sobota 19. října 2019

Drsná Ježíšova otázka




   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal.
   Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: 'Zastaň se mě proti mému odpůrci!' Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: 'I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak mě bude ustavičně trápit.' "
   A Pán řekl: "Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat?
   Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?"
"Boží slovo," jak uvedl před několika lety v Neapoli Svatý otec Benedikt XVI. texty této neděle, "má za hlavní téma modlitbu, ba "nutnost modlit se stále a neochabovat". Na první pohled by se mohlo zdát, že tohle téma nějak nesedí, že málo proniká do společenských poměrů, do vašich denních problémů. Avšak zamyslíme-li se, pochopíme, že tato slova obsahují poselství, jistě proti proudu, avšak určené, aby osvítilo do hloubky svědomí vaší církve a vašeho města: Shrnul bych to takto: silou, která v mlčení a bez povyku mění svět a přeměňuje jej v Boží království, je víra - a výrazem víry je modlitba. Když se tato víra naplní láskou k Bohu, který je uznáván jako dobrý a spravedlivý Otec, stává se vytrvalou, naléhavou, stává se nářkem ducha, křikem duše, který proniká do Božího srdce. Takovým způsobem se modlitba stává největší silou přeměny světa. Tváří v tvář obtížným sociálním skutečnostem, jako je jistě ta vaše, je třeba posílit naději, která se zakládá na víře a vyjadřuje se neúnavnou modlitbou. Právě modlitba udržuje zapálenou pochodeň víry. Ježíš se ptá: "Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?". Jak odpovíme na tuto znepokojivou otázku? Právě dnes chceme opakovat s pokornou odvahou: Pane, Tvůj příchod mezi nás při této nedělní eucharistii nás nachází se zapálenou lampou víry. My věříme a důvěřujeme Ti: Rozmnož naši víru!


neděle 13. října 2019

NÁDVOŘÍ POHANŮ

TROJJEDINÝ BŮH SE UKAZUJE, ZJEVUJE LIDSTVU


Když si sami promýšlíme anebo v rozhovorech s druhými, kteří jsou hledající, probíráme tajemství existence Boží, nejsme schopni světlem přirozeného poznání vstoupit do tajemství Nejsvětější Trojice. Nejsme schopni poznat prostředníka mezi Bohem a člověkem, kterým je Ježíš Kristus.
Je třeba zaměřit své hledání na Slovo, jímž se tajemství Nejsvětější Trojice zjevuje a na slovo o životě a záchraně, kterou nám Ježíš Kristus přinesl – na evangelium, které je od počátku předáváno ústně.

KDO NÁS UČÍ, JAK SE TROJJEDINÝ BŮH UKAZUJE LIDEM?

Stručná odpověď Katechismu zní: Katolická církev.

Patrně každý z nás žije ve společenství, kde naši přátelé ve víře nemají vůbec problém s takovouto odpovědí – jasnou, stručnou a výstižnou.
Někdo z nás má svůj duchovní domov jinde než "doma": Má okolo sebe v rodině ty, kdo dosud nevěří v takové míře a hloubce, aby mohli souhlasit, že strážkyní plné Boží pravdy je Církev – katolická.
Žijeme ve společnosti, která se často velmi ostře bouří proti takovým výrokům, má po ruce pomluvy na Církev:"upalování čarodějnic", "žehnání zbraní", "odpustky", nově v současném pronásledování v mediích výtky, že Církev "schvaluje, kryje či že nechává působit ty, kdo se dopouštění pedofilie", výtky, že "nepřeje sexuální lásce osob stejného pohlaví", že nepřipouští umělé potraty, vraždění starých a nemocných...

Dnešní pohřební mše svatá za spásu duše pana Karla Gotta ve Svatovítské katedrále je rovněž ukázkou tápání těch, kdo nepoznali plnou pravdu – evangelium – a pevnosti těch, kdo v evangelium uvěřili.
Slova., která jsme mohli a můžeme číst či slyšet, o magickém místě, totiž katedrále, o mši svaté na poděkování za život Karla Gotta či sebejisté vyjádření, že po smrti vede cesta do nebe, může zaznít jen z úst těch, kdo nevěří v působení Ducha Svatého, který zpřítomňuje dar spásy nabídnutý Ježíšem Kristem, naším Pánem, všem: při zaopatření svátostmi viatika: ve svátostí smíření, svátostí pomazání nemocných a v přijetí těla Kristova, v němž je pro věřícího v Něj záruka věčného života v nebi.
V kontrastu k tomuto zněla slova Otce kardinála Dominika, který jako katolický biskup vyznat tuto víru. Pro některé mohlo toto slovo zaniknout, ale zní do duší těch, kdo touží po věčné spáse.

