MODLITBA PAPEŽE BENEDIKTA XVI PRO TYTO DNY:

Také dnes je naše víra ohrožována omezujícími změnami, jimiž by módy tohoto světa chtěly nahradit její velikost.

Pane, pomoz nám v této naší době být a zůstat katolíky.

Žít a umírat ve velikosti tvé pravdy a tvého božství.

Dej nám odvážné biskupy, kteří nás přivedou k jednotě víry a se světci všech dob nám ukáží, jak jednat přiměřeným způsobem ve prospěch smíření, k němuž je náš episkopát zvláštním způsobem povolán.

Pane Ježíši Kriste, smiluj se nad námi!

SLOVO SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. 
K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ:

Naděje je základní motiv adventní doby.

Svatý otec Benedikt XVI. tuto myšlenku rozvedl v promluvě o první neděli adventní před dvanácti lety. Současně tehdy představil svou novou encykliku o naději:

Nese titul Spe salvi, protože začíná slovy svatého Pavla: "Spe salvi facti sumus " - V naději jsme spaseni". V této, jako i v jiných částech Nového zákona, je slovo "naděje" úzce spojeno se slovem "víra".

Je to dar, který mění život toho, kdo jej přijme, jak dokazuje zkušenost mnoha světců a světic. V čem tedy spočívá tato naděje, tak velká a tak "spolehlivá", že nám umožňuje říci, že v ní máme "spásu"?

Spočívá v podstatě v poznání Boha, v objevení jeho tváře, tváře Boha natolik velkolepého v lásce, že nám uděluje neotřesitelnou naději, kterou ani smrt nemůže narušit, protože život toho, kdo se svěřuje tomuto Otci, otevírá se na perspektivu věčné blaženosti.

Srv.: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php"id=8756

O. Vladimír Mikulica

LISTOPAD – MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Dante Alighieri Božská komedie

JEŽÍŠ – KRÁL NAD POSLEDNÍM SOUDEM

Dnešní slavnost Ježíše Krista Krále univerza, nebe a země, je určitým vyvrcholením listopadových modliteb za zemřelé. Pozvedá náš pohled k nebi, ke Království, které nám Ježíš přináší již zde na zemi v Církvi. Obrací náš pohled na vlastní hříšnost, zaměřuje náš pohled na očistný vstup do Ježíšova království: "Nic nečistého do nebe nevejde!" - a proto nás svatý Apoštol národů vybízí, abychom přijímali podíl na Ježíšově kříži, sám nám je ve svém misijním pozemském životě příkladem. V prosbě Modlitby Páně každodenně prosíme: "Posvěť se – očisť se – "hagiasthéto to Onoma Sú" – Jméno Tvé!" Tento výraz otevírá pohled na očistné pokropení krví, posvěcení svatyně, lidu starozákonním veleknězem. Náš Velekněz Ježíš skropil svou krví – nabídnutou k vykoupení a ke spáse všem - mnohé: posvětil svůj lid, svou Církev. Nyní na zemi probíhá ovšem doba očišťování, které zvláště vrcholí ve svátostech Církve, pokud – zvláště svátost smíření a svátostem nemocných i viatikum - očištění a posílení na cestu na věčnost do Království přijímáme.

Tak očistec začíná – vědomě a chtěně - při konverzi a pokračuje takto každý den, když "Každodenně bereme svůj – podílně Ježíšův – kříž a následujeme Jej.

A nakonec bychom svůj pohled měli odvrátit od pekla: Peklo existuje. Do pekla vstoupí každý, kdo zemře v odloučení od Trojjediného Boha, vědomém a chtěném, či v opomenutí konat vše pro to, aby k tomuto odloučení nedošlo - v těžkém hříchu.

Víme, že duším světců byl otevřen pohled na peklo. Někdy - jako u svatého Benedikta z Nursie či dalších – ve chvíli umírání, jindy – jako u svaté mystičky Terezie z Ávily – si sama duše žádala uvidět peklo...až volala: "Už dost, Pane!"

Tento svatotereziánský pohled však touží mít v skrytu každý: nikoli ze zvědavosti, ale existencionálně touží nejprve uvidět nebe a vstoupit do něj – kolik politických, ekonomických systémů tuto touhu používá, aby "nahradilo" život mystický a asketický – kolik duší touží být čistých a již nyní prožívat niterné spojení s Trojjediným Bohem: a pohleďme na všechny pokusy o modlitbu, meditaci, na tápání v různých náboženských skupinách, které touží nebo jsou zneužívány k tomu, aby "toužili" spatřit Boží tvář.

A pohleďme na víru v existenci pekla, již vyjadřují i ti, kdo – a nejsou vedeni jen nevěřícími "teology" popírajícími jeho existenci – říkají, že "není" a přitom se vyjadřují tak, že přiznávají jeho skutečnost...osočováním a komentováním ve sdělovacích prostředcích počínaje slovy: "tato cesta vede do pekla".

Dokonce Poslední soud je toužebně očekáván skrytě každým člověkem, ať směřuje životem svého těla a duše do nebe, pekla či očistce: Každý touží po učinění zadost – třebas "své" spravedlnosti a svého "práva". Svatý – a to má být bez výjimky každý člověk – po naplnění radosti duše, kterou i v utrpeních dává Duch Otce a Syna, hříšník po ukončení své očisty a ten, kdo je spoután ve světě ďábelské sebelásky, sebeodpuštění a sebevykoupení a touží po sebezničení, sebevraždě i – a právě - v duchovním slova smyslu, má do poslední chvíle, než se duše odloučí při jeho smrti od těla, šanci zvolat: "Můj Ježíši, milosrdenství!"

Takto se před námi předestírá mozaika umísťovaná v konše presbytářů: Ježíš Kristus Pantokratór: Vládce, Král nad silami dobra a nad silami zla. Nad očistcem, který je dočasný, a nad nekonečným stavem lidské duše a těla po smrti: vykoupení a oslavení duše a těla – a těla blažených budou velmi krásná a budu podobna oslavenému tělu našeho Pána Ježíše, zbavena svých pozemských nedokonalostí; a stupeň jejich krásy bude záviset na tom, kolik si člověk při své pozemské pouti získal zásluh pro nebe.

