sobota 27. února 2021

Dominica „REMINISCERE“ - Druhá neděle postní:


Vrchol exercicií s Ježíšem:

proměna na Vysoké hoře







LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Od vystoupení s naším Pánem Ježíšem na Horu pokušení o minulé neděli, zůstáváme náplní četby z epistoláře a evangeliáře na této hoře. Čteme lekce, které formují katechumeny a nás, kteří s nimi putujeme opět ke křestnímu prameni k „posílení vnitřního člověka“, k intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu boji.


V prvním čtení dnešní neděle z Prvního listu do Soluně slyšíme typické postní kázání svatého Pavla: Boží vůle je vaše posvěcení. …každý uchovávej své tělo čisté od smilstva. Svou ženu (nádobu) je nutno chránit ve svatosti a počestnosti.


Hora pokušení se pro každého, kdo přijímá Ježíše, kdo přijímá ve svátostech Jeho Ducha, stává Horou proměny:

tak vyvedl své nejbližší - Petra, Jakuba a jeho bratra Jana na Vysokou horu, jak čteme evangelium podle sepsání svatého Matouše – aby byli sami.

Samota, tichá rozmluva srdcem s Ježíšem, přebývání s Ním na hoře, jsou podmínky úspěšné duchovní postní obnovy duše.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


2. neděle postní cyklu B

Zvláštním způsobem vyzbrojuje Trojjediný Bůh ty, které chce povolat: vede je jako Abraháma na horu oběti, kde má Otec obětovat Syna v síle Ducha Proměnitele.

Ve čtení z první knihy Mojžíšovy slyšíme o duchovní prehistorii místa, na němž svatý Šalomoun postavil chrám, o hoře Mória, o místě předobrazující chrám Ducha svatého. Tento chrám Ježíš po třech dnech znovu „vystavěl“.

 
   
Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím." 
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!" 
   Anděl řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. 
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."


Nádvoří domu Božího, kde Žalmista prodlévá a zpívá následující vyznání, je místo, kde se duše připravuje na znovuzrození – spolu s tělem, které bude očekávat slávu táborského proměnění – dar Ducha Otce a Syna.

Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. 

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. 

Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno. 

Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!
 


Apoštol národů píše v listu Římanům o „mórijské“ oběti Boha Otce. Ježíš, nový Izák, prošel temnotou smrti v síle Ducha a je po Otcově pravici:
Bratři! 
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
 


V pokoncilním ritu čteme úryvek o proměně Ježíšově na vysoké hoře podle sepsání svatého Marka. Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě před devíti lety ukázal souvislost mezi zahájením svých exercicií o neděli Pokušení s jejich závěrem, předznamenávajícím Ježíšovu proměnu, k níž pozval svou rodící se Církev, vzcházející ze Staré i Nové smlouvy.

V uplynulých dnech, jak víte, jsem spolu se svými spolupracovníky z římské kurie konal duchovní cvičení. Byl to týden mlčení a modlitby, kdy se mysl i srdce mohly cele věnovat Bohu, naslouchání jeho Slovu a meditaci Kristových tajemství. S odhlédnutím od náležitých rozdílů je to tak trochu to, co se přihodilo apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi, když je Ježíš vzal s sebou na vysokou horu a během modlitby se náhle proměnil: jeho tvář a jeho osoba se zaskvěly a rozzářily. Liturgie předkládá tuto slavnou epizodu právě dnes na druhou neděli postní. Ježíš chtěl, aby jeho učedníci, zejména ti, kteří měli mít později odpovědnost za vedení rodící se Církve, učinili přímou zkušenost jeho božské slávy, aby mohli čelit pohoršení kříže. Když pak nadejde hodina zrady a Ježíš odejdou stranou, aby se v Getsemanech modlil, vezme s sebou znovu Petra, Jakuba a Jana a žádá je, aby bděli a modlili se s Ním. Oni to nedokáží, ale milost Kristova je podepře a pomůže jim uvěřit ve Vzkříšení.

