1. NEDĚLE POSTNÍ

"Ad agonem"

Dnešní neděle je první ve čtyřicetidenním postním období. Doba zasvěcená postu podněcuje k otázce: Proč se postit, proč se obětovat, proč se náš Pán Ježíš obětoval? Proč Bůh poslal svého Syna na obětní smrt Kříže?

Ve čtení z první knihy Mojžíšovy se nám dostává odpovědi na tuto otázku:

Existuje zlo, nebo spíše hřích, který je podle Písma příčinou všeho zla. Samo slovo "hřích" není mnohými akceptováno, protože předpokládá náboženský pohled na svět a na člověka. A je to tak: jestliže je z horizontu světa odstraněn Bůh, nelze mluvit o hříchu. Tak jako když se skryje slunce, zmizí stíny; stín se objeví jen, když svítí slunce; stejně tak s sebou zatmění Boha přináší zatmění hříchu. Proto se pocit hříchu - což je něco jiného než pocit viny, tak jako ho chápe psychologie - získává vnímáním Boha. Proto jedno z pokušení Adama a Evy a jejich potomstva po vyhnání z Ráje, je snaha popřít hřích – protože ztratili životadárný dar společenství s Bohem.

   Hospodin Bůh uhnětl člověka z prachu hlíny a vdechl do jeho nozder dech života, a tak se stal člověk živou bytostí. 
   Potom Hospodin Bůh vysázel zahradu v Edenu na východě a usadil tam člověka, kterého uhnětl. Hospodin Bůh dal z půdy vyrůst rozmanitým stromům, líbezným na pohled, (jejichž ovoce) je chutné k jídlu, i stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra a zla. 
   Had byl nejlstivější ze všech polních zvířat, která Hospodin Bůh udělal. Pravil ženě: "Řekl skutečně Bůh: Nejezte ze žádného stromu v zahradě?" 
   Žena odpověděla hadovi: "Smíme jíst z ovoce každého stromu v zahradě, jen z ovoce stromu,; který je uprostřed zahrady - pravil Bůh - nesmíte jíst a ani se ho nedotýkejte, abyste nezemřeli." 
   Had nato ženě: "Ne, nezemřete. Naopak, Bůh ví, že kdybyste z něho jedli, otevřou se vaše oči a budete jako Bůh poznávat dobro i zlo." 
   Žena viděla, že ovoce stromu je chutné k jídlu, vábné na pohled, lákavé pro poznání moudrosti, a proto si z něho utrhla a jedla, a dala též svému muži; byl s ní a jedl. Tu se jim oběma otevřely oči a zpozorovali, že jsou nazí. Sešili tedy fíkové listy a udělali si zástěry. 

Žalmu Miserere, připisovanému králi Davidovi můžeme porozumět právě v souvislosti s hříchem, s jeho dvojím hříchem cizoložství a vraždy: "Jen proti tobě", říká David obraceje se k Bohu, "jsem se prohřešil".

Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství, pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu a očist mě od mého hříchu. 

Neboť já svou nepravost uznávám, můj hřích je stále přede mnou. Jen proti tobě jsem se prohřešil, spáchal jsem, co je před tebou zlé. 

Stvoř mi čisté srdce, Bože! Obnov ve mně ducha vytrvalosti. Neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého ducha. 

Vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost. Otevři mé rty, Pane, aby má ústa zvěstovala tvou chválu. 


Ve druhém čtení z listu svatého Pavla Římanům popisuje Apoštol Dějiny spásy. To, jak se Trojjediný Bůh staví proti hříchu. Tváří Boží ve stvoření je Boží Syn, Kristus. Bůh se staví proti hříchu tváří, osobou svého Syna, posílá Jej na smrt, aby zachránil hříšníka, aby člověk mohl opět, očištěn Duchem Ježšovým, nacházet Boží láskyplnlou, z moci satana vykupující Tvář Syna.

Bůh netoleruje zlo, protože je Láska, Spravedlnost, Věrnost; a právě proto nechce smrt hříšníka, ale aby se obrátil a žil. Bůh zasahuje, aby zachránil lidstvo. Vidíme to v celých dějinách židovského národa, počínaje vyvedením z Egypta. Bůh je odhodlaný osvobodit své děti z otroctví a přivést je ke svobodě. Největším otroctvím je otroctví hříchu. Proto Bůh poslal na svět svého Syna: aby lidi osvobodil od vlády satana, "původce a příčiny každého hříchu".

   Bratři! Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili . . . Hřích ovšem byl na světě už před Zákonem - jenomže kde není žádný zákon, tam se hřích nepřičítá. Přesto smrt uplatňovala svou moc od Adama do Mojžíše i nad lidmi, kteří se neprohřešili nějakým podobným přestoupením jako Adam. Tento Adam je protějškem toho, který měl přijít. Ale s Božím darem není tomu tak, jak to bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho ovšem celé množství propadlo smrti. Ale ještě tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista. A není tomu s darem tak, jako s hříšným skutkem onoho jednoho člověka. Neboť rozsudek nad proviněním toho jednoho přinesl odsouzení, kdežto Boží dar vede z mnoha provinění k ospravedlnění. Jestliže kvůli provinění jednoho člověka začala skrze toho jednoho člověka vládnout smrt, tím spíše v síle nového života budou kralovat skrze jednoho, totiž Ježíše Krista, ti, kdo v hojnosti dostávají milost a dar ospravedlnění. 
   Nuže tedy: jako provinění jednoho člověka přineslo odsouzení celému lidstvu, tak zase spravedlivý čin jednoho člověka přinesl celému lidstvu ospravedlnění, které dává život. Jako se totiž celé množství stalo neposlušností jednoho člověka hříšníky, tak zase poslušností jednoho se celé množství stane spravedlivými. 

Cesta boje proti hříchu je cestou následování Ježíše, které rozhodně směřuje ke Kříži, vrcholu jeho spásného poslání.

Jej Otec poslal v našem smrtelném těle, aby se stal smírnou obětí tím, že pro nás zemřel na kříži. Proti tomuto plánu definitivní a universální spásy, se ďábel postavil ze všech sil, jak to zvlášť ukazuje evangelium o pokušení Ježíše na poušti, které se o této první neděli postní čte v podání svatého Matouše. Vstoupit do tohoto liturgického období skutečně pokaždé znamená postavit se na Kristovu stranu proti hříchu, bojovat - jak jako jednotlivci, tak jako Církev - duchovní boj proti duchu zla. Tento boj, jenž svádí křesťan, je proti následkům ve křtu odpuštěného dědičného hříchu, je, jak uvádí svatý Augustin, "ad agonem", k posílení v duchovní síle a bdělosti.

