sobota 27. dubna 2019

Tvrdé srdce mění pastýře ve vlky





2. neděle velikonoční


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ
PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





Křesťanská víra stojí a padá s pravdivostí svědectví, že Kristus vstal z mrtvých. Jestliže toto popřeme, lze sice z křesťanské tradice pořád ještě utvořit řadu přesných představ o Bohu a člověku, o tom, čím člověk je, a čím by měl být – jasný a čistý duchovní pohled na svět – ale křesťanská víra je mrtvá. Vztah k Bohu slábne, osobnost Ježíše, Božího Syna ; která i ve ztroskotání zůstává velikou, se vzdaluje naší schopnosti poznávat do hloubky. Mysl člověka slábnoucího ve víře, v poznávání pravdy, zůstává čistě v tom, co je lidské, a každou autoritu, včetně autority Ježíšovy a Jeho Církve, přijímáme jen potud, pokud je nám její poselství pochopitelné. Autorita Boha, autora nás i vesmíru, přestává být už měřítkem; tím je pouze náš vlastní úsudek, který z Jeho dědictví vybírá, co se nám zdá užitečné. Což znamená, že jsme ponecháni sami sobě. Poslední instancí našeho ghetta je tak náš vlastní úsudek.

Ježíš vstal z mrtvých. Udála se naprosto nová skutečnost. Ta mění svět i lidskou situaci. On se stává měřítkem pravých hodnot, které vedou duši k věčné spáse. Na Něj se můžeme spolehnout. V Něm se ukázala plnost pravdy, jíž je Bůh; On božství a především spojení božského a lidského ukazuje na svém a ve svém Synu.

Hledajícím ještě zůstává otázka, kterou Ježíši položil Juda Tadeáš ve večeřadle: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ano, proč jsi se mocně nepostavil svým nepřátelům, kteří Tě ukřižovali? - Proč jsi jim neukázal s nepřemožitelnou silou, že Ty jsi živý, Pán nad životem a smrtí? Proč jsi se ukázal jen hrstce učedníků, jejichž svědectví máme důvěřovat?

Tato otázka se ovšem netýká pouze zmrtvýchvstání, ale vůbec způsobu, jímž se Bůh zjevuje světu. Proč pouze Abrahámovi – proč ne mocným světa? Proč pouze Izraeli, a ne všem národům země, aby nebylo pochyb?

To je tajemství Boha, který jedná tiše. To, že ve velkých dějinách lidstva jen poznenáhlu buduje svoje dějiny; že se stává člověkem a že jeho současníci a určující síly dějin ho přitom mohou přehlédnout; že trpí a umírá a že jeho Zmrtvýchvstalý chce k lidstvu dojít jen skrze víru „svých“, jimž se ukazuje; že neustále tiše klepe na dveře našich srdcí a když mu otevřeme, pomalu nás činí vidoucími.
Můžeme vnímat, jak „Boží myšlení přesahuje naše myšlení“, poznávat a chápat tento božský způsob jednání. On dává svobodu, daruje a probouzí tak lásku. Když se nad tím dobře zamyslíme, není to, co se zdá být tak malé, tím vpravdě velkým?

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 300 .301
O. Vladimír Mikulica





LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Apoštol svatý Jan v dnešní epištole potvrzuje základní leitmotiv mystagogických katechezí: Duch svatý dává schopnost věřit, přemýšlet „zdravě“ v jednotném pohledu víry, „sjednoceně“ o duchu a hmotě, o nebeských a pozemských darech, hřivnách, o charismatech, která probouzejí tuto víru; v tomto smyslu moudře mluvit, konat skutky, které jsou vnuknuty Bohem a k Němu vedou.

Proto bývala a je dnešní neděle po stránce katécheticko-mystagogické věnována tajemství, které tento životní postoj reprezentuje nejvíce: mysteriu přítomnosti Ježíše v Nejsvětější eucharistii.

Proto píše Apoštol, kterého Ježíš miloval: Kdo věří v Syna Božího, má v sobě Boží svědectví. Kdo nevěří Bohu, učinil z něho lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.“

Naše víra se, jak čteme v Prvním listu svatého Jana, opírá o trojí božské svědectví. Svědky jsou totiž Otec, Slovo a Duch Svatý.

Ono svědectví „vody“, o kterém mluví Orličník, je Otcův hlas, který svědčil při Ježíšově křtu v Jordánu;
Svědectví „krve“ podává sám Ježíš, Boží Syn, svou obětní smrtí na kříži;
Svědectví, které vydává „Duch“ jsou charismata, Jeho dary, Logos, které On – Duch Otce a Syna vkládá jako ohnivý jazyk nad hlavou do srdce každého, kdo poslechli příkaz Ježíšův a modlili se společně desatero dnů v Horní místnosti u svatého Jana Marka.

Proto, kdo jejich – tomuto apoštolskému svědectví - uvěří, uvěří ve „vodu“ i „krev“, zatouží po svatém křtu, ponořujícím do krve Kristovy: bude v Církvi spasen.

