sobota 27. února 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI



Vrchol exercicií s Ježíšem:

proměna na Vysoké hoře



Dominica „REMINISCERE“ - Druhá neděle postní:



LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:


Od vystoupení s naším Pánem Ježíšem na Horu pokušení o minulé neděli, zůstáváme náplní četby z epistoláře a evangeliáře na této hoře. Čteme lekce, které formují katechumeny a nás, kteří s nimi putujeme opět ke křestnímu prameni k „posílení vnitřního člověka“, k intenzivnímu vnitřnímu duchovnímu boji.


V prvním čtení dnešní neděle z Prvního listu do Soluně slyšíme typické postní kázání svatého Pavla: Boží vůle je vaše posvěcení. …každý uchovávej své tělo čisté od smilstva. Svou ženu (nádobu) je nutno chránit ve svatosti a počestnosti.


Hora pokušení se pro každého, kdo přijímá Ježíše, kdo přijímá ve svátostech Jeho Ducha, stává Horou proměny:

tak vyvedl své nejbližší - Petra, Jakuba a jeho bratra Jana na Vysokou horu, jak čteme evangelium podle sepsání svatého Matouše – aby byli sami.

Samota, tichá rozmluva srdcem s Ježíšem, přebývání s Ním na hoře, jsou podmínky úspěšné duchovní postní obnovy duše.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


2. neděle postní cyklu B

Zvláštním způsobem vyzbrojuje Trojjediný Bůh ty, které chce povolat: vede je jako Abraháma na horu oběti, kde má Otec obětovat Syna v síle Ducha Proměnitele.

Ve čtení z první knihy Mojžíšovy slyšíme o duchovní prehistorii místa, na němž svatý Šalomoun postavil chrám, o hoře Mória, o místě předobrazující chrám Ducha svatého. Tento chrám Ježíš po třech dnech znovu „vystavěl“.

 
   
Bůh zkoušel Abraháma a řekl: "Abraháme!" Odpověděl: "Tady jsem!" Bůh pravil: "Vezmi svého syna, svého jediného syna, kterého miluješ, Izáka, a jdi do země Moria a obětuj ho tam jako celopal na jedné z hor, kterou ti označím." 
   Když došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář a narovnal dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: "Abraháme, Abraháme!" Ten se ozval: "Tady jsem!" 
   Anděl řekl: "Nevztahuj svou ruku na chlapce a nic mu nedělej, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna." Abrahám pozdvihl své oči, a hle - za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. 
   Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: "Při sobě samém přísahám - praví Hospodin - že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl."


Nádvoří domu Božího, kde Žalmista prodlévá a zpívá následující vyznání, je místo, kde se duše připravuje na znovuzrození – spolu s tělem, které bude očekávat slávu táborského proměnění – dar Ducha Otce a Syna.

Budu kráčet před Hospodinem v zemi živých. 

Měl jsem důvěru, i když jsem si řekl: "Jsem tak sklíčen! " Drahocenná je v Hospodinových očích smrt jeho zbožných. 

Ach, Hospodine, jsem tvůj služebník, jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno. 

Splním své sliby Hospodinu před veškerým jeho lidem v nádvořích domu Hospodinova, uprostřed tebe, Jeruzaléme!
 


Apoštol národů píše v listu Římanům o „mórijské“ oběti Boha Otce. Ježíš, nový Izák, prošel temnotou smrti v síle Ducha a je po Otcově pravici:
Bratři! 
   Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!
 


V pokoncilním ritu čteme úryvek o proměně Ježíšově na vysoké hoře podle sepsání svatého Marka. Svatý otec Benedikt XVI. ve své promluvě před devíti lety ukázal souvislost mezi zahájením svých exercicií o neděli Pokušení s jejich závěrem, předznamenávajícím Ježíšovu proměnu, k níž pozval svou rodící se Církev, vzcházející ze Staré i Nové smlouvy.

V uplynulých dnech, jak víte, jsem spolu se svými spolupracovníky z římské kurie konal duchovní cvičení. Byl to týden mlčení a modlitby, kdy se mysl i srdce mohly cele věnovat Bohu, naslouchání jeho Slovu a meditaci Kristových tajemství. S odhlédnutím od náležitých rozdílů je to tak trochu to, co se přihodilo apoštolům Petrovi, Jakubovi a Janovi, když je Ježíš vzal s sebou na vysokou horu a během modlitby se náhle proměnil: jeho tvář a jeho osoba se zaskvěly a rozzářily. Liturgie předkládá tuto slavnou epizodu právě dnes na druhou neděli postní. Ježíš chtěl, aby jeho učedníci, zejména ti, kteří měli mít později odpovědnost za vedení rodící se Církve, učinili přímou zkušenost jeho božské slávy, aby mohli čelit pohoršení kříže. Když pak nadejde hodina zrady a Ježíš odejdou stranou, aby se v Getsemanech modlil, vezme s sebou znovu Petra, Jakuba a Jana a žádá je, aby bděli a modlili se s Ním. Oni to nedokáží, ale milost Kristova je podepře a pomůže jim uvěřit ve Vzkříšení.