Ježíš byl vyveden od Ducha na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Když se postil čtyřicet dní a čtyřicet nocí, nakonec vyhladověl. 
   Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, řekni, ať se z těchto kamenů stanou chleby." 
   On však odpověděl: "Je psáno: 'Nejen z chleba žije člověk, ale z každého slova, které vychází z Božích úst.' " Potom ho ďábel vzal s sebou do Svatého města, postavilho na vrchol chrámu a řekl mu: "Jsi-li syn Boží, vrhni se dolů. Je přece psáno: 'Svým andělům dá o tobě příkaz, takže tě ponesou na rukou, abys nenarazil nohou na kámen.' "
   Ježíš mu odpověděl: "Také je psáno: 'Nebudeš pokoušet Pána, svého Boha.' "
   Zase ho vzal ďábel s sebou na velmi vysokou horu, ukázal mu všecka království světa i jejich slávu a řekl mu: "To všecko ti dám, jestliže padneš a budeš se mi klanět." 
   Tu mu Ježíš řekl: "Odejdi, satane! Neboť je psáno: 'Pánu, svému Bohu, se budeš klanět a jen jemu sloužit.' " Potom ho ďábel nechal - i přistoupili andělé a sloužili mu. 

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14249

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Byl celý Tvůj život, Ježíši na Qaranténě,

postem,

odříkáním a obětí?

Musel jsi trávit dlouhé noci v modlitbách, 

dny v přijímání nemocných, posedlých a hříšných?

Byl Tvůj život tří let s apoštoly utrpením snášení se s těmi, 

kdo Tě nechápali, zatěžovali svými nedokonalostmi a hříchy?

Musels vždy "nabrat sil", abys miloval?

Nikoli: Z nás jsi měl utrpení, smrt a bolest nad našimi hříchy,

jak vyzpívává svatý Augustín chválu na Tvé lidství;

z Božství  Nejsvětější Trojice máš  a měl jsi před věky

nesmírný "půst":

všeobjímající lásku, radostnou ochotu k oběti, netušenou sílu k postu.

Ďábel Tě na Qaranténě nepřekvapil,

nebyl jsi zaskočen a nepřipraven:

jsi Boží Syn.

Nás jsi ve svatém křtu učinil Božími syny.

S lehkostí - Tobě, vlastnímu Božímu Synu vlastní -

můžeme my, přijaté děti Boží,

kráčet postní dobou slzavého pozemského období šťastni:

jen ve stálém  spojení s Tebou 

si osvojíme onu lehkost duchovního boje:

radostně se obětovat pro Tebe, pro Tvé království, pro Tvou Církev, 

a tak pro bližní a pro záchranu jinak nezachránitelného světa blahobytu, peněz a korupce duše i těla;

milovat, jako jsi miloval Ty - Tebe a Církev  až k mučednické smrti:

vstoupit do svatopostní doby Tvé Církve před svatbou.

A nyní, po svatém přijímání, když jsi jako ženich se svou Církví, 

když jsi vstoupil do mé duše,

nastává vrchol svatební hostiny.

Má duše je zalita nestvořeným světlem Tvé lásky,

která se v Nazaretě vtělila, 

v Betlémě narodila, 

na Golgotě obětovala,

abych celý svůj život zasvětil jedinému:

"ad agonem" o Tvou lásku!

Amen.

VII. NEDĚLE PO EPIFANII – QUINQUAGESIMA – NEDĚLE PO DEVÍTNÍKU

Epifanie svatosti Ježíše Krista 

– láska k Otci a k bližním

Čtení z třetí knihy Mojžíšovy.

Svatost Mojžíše: přítel Boží, pozvání na cestu mystiky, dlaň na tváři, aby mohl být starozákonním Janem Křtitelem, prorokem mezi Starým a Novým zákonem, který vzbuzuje touhu u židů po přijetí plnosti zákona, nového "Duchem svatým a poznáním Boha Otce tváří v tvář" Mojžíše – Ježíše Krista.

Hospodin řekl Mojžíšovi: 

"Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! 
K svému bratru neměj nenávist, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!"

Takto volá Mojžíš ve skalní rozsedlině, v místě, jež nám přibližuje lůno Abrahámovo i rozsedlinu, jeskyni kalvárské skály i Božího hrobu zmrtvýchvstání Ježíšova.

Hospodin je milosrdný a milostivy. 

Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! 

On odpouští všechny tvé viny, on léčí všechny tvé neduhy. On vykupuje tvůj život ze záhuby, on tě věnčí láskou a slitováním.

Hospodin je milosrdný a milostivý, shovívavý a nadmíru dobrotivý. Nejedná s námi podle našich hříchů ani podle našich vin nám neodplácí. 

Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. Jako se smilovává otec nad syny, tak se smilovává Hospodin nad těmi, kdo se ho bojí. 


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 

Pravý život nedává Mojžíš ani jeruzalémský chrám. Plné přátelství s Bohem Otcem, možnost uvidět Jej tváří v tvář dává Ježíš v Duchu svatém, ve všeobecné, univerzální katolické Církvi
Bratři! 
    Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! 
Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát "pošetilým". 
    Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmě: 'Bůh chytá moudré do jejich chytráctví', a dále: 'Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.' 
    Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu. 


Slova svatého evangelia podle Matouše. 

Sám Ježíš nás vyučuje o cestě k přijetí Vtělení Boží lásky, jíž je On sám. Nikoli Písmo svaté, ale slova Písma pronášená v Jeho v Duchu v Jeho Církvi. - Vede nás k Svatému přijímání svého těla a krve při Jeho oběti mše svaté.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Oko za oko a zub za zub'. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit a vzít tvé šaty, ( tomu ) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej. 
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Miluj svého bližního' a měj v nenávisti svého nepřítele. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. 
    Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec."