V evangeliu dnešní Bílé neděle právě proto čteme o svatém Tomášovi, který se stává svatým slovem Ježíšovým ve svaté rodící se Církvi: on, apoštol, který nebyl přítomen v nyní jedenáctičlenném apoštolském sboru v „osmý den“, v neděli Vzkříšení, kdy se Ježíš poprvé ukázal svým biskupům; a apoštol svým kolegům není schopen uvěřit., když mezi ně přichází po týdnu, o této neděli „Tří svědků“.

Ocitá se na hraně, která může být dokonce ohledně přijetí a uchování víry nebezpečnější, než byla u hřešícího Jidáše: nevěří Církvi, respektive – nevěří Duchu svatému, a proto jej ďábel vede od blahoslavenství, blaženosti těch, kdo Ježíšovy smrtelné rány na jeho vzkříšeném těle neviděli, a přesto uvěřili, k potencionálnímu popření i svědectví Jeho „krve“ a odmítnutí Mysteria Salutis nabízeného Nejsvětější Trojicí při svědectví „vody“.

Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“patří nám, abychom víru Církve kladli před pyšné samotářské hledání moci „krve“ Kristovy, pak nám svědectví „vody“ - náš křest v moci Nejsvětější Trojice – bude skutečnou ochranou a zdrojem víry, která vede k blahoslavenství, blaženosti na zemi a v nebi.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle velikonoční – neděle Božího milosrdenství


Ve Skutcích apoštolů čteme o zvratu, jenž nastal po Letnicích, kdy Duch Svatý sestoupil na apoštoly: ti, kteří byli o neděli zmrtvýchvstání Ježíše Krista společně shromážděni za zavřenými dveřmi plni strachu ze židů, se nyní scházejí na veřejném místě k modlitbě, v duchovním centru judaismu. Modlí se a pak uzdravují ty, kdo k nim zasaženi působením Ducha přicházejí, aby slyšeli apoštolské kázání o zmrtvýchvstání Ježíše, našeho Vykupitele.

    Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu. Všichni se jednomyslně shromažďovali v Šalomounově podloubí. Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou. 
    Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána. Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich. Také z okolních měst se sbíhalo do Jeruzaléma mnoho lidí a přinášeli nemocné i trápené nečistými duchy; a ti všichni byli uzdravováni. 


Žalm Nechť řekne dům Izraelův“ je uvozen antifonou Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky provází o této naděli, nazývané „v albách“, novokřtěnce, neofyty, přicházející po týdnu, kdy se v křestních bílých šatech denně účastnili mystagogických katechezí. Nyní je za modliteb a zpěvů poprvé čistí, perou v nádrži či jezírku křestního pramene. Osmidení „teoretických“ katechezi v plném smyslu tohoto slova se završuje jejich uvedením do praxe: slyší o svátosti smíření, podobně jako svatý Jan, Miláček Páně, v závěru svého evangelia dosvědčuje ustanovení této svátosti poté co jedenáctý apoštol svatý Tomáš odhalil svou nevěru ve svědectví Církve o Ježíšovu zmrtvýchvstání. A poté mohou – vedeni slovem i příkladem bratří a sester, kteří přijímají tuto svátost, k ní poprvé přistoupit: odříci se všeho, co oslabuje pohled víry, vzácného daru, vzácné hřivny.

Nechť řekne dům Izraelův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 

Nechť řekne dům Árónův: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 

Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky." 


Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. 

Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! 
Hospodine, dej spásu, Hospodine, popřej zdaru! 

Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu! Žehnáme vám z Hospodinova domu. 
Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo.


Svatý Evangelista, jenž zapsal pro všechny věky svědectví o zmrtvýchvstání Ježíše Krista Jej představuje jako Pána dějin světa i lidské duše: On je počátkem a cílem smyslu všeho stvořeného. Uvádí tak v Apokalypse, zjevení, jemuž se mu dostalo rovněž v den nedělní, v den Páně, slova, která zapsal ve svém evangeliu. Slova apoštola Tomáše, který uvěřil, poté co se dotkl Ježíšových ran, Ježíšova těla zmučeného a zmrtvýchvstalého, že jeho Mistra a Pán byl mrtev, a žije na věky věků: „Můj Pán a můj Bůh!“

    Já, Jan, váš bratr, účastník vašich soužení, Království i vytrvalosti v Ježíši, dostal jsem se pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi na ostrov, který se jmenuje Patmos. A jednou v den Páně jsem upadl do vytržení a uslyšel jsem za sebou mocný hlas jako zvuk polnice: "Své zjevení napiš do knihy a pošli sedmi církevním obcím." 
    Obrátil jsem se, abych se podíval po tom hlase, který ke mně mluvil. A když jsem se obrátil, uviděl jsem sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů postavu podobnou Synu člověka, oblečenou do řízy a přepásanou na prsou zlatým pásem. 
    Když jsem ho uviděl, padl jsem mu k nohám jako mrtvý. On na mě položil pravici a řekl: "Nic se neboj! Já jsem První i Poslední, Živý. Byl jsem mrtev, a hle - jsem živ na věky věků a mám klíče od smrti a podsvětí. Napiš tedy své vidění: nynější i to, které přijde později." 