Rád bych zdůraznil, že Ježíšovo Proměnění byla ve své podstatě zkušenost modlitby. Modlitba totiž dosahuje svého vrcholu, a proto se stává zdrojem vnitřního světla, když lidský duch přilne k tomu Božímu a jejich vůle se stávají vůlí takřka jedinou. Když Ježíš vystoupil na horu, ponořil se do kontemplace plánu lásky svého Otce, který jej poslal na svět, aby zachránil lidstvo. Vedle Ježíše se objevili Eliáš a Mojžíš na znamení toho, že svatá Písma shodně hlásají tajemství jeho Velikonoc, tj. že Kristus měl trpět a zemřít, aby vešel do své slávy. V té chvíli Ježíš před sebou spatřil kříž, extrémní oběť, nezbytnou pro naše vysvobození z nadvlády hříchu a smrti. A ve svém srdci znovu opakoval své „Amen“. Řekl ano, tady jsem, Otče, ať se stane tvá vůle. A stejně jako po křtu v Jordánu, přišlo z nebe znamení zalíbení Boha Otce: světlo, které Krista proměnilo, a hlas, který jej prohlásil za „milovaného Syna“.


   
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel - žádný bělič na světě by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. 
   Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: "Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?" Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. 
   Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: "To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte! " Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. 
   Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená "vstát z mrtvých".
 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 8. března AD MMIX; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10948)

Otec Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Prošel jsi údolím,

Ježíši, Synu Boží,

jak Tě nazval v pokušení satan,

z Hory Qarantény na Horu proměnění.

Údolím naší lidské slabosti, plném hříchů a slz.

Sestoupil jsi z Hory pokušení vítězně:

jsi Boží Syn.

Bereš s sebou na Horu proměnění tři své učedníky

a s dalšími dvěma se na Hoře setkáváte: s Mojžíšem a Eliášem.

Mluvíš s nimi o témž, cos odhaloval po svém zmrtvýchvstání

emauzským učedníkům.

Oni – svatý Mojžíš a svatý Eliáš – uvěřili, že přijde Mesiáš;

ukazovali na něj celým svým životem: na Tebe.

Nyní jim říkáš o všem, co se bude odehrávat o Svatém, Pašijovém týdnu v Jeruzalémě.

Budeš odsouzen k smrti, ukřižován, pohřben,

ale třetího dne vstaneš.

K mystagogii tohoto rozhovoru přistupuje sémeion

Tvá tvář a Tvůj šat „zbělí“ nestvořeným táborským světlem.

Tvé tělo vyzařuje slávu oslavení po zmrtvýchvstání a ve zmrtvýchvstání.

Tak - již nyní ve své Církvi –

vedeš každého znovuzrozeného z Tebou posvěcené vody a z Tvého Ducha:

K vítěznému boji s pokušeními do údolí našich slabostí a hříchů,

abys nás nyní opět vyvedl na Horu Tvého proměnění

na horu Transsubstanciace:

Vystoupit může jen ten, kdo políbil Tvou štolu;

uslyšel: „Jsou Ti odpuštěny hříchy – Ego Te absolvo a peccatis Tuis!

nyní je v Tobě přemožena smrt, přijímáš oslavení svého těla po Posledním soudu:

v mém těle a krvi život věčný!“ Amen.

Amen.


sobota 20. února 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI



1. neděle postní v cyklu B



Náš Pán Ježíš přišel přemoci satana. Nejen v ráji ovládl duch zla pro hřích pýchy prarodičů jejich duši, ale zbavil je ráje. Dnešní čtení z první knihy Mojžíšovy vyjadřuje Boží příslib, že vyhnání z ráje bude mít své hranice: nepovede k destrukci celého lidského pokolení – i několik spravedlivých může být počátkem nové civilizace - Ježíš Mesiáš, Kristus přichází tuto civilizaci vzkříšení pevně zasadit do bezpečného místa a tím je nová smlouva s Ním, potvrzená Jeho krví: Nejsvětější eucharistie. Ta je vyšším stupněm návratu do ráje, k Bohu Otci v síle Ducha, který při proměňování působí.


    Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: "Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi." 
    Bůh dodal: "Toto je znamení smlouvy, které zřizuj i mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.

Žalmista jakoby v reminiscenci na Noeho, který dbal na to, aby jeho jednání odpovídalo tomu, co po něm v životě žádá Bůh, vybízí, abychom šli cestou Noeho: svatého Jana Křtitele, Panny Marie a v posledku všech svatých, kteří v síle Ducha s Ježíšem zvítězili nad pokušitelem a nenechali se odvrátit od cesty do nebe:


Všechno tvé jednání, Hospodine, je láska a věrnost pro ty, kdo plní tvou smlouvu. 

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. 

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine! 

Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. 