VI. NEDĚLE - SEXAGESIMA

Epifanie Tóry – Mesiáše, Božího Syna

V prvním čtení dnešní neděle z knihy Sirachovcovy slyšíme slovo o přikázání. Ta vycházejí judaismu, z Mojžíšského zákona. Do tohoto Zákona sestupuje Boží moudrost, Logos. Bůh Otec  položil před svého Syna, Mesiáše, Ježíše z Nazareta, rozhodnutí plnit Jeho vůli jako dar lidské svobody se rozhodovat, jako vzor pro mesiánskou, křesťanskou cestu k následování těch, kdo se na základě této svobody zavazují k zákonu svatosti: nehřešit.

Chceš-li, můžeš plnit přikázání, je v tvé moci zůstat věrným. 
Bůh před tebe položil oheň i vodu, vztáhni ruku, po čem chceš. 
Před každým je život a smrt, každému dá (Bůh) to, co kdo bude chtít. Převelká je moudrost Páně, je všemohoucí a všechno vidí. 
Jeho oči (hledí) na ty, kdo se ho bojí, on zná každý lidský skutek. 
Nikomu neporučil, aby byl bezbožný, nikomu nedal dovolení, aby hřešil.


Ti, kdo se svobodně rozhodli jít cestou svatosti, nehřešit, jsou šťastní na cestě Ježíšově, na cestě Božího Syna - dosahují na jejím pozemském konci blaha ve společenství s Vykupitelem člověka, posmrtné, věčné blaženosti:

Blaze těm, kdo kráčejí v zákoně Hospodinově. 

Blaze těm, jejichž cesta je bezúhonná, kteří kráčejí v zákoně Hospodinově. Blaze těm, kdo dbají na jeho přikázání, hledají ho celým srdcem. 

Tys, Hospodine, dal svá nařízení, aby se jich dbalo svědomitě. Kéž jsou pevné mé cesty, abych zachovával tvé příkazy. 

Prokaž dobro svému služebníku, abych byl živ a zachovával tvé slovo. Otevři mé oči, ať pozoruji divy tvého zákona. 

Ukaž mi, Hospodine, cestu svých příkazů, a budu j i věrně zachovávat. Pouč mě, ať zachovám tvůj zákon a chráním ho celým svým srdcem. 


Apoštol národů píše v prvním listu do Korinta o moudrosti, jíž učí. Učí milovat Ježíše a věřit v Něj, v Pána svého a našeho života. Logos, Moudrost od Boha, která byla na počátku u Něj, je plná tajemství a skrytá. Ti, kdo jsou oddaní "své" moudrosti, nejsou schopni vtělenou Moudrost, Syna Božího v Ježíši Kristu poznat, proto Jej vedou na smrt kříže.

    Učíme moudrosti, ale jen ty nejpokročilejší. To však není moudrost tohoto světa ani moudrost těch, kdo tento svět ovládají. Jejich moc je už zlomena. 
    Moudrost, které učíme, je od Boha, plná tajemství a skrytá. Bůh ji už před věky pro nás předurčil k naší slávě. Nikdo z těch, kdo vládnou tímto světem, neměl o ní tušení. Protože kdyby o ní něco věděli, nikdy by Pána slávy neukřižovali. Ale - jak stojí v Písmě - my zvěstujeme to, 'co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, nač člověk nikdy ani nepomyslil, co všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují'. 
    Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží. 

Svatý otec Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský odhaluje tajemství Mojžíšského zákona – Tóry. Jí je sám Ježíš Kristus. Kdo v Něm pozná Tóru, pozná tajemství Božího vtělění a současně pochopí, že Ježíš Kristus nepřišel Zákon, svůj život na této zemi, svou oběť smrtí na kříži zrušit, ale naplnit.

A naopak: ten, kdo dosud Ježíše nepoznal, má šanci – veden Duchem svatým – poznat v Tóře Ježíše, Božího Syna, jeho Vtělení. Chvalozpěv na Tóru, v níž poznává svatopisec budoucího Mesiáše zaznívá prorocky ve 118. žalmu.

V něm žalmista dosvědčuje, jak uvedl před lety ve své katechezi Svatý otec Benedikt XVI., jeho ústřední téma a tím je spojení – Unio Hypostatica Slova – Logu – Moudrosti se Zákonem.

V žalmu zaznívá velkolepý chvalozpěv na Pánovu Tóru, totiž na J

eho Zákon, což je výraz, který je třeba chápat v jeho širším a plném významu jako ponaučení, nauku, životní ukazatel. Tóra je zjevením, Slovem Božím, které interpeluje člověka a vyvolává důvěřivou odpověď poslušnosti a velkorysé lásky. Tento Žalm je prostoupen láskou k Božímu Slovu a oslavuje jeho krásu, spásnou moc a jeho schopnost obdarovávat radostí a životem. Boží Zákon totiž není tíživé břemeno, nýbrž dar milosti, která osvobozuje a obšťastňuje. „Z Tvých příkazů se budu těšit, nezapomenu na Tvá slova“ a dále: „Voď mě po stezce svých předpisů, neboť v ní mám zalíbení“; a ještě: „Jak miluji Tvůj zákon Hospodine! Po celý den o něm rozjímám“. Zákon Páně, jeho Slovo je středem žalmistova života. V něm nachází útěchu, rozjímá o něm a uchovává jej v srdci: „Ve svém srdci uchovávám Tvůj výrok, abych se neprohřešil proti Tobě“ - to je ono závěrečné slovo v dnešním úryvku evangelia, jak jej zapsal svatý Matouš: "Ano, ano"; a láskyplné zavázání se k zákonu svatosti: "Ne, ne!" k pokušení hřešit.

Ježíš řekl svým učedníkům: 
    "Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se to všecko nestane. 
    Kdyby tedy někdo zrušil jedno z těchto přikázání - a třeba i to nejmenší - a tak učil lidi, bude v nebeském království nejmenší: Kdo se však bude jimi řídit a jim učit, bude v nebeském království veliký. 
    Říkám vám: Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. 
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nezabiješ. Kdo by zabil, propadne soudu.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. 
    Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. 
    Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře. 
    Slyšeli jste, že bylo řečeno: 'Nezcizoložíš.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se dívá na ženu se žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci. 
    Svádí-li tě tvé pravé oko, vyloupni ho a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar než aby celé tvoje tělo bylo uvrženo do pekla. A svádí-li tě tvoje pravá ruka, usekni ji a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby jeden z tvých údů přišel nazmar, než aby celé tvoje tělo přišlo do pekla. 
    Také bylo řečeno: 'Kdo by se rozváděl se svou ženou, ať jí dá rozlukový list.' Ale já vám říkám: Každý, kdo se rozvede se ženou - mimo případ smilstva - uvádí ji do cizoložství, a kdo se ožení s rozvedenou, dopouští se cizoložství. 
    Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: 'Nebudeš přísahat křivě, ale splníš Pánu svou přísahu.' Ale já vám říkám: Vůbec nepřísahejte: ani při nebi, protože je to Boží trůn, ani při zemi, protože je to podnož jeho nohou, ani při Jeruzalému, protože je to město velikého krále; ani při své hlavě nepřísahej, protože ani jediný vlas nemůžeš udělat světlým nebo tmavým. 
    Ale vaše řeč ať je 'ano, ano - ne, ne'. Co je nad to, je ze zlého." 

