sobota 28. září 2019

Lazar: obžaloba nevěřícího boháče





Ježíš řekl farizeům:
   "Byl jeden bohatý člověk, oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu. U jeho dveří léhal jeden žebrák - jmenoval se Lazar - plný vředů, a rád by utišil hlad aspoň z toho, co padalo z boháčova stolu; a ještě k tomu přicházeli psi a lízali mu vředy. Žebrák umřel a andělé ho odnesli do Abrahámova náručí. Pak umřel i boháč a byl pohřben. V pekle v mukách zdvihl oči a viděl zdálky Abraháma a v jeho náručí Lazara. A zvolal: 'Otče Abraháme, slituj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň koneček prstu ve vodě a ovlaží mi jazyk, protože zakouším muka v tomto plamenu.'
   Abrahám však odpověděl: 'Synu, uvědom si, že ty ses měl dobře už zaživa, Lazar naproti tomu špatně. A nyní se tu on raduje, a ty zakoušíš muka. A k tomu ke všemu zeje mezi námi a vámi veliká propast, takže nikdo nemůže přejít odtud k vám, i kdyby chtěl, ani se dostat od vás k nám.'
   Boháč řekl: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
   Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
   Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' " 


Spasitelný čin našeho Pána Ježíše Krista o Bílé sobotě je sestoupení do předpeklí, do lůna Abrahámova, ke spravedlivým Starého zákona a k těm, kdo na rozdíl od chiméry „anonymních křesťanů“ v rahnerovském „pokoncilním“ pojetí, jsou „anonymními katolíky“, čekajícími na Bílou sobotu, na Ježíše prolamujícího brány předpeklí.
O dnešní neděli čteme podobenství našeho Spasitele Ježíše o boháči, který si „vybral nebe na zemi“: oblékal se do šarlatu a kmentu a každý den pořádal skvělou hostinu.
Evidentně tedy nepatřil a nebude patřit mezi ty, kdo očekávají „nová nebesa a novou zemi“. Udělal si „nebe na zemi“, „nebe“, kterým by mohl vyvolat třídní nenávist u Lazara – to ovšem v případě, že by tento nebyl spravedlivý“ – očekávající spravedlnost a ospravedlnění až při příchodu svého Pána a Spasitele.
Známé rozřazení forem křtu podle Andělského Učitele rovněž odkazuje jak na „pouhé umytí nohou Knížete apoštolů při Poslední večeři, tak i na jednu z forem křtu těch, kdo v předpeklí, v lůně Abrahámově, v katolické anonymitě židů i pohanů nahlížené pohledem marxistických teologů, očekávají příchod Ježíše, který dobře ví, co je lidském srdci.
Jeho poslední slova, která pronesl náš Pán na této zemi ke svým učedníkům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, učte je a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Učte a křtěte… platí o Bílé sobotě exkluzívně pro Služebníka Otcova, jenž je „Pais tou Theou“.
Proč je nutný křest? Proč je nutné, aby proroci Starého zákona a filosofové všech dob nejen v bráně předpeklí poznali Toho, kterého očekávali celou myslí, celým srdcem, celou svou silou; tak aby vyznávali Ježíšovo učení, křesťanské hodnoty a zároveň, aby logické návaznosti na toto poznání pochopili, že je nezbytný křest? Jak porozumět tajemství křtu Lazarovu, jenž zastupuje trpícího Spravedlivého v dnešním Ježíšově podobenství? Jak porozumět jeho realitě, hloubce svátosti křtu?
První vstupní brána se nám otevře pozornou četbou těchto Pánových slov. V řeckém textu je velmi důležitá volba předložky „ve jménu Otce“. Pán říká „eis“ a nikoli „en“, což neznamená „jménem Trojice“ jako když nějaký více prefekt mluví jménem prefekta nebo velvyslanec „jménem“ vlády. Nikoli. Říká „eis to onoma“, což znamená ponoření do jména Trojice; zasazení do jména Trojice. Je to vzájemné prostupování Boží a naší existence, bytí vnořeného do Trojjediného Boha, Otce, Syna i Ducha svatého jako se v manželství dvě osoby stávají jedním tělem a tím novou, jedinou skutečností nového a jediného jména.



