sobota 30. května 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM MEŠNÍM TEXTŮM  PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Svátostná kněžská služba
dar Církve zrozené o Letnicích



Slavnost Seslání Ducha Svatého


Před dvanácti lety pronesl Svatý otec homilii v Bazilice svatého Petra. Byla právě slavnost Seslání Ducha svatého a zároveň udílení kněžského svěcení jednadvaceti kandidátům.
Je to událost,“ uvedl papež Benedikt XVI., „jež zvýrazňuje důležitou chvíli růstu našeho společenství. Prostřednictvím posvěcených služebníků totiž dostává život, především skrze službu Božího slova a svátostí. Toto je tedy sváteční den pro římskou církev. A pro novokněze jsou to zvláštním způsobem jejich Letnice - Seslání Ducha svatého: znovu je srdečně zdravím a prosím, aby Duch svatý stále doprovázel jejich službu. Vzdávejme díky za dar nových kněží a modleme se, aby jak v Římě, tak v celém světě rozkvétala a dozrávala četná a svatá kněžská povolání.

Š
ťastná shoda mezi slavností Seslání Ducha svatého a kněžskými svěceními mě vybízí zdůraznit nerozlučitelné pouto, jež existuje v Církvi, mezi Duchem svatým a institucí. Narážel jsem na to již minulou sobotu, když jsem se ujímal katedry římského biskupa ve svatého Janu na Lateráně. Katedra a Duch jsou úzce spojené skutečnosti, a to tak, jako je spojeno charisma s posvěcenou službou. Bez Ducha svatého by se Církev omezila na čistě lidskou organizaci, zatíženou nadto svými strukturami. Avšak v Božích plánech Duch ze své strany obvykle používá lidské zprostředkování, aby působil v dějinách. Právě proto ji Kristus, který zřídil svou Církev na základě apoštolů spojených s Petrem, obohatil darem svého Ducha, aby ji během dějin posiloval a vedl k celé pravdě. Kéž církevní společenství zůstane stále otevřené a poddajné vůči působení Ducha svatého, aby bylo mezi lidmi věrohodným znamením a účinným nástrojem Božího působení!“
Kněží, nesoucí ve své duši nesmazatelné, „vryté“ znamení /charaktér/ svátostného svěcení, přijali tento dar z mocného působení, které se projevilo při vylití Ducha Svatého o Letnicích, padesátého dne po zmrtvýchvstání Dárce, Ježíše Syna Božího. A přijímají díky apoštolskému vkládání rukou nástupců apoštolů dodnes. To je zdroj, z něhož čerpá každý kněz sílu ke službě.
Je skryt ve dni jejího zrození o Letnicích. Je jím Třetí božská Osoba Ducha svatého. Jeho poslání o této svatodušní neděli nám předkládají dva veliké obrazy poslání Ducha svatého: v prvním čtení a v evangeliu. Čtení ze Skutků apoštolů vypráví, jak v den letnic „Duch svatý ve znamení silného větru a ohně, vtrhl do modlící se komunity Ježíšových učedníků a položil tak základ Církve. Pro Izrael se slavnost letnic, slavnost sklizně, stala slavností, která připomínala památku uzavření smlouvy na Sinaji. Bůh ukázal svou přítomnost lidu skrze vítr a oheň a poté jim dal dar svého zákona, deset přikázání. Jen takto se dílo vysvobození, započaté exodem z Egypta, naplnilo: lidská svoboda je vždycky svobodou sdílenou, společenstvím svobody. Jenom v uspořádané harmonii svobod, která ukazuje každému vlastní prostředí, může vládnout společná svoboda. Proto dar zákona na Sinaji nebyl omezením nebo zrušením svobody, ale základem opravdové svobody. A protože spravedlivý lidský řád může vládnout pouze tehdy, pochází-li od Boha a jestliže sjednocuje lidi v Boží perspektivě, k řádnému uspořádání lidských svobod nemohou chybět přikázání, které dává sám Bůh. Tak se Izrael stal plně lidem právě skrze smlouvu s Bohem na Sinaji. Setkání s Bohem na Sinaji by mohlo být považováno za základ a záruku jeho existence jako lidu. Vítr a oheň, které zasáhly komunitu Ježíšových učedníků, shromážděných ve večeřadle, jsou dalším rozvinutím události na Sinaji a daly mu nový rozměr. V ten den se v Jeruzalémě, jak vyprávějí Skutky apoštolské, nacházeli „zbožní židé ze všech možných národů pod nebem“. A hle, jak se projevil charakteristický dar Ducha svatého: všichni rozuměli slovům apoštolů: „Každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí“. Duch svatý působí, že všichni rozumí. Překonává rozdělení započaté v Babyloně „ zmatení srdcí, které staví jedny proti druhým „ a otevírá hranice. Lid Boží, který nalezl na Sinaji svoji první strukturu, je nyní rozšířen tak, že už nezná žádné hranice. Nový lid Boží, církev, je lidem, který pochází ze všech národů. Církev již od začátku je katolická, to je její nejhlubší podstata.“