Večer o Neděli zmrtvýchvstání jsou Ježíšovi učedníci pohromadě. V domě patřícímu podle tradice Marii, matce svatého Jana Marka. Na místě, kde měli slavit před třemi dny s Ježíšem Poslední zelenočtvrteční večeři, na místě, které je pro evangelistu, Miláčka Páně, jehož slova o dnešní neděli čteme ve dvou úryvcích, obzvláště cenné: zde přijal Ducha svatého, zde podle tradice ležel na prsou Ježíšových při označení Jidášovy zrady, zde přijal poprvé tělo a krev svého milovaného Mistr a Pána, zde mohl – dříve než Církvi nevěřící apoštol Tomáš - vyznat: „Můj Pán a můj Bůh!“

Orličníkův popis událostí Velké noci, prvního z prvních dnů v týdnu a po týdnu následujícího dne Vzkříšení, svědčí o historické události, která není mimo dějiny či nad dějinami, ale „rozráží rámec dějin“ a „dává jim novou dimenzi“, eschatologickou. Zmrtvýchvstání odkrývá nový prostor, který dějiny otevírá a působí nad ně a přes ně; vytváří definitivnost.
Proto není zmrtvýchvstání obdobnou historickou událostí jako Ježíšovo narození či ukřižování.
To první je znamením na úrovni zázraku, to druhé je znamením na úrovni pohoršení a bláznovství - i patrně jednou z hlavních příčin zrady Jidášovy.

Zmrtvýchvstání je kosmická a pozemská událost, v níž se život Ducha a přírodní zákony, jež dává a plně zná jen Bůh, protínají s úlekem, zděšením, údivem, nevýslovnou radostí i strachem učedníků a žen z protoapoštolského společenství Církve. Ti jsou dosud spoutáni úzkým pohledem na vlastní smrtelnou existenci těla a tušenou i vytouženou spásu své duše, již nyní osvobozeni nacházejí a přijímají ve velikonočních událostech posledního pozemského Ježíšova Svatého týdne na této zemi; v Něm nalezené a přijaté spásy duše, zpečetěné jejich vyznáním víry.

Tak uvěřili ženy po návratu od Ježíšova hrobu, apoštolové, kteří do něj vstoupili, učedníci na cestě do Emauz. Ti se stávají svědky „bilokace“: Ježíš zmrtvýchvstalý, který s nimi žil jako člověk a Boží Syn na této zemi, je po svém vzkříěení přítomen v duchovním rozměru kosmu, „po pravici Otce“ a v mci Ducha se ukazuje v jeruzalémském domě i na cestě z Jeruzaléma do Emauz v těle, které prošlo hrozným mučením a smrtí. S tmto svědectvím vstupují emauzští učedníci po vzkříšení svého Mistra a Pána do zjitřeného společenství večerní přípravy na postpentekostální slavnost mše svaté - do Večeřadla, do mešního prostoru Zeleného čtvrtku a Velkého pátku a právě uplynulé Velké noci; Kleofáš a onen druhý učedník svědčí a přitom slyší od apoštolů shromážděných v Jeruzalémě shodné svědectví: Náš Pán vstal z mrtvých, jak sám řekl.

Právě na tomto vyznání stojí veškerý základ křesťanství a Církve. Pro toto svědectví přichází a sestupuje na apoštoly Duch svatý o Letnicích. Jen On umožňuje hlásat evangelium; říkat: Boží Syn, Ježíš Mesiáš, náš Pán, se stal člověkem, aby nás svou smrtí na kříži vykoupil z moci satana a svým zmrtvýchvstáním navěky spasil. Kdo uvěří a dá se pokřtít, přijme Jeho Ducha: zemře s Ježíšem Kristem ve křtu a s Ním v mysteriu znovuzrození vstane v ten samý den k věčnému životu.

Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. 
    Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: 
    "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou." 
    Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána." 
    On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím." 
    Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." 
    Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!" 
    Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili." 
    Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu. 

Srovn.: Joseph Kardinal Ratzinger – Papst Benedikt XVI., Jesus von Nazareth, Herder Freiburg – Basel – Wien 2011, ,II. Teil p 301
O. Vladimír Mikulica





MODLITBA


Tvé tělo,

Ježíši, odsouzený nemilosrdným soudem,

vlky v rouše beránčím,

je branou milosrdenství

pro ty, kdo poznají tvrdost svého srdce:

uzavření se Tvému Duchu,

jež působí slova a myšlenky, modlitby

pronášené bez víry ve Tvé zmrtvýchvstání,

slavení“ liturgie, v níž tvor oslavuje sebe

a nikoli „slávu“ , „doxén“, kterou je Tvůj kříž.

