III. neděle velikonoční

Papežská snídaně

   Ježíš se znovu zjevil svým učedníkům, a to u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: 
   Byli pohromadě Šimon Petr, Tomáš zvaný Blíženec, Natanael z galilejské Kány, synové Zebedeovi a ještě jiní dva z jeho učedníků. Šimon Petr jim řekl: "Půjdu lovit ryby." Odpověděli mu: "I my půjdeme s tebou." Vyšli tedy a vstoupili na loď, ale tu noc nic nechytili. 
   Když už nastávalo ráno, stál Ježíš na břehu, ale učedníci nevěděli, že je to on. 
   Ježíš se jich zeptal: "Dítky, nemáte něco k jídlu?" Odpověděli mu: "Nemáme." 
   On jim řekl: "Hoďte síť na pravou stranu lodi, a najdete." Hodili ji tedy, a nemohli ji už ani utáhnout pro množství ryb. 
Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: "Pán je to!" Jakmile Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, přehodil přes sebe svrchní šaty - byl totiž oblečen jen nalehko - a skočil do moře. Ostatní učedníci dojeli s lodí - nebyli od země daleko, jen tak asi dvě stě loket, a táhli síť s rybami. 
   Když vystoupili na zem, viděli tam žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb. Ježíš jim řekl: "Přineste několik ryb, které jste právě chytili." Šimon Petr vystoupil a táhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich stotřiapadesát. A přesto, že jich bylo tolik, síť se neprotrhla. Ježíš je vyzval: "Pojďte snídat!" Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: "Kdo jsi?" Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu. 
   To bylo už potřetí, co se Ježíš zjevil učedníkům po svém zmrtvýchvstání. 
   Když posnídali, zeptal se Ježíš Šimona Petra: "Šimone, synu Janův, miluješ mě více než tito?" 
   Odpověděl mu: "Ano, Pane, ty víš, že tě miluji." Ježíš mu řekl: "Pas mé beránky." 
Podruhé se ho zeptal: "Šimone, synu Janův, miluješ mě?" Odpověděl mu: "Ano; Pane, ty víš, že té miluji." 
   Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce." 
   Zeptal se ho potřetí: "Šimone, synu Janův, miluješ mé?” 
   Petr se zarmoutil, že se ho potřetí zeptal: "Miluješ mě?", a odpověděl mu: "Pane, ty víš všechno - ty víš, že tě miluji. 
   Ježíš mu řekl: "Pas moje ovce. Amen, amen, pravím ti: Dokud jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodils, kam jsi chtěl. Ale až zestárneš, vztáhneš ruce, a jiný tě přepásá a povede, kam nechceš." 
   To řekl, aby naznačil, jakou smrtí oslaví Boha. A po těch slovech ho vyzval: "Následuj mě! " 

Po neděli „In Albis“, kdy si v chrámové piscině po týdnu od znvozuzrození novokřtěnci prali svá křestní roucha, jak píše svatý Augustin, aby potvrdili, že chtějí přijímat Ježíšovo milosrdenství a donést toto roucho neposkvrněné až před Boží soud,; že chtějí své roucho prát v eucharistické krvi Ježíšově, v křestní pisicině, jíž je svátost smíření, se podruhé setkáváme v evangelijním svědectvím Miláčka Páně s apoštoly a učedníky shromážděnými po Ježíšově zmrtvýchvstání. Nyní to není v zavřené a uzamčené horní místnosti jeruzalémské církevní obce, ale při rybolovu u Tiberiadského moře, u Galilejského jezera.

Tuto třetí neděli velikonoční čteme, že se k budoucímu papeži, když řekl: „Půjdu lovit ryby!“ přidává nejprve ten z apoštolů, který je „novokřtěncem ve víře“ a současně kajícníkem pro svou nedůvěru ke svědectví Církve o zmrtvýchvstání Ježíše Krista: svatý Tomáš. Pak teprve jsou uváděni Nathanael, synové Zebedeovi, svatý Jakub a svatopisec, a po těchto apoštolech ještě dva učedníci. Těchto šest odpovídá Šimonu Petrovi, kterého již na počátku náš Spasitel povolal, aby byl rybářem lidi: „Půjdeme lovit s Tebou!“

A jako čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše, že náš Pán - Ježíš, podobně jako ve svatojanském svědectví o nevěřícím Tomášovi, nabízí pochybujícím a ustrašeným učedníkům, aby se přesvědčili, že po svém zmrtvýchvstání není pouhým duchem, ale že má maso i kosti, tak v dnešním úryvku dosvědčuje, že i nyní stojí „uprostřed nich“ při jejich pozemské činnosti: při práci a při jídle.

Podněcuje v myslích svých milovaných dokonce dvojí reminiscenci. Ptá se: „"Paidia – milovaní Boží služebníci, nemáte něco k jídlu?" - Samaritánku prosil o vodu, a slíbil ji vodu živou. Učedníkům nedávno dokázal tajemství budoucího eucharistického rozmnožení chlebů a řekl jim o zástupech: „Vy jim dejte najíst!“ Dnes nežádá o vodu, dnes již žádá o tuhý pokrm.

Druhou reminiscencí je zázračný rybolov, jak o něm čteme ve svědectví svatého Lukáše: Šimon Petr, plný kajícnosti při něm volá: „Pane, odejdi ode mne, jsem člověk hříšný!“ Dnes podobný úžas, vycházející z této svatopetrské kajícnosti, zvěstuje svatý Jan: "Pán je to!"

Šimon Petr poté obdobně následuje svatého Jana jako po vyprávění žen o jitru vzkříšení, když oba běželi k prázdnému Ježíšovu hrobu: apoštol Jan zpočátku první. Nyní jej ovšem budoucí Kníže apoštolů následuje a táhne za sebou síť naplněnou stotřiapadesáti rybami: Nyní už nechce, aby se jeho Pán od něj vzdálil: přináší mu prvotinu zázračného úlovku po Mistrově zmrtvýchvstání.

V této chvíli náš Spasitel dosvědčuje svou proměnu: 'Už nežije jako dříve. Jeho existence je nepochopitelná. Přece však tělesná. Obsahuje veškerý jeho život, prožitý úděl, umučení a smrt. Všechno je realita. Je to sice změněná, ale stále hmatatelná realita' . A protože vzkříšení neodstraňuje stopy po ukřižování, ukazuje Pán Ježíš Kristus svým apoštolům probodené ruce a nohy, a aby je přesvědčil, si dnes dokonce žádá i něco k jídlu. Učedníci mu tedy „podali kus pečené ryby.“ Přitom předtím čteme, že „když vystoupili na zem, viděli na břehu žhavé uhlí a na něm položenou rybu a vedle chléb.“ Přesto, a právě pro to, aby ukázal spojení své obětní smrti, svého zmrtvýchvstání, s tajemstvím svého přebývání v Nejsvětější svátosti a s jejich apoštolskou kněžskou službou, jim nejprve říká: "Přineste několik ryb, které jste právě chytili." a potom teprve je vyzve: "Pojďte snídat!" A v tu chvíli s nimi, jak dokládá Svatý otec Benedikt XVI. odkazem na svědectví evangelisty Lukáše, si Ježíš vzal jídlo a s nimi pojedl.

Svatý Řehoř Veliký ovšem komentuje větu o snídani, již měl už předtím Ježíš pro apoštoly připravenou: „ryba pečená na ohni nemá poukazovat na nic jiného než na utrpení Ježíše, Prostředníka mezi Bohem a lidmi. On se totiž sklonil k tomu, aby se skryl ve vodách lidského rodu, nechal se chytit do léčky naší smrti a byl jakoby vystaven ohni skrze bolesti, které podstoupil během umučení“ .