Těla zavržených budou ohyzdná. - Čím kdo zachází, tím také schází!

Každý si připravuje svým životem na zemi vzkříšení šťastné nebo nešťastné.

Pohled na Ježíše Krále Univerza, Vládce nad dobrem a zlem, nás vybízí: "Připravuj si vzkříšení šťastné a krásné!"

O. Vladimír Mikulica

ZÁVĚR ADVENTNÍ PŘÍPRAVY:

Ježíš Kristus – obětní král Univerza

Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: "Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený." 
   Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: "Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!" Nad ním byl totiž nápis: To je židovský král. 
   Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: "Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!" 
   Druhý ho však okřikl: "Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého." 
   A dodal: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." 
Odpověděl mu: "Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji." 

Králem implicitně nazývá našeho Pána – Pána nad životem a smrtí každého člověka - druhý lotr ukřižovaný vedle Ježíše: "Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království." Vyznává předtím, že je ´králem´, "který neudělal nic zlého." Ježíšovo království je místem dobra, spravedlnosti – a v případě tohoto lotra, jenž pro své vyznání víry ve Spasitele Ježíše je na pravici a jde při Posledním soudu, o němž káže Ježíš v Chrámě, na pravici Božího ovčince, do místa vzkříšení , je místem milosrdenství, v němž Ježíš odpouští kajícím hříšníkům – těm, kdo o odpuštění od Boha, Božího Syna, stojí. Ti budou spaseni.

Moc odpouštět hříchy předává zmrtvýchvstalý Ježíš. I zde se plně projevuje apoštolská tradice založená na ustanovení Petra knížetem apoštolů, na papežském primátu, jenž je výchozím bodem svátostného svěcení biskupů a kněží, později i jáhnů a jejich svátostné služby; zvláště pro biskupy a kněze služby nejsvětější: slavení svatých mešních tajemství.

Primární službou Petrova nástupce je služba víry, uvedl před několika lety dnešní slavnost Ježíše Krista, krále Univerza, Svatý otec Benedikt XVI. Zdůraznil, že v Novém zákoně se papež Petr stává "skálou" Církve jakožto nositel kréda: bratrské společenství Církve povstává se jménem toho, který vyznal u Césareje Filippovy jako první víru v našeho Spasitele Ježíše Krista. Církev tedy začíná jeho vírou; vírou zprvu nezralou a "příliš lidskou", která však po Velikonocích dozrává, takže je schopen následovat svého Mistra a Pána až k darování sebe sama. Svatý Petr dozrává k víře, že Ježíš je opravdu Král a že jím je právě proto, že zůstal na kříži, a takto dal život za hříšníky.

V evangeliu je vidět, jak všichni chtějí po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže. Vysmívají se mu, ale také se tím snaží sami sebe ospravedlnit, jakoby říkali: není to naše vina, že jsi na kříži. Byla to Tvoje vina, protože kdybys byl opravdu Boží Syn, židovský Král, nebyl bys tam, ale zachránil by ses a sestoupil z toho hanebného popraviště. Pyšně se rouhají a říkají: ´Jestliže na kříži zůstáváš, znamená to, že jsi se mýlil a že my máme pravdu.´ Drama, které se odehrává pod Ježíšovým křížem je dramatem univerzálním, týká se všech lidí před Bohem. Dobří i zlí mají nad sebou oblak moci Christa Pantokratóra – Vládce, Kyria nad silami dobra a zla. Vše má směřovat – v myšlenkách, vůli, citech, v oddanosti - k Němu. I ten největší pyšný rouhač má šanci jako lotr "po pravici" litovat nejpozději ve chvíli umírání svých hříchů, aby nebyl navždy od tohoto proudu "univerza" vytržen – a tak by se ani po očistných mukách nedostal "dnes" do nového stavu milosti nabídnutého Králem Ježíšem do hříchu Adama padlému lidstvu, stavu, který převyšuje rajskou prvotní blaženost našich prarodičů: otevírá ráj vzkříšených s Ježíšem Zmrtvýchvstalým.

V ukřižovaném Ježíšovi je božství znetvořeno, svlečeno ze veškeré viditelné slávy, ale je přítomné a reálné. Jedině víra jej dovede rozpoznat: víra Matky Boží Panny Marie, která ve svém srdci uchovává i tento poslední kamínek mozaiky života svého Syna; Ona ještě nevidí všechno, ale nepřetržitě důvěřuje v Boha a znovu se stejnou odevzdaností opakuje: "Hle, jsem služebnice Páně". 

Tuto mozaiku předal v Panně Marii, Matce Církve, náš Pán a Spasitel Ježíš svatému Janovi, stojícímu ve chvíli hrozných muk Syna člověka, Božího Beránka, pod křížem: "To je Tvá Matka!" Bohorodička se v tuto chvíli stává Matkou bratrského společenství, které bude od Letnic setrvávat na modlitbách, v apoštolské nauce a v zvláště v "lámání Chleba".

V "lámání" čili v oběti a ve spojení s obětinou mše svaté, jíž je stále v moci Ducha svatého se zpřítomňující Pán v mysteriu transsubstanciace: v Chlebu života věčného.

Tak tato Mariina mozaika přechází do "držení", dědictví a správy papeže, biskupů a kněží a celého Božího lidu spojeného s apoštolskou tradicí, s Magisteriem.

Jako stupňové žalmy jeruzalémských poutníků, tak i stupně jednotlivých částí mše svaté vedou k výstupu do Města pokoje: do nového ráje, do Království. Ano, mše svatá a její stupňové modlitby sensu lato jsou klíči Království, jehož první dary okoušíme zvláště při svatém přijímání.