Svatý Petr v druhém čtení z jeho prvního listu odkrývá tajemství šeólu, zavržení i očistce. Píše o těch, kteří mohli očekávat „zprávu“ – evangelium, které jim přinesl Ježíš na Bílou sobotu. Katastrofa, při níž na rozdíl od Noeho a několika jeho příbuzných nepřežili, se stala pro ně – jako i pro další „katechumeny“ šancí se nechat očistit ke svobodě, kterou náš Pán přinesl přemožením satana a smrti duším uvězněných.


Milovaní! 
    Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom duchu šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. 
    Voda, která tehdy byla předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by křest smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám, aby bylo čisté naše svědomí, a působí to zmrtvýchvstání Ježíše Krista. 
    On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly. 

Dnes je první neděle postní, uvedl před devíti lety posvátný text o pokušení Svatý otec Benedikt XVI. a evangelium nás hutným a strohým stylem svatého Marka uvádí do atmosféry tohoto liturgického období: „Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana“. Ve Svaté zemi na západ od řeky Jordán a od oázy v Jerichu se nachází Judská poušť, která se skalnatými vrchy zvedá do výše takřka 1000 metrů nad mořem směrem k Jeruzalému. Ježíš se po přijetí křtu od Jana vydal do této samoty veden Duchem svatým, který na Něm spočinul, zasvětil a zjevil Ho jako Božího Syna. Na poušti v místě zkoušky, jak ukazuje zkušenost Izraelského lidu, se v celé své dramatičnosti vyjevuje skutečnost kenose, vyprázdnění Krista, který se svlékl ze své božské podoby. On, který nehřešil a nemůže hřešit, podrobuje se zkoušce, a proto může mít soucit s naší slabostí. Nechá se pokoušet satanem, odpůrcem, který se od počátku staví proti spásonosnému Božímu plánu s lidmi.

Ve stručném vyprávění se před touto nejasnou a temnou postavou, jež se snaží pokoušet Pána, jakoby letmo objevují andělé, zářivé a tajemné postavy. Evangelium říká, že andělé Ježíšovi „sloužili“; jsou kontrapunktem satana. „Anděl“ znamená „poslaný“. V celém Starém zákoně nacházíme tyto postavy, které ve jménu Božím lidem pomáhají a vedou je. Stačí připomenout Knihu Tobiáš, v níž se objevuje postava anděla Rafaela, který asistuje v mnoha událostech hlavnímu protagonistovi. Ubezpečující přítomnost Pánova anděla provází Izraelský lid na všech jeho dobrých i špatných stezkách. Na prahu Nového zákona je Gabriel poslán oznámit Zachariášovi a Marii radostné poselství, které je na počátku naší spásy; a anděl, jehož jméno není podáno, upozorňuje Josefa a usměrňuje ho ve chvílích nejistoty. Sbor andělů sděluje pastýřům dobrou zprávu o Pánově narození a budou to také andělé, kteří zvěstují ženám radostnou zvěst vzkříšení. Na konci časů budou andělé provázet Ježíše při jeho příchodu ve slávě. Andělé slouží Ježíšovi, který je jim zajisté nadřazen, a tato jeho důstojnost je zde v evangeliu jasně, byť diskrétně prohlášena. I v situaci krajní chudoby a poníženosti, když je pokoušen satanem, Ježíš zůstává Božím Synem, Mesiášem a Pánem.


Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. 
    Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: "Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně, 1. 3. AD MMIX: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10904

O. Vladimír Mikulica





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Ihned na začátku Tvého evangelia,

jak je sepsal svatý Marek,

jsi, Ježíši,

učiteli vítězného duchovního boje o pevný postoj proti satanovi,

o ryzí morálku,

nazýván Božím Synem.

Nyní, při popisu Tvého čtyřicetidenního postu, který trval dni a noci,

jsi dokonce samotným satanem vyznáván jako Syn Boží

i když formou pokušení, hypoteticky.

Hypotéza se stává - byla jí od hříchu Adama i satana –

prostředkem duchovního boje,

který satan v této poslední, novozákonní době užívá.

Zlehčuje Tvou moc, čistotu Tvých úmyslů, špiní ideály,

pomlouvá je právě svými „hypotézami“.

Tak zlehčuje především Tvé božství:

proto je otcem lži, ironie v poklasickém smyslu, profanace a sekularizace

v Církvi a ve společnosti.

Někteří světci v dobách takovéhoto vnitřního pronásledování Církve satanem

odcházeli do samoty, na Tvou Qaranténu,

Někteří katoličtí křesťané na cestě svatosti

odcházejí na delší či kratší exercicie a rekolekce,

aby se mohli vrátit do víru duchovního boje

o svou spásu a svých bližních v Církvi a ve společnosti posíleni.

Jiní užívají

jako v době útoku na našeho pastýře –

Otce kardinála Dominika – osvědčenou duchovní zbraň proti satanu:

modlitební procesí.

Tak se obrací pomluvy v požehnání pro pomluveného,

zdánlivý úspěch v očích tohoto světa v krach pomlouvačů,

jímž je chceš zachránit:

dovést ke kajícnosti tím,

že se pomlouvače zavčas odřeknou

a přijmou spásu v tomto mysteriu:

Tebe místo satana.