htp://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15468

O. Vladimír Mikulica

V. NEDĚLE - DEVÍTNÍK, SEPTuAGESIMA

Malá rošáda ve Světle světa

Dříve než Ježíš po Horském kázání spolu s učedníky sestoupil - připravuje zástupy na zázračné rozmnožení, nasycení božským způsobem- předznamená tento zárodek Nejsvětější eucharistie a posvátné hostiny lásky, agapé, v poslání, aby věřící, spojeni s novým prorokem Simeonem, svatým Petrem a jeho nástupci v tomto světě hlásali: „Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa!“, a tak se sami světlem světa stali.

„Církev jako nositelka tajemství je ve svém misijním působení povolána,“ říká Svatý otec Benedikt XVI. „aby dala zazářit Kristovu světlu ve světě, tím že je sama vyzařuje, jak měsíc vyzařuje světlo slunce.

V církvi našla naplněni starodávná proroctví vztahující se na svaté město Jeruzalém jako ono úchvatné Izaiášovo, které jsme před chvílí slyšeli: „Vstaň, rozsviť se Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo ... národy budou kráčet ve tvém světle a králové v tvé vycházející záři“. To budou muset uskutečnit Kristovi učedníci: On je učil, aby žili podle blahoslavenství, prostřednictvím svědectví lásky budou muset přitahovat všechny lidi k Bohu: „Tak ať vaše světlo svítí lidem, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce v nebesích“.

Když slyšíme tato Ježíšova slova my, členové církve, musíme hořce vnímat celou nedostatečnost naší lidské přirozenosti, poznamenané hříchem. Církev je svatá, ale vytváří ji mužové a ženy se svými limity a svými omyly. A Kristus, pouze On, tím že nám dává Ducha svatého může přeměnit naši ubohost a stále nás obnovovat. On je světlo národů, lumen gentium, který rozhodl osvítit svět prostřednictvím své Církve.“

Limity a omyly ohledně ‚společenského prospěchu‘ můžeme nacházet už v adhortativním spisu Vladař, jímž Niccolo Machiavelli vyzbrojuje Lorenza Medicejského v době, kdy barabři plení Lombardii, Neapolské království a Toskánsko, k vojenskému zápasu: ‚Je třeba ve jménu Božím zaútočit, je třeba bojem nastolit pokojnou vládu.‘ Paralela se současnou multikulturální Evropou se zdá být nasnadě.

Jak antagonisticky k jeho revolučním slovům znějí podněty revolty mládeže a občanů všech vrstev společnosti v Egyptě posledních dnů. Křesťané usilují společně s muslimy o náboženskou svobodu a podíl na vládě, stavějí se i proti těm z vladařů, kteří by na křídlech svých tučných kont chtěli opustit Egypt. Proti těm, kdo „odmítli lámat svůj chléb - přesněji řečeno kořistnický chléb, který patří právě revoltě hladovějících po něm a po chlebu spravedlnosti a v posledku jako vrcholu po chlebu eucharistickém sytícím duši. Nevyznívají pak destruktivní snahy islamistů či naopak bojovníků proti ‚barbarům‘ příliš machiavellisticky?

Poslední události v Tunisku a Egyptě i doutnající oheň revolty, jež jako rozložitý lesní požár obkličuje mohutné stromy boháčů - trůny diktátorů celé osy dalších arabských států či Svatou zemi - v níž je bohatý Izrael - připomínají - prozatím - malou rošádu, ve které král (mimo tuniského tyrana, který uletěl s tunou zlata) o dva kroky ustoupí, aby mohl udělat krok vpřed a mezitím v onom silném, sloním strategickém tahu jej zakryje věž.

Tato policie a tajná služba vrhá na krále stín, vždyť vládce, o němž Machiavelli, pomýlen pohanstvím, nepíše, je Ježíš Kristus, který štědře rozdává, a jeho následovníci jsou - v duchovní a tím i v ekonomické oblasti - světci: králové, knížata, vévodové, jež Církev dnes dává jako vzor ctnosti, jejíž výsledný efekt je ještě šťastnější život než těch, kdo jsou poddáni katarskému emírovi v jeho pozemském daňovém ráji.

„Vy jste světlo světa!“ zaznívá slovo Ježíšovo dnes k arabským křesťanům uprostřed původně hladových bouří. Svátek celibátu, Očišťování Panny Marie a Uvedení Páně do chrámu je právě předělem mezi dobou vánoční - do níž patří osvícení nekřesťanů - včetně židů v jeruzalémském chrámě - Světlem světa, jež drží Simeon v náručí, a zároveň je vstupem do postní doby, do doby boje proti Vládci tohoto světa:

„Postní doba nám připomíná, že křesťanská existence je neustálý boj, v němž se používají „zbraně“ modlitby, postu a pokání. Bojovat proti zlu, proti každé formě egoismu a nenávisti, umřít sobě samým a žít v Bohu, to je pouť asketická, kterou má každý Ježíšův učedník podstupovat s pokorou a trpělivostí, velkorysostí a vytrvalostí. Pokorné následování božského Mistra činí křesťany svědky a apoštoly pokoje.

Mohli bychom říci, že tento vnitřní postoj nám pomáhá lépe vymezit také to, jaká má být odpověď křesťanů na násilí, jež ohrožuje světový mír. Jistě ne pomsta, nenávist, ani ne útěk k nějakému falešnému spiritualismu. Odpověď toho, kdo následuje Krista je spíše jít po cestě, kterou zvolil Ten, který tváří tvář zlu své doby i všech jiných dob rozhodně obejmul kříž a vydal se po cestě nejdelší, ale efektivní – po cestě lásky. V jeho stopách a ve spojení s Ním se máme všichni snažit čelit zlu dobrem, lži pravdou a nenávisti láskou.

