sobota 27. července 2019

Boží dopuštění na Pyšné radosti - Gay Pride

 

Jednoho dne se Ježíš modlil na nějakém místě. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“    Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuved‘ nás v pokušení.“ Řekl jim dále: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: ‚Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ On však by mu zevnitř odpověděl: ‚Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje.    Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám. Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen? Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“


Příběhem z Betánie o naslouchající Marii a starostlivé Martě, uvozeným již slovem o milosrdném Samaritánovi: „Kdo je můj Bližní?“, otevírá náš Spasitel Ježíš téma o rozhovoru s Bližním, s Bohem Otcem, o naslouchání Božímu Synu – o modlitbě v síle Ducha svatého, již v dnešním nedělním úryvku evangelia podle sepsání svatého Lukáše učí náš Pán svou modlitbu „Abba“, k Otci, modlitbu Páně. Svatodušní charakter modlitby zdůrazňuje navazující příběh o neodbytném příteli, o vytrvalé modlitbě. Ona se stává její důležitou vlastností, vyžadovanou ze strany člověka. Ze strany Trojjediného Boha určovanou dobrotou doslova nebetyčně přesahuje naši zlobu: „čím spíše nebeský Otec dá Ducha svatého těm, kdo ho prosí!“ Toto tajemství modlitby rozvíjí již první čtení o rozhovoru Boha s Abrahámem, k němuž dříve, jak jsme četli ve starozákonním úryvku minule, přichází On ve třech poutnících. Abrahám, muž modlitby, je schopen tuto trojjedinost rozpoznat a vyslovit. Ta podle tradice dříve, než se přimlouvá za záchranu Sodomy a Gomory, než pronese jednu ze svých stěžejních a teologicky nejhlubších modliteb, se stává dogmatickým základem pro jeho naléhavou a jako u neodbytného přítele stejně neodbytnou modlitbou za místní záchranu lidstva.

Hospodin řekl: „Nářek na Sodomu a Gomoru je velký, jejich hřích je velmi těžký. Chci sestoupit a podívat se, zda doopravdy dělají všechno, co odpovídá stížnosti, která ke mně přichází, nebo ne. Chci to vědět.“ Tři mužové se odtamtud vydali na cestu a šli do Sodomy, zatímco Abrahám stále ještě stál před Hospodinem. Abrahám přistoupil a pravil: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých, chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se vedlo spravedlivému stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“ Hospodin řekl: „Najdu-li v Sodomě padesát spravedlivých v městě, odpustím kvůli nim celému tomu místu.“ Abrahám se ujal slova a řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu, já, který jsem prach a popel. Snad bude scházet pět z padesáti, zahubíš kvůli těm pěti celé město?“ Hospodin odpověděl: „Nezahubím, jestliže jich tam najdu čtyřicet pět.“     Abrahám pokračoval v rozmluvě s ním: „Snad jich tam najdeš jen čtyřicet.“ Odpověděl: „Neudělám to kvůli čtyřiceti.“ Abrahám řekl: „Nechť se můj Pán nezlobí a dovolí mi mluvit: Snad se jich tam najde jen třicet.“ Odpověděl: „Neudělám to, najdu-li jich třicet.“ Abrahám řekl: „Jsem velmi smělý, že mluvím k svému Pánu. Snad se jich tam najde dvacet.“ Odpověděl: „Nezahubím kvůli dvaceti.“ Abrahám řekl: „Nechť se nezlobí můj Pán a dovolí mi mluvit ještě tentokrát. Snad se jich tam najde jen deset.“ Pravil: „Nezahubím kvůli deseti.“


Prvním, kdo nám podá příklad modlitby, uvedl ve své jedné katechezi na generální audienci Svatý otec Benedikt XVI., je praotec Abrahám, otec všech věřících, a to v situaci, kdy se přimlouvá za města Sodomu a Gomoru. Chci vás pozvat, abyste využili této cesty, kterou podnikneme v příštích katechezích, abychom se naučili více poznávat Bibli, kterou jak doufám máte doma, a během týdne, abyste si našli čas ji číst a rozjímat v modlitbě, abychom poznali podivuhodné dějiny vztahu mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem, který se nám sdílí, a člověkem, který odpovídá a modlí se.