    Nastal den letnic a všichni byli spole
čně pohromadě. Najednou se ozval z nebe hukot, jako když se přižene silný vítr, a naplnil celý dům, kde se zdržovali. A ukázaly se jim jazyky jako z ohně, rozdělily se a nad každým z nich se usadil jeden. Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit cizími jazyky, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali.     V Jeruzalémě bydleli zbožní židé ze všech možných národů pod nebem. Když se ten zvuk ozval, hodně lidí se sběhlo a byli ohromeni, protože každý z nich je slyšel, jak mluví jeho vlastní řečí. Žasli, divili se a říkali:     "Ti, co tak mluví, nejsou to Galilejci? Jak to tedy, že každý z nás slyší svou mateřštinu? My Partové, Médové, Elamitě, obyvatelé Mezopotámie, Judska a Kapadokie, Pontu a Asie, Frýgie a Pamfýlie, Egypta a lybijského kraje u Kyrény, my, kteří jsme připutovali z Říma, židé i proselyté, Kréťané i Arabové: slyšíme, jak našimi jazyky hlásají velké Boží skutky."
O události seslání Ducha implicitně prorokuje Žalmista. Tvář země, stvoření narušené hříchem, bude znovustvořeno. Tvář země bude obnovena. Pramenem obnovy bude seslání Ducha svatého do večeřadla zelenočtvrteční mše svaté Ježíšovy, prorocky předjímající jeho krvavou obětní smrt na Golgotě za spásu světa.
Proto svatý David volá:
Sešli svého ducha, Hospodine, a obnov tvář země!
Veleb, duše má, Hospodina! Hospodine, m
ůj Bože, jsi nadmíru velký! jak četná jsou tvá díla, Hospodine! Země je plná tvého tvorstva. 
Hynou, když vezmeš jim život, a vracejí se do svého prachu. Když sešleš svého ducha, jsou stvo
řeni, a obnovuješ tvář země. 
Nech
ť věčně trvá Hospodinova sláva, ať se Hospodin těší ze svého díla! Kéž se mu líbí má píseň: má radost bude v Hospodinu. 
„Svatý Pavel,“ pokračuje ve svém úvodu ke svatodušním čtením papež Benedikt XVI., „vysvětluje a zdůrazňuje skutečnost katolicity Církve jako jejího základního znamení a poslání, když ve druhém čtení do Korinta píše: My všichni jsme byli pokřtěni jedním duchem v jedno tělo, ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Církev se musí stávat vždy nově tím, čím už je: musí otevřít hranice mezi národy a zbořit překážky mezi třídami a rasami. Nemohou v ní být zapomenutí a opovrhovaní. V Církvi jsou pouze svobodní bratři a sestry Ježíše Krista. Vítr a oheň Ducha svatého musejí bez ustání otevírat ony hranice, které my lidé stále ještě stavíme mezi sebou. Musíme stále znovu jít od Babylonské věže, od uzavřenosti sebe samých, k letnicím. Musíme však pokračovat v modlitbě, aby nás Duch svatý otevřel, aby nám daroval milost pochopení, abychom se tak stali lidem Božím pocházejícím ze všech národů ještě více, jak nám říká sv. Pavel: v Kristu, který jako jediný chléb živí nás všechny v Eucharistii a přitahuje nás k sobě ve svém těle přibitém na kříži, se musíme stát jedním tělem a jedním duchem.“

Brat
ři!     Jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: "Ježíš je Pán."     Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný.     Tělo je také pouze jedno, i když má mnoho údů; ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo. Tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. 
„Druhý obraz seslání Ducha svatého, který nacházíme v evangeliu, je daleko diskrétnější. Ale právě tak dává pochopit celou velikost události Letnic. Vzkříšený Pán vchází zavřenými dveřmi na místo, kde byli shromážděni učedníci a dvakrát je zdraví slovy: Pokoj vám! My stále zavíráme svoje dveře; stále chceme být v bezpečí a nerušeni druhými i Bohem. Proto můžeme stále prosit Pána jen o to, aby on přišel k nám a překonal naše uzavření a přinesl nám svůj pozdrav: „Pokoj vám“: tento pozdrav Pána je mostem, který staví mezi nebem a zemí. On sestupuje po tomto mostě až k nám a my můžeme vystoupit, po tomto mostě pokoje, až k němu. Po tomto mostě, vždy spolu s Ním, také my musíme přijít až k bližnímu, až k tomu, který nás potřebuje. Právě ponížíme-li se s Kristem, povýšíme se až k Němu a až k Bohu: Bůh je láska a proto sestoupení, ponížení, které vyžaduje láska a zároveň opravdový výstup. Právě tak, tím že se ponížíme, dosáhneme výše Ježíše Krista, opravdové výše lidského bytí.
Po pozdravu Pána následují dvě rozhodující gesta pro Letnice: Pán chce, aby jeho poslání pokračovalo v apoštolech: „Jako otec poslal mne, tak i já posílám vás“. Poté na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou“. Ježíš dechl na apoštoly a tak jim daroval Ducha svatého, svého Ducha. Ježíšův dech je Duch svatý. Tady poznáváme především narážku na vyprávění stvoření člověka v Genesi: „Bůh stvořil člověka z hlíny země a vdechl mu dech života“. Člověk je tímto tajemným stvořením, které pochází z prachu země, ale do něhož byl vložen dech Boží. Ježíš dechl na apoštoly a daruje jim novým způsobem, větším, dech Boží. V lidech, i přes jejich limity, je nyní něco absolutně nového – dech Boží. Přebývá v nás Boží život. Dech jeho lásky, jeho pravdy jeho dobroty. Tak můžeme také tady vidět narážku na křest a na biřmování „ na tuto novou přináležitost k Bohu, kterou nám Pán daruje. Text evangelia nás zve k tomuto: abychom neustále žili v prostoru dechu Ježíše Krista, abychom od něho dostávali život, a aby tak on v nás inspiroval autentický život „ život, který žádná smrt nemůže vzít. Ke svému dechu, k daru Ducha svatého, Pán přidává moc odpouštět. Slyšeli jsme již dříve, že Duch svatý sjednocuje, boří hranice, vede jedny k druhým. Síla, která otevírá a pomáhá překonat Babylon, je silou odpuštění. Ježíš může darovat odpuštění a moc odpouštět, protože on sám trpěl důsledky viny a zahladil je v ohni své lásky. Odpuštění přichází z kříže; on přeměňuje svět láskou, která se daruje. Jeho srdce otevřené na kříži je bránou, skrze kterou vstupuje do světa milost odpuštění. A jen tato milost může přeměnit svět a vybudovat pokoj.

