Lazar:
obžaloba
nevěřícího boháče
Ježíš
řekl farizeům:
"Byl jeden bohatý
člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal
skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se
Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co
padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali
mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova
náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách
zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A
zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať
omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože
zakouším muka v tomto plamenu.'
Abrahám
však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už
zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty
zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká
propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl,
ani se dostat od vás k nám.'
Boháč řekl:
'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám
totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do
tohoto místa muk.'
Abrahám odpověděl:
'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval:
'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak
se obrátí.'
Odpověděl mu: 'Jestliže
neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani
kdyby někdo vstal z mrtvých.' "
Spasitelný
čin našeho Pána Ježíše Krista o Bílé sobotě je sestoupení
do předpeklí, do lůna Abrahámova, ke spravedlivým Starého
zákona a k těm, kdo na rozdíl od chiméry „anonymních
křesťanů“ v rahnerovském „pokoncilním“ pojetí, jsou
„anonymními katolíky“, čekajícími na Bílou sobotu, na
Ježíše prolamujícího brány předpeklí.
O
dnešní neděli čteme podobenství našeho Spasitele Ježíše o
boháči, který si „vybral nebe na zemi“: oblékal
se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu.
Evidentně
tedy nepatřil a nebude patřit mezi ty, kdo očekávají „nová
nebesa a novou zemi“. Udělal si „nebe na zemi“,
„nebe“, kterým by mohl vyvolat třídní nenávist u Lazara –
to ovšem v případě, že by tento nebyl „spravedlivý“ –
očekávající spravedlnost a ospravedlnění až při příchodu
svého Pána a Spasitele.
Známé
rozřazení forem křtu podle Andělského Učitele rovněž odkazuje
jak na „pouhé umytí nohou Knížete apoštolů při Poslední
večeři, tak i na jednu z forem křtu těch, kdo v předpeklí,
v lůně Abrahámově, v katolické anonymitě židů i
pohanů nahlížené pohledem marxistických teologů, očekávají
příchod Ježíše, který dobře víc, co je lidském srdci.
Jeho
poslední slova, která pronesl náš Pán na této zemi ke svým
učedníkům: „Jděte tedy, získejte za
učedníky všechny národy, učte je a křtěte je ve jménu Otce i
Syna i Ducha svatého“. Učte a křtěte… platí o
Bílé sobotě exkluzívně pro Služebníka Otcova, jenž je „Pais
tou Theou“.
Proč
je nutný křest? Proč je nutné, aby proroci Starého zákona a
filosofové všech dob nejen v bráně předpeklí poznali Toho,
kterého očekávali celou myslí, celým srdcem, celou svou silou;
tak aby vyznávali Ježíšovo učení, křesťanské hodnoty a
zároveň, aby logické návaznosti na toto poznání pochopili, že
je nezbytný křest? Jak porozumět tajemství křtu Lazarovu, jenž
zastupuje trpícího Spravedlivého v dnešním Ježíšově
podobenství? Jak porozumět jeho realitě, hloubce svátosti křtu?
První
vstupní brána se nám otevře pozornou četbou těchto Pánových
slov. V řeckém textu je velmi důležitá volba předložky „ve
jménu Otce“. Pán říká „eis“ a nikoli „en“,
což neznamená „jménem Trojice“ jako když nějaký více
prefekt mluví jménem prefekta nebo velvyslanec „jménem“ vlády.
Nikoli. Říká „eis to onoma“, což znamená ponoření
do jména Trojice; zasazení do jména Trojice. Je to vzájemné
prostupování Boží a naší existence, bytí vnořeného do
Trojjediného Boha, Otce, Syna i Ducha svatého jako se v manželství
dvě osoby stávají jedním tělem a tím novou, jedinou skutečností
nového a jediného jména.