Prvním kamínkem mozaiky jsou modlitby přede mši svatou – celebranta, asistence, Božího lidu. Tento kamínek musí být co nejpevněji posazen: je třeba přijít včas, přijít na přípravnou modlitbu. Kdo přichází pozdě, má vinu na labilitě své duše, ale i těch, které nenechal vstoupit do kontaktu s Trojjediným Bohem.

Do takového společenství víry vchází processio celebranta s asistencí. I v dobách prvních útoků na tradiční modlitební formu v šedesátých letech minulého století zůstaly pevné kněžské osobnosti – jako byl například františkán Otec Jan Evangelista Urban – kteří se nenechali svést k "rozpojení" prvních dvou stupňů: přípravné modlitby v sakristii (spolu s ministranty a kostelníkem) a vroucné modlitby při processio, která začínala Asperges v sakristii a prvními slovy žalmu "Introibo ad altare Dei", který všichni v procesí se tiše modlili společně cestou k oltáři a u oltáře.

A potom je tu víra dobrého lotra: víra sotva naznačená, ale dostačující k tomu, aby zajistila spásu: "Dnes budeš se mnou v ráji". Rozhodující je ono "se mnou". Ano, to jej zachraňuje. Dobrý lotr je vskutku na kříži jako Ježíš, ale především je na kříži spolu s Ježíšem. Na rozdíl od druhého provinilce, a všech těch ostatních, kteří se mu vysmívají, nežádá po Ježíšovi, aby sestoupil z kříže nebo aby jemu pomohl sestoupit z kříže. Namísto toho žádá: "Pamatuj na mne, až přijdeš do svého království." Vidí jej na kříži, znetvořeného k nepoznání, a přece se Mu svěřuje jako nějakému králi, ba dokonce jako Králi povýtce. Dobrý lotr věří tomu, co je napsáno na tabulce umístěné nad Ježíšovou hlavou: "Židovský král". Věří tomu a svěřuje se Mu. Proto se vzápětí ocitá v "dnešku" Boha, v ráji, protože ráj znamená: být spolu s Ježíšem, být spolu s Bohem.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. ze slavnosti Krista Krále, bazilika svatého Petra 21. 11. AD 2010;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4"id=13694)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Tvé království,

Ježíši vládce nad Univerzem,

není z tohoto světa,

a přesto jej plně, univerzálně proniká:

vším pozemským ukazuje na Tebe.

Reforma liturgické reformy

vyhlášená Svatým otcem Benediktem XVI.,

vybízí, abychom svůj zrak a studium

zaměřili na tajemství mše svaté,

abychom jejím pozemským slavením

poznávali Tebe,

milovali Tě,

spoléhali se při rozvíjení mohutností duše ve Tvé harmonii

rozumu, vůle a citu,

jen na Tebe.

Dej, ať každá část mešní liturgie je "stupňovou modlitbou",

kdy se duše učí v jednotlivých úkonech

vystupovat k Tobě,

kdy každá část mše svaté sílí náš rozhovor, chvalozpěv a díkůčinění

konané Tobě,

Králi univerza:

kdy každé gesto a slovo vede k jedinému:

k Tobě v Nejsvětější Eucharistii,

k svatému přijetí Tebe, Krále našeho života.

Pak již v den takového slavení mešní oběti

nám otvíráš brány nového ráje.

Amen.

LISTOPAD – MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Texty Mše svaté i Modlitby posvěcení času, zvláště v hodince četby, odkazují v této předadventní době na tajemství zmaru, proměny a vzkříšení. Na Ježíše Krista, který svými kázáními i uzdravováním nemocných na duši a na těle vedl a v Církvi stále vede od zmaru lidské duše a těla k podílu na Jeho smrti a zmrtvýchvstání.

Ti z našich blízkých, příbuzných a přátel, kteří zemřeli náhle, zvláště ti, kdo nebyli zaopatřeni viatikem, svátostmi pro umírající, i ti, kteří v očistci potřebují naši duchovní pomoc, by ji měli dostávat při umírání i hned po posledním vydechnutí, kdy se duše odlučuje od těla.

Víme, z životopisů světců i v Církvi niterně žijících bratří a sester, jakým je darem, když se rodina či rodinná společenství pravidelně společně modlí. V tomto případě zvláště můžeme mít na zřeteli modlitbu rozjímavou a adorační, při níž se duše ponořuje do setkání s Ježíšem Kristem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým.

Takovou modlitbu znávali rodiny a farnosti, které chodívali v neděli odpoledne na svátostné požehnání, dnes bychom řekli na určitý druh adorace, která vedla do hlubin té, kterou především eucharistická společenství v řeholích a kněžských pospolitostech mohla prožívat s větší intenzitou.

Proto je velmi potřebné k umírajícímu – když byl zaopatřen svátostmi - zavolat kněze či řeholníka a svolat společenství rodiny nebo duchovní rodiny, s níž se zde na zemi modlíval k "vigilii" u umírajícího a zemřelého.

Pamatuji na několik posvátných nocí, kdy jsme se takto modlívali u našich farníků. I pro kněze jsou tyto chvíle zvláštním darem, kdy si může znovu hlouběji uvědomit tajemství kněžství Ježíše Krista, které nese a reprezentuje: stavění mostu mezi nebem a zemí. Kněz může v tak posvátné noci (či během dne) u umírajícího a zemřelého prožívat i duchovní obnovu posvátného kněžství, sestoupit k Ježíši Kristu v Getsemanech a pod kříž, vstupovat se svatými apoštoly do hrobu vzkříšení, vnímat andělský svět evangelijního poselství: Ježíš z mrtvých vstal! - vstupovat do hlubin tajemství kněžství, jež je mu navěky jako charaktér, vryté znamení do duše, navždy svěřeno.

Všichni, kdo přicházejí na tuto modlitbu, by se měli před ní i během ní postit.

Na stolku u lůžka zemřelého by měl být kříž, svěcená voda, požehnané (ne posvátné!) oleje.

Svíce ozařující kříž.

