sobota 28. října 2017

Ježíš - Slovo od Boha v Bibli je bez Církve nepoznatelný





30. neděle v mezidobí

V dnešním čtení z druhé knihy Mojžíšovy jsme prorokem svatým Mojžíšem připravování – Božím slovem, které předává – na plnost Ježíšova přikázání lásky, které zazní v evangeliu této neděle.

Překvapivým rysem Ježíšovy odpovědi v evangeliu je to, říká Svatý otec Benedikt XVI., že nastoluje vztah podobnosti mezi prvním a druhým přikázáním, definovaným také tentokrát biblickou formulací převzatou z kodexu svatosti obsaženém v Třetí knize Mojžíšově. Všimněme si tedy, že v závěru perikopy je oběma těmto přikázáním přisouzena role stěžejního principu, na kterém spočívá celé biblické zjevení: „Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Slova evangelia, o nichž uvažujeme, ukazují, že být Kristovými učedníky znamená uvádět do života jeho přikázání, shrnutá v prvním a největším přikázání Božího zákona, v přikázání lásky. Také první čtení z Druhé knihy Mojžíšovy klade důraz na povinnost lásky; lásky dosvědčované konkrétně ve vztazích mezi lidmi, které mají být vztahem úcty, spolupráce a velkorysé pomoci. Bližní, kterého máme milovat, je také cizinec, sirotek, vdova a člověk nemajetný, tedy ti občané, kteří nemají žádného „zastánce“. Svatopisec si všímá nejmenších detailů, jako v případě předmětu, daného do zástavy jedním z těchto nuzných. V takovém případě se staví za tohoto bližního Bůh sám.

Toto praví Hospodin:
    "Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi.
    Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky.
    Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný."



Svatý David je naplněn láskou k Bohu. Je pomazaným - mesiášem, předobrazem lásky Mesiáše Ježíše Božího Syna k Otci:

Miluji tě, Hospodine, má sílo, Hospodine, má skálo, mé útočiště, zachránce můj!

Můj Bože, má skálo, na niž se utíkám, můj štíte, rohu mé spásy, ochrano má! Budu vzývat Hospodina, jemuž náleží chvála, a od svých nepřátel budu vysvobozen.

Ať žije Hospodin, požehnána bud' moje Skála, sláva bud' Bohu, mému spasiteli! Veliká vítězství jsi popřál svému králi, dáváš přízeň svému pomazanému.



Ve druhém čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům vidíme konkrétní aplikaci nejvyššího přikázání lásky v jedné z prvních křesťanských obcí. Svatý Pavel píše Soluňanům a naznačuje, že jakkoli je poznal teprve nedávno, chová k nim úctu, a s láskou je nese ve svém srdci. Proto je označuje za „vzor pro všechny věřící v Makedonii a Achaji“. V nedávno založené obci jistě nechybějí slabosti a nesnáze, ale láska všechno překonává, všechno obnovuje, všechno přemáhá; totiž láska toho, kdo s vědomým svých omezení poslušně následuje slova Krista, božského Mistra, předávaném jeho věrným učedníkem. „A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení.“ „Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha“. Poučení, které můžeme dovodit ze zkušenosti Soluňanů, zkušenosti, která ji skutečně spojuje s každým autentickým křesťanským společenstvím, je to, že láska k bližnímu se rodí z poslušného naslouchání Božímu slovu. Jak důležité je tedy poslouchat Slovo a vtělovat je do osobní existence i do života komunity!

Bratři!
    Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku, třeba v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Acháji.
    Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Acháji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu.


Slovo Boží z evangelia podle sepsání svatým Matoušem, které o této neděli zaznívá, nám připomíná, že láska je souhrnem celého Božího zákona. Evangelista Matouš vypráví, že po té, co Ježíš trefnou odpovědí zavřel ústa saduceů, rozhodli se farizeové, že ho podrobí zkoušce. Jeden z nich, učitel zákona, se ho zeptal: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"


Otázkou probleskuje touha najít princip jednoty v různých vyjádřeních Boží vůle, jak je to vlastní staré židovské tradici. Byla to nesnadná otázka, vezmeme-li v úvahu, že Mojžíšův zákon probírá 613 předpisů a zákazů. Jak mezi nimi všemi rozlišit, která je největší“ Ježíš ale nezaváhá ani na okamžik, odpovídá pohotově: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání“ Ježíš ve své odpovědi cituje Šemá, modlitbu, kterou zbožný Izraelita recituje několikrát za den, zvláště ráno a večer. Je to provolání ryzí a naprosté lásky, jež patří Bohu, jako jedinému Pánu. Důraz je položen na celistvost této oddanosti Bohu, která se odráží ve výčtu tří mocností, definujících nejhlubší psychologickou strukturu člověka: srdce, duše a mysl. Termín mysl, diánoia, obsahuje prvek racionality. Bůh není pouhým předmětem lásky, úsilím vůle a citu, ale také intelektu, který proto nemá být z této oblasti vylučován. Pak ovšem Ježíš přidává něco, co ve skutečnosti učitel zákona nepožadoval: „Druhé je podobné: ´Miluj svého bližního jako sám sebe.´

    Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se u něho a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých, a zeptal se: "Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?"
    Odpověděl mu: "'Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.' To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: 'Miluj svého bližního jako sám sebe.' Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." 


Při této eucharistické slavnosti uzavírající práci synodu, řekl před devíti lety papež Benedikt XVI. při výkladu biblickým mešních textů této neděle, jedinečným způsobem zaznamenáváme spojitost mezi láskyplným nasloucháním Bohu a nezištnou službou 
bratřím. Kolikrát jen jsme v minulých dnech vyslechli zkušenosti a úvahy zdůrazňující, jak naléhavě dnes vystupuje potřeba vnitřního naslouchání Bohu, pravdivějšího poznání jeho slova spásy, upřímnější sdílení víry, která je neustále sycena ze stolu Božího slova! Drazí a ctění Bratři, děkují vám za příspěvek, který každý z vás přinesl k prohloubení tématu Synodu: „Boží slovo v životě a poslání Církve.“ ...Všechny vás s láskou zdravím. 
My všichni, kteří jsme se účastnili prací synodu, odnášíme si obnovené vědomí, že prvotním úkolem Církve na počátku tohoto tisíciletí je především živit se Božím slovem, aby se úsilí o nové hlásání evangelia stalo účinným. Nyní je třeba pochopit, že je nutné slyšené slovo přeložit do úkonů lásky, protože jen tak se stává hlásání evangelia věrohodným, navzdory lidským křehkostem, jimiž jsou poznamenány osoby. To především vyžaduje důvěrnější poznání Krista a stále ochotnější naslouchání jeho slovu.

V tomto roce apoštola Pavla, řečeno jeho slovy: Běda mi, kdybych nehlásal evangelium“ si upřímně přeji, aby v každé komunitě s pevnějším přesvědčením docházelo k uskutečnění této Pavlovy horoucí touhy jako povolání ke službě evangeliu pro svět. Na počátku synodálních prací jsem připomínal Ježíšovu výzvu: “žeň je hojná“, a na tuto výzvu musíme neúnavně odpovídat navzdory těžkostem, na které narážíme. Tolik lidí hledá setkání s Kristem a s evangeliem, někdy dokonce aniž by si to uvědomovali. Tolik jich potřebuje znovu v Něm najít smysl svého života. Dávat jasné a sdílené svědectví života podle Božího slova, dosvědčeného Ježíšem, se tak stává nezbytným měřítkem, jak ověřit poslání Církve.