Pan Karel Gott chodíval do kostela svatého Václava na Smíchově. Těmto jeho cestám – i přání, aby za spásu jeho duše byla sloužena mše svatá – "Requiem" - předcházela cesta jednoho z katolických bohoslovců někdy v roce 1982 k němu do bytu. Vyznal slavnému zpěvákovi svou víru ve spásu, kterou dává Ježíš Kristus. Poté, co se tento bohoslovec vrátil do semináře, vyzval k modlitbě za pana Karla Gotta, aby uvěřil.
Síla Ducha, síla této společné modlitby, o několik dní později provázela tohoto bohoslovce opět do bytu pana Karla Gotta. A přinesla ovoce. Vedla duši Karla Gotta k obrácení, k odevzdání svého života Ježíši Kristu.
- K poznání "pravdy v katolické Církvi" – té pravdy, již může nyní osobně poznávat na věčnosti.

O svátku svatého Radima AD MMXIX                            O. Vladimír Mikulica

sobota 12. října 2019

Síla ticha a svatodušní vánek Reformy liturgické reformy





   Náman sestoupil k Jordánu a ponořil se do něho sedmkrát podle nařízení Božího muže Elizea a jeho tělo se obnovilo jako tělo malého dítěte a byl čistý.
   Náman se vrátil k Božímu muži s celým svým doprovodem, stanul před ním a řekl: "Hle, už vím, že není Boha po celé zemi, jen v Izraeli. Nyní vezmi, prosím, dar od svého služebníka."
   Elizeus odpověděl: "Jako že je živ Hospodin, jemuž sloužím: Nic nevezmu!"
    Ačkoli na něj naléhal, aby vzal, odepřel. Náman pak řekl: "Když tedy opravdu nechceš, dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."


Na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí.
   Když přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: "Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!" Když je uviděl, řekl jim: "jděte a ukažte se kněžím." A jak odcházeli, byli očištěni.
   Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán.
   Ježíš na to řekl: “Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
   A jemu řekl: "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila." 


Stejně jako překvapivý závěr prvního čtení dnešní neděle o uzdravení Naamana Syrského, podobně nečekaně zaznívá slovo našeho Pána a Spasitele Ježíše k jedinému z deseti uzdravených malomocných,k vděčnému cizinci, Samaritánovi. Ten pokleká před Božím Synem, klaní se Mu tváří až k zemi: vyznává Ježíšovo božství: ten jediný uslyší - "Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila."

V prvním čtení z Královské knihy popisující činy - znamení proroka Eliáše a Elizea, odmítá prorocký žák Eliášův přijmout jakýkoli dar od Naaman Syrského, jehož Bůh jeho prostřednictvím uzdravil rovněž z malomocenství.
A odměna prorokova za nezávislost milosti na majetku a penězích je vskutku královská i prorocká – dnes pro společenství církve v Evropě: "Když tedy opravdu nechceš," říká uzdravený Naaman, "dovol mi vzít tolik prstě, kolik unese spřežení mezků, neboť tvůj služebník nebude už obětovat celopaly a žertvy jiným bohům, jen Hospodinu."
Obojí nás vede k zamyšlení o uzdravení nesmrtelné lidské duše. Svatý otec Benedikt XVI. rovněž rozlišuje v dnešním evangeliu dva stupně uzdravení: ... jeden, ten povrchnější se týká těla; druhý, hlubší se dotýká lidského nitra, které Písmo svaté nazývá "srdcem" a odkud se šíří do celé jeho existence. Kompletním a radikálním uzdravením je "spása". Běžná mluva sama, která rozlišuje "zdraví" a "spásu", nám pomáhá chápat, že spása je mnohem víc než zdraví: je totiž novým, plným a definitivním životem. Kromě toho Ježíš pronáší tady, jakož i při jiných příležitostech, slova: "Tvá víra tě zachránila". Je to víra, která zachraňuje člověka, když ho obnovuje v jeho hlubokém vztahu k Bohu, k sobě i druhým. A víra se vyjadřuje vděčností. Kdo jako onen Samaritán umí děkovat, dokazuje, že nepovažuje všechno za samozřejmost, ale za dar, který, ačkoli přichází prostřednictvím lidí či přírody, pochází nakonec od Boha. Víra tedy obnáší otevření se člověka k milosti Pána; uznání, že všechno je dar, všechno je milost. Jaký poklad se skrývá v jediném slůvku: "díky"!