Pán
nám pomohl lépe chápat tuto skutečnost ve své rozpravě se
saducei o vzkříšení. Saduceové uznávali z kánonu Starého
zákona jenom Pentateuch, tedy pět knih Mojžíšových. Není v
nich řeč o vzkříšení a proto je popírali. Právě z těchto
pěti knih však Pán dokazuje realitu vzkříšení a říká: „Nevíte,
že Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým?“ Bůh
tedy bere tyto tři a ve svém jménu je činí jménem Boha.
Pro pochopení, kdo je tento Bůh, je třeba pohlédnout na tyto tři
osoby, které se staly tímto jménem, jménem Boha; jsou
ponořeny v Bohu. Vidíme tak, že kdo je ve jménu Božím, ponořen
v Boha, je živý, protože Bůh – praví Pán – je Bohem nikoli
mrtvých, ale živých. A jestliže je Bohem těchto tří, jsou
živí, protože spočinuli v paměti, životě Boha. Právě to se
děje, když jsme pokřtěni: jsme vsazeni do jména Božího, takže
patříme tomuto jménu a Jeho jméno se stává naším jménem a my
budeme moci podobně jako oni tři ze Starého zákona být také
svědky Boha, znamením toho, kým je tento Bůh, svědky jména
tohoto Boha.
Faktem
je tedy, že pokřtěný znamená sjednocený s Bohem. V jediné nové
existenci patříme Bohu, jsme ponořeni v Boha samého. Zamyslíme-li
se nad tím, objevíme ihned několik důsledků. Prvním je to, že
Bůh od nás není daleko, není diskutabilní skutečností, zda
existuje či nikoli: jsme v Bohu a Bůh v nás. Primární a ústřední
postavení Boha v našem životě je prvním důsledkem křtu. Na
otázku: „Je Bůh?“, zní odpověď: „je a existuje s námi“.
Blízkost Boží je středem našeho života. Toto bytí v Bohu
samém, který není vzdálenou hvězdou, nýbrž mým životním
prostředím, je první důsledek a je třeba, abychom s touto
přítomností Boha počítali a skutečně v jeho přítomnosti
žili.
Druhým
důsledkem řečeného je, že křesťany se nestáváme sami od
sebe. Stát se křesťanem není něco, co vyplývá z mého
rozhodnutí: „Nyní se stanu křesťanem“. Moje rozhodnutí je
zajisté rovněž nezbytné, ale především jde o Boží čin vůči
mně. Já se nestávám křesťanem, ale jsem Bohem přijat. Bůh mne
bere za ruku a já se přitakáním tomuto činu stávám křesťanem.
Stát se křesťanem je tedy v jistém smyslu pasivum. Nestávám se
křesťanem, ale Bůh mne činí svým člověkem. Bůh mne bere za
ruku a uskutečňuje můj život v nové dimenzi. Taková je realita
pasiva křesťanské existence. Stejně jako jsem si život nedal
sám, ale byl mi dán. Narodil jsem se nikoli proto, že jsem se
učinil člověkem, ale narodil jsem se, protože mi bylo dáno
lidské bytí. A takto mi bylo darováno také křesťanské bytí.
Je to pasivum pro mne a stává se aktivem v
našem, mém bytí. Skutečností tohoto pasiva, tedy že se křesťany
sami nestáváme, ale jsme křesťany učiněnými Bohem, v sobě
zahrnuje i náznak tajemství kříže, totiž že jedině umíráním
svému sobectví, vycházím ze sebe samého a tak mohu být
křesťanem.
Třetím
prvkem, který se v tomto pohledu záhy ukazuje, je přirozeně to,
že jsem-li ponořen v Boha, jsem sjednocen s bratry a sestrami,
protože v Bohu jsou i všichni ostatní, a jsem-li
vytržen ze své izolace a ponořen v Boha, jsem ponořen do
společenství s druhými. Být pokřtěn není nikdy „můj“
osamocený čin, ale nezbytně je také bytím spojeným se všemi
ostatními, bytím v jednotě a solidaritě s celým Kristovým
tělem, s celým společenstvím bratří a sester. Tento fakt, že
mne křest zasazuje do společenství, láme moji izolaci. Ve svém
křesťanském bytí na to musíme pamatovat.