Čtení, která dnes nabízí liturgie k našemu rozjímání, připomínají, že plností Zákona, jako všech božských Písem, je láska. Kdo si tedy myslí, že pochopil Písma, nebo aspoň jakoukoliv jejich část a nebuduje prostřednictvím jejich chápání dvojí lásku k Bohu a k bližnímu, ve skutečnosti ukazuje, že je ještě daleko od pochopení jejich hlubokého smyslu. Ale jak prakticky plnit toto přikázání, jak žít lásku k Bohu a k bratřím bez živého a intenzivního styku se svatými Písmy?“ Druhý Vatikánský koncil tvrdí, že je „nutné, aby věřící měli rozsáhlý přístup k Písmu svatému“, aby lidé skrze setkání s pravdou mohli růst v ryzí lásce. Jde o požadavek, který je dnes nezbytný pro hlásání evangelia. A protože nezřídka styku s Písmem hrozí, že nebude „věcí“ Církve, nýbrž vystaven subjektivismu a svévoli, stává se nezbytným podporovat mohutnou a věrohodnou pastoraci poznávání Písma svatého, aby se v křesťanském společenství hlásalo, slavilo a žilo Slovo, vedouce dialog s kulturami naší doby, dávajíce se do služeb pravdy a ne módních ideologií a rozšiřujíce dialog, který chce Bůh vést se všemi lidmi. Za tím účelem se má pečovat obzvláště o přípravu pastýřů, kteří pak stojí v čele činností šířících biblickou praxi. Podporu si zaslouží úsilí o zakládání biblické hnutí mezi laiky, formace animátorů skupin, se zvláštní pozorností k mladým, stejně jako podpora šíření víry prostřednictvím Božího slova také těm, kteří jsou „vzdálení“, zvláště pak těm, kteří upřímně hledají smysl života.

Rád bych přidal mnoho dalších úvah, ale omezím se nakonec na zdůraznění, že výsadní místo, na kterém zaznívá Boží slovo, jež buduje Církev, je nepochybně liturgie. V ní se ukazuje, že Bible je kniha lidu a pro lid; je to dědictví, testament daný čtenářům, aby aktualizovali ve svém životě dějiny spásy, dosvědčené v tom, co bylo napsáno. Je tam ostatně vztah vzájemné vitální sounáležitosti mezi lidem a Knihou: Bible zůstává živou knihou s lidem, který ji čte; lid neexistuje bez Knihy, protože v ní nachází důvod svého bytí, své povolání, svou totožnost. Tato vzájemná sounáležitost mezi lidem a Písmem Svatým se slaví v každém liturgickém shromáždění, které díky Duchu svatému, naslouchá Kristu, protože to mluví On, když se v Církvi čte Písmo a když se přijímá smlouva, kterou Bůh obnovuje se svým lidem. Písmo a liturgie se tedy sbíhají v jediném cíli - přivést lid k rozhovoru s Pánem. Slovo, které vyšlo z úst Boha a dosvědčené v Písmu, se vrací k němu ve formě odpovědi modlícího se lidu.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při eucharistické slavnosti uzavírající XII. řádný synod biskupů na téma 26. 10. AD MMVIII; zdroj: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=10324;
Dei Verbum, 22)


O. Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ti, kdo v Tebe nevěří jako v Božího Syna,

Ježíši, jediné Slovo v Bibli,

by očekávali, že přikázání lásky uložíš k zachovávání

– a jako ovoce Ducha svatého –

již ve svém prvním veřejném kázání – Na hoře.

V něm ovšem vedeš k nutnosti milovat tím, že vykládáš v Duchu Svatém Tóru,

jíž jsi sám.

Na hoře vybízíš nejprve k lásce k nepřátelům,

abychom mohli dospět k přikázání milovat Boha a bližního

celým srdcem, duší a myslí.

Až nyní v jeruzalémském chrámu,

nedlouho předtím než sám svým příkladem ukážeš,

žes přijal příkaz milovat Otce a Jeho vůli

a každého člověka, aby byl vykoupen z moci satana plného nenávisti;

až v této chvíli před vrcholem božské a lidské lásky na Golgotě

dáváš příkaz milovat.

Současně pro mnohé znalce zákona, teology, nepochopitelně říkáš,

že na tomto přikázání stojí celá teologie před Tvým příchodem: 

Zákon a Proroci.

A protože jsi sám Tóra 

a Pantokratór nad všemi proroky, pravými i falešnými,

stojí na tomto Tvém novozákonním přikázání

teologie katolické - univerzální Církve.

Ty jsi Tóra a Ty jsi Bible;

a bez Tebe nelze mimo Církev Tebe – Bibli jako Svaté Písmo, Logos, 

pravdivě vyložit.

Vždyť Svaté Písmo – Ty Logos –

a hermeneutika proroků a antických nových Hermů, filosofů,

stojí na vrcholném vtělení Tvé lásky na Kalvárii

a na transformaci, proměně,

kterou přináší duši i tělu Tvou krví očištěného hříšníka

Unio Hypostatica, z níž a k níž vede zapsaný text a Ty, Boží Slovo,

Bůh a člověk,

v Písmu svatém ke spáse:

ke svatému křtu

a k transubstanciaci chleba ve Tvé tělo a vína ve Tvou krev.

Amen.