První text, o kterém chceme uvažovat je v 18. kapitole knihy Geneze a podává, jak zkaženost obyvatel Sodomy a Gomory dostoupila takového vrcholu, že bylo zapotřebí zásahu Boha, který vykoná spravedlnost a učiní přítrž zlu tím, že ono město zahubí. A sem vstupuje Abrahám se svou přímluvnou modlitbou. Bůh se rozhodne zjevit mu, co se má stát, a dává mu poznat vážnost zla a jeho hrozné důsledky, protože Abraham je jeho vyvolený, jenž byl vybrán, aby se stal otcem velkého lidu a přinesl božské požehnání celému světu. Je mu svěřeno poslání spásy, které má být odpovědí na hřích, jenž prostoupil realitu člověka. Skrze něho chce Pán dovést lidstvo k víře, k poslušnosti, ke spravedlnosti.
A nyní se tento přítel Boha otevírá realitě a potřebě světa, modlí se za ty, kteří mají být potrestáni a prosí, aby byli zachráněni. Abraham představí problém ihned v celé jeho vážnosti a říká Pánu: „Skutečně chceš zahubit spravedlivého s viníkem? Snad je v městě padesát spravedlivých; chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm? Vzdal od sebe takovou myšlenku, že bys mohl takhle jednat: usmrtit spravedlivého spolu s viníkem. To by se spravedlivému vedlo stejně jako viníkovi. Vzdal od sebe takovou myšlenku! Copak by mohl soudce celé země nejednat spravedlivě?“
Těmito slovy Abrahám s velkou odvahou představuje Bohu nezbytnost vyhnout se sumarizující spravedlnosti: pokud se město provinilo, je spravedlivé odsoudit jeho zločin a uvalit trest, ale bylo by nespravedlivé – praví praotec – potrestat bez rozlišování všechny jeho obyvatele. Jsou-li v městě nevinní, nelze s nimi jednat jako s viníky. Bůh, který je spravedlivý soudce, nemůže takto jednat, říká správně Abraham Bohu.
Čteme-li však tento text hlouběji, uvědomíme si, že Abrahamova prosba je ještě závažnější a hlubší, protože se neomezuje na prosbu o záchranu nevinných. Abraham žádá odpuštění pro celé město a činí tak s odvoláním na spravedlnost Boží; říká totiž Pánu: „Chceš to místo zahubit a neodpustit kvůli padesáti spravedlivým, kteří jsou v něm?“ Uvádí tak do hry novou ideu spravedlnosti. Nikoli tu, která se omezuje na potrestání viníků, jak to činí lidé, nýbrž spravedlnost odlišnou, božskou, která usiluje o dobro a vytváří jej odpuštěním, které přetváří hříšníka, obrací jej a zachraňuje.
Svou modlitbou tedy Abrahám nevyprošuje pouhou retribuční spravedlnost, nýbrž zásah spásy, který s ohledem na nevinné vysvobodí z viny také bezbožné, jimž odpustí. Abrahamovu myšlenku, která se jeví téměř paradoxně, lze shrnout následovně: Je zřejmé, že nelze jednat s nevinnými stejně jako s viníky. Bylo by to nespravedlivé. Je naopak třeba jednat s viníky jako s nevinnými, zavést tak „vyšší“ spravedlnost a nabídnout jim možnost spásy, protože pokud provinilci přijmou odpuštění Boha, vyznají vinu a nechají se spasit, nebudou už pokračovat v páchání zla, stanou se i oni spravedlivými a nebude třeba je trestat.
Toto je prosba o spravedlnost, kterou vyjadřuje Abraham ve své přímluvě, prosba, která se zakládá na jistotě, že Pán je milosrdný. Abraham nežádá po Bohu něco, co protiřečí Jeho podstatě, klepe na bránu Božího srdce, protože zná jeho pravou vůli. Sodoma je ovšem velké město a padesát spravedlivých se zdá být málo. Nejsou snad však spravedlnost Boha a jeho odpuštění projevem moci dobra, i když se jeví jako menší a slabší než zlo?
Záhuba Sodomy měla skoncovat se zlem vyskytujícím se v tomto městě, ale Abraham ví, že Bůh má jiné způsoby a jiné prostředky, jak učinit přítrž šířícímu se zlu. Právě odpuštění zastavuje spirálu hříchu a Abraham se ve svém dialogu s Bohem odvolá právě k tomu. A jakmile Pán přistoupí na to, že městu odpustí, pokud tam najde padesát spravedlivých, začíná jeho přímluvná modlitba sestupovat až do hlubin božského milosrdenství. Abraham – jak si vzpomínáme – postupně snižuje počet nevinných, kteří jsou třeba pro záchranu. Kdyby jich nebylo padesát, mohlo by jich stačit čtyřicet pět, a pak stále méně až k deseti a svou prosbu prodlužuje, až se její naléhavost stává takřka troufalou: „snad se jich tam najde čtyřicet.. třicet.. dvacet.. deset“. A čím více se snižuje jejich počet, tím více vyniká a odhaluje se také milosrdenství Boha, který trpělivě naslouchá této modlitbě, přijímá ji a na každou prosbu odpovídá: „Odpustím… nezahubím… neudělám to“.
Sodoma tak může být na Abrahamovu přímluvu zachráněna, pokud se tam najde alespoň deset nevinných. Taková je moc modlitby. Protože prostřednictvím přímluvy, modlitby k Bohu za spásu druhých, se vyjadřuje a projevuje přání spásy, které Bůh vždycky vůči hříšnému člověku chová. Zlo totiž nemůže být přijato, musí být označeno a zničeno trestem: záhuba Sodomy měla právě tento účel. Pán však nechce smrt ničemníka, ale aby se obrátil a žil, jeho přáním je vždycky odpustit mu, zachránit jej, darovat mu život a přetvořit zlo v dobro. A právě toto božské přání se v modlitbě stává přáním člověka a vyjadřuje se slovy přímluvné modlitby.
Svojí prosbou Abrahám propůjčuje svůj hlas, ale také svoje srdce božské vůli: přáním Boha je milosrdenství, láska a vůle spasit, a toto přání Boha nalezlo v Abrahamovi a v jeho modlitbě možnost konkrétně se vyjádřit v rámci lidských dějin, aby bylo přítomno tam, kde je zapotřebí milosti. Svou modlitbou dává Abraham hlas Božímu přání a tím není záhuba, nýbrž záchrana Sodomy, aby obrácenému hříšníkovi daroval život. Toto chce Pán a jeho dialog s Abrahamem je prodlouženým a jednoznačným projevem jeho milosrdné lásky.
Nezbytnost nalézt spravedlivé lidi ve městě stává se stále menší a nakonec jich bude k záchraně všech obyvatel stačit jenom deset. Proč se Abraham zastavil u deseti, nám text neříká. Možná jde o počet označující minimální počet členů společenství (deset osob je dodnes potřebné quorum pro veřejnou modlitbu židovské obce). Přesto se však jedná o nepatrný počet, malou částku dobra, z níž je třeba vyjít, aby bylo odstraněno velké zlo.
V Sodomě a Gomoře se však nenalezlo ani oněch deset spravedlivých a města byla zničena. Nezbytnost jejich zániku byla paradoxně dosvědčena přímluvnou modlitbou Abrahama. Právě tato modlitba totiž zjevila spásonosnou vůli Boha: Pán byl ochoten odpustit, přál si tak učinit, ale města byla uzamčena v totalizujícím a paralyzujícím zlu a postrádala dokonce i těch několik spravedlivých, od nichž mohlo být zlo přetvořeno v dobro.

