sobota 23. února 2019

První neděle po Devítníku - Sexagesima


Pater Robert z Arbrissel burcuje

"Pater Schwarz zasahuje", Pater Robert z Arbrissel burcuje.
Tak by se dalo přirovnat ve zkratce současné dění ve společnosti a v Církvi: nejprve k hrdinovi detektivních seriálů, neohroženém knězi, který je plně nasazen pro boj proti zločinu – tak by se dala nazvat současná snaha těch, kdo to myslí s očistou Církve upřímně. A posléze – ve druhém stupni nápravy mravů a morálky – ke středověkému světci, který vzešel z kněžského, církevně neplatného manželství, zprvu podléhal církevním představitelům, kteří žili nemorálně a dusili každou reformu Církve, a po své konverzi k Ježíši Kristu se stal drsným vůdcem jejich duchovní proměny a morální očisty: blahoslavený Robert z Arbrissel.

Pater Schwarz, obrazně řečeno, v detektivních příbězích se stává výkonnou jednotkou číslo jedna policejního týmu v jeho vždy o krok zaostávajícím boji proti zločinu a tím i proti zločincům. 
Ke zločincům bezesporu patří manželé, kteří páchají zlo na sobě navzájem: porušují manželskou smlouvu a dopouštějí se cizoložství. Tak se zachovali i rodiče budoucího světce Roberta.
Provinili se především na svátostném slibu, ale i na svém dítěti. Podobně dnes jednají rodiče, jimž lze právem vytknout. že svému potomku "zničili život", "zničili dětství", "zničili harmonické dospívání", "zničili schopnost být věrným manželem či být dobrým a v celibátu věrným knězem".Podle těch, kdo nevěří v působení Ducha Svatého ve svátosti křtu, zatížili jej scestnou naukou o "uzdravení rodových kořenů", "tzv. zranění", se kterými by se měl rodiči 
 opuštěný potomek, i když si jej schizofrenně půjčují ob jeden týden, potýkat navěky – či do okamžiku "duchovní" citové erupce. To je ovšem protikřesťanská nauka. Syn kněze Robert ji nepřijal, odvrátil se od ducha zahořklosti, k němuž "rodové kořeny" vedou, obrátil se k Ježíši Kristu, jemu se zasvětil, ne svým pocitům. A zvítězil. Nad sebou a nad svými sobeckými vášněmi, nad vášněmi cizoložství a nemravnosti sexuálních i simonitických, tedy nad vášněmi kariérismu a chtivosti majetku a peněz v tehdejších farnostech a církevních společenstvích.

Pater Schwarz je ovšem v podání režiséra a scenáristy v televizních seriálech představován jinak. Má svou farnost, v ní slouží mše svaté – liturgicky ovšem tu vystupuje jako kněz, který vykonává vnější úkony v duchu protestantského pastora: nestýká se s tajemstvím Nejsvětějším. Jeho "pravý" život: přichází po mši svaté, už dokonce i v sakristii jej dostihuje spojka od detektivního týmu a zdánlivě pravý boj proti zločinu se rozjíždí naplno ...a Pater Schwarz exceluje.

Taková kněžská či biskupská služba sice může v boji proti zločinům u manželů a kněží excelovat podobně, ale tím se projevuje stejně zcela neefektivně v boji proti současné krizi v Církvi a ve společnosti. Nebere v úvahu sociální a především duchovní příčiny těžkých hříchů, které vycházejí z krize rodin a jí "formovaných" vyšších celků, které gradují až do království, států, říší a "svazů".
Jejich základním projevem je porušení manželské věrnosti a odmítnutí zodpovědné péče o vlastní děti. Obojí jsou těžké a neomluvitelné zločiny.

V Církvi, přesněji vyjádřeno v církevních společenstvích, není krize všude. Propuká na místě hříchu, kdy manželé a rodiny špatně, pohoršlivě, vychovali či spíše zanedbali péči o výchovu svých dětí, z nichž mají vzcházet a vycházejí manželé, kněží a členové řeholí.
Mediální kampaň vyvolává dojem, "že všichni jsou hříšní a propadli smrti". Katolických křesťanů je ovšem asi jedna miliarda tři sta milionů, k tomu další stovky milionů odloučených "východních" bratří a sester a protestantů a zdaleka ne všichni žijí ve stavu těžkého hříchu, jak se nám snaží navodit tuto myšlenku mediální propaganda; naopak můžeme vidět zář světla Církve i v Evropě či jiných oblastech, kde je Církev vnitřně i zvenku pronásledována, světlo dobrého příkladu z mnohých manželství a rodin, které žijí ve svatosti, naplňováni Duchem Ježíšovým a Otcovým, vidět přesvědčivý příklad nepoměrného zástupu kněží, řeholníků a řeholnic, kteří žijí svatě.
V "mediálně špatných" církevních společenstvích není dokonce ani krize pouze a právě tam, kde jsou "špatní manželé" či "špatní kněží". Krize je tam, kde je hřích.

Boj proti hříchu se pak může nést v duchu "akce" Patera Schwarze a "jemu podřízeného" detektivního týmu. Výsledek je stejně chabý jako přesvědčení scenáristy a režiséra těchto seriálů o vítězství dobra nad zlem. Nestačí zločince zavřít a potrestat. Je třeba jej přivést k pokání, přivést k Božímu milosrdenství, zachránit mu duši – i kdyby byl popraven – aby se vítězně dokonal boj dobra nad zlem.

S tím souvisí i jasné poznání, že zlo nepochází od manželů, kteří dětem zakazili život, jejich manželství, kněžství či řeholní zasvěcení, takže děti pak jsou amorálními a šíří dále pohoršení ve svém životním stavu.

