sobota 29. ledna 2022

Není to syn Josefův!



4. neděle po Epifanii

    Čtení z knihy proroka Jeremiáše. 
        Za krále Jošíjáha Hospodin mě oslovil: "Dříve než jsem tě utvořil v lůně, znal jsem tě; dříve než jsi vyšel z mateřského života, posvětil jsem tě, prorokem pro národy jsem tě ustanovil. 
        Přepásej svá bedra, vstaň a mluv k nim vše, co ti přikážu. Nelekej se jich, abych tě nezbavil odvahy před nimi. 
        Já totiž dnes udělám z tebe opevněné město, železný sloup a bronzovou zeď proti celé říši, proti judským králům a jejím knížatům, proti jejím kněžím i lidu země. 
        Budou proti tobě bojovat, ale nepřemohou tě, neboť já budu s tebou - praví Hospodin abych tě vysvobodil."


    Žl 71 (70),1-2.3-4a.5-6ab.15ab+17 Odp.: 15a 
    Odp.: Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti. 

    K tobě se utíkám, Hospodine, nechť nejsem zahanben navěky! Ve své spravedlnosti mě vyprosť a vysvoboď, nakloň ke mně svůj sluch a zachraň mě! 
    Odp. 
    Buď mi ochrannou skálou, pevností k mé záchraně, neboť tys moje skála a tvrz. Bože můj, vysvoboď mě z ruky bezbožného. 
    Odp. 
    Vždyť tys má naděje, Pane, má důvěra od mého mládí, Hospodine! V tobě jsem měl oporu od matčina lůna, od klína mé matky byls mým ochráncem. 
    Odp. 
    Má ústa budou vyprávět o tvé spravedlnosti, po celý den budu vyprávět o tvé pomoci. Bože, učils mě od mého mládí, až dosud hlásám tvé podivuhodné činy. 
    Odp. 

    Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
    Bratři! 
        Usilujte o dary lepší. A teď vám chci ukázat ještě mnohem vzácnější cestu. 
        Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale neměl lásku, jsem jako znějící kov a cimbál zvučící. Kdybych měl dar prorokovat, rozuměl všem tajemstvím, ovládal všecko, co se může vědět, a víru měl v nejvyšší míře, takže bych hory přenášel, ale neměl lásku, nejsem nic. A kdybych rozdal všechno, co mám, a pro druhého do ohně skočil, ale neměl lásku, nic mi to neprospěje. 
        Láska je shovívavá, láska je dobrosrdečná, nezávidí, láska se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všecko omlouvá, všemu věří, nikdy nad ničím nezoufá, všecko vydrží. 
        Láska nikdy nepřestává. Dar prorokování pomine, dar jazyků už nebude, dar poznání zanikne. Neboť kusé je všecko naše poznání, nedostatečné je naše prorokování. Ale až přijde to, co je dokonalé, zanikne to, co je částečné. 
        Když jsem byl dítětem, mluvil jsem jako dítě, myslel jsem jako dítě, usuzoval jsem jako dítě. Když se však ze mě stal muž, všecko dětské jsem odložil. Nyní vidíme jen jako v zrcadle, nejasně, ale potom uvidíme tváří v tvář. Nyní poznávám věci jenom nedokonale, potom poznám dokonale, podobně, jak Bůh poznává mne. 
        Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska. 


    Slova svatého evangelia podle Lukáše. 

    Ježíš promluvil v synagóze: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." Všichni mu přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst a říkali: "Není to syn Josefův?" 

        Řekl jim: "Jistě mi připomenete přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! Udělej i tady ve svém domově to, o čem jsme slyšeli, že se stalo v Kafarnau." 
        Dále řekl: "Amen, pravím vám: Žádný prorok není vítaný ve svém domově. Říkám vám podle pravdy: Mnoho vdov bylo v izraelském národě za dnů Eliášových, kdy se nebe zavřelo na tři léta a šest měsíců a nastal velký hlad po celé zemi; ale k žádné z nich nebyl poslán Eliáš, jen k vdově do Sarepty v Sidónsku. A mnoho malomocných bylo v izraelském národě za proroka Elizea, ale nikdo z nich nebyl očištěn, jenom Náman ze Sýrie." 
        Když to slyšeli, všichni v synagóze vzplanuli hněvem. Zvedli se, vyhnali ho ven z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo vystavěno jejich město, aby ho srazili dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

    Dnešní evangelium ze čtvrté kapitoly svatého Lukáše je pokračováním toho z minulé neděle. Přivádí nás opět do synagogy v Nazaretu, obce, kde Ježíš vyrostl a kde všichni znají jeho i jeho rodinu. Nyní se po delší nepřítomnosti znovu vrátil a během sobotní liturgie čte Izaiášovo proroctví o Mesiáši, oznamuje jeho naplnění, naznačuje, že se týká Jeho osoby, že Izaiáš mluvil o Něm. To vyvolá mezi obyvateli Nazareta rozruch. Na jedné straně „mu všichni přisvědčovali, divili se milým slovům z jeho úst“; svatý Marek uvádí, že mnozí pravili: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána!“. Na druhé straně však jej jeho krajané znali příliš dobře: „Je jako my – říkají. Jeho nárok, nemůže být nic jiného než domýšlivost“. „Není to syn Josefův?“, což je něco jako: co si vlastně ten tesař z Nazareta vůbec myslí?