    Když byl ve
čer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.     Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ 




O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ




Kde byl zmatek,
nastává plná svoboda v řádu,
Ježíši, Dárce Otcova Ducha,
přikazující apoštolům, aby se společně modlili.
Kde je nedorozumění v řeči, ve slovech i gestech,
neschopnost chápat velikost Boží lásky
- a kde do této prázdnoty vstupuje satan,
aby zabíjel slovem i skutky lidí jemu oddaných –
tam do Babylóna,
který padne v den Tvého navštívení,
do židovského Jeruzaléma,
vtrhne vichr a oheň Tvého Ducha:
mezi ty, kterým dáváš svého Ducha od Otce,
protože již uviděli, poznali a uvěřili,
že jsi byl oslaven:
hovořili s Tebou v oslaveném těle.
Tam, kde vládl démon hříchem,
přichází Tvůj nový Dekalog těchto Letnic,
který zní: „Přijměte Ducha svatého!“
Předtím jsi dechl na své apoštoly, biskupy a kněze,
a tak jsi jim dal prožít nejhlubší tajemství Letnic
- Tvůj kříž
a jeho zpřítomnění ve svátosti smíření:
„Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny!“
pravou a plnou radost na této zemi:
ve Večeřadle s biskupy a kněžími.
Amen.

neděle 24. května 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM MEŠNÍM TEXTŮM  PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

V Nebi


Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista a 7. neděle velikonoční





Druhým vrcholem velikonoční doby je liturgické slavení události sestoupení Ducha svatého o Letnicích padesát dní po zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Novéna, devět dní modliteb, které předcházely sestoupení slíbeného Parakléta, Utěšitele na apoštoly a učedníky, začíná požehnáním Ježíšovým, které jim, svým nejbližším.Těm se čtyřicet dní ve slávě zmrtvýchvstání ukazoval a připravoval je na okamžik modlitby plné víry ve vzkříšení a v jeho svatodušní zpřítomnění ve svátosti křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého. K tomuto požehnání vyvedl své učedníky na Olivetskou horu, svěřil jim misijní přikázání a uložil jim, aby na modlitbách očekávali v Horní místnosti seslání Svatého Ducha, zrození Církve.
Proto o této slavnosti Nanebevstoupení Ježíšova, které jsme slavili ve čtvrtek uplynulého týdne a které je zahájením Svatodušní novény, modliteb touhy po Duchu, jenž znovu roznítí naši víru ve zmrtvýchvstáním svým duchovním plamenem, je , jak uvádí tuto slavnost Svatý otec Benedikt XVI. v jedné z promluv pronesené před několika lety, „je křesťanské společenství vyzváno, aby obrátilo pohled k Tomu, který čtyřicet dní po svém vzkříšení před ohromenými Apoštoly „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Jsme proto voláni k obnově naší víry v Ježíše, který je jedinou pravou kotvou spásy všech lidí. Jeho výstup na nebesa otevřel cestu k naší konečné vlasti, kterou je ráj. Nyní nás silou svého Ducha podpírá v každodenní pouti po zemi.“

Po té, co Pán vystoupil na Nebesa, učedníci se shromáždili k modlitbě ve Večeřadle spolu s Matkou Ježíšovou a společně vzývali Ducha Svatého, který je měl naplnit silou, aby svědčili o zmrtvýchvstalém Kristu, jak o tom čteme v dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů:

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

O společenství modlitby, kdy se společně duchovní i pozemští příbuzní společně modlili, připravovali se na příchod Osoby Ducha svatého, platí, že je založil a formoval, vedl k vyznávání víry a k pravidelnému setkávání nikoli člověk, ale sám On, Paraklétos, uvádějící při mši svaté a ve svátostech do plné pravdy.
Prorocky o tomto společenství „nebe na zemi“, o Církvi, zpívá svatý Žalmista:

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám.