Amen.



sobota 13. února 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

6. neděle v mezidobí

Tématem dnešních liturgických čtení je malomocenství, a to nejen jako nemoc, ale i jako exkomunikace, vyčlenění ze společnosti a z judaistického náboženství. Ježíš přichází obojí překonat, nemoc, za níž se skrývá smrt, i judaismus, který - naplněním nového měchu novým vínem, překoná založením nikoli již náboženství sensu stricto, ale křesťanstvím: sám Bůh, Tóra, jíž je Boží Syn, v Něm přichází a zachrání nás. Čtení z třetí knihy Mojžíšovy nás seznamuje jak s „židovskými starožitnostmi“, tak i s judaistickou exkomunikací.


Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: 
   "Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna - což bývají příznaky zhoubného malomocenství - ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží. 
   Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor."

Přikrytím hříchu, o němž zpívá Žalmista není určité částečné odpuštění, jak zlehčoval zahlazení hříchů ve svátosti smíření P. Martin Luther, ale konstatování starozákonních uzdravení nemocí a obětí za hřích: příprava na příchod, přivedení slepce, který volá u Jericha. Poznává v Ježíšovi Mesiáše, a proto svou slepotu může více a více vnímat jako malomocenství Staré smlouvy. Útočištěm nazývá Mesiáše, jehož čeká, jehož pomoci se dovolává:

Tys mé útočiště, zahrneš mě radostí ze záchrany. 

Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt. Šťastný je člověk, kterému Hospodin nepřičítá vinu, v jehož duši není klamu. 

Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: "Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti", a tys odpustil, co jsem zavinil hříchem. 

Radujte se z Hospodina a těšte se, spravedliví, jásejte všichni, kdo jste upřímného srdce. 


Horliter pro Tóru, Šavel z Tarzu, byl zcela proniknut zachováváním předpisů judaismu o stolování, o vzájemné komunikaci, o sobotním zachovávání pracovního klidu. Po konverzi, po vylit oslňujícího světla Ducha Ježíšova a Otcova u Damašku, poznal, že pravou Tóru pronásledoval, a proto nyní vybízí, aby se dělo vše předchozí – jídlo, pití, jednání, podle Logu, podle Vtěleného Slova, Vtělené moudrosti. Duch svatý v Církvi je nyní arbitrem jednání, které má Jeho dynamiku, Jeho moc, moc Ježíšova zmrtvýchvstání. Proto píše Apoštol v prvním listu Korinťanům tato slova k jejich i naší spáse: 


Bratři! 
   Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. 
   Napodobujte mne, jako já napodobuji Krista

O těchto nedělích, uvedl dnešní evangelní úryvek Svatý otec Benedikt XVI., nám svatý Marek podává k úvaze řadu různých zázračných uzdravení, z nichž bylo dnes představeno jedno velmi výjimečné, totiž uzdravení malomocného, který přistoupil k Ježíšovi, poklekl a poprosil ho: „Chceš-li, můžeš mě očistit!“ Ježíš s ním měl soucit, vztáhl ruku a řekl mu: „Chci, buď čistý!“. Nato došlo k uzdravení onoho člověka, kterému Ježíš přikázal, aby o tom nikomu neříkal, ale šel se ukázat kněžím a přinesl oběť podle předpisů Mojžíšského zákona. Onen uzdravený malomocný však nedokázal mlčet, ba dokonce začal hlásat všem, co se mu přihodilo, takže ze všech stran - jak líčí evangelista - začalo přicházet k Ježíšovi ještě více nemocných, což jej přimělo zůstat mimo město, aby neuvázl v obležení mezi lidmi.

Ježíš malomocnému řekl: „Buď čistý!“. Podle starého židovského zákona byla lepra považována nejen za chorobu, nýbrž za nejtěžší formu „nečistoty“ z hlediska náboženského kultu. Kněžím proto příslušelo ji diagnostikovat a nemocného prohlásit nečistým, takže se musel vzdálit ze společenství a zůstat mimo své obydlí až do eventuálního a dobře prověřeného uzdravení. Lepra tedy představovala určitý druh náboženské i občanské smrti, a její vyléčení bylo jakýmsi vzkříšením. V malomocenství je možné spatřovat symbol hříchu, který je pravou nečistotou srdce, schopnou vzdálit nás od Boha. Tím, co nás odděluje od Boha, jak to chápaly staré normy, proto není fyzická choroba lepry, nýbrž vina, tedy duchovní a morální zlo. Proto Žalmista zvolá: „Šťastný je ten, komu byla odpuštěna nepravost, jehož hřích je přikryt“. A potom obrácen k Bohu praví: „Vyznal jsem se ti ze svého hříchu, svou nepravost jsem nezatajil. Řekl jsem: Vyznávám se Hospodinu ze své ničemnosti. A tys odpustil, co jsem zavinil hříchem“. Hříchy, kterých se dopouštíme, nás vzdalují od Boha a nejsou-li pokorně vyznány v důvěře v Boží milosrdenství, vedou až k tomu, že způsobí smrt duše. Tento zázrak proto nabývá velkého symbolického významu. Ježíš, jak předpověděl svatý Izajáš, je Služebníkem Páně, který „nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi“. Ve svém umučení se stane jakoby malomocným, znečištěným našimi hříchy a oddělený od Boha: to všechno činí z lásky, aby nám vymohl smíření, odpuštění a spásu. Ve svátosti pokání nás ukřižovaný a vzkříšený Kristus očišťuje svým nekonečným milosrdenstvím, vrací nás do společenství s nebeským Otcem a s bratřími, obdarovává nás svou láskou, svou radostí a svým pokojem.