Ano, tak se domnívají, spíše tápou: Kdo je Ježíš, kterého od dětství známe? Jedna strana synagogálního shromáždění je v úžasu nad jeho slovy vedena předtuchou: Což on není více než syn Josefův? - Druhá, více zaslepená duchem tohoto světa, klade tu samou otázku ve zlém: Není to syn Josefův? V pochybnosti nejen o Jeho božství, ale i o Jeho lidském poslání. Ježíš dává odpověď oběma stranám. Skrytou v osobě, která přesahuje Eliáše i Elizea, která jde sloužit mimo rodný kraj, i pohanům, která je vlastním lidem pronásledována. Tímto skrytým vyznáním, jež má svůj počátek v citaci ze svitku proroka Izaiáše, kterou Ježíš vztahuje v této synagoze na sebe: „Duch Páně je nade mnou!“, náš Pán implicitně vyznává: Jsem Boží Syn!

A tak, a také proto, dříve, než Pán Ježíš poprvé vstoupí do jeruzalémského chrámu, způsobí roztržku v nazaretské synagoze.

Protože si je vědom této uzavřenosti, kterou potvrzuje přísloví „žádný prorok není vítán ve svém domově“, Ježíš se obrací k lidu v synagoze slovy, která znějí jako provokace. Poukazuje na dva zázraky, vykonané velkými proroky Eliášem a Elizeem na těch, kdo nepatřili k Izraeli, aby ukázal, že někdy se najde více víry mimo hranice Izraele. Reakce je okamžitě jednomyslná: všichni povstali a vyvedli jej ven a snažili se jej dokonce shodit dolů ze srázu, ale On se svrchovaným klidem prošel mezi rozlícenými lidmi a odešel. V tomto bodě bezděčně vyvstává otázka: Proč vlastně Ježíš vyprovokoval tuto roztržku? Zpočátku nad ním lidé žasli a možná by mohl dosáhnout určitého konsensu… Právě o to však jde, že Ježíš nepřišel hledat konsensus lidí, nýbrž – jak řekne na konci Pilátovi – „aby vydal svědectví pravdě“.

Pilát nakonec patří k těm, kdo jej „ze skály svrhnou“: nechá jej na mediální (a korupční, jak zdůrazňuje filmové ztvárnění Pašijí od Mela Gibsona) nátlak židů ukřižovat. Mohl mít pochybnosti…, ale mohl se také domnívat – až do určité, pro svůj pozemský a posmrtný život rozhodující chvíle – že Ježíš je syn tesařův.

Pilát mohl být – jak i vyprávění evangelistů naznačují – nejprve na oné straně „nazaretských synagogálních otců“, kteří byli zaujati jeho slovy a začínali mu fandit, obdivovali jej a zpočátku by jim přišlo naprosto proti mysli se snažit jej svrhnout ze skály, vyhrožovat mu smrtí. Nakonec se i Pilát přidává na stranu satana, který ústy duší, které mu propadly, volá na Piláta, jako na příznivě nakloněnou stranu synagogy: „Ukřižuj!“

Ano, Ježíše chtějí svrhnout ze skály ti, kdo z otázky „Není to syn Josefův?“ nepokročí k vyznání: „Není! Je Mesiášem! Synem Božím!“

Pravý prorok neposlouchá nikoho jiného než Boha, dává se do služeb pravdy a je připraven osobně zaplatit. Je pravdou, že Ježíš je prorokem lásky, avšak láska má svou pravdu. Ba dokonce, láska a pravda jsou dvě jména téže reality, dvě Boží jména. V dnešní liturgii znějí také tato slova svatého Pavla: „Láska...se nevychloubá, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy“. Věřit v Boha, znamená zřeknout se vlastních předsudků a přijmout konkrétní tvář, ve které se On zjevil, člověka Ježíše Nazaretského. A na této cestě Jej lze poznat a sloužit Mu v druhých.

Vrcholná služba ve společnosti je papežství, episkopát, presbyteriát...tak tato nejvyšší, nejhlubší a nejdůležitější „profese“, povolání, ukazuje cestu k následování těm, kterým je svěřena moc být autoritou ve světě, v říši, včele každého národa, obce. Jistěže si nesmíme papežství a další služby v Církvi plést se samotnou Boží dokonalostí principu a charakteru každé takovéto jednotlivé služby. To bychom si jako ona pyšná princezna nikdy dobře v životě ani přátele nevybrali ani je po smrti nenašli.

Proto při napodobování a následování příkladu duchovní služby je každý politik, ten kdo nese zodpovědnost za Boží cestu svých bližních, postaven do podobného konfliktu – a to samotným Ježíšem a Jeho Církví – jako synagogální otcové při Jeho lektorské a prorocké službě v rodné nazaretské synagoze.

V tom je inspirativní Mariin postoj. Kdo jiný znal důvěrněji Ježíšovo lidství? Nikdy jí to však nebylo kamenem úrazu jako nazaretským krajanům. Střežila ve svém srdci toto tajemství a dovedla jej přijímat stále více a stále nověji na cestě víry, až k noci kříže a plnému světlu Zmrtvýchvstání.

O Vánocích jsme poznávali Ježíšovo lidství a dnešní evangelium nás zkouší, zda máme tuto víru Panny Marie. Jinak bychom dopadli jako ti, pro které skončili vánoce o vánocích. Ti jsou schopni svrhnout Ježíše ze skály svého života.

"...Sou to prostě a jednoduše vánočky (bábovky)."


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Angelus Domini, Náměstí sv. Petra 3. 2. AD 2013; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=17788;

(srov. Joseph kardinál Ratzinger – Benedikt XVI. L´infanzia di Gesù,11;

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA



Nešlo Ti,

Ježíši, synu Panny Marie

a Synu Boží,

o bezkonfliktní vystupování:

nejsi vtělením humanity,

ale vtělením Boha.

Děkujeme Ti za slova Svatého otce Benedikta XVI.,

ve kterých nám ukazuje eskalaci konfliktu v nazaretské synagoze,

již působíš Ty.

