VII. VELIKONOČNÍ NEDĚLE

Nebeská radost

sestupujících z hory Ježíšova nanebevstoupení

V liturgii poslední, sedmé velikonoční neděle, v jejích biblických textech a modlitbách, se skrývá a postupně odhaluje tajemství oněch deseti dnů, v nichž apoštolové a učedníci, poté, co sešli s hory Ježíšova jen vizuálního odloučení, tráví podle pokynu svého Mistra, Učitele a duchovního Otce společné chvíle v Šalamounově chrámovém podloubí a v Horní místnosti domu svatého evangelisty Marka.

Prvním překvapivým odhalením, jak je popisuje ve své knize o našem Spasiteli Svatý otec Benedikt XVI., je z pohledu nevěřícího neočekávaná radostnost, s níž sestupují učedníci v prvním z oněch deseti dnů z Olivetské hory: vždyť jejich i náš Pán se od nich právě viditelně vzdálil, „vstoupil na nebesa a sedí nyní po Otcově pravici“.

Nevěřící by očekával smutné tváře sestupujících. Věřící však – v tuto chvíli učedníci – jak píše v závěru své první knihy svatý Lukáš, v tuto chvíli, kdy „se od nich odloučil a byl nesen do nebe, padli před ním na tvář“. Skutečně, ve chvíli, kdy Jej už přestávali vidět padli před Ním na tvář: protože, jak zdůrazňuje papež Benedikt XVI., v jejich poslání, které právě nyní i v předchozích čtyřiceti dnech přijali, bylo vyznání, že On nejen přijde znovu, aby soudil živé i mrtvé a aby nastolil své definitivní království, ale především, že On je živý mezi námi, že je život sám, že se skrze Něj my stáváme živými. Zvláště svatý Miláček Páně a svatý Apoštol odpovídají na implicitní otázku, zda můžeme i my s Ježíšem již nyní být „po Otcově pravici“. - Přichází k nám náš Vykupitel dříve než v onen Poslední den?

Ano, učedníci se při sestupu z Hory nanebevstoupení necítili opuštěni. Přestože každé loučení zanechává smutek, oni smutní nebyli: vraceli se do Města ve velké radosti a chválili od této chvíle Boha. Byli si jisti novou Ježíšovou přítomností, jsou si jisti, jak čteme v evangeliu podle podání svatého Matouše, že Ježíš je právě teď novým a mocným způsobem při nich. „Boží pravice“ zahrnuje pro ně nový druh Jeho přítomnosti. Nyni svého Mistra a Pána již nemohou - a ani my nemůžeme - ztratit: je při nás tak blízko, jak může být jedině Bůh!

Nanebevstoupení, píše Svatý otec Benedikt XVI., není odchod do vzdálených kosmických sfér, nýbrž je trvalou blízkostí, již učedníci pociťují tak silně, že se pro ně – a pro nás stejně věřící – stává trvalou radostí.

Druhým překvapivým odhalením této radostnosti je víra v očekávání vrcholu „velké radosti a chválení Boha“. Tím je přislíbený příchod Třetí božské Osoby, Ducha Utěšitele, Ducha Mystagoga, Ducha Obhájce, Parakléta.

Spojnicí mezi první a druhou knihou svatého Lukáše je právě rozhovor našeho Pána – Ježíše s učedníky před Jeho nanebevstoupením: Oni se ptají, zda je na čase - zda nyní - obnoví Ježíš své davidovské království. Zde jsou ještě – před sesláním Svatého Ducha - v zajetí představ, jimž jsou poplatni ti, kdo dosud Ježíšova Ducha Letnic, Církve, nepřijali: Ježíš proto odmítá tento způsob uvažování, vybízí je k očekávání příchodu Posledního a Prvního ze zakladatelů Církve, z Nejsvětější Trojice, a současně odmítá čas a lhůtu eschatologického příchodu. Učednící nemají historicky spekulovat, kdy Soudce posledních dní opět přijde – mají naopak dar a úkol svědčit, že Bůh nám je již nyní v Ježíši Kristu nejblíže: k tomuto „stavu“, ve kterém z Olivetské hory nyní odcházejí, mají přijmout Církev, Ducha svatého.

Texty této neděle nám právě takovou Církev a učednictví představují: jáhen – učedník svatý Štěpán, plný Ducha svatého, jehož plnost právě v Církvi přijal, je ve chvíli své mučednické smrtí, ve chvíli příchodu do Ježíšova království před Soudným dnem, naplněn v této chvíli rovněž pro dosud nevěřícího Šavla neznámou a nepochopitelnou radostí: v onen okamžik „loučení“ s Ježíšem živým, jehož ve svém patrně krátkém pozemském životě „viděl“ po Boží pravici, zvolá: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" - A to je odhalení třetího tajemství oněch deseti dnů, kdy se rodící Církev modlila, předtím, než nastal její duchovní a pozemský porod o Letnicích.

Další Boží slovo této neděle, ztichlé modlitbou Desetidení, je ze svědectví svatého Apokalyptika: Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Teprve zde se odkrývá plněji tajemství čtvrté, mysterion eschatologického příchodu Ježíše Soudce na konci časů dějin kosmu.

Jen toužící Církev, jednota duchovního a pozemského života, připravuje na vstup do nových nebes a nové země tím, že nabízí Ježíše živého v Nejsvětější eucharistii, vTajemství všech tajemství.

Za takovou Církev prosí náš Spasitel Ježíš při mši svaté Poslední večeře: "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ - Prosí za jednotu, jíž je Unio hypostatica, spojení nových nebes a nové země v Jeho osobě, v Něm aktuálně přítomném po zmrtvýchvstání v tomto kosmu. Za jednotu Nejsvětější Trojice, do níž se vstupuje znovuzrozením z vody a z Jeho Ducha vírou v onu exkluzivní moc, již má a uděluje pouze ve své Církvi.

Ano, v tomto smyslu se Církev plně ukazuje jako Rodina rodin. Jen Duch svatý dává nové zrození pro nová nebesa a novou zem, pro plný život „po pravici Otce“. Rodí.