Díky těmto velmi realistickým stopám učedníci překonali počáteční pochybnost. Otevírají se daru víry ve vzkříšení jejich a našeho Pána; a tato víra jim umožní prožít to, co učedníci emauzští: uvěřit, že vše, co bylo psáno „v Mojžíšově Zákoně, Prorocích a Žalmech“ se vztahuje k tomuto ústřednímu bodu naší spásy, ke zmrtvýchvstání. Současně k okamžiku, kdy Ježíšovo vzkříšení dosahuje reálné existence na této zemi při slavení každé slavnosti smíření a mše svaté a v jejich apoštolském kněžském poslání: Čteme totiž, že Ježíš „jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: «Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání…, aby všem byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky»“. V této souvislosti pak svatý Tomáš Akvinský vysvětluje, že „je podle víry nezbytné poznávat, že v této svátosti je přítomen celý Kristus, protože božství nikdy neopustilo tělo, které přijalo.“ -

Ježíš přistoupil, vzal chléb a dal jim, stejně i rybu.

(Podle promluvy Svatého otce Benedikta XVI. dne 22. 4. AD MMXIV in:http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16282;

srov.: Romano Guardini, Il Signore. Meditazioni sulla persona a vita di N.S. Gesu Cristo, Milano 1949, 433;

Svatý Řehoř Veliký, Hom. in Evang.XXIV, 5;

Svatý Tomáš Akvinský, ST, III, q.76, a.1)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Pohled na pečenou rybu, kterou jsi Ty,

Ježíši Zmrtvýchvstalý,

pro své apoštoly a učedníky připravil,

v nich může právem vyvolávat posvátnou bázeň

a anamnézi na chvíli, kdys je u téhož jezera povolal za apoštoly,

kdy jsi zvláštním znamením a zázrakem svatému Petrovi

ukázal pokornou kající službu a úřad papeže,

kdy jsi přistoupil,

podobně jako nedlouho u tohoto jezera předtím,

abys lámal, podával, tajemně rozmnožoval ryby a chleby,

kdy jsi podruhé – eucharisticky – povolal apoštoly a učedníky a řekl jim:

„Vy nasycujte lid, vy lámejte a podávejte!“

Pohled na pokrm, kterýs Ty sám připravil,

vyvolává i posvátnou úctu,

vycházející ze zármutku, strachu: z nevěry ve Tvé zmrtvýchvstání,

jak stav svých duší a patrně i srdcí všech, kdo obklopovali Matku Církve,

popisuje u emauzských učedníků svatý Lukáš:

opět evokuje, podle slov papeže Řehoře, pohled na Tebe

v Getsemanské zahradě,

na Křížové cestě, na Golgotě, na klíně Panny Marie,

na Tvé tělo spěšně přinesené a položené do jeskyně – hrobu Josefa z Arimatie.

Pohled na Tvůj chléb vyvolává vzpomínku na chvíli kdys jej rozlomil

nejprve u jezera,

pak v hodovní síni:

a vyšel paprsek Tvého Ducha.

Nyní – po svaté snídani – voláš právě ustanovovaného papeže Petra,

aby vyšel k rybolovu

pod jednou podmínkou:

aby k otřásající a burcující víře ve Tvé zmrtvýchvstání

poté co o Letnicích z něj sejme Tvůj Duch strach,

Tebe nade všechny a nade všechno miloval.

Amen.

II. neděle velikonoční - Provodní

Tvrdé srdce mění pastýře ve vlky

Křesťanská víra stojí a padá s pravdivostí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže toto popřeme, lze sice z křesťanské tradice pořád ještě utvořit řadu přesných představ o Bohu a člověku, o tom, čím člověk je, a čím by měl být – jasný a čistý duchovní pohled na svět – ale křesťanská víra je mrtvá- Vztah k Bohu slábne, osobnost Ježíše, Božího Syna ; která i ve ztroskotání zůstává velikou, se vzdaluje naší schopnosti poznávat do hloubky. Mysl člověka slábnoucího ve víře, v poznávání pravdy, zůstává čistě v tom, co je lidské, a každou autoritu, včetně autority Ježíšovy Jeho Církve, přijímáme jen potud, pokud je nám její poselství pochopitelné. Autorita Boha, autora nás i vesmíru, přestává být už měřítkem; tím je pouze náš vlastní úsudek, který z Jeho dědictví vybírá, co se nám zdá užitečné. Což znamená, že jsme ponecháni sami sobě. Poslední instancí našeho ghetta je náš vlastní úsudek.

Ježíš vstal z mrtvých. Událo se opravdu cosi nového, co mění svět i lidskou situaci. On se stává měřítkem pravých hodnot, které vedou duši k věčné spáse. Na Něj se můžeme spolehnout. V Něm se ukázala plnost pravdy, jíž je Bůh; On božství ukazuje na svém a ve svém Synu.

Hledajícím ještě zůstává otázka zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří Tě ukřižovali? - Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že Ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví máme důvěřovat?

Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům země, aby nebylo pochyb?

To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jeho Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.

Můžeme vnímat, ak „Boží myšlení přesahuje naše myšlení“, poznávat a chápat toto božský způsob jednání. On dává svobodu, daruje a probouzí tak lásku. Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým?

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 300-301.

O. Vladimír Mikulica

Ve Skutcích apoštolů čteme o zvratu, jenž nastal po Letnicích, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly: ti, kteří byli o neděli zmrtvýchvstání Ježíše Krista společně shromážděni za zavřenými dveřmi plni strachu ze židů, se nyní scházejí na veřejném místě k modlitbě, v duchovním centru judaismu. Modlí se a pak uzdravují ty, kdo k nim zasaženi působením Ducha přicházejí, aby slyšeli apoštolské kázání o zmrtvýchvstání Ježíše, našeho Vykupitele.

    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. 
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni.


Žalm „Nechť řekne dům Izraelův“: Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky provází o této naděli, nazývané „v albách“, novokřtěnce, neofyty, přicházející po týdnu, kdy se v křestních bílých šatech denně účastnili mystagogických katechezí. Nyní je za modliteb a zpěvů poprvé čistí, perou v nádrži či jezírku křestního pramene. Osmidenní „teoretických“ katechezi v plném smyslu tohoto slova se završuje jejich uvedením do praxe: slyší o svátosti smíření, podobně jako svatý Jan, Miláček Páně, v závěru svého evangelia dosvědčuje ustanovení této svátosti poté co jedenáctý apoštol svatý Tomáš odhalil svou nevěru ve svědectví Církve o Ježíšovu zmrtvýchvstání. A poté mohou – vedeni slovem i příkladem bratří a sester, kteří přijímají tuto svátost, k ní poprvé přistoupit: odříci se všeho, co oslabuje pohled víry, vzácného daru, vzácné hřivny.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 
Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! 
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.

Svatý Evangelista, jenž zapsal pro všechny věky svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista Jej představuje jako Pána dějin světa i lidské duše: On je počátkem a cílem smyslu všeho stvořeného. Uvádí tak v Apokalypse, zjevení, jemuž se mu dostalo rovněž v den nedělní, v den Páně, slova, která zapsal ve svém evangeliu. Slova apoštola Tomáše, který uvěřil, poté co se dotkl Ježíšových ran, Ježíšova těla zmučeného a zmrtvýchvstalého, že jeho Mistra a Pán byl mrtev, a žije na věky věků: „Můj Pán a můj Bůh!“

    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím." 
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. 
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později." 

