Imploze se rovná explozi

   Když se přibližovala doba Ježíšovy smrti, pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby mu tam připravili nocleh. Ale Samaritáni ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. 
   Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: "Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?" 
   On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice. 
   A jak šli, cestou mu někdo řekl: "Půjdu za tebou všude, kam půjdeš." 
   Ježíš mu však odpověděl: "Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil." Jiného zase vybídl: "Pojď za mnou!" 
   On však řekl: "Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce." 
   Odpověděl mu: "Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!" 
   A ještě jiný řekl: "Půjdu za tebou, Pane; jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou." 
   Ježíš mu však odpověděl: "Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království."

Svoboda a následování jsou tématem úryvků Božího slova dnešní neděle. Svatý Lukáš ovšem tyto hodnoty podává na základě jednání, slov a smýšlení našeho Pána Ježíše Krista, takže nejsou odtrženy od skutečnosti, jak se děje v případě, když se vykládají vzhledem k člověku, k ideálům sobeckého humanismu, a proto vykládány falešně.¨

Ježíš Kristus, dárce Božího přátelství každému člověku a celému lidstvu, se „pevně rozhodl jít do Jeruzaléma“, jak čteme v líčení stálého tématu letošních nedělních čtení z evangelia podle sepsání svatého Lukáše o Velké pouti, o putování Ježíše ke své vlastní obětní smrti na Golgotě a především ke vzkříšení za hradbami Jeruzaléma, do nějž se, po vyznání apoštola Petra, dnes „pevně rozhodl jít“, protože se „přibližovala doba, kdy měl být vzat“ na kříž a třetího dne z moci smrti, čtyřicátého dne na pravici Otcovu. Sám pod Vysokou horou v odpověď na předchozí vyznání budoucího prvního papeže Petra prorokuje o těchto událostech. Ukládá přitom svým učedníkům, aby o tomto, co jim říká, zachovali mlčení...až do dne, kdy bude v jejich srdcích i ústech mluvit Duch svatý: vyznávat, že v nás, pokřtěných vodou a Duchem svatým On, Duch vzkříšení, vyznává: Ty jsi, Ježíši, Pán mého života, jsi pozemskou cestou do nebe.

Již pohled na našeho Pána Ježíše, který se „pevně rozhodl“, odkrývá kousek nebe.On naši pozemskou cestu pod vedením Božího Syna k Otci, do království posmrtné blaženosti, naplňuje touto nebeskou radostí. Ta se skrývá ve svobodě, charakterizované právě svatým Lukášem: pevné rozhodnutí svědčí o svobodě našeho Spasitele, Boha a člověka, který ukazuje harmonii, již jsme - na rozdíl od Ježíše jako pouzí nesmrtelní lidé – v Adamově hříchu ztratili: harmonii rozumu, vůle a citu, hlasu svědomí bez poskvrny napojeného na hlas Ducha svatého. Tato harmonie vede k pevnému rozhodnutí, které je nezvratné, které má plný smysl, protože vede člověka a lidstvo k věčné spáse, které je učiněno s láskou zaměřenou na nezištné dobro, které se plně podřizuje Otcovu plánu spásy a je čistě – lidsky ale bez příměsi lidského hříchu v srdci, mysli, ve slově a skutku – zaměřeno na dějiny spásy lidstva. Tak se plná svoboda spojuje s naprostou – až otrockou, jak je Ježíšovo rozhodnutí a jednání svatopisci – i Apoštolem národů, nazýváno – naprostou služebnou podřízeností Otcově vůli: v moci Ducha svatého se lidsky, bez víry v Ducha Ježíšova nepochopitelně, spojuje naprostá svoboda Božího Syna s otroctvím Ježíše, syna Panny Marie.¨

„Pais Theou“, Otrok Otcovy vůle na kříži, nám tak paradoxně a mysticky odhaluje, že v Otci je pravá svoboda, již nám zprostředkovává Duch díky Ježíšově oběti na kříži. Tu vykonali ti, kdo se postavili do řad satanské vzpoury proti Bohu, když vybrali pro našeho Spasitele podle římského práva formu popravy otroka.

Jen tak můžeme uvidět kousek rouškou poodhaleného tajemství Boží svobody: že Bůh je svoboda. Jen od Ježíše, Pána našeho života, se jí můžeme naučit. - Kdo je svobodnější, než On, Všemohoucí?

Jeho svoboda se ocitá až v naprostém protikladu k naší svobodě, ke svobodě Adama po dědičném hříchu. Ke svobodě nakažené otroctvím něco konat či nekonat. Bez lásky je dokonce tato nakažená svoboda mrtvá: svoboda čerpá totiž svůj smysl z lásky, s níž šel Ježíš na otrockou smrt.

