pátek 13. září 2019

Měsíc v plné záři Slunce





Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky.
Tento chvalozpěv vytryskl ze srdce svatého hříšníka, konvertity z judaismu svatého Pavla ve chvíli, kdy psal svému učedníkovi Timotejovi. Jeho srdce bylo – a je – naplněno radostí nad bytím, essencí, jediného a neviditelného Boha. Takový jásot může vycházet jen z duše, která vidí. Duchovním pohledem. Vnímá existenci této essence, bytí Osoby, která nás stvořila, udržuje při životě a vede k věčnému životu. Vnímá existenci Vtěleného Slova, Osoby Božího Syna.
Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí o duchovních osobnostech Církve přiblížil toto tajemství duchovního vnímání a dokonce i vidění, které nahlíží na pravou realitu, když popisoval život a setkání s Bohem v Ježíši Kristu svaté Juliány z Lutychu.
V době jejího narození na sklonku dvanáctého století, se zvláště belgický Lutych podobal jeruzalémskému večeřadlu při Poslední večeři, kdy Miláček Páně kontemploval svého Spasitele v Nejsvětější svátosti. Žila tu společenství modlitby zcela podle pozdějších slov P. Angela Silesia:
U nohou Marii, na prsou vidím Jana,
oba nic nečiní, jen požívají Pána.“
Právě v této době se šířila reakce na nauku Berengara z Tours, která znesvěcovala největší poklad Církve – přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti a tím i srdce těch, kdo by ji mohli poznávat.
Reakce „proroků“ – „vidoucích“ byla příznačná pro světce Církve. V době, kdy Bůh povolal svatou Juliánu, se zvláště v Lutychu scházela společenství křesťanských žen, které se pod vedením horlivého kněze věnovaly adoraci Ježíše v Nejsvětější eucharistii, charitě a přistupovali často ke svatému přijímání.
V augustiniánském klášteře na hoře Cornillon, kam později svatá Juliána vstoupila, jí náš Pán poslal představenou, která její cestu ke spočinutí v kontemplaci Ježíše podporovala. Tutéž podporu získávala četbou – protože ovládala latinu – církevních Otců, svatého Augustina, Bernarda a současných plamenných obránců katolické víry v Nejsvětější svátost.
V mystických chvílích zvláště vnímala Ježíšova slova: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.
V sedmnácti letech měla první vidění, které se později, když konala eucharistickou adoraci, několikrát opakovalo. Vidění představovalo měsíc v úplňku s temným proužkem, který jej přetínal. Pán jí dal pochopit význam toho, co jí bylo ukázáno. Měsíc symbolizoval život Církve na zemi, tmavý proužek znázorňoval absenci liturgického svátku, o jehož ustanovení se Juliána měla účinně zasadit. Svátku, při kterém by věřící mohli adorovat eucharistii a posilovat tak svoji víru, činit pokroky praktikováním ctností a odčiňovat urážky Nejsvětější svátosti.
Dvacet let o tomto vidění svatá Juliána mlčela, bylo tak plnou radostí jejího srdce.
Až po této době jí náš „Pán poslal – to již byla převorkou svého kláštera - blahoslavenou poustevnici Evu a spolusestru Isabelle.
To, co zakusila Juliána z Cornillon, se v životě svatých opakuje často. Aby bylo dosaženo potvrzení, zda inspirace pochází od Boha, je vždycky zapotřebí ponořit se do modlitby, trpělivě čekat, hledat přátelství a konfrontaci s jinými dobrými dušemi a všechno podřídit úsudku církevních pastýřů. Právě biskup z Lutychu, Roberto z Thourotte, po počátečním váhání přijal návrh Juliány a jejích družek a poprvé ustanovil ve své diecézi slavnost Božího Těla.
Dříve než byla slavnost Božího Těla rozšířena na celou Církev, musela svatá Juliána projít mnohými očistnými zkouškami, které jí připravil Ježíš, jejž milovala. Zakoušela je od mnohých spoluřeholnic i od představených. Jako vyhnankyně spolu s několika spolusestrami pobývala deset let v různých cisterciáckých klášterech. Příkladem byla její pokora- Bez kritiky či výčitek vůči svým pronásledovatelům dále šířila úctu k Ježíši v Nejsvětější svátosti.
V ustanovující bule, nazvané Transiturus de hoc mundo (11. srpna 1264) papež Urban diskrétně naráží také na mystické zkušenosti Juliány, potvrzuje jejich autenticitu a píše: „Třebaže eucharistie je důstojně slavena každý den, považujeme za správné, aby se alespoň jednou za rok konala její slavnostnější a důstojnější památka. Jiné věci, které si připomínáme, totiž chápeme duchem a myslí, ale nedostává se nám jejich reálné přítomnosti. Avšak v této svátostné připomínce Krista, byť jinou formou, je Ježíš Kristus přítomen s námi svojí podstatou. Dříve než vystoupil na nebesa, totiž řekl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.
Která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'


