sobota 27. května 2017

Slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista a 7. neděle velikonoční



V Nebi




Druhým vrcholem velikonoční doby je liturgické slavení události sestoupení Ducha svatého o Letnicích padesát dní po zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Novéna, devět dní modliteb, které předcházely sestoupení slíbeného Parakléta, Utěšitele na apoštoly a učedníky, začíná požehnáním Ježíšovým, které udělil svým nejbližším, těm, jimž se čtyřicet dní ve slávě zmrtvýchvstání ukazoval a připravoval je na okamžik modlitby plné víry ve vzkříšení a v jeho svatodušní zpřítomnění ve svátosti křtu, znovuzrození z vody a Ducha svatého. K tomuto požehnání vyvedl své učedníky na Olivetskou horu, svěřil jim misijní přikázání a uložil jim, aby na modlitbách očekávali v Horní místnosti seslání Svatého Ducha, zrození Církve.

Proto o této slavnosti Nanebevstoupení Ježíšova, které jsme slavili ve čtvrtek uplynulého týdne a které je zahájením Svatodušní novény, modliteb touhy po Duchu, jenž znovu roznítí naši víru ve zmrtvýchvstáním svým duchovním plamenem, je , jak uvádí tuto slavnost Svatý otec Benedikt XVI. v jedné z promluv pronesené před několika lety, „křesťanské společenství vyzváno, aby obrátilo pohled k Tomu, který čtyřicet dní po svém vzkříšení před ohromenými Apoštoly „byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.“ Jsme proto voláni k obnově naší víry v Ježíše, který je jedinou pravou kotvou spásy všech lidí. Jeho výstup na nebesa otevřel cestu k naší konečné vlasti, kterou je ráj. Nyní nás silou svého Ducha podpírá v každodenní pouti po zemi.“

Po té, co Pán vystoupil na Nebesa, učedníci se shromáždili k modlitbě ve Večeřadle spolu s Matkou Ježíšovou a společně vzývali Ducha Svatého, který je měl naplnit silou, aby svědčili o zmrtvýchvstalém Kristu, jak o tom čteme v dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů:

    Když byl Ježíš vzat do nebe, apoštolové se vrátili do Jeruzaléma z hory, která se nazývá Olivová. Je blízko Jeruzaléma, vzdálená jenom délku sobotní cesty.
    A když přišli zase do města, vystoupili do hořejší místnosti, kde bydleli Petr a Jan, Jakub a Ondřej, Filip a Tomáš, Bartoloměj a Matouš, Jakub Alfeův, Šimon Horlivec a Juda, Jakubův bratr. Ti všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými.

O společenství modlitby, kdy se duchovní i pozemští příbuzní společně modlili, připravovali se na příchod Osoby Ducha svatého, platí, že je založil a formoval, vedl k vyznávání víry a k pravidelnému setkávání nikoli člověk, ale sám On, Paraklétos, uvádějící při mši svaté a ve svátostech do plné pravdy.

Prorocky o tomto společenství „nebe na zemi“, o Církvi, zpívá svatý Žalmista:

Věřím, že uvidím blaho od Hospodina v zemi živých!

Hospodin je mé světlo a má spása, koho bych se bál? Hospodin je záštita mého života, před kým bych se třásl?

jedno od Hospodina žádám a po tom toužím: abych směl přebývat v Hospodinově domě po všechny dny svého života, abych požíval Hospodinovy něhy a patřil na jeho chrám. 

Slyš, Hospodine, můj hlas, jak volám, smiluj se nade mnou, vyslyš mě! Mé srdce k tobě mluví, má tvář tě hledá.

„Poslušnost pravdě očišťuje duši,“ říká papež Benedikt XVI.: „A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou.“¨

Samotná pravda je Ježíš Kristus, jak On sám říká při Poslední večeři, když podává obšírně nauku rodící se Církve o Duchu svatém. On, Paraklétos, uvádí do plné Pravdy, vede k poznání plné reality, jíž je setkání s Ježíšem zmrtvýchvstalým, „naplněnou pravdou“. Ti, kdo Jej přijímají, jsou ve svátosti křtu a pak při svatém přijímání Jeho těla a krve „posvěcováni pravdou“ – přijímají závdavek svého vzkříšení.

A k nově vyvoleným arcibiskupům o tomto posvěcení sebe a svěřených Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě řekl:
„…Kristus samotný se jako Dobrý Pastýř sám stal Beránkem, aby na sebe vzal zevnitř úděl nás všech; aby nás nesl a ozdravil zevnitř. Prosme Pána, aby nám daroval být v jeho stopách spravedlivými Pastýři, „ne proto, že musíme, ale dobrovolně jak to chce Bůh – ochotně - abychom byli vzorem svému stádci“.
V tomto duchu píše první papež ve své první epištole o postoji a hledání, který vede i v utrpení pro Ježíše a pro Jeho Církev vzhůru, do Nebe:


Milovaní!
    Radujte se, že máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení. Když musíte snášet urážky pro Kristovo jméno, blaze vám, neboť na vás spočívá Duch slávy, to je Duch Boží. Ať nikdo z vás netrpí proto, že zavraždil nebo okradl, že někomu ublížil nebo jen že se míchal do záležitostí druhých lidí. Trpí-li však, že je křesťanem, za to se stydět nemusí; spíše ať Boha velebí, že je křesťanem.


