neděle 27. června 2021

Pohřeb hříchu




KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ cyklu B:

XIII. neděle v mezidobí


Čtení z knihy Moudrosti zdůrazňuje základní cíl člověka, který je podmíněn nesmrtelností lidské duše: přijmout spásu danou zmrtvýchvstalým Ježíšem Kristem ve svatém křtu.


    Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí. Ale všechno stvořil, aby to bylo; stvořené věci na světě přinášejí prospěch, jed zhouby v nich není; ani smrt na zemi nevládne. Spravedlnost smrti nepodléhá. 
    Vždyť Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jak obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci.


Svatý David zpívá v žalmu o vyvedení své duše z podsvětí.

Později, o Letnicích, při nichž se zrodila Církev, svědčí svatý Petr právě o víře krále Davida ve vzkříšení lidských těl, v nesmrtelnost lidské duše:

Chci tě oslavovat, Hospodine, 
neboť jsi mě vysvobodil. 

Chci tě oslavovat, Hospodine, neboť jsi mě vysvobodil, nedopřál jsi, aby se nade mnou rado-vali moji nepřátelé. Hospodine, z podsvětí jsi vyvedl mou duši, zachovals mi život mezi těmi, kteří do hrobu klesli. 

Zpívejte Hospodinu, jeho zbožní, a vzdávejte díky jeho svatému jménu! Vždyť jeho hněv trvá chvíli, ale jeho laskavost po celý život, zvečera se uhostí pláč, zjitra však jásot. 

Slyš, Hospodine, a smiluj se nade mnou, pomoz mi, Hospodine! Můj nářek jsi obrátil v tanec, Hospodine, můj Bože, chci tě chválit navěky! 


Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům dvatý Pavel nese v době dar křtu: Duch Ježíše Krista, který se s velkou láskou stará o hladovící a unavené katechumeny.


Bratři ! 
    Jako vynikáte po každé stránce: ve víře i ve slově, v poznání, ve vší horlivosti a lásce, kterou jste od nás přijali, tak se vyznamenejte i v tomto díle lásky. 
    Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: on, ačkoli bohatý, stal se pro vás chudým, abyste vy zbohatli z jeho chudoby. 
    Nebylo by totiž dobré, že byste jiným v tísni ulehčili, a sami do ní upadli. Spíše má nastat jakési vyrovnání: za nynějších okolností to, co vám přebývá, jim přispěje v nedostatku, aby zase jejich přebytek doplnil to, co potřebujete vy. Tak se to vyrovná, jak stojí v Písmu: 'Kdo nasbíral mnoho, tomu nepřebývalo, a kdo málo, neměl nedostatek.' 


V evangeliu podle sepsání svatého Marka čteme o dvojím zásahu Ježíše Krista, plného moci Ducha Svatého, do "ordo naturalis". O uzdravení těžce nemocné ženy a o vzkříšení malé dívky.


Žena trpící krvotokem, kterou Ježíš uzdraví, se Jej s vírou dotkne – lemu Jeho roucha. A je uzdravena.


Naproti tomu budoucí svědkové vzkříšení jsou schopni se posmívat.


Ježíš – náš Pán – v této praktické dvoukatechezi učí přijetí svatého křtu: nejprve je třeba uvěřit, jako věřila nemocná žena či otec umírajícího děvčátka, pak je možné – až po této cestě, kterou nás dnes Ježíš zástupem toužících i pochybujících provází – přijít na místo, kde nám dá poznávat tajemství svého i našeho budoucího zmrtvýchvstání.


    Ježíš se vrátil lodí na druhý břeh a už se kolem něho shromáždil velký zástup. Když byl ještě na břehu moře, přišel k němu jeden z představených synagógy, jmenoval se Jairos. Jak ho uviděl, padl mu k nohám a snažně ho prosil: "Moje dceruška umírá. Pojď, vlož na ní ruce, aby byla zachráněna a žila." Ježíš s ním odešel. Velký zástup šel za ním a tlačili se na něj. 
    Byla tam jedna žena, která dvanáct let trpěla krvácením, mnoho zkusila u mnoha lékařů a celý svůj majetek vynaložila na léčení, ale nic jí nepomohlo, spíše jí bylo čím dál hůř. Když slyšela o Ježíšovi, šla v zástupu lidí a zezadu se dotkla jeho šatů. Řekla si totiž: "Jestli se do-tknu třeba jen jeho šatů, budu uzdravena." A hned jí přestalo krvácení a pocítila na těle, že je ze svého neduhu vyléčena. 
    Ježíš ihned v sobě poznal, že z něho vyšla zázračná moc. Obrátil se proto v zástupu a zeptal se: "Kdo se to dotkl mých šatů?" 
    Jeho učedníci mu odpověděli: "Vidíš přece, jak se lidé na tebe tlačí, a ptáš se: Kdo se mě to dotkl!" Ale Ježíš se rozhlížel, aby uviděl tu, která to udělala. Tu přišla ta žena, celá ustra-šená a rozechvěná - věděla dobře, co se s ní stalo padla před ním na zem a pověděla mu celou pravdu. 
    On jí na to řekl: "Dcero, tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji a buď zdráva, (zbavena) své-ho neduhu!" Zatímco ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy se zprávou: "Tvá dcera umřela. Proč ještě Mistra obtěžuješ?" 
    Ježíš zaslechl, co se tu mluvilo, a řekl představenému synagógy: "Neboj se, jen věř!" Nedovolil nikomu, aby šel s ním, jenom Petrovi, Jakubovi a jeho bratru Janovi. 
    Přišli k domu představeného synagógy a viděli tam rozruch, lidi, jak pláčou a velmi naří-kají. Vešel dovnitř a řekl jim: "Proč jste tak rozrušeni a pláčete? Dítě neumřelo, ale spí." Posmívali se mu. 
    On však všechny vykázal ven, vzal s sebou otce dítěte i matku a své společníky a šel do světnice, kde dítě leželo. Vzal ji za ruku a řekl: "Talitha kum!", to znamená: "Děvče, říkám ti, vstaň!" Děvče hned vstalo a chodilo, bylo jí totiž dvanáct let. (Lidé) byli úžasem jako bez sebe. Ježíš jim přísně přikázal, že se to nikdo nesmí dovědět, a řekl, aby jí dali jíst. 