Vždyť kdo je svobodnější, ptá se v jedné ze svých promluv při Pozdravení andělském Svatý otec Benedikt XVI.: ten, kdo si schovává všechny možnosti rozhodování ze strachu, aby je neztratil, anebo ten, kdo se „pevně rozhodne“ dát se do služby, do otrocké služby, jak píše jeden z plejády nejsvobodnějších hříšníků, kteří nalezli svatost Božího království na zemi a je nyní v nebi, ten, který se neostýchá ve svých epištolách představit jako „doulos - otrok Ježíše Krista“? Tak nalézá světec plnost svého života v oběti z lásky, kterou Boží Syn od věků od Otce přijímá prostřednictvím pouta, okovu lásky, nexu amoris od Ducha svatého v Nejsvětější Trojici a předává znovuzrozeným z téhož Ducha „okovů lásky“.

A týž Apoštol píše, jak čteme v dnešním druhém mešním čtení, křesťanům v Galácii, v nynějším Turecku: „Bratři, vy jste byli povoláni ke svobodě. Ta svoboda však nesmí být záminkou, abyste se vraceli k prosazování sebe. Spíše si navzájem posluhujte láskou.“

V současné euroamerické krizi, jejímž novým katalyzátorem se stalo úspěšné referendum o odchodu Spojeného království ze svazu Evropské unie, porozumíme příčinám a připravíme se na devastující následky této krize právě z dnešního Božího slova o svobodě v Nejsvětější Trojici a o svobodě zneužité Adamem, již odhaluje v listu do Galácie Apoštol.

Adamova „svoboda“, zpočátku skrytá svévole, jako temné dunění satanských bubnů na náměstí Nezávislosti, vybízející k vraždění bližních, se táhne jako černá niť „kolektivní“ viny lidstva; žádný národ, kmen či jazyk nevyjímaje. V minulém století toto skryté ovládání nitkami zvrhlých ideologických myšlenek, vycházejících z démonické ideologie hlásající příchod „nadčlověka“ („des Übermenschen“) i z dalších forem satanismu, vloženého do navenek ekonomické nauky o třídní nenávisti, vedlo ke zneužití svobody, ke zotročení desítek milionů lidí a k jejich smrti v obou světových válkách a v koncentračních táborech Hitlerovy Národně socialistické německé dělnické strany či v Uljanovově-Leninově a Džugašviliho-Stalinově Ruské a později Sovětské komunistické strany. A to viděno pouze úzkým pohledem dění pod zorným úhlem evropského centralismu. „Kolektivní vina“ amerického národa za genocidu původního indiánského obyvatelstva, genocida arménských křesťanů muslimskými Turky, jejich „kolektivní vina“, ukazují na zneužití nauky o dědičném hříchu právě falešným a k nenávisti opět vedoucím označením „kolektivnosti“ viny, která nevidí nikoliv „kolektivnost“, ale Božskou jednotu Osob Nejsvětější Trojice a její projev milosrdenství vůči „kolektivu“ lidstva.

Určitou analogii zneužití svobody můžeme poznávat i na dějinách současné Evropské unie: Její základ, podle implicitního katolického vyznání francouzského ministra zahraničí Roberta Schumana, vyplývá z praktické odezvy na událost Seslání Ježíšova Ducha padesátého dne po Jeho zmrtvýchvstání: Jeruzalémská církevní obec od té chvíle žije v jednotě srdce i mysli, v jednotě svatodušní víry ve vzkříšení Ježíšovo a ve společenství majetku. Tak obdobně v monasticismu, v kongregacích či hnutích katolické Církve i v některých dočasných strukturách křesťanských států, tento život „komunismu“ prvotní Církve pokračuje. Stejně tak i 9. května 1950, v den pátého výročí osvobození téměř celé naší vlasti a velké části Evropy Rudou, sovětskou, ideologicky ateistickou armádou přednesl pan Robert Schuman deklaraci, již vypracoval s dalším z „otců zakladatelů“ nové Evropy, Jeanem Monnetem. V ní navrhl vytvoření Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO), jehož členové by zavedli společnou těžbu uhlí a výrobu oceli. Byl tam učiněn první krok k postupnému sjednocování Evropy. O několik let později dochází k prohloubení a rozšíření ESUO, k založení Evropského hospodářského společenství a později Evropské unie.

Schuman_et_Monnet_Conseil_de_lEurope

Po „revolučním roce 1968“ (a následujících) a po leckde nezdravém uplatňování následných instrukcí II.vatikánského koncilu jsou zasaženy jak evangelická církevní společenství – často teologickými fakultami počínaje, tak obdobně i diecéze a farnosti katolické Církve vlnou marxismu-leninismu, impulzu ke konzumnímu smýšlení a šířením nauky darwinismu a New Age, vlnou, o níž doufal papež Benedikt XVI, jak píše ve svém životopise „Aus meinem Leben“, že katolické univerzity a fakulty, následně diecéze a farnosti, nezasáhne.

On sám musel pod tlakem některých zastánců „generace šedesátého osmého roku“ opustit svůj akademický post ve středním Německu. Stal se „spiritu movens“ formace řezenské univerzity a její teologické fakulty, formace, která se podílela a má podílet na výchově nové generace biskupů, kněží, akademiků a katolických laiků v jejich misijním poslání.