Pán nám pomohl lépe chápat tuto skutečnost ve své rozpravě se saducei o vzkříšení. Saduceové uznávali z kánonu Starého zákona jenom Pentateuch, tedy pět knih Mojžíšových. Není v nich řeč o vzkříšení a proto je popírali. Právě z těchto pěti knih však Pán dokazuje realitu vzkříšení a říká: Nevíte, že Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým?“ Bůh tedy bere tyto tři a ve svém jménu je činí jménem Boha. Pro pochopení, kdo je tento Bůh, je třeba pohlédnout na tyto tři osoby, které se staly tímto jménem, jménem Boha; jsou ponořeny v Bohu. Vidíme tak, že kdo je ve jménu Božím, ponořen v Boha, je živý, protože Bůh – praví Pán – je Bohem nikoli mrtvých, ale živých. A jestliže je Bohem těchto tří, jsou živí, protože spočinuli v paměti, životě Boha. Právě to se děje, když jsme pokřtěni: jsme vsazeni do jména Božího, takže patříme tomuto jménu a Jeho jméno se stává naším jménem a my budeme moci podobně jako oni tři ze Starého zákona být také svědky Boha, znamením toho, kým je tento Bůh, svědky jména tohoto Boha.
Faktem je tedy, že pokřtěný znamená sjednocený s Bohem. V jediné nové existenci patříme Bohu, jsme ponořeni v Boha samého. Zamyslíme-li se nad tím, objevíme ihned několik důsledků. Prvním je to, že Bůh od nás není daleko, není diskutabilní skutečností, zda existuje či nikoli: jsme v Bohu a Bůh v nás. Primární a ústřední postavení Boha v našem životě je prvním důsledkem křtu. Na otázku: „Je Bůh?“, zní odpověď: „je a existuje s námi“. Blízkost Boží je středem našeho života. Toto bytí v Bohu samém, který není vzdálenou hvězdou, nýbrž mým životním prostředím, je první důsledek a je třeba, abychom s touto přítomností Boha počítali a skutečně v jeho přítomnosti žili.
Druhým důsledkem řečeného je, že křesťany se nestáváme sami od sebe. Stát se křesťanem není něco, co vyplývá z mého rozhodnutí: „Nyní se stanu křesťanem“. Moje rozhodnutí je zajisté rovněž nezbytné, ale především jde o Boží čin vůči mně. Já se nestávám křesťanem, ale jsem Bohem přijat. Bůh mne bere za ruku a já se přitakáním tomuto činu stávám křesťanem. Stát se křesťanem je tedy v jistém smyslu pasivum. Nestávám se křesťanem, ale Bůh mne činí svým člověkem. Bůh mne bere za ruku a uskutečňuje můj život v nové dimenzi. Taková je realita pasiva křesťanské existence. Stejně jako jsem si život nedal sám, ale byl mi dán. Narodil jsem se nikoli proto, že jsem se učinil člověkem, ale narodil jsem se, protože mi bylo dáno lidské bytí. A takto mi bylo darováno také křesťanské bytí. Je to pasivum pro mne a stává se aktivem v našem, mém bytí. Skutečností tohoto pasiva, tedy že se křesťany sami nestáváme, ale jsme křesťany učiněnými Bohem, v sobě zahrnuje i náznak tajemství kříže, totiž že jedině umíráním svému sobectví, vycházím ze sebe samého a tak mohu být křesťanem.
Třetím prvkem, který se v tomto pohledu záhy ukazuje, je přirozeně to, že jsem-li ponořen v Boha, jsem sjednocen s bratry a sestrami, protože v Bohu jsou i všichni ostatní, a jsem-li vytržen ze své izolace a ponořen v Boha, jsem ponořen do společenství s druhými. Být pokřtěn není nikdy „můj“ osamocený čin, ale nezbytně je také bytím spojeným se všemi ostatními, bytím v jednotě a solidaritě s celým Kristovým tělem, s celým společenstvím bratří a sester. Tento fakt, že mne křest zasazuje do společenství, láme moji izolaci. Ve svém křesťanském bytí na to musíme pamatovat.
Vraťme se nakonec ke slovům Krista k saduceům: Bůh je Bohem Abrahamovým, Izákovým a Jakubovým“. Nejsou tedy mrtví. Patří-li Bohu, jsou živí. Znamená to, že křtem se stáváme živými navždy. Jinými slovy, křest je první etapou vzkříšení. Ponořením v Boha jsme již ponořeni do nezničitelného života a začíná vzkříšení. Jako Abraham, Izák a Jakub tím, že tvoří „jméno Boží“, jsou živi, tak jsme také my zasazeni ve jméno Boží a žijeme v nesmrtelném životě. Křest je prvním krokem Vzkříšení, vstupem do nezničitelného Boha.
Takto jsme díky křestní formuli svatého Matouše, posledních slov Krista, spatřili něco z podstaty křtu. Přistupme nyní ke svátostnému obřadu, abychom mohli ještě přesněji pochopit co znamená křest.
Tento obřad se jako téměř všechny svátostné obřady skládá ze dvou prvků: hmoty – vody – a slova. To je velmi důležité. Křesťanství není něčím čistě duchovním a pouze subjektivním, nějakým cítěním, volním aktem či idejí, nýbrž kosmickou realitou. Bůh je Stvořitel veškeré hmoty a hmota je součástí křesťanství. Jedině v tomto velkém kontextu hmoty a zároveň ducha jsme křesťané. Je proto velmi důležité, aby hmota byla součástí naší víry, aby tělo bylo součástí naší víry. Víra není jenom duchovní. Bůh nás totiž zasazuje do celkové reality kosmu, přetváří kosmos a přitahuje k Sobě. A spolu s tímto hmotným prvkem – vodou – se pojí nejenom základní prvek kosmu, základní hmota stvořená Bohem, ale také veškerý náboženský symbolismus, protože ve všech náboženstvích voda něco znamená. Náboženský přístup, různé způsoby hledání Boha - včetně těch pomýlených, ale vždy Boha hledajících – jsou přítomny a přijaty a tak vzniká syntéza světa. Zpřítomňuje se hledání Boha projevující se v náboženských symbolech, a přirozeně zejména v symbolismu Starého zákona a všech zkušeností Boží spásy a dobroty. K tomuto bodu se ještě vrátíme.
Dalším prvkem je slovo a toto slovo se představuje ve třech podobách: zřeknutím, slibem a vzýváním. Tato slova nejsou pouhými slovy, nýbrž životní cestou. Uskutečňuje se v nich rozhodnutí. V těchto slovech je přítomno veškeré naše křestní putování ať už před křtem anebo po něm. Křest se v těchto slovech a také symbolech vztahuje na celý náš život. Tato skutečnost slibů, zřeknutí a vzývání trvá celý náš život, protože jsme stále na křestní pouti, na neokatechumenátní cestě skrze tato slova a jejich uskutečňování. Svátost křtu není chvilkovým úkonem, nýbrž realitou celého našeho života, je cestou veškerého našeho života. V pozadí je vlastně i učení o dvou cestách, které bylo základem v prvotním křesťanství: jedna cesta je výrazem záporu a druhá přitakání.