( Z dosud nepublikovaného textu Svatého otce Benedikta XVI. napsaného 12. 5. AD MMXVIII ;http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=27644)





Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Přišels mezi nemocné dědičným hříchem Adamovým,


Ježíši, podivuhodně rozmnožující chléb na břehu Genezaretského jezera -

a rozmnožuješ i nyní v mysteriích Církve dar "ordinis naturalis" – chléb.


Tak proměňuješ duši každého z nás,


přijímajících "novou zemi":


nový řád přirozenosti, očišťovaný Tvou smrtí na kříži a Tvým zmrtvýchvstáním,


naplňující nás tímto Duchem zahlazení hříchu Adamova i osobních ve svatém křtu.


Tak jsi zasáhl, Ježíši, do světa:


potvrdils, že jsi jeho centrem,


centrem jeho řádu přirozenosti,


který jsi očistil a spojuješ s Boží milostí.


Proto bez Tebe – i dosud neočištěná duše – nemá svůj střed, svůj cíl.


Kdo by hovořil o přirozených věcech bez vztahu k Tobě, k Otci a k Duchu Božímu,


tápe.


Jde ke smrti.


Tys přišel, abys nás přivedl ke slavnosti pohřbu našeho hříchu:


ke křestnímu ponoření do temné noci,


v níž jen Ty jsi a můžeš být světlem světa.


Amen.


pátek 18. června 2021

Ježíš – vítěz nad ministerstvem polopravdy





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

XII. neděle v cyklu B


Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali Ježíše s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru? " Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"



Právě jsme slyšeli evangelium, rozjímá o dnešních mešních liturgických biblických čteních Svatý otec Benedikt XVI., o utišení bouře, ke kterému je přiřazeno krátké, ale pronikavé čtení z knihy Job, ve kterém se Bůh zjevuje jako Pán moře:



Hospodin odpověděl Jobovi z bouře a řekl: "Kdo zahradil moře branami, když vytrysklo, vyšlo z lůna, když jsem je oblékl mraky jak šatem, temnotou přikryl jak plenkami, když jsem pro ně vylámal hranice a položil závoru s bránou? Řekl jsem: Až sem smíš přijít, ne dál, zde se má tříštit bujnost tvých vln."



Ježíš pohrozil větru a nařídil moři, aby se utišilo, což vypadá jakoby bylo ztotožněno s démonickou mocí. A skutečně podle toho, co nám říká první čtení a následující žalm, je v Bibli moře považováno za hrozivý, chaotický a potenciálně ničivý prvek, který může ovládnout, opanovat a umlčet jedině Bůh, Stvořitel. Je tu však jiná síla ´- pozitivní síla - která hýbe světem, schopná transformovat a obnovit stvoření: síla lásky Kristovy, agape tou Christou, jak ji nazývá svatý Pavel v druhém listu Korinťanům. Nikoli tedy nějaká bytostně kosmická síla, nýbrž božská, transcendentní. Působí i v kosmu, ale sama o sobě je Kristova láska mocí „jinou“ a tuto její transcendentní jinakost Pán projevil o svých Velikonocích, „svatostí“ „cesty“, kterou zvolil, aby nás osvobodil od nadvlády zla, jako k tomu došlo při exodu z Egypta, kdy nechal židy projít skrze vody Rudého moře. „Bože - volá žalmista - svaté je tvé chování... Mořem vedla tvá cesta, tvá stezka spoustami vod“.



Svatost této cesty - exodu - vede z pout faraona, jenž předobrazuje satana utopeného v křestním prameni ve chvíli ponoření katechumena, který se předtím knížete temnoty odřekl: satan je tak symbolizován faraonem v duchovním smyslu.



Ježíš ve Velikonočním tajemství prošel propastí smrti, poněvadž Bůh chtěl takto obnovit svět: smrtí a vzkříšením svého Syna, který „umřel za všechny aby všichni mohli žít „pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých" a nežijí už sami pro sebe.



Smrt egoismu a vítězství Ježíšovo přijímá křtěnec ve chvíli, kdy vystupuje z křestního pramene a je pomazán olejem - Duchem svatým. On, Duch Boží, vstupuje do osvobozené duše jako utěšitel i jako ten, který uvádí do plné pravdy.



Slavnostní gesto utišení rozbouřeného moře je jasným znamením Kristovy vlády nad negativními mocnostmi a dává vytušit jeho božství: „Kdo to asi je - ptali se bázliví a užaslí učedníci - že ho poslouchá i vítr a moře?". Jejich víra ještě není pevná, formuje se; je to směsice strachu a důvěry. Ježíšova důvěrná oddanost Otci je však totální a ryzí. Proto díky této moci lásky může během bouře spát v naprosté jistotě, že je v náruči Boží. Přijde však chvíle, kdy také Ježíš zakusí strach a úzkost. Když přijde jeho hodina, pocítí na sobě veškerou tíhu hříchů lidstva jako náraz vln, řítících se na Něho. Ta bouře bude skutečně strašlivá, nikoli kosmická, ale duchovní. Bude to poslední vyhrocený útok zla proti Božímu Synu. Ani v té chvíli však Ježíš nepochybuje o moci Boha Otce a jeho blízkosti, třebaže musí plně zakusit rozdíl mezi nenávistí a láskou, lží a pravdou, hříchem a milostí. Zakoušel toto drama v sobě samém drásavým způsobem zejména v Getsemanech, těsně před zatčením, a potom během celého utrpení až do smrti na kříži. Ježíš byl v té chvíli jednak v naprosté jednotě s Otcem, Jemu plně oddán a jednak v solidaritě s hříšníky jakoby odloučen, cítil se jakoby Jím byl opuštěn.