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.

„Poslušnost pravdě očišťuje duši,“ říká papež Benedikt XVI.: „A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou.“
Samotná pravda je Ježíš Kristus, jak On sám říká při Poslední večeři, když podává obšírně nauku rodící se Církve o Duchu svatém. On, Paraklétos, uvádí do plné Pravdy, vede k poznání plné reality, jíž je setkání s Ježíšem zmrtvýchvstalým, „naplněnou pravdou“. Ti, kdo Jej přijímají, jsou ve svátosti křtu a pak při svatém přijímání Jeho těla a krve „posvěcováni pravdou“ – přijímají závdavek svého vzkříšení.
A k nově vyvoleným arcibiskupům o tomto posvěcení sebe a svěřených Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě řekl:
„…Kristus samotný se jako Dobrý Pastýř sám stal Beránkem, aby na sebe vzal zevnitř úděl nás všech; aby nás nesl a ozdravil zevnitř. Prosme Pána, aby nám daroval být v jeho stopách spravedlivými Pastýři, „ne proto, že musíme, ale dobrovolně jak to chce Bůh – ochotně - abychom byli vzorem svému stádci“.
V tomto duchu píše první papež ve své první epištole o postoji a hledání, který vede i v utrpení pro Ježíše a pro Jeho Církev vzhůru, do Nebe:


Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.

Na Zelený čtvrtek, při své první mši svaté na této zemi předává Ježíš formou eucharistické, totiž trinitární modlitby svůj testament, který souhrnně vyjádří při požehnání učedníkům při svém Nanebevstoupení na hoře Oliv. Předtím na tento okamžik připravuje svými řečmi na rozloučenou. Naléhá „na důležitost svého „návratu k Otci“ jakožto vyvrcholení celého svého poslání. Přišel totiž na svět, aby přivedl člověka k Bohu nikoli pomyslně - jako filosof či mudrc - ale reálně, jako pastýř, který chce přivést ovce do ovčince. Tento „exodus“ do nebeské vlasti, který Ježíš prožil v první osobě, podnikl zcela pro nás. Pro nás sestoupil z Nebe a pro nás tam vystoupil po té, co se ve všem připodobnil lidem, byl ponížen až ke smrti kříže a sestoupil na dno maximálního oddálení od Boha. Právě proto se v Něm Otci zalíbilo, „povýšil“ Ho a vrátil Mu plnost jeho slávy, ale nyní i spolu s naším lidstvím. Bůh v člověku - člověk v Bohu: toto je nyní pravda nikoli teoretická, ale skutečná. Proto křesťanská naděje, založená na Kristu, není iluze, ale - jak říká list Židům – „v ní máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“, kotvu, která proniká do Nebe, kam nás Kristus předešel.
A čeho jiného má člověk každé doby více zapotřebí než právě tohoto pevného zakotvení své vlastní existence? Opět tedy onen překrásný smysl Mariiny přítomnosti mezi námi. Jako první učedníci obraťme pohled k Ní a budeme bezprostředně odkázáni k realitě Ježíše: Matka posílá za Synem, který už není fyzicky mezi námi, ale očekává nás v domě Otcově. Ježíš nás vyzývá, abychom nezůstávali hledět vzhůru, ale abychom sjednoceni v modlitbě prosili o dar Ducha svatého. Neboť jenom tomu, kdo „se zrodí shůry“, totiž z Ducha Božího, je otevřena brána do nebeského království…“ – příprava na vstup do Nebe, do níž nás Ježíš, náš Pán, zve prostřednictvím svých apoštolů, svátostných služebníků, jak zaznamenává Jeho trinitární modlitbu, v Duchu svatém, svatý Jan v evangeliu:

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."


(Cfr.: http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=3774
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9458
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=11455)

O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Do Nebe jsi pozval své učedníky,
Ježíši na Olivetské hoře
shrnující své učení o sobě, Otci a Duchu svatém
i svou modlitbu v Duchu svatém k Otci,
prodromos všech eucharistických mešních modliteb
a zároveň rozeslání,
jež jsi misijním olivetským přikázáním dal:
„Jděte do celého světa, učte všechny národy,
křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“ 
- Ty jsi s námi po všechny dny až do skonání věků 
– až do příchodu ve slávě,
kdy tato chvíle přijímání Tvého těla a krve
se naplní
Tvým pozváním z Olivetské hory
k Tobě,
do Nebe.
Amen.

čtvrtek 21. května 2020

Devět dní modliteb od slavnosti Nanebevstoupení našeho Pána Ježíše Krista do vigilie Seslání Svatého Ducha


Ježíš Kristus seslal apoštolům a učedníkům
Ducha Svatého od svého Otce

Devítidenní příprava na Slavnost Seslání Ducha Svatého


Boží Syn Ježíš řekl při Poslední večeři apoštolům:

"Měl bych vám ještě mnoho co říci, ale ted byste to nemohli unést. Až však přijde On, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám od sebe, ale bude mluvit, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít."