Uzdravení Naamana Syrského i desátého, “posledního“malomocného, totiž opovrhovaného Samaritána, je přípravou na plné uzdravení duše ve svátosti znovuzrození. Jí začíná ono „díky“ pronášené uzdravenými od malomocenství hříchu Adama i hříchů osobních. Jí začíná „dík“ eucharistický - „eucharistizein“ díkůčinění , jímž je nekrvavé zpřítomnění kalvarské oběti Ježíšovy. Tento dík má zaznít s pokleknutím a padnutím na tvář před Božím Synem Ježíšem v Nejsvětější svátosti. Má být pravdivě vyřčený, a proto musí vycházet z ticha, v němž slyšíme Jeho hlas: Jeho ubezpečení pro slavení mše svaté: „Tvá víra tě zachránila."

Dnešní slovo Ježíšovo k malomocnému Samaritánovi je slovem Ježíšovým ke každému věřícímu, který chce hodně přistoupit ke slavení mešní oběti, je slovem vybízejícím k reformě reformy liturgie, jak ji započal papež Benedikt XVI. K mešní víře, která duši každého z malomocenství uzdraveného Samaritána aktuálně zachraňuje, proměňuje a posiluje. Semeništěm konfliktu v bohoslužebném konfliktu jsou ti, kdo Ježíše jako Božího Syna nevyznávají a neklanějí se Mu.

Reforma liturgické reformy nastane, i kdyby se při tom mělo skřípět zuby, protože na ní záleží budoucnost Církve – říká kardinál Robert Sarah, prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti. Podle jeho přesvědčení je dnes liturgie nemocná, neuvádí člověka do Božího tajemství, byla připravena o posvátný charakter. Ochuzován je tím především lid Boží, obyčejní lidé, kterým se bere možnost vstupovat do společenství s Bohem. Je naléhavě potřebné vrátit liturgii její krásu a posvátnost, objevit její Božský původ – zdůrazňuje šéf vatikánské kongregace.
Kardinál Sarah rozvádí obšírně tyto úvahy v knižním rozhovoru, který před třemi lety vyšel ve Francii a je překládán do dalších jazyků. Kniha nese titul „La Force du silence", tedy "Síla ticha". Právě na tento aspekt liturgie se africký kardinál zaměřuje nejvíce, vycházeje z trefné diagnózy kardinála Danneelse, který už před mnoha lety konstatoval, že západní liturgie se stala „příliš upovídaná“. Kardinál Sarah proto poukazuje na význam tiché adorace v liturgii v rámci eucharistické modlitby. Nezůstává však pouze při tom.
Jeho reflexe nad krizí liturgie západní církve má široký historický rámec. Připomíná zhoubnou desakralizaci křesťanství, kterou před několika desetiletími provedli vlivní teologové a další muži církve. Domnívali se totiž, že kvůli vtělení Božího syna kategorie posvátna ztratila důvod k existenci. V důsledku toho „byla shozena také zbožnost, včetně slova samotného. Odstranili ji liturgici, kteří ji nazvali bigotností. Lid mezitím musel snášet jejich liturgické experimenty, zatímco různé spontánní formy zbožnosti a adorace byly odstraněny,“ vzpomíná kardinál Sarah. Dopad těchto změn je velice závažný. „Cit pro tajemství totiž vymizel následkem změn, neustálých úprav zaváděných libovolným a individuálním způsobem, které nás měly okouzlit světskou mentalitou, poznamenanou hříchem, zesvětštěním, relativizací a odmítnutím Boha,“ říká prefekt Kongregace pro liturgii a svátosti.
Ve svých poukazech na nutnost liturgické obnovy, guinejský kardinál nepolemizuje s učením koncilu. Právě naopak: „Přišel čas – říká – abychom se učili od Koncilu, místo toho, abychom si jím sloužili k hájení kreativity podle vlastního gusta.“ Podle jeho mínění se mnoho postojů v současné liturgii zpronevěřuje hlubokým záměrům Koncilu.
Ve své knížce se kardinál Sarah opakovaně odvolává k záměrům posledních papežů: Pavla VI., Jana Pavla II., Benedikta XVI. a rovněž Františka, protože právě on mu svěřil úkol pokračovat v reformním díle započatém papežem Benediktem. Kardinál Sarah se odvolává na Františkovu autoritu zejména v pasážích, kde popisuje situaci prostých lidí, kteří se stali obětí arogance těch, kdo se považují za „osvícené“, a byli ochuzeni o přístup k tajemství Boha. Připomíná také opakovaná napomenutí současného papeže, který doporučuje kněžím, aby nevystupovali „jako herci“. „Často mám pocit, že katolický kult se změnil z adorace Boha na jakási vystoupení kněze a věřících,“ říká kardinál Sarah.
V právě vydané knize nepředstavuje hotový program reformy. Poukazuje prozatím na některé prvky, které považuje za nejdůležitější. Jedním z nich je návrat ticha do liturgie, která je „zvukovým závojem“ vyjevujícím tajemství. Nelze jej kodifikovat, neboť jde o duchovní postoj. Šéf vatikánské kongregace však mluví o zákazu dodatečných promluv a komentářů během eucharistie. Zvažuje možnost navrátit do jisté míry ticho do eucharistické modlitby. Pranýřuje kněze a biskupy, kteří nezachovávají mlčení a vážnost v sakristii a během procesí. Připomíná, že soustředění přeje odpovídající výběr liturgických zpěvů a zejména využívání gregoriánského chorálu, který vyrůstá z monastického ztišení a ke ztišení vede. Jako prefekt kongregace potvrzuje, že misál dovoluje sloužit liturgii ad Orientem, protože jde o apoštolskou tradici. Doporučuje dokonce, aby se v každé farnosti pravidelně sloužilo podle této orientace, a připomíná, že tam, kde to není z praktických důvodů možné, má na oltáři stát dobře viditelný kříž, který bude orientačním bodem pro všechny. Dodává rovněž, že kněží, kteří slouží eucharistii obráceni stejným směrem jako věřící, se chovají jinak. „Jsou v menším pokušení vystupovat jako v divadelním představení, jako herci,“ zdůrazňuje kardinál Sarah.