Vraťme
se nakonec ke slovům Krista k saduceům: „Bůh
je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým“. Nejsou
tedy mrtví. Patří-li Bohu, jsou živí. Znamená to, že křtem se
stáváme živými navždy. Jinými slovy, křest je první etapou
vzkříšení. Ponořením v Boha jsme již ponořeni do
nezničitelného života a začíná vzkříšení. Jako Abraham,
Izák a Jakub tím, že tvoří „jméno Boží“, jsou živi, tak
jsme také my zasazeni ve jméno Boží a žijeme v nesmrtelném
životě. Křest je prvním krokem Vzkříšení, vstupem do
nezničitelného Boha.
Takto
jsme díky křestní formuli svatého Matouše, posledních slov
Krista, spatřili něco z podstaty křtu. Přistupme nyní ke
svátostnému obřadu, abychom mohli ještě přesněji pochopit co
znamená křest.
Tento
obřad se jako téměř všechny svátostné obřady skládá ze dvou
prvků: hmoty – vody – a slova. To je velmi důležité.
Křesťanství není něčím čistě duchovním a pouze
subjektivním, nějakým cítěním, volním aktem či idejí, nýbrž
kosmickou realitou. Bůh je Stvořitel veškeré hmoty a hmota je
součástí křesťanství. Jedině v tomto velkém kontextu hmoty a
zároveň ducha jsme křesťané. Je proto velmi důležité, aby
hmota byla součástí naší víry, aby tělo bylo součástí naší
víry. Víra není jenom duchovní. Bůh nás totiž zasazuje do
celkové reality kosmu, přetváří kosmos a přitahuje k Sobě. A
spolu s tímto hmotným prvkem – vodou – se pojí nejenom
základní prvek kosmu, základní hmota stvořená Bohem, ale také
veškerý náboženský symbolismus, protože ve všech náboženstvích
voda něco znamená. Náboženský přístup, různé způsoby
hledání Boha - včetně těch pomýlených, ale vždy Boha
hledajících – jsou přítomny a přijaty a tak vzniká syntéza
světa. Zpřítomňuje se hledání Boha projevující se v
náboženských symbolech, a přirozeně zejména v symbolismu
Starého zákona a všech zkušeností Boží spásy a dobroty. K
tomuto bodu se ještě vrátíme.
Dalším
prvkem je slovo a toto slovo se představuje ve třech podobách:
zřeknutím, slibem a vzýváním. Tato slova nejsou pouhými slovy,
nýbrž životní cestou. Uskutečňuje se v nich rozhodnutí. V
těchto slovech je přítomno veškeré naše křestní putování ať
už před křtem anebo po něm. Křest se v těchto slovech a také
symbolech vztahuje na celý náš život. Tato skutečnost slibů,
zřeknutí a vzývání trvá celý náš život, protože jsme stále
na křestní pouti, na neokatechumenátní cestě skrze tato slova a
jejich uskutečňování. Svátost křtu není chvilkovým úkonem,
nýbrž realitou celého našeho života, je cestou veškerého
našeho života. V pozadí je vlastně i učení o dvou cestách,
které bylo základem v prvotním křesťanství: jedna cesta je
výrazem záporu a druhá přitakání.