Bouře lží se zvedá ve chvíli, kdy Ježíš je s námi; tehdy jej ovšem pozemskýma očima, očima těla, vidíme spícího na bárce našeho života. Oči víry, vzdálené od jakékoli malověrnosti, naproti tomu vidí již předem moc, jíž Ježíš disponuje.



21.6. JEŽÍŠ VÍTĚZ III



Někteří svatí prožili intenzivně a osobně tuto Ježíšovu zkušenost. Otec Pio z Pietralciny je jedním z nich. Prostý muž, prostého původu, „uchvácený Kristem“ - jak píše o sobě svatý Pavel - aby z něho byl vyvolený nástroj nepomíjivé moci jeho Kříže: moci lásky k duším, odpuštění a smíření, duchovního otcovství, faktické solidarity s trpícími. Stigmata, která jej poznamenala na těle, ho vnitřně sjednotila s Ukřižovaným-Vzkříšeným. Autentický následovník svatého Františka z Assisi si stejně jako on osvojil zkušenost apoštola Pavla, jak o tom on sám píše ve svých listech: „Byl jsem ukřižován s Kristem, a nežiji už já, ale žije ve mne Kristus"; anebo: „v nás působí smrt, ve vás život“. Není to odcizení, ztráta osobnosti: Bůh nikdy neničí to lidské, ale proměňuje svým Duchem a směřuje ke službě jeho plánu spásy. Otec Pio si zachoval vlastní přirozené dary i svůj vlastní temperament, ale všechno obětoval Bohu, který si tím mohl svobodně posloužit, aby prodloužil dílo Kristovo: zvěstoval evangelium, odpouštěl hříchy a uzdravoval nemocné na těle i na duchu. Jako Ježíš podstoupil opravdový boj, radikální zápas, tak také Otec Pio musel bojovat nikoli proti pozemským nepřátelům, nýbrž proti duchu zla. Největší „bouře“, které jej ohrožovaly, byly útoky ďábla, před nimiž se bránil „Boží zbrojí“, „štítem víry“ a „mečem Ducha, kterým je Boží slovo". Zůstal spojen s Kristem a měl neustále na zřeteli hlubinu lidského dramatu, a proto se obětoval a obětoval mnohá svá utrpení, dovedl se stravovat ve službě nemocným a poskytovat jim úlevu, což je přednostním znamením Božího milosrdenství, jeho království, které přijde, ba už je ve světě, vítězství lásky a života nad smrtí. Vést duše a poskytovat úlevu v utrpení - tak lze shrnout poslání svatého Pia z Pietralciny, jak o něm řekl také Boží služebník papež Pavel VI.: „Byl mužem modlitby a utrpení“.



Utrpení bez modlitby vede ke lžím, konfliktům a válkám. Jedna z nich - občanská válka na východní Ukrajině je toho rovněž smutným dokladem: podobně jako před a během války na Balkáně na začátku devadesátých let minulého století, tak i nyní bylo zřízeno "ministerstvo pravdy", které má za úkol prostřednictvím článků v médiích, jak bylo dokonce předem inzerováno, "obracet veřejné mínění", tak, aby občané ještě více toužili "nenávidět nepřítele", aby toužili po válce. Jistě nejde o ministerstvo pravdy, ale polopravdy, protože tyto články vycházejí z často pravdivé události, již podávají - podobně jako tomu bylo u přemlouvání Evy a Adama satanem v ráji - tak, že zapojují části pravdy do mašinerie nenávisti a touhy zabíjet druhé. Tak poznáváme ducha zla po ovoci, podle článků a zpráv, které vybízejí k nenávisti a válce.



Drazí přátelé, bratři kapucíni, členové modlitebních skupin a všichni věřící ze San Giovanni Rotondo, řekl na tomto místě papež Benedikt XVI. o odkazu Otce Pia pro dnešní napjatou dobu, vy jste dědici Otce Pia a odkazem, který vám zanechal, je svatost. V jednom svém listu píše: „Zdá se, že Ježíš nemá jinou starost nežli posvětit vaši duši“ .To byla vždycky jeho první starost, jeho kněžská a otcovská úzkost, aby se lidé vrátili k Bohu, aby mohli zakusit jeho milosrdenství a zcela obnoveni, znovu odhalili krásu a radost z toho, že jsou křesťany, že žijí ve společenství s Ježíšem, že patří k jeho církvi a praktikují evangelium. Otec Pio přitahoval na cestu svatosti svým vlastní svědectvím, svým příkladem ukazoval na kolej, která k ní vede: modlitba a láska. Především modlitba. Jako všichni velcí muži Boží, Otec Pio se sám - duší i tělem - stal modlitbou. Jeho dny byly živým růžencem, tzn. neustálou meditací a asimilací Kristových tajemství v duchovním spojení s Pannou Marií. To vysvětluje, proč v něm byly tak jedinečně zároveň přítomny jak nadpřirozené dary, tak lidská konkrétnost. A všechno mělo svůj vrchol ve slavení Mše svaté: tam se plně spojoval s Pánem, usmrceným a vzkříšeným. Z modlitby jako ze stále živého pramene, prýštila láska. Láska, kterou nosil v srdci a předával druhým byla plná něhy, stále pozorná k reálné situaci lidí a rodin. Zejména nemocným a trpícím zprostředkovával přednostní lásku Kristova Srdce, v němž má původ i formu projekt velkého díla věnovaného „úlevě v utrpení“. Nelze pochopit, ani náležitě interpretovat tuto instituci, pokud se odtrhne od jejího inspirujícího zdroje, kterým je evangelní láska, oživovaná modlitbou...