sobota 21. října 2017

Peníz daně: vítězství teokracie nad demokracií








29. neděle v mezidobí



Čtení z knihy proroka Izaiáše nám praví, uvedl před několika lety dnešní biblické mešní texty Svatý otec Benedikt XVI., že Bůh je jediný; nejsou jiní bohové kromě Hospodina, i mocný Kýros, panovník Peršanů, je součástí většího plánu, který zná a naplňuje jedině Bůh. Toto čtení nám podává teologický smysl dějin: epochální změny, střídání velkých mocností podléhá zcela moci Boží; žádná pozemská moc nemůže zaujmout Jeho místo. Teologie dějin je významným a podstatným aspektem nového hlásání evangelia, protože lidé naší doby si po neblahém období totalitních impérií 20. století potřebují znovu osvojit úhrnný pohled na svět a čas, pohled opravdu svobodný a pokojný…
    Toto praví Hospodin svému pomazanému Kýrovi, kterého jsem vzal za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena: "Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal.
    Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepášu tě, i když mě neznáš, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný není Bohem.
Žalmista zpívá o rodinách národů, které společně vzývají a chválí jediného Boha, Toho, který je: 
„Vzdejte Hospodinu slávu a moc!
Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívejte Hospodinu, všechny země! Vypravujte mezi pohany o jeho slávě, mezi všemi národy o jeho divech.
Neboť Hospodin je veliký a velmi hodný chvály, je třeba se ho bát více nežli všech bohů. Neboť všichni bohové pohanů jsou výmysly, Hospodin však stvořil nebe.
Vzdejte Hospodinu, rodiny národů, vzdejte Hospodinu slávu a moc, vzdejte Hospodinu slávu, hodnou jeho jména. Přineste oběť a vstupte do jeho nádvoří.
V posvátném rouchu klaňte se Hospodinu! Třeste se před ním, všechny země! Hlásejte mezi pohany: Hospodin kraluje, národy řídí podle práva.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům je velmi působivé už tím, že jde o nejstarší list, který se nám zachoval od největšího hlasatele evangelia vše dob, apoštola Pavla. Sděluje nám především, že šíření evangelia neprobíhá izolovaně. Vždyť i on měl spolupracovníky, Silvána a Timoteje, a mnohé jiné. A dodává záhy další, velmi důležitou věc, že totiž zvěst musí být předcházena, doprovázena a následována modlitbou. Píše: „Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách“. Apoštol je si dobře vědom toho, že členy tohoto společenství si nevybral on, ale Bůh: „víme o vašem vyvolení“ – říká. Každý misionář evangelia musí mít neustále na paměti tuto pravdu: Pán je tím, kdo se svým Slovem a Duchem dotýká srdcí, když povolává lidi k víře a do společenství v Církvi. Nakonec nám Pavel zanechává velmi cenné ponaučení z vlastní zkušenosti. Píše: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením“. Má-li být hlásán í evangelia účinné, potřebuje moc Ducha, která oživuje zvěst a vlévá jejímu hlasateli „hluboké přesvědčení“, o kterém mluví apoštol. Výraz „přesvědčení“, v řeckém originále pleroforía, je slovo, které nevyjadřuje ani tak subjektivní, psychologický aspekt, jako spíše plnost, věrnost, úplnost – v tomto případě Kristovy zvěsti. Zvěsti, která má být provázena znameními a gesty jako Ježíšovo kázání, má-li být úplná a věrná. Slovo, Duch a – takto pojaté – přesvědčení jsou tedy neoddělitelné a způsobují, že evangelní poselství se účinně šíří.
    Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj!
    Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá.
    Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha svatého a hlubokým přesvědčením.
Slova svatého evangelia podle Matouše jsou textem, který se týká legitimity placení daní císaři a který obsahuje proslulou Ježíšovu odpověď: „Dávejte, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu“. Ale dříve než dojdeme k tomuto bodu, je zde pasáž, která se týká těch, kteří mají poslání hlásat evangelium. Ježíšovi tazatelé – učedníci farizejů a herodovců – se na Něho obracejí slovy uznání: „Víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je“. Právě toto tvrzení, třebaže je vysloveno pokrytecky, zasluhuje si naši pozornost. Učedníci farizejů a herodovců nevěří v to, co říkají. Tvrdí to jenom formou captatio benevolentiae, aby jim bylo nasloucháno, ale jejich srdce je daleko od této pravdy. Naopak, chtějí Ježíše vtáhnout do pasti, aby jej mohli obvinit. Pro nás je však onen výraz cenný a pravdivý. Ježíš totiž skutečně je pravdomluvný, učí cestě k Bohu podle pravdy a nedbá lidských ohledů. On sám je onou „cestou k Bohu“, kterou jsme povoláni jít. Můžeme si zde připomenout slova samotného Ježíše z Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda a život“. V této souvislosti je poučný komentář svatého Augustina: „Bylo nutné, aby Ježíš řekl: »Já jsem cesta, pravda a život«, protože je-li známa cesta, zbývá poznat cíl. Cesta vede k pravdě, vede k životu… A kam jinam jdeme my, ne-li k Němu? A jakou cestou se ubíráme, ne-li skrze Něho?“. 










Noví hlasatelé evangelia jsou jako první povoláni kráčet touto Cestou, kterou je Kristus, aby dali poznat druhým krásu evangelia, které dává život. A touto cestou se nikdy neputuje osamoceně, ale společně. Zkušenost společenství a bratrství je nabízena těm, které potkáme, aby se podíleli na naší zkušenosti s Kristem a s Jeho Církví. Svědectví spojené se zvěstí tak může otevřít srdce těch, kteří hledají pravdu, aby mohli dosáhnout smyslu vlastního života.

Krátká reflexe také o ústřední otázce daní odváděných císaři. Ježíš odpovídá s překvapivým politickým realismem, který se pojí s teocentrismem prorocké tradice. Daň císaři je třeba platit, protože obraz na minci patří jemu; ale člověk, každý člověk, nosí v sobě jiný obraz – Boží – a proto patří Bohu a pouze Bohu, kterému každý vděčí za svou existenci. Otcové Církve si vzali podnět ze skutečnosti, že Ježíš poukazuje na obraz císaře vtisknutý na minci, a interpretovali tuto pasáž ve světle základního pojetí člověka jakožto obrazu Božího, jak je podán v první kapitole knihy Geneze. Jeden anonymní autor píše: „Obraz Boží není otištěn do zlata, ale do lidského rodu. Císařovou mincí je zlato, tou Boží je lidstvo… Proto dej svoje hmotné bohatství císaři, ale uchovej Bohu jedinečnou nevinnost svého svědomí, ve kterém je kontemplován Bůh… Císař požadoval svůj obraz na každé minci, ale Bůh vyvolil člověka, kterého stvořil, aby odrážel Jeho slávu“. Svatý Augustin častokrát ve svých homiliích poukazoval na tuto souvislost: „Vyžaduje-li císař svůj obraz vtištěný na minci – praví – nebude snad Bůh požadovat od člověka božský obraz vtesaný do něho?“. A dále: „Jako se dává císaři mince, tak bude Bohu odevzdána duše osvícená a ztvárněná světlem jeho tváře… Kristus totiž přebývá v lidském nitru“.

Ježíšova slova mají bohatý antropologický obsah a nelze je redukovat jenom na oblast politiky. Církev se proto neomezuje na to, že připomíná lidem správnou distinkci mezi sférou císařovy a Boží autority, mezi politickou a náboženskou oblastí. Podstatou poslání Církve i poslání Krista je mluvit o Bohu, připomínat Jeho svrchovanost a všem, zejména křesťanům, kteří ztratili svoji identitu, hlásat Boží právo na to co, mu patří, tedy na náš život.

    Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo.
    Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: "Mistře, víme, že jsi pravdomluvný, a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?"
    Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: "Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!" Podali mu denár.
    Zeptal se jich: "Čí je to obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův."
    Tu jim řekl: "Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."

S. Aurelius Augustinus: In Ioannem 69,2;
S, Aurelius Augustinus, Ennarationes  in Psalmos, Žalm 94,2, Žalm 4,8;
Anonym, Opera incompleta su Matteo, Omelia 42)


O. Oldřich



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Nedbáš, Ježíši, vybízející k placení daní císaři,

na lidské ohledy.

Jsi pravdomluvný, jsi pravda sama,

a proto podporuješ vládu člověka nad člověkem

– demokracii –

s podmínkou zachování teokracie.

Ty, Boží Syn, Stvořitel a dárce moci nad císařem,

Ty, Boží Syn, vítěz nad démony jeho zlých myšlenek, slov a skutků

i nad jeho opomenutím konat Tvou vůli,

Ty  Boží Syn, Posvětitel ses poddal při soudním „demokratickém“ procesu

velekněžím a zákoníkům i Pilátovi, zástupci císaře,

a nechal ses jimi odsoudit na smrt.