Právě taková je cesta spásy, kterou žádal i Abraham. Být zachráněni, neznamená jenom utéci před trestem, nýbrž být osvobozeni od zla, které tu přebývá. Tím čemu je třeba se vyhnout, není trest, nýbrž hřích, ono odmítnutí Boha a lásky, které v sobě již nese trest. Prorok Jeremiáš říká vzpurnému lidu: „Ať tě ztrestá tvá zlovolnost a potrestají tě tvé nevěry! Pochop a hleď, jak zlé a hořké je opustit Pána, svého Boha“. A z této zloby a hořkosti chce Pán zachránit člověka a vysvobodit jej z hříchu. K tomu je však zapotřebí proměny zevnitř, jakýsi záchytný bod, počátek, z něhož je třeba vyjít, aby bylo zlo proměněno v dobro, nenávist v lásku, pomsta v odpuštění.Proto musí být spravedliví ve městě a Abraham neustále opakuje: „snad se tam najdou…“. »Tam«, to je uvnitř choré reality, musí být onen zárodek dobra, který může ozdravit a dát život. Toto slovo je určeno také nám: kéž se v našich městech najde zárodek dobra, učiňme všechno, aby bylo nejenom deset spravedlivých, aby se skutečně dostalo života a přežití našim městům a byli jsme zachráněni od oné vnitřní hořkosti, kterou je absence Boha. Chorá realita Sodomy a Gomory onen zárodek dobra postrádala.

Milosrdenství Boha v dějinách jeho lidu se však dále šíří. Pro záchranu Sodomy by stačilo deset spravedlivých a prorok Jeremiáš jménem Všemohoucího později řekne, že stačí jenom jeden spravedlivý, aby byl zachráněn Jeruzalém: „Probíhejte ulicemi Jeruzaléma, jen se dívejte, poptejte se, hledejte na náměstích, najdete-li muže, někoho, kdo žije podle práva, kdo vyhledává pravdu: pak tomu městu odpustím“. Počet byl opět snížen a dobrota Boží se znovu vyjevila jako větší. A přece to ještě nestačí, hojné milosrdenství Boha nenalezne odpověď dobra, kterou hledá a Jeruzalém upadne do rukou nepřátel.
Bude zapotřebí, aby se Bůh sám stal spravedlivým. A to je mystérium Vtělení: aby zaručil jediného spravedlivého, stává se On sám člověkem. Spravedlivý bude vždy, protože jím je On. Oním spravedlivým se však musí stát Bůh sám. Nekonečná a překvapivá láska bude plně zjevena, až se Boží Syn stane člověkem, definitivním Spravedlivým, dokonale Nevinným, který přinese spásu celému světu svou smrtí na kříži, odpuštěním a přímluvou za ty, „kteří nevědí co činí“

Jejich silné a mnohočetné gesto modlitby je božským protikladem ďábelsky rozkladného procesí Sodomy a Gomory: „gay pride“, již nikoli hrdosti, ale satanské pýchy v našich ulicích, která se chystá v blízkých dnech.

Sodomou a Gomorou,oním místem „tam“, dokonce i Jeremiášovým Jeruzalémem, se v tomto čase stala celá Evropa, hrdá kolébka kultury a poznání, jejíž hrdost přerostla pýcha hříchu. Zatemnila její minulost, zatemňuje její křesťanské dějiny katolické Církve, zatemňuje její slovo o Světle, jejž původně přijala, slovo o Ježíši Spasiteli, který ji na své Velké cestě navštívil.