Večer o Neděli zmrtvýchvstání jsou Ježíšovi učedníci pohromadě. V domě patřícímu podle tradice Marii, matce svatého Jana Marka. Na místě, kde měli slavit před třemi dny s Ježíšem Poslední zelenočtvrteční večeři, na místě, které je pro evangelistu, Miláčka Páně, jehož slova o dnešní neděli čteme ve dvou úryvcích, obzvláště cenné: zde přijal Ducha svatého, zde podle tradice ležel na prsou Ježíšových při označení Jidášovy zrady, zde přijal poprvé tělo a krev svého milovaného Mistra a Pána, zde mohl – dříve než Církvi nevěřící apoštol Tomáš - vyznat: „Můj Pán a můj Bůh!“

Orličníkův popis událostí Velké noci, prvního z prvních dnů v týdnu a po týdnu následujícího dne Vzkříšení, svědčí o historické události, která není mimo dějiny či nad dějinami, ale „rozráží rámec dějin“ a „dává jim novou dimenzi“, eschatologickou. Zmrtvýchvstání odkrývá nový prostor, který dějiny otevírá a působí nad ně a přes ně; vytváří definitivnost.

Proto není zmrtvýchvstání obdobnou historickou událostí jako Ježíšovo narození či ukřižování.

To první je znamením na úrovni zázraku, to druhé je znamením na úrovni pohoršení a bláznovství - i patrně jednou z hlavních příčin zrady Jidášovy.

Zmrtvýchvstání je kosmická a pozemská událost, v níž se život Ducha a přírodní zákony, jež dává a plně zná jen Bůh, protínají s úlekem, zděšením, údivem, nevýslovnou radostí i strachem učedníků a žen z protoapoštolského společenství Církve. Ti jsou dosud spoutáni úzkým pohledem na vlastní smrtelnou existenci těla a tušenou i vytouženou spásu své duše, již nyní osvobozeni nacházejí a přijímají ve velikonočních událostech posledního pozemského Ježíšova Svatého týdne na této zemi; v Něm nalezené a přijaté spásy duše, zpečetěné jejich vyznáním víry.

Tak uvěřili ženy po návratu od Ježíšova hrobu, apoštolové, kteří do něj vstoupili, učedníci na cestě do Emauz. Ti se stávají svědky „bilokace“: Ježíš zmrtvýchvstalý, který s nimi žil jako člověk a Boží Syn na této zemi, je po svém vzkříěení přítomen v duchovním rozměru kosmu, „po pravici Otce“ a v mci Ducha se ukazuje v jeruzalémském domě i na cestě z Jeruzaléma do Emauz v těle, které prošlo hrozným mučením a smrtí. S tmto svědectvím vstupují emauzští učedníci po vzkříšení svého Mistra a Pána do zjitřeného společenství večerní přípravy na postpentekostální slavnost mše svaté - do Večeřadla, do mešního prostoru Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a právě uplynulé Velké noci; Kleofáš a onen druhý učedník svědčí a přitom slyší od apoštolů shromážděných v Jeruzalémě shodné svědectví: Náš Pán vstal z mrtvých, jak sám řekl.

Právě na tomto vyznání stojí veškerý základ křesťanství a Církve. Pro toto svědectví přichází a sestupuje na apoštoly Duch svatý o Letnicích. Jen On umožňuje hlásat evangelium; říkat: Boží Syn, Ježíš Mesiáš, náš Pán, se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil z moci satana a svým zmrtvýchvstáním navěky spasil. Kdo uvěří a dá se pokřtít, přijme Jeho Ducha: zemře s Ježíšem Kristem ve křtu a s Ním v mysteriu znovuzrození vstane v ten samý den k věčnému životu.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: 
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." 
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." 
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." 
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." 
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 301

O. Vladimír Mikulica.

MODLITBA

Tvé tělo,

Ježíši, odsouzený nemilosrdným soudem,

vlky v rouše beránčím,

je branou milosrdenství

pro ty, kdo poznají tvrdost svého srdce:

Uzavření se Tvému Duchu,

jež působí slova a myšlenky modlitby

pronášená bez víry ve Tvé zmrtvýchvstání,

„slavení“ liturgie, v níž tvor oslavuje sebe

a nikoli „slávu“ , „doxén“, kterou je Tvůj kříž.

K téže izolaci vedou skutky milosrdenství

konané, jak píše Apoštol, ke smrti,

k vlastnímu odsouzení

– inspirované sebeláskou.

Úcta k Tvému tělu, bázlivé dotknutí se rány,

která svědčí o mém hříchu,

jenž pokaždé proklál Tvé srdce na kříži,

se stává branou,

která se o této neděli, o vzkříšení,

jež po týdnu v témž Večeřadle pro apoštola Tomáše následovalo,

otevřela pro všechny apoštoly,

aby mohli ve svatodušní svátosti při absolucích pronášet:

Absolvo te seu non absolvo te:

„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ti odpouštím“-

či „Non absolvo“- zadržuji tvé hříchy.

Amen.

Slavnost Zmrtvýchvstání Páně

Krize na Golgotě

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili." 
    Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel. 
    Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých. 

Dříve než učedníci porozumějí Písmu a trojímu proroctví Ježíšovu o Jeho zmrtvýchvstání, dříve než uvěří a jsou naplněni vše lidské přesahující radostí Ducha svatého, nejprve porozumějí „sestoupení k mrtvým“. Poznáním o Ježíšově sestoupení do smrti jsou uváděni do pravého porozumění, do krize. Ta začíná hrůzou jidášské zrady v Getsemanské zahradě, pokračuje pro mnohé úzkostnou bezesnou nocí na Velký pátek, vrcholí drastickým průvodem Křížové cesty a pro některé setrváním pod Ježíšovým křížem, když umírá.

Zvláště ti, kdo vytrvali na Golgotě nejblíže Ježíšovi, mohou dosvědčit Jeho slova, které při umírání pronášel: Hle, Tvá matka, ...Tvůj syn...Otče, odpusť jim. Žízním...Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil! Dokonáno jest!

Těmito slovy vede Ježíš k posouzení, k porozumění dění, které nastalo. Víme ovšem z líčení smutku učedníků na emauzské cestě, když Neznámému – samotnému Ježíši - o Něm vyprávějí plni smutku a nevěry v Jeho zmrtvýchvstání, že jen Ježíš – po Jeho nanebevstoupení Jeho Duch - mohou pomoci, aby porozuměli nastalé situaci. Aby vstoupili do stavu, jemuž se podle řeckého ekvivalentu říká „krize“

Jen Duch Ježíšův dává schopnost se zorientovat. Nestačí poznání. Nestačí láska k Bohu. Je třeba přijmout Jeho Ducha, spojit se tak s Ježíšem zmrtvýchvstalým a přebývajícím „po pravici Otcově“, abychom mohli dobře „krinein“ - posoudit situaci – vyjít z krize cestou Ježíšova a tím i svého zmrtvýchvstání.