O. Vladimír Mikulica

sobota 5. října 2019

Kvas sekularizované společnosti a hořčičné zrnko katolické víry

   Apoštolové prosili Pána: "Dej nám více víry!" 
   Pán řekl: "Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: 'Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!', poslechla by vás. 
   Když někdo z vás má služebníka, a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: 'Hned pojď a sedni si ke stolu'? Spíše mu přece řekne: 'Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.' Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? 
   Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: 'Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.' " 



KOMENTÁŘ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.:




Svatý otec Benedikt XVI. v roce 2005, na počátku svého pontifikátu, vybídl naše české biskupy, aby se jejich víra stávala plamenem: jako kvas ve společnosti, která přestala vnímat své pravé dění a události, jež dávají jedině řešení všech problémů: aby se jejich víra stávala kvasem sekularizované české společnosti. Zároveň byli naši biskupové papežem Benediktem vybízeni, aby byli hořčičným zrnkem. Tedy světlem víry, které je nepatrné, ale mocné. Zasahuje do společnosti jako do "života" moruše, která může být silou této víry, ač "nepatrné" – vzhledem k množství povrchně věřících – přesazena ze země do moře. Takto se může radikálně změnit život společnosti a v tomto případě místní církve, když je biskup jejím svícnem: neochvějným zastáncem katolické víry a morálky.





O. Vladimír
MODLITBA


"Násilí!" - volali v skrytu a ve svých srdcích Tví učedníci,
když vidí Tebe, Ježíši, služebníku Otce i Ducha,
konajícího jako člověk to, cos měl vykonat pro spásu lidstva,
a jako Božího Syna, jenž nese do temnoty hrobu svatého Josefa z Arimatie
dar věčného života
pro všechny, kdo vstoupí do nitra komnaty Ducha svatého,
kdo vyznají, že jsi Pán a Bůh,
kdo uvěří.
Z tohoto malého hořčičného zrnka,
z víry v Tebe těch,
kdo uviděli Tvé zjevení v oslaveném těle,
vzešlo svědectví Církve,
ratolesti a výhonky hlavy vinné révy,
vinného kmene
jímž jsi Ty – do všech národů, plemen a jazyků.
Prvním z těch, kdo jsou nositeli kvasu,
biskupové, vůdci Tvé Církve,
je svěřeno toto zrnko zdánlivě nepatrné
a přesto plné a mocné víry,
která může poručit
a učinit zázrak,
jenž přesadí konzumní společnosti
do očistných přívalů Tvého Ducha,
který ve smrti těla
dává život znovuzrozeným.
Amen.

Drsná Ježíšova otázka

   Ježíš vypravoval svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: "V jednom městě byl soudce, Boha se ne...