Slavná nemocníce v San Giovanni, již P. Pio založil, je tak jednou z odpovědí na nemoci naší krize a rozpadu "našeho" systému. Postavil proti bouřím , které zraňují a usmrcují ústav, který vychází z uzdravující moci Ježíše umučeného a zmrtvýchvstalého.



Spolu se svatým Františkem, Madonou, které P. Pio tak miloval a umožnil milovat v tomto světě, ať nad vámi všemi bdí a stále vás chrání. A potom i v bouřích, které se mohou nečekaně dostavit, budete moci zakoušet vanutí Ducha svatého, které je silnější než každý protivítr a žene loďku církve i každého z nás. Proto máme žít v ustavičném pokoji, pěstovat v srdci radost a vzdávat Bohu díky. „Jeho láska trvá navěky“.







(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při návštěvě místa působení P. Pia z Pietralciny v San Giovanni Rotondo; zdroj: www.radiovaticana.cz;



papež Pavel VI., Ke kapitulním otcům, 20. února 1971;



svatý P. Pio z Pietralciny,Epist. II, str.155)



O. Vladimír











MODLITBA



Moc rozbouřeného moře,



Ježíši, Utišiteli tohoto živlu,



vzbuzuje strach



- Tvůj Duch Utěšitel úlevu



a posílení ve víře slabých, malověrných.



Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž ukazuje pravý zdroj i cíl této moci



v tajemství Tvého umučení, smrti a zmrtvýchvstání.



Jen služebníci, apoštolové, ministři Tvé pravdy,



mohou podobně jako světec P. Pio,



zastavit lživou propagandu těch,



kdo lační po majetku a krvi bližního:



přemoci propagandu strachu



a přivést kající hříšníky do bárky Církve,



k tolik potřebné, spasitelné bázni před Tebou,



k Tobě, Pánu nad živly



i nad lidskými životy.



Amen.


sobota 12. června 2021

Chléb a hry: útěk před radostí z Posledního soudu

 






11. neděle v cyklu B


Ježíš řekl zástupu:
    "Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno; ať spí nebo je vzhůru, ve dne i v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody: napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu. Když pak se ukáže zralý plod, hned člověk vezme srp, protože nastaly žně."
    Řekl také: "K čemu přirovnáme Boží království nebo jakým podobenstvím ho znázorníme? Je jako hořčičné zrnko: Když se zasévá do země, je menší než všechna semena na zemi, ale když je zaseto, vzejde a přerůstá všechny jiné zahradní rostliny; vyžene tak velké větve, že ptáci mohou hnízdit v jeho stínu."
    Mnoha takovými podobenstvími jim hlásal Boží slovo, jak to mohli pochopit. Bez podobenství k nim nemluvil. Když však byl se svými učedníky sám, všechno vysvětloval.
 

Neděle po Oktávu Božího těla vede ve svém textu z Apoštoláře k pohledu na tělo oslavené, duchovní; na budoucnost těla. Přivádí nás, kteří jsme v našeho Pána Ježíše uvěřili k jeho eucharistickému tělu, jež  v předstupni oslavení našich těl přijímáme. Svatý Apoštol píše:

    A proto stůj co stůj usilujeme o to, abychom se mu líbili, ať už v domově zůstáváme, nebo se z domova odebíráme. My všichni se přece musíme objevit před Kristovým soudem, aby každý dostal odplatu za to, co za života udělal dobrého nebo špatného.
 

Dobrou cestu, cestu Božího království, jež nás k oslavenému Božímu tělu vede, popisuje sám Ježíš v dvojím podobenství o Království.

Dnešní liturgie nám nabízí dvě Ježíšova krátká podobenství: o semeni, které samo roste a hořčičném zrnku. Prostřednictvím obrazů ze zemědělského života představuje Pán tajemství Slova a Božího království a ukazuje důvody naší naděje a našeho úsilí.

Právě na základě Ježíšových slov nás evangelisté a apoštolé prvního společenství Církve vybízejí k úsilí, k horlivosti, k duchovnímu boji o věčné hodnoty, bez něhož je vše ztraceno. „Kdo nebojuje, nezvítězí,“ píše svatý Augustin Aurelius.

V prvním podobenství je pozornost soustředěna na dynamismus setby: semeno, které je zaseto do země, klíčí a roste, ať už rolník spí či bdí. Člověk seje v důvěře, že jeho práce bude plodná. Rolník je ve svých každodenních námahách podporován právě důvěrou v moc semene a úrodnost země. Toto podobenství poukazuje na tajemství stvoření a vykoupení, na Boží dílo plodné v dějinách. Bůh je Pánem království, člověk je jeho pokorný spolupracovník, který rozjímá o božském tvůrčím působení, z něhož se raduje a jehož plody trpělivě očekává. Závěr vyprávění nás přivádí k poslednímu Božímu zásahu na konci časů, kdy Bůh plně uskuteční svoje království. Přítomnost je dobou setby a růst zajišťuje Pán. Každý křesťan tedy dobře ví, že musí činit vše, co může, ale že konečný výsledek závisí na Bohu. Toto vědomí je mu oporou v každodenní námaze, zvláště v těžkých situacích. V této souvislosti svatý Ignác z Loyoly poznamenává: „Jednej, jakoby všechno záviselo na tobě, ale věz, že ve skutečnosti všechno závisí na Bohu“.