Začněme
první podobou: zřeknutím. Existuje jeho trojí stupeň, ale
zaměřím se zvláště na ten druhý: „Chcete, aby vás nikdy
hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká?“
Co je to lákání ke hříchu? V antické Církvi a po dlouhá
staletí zde byl výraz: „Zříkáte se ďábelské pompy?“ Dnes
víme, co je onou okázalostí či pompou ďáblovou. Ďáblovou
okázalostí byly především velkolepé krvavé podívané, v nichž
byla krutost podávána jako zábava a kde se zabíjení lidí
stávalo divadlem, podívanou na život a smrt člověka. Tato krvavá
podívaná, tato zábava zla je „ďáblovou pompou“, která se
představuje jako krása, ale přitom je veskrze krutá. Kromě
tohoto bezprostředního významu slovo „ďáblova pompa“
označovalo také určitý typ kultury, way of life,
způsob života, ve kterém neplatí pravda, nýbrž zdání; nehledá
se pravda, nýbrž efekt, dojem a pod záminkou pravdy jsou zabíjeni
lidé. Zabíjení dělá samo ze sebe vítěze. Toto zřeknutí bylo
tedy velmi reálné, bylo to odmítnutí určitého typu kultury,
které je antikulturou směřující proti Kristu a proti Bohu. Bylo
to rozhodnutí proti kultuře, kterou svatý Jan v evangeliu
pojmenovává jako „kosmos houtos – tento svět“.
Ježíš a Jan přirozeně slovem „tento svět“ neoznačují Boží
stvoření, člověka jako takového, ale mluví o určitém výtvoru,
který dominuje a vnucuje se jakoby toto byl svět, a jakoby toto měl
být uložený způsob života. Ponechám na každém z vás, aby se
zamyslel nad „ďáblovou pompou“, nad kulturou, které říkáme
„ne“. Být pokřtění znamená být podstatně emancipovaní,
osvobození od této kultury. I dnes známe takovýto typ kultury, ve
kterém pravda neplatí, ačkoli by se zdánlivě chtěla vyjevovat
celá pravda. Platí pouze zdání a duch pomluv a ničení; kultura,
která nehledá dobro a jejíž moralismus je vlastně matoucí
maskou působící chaos a zmar. Této kultuře, v níž se lež
prezentuje v rouchu pravdy a informace, této kultuře, která hledá
pouze hmotný blahobyt a popírá Boha - říkáme svoje „ne“.
Dobře známe také z mnoha Žalmů tento kontrast kultury, v níž
je někdo všemi zly světa netknutý, staví se nad ostatní, nad
Boha. Jde však o kulturu a nadvládu zla. Volba křtu je tak částí
neokatechumenátní cesty, která trvá po celý náš život, je
denně vyslovovaným a uskutečňovaným záporem i za cenu obětí,
jimiž se platí za odpor proti kultuře, která dominuje v mnoha
krajích. A třebaže se vtírá jakoby byla světem, tímto světem,
není tomu tak. Existují mnozí, kteří po pravdě skutečně
touží.
Tak
přecházíme k prvnímu zřeknutí: „Chcete žít ve svobodě dětí
Božích a zříkáte se proto hříchu?“. Svoboda a křesťanský
život, zachovávání Božích přikázání dnes jakoby směřovaly
proti sobě; být křesťany je jakési otroctví; svoboda je
emancipací od křesťanské víry a v posledku emancipací od Boha.
Slovo hřích se mnohým jeví jako úsměvné a říkají: „Boha
nemůžeme urazit. Bůh je velkorysý a nezajímá Jej, zda se
dopustím nějakého omylu? Nelze urazit Boha, jehož zájmy jsou
příliš velké, než aby od nás mohl utrpět nějakou urážku.“
Vypadá to jako pravda, ale není. Bůh se stal zranitelným. V
ukřižovaném Kristu vidíme, že Bůh se stal zranitelným, a to až
k smrti. Bůh se o nás zajímá, protože nás miluje a láska Boží
je zranitelnost, láska Boží je zájem o člověka, láska Boží
znamená, že naší první starostí musí být, abychom
nezraňovali, neničili jeho lásku, nečinili nic proti Jeho lásce,
protože jinak žijeme na úkor sebe a proti svojí svobodě.