Nemoc je charakteristickou součástí lidského života, dokonce může představovat jeho realistickou metaforu, jak příznačně vyznává sv. Augustin v jedné své modlitbě: „Smiluj se nade mnou, Pane! Hleď, neskrývám své rány. Tys lékař, já jsem nemocný; tys milosrdný, já jsem ubohý“.

Kristus je pravý „lékař“ lidstva, kterého nebeský Otec poslal do světa, aby uzdravil člověka, poznamenaného na těle i na duchu hříchem a jeho následky. Právě o těchto nedělích nám evangelium představuje Ježíše, jenž se na počátku své veřejné činnosti zcela věnuje kázání a uzdravování nemocných v galilejských vesnicích. Nesčetná zázračná uzdravení, která koná na nemocných, potvrzují „radostnou zvěst“ o Božím království. Dnešní evangelijní úryvek vypráví o uzdravení malomocného a velmi výmluvně vyjadřuje intenzitu vztahu Boha k člověku, jež je shrnuta do úchvatného rozhovoru: „Chceš-li, můžeš mě očistit“, říká malomocný. „Chci, buď čist,“ odpovídá mu Ježíš, dotýká se ho rukou a zbavuje ho malomocenství. V tomto dialogu je soustředěna celá historie spásy: ono Ježíšovo gesto, ve kterém natáhne ruku a dotkne se ranami posetého těla prosícího člověka, dokonale ukazuje Boží vůli znovu uzdravit padlého tvora a navrátit mu život „v hojnosti“, život věčný, plný, šťastný. Kristus je Boží „ruka“ natažená k lidstvu, aby mu pomohla vyjít z tekutých písků nemoci a smrti a postavit se na nohy na pevné skále Boží lásky.


   K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: "Chceš-li, můžeš mě očistit." Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: "Chci, buď čistý!" A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn: 
   Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: "Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak to nařídil Mojžíš - jim na svědectví." 
   On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Přesto však chodili k němu lidé odevšad. 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před modlitbou Anděl Páně, 12. února 2006; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=5305;

a 15. února AD MMIX, na Náměstí svatého Petra

http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=10835

srov.: Svatý Augustin, Vyznání X, 39



O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Stoupající cesta lásky

vede od zápasu na stadionu, jak jej líčí Tvůj Apoštol o neděli Devítník,

přes jeho příkladnou výzvu k vytrvalosti, jak nás seznámil se svou apoštolskou autobiografií,

až k velepísni lásky, která je obžalobou těch, kdo Tebe,

Ježíši, Boží ukřižovaná lásko,

nemilosrdně odsoudili, vedli k ukřižování,

nechali Tě římskou politickou a vojenskou mocí popravit

a pod křížem se Tobě, svému s tolika nadějemi očekávánému Mesiáši,

posmívali, rouhali se.

A Tvoji učedníci, ve chvíli, kdy o tomto všem svém utrpení a zvláště,

že poté třetího dne vstaneš z mrtvých,

nechápou a ani snad akusticky neslyší tato slova, která jsi důrazně pronesl.

Tím spíše nevnímá jejich srdce, jejich duše,

nyní předestřenou plnou autobiografii závěru Tvého pozemského života.

Proto jim Tvůj Otec připravil u brány Jericha na Mesiáše čekajícího slepce,

na nového Davida.

A Tvůj Duch mu vnuká, aby začal vyznávat Tvé božství

a v Tobě postupně

- a plněji po uzdravení –

vzývat Božího Syna:

Tak jsou Tebou prorocky zváni apoštolové,

aby vyznali: byli jsme před chvílí slepí

šířili jsme nákazu malomocenství

- judaismus s jeho zákony, přikázáními a předpisy –

a tak přitakali satanu,

který chce sebevraždu, sebeexkomunikaci Evropy,

jejích států, národů a křesťanů.

Proto Tě prosíme za sebe i za ty,

kdo v současném rozkladu Evropské unie

svou roli nepochopili:
Ježíši, Synu Boží, zbav nás malomocenství víry v sebe, lásky k sobě!