Na Zelený čtvrtek, při své první mši svaté na této zemi předává Ježíš formou eucharistické, totiž trinitární modlitby svůj testament, který souhrnně vyjádří při požehnání učedníkům při svém Nanebevstoupení na hoře Oliv. Předtím tedy na tento okamžik připravuje svými řečmi na rozloučenou. Naléhá „na důležitost svého „návratu k Otci“ jakožto vyvrcholení celého svého poslání. Přišel totiž na svět, aby přivedl člověka k Bohu nikoli pomyslně - jako filosof či mudrc - ale reálně, jako pastýř, který chce přivést ovce do ovčince. Tento „exodus“ do nebeské vlasti, který Ježíš prožil v první osobě, podnikl zcela pro nás. Pro nás sestoupil z Nebe a pro nás tam vystoupil po té, co se ve všem připodobnil lidem, byl ponížen až ke smrti kříže a sestoupil na dno maximálního oddálení od Boha. Právě proto se v Něm Otci zalíbilo, „povýšil“ Ho a vrátil Mu plnost jeho slávy, ale nyní i spolu s naším lidstvím. Bůh v člověku - člověk v Bohu: toto je nyní pravda nikoli teoretická, ale skutečná. Proto křesťanská naděje, založená na Kristu, není iluze, ale - jak říká list Židům – „v ní máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši“, kotvu, která proniká do Nebe, kam nás Kristus předešel.
A čeho jiného má člověk každé doby více zapotřebí než právě tohoto pevného zakotvení své vlastní existence? Opět tedy onen překrásný smysl Mariiny přítomnosti mezi námi. Jako první učedníci obraťme pohled k Ní a budeme bezprostředně odkázáni k realitě Ježíše: Matka posílá za Synem, který už není fyzicky mezi námi, ale očekává nás v domě Otcově. Ježíš nás vyzývá, abychom nezůstávali hledět vzhůru, ale abychom sjednoceni v modlitbě prosili o dar Ducha svatého. Neboť jenom tomu, kdo „se zrodí shůry“, totiž z Ducha Božího, je otevřena brána do nebeského království…“ – příprava na vstup do Nebe, do níž nás Ježíš, náš Pán, zve prostřednictvím svých apoštolů, svátostných služebníků, jak zaznamenává Jeho trinitární modlitbu, v Duchu svatém, svatý Jan v evangeliu:

Ježíš pozvedl oči k nebi a modlil se:
    "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. Věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.
    Já jsem tě oslavil na zemi: dokončil jsem dílo, které jsi mi svěřil, abych ho vykonal. Nyní oslav ty mne u sebe, Otče, slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět.
    Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal ze světa. Byli tvoji a mně jsi je dal, a zachovali tvoje slovo. Nyní poznali, že všechno, cos mi dal, je od tebe; vždyť slova, která jsi dal mně, dal jsem jim. Oni je přijali a skutečně poznali, že jsem vyšel od tebe, a uvěřili, že jsi mě poslal.
    Já prosím za ně. Neprosím za svět, ale za ty, které jsi mi dal, vždyť jsou tvoji; a všechno moje je tvoje a všechno tvoje je moje. V nich jsem oslaven. Už nejsem na světě, ale oni jsou na světě; a já jdu k tobě."





O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Do Nebe jsi pozval své učedníky,
Ježíši na Olivetské hoře
shrnující své učení o Tobě, Otci a Duchu svatém
i svou modlitbu v Duchu svatém k Otci,
prodromos všech eucharistických mešních modliteb
a zároveň rozeslání,
jež jsi misijním olivetským přikázáním dal:
„Jděte do celého světa, učte všechny národy,
křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého!“
- Ty jsi s námi po všechny dny až do skonání věků
– až do příchodu ve slávě,
kdy tato chvíle přijímání Tvého těla a krve
se naplní
Tvým pozváním z Olivetské hory
k Tobě,
do Nebe.

Amen.

sobota 20. května 2017

Exorcista Filip

6. neděle velikonoční



Po nadcházející šesté velikonoční neděli, páté po Velké noci, následuje ve čtvrtek slavnost Nanebevstoupení Ježíše Krista, přemožitele smrti, který se ukazoval svým nejbližším od chvíle, kdy deset dní po „ velikonoční vigilii“ sestoupil na apoštoly a učedníky slíbený Svatý Duch. V této chvíli se jediná inkarnace Ježíše Krista z Panny v Nazaretě začíná opět viditelně a slyšitelně projevovat již v modlitbě, slovech zvěstování, gestech těla a ohnivých jazycích Ducha nad jejich hlavami: v tělech a duších přátel Ježíšových. Ty On vyučoval, vychovával a očišťoval jejich duše, aby nyní mohla jejich těla „předzvědět“ slávu budoucího přijetí do nebes a oslavení.

První – tříleté - období Ježíšova vyučování učedníků v Tradici Ducha svatého přijímá jako svůj úkol, své poslání být „alter Christus“ svatý jáhen Filip.

V dnešním prvním čtení ze Skutků apoštolů slyšíme vyprávění o takovémto jeho působení v Samařsku, na území, kde předtím Ježíš vícekrát procházel a „prokazoval dobrodiní“, avšak, kde také On sám zažívat setkání s démony – cizoložství, nevěry odmítající přijmout Spasitele… .