Po posledním vydechnutí by se od této svíce mělo zapálit šestero svící, které by se na svícnech měli umístit tři po každé straně zesnulého. Patrně z pohřbů znáte "relikt" tohoto ritu, kdy zaměstnanci pohřební služby přinášejí šestero svící k rakvi a kostelník je umísťuje po obou stranách otevřené rakve – v čele je rozžat paškál – velikonoční svíce. Nebo jste možná zažili vigilii u zemřelých řeholníků a řeholnic, kde se tyto svíce během noci skutečně "přetaví" ve světlo na znamení počínajícího tajemství vzkříšení.

Anebo snad ještě z některých filmů či z beletrie si upomenete na vigilii u zemřelého v hřbitovní kapli, kdy jeho tělo v rakvi (i s rukou, na niž byl přivázán provaz ke zvonci nad kaplí či márnicí) spočívalo obklopené září těchto svící.

Vigilie může začít podle pokynů z Pohřebních obřadů vydaných roku 1972 Sekretariátem České liturgické komise (viz strana 12). Po krátkém úvodu, po modlitbě (např. podle modliteb ze stránky 33-34) a po čtení z Písma Svatého může mít kněz promluvu, zakončenou vyznáním víry, přímluvami a modlitbou Páně či jinou modlitbou. Vigilie v vlastním slova smyslu může buď pokračovat nebo být vložena do této bohoslužby jako určitá forma mnišské lectio divina (čtení z daných či vhodně vybraných pasáží Písma Svatého, mezizpěvy, společná modlitba a posvátné ticho.) a to po celou noc ( či přes den).

Otec Vladimír Mikulica

Chrám uprostřed jeruzalémských ruin

Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: "Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, všechno bude rozbořeno." 

Liturgie posledních nedělí po Duchu svatém – „během roku“ - nás odkazuje na vrcholící závěrečnou Velkou cestu Ježíšovu, v níž náš Pán Ježíš vystupuje vzhůru: do Jeruzaléma k ukřižování, vzhůru na kříž a skrze kříž k povýšení a k slávě Boha Otce.

Církev slaví tyto neděle s pohledem na zmar, předpovídaný proroky a v posledku Prorokem všech proroků, Ježíšem Kristem, který o „centru světa“ - jeruzalémském chrámu říká: ‚Přestává být centrem světa. V těchto dnech - až na věky – se jím stane mé tělo, výsostný chrám svatého Ducha, chrám bez poskvrny hříchu, chrám výsostný rovněž svou nejvyšší možnou obětí: obětí Božího Syna za hřích lidstva.‘

Pohled na zmar chrámu otevírá pohled na zmaření, oběť, již zpřítomňuje mše svatá, slavená Církví, která se tak sama stává chrámem, tělem Kristovým (Corpus politicum), jež v tajemství oběti (Corpus mysticum) podává Nejsvětější tělo a krev Kristovu (Corpus eucharisticum).

Svatý otec Benedikt XVI. vyjadřuje tuto skutečnost, jednotu Ježíše Krista, Božího Logu, jeho vtělení, založení Církve, předávání Slova a slavení Nejsvětější liturgie v souhrnu podnětů biskupského synodu, v apoštolské exhortaci Verbum Domini, v níž zdůrazňuje, že liturgie je privilegovaným místem Božího Slova:

Je-li církev chápána jako „dům Slova,“ je třeba věnovat pozornost především posvátné liturgii. Ta je privilegovaným místem, ve kterém Bůh mluví k nám v přítomnosti našeho života. Liturgie je totiž Bůh, který mluví ke svému lidu dnes a který naslouchá i odpovídá.

Liturgické slavení je ustavičným, plným a účinným hlásáním Božího slova. Proto je slovo Boží neustále hlásané v liturgii stále živé a účinné mocí Ducha svatého, a projevuje se činorodou láskou Otce, která nikdy nepřestává působit na všechny lidi.“ Církev totiž vždy vykazovala vědomí, že v liturgickém úkonu je Boží slovo provázeno vnitřním úkonem Ducha svatého, který mu umožňuje působit v srdcích věřících. Díky Utěšiteli se totiž Boží Slovo stává základem liturgického úkonu, normou a oporou celého života. Působení Ducha svatého...každému vkládá do srdce všechno, co je řečeno při hlásání Božího slova celému shromáždění věřících, upevňuje jednotu všech a favorizuje také různost charismat a zhodnocuje jejich rozmanité působení.“ …Tím více je třeba říci, že sám Kristus „je přítomen ve svém slově: to mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté.“

Tak předčítá své slovo Ježíš Logos při pláči nad Jeruzalémem a jeho chrámem v dnešním úryvku evangelia:

Zeptali se ho: "Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?" 

Nyní má zaznít odpověď. Ježíš je nejen Prorok všech proroků ale i „Hermés všech hermeneutů“, On staví hermovky, rozcestníky pro naše uvažování a výklady Jej Slova. Působí v nás svým Duchem v daru, charismatu výkladu.

V jistém smyslu hermeneutika víry vůči Písmu svatému má mít jako opěrný bod liturgii, kde je Boží Slovo slaveno jako aktuální a živé slovo: „církev si věrně v liturgii zachovává onen způsob četby a výkladu posvátných Písem, kterým ji sám Kristus, počínaje „dneškem“ svojí události, vybízí zkoumat všechna Písma.“

     Ježíš odpověděl: "Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí lidé totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: 'Já jsem to!' a 'Ten čas je tady!' Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec."
     Potom jim řekl: "Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.
     Ale před tím vším vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagógám na soud a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. 
Takto se ukazuje také moudrá pedagogie Církve, která hlásá a slyší Písmo svaté v rytmu liturgického roku. Toto rozprostření Božího Slova v čase nastává zejména v eucharistické slavnosti a v liturgii hodin. Středem všeho je velikonoční tajemství, s nímž se pojí všechna tajemství Krista a dějin spásy, která se uskutečňují svátostně: „Když tak slaví jednotlivá tajemství vykoupení, otvírá věřícím bohatství mocných činů a zásluh Pána, takže je neustále v jistém smyslu zpřítomňuje, aby se s nimi věřící setkávali a aby z nich čerpali spásonosnou milost.“ 

Eucharistická slavnost otevírá srdce, tak můžeme slyšet a chápat Ježíšova následující slova:

Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci.
     Budete zrazováni i od vlastních rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro mé jméno ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Vytrvalostí zachráníte svou duši." 