Tatáž vlna obdobně působila ve společnosti a zasáhla instituce a strukturu Evropské unie. Několik let po roce 1968 dochází i k proměně ideálů „otců zakladatelů“. K „přepólování“ ideálů, které můžeme nahlížet jako nepřerušenou tradici svobody očištěné a očišťované od dědičného hříchu a vedoucí tak k uskutečnění myšlenky Evropského soustátí, myšlenky staré jako křesťanská Evropa sama a oživované silnými osobnostmi jejích dějin – od římských císařů až po blahoslaveného císaře Karla. K Domu svobodných národů, který čerpá svou svobodu z „pevného rozhodnutí“ Ježíše Krista jít na smrt a v síle Ducha přemoci smrt a vést znovuzrozen ve svatém křtu ke slávě vzkříšení.

Evropa, která ve svých institucích přijala v sedmdesátých letech minulého století myšlenky socialismu bez vlády Nejsvětější Trojice, Evropská unie, jež ve svých představitelích stále více absorbovala vzpouru proti Bohu a skrytý a ve válkách projevovaný satanismus několika diktátorských vůdců osobujících si bez Ježíše Krista a proti Němu ovládat Evropu či její část, se stala přesným protikladem té jednotné Evropy, která se po Druhé světové válce formovala na křesťanských základech Ježíšovy svobody Božího Syna – stala se pokračováním démonického odkazu Svazu sovětských socialistických republik, tak je i nazývána v některých slovanských jazycích: Eurosvazem.

Bez pokání, bez návratu k Ježíši Kristu a Jeho Církvi tak vede každý pokus o reformu k pyšnému odmítnutí takových snah či k pomlouvání a pronásledování těch, kteří se jako Spojené království rozhodnou Evropský svaz opustit. Už samotná situace, kdy „evropští vůdcové“ nechají zajít dění až k referendům o „exitu“ - i kdyby byla všechna lidová hlasování „neúspěšná“ - svědčí o jejich rezignaci na zodpovědnost vůči nejmenším a nejposlednějším z Ježíšových bratří. O jejich duchovní i morální neschopnosti vládnout. Takový postoj, neschopnost pro svou rezignaci rezignovat, často vede ke krvavým konfliktům uvnitř států i mezi nimi, za něž oni nesou svou odpovědnost.

Tento důsledek života „podle těla“, jak píše Apoštol, je výzvou pro křesťany k prohloubení života podle Ducha

Žít podle těla, řekl Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých promluv, znamená následovat sobeckou tendenci lidské přirozenosti. Žít podle Ducha však znamená nechat se v úmyslech i ve skutcích vést láskou Boží, kterou nám dal Kristus. Křesťanská svoboda je tedy všechno jiné než svévole; je následováním Krista v sebedarování až k oběti Kříže. Může se to jevit jako paradox, ale vrchol své svobody Pán prožil na kříži, jako vrcholku lásky. Když na něj na Kalvárii křičeli: „Jsi-li Syn Boží sestup z kříže!“, dokázal svou svobodu Syna právě tím, že zůstal na popravčím nástroji, aby dovedl až do důsledků milosrdnou vůli Otcovu. Tuto zkušenost sdíleli mnozí jiní svědkové pravdy: muži i ženy, kteří dokázali zůstat svobodní i ve vězeňské cele a pod hrozbou mučení. „Pravda vás osvobodí“. Kdo náleží pravdě, nebude nikdy otrokem žádné moci, ale vždy se bude umět stát služebníkem bratří.

Srovn::http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8014

O. Oldřich

MODLITBA

„Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé,“

vybízíš, Ježíši, Prostředníku Boží svobody

pro lidstvo a každého člověka,

který se znovuzrodí.

Vybízíš k následování těmito slovy toho,

kdo chce být znovuzrozen z vody a z Ducha svatého,

kdo chce být posvěcenou vodou Tvé Církve

a Tvým Duchem od Otce

pokřtěn.

Tato slova říkáš svému „učedníku“ v dnešním úryvku evangelia

o Tvém pevném svobodném rozhodnutí Božího otroka.

Říkáš je tím celému lidstvu,

zotročenému hříchem Adama i hříchy osobními,

které se „sčítají a násobí“ v „kolektivu“

rodiny, farnosti, národa a lidstva.

Pronášíš je do prostředí, které můžeme přirovnat

k divákům televize

formovaným ke „světonázoru“

neskutečného světa,

v němž je svoboda vydávána

za výdobytek lidské schopnosti

se nezávisle rozhodovat mezi dobrem a zlem:

divákům, kteří si až nyní,

v krizi Evropy,

mohou v návodu ke svému přijímači přečíst,

že poškození jejich obrazovky

vede k implozi,

která se rovná explozi.

Amen.

Naděje záchrany pro všechny: povolání ke kněžství

    Když se Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: "Za koho mě lidé pokládají?" 
    Odpověděli: "Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní myslí, že vstal jeden z dávných proroků." 
    Zeptal se jich: "A za koho mě pokládáte vy?" Petr odpověděl: "Za Božího Mesiáše!" On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. 
    Všem pak řekl: "Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, den co den ber na sebe svůj kříž a následuj mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho."