Dnes ji působí Tvůj Duch:

V Evropě, kde mnozí křesťané sami snímají kříže z veřejných budov,

z úřadů, učeben a dokonce z kostelů, z míst modlitby

(nebo je dokonce na místě své modlitby ani nechtějí mít)

přichází trest za toto „svržení ze skály“:

Odstranění křížů z míst, kde je Církev

díky Tvému Duchu

zakořeněna křesťanstvím v evropské kultuře,

způsobuje uhynutí těchto kořenů:

nenesou v nás a mezi námi plody Tvého Ducha.

Pak nejsme schopni ty, kdo přicházejí jako nájezdníci

a ničitelé Tvého kříže,

přivést ke křtu,

protože se klamně domníváme, že jsme Tebe, Tvůj kříž,

zničili pod Skálou svržení:

Ty však,

syn nikoli Josefův, ale Boží,

neviditelně procházíš

jako milosrdný Soudce naším středem!

Amen.






sobota 22. ledna 2022

„Dnes“ - Kázání Ježíše Krista před rozpadem multikulturálního protektorátu

3. neděle po Epifanii

    Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. 
    Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho velmi chválili. 
    Ježíš přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: 
    "Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně." 
    Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli." 

Dnešní liturgie nám podává společně dva oddělené úryvky Lukášova evangelia. První je prolog adresovaný jistému Teofilovi. A poněvadž toto řecké jméno znamená „přítel Boží“, můžeme v něm spatřovat každého věřícího, který se otevírá Bohu, a chce poznat evangelium.

Druhý úryvek nám představuje Ježíše, který se „v síle Ducha“ vydal v sobotu do Nazaretské synagogy. Jako dobrý člen obce se Pán nevyčleňuje z liturgického rytmu týdne a zapojuje se do shromáždění svých krajanů v modlitbě a v naslouchání Písmu. Součástí ritu je četba textu z Tóry či Proroků, po které následuje komentář. Onoho dne Ježíš povstal, aby přečetl pasáž z proroka Izaiáše, která začíná slovy: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“. Origenes to komentuje: „Nikoli náhodou Ježíš otevřel tento svitek a nalezl kapitolu, která obsahuje proroctví o Něm. Také to je dílo Boží prozřetelnosti“. Ježíš po skončení četby totiž v tichu naplněném očekáváním řekl: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“. Svatý Cyril Alexandrijský tvrdí, že ono „dnes“ stojící mezi prvním a druhým Kristovým příchodem, se pojí ke schopnosti věřícího naslouchat a zpytovat se . Avšak ve smyslu ještě radikálnějším je samotný Ježíš „dneškem“ spásy v dějinách, protože dovršuje plnost vykoupení. Termín „dnes“, jenž je velmi drahý svatému Lukášovi, nás přivádí ke kristologickému titulu, který evangelista upřednostňuje, totiž „sótér – Spasitel“. Vyskytuje se již ve vyprávění o Ježíšově dětství, kdy anděl říká pastýřům: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“.

Geografické rozpětí mezi Městem Davidovým a Nazaretem v horní Galileji nezahrnuje pouze pozemskou vzdálenost. Do této několikadenní pěší cesty patří několikeré, katechumanátně trojí, Ježíšovo putování během Jeho Velké cesty do Jeruzaléma na poslední velikonoční týden před Jeho zmrtvýchvstáním.

Dnes, v době po Jeho narození a epifanii, se ukazuje, zjevuje Jeho božství stále více odhalované v jeho lidském životě a působení, v době po Jeho křtu v řece Jordánu. V Galileji se odehrálo první sémeion, zázrak ukazující na Jeho božství při svatbě v Káni Galilejské. V Galileji pohanů, na území Neftalí, zazářilo světlo přinesené z Jeho rodiště v Betlémě. V Galileji přichází dospělý Ježíš k mudrcům v synagoze a zpřítomňuje ono „dnes“, jež zažili mudrci z Východu v Betlémě: „Padli na kolena a dali mu prorocké, mystické dary.“ V Galileji mu budoucí pastýři Církve, jak jsme četli a rozjímali minulou neděli, na svatbě v Káni uvěřili. V Něj uvěřili: V Galileji později Šimon syn Jonášův veden Duchem Otce vyznal Syna: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ - a stal se Skálou, Petrem, Církve.

V Galileji dnes mluví Ježíš uprostřed ztichlé nazaretské synagogy: mezi mudrci, lišícími se od oněch jeruzalémských. Ty přivedl už jako dvanáctiletý k úžasu, když hovořil v jejich chrámě, a k vyslovení propedeutiky rodící se křesťanské víry: „Duch svatý je nad Tebou, Ježíši!“


Tito mudrci, uprostřed Galileje pohanů, již dříve než vbrzku Jeruzalém, multikulturalismem a Řeky i Římany podmaněné zpohanštělé krajiny, klesli do židovské pýchy, která nemůže přijmout Ducha, jenž je nad Ježíšem, a tak Jej poznat a uvěřit a vyznat: „Duch Páně je nad Tebou, Ježíši, Synu Boha živého!“

Jejich pýcha je počátkem zhroucení, jež začíná nikoli od Nazareta, ale od Jeruzaléma podle Ježíšovy předpovědi roku 70 nezůstane z něj a z jeho pýchy, z pozemského chrámu našeho Pána, kámen na kameni: Ježíšovo tělo je umučeno, zabito. Třetího dne ovšem slavně vstane a Jeho chrám je obnoven: celá synagoga je pozvána do letničního shromáždění židů a proselytů o Letnicích, kdy sestoupí Ježíšův a Otcův Duch.

Jedním z těch, na které sestoupí, je i Jeho přítel, zastupující všechny přátele Ježíšovy: Theofil.

