Imploze se rovná explozi
Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma.
Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?"
On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.
A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš."
Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!"
On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce."
Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!"
A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou."
Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."
Svoboda a následování jsou tématem úryvků Božího slova dnešní neděle. Svatý Lukáš ovšem tyto hodnoty podává na základě jednání, slov a smýšlení našeho Pána Ježíše Krista, takže nejsou odtrženy od skutečnosti, jak se děje v případě, když se vykládají vzhledem k člověku, k ideálům sobeckého humanismu, a proto vykládány falešně.
Ježíš Kristus, dárce Božího přátelství každému člověku a celému lidstvu, se „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“, jak čteme v líčení stálého tématu letošních nedělních čtení z evangelia podle sepsání svatého Lukáše o Velké pouti, o putování Ježíše ke své vlastní obětní smrti na Golgotě a především ke vzkříšení za hradbami Jeruzaléma, do nějž se, po vyznání apoštola Petra, dnes „pevně rozhodl jít“, protože se „přibližovala doba, kdy měl být vzat“ na kříž a třetího dne z moci smrti, čtyřicátého dne na pravici Otcovu. Sám pod Vysokou horou v odpověď na předchozí vyznání budoucího prvního papeže Petra prorokuje o těchto událostech. Ukládá přitom svým učedníkům, aby o tomto, co jim říká, zachovali mlčení...až do dne, kdy bude v jejich srdcích i ústech mluvit Duch svatý: vyznávat, že v nás, pokřtěných vodou a Duchem svatým On, Duch vzkříšení, vyznává: Ty jsi, Ježíši, Pán mého života, jsi pozemskou cestou do nebe.
Již pohled na našeho Pána Ježíše, který se „pevně rozhodl“, odkrývá kousek nebe.On naši pozemskou cestu pod vedením Božího Syna k Otci, do království posmrtné blaženosti, naplňuje touto nebeskou radostí. Ta se skrývá ve svobodě, charakterizované právě svatým Lukášem: pevné rozhodnutí svědčí o svobodě našeho Spasitele, Boha a člověka, který ukazuje harmonii, již jsme - na rozdíl od Ježíše jako pouzí nesmrtelní lidé – v Adamově hříchu ztratili: harmonii rozumu, vůle a citu, hlasu svědomí bez poskvrny napojeného na hlas Ducha svatého. Tato harmonie vede k pevnému rozhodnutí, které je nezvratné, které má plný smysl, protože vede člověka a lidstvo k věčné spáse, které je učiněno s láskou zaměřenou na nezištné dobro, které se plně podřizuje Otcovu plánu spásy a je čistě – lidsky ale bez příměsi lidského hříchu v srdci, mysli, ve slově a skutku – zaměřeno na dějiny spásy lidstva. Tak se plná svoboda spojuje s naprostou – až otrockou, jak je Ježíšovo rozhodnutí a jednání svatopisci – i Apoštolem národů, nazýváno – naprostou služebnou podřízeností Otcově vůli: v moci Ducha svatého se lidsky, bez víry v Ducha Ježíšova nepochopitelně, spojuje naprostá svoboda Božího Syna s otroctvím Ježíše, syna Panny Marie.
„Pais Theou“, Otrok Otcovy vůle na kříži, nám tak paradoxně a mysticky odhaluje, že v Otci je pravá svoboda, již nám zprostředkovává Duch díky Ježíšově oběti na kříži. Tu vykonali ti, kdo se postavili do řad satanské vzpoury proti Bohu, když vybrali pro našeho Spasitele podle římského práva formu popravy otroka.
Jen tak můžeme uvidět kousek rouškou poodhaleného tajemství Boží svobody: že Bůh je svoboda. Jen od Ježíše, Pána našeho života, se jí můžeme naučit. - Kdo je svobodnější, než On, Všemohoucí?
Jeho svoboda se ocitá až v naprostém protikladu k naší svobodě, ke svobodě Adama po dědičném hříchu. Ke svobodě nakažené otroctvím něco konat či nekonat. Bez lásky je dokonce tato nakažená svoboda mrtvá: svoboda čerpá totiž svůj smysl z lásky, s níž šel Ježíš na otrockou smrt.
Vždyť kdo je svobodnější, ptá se v jedné ze svých promluv při Pozdravení andělském Svatý otec Benedikt XVI.: ten, kdo si schovává všechny možnosti rozhodování ze strachu, aby je neztratil, anebo ten, kdo se „pevně rozhodne“ dát se do služby, do otrocké služby, jak píše jeden z plejády nejsvobodnějších hříšníků, kteří nalezli svatost Božího království na zemi a je nyní v nebi, ten, který se neostýchá ve svých epištolách představit jako „doulos - otrok Ježíše Krista“? Tak nalézá světec plnost svého života v oběti z lásky, kterou Boží Syn od věků od Otce přijímá prostřednictvím pouta, okovu lásky, nexu amoris od Ducha svatého v Nejsvětější Trojici a předává znovuzrozeným z téhož Ducha „okovů lásky“.