Jakou vytrvalost má Ježíš na mysli? - Odpověď nabízí právě pohled na tajemství Církve, v níž zní Boží Logos, ve kterém je On přítomen působením svého Ducha a to vrcholně ve slavení Nejsvětější oběti. Odpověď nabízí jen porozumění pevnému – a neoddělitelnému - spojení Ježíše – Tóry, Logu, jeho slov, která lektor čte a jáhen v evangeliu předčítá a jež z titulu charismatické a institucionální služby kazatel a homiletik - slovo na místě Slova -vykládá, a to vše ve slavení Nejsvětějšího tajemství:

V dějinách spásy totiž neexistuje separace mezi tím, co Bůh říká a koná; samo jeho Slovo se prezentuje jako živé a účinné, jak ostatně naznačuje samotný význam hebrejského výrazu dábár. Zároveň jsme v liturgickém konání postaveni před Jeho Slovo, které uskutečňuje to, co říká. Výchova Božího lidu k objevování performativního charakteru Božího Slova v liturgii pomáhá chápat Boží jednání v dějinách spásy i ve vlastním životě.

Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci zvláště poukazuje na Ježíšovu katechezi o Svaté eucharistii, daru mše svaté z evangelia podle sepsání svatého Jana.

Všeobecně pojatý vztah Slova a svátostí nabývá hlubšího významu v souvislosti s eucharistickým slavením...Máme v této souvislosti na mysli velkou Ježíšovu promluvu o chlebu života v Kafarnaumské synagoze, jejímž pozadím je porovnání Mojžíše a Ježíše, tedy toho, kdo mluvil s Bohem tváří v tvář, a toho, kdo zjevil Boha. Promluva o chlebu totiž poukazuje na dar Boží, který dal lidu na poušti Mojžíš v podobě many a kterým je vlastně Tóra, slovo Boží, jež dává život. Ježíš naplňuje dávný předobraz v sobě samém: „chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu“; „Já jsem chléb života“. „Zákon se zosobnil. V setkání s Ježíšem se takříkajíc živíme samotným živým Bohem, opravdu jíme chléb z nebe.“ V promluvě z Kafarnaum se prohlubuje Janův prolog: tam se Logos stává tělem, zde se tělo stává chlebem daným za život světa. Ježíš tak naráží na dar sebe samého v tajemství kříže a potvrzuje výrokem o své krvi, dané za nápoj. Tak se v tajemství eucharistie ukazuje, co je pravou manou, pravým chlebem z nebe: je to Logos Boha, který se stal tělem, a dal sebe sama za nás ve velikonočním tajemství. 

Vyvrcholením nauky Ježíše putujícího se svými učedníky je jeho katecheze po zmrtvýchvstání na cestě do Emauz: až přijetí jeho samého ve slavené Svaté eucharistii otevírá oči, dává pochopit, porozumět všem událostem, všem slovům. V posledku i dnešnímu slovu o trpělivosti.

Lukášovo vyprávění o Emauzských učednících nám umožňuje další reflexi o pojítku mezi slyšením Slova a lámáním chleba. Ježíš jim vychází vstříc den po sobotě, naslouchá slovům jejich zklamané naděje a stává se jejich druhem na cestě, „a vykládal jim, co se ve všech částech Písma na něj vztahuje“. Spolu s tímto pocestným, který se nečekaně stává důvěrníkem jejich života, začínají se oba učedníci na Písmo dívat nově. Co se stalo před několika dny, už se nejeví jako nezdar, ale jako naplnění a nový počátek. Lukášovo evangelium nám říká, že „jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali“. Ježíšova přítomnost nejprve skrze slova a potom gestem lámání chleba umožnila učedníkům, aby Ho poznali, a mohli tak nově pocítit to, co předtím prožívali spolu s ním: „což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma“.

Jednota mezi pronášením slov a jednáním tkví v základu mešní oběti. Především z  tohoto důvodu nelze oddělovat „bohoslužbu slova“ a vytvořit z ní jako ze základní bohoslužby pro katechumeny, náhražku mše svaté pro věřící.

Z tohoto vyprávění vysvítá, jak samotné Písmo usměrňuje chápání svého nerozlučitelného spojení s eucharistií. „Je proto třeba mít stále na paměti, že slovo Boží, které církev čte a hlásá v liturgii, určitým způsobem přivádí ke svému cíli, k oběti smlouvy a k hostině milosti, tj. eucharistii.“ Slovo a eucharistie patří vnitřně natolik k sobě, že jednomu bez druhého nelze porozumět: Slovo Boží se stává svátostným tělem v události eucharistie. Eucharistie nás otevírá pro chápání Písma svatého, tak jako Písmo svaté osvěcuje a vysvětluje eucharistické tajemství. Bez uznání reálné přítomnosti Pána v eucharistii by porozumění Písmu zůstalo nedotažené. „Božímu slovu a eucharistickému tajemství proto církev vždycky a všude projevovala a uložila projevovat stejnou úctu, byť ne stejným kultem. Pohnuta příkladem svého zakladatele, nikdy nepřestala slavit velikonoční tajemství, shromažďovat se k četbě „všech Písem, která se něj vztahují“, a aktualizovat památku Páně a svátosti, dílo spásy.“

(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - art. 52. 53. 54. 55.; zdroj www.radiovaticana.cz;

Missale Romanum, Ordo Lectionum Missae, Editio typica altera, 3., 4., 9, 10

Sacrosanctum concilium, 102.