Tak zní slovo bývalého vojáka „podle těla“, nyní „podle ducha“ - svatého Ignáce do našeho každodenního rozhodování pro duchovní boj a jako impulz k plnému a správnému rozhodnutí pro něj.

Také druhé podobenství využívá obrazu setby. Jde tu však o specifické semeno, hořčičné zrnko, považované za nejmenší ze všech semen. I přes svoji nepatrnost je však plné života. Odumřením se rodí klíček schopný prorazit půdu, vzejít ke slunečnímu světlu a přerůst „všechny jiné zahradní rostliny“. Slabost je silou semene a puknutí je jeho potencí. Tak je tomu s Božím královstvím. Lidsky nepatrná skutečnost, která sestává z chudých v srdci, kteří nedůvěřují ve vlastní sílu, nýbrž v moc lásky Boží a kteří v očích světa nic neznamenají, právě skrze ně vzejde Kristova moc a přetvoří to, co je zdánlivě bezvýznamné.

Z bezvýznamnosti, nepatrnosti a malosti hořčičného zrnka vyrůstá mohutný keř a semeno rozsévače; díky rozsévači, jenž v pokoře seje zrno, může z rukou těch, kdo vědí, že jsou odkázáni na Boží pomoc při sklizni, vzejde nakonec chléb, nad nímž se modlíme u eucharistického i rodinného stolu.

Obraz semena je Ježíšovi obzvláště drahý, protože dobře vyjadřuje tajemství Božího království. Obě dnešní podobenství poukazují na „růst“ a „kontrast“: Růst, ke kterému dochází díky dynamice vepsané do samotného semene, a kontrast, který existuje mezi nepatrností semena a velikostí toho, co produkuje. Poselství je jasné: Boží království, i když vyžaduje naši spolupráci, je především Pánovým darem, milostí, která předchází člověka i jeho práci. Naše nepatrná síla, zdánlivě bezmocná před problémy světa, se nemusí obávat, je-li pohroužena v Boží moc, protože si je jista Pánovým vítězstvím. Zázrak lásky Boží dává vyklíčit a vzejít každému semeni dobra rozsévaném po zemi. Zkušenost tohoto zázraku lásky z nás činí optimisty, navzdory těžkostem, utrpení a zlu, které potkáváme. Semeno klíčí a roste působením lásky Boží.

Svět Boží lásky představuje chléb s pokorou srdce dobývaný ze země. Práce, k níž je Adam povolán i odsouzen, je požehnáním pro přičinlivé a zatracením pro líné.

Chléb, jejž přijímáme bez oběti – a to platí pro Chléb – Boha i pro chléb vezdejší – se stává zkázou pro duši člověka i pro celou jeho „kulturu“, tedy pro vše, co „šlechtí“(colere), produkuje, co na světě koná. Péče o chléb dává tón – falešný či s Božím stvořením a vykoupením, se mší svatou, harmonický tón celé kultuře, celé lidské civilizaci.

Její úpadek reprezentují lidé, jejichž bohem je břicho, kteří myslí, mluví a produkují a přijímají jen v intencích onoho prokletého disharmonického jídla.


Nedávno zveřejněné potíže armády Spojených států amerických, jejíž nemalý počet branců nemůže být přijímán pro tloušťku diskvalifikující pro normativní zařazení do této armády, ukazuje na prohnilost podobné armády Římské říše v době „Pacis Augusti“ a zvláště v následných stoletích, kdy namísto zhýralých „civium Imperii Romani“ museli být do vojska přijímáni příslušníci méně zkažených etnik, otroci, barbaři a bývalí zajatci. Výsledkem nebyla jen jejich povstání a vzpoury, ale i první barbarský král…

Juvenalis ve své desáté knize Satir píše kriticky o volání lidu po „Chlebu a hrách“: političtí svůdcové se dají poznat, že propagují démona požitkářství a odvedení mysli od vážných problémů, s nimiž je třeba se potýkat – bojovat duchovní boj proti neřestem – aby duše mohla být spasena.

V tomto pohledu tkví pravá krize západní civilizace více než ve zvrhlém životě na dluh, na úrok, v lichvě, kterou Církev vždy odsuzovala jako hřích volající k Bohu.

Protiproudem k životnímu stylu, jenž končí smrtí, je úcta k Chlebu života, k oběti Ježíše Krista na kříži a k Oběti mše svaté. Do tohoto protiproudu vstupují, kdo v duchu víry v Ježíše přítomného v Nejsvětější eucharistii dávají podnět k setkání, ad congressum.

V naší zemi můžeme vstoupit do Kongresu Svaté eucharistie pokaždé, když jdeme na mši svatou, když setrváme v adoraci před slavením či po něm. A v tomto duchu jsme našimi biskupy vyzýváni, abychom se spojili jako národ v touze po své záchraně v Eucharistickém kongresu: ve velké společné mši svaté, adoraci a katécheticko-mystagogickém vzájemném vyučování příkladem modlitby i slovem v těchto tajemstvích.

O tomto pravém svatém přijímání – communio a o koinonii Ducha svatého - hovořil před několika lety papež Benedikt XVI. ve svém videoposelství k účastníkům padesátého Eucharistického kongresu v irském Dublinu – v zemi, jež nyní nese i - a právě - v srdcích věřících katolíků smrt místo chleba života po schválení zákonů proti tělu Kristovu a tělu Církve, rodiny schválením jednopohlavních těžce hříšných vztahů.