Pokud potom nalezne modlitba každého člověka odpověď, pak každá naše přímluva bude plně vyslyšena.


O. Vladimír Mikulica




MODLITBA


Jsi novým a pravým Abrahámem,
Ježíši, přímluvce od Otce v síle Ducha svatého.
Dřív než svého Utěšitele a Pramen moudrosti k vítězné modlitbě
od Otce jako našeho Parakléta sešleš,
připravuješ nás na své Velké cestě k vítězství nad satanem
svou dnešní katechezí o modlitbě.
Rozvíjíš své podobenství,
které se stává reálným příběhem,
z něhož mohlo i vyplynout,
Tvé přirovnání o bližním, o sobě – Milosrdném Samaritánovi.
Mluvíš o větší oběti Marie z Betánie,
která přesahuje obětavost její sestry Marty:
mluvíš o vytrvalosti v modlitbě
oproti „záchranářství“ přičinlivých.
V současné Evropě jsou mnozí z nich,
z průvodu poskytujícím na „Gay Pride“
přehlídku především duchovních nemocí,
démonů,
příčinou pozvání morálně rozohněných
a po Boží pomstě falešně toužících islamistů
do Evropy, do Sodomy a Gomory:
Oni se stávají: jejich nepřetržitý průvod
přes hranice zhroucené Evropské unie –
sirnou zkázou,
Božím dopuštěním příchodu Anděla zhoubce
odmítnuté křesťanské civilizace a katolické Církve:
trestem Božím za tento hřích.
Ty se „ústy Abrahamovými“
ptáš na deset poutníků Velké cesty,
alespoň na deset spravedlivých.
Amen.

sobota 20. července 2019

Řekni jen slovo, Pane, a má duše bude uzdravena





Do služeb Církve jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemné rozhodnutí, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství božské slávy je pro pohany v tomto tajemném rozhodnuti, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. 
Těmito slovy svatý Pavel spolu s vyznáním víry v Ježíše Krista, v naději spásy pro všechny, kdo v jeho smrt a zmrtvýchvstání uvěří, ukazuje perspektivu záchrany nabídnutou všem – i pohanům. Zároveň odkrývá tajemství, jímž je skrytý život Ježíšův v duši vytržené z moci satana a proto naplněné jasem svatého Ducha: Ježíšovo přebývání v těch, kdo jsou nazýváni „christoforoi kai pneumatoforoi“ – křesťany, nositele křtu, tajemství Nejsvětější Trojice.
Dobu dovolených a prázdnin nazývá Svatý otec Benedikt XVI. „vhodnou chvílí, abychom dali první místo tomu, co je skutečně důležitější v životě, totiž naslouchání slovu Pána.“ A poukazuje na cestu k objevení této skrytosti Ježíšovy v nás, o níž svědčí Apoštol, zamyšlením nad úryvkem evangelia této neděle.

„Marta a Marie jsou dvě sestry: mají také bratra Lazara, který se však při této příležitosti neobjeví. Ježíš prochází jejich vesnicí a, jak říká text,
„Marta ho přijala do domu“. Tato podrobnost dává na vědomí, že Marta je starší z obou sester a že spravuje dům. Vždyť když se Ježíš v domě posadil, Maria si sedne k jeho nohám a naslouchá mu. Zatím co Marta je v plném shonu, aby stačila udělat vše pro tak výjimečného hosta. Zdá se nám, že přihlížíme scéně: jedna sestra se honí sem a tam, plně zaneprázdněná a druhá je uchvácena přítomností Mistra a jeho slovy. Po chvíli to Marta už nevydrží a neodolá, aby neprotestovala, ba cítí, že má právo kritizovat Ježíše: „Pane, nezáleží ti, že má sestra mě nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí, přece, ať mi pomůže“. Marta by chtěla dokonce poučovat Mistra. Avšak Ježíš s velkým klidem odpovídá: „Marto, Marto - a toto opakování vyjadřuje cit, jak ji má rád - děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme“.


Lásku k neklidnému člověku, který pro Církev koná mnoho aktivit, ale přitom Ježíšovi nenaslouchá, přibližuje jedna epizoda s života svaté Matky Terezy. 

„Kolik času, Otče, věnujete denně adoraci?“ ptá se svatá nositelka ceny svatosti jednoho kněze podobného Martě na cestě svatosti.
Nemám čas, Matko, mám tolik povinností a práce…“
Ale, Otče, pak byste měl hodinu denně adorovat Ježíše v Nejsvětější svátosti.“
Matko, to opravdu nejde…“
Pokud tomu tak je, pak byste měl, Otče, věnovat adoraci dvě hodiny denně!“
Naprosto nemožné!!“
Pak tedy tři hodiny, Otče…“