Poté, co svatý evangelista Lukáš představí našeho Spasitele Ježíše při odpuštění hříchů kající hříšnici v domě Šimona Farizea, nastává chvíle, kdy se Ježíš zeptá těch, kdo viděli, že odpouští hříchy, že jedná na místě Božím: "Za koho mě lidé pokládají?" Tato událost je významným momentem Ježíšovy Velké cesty, protože vzápětí na referenci o tápavých odpovědích lidu se náš Pán obrací se stejnou otázku na své učedníky, svědky zmrtvýchvstání mladíka z Naimu, svědky odpuštění hříchů kající hříšnici, svědky zázračného rozmnožení chlebů: "A za koho mě pokládáte vy?"

Papež Petr odpovídá jménem Dvanácti. Vyznává víru. Jeho slova se zásadně liší od výpovědí veřejného mínění: „Ty jsi Boží Mesiáš.“

Kde se rodí tento úkon víry? Ptá se Svatý otec Benedikt XVI. Podíváme-li se na začátek evangelního úryvku, zjišťujeme, že Petrovo vyznání navazuje na chvíli, kdy se on společně modlil s Ježíšem a ostatními apoštoly: „Když se Ježíš jednou o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich,“ říká svatý Lukáš.

Učedníci tedy byli vtaženi do tajemství jedinečného přebývání, do niterné blízkosti Ježíše, Otce a Ducha svatého, do rozmluvy Ježíše s Otcem. Tato chvíle je pro učedníky zvláštním darem vidět to, co není schopno „veřejné mínění tehdejšího lidu, který tápe: ´Je Ježíš z Nazareta Eliáš, ten Prorok, oživlý Jan Křtitel?´ Budoucí papež a biskupové a kněží vidí svého Mistra v jeho niterném vztahu Syna k Otci v Duchu svatém. A podílu na Duchu svatém se jim již v tomto okamžiku dostává: Z „přebývání s Ním“, z „bytí spolu s Ním“ v modlitbě přijímají poznání, které přesahuje nejasné domněnky lidí. On, Duch svatý jim dává poznávat skutečnost jednoty osoby Ježíše – člověka a Boha.

Na tomto místě budoucí pastýři Církve dostávají „základní kurz“ pro svůj osobní život s Bohem, svůj křestní život v síle Ducha svatého, kdy poznávají bez omezení a zastínění intelektu, který bývá často veřejným míněním oslaben či zatemněn: poznávají Ježíše jako Syna Božího.

Současně jsou připravováni na službu lásky bližním, kdy budou pravdivě popisovat vztah Nejsvětější Trojice k Církvi, jež se o Letnicích zrodí a následně vztah Ježíše k nim, rozdavatelům podílu na mysteriích Církve, v nichž se pak každý, kdo se dá pokřtít, kdo přijme osobně Ježíše jako Spasitele a bude Jej i v ostatních všedních dnech po křtu věrně přijímat v Nejsvětější svátosti oltářní, bude více a více bezpečně orientovat v duchovním dění a zápasech probíhajících rovněž ve všedních dnech pozemského života. Bude se v nich snadno rozhodovat pro věčnou spásu a – neovlivněn plytkostí mnohých povrchních „veřejných“ názorů a roucho pravdy si marně uzurpujících hypotéz - bude striktně odmítat vše, co vlivem intelektuálních zmatků vede k věčnému zavržení.

Zároveň dobrý Bůh, který plně projevil svou dobrotu, když se naplnil čas a kdy poslal svého Syna, narozeného z ženy, z panny, dává plnost svého Svatého Ducha, takže nyní v předjímání, od Letnic v síle mysterií, svátostí Církve, mohou jak služebníci, biskupové a kněží, tak ti, kterým svátosti zprostředkovávají, přijímat ve svatém přijímání zvláštní posily a útěchy Ducha svatého: být s Ježíšem na onom místě společné modlitby již nikoli jen jako učedníci, ale jako Jeho přátelé, přátelé Boha.

V těchto dnech, v době, kdy jsou naši jáhnové svěceni na kněze, kdy si kněží a biskupové namnoze připomínají výročí své ordinace a konsekrace, jsme svatým Lukášem dnes povzbuzováni, abychom viděli, jak řekl papež Benedikt XVI., první stupeň života a poslání kněze: jeho povolání v modlitbě odhalovat stále novou tvář svého Pána, a tak poznávat stále více plná obsah kněžského poslání. - Jedině ten, kdo má niterný vztah k Pánu, je Jím uchvácen a může Ho přinášet druhým, může být poslán. Jde o „zůstávání s Ním“, což má vždycky doprovázet výkon kněžské služby; musí být její ústřední součástí také a především v obtížných chvílích, kdy se zdá, že „věci, jež je třeba udělat“ by měly mít prioritu. Kdekoli jsme, cokoli děláme, vždycky musíme zůstávat s Ním.

Po vyznání budoucího papeže Ježíš oznamuje své umučení a vzkříšení, a po tomto oznámení následuje poučení, týkající se cesty učedníků, totiž následovat Jeho, Ukřižovaného, jít cestou kříže. A potom - paradoxním vyjádřením - dodává, že být učedníkem, znamená „ztratit sám sebe“ a tak má plně sebe nalézt.