Na počátku prvního dílu své knihy o našem Pánu a Vykupiteli, naznačuje papež Benedikt XVI., že existuje a bude existovat až do nových nebes a země stálé napětí i konflikt mezi Rodinou Ducha a rodinou in corpore politico, mezi Církví a polis, státem, třebas ideálně zahrnujícm jenom věřící. I v tomto ideálním stavu se totiž ukazuje nenaplněnost duše pozemského poutníka, věřícího v Ježíše Krista: jeho hřích, hriech, imperfectas entis, kterou před příchodem svatého Křtitele odhaloval již filosof Plotin ve své nauce o participatione a imperfectate entis.

O. Vladimír Mikulica

LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Neděle v oktávu slavnosti Nanebevstoupení Páně

V Epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně svatý Jan Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí: ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované dobré mravní návyky: Milovaní, buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby věřící přinášeli ovoce svéh duchovního Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista našeho Pána.

V Evangeliu nám Pán opakuje svůj příslib Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o mně. Ale je na učednících, aby se k tomuto svědectví s veškerou rozhodností připojili. Nebudou mít na růžích ustlán, čeká je nelítostné pronásledování: Každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.

To je současně návod, na co máme myslet při připravě na příchod Ducha Svatého. Duch Svatý bude seslán, aby vytvořil z tohoto společenství Církev jakožto jedno jediné mystické tělo Kristovo. Bude to den narozenin Církve, pro kterou bude Duch jejím nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je jediná cesta, jak prospět světu. Proto secreta nám vyprošuje, aby nás svatá mešní oběť očistila a dodala nám sílu nadpřirozené milosti.

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu C:

VII. neděle velikonoční

V úryvku ze Skutků apoštolů čteme o smrti a pozvání do nebe prvomučedníka Církve svatého jáhna Štěpána. Modlí se ve chvíli největší životní zkoušky a soužení.

Stejně jako prvotnímu křesťanskému společenství pomáhá modlitba také nám, abychom chápali osobní i kolektivní dějiny ze správnější a věrnější perspektivy, totiž z té Boží. Také my chceme obnovit prosbu o dar Ducha svatého, který rozehřívá srdce a osvěcuje mysl, abychom rozpoznávali, jak Pán uskutečňuje naše prosby podle své laskavé vůle a nikoli podle našich idejí. Pod vedením Ducha svatého budeme schopni hledět na každou životní situaci jasně, odvážně a s radostí a spolu se svatým Pavel se chlubit „souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději“, onu naději, která „neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“.

Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého. Petra 16. 4. AD MMXII;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16264)

Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. 
    Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.


Žalm Hospodin kraluje, ať zajásá země předpovídá slávu, kterou uvidí všechny národy: slávu Ducha Svatého, která sena učednících ukázala o Letnicích padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu. 

Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu, všichni bohové se mu koří. 

Neboť ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí, svrchovaně vynikáš nade všemi bohy. 


Závěr knihy Zjevení svatého apoštola Jana je i souhrnným závěrem vstupních sedmi epištol do sedmi církevních obcí, sedmi biskupům.

    Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: 
    "Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města. 
    Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek (z Davidova kořene) a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda." 
    Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. 
    Ten, kdo to zaručuje, říká: "Ano, přijdu brzy!" Amen, přijď, Pane Ježíši! 


    "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

Dnešní nedělí – poslední velikonoční - se otevírá nové období dějin Božího království a Církve. Přibližuje nám jej a posvěcuje Ježíšova modlitba při Poslední večeři. Ježíš se modlí za učedníky. Středobodem jeho modlitby a jejím východiskem však nejsou ti, které vychoval na této zemi během tříleté veřejné činnosti šířící Boží království, ale jejím centrem je s touto modlitbou velmi úzce spojená katecheze o Nejsvětější Trojici, o Ježíšově vnitřním životě, o jeho vztahu k Otci, o „vycházení“ tajemství Božího království a o vstupu do jeho života branami křtu: skrývá se zde proroctví o Církvi, podobné Ježíšovu slovu o vinném kmeni, vinaři, míze a ratolestech. Ježíš se modlí, promlouvá v plné síle mízy Ducha svatého.

„A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.“

Ve své katechezi o prvním více známém biskupu severní Itálie, svatém Eusebiovi z Vercelli, otevírá Svatý otec Benedikt XVI. pohled na jednu z ratolestí vinného kmene, jíž se stane on sám a na šíření Božího království v severní Itálii, které vyvrcholilo křtem, vstupem do života Církve mnohých pohanů. Tento vrchol se ovšem stal trvalým – cestou po úchvatném velehorském hřebeni: cestou svatosti biskupa Eusebia i těch, které pozval ke společnému mnišsko-kněžskému životu a těch, kteří se po křtu jejich cestou nechali vést.

Papež Benedikt popisuje životní pouť svatého Eusebia: v Římě, kam se přestěhoval se svou rodinou. Stává se zde lektorem, vstupuje tak do řad „kléru Věčného města“. To se děje v době, kdy je Církev vystavena těžkému náporu bludu ariánského učení. Pro svou věrnost víře a své schopnosti a především Boží dary, které dosvědčují jeho povolání ke kněžství, se stává v té době už všeobecně uznávaný lektor knězem a v roce 345 je zvolen biskupem v severoitalské Vercelli, v kraji v oné době ještě většinově pohanském.

Počátek jeho misijní činnosti je pozoruhodný, úspěšný a následováníhodný. Patronem a vzorem jeho misie se překvapivě stává poustevník: svatý Antonín Egyptský, pouštní Otec. Inspirací kniha o jeho životě a „vnitřní“ misijní činnosti od statečného pravověrného a od stoupenců kněze Aria rovněž těžce zkoušeného biskupa svatého Athanasia.