Rád bych zdůraznil, že Ježíšovo Proměnění byla ve své podstatě zkušenost modlitby. Modlitba totiž dosahuje svého vrcholu, a proto se stává zdrojem vnitřního světla, když lidský duch přilne k tomu Božímu a jejich vůle se stávají vůlí takřka jedinou. Když Ježíš vystoupil na horu, ponořil se do kontemplace plánu lásky svého Otce, který jej poslal na svět, aby zachránil lidstvo. Vedle Ježíše se objevili Eliáš a Mojžíš na znamení toho, že svatá Písma shodně hlásají tajemství jeho Velikonoc, tj. že Kristus měl trpět a zemřít, aby vešel do své slávy. V té chvíli Ježíš před sebou spatřil kříž, extrémní oběť, nezbytnou pro naše vysvobození z nadvlády hříchu a smrti. A ve svém srdci znovu opakoval své „Amen“. Řekl ano, tady jsem, Otče, ať se stane tvá vůle. A stejně jako po křtu v Jordánu, přišlo z nebe znamení zalíbení Boha Otce: světlo, které Krista proměnilo, a hlas, který jej prohlásil za „milovaného Syna“.


   
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. 
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. 
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".
 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 8. března AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10948)

Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Prošel jsi údolím,

Ježíši, Synu Boží,

jak Tě nazval v pokušení satan,

z Hory Qarantény na Horu proměnění.

Údolím naší lidské slabosti, plném hříchů a slz.

Sestoupil jsi z Hory pokušení vítězně:

jsi Boží Syn.

Bereš s sebou na Horu proměnění tři své učedníky

a s dalšími dvěma se na Hoře setkáváte: s Mojžíšem a Eliášem.

Mluvíš s nimi o témž, cos odhaloval po svém zmrtvýchvstání

emauzským učedníkům.

Oni – svatý Mojžíš a svatý Eliáš – uvěřili, že přijde Mesiáš;

ukazovali na něj celým svým životem: na Tebe.

Nyní jim říkáš o všem, co se bude odehrávat o Svatém, Pašijovém týdnu v Jeruzalémě.

Budeš odsouzen k smrti, ukřižován, pohřben,

ale třetího dne vstaneš.

K mystagogii tohoto rozhovoru přistupuje sémeion

Tvá tvář a Tvůj šat „zbělí“ nestvořeným táborským světlem.

Tvé tělo vyzařuje slávu oslavení po zmrtvýchvstání a ve zmrtvýchvstání.

Tak - již nyní ve své Církvi –

vedeš každého znovuzrozeného z Tebou posvěcené vody a z Tvého Ducha:

K vítěznému boji s pokušeními do údolí našich slabostí a hříchů,

abys nás nyní opět vyvedl na Horu Tvého proměnění

na horu Transsubstanciace:

Vystoupit může jen ten, kdo políbil Tvou štolu;

uslyšel: „Jsou Ti odpuštěny hříchy – Ego Te absolvo a peccatis Tuis!

nyní je v Tobě přemožena smrt, přijímáš oslavení svého těla po Posledním soudu:

v mém těle a krvi život věčný!“

Amen.


sobota 20. února 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI



1. neděle postní v cyklu B



Náš Pán Ježíš přišel přemoci satana. Nejen v ráji ovládl duch zla pro hřích pýchy prarodičů jejich duši, ale zbavil je ráje. Dnešní čtení z první knihy Mojžíšovy vyjadřuje Boží příslib, že vyhnání z ráje bude mít své hranice: nepovede k destrukci celého lidského pokolení – i několik spravedlivých může být počátkem nové civilizace - Ježíš Mesiáš, Kristus přichází tuto civilizaci vzkříšení pevně zasadit do bezpečného místa a tím je nová smlouva s Ním, potvrzená Jeho krví: Nejsvětější eucharistie. Ta je vyšším stupněm návratu do ráje, k Bohu Otci v síle Ducha, který při proměňování působí.


    Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi." 
    Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuj i mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.

Žalmista jakoby v reminiscenci na Noeho, který dbal na to, aby jeho jednání odpovídalo tomu, co po něm v životě žádá Bůh, vybízí, abychom šli cestou Noeho: svatého Jana Křtitele, Panny Marie a v posledku všech svatých, kteří v síle Ducha s Ježíšem zvítězili nad pokušitelem a nenechali se odvrátit od cesty do nebe:


Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu. 