Tuto putování Ježíše Krista, sestoupení do „pekel“, vložil Duch svatý prostřednictvím apoštolů do Apoštolského symbola

K čemu to dochází? Poněvadž neznáme svět smrti, můžeme si tento proces překonání smrti představit jen pomocí obrazů, které nikdy úplně neodpovídají skutečnosti. Nicméně nám i s celou svou nedostatečností pomáhají pochopit něco z tajemství. Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova žalmu Invitatoria Liturgiae Horarum: „Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!“ Brána smrti je zavřena, nikdo se odtamtud nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Jen náš Pán Kristus má její klíč. Jeho Kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho Kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska Toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít - tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt.

Velikonoční ikony východní Církve ukazují Krista, jak vstupuje do světa mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo. „Noc se rozjasní jako den, tmy jsou jako světlo“ vyznává žalmista. Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se stala mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: „Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas“. Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí - s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu.

Nyní se tedy lze ptát: Co tento obraz vyjadřuje? Jaká novost skrze Krista skutečně nastala? Duše člověka je totiž už stvořením sama o osobě nesmrtelná. Co nového tedy přinesl Kristus? Ano, duše je nesmrtelná, protože člověk je jedinečným způsobem přítomen v paměti a lásce Boží i po svém pádu. Jeho síla však nestačí k tomu, aby se pozvedl k Bohu. Nemáme křídla, která by nás donesla do takové výše. Přesto však nic jiného nemůže člověka věčně nasytit než být s Bohem. Věčnost bez tohoto sjednocení s Bohem by byla zavržením. Člověk nedokáže dosáhnout výše, ale touží po výši: „Z hloubi volám k tobě“ - Pouze Zmrtvýchvstalý Kristus nás může dovést ke sjednocení s Bohem, tam kam nemohou dosáhnout naše síly. Žijeme v objetí jeho Těla a ve společenství s jeho Tělem přistupujeme k srdci Boha. Pouze tak je přemožena smrt. Jsme svobodní a náš život je nadějí.

A toto je radost Velikonoční vigilie: jsme svobodní. Ježíšovým Vzkříšením se láska zjevila jako silnější než smrt, silnější než zlo. Láska Mu umožnila sestoupit a zároveň mu dala sílu vystoupit. Sílu, jejímž prostřednictvím nás s sebou nese. Sjednoceni s jeho láskou, neseni na křídlech lásky, jako osoby, které milují, sestupujeme spolu s Ním do temnot světa a víme, že právě takto s Ním také vystoupíme.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7560 ze 7. 4. AD MMVII

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Vládce Ježíši,

sestoupením do pekel – předpeklí,

jsi uplatnil moc svého zmrtvýchvstání,

dříve než jsi třetího dne

o nedělním jitru

oslavený opustil pouta smrti

a vzkříšený vyšels v tomto těle,

aby ses ukázal všem, kdo byli vyučeni Duchem svatým

a stali se svědky Tvého vzkříšení.

Ukaž nám této noci,

že v našem životě a v dění ve společnosti a v současném světě,

jsme schopni se zorientovat

jen když věříme ve Tvé zmrtvýchvstání:

když žijeme – spojeni svátostně s Tebou -

v mysteriu vzkříšení

jako svědci nebe

pro ty, kdo se dosud neodvrátili

od sestupu do pekel.

Amen.

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7560

Homilie Benedikta XVI. na Velikonoční vigilii 7. 4. AD MMVII

Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,
Od nejstarších dob začíná liturgie Velikonoc slovy: Resurrexi et adhuc tecum sum ? Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou; vložil jsi na mne svou ruku. Liturgie v nich spatřuje první slova Syna pronesená k Otci po vzkříšení, po návratu z noci smrti do světa živých. Pánova ruka jej pozvedla také tuto noc, a On mohl povstat, vstát z mrtvých.

Slova byla vzata ze Žalmu 138, kde mají zpočátku jiný význam. Tento Žalm je zpěvem úžasu nad všemohoucností a všudypřítomností Boha, zpěvem důvěry v onoho Boha, který nikdy nedovolí, abychom vypadli z jeho rukou. A jeho ruce jsou ruce dobrotivé. Žalmista si představuje cestu všemi dimenzemi univerza. Co se mu přihodí? ?I kdybych vystoupil na nebe, ty jsi tam, i kdybych ulehl v podsvětí, i tady jsi! I kdybych si připjal křídla jitřenky a spočinul na nejzazším moři, i tam mě povede tvá ruka a uchopí mě tvá pravice. I kdybych řekl: ?Aspoň temnota mě skryje a noc mě obklopí místo světla,? ani tma ti nebude tmavá, noc jako den se rozjasní.? (Ž 138,8-12).

V den Velikonoc nám Církev říká: Ježíš Kristus pro nás vykonal tuto cestu dimenzemi univerza. V listě Efesanům čteme, že On sestoupil na nejhlubší místo země a že Ten, který sestoupil je tentýž, který také vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil (srov. 4,9). Vize Žalmu se tak uskutečnila. Do neproniknutelné temnoty smrti tak vstoupil On jako světlo ? noc se rozjasnila jako den, a temnoty staly se světlem. Církev proto může slova díkůvzdání a důvěry právem pokládat za slova Vzkříšeného adresovaná Otci: ?Ano, vydal jsem se až do nejzazších hlubin země, do propasti smrti a přinesl světlo; a nyní jsem vstal z mrtvých a jsem na vždy v tvých rukách?. Tato slova Vzkříšeného k Otci jsou však zároveň slova, kterými se Pán obrací k nám: ?Vstal jsem z mrtvých a jsem stále s tebou?, říká každému z nás. Má ruka tě podpírá. Ať upadneš kdekoli, upadneš v mých rukách. Jsem přítomen dokonce i v branách smrti. Tam, kam tě už nikdo nemůže doprovodit a kam si nemůžeš nic vzít, tam tě čekám já, a temnoty pro tebe proměním ve světlo.

Tato slova Žalmu, čteme-li je jako rozhovor mezi Vzkříšeným a námi, jsou zároveň vysvětlením toho, co se děje ve Křtu. Křest je totiž víc než nějaké obmytí, nějaké očištění. Je víc než přijetím do společenství. Je novým narozením. Novým počátkem života. Úryvek z listu Římanům, který jsme právě slyšeli, říká tajemnými slovy, že ve Křtu jsme byli ?ponořeni do jeho smrti?. Ve Křtu se dáváme Kristu a On nás přijímá do sebe, aby pak nežili už jen sami pro sebe, ale jeho milostí s Ním a v Něm; abychom žili s Ním a tak pro druhé. Ve Křtu opouštíme sami sebe, odkládáme náš život do jeho rukou, abychom tak mohli říci se svatým Pavlem: ?Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus?. Pokud se odevzdáme tímto způsobem a přijmeme tento druh smrti našeho já, pak to znamená, že hranice mezi smrtí a životem se stává prostupnou. Před smrtí stejně jako po ní jsme s Kristem a proto, od této chvíle smrt už není pravou hranicí. Pavel nám říká velmi jasně v listu Filipanům: Vždyť pro mě život je Kristus. Mohu-li být u Něho (tedy zemřít) je to pro mne zisk. Zůstanu-li však v tomto životě, mohu ještě přinášet plody. Ocitám se tak v tísni mezi dvěma krajnostmi: být osvobozen ? to znamená být souzen ? a být s Kristem, což by bylo značně lepší; zůstat však v tomto životě je lepší pro vás? (srov. 1,21). Před hranicí smrti i za ní je s Kristem ? neexistuje v tom opravdový rozdíl. Ano, skutečně: ?Ať jsem za tebou či před tebou, ty jsi se mnou. Stále jsem v tvých rukách?. Římanům Pavel napsal: ?Žádný.. nežije sám sobě ani neumírá sám sobě. Neboť.. ať žijeme nebo umíráme? patříme Pánu?. (Řím 14,7).

