnali; vyhledal ho a řekl mu: "Věříš v Syna člověka?" Odpověděl: "A kdo je to, pane, abych v něho uvěřil?" Ježíš mu řekl: "Viděls ho: je to ten, kdo s tebou mluví." On na to řekl: "Věřím, Pane!" a padl před ním na kolena. 
   Ježíš prohlásil: "Přišel jsem na tento svět soudit: aby ti, kdo nevidí, viděli, a kdo vidí, oslepli." Slyšeli to někteří farizeové, kteří byli u něho, a řekli mu: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, neměli byste hřích. Vy však říkáte: 'Vidíme'. Proto váš hřích trvá." 

Čtvrtá neděle postní, zvaná „Raduj se!“ nám v duchu cesty katechumena ke křtu představuje tajemství růstu víry v Ježíše – přítele, člověka, Božího Syna a v rozjímání Svatého otce Benedikta XVI. dosvědčuje, že se jedná o radostnou pouť pozemským životem, kdy veselí a radovánky nahrazuje obětavá služba Bohu a bližním.

Postní doba, kterou prožíváme je zvláštním časem milosti, během něhož můžeme zakoušet dar vlídnosti Pána vůči nám. Liturgie této neděle, zvané Laetare, vybízí k radosti, jak to vyjadřuje vstupní antifona eucharistické bohoslužby: „Vesel se, Jeruzaléme! Jásejte nad ním všichni, kdo ho milujete. Zajásejte, neboť váš zármutek se proměňuje v radost a budete nasyceni ze zdroje útěchy.“ Co je nejhlubším důvodem této radosti? Říká nám to dnešní evangelium, ve kterém Ježíš uzdravuje slepého od narození. Otázka, kterou klade Pán tomu, který byl slepým je vrcholem celého vyprávění: „Věříš v Syna člověka?“ Ten rozpozná znamení, které Ježíš způsobil, a přechází od světla očí ke světlu víry: „Věřím, Pane!“ Stojí za pozornost způsob, jakým prostý a upřímný člověk postupuje na cestě víry: nejprve potkává Ježíše jako jakéhokoli jiného „člověka“, potom jej pokládá za „proroka“ a nakonec se mu otevírají oči a prohlašuje jej za „Pána“. Oproti víře uzdraveného slepce stojí zatvrzelost srdce farizeů, kteří nechtějí přijmout zázrak, protože odmítají uznat Ježíše za Mesiáše. Zástup se pozastavuje, aby nad událostí diskutoval, zaujímá však odstup a zůstává lhostejným. A sami rodiče slepce jsou přemoženi strachem z toho, co si pomyslí druzí.

Tlak veřejného mínění prožívají v chátrajících „kulturách“ všichni, kdo na rozdíl od světa zábavy a konzumace jídla a pití či dalších drog, se rozhodli jít cestou zralého muže a zralé ženy, zodpovědného otce – a to včetně otců duchovních a zodpovědné matky – a to včetně svatých panen.

Počínající měsíc duben bude měsícem očisty těla i duše, měsícem utrpení a oslavy zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Velikonočním měsícem nové fáze, nové paschy. Připravené připraví na květen, kdy v nich mohou rozkvést ušlechtilé vášně a city, jež mají svůj pozemský střed v životě ctností Panny Marie.

Nepřipravené zastihne plné defilé sytící se dědičnou vinou, nedůvěrou a satanskou vzpourou vůči Stvořiteli a Vykupiteli a v posledku hřích proti Posvětiteli, Duchu svatému.

Vyvolený z dnešního úryvku evangelia podle sepsání svatého Jana byl od narození slepý. Jeho slepota těla zrcadlí slepotu duše oddané hříchu Adamovu. Zatvrzelosti vůči Bohu v Nejsvětější Trojici. Narodil se však uprostřed vyvoleného lidu Izraele.

Dějiny tohoto lidu představují střídání veselí a nesmírného utrpení, bez přijetí Mesiáše nesmyslného. Obrazně můžeme uvidět toto prázdné veselí vyjádřené anglickým slovem gay jako prvomájovou přehlídku adamovské – prvotně satanské – pýchy, vzpoury – pride, která jako přehlídka dějin duše, jež nepřijala Mesiáše, prochází v průvodech českými městy a vesnicemi v kteroukoli denní či noční hodinu a v kterémkoli prostoru ozářeném televizí, internetem, médii, v tomto případě prostředníky pýchy: kdykoli slepý od narození chce zůstat ve své – Adamově – slepotě.