K téže izolaci vedou skutky milosrdenství

konané, jak píše Apoštol, ke smrti,

k vlastnímu odsouzení

inspirované sebeláskou.

Úcta k Tvému tělu, bázlivé dotknutí se rány,

která svědčí o mém hříchu,

jenž pokaždé proklál Tvé srdce na kříži,

se stává branou,

která se o této neděli, o vzkříšení,

jež po týdnu v témž Večeřadle pro apoštola Tomáše následovalo,

otevřela pro všechny apoštoly,

aby mohli ve svatodušní svátosti při absolucích pronášet:

Absolvo te seu non absolvo te:

Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého ti odpouštím“ -

či „Non absolvo“- zadržuji tvé hříchy.

Amen.





úterý 16. dubna 2019

Gottes Segen und Schutz zum Ihren Geburtstag!



Svatý otec - emeritus Benedikt XVI. se dnes dožívá požehnaných 92 let.

Ať jej na přímluvu Panny Marie vede Duch Svatý, aby nás nadále povzbuzoval na cestě katolické víry a vyl majákem pro Církev!

sobota 13. dubna 2019


VELKÝ PÁTEK AD MMXIX



Z oběti vznikla zem a vesmír:
to Bůh z lásky stvořil svět.

Z oběti země rodi se Adam:
to Bůh jej z prachu uhnětl.

Z oběti žebra vzešla žena:
manželství první Bůh založil.

Z oběti lůna manželčina
zrodil se Ábel, zrodil se Kain:
to Bůh svou říši zdarma
hříšníkům k poskvrně nabídl.

Z oběti Ábela
- ze smrti obětní beránka nejčistšího -
zrodí se Ježíš
z lůna panenského;
z oběti Kaina, psance zavrženého,
z lásky Otec Syna
na oltář Kainův klade.

Z oběti nejčistší čistou Hostii – obětinu
kněz na oltář klade:
to Duch Svatý tvou duši
světlem vzkříšení
touží naplnit.

P. Vladimír Mikulica



nevěřící Tomáš
Caravaggio

sobota 6. dubna 2019

In hoc signo vinces

V tomto znamení zvítězíš



interiér katedrály Panny Marie v Paříži po požáru


"Goethe označil kdysi téma boje mezi vírou a nevěrou za velké téma světových dějin. Vrátil se tak k Augustinově filosofii dějin, ten to ovšem vyjádřil jinak. Augustin vidí v dějinách světa boj dvojí lásky, sebelásky až k opovrhování Bohem a lásky k Bohu až k sebepohrdání."


(Svatý otec Benedikt XVI. - Joseph kardinál Ratzinger, Naděje pro Evropu?, Scriptum 1991, p. 116)





Hořících kostelů v západní Evropě přibývá. Pachatelé jsou muslimové a migranti


Evropské kostely - poničené,   pokálené nebo podpálené


napsal Raymond Ibrahim
15. dubna 2019
Překlad původního textu: European Churches: , Defecated On, and Torched "Every Day"
Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský
  • Jen v březnu 2019 byly poničeny nebo zapáleny čtyři kostely. Německý web PI-News to popsal takto: "V naší zemi probíhá plíživá válka proti všemu, co symbolizuje křesťanství: jsou to útoky na kříže na vrcholcích hor, na sošky svatých v kapličkách u silnic, na kostely... a nedávno dokonce i na hřbitovy."
  • V téměř každém případě útoku vandalů na kostely se úřady a média snaží identitu vandalů zatajit. V těch vzácných případech, kdy na veřejnost unikne informace, že pachatelé jsou muslimové a migranti, jsou pachatelé prezentováni jako duševně nemocní lidé.
  • "Téměř nikdo nepíše ani nemluví o narůstajícím počtu útoků na křesťanské symboly. Ve Francii i v Německu se o tomto skandálu znesvěcení a o identitě pachatelů výmluvně mlčí... Neuslyšíte ani slovo, ani sebemenší náznak, který by mohl vést k podezření, že s tím mají něco společného migranti... Pachatelům vyloučení ze společnosti nehrozí, ale ti, kdo se odváží spojovat znesvěcení křesťanských symbolů se současnou masovou imigrací do Evropy, jsou obviněni z nenávisti, nenávistných projevů a rasismu..."PI News, 24. března 2019.

V únoru 2019 vandalové znesvětili a rozbili kříže a sochy v Katedrále
Saint-Alain v Lavauru ve Francii. Paže sochy ukřižovaného Krista
zkroutili do posměšné karikatury a nakonec spálili oltářní plátno.
(Foto: Eutrope / Wikimedia Commons)