Drazí křtěnci,
Toto je novost Křtu: náš život patří Kristu, nikoli už nám samotným. Právě proto však nejsme sami ani ve smrti, ale jsme s Ním, který žije na věky. Ve Křtu jsme se spolu s Kristem vydali až do hlubin smrti. V Jeho doprovodu, ba dokonce v objetí Jeho lásky, jsme svobodní od strachu. On nás obejme a nese, ať jdeme kamkoliv ? On, který je Život sám.

Vraťme se ještě do noci Bílé soboty. V Krédu vyznáváme o Kristově putování: sestoupil do pekel. K čemu to dochází? Poněvadž neznáme svět smrti, můžeme si tento proces překonání smrti představit jen pomocí obrazů, které nikdy úplně neodpovídají skutečnosti. Nicméně nám i s celou svou nedostatečností pomáhají pochopit něco z tajemství. Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova Žalmu 23: ?Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!? Brána smrti je zavřena, nikdo se odtam nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Kristus, však její klíč má. Jeho Kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho Kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska Toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít ? tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt. Velikonoční ikony východní Církve ukazují Krista, jak vstupuje do světa mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo. ?Noc se rozjasní jako den, tmy jsou jako světlo? (srov. Ž 138,12). Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se stala mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: ?Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas? (Jon 2,3). Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí ? s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu.

Nyní se tedy lze ptát: Co tento obraz vyjadřuje? Jaká novost skrze Krista skutečně nastala? Duše člověka je totiž už stvořením sama o osobě nesmrtelná. Co nového tedy přinesl Kristus? Ano, duše je nesmrtelná, protože člověk je jedinečným způsobem přítomen v paměti a lásce Boží i po svém pádu. Jeho síla však nestačí k tomu, aby se pozvedl k Bohu. Nemáme křídla, která by nás donesla do takové výše. Přesto však nic jiného nemůže člověka věčně nasytit než být s Bohem. Věčnost bez tohoto sjednocení s Bohem by byla zavržením. Člověk nedokáže dosáhnout výše, ale touží po výši: ?Z hloubi volám k tobě?? Pouze Zmrtvýchvstalý Kristus nás může dovést ke sjednocení s Bohem, tam kam nemohou dosáhnout naše síly. Žijeme v objetí jeho Těla a ve společenství s jeho Tělem přistupujeme k srdci Boha. Pouze tak je přemožena smrt. Jsme svobodní a náš život je nadějí.

A toto je radost Velikonoční vigilie: jsme svobodní. Ježíšovým Vzkříšením se láska zjevila jako silnější než smrt, silnější než zlo. Láska Mu umožnila sestoupit a zároveň mu dala sílu vystoupit. Sílu, jejímž prostřednictvím nás s sebou nese. Sjednoceni s jeho láskou, neseni na křídlech lásky, jako osoby, které milují, sestupujeme spolu s Ním do temnot světa a víme, že právě takto s Ním také vystoupíme. Modleme se proto tuto noc: Pane, ukaž nám také dnes, že láska je silnější než nenávist. Že je silnější než smrt. Sestup do nocí a do pekel této naší moderní doby a vezmi za ruku ty, kteří čekají. Doveď je ke světlu! Buď i se mnou v mých temných nocích a vyveď mne ven! Pomoz mi, pomoz nám sestoupit s tebou do temnoty těch, kteří čekají, kteří z hloubi volají k tobě! Pomoz nám přinést jim světlo! Pomoz nám dojít až k onomu přitakání lásky, která nám dává sestoupit a právě tak vystoupit spolu s tebou! Amen.

Velká noc AD MMXXII

"Pane, zůstaň s námi, neboť se připozdívá..."

Kolik utrpení, nouze, různých konfliktů mezi státy i uvnitř občanské společnosti, kolik

pomluv, nespravedlivých odsouzení, trestů, i odsouzení k smrti nás v naší vlasti i v Evropě

nyní čeká? Kolik jsme již tohoto zla okolo nás, i v nejbližším okolí, museli dosud prožít?

Velikonoční poselství je světlem v temnotách. Světlem naděje "plné nesmrtelnosti".

O Smrtelné neděli (před Květnou) jsme četli evangelium o ženě přistižené při cizoložství.

Farizeové a zákoníci ji přivedou před Ježíše Krista, našeho Pána, postaví ji doprostřed a

položí mu lstivou otázku: "Máme ji podle mojžíšského zákona kamenovat. Co soudíš ty?"

Víme ze svatého evangelia, že Ježíš se místo odpovědi sehne a začne psát prstem na

zem. Podle komentáře Svatého otce Benedikta XVI. si počíná jako zákonodárce. On, Bůh

sám, rovněž psal prstem Deset Božích slov na Chorébu na kamenné desky Zákona.

Otcové Církve pak také připojují, že náš Spasitel Ježíš psal na zemi hříchy jednotlivých

farizeů a zákoníků – žalobců, takže se začali vytrácet, nejstarší nejprve, až nakonec

zůstala před ním stát jenom ona žena.

"Nikdo tě neodsoudil?"

"Nikdo, Pane!"

"Ani já Tě neodsuzuji. Jdi a už více nehřeš!"

Náš Vykupitel Ježíš Kristus nezrušil mojžíšský zákon. Vložil do něj Boží milosrdenství,

naplnil jej. Nezrušil jej, protože "neodsoudil" s podmínkou: "Jdi a už více nehřeš!"

Představme si cizoložnou ženu, představme si cizoložného muže, kteří poslechli, poté co

přijali Ježíšovo odpuštění ve svatém křtu či ve svaté zpovědi.

Představme si, jak se vracejí domů – a domovů mají několik, někteří více naž dva! Mnozí

nesou vážnou odpovědnost za děti, které počali. Pak i za životy narozených – za jejich

znovuzrození.

Představme si, jak řeknou, těm, kterým ublížili hříchem: "Odcházím, již nebudu více

hřešit!" - "Ode dneška bude středem mého srdce a mého života Přítel a Pán Ježíš."

Cizoložství se nadto, jak již často čteme i ve Starém zákoně, netýká jen hříšného porušení

manželské věrnosti, ale také porušení vztahu k Trojjedinému Bohu. Pýchou. Vzpourou

proti Němu: "Nebudu Jej poslouchat! Nebudu Mu sloužit!"

Tato pýcha, vzpoura je přitom příčinou rozbíjení manželství a rodin, života "singlů" v

osamocenosti, příčinou vyhýbání se svátosti manželství, příčinou osamělosti kněží a

biskupů, příčinou prázdných kostelů, klášterů a seminářů. Je to zaprodání – prostituce, jak

také čteme ve Starém zákoně – která na místo Trojjediného Boha ve své vzpouře staví na

první místo člověka, jeho blahobyt, jeho "lidská" práva.

A ovoce tohoto konzumního života – kultury smrti - nyní trpce poznáváme a ještě poznáme

u nás i Evropě.

Všechno toto dění, které nás čeká, se nese slovem našeho Mistra na Pána Ježíše: "Jdi a

už více nehřeš!" - slova svatého Petra z letničního kázání: "Zachraňte se z tohoto

zvráceného pokolení!"

Kde? - V Církvi, ve společenství, které - jak Ježíš náš Spasitel řekl - věrně slaví na Jeho

památku oběť mše svaté.