Svatý otec Benedikt XVI. se zastavuje ve svém komentáři textů této neděle u jedné z prvních vět úryvku: „Celé město se z toho převelice radovalo.“
„Tento výraz,“ řekl při kněžském svěcení dvaceti devíti jáhnů o šesté neděli velikonoční před několika lety papež Benedikt XVI., „nesděluje žádnou myšlenku, žádný teologický pojem, ale poukazuje na jednu okolnost, na jistou změnu v životě lidí. V jednom konkrétním samařském městě během prvního násilného pronásledování církve v Jeruzalémě dochází k něčemu, co způsobilo „převelikou radost“. Co se to stalo? Svatopisec vypráví, že kvůli útěku před pronásledováním, jež se strhlo v Jeruzalémě proti těm, kteří se obrátili na křesťanství, všichni učedníci kromě apoštolů opustili svaté město a rozešli se do okolí. Z této bolestné události vzešel tajemně a prozřetelnostně nový podnět k šíření evangelia. Mezi těmi, kteří odešli, byl totiž také Filip, jeden ze sedmi jáhnů tohoto společenství, jáhnů jako vy, drazí svěcenci, třebaže za okolností, které byly zcela odlišné, protože k nim došlo v neopakovatelném období rodící se církve, kdy byli Duchem svatým apoštolé a jáhni obdarováni mimořádnou mocí jak při hlásání slova, tak při uzdravování. Stalo se tedy, že obyvatelé samařské lokality, o které se mluví v této kapitole Skutků apoštolských, jednomyslně přijali Filipovo zvěstování a ten, díky přilnutí k evangeliu, mohl uzdravit mnohé nemocné. V onom Samařském městě se uprostřed populace tradičně pohrdané a Židy téměř exkomunikované rozezněla zvěst Krista, který otevřel k radosti srdce těch, kteří jej s důvěrou přijali. Proto tedy - jak zdůrazňuje svatý Lukáš - zavládla v onom městě „převeliká radost“.

Radost, kterou má uzdravený od tělesných neduhů, radost, kterou již vnímá jako předstupeň nebeské blaženosti, plného uzdravení, jímž je vykoupení duše a spasení těla ten, kdo byl osvobozen od démonů či jáhenskou modlitbou exorcismu zbaven moci satana.

    Filip přišel do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha posedlých totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnulých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
    Když se apoštolové v Jeruzalémě dověděli, že Samařsko přijalo Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. Ti tam přišli a modlili se za ně, aby dostali Ducha svatého. Do té doby totiž na nikoho z nich nesestoupil, byli jen pokřtěni ve jménu Pána Ježíše. Vložili tedy na ně ruce, a oni přijali Ducha svatého.


Přijetí Ducha svatého do uzdravených duší, osvobozených od démonů není určeno jen pro Samařské. Takto jásat májí, jak zpívá podle Tradice svatý David, všechny země: evangelium má být hlásáno „až na konec světa“!


Jásejte Bohu, všechny země!

Jásejte Bohu, všechny země, opěvujte slávu jeho jména, vzdejte mu velkolepou chválu! Řekněte Bohu: "Jak úžasná jsou tvá díla!

Ať se ti koří celá země, ať ti zpívá, nechť opěvuje tvé jméno." Pojďte a pozorujte Boží skutky: podivuhodně jednal s lidmi!

Moře proměnil v souš; suchou nohou přešli řeku, proto se radujme v Bohu! Vládne svou mocí navěky.

Pojďte, slyšte, všichni bohabojní, chci vyprávět, co prokázal Bůh mé duši. Bůh bud' veleben, že neodmítl mou prosbu, že mi neodňal svou lásku.



Touhu přijmout své životní poslání a nést evangelium všem, aby všichni zakusili radost Kristovu a tato radost, aby dospěla do každého města, nese ve své očištěné duši a umyt na svém těle Ježíšovýma rukama o Zeleném čtvrtku svatý apoštol Petr.

„Co může být krásnějšího?“ ptá se papež Benedikt XVI. kandidátů kněžství: „Co většího a úchvatnějšího než spolupracovat při šíření Slova života ve světě, než rozdávat živou vodu Ducha svatého? Zvěstovat a dosvědčovat radost: to je ústřední jádro vašeho poslání, drazí jáhni, kteří se zanedlouho stanete kněžími. Apoštol Pavel říká služebníkům evangelia „služebníci radosti“. Korintským křesťanům ve svém druhém listě píše: „Ne že bychom u vás chtěli panovačně rozhodovat ve věcech víry, ale jen bychom rádi přispěli k vaší radosti“. To je programové prohlášení pro každého kněze. Abyste byli spolupracovníky radosti druhých ve světě často smutném a negativním, je zapotřebí, aby ve vás hořel oheň evangelia, aby ve vás přebývala radost Pánova. Pouze tak budete moci být posli a nositeli této radosti a rozdávat ji všem, zejména těm, kteří jsou smutní a malomyslní.

Sami hlasatelé evangelia, biskupové a kněží, se ovšem musejí nechat chránit před útoky satana, které často nastávají po hlásání evangelia v síle Ducha svatého. To ostatně prožil sám Kníže apoštolů včele svých Jedenácti, když jej a je pomlouvali hned po seslání Ducha: ˇJsou opilí!´ - Oni však byli pokřtěni Duchem svatým!

Takto – jako učedníci Ježíše během tří let učednického katechumenátu – a předtím než by sami vyšli ostatním Samařským a okolním kmenům hlásat evangelium – jsou Samařané, kteří přijali od svatého Filipa slovo o zmrtvýchvstání Ježíše Krista, o Jeho obětní smrti za naše hříchy a rovněž výzvu, aby ve svátosti křtu svému Spasiteli Ježíši úplně zasvětili svůj život, odřekli se satana, nechali se exorcismy a modlitbami za osvobození připraveni k přijetí Ducha svatého.

Za tuto přípravu mají Samařané projevovat úctu. Posvátnou bázeň by ovšem měli mít i služebníci těchto duchovních darů, aby zůstali pokornými a aby skrze ně mohl i nadále v jejich službě osvobozování a exorcismů Duch působit, osvobozovat, naplňovat životní a věčnou radostí.