Téma Kongresu – Společenství s Kristem a mezi námi– nás přivádí k zamyšlení nad Církví jako tajemstvím přátelství s Pánem a se všemi údy Jeho těla. Od nejranějších dob bylo vědomí koinonie či communia jádrem sebeporozumění Církve, vztahu ke Kristu, jejímu zakladateli, a ke svátostem, které slavila, k eucharistii na prvním místě. Ve křtu jsme ponořeni do Kristovy smrti a znovuzrozeni do velké rodiny bratří a sester v Ježíši Kristu. V biřmování dostáváme pečeť Ducha svatého a sdílíme-li eucharistii, vstupujeme už zde na zemi do společenství s Kristem i se sebou navzájem a dostáváme také závdavek věčného života, který očekáváme.

Kongres probíhá v době, kdy se Církev na celém světě připravuje na oslavy Roku víry, který připomene 50. výročí zahájení II. Vatikánského koncilu, události, jež iniciovala nejrozsáhlejší obnovu římského ritu, k jaké kdy došlo. Na základě stále hlubšího doceňování zdrojů liturgie, prosazoval Koncil plnou a aktivní účast věřících na eucharistické oběti. Z odstupu, který dnes máme, a ve světle zkušenosti obecné církve z období, jež následovalo, je zřejmé, že přání vyjádřená koncilními otci ohledně liturgické obnovy byla ze značné části naplněna. Stejně tak je ovšem zřejmé, že došlo k mnoha nepochopením a neregulérnostem. Obnova vnějších forem, jak si ji přáli otcové koncilu, měla usnadňovat přistup k vnitřním hloubkám tajemství. Jejím pravým cílem bylo přivádět člověka k osobnímu setkání s Pánem přítomným v eucharistii, tedy s živým Bohem, aby skrze tento kontakt s Kristovou láskou mohla rovněž růst láska jeho bratří a sester mezi sebou navzájem. Nikoli nezřídka však zůstala revize liturgických forem na povrchní úrovni a „aktivní účast“ byla zaměněna za aktivitu pouze vnější. Na cestě skutečné liturgické reformy tedy stále zbývá mnoho co učinit. Ve světě, který se změnil a stále více lpí na materiálních věcech, se musíme znovu učit rozpoznávat tajemnou přítomnost Zmrtvýchvstalého Pána, který jako jediný může dát našemu životu šířku a hloubku.

 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí. sv. Petra 17. 6. AD 2012

a z jeho vdeoposelství. na závěr 50. mezinárodního eucharistického kongresu v Dublinu 17. 6. Ad 2012;

srov. Pedro de Ribadaneira, Vita di S.Ignazio di Loyola, Milano 1998)

O. Vladimír Mikulica

  



MODLITBA



Chlebe života a záruko radosti nebeské hry Božích dětí,

Ježíši,

konající nejdůležitější práci na tomto svatě

ke získání Tebe- Chleba

kalvárskou nekrvavou Oběť v rukách svých kněží.

 Jeden z nich

nazval posvátné dění při liturgii mešní oběti,

svatou a nebeskou hrou.

Ukázal tak cestu touze dobývat pracně chléb země

a především Chléb života

získat Tebe;

a to nám – každému člověku – k jeho životnímu štěstí plně stačí.

Otevřel mimo jiné cestu k Druhému vatikánskému sněmu a jeho liturgickým reformám,

do nichž mnozí skládali své naděje v obnovu Církve.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI. k dnešním podobenstvím o Tvém království 

- o semeni a hořčičném zrnku,

na jejichž pozadí je odsouzen démon požitkářství končící západní civilizace

a je jí – podobně jako Římské říši v jejím úpadku – dána naděje

liturgické „Reformy reformy“ tohoto sněmu a jeho i negativních důsledků

vzcházející z podnětu Svatého otce Benedikta XVI.,

která připravuje plným eucharistickým slavením a adorací

prostředí víry a lásky pro ty,

kdo zavčas opustí potápějící se loď,

kterou již jen tíží své tělesné přítomností

- prvotně vahou svých hříchů -

potápějí tělesní požitkáři.

Amen.

 


sobota 5. června 2021

Kult a svatost






   První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci Ježíše: "Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?" Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města, a tam vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: 'Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!" Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka.
   Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: "Vezměte. To je mé tělo." Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: "To je má krev, (krev) smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového plodu budu pít v Božím království."
   Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.


Slavnost těla a krve Ježíše Krista v letošním liturgickém cyklu biblických čtení otevírá příslib Božího lidu. Jeho reakce na všechna slova, která od Boha, jenž je začíná vysvobozovat z moci hříchu, připravovat na plné vysvobození celopalem, obětí svého vlastního Syna, Ježíše Krista, zní: "Splníme všechno, co mluvil Hospodin!"

Následně po těchto slovech pokropí Mojžíš polovicí krve obětních zvířat oltář a druhou polovici ponechá v obětních miskách. – Tak pravý Mojžíš, náš Pán, pokropil svou krví nejprve kříž, jejž nesl na Golgotu. A starozákonní lid, jak čteme v první lekci je z těchto misek pokropen až poté, co Mojžíš mezitím „vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: "Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin."

Dvojí věrnost vyjádří lid. Podobně svou věrnost vyjadřovali apoštolové a učedníci svému Pánu, než na sebe vzal kříž, podobně Ježíš při poslední večeři požaduje věrnost na nich – právě konsekrovaných biskupech a jejich nástupcích - při slavení mše svaté pro dodržování jejího základního ritu, věrnosti: „To konejte na mou památku!“

Tento večer, řekl při výkladu těchto úryvků při slavení mše svaté o slavnosti Božího těla před několika lety Svatý otec Benedikt XVI., bych spolu s vámi chtěl rozjímat o dvou vzájemně spojených aspektech tajemství eucharistie: o eucharistickém kultu a jeho posvátnosti. Je třeba znovu je vzít v potaz a chránit je tak před nedávno se vynořivšími neúplnými náhledy na toto tajemství.