Zlo pochází od ďábla, který existuje, a působí v duši manžela, kněze a řeholníka a tím spíše - podle Božího slova "nedobře je člověku samotnému" – v duši "singla", který žije úplně sám, nezávislý na přelétavých vztazích.

Zlo pochází od zrady, zlomení znamení věrnosti, z věrolomnosti. Od vztáhnutí ruky a znesvěcení slova zasvěcení ve svátosti manželství či ve svěcení kněží a v konsekraci pro posvátnou pospolitost. Slovo jednou vyřčené, platí. Podle závažnosti slibu přichází z něj požehnání či prokletí na té či oné úrovni.

Snaha očistit Církev od cizoložství, přesněji řečeno od svatokrádežného přijímání svátosti Nejsvětější těmi, kdo jsou ve stavu smrtelného hříchu a dovršují jej svatokrádeží, je
proto úspěšná jen u biskupů, kněží a manželů, kteří žijí sami ctnostně. A nejen to: i "liturgicky zbožně" - věří v Tajemství Ježíše a s vírou a této víře odpovídající posvátnou úctou jej přijímají.

Vlastní příklad svatosti je nejpádnější odpověď pro ty, kdo poukazují na to, že právě probíhající synod o ochraně nezletilých před sexuálními predátory z řad kardinálů, biskupů a kněží vedou samotní vlci v rouše beránčím.


P. Oldřich


https://www.lumendelumine.cz/index.php?page=burke-a-brandmueller)






KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Prorocká slova o budoucnosti Církve Prof. Josefa kardinála Ratzingera – papeže Benedikta XVI.:


“Budúcnosť Cirkvi vzíde z tých, ktorých korene sú hlboké a ktorí žijú plnosťou viery. Nevzíde od tých, ktorí sa prispôsobujú danému momentu alebo od tých, ktorí len druhých kritizujú považujúc seba za meradlo posudzovania vecí.
Obnova nebude pochádzať ani z tých, ktorí si volia ľahšiu cestu, ktorí opúšťajú vieru, vyhlasujú, že všetko, čo kladie požiadavky na človeka, čo požaduje, aby sa človek obetoval, je falošné, nadmerné, tyranské a legalistické. Na druhej strane toto všetko skrýva v sebe pozitívum.
Budúcnosť Cirkvi bude opäť, tak ako tomu bolo v minulosti, určovaná svätcami doby. Sú to tí, ktorých mysle siahajú hlbšie ako sú slogany dňa. Sú to tí, ktorí vidia ďalej ako vidia iní, nakoľko ich životy sú postavené na širšej realite. Nesebectvo, ktorým človek získava slobodu sa dosahuje len konaním malých denných aktov sebazaprenia. Len pomocou tejto osobnej obety sa človeku postupne a pomaly otvárajú oči. Človek vidí len v rozsahu ako žil a trpel. Skutočnosť, že dnešný človek vie sotva vnímať existenciu Boha je preto, že pomocou narkotík a všetkých foriem slasti a opojenia uniká pohľadu do hĺby vlastného bytia. Týmto spôsobom hĺbka nášho bytia zostáva pred nami uzavretá a neznáma. Je pravdou, že človek dokáže skutočne vnímať len srdcom. Preto sme takí slepí!
Ako toto všetko na nás vplýva? Po prvé treba povedať, že všetky tie reči, že Cirkev bude bez Boha a bez viery, sú táraninami. Ľudia nepotrebujú Cirkev, ktorá bude vyznávať len akcieschopnosť a modlitba by mala byť formou politického manifestu. Takáto Cirkev bude nadbytočná a nepotrebná, preto takáto Cirkev zničí samu seba. To, čo zostane je Cirkev Ježiša Krista. Je to Cirkev, ktorá pevne verí, že Boh sa stal človekom a ako obetný baránok za naše hriechy otvoril človeku brány neba. Kňazi, ktorí vidia Cirkev ako politickú inštitúciu, budú nahradení psychoterapeutmi a špecialistami z iných oblastí. Na druhej strane kňaz, ktorý nie je žiadnym špecialistom, ktorý sa na okraji neprizerá na to, čo sa odohráva, kňaz, ktorý sa v Božom mene dáva k dispozícii druhým ľuďom, ktorý pri nich stojí v ich bolestiach, v ich radostiach, v ich obavách a túžbach, takýto kňaz bude určite v budúcnosti potrebný.
Poďme však ďalej. Z krízy dnešnej Cirkvi vzíde Cirkev zajtrajška. Bude to Cirkev, ktorá veľa stratila. Stane sa malou a bude musieť znovu začať akoby od začiatku. Nebude schopná zaplniť a starať sa o všetky tie nehnuteľnosti, ktoré vznikli v čase nadbytku. Priamoúmerne tomu, ako bude klesať počet ich členov, stratí aj veľa zo sociálnych privilégií. Bude pripomínať skôr dobrovoľnícku organizáciu, do ktorej sa vstupuje čisto slobodným a vedomým rozhodnutím.
Na druhej strane ako malé spoločenstvo, bude klásť oveľa vyššie nároky na angažovanie sa svojich členov. Bude musieť objaviť aj rôzne formy služby, aj z radov tých, čo vykonávajú inú profesiu. Vo víre všetkých týchto zmien, Cirkev znovuobjaví to, čo vždy bolo v samotnom strede, vieru v Trojjediného Boha, v Ježiša Krista, ktorý sa stal človekom, v Ducha Svätého a to až do konca časov. Vo viere a modlitbe znovuobjaví sviatostí ako zdroj uctievania Boha a nie ako subjekt liturgického bádania.
Táto obnovená Cirkev bude viac duchovnou Cirkvou. Nebude koketovať s politikou, ani s pravicou, ani s ľavicou. Chodiť na omšu bude ťažké, nakoľko kryštalizácia a ujasnenie učenia, bude stáť veľa vzácnej energie. Stane sa chudobnou a bude to Cirkev zaznávaných a ponižovaných ľudí. Nebude to krátke obdobie. Bude to trvať dlho a to rovnako, ako dlho trval prechod z falošného progresivizmu na prahu Francúzskej revolúcie, kedy sa len ten biskup považoval za múdreho, ktorý si robil posmech z dogiem.
Na prahu 19. storočia dokonca bolo módne povedať z tohto prostredia, že Boh možno neexistuje vôbec. Cirkev vykvitne ako duchovná a jednoduchá. Človek vo svete, ktorý vie plánovať a kontrolovať bude pociťovať úplnú osamotenosť. Vo chvíli, ako človek stratí zo zreteľa Boha, odhalí svoju úbohosť. Tento osamotený človek potom stretne maličkú skupinu veriacich a tá ho osloví. Bude to pre neho nové poznanie. Takto príde k odpovediam na otázky, ktoré si v skrytosti kládol.
Je zrejmé, že Cirkev bude čeliť veľmi ťažkým časom. Skutočná kríza ešte nezačala. Budeme čeliť nepredstaviteľným otrasom. Som si však istý čo z toho všetkého vzíde. Nebude to Cirkev, ktorá má politickú moc, ale má vieru. Nebude to Cirkev, ktorá má významný sociálny status, ale bude sa tešiť z rozkvetu novej viery a duchovnosti.