Svým zmrtvýchvstáním dosvědčils nadřazenost teokracie 

nad demokracií hříšných lidí.

Vedeš je k zodpovědnosti za to, že Tě oni

– židé a Římané, ideoví předchůdci dnešních ateistů –

chtěli umlčet a sprovodit ze světa.

Tys vstal z mrtvých

– vrátil ses mezi své mučitele a vrahy, abys je postavil před rozhodnutí:

přijmout Tvou teokracii – křest ve svaté Církvi,

nebo ji odmítnout a tím spáchat sebevraždu

- jejímž rafinovaným organizátorem je satan –

zničení demokracie, sebedestrukci člověka, zmaření jeho peněž a daní,

především té nejvyšší: dát Ti nyní ve svatém Přijímání sebe

a přijmout Tebe a Tvou vládu nad mým srdcem,

a tak nad světem: teokracii.

Amen.

neděle 15. října 2017

Volba pana Tomio Okamury


(beseda Osmi – Oktolog)


Otec Vladimír: Četli jsme dnes evangelium podle sepsání svatého Matouše – podobenství našeho Pána a Spasitele Ježíše o pozvání na královskou svatbu...odtud bychom měli vyjít, aby slovo k volbám, které mají proběhnout na konci tohoto týdne, nebylo jako „z jiného světa“.

Otec Oldřich: Ano, četli jsme o odmítnutí tohoto pozvání ze strany oficiálních hostů, kteří mohli pocházet z vrstvy nobility tehdejšího doznívajícího kmenového zřízení, z rodů a významných rodin, jak tomu bývá i dnes. Vzpomeňme například na královskou svatbu asi před třinácti lety ve Španělsku, kde se sešla šlechta z Evropy i Zámoří… - A když by tak význační hosté odmítli přijít, je položena roznětka k mezinárodnímu konfliktu, v příběhu svatého evangelia patrně na provinční úrovni. Trest je hrozný. Mrtvá těla poslů – „apoštolů“ v městech, jejichž představitelé a zástupci odmítli přijít na svatební hostinu sousedního krále, jsou předzvěstí nikoli snad Lidic a Ležáků v oblasti Svaté země, ale spíše Sodomy a Gomory, a Ježíšem avizované hrozby Chorazinu, Bethsaidě a Kafarnau, pokud by se tato města neobrátila.

Otec Michael: Obrácení, „reforma reformans seipsum“ je líčena na pozadí ohlašované zkázy velkoměsta Ninive samotným prorokem Jonášem v souvislosti s jeho dozráváním k roli nikoli politického proroka, ale mluvčího Ducha Svatého. Je výzvou, abychom v současné duchovní krizi Evropy a Evropské unie nacházeli primární řešení v „dozrání proroka“. Totiž, aby každý z nás, Evropanů, dozrál v proroka typu Jonášova uprostřed živého, eucharistického a mystického společenství věřících. Mše svatá, slavená v kontinuitě Tradice, je zárukou tohoto dozrání. Ona je vlastně cestou k záchraně současné Evropy. Řečeno, podle spisu blahoslavené Anny Kateřiny Emmerichové, ona, mše svatá, se má uprostřed záplavy vod potopy v Evropě stát „Horou proroků“ typu Jonášova -  a tak se vody zkázy změní ve vody křestní…

Otec Oldřich: Zcela Vám rozumím, Otče Michaeli, a souhlasím s Vámi i proto, že za Vašimi slovy stojí Váš život. Život milující adoraci Ježíše v Nejsvětější svátosti oltářní, život rozjímavé modlitby – příklad pro nás, ostatní kněze a služebníky Církve!

Přesto mně dovolte, abych doplnil: vyprazdňující se a prázdné kostely v současné Evropě, dražba kostelů a posvátných předmětů – dříve židům, dnes muslimům -poloprázdné či prázdní semináře, kláštery, které v úspěšně islamizované podstatné části Evropy jsou rovněž poloprázdné – až na několik výjimek – rušené samotnými řeholemi a nabízené sekulárním účelům… jen ve Španělsku se v této době podle jedné tiskové agentury zavírá každý měsíc jeden katolický klášter – to vše ukazuje na hlubokou krizi víry, křesťanství, lépe řečeno křesťanů, kteří Ježíše opustili.

Bratr Adeodatus: Když vystoupil Berengar z Tours se svým popíráním přítomnosti Ježíše v Nejsvětější svátosti, způsobil svým falešným učením války. Pomýleně se jim říká náboženské války. Spíš války zbloudilých filosofů a teologů!

Bratr Juniper: Do náboženské války tohoto typu – omlouvám se Vám, bratře Adeodate – tedy podle Vás do pseudonáboženské války, nás dnes vedou politikové podporující příchod muslimů.

Bratr Lupicinus: Vedou… jedná se spíš o zradu ideálu křesťanské Evropy a státního zřízení jednotlivých národních států či útvarů a státního zřízení Evropské unie jako celku.

Bratr Akvilinus: Vždy „princeps“ císařství, království a knížectví“ ve svých výnosech, dekretech ke svému jménu s pokorou připojovali „z Boží milosti“ – vládnoucí, mající podíl na službě lidu z Boží milosti, ne ze svých zásluh. Proto se vždy zodpovídali přednostně za své myšlenky, slova a skutky Bohu a pak teprve národu a státu.

Bratr Modestus: Věřím v „reformu reformy“. Věřím, že situace v Evropě není dosud ztracená. Věřím tomu, že každý člověk má přijmout výzvu novozákonního proroka, jakým byl v předobrazu Jonáš. Věřím, že je ještě Bohem daný čas na obrácení Evropanů a to těch, kdo chtějí svou kulturu ničit, a Neevropanů, kteří ji chtějí zničit.

Otec Vladimír: Většina z našeho národa, ale i z našich nejbližších sousedů v národech ve střední Evropě vnímá historický zlom, který nastal pro naši křesťanskou civilizaci. A do ní je třeba zahrnout i takzvanou ateistickou, konzumní společnost. Lze vycházet z evidentní obecné zkušenosti, že ten, kdo odmítá Boha, nauku a tajemství víry a Církev odmítá právem modly. Ovšem je zároveň ihned potřeba zdůraznit, že člověk, který odmítá modly a nepřijímá poznání pravého Boha, pravého poznání, není schopen v ohlušujícím lomozu své duše vnímat tajemství hlubší reality tohoto světa a nepozná společenství Církve, hříšníků naplněných a naplňovaných ve svátostech Duchem Božím, má v sobě nemoc, překážeku – předsudek, jak by řekl Sókratés, který má ve spolupráci s křestní milostí odstranit.

A tento komplex postojů se projevuje tím, že i ti, u nichž bychom to dnes nečekali, hájí skutečné duchovní křesťanské hodnoty, pravou křesťanskou morálku, křesťanské symboly, kostely a kaple a celkově křesťanskou kulturu proti agresivně nastupujícímu islámu…
Bratr Adeodatus: Zatímco ti, kdo by měli takto hájit křesťanství – a mají to v „popisu práce“ či na „firemním štítu“ jsou schopni křesťanskou nauku, morálku a kulturu zapírat, relativizovat nebo dokonce proti ní vystupovat ve prospěch islámu.