Neúplné náhledy se vzhledem k tajemství přítomnosti Ježíše Krista v Nejsvětější svátosti nevynořily jen nedávno, ale pokaždé, když ochladla a vytratila se víra v Něj, když se církevní obec uzavřela ve svých služebnících a v těch, kdo jejich vyznání víry přijímají, Duchu svatému.

V poslední době jsou z odpadu od víry obviňováni Otcové případně papežové II. Vatikánského sněmu. Jakoby oni omezili víru v přítomnost našeho Pána ve svátosti pouze na slavení mše svaté, jakoby byli ve svém naukovém postoji novými luterány.

Nejprve úvaha o hodnotě eucharistického kultu, zvláště úcty k Nejsvětější svátosti. Tuto zkušenost budeme prožívat dnes po mši svaté před procesím, během něho a v jeho závěru. Jednostranná interpretace Druhého vatikánského koncilu tuto dimenzi penalizuje, když zužuje eucharistii pouze na moment jejího slavení. Bylo skutečně velmi důležité postavit do středu samo slavení, ve kterém Pán svolává svůj lid, shromažďuje ho kolem dvojího stolu Slova a Chleba života, živí jej a sjednocuje se Sebou v Oběti.

Porušení rovnováhy mezi slavením mše svaté a úctou k Ježíši, jenž je stále, právě mimo slavení přítomen v Tajemství nejsvětějším, nastává ve chvíli, kdy je slavení „zbožštěno“ – a následně jsou „zbožšťováni“ služebníci tohoto slavení: je popřen střed slavení i stále eucharistické úcty: sám Ježíš Kristus zmrtvýchvstalý mezi námi. Jeho skutečná a svátostná přítomnost. Proto musí být, jak zdůrazňuje papež Benedikt XVI., doceněno liturgické shromáždění, ve kterém Pán působí a uskutečňuje tajemství společenství, si přirozeně zachovává svou platnost, ale musí být zasazeno do správné rovnováhy. Často se však stává, že podtržení jednoho aspektu vede k odmítnutí jiného. V tomto případě bylo akcentováno slavení eucharistie na úkor adorace jakožto úkonu víry a modlitby vůči Pánu Ježíši skutečně přítomnému ve svátosti oltářní. Tato nevyváženost se odrazila také na duchovním životě věřících. Je-li veškerý vztah k eucharistickému Ježíši soustředěn pouze na mši svatou, hrozí, že bude odstraněna Jeho přítomnost ze zbývajícího existenciálního času a prostoru. Takto je potom méně vnímán smysl stálé Ježíšovy přítomnosti mezi námi a s námi, konkrétní blízké přítomnosti mezi našimi domovy, jako „tlukoucí Srdce“ města, země, regionu a jeho rozmanitých výrazů a aktivit. Kristova svátost lásky má prostupovat celým každodenním životem.

Eucharistický kongres, který naši biskupové připravují spolu se všemi, kterým není lhostejný osud našeho národa, jeho další existence, má přispět k onomu prostoupení svátosti obětavé Boží lásky, Božího těla, naším všedním životem. Jeho uspořádání je i přiznáním slabosti víry služebníků a Božího lidu v přítomnost Ježíše ve svátosti, slabosti, která mimo jiné vzešla z rozpojení slavení a adorace, ze slavení v němž tato víra „ustydla“ a z adorace, jež byla mnohými opomíjena.

Ve skutečnosti je však pomýlené klást proti sobě slavení a adoraci, jako by si vzájemně konkurovaly. Je tomu právě naopak. Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovní „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás svojí přímluvou a dále shromažďuje naše duchovní oběti, které přináší Otci.

Jen návrat našich kostelů a kaplí k tomu, být duchovním prostředím a nikoli místem někdy vnějšího kultu či dokonce znesvěcení a popírání přítomnosti Ježíše ve svátosti, tam, kde k této úctě jasně vybízí „věčné světlo“ u svatostánku, může zachránit každou z nevěrou oslabených církevních obcí od zkázy duchovní, sociální i mravní.

Svatý otec Benedikt XVI. Ukazuje naopak „reformní“ proudy, návraty k Ježíši Kristu, k pravému eucharistickému slavení a k pravé úctě, které jsou nadějí obnovy a znovuzrození Církve nejen na místech papežských adorací a slavení.

V této souvislosti bych rád poukázal na zkušenost, kterou budeme společně prožívat dnes. Ve chvíli adorace jsme všichni na téže úrovni: klečíme před svátostí lásky. V eucharistickém kultu je sdruženo všeobecné i služebné kněžství. Je to velmi krásná a významná zkušenost, kterou jsme vícekrát prožili v bazilice svatého Petra a také v nezapomenutelných vigiliích s mládeží, připomenu jen Kolín, Londýn, Záhřeb a Madrid. Všem je jasné, že tyto momenty eucharistického bdění připravují na slavení mše svaté, připravují srdce na toto setkání, aby bylo ještě plodnější. Stanout mlčky a dlouze před Pánem přítomným ve svátosti, je jednou z nejvíce autentických zkušeností našeho bytí Církví a je komplementárně doprovázeno zkušeností ze slavení eucharistie, naslouchání Slova Božího, zpěvu a společného přijímání Chleba života. Komunikace a rozjímání od sebe nelze oddělovat, jdou pospolu. Abych mohl doopravdy komunikovat s nějakou osobou, musím ji znát, umět stát mlčky vedle ní, naslouchat jí a s láskou na ni hledět. Pravá láska a pravé přátelství žijí stále touto vzájemností pohledů, intenzivního výmluvného mlčení, naplněného respektem a úctou, aby setkání bylo prožito hluboce osobně a nikoli povrchně. Bohužel, chybí-li tato dimenze, může se z naší strany i samo svátostné přijímání stát jen povrchním gestem. Avšak v opravdovém svatém přijímání, připraveném rozmluvou modlitby a života, můžeme Pánu sdělit důvěrná slova jako např. ta, která za okamžik zazní v responsoriálním Žalmu: „Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno“.