Dva učedníci – po ukřižování našeho Pána Ježíše Krista - Jej potkali na cestě do Emauz,

již zmrtvýchvstalého, a domnívali se, že je cizinec. Vyprávěli Mu, plni bolesti a zármutku,

co se v těchto dnech odehrálo v Jeruzalémě: jak jejich Mistra a Pána ukřižovali. A oni si

mysleli, že je Boží Syn.

Ježíš jim odpovídá slovy Písma a ukazuje, jak se vše v Zákoně a Prorocích na Něj

vztahuje. Po této "mši svaté katechumenů" cestou nakonec společně přijdou do hospody v

Emauzích.

Ježíš, Boží Syn, na začátku jídla rozlomí chléb a oni poznají, že je to On, který řekl a nyní

říká: "Toto je mé tělo!"....Toto konejte na mou památku, při níž zvěstujete mou smrt a mé

vzkříšení, dokud nepřijdu ve slávě Parusie.

Slavení Svaté liturgie mše svaté je vrcholem každého dne těch, kdo začali po seslání

Ducha Svatého žít jako jeruzalémští křesťané. Ti měli nadto všechno společné,

podporovali chudé a také byli ostatními církevními obcemi v nouzi podporování.

Z dějin víme, že křesťanskou církevní obec následovaly - a to často v době

pronásledování – další církevní obce v následujících obdobích i na jiných místech.

Podobně se pak formovala v duchu svatobenediktinského hesla: Modli se a pracuj!

I mnišská a řeholní společenství. Jsou právě dnes inspirací pro tuto dobu temna,

zpustošení kultury či civilizace, v době barbarizace společnosti.

Taková společenství Církve svědčí o setkání s Ježíšem ukřižovaným a zmrtvýchvstalým a

pak o vzájemné pomoci těch, kdo se prací vlastních rukou na svých zahradách, v

řemeslné činnosti, v sadech, na polnostech starají o živobytí pro sebe i pro ty, kdo se k

nim připojí.

Jsou zvěstováním živé víry v Ježíše Krista, která sestupuje do nejvšednějších prací a

problémů v seskupeních rodin, v živých mnišských a řeholních společenstvích, v živých

farnostech a kněžských pospolitostech, kde na prvním místě je slavení – v posvátné úctě

– mše svaté.

Tváří v tvář duchovní, morální, sociální, ekonomické poušti, jíž se nyní začíná stávat a

patrně vbrzku se stane Evropa, volejme: "Zůstaň s námi, Pane, neboť se připozdívá!"

A odpovědí na naši emauzskou modlitbu bude i emauzské společenství s Ním, které dává

sílu, naději a nebeské vítězství.

Na obraze vidíme chudou ženu, vesničanku. Naslouchá zmrtvýchvstalému Pánu Ježíši,

který ji doprovází a pomáhá nést břímě. V této ženě můžeme poznávat obraz současné

Evropy, její ideál i realitu: naději pro budoucnost pro ty, kdo v Ježíše Spasitele věří a uvěří,

a i v náročných podmínkách poznávají Jeho milosrdnou lásku.

Pašijová neděle - Květná

Ježíš - Pán nebe a země - v branách Jeruzaléma

Ježíš sel vzhůru do Jeruzaléma. Když se přiblížil k Betfage a Betánii u hory, která se jmenuje Olivová, poslal napřed dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do protější vesnice. Jak do ní vejdete, naleznete přivázané oslátko, na kterém ještě neseděl žádný člověk: odvažte ho a přiveďte! A kdyby se vás někdo zeptal: 'Proč ho odvazujete?', odpovíte mu takto: 'Pán ho potřebuje." Ti, kdo byli posláni, odešli a nalezli všechno, jak jim to řekl. Když oslátko odvazovali, ptali se jich jeho majitelé: "Proč to oslátko odvazujete?" Odpověděli: "Pán ho potřebuje." Přivedli oslátko k Ježíšovi, přehodili přes ně pláště a vysadili na ně Ježíše. Jak se ubíral dál, prostírali mu na cestu své pláště. Když už se blížil ke svahu Olivové hory, začal celý zástup učedníků radostně a hlasitě chválit Boha za všechny zázraky, které viděli na vlastní oči, a provolávali: "Požehnaný, který přichází jako král ve jménu Páně! Na nebi pokoj a sláva na výsostech!" Někteří farizeové ze zástupu na něj volali: "Mistře, zakaž to svým učedníkům!" Odpověděl: "Říkám vám: Budou-li oni mlčet, bude křičet kamení."

"Ježíš šel vzhůru do Jeruzaléma" - začíná evangelium dnešního vstupu do chrámu: Na Květnou neděli se shromažďujeme před kostelem nebo i na vzdálenějším místě, které má připomínat bránu Jeruzaléma, ulici z ní vedoucí, bránu, jíž má podle judaistické prorocké tradice vstoupit Mesiáš, Kristus, a ujmout se svého království.

Nejzazším místem onoho dne, kdy se náš Spasitel Ježíš vydal do Jeruzaléma, aby zde podstoupil smrt, a tak zvítězil nad satanem, je Betánie, dům Lazara, Marie a Marty. Je i místem, kde se podle slov Svatého otce Benedikta XVI. formuje onen zástup, který Ježíše doprovázel a který Jej i v ulicích Jeruzaléma slavnostně oslavuje a vítá: zástup svědků Lazarova pozemského zmrtvýchvstání.

Tak je Betánie místem a společenstvím víry, otevřeným pro Ježíšovo vzkříšení. V této víře se přetavuje i odumírá nenávist farizeů a zákoníků vůči našemu Spasiteli, Vykupiteli z moci ducha zla, z moci smrti. V této víře ztichne jejich "Ukřižuj!" Nejpozději ve chvíli jejich smrti a setkání se s Ježíšem, jimi odsouzeným – v oné chvíli již jejich Soudcem.

Ježíš k této smrti a ke svém zmrtvýchvstání vystupuje vzhůru do Jeruzaléma. Tento výstup je naplněním Jeho cesty. Je ideálem, pozemským životním cílem – Ježíšovým i každého, kdo Jej následuje. Křesťanství tak v sobě spojuje každý ušlechtilý pozemský ideál s ideálem nejvyšších tužeb Božích, které se týkají jednotlivého člověka. Podle toho má každý z nás zvláštní životní povolání a zvláštní odměnu po smrti odměřenou podle toho, jak životní poslání naplníme. Již toto spojení pozemského a Božího činí duši mladistvou: dává jí předzvěst věčné spásy.

A nadto k Ježíši, stoupajícímu vzhůru do místa utrpení a slávy, se připojují ti, kdo viděli Jeho zázraky, zvláště zázrak Lazarova povolání z temnoty hrobu do světla, kde stojí Ježíš, jenž jej zavolal, kde stojí budoucí Církev, kde stojí ti, kdo jej milují jako svého přítele, jak jej miloval a miluje nyní v nebi svatý Lazar, kde jsou ti, kdo Jeho Duchu naslouchají jako Maria v Betánii u Jeho nohou, kdo mu jako svatá Marta obětavě v tomto světě slouží.

Tato svatá sourozenecká trojice je vyjádřením pozemského ideálu lásky, pokoje, důvěry v Boží vedení, víry ve zmrtvýchvstání Ježíše Krista, radostné služby bližním, zapomínáním na sebe, velkodušného šíření světla pravdy tam, kde je temnota zlých myšlenek, slov a skutků.