Čtvrtek - Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista, našeho Pána

"Později se – Pán Ježíš – zjevil samotným jedenácti, když byli právě u stolu, a káral je pro jejich nevěru a tvrdost srdce, že nevěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného.
A řekl jim: Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.
Ty, kteří uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, hady budou brát do ruky, a vypijí-li něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se."
- závěr evangelia podle sepsání svatého Marka


Pátek:

Ježíš je Kyrios – Pán - a slíbený Mesiáš

V prvním kázání Církve – vzápětí po sestoupení Ducha Svatého na apoštoly ve Večeřadle – vyzývá svatý apoštol Petr židy, proselyty a poutníky v Jeruzalémě:

"At je proto jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali!"

Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?"

Petr jim odpověděl: "Obratte se!
A každý z vás at se dá pokřtít ve jménu Pána Ježíše, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého. Vždyt to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh."



Sobota:

Další z apoštolů, svatý Jan, píše ve svém listu svědectví, že Bůh Otec poslal v Ježíši Nazaretském svého Syna na svět:

"My jsme očití svědci toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa.
Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu."


Neděle:

Svatý Pavel vyznává v listu, který napsal Titovi, víru, že Ježíš je slíbený zachránce – Spasitel, Mesiáš a zdůraznuje Jeho božství těmito slovy:

"Projevila se přece Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života a světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně, a přitom očekávali to, o čem máme naději, že nám přinese blaženost: slavný příchod našeho velikého Boha a Spasitele Krista Ježíše."


Pondělí:

Svatý Pavel píše také svému duchovnímu synovi Timotejovi o Spasiteli Ježíšovi – o milosrdenství Božím, které se Jeho příchodem nabízí všem a to k obrácení, k odpuštění hříchů:

"Ale pak se projevila dobrota Boha, našeho spasitele, a Jeho láska k lidem, a přinesla nám spásu; ne snad proto, že my jsme vykonali něco dobrého, nýbrž ze svého milosrdenství nás spasil skrze koupel znovuzrození a obnovení Duchem Svatým. Toho nám dal v hojnosti skrze našeho Spasitele Ježíše Krista, abychom - ospravedlněni Jeho milostí – dostali jako dědictví vytoužený věčný život.


Úterý:

Ježíš zachranuje z moci smrti.

Svatý Pavel v závěru prvního listu do Korinta vyznává:

"Kristus z mrtvých vstal, a to jakožto první z těch, kteří zesnuli. Protože smrt přišla skrze člověka, přijde skrze člověka také vzkříšení mrtvých.
Jako totiž pro svoje spojení s Adamem všichni propadli smrti, tak zase pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu.
Ale každý v tom pořadí, jaké mu patří: na prvním místě je Kristus, pak následují ti, kdo Mu náležejí, a stane se to při Jeho příchodu...


Středa:

V závěru předešlého úryvku popisuje svatý Pavel účast věřících v Ježíše Krista na Jeho zmrtvýchvstání:
"A až toto tělo, které podléhá rozkladu, vezme na sebe neporušitelnost, a toto tělo smrtelné vezme na sebe nesmrtelnost, potom se vyplní to, co stojí v Písmě: Vítězně je smrt navždy zničena. Smrti, kampak se podělo tvé vítězství? Smrti, kdepak je tvůj bodec?Ten bodec smrti je hřích, a hřích zase čerpal svou moc ze Zákona. Ale Bohu díky! On nám dopřává vítězství skrze našeho Pána Ježíše Krista."

Ctvrtek:

Ježíš je zachránce, spasitel z moci hříchu:

Znovuzrození z vody a z Ducha Svatého v sobě skrývá Ježíšovu moc, která zachranuje z moci hříchu. Ježíš Spasitel ustanovil svatý křest svou obětní smrtí za nás, na kříži, a svým zmrtvýchvstáním nás vede k věčné spáse.

Svatý Pavel o tom píše křestanům do Korinta, v první epištole:

"Všechno je mi dovoleno" – ano, ale ne všechno prospívá. "Všechno je mi dovoleno", ano, ale já se nesmím dát ničím ovládnout.
"Pokrmy jsou určeny pro břicho a břicho pro pokrmy", ano, ale Bůh udělá jednou konec oběma.
Tělo však není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo.
A Bůh, který vzkříšil Pána, vzkříší svou mocí také nás.


Pátek:

A v listu do Ríma apoštol Pavel vybízí věřící v Ježíše, aby to, co je tělesné dali do služeb ducha:

"Hřích proto nesmí už dál vládnout ve vašem smrtelném těle: nesmíte dělat, co se mu zachce.
Ani své údy už neposkytujte hříchu, aby jich užíval jako nástroje k špatnosti.
Ale postavte se do služeb Bohu jakožto lidé, kteří byli mrtví, a přišli k životu.
Své údy dejte Bohu, aby On jich užíval jako nástroje ke konání spravedlnosti. Vždyt hřích už nebude mít více nad vámi moc. Nejste přece pod Zákonem, nýbrž pod milostí!