„Svatý Eusebius zakládá,“ uvádí Svatý otec Benedikt XVI. počátky misijního díla tohoto biskupa, „ve Vercelli kněžskou komunitu, podobnou mniškému společenství. Tento klášter dal kléru severní Itálie významné rysy apoštolské svatosti a dal povstat postavám biskupů, jako byli Limenio a Honorát, nástupci Eusebia ve Vercelli, Gaudentius v Novaře, Esuperantius v Tortoně, Eustasius v Aostě, Eulogius v Ivreji, Maximus v Turině, všichni jsou uctíván i v církvi jako svatí.“

Jejich svatost je přitom vědomě a chtěně formována svatostí Nejsvětější Trojice, na jejímž životě přijali ve křtu podíl. Pro své vyznávání víry v tento základní život Církve jsou dokonce vystaveni pronásledování ze strany bludařských ariánů. To se ovšem pro biskupa Eusebia stává podnětem Ducha svatého, podobně jako pronásledování Církve v prvním století v Jeruzalémě, pro šíření evangelia právě na tomto vzdáleném území.

„Eusebius pevně formovaný v nicejské víře, hájil všemi silami plné božství Ježíše Krista, který je definován v Nicejském vyznání víry „stejné podstaty s Otcem“. Proto se spojil s velkými Otci 4. století především se sv. Atanasiem, průkopníkem nicejské pravověrnosti, proti ariánské politice císaře. Z tohoto důvodu byl odsouzen a poslán do vyhnanství jako tolik jiných biskupů Východu i Západu, jako sám svatý Atanasius, jako Hilarius z Poitiers a Hosius z Cordovy. Ve Scitopoli v Palestině, kam byl vypovězen v letech 355-360, Eusebius napsal nejúchvatnější stránku svého života. Také tam založil klášter s malou skupinou žáků a odtud udržoval korespondenci se svými věřícími v Piemontu, jak dokazuje především jeho druhý list z autentických Eusebiových listů. Poté byl izolován v Kapadocii a v Tebaidě, kde byl tělesně krutě trýzněn. V roce 361 po smrti Konstanze II., císař Julián ukončil jeho vyhnanství a umožnil mu, aby se opět ujal svého místa. V roce 362 ho Atanasius pozval, aby se účastnil koncilu v Alexandrii, který rozhodl, aby bylo odpuštěno ariánským biskupům, jen když se vrátí do laického stavu. Eusebius vykonával biskupskou službu ještě deset let, až do své smrti. Vytvořil vzorný vztah se svým městem, který pak inspiroval pastorální službu jiných biskupů severní Itálie, jimiž se budeme zabývat v následujících katechezích, jako Ambrože z Milána a Maxima z Turína.“

Tak Duch svatý vedl biskupa Eusebia – a on se nechal pokorně vést. Naplnila se na něm slova o učednictví z Ježíšovy modlitby při Poslední večeři: z „dokonalé jednoty“ misijního společenství, jímž je život ze křtu – pro slabého a hříšného člověka upevňovaný neustálým „conversio“ kajícností vyjádřenou v pokání a v jeho svátosti – se rodí život, na němž mohou ostatní poznat v moci Ducha svatého – svět může poznat, že Otec poslal svého Syna Ježíše a že jeho učedníky miluje, jako miloval jej. 

Vztah svatého Eusebia ke „světu“ obklopujícím Církev, v tomto případě k jeho městu „je doložen především dvěma listovními svědectvími. První se nachází v …listu, který Eusebius napsal z vyhnanství ve Scitopoli „nejmilejším bratřím a vytouženým kněžím, jakož i svatému lidu ve víře ve Vercelli, Novaře, Ivreji a Tortoně“  jímž se list uzavírá: Eusebius žádá své syny a své dcery, aby pozdravovali „také ty, kteří jsou mimo církev a kteří k nám ráčí mít city lásky: etiam hos, qui foris sunt ad nos dignantur diligere. Zřejmé znamení, že vztah biskupa k jeho městu se neomezoval na křesťanské obyvatelstvo, nýbrž i na ty, kteří „ mimo církev „ nějak uznávali jeho duchovní autoritu.“

Tím otevírá tento svatý biskup na severoitalském území cestu k oné dokonalé jednotě, již vyznává Ježíš při své vrcholné modlitbě před utrpením, které se stalo jeho „doxa“ - slávou:

„A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne“. 

„Druhé svědectví zvláštního vztahu biskupa k jeho městu pochází z dopisu, který sv. Ambrož z Milána psal Vercellským kolem roku 394, více než dvacet let po smrti Eusebia. Vercellská církev prodělávala těžké chvíle: byla rozdělena a bez pastýře. Ambrož otevřeně prohlašuje, že neváhá uznat v oněch Vercellských potomstvo svatých otců, kteří schválili Eusebia, sotvaže ho uviděli, aniž ho kdy předtím poznali a zapomněli dokonce i na vlastní spoluobčany“. V témže dopisu milánský biskup co nejjasněji dosvědčuje, jak si váží Eusebia: „Tak velký muž,“ píše rozhodným stylem, „si právem zasloužil, aby byl zvolen celou církví“. Ambrožův obdiv k Eusebiovi se zakládal především na faktu, že biskup z Vercelli spravoval diecézi svědectvím svého života: „Svou církev spravoval přísností (svého) postu.“ Ambrož byl totiž uchvácen, jak to sám uznává, mnišským ideálem kontemplace Boha, o kterou Eusebius usiloval ve stopách proroka Eliáše. „Za prvé,“ poznamenává Ambrož, „biskup z Vercelli shromáždil vlastní klérus ve společném životě a vychoval jej k dodržování mnišských pravidel, i když žil uprostřed města.“ Biskup a jeho klérus měli sdílet problémy spoluobčanů, ale zároveň pěstovat v srdci jiné občanství totiž nebeské.“

Toto druhé svědectví je zároveň prvním svědectvím, jak se s ním nyní setkáváme, o svatém Ambroži Milánském, jenž se stává tím učedníkem, který poznal sílu života v Duchu svatém svatého Eusebia a plně v životě spojeném s Nejsvětější Trojici, v kontinuitě – v tomto případě i apoštolské kontinuitě jeho učedníků – ji i veřejně vyznal. Dosvědčil

„Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich." 