Proto říká budoucím kněžím papež Benedikt XVI.:
„…ještě jeden postřeh ke druhému čtení, jež je z prvního listu Petrova, u jehož hrobu se nacházíme a jehož přímluvě bych vás chtěl zvláštním způsobem svěřit. Beru si za svá a ze srdce vám předávám tato jeho slova: „Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“. Mějte v srdci posvátnou úctu: tj. pěstujte osobní vztah lásky k Němu, lásky první a největší, jediné a všeobjímající, v níž žijí, očišťují se, osvěcují a posvěcují se všechny ostatní vztahy. „Vaše naděje“ se pojí k této „posvátné úctě“, k této lásce Krista, který skrze Ducha, jak jsme řekli, přebývá ve vás. Naší nadějí, vaší nadějí je Bůh v Ježíši a v Duchu. Nadějí, která se ode dneška ve vás stává „kněžskou nadějí“, nadějí Ježíše, Dobrého Pastýře, který přebývá ve vás a utváří vaše touhy podle svého božského Srdce, nadějí života a odpuštění lidem, kteří budou svěřeni vaší pastorační péči, nadějí svatosti a apoštolské plodnosti pro vás i pro celou církev, nadějí otevřenosti víře a setkání s Bohem pro ty, kteří vás potkají při svém hledání pravdy, nadějí pokoje a útěchy pro trpící a životem zraněné.

Milovaní! – píše svatý Petr ve své druhé epištole -
    Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje, ale ovšem s jemností a skromností. Musíte však mít přitom sami dobré svědomí! Pak se budou muset zastydět za své špatné řeči ti, kdo pomlouvají vaše dobré křesťanské chování. Je přece lépe, abyste snášeli utrpení - chce-li to tak Bůh - za to, že jednáte dobře, než za to, že jste udělali něco špatného.
    Vždyť i Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život.

Jak přijmout nový život v síle Ducha Ježíšova? V Církvi! Odpovídá implicitně Svatý otec Benedikt XVI. v komentáři k dnešnímu úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana popisuje při kněžském svěcení názorně křestní a biřmovací život církve v Samaří:



„První čtení hovoří o modlitebním shromáždění, jež se sešlo v samařském městě, které evangelizoval jáhen Filip. Předsedají mu apoštolé Petr a Jan, dva „sloupy“ Církve, kteří přišli z Jeruzaléma navštívit toto nové společenství a utvrdit je ve víře. Díky vkládání jejich rukou Duch svatý sestoupil na pokřtěné. V této epizodě můžeme vidět první doklad o obřadu „biřmování“, druhé svátosti křesťanské iniciace. Také pro nás, zde shromážděné, je však zmínka o obřadním gestu vkládání rukou více než významná. Jde totiž o ústřední gesto i v obřadu svěcení, jehož prostřednictvím kandidátům za chvíli udělím kněžskou důstojnost. Je to znamení neoddělitelné od modlitby, jejímž mlčenlivým prodloužením je. Bez pronesení jediného slova světící biskup a po něm i další kněží kladou své ruce na hlavu svěcenců jako výraz vzývání Boha, aby na ně vylil svého Ducha, proměnil je a učinil je účastnými Kristova kněžství. Jde o několik sekund, kratičký okamžik, ale nabitý mimořádnou duchovní intenzitou.

Drazí svěcenci, v budoucnu se budete muset stále vracet k tomuto momentu, k tomuto gestu, na němž není nic magického, ale přesto je naplněno tajemstvím, protože tady je počátek vašeho nového poslání. V této mlčenlivé modlitbě dochází k setkání mezi dvěma svobodami: svobodou Boha, působící skrze Ducha svatého, a svobodou člověka. Vkládání rukou názorně vyjadřuje specifický způsob tohoto setkání: církev, zosobněná biskupem, jenž ve stoje se vztaženýma rukama prosí Ducha svatého o vysvěcení kandidáta; jáhen, jenž na kolenou přijímá vložení rukou a svěřuje se tomuto zprostředkování. Důležitý je celek těchto gest, ale nekonečně důležitější je duchovní, neviditelný pohyb, který je tak vyjádřen; pohyb, jenž je výmluvně evokován posvátným mlčením, které zahrnuje všechno, uvnitř i navenek.

Tento tajemný trojiční „pohyb“, který přivádí Ducha svatého a Syna, aby přebývali v učednících, nacházíme také v evangelní perikopě. Tady sám Ježíš slibuje, že bude prosit Otce, aby jim poslal svého Ducha, jehož definuje jako „jiného Utěšitele“ (Parakléta), řecký termín, jehož latinským ekvivalentem je „Ad-vocatus“, Obhájce. První Utěšitel je totiž vtělený Syn, jenž přišel bránit člověka před tím, který je především žalobcem, tedy satanem. Kristus se po dovršení svého poslání vrací k Otci, a Ten posílá Ducha jako Obhájce a Utěšitele, aby zůstal navždy s věřícími a přebýval v nich. Takto se mezi Bohem Otcem a učedníky prostřednictvím Syna a Ducha svatého ustavuje niterný vztah reciprocity: „Já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás“, říká Ježíš. To všechno však závisí na podmínce, kterou Kristus klade na počátku: „Jestliže mne milujete“, a kterou opakuje na závěr: „Kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“. Bez lásky k Ježíši, která se uskutečňuje zachováváním jeho přikázání, se člověk vylučuje z trojičního pohybu a začíná se zamykat sám do sebe, ztrácí schopnost přijímat a sdílet Boha.

„Jestliže mne milujete“. Drazí přátelé, tato slova pronesl Ježíš během Poslední Večeře ve chvíli, kdy ustanovoval zároveň eucharistii a kněžství. Přestože jsou určena apoštolům, směřují v určitém smyslu ke všem jejich nástupcům a kněžím, kteří jsou nejtěsnějšími spolupracovníky nástupců apoštolů. My je dnes znovu slyšíme jako pozvání ke stále důslednějšímu životu našeho povolání v Církvi: vy, drazí svěcenci, je slyšíte s výjimečným dojetím, protože právě dnes vás Kristus činí účastnými svého kněžství. Přijměte je s vírou a láskou! Nechte si je vtisknout do svého srdce, nechte je, aby vás doprovázela po cestě celého vašeho života. Nezapomeňte je, neztraťte je cestou! Opakovaně je čtěte, často nad nimi meditujte a především se nad nimi modlete. Tak zůstanete věrní lásce Krista a se stále větší radostí bude zaznamenávat, jak toto jeho božské Slovo „postupuje“ s vámi a „roste“ ve vás.