Dej nám uvidět Tebe, trpícího v pronásledované evropské církvi!“

Amen.


sobota 6. února 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





Satan před žní Ježíšových apoštolů



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:


5. neděle v cyklu B



Pohanský život, který staví na přirozenosti a přírodě je vzápětí konfrontován s nudou, neřestí a prázdnotou života a nakonec s často předstíraným překonáním „záhrobí“. Upřímný a spravedlivý pohan Job, jak čteme dnes v knize, v níž k nám v prvním čtení mše svaté promlouvá, se staví vůči prázdnotě života tváří v tvář tajemství neštěstí a smrti. Jen tak lze zatoužit po Vykupiteli z této zakleté osudovosti.


Job řekl:    "Což nejsou svízele údělem člověka na zemi, dni jeho jako dni nádeníka? 
   Jak otrok touží po stínu, jak nádeník čeká na svou výplatu, tak jsem dostal v úděl měsíce bídy a noci soužení byly mně přiděleny. 
   Když uléhám, říkám si: Kdy asi vstanu? Když končí večer, sytím se neklidem do úsvitu. Mé dni jsou rychlejší než tkalcovský člunek, plynou bez naděje. Pamatuj, že můj život je jako dech, mé oko již nikdy neuzří štěstí."

Utrpení Joba je svatopiscem líčeno jako nepředstavitelně neúnosné. Přesto nakonec Job „vzdal Bohu chválu“. Utrpení tohoto pomazaného, který jakoby vybočovalo z linie trpících Božích služebníků, Izraele, tím, že je vztahována na každého trpícího vyvoleného i z pohanů, opěvuje svatý král David: ve svém žalmu zpívá o příchodu Krista, jenž uzdraví v Kafarnau, v Jeruzalémě, v Samaří, ano i na „konci židovského světa“ v pohanském Týrsku a Sidónsku.

Zpívá: Chvalte Hospodina, který uzdravuje ty, jimž puká srdce.

Chvalte Hospodina, neboť je dobrý, opěvujte našeho Boha, neboť je milý, zaslouží si chvály. Hospodin buduje Jeruzalém, shromažďuje rozptýlené z Izraele. 

Uzdravuje ty, jimž puká srdce, a jejich rány obvazuje. Určuje počet hvězd, každou z nich nazývá jménem. 

Velký je náš Pán a přemocný, jeho moudrost je bez míry. Pokorné Hospodin pozvedá, bezbožné však ponižuje k zemi. 

Obdivuhodná, jobovská slova pokory čteme dnes v listu svatého Pavla Korinťanům: staví se „apoštolsky“ na místo Joba, aby nikoli Jobovým či svým, ale Ježíšovým utrpením zachránil mnohé. Je hlasatelem zmrtvýchvstání Krista. Věří v Ježíše, v Božího Syna a má svou apoštolskou moc z jeho slabosti i z Jeho božství. Pro může tolik - nikoli psychologickou empatií, ale Duchem Svatým – při svém apoštolátu pomáhat.

Bratři! 
   Že hlásám evangelium, tím se chlubit nemohu; to je mi uloženo jako povinnost, a běda, kdybych ho nehlásal. Odměnu bych mohl čekat, kdybych to dělal z vlastního popudu. Když to však dělám proto, že to mám nařízeno, plním tak jen úkol, který mi byl svěřen. Jaká je tedy moje odměna? To, že hlásám evangelium, a nic za to nechci, takže se vzdávám práva, které mi evangelium poskytuje. 
   Jsem nezávislý na všech, a přece jsem udělal ze sebe služebníka všech, abych tak získal tím větší počet lidí. U slabých jsem se stal slabým, abych získal slabé. Pro všechny jsem se stal vším, abych stůj co stůj zachránil aspoň některé. A to všechno dělám proto, abych zároveň s nimi získal podíl v dobrech evangelia. 


Se syny Zebedeovými, které právě povolal od sítí, aby byli rybáři lidí, vstupuje dnes Ježíš, jak čteme v evangeliu podle sepsání svatého Marka, patrně poprvé do domu dalšího z nově povolaných, do domu Šimona. Jedná se asi o dům zámožného „měšťana“ a obchodníka, vedoucího rybářské firmy. A učedník Ježíšův a později průvodce svatého Petra, svatý Jan Marek, nás ihned seznamuje s rodinou budoucího prvního papeže. Ježíš přináší požehnání jeho nemocné příbuzné.

Po Ježíšovi, uvedl ve své katechezi o knížeti apoštolů Svatý Otec Benedikt XVI., je v novozákonních spisech nejznámější a nejvíce citovanou postavou právě Petr - mnohokrát je zmiňován pod jménem Pétros, „kámen, skála“, což je řecký překlad aramejského jména Kefa, jež mu dal sám Ježíš, jak několikrát dokládají především listy svatého Pavla; je zmiňováno jeho původní jméno Šimon, jež je pořečtěnou formou původního hebrejského jména Simeon - Janův syn nebo v aramejské formě bar-Jona, syn Jonášův. Šimon pocházel z Betsaidy, městečka ležícího na východním břehu Galilejského moře, odkud pocházel také Filip a přirozeně i Ondřej, Šimonův bratr. Z jeho řeči byl patrný galilejský přízvuk. I on byl rybářem stejně jako jeho bratr, s rodinou Zebedea, jejímiž členy byli Jakub a Jan, vedl malý rybářský podnik na Genezaretském jezeře. Musel proto žít v určitém hmotném blahobytu. Upřímný náboženský zájem ho donutil odebrat se s bratrem až do Judska, aby naslouchal kázáním Jana Křtitele.