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


7. neděle v mezidobí


Čtení z první knihy Samuelovy. 
    Saul sestoupil na poušť Zif a s ním tři tisíce vybraných mužů z Izraele, aby na poušti Zif slídil po Davidovi. V noci David a Abišaj přišli k Saulovu mužstvu, a hle - Saul ležel a spal v ohradě vozů, s kopím zabodnutým do země u své hlavy, Abner pak a lid spali kolem něho. Abišaj řekl Davidovi: "Dnes vydal Bůh tvého nepřítele do tvé ruky. Nuže dovol, abych ho přibodl jeho kopím k zemi jedním bodnutím, druhého nebude třeba!" David však Abišajovi odpověděl: "Nezabíjej ho! Kdo vztáhne beztrestně ruku na pomazaného od Hospodina?" Pak vzal David kopí a džbán vody od Saulovy hlavy a odešli. Nikdo je neviděl ani nezpozoroval a nikdo se neprobudil. Všichni spali, neboť na ně padl tvrdý spánek od Hospodina. 
    David přešel na protější stranu (údolí), zastavil se na vrcholu hory a zdaleka - byla to velká vzdálenost - volal: "Zde je kopí, králi! Ať sem přijde jeden ze služebníků a vezme ho. Hospodin odplatí každému podle jeho spravedlnosti a věrnosti; vždyť dnes tě vydal Hospodin do mé ruky, ale já jsem nechtěl vztáhnout ruku na pomazaného od Hospodina."



Hospodin je milosrdný a milostivý. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! 
On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním. 

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. 

Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. 


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
    První 'člověk', Adam, 'byl stvořen jako živá bytost', poslední Adam však bude oživujícím duchem. Ale není napřed to, co je zduchovnělé, nýbrž to, co je živočišné, a potom teprve přijde to, co je zduchovnělé. První člověk byl utvořen ze země, je pozemský, druhý člověk je z nebe. Když někdo pochází ze země, ze země jsou i jeho děti. Když někdo pochází z nebe, z nebe jsou i jeho děti. 
    My jsme na sobě nesli podobnost s tím člověkem, který pocházel ze země. Stejně tak poneseme i podobnost s tím, který je z nebe. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Vám, kteří posloucháte, říkám: Milujte své nepřátele, prokazujte dobro těm, kdo vás nenávidí, žehnejte těm, kdo vás proklínají, modlete se za ty, kdo vám ubližují. Tomu, kdo tě udeří do tváře, nastav i druhou; kdo ti bere plášť, tomu neodpírej ani šaty. Každému, kdo tě prosí, dávej, a kdo ti bere, co je tvoje, od toho nežádej nic nazpátek. jak chcete, aby lidé dělali vám, tak i vy dělejte jim. 
    Jestliže milujete ty, kdo milují vás, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci milují ty, kdo je milují. Prokazujete-li dobrodiní těm, kdo je prokazují vám, co za to můžete od Boha čekat? To přece dělají i hříšníci. Půjčujete-li těm, od kterých doufáte, že vám to vrátí, co za to můžete od Boha čekat? Vždyť i hříšníci půjčují hříšníkům, aby dostali stejně tolik nazpátek. 
    Ale milujte své nepřátele, prokazujte dobrodiní a půjčujte, a nic nečekejte zpět. Vaše odměna bude hojná a budete syny Nejvyššího, neboť on je dobrý k nevděčným i zlým. Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec! 
    Nesuďte, a nebudete souzeni, nezavrhujte, a nebudete zavrženi. Odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a dostanete: míru dobrou, natlačenou, natřesenou a vrchovatou vám dají do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou se naměří zase vám." 




SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

"Necháváte si líbit, když vás někdo zotročuje!", vytýká "s hanbou" Apoštol ve svém druhém listu do Korinta katolickým křesťanům, že přestali bojovat na straně Ježíšova království, a proto ztratili svobodu. Sám je vzorem statečného boje křesťana, který duchovními zbraněmi slovem i činem bojuje proti zlu, kterým je hřích v srdci člověka.