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. 

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine! 

Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. 


Svatý Petr v druhém čtení z jeho prvního listu odkrývá tajemství šeólu, zavržení i očistce. Píše o těch, kteří mohli očekávat „zprávu“ – evangelium, které jim přinesl Ježíš na Bílou sobotu. Katastrofa, při níž na rozdíl od Noeho a několika jeho příbuzných nepřežili, se stala pro ně – jako i pro další „katechumeny“ šancí se nechat očistit ke svobodě, kterou náš Pán přinesl přemožením satana a smrti duším uvězněných.


Milovaní! 
    Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. 
    Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. 
    On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly. 

Dnes je první neděle postní, uvedl před devíti lety posvátný text o pokušení Svatý otec Benedikt XVI. a evangelium nás hutným a strohým stylem svatého Marka uvádí do atmosféry tohoto liturgického období: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana“. Ve Svaté zemi na západ od řeky Jordán a od oázy v Jerichu se nachází Judská poušť, která se skalnatými vrchy zvedá do výše takřka 1000 metrů nad mořem směrem k Jeruzalému. Ježíš se po přijetí křtu od Jana vydal do této samoty veden Duchem svatým, který na Něm spočinul, zasvětil a zjevil Ho jako Božího Syna. Na poušti v místě zkoušky, jak ukazuje zkušenost Izraelského lidu, se v celé své dramatičnosti vyjevuje skutečnost kenose, vyprázdnění Krista, který se svlékl ze své božské podoby. On, který nehřešil a nemůže hřešit, podrobuje se zkoušce, a proto může mít soucit s naší slabostí. Nechá se pokoušet satanem, odpůrcem, který se od počátku staví proti spásonosnému Božímu plánu s lidmi.

Ve stručném vyprávění se před touto nejasnou a temnou postavou, jež se snaží pokoušet Pána, jakoby letmo objevují andělé, zářivé a tajemné postavy. Evangelium říká, že andělé Ježíšovi „sloužili“; jsou kontrapunktem satana. „Anděl“ znamená „poslaný“. V celém Starém zákoně nacházíme tyto postavy, které ve jménu Božím lidem pomáhají a vedou je. Stačí připomenout Knihu Tobiáš, v níž se objevuje postava anděla Rafaela, který asistuje v mnoha událostech hlavnímu protagonistovi. Ubezpečující přítomnost Pánova anděla provází Izraelský lid na všech jeho dobrých i špatných stezkách. Na prahu Nového zákona je Gabriel poslán oznámit Zachariášovi a Marii radostné poselství, které je na počátku naší spásy; a anděl, jehož jméno není podáno, upozorňuje Josefa a usměrňuje ho ve chvílích nejistoty. Sbor andělů sděluje pastýřům dobrou zprávu o Pánově narození a budou to také andělé, kteří zvěstují ženám radostnou zvěst vzkříšení. Na konci časů budou andělé provázet Ježíše při jeho příchodu ve slávě. Andělé slouží Ježíšovi, který je jim zajisté nadřazen, a tato jeho důstojnost je zde v evangeliu jasně, byť diskrétně prohlášena. I v situaci krajní chudoby a poníženosti, když je pokoušen satanem, Ježíš zůstává Božím Synem, Mesiášem a Pánem.


Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. 
    Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně, 1. 3. AD MMIX: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10904

O. Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Ihned na začátku Tvého evangelia,

jak je sepsal svatý Marek,

jsi, Ježíši,

učiteli vítězného duchovního boje o pevný postoj proti satanovi,

o ryzí morálku,

nazýván Božím Synem.

Nyní, při popisu Tvého čtyřicetidenního postu, který trval dni a noci,

jsi dokonce samotným satanem vyznáván jako Syn Boží

i když formou pokušení, hypoteticky.

Hypotéza se stává - byla jí od hříchu Adama i satana –

prostředkem duchovního boje,

který satan v této poslední, novozákonní době užívá.

Zlehčuje Tvou moc, čistotu Tvých úmyslů, špiní ideály,

pomlouvá je právě svými „hypotézami“.