Slova Ježíše Krista v evangeliu o Marii a Martě z Betánie „jsou naprosto jasná: žádné pohrdání činným životem, jakož i velkodušným pohostinstvím; avšak jasně připomíná fakt, že jediná věc opravdu nutná je něco jiného: naslouchat slovu Pána; a Pán je v té chvíli právě tam, přítomný v Ježíšově osobě! Všechno ostatní pomine a bude nám vzato, ale Boží slovo je věčné a dává smysl dennímu zaměstnání i shonu.
Drazí přátelé, jak jsem řekl, tato stránka evangelia ladí s časem prázdnin, protože připomíná fakt, že lidská osoba musí sice pracovat, nasazovat se v domácích pracích i v povolání, ale především má zapotřebí Boha, který je vnitřním světlem Lásky a Pravdy. Bez lásky i ty nejdůležitější činnosti ztrácejí na hodnotě a nepřinášejí radost. Bez hlubokého smyslu všechno naše shánění a podnikání se redukuje na neplodný a rozháraný aktivismus. A kdo nám dá lásku a pravdu, ne-li Ježíš Kristus? Naučme se tedy, bratři, pomáhat jedni druhým spolupracovat, ale především společně zvolit lepší část, lepší úděl, který je a vždy bude naše největší dobro.“

 (Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně v Castel Gandolfu 18. 7. AD 2010; zdroj: www.radiovaticana.cz)
O. Vladimír




MODLITBA


Od hluboce věřícího pohana
římského okupantského důstojníka –
Tvůj přítel svatý Lukáš,
Ježíši, Slovo, Logos,
který chceš být slyšen v našich vlastních srdcích,
přenáší naši pozornost do židovského domku v Betánii,
kde Tě očekává budoucí aktivita Tvé Církve ztělesněná přičinlivou Martou
i klečící kontemplace a adorace reprezentovaná Marií, její sestrou.
Děkujeme Ti za slova setníkova, jimiž vyznává,
že si nezaslouží, abys přišel do jeho pohanského domu,
za jeho víru, kterou tolik vyzdvihuješ,
za víru, kterou z daru Tvé Božské štědrosti přijal svatý apoštol Pavel,
když poznal, že bohatství Tvé božské slávy,
jež jsi mocí Ducha vložil do jeho srdce,
má předávat pohanům,
zvát je do domu dosud především židokřesťanské Církve:
děkujeme Ti rovněž za slova Svatého otce Benedikta XVI., 
jimiž nám ukazuje pravou hodnotu činného života Tvé Církve
v naslouchání slovům Tebe Slova, na kolenou při adoraci,
a zároveň z této adorace krve před svatým přijímáním.
Toto činí již svatá Marta, činorodá služebnice Církve,
která na místě hluboce věřícího pohanského konvertity doplňuje,
co zbývá k utrpení Tvého kříže vykonat na této zemi na její cestě k Tobě:
slovy, jimiž se ztotožňuje
bolestným způsobem, golgotskou nečinností,
kdy Tvé ruce i nohy jsou přibity k adoraci Otce v moci Ducha svatého,
v níž lidskému umíráš –
se setníkovými:
ale řekni jen slovo, Ty Slovo - Logos,
a má duše bude uzdravena.
Amen.













sobota 13. července 2019

Jak dosáhnout věčného posmrtného štěstí?





Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: "Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?" 
   Ježíš mu řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" 
   On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." 
   Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít." Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" 
   Ježíš se ujal slova a řekl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. 
   Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: 'Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.' 
   Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?"    On odpověděl: "Ten, kdo mu prokázal milosrdenství." A Ježíš mu řekl: "Jdi a stejně jednej i ty!" 