    Ježíš řekl svým učedníkům: "Jestliže mě milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Pomocníka, aby s vámi zůstal navždy: Ducha pravdy. Svět ho nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná. Vy ho znáte, neboť přebývá u vás a bude ve vás.
    Nenechám vás sirotky. Zase k vám přijdu. Ještě krátký čas, a svět mě už neuvidí, ale vy mě zas uvidíte; protože já jsem živ a také vy budete živi. V onen den poznáte, že já jsem ve svém Otci a vy ve mně jako já ve vás. Kdo má moje přikázání a je zachovává, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec, a také já ho budu milovat a dám se mu poznat."








O. Vladimir




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Povolals dobré pastýře,
kněze a biskupy,
jejichž ruce dotýkající se
na Tvou památku
– Ježíši, dobrý Pastýři –
chleba a kalicha s vína,
aby tyto dary Tvůj Duch
proměnil ve Svaté svatých.
Tři roky jsi je vyučoval,
třetího očistil a osvítil Duchem,
aby jako jáhen Filip šli
a osvobozovali hříchem a neřestí spoutané duše.
Procházeli s nimi Vaši společnou tříletou cestu
z Kafarnaum a Nazareta – přes Samaří –
do Jeruzaléma v Judsku:
ke křestnímu prameni,
v němž spolu s Tebou na Golgotě zemřou sobě – hříchu
a vyjdou z něj jako z jeskyně svatého Josefa z Arimatie
do večeřadla v den Seslání Tvého Ducha:
v něm je Ty ve svých služebnících v bílém, čistém šatu
- v biskupech a kněžích -
obmyješ vodou a Duchem svatým
Amen.

sobota 13. května 2017

Apoštolská tradice Ducha svatého v Církvi: dar cesty, pravdy a života



5. neděle velikonoční






„Postavili (vyvolené) jáhny před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce.“ Tak svatý Lukáš ve své druhé knize, ve Skutcích apoštolů, popisuje ritus apoštolské tradice: předávání Ducha Ježíšova a Otcova od papeže Petra na další služebníky Církve, které oni, „uznávané sloupy Církve“ vedeni týmž Duchem již samostatně ustanovují jako „munus“, úřad a službu pro aktuální potřeby – aby všichni křesťané mohli být i při ekonomickém zabezpečení „pneumatoforoi“ – nositeli a předavateli Ducha svatého.

O úloze Tradice v Církvi řekl na jedné z generálních audiencí Svatý otec Benedikt XVI., že jejím charakteristickým rysem je, že se projevuje stálou přítomností Božího slova a Ježíšova života v jeho lidu. Ale aby Boží slovo mohlo být stále přítomno, je třeba někoho, kdo by jej hlásal. Takto vzniká vzájemný vztah - na jedné straně se Boží slovo neobejde bez člověka, ale na straně druhé je člověk, co jej hlásá, Božím slovem vázán, bylo mu totiž svěřeno, není jeho původcem. Tato vzájemnost mezi obsahem, Božím slovem, životem a člověkem, jenž jej šíří, je typická pro církevní strukturu. Tu v dnešním prvním čtení dotváří Svatý Duch prostřednictvím apoštolů, kteří světí nový „ordo“ služebníků – diakony, jáhny.

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct apoštolů proto svolalo veškeré množství učedníků a řekli: "Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova."
   Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly, a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.


Ti, z židů, kteří se začali rozcházet se „synagogou“, s judaismem, a začali přijímat biskupské, presbyterské - kněžské a jáhenské povolání na základě vkládání rukou apoštolů, sdílení Ducha Trojjediného Boha, tímto vyznali, že jejich křest vychází z apoštolské tradice a službou povolávání bližních vede k naplnění jejich služby a ke křtu dalších, „aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.“ 


Tak je pokládán základ pro milosrdné smýšlení a jednání, pro nezištnou lásku k Hospodáři nad našimi životy i ke všem potřebným. Boží dílo spásy se ve společenství Církve stává spolehlivým a svátostná služba „radostí spravedlivých“, jak zpívá Žalmista:

Radujte se, spravedliví, z Hospodina, sluší se, aby ho dobří chválili. Citerou oslavujte Hospodina, hrajte mu na desetistrunné harfě.

Neboť Hospodinovo slovo je správné, spolehlivé je celé jeho dílo. Miluje spravedlnost a právo, země je plná Hospodinovy milosti.

Hospodinovo oko bdí nad těmi, kdo se ho bojí, nad těmi, kdo doufají v jeho milost, aby jejich duše vyrval ze smrti, aby jim život zachoval za hladu.


„Svatým kněžstvem“
nazývá první papež Petr, ty, kdo se připojují jako stavební kameny k základu, jímž je náš Pán Ježíš Kristus - Kámen na Siónu ve Večeřadle první biskupské konsekrace na Zelený čtvrtek.