Náš Pán Ježíš nám v Evangeliu představuje nástrahy, které Božímu království ve světě hrozí: jsou skryté v nás jako v dobrém semeni, které zasel On, dobrý Rozsévač. Pokřtěným se dostalo ve svatém křtu zárodku, semene nesmrtelnosti. Hřích vrací ke smrti, Duch Svatý, daný v tajemství znovuzrození je zhášen.



O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Svého i našeho Otce,

jenž je na nebesích,

Ducha Svatého, jenž vše oživuje,

sebe, Ježíši, Synu člověka,

přirovnáváš k jednomu z nás,

jenž vyšel rozsévat dobré, ušlechtilé a zdravé semeno.

Jím je fótisma, znovuzrození,

illuminace hříchem Adama ztemnělé duše,

odsouzené ke smrti věčné.

Dobré semeno jsi Ty, Otec a Duch

zasel na Golgotě a v jeruzalémském hrobu vzkříšení.

Dobré semeno jste vložili do své Církve,

dobré semeno je hojně rozséváno,

když křtící v modlitbě,

v Duchu Svatém vyznává Tvé jméno a vede k Otci:

"Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen."

Své dobré semeno zničil ďábel hříchem,

Adam poslušností hadu.

V creatio secunda

dobré semeno ničí trní,

vyprahlá mělká půda na skále

a nohy šlapajících po okraji cesty:

ničí jej hřích.

V duchovním probuzení

završeném svátostí smíření,

Ty s Otcem a Duchem Svatým

obnovuješ mysterium znovuzrození,

dáváš sílu k boji proti hříchu a sobeckým vášním

burcuješ duší, aby toužila být světlem, slovem, Tvým skutkem

spásy pro bližní:

vedeš kající k nebeskému setkání

v této chvíli

svatého přijetí Tebe.

Amen.



v

sobota 16. února 2019

Volnost,...rovnost, bratrství



Víme velmi dobře, jak dopadne dětská hra, když se děti ve stohu místního jednotného zemědělského konsorcia ujmou sirčiček a škrtnou.

Podobně dopadá snaha nedozrálých lidí, kteří se derou na místa, jež jim nepříslušejí a zacházejí s věcmi, které patří do rukou zkušených a zodpovědných a především zralých osobností.
Pokud se takový nezralý člověk dostane na místo, které mu nepřísluší, pak pod jeho osobnostní a odbornou infantilitou trpí poddaní.
Mnohokrát se toto odehrává v dějinách rodin, rodů, kmenů, obcí, farností, Církve a společnosti, okresů, krajů a státu, národa.
Kam s "neřízenou střelou", kam s polovzdělancem, kam s aktivním jedincem, který je schopen destruovat mnohonásobně více, než, jak se na vojně říkávalo, "rota povalečů"?
Jednoznačná odpověď zní: do školy!
Ovšem jaké.
Ne do takové, která nás učí volnosti, v níž deformovaná svoboda se stává takovou "evropskou hodnotou", že ve škole není možné pro naprostý rozklad morálky nic "mládež naději vlasti" naučit, takže budoucí polovzdělanci se stávají příčinou dalšího rozkladu vlastní svobody.
Do školy života. A tou je iniciace duše, uvedení do hloubky, nebo často spíše do reality života, jenž pochopitelně v irreálním světě "komunikačních prostředků", které jsou často příčinou ztráty schopnosti komunikovat s realitou, bývá zastřena a prohlašována za "irracionální".
Takovou školou je ta, jíž známe z knížek odvahy a dobrodružství, z letních (či zimních) táborů, z duchovních obnov a exercicií.
Jistěže z takových, které nejsou právě zatíženy a postaveny do služeb falešného světa, který volnost postavil nad lásku čili nad oddanost.
Školu "života", která dává smysl škole edukativní, vyvádějící z nevědomosti a ze tmy předsudků, musíme často obtížně hledat a pro sebe i své ratolesti odvažovat více nugetů i kilometrů pro dopravu. Výsledek této oběti je mnohonásobná odměna: volnost.
Ji poznávají děti a mládež. A současně ochranu před zotročením.


O rovnosti mezi pohlavími, o rovnosti mezi náboženstvími, kterou dokonce někteří přisuzují Boží vůli, slyšíme denně dost a dost.
Jakoby potoky krve, svištění gilotin a nářek vězněných a mučených za masonitské francouzské revoluce na konci osmnáctého století pro prosazení modly rovnosti nestačily k poučení. Jakoby se vše muselo znovu v Evropě XXI. století opakovat. Jakoby bychom se nebyli schopni poučit. Jakoby nám chyběla škola "života" a dějin.
Jakoby bychom znovu museli vidět katastrofální destrukci Církve, lépe řečeno nevěře zaprodaných církevních společenství v Evropě v přímém přenosu.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.



O bratrství a v duchu bratrství hovoří Boží slovo nadcházející šesté neděle po Epifanii. Svatý otec Benedikt XVI. uvedl před několika lety slovo k těm, kdo si již před jeho příchodem říkali "bratře". Slovo k blahoslavenství.