Tak zlehčuje především Tvé božství:

proto je otcem lži, ironie v poklasickém smyslu, profanace a sekularizace

v Církvi a ve společnosti.

Někteří světci v dobách takovéhoto vnitřního pronásledování Církve satanem

odcházeli do samoty, na Tvou Qaranténu,

Někteří katoličtí křesťané na cestě svatosti

odcházejí na delší či kratší exercicie a rekolekce,

aby se mohli vrátit do víru duchovního boje

o svou spásu a svých bližních v Církvi a ve společnosti posíleni.

Jiní užívají

jako v době útoku na našeho pastýře –

Otce kardinála Dominika – osvědčenou duchovní zbraň proti satanu:

modlitební procesí.

Tak se obrací pomluvy v požehnání pro pomluveného,

zdánlivý úspěch v očích tohoto světa v krach pomlouvačů,

jímž je chceš zachránit:

dovést ke kajícnosti tím,

že se pomlouvače zavčas odřeknou

a přijmou spásu v tomto mysteriu:

Tebe místo satana.

Amen.



sobota 13. února 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

6. neděle v mezidobí

Tématem dnešních liturgických čtení je malomocenství, a to nejen jako nemoc, ale i jako exkomunikace, vyčlenění ze společnosti a z judaistického náboženství. Ježíš přichází obojí překonat, nemoc, za níž se skrývá smrt, i judaismus, který - naplněním nového měchu novým vínem, překoná založením nikoli již náboženství sensu stricto, ale křesťanstvím: sám Bůh, Tóra, jíž je Boží Syn, v Něm přichází a zachrání nás. Čtení z třetí knihy Mojžíšovy nás seznamuje jak s „židovskými starožitnostmi“, tak i s judaistickou exkomunikací.


Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: 
   "Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna - což bývají příznaky zhoubného malomocenství - ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží. 
   Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor."

Přikrytím hříchu, o němž zpívá Žalmista není určité částečné odpuštění, jak zlehčoval zahlazení hříchů ve svátosti smíření P. Martin Luther, ale konstatování starozákonních uzdravení nemocí a obětí za hřích: příprava na příchod, přivedení slepce, který volá u Jericha. Poznává v Ježíšovi Mesiáše, a proto svou slepotu může více a více vnímat jako malomocenství Staré smlouvy. Útočištěm nazývá Mesiáše, jehož čeká, jehož pomoci se dovolává:

Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany. 

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu. 

Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti", a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. 

Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce. 


Horliter pro Tóru, Šavel z Tarzu, byl zcela proniknut zachováváním předpisů judaismu o stolování, o vzájemné komunikaci, o sobotním zachovávání pracovního klidu. Po konverzi, po vylit oslňujícího světla Ducha Ježíšova a Otcova u Damašku, poznal, že pravou Tóru pronásledoval, a proto nyní vybízí, aby se dělo vše předchozí – jídlo, pití, jednání, podle Logu, podle Vtěleného Slova, Vtělené moudrosti. Duch svatý v Církvi je nyní arbitrem jednání, které má Jeho dynamiku, Jeho moc, moc Ježíšova zmrtvýchvstání. Proto píše Apoštol v prvním listu Korinťanům tato slova k jejich i naší spáse: 


Bratři! 
   Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. 
   Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista

O těchto nedělích, uvedl dnešní evangelní úryvek Svatý otec Benedikt XVI., nám svatý Marek podává k úvaze řadu různých zázračných uzdravení, z nichž bylo dnes představeno jedno velmi výjimečné, totiž uzdravení malomocného, který přistoupil k Ježíšovi, poklekl a poprosil ho: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ Ježíš s ním měl soucit, vztáhl ruku a řekl mu: „Chci, buď čistý!“. Nato došlo k uzdravení onoho člověka, kterému Ježíš přikázal, aby o tom nikomu neříkal, ale šel se ukázat kněžím a přinesl oběť podle předpisů Mojžíšského zákona. Onen uzdravený malomocný však nedokázal mlčet, ba dokonce začal hlásat všem, co se mu přihodilo, takže ze všech stran - jak líčí evangelista - začalo přicházet k Ježíšovi ještě více nemocných, což jej přimělo zůstat mimo město, aby neuvázl v obležení mezi lidmi.