Bratr Juniper: Připomíná mně to, co říkáte Otče Vladimíre a bratře Adeodate, Ježíšovo slovo, že první budou posledními a poslední prvními.

Bratr Akvilinus: Nebo dokonce varovné Ježíšovo slovo: „Vám bude Boží království odňato a dáno…“

Bratr Lupicinus: …A ti, kteří byli posledními skutečně se stali prvními: pár vzdělanců jako svatý Lukáš, Jan, Marek, celník Lévi…a pak jedna z „jedniček“ židovských intelektuálů Šavel z Tarzu. – Přijali o Letnicích nebo v Církvi pečeť daru Ducha svatého. A elity, židovské elity, které Ježíše odsoudily na smrt, opravdu podle Jeho předpovědi ztratily první místo a dostaly poslední. Řeklo by se „zaspaly“, ujel jim vlak.

Otec Vladimír: Takto „zaspali“ mnozí, u nichž bychom to nečekali. Na místech, kde lidská duše nese až zdrcující zodpovědnost.

Otec Michael: Náš Pán ovšem ani v temnotě stínu smrti, myslím tím smrt křesťanské kultury a regionální civilizace, jaká nastala například za takzvané Francouzské revoluce v roce 1789 nebo za hrozné takzvané revoluce v roce 1917 v Rusku…

Otec Oldřich: …či v severní Africe, kde byla jedna z nejrozvinutějších křesťanských kultur a byla zničena islámem ihned v prvních expanzích postmohamedovské doby…

Otec Michael: …ano, nikdy náš Pán neopustil svou Církev. Dával jí proroky, jak jsme mluvili o "novozákonním" Jonášovi.

Těmi nynějšími proroky jsou kněží, řeholníci a řeholnice, stateční bratři a sestry z Božího lidu a zvláště jejich biskupové těžce zkoušené Sýrii, Iráku, Palestině, Jordánsku, Libanonu.
Otec Oldřich:  Jistě, ti i všichni jsou pevným a jasným hlasem, který by naši evropští biskupové a všichni věřící i hledající měli reflektovat, věřit mu více než cenzurovaným a tendenčním a manipulativním zprávám, ať pocházejí z takzvaných křesťanských medií či z „mainstreamu“.

Bratr Akvilinus: Vřele doporučuji číst svědectví premonstrátského kněze z Blízkého východu, jak jsme je nedávno slyšeli na Rádiu Vatikán či si přečíst knížku „Moje milovaná Sýrie“ od Otce patriarchy Řehoře III. Lahama, která vyšla letos v Karmelitánském nakladatelství.

Otec Oldřich: Takové informace šiřme a upozorňujme na hlas těch, kdo dávají pomýleným evropským politikům pravé svědectví, vycházející ze statečnosti říkat a psát pravdu za všech okolností – a bez finanční odměny, z odvahy kterou jim dává Duch Svatý a z pravdivého poznání reality o takzvaných utečencích, protože skutečných uprchlíků je nepatrné procento. A ti jsou právě vlastními i našimi dobrými představenými Církve i států vybízeni, aby se vrátili, statečně se podíleli jako praví muži na obraně svých rodin, státu a Církve, a tam, kde již je zpět od multikulturního teroristického seskupení organizovaného mafiemi, včetně státních a výzvědných služeb, již dobyto zpět území, aby se vrátili se a podíleli se případně vedli obnovu země a nešířili kulturu smrti, kterou by přijali – i jako křesťané či muslimové – v Evropě.

Bratr Modestus: Na tomto místě je třeba určitě velmi vyzdvihnout a ocenit postoje našeho českého kardinála Otce Dominika. Jako býval statečný v dobách, kdy „mainstream“ útočil pomluvami na hnutí Pro život, kdy jen zahraniční biskupové se účastnili modlitebního procesí, a on chtěl veřejně sloužit mši svatou pro účastníky Pochodu pro život, tak nyní jsou dva představitelé České a Moravské provincie, kteří se nebojí jasně vyjádřit postoj jako dobří pastýři Církve. Myslím tím interview s Otcem arcibiskupem Janem Graubnerem v Parlamentních listech v době, kdy začínala řízená migrace – článek s jeho výzvou „Stop migraci!“ - a nyní stále četnější a jednoznačná prohlášení Otce kardinála Dominika, která vyvrcholila jeho kázáním a přímluvami při letošní poutní svatováclavské mši svaté ve Staré Boleslavi. Podobný růst k postoji zodpovědného pastýře a pastýřů můžeme v Církvi vidět na mnohých příkladech těch, které právem považujeme za ctihodné, blahoslavené a svaté. Lze jen namátkou uvést přerod osobnosti Otce Františka kardinála Tomáška, papeže blahoslaveného Pia IX. či Otce Jindřicha Šimona Baara…ale je množství dalších příkladů. Každý, kdo s vírou přijímá v milosti posvěcující Svaté svatých, papežem počínaje posledním na okraji Církve, nejchudším z chudých konče, takto dozrává na cestě do nebe. U Otce kardinála Dominika můžeme tento růst ovšem vidět v posledních několika letech a zvláště měsících markantně.

Bratr Juniper: Dá se ovšem říci, že Církev i církevní společenství v naší zemi – tím myslím naše odloučené bratry a sestry – jako celek „zaspala“ dobu. Podobně jako tomu bylo u takzvaného revolučního roku 1848, při vzniku dělnického hnutí, socialistických a komunistických proudů, které následovaly, nebo při vzniku New Age ve dvacátých a třicátých letech minulého století, a zvláštně bolestně promarnila šanci v devadesátých letech. Nepružnost, nezralost, zahledění do sebe, falešné metody pastorace, dezorientace ohledně skutečných problémů ve společnosti, a dokonce i v Církvi, a už vůbec absence schopnosti zlu prevenovat vedla k tomu, že i nyní je málo pastýřů, kteří by vedli svěřené ke spáse.

Otec Michael: Tvá horlivost, bratře Junipere je jistě chvályhodná, ale v bolesti nad hříšníky ve svaté Církvi nesmíme opominut její božský charakter. Nejsme přece donatisté, věříme, že i nehodný, hříšný služebník – papež, biskup, kněz – vysluhuje platně svatá tajemství. To znamená, že spásu může přijmout každý, kdo opravdově hledá cestu vykoupení z moci satana.

Bratr Adeodatus: Každý z nás má nezpochybnitelnou vlastní zodpovědnost za svou nesmrtelnou duši.

Otec Vladimír: A je schopen a má se rozhodovat pro spásu svou i svých bližních, za něž před Trojjediným Bohem nese odpovědnost. A v dílčích rozhodnutích na této cestě ke spáse či k zavržení je skryta svatost všedního dne.

Jedním z takových všedních dnů je tento pátek a sobota. Parlamentní volby jsou potvrzením nebo popřením našeho hledání pravdy uprostřed milostí a hříchů naší společnosti, našeho českého národa.

Otec Michael: V Písmu svatém čteme: „Kdo hledá Boha, ten sílí!“ a svatá Terezie Benedikta od Kříže – předtím stoupenka fenomenologické filosofické metody – píše: „Kdo hledá pravdu, hledá Boha!“

Otec Oldřich: První, co byste nám patrně, Otče Michaeli, řekl k metodě hledání Boha, v případě nynějších voleb, ke zodpovědnému hledání koho volit, je to, čím jste nám příkladem a k čemu vybízejí čeští a moravští biskupové v pastýřském listě: k modlitbě, adoraci.