Drazí bratři a sestry
,
Liturgický rok je velkou poutí víry, kterou Církev koná, následujíc neustále Pannu Marii. O nedělích letošního liturgického mezidobí provází tuto cestu četba Lukášova evangelia, které nás dnes přivádí "na rovinu", kde se zastavil Ježíš spolu s Dvanácti apoštoly a kde se shromáždil velký zástup jeho učedníků a množství lidu z různých krajů, aby Ho uslyšeli. Do tohoto rámce je zasazena zvěst o "blahoslavenstvích". Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, blahoslavení, kdo nyní hladovíte, blahoslavení, kdo nyní pláčete, blahoslavení jste, když budou lidé.. tupit vaše jméno kvůli Synu člověka". Proč je nazývá blahoslavenými? Protože spravedlnost Boží způsobí, že budou nasyceni, že se budou smát, že budou za každé falešné obvinění odměněni. Jedním slovem, protože je už nyní přijímá do svého království. Blahoslavenství se zakládají na skutečnosti, že existuje božská spravedlnost, která povyšuje toho, kdo byl neprávem ponížen a ponižuje ty, kteří se povyšují. Evangelista Lukáš totiž po čtyřech "blahoslavenstvích" dodává čtyři varování: "běda vám, boháči, běda vám, kdo jste nyní nasyceni, běda vám, kteří se nyní smějete, a běda vám, když vás budou všichni lidé chválit", protože - jak praví Ježíš - věci se obrátí: poslední se stanou prvními a první posledními.

Tato spravedlnost a toto blahoslavenství se uskutečňují v "nebeském království" či "Božím království", které bude dovršeno na konci časů a které je již přítomno v dějinách. Kde jsou chudí potěšováni a zváni k hostině života, tam se projevuje Boží spravedlnost. To je poslání, které jsou učedníci Páně povoláni plnit také v nynější společnosti.



6. neděle - Devítník

Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 
Toto praví Hospodin: 
    "Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nic dobrého se mu neukáže, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! 
    Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce."

Blaze tomu, kdo svou naději vložil v Hospodina. 

Blaze tomu, kdo nechodí, jak mu radí bezbožní, nepostává na cestě, kudy chodí hříšní, a nezasedá ve shromáždění rouhačů, ale má zalíbení v Hospodinově zákoně a o jeho zákoně přemítá dnem i nocí. 

Podobá se tak stromu zasazenému u vodních proudů, ve svůj čas přináší ovoce, listí mu nevadne a daří se mu vše, co koná. 

Jinak je tomu s bezbožnými, zcela jinak: jsou jako pleva rozvátá větrem. Vždyť Hospodin dbá o cestu spravedlivých, ale cesta bezbožných skončí záhubou. 



Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
Bratři! 
    Káže se o Kristu, že vstal z mrtvých. Ale jak potom mohou říkat někteří z vás, že vzkříšení mrtvých není? Jestliže tedy mrtví nevstávají, ani Kristus nevstal. A nevstal-li Kristus, vaše víra nemá cenu, protože pak jste ještě ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti křesťané, kteří už zesnuli. Máme-li naději v Krista jen v tomto životě, pak jsme nejubožejší ze všech lidí. 
    Ale Kristus z mrtvých vstal, a to jako první z těch, kteří zesnuli. 


Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
    Když si Ježíš vyvolil dvanáct apoštolů, sestoupil s hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. 
    Ježíš se zahleděl na své učedníky a řekl: "Blahoslavení, vy chudí, neboť vaše je Boží království. Blahoslavení, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. 
Blahoslavení, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. 
Blahoslavení jste, když vás budou lidé nenávidět, když vás vyloučí ze svého středu, potupí a vaše jméno vyškrtnou jako proklaté kvůli Synu člověka. Radujte se v ten den a jásejte, máte totiž v nebi velkou odměnu; vždyť stejně se chovali jejich předkové k prorokům! 
Ale běda vám, boháči, neboť už máte své potěšení. 
    Běda vám, kdo jste nyní nasycení, neboť budete hladovět. 
    Běda vám, kdo se nyní smějete, neboť budete naříkat a plakat. 
    Běda, když vás budou všichni lidé chválit, vždyť stejně se chovali jejich předkové k falešným prorokům!" 



SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:


Epištola neděle Devítníku, jíž začíná předpostní období, vyzývá ústy Apoštola k nastoupení "sportovní" discipliny. Závodu, který probíhá v duchovním životě a je vystaven tvrdší konkurenci: ďáblu. V síle Ducha Svatého je ovšem skryto vítězství. Apoštol přivádí k pramenům, z nichž lze načerpat sílu k tomuto vítěznému zápasu.


V Evangeliu slyšíme o několikerém povolání dělníků na vinici zámožného a mocného Pána. Mnohokrát jsme my i naši příbuzní a přátelé vybízení k obrácení od nečinnosti slovem: "Pojď!" - Vyjdi k obětavé službě pro Boha, pro Stvořitele, pro Ježíše Vykupitele, pro Ducha v Církvi.
O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Na přední místa ve Tvém království,
Ježíši, Vykupiteli od démona pýchy,
se drali Tví učedníci, budoucí apoštolové Jakub a Jan Zebedeovi,
jejich matka se na Tebe v tomto duchu obrací.
Ty jsi je přede všemi napomenul,
pokořil jsi je
a oni přijali Tvé osvobozující slovo
vysvětlující a mocí Ducha Božího v oné chvíli očišťující.
Na Tvé místo se stavěli ti, kdo Tě odsuzovali,
nepřijímali Tvé slovo a Tvou moc.
Ti, kdo nevěřili ve zmrtvýchvstání – saduceové,
ti, kdo v ně nevěří.
Ti, kdo po Tvých slovech
od Tebe odcházejí - s hlubokým smutkem,
protože každá duše touží být spasena.
Ti, kdo Tebe zradili,
a to byl první z nich Jidáš,
který odchází a propadá sebevražednému zoufalství.
Tito nedokončili své vzděláním na rozdíl od Dvanácti
a Dvaasedmdesáti.
A rozhodli se přijmout úděl polovzdělanců,
jímž jsou temnoty vně školy života,
mimo ráj blahoslavených,
mimo ráj věřících a přijímajících Tebe skutečně
v této chvíli, v tajemství Církve.