Ježíš malomocnému řekl: „Buď čistý!“. Podle starého židovského zákona byla lepra považována nejen za chorobu, nýbrž za nejtěžší formu „nečistoty“ z hlediska náboženského kultu. Kněžím proto příslušelo ji diagnostikovat a nemocného prohlásit nečistým, takže se musel vzdálit ze společenství a zůstat mimo své obydlí až do eventuálního a dobře prověřeného uzdravení. Lepra tedy představovala určitý druh náboženské i občanské smrti, a její vyléčení bylo jakýmsi vzkříšením. V malomocenství je možné spatřovat symbol hříchu, který je pravou nečistotou srdce, schopnou vzdálit nás od Boha. Tím, co nás odděluje od Boha, jak to chápaly staré normy, proto není fyzická choroba lepry, nýbrž vina, tedy duchovní a morální zlo. Proto Žalmista zvolá: „Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt“. A potom obrácen k Bohu praví: „Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti. A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem“. Hříchy, kterých se dopouštíme, nás vzdalují od Boha a nejsou-li pokorně vyznány v důvěře v Boží milosrdenství, vedou až k tomu, že způsobí smrt duše. Tento zázrak proto nabývá velkého symbolického významu. Ježíš, jak předpověděl svatý Izajáš, je Služebníkem Páně, který „nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“. Ve svém umučení se stane jakoby malomocným, znečištěným našimi hříchy a oddělený od Boha: to všechno činí z lásky, aby nám vymohl smíření, odpuštění a spásu. Ve svátosti pokání nás ukřižovaný a vzkříšený Kristus očišťuje svým nekonečným milosrdenstvím, vrací nás do společenství s nebeským Otcem a s bratřími, obdarovává nás svou láskou, svou radostí a svým pokojem.

Nemoc je charakteristickou součástí lidského života, dokonce může představovat jeho realistickou metaforu, jak příznačně vyznává sv. Augustin v jedné své modlitbě: „Smiluj se nade mnou, Pane! Hleď, neskrývám své rány. Tys lékař, já jsem nemocný; tys milosrdný, já jsem ubohý“.

Kristus je pravý „lékař“ lidstva, kterého nebeský Otec poslal do světa, aby uzdravil člověka, poznamenaného na těle i na duchu hříchem a jeho následky. Právě o těchto nedělích nám evangelium představuje Ježíše, jenž se na počátku své veřejné činnosti zcela věnuje kázání a uzdravování nemocných v galilejských vesnicích. Nesčetná zázračná uzdravení, která koná na nemocných, potvrzují „radostnou zvěst“ o Božím království. Dnešní evangelijní úryvek vypráví o uzdravení malomocného a velmi výmluvně vyjadřuje intenzitu vztahu Boha k člověku, jež je shrnuta do úchvatného rozhovoru: „Chceš-li, můžeš mě očistit“, říká malomocný. „Chci, buď čist,“ odpovídá mu Ježíš, dotýká se ho rukou a zbavuje ho malomocenství. V tomto dialogu je soustředěna celá historie spásy: ono Ježíšovo gesto, ve kterém natáhne ruku a dotkne se ranami posetého těla prosícího člověka, dokonale ukazuje Boží vůli znovu uzdravit padlého tvora a navrátit mu život „v hojnosti“, život věčný, plný, šťastný. Kristus je Boží „ruka“ natažená k lidstvu, aby mu pomohla vyjít z tekutých písků nemoci a smrti a postavit se na nohy na pevné skále Boží lásky.


   K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn: 
   Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš - jim na svědectví." 
   On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Přesto však chodili k němu lidé odevšad. 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně, 12. února 2006; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=5305;

a 15. února AD MMIX, na Náměstí svatého Petra

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10835

srov.: Svatý Augustin, Vyznání X, 39



O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Stoupající cesta lásky

vede od zápasu na stadionu, jak jej líčí Tvůj Apoštol o neděli Devítník,

přes jeho příkladnou výzvu k vytrvalosti, jak nás seznámil se svou apoštolskou autobiografií,

až k velepísni lásky, která je obžalobou těch, kdo Tebe,

Ježíši, Boží ukřižovaná lásko,

nemilosrdně odsoudili, vedli k ukřižování,

nechali Tě římskou politickou a vojenskou mocí popravit

a pod křížem se Tobě, svému s tolika nadějemi očekávánému Mesiáši,

posmívali, rouhali se.