Ony „věci, které je třeba udělat“ nemusejí být jen tíživé a deptající přespřílišné starosti o hmotné zabezpečení Božího lidu, „kamenného stánku Církve“ či osobní živobytí.

Mohou to být skutečně závažné existenční a existenciální problémy Církve a církevních společenství v současném světě. V době, kdy se skloňuje slovo „exit“, medicínsky „exitus“, smrt s prefixy různých států, můžeme vnímat smrtelnost systému, který se hroutí, protože se zhroutil duchovní život mnohých světských a duchovních vůdců společnosti a států.

Očekávání kolapsu současné v mnohých farnostech, rodinách a obcích zmírající křesťanské kultury, nás má vést v duchu „instrukce“ ´Historia magistra vitae´k poučení z Božích dějin v tomto světě, jen ty vedou ke spáse, protože je vede Magister, Mistr Ježíš Syn Boží: vede k Bohu, jak dnes svatý Lukáš dosvědčuje – nejprve vede své farnosti, rodiny a obce ke společné modlitbě s Ním, modlitbě svatodušní, modlitbě, kdy díky Ježíšovi poznáme Otce a to nám – pro statečný, bližní milující postoj víry – stačí. Ač to zní v kontextu zmírajících farností, rodin a obcí pro nevěřícího neuvěřitelně, poznáváme po takové modlitbě lásku k Ježíšovi jako lásku k Církvi, která ve svých členech, kteří opustili farnost, manželku, manžela, děti i společný obecní život, umírá.

Poznáme, že toto společenství modlitby je první záchranou akcí, která přivede zbloudilé farníky a manžele i občany nazpět, ke spáse, ke svátostem.

Přivede nazpět i ty, kdo zvnitřku či zvenku těchto společenství dosud chtěli – pro svůj egoismus, lásku k sobě, lásku k penězům a majetku, o což všechno z lásky Boží nyní začnou přicházet – farnosti, rodiny a obce ničit.

Druhou záchranou brzdou před „exitem“ do věčné záhuby je služba biskupů a kněží, kteří – těm, kdo se nakonec dají očistit až všemi pozemskými „exity“, nabídnou svátosti všem, kdo poznali zhoubu hříšnosti.

Modleme se za svaté biskupy a kněze, kteří ve všech dobách dějin ukazují na „Magistra Vitae“, našeho Mistra a Pána Ježíše, dárce věčného života.

Srovn.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12969

O. Vladimír

MODLITBA

Dříve než zazní u Caesareje Filipovy

další z vyznání budoucího papeže Petra,

dříve než Jej spolu s dvěma apoštoly

vyvedeš na Vysokou horu,

abyste byli při modlitbě

vzdáleni od davu zmítaného nejistotou a zmatkem,

žádáš, Ježíši, Boží Mesiáši,

Petrovo vyznání, které přesahuje zmatky veřejného mínění,

které se dokáže proti němu postavit

s jasným poznáním pravdy,

osvěcující intelekt při modlitbě s Tebou 

uprostřed budoucí Církve:

Poté připravuješ na výstup na Horu -

prorokuješ slovy o svém umučení a zmrtvýchvstání,

aby nahoře mohl prorokovat Otcův a Tvůj Duch

o slávě nebeské modlitby, 

o přebývání v rozhovoru a tichu

na Hoře blažených,

do níž vstupuje Tvou cestou ten,

kdo jednoznačně hlasuje pro ego-exit:

zapře sám sebe,

den co den bere na sebe svůj kříž

a následuje Tě.

Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit,

ztratí ho,

ale kdo svůj život pro Tebe ztratí,

zachrání si ho."

Amen.

Mystagog do mešního tajemství Nejsvětější Trojice

Oktáv Slavnosti Seslání Ducha Svatého vrcholí dnešní oslavou Nejsvětější Trojice.

Každý den oktávu je věnován rozjímání a přijímání tajemství Ducha Svatého, svátostí i charismat. V každém, podle tradiční liturgie, zaznívá celá Svatodušní sekvence. Před ní po verši se zpěvem aleluja; zpravidla vkleče, následuje vzývání Ducha Svatého.


Pro ty, kdo byli o Letnicích pokřtěni, je celý oktáv týdnem mystagogie spojené s postem a rozjímáním o přijatých tajemstvích Církve.


Prastaré svátky pohanských mysterií, kvatembrové dny, které slavíme ve středu, pátek a sobotu, jsou naplněny ve svém očekávání: ti,kdo je slaví, otevírají své duše pro mocné působení Ducha Otce a Syna, Ducha vzkříšení.

Sobotní kvatembrová mešní slavnost při níž se čte sedmero čtení uzavírá velikonoční dobu.

Slavnost Nejsvětější Trojice

ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY V MISÁLU PAVLA VI.:

První čtení z knihy Přísloví bývá citováno církevními Otci při rozjímáních o tajemství vtělení, sestoupení Ducha Svatého v Božím Synu Ježíši Kristu, v Boží moudrosti, již přijala Bohorodička Panna Maria, její trůn.