Mnoho kostelů v západní Evropě je nyní dennodenně cíleně poničeno, pokáleno nebo podpáleno.
Ve Francii jsou podle německého webu PI-News každý den znesvěceny v průměru dva kostely. V roce 2018 ve Francii proběhlo 1 063 útoků na kostely a křesťanské symboly jako jsou kříže, obrazy a sochy. To představuje 17% nárůst oproti roku 2017, kdy proběhlo 878 útoků. Situace se tedy výrazně zhoršuje.
V únoru a březnu proběhly ve Francii například tyto akty znesvěcení:
  • Vandalové vydrancovali kostel Notre-Dame des Enfants v Nîmes a z lidských exkrementů tam udělali kříž. Hostie vyhodili do odpadků.
  • Kostel svatého Mikuláše (Saint-Nicolas) v Houilles byl v únoru poničencelkem třikrát. Místní duchovní řekl, že socha Madony s dítětem z 19. století byla "rozdrcena na padrť" a je považována za "neopravitelnou". Kříž původně zavěšený na zdi byl stržen a pohozen na podlahu.
  • Vandalové znesvětili a zničili kříže a sochy v Katedrále Saint-Alain v Lavauru (Cathédrale Saint-Alain de Lavaur). Paže sochy ukřižovaného Krista zkroutili do posměšné karikatury a nakonec spálili oltářní plátno.
  • V neděli 17. března 2019 podpálili žháři brzy po polední mši Kostel svatého Sulpicia v Paříži.
Podobné zprávy přicházejí také z Německa. Jen v březnu 2019 byly poničeny nebo zapáleny čtyři kostely. Web PI-News (Politically Incorrect) to popsal takto: "V naší zemi probíhá plíživá válka proti všemu, co symbolizuje křesťanství: jsou to útoky na kříže na vrcholcích hor, na sošky svatých v kapličkách u silnic, na kostely... a nedávno dokonce i na hřbitovy."
Kdo je za tento rostoucí počet útoků na kostely zodpovědný? Německá zprávanapovídá: "Zpřerážené kříže, zničené oltáře, podpálené výtisky Bible, převrácené křtitelnice a dveře kostela jsou počmárané islámskými výrazy jako třeba 'Alláhu Akbar'."
Německá zpráva z 11. listopadu 2017 konstatovala, že jen v Bavorsku bylo poničeno asi 200 kostelů a mnoho křížů: "V současnosti se policie zabývá znesvěcením kostelů téměř dnes a denně. Pachatelé jsou často mladiství výtržníci s migračními kořeny." Jiné zdroje popisují pachatele jako "mladé islamisty".
Bohužel to vypadá tak, že v evropských regionech s početnými muslimskými populacemi dochází k nárůstu útoků na kostely a křesťanské symboly. Například v Severním Porýní-Vestfálsku v Německu, kde žije více než milion muslimů, byla v roce 2016 před Vánocemi sťata hlava téměř 50 křesťanským sochám (včetně soch Ježíše Krista) a řada křížů byla zničena.
V roce 2016, po příchodu dalšího milionu převážně muslimských migrantů do Německa, napsaly místní noviny v padesátitisícovém městě Dülmen "téměř žádný den se nyní neobejde bez toho, aby v našem městě a jeho okolí nebyla zničena sakrální socha."
Zdá se, že tam, kde ve Francii roste počet muslimských migrantů, roste i počet vandalských útoků na kostely. Studie z ledna 2017 uvedla, že "extremistické islamistické útoky na křesťany" vzrostly ve Francii o 38 procent, z 273 útoků v roce 2015 na 376 útoků v roce 2016. Většina těchto útoků se stala v době Vánoc a "mnoho útoků se událo v kostelech a různých modlitebnách."
Jako typický poslouží příklad z roku 2014, kdy jeden muslim "závažně poničil" interiér historického katolického kostela v Thonon-les-Bains. Podle zprávy(doplněné fotografiemi) "převrátil a roztřískal dva oltáře, kostelní svícny a kazatelny, zničil sochy, serval dolů tabernákl, zkroutil mohutný bronzový kříž, vyrazil dveře do sakristie a rozbil několik vitrážových oken. A pak ještě "rozdupal"eucharistii.
Podobné případy vandalismu v jiných evropských zemích naleznete zdezdezdezde a zde.
V téměř každém případě útoku vandalů na kostely se úřady a média snaží identitu vandalů zatajit. V těch vzácných případech, kdy na veřejnost unikne informace, že pachatelé jsou muslimové a imigranti, jsou pachatelé prezentováni jako duševně nemocní lidé. Jak uvádí nedávná zpráva na webu PI-News:
"Téměř nikdo nepíše ani nemluví o narůstajícím počtu útoků na křesťanské symboly. Ve Francii i v Německu se o tomto skandálu znesvěcení a o identitě pachatelů výmluvně mlčí... Neuslyšíte ani slovo, ani sebemenší náznak, který by mohl vést k podezření, že s tím mají něco společného imigranti... Pachatelům vyloučení ze společnosti nehrozí, ale ti, kdo se odváží spojovat znesvěcení křesťanských symbolů se současnou masovou imigrací do Evropy, jsou obviněni z nenávisti, nenávistných projevů a rasismu..."
Raymond Ibrahim je autor nové knihy Sword and Scimitar: Fourteen Centuries of War between Islam and the West (Meč a turecká šavle: Čtrnáct století války mezi islámem a Západem), vedoucí spolupracovník Gatestone Institute a spolupracovník nadace Judith Rosen Friedman při Fóru pro Blízký východ (Middle East Forum).