Sobota:

Dříve než budeme této noci – o svatodušní vigilii – prosit o Ducha Svatého pro naši duši, je třeba, aby naše srdce bylo proměněno, očištěno. O procesu proměny duše křestana, který svou vírou nechá pronikat všechno, čím žije, píše svatý Pavel, rovněž v listu do Říma:

"Láska at je bez přetvářky. Mějte v ošklivosti zlo, lněte k dobru. V bratrské lásce se navzájem srdečně mějte rádi, v uctivosti předcházejte jeden druhého. V horlivosti neochabujte. Duchem plni zápalu, služte Pánu. V naději se radujte, v soužení budte trpěliví, v modlitbě vytrvalí. Podílejte se s věřícími na jejich životních potřebách, ochotně poskytujte pohostinství. Přejte všechno dobré těm, kdo vás pronásledují, přejte jim všechno dobré, neproklínejte je. Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.
Smýšlejte stejně mezi sebou navzájem. Nedychtěte po věcech vysokých, ale spíše se nechte získat pro věci obyčejné. Nemyslete si, že jen vy sami jste moudří."

sobota 16. května 2020

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




Exorcista Filip


Svatý Filip – Hlasatel evangelia


Po nadcházející šesté velikonoční neděli, páté po Velké noci, následuje ve čtvrtek slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista, přemožitele smrti, který se ukazoval svým nejbližším od chvíle, kdy deset dní po „ velikonoční vigilii“ sestoupil na apoštoly a učedníky slíbený Svatý Duch. V této chvíli se jediná inkarnace Ježíše Krista z Panny v Nazaretě začíná opět viditelně a slyšitelně projevovat již v modlitbě, slovech zvěstování, gestech těla a ohnivých jazycích Ducha nad jejich hlavami: v tělech a duších přátel Ježíšových. Ty On vyučoval, vychovával a očišťoval jejich duše, aby nyní mohla jejich těla „předzvědět“ slávu budoucího přijetí do nebes a oslavení.
První – tříleté - období Ježíšova vyučování učedníků v Tradici Ducha svatého přijímá jako svůj úkol, své poslání být „alter Christus“ svatý jáhen Filip.
V dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů slyšíme vyprávění o takovémto jeho působení v Samařsku, na území, kde předtím Ježíš vícekrát procházel a „prokazoval dobrodiní“, avšak, kde také On sám zažívat setkání s démony – cizoložství, nevěry odmítající přijmout Spasitele… .
Svatý otec Benedikt XVI. se zastavuje ve svém komentáři textů této neděle u jedné z prvních vět úryvku: „Celé město se z toho převelice radovalo.“
Tento výraz,“ řekl při kněžském svěcení dvaceti devíti jáhnů o šesté neděli velikonoční před několika lety papež Benedikt XVI., „nesděluje žádnou myšlenku, žádný teologický pojem, ale poukazuje na jednu okolnost, na jistou změnu v životě lidí. V jednom konkrétním samařském městě během prvního násilného pronásledování církve v Jeruzalémě dochází k něčemu, co způsobilo „převelikou radost“. Co se to stalo? Svatopisec vypráví, že kvůli útěku před pronásledováním, jež se strhlo v Jeruzalémě proti těm, kteří se obrátili na křesťanství, všichni učedníci kromě apoštolů opustili svaté město a rozešli se do okolí. Z této bolestné události vzešel tajemně a prozřetelnostně nový podnět k šíření evangelia. Mezi těmi, kteří odešli, byl totiž také Filip, jeden ze sedmi jáhnů tohoto společenství, jáhnů jako vy, drazí svěcenci, třebaže za okolností, které byly zcela odlišné, protože k nim došlo v neopakovatelném období rodící se církve, kdy byli Duchem svatým apoštolé a jáhni obdarováni mimořádnou mocí jak při hlásání slova, tak při uzdravování. Stalo se tedy, že obyvatelé samařské lokality, o které se mluví v této kapitole Skutků apoštolských, jednomyslně přijali Filipovo zvěstování a ten, díky přilnutí k evangeliu, mohl uzdravit mnohé nemocné. V onom Samařském městě se uprostřed populace tradičně pohrdané a Židy téměř exkomunikované rozezněla zvěst Krista, který otevřel k radosti srdce těch, kteří jej s důvěrou přijali. Proto tedy - jak zdůrazňuje svatý Lukáš - zavládla v onom městě „převeliká radost“.
Radost, kterou má uzdravený od tělesných neduhů, radost, kterou již vnímá jako předstupeň nebeské blaženosti, plného uzdravení, jímž je vykoupení duše a spasení těla ten, kdo byl osvobozen od démonů či jáhenskou modlitbou exorcismu zbaven moci satana.

    Filip p
řišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.     Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.


Svatí apoštolové Petr a Jan v Samaří


Přijetí Ducha svatého do uzdravených duší, osvobozených od démonů není určeno jen pro Samařské. Takto jásat májí, jak zpívá podle Tradice svatý David, všechny země: evangelium má být hlásáno „až na konec světa“!