Tato stavba Církve má svůj počátek, jak uvádí papež Benedikt XVI., který spadá do doby, kdy Pán povolal dvanáct apoštolů, kteří představovali budoucnost Božího lidu. Věrni Pánovu příkazu volí apoštolové nejprve na místo Jidáše Matěje, a tak svůj počet znovu doplňují na dvanáct, později pak i na ostatní místa nastupují jiní, aby v apoštolské službě pokračovali. Pavel, který byl ustanoven apoštolem přímo Zmrtvýchvstalým, konfrontuje své evangelium s evangeliem ostatních apoštolů „sloupů Církve“ a dbá na to, aby předával, co sám přijal; při rozdělování misijních úkolů je přidružen k apoštolům spolu s dalšími, jako například s Barnabášem. Tak jako jsou na počátku apoštolové povoláváni Ježíšem, tak jsou další povolávání, prostřednictvím Ducha svatého, svěřena do rukou těch, jež již tuto službu vykonávají. V těchto následovnících našla apoštolská služba své pokračovatele a od jejich druhé generace nese název episkopální služba, „episkopé“.

Prvním v této službě, prvním z biskupů je svatý Petr a jeho nástupci podle apoštolské posloupnosti. Slovo biskup v češtině je převodem řeckého slova „epískopos“. Toto slovo označuje toho, kdo má nadhled, kdo na věci pohlíží srdcem. Sám svatý Petr tak ve svém prvním listu, z něhož dnes čteme úryvek ve druhé mešní lekci, nazývá Pána Ježíše „pastýřem a strážcem svých duší“. A podle vzoru Pána, jenž byl prvním biskupem, strážcem a pastýřem duší se později následovníci apoštolů nazvali biskupy, „episkopoi“. Jim je svěřena služba „episkopé“. Tato biskupská služba se pak nadále rozvíjela, až nabyla formy trojího úřadu biskupa, kněze a jáhna, již jasně doloženou Ignácem z Antiochie na počátku 2. století. Je to vývoj řízený Božím Duchem, který pomáhá při volbě nástupců apoštolů, aby splňovali kritéria jak co do množství zkušeností, tak do schopnosti tuto službu vykonávat, a měli také dar charismatického působení, jak tomu bylo u původních apoštolů.
Biskupský úřad se tak stává nositelem návaznosti apoštolské služby a zárukou pokračování apoštolské tradice, Božího slova a života svěřeného nám Pánem. Pouto mezi biskupským sborem a prvotním společenstvím apoštolů spočívá především v linii dějinné kontinuity. Jak jsme již zmínili, k dvanácti apoštolům se nejdříve přidává Matěj, později Pavel a Barnabáš a pak i jiní, členové druhé a třetí generace apoštolů, až do vytvoření biskupské služby. Kontinuita je tedy zachována v tomto historickém řetězci. A právě kontinuita posloupnosti v církevním společenství je zárukou pokračování Apoštolského sboru, jež kolem sebe soustředil Kristus. 

Tuto kontinuitu, která se nejprve projevuje jako historická kontinuita duchovních, je třeba chápat také v duchovním smyslu, protože apoštolské následnictví duchovních je považováno za výsadní pole působnosti Ducha svatého. Jasným ohlasem tohoto přesvědčení je například následující text Ireneje z Lyonu z druhé poloviny 2. století: „Apoštolská tradice zřejmá v celém světě se v každé církvi zjevuje všem, kteří chtějí vidět pravdu, a my můžeme vyjmenovat biskupy ustanovené apoštoly v církvích i jejich nástupce až dodnes.. (Apoštolové) totiž chtěli, aby ti, které zanechávali jako nástupce, byli ve všem naprosto dokonalí a předali jim své poslání učit. Jestliže by správně pochopili, získali by z toho velký prospěch; jestliže by naopak zklamali, měli by z toho velkou škodu“.

Svatý Irenej se poté, co mluví o apoštolské posloupnosti jako o záruce ve vytrvávání v Božím slově, zaměřuje na onu „svrchovanou a nejstarobylejší a všem známou“ církev, kterou „založili a zřídili v Římě nejslavnější apoštolové Petr a Pavel“, a zdůrazňuje tradici víry, jež v ní skrze posloupnost biskupů dospívá až k nám. Pro Ireneje i pro všeobecnou Církev se tak biskupská posloupnost římské církve stává dokladem, měřítkem a zárukou nepřerušeného předávání apoštolské víry: „S touto církví se pro její dominantní postavení (propter potiorem prinicipalitatem) musí shodovat každá církev, tedy všichni věřící, ať žijí kdekoliv, protože v ní byla vždy uchovávána apoštolská tradice...“  Apoštolská posloupnost, ověřená na základě společenství s římskou církví, je tedy měřítkem vytrvávání jednotlivých církví v tradici apoštolské víry, která mohla prostřednictvím tohoto kanálu od počátků dojít až k nám: „Tímto způsobem a touto posloupností dospěla až k nám tato tradice a hlásání pravdy, které je v Církvi předáváno od dob apoštolů. To je nejúplnější důkaz toho, že existovala jen jedna a táž oživující apoštolská víra, jež byla uchována a předána v pravdě“.

Podle těchto svědectví antické Církve spočívá apoštolský charakter církevního společenství ve věrnosti víře a praxi apoštolů, skrze niž je zabezpečeno historické a duchovní spojení s Kristem. Apoštolská posloupnost biskupské služby je cesta, která zaručuje věrné předávání apoštolského svědectví. To, co představují apoštolové ve vztahu Pána Ježíše k prvotní Církvi, analogicky představuje služebná posloupnost ve vztahu prvotní a současné církve. Není to nějaké prosté hmotné spojení, je to spíše historický nástroj, jenž používá Duch svatý, aby zpřítomnil Pána Ježíše, hlavu lidu, prostřednictvím těch, kteří byli posvěceni pro službu vkládání rukou a modlitbu biskupů. Skrze apoštolskou posloupnost tedy sám Kristus dospívá až k nám: On sám k nám mluví slovy apoštolů a jejich nástupců. On sám působí ve svátostech prostřednictvím jejich rukou, v jejich pohledu je jeho pohled, který nás objímá a díky kterému můžeme pocítit, že jsme milováni a že jsme byli přijati do srdce Boha. – On je – především při mši svaté - takto viditelně a slyšitelně kamenem na Siónu, jejž klade Otec v síle svátostného působení svého Ducha; On je vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán. 