Zastupuje i všechny přátele Boží, jak nám je podává mystická tradice Církve a její dějiny: I přátele společného života, i společenství na holandském Agnetenbergu, i české Devotio moderna, i misie katolické reformace v našich zemích po periodě pýchy a rozvratu krvelačných mstitelů, kteří se dopustili půlmilionové genocidy na našem českém národě a rozšířili ji i na okolní Evropu, jejíž křesťanské kořeny se neúspěšně pokusili zničit.

Dnes“ nastala podobná situace: dcera jednoho z pastorů „galilejské Evropy“ obnovila hřích Evy s jeho následky: Tóra, jíž je náš Pán Ježíš Kristus, byla - stejně jako Korán – spálena na ohni evropského multikulturalismu a liberálního teologického myšlení novodobých Nazareťanů. Byly pošlapány zákony Evropské unie, zákony ochrany jejích hranic, s nimiž konstituování každého státního celku stojí a padá.

A Galilea pohanů, která se rozpadla postupně, po pádu Jeruzaléma, po pádu Říma i po pádu Osmanské říše a anglického protektorátu Palestiny, se aktuálně stává varováním pro Evropu dnešních dnů, kdy o rozpadu Unie hovoří již i její představitelé.

Soud nad nimi máme: kdo podal sklenici vody, kdo se ujal trpících – kdo rozlišoval mezi Bohem a satanem - kdo vyznal Ježíše a chránil Jej ve svátosti Nejsvětější, kdo z nich byl nejmenším z Ježíšových bratří - přenechat našemu Pánu.

Naším posláním a povinností je postarat se v údobí hroucení se Říše i jejích protektorátů především o pronásledované věřící v Jeho svátostnou přítomnost mezi námi, protože jen tak bude možné pro všechny potřebné připravit útočiště; postarat se nejprve o ty, kdo vírou patří s námi do jedné rodiny, postarat se pak o ty, kdo jsou hladoví, žízniví, nazí, nemocní a ve vězení.

Postarat se o biskupy a kněze: chránit jejich víru a službu. Být s nimi jedním tělem, jak dnes čteme v epištole Apoštola: Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem: Zvát je do společenství modlitby, kde projevy Ducha prohlubují víru v Jeho působení při mši svaté, při svatém proměňování.

Postarat se o rodiny: Živit se prací vlastních rukou, navzájem si pomáhat při obživě, aby manželé přijímali všechny počaté děti od Ducha Ježíšova ochotně a vychovávali je k přijetí svátostí – k osobnímu odevzdání Ježíši Kristu. Příkladem katolických rodin je nedávno zmiňovaná jedna z Anglie, jejíž rodiče i sourozenci čekají osmnáctý přírůstek.

Postavit základ svého živobytí na duchovním životě. Věnovat čas pravidelné účasti na mši svaté, adoraci, rozjímání a četbě Písma svatého a svatých knih.

Postarat se o potřebné: pronásledované, nemocné, umírající: Do duchovního života uvádět, k obrácení k Bohu ty, kteří ztratí své „akcie“, peníze, majetek, vlivné známosti.

Cvičit proto své tělo, stávat se tak odolným psychicky i tělesně. Cvičit se v odříkání pokrmů, nadbytečného sledování internetu, televize, prázdné zábavy.

Ve zbývajícím čase se věnovat apoštolátu: Starat se o rodinu a bližní.

Náš Pán Ježíš nám ve vnuknutích svého Ducha říká, že se každá chvíle může stát „dneškem“, příhodným pro naše obrácení. Každý den se může stát spásonosným dneškem, protože spása jsou dějiny, které nadále vedou skrze církev i každého Kristova učedníka. Toto je křesťanský smysl úsloví „carpe diem“: využij dne, ve kterém tě Bůh volá, aby ti daroval spásu!

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra, 27.1. AD 2013; zdroj: www.radiovaticana.cz;

Origenes, Homilie k Lukášovu evangeliu, 32,3;

Svatý Cyril Alexandrijský. srov. PG69,1241;

 srov. Závěr evangelia podle sepsání svatého Lukáše)

http://www.ceskenovinky.eu/2015/03/30/jan-campbell-abeceda-13-tydne-2015-ve-trech-castech/

http://www.ceskenovinky.eu/2016/01/19/pavel-fabini-euro-se-rozpada-menova-reforma-na-obzoru/)

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA


Když jsi dočetl úryvek ze svitku

uchovávajícího po staletí slova Evangelisty Starého zákona,

Ježíši, Hermeneuete všech dosavadních kultur a náboženství,

představil jsi mudrcům z galilejské synagogy,

to, co jí nabízí Tvá Církev – Ekklésia,

svolaná Tvým Duchem svatým:

Jeho vedení při četbě knih a Knihy knih,

při modlitbě a zpěvu v andělském jazyku,

při četbě Tradice zapsané v Ikoně,

jíž jsi Ty.

Děkujeme Ti za slovo Svatého otce Benedikta XVI.,

za slovo „dnes“,

kterým aktuálně vyjadřuje jako Tvůj hermeneut

Tradici Církve,

jíž připravuje starozákonní prorok Ezdráš,

když celé dopoledne vykládá Tóru,

kterou nyní poznává v Tobě.

Dnes hovoříš v synagoze,

podobné oné nazaretské:

v synagoze multikulturalismu

a takzvané liberální teologie,

postrádající ovšem Tvé statečné slovo.

Jí říkáš, že nad Tebou je Duch svatý a Jeho cesta kříže,

po níž Tě vedl na Golgotu

a z Hrobu vzkříšení:

voláš tuto současnou nazaretskou synagogu,

aby vstoupila do Církve,

zavčas, dokud most

mezi multikulturálním protektorátem Říše

a společenstvím v arše,

ve svatostánku Služebníka,

nad nímž je Tvůj kříž,

nebude satanem stržen.

Amen.