„Tak Eusebius, zatímco se bral za svou věc svatého lidu ve Vercelli, žil v městě jako mnich. Tento rys však zřejmě nic neubíral na jeho příkladném pastorálním dynamismu. Mimo jiné se zdá, že zřídil ve Vercelli farnosti pro řádnou a stabilní církevní službu a že podporoval mariánské svatyně pro obrácení pohanského obyvatelstva venkova. Tento „mnišský rys“ dodával zvláštní dimenzi vztahu biskupa k jeho městu. Jako již apoštolové, za které Ježíš prosil při Poslední večeři, pastýři a věřící církve „jsou ve světě, ale nejsou „ze světa“. Proto pastýři „ připomínal Eusebnius „ musejí vybízet věřící, aby nepovažovali města ve světě za své stabilní příbytky, nýbrž aby hledali budoucí Město, definitivní Jeruzalém nebes. Tato „eschatologická výhrada“ umožňuje pastýřům i věřícím zachránit správnou stupnici hodnot, aniž by se poddávali chvilkovým módám a nespravedlivým nárokům politické moci. Ryzí stupnice hodnot „ zdá se, že to říká celý Eusebiův život „ nepochází od včerejších ani dnešních vládců, nýbrž pochází od Krista, dokonalého člověka, rovného Otci v božství a přesto člověka jako my. Tím, že se odvolává na tuto stupnici hodnot, se Eusebius neunaví „vroucně doporučovat „svým věřícím“, aby všemožně pěstovali víru, uchovávali svornost a aby byli vytrvalí v modlitbě“ 

„Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich." 

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 17. 10. AD 200; zdroj: www.radiovaticana.cz;

a srov.: S. Eusebii Epistola secunda, CCL 9, p. 104 et Epistola extra collectionem 14: Maur. 63).

MODLITBA

Tvé království, Ježíši, Příteli svých učedníků,

ukazuje na tajemství Nejsvětější Trojice,

na dvojí dar Tvým učedníkům v modlitbě Poslední večeře:

vstupuje díky světcům Tvé Církve stále více do tohoto světa;

a svým nejbližším ukazuješ tajemství poslání

i úspěch jejich pozemského a posmrtného života

chvalozpěvem na mysterium křtu, otevírajícím plný život na této zemi,

vstup do dokonalé jednoty.

Děkujeme Ti za katechezi Svatého otce Benedikta XVI. o svatém biskupovi Eusebiovi z Vercelli a jeho učednících.

Z nich - společně žijících zde na zemi -

se stalo společenství s Tebou v nebeské slávě,

do které vstoupili vyznáváním Tvého kříže,

každodenním „conversio continua“ a kajícností,

odtud vychází chvalozpěv na přátelství

v nejbohatší chvíli každého jejich i našeho dne –

chvalozpěv při mši svaté,

jímž nás uchováváš v spojení s Duchem svatým

a vedeš ven z mešního večeřadla do světa,

který pak jasně v jeho světle vidíme jako misijní součást Tvé Církve:

poznali jsme v plnosti Tebe při mši svaté

- tak poznáváme dokonalou jednotu Tebe s Otcem v tomto světě.

Amen.

VI. VELIKONOČNÍ NEDĚLE

Příprava na Letnice:

Temná noc Svatého Ducha v Údolí rozhodnutí

Temnota noci, jíž počínal nyní končící měsíc máj, původně zasvěcené svaté Walburze a apoštolům Filipovi a Jakubovi, má svůj duchovní původ v očistném boji proti démonům, jejž podstupovali ti, kdo dosud nepoznali vítězství Ježíše Krista nad satanem a jeho služebníky – padlými anděly.

Ty bylo podle rozvíjející se – a v mnohém rozvinutější víry v reálnou existenci démonů, než je schopnost vnímání novopohanských hledačů „konce civilizace“ - potřeba zničit: zahnat démona, zničit srdce či tělo člověka, jenž se mu oddal: pálit čaroděje, upálit čarodějnici.

Zachránce z moci démonů a satana, náš Spasitel Ježíš, nepřišel zrušit tento zákon duchovního boje ani jej „povýšit“ do symbolické roviny, jak se o to marně snaží gnóze v oné antické či v naší době: ve svatém křtu je skutečně ďábel přemožen, v exorcismu je osvobozena a osvobozována duše od zotročovatele – démona jednotlivých neřestí.

Naopak, Ježíš, náš Pán a Přítel, přišel osvobozenou duši člověka naplnit svým Duchem, Bohem. Proto při Poslední večeři, poté, co umyl apoštolům nohy, poté co konsekroval mocí téhož Ducha nekvašený chléb ve své tělo a čisté víno ve svou krev, věnuje tolik času ve své promluvě působení Ducha svatého po svém zmrtvýchvstání a olivetském nanebevstoupení. Miláček Páně, který obě Ježíšovy katecheze zapsal – až se kritikům literárních biblických vrstev může hlava nad podobností obou kapitol zatočit a vést je v duchu pozitivistické teologie k dojmu o reiteraci – je vložil jako úvodní chvalozpěv na Ducha svatého před Ježíšovou prorockou řečí o mysteriu Ekklésie – Nejsvětější Trojice a hlavy vinné révy – a na její závěr.

Tímto uspořádáním zároveň liturg a liturgik katolických mysterií po výtce – svatý Jan – otevírá pohled na mystický život Církve, podobně jako Kníže apoštolů ve svém prvním letničním kázání uvedením tří stupňů duchovního života, jimiž má projít každý pokřtěný ke spáse. A tuto mystickou introdukci Orličníka rozvíjí jeho jmenovec a podílník na lásce Ježíšově, svatý Jan od Jeho kříže, když popisuje temnou noc duše jako její očistu, ořezávání ratolestí vinné révy – výstup na Horu ustavičné eucharistické hostiny, na horu Karmel: Svatý Duch, Duch Ježíšův je introduktorem, mystagogem, prvním ze světlonošů, jenž v eleusinském mysteriu mše svaté nese pochodeň před klopýtajícími novokřtěnci.