Začněme první podobou: zřeknutím. Existuje jeho trojí stupeň, ale zaměřím se zvláště na ten druhý: „Chcete, aby vás nikdy hřích neovládl, a zříkáte se proto všeho, co k němu láká?“ Co je to lákání ke hříchu? V antické Církvi a po dlouhá staletí zde byl výraz: „Zříkáte se ďábelské pompy?“ Dnes víme, co je onou okázalostí či pompou ďáblovou. Ďáblovou okázalostí byly především velkolepé krvavé podívané, v nichž byla krutost podávána jako zábava a kde se zabíjení lidí stávalo divadlem, podívanou na život a smrt člověka. Tato krvavá podívaná, tato zábava zla je „ďáblovou pompou“, která se představuje jako krása, ale přitom je veskrze krutá. Kromě tohoto bezprostředního významu slovo „ďáblova pompa“ označovalo také určitý typ kultury, way of life, způsob života, ve kterém neplatí pravda, nýbrž zdání; nehledá se pravda, nýbrž efekt, dojem a pod záminkou pravdy jsou zabíjeni lidé. Zabíjení dělá samo ze sebe vítěze. Toto zřeknutí bylo tedy velmi reálné, bylo to odmítnutí určitého typu kultury, které je antikulturou směřující proti Kristu a proti Bohu. Bylo to rozhodnutí proti kultuře, kterou svatý Jan v evangeliu pojmenovává jako „kosmos houtos – tento svět“. Ježíš a Jan přirozeně slovem „tento svět“ neoznačují Boží stvoření, člověka jako takového, ale mluví o určitém výtvoru, který dominuje a vnucuje se jakoby toto byl svět, a jakoby toto měl být uložený způsob života. Ponechám na každém z vás, aby se zamyslel nad „ďáblovou pompou“, nad kulturou, které říkáme „ne“. Být pokřtění znamená být podstatně emancipovaní, osvobození od této kultury. I dnes známe takovýto typ kultury, ve kterém pravda neplatí, ačkoli by se zdánlivě chtěla vyjevovat celá pravda. Platí pouze zdání a duch pomluv a ničení; kultura, která nehledá dobro a jejíž moralismus je vlastně matoucí maskou působící chaos a zmar. Této kultuře, v níž se lež prezentuje v rouchu pravdy a informace, této kultuře, která hledá pouze hmotný blahobyt a popírá Boha - říkáme svoje „ne“. Dobře známe také z mnoha Žalmů tento kontrast kultury, v níž je někdo všemi zly světa netknutý, staví se nad ostatní, nad Boha. Jde však o kulturu a nadvládu zla. Volba křtu je tak částí neokatechumenátní cesty, která trvá po celý náš život, je denně vyslovovaným a uskutečňovaným záporem i za cenu obětí, jimiž se platí za odpor proti kultuře, která dominuje v mnoha krajích. A třebaže se vtírá jakoby byla světem, tímto světem, není tomu tak. Existují mnozí, kteří po pravdě skutečně touží.
Tak přecházíme k prvnímu zřeknutí: „Chcete žít ve svobodě dětí Božích a zříkáte se proto hříchu?“. Svoboda a křesťanský život, zachovávání Božích přikázání dnes jakoby směřovaly proti sobě; být křesťany je jakési otroctví; svoboda je emancipací od křesťanské víry a v posledku emancipací od Boha. Slovo hřích se mnohým jeví jako úsměvné a říkají: „Boha nemůžeme urazit. Bůh je velkorysý a nezajímá Jej, zda se dopustím nějakého omylu? Nelze urazit Boha, jehož zájmy jsou příliš velké, než aby od nás mohl utrpět nějakou urážku.“ Vypadá to jako pravda, ale není. Bůh se stal zranitelným. V ukřižovaném Kristu vidíme, že Bůh se stal zranitelným, a to až k smrti. Bůh se o nás zajímá, protože nás miluje a láska Boží je zranitelnost, láska Boží je zájem o člověka, láska Boží znamená, že naší první starostí musí být, abychom nezraňovali, neničili jeho lásku, nečinili nic proti Jeho lásce, protože jinak žijeme na úkor sebe a proti svojí svobodě. Zdánlivá emancipace od Boha se záhy stává otroctvím mnoha časných diktatur, které je prý třeba následovat a klást za vzor.
A nakonec: „Zříkáte se ducha zla?“ Říká se nám, že existuje přitakání Bohu a zápor vůči Zlé moci, která koordinuje všechny tyto aktivity a chce se stát bohem tohoto světa, jak říká opět svatý Jan. Není však Bohem, ale pouhým odpůrcem, a my se nepodrobujeme jeho moci; říkáme ne, protože říkáme ano, zásadně přitakáváme lásce a pravdě. Tyto tři zřeknutí v obřadu křtu byly ve starověku provázeny třemi ponořeními do vody jakožto symbolu smrti, záporu, kterým je skutečně smrt určitého typu života a vzkříšení k jinému životu. K tomu se ještě vrátíme. Potom následuje vyznání ve třístupňové otázce: „Věříte v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země“. Tato formule, tyto tři stupně se vyvinuly z Pánova Slova „křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Tato slova jsou konkretizována a prohloubena. Co znamená Otec, co znamená Syn – veškerá víra v Krista, celá skutečnost Boha učiněného člověkem, a co znamená věřit, že jsme pokřtěni v Duchu svatém, tedy veškeré působení Boha v dějinách, v církvi, ve společenství svatých. Pozitivní formule křtu je také dialogem: není to jenom formule. Zvláště vyznání víry není jen nějakým pochopením, něčím intelektuálním, zapamatovatelným, i když to je jistě také. Týká se rovněž intelektu, ale především se týká našeho života. A to mi připadá velmi důležité. Není to jenom intelektuální záležitost, čirá formule. Je to dialog Boha s námi, působení Boha na nás a naše odpověď. Je to cesta. Kristovu pravdu lze chápat jedině, pokud se chápe Jeho život. Teprve když přijmeme Krista jako cestu, staneme skutečně na Kristově cestě a můžeme také chápat Kristovu pravdu. Pravda, která není žita, se neotevře. Jedině žitá pravda, přijatá jako způsob života, jako cesta, otevírá se jako pravda v celém svém bohatství a své hloubce. Tato formule je tedy cestou, je výrazem našeho obrácení, Božího působení. A toho se chceme skutečně držet v celém svém životě, abychom byli ve společenství s Bohem, s Kristem a tak ve společenství s pravdou. Žitím pravdy se pravda stává životem a žitím tohoto života nacházíme také tuto pravdu.
Přejděme nyní ke hmotnému prvku: vodě. Je velmi důležité uvědomit si dva významy vody. Na jedné straně nás voda přivádí k myšlence na moře, zejména na Rudé moře, na smrt v Rudém moři. Moře představuje moc zla, nezbytnost zemřít a tak dosáhnout nového života. To se mi zdá velice zásadní. Křest není jenom obřad, zavedený před lety, a není ani pouhým obmytím, kosmetickým úkonem. Je mnohem více než obmytím: je smrtí a životem, je smrtí určité existence a znovuzrozením, vzkříšením k novému životu. Toto je hlubina křesťanského bytí: není to nějaký dodatek, nýbrž nové zrození. Po přechodu Rudým mořem jsme obnoveni. Moře a všechny starozákonní zkušenosti jsou pro křesťany symbolem Kříže. Protože jedině skrze smrt, radikální zřeknutí, ve kterém se umírá určitému typu života, se může uskutečnit znovuzrození a nastat nový život. To je jedna část symbolismu vody. Ponoření symbolizuje zvláště ve starověku Rudé moře, smrt a kříž. Jedině křížem se přichází k novému životu a uskutečňuje se to denně. Bez této stále obnovované smrti nemůžeme obnovit pravou životnost Kristova nového života.
Dalším symbolem je pak pramen. Voda je počátkem veškerého života. Kromě symbolismu smrti obsahuje také symbolismus nového života. Každý život pochází také z vody. Z vody, která přichází od Krista jako pravý nový život vedoucí do věčnosti.