Svátek Obrácení svatého Pavla: Dialog judaismu s křesťanstvím před bránou v Damašku





O svátku Obrácení svatého Pavla, který budeme v tomto týdnu slavit, vrcholí naše modlitby za návrat do Církve těch, kdo ji opustili či byli vychováni v odloučenosti od jejího plného společenství.

Proto také tento týden modliteb začal příznačně svátkem Římského stolce svatého Petra, který jsme slavili 18. ledna. (Na rozdíl od svátku Stolce svatého Petra v Antiochii 22. února).

Čtení ze Skutků apoštolů, připadající podle obou katolických ritů – Misálu Pavla VI. i Ritu Antiquior – na tento den, popisuje událost konverze svatého Pavla před branou do Damašku, která je signifikantní pro cestu konverze k ekuméně katolické Církve:

osvětluje pravý význam a stupně slova „dialog“.

První dialog před Damašskou branou začíná s pronásledovatelem, pomlouvačem a nenávistníkem katolické Církve sám Ježíš: „Proč mne, Šavle, pronásleduješ?“

Pak teprve nadchází druhý dialog svatého Pavla s těmi, kdo jej dovedli do damašské Přímé ulice, poté s představiteli katolické Církve, které si náš Pán Ježíš k tomu vyvolil: následuje modlitba a charismatické uzdravení, katecheze a křest u Ananiáše v domě Judy v Přímé ulici – ve společenství Církve.

Až teprve po těchto dvou „dialozích“ je nyní již svatý Pavel zmocněn Duchem Božím, aby hlásal evangelium v synagogách židům, rozmlouval  s nimi - vedl dialog - o naplnění jejich víry v Mesiáše, Krista, jímž je zmrtvýchvstalý Ježíš z Nazareta.

Židé, kteří kázání apoštola Pavla o zmrtvýchvstání Ježíše Krista uvěřili, poznali pak díky Duchu Božímu, který v nich před křtem a po něm začal působit, ony první dva „šavlovsko-pavelské dialogy v Církví: hloubku Magisteria. Poznání, že v nauce Církve je obsaženo plně to, co jen zčásti poznávali v nauce judaismu, a hloubku rozhovoru s Trojjediným Bohem. Modlitbu, v níž dostává každý, kdo přijímá její nejsilnější formu, rozhovor s Ježíšem po Svatém přijímání, vhled do tajemství, která naplňují duši nevýslovnou radostí a štěstím, že ji může předávat druhým.

Tím tajemstvím je podíl na vzkříšení.

Ti židé, kteří kázání svatého Pavla neuvěřili, zůstali na prvním stupni „dialogu“. A tento stupeň vede nazpět, k uzavření se do ghetta, do sebe, k monologu, k drtící sebelásce.

Podobně ovšem dopadli i křesťané, kteří původně uvěřili, a později víru ztratili nebo zapřeli: rozešli se s Církví, ztratili schopnost kontaktu s Věčnou moudrostí, jíž je Ježíš, a se zmrtvýchvstáním v Jeho Duchu. „Rozvedli se“ nebo se „nechali rozvést s Církví“, ztratili domov, v němž je zmrtvýchvstání.

Před týdnem jsme rozjímali o hrozném hříchu takzvaného „rozvodu“.

Podobný „rozvod“ nastal již v prvních apoštolských dobách v Církvi. Listy Miláčka Páně, svatého Jana, dosvědčují tuto krizi v duchovním manželství křesťanů, katolíků, s Ježíšem a Jeho Církví. První list končí varováním: „Děti, chraňte se model!“

Modlářství patřilo mezi nejtěžší hříchy již v prvotní Církvi.

Cesta pokání – i za hříchy předků – je vyznačena trojím dialogem v dnešním prvním čtení.



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


...křesťané musejí se všemi připomínat Evropě její kořeny. Není to proto, že by ony kořeny již dávno uschly. Naopak! Je to proto, že stále – sice jemně, ale úspěšně – dodávají kontinentu duchovní a morální výživu, jež mu umožňuje vést smysluplný dialog s lidmi jiných kultur a náboženství. Právě proto, že evangelium není ideologií, nesnaží se uzavřít vyvíjející se společensko-politické skutečnosti do strnulých schémat. Spíše přesahuje proměnlivosti tohoto světa a vrhá nové světlo na důstojnost lidské osoby v každé době. Milí přátelé, prosme Pána, aby nám vložil do duše odvahu dělit se o nadčasové pravdy vedoucí ke spáse, které formovaly a budou dál formovat společenský a kulturní pokrok tohoto kontinentu.

Spása získaná Ježíšovým utrpením, smrtí, vzkříšením a nanebevstoupením nás, kdo v něho věříme, nejen proměňuje, ale nutí nás sdílet tuto Dobrou zprávu s ostatními. Kéž dary Ducha svatého, dary poznání, moudrosti a rozumu osvítí naši schopnost porozumět pravdě, které nás Ježíš učí, tak abychom neúnavně usilovali o jednotu, po níž touží pro všechny své děti znovuzrozené ve křtu a pro celý lidský rod.“

(Úryvky z projevu Svatého otce Benedikta XVI. na ekumenickém shromáždění v Praze 27. 9. AD 2009; zdroj: www.radiovaticana.cz)


O. Vladimír Mikulica



KATECHEZE - LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cyklu C:



Pohled na Ježíše očima víry

vede k sebekritice novověku

a sebekritice novověkého křesťanství



Samotný ekumenismus spočívá v „poselství Církve o spáse v Ježíši Kristu je vždy starobylé a vždy nové, prosycené moudrostí minulosti a překypující nadějí pro budoucnost.“

Nicméně, objevují se nové formy pokusů omezit vliv křesťanství na veřejný život – občas pod záminkou, že křesťanské učení je škodlivé pro blahobyt společnosti. Tento jev nás vybízí ke krátkému zamyšlení. Jak jsem naznačil ve své encyklice o křesťanské naději, umělé oddělování evangelia od intelektuálního a veřejného života by mělo být pobídkou ke vzájemné “sebekritice novověku” a “sebekritice novověkého křesťanství,” zvlášť co se týče naděje, kterou každý z nich nabízí lidstvu1. Můžeme se ptát sami sebe: co může evangelium říci České republice, a samozřejmě také celé Evropě, v dnešní době, jež se vyznačuje tolika pohledy na svět?