Niterná modlitba po svatém přijímání, oslovení Ježíše, odevzdání se Jemu, zřeknutí se sebe, je klíčem k přechodu, k pravé „pascha“ od slavení k adoraci. Ne nadarmo jeden z reformátorů Církve, její světec a učitel, říká, že zbožný kněz v takovéto modlitbě setrvává po mši svaté jednu hodinu, vlažný půl a bezbožný patnáct minut.

Nyní bych rád přešel ke druhému aspektu: posvátnosti eucharistie. Také zde jsme v nedávné minulosti zaznamenali určité nepochopení autentického poselství Písma svatého. Křesťanská novost týkající se bohoslužebného kultu byla ovlivněna určitou světskou mentalitou šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je pravdou a stále platí, že střed bohoslužebného kultu už nespočívá ve starozákonních ritech a obětech, ale v Kristu samotném, v jeho osobě, v jeho životě a v jeho velikonočním tajemství. Z této zásadní novosti však nelze vyvozovat, že posvátnost už neexistuje, nýbrž že nalezla své dovršení v Ježíši Kristu, vtělené Boží lásce. List Židům, který jsme slyšeli tento večer ve druhém čtení, hovoří právě o novosti kněžství Krista, „velekněze budoucích hodnot“, ale neříká, že kněžství zaniklo. Kristus „je prostředníkem nové smlouvy“, ustanovené v jeho krvi, která „očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků“. Nezrušil posvátnost, ale naplnil, zavedl nový bohoslužebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem, stále používá znamení a obřady, které přestanou až na konci, v nebeském Jeruzalémě, kde už nebude žádný chrám. Díky Kristu je posvátnost opravdovější, intenzivnější a - stejně jako u přikázání – také náročnější! Nestačí dodržovat rituály, ale je zapotřebí očišťovat srdce a nasazovat život.

Učedníci odešli, čteme v dnešním evangeliu, odešli od svého Pána, na chvíli Jej opustili, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Jejich poslušnost, věrnost příkazu, který jim Ježíš vydal, jejich cesta od Olivetské hory do Jeruzalémského večeřadla, se v této chvíli odehrává s věrností Ježíši v srdci: tím spíše by se tato cesta měla odehrávat s Ním v srdci, když z večeřadla, z místa Nejsvětější oběti vycházíme a dáváme Jej – a tak by tomu mělo být v našich zemích obnovených eucharistickou vírou – nikoli k adoraci nevěřícím, ale věřícím. Až v této chvíli začíná obrat v úpadku víry: výchova k posvátnosti.

Rád bych také zdůraznil, že posvátnost má výchovnou funkci a její zmizení nevyhnutelně ochuzuje kulturu, zejména formaci nových generací. Pokud by například ve jménu sekularizované víry, která už nepotřebuje posvátná znamení, bylo zrušeno toto městské procesí Corpus Domini, byl by duchovní profil Říma „zploštěn“ a naše osobní i kolektivní vědomí oslabeno. Anebo pomysleme na nějakou maminku a tatínka, kteří by ve jménu víry zbavené posvátnosti odňali svým dětem všechny náboženské obřady. Nakonec by tak přenechali volné pole četným náhražkám konzumní společnosti, jiným obřadům a znamením, které by se snadněji staly modlami. Bůh, náš Otec, takto s lidstvem nejednal. Poslal na svět svého Syna, nikoli aby posvátnost zrušil, nýbrž naplnil. Toto poslání vyvrcholilo na Poslední večeři, kdy Ježíš ustanovil svátost svého Těla a své Krve, památku velikonoční oběti. Zaujal tak místo starozákonních obětí, ale učinil to v rámci určitého ritu, který svěřil apoštolům, aby jej zvěčnili jako svrchované znamení pravého Posvátna, kterým je On sám. S touto vírou, drazí bratři a sestry, slavme dnes a každý den tajemství eucharistie a adorujme ho jako střed svého života a srdce světa.


(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Corpus Domini, bazilika svatého Jana na Lateránu 7. 6. AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz¨)


O. Vladimír Mikulica



MODLITBA


První eucharistický kongres, shromáždění,

jsi svolal Ty, Ježíši,

v těle“:

když jsi před Jeruzalémem poslal své učedníky,

v závěru své výkupné pozemské pouti,

aby toto shromáždění v Horní místnosti připravili.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI., jimiž apeluje na naši víru,

která je základem slavení i uctívání,

sloužení mše svaté i adorace:

víru v Tebe.

Je opakem hříchu Adama,

hříchu, do kterého se noří ta církevní společenství,

která popírají slovy či svým životem

- chováním před Tebou v Nejsvětější svátosti to,

čím je přemáhán:

svátostí křtu, svátostí smíření a Svátostí nejsvětější-

Jen víra učedníků v Tvoji stálou přítomnost,

ve Tvé tělo a krev na obětním oltáři,

je vírou v krev novozákonní oběti,

která nás pokaždé jen díky této víře očišťuje od pádu do zesvětštění,

od nového vyhnání nevěřícího křesťana,

následovníka Adama,

z rajské zahrady Nejsvětější eucharistie;

s vírou, která je spojena se svatostí společenství při adoraci a při mši svaté

s naprostou poslušností a věrností Tobě:

To konejte na mou památku!“

Amen.