V době, kdy se začala hříchem intelektu jednotlivých teologů šířit v Církvi nevěra v přítomnost Ježíše v Nejsvětější eucharistii, povolává Duch svatý zvláštními zásahy zpět k víře ve Svatého svatých.
Zvláštní cestou mystické lásky vedl k víře, která očima víry vidí, svatou Juliánu z Lutychu. Vede k nalezení vzácné drachmy, jíž mnozí v Církvi i dnes ztratili.
Jakoby opačnou cestou vedla jednoho z kněží, kteří v době mystických vidění daných této světici, ztratili víru v transubstanciaci: V pokušení nevěry putuje roku 1263 kněz Petr z Prahy k papeži Urbanovi IV., aby jej poprosil o pomoc ve svých pochybnostech ohledně víry v přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti. Cestou slouží mši svatou v italském Bolsenu, v kostele svaté Kristýny. Pán se mu dává poznat. Při konsekračních slovech se Svatá Hostie mění: chléb se v rukou kněze proměňuje v maso, které krvácí. Krev kane na korporál. Z nedalekého Orvieta přispěchá sám papež a spolu s knězem se klaní našemu Pánu, jenž ukázal svou přítomnost podle přislíbení, jež dal apoštolům. V témže místě a době další světec – dominikán Tomáš Akvinský skládá oslavnou píseň ke slavnosti Božího Těla, která se od prvního výročí tohoto zázraku jako ovoce oběti poutní cesty onoho kněze a věrnosti v mystickém životě svaté Juliany z Lutychu slaví, aby mnoho zbloudilých nalezlo opět cestu do společného ovčince s Ježíšem, který nás na této zemi doprovází jako dobrý Pastýř.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" 

Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'


Hledíme-li v adoraci na proměněnou Hostii, potkáváme dar Boží lásky, potkáváme Ježíšovo utrpení a kříž, jakož i Jeho Zmrtvýchvstání. Právě skrze náš pohled v adoraci nás Pán přitahuje k sobě, do nitra svého tajemství, aby proměnil nás, jako proměňuje chléb a víno. Svatí v tomto eucharistickém setkání vždycky nalézali sílu, útěchu a radost. Slovy eucharistického hymnu Adoro te devote opakujme před Pánem, přítomným v Nejsvětější svátosti: „Rač mé chabé víře větší sílu dát, více v Tebe doufat, víc tě milovat!“

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI., Náměstí. svatého. Petra 17. 11. AD 2010; zdroj: www.radiovaticana.cz)


O. Vladimír  Mikulica




MODLITBA


Pohled na Tebe při mši svaté vede k návratu každou bloudící duši,
Ježíši, jenž mezi námi dlíš ve svatostánku
i na korporálu kněze Petra
a především v rukou všech,
jimž jsi na základě svatodušní apoštolské posloupnosti dal moc proměňovat.
Kněze a biskupy vedeš cestou Tradice,
mystickou cestou svaté Juliány
i hledačskou cestou Tvého kněze Petra,
aby při mší svaté od chvíle proměňování měli oči upřené na Tebe,
od něhož naše víra v proměňování pochází
a který ji vedeš k vítězství.
Tak jsi vedl kněze Petra k papeži,
tak jsi vedl svatou Juliánu k arcijáhnovi,
jenž se později tímto papežem stal.
Děkujeme TI za katechezi Svatého otce Benedikta XVI. o eucharistickém jaru Církve v třináctém století,
které se dnes opět projevuje:
Množství lidí se zdržuje mlčky před svatostánkem,
aby vedlo láskyplný rozhovor s Tebou.
Potěšující je zjištění, že nemálo skupin mladých lidí
odhalilo krásu modlitební adorace před Tebou v Nejsvětější svátostí.“
V ní jsi přítomen Ty jedinečným a nesrovnatelným způsobem.
Jsi přítomen opravdu, skutečně a podstatně:
se svým tělem a krví,
se svou duší a se svým božstvím.
Svátostným způsobem, 

totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína, 

jsi přítomen naprosto celý Ty, Kristus, Bůh a člověk“.
Shlížíš k nám jako Slunce spravedlnosti a milosrdenství,
Slunce hřejivých paprsků Ducha svatého,
které naplňují a rozněcují duši k věčné lásce ty,
kdo svůj pohled při mši svaté zaměří na Tebe v Nejsvětější eucharistii
a prožijí chvíli Tvé přítomnosti na pateně a v kalichu na korporálu
až do svatého přijímání
jako jediný chvalozpěv vděčnosti;
dáváš jim prožít ovoce děkování, eucharistie.
Naplňuješ vidění svaté Juliány:
jejich pozemský život se jako Měsíc ozářený svitem Slunce
začíná proměňovat
a prozařovat věřícího světlem Tvého Ducha
bez „temného proužku nevěry a neúcty“.
Amen.

sobota 7. září 2019

Životní moudrost: nemilovat sebe


Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.    Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem.    Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby" Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: 'Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.'    Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci vojáků utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci" Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý král ještě daleko, a žádá o podmínky míru.    Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem." 

S blížícím se závěrem liturgického roku přibývají ve čteních nedělních liturgických  cyklů úryvky z Písma svatého, které vybízejí k připravenosti vše pro našeho Pána a Spasitele Ježíše opustit, "předejít" tak tragedii, již bychom prožívali, kdybychom lpěli na "svém" - na svých pozemských věcech, vztazích a nakonec i na svém pozemském životě.

V dnešním líčení Velké cesty Ježíše na Jeho poslední velikonoční týden do Jeruzaléma, vychovává Mistr, Učitel a Otec budoucího věku Ježíš k učednictví. A to náročnými a k celoživotní oběti vedoucími slovy: "Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry - ano i sám sebe až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem.
   Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem."



"Kdo může být Tvým učedníkem, Ježíši?" - ptá se po těchto slovech každý kdo miluje Otce.
A Ježíš říká: - Ten, kdo je prozíravý. Kdo dobře počítá, kdo dobře promýšlí svůj život.
Můžeme říci ve světle promluvy Svatého otce Benedikta XVI. v rakouském klášteře Heiligenkreuz před několika lety – kdo promýšlí svůj život před Ježíšem při adoraci: cum fide et ratione, s vírou a promyšleně.

Měsíc v plné záři Slunce

Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky. Tento chvalozpěv vytryskl ze srdce svatéh...