Tajemství svatého křtu je podmínkou spásy, dosažení věčnosti. Jedná se o dynamickou podmínku a prvotinu skutečnosti vzkříšení našeho smrtelného těla a nebeské radosti duše spojené s naším Spasitelem Ježíšem.
Proto je o cestu křtu, o život v síle Ducha svatého ve spojení s Ježíšem Kristem, jenž dává vztah ke Stvořiteli, neustále pečovat. Život Nejsvětější Trojice v naší duši i těle má být stálým leitmotivem našich všedních myšlenek, slov, skutků, celého životního zaměření naší osobnosti. Má se projevovat a jak je to možné co nejdokonaleji projevit v každé oblasti pozemského žití.
V občansko-politické rovině se stane tento týden v pátek a sobotu účast na volbách do krajských zastupitelstev a do senátu. Už samotná zodpovědnost jít k volbám a nerezignovat před satanem, který chce rozložit naše rodiny, farnosti, obce a stát, je jejím prvním krokem a vyjádřením.
Druhou podmínkou života ze křtu je jasné odmítnutí těch kandidátů, kteří buď svým proklamovaným názorem či koaliční spoluprací s politickými stranami vyhlašujícími pod rouškou ochrany přírody či ekonomiky vzpouru proti zákonům Boha Stvořitele, odmítají základní morální principy, jimiž je vztah k manželství tedy k soužití pouze muže a ženy a jasného zřeknutí se stejnopohlavních vztahů, umělé potraty a euthanasii.
Třetím kriteriem volitelnosti je vztah k islámu. Vzorem pro politika, jenž nebude pro svou falešnou toleranci vlkem v rouše beránčím, je císař Karel IV. Ten ve svém zákoníku Maiestas Carolina, který nevešel v platnost, píše: „Pohanům či Saracénům naprosto zapovídáme a zakazujeme zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům; a přikazujeme, že nikdo z našich věrných poddaných nesmí ve svém domě, na svých polích přijímat pohany či Saracény, leda by jim, jako pocestným procházejícím přes naše království do míst značně odlehlých nebo jako osobám pohybujícím se po našem království za obchodem či jinou záležitostí, posloužili coby hostitelé nebo stájníci vším potřebným a příhodným; to připouštíme, ovšem pouze potud, pokud to někomu nezpůsobí odpadnutí od katolické víry.“
A nakonec přichází ke slovu dnešní zvolání boháče v Ježíšově příběhu o budoucím nebi, o náruči, limbu Abrahámově, a o pekle, připravenému pro povaleče: 'Prosím tě tedy, otče, pošli ho do mého otcovského domu. Mám totiž pět bratrů, ať je varuje, aby se také oni nedostali do tohoto místa muk.'
Abrahám odmítá varovat jeho pět bratří: od pekla, k němuž je trvale odsouzen povaleč – boháč; přenáší jeho pohled na na nebe, ale na budoucí vzkříšení našeho Vykupitele Ježíše, které se naplnilo přede dvěma tisíci lety:
   Abrahám odpověděl: 'Mají Mojžíše a Proroky, ať je uposlechnou!' On však odporoval: 'Ne, otče Abraháme! Ale když k nim někdo přijde z mrtvých, pak se obrátí.'
   Odpověděl mu: 'Jestliže neposlouchají Mojžíše a Proroky, nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.' "
Otec biskup Fulton Sheen píše ve své knize Pokoj v duši o destrukci moderního myšlení, které odmítá základní pohled na svět a jeho vyústění v nebi, očistci a pekle: vytlačuje jej „psychologickým“ pohledem – na místo těchto skutečností, jejichž připomínání nás má stále uvádět do reality pozemského života a stávat se neustálým impulzem k vydanému křestnímu životu, nás uvádí do latentní schizofrenie mysli „in gremio sui generis“, když tyto tři skutečnosti antropocentristicky, a proto s nejvyšším egoismem vlastním satanu, nahrazuje psychologickým pseudosvětem „superega, ega a id“ a v sociologickém tmářském pohledu zakrývá Poslední soud, kdy „kozlové budu po levici a ovce po pravici“ převedením eschatologie do falešného povrchního nálepkování společnosti jako na soubor politických stran zaujímajících místo po pravici či po levici – dočasně v jistém středu či „umírněnosti“, a to nikoli Boží, ale vlastních takto pomýlených názorů.