A Tvoji učedníci, ve chvíli, kdy o tomto všem svém utrpení a zvláště,

že poté třetího dne vstaneš z mrtvých,

nechápou a ani snad akusticky neslyší tato slova, která jsi důrazně pronesl.

Tím spíše nevnímá jejich srdce, jejich duše,

nyní předestřenou plnou autobiografii závěru Tvého pozemského života.

Proto jim Tvůj Otec připravil u brány Jericha na Mesiáše čekajícího slepce,

na nového Davida.

A Tvůj Duch mu vnuká, aby začal vyznávat Tvé božství

a v Tobě postupně

- a plněji po uzdravení –

vzývat Božího Syna:

Tak jsou Tebou prorocky zváni apoštolové,

aby vyznali: byli jsme před chvílí slepí

šířili jsme nákazu malomocenství

- judaismus s jeho zákony, přikázáními a předpisy –

a tak přitakali satanu,

který chce sebevraždu, sebeexkomunikaci Evropy,

jejích států, národů a křesťanů.

Proto Tě prosíme za sebe i za ty,

kdo v současném rozkladu Evropské unie

svou roli nepochopili:
Ježíši, Synu Boží, zbav nás malomocenství víry v sebe, lásky k sobě!

Dej nám uvidět Tebe, trpícího v pronásledované evropské církvi!“

Amen.


sobota 6. února 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





Satan před žní Ježíšových apoštolů



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


5. neděle v cyklu B



Pohanský život, který staví na přirozenosti a přírodě je vzápětí konfrontován s nudou, neřestí a prázdnotou života a nakonec s často předstíraným překonáním „záhrobí“. Upřímný a spravedlivý pohan Job, jak čteme dnes v knize, v níž k nám v prvním čtení mše svaté promlouvá, se staví vůči prázdnotě života tváří v tvář tajemství neštěstí a smrti. Jen tak lze zatoužit po Vykupiteli z této zakleté osudovosti.


Job řekl:    "Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? 
   Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. 
   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí."

Utrpení Joba je svatopiscem líčeno jako nepředstavitelně neúnosné. Přesto nakonec Job „vzdal Bohu chválu“. Utrpení tohoto pomazaného, který jakoby vybočovalo z linie trpících Božích služebníků, Izraele, tím, že je vztahována na každého trpícího vyvoleného i z pohanů, opěvuje svatý král David: ve svém žalmu zpívá o příchodu Krista, jenž uzdraví v Kafarnau, v Jeruzalémě, v Samaří, ano i na „konci židovského světa“ v pohanském Týrsku a Sidónsku.

Zpívá: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele. 

Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem. 

Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi. 

Obdivuhodná, jobovská slova pokory čteme dnes v listu svatého Pavla Korinťanům: staví se „apoštolsky“ na místo Joba, aby nikoli Jobovým či svým, ale Ježíšovým utrpením zachránil mnohé. Je hlasatelem zmrtvýchvstání Krista. Věří v Ježíše, v Božího Syna a má svou apoštolskou moc z jeho slabosti i z Jeho božství. Pro může tolik - nikoli psychologickou empatií, ale Duchem Svatým – při svém apoštolátu pomáhat.

Bratři! 
   Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. 
   Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. 


Se syny Zebedeovými, které právě povolal od sítí, aby byli rybáři lidí, vstupuje dnes Ježíš, jak čteme v evangeliu podle sepsání svatého Marka, patrně poprvé do domu dalšího z nově povolaných, do domu Šimona. Jedná se asi o dům zámožného „měšťana“ a obchodníka, vedoucího rybářské firmy. A učedník Ježíšův a později průvodce svatého Petra, svatý Jan Marek, nás ihned seznamuje s rodinou budoucího prvního papeže. Ježíš přináší požehnání jeho nemocné příbuzné.