In:https://www.euportal.cz/Articles/20977-horicich-kostelu-v-zapadni-evrope-pribyva-pachatele-jsou-muslimove-a-migranti.aspx 

Pátá neděle postní „Judica me“ - Smrtelná






„….a židé, kteří v Ježíše uvěřili, se chopili kamenů, aby jej kamenovali“

Před týdnem, v sobotu po třetí neděli postní se v tradičním lekcionáři mše svaté katechumenů čte o nespravedlivém obvinění Zuzany, manželky velmi zámožného žida Joakíma. Obvinili ji dva soudci, vyvolení z židovského lidu, kteří byli zprvu u všech soukmenovců ve vážnosti. Zastírali však démona cizoložství a smilstva, který jako oheň sebelásky hořel v jejich duších. Zastírali rovněž i to, co jen pozvolna začínalo vycházet na povrch: nevinné utiskovali, vinné osvobozovali.

Trojjediný Bůh se nenechá posmívat. Nenechal svého jediného Syna Ježíše v pokušení, jemuž byl od satana i od lidí vystaven jako člověka podlehnout. Místo pokušení Jej uvedl na svou pravici.
Ti, kteří Jej pokoušeli, odsuzovali a nakonec odsoudili k trestu smrti, sami obratně – pod nátěrem horlivosti pro Zákon často skrývali svou sebeláskou a své ničivé vášně s ní spojené. Ve chvíli, kdy se Otec svého Syna působením Ducha Božího v Církvi a prostřednictvím Církve proti nim v tomto světě zastal, začaly jejich neřesti vycházet najevo.


O. Vladimír Mikulica



Z KOMENTÁŘE SVATÉHO OTCE BENEDIKTA XVI. K MEŠNÍM TEXTŮM:






Drazí bratři a sestry,
Nadešla pátá neděle postní, v níž nám letos liturgie podává evangelní epizodu o Ježíšovi, který zachraňuje cizoložnou ženu před rozsudkem smrti. Ve chvíli, kdy vyučuje v chrámu, přivedou zákonici a farizejové k Ježíšovi ženu, přistiženou při cizoložství, za které mojžíšský zákon ukládal kamenování. Tito muži chtějí po Ježíšovi, aby hříšnici odsoudil, čímž ho chtěli "přivést do úzkých" a přimět jej, aby učinil chybný krok. Scéna je nabitá dramatičností: na Ježíšových slovech závisí život oné osoby, ale také jeho vlastní život. Pokrytečtí žalobci totiž předstírají, že mu svěřují soud, zatímco ve skutečnosti je právě On tím, koho chtějí obvinit a odsoudit. Ježíš je však "plný milosti a pravdy": On ví, co je v srdci každého člověka, chce odsoudit hřích, ale zachránit hříšníka, a demaskuje pokrytectví.

Evangelista svatý Jan klade důraz na jednu drobnost. Zatímco žalobci na Ježíše naléhají, On se sklání a píše prstem na zem. Svatý Augustin poznamenává, že toto gesto ukazuje Krista jako božského zákonodárce. Bůh totiž píše zákon prstem na kamenné desky. Ježíš je tedy zákonodárcem, On osobně je Spravedlností. A jaký je jeho rozsudek? "Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem první!" Tato slova jsou naplněna odzbrojující mocí pravdy, která boří zeď přetvářky a otevírá svědomí pro vyšší spravedlnost, spravedlnost lásky, v níž spočívá naplnění zákona. Spravedlnost zachránila také Šavla z Tarsu, kterého proměnila ve svatého Pavla.

Když žalobci "jeden po druhém odcházeli, starší napřed", Ježíš odpustil ženě její hřích, uvedl ji do nového života a nasměroval k dobru: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš!". Je to stejná milost, která přiměje apoštola říci: "O jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Ježíše Krista." Bůh nám přeje pouze dobro a život; On pečuje o zdraví naší duše prostřednictvím svých služebníků, osvobozuje nás od zla ve svátosti smíření, aby nikdo nebyl zavržen, ale všichni měli možnost se obrátit. V tomto Kněžské roce, bych rád vybídnul pastýře, aby napodobili svatého faráře arského ve službě svátostnému odpuštění, aby věřící znovu objevili jeho význam a krásu a byli uzdraveni milosrdnou láskou Boha, který „zachází tak daleko, že dobrovolně zapomíná hřích, jen aby nám odpustil“.