Svatý otec Benedikt XVI. v projevu pro představitele křesťanských společenství, shromážděné spolu se zástupci židovské obce na pražském arcibiskupství dne 27. září 2009

1 srov. Spe salvi, 22

2 srov. Caritas in veritate,


Čtení ze Skutků apoštolů:
    Pavel promluvil k lidu:
    "Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se tam, abych i odtamtud přivedl svázané křesťany do Jeruzaléma k potrestání.
    Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku - bylo to kolem poledne - náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: 'Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?' Já jsem odpověděl: 'Kdo jsi, Pane?' A on mi řekl: 'Já jsem ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.' Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: 'Pane, co mám dělat?' Pán mi odpověděl: 'Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.'
    Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: 'Bratře Šavle, ať zase vidíš!' A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: 'Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.'" 


Jděte do celého světa a hlásejte evangelium.

Chvalte Hospodina, všichni lidé, oslavujte ho, všechny národy. 

Neboť mocně vládne nad námi jeho milosrdenství a Hospodinova věrnost trvá navěky. 

Slova svatého evangelia podle Marka: 
Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: 
   "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.
    Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do ruky, a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se." 


SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Proti sílící tendenci „udělat ze všech světových náboženství jedno“ zaznívá Boží slovo ve Skutcích apoštolů při obrácení svatého Pavla. To slovo zní z nebe. „Šavle, Šavle, proč mne pronásleduješ?“

To slovo říká Ježíš v oslňujícím světle Ducha Svatého.

Sráží Šavla s koně.

Podobně byli zasaženi všichni, kdo se cítili „být na koni“ a chtěli všechna světová náboženství podřídit své představě Boha. Již samotná představa Boha je přece zavádějící a klamavá.

Mnozí na rozdíl od svatého Pavla dopadli ve své snaze tragicky. Z posledních kapitol historie lze připomenout ty, kdo církevní obce pronásledovali, vyhlazovali „ohněm a mečem“ v démonické úzkosti krále Heroda, ale i ty, kdo zatím navenek do podobné pasti nepadli úplně, ale kráčejí k ní: hnutí Unitarie, hnutí New Age, sekulární judaismus a mnohé další.

Nejtragičtěji ovšem končí „křesťané v rozvodovém řízení“. Ti, kdo ztratili víru, již při pádu před Damašskou branou z milosti Boží přijal svatý Pavel.

Stávají se šiřiteli opačné cesty „dialogu“, který tolik proklamovali a proklamují, a proto klamavě propagují: Od rozhovoru s tím, kdo nesdílí jejich názor, k uzavření se před Duchem Božím, který mluví v moudrosti svatých apoštolů, ke ztrátě schopnosti naslouchat Trojjedinému Bohu, odpovídat a v Jeho síle jednat.

Jejich pád z dialogu k monologu prosycenému sebeláskou může pod zdáním křesťanské či dokonce katolické autenticity víry vydávat falešné svědectví o Nejsvětější Trojici, o Ježíši Kristu, o Duchu Svatém, o pravosti modlitby, o spáse.

Místo aby se mezi pohany šířila pravda o Trojjediném Bohu a jeho spásná nauka, potlačuje se pohanskými pověrami, rozmělňuje a špiní víra Božího lidu.

Věřícího takové lži a rouhání naplňují rozhořčením. Nové lidské výmysly jej urážejí a ponižují. Proto i ekumenismus, o němž podobně jako o Trojjediném Bohu oklamáni předsudky hovoří a podle svých slov vzhledem k němu destruktivně jednají, nehledá Boží slávu, ale vlastní pohodlí, zbavuje náročnosti plného katolického života, odmítá námahy a obětí pro šíření Ježíšova království.

Odtud vchází falešná ideologie přizpůsobování se těm, kdo mají jiný názor: opak dialogu.

Přizpůsobení nauky Církve názorům, které ji rozvracejí, vede k rozvratu morálky u biskupů, kněží, manželů v rodinách a farnostech.

Věříme v Nejsvětější Trojici: Otec Bůh poslal svého Syna Ježíše v moci Ducha Svatého Jej reprezentuje Církev v mysteriích, svátostech.

Křtem jsme zasvěceni tajemství Nejsvětější Trojice.

Nemůžeme proto tvrdit, že máme společného Boha spolu s ostatními světovými náboženstvími či sektami. To by bylo explicitní zapření víry.

Proto i reakce ostatních náboženství – jak jsme toho svědky nyní v Evropě v islámu – přichází církevní obce zničit: „mírovou“ cestou: populačním nahrazením obyvatelstva, které rezignuje na plodnost ve svých manželstvích a rodinách, nahrazením křesťanů, kteří se zpronevěřili manželskému slibu, že přijmou děti od Boha ochotně a budou je vychovávat podle Božího zákona – zákona evangelia; anebo vyhlazovací cestou, jak se o to ve světě i v Evropě snaží tzv. Islámský stát.

Temnotu v nauce a mravech, která mu v církevních obcích jde vstříc, přemáhá světlo živé víry, živých církevních obcí: Poslání, které přijala Církev od svého Zakladatele a Vykupitele, bylo jednoznačné a jasné: „Jděte do celého světa. Hlásejte evangelium. Získejte mi za učedníky všechny národy.“


Tuto výzvu a svěřené poslání naplnil svatý Pavel po svém obrácení u Damašku pravým dialogem s judaismem, s pohanstvím a s katolíky, kteří se odloučili od Církve: i svou mučednickou smrtí.