Mistře,“ oslovuje Ježíše, Božího Syna jeden ze znalců Starého zákona, „co mám dělat, abych získal věčný život?“ V této otázce se z tehdejšího kontextu samozřejmě skrývá dotaz na štěstí po smrti. Věčný život je protikladem zániku, ztráty kontaktu s Bohem, který, jak dosvědčují mýty a antická dramata i eposy a posvátné knhy všech světových náboženství, činí člověka člověkem.
Odpověď Ježíšova – místo Chrámového kázání v podání svatého Matouše a Marka – zaznívá podle sepsání svatého Lukáše v duchu putování při jediné Velké cestě z Galileje na Golgotu nyní, zdůrazňuje dvě důležité skutečnosti pro věčnou spásu každého člověka: uchovat si základní ze všech pozemských vztahů a to vztah k Bohu a milovat Jej více než kteréhokoli bližního. - Ježíš zákoníkovi řekl: "Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?" 
   On odpověděl: "Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou mysli, a svého bližního jako sám sebe." 
   Řekl mu: "Správně jsi odpověděl. To dělej, a budeš žít."
Znalec Zákona je na první pohled zaujat druhou, až druhou, části přikázání lásky k bližnímu a proto se ptá; a svatý evangelista podkládá jeho otázku ještě důležitým komentářem: ´Ptá se, aby se mohl „postavit na roveň Ježíšovi: Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: "A kdo je můj bližní?" 
A Ježíš mu vychází vstříc, vychází vstříc jeho slábnoucí pýše, zvěstuje mu ono slovo, které Apoštol přijal později od Ježíše, od našeho Pána a prostředníka Otcovy lásky – mysticky či potvrzenou po zásahu Boží milosti u Damašku prostřednictvím sloupů Církve: „Milostí jste spaseni skrze víru, není to vaše zásluha, Boží dar to je...“, a proto v událostech a v symbolu, v podobenství představuje toto základní tajemství přijetí věčného života - „sestupuje“ k Zákoníkovi a ukazuje Boží dílo v člověku, Boží lásku, která sestupuje k tomu, kdo miluje Boha a proto miluje bližního zcela nezištně a z finančního hlediska ztrátově. - Člověk je Tvůj bližní. Na základě Boží milosti.
Z Ježíšovy odpovědi a z dalších svědectví, mezi něž patří i slovo o milosti citované Apoštolem národů, však vyplývá, že prvním bližním je především Bůh, protože Jej člověk potřebuje: potřebuje Jej jako „...Samaritán, který přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína“. Ano, je to přednostně Syn, který dává hříchem zraněnému člověku, neschopnému milovat bližního, olej Ducha Božího od Otce, který dává svou očistnou krev na kříži, kterou pak předává jako Pomazání od Svatého ve svátosti a ve svátosti Nejsvětější, aby Zákoník, hříšník, mohl tímto olejem pomazat druhého člověka.
V tomto Ježíšově příběhu zaznívá základní vyznání víry v milost, v lásku, z níž jsme schopni čerpat, a tak milovat Boha a bližního; a tato milost pramení ze svátostí a zvláště ze slavení liturgie.
Proto zde je na místě co nejvíce přemáhat hřích. Hřích, který tkví v pýše, v nepodřízení se v neposlušnosti proti Bohu.
Proto také neochota podřídit se Církvi v oblasti liturgie působí největší újmu na víře – až k její ztrátě – u věřících jako celku, tak i u jednotlivce.
Otec kardinál Robert Sarah již podruhé po několika měsících vyzval kněze k poslušnosti ohledně sloužení liturgie (ohledně služby lidu – leit-ourgias). Láska kněze a jeho přijímání milosti milovat Trojjediného Boha a bližního se má projevit ve vztahu lásky, v jejím vyjádření, v obrácení se k Pánu a Spasiteli Ježíši v Nejsvětější svátosti, k Němu, jenž je EXHODOS, ORIENS, VÝCHOD, v obrácení AD ORIENTEM.
Kardinál Róbert Sarah, prefekt Kongregácie pre bohoslužby a disciplínu sviatostí, vyzval kňazov Katolíckej cirkvi, aby svätú omšu aj v riadnom rímskom obrade slávili „ad orientem“. Informoval o tom internetový britský Catholic Herald. Kardinál Sarah to vyslovil na konferencii „Sacra Liturgia“, ktorá sa koná v Londýne.
Je veľmi dôležité, aby sme sa tak skoro, ako je možné, vrátili k spoločnému nasmerovaniu kňazov a veriacich – smerom na východ alebo prinajmenšom smerom k apsisu – na ktorý prichádza Pán“, povedal kardinál Sarah. Požiadal kňazov, aby zavádzali túto prax všade, kde je to len m,“ požné.
Kňazi majú dôverovať tomu, že tento krok Cirkvi je dobrý pre Cirkev a je dobrý aj pre veriacich. Ako príprava bude potrebná pastoračná múdrosť a katechéza pre veriacich. Spoločné nasmerovanie modlitieb sa má zaviesť zodpovedajúc „pastoračnému úsudku“ kňazov. Možno by bol zmysluplný začiatok na Prvú adventnú nedeľu, ako navrhol kardinál Sarah.
Už počiatkom mája kardinál Sarah v interview pre francúzske noviny Famille chretienne konštatoval, že pri obetovaní je „podstatné, aby kňaz spolu s veriacimi spoločne hľadeli smerom na východ“.
V prednáške kardinál informoval, že pápež František ho poveril „reformou reformy“ liturgie po II. Vatikánskom koncile. Pripomenul, že niektoré po koncile realizované reformy boli príliš ovplyvnené vtedajším duchom doby a presiahli liturgickú konštitúciu „Sacrosanctum Concilium“. Úplná realizácia konštitúcie si vyžaduje „hermeneutiku kontinuity“. Konciloví otcovia „nezamýšľali nijakú revolúciu, ale evolúciu,“ ako zdôraznil kardinál Sarah.
O. Vladimír


MODLITBA


Zákon je pravda,
která nás osvobodí,
Ježíši, Pravdo,
Ježíši Dárce svobody otrokům satana a hříchu!
Apoštol vyzpívává v dopise do Kolos na Tebe chvalozpěv:
Jsi viditelným obrazem Otce,
Mojžíš o Tobě prorokuje lidu, který Tebe, Mesiáše, Krista očekává:
Budeš poslouchat hlas Hospodina, svého Boha!“
Ty jsi ten hlas, Duchu svatý!
Ty jsi Hospodin, biskup našich duší, Ježíši Mesiáši – Kriste!
Ty jsi Slovo, Logos Otce, Ježíši!
Ty jsi Hlas Církve, Duchu svatý!
Tvé slovo, Ježíši: „Kdo vás slyší, mne slyší!“
se týká především Církve,
vyzývající, abychom se při slavení svatých tajemství
obraceli k Tobě – AD ORIENTEM!
Amen.

sobota 6. července 2019

Nekonečné prázdniny pro učedníky



   Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát učedníků, poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: 
   "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. 
   Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: 'Pokoj tomuto domu!' Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' Když přijdete do některého města, a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: 'I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!' Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu." 
   Dvaasedmdesát učedníků se vrátilo a s radostí řekli: "Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!" Odpověděl jim: "Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi." 