Joseph Ratzinger-Benedikt XVI., Ježíš Nazaretský, Barrister, Brno, p. 188.)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Odpovědí na otázku, která vychází z Tvého dnešního slova,

Ježíši, svátostné Slovo, Logos;

odpověď na Tvou výzvu k vytrvalosti,

jíž si zachráníme své duše,

Ježíši, zachraňující svou smrtí na kříži a svým zmrtvýchvstáním,

je ve své plnosti slavení mše svaté.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž nám otevírá pohled na niterné spojení mezi „Dábár“ a Tórou,

mezi mší svatou a Tebou – Slovem,

čímž eliminuje umělé rozdělování mše svaté na bohoslužbu slova a oběti.

Z takového oddělení totiž vzniká útvar,

bohoslužba slova,

jež je často odnímán a odpírán katechumenům

a podáván věřícím místo slavení plné mešní oběti,

v níž se Ty - Slovo ve slově -

stáváš podobně jako v Emauzích svátostí před očima a v těle a duších těch,

kdo Ti naslouchali:

dáváš odpověď:

touto trpělivostí si – utrpením emauzských učedníků naslouchajících Slovu

a přijímajících Slovo - Svatou eucharistii -

zachráníte život

a v katastrofickém scénaři, který Emauzští líčili na cestě Tobě,

naleznete radost srdcí hořících ohněm lásky Ducha svatého.

Amen.

LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Potemnělé, sychravé dny podzimu v měsíci listopadu představují navenek "smrt stromů a rostlin": listo – pad.

Připomínají první smrt, jíž je – kromě Ježíše Krista a Panny Marie – podrobeno každé lidské tělo v očekávání přijetí do slávy či odsouzení k zavržení.

Připomínají smrt našich drahých příbuzných a přátel i nepřátel, připomínají naši vlastní smrt: "Memento mori!" -"Pamatuj, že zemřeš!"

V současném úpadku či zakrnění duchovního života, kdy mnoho lidí zakrývá skutečnost své smrti, popírá vzkříšení a v nejhorším případě vzkříšení Ježíše Krista, se šíří těžká beznaděj a zoufalství tam, kde není naděje na život věčný nebo kde svírá duši obava, zda v tak beznadějném stavu lze doufat ve spásu po smrti.

Drsná slova na adresu zoufalých – avšak slova naděje – adresuje duchovní Otec svatý biskup Césarius z Arles křesťanům. Zmiňuje se právě o životě bez naděje, z nějž jsme byli křtem zachráněni těmito slovy: "Neboť my všichni, moji drazí, jsme byli před křtem chrámem ďáblovým, ale křtem jsme se stali chrámem Kristovým; a zamyslíme-li se pozorně nad spásou své duše, shledáváme, že jsme pravý a živý chrám Boží. Bůh nepřebývá jen v chrámech, vystavěných lidskýma rukama, ani v domě ze dřeva a kamene, ale především v duši, stvořené jako obraz Boží rukama Stvořitele, jak říká svatý apoštol Pavel: Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy."

Modleme se za ty zemřelé, kteří byli pokřtěni, a nežili podle svého křestního slibu, kteří nesmýšleli, nemluvili a nejednali tak, aby se stávali zářivým a čistým chrámem Božím a zemřeli v "podzimu" svého života.

Otec Vladimír Mikulica

PŘÍPRAVA NA ADVENT

Slyšeli jsme Slovo Boží

Přihodilo se, že zajali sedm bratrů s jejich matkou. Král je dal mrskat biči a volskými řemeny, aby je přinutil jíst zakázané vepřové maso.
   Jeden z nich, který se stal jejich mluvčím, řekl: "Co se nás ptáš a o čem se chceš od nás poučit? Jsme odhodláni spíše zemřít než překročit božské zákony otců." 

Hrdinná mučednická smrt sedmi bratří z dob makabejského povstání tehdy vyvoleného lidu ukazuje jak na sílu slova, které vede k mučednické smrti, tak na sílu Slova – Logos – z nějž již tehdy, jak dosvědčují katoličtí katecheté především alexandrijské starověké církevní školy, čerpali sílu a předobrazně ukazovali na blížící se obětní smrt Ježíše Krista za naše hříchy – Božský zákon otců, pro nějž makabejští umírali, se stal v Ježíši z Nazareta Tórou, Logem, který odpovídá na skrytou otázku po smyslu jejich utrpení velmi silně: Ježíš, Tóra vstane z mrtvých. Toto implicitně dosvědčuje čtvrtý ze sedmera synů statečné matky, obrazně všech Makabejských

Ten krátce před smrtí řekl: "Je dobré být poslán na smrt od lidí, když můžeme doufat od Boha, že znovu budeme od něho vzkříšeni. Pro tebe však vzkříšení k životu nebude! " 

Výklad této historické a kosmické role Ježíše Krista, která se zračí ve Starém zákoně, podal v postsynodání exhortaci Verbum Domini Svatý otec Benedikt XVI.:

Patristická a středověká tradice při kontemplaci této „kristologie Slova“ zavedla působivý výraz: "Slovo se zkrátilo" - církevní otcové ve svých řeckých a latinských překladech Starého zákona, nalezli slovo proroka Izaiáše, které citoval také apoštol Pavel, aby ukázal, jak byly nové Boží cesty již předpovězeny Starým zákonem. Čteme tam: „Pán dokonale a rychle provede na zemi to, co řekl“. „Logos, věčné Slovo se stalo maličkým – tak malým, aby se vešlo do jeslí. Stalo se dítětem, aby se Slovo stalo pro nás pochopitelným. - Nyní je Slovo nejen slyšitelné, nejenom že má hlas. Nyní má Slovo tvář, kterou můžeme vidět: Ježíš Nazaretský.

Sledujeme-li vyprávění evangelií, zaznamenáme, že se Ježíšovo lidství v celé své jedinečnosti ukazuje právě ve vztahu k Božímu Slovu. Ježíš ve svém dokonalém lidství totiž okamžik za okamžikem uskutečňuje Otcovu vůli, zná Otce a zachovává jeho slovo; vypráví nám o Otci; „vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim“. Ježíš tedy ukazuje, že je božským Logem, který se nám dává, ale také novým Adamem, pravým člověkem, který ustavičně plní nikoli svou, ale Otcovu vůli. On „pak prospíval moudrostí, věkem a oblibou u Boha i u lidí“. Dokonale naslouchá, uskutečňuje v sobě a sděluje nám božské Slovo.