Sebeslovanštější sněm či pochod nemůže zastavit tuto přehlídku falešné vidiny na radost, neboť ta se z veselí nikdy nemůže proměnit, pokud je spoutána okovy vášní nenávisti ke zdravým, bohatým či těm, kdo své vášně ovládají. Emoce lze očistit od egoismu, proměnit na jediném místě, k němuž radostná pouť cílí: – a to může být i uprostřed návsi, náměstí či na pověstné poutní hoře – na místě, kde se v chráněném posvátném prostoru odehrává zázrak uzdravení slepého od slepoty, nemocného od narození – na místě křtu při Oběti, ve chvíli, kdy člověk stojící na místě člověka Ježíše ve jménu Ježíše Mesiáše, Syna Boha Otce v síle Ducha svatého vyvádí z dědičného hříchu Adamova, osvobozuje od dědičné viny: Křtí toho, jenž prošel poznáním prázdnoty frází tohoto světa k poznání člověka, proroka, který mluví Boží slovo a je Slovem od Boha.

A jaký postoj k Ježíši zaujmeme my? V důsledku Adamova hříchu jsme se také narodili jako „slepí“, ale křtem jsme byli osvíceni Kristovou milostí. Hříchem bylo lidstvo zraněno a odsouzeno k temnotě smrti, ale v Kristu září novost života a cíl, ke kterému jsme povoláni.

Dvojí postoj k Adamovu hříchu můžeme uvidět na dvojím pojetí homosexualismu:

Především je nutno principiálně stanovit, píše P. Dariusz Oko, čím je homosexualismus. Tady si konkurují dvě koncepce. Ta první říká, že jde o jednu z mnoha oprávněných forem lidské existence a rozdíl mezi heterosexuálem a homosexuálem je podobný, jako mezi brunetem a blondýnem. Ta druhá tvrdí, že je jednou z tisíce poruch, jež zasahují z různých důvodů tu a tam naše tělo i našeho ducha.

Přijmeme-li první koncepci, hlásanou homolobby, pak není o čem diskutovat a je nutno přiznat všem lidem s homosexuálními sklony tatáž práva jako heterosexuálům. Uznáme-li ale za správnou tu druhou koncepci, již zastávají hlavně katoličtí křesťané, pak je třeba snažit se maximálně pomoci lidem s těmito poruchami, zvláště v dospělosti, kdy osamoceni a vystaveni různým nakažlivým chorobám sbírají neblahé plody svých skutků.

Na homosexualitu nutno pohlížet jako na jednu z tisíce poruch a zvráceností, které Bůh dopouští jako důsledek stavu dědičného hříchu a jejichž léčením se zabývá reparativní terapie. S tím souvisí i neúnavný boj s homoideologií, která se stala opiem nahrazujícím víru. Tento boj zahájil sám Kristus, když vedl válku s podvody farizeů. Ve prospěch této druhé koncepce mluví důvody biblické, teologické a lékařské.“

Ježíš Kristus přitom léčí více než důvody z vědeckých disciplín: léčí zázrakem spojeným s prorockým slovem, léčí tím, co svatopisec dnešního úryvku evangelia nazývá sémeion a připravuje tak na příchod již ne znamení jako „věci“, ale Osoby Ducha svatého do našich duší.

Oživeni Duchem svatým dostáváme v Kristu sílu přemáhat zlo a konat dobro.

Toto oživení, konverzi, nebo lépe vyjádřeno dar cesty postupně poznávat lidství, výjimečnost osoby a nakonec svrchovanou duchovní a pozemskou moc Ježíše Krista nad celou „Svatou zemí“, nad Církví, poznal Miko Peled, jehož rodina je sama o sobě ukázkou hledání Boží tváře Ježíšovy: dědeček Avraham Katsnelson byl jedním ze spoluzakladatelů sionistického státu Izrael a jeho otec Mattityahu Peled ideály sionismu horlivě naplňoval.