Toto praví Boží Moudrost: 
    "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky. 
    Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. 
    Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi." 


Žalmista vyzpívává chvalozpěv na člověka, jemuž v Adamovi při stvoření dal Trojjediný Bůh výsadní postavení v posvátné hierarchii neviditelných i viditelných bytostí.

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? 
Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno: 
Ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše, co se hemží na stezkách moří. 


Slovo o vykoupení, jak jej slyšíme v listu svatého apoštola Pavla Římanům, již navazuje jak na chvalozpěv žalmu „Hospodine, náš Pane“, tak na tragédii hříchu Adama, kterým první prarodiče uvrhli lidstvo do pýchy vůči Bohu i vůči bližním. Ztratili spravedlnost, ztratili schopnost naslouchat a  jednat podle hlasu Ducha Božího, ztratili pokoj s Bohem, ráj.

Bratři! 
    Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. 
    Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 


Při dešní slavnosti Nejsvětější Trojice slylšíme úryvek z Ježíšovy Řeči na rozloučenou v evangeliu podle sepsání svatého Jana – náš Pán a Spasitel Ježíš odhaluje působení Ducha Svatého, který uvádí do tajemství lásky, jíž pojí Ježíše, Syna Božího s Otcem.

Ježíš řekl svým učedníkům: 

"Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

V Epištole z Listu Římanům nám Církev – Duch Svatý v Jím inspirovaném textu - předkládá slova nesmírného úžasu, jak se derou z hrudi Apoštola národů. Nedostupnost nejsvětějších Božích vlastností je důsledkem nejvyšší a nekonečné dokonalosti a plnosti Božího bytí: Mysterium Trinitatis Dei, Patris et Filii et Spiritus Sancti.

Chvalozpěv, který následuje po prvním čtení, navazuje na trojí chvála svatého proroka Daniela:

"Veleben buď, Pane, jenž shlížíš do propasti a trůníš nad Cheruby, veleben buď, Pane na nebeské obloze a chvályhodný navěky, Veleben buď Pane, Bože našich otců, a hodný chvály navěky. Aleluja."

Tajemství Nejsvětější Trojice nám osobně zjevuje náš Spasitel Ježíš, Boží Syn, v Evangeliu. V tajemství znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, v první iniciační svátosti, zaslibuje svou trvalou přítomnost mocí Ducha Svatého mezi námi: nastoupení cesty, jíž je Ježíš, k Otci.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Na závěr Oktávu slavnosti Seslání Ducha svatého vrcholí oslava Jeho působení „doxou“, chválou Nejsvětější Trojice. Je to On, Třetí Boží osoba, jenž jako „nexus amoris Patris et Filii“, pouto lásky Otce a Syna v Tajemství Nejsvětěšjí Trojice, je zároveň jejím Mystagogem apriorně tohoto Nejsvětějšího mysteria. Následně – jako samo označení tajemství Kristova těla a krve – „Nejsvětější“ – uvádí do oslavy zvláště ve východních liturgiích Církve díla Nejsvětější Trojice, jímž je mše svatá se svým centrem: přítomností Ježíše Krista umučeného a zmrtvýchvstalého.

Toto Symbolon víry, jak uvádí ve své knize o Ježíši Nazaretském, našem Pánu a Vykupiteli, Svatý otec Benedikt XVI., je spolu s ustanovením kánonu knih Písma svatého a apoštolskou Tradicí ovocem Ježíšovy modlitby, jak ji zaznamenal ve svém sepsání evangelia našeho Spasitele svatý Evangelista – Orličník. Nejprve je ovšem toto Symbolon ve své nejkratší formě dochováno v nejstarších zápisech vyznání víry: „Věřím v Otce, věřím v Syna, věřím v Církev, v katolickou Církev, v Ducha svatého.

Obě Ježíšovy katecheze o Duchu svatém, zapsané v témže evangeliu i „chronologicky“ na tento závěrečný Ježíšův chvalozěv v modlitbě připravují. Jsou svatodušnou předehrou k realizaci a naplnění starozákonního – ale ve svých archetypálních, ahistorických kořenech – svátku smíření (– Jom ha-kippurím).

Podobně jako Homiletik Listu Židům poukazuje na naplnění starozákonního velekněžství v oběti Ježíše Krista, Otcova Velekněze v Jeho kalvarské oběti, tak „Liturgik“ a liturg starozákonní slavnosti smíření či pohanští kněží smírných obřadů jsou pouhým předobrazem skutečnosti, která nastává: Ježíš, Boží Syn, poté, co při Poslední večeři proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev ukazuje a uskutečňuje tuto proměnu na svém těle. Slavnost smíření se poprvé stává realitou Boží ekonomie, jíž Pomazaný pomazáním od Svatého nabízí záchranu celému lidstvu, aby mnozí byli spaseni.