(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. přwd Angelus Domini na Náměstí svatého Petra. 21. 3. AD MMX;
https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=12564;;
conf.: S. Aurelius Augustinus  Comment. In Ioannem, 33,5;
srov.: úryvek z listu Římanům o ospravedlnění;
srov.: Slova svatého Apoštola v listu do Filip o nebeské odměně;
srov.: List na zahájení Kněžského roku)




LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

5. neděle postní

Nové věci učiní Bůh, který poslal svého Syna, aby v moci Ducha přinesl na oltáři kříže své tělo k umučení na oduštění hříchů všech, kdo v něho uvěří. Tak čteme v knize proroka Izaiáše. Staré věci se týkají smrti: vítězní Hebreové, mocí Nejvyššího zachránění z rukou faraona a jeho vojska, leží mrtví...již nevstanou – dokud nevstane z mrtvých Ježíš Kristus!

    Tak praví Hospodin, který vytvořil v moři cestu, v mocných vodách stezku, který k soudu vyvedl vozy i koně, vojsko i silné reky; všichni spolu leží, již nevstanou, jako knot zhasli, dohořeli: "Nevzpomínejte na věci minulé, nedbejte na to, co se dávno stalo! Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte? Gestu vytvořím na stepi a stezky na poušti. Divoká zvěř mě oslaví, šakalové a pštrosi, že jsem dal vodu na stepi, řeky na poušti, abych napojil svůj lid, svého vyvoleného, lid, který jsem stvořil pro sebe, který bude hlásat mou chválu."



Velkou věci učinil mnohokrát a mnoha způsoby se těmi, kdo šli cestou svatosti Ten, který nás stvořil. V dějinách starozákonního lidu čteme o těchto mocných činech: o vysvobození lidu z egyptského otroctví i z babylonského zajetí. Tato i mnohá další vítězství, a rovněž nesčetná vítězství Stvořitele v jiných kulturách a národech, se stala předzvěstí nejvyšší radosti z Jeho vítězství. Z vítězství nad satanem ve chvíli smrti Ježíše Krista, Jeho Syna. Žalm Smrtelné neděle prorokuje o této slávě Nejsvětější Trojice.


Velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 
Když Hospodin přiváděl siónské zajatce, byli jsme jako ve snách. Tehdy byla naše ústa plná smíchu a náš jazyk plný jásotu. 
Tehdy se říkalo mezi pohany: "Velkou věc s nimi udělal Hospodin!" Ano, velkou věc s námi udělal Hospodin, naplnila nás radost. 
Hospodine, změň náš osud, jako se mění údolí na jihu země. kdo sej í v slzách, žnout budou s jásotem 
Vycházej í s pláčem, když nesou semeno k setí: přijdou však s jásotem a přinesou své snopy. 

Poznat na sobě sílu, kterou má Ježíš, náš Pán, a zakusit Jeho zmrtvýchvstání, může jen ten, kdo od Něj přijal Ducha Božího, Boží spravedlnost, ospravedlnění, jak čteme v listu Apoštola do F
ilip. 

Bratři! 
    Všecko považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Ježíše Krista, svého Pána. Pro něj jsem se toho všeho zřekl a považuji to za bezcenný brak, abych mohl získat Krista a byl s ním spojen; nemám přece vlastní spravedlnost, která se získá zachováváním Zákona, ale tu, která se dává tomu, kdo věří v Krista, totiž tu, která přichází od Boha a spočívá na víře. Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný. Potom, jak doufám, dosáhnu i vzkříšení z mrtvých. 
    Tím neříkám, že už bych toho dosáhl nebo že jsem už dokonalý; ale ze všech sil se snažím to uchvátit, protože i mne samého uchvátil Kristus Ježíš. Bratři, já si nenamlouvám, že už jsem to uchvátil. Ale o jedno mi jde: nedbám na to, co je za mnou, ale ženu se k tomu, co je přede mnou. Běžím k cíli za vítěznou nebeskou odměnou, ke které nás Bůh povolal skrze Krista Ježíše. 
 
Ježíš, Vykupitel z moci Zákona, je Pánem nad Zákonem. Dosvědčuje to o této Smrtelné neděli, kdy učitelé Zákona a farizeové se chtějí stát popravčí četou a ukamenovat ženu, která si podle Mojžíšova zákona zasluhuje smrt: přistihli ji při cizoložství. Ježíš bere na sebe postavení, které mu přísluší: stává se soudcem ženy i těch, kdo ji podle Zákona chtějí kamenovat: obě strany vede ke svém kříži, na nějž jej nechají přibít ti, kdo se rozhodli Jej kamenovat. O tom svědčí v pokračování svého líčení o soudu nad cizoložnou ženou evangelista svatý Jan:

    Ježíš odešel na Olivovou horu. Ale brzo ráno se zase objevil v chrámě a všechen lid přicházel k němu. On se posadil a učil je. 
    Tu k němu učitelé Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství. Postavili ji doprostřed a řekli mu: "Mistře, tato žena byla dopadena v cizoložství při činu. Mojžíš nám v Zákoně nařídil takové ženy ukamenovat. Co říkáš ty?" Tou otázkou ho chtěli přivést do úzkých, aby ho měli z čeho obžalovat. 
    Ježíš se však sehnul a psal prstem na zem. Když nepřestávali otázkami na něj dotírat, vzpřímil se a řekl jim: "Kdo z vás je bez hříchu, ať první hodí po ní kamenem." A sehnul se opět a psal na zem. Když to uslyšeli, jeden za druhým se vytráceli, starší napřed, až zůstal on sám a žena před ním. 
    Ježíš se vzpřímil a řekl jí: "Ženo, kam se poděli? Nikdo tě neodsoudil?" 
    Odpověděla: "Nikdo, Pane." 
    Ježíš řekl: "Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od nynějška už nehřeš! "




SVATÁ LITURGIE V RITU ANTIQUIOR:

Před vigilií této neděle nechává Církev zakrýt všechny kříže a zpodobení ukřižování Ježíše, našeho Pána v místech, kde se slaví Oběť.