O. Oldřich


Čtení ze Skutků apoštolů.
Šavel soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagógy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. 
Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: "Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?"Zeptal se: "Kdo jsi, Pane?" 
Ten odpověděl: "Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat." Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. 
Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal se země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. 
V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: "Ananiáši! " On odpověděl: "Prosím, Pane." 
Pán mu řekl: "Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí." 
Šavel uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. 
Ananiáš odpověděl: "Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno." 
Ale Pán mu řekl: "Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět." Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: "Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha svatého." V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. 
Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagógách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn. 
Všichni, kdo ho slyšeli, žasli a říkali: "Copak to není ten, který se snažil zničit v Jeruzalémě ty, kdo vzývají toto jméno? A copak sem nepřišel právě na to, aby je v poutech odváděl k velekněžím?" 
Šavel však vystupoval s rozhodností stále větší a židy v Damašku přiváděl z míry, když dokazoval, že Ježíš je Mesiáš. 




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Ježíši, Slovo, Logos dialogu lásky Nejsvětější Trojice,

jen pokorný posluchač neofyty svatého Pavla v damašské synagoze,

schopný sebekritického pohledu na sebe

i na církevní společenství či na judaismus,

může pochopit, že jsi Kristus, nad nímž je Duch Boží

a uvěřit v Tebe.

Ovocem jeho víry je rozhovor s Tebou,

dialog s Věčnou moudrostí.

V něm jej vedeš k přijetí Tvého Ducha ve svatém křtu;

a pokřtěné při mši svaté po vyjití ze synagogy

k mešní slavnosti:

setrvat na cestě spásy.

Amen.













sobota 15. ledna 2022

Svátek Panny Marie Matky jednoty všech křesťanů - Matky Unie všech Slovanů

Tímto svátkem, jejž slaví v katolické Církvi liturgicky jen Slované, zahájíme spolu s celou Církví modlitbu za jednotu Církve. Příznačně tento týden začíná pro celou Církev svátkem Stolce svatého Petra, který se tradičně slaví 18. ledna.

Slované si přitom aktuálně mohou připomenout, že návrat k Ježíši Kristu, k jednotě s Ním v apoštolské katolické Církvi, je připraven fatimskou výzvou Panny Marie.

Ruský národ prožil krutou despocii cizinecké vlády, která zahájila, jak proklamovali papežové té doby „bezbožecký komunismus“.

A nyní, po sedmdesáti letech se stává Rusko, které prožívá návrat ke křesťanství, podle fatimských slov, v nichž můžeme uslyšet současné Boží poselství, stává se příkladem a výzvou ke konverzi - (¨Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení“) - pro ostatní Slovany a pro národy světa, které se nechali nakazit kulturou smrti, jež živoří a dožívá na americkém a evropském „Západě“.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Podobně (jako čteme u svatého Augustina) přichází Pán vstříc každému z vás. Klepe na dveře vaší svobody a prosí, abyste ho přijali jako přítele. Chce vás učinit šťastnými, naplnit vás lidskostí a důstojností. Křesťanská víra znamená setkání s Kristem, živou Osobou, která dává životu nový rozměr, a tím rozhodující směr. A když se srdce mladého člověka otevře Božím plánům, není už nikterak namáhavé rozpoznat a následovat jeho hlas. Pán skutečně každého volá jménem a každému chce svěřit zvláštní poslání v Církvi a ve společnosti.“

(Svatý otec Benedikt XVI., úryvek promluvy k mládeži při mši svaté ve Staré Boleslavi 28. 9: 2009 AD)




Nejlepší svatební víno Ducha svatého



Rozvod je hrozný čin. Těžký hřích.

Dopouští se jej ten, kdo zapře přátelství s Ježíšem Kristem, které jako vzácný nesmrtelný dar přijal ve svatém křtu. - Přestane chodit do místa, kde se toto přátelství obnovuje a čerpá. Přestal chodil na mši svatou a ke svatým tajemstvím – svátostem.

Dopouští se jej ten, kdo se oddělí od toho, jejž na celý život ve svátosti manželství přijal před Církví; jeho prostřednictvím se více zasvětil Ježíši Kristu.

Dopouští se jej ten, kdo se oddělí od Církve a přestane se setkávat s Ježíšem ve svátosti smíření a při mši svaté ve svátosti Nejsvětější.

Jediná cesta zpět je cesta pokání a obnovení vztahu k Ježíši \Kristu ve svátostech Církve, smíření, Nejsvětějším tajemství a v manželství, které takto hříšník porušil.


KATECHEZE - LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V CYKLU C:

Ježíš na svatbě v Káni Galilejské dává pomoc a to až na poslední chvíli: nejlepší víno těm, kdo jej přijali jako přítele, těm, kdo se otevřeli ‘jeho plánům‘, těm, kdo se s Ním, živou Osobou, setkali. Těm dává pro jejich život ‚ nový rozměr a rozhodující směr‘.

Po prvním znamení - zázraku, jenž odhalil pramen jeho podivuhodné moci - dějiny spásy, v nichž On, Boží Syn je ústřední postavou, Spasitelem, čteme v dnešním evangeliu, že se spolu se svou Matkou, příbuznými a učedníky odebral do Kafarnaa. S novou rodinou, již spojovalo nejsilnější rodinné pouto: důvěra v Něj, v Ježíše Vykupitele. On je v centru této rodiny. Tato první rodina se vydává na cestu, na níž bude její důvěra v Ježíše zkoušena podobně, jako byl zkoušen sám Ježíš ve věrnosti plnění vůle svého Otce. Tak na osobě samotného Ježíše můžeme sledovat zkoušky této rodiny stupňované až k té nejhorší katastrofě, když Ježíš při kruté otrocké popravě umírá ve stavu lidské odloučenosti od Boha.