Otec biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Řím, Křesťanská akademie 1969, srov. p. 11 – 15)

O. Oldřich

MODLITBA

Buď mužem usilujícím o spravedlnost a zbožnost;

zmocni se věčného života,“

vybízíš, Ježíši, cesto do nebe

a věčný živote,

Apoštola Timotea k duchovnímu boji.

Naše zodpovědnost za křest je tímto duchovním bojem

o věrnost Duchu svatému

v rozvíjení charismat v instituci společenství Církve hříšníků,

o věrnost Tobě, abys nepřestal být tím,

kdo právě vnuknutími Ducha řídí každý náš krok ve všedních i svátečních dnech.

Máme se vždy zcela jasně postavit proti těm,

kdo jdou širokou cestou do záhuby

a vedou tak i své rodiny, přátele, obce a farnosti:

vydat se úzkou cestou chudáka Lazara stranícího Tobě

a podporovat ty politiky, kteří jsou spíše na straně hledačů posmrtného štěstí,

a proto straní vždy "Lazarům"

než ve straně destrukce národa, manželství, rodin a farnosti,

ve straně boháčově.

Amen.

sobota 21. září 2019

Nemůžete celebrovat Bohu i mamonu



   "Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: 'Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.'
   Správce si řekl: 'Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat neumím, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě lidé přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.' 
   Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: 'Kolik jsi mému pánovi dlužen?' Odpověděl: 'Sto věder oleje.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.' Pak se zeptal druhého: 'Kolik ty jsi dlužen?' Odpověděl: 'Sto korců pšenice.' Řekl mu: 'Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.' Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Děti tohoto světa jsou totiž k sobě. navzájem prozíravější než děti světla. 
   A já vám říkám: Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků věčných. 
   Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé bohatství? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? 
    Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Bud jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. 
   Nemůžete sloužit Bohu i mamonu." 


Svatý Lukáš nám v posledních nedělích předkládá slova našeho Pána a Přítele Ježíše o užívání pozemských hodnot a varuje před jejich zneužíváním.
Ježíš vybízí k následování. Nejprve poučuje formou podobenství a „logií“, v tomto případě výroků, které jsou „logikos“, plně odpovídají smýšlení a vyjadřování Božího Logu, Druhé Boží osoby, jak pozemských dobrých darů užívat, aby pak nakonec své pozemské vykupitelské pouti
dosvědčil své vítězství nad démonem mamonu, vposledku nad satanem, který se mu po své vzpouře proti Bohu zcela oddal.

Vyprávěním podobenství o nepoctivém, ale dosti chytrém správci, komentoval před několika lety Svatý otec Benedikt XVI. dnešní evangelní úryvek, učí Ježíš Kristus své učedníky, jak nejlépe využívat peníze a materiální bohatství, jak je sdílet s chudými a získávat si tak jejich přátelství s výhledem na nebeské Království. "Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste - až ho nebude - byli přijati do příbytků nebeských". Peníze nejsou samy o sobě "nečestné", ale více než co jiného mohou člověka uzavřít do slepého sobectví. Jde tedy o uskutečnění jakéhosi "převodu" ekonomických dober. Namísto toho, aby byly užity jenom pro vlastní zájmy, je třeba pomýšlet také na potřeby chudých, a napodobovat našeho Vykupitele Ježíše Krista, který - jak píše svatý Pavel - "ačkoli byl bohatý, stal se pro nás chudým, abychom zbohatli z jeho chudoby". Zdá se to paradoxní: Ježíš, náš Pán, nás neobohatil svým bohatstvím, ale svou chudobou, tedy svou láskou, která jej přivedla až k naprostému darování se nám.

Tady se otevírá široké a komplexní pole úvah na téma bohatství a chudoby také ve světovém měřítku, kde se konfrontují dvě ekonomické logiky: logika zisku a logika distribuce dober, které spolu nejsou ve vzájemném rozporu, pokud je jejich vztah dobře uspořádán. Zisk je přirozeně legitimní a ve správné míře nutný pro ekonomický rozvoj. Jan Pavel II. napsal v encyklice Centesimus annus: "Moderní podnikové hospodářství obsahuje veskrze pozitivní aspekty. Jejich základem je svoboda člověka, která se uplatňuje v hospodářství stejně jako v mnoha dalších oblastech". Nicméně také dodává, že kapitalismus nelze považovat za jediný platný hospodářský model. Potravinová i ekologická krize s rostoucí zřejmostí poukazují na to, že převáží-li logika zisku, vzroste nerovnováha mezi bohatými a chudými a ničivé vykořisťování planety. Převáží-li však logika sdílení a solidarity je možné změnit kurs a směřovat k rozvoji spravedlivému a udržitelnému.
Jak dosáhnout tohoto otočení kormidla ve světě, který nám navenek připadá – zvláště ohledně vyvyšování moci peněz, konexí a majetku – tak zesvětštělý a Ducha Božího prázdný?
Odpověď je skryta v úběžníku, jenž se nachází na horizontu každého lidského života a současně v každém bodu její vertikály jako nabídka lidstvu, národu a jednotlivci: Ježíšova přítomnost v Nejsvětější eucharistii.