V encyklice Deus caritas est jsem chtěl představit tuto lásku jako tajemství našeho osobního obrácení i obrácení církve. Odvoláním se na slova sv. Pavla Korinťanům: „Kristova láska nás pobízí“ jsem zdůraznil, jak vědomí toho, že Bůh sám se za nás obětoval až k smrti, nás vede k tomu, že už nežijeme více pro sebe samé, ale pro Něj, a s Ním pro druhé.“

Povrchní reminiscence na slova Svatého otce o pravdě a lásce nám může nejen evokovat otázku po mlčení či taktizování jinak hřmotných evropsko-amerických obhájců lidských práv, ale může vést i k hlubšímu zamyšlení nad bolestným rozdělením samotné koptské Církve v Egyptě: patriarcha, který se věren pověstnému tradičnímu césaropapismu postavil spolu s velkým muftím Al-Azharu na stranu vládce Mubaraka a zakázal Koptům) účast na pokojných a modlitebních demonstracích a na druhé straně jeden z politických představitelů Koptů, jenž vyjádřil svou úctu představenému a vyzdvihl jeho plnou kompetenci v duchovní oblasti, s tím, že v politické je každý vázán ve svém svědomí: zasadil tak tolik prosperujícímu césaropapismu smrtelnou ránu.“

Láska, jak zdůrazňuje Ježíš v dnešním evangeliu, se musí projevit v konkrétních gestech ve vztahu k bližnímu, především k chudým a potřebným, takže se „dobré skutky“ vždy podřizují upřímnosti ve vztahu k „Otci, který je na nebesích“ a který vidí i to, co je skryté a odplatí těm, kteří konají dobro v pokoře a nezištně. Konkrétnost lásky zakládá jeden z podstatných elementů života křesťanů, kteří jsou povzbuzeni Ježíšem, aby byli světlem světa, aby ti, kteří viděli jejich díla, chválili Boha.

Toto napomenutí k nám přichází v nad jiné příhodné době, na začátku postu, abychom chápali stále lépe, že láska není pro církev nějakým druhem sociální péče… ale patří k její podstatě, je neoddělitelným výrazem její vlastní esence. Skutečná láska se projevuje v gestech, které nikoho nevyjímají, podle příkladu dobrého Samaritána, který velkodušně pomohl neznámému v nouzi, jak jej „náhodně“ potkal na cestě.“

Ano, takto se zdá, že bylo překonáno černobílé vidění všech čtyř šachových rošád: muslimové, vytvářející o vánoční vigilii živý řetěz okolo křesťanských kostelů a křesťané chránící živým řetězem modlící se muslimy na zcela zaplněném náměstí Osvobození (Tahrír) tento pátek. Tato „Bílá revoluce“, jak jsi nazval při kázání při téže modlitbě muslimský kazatel - sajch Karadavi - pro jednotu křesťanů a muslimů má svou bělost, již by žádný bělič na svět nemohl dosáhnout, skrytou na druhé straně šachovnice, kde osoba Krista Krále je stále na této zemi zakrývaná stínem, Satanem.

Právě v zemi, v níž se dnes zdánlivě rozhoduje o osudu Egypta a Blízkého východu, slaví svou premiéru „kasovní trhák“ film Ritus, který je současně dokumentem, vytvořeným za aktivní spolupráce služebníků Církve, exorcisty a autentických osob, které byly z moci Ďábla osvobozeny.A reakce na tento film z řad rozvinutých demokracií? Celé spektrum. Počíná od

‚chci být posedlý‘,

‚ jsem posedlý‘,

‚ chci se víc o magii dovědět‘,

‚ chci ovládat druhé‘,

‚ chci být osvobozen‘,

‚chci být exorcizován‘,

‚ chci věřit v Boha‘,

‚ věřím v Ježíše Krista‘,

až po ‚chci v moci Ježíše Krista přemáhat - exorcismsm Satana v srdcích těch, kdo touží po Bohu.‘

Přitom i 11 až 14 leté děti vyjadřují tyto myšlenky, někdy s prosbou „Nesmějte se mi!“
Proto Ježíš Světlo světa křesťanům v totalitách i demokraciích na druhé, bílé straně šachovnice říká: „Vy jste světlo světa!“

(z kázání Svatého otce Benedikta XVI. o slavnosti Zjevení Páně 2006 AD a na Popeleční středu 2006 AD; zdroj: www.radiovaticana.cz;

http://4thepriests.wordpress.com/ )

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA

Zakazovals, Ježíši, zlým duchům, aby vyznávali Tvé jméno,

Tvou moc a Tvé božství,

a tak se osvobozování od Satana

odehrává nejčastěji v tichém a klidném prostředí

řádné výchovy v rodině, ve farnosti

a v politické moci spravedlivě uplatňované ve společnosti.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. na Popeleční středu,

kdy ukázal na postní cestu

- tolik potřebnou pro předpostní revoluce v Tunisu a Egyptě -

na přemožení temnot v srdcích vládců i revoltujících za spravedlnost,

Tou cestou je ustoupení vladaře nikoli, aby se skryl,

ale aby napodobil Tebe, Vládce,

který učinil v božské rošádě dvojí ústupný krok:

sestoupils nebe pro naši spásu

a na této zemi jsi ne sebe přijal utrpení, ukřižování a smrt.

Zveš nás, abychom byli světlem světa:

abychom se při službě ve společnosti a v Církvi - včetně služby exorcisty -

nenechali strhnout do moci „Černého krále“,

jenž nás vyzývá k naprostému opaku toho, co žádáš Ty, který jsi řekl:

‚Přestat utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytit svým chlebem hladového, ukojit lačného‘.

Když se necháme zastínit mocnou věží Tvého Ducha,

pak nám v temnotě vzejde světlo

a soumrak Církve, jejíž král ve společnosti ustupuje,

se stane poledním jasem. Amen.

Svátek Uvedení Páně do chrámu

Slova svatého evangelia podle Lukáše. 
    Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli Ježíše do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: 'Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!' Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata.
    Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. 
    Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: "Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu." 
    Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: "On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat - i tvou vlastní duší pronikne meč - aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí." 
    Také tam byla prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova - bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a slou-žila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. 
    Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním. 