Minulou neděli učil Ježíš, náš Spasitel, v úryvku mešního evangelia podle svatého Lukáše své učedníky, aby se nejen vymezili proti veřejnému mínění, které nemusí být vedeno Božím Duchem, ale aby především nahlas vyznali, co v jejich srdcích již se stále větší jistotou víry zaznívalo: „Ty jsi, Ježíši, Boží Mesiáš. Očekávaný Vykupitel všech povolaných ke spáse, Ty jsi Mesiáš, pomazaný Duchem svatým, jediný Boží Syn.“
Tomuto evangeliu porozuměl i svatý Apoštol, když v listu do Říma píše, že víra v srdci je k ospravedlnění, ale vyznání ústy vede ke spáse.

Dnes, v líčení svatého Lukáše o vyslání dvaasedmdesáti učedníků, dává Ježíš Mesiáš Boží těm, kdo jsou více a více Duchem svatým spojeni s budoucím papežem Petrem i s jeho vyznáním mesianity a Božství Ježíše z Nazareta, moc šlapat na hady, štíry a přemáhat všechnu nepřítelovu sílu. Při jejich vyslání jim dává moc Ducha svatého, aby uzdravovali tamější nemocné a říkali jim: 'Přiblížilo se k vám Boží království!' Vstupovali totiž na jeho pokyn do těch měst a míst, kam chtěl sám přijít.

Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí při generální audienci dokazuje, že právě vyzbrojení sboru apoštolů a učedníků, jak popisuje jejich vyslání Ježíšem svatý Lukáš, dokládá hloubku kořenů apoštolské tradice, jíž se předává katolická - všeobecná víra Církve v Ježíšovo zmrtvýchvstání tak, že vede srdce i mysli věřících k přijetí Ducha svatého o Letnicích – ke křtu a vstupu do prvotní Církve „prvních“ tří tisíců.

Církevní společenství je utvářeno a vedeno Duchem svatým a spravováno apoštolským ministeriem. A toto společenství, které nazýváme Církví, se neomezuje pouze na všechny věřící v určitém historickém okamžiku, ale zahrnuje všechna období a všechny generace.
Zahrnuje Církev bojující zde na zemi, Církev trpící očistcovým ohněm a Církev vítěznou – cílové společenství všech svatých.
Každý křesťan je spojen se všemi věřícími v Ježíše Krista duchovním poutem – a katolický věřící po výtce – toto sjednocení prožívá nejintenzivněji při slavení mše svaté. A toto spojení platí jak pro všechny aktuálně žijící „ v těle“, tak i pro ty, kdo očekávají slávu vzkříšení po své smrti v očistci, tak pro společenství svatých.

Je zde tedy dvojí univerzalita: synchronní - jsme spojeni s věřícími celého světa, a také diachronní - minulí i budoucí věřící s námi tvoří jediné velké společenství. Duch svatý je zárukou živé přítomnosti tajemství v dějinách a je to on, kdo v průběhu staletí zajišťuje jeho naplňování. Díky Duchu svatému může být zkušenost vzkříšení, jakou zakoušela apoštolská komunita prvotní Církve, stále znovu prožívána následujícími generacemi, je totiž předávána a zpřítomněna ve víře, liturgii a společenství Božího lidu, který putuje v čase.

Vzkříšení je ontologickou skutečností, na níž závisí a jíž je principielně formována apoštolská tradice.

V tomto předávání plodů spásy, jež se děje v neustálém zpřítomňování křesťanského společenství vrcholně ve slavení mešní oběti na místě Ježíše Krista, s Ním a v síle Jeho Ducha nacházela již prvotní společenství Církve centrum, v němž spočívá apoštolská tradice Církve. Nazývá se tak proto, že je založena na svědectví apoštolů a učedníků v prvních dobách, působením Ducha svatého byla zanesena do Svatých písem Nového zákona a Církev se k ní neustále vrací jako ke svému základu a své normě, prostřednictvím nepřerušené posloupnosti apoštolské služby.

Fázi jejího založení, její předletniční zakládání, v dnešním úryvku evangelia náš Spasitel odůvodňuje slovy: "Žeň je sice hojná, ale dělníků málo.“

Zároveň vybízí k modlitbě za tuto rodící se a v budoucnu – až do skonání časů – se šířící Tradice: „Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“