A týž Apoštol píše, jak čteme v dnešním druhém mešním čtení, křesťanům v Galácii, v nynějším Turecku: „Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou.“
V současné euroamerické krizi, jejímž novým katalyzátorem se stalo úspěšné referendum o odchodu Spojeného království ze svazu Evropské unie, porozumíme příčinám a připravíme se na devastující následky této krize právě z dnešního Božího slova o svobodě v Nejsvětější Trojici a o svobodě zneužité Adamem, již odhaluje v listu do Galácie Apoštol.
Adamova „svoboda“, zpočátku skrytá svévole, jako temné dunění satanských bubnů na náměstí Nezávislosti, vybízející k vraždění bližních, se táhne jako černá niť „kolektivní“ viny lidstva; žádný národ, kmen či jazyk nevyjímaje. V minulém století toto skryté ovládání nitkami zvrhlých ideologických myšlenek, vycházejících z démonické ideologie hlásající příchod „nadčlověka“ („des Übermenschen“) i z dalších forem satanismu, vloženého do navenek ekonomické nauky o třídní nenávisti, vedlo ke zneužití svobody, ke zotročení desítek milionů lidí a k jejich smrti v obou světových válkách a v koncentračních táborech Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany či v Uljanovově-Leninově a Džugašviliho-Stalinově Ruské a později Sovětské komunistické strany. A to viděno pouze úzkým pohledem dění pod zorným úhlem evropského centralismu. „Kolektivní vina“ amerického národa za genocidu původního indiánského obyvatelstva, genocida arménských křesťanů muslimskými Turky, jejich „kolektivní vina“, ukazují na zneužití nauky o dědičném hříchu právě falešným a k nenávisti opět vedoucím označením „kolektivnosti“ viny, která nevidí nikoliv „kolektivnost“, ale Božskou jednotu Osob Nejsvětější Trojice a její projev milosrdenství vůči „kolektivu“ lidstva.
Určitou analogii zneužití svobody můžeme poznávat i na dějinách současné Evropské unie: Její základ, podle implicitního katolického vyznání francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, vyplývá z praktické odezvy na událost Seslání Ježíšova Ducha padesátého dne po Jeho zmrtvýchvstání: Jeruzalémská církevní obec od té chvíle žije v jednotě srdce i mysli, v jednotě svatodušní víry ve vzkříšení Ježíšovo a ve společenství majetku. Tak obdobně v monasticismu, v kongregacích či hnutích katolické Církve i v některých dočasných strukturách křesťanských států, tento život „komunismu“ prvotní Církve pokračuje. Stejně tak i 9. května 1950, v den pátého výročí osvobození téměř celé naší vlasti a velké části Evropy Rudou, sovětskou, ideologicky ateistickou armádou přednesl pan Robert Schuman deklaraci, již vypracoval s dalším z „otců zakladatelů“ nové Evropy, Jeanem Monnetem. V ní navrhl vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jehož členové by zavedli společnou těžbu uhlí a výrobu oceli. Byl tam učiněn první krok k postupnému sjednocování Evropy. O několik let později dochází k prohloubení a rozšíření ESUO, k založení Evropského hospodářského společenství a později Evropské unie.
Schuman_et_Monnet_Conseil_de_lEurope
Po „revolučním roce 1968“ (a následujících) a po leckde nezdravém uplatňování následných instrukcí II.vatikánského koncilu jsou zasaženy jak evangelická církevní společenství – často teologickými fakultami počínaje, tak obdobně i diecéze a farnosti katolické Církve vlnou marxismu-leninismu, impulzu ke konzumnímu smýšlení a šířením nauky darwinismu a New Age, vlnou, o níž doufal papež Benedikt XVI, jak píše ve svém životopise „Aus meinem Leben“, že katolické univerzity a fakulty, následně diecéze a farnosti, nezasáhne.
On sám musel pod tlakem některých zastánců „generace šedesátého osmého roku“ opustit svůj akademický post ve středním Německu. Stal se „spiritu movens“ formace řezenské univerzity a její teologické fakulty, formace, která se podílela a má podílet na výchově nové generace biskupů, kněží, akademiků a katolických laiků v jejich misijním poslání.