Víra rozpoznává moudrost slabosti

Svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově Hromnice dnes dovršuje čtyřicet dnů od slavnosti Narození Páně. Téma Krista-Světla, jímž se vyznačoval cyklus vánočních svátků a vyvrcholil slavností Zjevení Páně, je převzato a prodlouženo v dnešním svátku.

Svátek Obřezání Páně i svátek Jména Ježíš rozvíjejí tajemství narození Ježíše Krista v duchu židovské iniciace a oba dávají poznání zlomového okamžiku narození Božího Syna na tento svět. Tehdy se narodil pro lidi, říká ve svém kázání svatý Maxim Turínský.

Svátek Uvedení je dalším stupněm ke chvíli, kdy nadejde okamžik jeho křtu v řece Jordán, kdy se „tajemně znovuzrodí. – Tehdy (o Betlémské noci) jej vydala světu Panna, ve chvíli křtu jej zplodilo Boží tajemství spásy,“…rodí se pro tento svět podle řádu Božího tajemství. – Hromnice připravují na „světlo z nebe“.

Svatý Lukáš ve svém podání Ježíšova dětství, uvádí do hloubky textů svátku Uvedení malého Ježíše do chrámu Svatý otec Benedikt XVI., zdůrazňuje věrnost Marie a Josefa Pánovu zákonu. S hlubokou zbožností plní všechno, co bylo předepsáno pro prvorozeného chlapce. Jde o dva velice starobylé předpisy: jeden se týká matky a druhý novorozeného dítěte. Pro ženu bylo předepsáno, aby se na čtyřicet dní zdržela rituálních úkonů a potom přinesla v oběť beránka a hrdličku nebo holoubě a pokud byla chudá, mohla nabídnout dvě hrdličky nebo holoubata. Svatý Lukáš upřesňuje, že Maria a Josef přinesli oběť chudých a zdůrazňuje tím, že Ježíš se narodil v rodině prostých, obyčejných, ale velmi věřících lidí; v rodině patřící k oněm chudým Izraele, kteří tvoří pravý Boží lid. Pro prvorozené dítě mužského rodu, které podle Mojžíšského zákona patří Bohu, bylo předepsáno výkupné, stanovené částkou pěti šekelů, které bylo třeba odevzdat některému knězi v libovolném místě. Byla to trvalá připomínka skutečnosti, že v době exodu Bůh ušetřil hebrejské prvorozence.

Jako slavnost Obřezání reprezentuje zasvěcení Bohu prostřednictvím Staré smlouvy připravující na krvavou oběť Ježíše Krista na Golgotě, tak čtyřicátý den po jeho narození předznamenává vstup jordánského světla do chrámu, pomazání pravého Pomazaného, Mesiáše, pomazání od Svatého, které se dotýká jak andělský uhlík při povolání Izaiášově čistého srdce Mariina i očišťovaných srdcí spravedlivých – Simeona a Anny.

Je důležité všimnout si, že splnění těchto dvou předpisů – očistění matky a vykoupení prvorozeného – nevyžadovalo pouť do Chrámu. Maria a Josef však chtějí všechno vykonat v Jeruzalémě a svatý Lukáš ukazuje, že celá tato scéna v Chrámu je soustředěna na Ježíše, který tam vstupuje. A tak se právě skrze předpisy Zákona stává celá hlavní událost něčím jiným, totiž „uvedením“ Ježíše do Božího chrámu. Syn Nejvyššího je zasvěcen Otci, který jej poslal.

Dítě Boží v chrámu tak poukazuje na tajemství Vtělení i na tajemství Nejsvětější Trojice, jež se nyní, od proroctví Simeonova až do chvíle jordánského křtu začíná odvíjet před očima všech, kdo jsou voláni Boží slovo vyložit: vyzývá je, aby pečovali o svou touhu se Trojjedinému Bohu zcela zasvětit.

Dozrávání Dítěte Ježíše v našich očích směřuje k jedinému: Ježíš nám ukazuje svou zpočátku našim očím skrytou lásku k Bohu Otci a k Duchu svatému více a více na svém zasvěcení. Chrám, do nějž byl po narození uveden, před svým utrpením a zmrtvýchvstáním jako příklad zralého muže - Izraelity, Boha, který bojuje, vyčistí.

Toto podání evangelisty je odrazem slov proroka Malachiáše, která jsme slyšeli v prvním dnešním čtení: „Hle pošlu svého anděla, aby mi připravil cestu. Hned potom přijde do svého chrámu Panovník, jehož hledáte, a anděl smlouvy, po němž toužíte… očistí syny Leviho…a potom zase budou obětovat Hospodinu ve spravedlnosti“. Evidentně tu není řeč o žádném dítěti, a přece tato slova nacházejí své naplnění v Ježíši, který je „hned potom“ díky víře svých rodičů přinesen do chrámu a úkonem „uvedení“ nebo osobního „zasvěcení“ Bohu Otci se jasně vyjevuje téma oběti a kněžství, vyskytující se v úryvku proroka. Ježíš, který je jako Dítě záhy uveden do chrámu, je tím, který později jako dospělý vyčistí chrám, ale především jakožto velekněz nové Smlouvy přinese v oběť sebe samého.

Ježíš, náš Pán a Spasitel nejprve obětuje sám sebe jako Chrám Boha a Ducha svatého. Připraví pro nás mnoho příbytků u svého Otce, projeví lásku k člověku až do krajnosti. Každému nabídne, aby se stal kamenem jeho chrámu, a mnoho bude do jeho chrámu uvedeno.

Toto je také perspektiva listu Židům, jehož pasáž jsme slyšeli ve druhém čtení a kterým je posíleno téma nového kněžství. Ježíš zavádí existenciální kněžství: „A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí“. A tím se dostáváme také k tématu utrpení, které je silně akcentováno v dnešním evangeliu, když Simeon pronáší své proroctví o Dítěti a jeho Matce: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč“. „Spása“, kterou Ježíš přináší svému lidu a kterou ztělesňuje v sobě samém, vede skrze kříž, násilnou smrt, kterou přemůže a promění obětováním svého života z lásky. Celé toto obětování je již předpověděné gestem uvedení do Chrámu, gestem zajisté inspirovaným tradicemi starozákonní Smlouvy, ale vnitřně oživenými plností víry a lásky, která souvisí s plností časů v přítomnosti Boha a Jeho svatého Ducha v Ježíši. Nad celou scénou uvedení Páně do chrámu vskutku spočívá Duch, zejména v postavě Simona, ale také Anny; Duch „Přímluvce“, který přináší „potěšení“ Izraele, přivádí na cestu a hýbe srdcem těch, kteří jej očekávají; Duch, který vnuká prorocká slova Simeonovi i Anně, slova požehnání, chvály Boha, víry v Jeho Zasvěceného i díkůvzdání, aby naše oči mohly konečně uvidět a naše ruce obejmout „Jeho spásu“.