Otcové biskupové účastnící se před čtrnácti lety biskupského synodu o Ježíšovi přítomném v Nejsvětější svátosti oltářní, požádali tehdejšího papeže Benedikta XVI., aby vyjádřil toto bohatství, pravé bohatství, které je naprostým opakem mamonu.
A on zdůraznil, že poklad, který jsme narozením Ježíše Krista z Panny Marie dostali, je Jeho tělo - týmž slovem je označována Jeho přítomnost v Nejsvětější svátosti Eucharistie: „tělo“, a Jeho Církev.

Tím je vyjádřena jasná spojnice Ježíšova reálného života na této zemi, tajemství všech tajemství a Církve, která mystérium reálné přítomnosti Ježíše Krista ve mši svaté slaví.Vztah mezi Svatou eucharistií a Církví je chápán ve velké křesťanské tradici tak, že představuje bytí a jednání samé Církve.

Tato jednota těla se ukazuje v křesťanských společenstvích a obnovuje se v eucharistickém úkonu, který je sjednocuje a odlišuje v místních církvích, "v nichž existuje a z nichž se skládá jedna jediná katolická církev. Výraz "katolický" vyjadřuje univerzálnost pocházející z jednoty, kterou každodenně slavená Eucharistie podporuje a buduje.
Místní církve v univerzální Církvi tak mají v Eucharistii úkol učinit viditelnou svoji vlastní jednotu a svou odlišnost. Toto pouto bratrské lásky dává prosvítat trinitárnímu společenství. Koncily a synody vyjadřují v dějinách tento bratrský aspekt Církve.Tento církevní rozměr Eucharistie tvoří silné pouto jednoty katolické církve s pravoslavnými církvemi, které uchovaly ryzí a celistvou povahu tajemství Eucharistie.“

Východní společenství Církve, spojená s nástupcem svatého Petra, s římskou Církví, či od ní dosud oddělená, mají šanci v liturgii a ve staroslověnské řeči, v církevní slovanštině vyjádřit trojjediný aspekt těla Ježíše Krista. A ta oddělená, neslavící pravou víru v Corpus Christi politicum, mají takto šanci se vrátit do plného společenství Církve putující.
Slavnostní staroslověnská liturgie gregoriánské mše svaté, již celebroval světící biskup z Kazachstánu Otec Athanasius Schneider před třemi lety ve velehradské bazilice Panny Marie Nanebevzaté, se stala historickou událostí naplnění odkazu papeže Benedikta XVI. v Summorum Pontificum z 7. 7. 2007 AD v době, kdy do slavení liturgií v mnoha katolických kostelů v Evropě vstoupil duch mamonu.

V následné přednášce po této mši svaté, zdůraznil Otec biskup Athanasius nejdůležitější milníky návratu k živé víře křesťanů v Evropě: obnova slavení mše svaté v úctě, která na místo člověka do presbytáře staví do jeho centra Ježíše v tajemství Nejsvětější eucharistie, Jej přijímá vkleče a do úst při svatém přijímání, Jej adoruje v Nejsvětější svátosti.
Také biskupský synod v roce 2005 uznává mnohonásobné plody eucharistické adorace v životě Božího lidu v tolika částech světa a mocně povzbuzuje k této formě modlitby - tak často doporučované ctihodným Božím služebníkem Janem Pavlem II. - ať je zachována a podporována podle tradic jak latinské církve tak východních církví. Uznává, že tato praxe vyvěrá z eucharistické akce, - že je sama o sobě největším úkonem adorace Církve, která opravňuje věřící, aby se plně, vědomě, aktivně a plodně podíleli na Kristově oběti podle přání 2. Vatikánského koncilu - a k ní také znovu vede. Tak prožívaná eucharistická adorace podporuje věřící v jejich křesťanské lásce a službě druhým a rozvíjí větší osobní svatost i křesťanských společenství. V tomto smyslu opětný rozkvět eucharistické adorace, i mezi mladými, se dnes jeví jako slibný rys tolika komunit. Z toho důvodu, aby se podporovala návštěva Nejsvětější svátosti, ať se v rámci možností pečuje o to, aby zůstaly otevřené kostely, v nichž je přítomna Nejsvětější svátost.

Aby se podporovala adorace je vhodné dát zvláštní uznání institutům zasvěceného života a sdružením věřících, které se jí zvláštním způsobem a v různých formách věnují tím, že se jim pomáhá, aby se eucharistická úcta stávala více biblická, liturgická a misionářská.
Právě tradiční a tradici uchovávající společenství katolické Církve, se stávají dnes „motorem“ její charismatické a svátostné obnovy. Výzvou ostatním , často protestantismem zasaženým “katolickým“ farnostem, řeholím a hnutím: „Nemůžete sloužit Bohu i mamonu“!