Jedině a právě On odkazuje svou očistnou a osvětnou činností na Ježíše v Getsemanech, do nichž se podle pozdější tradice, související s četnými patriarchálními a královskými hrobkami na jihovýchodní straně Cedronského potoka pod Jeruzalémem, vstupovalo tímto údolím Josafat, údolím Rozhodnutí.

On, Třetí osoba Nejsvětější Trojice, může proto nejlépe, bez lidských omylů otevřít a vyložit evangelium, jehož úryvek čteme o této šesté neděli velikonoční, po níž, ve čtvrtek, budeme slavit Ježíšovo nanebevstoupení: „To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já.“ - Tato Ježíšova slova nepoukazují pouze na bezprostředně předcházející slovo o přikázání lásky, ale na výklad lásky Otce, Syna a Ducha svatého, na Pokušení, na Křest, na Poslední večeři, na Getsemany, na Kříž, Zmrtvýchvstání a Nanebevstoupení našeho Pána, na lásku, která je „formována“ útoky satana, Jidáše a jidášů: „ Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova.“

Temnou noc Ježíšovu, která vrcholí v Getsemanech, na kříži a v podsvětí, noc, kdy Jeho duše je smutná „až k smrti“, popisuje prorocky a mystagogicky svatý Joel. Jeho proroctví tak předchází Ježíšovu proroctví o Vinném kmeni, Vinaři a ratolestech.

Prorok Joel ve svém zapsaném Božím slově popisuje budoucí cestu Mesiáše a jeho věrných do Getseman: mluví o dni „Toho, který je“ - Elohíma, Adonaje: dni rozlišení a rozhodnutí. Dni prvního soudu. Náš Pán Ježíš, když dnes v úryvku evagelia vyslovuje opět přikázání lásky, vybízí každého z nás k rozhodnutí, abychom Jej na cestě obětavé lásky následovali. Šli v Jeho šlépějích krvavého potu Getseman, jeho ran slovy, důtkami i hřeby a nakonec kopím až na Golgotu.

Druhá část proroctví svatého Joela je teprve věnována budoucímu, mesiánskému seslání Božího Ducha – dnes v evangelním úryvku předpovězeném Ježíšem slovy, jež mají apoštoly připravit na Jeho nanebevstoupení a utěšit je, připravit jejich srdce na příchod Utěšitele.

A třetí část svatodušního Joelova slova připravuje na bitvu v údolí Josafat, v Údolí Rozhodnutí: původně nebylo vázáno toto označení na geografické pozemské místo, ale na všudypřítomný duchovní boj proti démonům – nyní jej Tradice častějši připisuje údolí cedronskému, cestě do Getseman.

Vstoupit do údolí rozhodnutí ta znamená připravit se na Getsemany, jít Ježíšovou křížovou cestou, zůstat věrně stát pod Jeho křížem a být po zmrtvýchvstání a Letnicích mezi těmi, kdo Ježíše vidí v Nejsvětější svátosti: či dokonce nevidí a uvěří v Jeho přítomnost ve Svaté hostii.

Den následující po této Temné noci, v níž máme podle Ježíšových dnešních slov přenechat slovo Duchu svatému, Jeho Duchu, je první den měsíce, ve kterém máme naplňovat přikázání lásky: první květen, měsíc lásky Matky Církve, Mariiny lásky a lásky obětavého dělníka v domku a dílně nazaretské Svaté rodiny, pozemského snoubence Panny Marie.

Nyní jsme - jako eleusinští novokřtěnci Církve Ježíšovy - uváděni do Údolí rozhodnutí: tento den se láska k Církvi a k rodině, k národu a vlasti projevuje v modifikacích, které vedou ke konfliktům, násilnostem a střetům na našich náměstích a ulicích po celé Evropě. O to více v době současné rozkladné krize.

Jsme voláni k rozlišování a rozhodnutí: angažovat se na demonstracích až poté, co jsme vstoupili s Ježíšem do Getseman, abychom Jej mohli na každém shromáždění lidu zvěstovat všem přítomným: Jen Ježíš, který z mrtvých vstal nabízí lék a rozhodnutí pro království Boží na této zemi. O to více bychom pak měli být zahanbeni, když z našich kostelů, ze mše svaté nevycházejí ti, kdo by přivedli krizi v Evropě k obnově křesťanského života ve službě „polis“, k obnově křesťanské obce a státu.

O obnově a šíření Ježíšova království v Evropě v době středověku řekl Svatý otec Benedikt XVI. slova, která jsou mementem a výzvou k pevnému postoji víry proti dnes probíhající islamizaci Evropy:

Křesťanská víra, hluboce zakořeněná v mužích a ženách oněch staletí, však dala vznik nejenom mistrovským dílům teologické literatury, myšlení a víry. Inspirovala také jedny z nejvznešenějších uměleckých výtvorů všeobecné civilizace: katedrály, které představují opravdovou slávu křesťanského středověku. Během téměř třech století, počínaje začátkem 11. století, byla Evropa svědkem mimořádného uměleckého zápalu. Dávný kronikář popisuje nadšení a pracovitost té doby takto: "Došlo k tomu, že se na celém světě, ale zejména v Itálii a v Galii začínají rekonstruovat kostely, třebaže mnohé byly dosud v dobrém stavu a žádnou přestavbu nepotřebovaly. Byly to jakoby závody mezi národy; mělo se za to, že svět shazuje staré cáry a chce si obléci bílá roucha nových kostelů. Skoro všechny katedrální kostely, velké množství klášterních kostelů, ba dokonce i vesnické oratoře byly věřícími té doby restaurovány."