Hovoří o Církvi trpící, předesílá, že počátek očistce, stejně jako pekla a nebe, má své zakotvení v přítomnosti apoštolské Tradice: „Posílám vás jako ovce mezi vlky.“
Ježíš ještě za svého života omezoval své poslání na Izraelský dům, ale předjímal, že dar bude určen nejen lidu izraelskému, ale celému světu a všem dobám. Vzkříšený pak výslovně svěřuje apoštolům úkol učit všechny národy, svědčit o jeho přítomnosti a jeho pomoci až do konce časů. Univerzalita spásy navíc vyžaduje, aby se velikonoční památka slavila bez přerušení až do slavného návratu Krista. Ale kdo bude zpřítomňovat spásnou přítomnost Pána Ježíše prostřednictvím služby apoštolů, hlav nebeského Izraele, a skrze celý život lidu nové smlouvy? Odpověď je jasná: Duch svatý. Skutky apoštolů v návaznosti na Lukášovo evangelium předkládají obraz vzájemného působení Ducha, Kristových apoštolů a společenství, která se kolem nich shromažďují. Díky působení Ducha mohou apoštolové a jejich následovníci poslání, které obdrželi od Vzkříšeného, uskutečňovat v čase. „Vy jste toho svědky. Hle - já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec...“ - „Dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku a až na konec země.“ „My jsme svědky těchto událostí a stejně i Duch svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“
Je to tedy právě Duch svatý, kdo prostřednictvím vkládání rukou a modlitby apoštolů posvěcuje a vysílá nové misionáře evangelia. Je zajímavé si povšimnout, že zatímco některé úryvky uvádí jako ustanovitele kněží svatého Pavla, jinde se tvrdí, že je to Duch, kdo vybírá pastýře stáda. Síla Ducha a Apoštol se tedy jeví jako vzájemně hluboce prostoupeny. V momentech, kdy v Církvi dochází k důležitým rozhodnutím, je Duch přítomen, aby je “pomohl“ učinit: „Rozhodl totiž Duch svatý i my...“ Církev roste a putuje „v bázni před Pánem a plná útěchy Ducha svatého“. Toto neustálé zpřítomňování živé přítomnosti Pána Ježíše mezi jeho lidem, které Duch svatý zajišťuje a ke kterému v Církvi dochází prostřednictvím apoštolské služby a bratrského společenství, je tím, co se v teologickém smyslu rozumí pod pojmem tradice - ta není pouhým materiálním přenosem toho, co bylo na počátku svěřeno apoštolům, ale skutečnou přítomností ukřižovaného a vzkříšeného Pána Ježíše, jenž provází a vede v Duchu svaté společenství jím utvořené.
Tradice je společenstvím věřících kolem povolaných Pastýřů v průběhu dějin, společenstvím, které živí Duch svatý - zajišťuje provázanost mezi zkušeností apoštolské víry jak ji prožívali první Ježíšovi učedníci a nynější zkušeností Krista v jeho Církvi. Jinými slovy, tradice je organickou kontinuitou Církve, svatým chrámem Boha Otce, postaveným na základech apoštolů a zbudovaným na Kristu jako úhelném kameni, díky kterému, prostřednictvím živého působení Ducha, drží pohromadě. „Proto už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova, jejími základy jsou apoštolové a proroci a Kristus je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu, v něm jste i vy budováni působením Ducha v Boží příbytek“. Díky tradici, zabezpečené ministeriem apoštolů a jejich nástupců, živá voda prýštící z Kristova boku a jeho uzdravující krev dopadá na muže a ženy všech dob. Tak je tradice stálou přítomností Spasitele, jenž přichází, aby se s námi setkal, uzdravil nás a posvětil nás v Duchu skrze službu své Církve, ke slávě Otce.
Na závěr tedy můžeme shrnout, že tradice není předávání věcí či slov, něčeho neživého. Tradice je živá řeka, jež nás spojuje s naším původem, živá řeka, ve které je původ vždy přítomen. Velká řeka, kterou plujeme do přístavu věčnosti. Proto v této řece vždy znovu dochází naplnění Boží slovo, jež jsme vyslechli na počátku: „A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“
O. Vladimír Mikulica


MODLITBA


Voláš svých dvaasedmdesát, Ježíši, Boží Mesiáši,
pomazáváš je z daru svého Ducha,
aby oni sami se stali jako nositelé apoštolské Tradice
zdrojem pomazání Duchem svatým
pro „kristovce“, křesťany, kteří svým křtem vodou a Tvým Duchem,
svým pomazáním od Svatého,
svědčí o mesianitě, její tradici,
jejímž ústředním a výchozím bodem
jsi Ty:
ty stojíš na počátku jejich cest do všech měst a místo,
kam sám chceš v síle své Církve přijít.
Ty sám je nyní posíláš, aby šli ke všem národům, plemenům a jazykům.
Mají svědčit pomazáváním nemocných,
touto Tradicí mesianity,
že jsi již blízko:
jejich cesta je povoláním,
jejich život při těchto putováních s Tebou
je svatodušní „scholé“ pro Tebe:
paradoxně prázdninami,
při nichž se studium i zaměstnání stávají
prázdninovou rekreací
jejich svědectví na rekreačních místech v kterékoli části světa
o Tobě v jednotě s Petrem našich dnů,
kdy každému,
s nímž se na tomto prázdninovém putování setkají,
spolu s Petrem svědčí:
On, Ježíš z Nazareta je Mesiáš, Kristus,
Syn Boha živého,
On třetího dne po ukřižování
vstal z mrtvých!“
Amen.


.

LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Potemnělé, sychravé dny podzimu v měsíci  listopadu představují navenek "smrt stromů a rostlin": listo – pad. P...