Proroctví, která zaznívají ve společenství rodící se Církve, jsou právě jejími stavebními pilíři. Reagují na přítomnost Spasitele uprostřed nejposvátnějšího místa a ukazují, jak již nyní mocí Ducha svatého vyznání víry v Ježíše Krista přetváří srdce k ochotnému přijetí spásy, jíž je nebeská blaženost ve spojení s naším Pánem Ježíšem. Uprostřed pozemského chrámu vyrůstá společenství věřících v Krista – místo spásy, Církev.

„Světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu“ – tak definuje Simeon Pánova Mesiáše v závěru svého kantika. Téma světla, které se objevuje v prvním a druhém zpěvu o Hospodinově služebníku v deutero-Izaiášovi, je intenzivně přítomno také v této dnešní liturgii. Byla zahájena působivým procesím, kterého se účastnili zde přítomní vyšší představení a představené institutů zasvěceného života, kteří v rukou nesli rozžaté svíce. Toto znamení, příznačné pro liturgickou tradici tohoto svátku, je velice výmluvné. Vyjevuje krásu a hodnotu zasvěceného života jakožto odrazu Kristova světla; znamení, které připomíná Mariin příchod do chrámu: Panna Maria, Zasvěcená par excellence, nesla v náruči Světlo samo, Vtělené Slovo, které přišlo rozptýlit temnoty tohoto světa Boží láskou.

Láska volá lásku, Trojjediný Bůh probouzí lásku ve svém tvoru, staví chrám našeho těla pro věčnost: vkládá do naší duše touhu, abychom se Mu zcela zasvětili.

Trojí cestu k zasvěcení ukázal ve své promluvě řeholníkům a řeholnicím a kněžím papež Benedikt XVI.:

Nejprve vás zvu, abyste živili víru, která je s to osvěcovat vaše povolání. Vybízím vás proto, abyste si formou jakési vnitřní pouti připomněli onu „první lásku“, kterou Pán Ježíš Kristus roznítil ve vašich srdcích. Nikoli z nostalgie, ale kvůli opětovnému roznícení onoho plamene. Proto je třeba být s Ním v mlčenlivé adoraci; vzbuzovat vůli a radost ze sdílení života, rozhodnutí, poslušnosti víry, blahoslavenství chudých a radikality lásky. Neustále obnovujte toto setkání lásky a zanechávejte všeho, abyste byli s Ním a dávali se jako On do služeb Bohu a bratřím.

Tichá, milostná chvíle, kdy by již slova rušila – to je vrchol adorace tvora, který se sklání před Bohem, přítelem, a chce se mu zcela zasvětit.

Za druhé, vyzval Svatý otec Benedikt XVI. zasvěcené osoby, vás zvu k víře, která umí rozpoznat moudrost slabosti. V radostech a strastech nynějšího času, kdy doléhá tvrdost a tíha kříže, nepochybujte, že kenose Krista již je velikonočním vítězstvím. Právě v omezeních a v lidské slabosti jsme povoláni žít připodobňování se Kristu; ve scelující tenzi, která předchází v mezích možností a v čase eschatologickou dokonalost. Uprostřed společností založených na efektu a úspěchu se váš „menšinový“ život, vyznačující se slabostí maličkých a empatií s těmi, kdo nemají hlas, stává evangelním znamením odporu.

Víra, která „rozumí“ milovanému, chápe srdcem rozumem nepochopitelné tajemství lásky, že Ježíš Kristus, Boží Syn, si v poslušnosti Otci vyvolil cestu nejslabšího na této zemi, k smrti umučeného a zmrtvýchvstalého, aby nás uvedl na cestu životní, věčné moudrosti.

Nakonec, dokončuje své rozjímání o trojičné cestě zasvěcení Svatý otec Benedikt XVI., vás zvu k obnově víry, která z vás činí poutníky k budoucnosti. Svou povahou je zasvěcený život duchovní poutí, hledáním Tváře, která se někdy ukazuje a jindy skrývá: „Faciem tuam, Domine, requiram“. To ať je stálá touha vašeho srdce, základní kritérium, kterým se orientuje vaše cesta v malých každodenních krůčcích i zásadních rozhodnutích. Nespojujte se s proroky zkázy, kteří hlásají zánik nebo nesmyslnost zasvěceného života v církvi našich dnů, „ale spíše se oblečte v Ježíše Krista a do výzbroje světla,“ jak vybízí svatý Pavel, buďte bdělí a pozorní. Svatý Chromácius z Akvileje psal: „Oddal od nás, Pane, toto nebezpečenství, abychom se nikdy nenechali obtížit spánkem nevěrnosti; ale dostalo se nám Tvé milosti a Tvého milosrdenství, abychom mohli bdít vždy ve věrnosti Jemu, neboť naše věrnost může bdít jedině v Kristu“.

Věrnost Ježíši Kristu reprezentují především kněží, kteří se s Ním nejvíce spojují především při konsekračních slovech, jež právě u Ježíše jsou znamením plné poslušnosti a věrnosti Boží vůli.

Prostřednictvím kněží slavících Nejsvětější oběť radost zasvěceného života, vede nutně skrze účast na Kristově kříži. Tak tomu bylo u Nejsvětější Panny Marie. Utrpení Jejího srdce tvoří jediný celek se Srdcem Božího Syna, probodnutým z lásky. Z této rány proudí Boží světlo a také z utrpení, obětí, sebedarování, kterým zasvěcené osoby žijí z lásky k Bohu a k bližním, proudí totéž světlo, které evangelizuje národy. V tento sváteční den přeji zvláště vám zasvěceným, aby váš život měl vždy příchuť evangelní parresie a Dobrá zvěst byla ve vás žita, dosvědčována a hlásána a svítila jako Slovo pravdy.