K tomuto obrození náboženské architektury přispěly různé faktory. Především příznivější historické podmínky jakou byla větší politická stabilita, provázená růstem počtu obyvatelstva a postupným rozvojem měst, výměnami a bohatstvím. Kromě toho architekti vymýšleli stále propracovanější technická řešení, aby zvětšili rozměry budov, jimž současně dodávali pevnost a majestátnost. Zejména díky duchovní horlivosti a zápalu vzkvétajícího mnišství vznikaly klášterní kostely, kde mohla být důstojně a velkolepě slavena liturgie a věřící tam mohli setrvat v modlitbě, přitahováni úctou k ostatkům svatých, jež byly cílem nepřetržitých poutí. Zrodily se tak románské kostely a katedrály, charakteristické svým podélným půdorysem, jejichž lodě mohly pojmout mnoho věřících. Velmi masivní kostely se silnými zdmi, kamennými klenbami, a s jednoduchými a mohutnými rysy. Novinkou byla sochařská výzdoba. V románských kostelech, které byly místem mnišské modlitby a kultu věřících, se sochaři soustředili spíše na výchovný účel než na technickou dokonalost. Poněvadž bylo zapotřebí vzbudit v duších silné dojmy a pocity, schopné pohnout ke zřeknutí se neřestí a zla a k pěstování ctností a dobra, bylo obvyklé znázorňovat Krista jako soudce celého světa, obklopeného apokalyptickými postavami. Zejména průčelí románských kostelů nabízejí tato ztvárnění, aby zdůraznila, že Kristus je branou, která vede do Nebe. Věřící, kteří překračují práh sakrální budovy, vstupují do časoprostoru odlišného než je ten, který je vlastní běžnému životu. Kromě portálu kostela mohli věřící ve svrchovaného, spravedlivého a milosrdného Krista podle záměru umělců vnímat také jakousi předchuť věčné blaženosti při slavení liturgie a v úkonech zbožnosti, které se konaly uvnitř sakrální budovy.

Ve 12. a 13. století se nejprve na severu Francie rozšířil jiný typ architektury sakrálních budov. Gotický. Ten se vzhledem k tomu románskému vyznačoval dvěma novými charakteristikami: vertikálním vzmachem a prosvětleností. Gotické katedrály ukazovaly syntézu víry a umění harmonicky vyjádřenou univerzálním a působivým jazykem krásy, která dodnes budí úžas. Zavedením klenby s lomenými oblouky, stojícími na robustních pilířích, bylo možné značně prodloužit jejich výšku. Tato vzletnost měla vybízet k modlitbě a sama o sobě byla modlitbou. Gotická katedrála tak měla v úmyslu svými architektonickými liniemi tlumočit touhu duší po Bohu. Nově zavedené techniky navíc umožnily, aby do obvodových zdí mohla být proražena okna a vyzdobena barevnými vitrážemi. Jinými slovy: okna se stala velkými světelnými obrazy, vhodnými k názornému poučení lidu ve víře. Podávala jednotlivé scény ze životů svatých, podobenství nebo biblické výjevy. Malovanými vitrážemi stékaly na věřící proudy světla, aby jim vyprávěly dějiny spásy a do těchto dějin je uváděly.

Další předností gotických katedrál je skutečnost, že se na jejich výstavbě a výzdobě různými způsoby, ale sborově podílelo celé křesťanské i občanské společenství; účastnili se ho malí i mocní, analfabeti i učenci, protože v tomto společném domě byli ve víře vyučováni všichni věřící. Gotické sochařství učinilo z katedrál "kamennou bibli", podávalo epizody z evangelia a vysvětlovalo obsahy liturgického roku, Narození a Oslavení Páně. Kromě toho se v těchto stoletích stále více šířila vnímavost vůči Pánovu lidství, realisticky byly znázorňovány bolesti jeho Umučení: trpící Kristus (Christus patiens) se stal všeobecně oblíbeným obrazem, schopným inspirovat zbožnost a lítost nad hříchy. Nechyběly ani osobnosti Starého zákona, jejichž osudy se tak staly důvěrně známými mezi věřícími, navštěvujícími katedrály, jako součást jediných a společných dějin spásy. Gotické sochařství 13.století svými klenbami plnými krásy, něhy a inteligence manifestuje šťastnou a průzračnou zbožnost, která vlévá působivou a dětskou úctu k Matce Boží, viděnou někdy jako mladou, mateřsky se usmívající ženu, a znázorněnou zejména jako mocnou a milosrdnou panovnici nebe a země. Věřící, kteří navštěvovali gotické katedrály, se zde rádi obdivovali uměleckým výtvorům, které přibližovaly světce, vzory křesťanského života a přímluvce u Boha. Nechyběly ani "laické" projevy existence. Tu a tam se objevovala znázornění zemědělských prací, věd nebo umění. V místě, kde se slavila liturgie, bylo všechno orientováno k Bohu a věnováno Jemu. Smysl, který byl připisován gotickým katedrálám, můžeme pochopit lépe, vezmeme-li do úvahy text nápisu, vytesaného na centrálním průčelí Saint-Denis v Paříži: "Kdo přicházíš a chceš chválit krásu tohoto portálu, nenechávej se unášet ani zlatem, ani velkolepostí, ale spíše úmornou prací. Tady září slavné dílo, avšak nebe kéž učiní, aby toto skvělé dílo rozzářilo ducha a ten se vydal na cestu spolu se skvělými pravdami vstříc pravému světlu, kde je opravdovou branou Kristus."

Rád bych nyní podtrhnul dva prvky románského a gotického umění, které jsou užitečné i pro nás. 

Za prvé: mistrovská umělecká díla, jež vznikla v Evropě minulých staletí, jsou nesrozumitelná, pokud není brána v potaz náboženská duše, která je inspirovala. Umělec, který ustavičně dosvědčoval setkávání estetiky a víry, Marc Chagall, napsal, že "malíři celá staletí namáčeli svůj štětec do oné barevné abecedy, kterou byla Bible". Když se víra, slavená především v liturgii, setká s uměním, vytváří se hluboký soulad, protože obě mohou a chtějí mluvit o Bohu, zviditelnit Neviditelného. Rád bych se o to podělil na setkání s umělci 21. listopadu a obnovil tak onu nabídku přátelství mezi křesťanskou spiritualitou a uměním, po kterém toužili moji ctihodní předchůdci, zejména Boží služebníci Pavel VI. a Jan Pavel II. 