Miko Peled sloužil v izraelské armádě: nejprve u speciálních oddílů, posléze jako medik. Po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982 z armády odešel a připojil se k izraelskému mírovému hnutí Guš šalom

V roce 2012 vydal knihu Generálův syn: Izraelcova cesta Palestinou, v níž vypráví, jak si „zarytý sionista postupně uvědomuje, že vše, na čem vyrůstal, byla lež“. Přechází ze strany nedůvěry vůči Bohu - „pride-side“ - na stranu pokorného hledání: přes lásku k bývalým nepřátelům – bližním – Palestincům na stranu pokory, která je pak schopna Ježíše, člověka poprosit: „Kýrie, ať vidím!“

Jeho pozemské „vidění“ – ideál - ukazuje tuto cestu: „V Izraeli to může být podobné jako v JAR. Všichni političtí vězni budou propuštěni a budou vyhlášeny svobodné volby na principu „jeden člověk - jeden hlas“, z nichž může vzejít palestinský premiér Izraele. V takovou chvíli se Izraelci probudí a řeknou si, Bože, už je po všem.“

Křesťanský život je vlastně neustálým přizpůsobováním se Kristu, obrazu nového člověka, abychom dosáhli plného společenství s Bohem. Pán Ježíš je „světlo světa“, protože v Něm „zazářilo poznání Boží velebnosti“, která ve složitém tkanivu dějin nadále zjevuje smysl lidské existence. Předání svíce, zapálené od Velikonočního paškálu, symbolu vzkříšeného Krista, je v obřadu křtu znamením, které pomáhá porozumět tomu, co nastává v této svátosti. Nechá-li se náš život osvítit tajemstvím Krista, zakusí radost, že je osvobozen od všeho, co ohrožuje jeho plnou realizaci. V těchto dnech, kdy se připravujeme na Velikonoce, oživme v sobě dar obdržený křtem, onen plamen, jemuž někdy hrozí, že bude uhašen. Živme jej modlitbou a láskou k bližnímu.

„Je to důvod k radosti, a ne k žalu, když prokazujeme dobrodiní,“ píše o plameni křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého svatý Řehoř Naziánský, „Jestliže odložíš pouto a volbu, praví se, to je skoupost a prověřování, čili váhavost a reptání, co se stane? Jak veliká a obdivuhodná věc! Jaká a jak veliká bude za to odměna! „Jak jitřenka vzejde tvé světlo, živé maso tvé rány se rychle zacelí.“ Kdopak by si tedy nežádal světlo a zdraví?“

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 4. AD 2011; zdroj: www.radiovaticana.cz;

svatý Řehoř Naziánský, Oratio 14, De pauperum amore, 38. 40; PG 35, 907.910;

Miko Peled The General’s Son: Journey of an Israeli in Palestine)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Na své cestě jsi, Ježíši,

ikono ruky Boha Otce,

„stvořil“, uhnětl z bláta:

z prachu země a z rosy, jíž je Ruah nazýván,

lék pro člověka, syna Adamova, syna jeho hříchu.

Děkujeme Ti za slova Svatého Otce Benedikta XVI., jimiž nám ukazuje cestu nového stvoření,

nového zrození, křtu

v přímé souvislosti s duchovním dozráváním:

poznáváním Tebe,

člověka, který z průvodu „veselé vzpoury“ volá k revoluci ve vlastním nitru,

kde místo miliónů mrtvých zůstane jediná mrtvola vlastního egoismu.

V troskách naší sebelásky

pak vidíme i zbytky pumy ultrapravicového teroristy,

která ukončila život člověka,

jenž usiloval o smír mezi židy a Palestinci:

cestu k obrácení Mika Peleda.

Jen na ruinách nedůvěry

může ten, kdo díky Tobě prohlédl, pokřtěný, spolu se svatým Řehořem svědčit o cestě.

V procesí pokorných - bývalých slepců,

kteří nyní vidí Tebe,

jenž dáváš zrak i zázrak:

snímáš pouto pýchy

a dáváš sílu opustit „volbu“, svou svobodu

a říci: „Ježíši, Ty buď mým Pánem - Kýriem!“

Amen.