Apoštolská služba biskupů, kněží a jáhnů má být k tomu zárukou. Příkladem je papež Petr, jenž ve svém prvním listu vybízí:

Milovaní!
Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které z podnětu Ducha přináší oběti Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmě o tom stojí: 'Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.' Vám tedy, protože věříte, přináší čest, ale těm, kdo nevěří, je to 'kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá'. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.


"Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“
Tato slova našeho Učitele, Pána nad smrtí a nad naším věčným životem čteme v perikopě svatého evangelia podle sepsání Miláčka Páně – Orličníka. On, „pneumatoforos“ apoštolské tradice ukazují její konkrétní formu: cestu jako formu edukace, vyvedení Duchem svatým z temnot hříchu a neřestí, uzdravování především duchovních nemocí, které přijali apoštolové a jejich nástupci od Ježíše, Uzdravovatele až ke vzkříšení.


O pokorných učednících evangelia, které je Ježíšovou cestou, pravdou a životem a současně vede k přijetí těchto ideálů ve svátostech, kde se s Ním setkáváme osobně, jako s naší Cestou, s Pravdou evangelia a Životem věčným, řekl Svatý otec Benedikt XVI. při setkání s představiteli španělských univerzit a jejich studenty:

"Ideál, který jste obdrželi od svých předchůdců, z nichž mnozí byli pokornými učedníky evangelia a právě proto se z nich stali velikáni ducha. Musíme sebe sama vnímat jako jejich pokračovatele ve zcela odlišných dějinách, ve kterých však podstatné otázky lidské bytosti nadále vyžadují naši pozornost a vedou nás, abychom kráčeli vpřed. Společně s nimi jsme články řetězce mužů a žen, kteří se zasadili o to, aby byla víra šířena a aby byla lidským rozumem ctěna. Způsob, jak to dělat, nespočívá jenom v tom, že je vyučována, ale mnohem více v tom, že je žita, ztělesňována stejně jako se vtělil Logos, aby si učinil svůj příbytek mezi námi. V tomto smyslu potřebují mladí lidé autentické učitele, osoby otevřené vůči pravdě různých vědeckých odvětví, kteří jsou schopni naslouchat a sami žijí tímto interdisciplinárním dialogem; osoby přesvědčené zejména o lidské schopnosti činit pokroky na cestě k pravdě. Mládí je privilegovaným časem hledání a setkání s pravdou. Jak řekl již Platón: „Hledej pravdu, dokud jsi mladý, protože neučiníš-li tak, vyklouzne ti z rukou“. Tato vznešená aspirace je tím nejcennějším, co můžete svým studentům předat osobním a životným způsobem, nikoli jen některé anonymní a účelové techniky nebo chladná data, užívaná čistě funkčním způsobem.

Vroucně vás proto vybízím, abyste nikdy neztráceli tuto vnímavost a žízeň po pravdě, abyste nezapomínali, že vyučování není jenom suchopárné sdělování obsahu, nýbrž formace mladých, které je třeba chápat a vyhledávat. Musíte v nich vzbuzovat žízeň po pravdě, kterou pociťují ve svém nitru, a také touhu překračovat sebe samé. Buďte jim pobídkou a posilou.

Z tohoto důvodu je nezbytné mít v první řadě na paměti, že cesta k plné pravdě vyžaduje celou lidskou bytost: je to cesta inteligence i lásky, rozumu i víry. Nemůžeme pokročit v poznání něčeho, nejsme-li podněcováni láskou, a nemůžeme milovat, nespatřujeme-li v tom něco rozumného, neboť „inteligence a láska nejsou vzájemně oddělené: je láska bohatá na inteligenci a inteligence plná lásky“. Jsou-li spojeny pravda a dobro, pak se snoubí také poznání a láska. Z této jednoty plyne soudržnost života a myšlení, příkladnost, kterou se má vyznačovat každý dobrý vychovatel.

Za druhé je třeba vzít v úvahu, že pravda sama je vždycky vznešenější než naše cíle. Můžeme ji hledat a blížit se k ní, ale nemůžeme ji zcela vlastnit. Spíše pravda nás vlastní a motivuje. V intelektuální a pedagogické činnosti je pokora nezbytná ctnost, která nás chrání před samolibostí, jež uzavírá přístup k pravdě. Nesmíme přitahovat studenty k nám samotným, nýbrž posílat je k oné pravdě, kterou všichni hledáme."

Ten, kdo našel Pravdu – Ježíše ve svátosti křtu, ve znovuzrození své duše a v naději svého těla na zmrtvýchvstání, hledá a nachází Jej při hledání pravdy znovu a znovu jako její princip i ideál. Jeho srdce se nechvěje úzkostí. Věří ve vzkříšení, V život věčný s Ježíšem.

      Ježíš řekl svým učedníkům: "Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám to. Odcházím vám připravit místo. A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte."
      Tomáš mu řekl: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?"
      Ježíš mu odpověděl: "Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho:" Filip mu řekl: "Pane, ukaž nám Otce - a to nám stačí." Ježíš mu odpověděl: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: 'Ukaž nám Otce'? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky.
      Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci." 