Zdánlivá emancipace od Boha se záhy stává otroctvím mnoha
časných diktatur, které je prý třeba následovat a klást za
vzor.
A
nakonec: „Zříkáte se ducha zla?“ Říká se nám, že existuje
přitakání Bohu a zápor vůči Zlé moci, která koordinuje
všechny tyto aktivity a chce se stát bohem tohoto světa, jak říká
opět svatý Jan. Není však Bohem, ale pouhým odpůrcem, a my se
nepodrobujeme jeho moci; říkáme ne, protože říkáme ano,
zásadně přitakáváme lásce a pravdě. Tyto tři zřeknutí v
obřadu křtu byly ve starověku provázeny třemi ponořeními do
vody jakožto symbolu smrti, záporu, kterým je skutečně smrt
určitého typu života a vzkříšení k jinému životu. K tomu se
ještě vrátíme. Potom následuje vyznání ve třístupňové
otázce: „Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i
země“. Tato formule, tyto tři stupně se vyvinuly z Pánova Slova
„křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Tato slova
jsou konkretizována a prohloubena. Co znamená Otec, co
znamená Syn – veškerá víra v Krista, celá
skutečnost Boha učiněného člověkem, a co znamená věřit, že
jsme pokřtěni v Duchu svatém, tedy veškeré působení
Boha v dějinách, v církvi, ve společenství svatých. Pozitivní
formule křtu je také dialogem: není to jenom formule. Zvláště
vyznání víry není jen nějakým pochopením, něčím
intelektuálním, zapamatovatelným, i když to je jistě také. Týká
se rovněž intelektu, ale především se týká našeho života. A
to mi připadá velmi důležité. Není to jenom intelektuální
záležitost, čirá formule. Je to dialog Boha s námi, působení
Boha na nás a naše odpověď. Je to cesta. Kristovu pravdu lze
chápat jedině, pokud se chápe Jeho život. Teprve když přijmeme
Krista jako cestu, staneme skutečně na Kristově cestě a můžeme
také chápat Kristovu pravdu. Pravda, která není žita, se
neotevře. Jedině žitá pravda, přijatá jako způsob života,
jako cesta, otevírá se jako pravda v celém svém bohatství a své
hloubce. Tato formule je tedy cestou, je výrazem našeho obrácení,
Božího působení. A toho se chceme skutečně držet v celém svém
životě, abychom byli ve společenství s Bohem, s Kristem a tak ve
společenství s pravdou. Žitím pravdy se pravda stává životem a
žitím tohoto života nacházíme také tuto pravdu.
Přejděme
nyní ke hmotnému prvku: vodě. Je velmi důležité uvědomit si
dva významy vody. Na jedné straně nás voda přivádí k myšlence
na moře, zejména na Rudé moře, na smrt v Rudém moři. Moře
představuje moc zla, nezbytnost zemřít a tak dosáhnout nového
života. To se mi zdá velice zásadní. Křest není jenom obřad,
zavedený před lety, a není ani pouhým obmytím, kosmetickým
úkonem. Je mnohem více než obmytím: je smrtí a životem, je
smrtí určité existence a znovuzrozením, vzkříšením k novému
životu. Toto je hlubina křesťanského bytí: není to nějaký
dodatek, nýbrž nové zrození. Po přechodu Rudým mořem jsme
obnoveni. Moře a všechny starozákonní zkušenosti jsou pro
křesťany symbolem Kříže. Protože jedině skrze smrt, radikální
zřeknutí, ve kterém se umírá určitému typu života, se může
uskutečnit znovuzrození a nastat nový život. To je jedna část
symbolismu vody. Ponoření symbolizuje zvláště ve starověku Rudé
moře, smrt a kříž. Jedině křížem se přichází k novému
životu a uskutečňuje se to denně. Bez této stále obnovované
smrti nemůžeme obnovit pravou životnost Kristova nového života.