Jásejte Bohu, všechny země!

Jásejte Bohu, všechny zem
ě, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu! Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla! 
A
ť se ti koří celá země, ať ti zpívá, nechť opěvuje tvé jméno." Pojďte a pozorujte Boží skutky: podivuhodně jednal s lidmi! 
Mo
ře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky. 
Poj
ďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh bud' veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku. 


Touhu přijmout své životní poslání a nést evangelium všem, aby všichni zakusili radost Kristovu a tato radost, aby dospěla do každého města, nese ve své očištěné duši a umyt na svém těle Ježíšovýma rukama o Zeleném čtvrtku svatý apoštol Petr.
Co může být krásnějšího?“ ptá se papež Benedikt XVI. kandidátů kněžství: „Co většího a úchvatnějšího než spolupracovat při šíření Slova života ve světě, než rozdávat živou vodu Ducha svatého? Zvěstovat a dosvědčovat radost: to je ústřední jádro vašeho poslání, drazí jáhni, kteří se zanedlouho stanete kněžími. Apoštol Pavel říká služebníkům evangelia „služebníci radosti“. Korintským křesťanům ve svém druhém listě píše: „Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti“. To je programové prohlášení pro každého kněze. Abyste byli spolupracovníky radosti druhých ve světě často smutném a negativním, je zapotřebí, aby ve vás hořel oheň evangelia, aby ve vás přebývala radost Pánova. Pouze tak budete moci být posli a nositeli této radosti a rozdávat ji všem, zejména těm, kteří jsou smutní a malomyslní.
Sami hlasatelé evangelia, biskupové a kněží, se ovšem musejí nechat chránit před útoky satana, které často nastávají po hlásání evangelia v síle Ducha svatého. To ostatně prožil sám Kníže apoštolů včele svých Jedenácti, když jej a je pomlouvali hned po seslání Ducha: ˇJsou opilí!´ - Oni však byli pokřtěni Duchem svatým!
Takto – jako učedníci Ježíše během tří let učednického katechumenátu – a předtím než by sami vyšli ostatním Samařským a okolním kmenům hlásat evangelium – jsou Samařané, kteří přijali od svatého Filipa slovo o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, o Jeho obětní smrti za naše hříchy a rovněž výzvu, aby ve svátosti křtu svému Spasiteli Ježíši úplně zasvětili svůj život, odřekli se satana, nechali se exorcismy a modlitbami za osvobození připraveni k přijetí Ducha svatého.
Za tuto přípravu mají Samařané projevovat úctu. Posvátnou bázeň by ovšem měli mít i služebníci těchto duchovních darů, aby zůstali pokornými a aby skrze ně mohl i nadále v jejich službě osvobozování a exorcismů Duch působit, osvobozovat, naplňovat životní a věčnou radostí.
Proto říká budoucím kněžím papež Benedikt XVI.:
„…ještě jeden postřeh ke druhému čtení, jež je z prvního listu Petrova, u jehož hrobu se nacházíme a jehož přímluvě bych vás chtěl zvláštním způsobem svěřit. Beru si za svá a ze srdce vám předávám tato jeho slova: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“. Mějte v srdci posvátnou úctu: tj. pěstujte osobní vztah lásky k Němu, lásky první a největší, jediné a všeobjímající, v níž žijí, očišťují se, osvěcují a posvěcují se všechny ostatní vztahy. „Vaše naděje“ se pojí k této „posvátné úctě“, k této lásce Krista, který skrze Ducha, jak jsme řekli, přebývá ve vás. Naší nadějí, vaší nadějí je Bůh v Ježíši a v Duchu. Nadějí, která se ode dneška ve vás stává „kněžskou nadějí“, nadějí Ježíše, Dobrého Pastýře, který přebývá ve vás a utváří vaše touhy podle svého božského Srdce, nadějí života a odpuštění lidem, kteří budou svěřeni vaší pastorační péči, nadějí svatosti a apoštolské plodnosti pro vás i pro celou církev, nadějí otevřenosti víře a setkání s Bohem pro ty, kteří vás potkají při svém hledání pravdy, nadějí pokoje a útěchy pro trpící a životem zraněné.