Confr. Ad Magnesios. 6, 1; str. 5, 668;
Adversus haereses, III, 3, 1; str. 7, 848;
Adversus haereses, III 3, 2: str. 7, 848;
Parmenides, 135d;
ibid. III, 3,3; str. 7, 851;
Caritas in veritate, 30)


O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nechals pro nás připravit mešní svatební hostinu,
jako pro své apoštoly a učedníky,
Ježíši, cesto k Siónskému večeřadlu,
ke Skále slavící Tvou nekrvavou oběť.
Prvního z apoštolů, Petra, jsi vybídl,
aby řekl pravdu o Tobě,
že jsi Mesiáš, Syn Boha živého –
a na Skále, na Kéfovi, jsi založil svou stavbu Církve,
Ježíši, Pravdo každého chrámu Ducha svatého.
Zmrtvýchvstalý ses ukázal Panně Marii, ženám, Knížeti apoštolů, Jedenácti i učedníkům.
Svěřils jim tak tradici apoštolského vyznání i Božího Ducha:
Vyznání, že jsi vstal z mrtvých
a že ve Tvé Církvi se Tvé umučení, smrt a vzkříšení zpřítomňuje
při letniční události každé mše svaté.
V ní se při svatém přijímání dáváš:
Cesto, Pravdo a náš Živote.
Amen.



neděle 7. května 2017

Čtvrtá neděle velikonoční

Ježíš otevírá dveře, své srdce,
do ovčince Dobrého pastýře






V dnešní nedělní liturgii čteme nejprve slova ze Skutků apoštolů, která zaznamenávají první kázání pastýře Petra, prvního mezi apoštoly. Duch svatý prostřednictvím jeho slov vede posluchače k nevyššímu dobru, k přijetí svatého křtu.

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil k lidem:
    "Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali."
   Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?" Petr jim odpověděl: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh."
   Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. 

Žalmista nazývá Boha Dobrým pastýřem. Hospodin se stará o své ovce, o spásu duší, provádí temnotou ke světlu, ke svatému křtu: dobrý pastýř Ježíš, Boží Syn.

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.


Papež Petr píše ve svém prvním, pastýřském listu: „Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.“ Předtím píše o povolání, které se křesťanům jako ovcím dobrého pastýře dostalo: Dobrý pastýř Ježíš šel cestou očistného utrpení a obětní smrti za naše hříchy.


 Milovaní!
   Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 'On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.' Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtvi hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.


V úryvku z evangelia podle sepsání svatého Jana varuje Ježíš před tím a před těmi, kdo loupí lidské duše, „zabíjejí je“, aby nemohly být spaseny, vytrhují je z ovčince katolické Církve. Dobrý pastýř je ten, kdo se statečně – i svou smrtí proti satanu a démonům postaví.  Biskup a kněz má povinnost stát na místě Ježíšově, být hlásáním evangelia až k prolití krve dveřmi, vstupem do ovčince, být současně i ochráncem svěřených duší v Duchu Ježíšově, který se za nás obětoval až ke kruté smrti na kříži. – Jen „Conversio ad Dominum“, jen svatost papeže, biskupů a kněží z nich činí dobré pastýře.
V antické církvi bylo zvykem, že biskup nebo kněz po homilii vybídnul věřící zvoláním: „Conversi ad Dominum“ „ obraťte se nyní k Pánu. Především to znamenalo, že se otočili k Východu, směrem k východu slunce jako znamení Krista, který se vrací a kterému jdeme vstříc slavením Eucharistie. Tam, kde to z nějakého důvodu nebylo možné, otáčeli se k obrazu Krista v apsidě nebo ke kříži, aby se vnitřně zorientovali směrem k Pánu. V posledku se totiž jednalo o vnitřní fakt: conversio, obrácení naší duše k Ježíši Kristu a tak k Bohu živému, k pravému světlu. S tím se pak pojilo další zvolání, které dodnes před mešním kánonem společenství věřících opakuje: „Sursum corda“ „ vzhůru srdce, ven z pletiva našich starostí, našich tužeb, našich úzkostí, našich roztržitostí „ vzhůru vaše srdce, vaše nitro! K oběma zvoláním jsme určitým způsobem vybízeni v obnově našeho křtu: Conversi ad Dominum “ stále znovu se musíme odtrhávat od špatných směrů, v nichž se pohybujeme tak často svým smýšlením i jednáním. Stále znovu se musíme obracet k Němu, který je Cesta, Pravda a Život. Stále znovu se musíme stávat „konvertity“, obrácenými celým svým životem k Pánu. A stále znovu musíme nechávat své srdce vyprošťovat z tíže gravitace, jež ho táhne dolů, a vnitřně ho pozvedat vzhůru: k pravdě a lásce. Děkujme v této chvíli Pánu, protože nás mocí svého slova a svatých svátostí orientuje správným směrem a táhne naše srdce vzhůru. A prosme jej: Ano, Pane, učiň, ať se staneme velikonočními lidmi, muži i ženami světla, naplněnými ohněm tvé lásky. 

Ježíš řekl:
    "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají."
   Ježíš jim pověděl toto podobenství, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci.
   Ježíš proto řekl znovu:
    "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." 

O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Poté, co jsi zbavil slepého on narození slepoty,
mluvíš Ježíši k tomu, který pohlédl a k těm, kdo již vidí
a vyznávají Tebe jako Mesiáše;
to jsou katechumeni Tvé Církve – prožili uzdravení, sémeion svatého křtu.
Poznávají Tebe, bránu do věčného života,
brzy uvidí Tvůj kříž, uslyší slovo žen a učedníků,
jejichž jménem bude papež Petr hovořit,
o prázdném hrobu, o Tobě zmrtváýchvstalém:
uvidí Ducha svatého a křestní vodu v baptisteriu –
budou pokřtěni.
Ti, kteří však říkají „vidíme“ a jsou přitom slepí,
setrvávají ve svém hříchu:
nechávají se vést zlodějem a lupičem, vlkem,
jenž jak Šavel stádo rozhání,
Pro ně ses stal dveřmi, i jim otevíráš své srdce,
pokud vejdou, budou zachráněni.
Pro nás, kteří jsme „Conversí ad Te“
Dobrým pastýřem
 - spásou, věčnou radostí.
Amen.