Dalším
symbolem je pak pramen. Voda je počátkem veškerého života. Kromě
symbolismu smrti obsahuje také symbolismus nového života. Každý
život pochází také z vody. Z vody, která přichází od Krista
jako pravý nový život vedoucí do věčnosti.
Tajemství
svatého křtu je podmínkou spásy, dosažení věčnosti. Jedná se
o dynamickou podmínku a prvotinu skutečnosti vzkříšení našeho
smrtelného těla a nebeské radosti duše spojené s naším
Spasitelem Ježíšem.
Proto
je o cestu křtu, o život v síle Ducha svatého ve spojení s
Ježíšem Kristem, jenž dává vztah ke Stvořiteli, neustále
pečovat. Život Nejsvětější Trojice v naší duši i těle má
být stálým leitmotivem našich všedních myšlenek, slov, skutků,
celého životního zaměření naší osobnosti. Má se projevovat a
jak je to možné co nejdokonaleji projevit v každé oblasti
pozemského žití.“
A
nakonec přichází ke slovu dnešní zvolání boháče v Ježíšově
příběhu o budoucím nebi, o náruči, limbu Abrahámově, a o
pekle, připravenému pro povaleče: 'Prosím tě tedy,
otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů,
ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
Abrahám
odmítá varovat jeho pět bratří: od pekla, k němuž je trvale
odsouzen povaleč – boháč; přenáší jeho pohled na na nebe,
ale na budoucí vzkříšení našeho Vykupitele Ježíše, které se
naplnilo přede dvěma tisíci lety:
Abrahám
odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On
však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde
z mrtvých, pak se obrátí.'
Odpověděl mu:
'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se
přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "
Otec
biskup Fulton Sheen píše ve své knize Pokoj v duši o destrukci
moderního myšlení, které odmítá základní pohled na svět a
jeho vyústění v nebi, očistci a pekle: vytlačuje jej
„psychologickým“ pohledem – na místo těchto skutečností,
jejichž připomínání nás má stále uvádět do reality
pozemského života a stávat se neustálým impulzem k vydanému
křestnímu životu, nás uvádí do latentní schizofrenie mysli „in
gremio sui generis“, když tyto tři skutečnosti
antropocentristicky, a proto s nejvyšším egoisemem vlastním
satanu, nahrazuje psychologickým pseudosvětem „superega, ega a
id“ a v sociologickém tmářském pohledu zakrývá Poslední
soud, kdy „kozlové budu po levici a ovce po pravici“
převedením eschatologie do falešného povrchního nálepkování
společnosti jako na soubor politických stran zaujímajících místo
po pravici či po levici – dočasně v jistém středu či
„umírněnosti“, a to nikoli Boží, ale vlastních takto
pomýlených názorů.
(http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16592
Otec
biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Řím, Křesťanská akademie
1969, srov. p. 11 – 15)
O.
Oldřich
MODLITBA
„Buď
mužem usilujícím o spravedlnost a zbožnost;
zmocni
se věčného života,“
vybízí
Ježíši, cesto do nebe
a
věčný živote,
Apoštol
Timotea k duchovnímu boji.
Naše
zodpovědnost za křest je tímto duchovním bojem
o
věrnost Duchu svatému
v
rozvíjení charismat v instituci společenství Církve hříšníků,
o
věrnost Tobě, abys nepřestal být tím,
kdo
právě vnuknutími Ducha řídí každý náš krok ve všedních i
svátečních dnech.
Máme
se vždy zcela jasně postavit proti těm,
kdo
jdou širokou cestou do záhuby
a
vedou tak i své rodiny, přátele, obce a farnosti:
vydat
se úzkou cestou chudáka Lazara stranícího Tobě
a
podporovat ty politiky, kteří jsou spíše na straně hledačů
posmrtného štěstí,
a
proto straní vždy "Lazarům"
než
ve straně destrukce národa, manželství, rodin a farnosti,
ve
straně boháčově.
Amen.