Bratr Lupicinus: A to jistě neznamená oddrmolit nějakou modlitbičku, ale dát našemu Pánu lásku, aby On nám mohl dát svou milost rozhodování. A to je čas daný k modlitbě.

Bratr Akvilinus: Pokud na rovině přirozenosti je třeba alespoň půl hodiny „vzájemné empatie“, aby rozmlouvající mohli najít společnou mysl a srdce, pokud chtějí a jsou schopni, pak v rovině milosti platí jiná pravidla: Trojjediný Bůh mluví ihned a slyší nás ihned. My jsme na tom skutečně podstatně hůře. My tu půl hodinu, hodinu k rozmluvě s naším Pánem potřebujeme, abychom nešli ve svých rozhodnutích cestou své panovačnosti, ale jeho Království.

Bratr Adeodatus: A pak, když se rozhodneme na základě takovéto modlitby, pak se bude v našem národě šířit Boží království: spravedlnost, pokoj, statečnost vůči zlu, síla šířit svornost…

Otec Oldřich: Situace, v níž se náš národ a národy Visegrádské čtyřky, starobylé státotvorné seskupení sahající nejméně k době svatého Vojtěcha táhnoucí se jako zlatá niť – i s bolestnými vzájemnými konflikty a bitvami – dobou přemyslovskou, jagellonskou a dokonce v určité míře i dobou habsbursko-lotrinskou, je opět, jako tomu bylo již několikrát v dějinách tohoto „volnějšího soustátí“, v bodu přelomu.

A k tomu celá Evropa je postavena před rozhodnutí, jak se postaví vůči islámu.

Bratr Juniper: Obávám se, že pro svobodné rozhodnutí je už pro většinu Západoevropanů pozdě. Pomýlenou filosofií a teologií se už dávno rozhodli a nyní jako člověk žijící v neřesti, sklízejí ovoce „svého myšlení, vyjadřování a svých skutků“.

Otec Michael: „Kdo stojíš, dej pozor, abys nepadl!“ Nyní my, náš národ, máme být – i s vědomím či nevědomky, že se v těchto parlamentních rozhoduje nejen o bytí či nebytí naší křesťanské kultury, o životech nás a našich evropských dětí, ale především o našem vyznání víry – na jakémkoli stupni její zralosti – které vede ke spáse. A nyní je potřeba říci, že spásu dává jen návrat či nové obrácení se k Ježíši Kristu a zasvěcení se Jemu skrze Neposkvrněné Početí Panny Marie. Jiná cesta spásy není.

Bratr Adeodatus: Tím se ovšem nabízí otázka, jaké poslance volit. Všem je nám přece jasné, že slova, která jsme slyšeli od našich obou metropolitů, vybízejí volit ty, kdo navenek či podloudně nepodporují islamizaci naší společnosti, řízenou migraci. Tím jsou i ti, kdo buď se zaštiťují křesťanstvím anebo se na něj odvolávají jako jednotlivci či jako poltické strany, naprosto nevolitelní. Případně i pro ty, kdo se za křesťany nepovažují.

Bratr Akvilinus: V takovém případě je třeba volit ty, kdo se dobře v politické situaci orientují podle zdravého rozumu – již implicitně osvíceného Duchem Svatým – a jsou na cestě víry. Nebo se k ní, pokud byli křesťansky vychování – mohou a chtějí vrátit.

Bratr Modestus: A hlavně, kteří již na této cestě zastávají morální stanoviska ohledně rodiny, manželského života a obrany duchovní a národní tradice našeho národa.

Otec Oldřich: Na úrovni každého volebního okrsku je jistě možnost si zjistit, zda ti, které chceme volit, takové postoje zastávají.

V našem volebním systému je prozatím určitá nevýhoda, že nemůžeme volit napříč politickými stranami osobnosti, které jdou nebo jsou schopny a ochotny se vydat cestou svatosti, která v sobě zahrnuje upřímné hledání pravdy, nezkorumovatelnost, nezávislost na hmotných prostředcích, jakými jsou peníze a majetek…

Otec Michael: Prvním kritériem by měl být vnitřní kontakt s Dárcem těchto ctností a prostředků na cestě svatosti, tedy svátostný život poslance.

Bratr Juniper: Pak také, aby pro něj nebyla potíž vzdát se svého poslaneckého příjmu…
Otec Michael: Jistěže jde o ideál. Jak jsme mluvili o Otci kardinálovi a dalších ctihodných mužích – pastýřích Církve, k tomuto ideálu jsme vázání dorůstat.

Otec Oldřich: Proto v systému, kdy volíme politickou stranu, je třeba volit tu, za niž nese zodpovědnost její vůdce. Což není pro dnešní úpadek demokracie špatná situace. Proto volíme přednostně vůdce strany a poté prostředečně její zástupce v jednotlivých volebních okrscích – a zde zase podle obdobného klíče jako stranického vůdce či takzvaného „nestraníka“. Pod pojmem strana se samo sebou lidově zahrnují i hnutí a „nestranické strany“ či nestraničtí jednotlivci, což sice není zcela přesné, ale na postoji k rozhodování to vlastně nic ke zmíněným premisám nemění.

Bratr Juniper: V jedné „superdebatě“ se mohli všichni zástupci z pohledu České televize perspektivních stran vyjádřit k zásadním otázkám existence našeho národa a kultury. Jasné a pevné odpovědi dali pouze „vůdcové“ SPD, Svobodných a Realistů.

Bratr Modestus: Je samozřejmě dobré znát podrobněji to, co o protiimigrační politice ve svých programech tyto politické strany píší.

Bratr Lupicinus: Ale především je třeba vidět skutky, kontinuitu skutků, které vycházejí z pevných a charakterních ideálů.

Bratr Adeodatus: Ohledně celkového, filosofického zaměření ideálu a ideálů strany Realistů, bych je skutečně, jak jsi ony tři strany v pořadí jmenoval, bratře Junipere, nechal skutečně na třetím místě.

Bratr Akvilinus: Logicky je třeba v této době, kdy bylo ideální, aby protiimigrantské strany měly ústavní většinu, volit nejen tu, která se do Parlamentu má reálnou šanci – samo sebou neprosto nezávislou na manipulujících průzkumech takzvaného veřejného mínění dostat, ale tu, která má šanci mít nejvyšší podporu stejně smýšlejících občanů. A tu se očividně stává strana pana Tomio Okamury.

Bratr Juniper: Při poslechu rozhovoru s panem Tomio Okamurou na našem Svobodném vysílači (https://www.svobodny-vysilac.cz) asi před třemi týdny jsem mohl z jeho úst slyšet jasné odsouzení politiky a politiků, kteří podporují homosexuální svazky a multikulturalismus dokonce i z řad oficiálně křesťanských stran. V rozhorlení nad touto skutečností řekl: „Já jsem do osmnácti let ministroval.“

Otec Oldřich: Ve zdravé společnosti se vždy rodina, rod i kmen společně sjednotí na cestě, která je pro ně nejlepší. Otec rodiny pak má poslední slovo.