Amen.

v

sobota 9. února 2019

14. únor – 1150 let od povolán svatého Cyrila Filosofa do nebe

KOMENTÁŘ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Cyril, Filosof, tíhnul ke kontemplaci, Metoděj byl veden spíše k činnému životu. Díky tomu tak mohly být později položeny základy toho, co bychom mohli nazvat „cyrilometodějskou ideou“, která v různých historických obdobích provázela slovanské národy a inspirovala jejich kulturní, národní a náboženský rozvoj. Uznal to již papež Pius XI. v apoštolském listu Quod Sanctum Cyrillum, ve kterém nazývá oba bratry: „syny Východu, kteří jsou svou vlastí Byzantinci, rodem Řekové, posláním Římané a svými apoštolskými plody Slované“ . Dějinná role, kterou plnili, byla pak slavnostně potvrzena papežem Janem Pavlem II., který je apoštolským listem Egregiae virtutis viri, prohlásil vedle svatého Benedikta za spolupatrony Evropy. Cyril a Metoděj vskutku představují klasický příklad toho, co je dnes označováno výrazem „inkulturace“. Každý lid musí vpustit do své kultury zjevené poselství a vyjádřit jeho spásonosnou pravdu jazykem, který je mu vlastní.

(Při pobytu) v Římě svatý Cyril, těžce onemocněl. Pocítil blížící se smrt, chtěl se zcela zasvětit Bohu jako mnich v jednom z řeckých klášterů ve městě (pravděpodobně poblíž svaté Praxedy) a přijal mnišské jméno Cyril (jeho křestní jméno bylo Konstantin). Naléhavě pak prosil bratra Metoděje, který byl mezitím vysvěcen na biskupa, aby neopouštěl misii na Moravě a vrátil se k tamějšímu lidu. Obrátil se k Bohu touto modlitbou: „Pane Bože, - vyslyš mou modlitbu a ochraň své stádo, k němuž jsi mne poslal, vysvoboď je z trojjazyčného bludu, shromáždi všechny v jednotě a učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím v pravé víře a správném vyznání“. Zemřel 14.února 869.



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, náměstí svatého Petra 17. 6. AD MMIX; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=11404;
AAS 19 [1927] 93-96;
AAS 73 [1981] 258-262;
Život sv. Konstantina-Cyrila, XVIII)



v

středa 6. února 2019

Frankfurtská škola a rozklad civilizace



Slavili jsme „Hromnice“ - svátek „Světla“, uvedení Ježíše Krista do jeruzalémského chrámu. On o sobě říká „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit v temnotách, ale bude mít světlo života!“
V Evropě slavíme tento svátek v temnotách. Jen místa, kde žijí ti, kdo v sobě nesou nesmrtelné světlo, prozařují tmu, v níž vládne zmatek, vyčerpání a smrt.
Temnota nepohltí nesmrtelné světlo. Může ovšem jeho nositele zavést do léčky, dusit a zhášet světlo v jeho duši. Temnota je nepřítel světla. Kdo ji miluje, ztrácí život. Miluje ji už ten, kdo ji poznává a není přitom schopen rozlišovat, čím a jak vede ke ztrátě života.
Proto následující článek o ideologickém podhoubí nenávisti k životu, v tomto případě nenávisti k rodině, vybízí k rozlišování, toho, co každodenně slyšíme od druhých a ze sdělovacích prostředků.