3. NEDĚLE POSTNÍ

Žízeň Ježíšova a žízeň hříšníka

Oč více než po vodě žízní lidská duše po Boží lásce, o to více společenství žíznivých poutníků na strastiplné postní pouti z egyptského otroctví žízní po vodě a touží se raději vrátit do otrockého stavu – tak předobrazně poukazuje na Církev, v níž se žízeň hříšné duše a žízeň Božího Syna Ježíše spojují v touze po svátostném křtu, jak čteme v Druhé knize Mojžíšově:

Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: "Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?" Mojžíš volal k Hospodinu: "Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!" 
   Hospodin řekl Mojžíšovi: "Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam 'budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije." 
   Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: "Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?" 


Ten, kdo vážně zhřeší, kdo se zatvrdí proti Trojjedinému Bohu, ztrácí cestu Ducha svatého k poznání Mesiáše v Ježíši Božím Synu. Vnímavé srdce naopak dostává ten, kdo poklekne, padne na tvář, přistoupí k Ježíši Kristu v Církvi s chvalozpěvem pokřteného, vykoupeného člověka. Král David ve svém žalmu zpívá o radosti toho, jenž se v touze své duše, v žízni po věčné Lásce spojil s žízní Ježíše Krista po spáse každého člověka.

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme! 

Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. 

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy." 

Svatý Apoštol v listu do Říma vyjadřuje příchod Ducha svatého jako vylití. Vyvolává reminiscenci na vodu Rudého moře, v níž byl utopen faraón – démon nevěry - a na vody křtu, v němž každý žíznivý dostává vodu života: Ducha vzkříšení. Toto vylití má svůj zdroj v prolití Nejsvětější krve Ježíšovy na golgotském kříži za mnohé.

Bratři! Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. 
   Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 
   Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého - možná za dobrého se ještě někdo umřít odhodlá. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky. 


Slova svatého evangelia podle Jana v dnešní nedělní liturgii, uvedl rozjímání perokop před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., je třeba jej číst a meditovat osobně, ztotožnit se s onou ženou, která se jednoho dne, tak jako tolikrát předtím, vydala čerpat vodu ze studny a nalezla tam opodál sedícího Ježíše, unaveného cestou za poledního horka. "Dej mi napít", řekl jí, čímž ji velice překvapil. Bylo totiž zcela neobvyklé, aby žid oslovil samařskou ženu, navíc zcela neznámou. Údiv ženy se však měl stát ještě větším: Ježíš jí pověděl o "živé vodě", schopné utišit žízeň a stát se v ní "pramenem vody tryskající do života věčného"; kromě toho prokázal, že zná její osobní život; zjevil, že nadešel čas úcty jediného pravého Boha v duchu a v pravdě a nakonec jí svěřil - což je zcela ojedinělé - že je Mesiášem.

To všechno z počáteční reálné a smyslové zkušenosti žízně. Téma žízně se vine celým Janovým evangeliem: od setkání se Samaritánkou až k velkému Ježíšovu proroctví na svátek stánků: "Žízní-li kdo, ať přjde ke mně a pije, kdo ve mne věří. Jak praví Písmo: Potečou z jeho nitra proudy živé vody.", až na kříž, kdy Ježíš před svou smrtí, aby naplnil Písma, řekl: "Žízním". Kristova žízeň je vstupní branou k tajemství Boha, který se stal žíznivým, aby utišil naši žízeň, stejně tak jako se stal chudým proto, aby nás obohatil. Ano, Bůh žízní po naší víře a naší lásce. Jako dobrý a milosrdný otec chce pro nás všechno možné dobro a tímto dobrem je On sám. Žena ze Samařska naproti tomu představuje existenciální neuspokojenost toho, kdo nenašel, co hledá: měla "pět mužů" a nyní žije s dalším mužem; její cesta a příchod ke studni, aby načerpala vodu, je výrazem jednotvárnosti a rezignace jejího života. Onen den se pro ni ale všechno změnilo, díky rozhovoru s Pánem Ježíšem, který jí natolik otřásl, že tam nechala džbán s vodou a běžela říci lidem z města: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?".