Milovaní! – píše svatý Petr ve své druhé epištole -
    M
ějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.     Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. 
Jak p
řijmout nový život v síle Ducha Ježíšova? V Církvi! Odpovídá implicitně Svatý otec Benedikt XVI. v komentáři k dnešnímu úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana popisuje při kněžském svěcení názorně křestní a biřmovací život církve v Samaří:
První čtení hovoří o modlitebním shromáždění, jež se sešlo v samařském městě, které evangelizoval jáhen Filip. Předsedají mu apoštolé Petr a Jan, dva „sloupy“ Církve, kteří přišli z Jeruzaléma navštívit toto nové společenství a utvrdit je ve víře. Díky vkládání jejich rukou Duch svatý sestoupil na pokřtěné. V této epizodě můžeme vidět první doklad o obřadu „biřmování“, druhé svátosti křesťanské iniciace. Také pro nás, zde shromážděné, je však zmínka o obřadním gestu vkládání rukou více než významná. Jde totiž o ústřední gesto i v obřadu svěcení, jehož prostřednictvím kandidátům za chvíli udělím kněžskou důstojnost. Je to znamení neoddělitelné od modlitby, jejímž mlčenlivým prodloužením je. Bez pronesení jediného slova světící biskup a po něm i další kněží kladou své ruce na hlavu svěcenců jako výraz vzývání Boha, aby na ně vylil svého Ducha, proměnil je a učinil je účastnými Kristova kněžství. Jde o několik sekund, kratičký okamžik, ale nabitý mimořádnou duchovní intenzitou.
Drazí svěcenci, v budoucnu se budete muset stále vracet k tomuto momentu, k tomuto gestu, na němž není nic magického, ale přesto je naplněno tajemstvím, protože tady je počátek vašeho nového poslání. V této mlčenlivé modlitbě dochází k setkání mezi dvěma svobodami: svobodou Boha, působící skrze Ducha svatého, a svobodou člověka. Vkládání rukou názorně vyjadřuje specifický způsob tohoto setkání: církev, zosobněná biskupem, jenž ve stoje se vztaženýma rukama prosí Ducha svatého o vysvěcení kandidáta; jáhen, jenž na kolenou přijímá vložení rukou a svěřuje se tomuto zprostředkování. Důležitý je celek těchto gest, ale nekonečně důležitější je duchovní, neviditelný pohyb, který je tak vyjádřen; pohyb, jenž je výmluvně evokován posvátným mlčením, které zahrnuje všechno, uvnitř i navenek.
Tento tajemný trojiční „pohyb“, který přivádí Ducha svatého a Syna, aby přebývali v učednících, nacházíme také v evangelní perikopě. Tady sám Ježíš slibuje, že bude prosit Otce, aby jim poslal svého Ducha, jehož definuje jako „jiného Utěšitele“ (Parakléta), řecký termín, jehož latinským ekvivalentem je „Ad-vocatus“, Obhájce. První Utěšitel je totiž vtělený Syn, jenž přišel bránit člověka před tím, který je především žalobcem, tedy satanem. Kristus se po dovršení svého poslání vrací k Otci, a Ten posílá Ducha jako Obhájce a Utěšitele, aby zůstal navždy s věřícími a přebýval v nich. Takto se mezi Bohem Otcem a učedníky prostřednictvím Syna a Ducha svatého ustavuje niterný vztah reciprocity: „Já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás“, říká Ježíš. To všechno však závisí na podmínce, kterou Kristus klade na počátku: „Jestliže mne milujete“, a kterou opakuje na závěr: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“. Bez lásky k Ježíši, která se uskutečňuje zachováváním jeho přikázání, se člověk vylučuje z trojičního pohybu a začíná se zamykat sám do sebe, ztrácí schopnost přijímat a sdílet Boha.
Jestliže mne milujete“. Drazí přátelé, tato slova pronesl Ježíš během Poslední Večeře ve chvíli, kdy ustanovoval zároveň eucharistii a kněžství. Přestože jsou určena apoštolům, směřují v určitém smyslu ke všem jejich nástupcům a kněžím, kteří jsou nejtěsnějšími spolupracovníky nástupců apoštolů. My je dnes znovu slyšíme jako pozvání ke stále důslednějšímu životu našeho povolání v Církvi: vy, drazí svěcenci, je slyšíte s výjimečným dojetím, protože právě dnes vás Kristus činí účastnými svého kněžství. Přijměte je s vírou a láskou! Nechte si je vtisknout do svého srdce, nechte je, aby vás doprovázela po cestě celého vašeho života. Nezapomeňte je, neztraťte je cestou! Opakovaně je čtěte, často nad nimi meditujte a především se nad nimi modlete. Tak zůstanete věrní lásce Krista a se stále větší radostí bude zaznamenávat, jak toto jeho božské Slovo „postupuje“ s vámi a „roste“ ve vás.

    Ježíš
řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.     Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat." 


O. Vladimir Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Povolals dobré pastýře,
kněze a biskupy,
jejichž ruce se dotýkají
na Tvou památku
Ježíši, dobrý Pastýři –
chleba a kalicha s vínem,
aby tyto dary Tvůj Duch
proměnil ve Svaté svatých.
Tři roky jsi je vyučoval,
třetího očistil a osvítil Duchem,
aby jako jáhen Filip šli
a osvobozovali hříchem a neřestí spoutané duše.
Procházeli s nimi Vaši společnou tříletou cestu
z Kafarnaum a Nazareta – přes Samaří –
do Jeruzaléma v Judsku:
ke křestnímu prameni,
v němž spolu s Tebou na Golgotě zemřou sobě – hříchu
a vyjdou z něj jako z jeskyně svatého Josefa z Arimatie
do večeřadla v den Seslání Tvého Ducha:
v něm je Ty ve svých služebnících v bílém, čistém šatu
- v biskupech a kněžích -
obmyješ vodou a Duchem svatým
Amen.