Východiska frankfurtské školy můžeme v podstatě shrnout následovně: dokud je jedinec přesvědčen, nebo alespoň pociťuje naději, že se díky daru rozumu dají vyřešit problémy společnosti, pak společnost nikdy nedosáhne stavu beznaděje a odcizení, které jsou nezbytné k vyvolání socialistické revoluce. Jejich snahou je tedy podkopat dědictví západní civilizace. Proto její stoupenci prosazují co nejničivější kritiku každé myslitelné oblasti života, která by mohla narušit společnost a rozložit to, co považují za řád „útisku“. Doufají, že se jejich myšlenky a postupy rozšíří jako virus, aby, jak to vyjádřil jeden z nich, „dílo západních marxistů pokračovalo jinými prostředky“[2].
Frankfurtská škola, aniž by ostatním blíže odkrývala své záměry, prosazuje pro zdárný postup „sametové“ kulturní revoluce mezi jinými následující věci:
1. zvláštní trestnost rasových zločinů;
2. zavádění nového jazyka a změnu obsahu a vnímání pojmů;
3. sexuální výchovu a šíření homosexuality mezi dětmi;
4. podkopávání autority učitelů a školy;
5. podporu přistěhovalectví ke zničení kulturního rázu země;
6. rozšíření užívání drog;
7. útok na náboženství;
8. nejistý právní systém nastavený proti obětem zločinů;
9. závislost na státu nebo státních příspěvcích;
10. ovládnutí sdělovacích prostředků;
11. oslabování role rodiny a její rozbití.
Jedna z hlavních myšlenek frankfurtské školy navazuje na Freudovo pojetí sexuality a vykládá jej ve smyslu „pansexuality“ zahrnující nevázané ukájení pohlavního pudu, stírání rozdílů mezi pohlavími a překonání tradičních vztahů mezi muži a ženami. Proto jsou jejími dalšími záměry:
a) útok na autoritu otce, odmítání rozdílných rolí otce a matky a uzmutí rodičům jejich práv jakožto hlavním vychovatelům dětí;
b) odstranění rozdílů ve výchově chlapců a dívek;
c) odstranění veškerých projevů zvláštního postavení muže, např. přítomností žen v ozbrojených složkách;
d) prohlášení žen za „vykořisťovanou třídu“ a mužů za „vykořisťovatele“.
Münzenberg shrnul úsilí frankfurtské školy následovně: „Západ zkazíme tak, až bude smrdět.“
Škola rozlišuje dva druhy revoluce: politickou a kulturní. Kulturní revoluci, která rozkládá řád zevnitř, považují za dlouhodobý plán zaměřený zejména na rodinu, školství, sdělovací prostředky, oblast pohlavního života a populární kulturu.”
“Jednou z podstatných zásad zmíněné kritické teorie je nutnost rozložit současnou rodinu. Stoupenci frankfurtské školy učí, že „dokonce i částečné zhroucení rodičovské autority v rodině může vést ke vzrůstu připravenosti následujících pokolení přijmout společenskou změnu“”
” Sociální psychologové zítřka budou mít několik školních tříd, na nichž budou zkoušet různé metody, jak navodit neotřesitelné přesvědčení, že sníh je černý. Brzy se dostaví řada výsledků. Za prvé, že vliv domova narušuje kýžený výsledek. Za druhé, že toho nelze tak docela dosáhnout, pokud indoktrinace nezačne už před věkem desíti let. Za třetí, že velmi účinné je opakované odříkávání veršů doprovázených hudbou. Za čtvrté, že přesvědčení o bílé barvě sněhu je nutné představit jako chorobný sklon k výstřednosti. Teď ale předbíhám. Je na budoucích vědcích tyto zásady upřesnit a zjistit, na kolik přijde, aby děti uvěřily, že sníh je černý, a o kolik bude levnější, uvěří-li, že je tmavě šedý. […] Až se tyto postupy podaří dovést k dokonalosti, pak jakákoli vláda, která bude mít po generaci na starosti vzdělávání, bude schopna ovládat své občany bez nutnosti armády či policie.“”
“Během našeho šetření jsme se zúčastnili symposia o sexuální výchově v Liverpoolu, kde jeden z řečníků nastínil taktiku sexuální výchovy slovy: ‚Pokud se nedostaneme k sexuální výchově, děti budou prostě následovat mravy svých rodičů.‘ Záhy se ukázalo, že se sexuální výchova má stát nástrojem podomních prodavačů sekulárního humanismu.

Příklad toho, jak vypadají následky ideologie tzv. Frankfurtské školy, dokládá jeden z protagonistů "Beat Generation" – Jack Kerouac. Generace, která hltala jeho knížky Tuláci dharmy či Na cestě, dnes patrně již hořce ví, jak mohou krásné ideály skončit v temnotě.
O to více jsou potěšující slova, která naznačují konverzi bratra Jacka Kerouaca:


Ako beat zničil jednu civilizáciu

20. október 1969. St. Petersburg. Mesto na slnečnej Floride. Jack sedí na svojej obľúbenej stoličke a popíja whisky. Zapisuje si poznámky pre svoj budúci román. Približne o jedenástej pocíti ostrú bolesť v žalúdku a s námahou sa odplazí do kúpeľne, kde ho po krátkom čase objavila jeho manželka, ako na kolenách vykašliava krv.

Jack Kerouac, otec slávnej „beat generation“, mal iba 47 rokov, keď v nemocnici st. Anthony počas nasledujúceho rána podľahol vnútornému krvácaniu zapríčinenému cirhózou pečene. Posledné roky svojho života prežil v ústraní, ďaleko od verejnosti. Utiahol sa k alkoholu, sklamaný z nových spoločenských trendov, ktoré za svoj vznik vďačili práve jemu.

Všetko sa to začalo ešte počas vojny. V roku 1944 sa na Columbíjskej univerzite stretol Allen Gingsberg s Lucienom Carrom. Spájala ich spoločná predstava o modernej literatúre, tak vzdialenej od konzervatívneho vnímania prevládajúceho na tejto prestížnej americkej univerzite. Začali sa stretávať s ďalšími podobne zmýšľajúcimi ľuďmi a okruh ich spočiatku malej skupiny sa rýchlo rozrastal. Carr a Gingsberg sa cez Edie Parker zoznámili s jej partnerom a budúcim manželom Jackom Kerouacom. Spoločne s ďalším spisovateľom Williamom S. Borroughsom trávili veľa času v ich byte na 118st Street v New Yorku, kde rozjímali nad poéziou, jazzom, budhizmom, spiritualitou a víziou budúcnosti umenia; do tohto obdobia spadá aj počiatok celého hnutia. Boli to jeho prvé kroky na dlhej ceste za slávou a uznaním.

Jack Kerouac je nepochybne najznámejším spisovateľom spomedzi beatnikov, aj keď vo svojej podstate je to osobnosť veľmi rozporuplná. „Beat“ bol pôvodne nepresný termín, ktorý vymyslel na Times Square v New Yorku básnik a vreckár Herbert Huncke. Kerouac tento názov prebral. Keď sa ho v roku 1948 John Clellon Holmes pýtal, ako by tento výraz „úplnej spontánnosti“ charakterizoval, Jack mu odpovedal: „Asi by sa dalo povedať, že sme beatnická generácia.“ Tak vzniklo označenie literárneho hnutia, ktoré dalo nezameniteľnú pečať 50. a 60. rokom nie len v Amerike, ale aj v západnej Európe. Bolo to obdobie, čo sa týka morálneho chápania spoločnosti a slobody jednotlivca, skutočne prevratné. Postupom času vykryštalizovalo do „counterculture of sixties“ ako sa zvyknú nazývať hnutia v 60. rokoch (napr. známe hippies). Väčšina pôvodných členov „beat generation“ ostávala aktívna aj počas 70. a 80. rokov, zúčastňovala sa protivojnových zhromaždení a presadzovala svoje liberálne ideály.