Po Ježíšovi, uvedl ve své katechezi o knížeti apoštolů Svatý Otec Benedikt XVI., je v novozákonních spisech nejznámější a nejvíce citovanou postavou právě Petr - mnohokrát je zmiňován pod jménem Pétros, „kámen, skála“, což je řecký překlad aramejského jména Kefa, jež mu dal sám Ježíš, jak několikrát dokládají především listy svatého Pavla; je zmiňováno jeho původní jméno Šimon, jež je pořečtěnou formou původního hebrejského jména Simeon - Janův syn nebo v aramejské formě bar-Jona, syn Jonášův. Šimon pocházel z Betsaidy, městečka ležícího na východním břehu Galilejského moře, odkud pocházel také Filip a přirozeně i Ondřej, Šimonův bratr. Z jeho řeči byl patrný galilejský přízvuk. I on byl rybářem stejně jako jeho bratr, s rodinou Zebedea, jejímiž členy byli Jakub a Jan, vedl malý rybářský podnik na Genezaretském jezeře. Musel proto žít v určitém hmotném blahobytu. Upřímný náboženský zájem ho donutil odebrat se s bratrem až do Judska, aby naslouchal kázáním Jana Křtitele.

Jako věřící Hebrej byl přesvědčen o tom, že Hospodin je živou součástí dějin jeho lidu, a trápilo ho, že neviděl jeho mocné působení v událostech, jichž byl tenkrát svědkem. Byl ženatý a jeho tchyně, kterou jednoho dne uzdravil Ježíš, žila v městečku Kafarnaum, v domě, kde pobýval i Šimon, když byl zrovna ve městě.

Nedávný archeologický výzkum pod osmihrannou mozaikou malého byzantského kostelíku umožnil vynést na světlo stopy ještě starobylejšího kostelíka zřízeného právě v tomto domě, což dosvědčují nápisy na stěnách vzývající Petra. Podle evangelií je Petr jedním z prvních čtyř učedníků Ježíše Nazaretského, k nimž se později připojuje pátý - podle zvyku každého rabína mít pět učedníků (srov. povolání Léviho, jak o něm čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše). Když Ježíš k pěti učedníkům přidal dalších sedm, to, že jeho poslání je něčím zvláštní, se stalo zřetelným: On přišel, aby shromáždil eschatologický Izrael, symbolizovaný číslem dvanáct podle počtu izraelských kmenů.

V předpostní době Církev předkládá k rozjímání, k přípravě na Oběť Ježíšovu při mši svaté, texty o Jeho království, které On začíná šířit prostřednictvím Ducha svatého. Staví se tak pevně proti utrpení, jež jako Jobovy rány doléhá více či méně na každého člověka, na utrpení, které se dotýká jeho nově povolaných apoštolů i jejich rodin, které zasahuje Církev.

    Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. 
   Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. 
   Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" 
   Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.
 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při Generální audience 17. května AD MMVI: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=5889)


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jako bylo mnoho zrn sebráno, rozmělněno

a z mouky připraven chléb ke konsekraci,

tak, Ježíši, vstupující do Oběti mše svaté,

přebývající od transubstanciace ve Svaté Hostii,

jsi vstoupil – byl mocí Otcova Ducha a mocí Syna počat – do tohoto světa:

Jako jediné zrno již zázrakem panenství připravené samo žít

a samo padnout do půdy

a začít umírat pro nás,

abychom se mohli skrze Tvou smrt na kříži znovu narodit.

Celý Tvůj život na této zemi, život zrna, které vstoupilo do země

a zde na ní s námi přebývalo,

je provázen útoky satana,

který chce ještě před Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním,

před vzejítím nového klasu z Tebe zrna

jímž je o Letnicích zrozená Církev –

zničit Tebe a Tvé učedníky i jejich život s Tebou,

život ze semena sedmera svátostí Církve.

Až do žní necháváš jej působit.

Nyní vycházejí ženci – andělé, nesoucí od vinného lisu,

v němž jsi Ty, zmučený a zkrvavený ranami pro naše nepravosti,

kalichy Tvé krve - mocí Ducha zpřítomněné Poslední večeře,

aby dali napít těm, kdo, konali dobro – a vedli je do Království,

ty, co konali zlo - kajícné - do očistce a nekající do pekla.

Amen.