V Káni Galilejské mimoto Ježíš zanechal druhou rodinu, jak čteme v evangeliu o proměně vody ve víno, - rovněž své přátele, ty, kteří jej pozvali na svou svatbu. Na místo zasažené radostí z Boha, který v nesnázích pomáhá.

Nevíme, zda novomanželé tuto radost jako nejvzácnější víno uchovali až do dne svého povolání na věčnost. Nevíme, zda ve chvíli smrti byla jejich duše v tomto stavu niterné lásky k Božímu Synu. Jejich život byl jistě zasažen poznáním Lásky, jež je učí více a více milovat; svatbou s Ježíšem byli připraveni umírat v onom „naprostém tichu, do nějž zní jen slabý zpěv a modlitby.“

Milí mladí přátelé, buďte si vědomi, že křest z vás udělal Boží děti a údy jeho těla, to jest Církve. Ježíš vás neustále zve, abyste byli jeho učedníky a svědky. Mnoho z vás volá k manželství a příprava na tuto svátost znamená skutečné putování za povoláním. Zkoumejte tedy vážně Boží volání, abyste založili křesťanskou rodinu, a vaše mládí ať je obdobím, kdy budete zodpovědně formovat svou budoucnost. Společnost potřebuje křesťanské rodiny, svaté rodiny!“

(Svatý otec Benedikt XVI., úryvek promluvy k mládeži při mši svaté ve Staré Boleslavi 28. 9. AD MMIX)



2. neděle po slavnosti Zjevení Páně

Čtení z knihy proroka Izaiáše. 
    Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho právo nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvé právo a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. 
    Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. 
    Nebudeš se již nazývat "Opuštěná" a tvá zem "Osamělá". Tvým jménem bude "Mé zalíbení je v ní" a jméno tvé země "V manželství daná", neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. 
    Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh potěší z tebe.

Žl 96 (95)
Vypravujte mezi všemi národy o Hospodinových divech. 

Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! 

Rozhlašujte den po dni jeho spásu! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech. 

Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. 

V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva. 


Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům. 
    Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí. 
    Ty projevy Ducha však jsou dány každému k tomu, aby mohl být užitečný. Jednomu totiž Duch dává dar moudrosti, jinému zase tentýž Duch poskytuje poznání, jinému se opět dostává od téhož Ducha víry, jiný zase má od téhož Ducha dar uzdravovat, jiný konat zázračné skutky, jiný promlouvat pod vlivem vnuknutí, jinému zase je dáno, aby dovedl rozeznávat, jakým duchem se co nese, jiný může mluvit rozličnými (neznámými) jazyky a jiný zase má dar, aby uměl vykládat, co tím jazykem bylo řečeno. 
    To všechno působí jeden a týž Duch. On vhodně přiděluje každému zvlášť, jak chce. 

Slova svatého evangelia podle Jana. 
    Byla svatba v galilejské Káně a byla tam Ježíšova matka. Na tu svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. 
    Došlo víno, a proto řekla matka Ježíšovi: "Už nemají víno." Ježíš jí odpověděl: "Co mi chceš, ženo? Ještě nepřišla má hodina." jeho matka řekla služebníkům: "Udělejte všechno, co vám řekne." 
    Stálo tam šest kamenných džbánů na vodu, určených k očišťování předepsanému u židů, a každý džbán byl na dvě až tři vědra. Ježíš řekl služebníkům: "Naplňte džbány vodou!" Naplnili je až po okraj. A nařídil jim: "Teď naberte a doneste správci svatby!" 
    Donesli, a jakmile správce svatby okusil vodu proměněnou ve víno - nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří načerpali vodu, to věděli - zavolal si ženicha a řekl mu: "Každý člověk předkládá nejdříve dobré víno, a teprve až se hosté podnapijí, víno horší; ale ty jsi uchoval dobré víno až do této chvíle." 
    To byl v galilejské Káně počátek znamení, která Ježíš učinil; tím zjevil svou slávu, a jeho učedníci v něj uvěřili. Potom se odebral se svou matkou, se svými příbuznými a učedníky do Kafarnaa a zdrželi se tam jen několik dní. 



SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Druhá neděle po Epifanii svými texty odkazuje na třetí den Tridua Zjevení Páně:

V Epištole do Římě svatý Pavel vypočítává některé služby v Církvi a zdůrazňuje, že dům, kde se modlíme, je chrámem Otcovým, kde poznáváme Ježíše v charismatech Ducha: vede ke službě pro Církev a nikoli pro “společenství”.

Evangelium popisuje první znamení stvrzující, že Ježíš je Boží Syn: proměnu vody ve víno na svatbě v Káni Galilejské. Ježíš ze svatební síně připravuje prostor a čas pro chrámy mešní oběti mše svaté.

O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Ježíši, dárce pravé svobody,

voláš mladé lidi,

aby se podíleli na formování budoucnosti Tvé Církve v naší zemi

svobodným následováním Tebe a Tvé dnešní kafarnaumské rodiny,

již vedeš pod svůj kříž na Golgotě a do zahrady hrobu Tvého zmrtvýchvstání.

Těm, které voláš do svátosti manželství,

nabízíš vodu proměněnou ve víno:

Tvůj plán s jejich budoucností,

jež je jako ono nejlepší víno naplní radostí, silou a sounáležitostí s Tebou,

zmírajícím v hrozných podmínkách a Vzkříšeným,

povede je ve všech životních zkouškách,

takže pro jejich svatý manželský život

se slabý zpěv a modlitby promění v jásot,

v odměnu těch, kdo Lásce zasvětili svůj pozemský život.

Amen.