Otec Vladimír: Děkuji Vám, Otče Michaeli, Oldřichu, Bratři Akviline, Lupicine, Adeodate a Junipere, že jsme mohli společně hledat vhodného a v této kritické době podle své víry a svědomí nejlepšího kandidáta, jejž a jehož podřízené ve straně máme volit.

Otec Michael: Nyní nastává  - dříve než půjdeme k volbám – čas modlitby. Prvotně za všechny kandidující, aby se obrátili. Aby se upevnili na cestě svatosti, která je záchranou pro náš národ i pro každého z nás anebo ji začali hledat a statečně našli, protože jinak nám hrozí zkáza dříve než před smrtí.

Především ale se modleme za pana Tomio Okamuru a jeho spolukandidáty, nejprve za jejich konverzi, neboť jen tak budou nyní i navždy úspěšní. A pak, aby v četných konfliktech a krizích, které budou mezi nimi bezpochyby vznikat, přijímali ochranu svých Andělů strážných, vzývali svatého Michaela Archanděla, našli v modlitbě ničím jiným nenahraditelnou sílu obstát – pro spásu své duše i těch, které chtějí v našem národě vést – ve slovech, které ve svém programu napsali.

Otec Oldřich: Vím, co nyní řeknete, Otče Michaeli: „Pojďme na modlitbu, adorací našeho Pána předáme sílu těm, které budeme volit.


Otec Vladimír: Pán Ježíš Vám oplatí čas, který jste našemu „Rozhovoru osmi - Oktologu“ věnovali.

sobota 14. října 2017

Multikulturalista v temnotách, kde je pláč a skřípění zubů








28. neděle v mezidobí

Liturgie této neděle, uvádí Svatý otec Benedikt XVI. mešní biblické texty, nám představuje podobenství, které mluví o svatební hostině, na niž jsou mnozí pozváni. První čtení, vzaté z knihy Izajáš, toto téma připravuje, protože vypráví o Boží hostině. Je to obraz, který je v Písmu často užíván a označuje společnou radost v hojnosti Pánových darů, dává vytušit něco ze slavnosti Boha a lidstva, jak ji popisuje Izajáš: „Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem, budou to šťavnatá jídla a vybraná vína“. Prorok dodává, že Bůh zamýšlí sejmout smutek a hanbu, chce, aby všichni lidé šťastni žili v lásce k Němu a ve vzájemném společenství; Jeho plánem je proto zničit navždy smrt, setřít slzy z každé tváře, jak jsme slyšeli. To vše vyvolává hlubokou vděčnost a naději: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něhož jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy“.

Cestou do „aurea prima aetas“, jíž ovšem již není ztracený ráj, ale neporovnatelně vyšší úroveň života s Trojjediným Bohem: oslavení těla vykoupené a spasené duše, je ovšem průchod údolím smrti, předtím údolí slz, jak vysvítá ze slov téhož proroka:


„Panovník Hospodin provždy odstraní smrt a sestře slzu z každé tváře“


Tato slova proroka Izajáše obsahuji příslib, že se nejen nemusíme bát utrpení, ale dokonce, že podíl na utrpení, i kdybychom jej zavinili, proměňuje Ježíš nesoucí kříž ke vzkříšení, v podíl na působení Ducha svatého. Kříž je opravdovým prostředkem jak dosáhnout účasti na nebeské hostině, kterou pro nás připravil Otec. Přijetím pozvání na svatební hostinu a tím, že duše přijme šat Boží milosti skrze svou modlitbu a pokání, připodobní svůj život Kristovu a  bude se těšit z „tučné hostiny s vyzrálým vínem“ nebeského království. Svatá Alfonsa od Neposkvrněného Početí napsala: "Považuji den vez utrpení za ztracený den." Kéž ji v tomto dokážeme pochopit a následovat, abychom se k ní připojili, k cestě Ježíše, trpícího Božího Beránka, o němž zpívá Izajáš, poté, co představil "hostinu Beránkovu":

    Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína.
    Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme na celé zemi hanbu svého lidu, neboť Hospodin to pravil.
    V ten čas se řekne: "Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře."


Temnota rokle, o níž zpívá král David, je cestou, abychom směli přebývat v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy. 

Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, občerstvuje mou duši.

Vede mě po správných cestách pro svoje jméno. I kdybych šel temnotou rokle, nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha.

Prostíráš pro mě stůl před zraky mých nepřátel, hlavu mi mažeš olejem, má číše přetéká.

Štěstí a přízeň mě provázejí po všechny dny mého života, přebývat smím v Hospodinově domě na dlouhé, předlouhé časy.


Potvrzením toho, že se svatý Pavel, jehož pokračování listu Filipanům dnes čteme, vydal údolím stínu smrti, je indiferentnost, nelišnost a nezávislost na radosti či utrpení, které náš Pán – Zmrtvýchvstalý dává prožívat svému apoštolu, zasvěcenci smrti a vzkříšení i v misijní službě Filipanům, jimž píše z vězení pro Ježíše:


Bratři!
    Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení.
    A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat. Bohu, našemu Otci, bud' sláva na věčné věky! Amen. 


Jestliže první čtení velebí věrnost Boha jeho příslibu, evangelium podle sepsání svatého Matouše svým podobenstvím o svatební hostině nám dává uvažovat o lidské odpovědi, říká papež Benedikt XVI. Někteří pozvaní první hodiny odmítli pozvání, protože je přitahovaly různé zájmy; jiní dokonce pohrdli pozváním krále a vyvolali potrestání, které dopadlo nejen na ně, nýbrž i na celé město. Král se však nevzdává a posílá své služebníky, aby hledali jiné stolovníky, aby se naplnil sál jeho hostiny. Tak má odmítnutí prvních za následek rozšíření pozvání na všechny, se zvláštní zálibou v chudých a vyděděných.

Ti, kdo účast na slavnosti odmítnou, mají na práci něco jiného a někteří dokonce dají najevo, že pozváním pohrdají. Bůh je k nám velkorysý, nabízí nám svoje přátelství, svoje dary a svoji radost, ale my nezřídka jeho dary nepřijímáme, staráme se více o jiné věci, klademe na první místo svoje hmotné starosti, svoje zájmy. Královo pozvání se setkává dokonce s nevraživými a agresivními reakcemi. Jeho velkorysost tím však není oslabena. Nerezignuje a posílá svoje služebníky, aby pozvali další lidi.

Odmítnutí ze strany těch prvně pozvaných má za následek, že pozvání je rozšířeno na všechny, i ty nejchudší, opuštěné a vyděděné. Služebníci shromáždí všechny, které najdou, a svatební síň se naplní: dobrota krále nemá hranice a všem je dána možnost odpovědět na pozvání.