Tatáž vlna obdobně působila ve společnosti a zasáhla instituce a strukturu Evropské unie. Několik let po roce 1968 dochází i k proměně ideálů „otců zakladatelů“. K „přepólování“ ideálů, které můžeme nahlížet jako nepřerušenou tradici svobody očištěné a očišťované od dědičného hříchu a vedoucí tak k uskutečnění myšlenky Evropského soustátí, myšlenky staré jako křesťanská Evropa sama a oživované silnými osobnostmi jejích dějin – od římských císařů až po blahoslaveného císaře Karla. K Domu svobodných národů, který čerpá svou svobodu z „pevného rozhodnutí“ Ježíše Krista jít na smrt a v síle Ducha přemoci smrt a vést znovuzrozen ve svatém křtu ke slávě vzkříšení.
Evropa, která ve svých institucích přijala v sedmdesátých letech minulého století myšlenky socialismu bez vlády Nejsvětější Trojice, Evropská unie, jež ve svých představitelích stále více absorbovala vzpouru proti Bohu a skrytý a ve válkách projevovaný satanismus několika diktátorských vůdců osobujících si bez Ježíše Krista a proti Němu ovládat Evropu či její část, se stala přesným protikladem té jednotné Evropy, která se po Druhé světové válce formovala na křesťanských základech Ježíšovy svobody Božího Syna – stala se pokračováním démonického odkazu Svazu sovětských socialistických republik, tak je i nazývána v některých slovanských jazycích: Eurosvazem.
Bez pokání, bez návratu k Ježíši Kristu a Jeho Církvi tak vede každý pokus o reformu k pyšnému odmítnutí takových snah či k pomlouvání a pronásledování těch, kteří se jako Spojené království rozhodnou Evropský svaz opustit. Už samotná situace, kdy „evropští vůdcové“ nechají zajít dění až k referendům o „exitu“ - i kdyby byla všechna lidová hlasování „neúspěšná“ - svědčí o jejich rezignaci na zodpovědnost vůči nejmenším a nejposlednějším z Ježíšových bratří. O jejich duchovní i morální neschopnosti vládnout. Takový postoj, neschopnost pro svou rezignaci rezignovat, často vede ke krvavým konfliktům uvnitř států i mezi nimi, za něž oni nesou svou odpovědnost.
Tento důsledek života „podle těla“, jak píše Apoštol, je výzvou pro křesťany k prohloubení života podle Ducha
Žít podle těla, řekl Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv, znamená následovat sobeckou tendenci lidské přirozenosti. Žít podle Ducha však znamená nechat se v úmyslech i ve skutcích vést láskou Boží, kterou nám dal Kristus. Křesťanská svoboda je tedy všechno jiné než svévole; je následováním Krista v sebedarování až k oběti Kříže. Může se to jevit jako paradox, ale vrchol své svobody Pán prožil na kříži, jako vrcholku lásky. Když na něj na Kalvárii křičeli: „Jsi-li Syn Boží sestup z kříže!“, dokázal svou svobodu Syna právě tím, že zůstal na popravčím nástroji, aby dovedl až do důsledků milosrdnou vůli Otcovu. Tuto zkušenost sdíleli mnozí jiní svědkové pravdy: muži i ženy, kteří dokázali zůstat svobodní i ve vězeňské cele a pod hrozbou mučení. „Pravda vás osvobodí“. Kdo náleží pravdě, nebude nikdy otrokem žádné moci, ale vždy se bude umět stát služebníkem bratří.
Srovn::http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8014
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
„Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé,“
vybízíš, Ježíši, Prostředníku Boží svobody
pro lidstvo a každého člověka,
který se znovuzrodí.
Vybízíš k následování těmito slovy toho,
kdo chce být znovuzrozen z vody a z Ducha svatého,
kdo chce být posvěcenou vodou Tvé Církve
a Tvým Duchem od Otce
pokřtěn.
Tato slova říkáš svému „učedníku“ v dnešním úryvku evangelia
o Tvém pevném svobodném rozhodnutí Božího otroka.
Říkáš je tím celému lidstvu,
zotročenému hříchem Adama i hříchy osobními,
které se „sčítají a násobí“ v „kolektivu“
rodiny, farnosti, národa a lidstva.
Pronášíš je do prostředí, které můžeme přirovnat
k divákům televize
formovaným ke „světonázoru“
neskutečného světa,
v němž je svoboda vydávána
za výdobytek lidské schopnosti
se nezávisle rozhodovat mezi dobrem a zlem:
divákům, kteří si až nyní,
v krizi Evropy,
mohou v návodu ke svému přijímači přečíst,
že poškození jejich obrazovky
vede k implozi,
která se rovná explozi.
Amen.