Za druhé: síla románského stylu a nádhera gotických katedrál nám ukazují, že via pulchritudinis, cesta krásy, je přednostním a okouzlujícím přístupem pro přiblížení se k Tajemství Boha. Co jiného je krása, kterou spisovatelé, básníci, hudebníci, a vůbec umělci kontemplují a převádějí do svého jazyka, ne-li odraz záře Věčného Slova, které se stalo tělem" Svatý Augustin tvrdí: "Ptej se krásy země, ptej se krásy moře, ptej se krásy ovzduší. Ptej krásy nebe, ptej se řádu hvězd, ptej se slunce, které svou září osvěcuje svět; ptej se luny, která svým odleskem mírní temnoty noci. Ptej se dravců, kteří brázdí moře, kráčí po zemi a létají vzduchem; duší, které se ukrývají, těl, která se ukazují; toho, co je viditelné, a nechá se vést, i neviditelného, který vede. Jich se ptej! Všichni ti odpoví: Pohleď, jak jsme krásní! Jejich krása je činí poznatelnými. A kdo jiný stvořil tuto proměnlivou krásu, ne-li Krása Neměnná?"

(Srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12054;

S. Aurelius Augustinus, Sermo, CCXLI,2: PL 38,1134;

Raoul Glaber, Historiarum 3,4)

O. Vladimír Mikulica

Ježíš řekl svým učedníkům: "Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat; a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: 'Odcházím' a 'zase k vám přijdu'. Kdybyste mě milovali, radovali bysteP se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane."

MODLITBA

Nezůstali opuštění a bezradní Tvoji učedníci,

když jsi, Ježíši,

ztělesnění Otcova rozhodnutí spasit lidstvo

i schopnosti zcela se poddat Boží vůli,

odešel z Olivetské hory – nad Údolím rozhodnutí -

ke svému Otci do nebes.

Při první vážné kolizi v Církvi

nešli nejprve do ulic a do sdělovacích prostředků:

vstoupili opět do své „Horní“ místnosti,

do eucharistického večeřadla, v němž působí Tvůj Duch,

vstoupili do Getseman,

sešli se ke dni prvního soudu Tebe, svého Pána,

aby rozhodli vedeni Duchem svatým,

aby si vyprosili Jeho nové sestoupení při apoštolském koncilu,

aby mohli říci a napsat: „Rozhodl Duch svatý a my!“

Pak teprve vyšli na náměstí a do ulic,

hlásat Tvé království:

konflikt mezi Tebou a satanem,

pak teprve oslavili první den měsíce lásky,

v němž zvítězili v bitvě

v údolí Temné noci Tvého Ducha.

Amen.

V. VELIKONOČNÍ NEDĚLE

„Když Jidáš odešel...“

Když Jidáš odešel, Ježíš řekl:

"Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě, a hned ho oslaví.

Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

V souvislosti s evangelijními úryvky posledních velikonočních nedělí navazuje dnešní pasáž z evangelia podle sepsání svatého Jana na Ježíšovo slovo o dobrotě Pastýře ovcí z více ovčinců: hovoří hned na počátku o vlkovi, a tím je Jidáš.

Protikladnost Jidášovy postavy v apoštolském sboru Dvanácti i jeho úloha antipoda Ježíšova vyznívá v obdobné paralele, kterou je vzhledem k dějinám spásy, jak píše ve svém rozjímání o Ježíši z Nazareta Svatý otec Benedikta XVI., souznění přídomku Ježíšova se jménem zločince „místo kterého“ byl ukřižován: s Barabášem.

Od jména Ježíšova Jidáše odlišuje jeho přídomek: muž z Kariótu, či snad „ozbrojenec s dýkou – sicarius, muž dýky, ˇatentátníkˇ, ťeroristaˇ nebo spíše z hebrejsko aramejského sousloví označujícího toho, který má (Ježíše) zradit.

Jidášova zrada má přitom dvě dějství, dvojí těžce hříšný skutek: naplánování s nepřáteli Ježíšovými a s přáteli satana. V tu chvíli přijímá Jidáš mzdu za Hrnčířovo pole zbarvené krví, kde má později navždy za trest zemřít: třicet stříbrných. Druhým okamžikem, v němž do duše Jidáše vstupuje opět satan, je chvíle, kdy svého Mistra a Pána políbí v Getsemanech, a vydá Jej tak k zatčení.

Třetím, ovšem skrytějším, dějstvím Jidášova hříchu je zrada sboru, do nějž jako jeden z Dvanácti, jak je výslovně evangelisty připomínaný, patří. Dopouští se těžkého hříchu zrady rodícího se Magisteria a jeho, apoštolské Tradice - Ducha svatého.

Proč Jidáš tento hrozný hřích spáchal? Zaznívá otázka, již koncipoval ve své disputaci s Pelagiem svatý Augustin pro kající praxi nového Izraele, katolické Církve: Odkud pochází, že konáme zlo?

V samotném evangeliu podle Miláčka Páně je Jidáš přímo označen jako zloděj, který zneužil budoucí církevní majetek, jenž mu byl ke správě svěřen.

Individualismem zasažený výklad jej představuje naproti tomu jako nevyléčeného zélótu, který neopustil svou představu mocenské vojenské a politické revoluce a nepřijal ideál Ježíšova království, či jej chtěl „zkoušet“. Jak to, že se Ježíš této „zkoušce“ poddal? Proč dal Jidášovi svou důvěru?

Papež Benedikt XVI. však právem poukazuje na zásadní odpověď na tuto otázku po příčině Jidášova hříchu: Tajemství jeho volby vyniká ještě více, když o něm Ježíš pronáší velmi přísný soud: „Běda tomu člověku, který Syna člověka zradí!“ Ještě hutnějším se stává tajemství jeho věčného údělu, dozvídáme-li se, že se v Jidáši „hnulo svědomí a že přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev!“ I když se pak vzdálil, aby - podle slov svatého Matouše - se šel oběsit, či podle svědectví papeže zapsaného u evangelisty Lukáše ve Skutcích ´byl potrestán smrtí´; nenáleží nám měřit toto jeho gesto a nahrazovat tak Boha nekonečně milosrdného a spravedlivého.