Toto je výstup vzhůru – s Ježíšem a pro Ježíše, Pána života a vítěze nad smrtí. Víra v Něj, pak dává vytrvat na této cestě stoupající mystické lásky i na křížové cestě a pod křížem Božího Syna. Jako milníky jednotlivých zastavení křížové cesty přitom chrání, formují a podněcují tuto cesty lásky milníky přikázání, která Ježíš přišel tímto utrpením a zmrtvýchvstáním naplnit. Bez nich, jako bez křížových zastavení, by Jeho cesta postrádala naši lidskou slabost: nebyla by výzvou k následování a skutečnou cestou lásky pro nás.

Svatý Pavel říká, že skutky nemohou člověka ospravedlnit, ale tím nejsme zbaveni zodpovědnosti za své jednání. Když mluví o konci Zákona, nemyslí tím, že by Desatero bylo překonané. Pouze nemá schopnost zachránit duši. Když Apoštol mluví o Zákonu má na mysli to, co můžeme označit za životní styl, jímž se měl vyvolený národ chránit před průnikem kultury smrti – přicházející i od jiných, pohanských národů.

Nyní však Ježíš náš Pán přinesl spásu všem – i pohanům, a židy vysvobodil z moci Zákona, z jejich často bezduchého stylu života a dal oběma – jim i pohanům - nové životní zaměření: sebe jako Zákon.

Zákon v Církvi znamená, říká papež Benedikt XVI., lásku k Bohu a k bližnímu a všechno, co s tím souvisí. Součástí této lásky jsou přikázání, chápaná nově a hlouběji díky Kristu; přikázání, která nejsou ničím jiným než základními pravidly opravdové lásky. V první řadě a jako základní princip adorace Boha, primát Boha, který je vyjádřen v prvních třech přikázáních. Praví nám: bez Boha nevzejde nic spravedlivého. Kdo je tímto Bohem a jak Jím je, víme díky osobě Ježíše Krista. Potom následují svatost rodiny (čtvrté přikázání), svatost života (páté přikázání), řád manželství (šesté přikázání), sociální řád (sedmé přikázání) a nakonec nezrušitelnost pravdy (osmé přikázání). Toto vše je dnes maximálně aktuální a to právě také ve smyslu svatého Pavla, pokud čteme všechny jeho listy. „Neste plody dobrých skutků“. Na počátku Svatého týdne prosme Pána, aby nám všem dával stále více těchto plodů.

Vstupme spolu se zástupy, které Jej oslavovaly jako Krista branou, v níž jeruzalémští poutníci mají ve zvyku říkávat: "Na nebi pokoj a sláva na výsostech!"

Pouť je vždy vyznáním, že na zemi se pravého pokoje nedočkáme. Čeká nás v nebi.

Proto v podání událostí Svatého týdne poutníci Ježíšovi Jej oslovují "Požehnaný", protože On vyniká nade všemi, kdo jeruzalémskou branou vstoupili: Sám je pravým, Božím Pokojem na této zemi.

( Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. 28. března AD MMX, in: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=12594)

MODLITBA

Vystoupil jsi,

Ježíši Požehnaný - označený a vyvolený k obětní smrti,

až na vrchol lidsky myslitelného

a Bohem chtěného ideálu:

branou Města pokoje do spočinutí,

jímž je smrt Vykupitele lidského pokolení

a Jeho sestoupení do "lůna Abrahámova".

Tvůj Otec nám ukázal nejvyšší projev své lásky,

svého obejmutí a spočinutí po své pravici:

Tebe, Syna, vydal, aby vykoupil služebníka.

Místo po Tvé pravici je od této chvíle vyhrazeno těm,

kdo již poznali a přijali pravý ideál Tvého žiovta:

být s Tebou po pravici Otcově,

na nejvyšším místě Tvé pozemské pouti do Jeruzaléma,

v němž hrob Josefa z Arimatie a Hora nanebevstoupení

jsou posledními viditelnými stupni tohoto nebeského vrcholu:

na něj společně ve Tvé Církvi vystupují ti,

kde ze svého chleba,

ze své sklenice vody

dávají druhým,

a tak se postí.

Amen.

Pátá neděle postní „Judica me“ - Smrtelná

„….a židé, kteří v Ježíše uvěřili, se chopili kamenů, aby jej kamenovali“

Před týdnem, v sobotu po třetí neděli postní, se v tradičním lekcionáři mše svaté katechumenů čte o nespravedlivém obvinění Zuzany, manželky velmi zámožného žida Joakíma. Obvinili ji dva soudci, vyvolení z židovského lidu, kteří byli zprvu u všech soukmenovců ve vážnosti. Zastírali však démona cizoložství a smilstva, který jako oheň sebelásky hořel v jejich duších. Zastírali rovněž i to, co jen pozvolna začínalo vycházet na povrch: nevinné utiskovali, vinné osvobozovali.

Trojjediný Bůh se nenechá posmívat. Nenechal svého jediného Syna Ježíše v pokušení, jemuž byl od satana i od lidí vystaven, jako člověka podlehnout. Od místa pokušení Jej vedl a uvedl na svou pravici.

Ti, kteří Jej pokoušeli, odsuzovali a nakonec odsoudili k trestu smrti, sami obratně – pod nátěrem horlivosti pro Zákon - často skrývali svou sebelásku a své ničivé vášně s ní spojené. Ve chvíli, kdy se Otec svého Syna působením Ducha Božího v Církvi a prostřednictvím Církve proti nim v tomto světě zastal, začaly jejich neřesti vycházet najevo.

O. Vladimír Mikulica

Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:

Drazí bratři a sestry,
Nadešla pátá neděle postní, v níž nám letos liturgie podává evangelní epizodu o Ježíšovi, který zachraňuje cizoložnou ženu před rozsudkem smrti. Ve chvíli, kdy vyučuje v chrámu, přivedou zákonici a farizejové k Ježíšovi ženu, přistiženou při cizoložství, za které mojžíšský zákon ukládal kamenování. Tito muži chtějí po Ježíšovi, aby hříšnici odsoudil, čímž ho chtěli "přivést do úzkých" a přimět jej, aby učinil chybný krok. Scéna je nabitá dramatičností: na Ježíšových slovech závisí život oné osoby, ale také jeho vlastní život. Pokrytečtí žalobci totiž předstírají, že mu svěřují soud, zatímco ve skutečnosti je právě On tím, koho chtějí obvinit a odsoudit. Ježíš je však "plný milosti a pravdy": On ví, co je v srdci každého člověka, chce odsoudit hřích, ale zachránit hříšníka, a demaskuje pokrytectví.

Evangelista svatý Jan klade důraz na jednu drobnost. Zatímco žalobci na Ježíše naléhají, On se sklání a píše prstem na zem. Svatý Augustin poznamenává, že toto gesto ukazuje Krista jako božského zákonodárce. Bůh totiž píše zákon prstem na kamenné desky. Ježíš je tedy zákonodárcem, On osobně je Spravedlností. A jaký je jeho rozsudek? "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" Tato slova jsou naplněna odzbrojující mocí pravdy, která boří zeď přetvářky a otevírá svědomí pro vyšší spravedlnost, spravedlnost lásky, v níž spočívá naplnění zákona. Spravedlnost zachránila také Šavla z Tarsu, kterého proměnila ve svatého Pavla.