Beatnici ovplyvnili celú vtedajšiu kultúru – od hudby až po výtvarné umenie. Ken Keseyho román Prelet nad kukučím hniezdom sfilmoval Miloš Forman a stal kultovou záležitosťou. Bob Dylan, Beatles, tí všetci prehlasovali, že „beat“ je ich inšpiráciou, možno najväčšou a najsilnejšou spomedzi všetkých. Ray Manzarek, člen kapely Doors, tvrdil, že nebyť Kerouaca a jeho On the road (Na ceste, 1957), nebolo by ani žiadnych Doors. Jim Morrison považoval Jacka za svojho favorita. Súpis slávnych mien, ktorých tvorbu spisovatelia „beat generation“ ovplyvnili, pokračuje ďalej, pričom často prekvapuje svojim rôznorodým obsahom. Niekoľkým študentom Columbijskej univerzity sa podarilo to, čo len málokomu. Dokázali zmeniť svoju dobu.

V polovici 20. storočia bola spoločnosť značne odlišná od tej dnešnej. Manželstvo bolo ešte stále neprekonanou „inštitúciou“, nevera bola trestná a rodina mala ešte pevné postavenie. Pretrvával stereotyp tradičného „domova“, muža ako živiteľa rodiny a ženy starajúcej sa o domácnosť, o výchovu potomstva. Rozvody neboli vôbec bežné. Cirkev so svojou židovsko-kresťanskou morálkou stále určovala pohľad na metafyzický svet; potraty, registrované partnerstvá, to všetko bolo pre obyčajného človeka vzdialené, cudzie. Obrat priniesli práve beatnici. Spoločnosť sa vďaka nim začala oslobodzovať od tradície.
Allen Gingsberg so svojim dielom Howl (Vytie, 1956) a William S. Borroughs s Naked Lunch (Nahý obed, 1959) prelomili tabu obscénnosti v umení – obaja vyhrali proces na súde ohľadom ich cenzúry. Šírilo sa voľnomyšlienkarstvo, ktoré vyvrcholilo v Spojených štátoch v 60. a Európe v 70. rokoch; hlásala sa absolútna sexuálna sloboda. Aj napriek tomu, že väčšina predstaviteľov „beat generation“ bola ľavicovo orientovaná a sympatizovala s marxizmom (či lepšie povedané maoizmom), spoločnosť sa stále viac štiepila, atomizovala v prospech individualizmu. Sloboda sa postupne menila na celkom nový a dovtedy nevídaný koncept.
„Pikantné na tom je, že tato sexuálna sloboda bola občas prezentovaná ako sen spoločenstva, ale v skutočnosti išlo o zdolanie ďalšieho medzníka na historickom vzostupe individualizmu. Ako ukazuje pekné slovo „domácnosť“, pár a rodina predstavovali posledný ostrovček primitívneho komunizmu vo vnútri liberálnej spoločnosti. Sexuálna sloboda mala za následok zničenie týchto prechodných spoločenstiev, ktoré ešte oddeľovali jedinca od trhu,“ napísal Michel Houllebecq, známy francúzsky spisovateľ, čím ilustroval vývoj, ktorý odštartovali v 50. rokoch práve beatnici. Treba dodať, že akonáhle svojou literárnou tvorbou zmenili spoločnosť pomocou masovej liberalizácie sexuality, okamžite sa to odrazilo aj na demografii západných krajín.

Pravdepodobne najväčším problémom európskych krajín je ich nízka pôrodnosť. Starý kontinent vymiera. A to všetko sa začalo práve v 60. rokoch. 

Vplyv beatnikov a hnutí, ktoré vlastným pôsobením vyvolali, je tu očividný. Švédsko bolo medzi prvými krajinami, kde počet detí na jednu klesol pod hranicu 2,1 (notoricky známe číslo potrebné pre udržanie populácie) a to ešte v roku 1968. Anglicko ho nasledovalo v roku 1973, Francúzsko o rok neskôr. Východný blok bol pred touto revolúciou vzťahov do veľkej miery „uchránený“; k fatálnemu zníženiu pôrodnosti došlo až po páde socializmu na začiatku 90. rokov.
Študenti Columbijskej univerzity si zrejme ani nedokázali predstaviť, že ich literatúra bude mať vo svete raz taký ohlas. Z ich túžby po slobode sa zrodil ideál, ktorý nás všetkých – za predpokladu, že sa populačný trend nezmení – pomaly, ale s mrazivou určitosťou privedie ku katastrofe. Nepotrvá dlho a následky nespútaného individualizmu (narcizmu, nezáujmu o „tradičnú“ rodinu) sa prejavia prudkými, no nevyhnutnými zmenami naprieč celou našou civilizáciou.

Jack Kerouac to možno ako jediný pochopil. Kritizoval hippies a subkultúru, ktorá vzišla z jeho diela; prekvapovali ho a často nepríjemne zarážali svojou radikálnosťou (a krajne ľavicovou ideológiou), ktorú on odmietal – dostal tak nálepku „reakcionár“, čím uňho spôsobili iba ďalšie rozčarovanie. Sám ostal až do smrti kresťanom, verným tradícii svojich kanadsko-francúzskych predkov. „Ja nie som beatnik. Ja som katolík,“ vysvetlil mesiac pred svojou smrťou v jednom interview. Ukázal na obraz pápeža Paula VI. a povedal: „Viete, kto to namaľoval? Ja.“



v
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)