Existuje však podmínka setrvání na této svatební hostině, totiž obléci si svatební šat. Při vstupu do síně si král povšimne někoho, kdo jej nechtěl obléci, a proto jej ze slavnosti vykáže. Chtěl bych se u tohoto bodu pozastavit: jak je možné, že tento stolující přijal královo pozvání, vstoupil do svatební síně, byla mu otevřena brána, ale neměl svatební šat? Co je onen svatební šat? Při letošní mši svaté na památku Večeře Páně jsem poukázal na krásný komentář svatého Řehoře Velkého k tomuto podobenství. Vysvětluje, že onen svatební host na Boží pozvání odpověděl; v určitém smyslu má víru, která mu otevřela bránu do síně, ale chybí mu něco podstatného: svatební šat, kterým je láska, činorodá láska. A svatý Řehoř dodává: „Každý z vás, kdo má v Církvi víru v Boha, má už proto účast na svatební hostině, ale nemůže říci, že má svatební šat, pokud nestřeží milost lásky“. A tento šat je symbolicky utkán ze dvou vláken, jedním shůry a druhým zdola: Boží láskou a láskou k bližnímu. Všichni jsme pozváni stolovat spolu s Pánem, vstoupit s vírou na jeho hostinu, ale musíme obléci a střežit svatební šat, lásku, a žít hlubokou láskou k Bohu a bližnímu.





Tyto dva prameny zahrnuje tajemství Ježíšova kříže. "Sestup vlákna" je jeho pozvání na hostinu, jeho "cesta vzhůru" naše přijetí pozvání a oblečení, zahalení se darovaným rouchem pro svatbu: modlitbou a pokáním v přijetí Ducha svatého ve svátosti křtu.

K tomu právě došlo ve velikonočním tajemství: drtivá moc zla byla poražena všemohoucností Boží lásky. Zmrtvýchvstalý Pán může už pozvat k hostině velikonoční radosti všechny a sám dodá stolovníkům svatební šat, symbol nezaslouženého daru posvěcující milosti. Velkodušnosti Boha však musí odpovídat svobodné přilnutí člověka. 

Právě toto je velkodušná cesta, kterou prošli ti, které dnes uctíváme jako svaté. Ve křtu přijali svatební šat božské milosti, uchovali jej čistý nebo ho očistili a učinili zářivým během svého života prostřednictvím svátostí. Nyní se účastní svatební hostiny v nebi. Eucharistická hostina, k níž nás Pán zve každý den a jíž se máme účastnit ve svatebním šatu jeho milosti, je předjímáním konečné slavnosti v nebi. 

Jestliže se přihodí, že jej zašpiníme nebo dokonce roztrháme hříchem, Boží dobrota nás neodmítá ani neponechává našemu osudu, ale nabízí nám ve svátosti smíření možnost obnovit pro svátek svatební šat v jeho nezbytné celistvosti.

    Ježíš mluvil k velekněžím a starším lidu v podobenstvích:
    "Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít.
    Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: 'Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!' Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili.
    Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: 'Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.' Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
    Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: 'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?' On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
 




Celistvý svatební šat, odlišený svým určením i vzhledem od všedního roucha je oním „neviditelným oděním“ duše, která je schopna přijímat a nechat se posvěcovat mocí Ducha Božího – zároveň zakouší Jeho pomoc a vedení – a přitom, jako „Ecclesia invisibilis“ se plně projevuje i v „odění viditelném“, ve viditelné Církvi v tomto světě. Doby, kdy tomu tak je, jsou oněmi vrcholy sinusoidy vývoje civilizace a každé kultury, kdy se dostává každému možnosti rozvinout hřivny Ducha, kdy je společnost pevně zakotvena na duchovních zákonech, které Bůh Otec v Ježíši Kristu mocí svého Ducha ukazuje a takto „oděným“ dává schopnost přijímat a navenek Jeho moc ukazovat a jí prospívat.

Konzumní životní styl, kterému podléhá tolik lidí v různých kulturách vede k roztržení a pošpinění svatebního šatu – ke ztrátě svatodušní cesty, i když snad ještě „chození do kostela“ přežívá, není radostnou svatební hostinou: Přichází náš Pán a říká:
'Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?'

Současná krize Evropy je výzvou k přehodnocení ideje „společné Evropy“. Nikoli její odmítnutí – vždyť skutečně všechny národy jsou pozvány na svatební hostinu Beránkovu – ale k hledání cesty zpět z „mnoha kultur“ k jedné kultuře mnohých národů. Blud, do nějž slepí vůdcové Evropské unie upadli je právě pseudosocialistickým popřením jednotlivých kultur a národů. Stadium úpadku civilizace, které známe již z posledních záchvěvů První říše římské: eklekticismus.

Dříve, než se zhroutila pod náporem barbarů a později muslimů již křesťanská kultura Středomoří, mohl každý „eklektik“ – „multikulturalista“ zaslechnout tichý hlas Ducha, který řekl svým služebníkům – andělům:
'Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'
    Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených."
 



(srov.: http://radiovaticana.cz/clanek.php4“id=15300,
z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté, Lamezia Terme 9. října. AD MMXI;
z promluvy Svatého otce Benedikt XVI. při kanonizaci, 12. října AD MMVIII;
svatý Řehoř Veliký, Homilia 38,9; srov.: ibid. , 10)


O. Vladimír







MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

„Jak jsi sem vešel?“

ptáš se Ježíši těch,

kdo přijali křest a „nechodí do kostela“,

kdo přijali svátost smíření a přijímají ve Svatém přijímání Tvé tělo a krev

a nevěří,

že jsi v Nejsvětější svátosti skutečně přítomen

jako Bůh a člověk

trpící, umučený k smrti, a zmrtvýchvstalý;

nebo dokonce, kdo přistupují a přijímají Tě ve stavu hříchu

- jak k tomu jsou někdy i vybízeni ti, kdo žijí v cizoložství –

těm říkáš: „Jak jsi mohl vstoupit mezi věřící,

když nevěříš?“

Velmi tvrdá slova volíš pro ty

– velekněze a starší židovského lidu –

kteří již jen hledají příležitost,

aby Tě nábožensky i politicky exkomunikovali a popravili.

Varovná slova o zavržení říkáš těm,

kdo se chystají zavrhnout spravedlnost,

pomluvit pravdu,

zotročit ty, které vedeš ke svobodě,

tím, že „budou bít pastýře a ovce se rozprchnou“.

Ty necháváš svými služebníky – proroky – svázat,

protože satan a jeho démoni jsou svazováni těmi,

kdo mají a užívají moc Tvého a Otcova Ducha;

a vhodit do temnot již zde v pozemském životě.

Temnot, v nichž nevidí světlo Ducha Božího,

neslyší Jeho vnuknutí, nepoznávají pravdu, ztrácejí „zdravý rozum“

a propadají se do nejhlubší temnoty:

chtějí se postavit na Tvé místo a stát se arbitry pravdy:

nutit křesťany, a se sami za ně formálně považují,

aby zapřeli Tebe, pravdu,

a těm, kterým mají o Tobě,

vyznavačům islámu, 

i katolíkům a protestantům,

kteří v Tebe přestali věřit, 

dokáží říci:

sejměte kříže, zapřete křesťanství,

následujte nás do temnot multikulturního světa.

Věřícím, těm, kdo Tě přijímají v této Nejsvětější eucharistii,

dáváš světlo poznání a schopnost se orientovat.

Těm, kdo v Tebe uvěřili jako Tvůj přítel žid Lazar,

jenž je dnes i příkladem pro muslimy,

o něm svým služebníkům říkáš zcela opačná slova:

Rozvažte jej a nechte jej, zmrtvýchvstalého jít do tohoto světa,

aby zval na mou královskou svatební hostinu zlé i dobré!“¨



Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...