Ježíšovo poslání dochází svého naplnění ve Velikonočním tajemství: tady stojíme před „Slovem kříže“. Slovo oněmělo, stalo se mrtvolným mlčením, poněvadž bylo „vysloveno“ až k mlčení, a neponechalo si nic z toho, co mělo sdělit. Církevní otcové při kontemplaci tohoto tajemství kladou do úst Matky Boží působivý výraz: „Otcovo Slovo, které stvořilo každého tvora, jenž mluví, nemá slov; bez života jsou vyhaslé oči toho, který slovem i znamením uvádí do pohybu vše, co žije“. Tady je nám vskutku sdělena „největší“ láska, která dává život za své přátele.

Tento pohled na vyhaslé oči Ježíše Krista po jeho smrtelné agonii na Golgotě, je pohledem do očí, které předznamenávají ‚na chvíli prázdné‘ oči sedmera makabejských mučedníků: očekávají – v Tóře, v Logu, v Božím slově - své zmrtvýchvstání.

„V tomto velkém tajemství se Ježíš ukazuje jako Slovo Nové a Věčné smlouvy: svoboda Boha a svoboda člověka se definitivně potkaly v jeho ukřižovaném těle, nerozlučné smlouvě platné navěky. Ježíš sám při Poslední večeři, když ustanovil Nejsvětější eucharistii, mluvil o „nové a věčné smlouvě“ uzavřené prolitím jeho krve a ukázal se jako pravý obětovaný Beránek, ve kterém se uskutečňuje definitivní vysvobození z otroctví.

V zářivém tajemství zmrtvýchvstání se toto mlčení Slova jeví ve svém opravdovém a definitivním významu. Ježíš Kristus, vtělené, ukřižované a vzkříšené Boží Slovo, je Pánem všech věcí; je vítězem, Pantokratorem, a všechny věci jsou tak sjednoceny v Něm. Ježíš Kristus je tedy „světlem světa“, světlem, které „září v temnotách“ a které "temnoty nepohltily". Tady chápeme plný význam žalmu 119: „Svítilnou mým nohám je tvé slovo a světlem mé stezce“. Tímto definitivním světlem na naší cestě je Slovo, které vstává z mrtvých. Křesťané si již od počátku uvědomovali, že Slovo Boží je přítomno v Ježíši Kristu jako Osoba. Boží Slovo je pravé světlo, které člověk potřebuje. Ano, ve vzkříšení Boží Syn vzešel jako Světlo světa. Nyní životem s Ním a skrze Něho, můžeme žít ve světle.“

Protipólem sedmera židů spolu s jejich statečnou matkou je ta strana židovstva, která Ježíše jako ‚zmrtvýchvstalou Tóru‘ nepřijímá. Nevěří vůbec v pravé zázraky, nevěří ve zmrtvýchvstání. Nemohou pochopit Svatá Písma ani Tradici, jíž by měli být nositeli. Ve své prázdnotě pojetí nebe stahují na zem, jsou mimo jiné předchůdci těch, kdo chtěli v poslední době budovat ‚nebe na zemi‘ včetně hrozných následků této nauky pro tělo i věčnou spásu duše člověka.

K Ježíšovi přistoupilo několik saduceů, kteří tvrdí, že není vzkříšení, a otázali se ho: "Mistře, Mojžíš pro nás ustanovil: 'Zemře-li někomu bratr, který měl manželku, ale byl bezdětný, ať si tu manželku vezme jeho bratr a zplodí svému bratru potomka. Bylo tedy sedm bratrů. První se oženil a zemřel bezdětný. Ženu si vzal druhý a třetí a stejně tak všech sedm, nezanechali však děti a zemřeli. Nakonec zemřela i ta žena.
   Kterému z nich bude tedy ta žena náležet při vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm!" 

Jak uboze vyznívá jejich otázka při pohledu na makabejskou matku s jejími sedmi statečnými syny, na sedm bratří, na příběh, který právě jim, nedlouho po prohraných makabejských válkách, měl dodávat víru v toho, jemuž se nyní posmívají!

   Ježíš jim řekl: "Lidé tohoto světa se žení a vdávají. Ale ti, kdo budou uznáni za hodné dosáhnout onoho světa a vzkříšení z mrtvých, nebudou se ženit ani vdávat. Už přece nemohou zemřít, jsou totiž rovní andělům a jsou syny Božími, neboť mají účast na vzkříšení.
    A že mrtví budou vzkříšeni, to naznačil i Mojžíš ve vyprávění o hořícím keři, když nazývá Pána 'Bohem Abrahámovým, Bohem Izákovým a Bohem Jakubovým'. On přece není Bohem mrtvých, ale živých, neboť všichni žijí pro něho." 

Papež Benedikt XVI. ve své exhortaci ukazuje na spojení božského a lidského, kterého se saduceům ani v intelektuálním pochopení ani v srdci uzavřenému před paprsky Ducha Božího nedostávalo: mohli vidět hořící keř o několik let později o Letnicích, mohli uvidět pokolení věrných Abrahámových dětí v podloubí Šalamounově při modlitbách Církve, již o Letnicích Ježíš s Otcem založil, mohli uvidět své vlastní manželství…mohli spatřit v Ježíši Kristu vrchol a srdce všeho, v co se ani neodvažovali v ponuré politické situaci doufat.