Jako věřící Hebrej byl přesvědčen o tom, že Hospodin je živou součástí dějin jeho lidu, a trápilo ho, že neviděl jeho mocné působení v událostech, jichž byl tenkrát svědkem. Byl ženatý a jeho tchyně, kterou jednoho dne uzdravil Ježíš, žila v městečku Kafarnaum, v domě, kde pobýval i Šimon, když byl zrovna ve městě.

Nedávný archeologický výzkum pod osmihrannou mozaikou malého byzantského kostelíku umožnil vynést na světlo stopy ještě starobylejšího kostelíka zřízeného právě v tomto domě, což dosvědčují nápisy na stěnách vzývající Petra. Podle evangelií je Petr jedním z prvních čtyř učedníků Ježíše Nazaretského, k nimž se později připojuje pátý - podle zvyku každého rabína mít pět učedníků (srov. povolání Léviho, jak o něm čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše). Když Ježíš k pěti učedníkům přidal dalších sedm, to, že jeho poslání je něčím zvláštní, se stalo zřetelným: On přišel, aby shromáždil eschatologický Izrael, symbolizovaný číslem dvanáct podle počtu izraelských kmenů.

V předpostní době Církev předkládá k rozjímání, k přípravě na Oběť Ježíšovu při mši svaté, texty o Jeho království, které On začíná šířit prostřednictvím Ducha svatého. Staví se tak pevně proti utrpení, jež jako Jobovy rány doléhá více či méně na každého člověka, na utrpení, které se dotýká jeho nově povolaných apoštolů i jejich rodin, které zasahuje Církev.

    Ježíš vyšel ze synagógy a vstoupil s Jakubem a Janem do Šimonova a Ondřejova domu. Šimonova tchyně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Tu jí horečka přestala a ona je obsluhovala. 
   Když nastal večer a slunce zapadlo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. Celé město se shromáždilo u dveří. I uzdravil mnoho nemocných s rozličnými chorobami a vyhnal mnoho zlých duchů. Nedovoloval však zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. 
   Brzo ráno, ještě ze tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil. Šimon se svými druhy se pustili za ním. Našli ho a řekli mu: "Všichni tě hledají!" 
   Odpověděl jim: "Pojďme jinam, do blízkých městeček, abych i tam kázal, protože kvůli tomu jsem přišel." A procházel celou Galilejí, kázal v jejich synagógách a vyháněl zlé duchy.
 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. při Generální audience 17. května AD MMVI: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=5889)


O. Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jako bylo mnoho zrn sebráno, rozmělněno

a z mouky připraven chléb ke konsekraci,

tak, Ježíši, vstupující do Oběti mše svaté,

přebývající od transubstanciace ve Svaté Hostii,

jsi vstoupil – byl mocí Otcova Ducha a mocí Syna počat – do tohoto světa:

Jako jediné zrno již zázrakem panenství připravené samo žít

a samo padnout do půdy

a začít umírat pro nás,

abychom se mohli skrze Tvou smrt na kříži znovu narodit.

Celý Tvůj život na této zemi, život zrna, které vstoupilo do země

a zde na ní s námi přebývalo,

je provázen útoky satana,

který chce ještě před Tvou smrtí a zmrtvýchvstáním,

před vzejítím nového klasu z Tebe zrna

jímž je o Letnicích zrozená Církev –

zničit Tebe a Tvé učedníky i jejich život s Tebou,

život ze semena sedmera svátostí Církve.

Až do žní necháváš jej působit.

Nyní vycházejí ženci – andělé, nesoucí od vinného lisu,

v němž jsi Ty, zmučený a zkrvavený ranami pro naše nepravosti,

kalichy Tvé krve - mocí Ducha zpřítomněné Poslední večeře,

aby dali napít těm, kdo, konali dobro – a vedli je do Království,

ty, co konali zlo - kajícné - do očistce a nekající do pekla.

Amen.







sobota 30. ledna 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.




4. neděle v cyklu B



Svatý otec Benedikt XVI. na začátku své trilogie o Ježíši z Nazareta odkazuje právě na následující úryvek z Páté knihy Mojžíšovy: Bůh přislíbil těmito slovy příchod svého Syna, jeho božství, přislíbil proroka – Božího Syna. 