Hříšná žena se působením Ducha svatého stává věřící. Setkala se s naším Pánem a Vykupitelem Ježíšem a poznává v Něm Mesiáše. Tento první krok víry, rodící se ze zájmu o pomoc bližnímu a z touhy po živé vodě, která ve svatém křtu vede ke vzkříšení, naplňuje její život. Život člověka, povolaného k naplnění "trichotomismu", jak vyjadřuje tajemství lidské osoby a jejího tíhnutí ke spáse Otec biskup Petr Fulton Sheen: k oslavení těla, k vykoupení duše a k naplnění žízně po Trojjediném Bohu, po blaženém životě s Ním.

Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se - tak jak byl - u té studny. Bylo kolem poledne. 
    Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: "Dej mi napít." - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. 
   Samařská žena mu odpověděla: "Jakže? Ty, žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?" Židé se totiž se Samaritány nestýkají. 
    Ježíš jí na to řekl: "Kdybys znala Boží dar a věděla, kdo ti říká: 'Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu." 
    Žena mu namítla: "Pane, vždyť ani nemáš vědro, a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda? 
   Ježíš jí odpověděl: "Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného." 
   Žena mu řekla: "Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat." 
   Ježíš jí řekl: "Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem." Žena mu odpověděla: "Nemám muže." 
   Ježíš jí na to řekl: "Správně jsi odpověděla: 'Nemám muže`; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu." 
   Žena mu řekla: "Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: 'Jen v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat'." 
   Ježíš jí odpověděl: "Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze židů. Ale nastává hodina - ano, už je tady - kdy opravdoví Boží ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě." 
   Žena mu řekla: "Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten až přijde, oznámí nám všechno."Na to jí řekl Ježíš: "Já jsem to, ten, který s tebou mluvím." 
   Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: "Co jí chceš?" nebo "Proč s ní mluvíš?" Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: "Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?" Vyšli tedy z města a šli k němu. 
   Mezitím ho učedníci prosili: "Mistře, najez se!" On jim však řekl: "Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte." Učedníci se mezi sebou ptali: "Přinesl mu někdo něco jíst?" 
   Ježíš jim řekl: "Mým pokrmem je konat vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: 'Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.' Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: 'Jiný rozsévá a jiný sklízí. Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte plody jejich práce." Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: "Řekl mi všechno, co jsem udělala." Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: "Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa." 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9129

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Modlitbou, postem a štědrostí léčíš,

Ježíši Prameni Ducha svatého u samařské – židy ignorované – studnice,

duši hříšné Samaritánky:

rozhovorem, který začínáš Ty

s hříšníkem a odvržencem, s nímž "se nemluví".

Postem, když tuto hříšnici získáš pro život podle Tvého a z Tvého Ducha:

nechá u studnice džbán vody, jíž přišla uhasit svou pozemskou žízeň,

jako smyslností "hasila" svou vášeň po pěti mužích.

A štědrostí, když – sotva začíná v Tobě poznávat slíbeného Mesiáše,

ubezpečena Tvým slovem: "Já to jsem – Kristus - se kterým mluvíš,"

jde rozdávat radost první rosy živé vody Ducha svým samařským spoluobčanům.

Její štědrost přináší ihned plody, šíří se a množí.

Samařané totiž, poté, co Tě osobně poznávají

- sami Tě slyší v předstupni svatého Přijímání,

pokrmu, kterým mně dáváš sílu konat nikoli svou

ale v síle Ducha Tvou vůli;

po křtu živou vodou – vodou a Duchem -

Tě přijímají jako budoucí první učedníci, biskupové a kněží, jáhnové, akolyté,

aby po Seslání Parakléta in Communione

před komunikanty u studnice živé vody vyznávali:

Slyšíme a víme, že jsi skutečně Spasitel světa

- Corpus Domini Jesu Christi

custodiat animam tuam in vitam aeternam.

Amen.

2. NEDĚLE POSTNÍ

Exodus: Proměnění v naději

Dříve než zazní Boží slovo – Logos – z místa, kde působí Duch svatý, z hořícího keře u Mojžíšovy pastviny, slyší Boha Abrám, jak čteme v prním čtení o druhé neděli postní. Patriarcha dosud nosící své staré jméno. Nové jméno, které mu dá sám Bůh, bude příslibem i exodu, jenž bude následovat po onm předobrazném, egyptském: exodu Ježíše Krista z temnoty hrobu u Golgoty.