„Došli jsme takřka k srdci kristologie Slova a je třeba zdůraznit jednotu božského plánu ve vtěleném Slovu. Proto nám Nový zákon prezentuje velikonoční tajemství ve shodě s Písmem svatým jako jeho důvěrné naplnění. Svatý Pavel v prvním listě Korinťanům tvrdí, že Ježíš Kristus zemřel „ve shodě s Písmem“ za naše hříchy a vstal třetího dne „ve shodě Písmem“ a klade tak smrt a vzkříšení Pána do souvislosti s dějinami Staré smlouvy Boha a jeho lidu, ba dokonce nám dává pochopit, že tyto dějiny tak dostávají svou logiku a svůj pravý význam. Ve velikonočním tajemství se naplňují „slova Písma", tj. že tato smrt, k níž došlo „ve shodě s Písmem“, je událostí, která v sobě nese logos, určitou logiku: Kristova smrt dosvědčuje, že Boží Slovo se stalo až do toho nejzazšího důsledku „tělem“, lidskými „dějinami“. Také Ježíšovo vzkříšení nastává „třetího dne ve shodě s Písmem“. Poněvadž podle židovského výkladu docházelo k rozkladu teprve třetího dne, naplňuje se slovo Písma v Ježíšovi, který vstává z mrtvých dříve, než nastane rozklad. Svatý Pavel, jenž věrně předal učení apoštolů, tímto způsobem podtrhuje, že vítězství Ježíše Krista nad smrtí nastává tvůrčí mocí Božího Slova. Tato božská moc skýtá naději a radost. Je to osvobozující obsah velikonočního zjevení. O Velikonocích Bůh zjevuje sebe sama a moc trojiční lásky, která ničí destruktivní síly zla a smrti.

S odvoláním na tyto podstatné prvky naší víry můžeme kontemplovat hlubokou jednotu stvoření a nového stvoření i celé dějiny spásy v Ježíši Kristu. Obrazně řečeno, můžeme kosmos přirovnat ke „knize“ - jak říkával také Galileo – a považovat ho za „dílo Autora, který se vyjadřuje „symfonií“ stvoření. V určitém místě této symfonie se nachází to, čemu se muzikální mluvou říká „sólo“, téma svěřené jedinému nástroji nebo hlasu; a je tak důležité, že na něm závisí vyznění celého díla. Tímto „sólem“ je Ježíš. Syn člověka v sobě obsahuje zemi i nebe, stvoření i Stvořitele, tělo i Ducha. On je středem kosmu a dějin, protože v Něm se bez směšování spojují Autor a jeho dílo.“

Ve chvíli, kdy lektor přistoupí k ambonu, předstupuje spíše před ty, kdo přijali novozákonní roli statečných makabejské sedmice mučedníků spolu s jejich matkou; kdo přijímají a za chvíli, po dočtení Božího slova, budou přijímat tajemství zmrtvýchvstání.

Ten, kdo reprezentuje Církev a Ježíše Krista v lektorské službě současně tyto mučedníky zosobňuje na místě Ježíše, který ukazuje sám sebe jako potomka věřících v živého Boha, v Boha Abrahámova, Izákova a Jákoba, v Boha živých: jim nyní čte Boží slovo, zvěstuje Slovo, Logos Boží, Jej, Tóru Nového zákona. Říká tak, „… že je důležité, aby Boží lid byl jasně vychováván a formován k tomu, aby přistupoval k Písmu svatému v souvislosti s živou tradicí Církve a rozpoznával v něm samotné Slovo Boží. Je velice důležité, aby tento postoj z hlediska duchovního života u věřících narůstal. Může tomu napomáhat připomínka analogie, kterou rozvinuli církevní otcové mezi Božím Slovem, jež se stalo „tělem“, a Slovem, které se stalo „knihou“. Dei Verbum shrnuje tuto antickou tradici, podle níž je „Synovo tělo Písmem, jež nám bylo předáno“ - jak praví sv. Ambrož - a prohlašuje: „Boží slova, vyjádřená lidskými jazyky, se totiž připodobnila lidské mluvě, jako se kdysi Slovo věčného Otce stalo podobným lidem, když na sebe vzalo slabé lidské tělo.“ Takto chápané Písmo svaté je nám prezentováno i přes mnohost svých forem a obsahů jako jednotná realita, neboť „Bůh ve všech slovech Písma svatého nevyslovuje nic jiného než jen jedno Slovo, své jediné Slovo, v němž se sděluje naprosto celý,“ jak zřetelně tvrdil už svatý Augustin: „Pamatujte, že během dějin se v celém Písmu svatém rozvíjí jediná řeč Boha a jediné Slovo zní v ústech všech svatopisců.“ 

V posledku tedy působením Ducha svatého a pod vedením Magisteria předává Církev všem generacím to, co bylo zjeveno v Ježíši Kristu.“

(Z Apoštolské exhortace Svatého otce Benedikta XVI. Verbum Domini - c. 12., 13., 18.; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Ambonu – ambo – spojení Starého a Nového zákona,

jímž jsi Ty sám, Ježíši, Slovo, Logos a Tóro,

Zákone, který vyšel od Otce, ze srdce, z lásky Ducha svatého,

stavíš před oči saduceům,

těm, kdo nevěří na zázraky, jež vedou k životu věčnému.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. z jeho apoštolské exhortace,

kterými nám odkazuje na Tebe, nositele Starého zákona,

jenž je spojen s Novým.

Ukazuje jimi Tebe jako ambonu,

dvojjedinost stojící v posvátném prostoru na epištolní straně oltáře -

ukazuje nám její poslání, účel a smysl:

tajemství Tvého zmrtvýchvstání,

jímž slovo Nového a Starého zákona vrcholí

Lektor, který předstupuje před Boží lid,

stojí jako nositel služby „nižšího svěcení“ na předstupni kněžské konsekrace:

stojí před ambonou,

která naznačuje Tebe,

předčítá z otevřené knihy Zákona,

jímž jsi Ty,

z knihy, kterou sama ambona nese,

slova, která mají otevírat srdce věřících,

aby přinášeli s obětními dary sami sebe,

stávali se novozákonní makabejskou obětí,

uviděl zázrak, v nějž saduceové neuvěřili,

zázrak proměny a přijali Tebe v Nejsvětější svátosti;

těmto říká na závěr lektor slova,

jež patří současně i jemu:

Slyšeli jsme slovo Boží:

slyšeli jsme Tebe, Ježíši, Bože živých.

Amen.