Jan Pavel II., Centesimus annus art.32, srov. Ibidem art.35
Lumen Gentium art. 23)


Otec Vladimír Mikulica 


MODLITBA


Prorok Ámos, hovoří,

Ježíši, nejchudší z chudých,

o Tvém příchodu,

když varuje milovníky mamonu před zatracením.

Ty nás vybízíš, abychom v maličkostech byli věrní Tobě

a Tvému království na této zemi,

abychom v tomto byli prozíraví jako děti světa -

jen s opačným gardem lásky
:
nenáviděli sebelásku

a milovali lásku Ducha mezi Tebou a Otcem.

Tento postoj se má stát vyznáním víry v Tebe při slavení tajemství mše svaté:

tvého těla, jež jsi přijal z Panny Marie,

obětovals jej

a dal Církvi k nekrvavé kalvarské oběti při slavení svaté liturgie:

vyznáním víry,

které pokorně na kolenou a s hlubokou úctou k Tobě ve Svaté eucharistii

Tě přijímá,

a tak dává všem katolíkům,

kteří upadli do pokoncilních zmatků,

šanci se podílet na záchraně Evropy.

Amen.

pátek 13. září 2019

Měsíc v plné záři Slunce





Králi věků, Bohu nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému bud čest a sláva na věčné věky.
Tento chvalozpěv vytryskl ze srdce svatého hříšníka, konvertity z judaismu svatého Pavla ve chvíli, kdy psal svému učedníkovi Timotejovi. Jeho srdce bylo – a je – naplněno radostí nad bytím, essencí, jediného a neviditelného Boha. Takový jásot může vycházet jen z duše, která vidí. Duchovním pohledem. Vnímá existenci této essence, bytí Osoby, která nás stvořila, udržuje při životě a vede k věčnému životu. Vnímá existenci Vtěleného Slova, Osoby Božího Syna.
Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých katechezí o duchovních osobnostech Církve přiblížil toto tajemství duchovního vnímání a dokonce i vidění, které nahlíží na pravou realitu, když popisoval život a setkání s Bohem v Ježíši Kristu svaté Juliány z Lutychu.
V době jejího narození na sklonku dvanáctého století, se zvláště belgický Lutych podobal jeruzalémskému večeřadlu při Poslední večeři, kdy Miláček Páně kontemploval svého Spasitele v Nejsvětější svátosti. Žila tu společenství modlitby zcela podle pozdějších slov P. Angela Silesia:
U nohou Marii, na prsou vidím Jana,
oba nic nečiní, jen požívají Pána.“
Právě v této době se šířila reakce na nauku Berengara z Tours, která znesvěcovala největší poklad Církve – přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti a tím i srdce těch, kdo by ji mohli poznávat.
Reakce „proroků“ – „vidoucích“ byla příznačná pro světce Církve. V době, kdy Bůh povolal svatou Juliánu, se zvláště v Lutychu scházela společenství křesťanských žen, které se pod vedením horlivého kněze věnovaly adoraci Ježíše v Nejsvětější eucharistii, charitě a přistupovali často ke svatému přijímání.
V augustiniánském klášteře na hoře Cornillon, kam později svatá Juliána vstoupila, jí náš Pán poslal představenou, která její cestu ke spočinutí v kontemplaci Ježíše podporovala. Tutéž podporu získávala četbou – protože ovládala latinu – církevních Otců, svatého Augustina, Bernarda a současných plamenných obránců katolické víry v Nejsvětější svátost.
V mystických chvílích zvláště vnímala Ježíšova slova: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.
V sedmnácti letech měla první vidění, které se později, když konala eucharistickou adoraci, několikrát opakovalo. Vidění představovalo měsíc v úplňku s temným proužkem, který jej přetínal. Pán jí dal pochopit význam toho, co jí bylo ukázáno. Měsíc symbolizoval život Církve na zemi, tmavý proužek znázorňoval absenci liturgického svátku, o jehož ustanovení se Juliána měla účinně zasadit. Svátku, při kterém by věřící mohli adorovat eucharistii a posilovat tak svoji víru, činit pokroky praktikováním ctností a odčiňovat urážky Nejsvětější svátosti.
Dvacet let o tomto vidění svatá Juliána mlčela, bylo tak plnou radostí jejího srdce.
Až po této době jí náš „Pán poslal – to již byla převorkou svého kláštera - blahoslavenou poustevnici Evu a spolusestru Isabelle.
To, co zakusila Juliána z Cornillon, se v životě svatých opakuje často. Aby bylo dosaženo potvrzení, zda inspirace pochází od Boha, je vždycky zapotřebí ponořit se do modlitby, trpělivě čekat, hledat přátelství a konfrontaci s jinými dobrými dušemi a všechno podřídit úsudku církevních pastýřů. Právě biskup z Lutychu, Roberto z Thourotte, po počátečním váhání přijal návrh Juliány a jejích družek a poprvé ustanovil ve své diecézi slavnost Božího Těla.
Dříve než byla slavnost Božího Těla rozšířena na celou Církev, musela svatá Juliána projít mnohými očistnými zkouškami, které jí připravil Ježíš, jejž milovala. Zakoušela je od mnohých spoluřeholnic i od představených. Jako vyhnankyně spolu s několika spolusestrami pobývala deset let v různých cisterciáckých klášterech. Příkladem byla její pokora- Bez kritiky či výčitek vůči svým pronásledovatelům dále šířila úctu k Ježíši v Nejsvětější svátosti.
V ustanovující bule, nazvané Transiturus de hoc mundo (11. srpna 1264) papež Urban diskrétně naráží také na mystické zkušenosti Juliány, potvrzuje jejich autenticitu a píše: „Třebaže eucharistie je důstojně slavena každý den, považujeme za správné, aby se alespoň jednou za rok konala její slavnostnější a důstojnější památka. Jiné věci, které si připomínáme, totiž chápeme duchem a myslí, ale nedostává se nám jejich reálné přítomnosti. Avšak v této svátostné připomínce Krista, byť jinou formou, je Ježíš Kristus přítomen s námi svojí podstatou. Dříve než vystoupil na nebesa, totiž řekl: „Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“.
Která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.'