Hospodin řekl Abrámovi: 
   "Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země." 
   Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin. 

Boží slovo – Logos, Boží oko, Otcova tvář, může být spatřena jen tím, kdo Jej vyhlíží, hledá. Jen exodus duše člověka z temnoty hříchu může mocí Svatého Ducha očistit naše oko, aby uvidělo tvář ikony Otce: Ježíše Krista.

Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti. 

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu. 

Naše duše vyhlíží Hospodina, on sám je naše pomoc a štít. Ať spočine na nás, Hospodine, tvé milosrdenství, jak doufáme v tebe. 

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. 

Svatý Pavel svědčí svému duchovnímu synovi Timotejovi v druhém listu, jejž mu napsal, o vítězství Ježíše Krista – Vykuptele nad smrtí. Ježíšův exodus z jeskyně smrti zlomil její moc v těch, kdo se dají v Jeho jméno – a to je jméno Nejsvětější Trojice, pokřtít.

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal svým svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš Spasitel Kristus Ježíš. On zlomil moc smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu. 

Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Liturgie druhé neděle postní, uvedl před několika lety Boží slovo této nedělě Svatý otec Benedikt XVI., poté co nám minulou neděli prezentovala evangelium o pokušeních Ježíše na poušti, vybízí nás dnes k zamyšlení nad mimořádnou událostí Proměnění na hoře. Obě epizody společně předjímají velikonoční tajemství: Ježíšův boj s pokušitelem je předehrou velkého závěrečného duelu Pašijí, zatímco světlo jeho proměněného Těla předjímá slávu Vzkříšení. Z jedné strany vidíme v Ježíši úplného člověka, který s námi sdílí dokonce i pokušení; z druhé strany v něm rozjímáme Božího Syna, který zbožšťuje naše lidství. Tímto způsobem bychom mohli říci, že tyto dvě neděle jsou jakýmisi sloupy, na nichž stojí postní doba až k Velikonocím, ba dokonce i sama struktura křesťanského života, která podstatně spočívá na velikonoční dynamice přechodu od smrti k životu.

Hora Tábor stejně jako Sinaj je místem blízkosti Boha. Je to prostor povznesený nad každodennost, ve kterém lze dýchat čirý vzduch stvoření. Je to místo modlitby, stanutí v přítomnosti Páně, jako Mojžíš a Eliáš, kteří se objevují vedle proměněného Ježíše a rozmlouvají s ním o ?exodu?, který jej očekává v Jeruzalémě a kterým je Jeho Pascha. Proměnění je událost modlitby: modlitbou se Ježíš ponořuje v Boha, vnitřně se s Ním sjednocuje, svou vlastní lidskou vůlí se přimyká k vůli Otcovy lásky, a tak je proniknut světlem a viditelně se ukazuje pravda jeho bytí: On je Bůh, Světlo ze Světla. I Ježíšův oděv zbělel a zazářil. Vede to k zamyšlení o Křtu, o bílém oděvu, který dostávají pokřtění. Kdo se zrodí ze Křtu je oděn do světla, což předjímá nebeskou existenci, kterou kniha Zjevení představuje symbolem bílých šatů. Toto je ústřední bod: proměnění předjímá vzkříšení, které však předpokládá smrt. Ježíš ukazuje apoštolům svou slávu, aby měli sílu čelit pohoršení kříže a porozuměli tomu, že je třeba projít mnoha souženími a tak vejít do slávy Božího království. Hlas Otcův, který zaznívá shůry, prohlašuje Ježíše za milovaného Syna jako při Křtu v Jordánu a přidává: "Toho poslouchejte". Ke vstupu do života věčného je třeba naslouchat Ježíšovi, následovat jej na cestě kříže a jako on nést v srdci naději vzkříšení. "Spe salvi", spaseni v nadějí. Dnes můžeme říci: "Proměněni v naději".

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle - ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. 
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." 
   Když ještě mluvil, zastínil je najednou světlý oblak, a hle - z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!" Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. 
   Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: "Vstaňte, nebojte se!" Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: "Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých." 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9098

O. Vladimír Mikulica