Tak se stává zasvěcená osoba a po výtce kněz světlem, které v sobě nese pravé světlo Ježíšovo, v němž se spojuje paprsek Boží s čistým, lidským. Jde o proces, celoživotní cestu, k níž vedou stejné prostředky, jako u zasvěcených osob v řeholním stavu. Kněžská cesta ovšem vychází z adorace svátostného Ježíše, jehož kněžské ruce drží při proměňování, z kenose, jež nese ovoce v kněžské služby mezi chudými v místním společenství – chudými v duchu, pokornými a v intenzivní touze vidět tajemství mešní oběti při slavení nebeské liturgie.

Žádá se, abychom my – já – nevymáhali svůj život pro sebe sama, ale dali jej k dispozici jinému: Kristu; abych se neptal: co z toho budu mít já, nýbrž: co mohu dát já Tobě a tak těm druhým? Nebo ještě konkrétněji: jak uskutečnit připodobnění Kristu, který nepanuje, ale slouží; nebere, ale dává – jak to uskutečnit v často tak dramatické situaci dnešní církve?

… Je možné v tom zaznamenat nějaké připodobnění se Kristu, které je předpokladem každé opravdové obnovy anebo jde spíše o zoufalý podnět učinit něco pro přetvoření církve podle vlastních tužeb a idejí?

Ovoce kněžského života závisí na pevném postoji duchovního pastýře, který se nenechá odtrhnout o „mízy Ducha svatého“, jíž je niterný život: stálé zasvěcování se Otci skrze Ježíše Krista v Duchu svatém.

Ježíš Boží Syn…nám zjevil autentickou vůli Boží, aby tak otevřel cestu Božího slova do světa pohanů. On nakonec konkretizoval svoje poslání vlastní poslušností a pokorou až na kříž, čímž učinil svoje poslání věrohodným. Ne má, ale tvá vůle – to je slovo, které zjevuje Syna, jeho pokoru a zároveň jeho božství a ukazuje nám cestu.

Každé naše zvěstování musí být poměřováno slovem Ježíše Krista: „Moje učení, není moje“. Nevyučujeme soukromé teorie a názory, nýbrž víru církve, které sloužíme. Nesmí to přirozeně znamenat, že toto učení nezastávám cele a že ve mne není ukotveno pevně. V této souvislosti mi přicházejí na mysl slova svatého Augustina: Co je více mé než já sám? Co je méně mé než já sám? Nepatřím sobě samému a stanu se sebou samým právě tím, že překročím sebe sama a překročením sebe samého se dokáži včlenit do Krista a Jeho těla, kterým je církev. Pokud nezvěstujeme my sami a pokud jsme se my sami stali jedno s Tím, který nás povolal za svoje posly, takže jsme utvářeni vírou, kterou žijeme, pak bude naše zvěstování věrohodné. Nedomáhám se sebe samého, nýbrž daruji sebe samého. Farář Arský, jak víme, nebyl učencem, intelektuálem. Svým zvěstováním se však dotýkal srdce lidí, protože byl sám v srdci dotčen.

Lumen Christi, světlo Kristovo, jež kněz niterně spojený se svým Pánem a Přítelem nese v sobě, zcela „spontánně“, bez vyčerpání a vyhledávání psychologických metod či dokonce lidských úskoků vede k horlivosti pro spásu duší.

Posledním klíčovým slovem, které bych ještě chtěl zmínit, se nazývá horlivost pro duše (animarum zelus). Tento výraz vyšel z módy a dnes se prakticky nepoužívá. V některých oblastech je slovo duše považováno dokonce za zapovězené, protože prý – jak se říká – vyjadřuje dualismus těla a duše a člověka neprávem rozděluje. Člověk je zajisté určitý celek, který je tělem i duší určen pro věčnost. Nemůže to však znamenat, že už nemáme žádnou duši, konstitutivní princip, který zaručuje jednotu člověka v jeho životě i po jeho pozemské smrti. A jako kněží si přirozeně děláme starost o celého člověka, včetně jeho fyzických nutností, o hladové, nemocné a bezdomovce. Nicméně, nestaráme se jenom o tělo, ale také o potřeby duše člověka, o lidi, kteří trpí v důsledku pošlapávání svých práv nebo zmařené lásky, o lidi, kteří se ocitli v temnotě ohledně pravdy a kteří trpí absencí pravdy a lásky. Staráme o spásu člověka s jeho tělem i duší. A jako kněží Ježíše Krista tak činíme s horlivostí. Lidé nesmí nikdy mít dojem, že dodržujeme svědomitě pracovní dobu a před ní a po ní patříme jenom sobě samým. Kněz nepatří nikdy sobě samému. Lidé musí vnímat naši horlivost, která svědčí o věrohodnosti evangelia Ježíše Krista. Prosme Pána, aby nás naplnil radostí svého poselství, abychom s radostným zápalem sloužili Jeho pravdě a Jeho lásce.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši sv. na svátek Uvedení Páně do chrámu bazilika. sv. Petra, 2. 2. AD 2013

z promluvy při nešporách, bazilika sv. Petra 2. 2. AD2012

a z promluvy při mši se svěcením olejů, bazilika sv. Petra 5. 4. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz;

srov. Vita consecrata, 1,16;

svatý Chromácius z Akvileje Sermones 32,4;

srov. Porta fidei, 6)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Přijď, Ježíši, Světlo světa,

z Betléma, původně nečisté jeskyně,

v níž zazářilo světlo Vtělení.

Přijď z duše, která byla zalita nebeským křestním světlem Ducha svatého,

do chrámu své Církve,

Přijď do srdcí těch, kdo se s Tebou na této zemi setkali,

aby Tebe, Světlo tajemství, svátostí,

v chrámu Církve ukazovali druhým

a svědčili o Tobě, Pomazaném, Mesiáši,

plném Ducha svatého, Ducha vzkříšení.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž nám klade před oči nesčetný zástup takových proroků:

řeholníky, řeholnice a zvláště kněze,

kteří zasvěcení Tobě prožívají díky daru Tvého kněžství.

V každodenní modlitbě, ¨

kterou jsi nás, Ježíši,

očišťující svou obětní smrtí od každé poskvrny hříchu,

naučil volat v moci Ducha svatého ke svému Otci v nebesích,

prosíme, aby se posvětilo Tvé jméno:

aby bylo očištěno v našich srdcích prstem novozákonního Árona,

jenž se dotýká Tvého těla a Tvé krve

a podává ji všem,

kdo touží již na této zemi spatřit Tvou tvář

stejně jako Simeon a Anna

v těch nejchudších.

Amen.