S tímto postojem Ježíšovým i Jidášovým souvisí i odpověď na pravou příčinu Jidášova těžce hříšného rozhodnutí: svatý Jan výslovně praví, že „ďábel už vnukl Jidáši Iškariotskému, synu Šimonovu, myšlenku, aby ho zradil“; podobně píše i evangelista Lukáš: „Tu vstoupil satan do Jidáše zvaného Iškariotský, který byl z počtu Dvanácti“. Tímto způsobem, pokračuje v demaskování Vládce tohoto světa Svatý otec Benedikt XVI.; jsou překročeny historické motivace a událost se vysvětluje na základě osobní odpovědnosti Jidáše, který uboze podlehl pokušení Zlého. Jidášova zrada zůstává v každém případě tajemstvím. Ježíš s ním jednal jako s přítelem, ale ve svých výzvách k následování cestou blahoslavenství neznásilňoval jeho vůli, ani ji nechránil před satanovými pokušeními, protože respektoval lidskou svobodu.

Teprve po rozvinutí šance pro každého člověka, aby se svobodně rozhodl, lze hovořit o lásce. Náš Pán také v dnešním úryvku poté, co Jidáš odejde, předává v podání svatého Jana své přikázání lásky: „Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem."

Mezitím ovšem vloží ona nejdůležitější slova, klíč k přikázání lásky, jeho zdroj a záruku věrnosti v plnění tohoto příkazu Božího Syna: On hovoří o svém oslavení. Doxa, „sláva“ našeho Spasitele je Jeho oběť na kříži, Jeho smrt jako nejvyšší projev lásky ke každému člověku a nenávisti vůči hříchu satana.

Celé drama svobodného rozhodnutí Jidáše a Ježíšova láska k vlastnímu zrádci se plně promítá ve vztahu každé duše a Trojjediného Boha, u těch, kdo přijali cestu posmrtné spásy v manželství duše a Ježíše Krista, v mystické svatbě, jejímž ztělesněním je svátost kněžství, svátost manželství, zasvěcení v celibátu a jejím vrcholem je každé přijetí Těla a Krve Páně.

Současně můžeme v nynější krizi Evropy uvidět podobné dopuštění Boží: Právo šarija, které mnozí čelní politici Eurosvazu implicitně podporují a zavádějí, evokuje pohled na Jidáše, který se chystá poslat na smrt Krista a Kristovce – křesťany v Evropě.

Naproti tomu meč Ducha usekávající hlavy a kameny Božího soudu připravené pro všechny, kdo se marně snaží zaměnit pokání cizoložníků za pastoraci rozvedených, je poslední šancí k obrácení křesťanů v Evropě.

(Srovn.:http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=6628)

O. Vladimír Mikulica

Láska bez cizoložství

ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY RITU ANTIQUIOR:

Čtvrtá neděle po Velikonocích

V consacramentum, sousvátosti křtu, znovuzrození, a biřmování, naplnění Duchem Svatým, působí Duch Ježíše, Božího Syna, kterého On seslal od Otce. Tak působil, když Ježíše vzkřísil třetího dne po ukřižování z mrtvých, tak působil, když se Ježíš zmrtvýchvstalý ukazoval po čtyřicet dní svým učedníkům, tak působil, když On sám začíná působit v duších a vést svou rodící se církev v devíti dnech, kdy apoštolové s učedníky se mu po nanebevstoupení Ježíšově začali otevírat, aby Jej desátého dne o Letnicích přijali jako nebeský dar.

Tato neděle – čtvrtá po Oktávu velikonočním – je znamením onoho consacramentum, spojení svátosti křtu a biřmování: zachycuje přechod od zjevování se těla Ježíšova k poznávání Chrámu Ducha svatého, jímž je Církev plně pokračující v osvobozování, uzdravování, exorcismech, pomazáních, darech a charismatech, jimiž Duch vede ke znovuzrození, aby mohl pokřtěného naplnit svou mocí.

Nauka o poslání Ducha Svatého platí pro nás stejně jako pro apoštoly. Duchu Svatému je svěřeno vedení Církve, jejímž je vládcem a také je inspirátorem a zdrojem křesťanského života pro každého pokřtěného zrozeného z vody a Ducha Svatého. 

V Epištole svatého Jakuba čteme apoštolovo varování před neschopností jednat podle Božího slova, před neschopností přijímat na modlitbě podněty Ducha Svatého. To, co brání duši a mysli, je „nečistota“, “všechny pozůstatky špatnosti“, které je třeba před apoštolským rozesláním a Letnicemi odstraňovat.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana podmiňuje Ježíš Kristus příchod Ducha Svatého svým odchodem. „Smutek, který nyní prožíváte, je podíl na mém kříži,“ říká implicitně a hovoří i o smutku Šavla z Tarzu a všech, kdo dosud Ježíše jako Pána svého života v Duchu svatém nevyznali a nepřijali.

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Tví přátelé, poslední z tradiční řady apoštolů,

svatí Barnabáš a Pavel,

káží, že do Tvého království,

Ježíši, gologotský Králi s trnovou korunou na hlavě,

vstoupíme jen tehdy,

když hodně vytrpíme.

A učedník, kterého jsi miloval a nyní plně zahrnuješ ovocem

svého přikázání lásky,

dnes v Apokalypse svědčí,

že těm, kdo milovali Tvou Oběť více než své,

setřeš ve svém posmrtném království

každou slzu z očí.

Laetitia – duchovní radost -

amoris – pozemské lásky

je tak vymezena a předložena

jako rozcestí, na němž se ocitl Jidáš:

dát se Tvou cestou oběti a vytrvat v manželství věrný až do smrti

- splnit slib a dočkat se za to nebeské odměny;

či jej porušit, vydat se cestou Jidášovou

či dokonce do Evropy

Jidáše - svého vlastního vraha pozvat.

Amen.