V době, kdy se začala hříchem intelektu jednotlivých teologů šířit v Církvi nevěra v přítomnost Ježíše v Nejsvětější eucharistii, povolává Duch svatý zvláštními zásahy zpět k víře ve Svatého svatých.
Zvláštní cestou mystické lásky vedl k víře, která očima víry vidí, svatou Juliánu z Lutychu. Vede k nalezení vzácné drachmy, jíž mnozí v Církvi i dnes ztratili.
Jakoby opačnou cestou vedla jednoho z kněží, kteří v době mystických vidění daných této světici, ztratili víru v transubstanciaci: V pokušení nevěry putuje roku 1263 kněz Petr z Prahy k papeži Urbanovi IV., aby jej poprosil o pomoc ve svých pochybnostech ohledně víry v přítomnost Ježíše v Nejsvětější svátosti. Cestou slouží mši svatou v italském Bolsenu, v kostele svaté Kristýny. Pán se mu dává poznat. Při konsekračních slovech se Svatá Hostie mění: chléb se v rukou kněze proměňuje v maso, které krvácí. Krev kane na korporál. Z nedalekého Orvieta přispěchá sám papež a spolu s knězem se klaní našemu Pánu, jenž ukázal svou přítomnost podle přislíbení, jež dal apoštolům. V témže místě a době další světec – dominikán Tomáš Akvinský skládá oslavnou píseň ke slavnosti Božího Těla, která se od prvního výročí tohoto zázraku jako ovoce oběti poutní cesty onoho kněze a věrnosti v mystickém životě svaté Juliany z Lutychu slaví, aby mnoho zbloudilých nalezlo opět cestu do společného ovčince s Ježíšem, který nás na této zemi doprovází jako dobrý Pastýř.
Do Ježíšovy blízkosti přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: "Přijímá hříšníky a jí s nimi!" 

Pověděl jim tedy toto podobenství: "Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: 'Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.'


Hledíme-li v adoraci na proměněnou Hostii, potkáváme dar Boží lásky, potkáváme Ježíšovo utrpení a kříž, jakož i Jeho Zmrtvýchvstání. Právě skrze náš pohled v adoraci nás Pán přitahuje k sobě, do nitra svého tajemství, aby proměnil nás, jako proměňuje chléb a víno. Svatí v tomto eucharistickém setkání vždycky nalézali sílu, útěchu a radost. Slovy eucharistického hymnu Adoro te devote opakujme před Pánem, přítomným v Nejsvětější svátosti: „Rač mé chabé víře větší sílu dát, více v Tebe doufat, víc tě milovat!“

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI., Náměstí. svatého. Petra 17. 11. AD 2010; zdroj: www.radiovaticana.cz)


O. Vladimír  Mikulica




MODLITBA


Pohled na Tebe při mši svaté vede k návratu každou bloudící duši,
Ježíši, jenž mezi námi dlíš ve svatostánku
i na korporálu kněze Petra
a především v rukou všech,
jimž jsi na základě svatodušní apoštolské posloupnosti dal moc proměňovat.
Kněze a biskupy vedeš cestou Tradice,
mystickou cestou svaté Juliány
i hledačskou cestou Tvého kněze Petra,
aby při mší svaté od chvíle proměňování měli oči upřené na Tebe,
od něhož naše víra v proměňování pochází
a který ji vedeš k vítězství.
Tak jsi vedl kněze Petra k papeži,
tak jsi vedl svatou Juliánu k arcijáhnovi,
jenž se později tímto papežem stal.
Děkujeme TI za katechezi Svatého otce Benedikta XVI. o eucharistickém jaru Církve v třináctém století,
které se dnes opět projevuje:
Množství lidí se zdržuje mlčky před svatostánkem,
aby vedlo láskyplný rozhovor s Tebou.
Potěšující je zjištění, že nemálo skupin mladých lidí
odhalilo krásu modlitební adorace před Tebou v Nejsvětější svátostí.“
V ní jsi přítomen Ty jedinečným a nesrovnatelným způsobem.
Jsi přítomen opravdu, skutečně a podstatně:
se svým tělem a krví,
se svou duší a se svým božstvím.
Svátostným způsobem, 

totiž pod eucharistickými způsobami chleba a vína, 

jsi přítomen naprosto celý Ty, Kristus, Bůh a člověk“.
Shlížíš k nám jako Slunce spravedlnosti a milosrdenství,
Slunce hřejivých paprsků Ducha svatého,
které naplňují a rozněcují duši k věčné lásce ty,
kdo svůj pohled při mši svaté zaměří na Tebe v Nejsvětější eucharistii
a prožijí chvíli Tvé přítomnosti na pateně a v kalichu na korporálu
až do svatého přijímání
jako jediný chvalozpěv vděčnosti;
dáváš jim prožít ovoce děkování, eucharistie.
Naplňuješ vidění svaté Juliány:
jejich pozemský život se jako Měsíc ozářený svitem Slunce
začíná proměňovat
a prozařovat věřícího světlem Tvého Ducha
bez „temného proužku nevěry a neúcty“.
Amen.

LISTOPAD - MĚSÍC MODLITEB ZA DUŠE V OČISTCI

Potemnělé, sychravé dny podzimu v měsíci  listopadu představují navenek "smrt stromů a rostlin": listo – pad. P...