Po obou mystagogických katechezích o Duchu svatém a v Duchu svatém začíná - spíše než Velekněžská modlitba, jak ji vzhldem ke své víře postrádající autenticitu katolického symbola vyznávajícího transubstanciaci, nazval v XVI. století stoupenec bludného učení P. Martina Luthera David Chytreus - obětní, mešní modlitba, jíž se začíná uskutečňovat obět Ježíše Krista za naše hříchy na kříži. Pro uskutečnění, realizaci ritu oběti a smíření odkazuje tato Ježíšova modlitba na Jeho modlitbu při mši svaté, kdy se opět znovu zpřítomňuje nekrvavým způsobem Kalvarská oběť a On obětuje v osobě kněze, který již není knězem ani starozákonním, ani pohanským, ale na Ježíšově velekněžství závislým knězem katolické Církve.

Na tento kněžský charakter Ježíšovy mešní modlitby při Poslední večeři odkazuje svatý Cyril Jeruzalemský a svatý Rupert z Deutz přímo píše: „Haec ponifex summus propitiator ipse et propitiatorum, sacedos et sacrificium pro nobis oravit.“ Tak nazývá samého Ježíše veleknězem, dávájícím smíření s Bohem a nabízejícím se jako obětní dar na oltáři kříže. To je podstatou Ježíšovy mešní modlitby a jejím základem pro ritus mše svaté.

Proto také náš Velekněz i Oběť Ježíš říká, jak čteme v evangelním úryvku o letošní slavnosti Nejsvětější Trojice: "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést.“ - Nemůže snést Jeho slova ten, kdo podobně jako ono množství, které opustilo posledních zbylých Dvanáct, nazve řeč o Oběti tvrdou. Tak ji nazývají všichni, kdo popírají Jeho transubstanciaci, zpřítomnění Jeho oběti, implicitně působení Jeho Ducha a Jeho přítomnost po Boží pravici.

Ježíš podmiňuje poznání a především rituální uskutečnění Jeho slov mešní modlitby přijetím osoby Mystagoga – Toho, jenž uvádí do plné pravdy. V tomto případě po výtce nestačí ani konfirmace, ani osobní prožitek naplnění Duchem svatým, ale svátost křtu s pomazáním svatým křižmem a – jak je zvláště podle praxe východních katolických církví zřetelné – časná svátost biřmování, přijetí pečeti daru Ducha svatého.

Pak teprve platí v plné míře Ježíšova slova: „Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“

Ježíš jako Velekněz, stavitel mostu v Duchu svatém mezi Otcem a lidstvem, které v Adamovi život Božích dětí hříchem a hříchy ztratilo, ve své obětní modlitbě dává plně zaznívat chvalozpěvu na „majetek“ Ducha svatého, který je jako podíl Otce a Syna nabízen každému člověku: „On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít.“

Podvědomě by se mohla nabízet myšlenka odpovědi na eschatologickou otázku Dne Ježíše Krista, avšak první, co Duch svatý oznámí, zní při slavnosti Jeho seslání: „Ježíš je Pán“ - jen v Něm může toto smrtelník říci; „Ježíš z mrtvých vstal“, „Mesiáš přišel v těle“: oslava Velekkněze a velekněžství našeho Pána, ale současně i oslava Oběti. I toto vnuká – podle apoštolské Tradice Duch církevním obcím: „Toto je moje tělo!...To konejte na mou památku!“ - slova, jimiž Duch oznamuje to, co vzal od zmrtvýchvstalého Ježíše Krista a ústy Jeho kněží nyní oznámil. - „On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí.“

Oslavou pak je slavnost mše svaté.

Tato víra, jak píše papež Benedikt XVI. ve své knize o Veleknězi Ježíši z Nazareta, je v jádru „neviditelná“. Ale proto, že učedníci se váží na jediného Pána Ježíše, stává se víra „masem“ a spojuje jednotlivce v jedno skutečné „tělo“. Inkarnace Logu pokračuje až k plnosti Kristovy osobnosti, jak píše Efezanům Apoštol.

Veleknězem se v Tradici nazývá i papež, nástupce Knížete apoštolů v apoštolské posloupnosti. Není Ježíšem Kristem, je jeho Vikářem na zemi. Toto rozlišení přináší klid v dobách, kdy „doxu“ - svatodušní světlo papežství zastiňují naukové či morální lapsus osoby papeže. Naukové nezasahují díky daru papežství, vyjádřeném na I. Vatikánském koncilu termínem „neomylnost“ Magisterium Církve, avšak působí stejné pohoršení jako morální škody a bývají jejich příčinou. Jedním z příkladů – snad méně škodlivých než jiné -

bylo učení, soukromý názor, papeže Jana XXII., jak se jej snažila předefinovat pařížská Sorbonna v prosinci roku 1331 o visio beatifica , o stavu světců a duší v očistci vzhledem k podílu na „ovoci, užitku“ výkupné oběti Ježíše Krista Velekněze.