Když žalobci "jeden po druhém odcházeli, starší napřed", Ježíš odpustil ženě její hřích, uvedl ji do nového života a nasměroval k dobru: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!". Je to stejná milost, která přiměje apoštola říci: "O jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista." Bůh nám přeje pouze dobro a život; On pečuje o zdraví naší duše prostřednictvím svých služebníků, osvobozuje nás od zla ve svátosti smíření, aby nikdo nebyl zavržen, ale všichni měli možnost se obrátit. V tomto Kněžské roce, bych rád vybídnul pastýře, aby napodobili svatého faráře arského ve službě svátostnému odpuštění, aby věřící znovu objevili jeho význam a krásu a byli uzdraveni milosrdnou láskou Boha, který „zachází tak daleko, že dobrovolně zapomíná hřích, jen aby nám odpustil“.

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. přwd Angelus Domini na Náměstí svatého Petra. 21. 3. AD MMX;
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12564;;

conf.: S. Aurelius Augustinus  Comment. In Ioannem, 33,5;

srov.: úryvek z listu Římanům o ospravedlnění;

srov.: Slova svatého Apoštola v listu do Filip o nebeské odměně;

srov.: List na zahájení Kněžského roku)

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ v cykli C:

V. neděle postní

Nové věci učiní Bůh, který poslal svého Syna, aby v moci Ducha přinesl na oltáři kříže své tělo k umučení na oduštění hříchů všech, kdo v něho uvěří. Tak čteme v knize proroka Izaiáše. Staré věci se týkají smrti: vítězní Hebreové, mocí Nejvyššího zachránění z rukou faraona a jeho vojska, leží mrtví...již nevstanou – dokud nevstane z mrtvých Ježíš Kristus!

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který k soudu vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Gestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude hlásat mou chválu."

Velkou věci učinil mnohokrát a mnoha způsoby se těmi, kdo šli cestou svatosti Ten, který nás stvořil. V dějinách starozákonního lidu čteme o těchto mocných činech: o vysvobození lidu z egyptského otroctví i z babylonského zajetí. Tato i mnohá další vítězství, a rovněž nesčetná vítězství Stvořitele v jiných kulturách a národech, se stala předzvěstí nejvyšší radosti z Jeho vítězství. Z vítězství nad satanem ve chvíli smrti Ježíše Krista, Jeho Syna. Žalm Smrtelné neděle prorokuje o této slávě Nejsvětější Trojice.

Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 

Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 

Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem 

Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy. 


Poznat na sobě sílu, kterou má Ježíš, náš Pán, a zakusit Jeho zmrtvýchvstání, může jen ten, kdo od Něj přijal Ducha Božího, Boží spravedlnost, ospravedlnění, jak čteme v listu Apoštola do Filip. 

Bratři! 
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. 
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše. 


Ježíš, Vykupitel z moci Zákona, je Pánem nad Zákonem. Dosvědčuje to o této Smrtelné neděli, kdy učitelé Zákona a farizeové se chtějí stát popravčí četou a ukamenovat ženu, která si podle Mojžíšova zákona zasluhuje smrt: přistihli ji při cizoložství. Ježíš bere na sebe postavení, které mu přísluší: stává se soudcem ženy i těch, kdo ji podle Zákona chtějí kamenovat: obě strany vede ke svém kříži, na nějž jej nechají přibít ti, kdo se rozhodli Jej kamenovat. O tom svědčí v pokračování svého líčení o soudu nad cizoložnou ženou evangelista svatý Jan:

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. 
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. 
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. 
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" 
    Odpověděla: "Nikdo, Pane." 
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "

SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Před vigilií této neděle nechává Církev zakrýt všechny kříže a zpodobení ukřižování Ježíše, našeho Pána v místech, kde se slaví Oběť.

V introitu této neděle zaznívá počátek stupňových modliteb: Iudica me, Deus, - Ty sám, Bože buď soudcem, jako Tvůj Syn nad cizoložnou ženou!

Proto se začínají stupňové modlitby až vyznáním hříchů a v Introitu, stejně jako po abluci kněžských rukou nezaznívá Chvalozpěv Nejsvětější Trojice. Vstupujeme do počátku utrpení, do temných počátků, z nichž se chvalozpěv Nejsvětější Trojici rodí.

Epištola:

Do nebeské velesvatyně, jíž jsou všechny velesvatyně lidstva jen „zrcadlneím“, jak píše svatý Pavel do Korinta, vstoupil Ježíš Kristus, věčný Velekněz: jednou provždy a jedinou obětí, kterou přinesl v moci Ducha Svatého Otci. Tak je reálné zpřítomnění Jeho oběti, nekrvavým způsobem, při každé mši svaté, odrazem a prvotinou Jeho zmrtvýchvstání, které se má projevit na těch, kdo Jej při mešní oběti s vírou a láskou přijímají. Ti jsou dědici, povolanými do nebeské svatyně vstoupit, jak čteme v záběru úryvku listu Židům:

„Muselo dojít k Jeho usmrcení, aby dal dostiučinení za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila ona dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o dědictví v nebi.“

Evangelium:

Učitelé Zákona a farizeové znesvěcují chrám, do nějž Ježíš, Spasitel, sestupuje z Olivetské hory, svými hádkami s Mesiášem.

Evangelijní perikopa zaznamenává úryvek z jedné z prvních hádek a počátek sporů s židy, v jeruzalémském chrámě, které předznamenávají, jako každá hádka, blížící se smrt. V chrámové hádce smrt Chrámu Otce a Ducha.

„Dříve než byl Abrahám, já jsem“ - zakončuje spor s židy Ježíš, dosvědčující preexistenci sebe – Logu Božího: své božství.

V tu chvíli, jak čteme, znalci Zákona a farizeové „popadli kameny, aby Jej kamenovali.“

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:

Vyhrožují, že Tě zabijí,

Boží Synu, Kriste, který jsi byl dříve než Abrahám.

Již zvedají kameny, aby Tě kamenovali

jako obětinu v prostorách chrámu.

Zde je místo, kde se mají stávat svatými,

a oni se zde dopouštějí nejhoršího rouhání a svatokrádeže:

chtějí kamenovat toho, který je více než proroci,

které podobně popravovali;

Toho, na nějž se tolik těší,

jako na svého osvoboditele a zachránce:

a tak chtějí zabít, a nakonec zabijí svou záchranu!

Přitom se chystáš zemřít obětní smrtí i za jejich hříchy,

dokonce i za tento hřích, kdyby jej byli schopni litovat

a zadost učinit:

příkladem jim bude a je horlivý farizeus Šavel z Tarzu – svatý Pavel.

Dokonce jim tolik jdeš v ústrety v jejich hříšnosti,

že před jejich očima jsi psal před chvílí do písku,

když chtějí – podle Zákona – ukamenovat hříšnou ženu! -

Ty, který jsi bez hříchu jim v této chvíli připomínáš jejich hříchy,

to, že Zákon je nemůže spasit,

pokud v Tebe neuvěří jako ona cizoložnice;

v toho, který jí spolu s nimi neodsoudil,

ale naopak jí smrtelný hřích odpustil,

a chce odpustit i jim:

níkoli však satanu a démonům,

kteří o odpuštění nestáli a nestojí.

Při pohledu na Tvůj zahalený kříž

mohu v Této chvíli uvidět i Tebe,

zahaleného ve Svaté hostii,

ve Svaté oběti a obětině

A slyšet spolu s duší, které jsi odpustil:

„Jdi, a více nehřeš!“

Nyní mně dáváš sílu

žít svatě,

nechat se vést Tvým Duchem:

nehřešit.

Amen.