V introitu této neděle zaznívá počátek stupňových modliteb: Iudica me, Deus, - Ty sám, Bože buď soudcem, jako Tvůj Syn nad cizoložnou ženou!
Proto se začínají stupňové modlitby až vyznáním hříchů a v Introitu, stejně jako po abluci kněžských rukou nezaznívá Chvalozpěv Nejsvětější Trojice. Vstupujeme do počátku utrpení, do temných počátků, z nichž se chvalozpěv Nejsvětější Trojici rodí.


Epištola:

Do nebeské velesvatyně, jíž jsou všechny velesvatyně lidstva jen „zrcadlneím“, jak píše svatý Pavel do Korinta, vstoupil Ježíš Kristus, věčný Velekněz: jednou provždy a jedinou obětí, kterou přinesl v moci Ducha Svatého Otci. Tak je reálné zpřítomnění Jeho oběti, nekrvavým způsobem, při každé mši svaté, odrazem a prvotinou Jeho zmrtvýchvstání, které se má projevit na těch, kdo Jej při mešní oběti s vírou a láskou přijímají. Ti jsou dědici, povolanými do nebeské svatyně vstoupit, jak čteme v záběru úryvku listu Židům:
Muselo dojít k Jeho usmrcení, aby dal dostiučinení za hříchy spáchané v době, kdy ještě platila ona dřívější úmluva. Tím se povolaným dostává splnění slibu o dědictví v nebi.“


Evangelium:

Učitelé Zákona a farizeové znesvěcují chrám, do nějž Ježíš, Spasitel, sestupuje z Olivetské hory, svými hádkami s Mesiášem.
Evangelijní perikopa zaznamenává úryvek z jedné z prvních hádek a počátek sporů s židi, v jeruzalémském chrámě, které předznamenávavají, jako každá hádka, blížící se smrt.
V chrámové hádce smrt Chrámu Otce a Ducha.
Dříve než byl Abrahám, já jsem“ - zakončuje spor s židy Ježíš, dosvědčující preexistenci sebe – Logu Božího: své božství.
V tu chvíli, jak čteme, znalci Zákona a farizeové „popadli kameny, aby Jej kamenovali.“



O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ:


Vyhrožují, že Tě zabijí,

Boží Synu, Kriste, který jsi byl dříve než Abrahám.

Již zvedají kameny, aby Tě kamenovali

jako obětinu v prostorách chrámu.

Zde je místo, kde se mají stávat svatými,

a oni se zde dopouštějí nejhoršího rouhání a svatokrádeže:

chtějí kamenovat toho, který je více než proroci,

které podobně popravovali;

Toho, na nějž se tolik těší,

jako na svého osvoboditele a zachránce:

a tak chtějí zabít, a nakonec zabijí svou záchranu!

Přitom se chystáš zemřít obětní smrtí i za jejich hříchy,

dokonce i za tento hřích, kdyby jej byli schopni litovat

a zadost učinit:

příkladem jim bude a je horlivý farizeus Šavel z Tarzu – svatý Pavel.

Dokonce jim tolik jdeš v ústrety v jejich hříšnosti,

že před jejich očima jsi psal před chvílí do písku,

když chtějí – podle Zákona – ukamenovat hříšnou ženu! -

Ty, který jsi bez hříchu jim v této chvíli připomínáš jejich hříchy,

to, že Zákon je nemůže spasit,

pokud v Tebe neuvěří jako ona cizoložnice;

v toho, který jí spolu s nimi neodsoudil,

ale naopak jí smrtelný hřích odpustil,

a chce odpustit i jim:

níkoli však satanu a démonům,

kteří o odpuštění nestáli a nestojí.

Při pohledu na Tvůj zahalený kříž

mohu v Této chvíli uvidět i Tebe,

zahaleného ve Svaté hostii,

ve Svaté oběti a obětině

A slyšet spolu s duší, které jsi odpustil:

Jdi, a více nehřeš!“

Nyní mně dáváš sílu

žít svatě,

nechat se vést Tvým Duchem:

nehřešit.


Amen.




Před Letnicemi: Temná noc Svatého Ducha v Údolí rozhodnutí

6. neděle velikonoční Temnota dnešní noci, jíž počínal nyní končící měsíc máj, původně zasvěcené svaté Walburze a apoštolům Fili...