Názor, který zdaleka nebylo možno nazvat článkem víry, vyjádřil Jakub d ´Euse, budoucí portský biskup a od 72 let papež Jan XXII. již ve svém pojednání, které napsal v mládí. Zvláště za jeho pontifikátu, především po kázání, jež měl o svátku všech svatých v Avignonu roku 1331, došlo k takovému rozbroji v Církvi, že se zdálo, že vše je naprosto nepodstatné a že budoucnost Církve závisí jen na vyřešení otázky, kdy svatí uvidí Boha tváří v tvář. Papež byl pro své pochybné názory veřejně kardinály, biskupy, vzdělanci, příbuznými i prostým lidem tvrdě odsuzován. Měl ovšem tolik pokory, že svolal dvakrát kardinálskou konsistoř a prosil, aby mu řekli své mínění, že je ochoten se nechat upozornit na případný blud i dítětem či nějakou ženou...Nakonec i na smrtelné posteli si vzpomněl na tento jím propagovaný naukový lapsus, odvolal před přítomnými kardinály tento svůj nesprávný soukromý názor, jejž nikdy neprohlašoval za článek víry. Jeden z jeho nástupců pak podal jasné vyznání víry v této otázce, aniž by snižoval osobu svého předchůdce, tím spíše papežství samotné.

Proto cituje Svatý otec Benedikt XVI. ve své apoštolské exhortaci Verbum Dei posvátnou tradici Církve, o jejímž trinitárním charakteru zaznívají o dnešní slavnosti Ježíšova slova: „Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

- Svatý Jan Zlatoústý tvrdí, že Písmo, „potřebuje zjevení Ducha, abychom objevením pravého smyslu toho, co obsahuje, mohli mít z něho užitek“[51] Také svatý Jeroným je pevně přesvědčen, že „nemůžeme dojít k porozumění Písma bez pomoci Ducha svatého, který jej inspiroval“.[52] Svatý Řehoř Veliký pak sugestivně zdůrazňuje působení téhož Ducha při formaci a interpretaci Bible: „on sám stvořil slova posvátných zákonů, on sám je vysvětluje[53]. Richard od Svatého Viktora připomíná, že je třeba „očí holubice“, osvícených a poučených Duchem, aby byl posvátný text pochopen.[54]

Chtěl bych znovu podtrhnout důležitost svědectví, které nacházíme, o vztahu mezi Duchem a Písmem v liturgických textech, kde je Slovo Boží hlásáno, slyšeno a vysvětlováno věřícím. To je případ starobylých modliteb, jimiž byl formou epiklesí vzýván Duch před tím, než bylo čteno: „Sešli Ducha svatého Utěšitele do našich duší a dej nám rozumět Písmu, které inspiroval; a uděl mi, abych je důstojně interpretoval k užitku věřících“. Nacházíme rovněž modlitby, které na závěr homilie znovu prosili Boha o dar Ducha pro věřící: „Bože Spasiteli... prosíme tě za tento lid: sešli na něj Ducha svatého, ať jej navštíví Pán Ježíš, mluví k myslím všech, vybaví srdce vírou a vede naše duše k tobě, Milosrdný Bože.“[55] Z toho všeho můžeme chápat, proč se nelze dobrat porozumění smyslu Slova, není-li přijímáno působení Přímluvce v Církvi a v srdci věřících.

Hl. Rupert von Deutz, Joan., in PL 169764 B, confr. André Feiillet, Le sacerdote du Christ et de ses mnistres d´apres la priere sacerdotale du quatrrieme évangile données paralleles du Nouveau Testament, Éditions de Paris 1972, p. 35

Apoštolská exhortace Benedikta XVI. - art. 16 VERBUM DEI, in: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13650

[51] In Gen. h. 21, n.1.

[51] Ep. 120, 10.

[53] „Sanctorum Testamentorum dicta, ipse creavit et ipse aperuit“, in Ez.. 1,I. H 7, n.17.

[54] „Oculi ergo devotae animae sunt columbarum quia sensus eius per Spiritum sanctum sunt illuminati et edocti, spiritualia sapientes... Nunc quidem aperitur animae talis sensus, ut intellegat Scripturas“, Richard od Svatého Viktora, PL CXCVI, 450 B a D.

[55] Sacramentum Serapionis, in X. Funk, Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderborn 1905, II, 158-160.

Boží Slovo a Duch svatý

O. Vladimír

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bez Tvého Ducha, bez Tvé moudrosti, bez Tebe,

Ježíši, Logos Otce a Ducha svatého v Církvi,

nemůžeme poznat základ křesťanství,

učení, cesty,

jíž jsi Ty sám.

Cesty k blaženému patření.

Jen On dává schopnost 

pochopit Tvou modlitbu Zeleného čtvrtku,

smysl ritu mše svaté Poslední večeře,

který pokračuje na Golgotě,

v lůně Abrahámově

a v hrobu Tvého zmrtvýchvstání.

Jen On dává porozumět daru kněžství,

které je nejcennějším povoláním na této zemi,

protože bezpečně vede k Tobě, do nebe,

když s vírou přijímáme Tvé kněze a svaté přijímání

s vírou, že jsi to sám Ty, Obětník a Oběť:

reálně a plně v této chvíli

věříme v Tebe, Ducha a Otce:

v Nejsvětější Trojici.

Amen.