Mojžíš řekl lidu: 
   "Hospodin, tvůj Bůh, ti vzbudí proroka, jako jsem já, z tvého středu, z tvých bratrů, toho budete poslouchat. To jsi právě žádal od Hospodina, svého Boha, na Chorebu v den shromáždění, když jsi říkal: 'Nemohu už slyšet hlas Hospodina, svého Boha, nemohu se už dívat na tento veliký oheň, abych nezemřel.'
   Hospodin mi tehdy řekl: 'Správně mluví. Vzbudím jim proroka, jako jsi ty, ze středu jejich bratrů a vložím svoje slova v jeho ústa a sdělí jim vše, co mu poručím. Kdo by však neposlechl mých slov, která bude mluvit ve jménu mém, toho poženu k zodpovědnosti. Prorok, který by se opovážil mým jménem říkat, co jsem mu neporučil, nebo který by mluvil ve jménu jiných bohů, takový prorok musí zemřít!' "


Král David – žalmista vybízí k jásotu a sám jej prožívá. Varuje přitom před tvrdostí srdce, která uzavírá duši pro lásku i bližnímu a k Bohu

Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! 

Pojďme, jásejme Hospodinu, oslavujme Skálu své spásy, předstupme před něho s chvalozpěvy a písněmi mu zajásejme! 

Pojďme, padněme, klaňme se, poklekněme před svým tvůrcem, Hospodinem! Neboť on je náš Bůh a my jsme lid, který pase, stádce vedené jeho rukou. 
 
Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu: "Nezatvrzujte svá srdce jako v Meribě, jako tehdy v Masse na poušti, kde mě dráždili vaši otcové, zkoušeli mě, ač viděli mé činy." 



„Nerušená oddanost Pánu“ – a to je čistota srdce – se má projevovat navenek: v zasvěcení i v manželství, jak píše svatý Apoštol do Korinta: 
 
Bratři! 
   Rád bych, abyste byli bez starostí. Kdo nemá manželku, stará se o věci Páně, jak by se líbil Pánu. Ale kdo je ženatý, stará se o věci světské, jak by se líbil manželce, a je rozdělen. A žena nevdaná a panna se stará o věci Páně, aby byla svatá na těle i na duši. Ale když se provdá, stará se o věci světské, jak by se líbila muži. 
   To však říkám ve vašem zájmu, ne abych na vás hodil smyčku, ale abych vás vedl k počestnosti a k nerušené oddanosti Pánu. 


V mešní liturgii podle misálu Pavla VI. otevíráme v době po Epifanii Božího Syna – Ježíše z Nazareta v letošním druhém cyklu evangelium podle sepsání svatého Marka. Charakteristickou známkou tohoto evangelia, řekl Svatý otec Benedikt XVI. před několika lety při modlitbě Pozdravení andělského, je takzvané „mesiášské tajemství“, tedy skutečnost, že Ježíš prozatím nechce, aby se někdo mimo vymezený okruh učedníků dověděl o tom, že je Kristem, Synem Božím. Proto také opakovaně varuje jak apoštoly, tak nemocné, které uzdravuje, aby nevyjevovali nikomu jeho identitu.

Například úryvek z evangelia této neděle vypráví o člověku posedlém démonem, který náhle začne křičet: „Co je ti po nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit“ Vím, kdo jsi: Svatý Boží!“ A Ježíš mu nařizuje: „Mlč a vyjdi z něho!“ A nato, jak poznamenává evangelista, zlý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. Ježíš nejenom vyhání démony z lidí, osvobozuje je z toho nejhoršího otroctví, ale samotným démonům brání, aby vyjevovali jeho identitu. A naléhá na toto „tajemství“, protože ve hře je zdar samotného jeho poslání, na němž závisí naše spása. Ví totiž, že pro osvobození lidstva z nadvlády hříchu, musí být obětován na kříži jako pravý velikonoční Beránek. Ďábel se jej však snaží odradit a svést na cestu lidské logiky mocného a úspěšného Mesiáše. Kříž Kristův bude zkázou démona, a proto Ježíš nepřestává učit své učedníky, že ke vstupu do jeho slávy musí mnoho trpět, být odmítnut, odsouzen a ukřižován, poněvadž utrpení je nedílnou součástí jeho poslání.

Ježíš na kříži trpí a umírá z lásky. Tímto způsobem zcela zřetelně dal smysl našemu utrpení, smysl, který mnozí muži i ženy všech dob pochopili, přijali a tak zakusili hluboký klid i v hořkosti tvrdých fyzických i duchovních zkoušek. Právě „síla života uprostřed utrpení“ je téma, které italští biskupové zvolili pro své každoroční Poselství ke Dni pro život. V hloubi se připojuji k jejich slovům, z nichž vyzařuje láska pastýřů vůči lidu, odvaha hlásat pravdu, odvaha říci jasně, že například euthanasie je falešné řešení dramatu utrpení, řešení, jež je nehodné člověka. Pravá odpověď totiž nemůže přivodit smrt, byť „sladkou“, ale má vydat svědectví lásce, která lidským způsobem pomáhá čelit bolesti i agónii. Buďme si jisti, že žádná slza jak trpícího, tak toho, kdo je mu nablízku, není před Bohem ztracena.


   
V městě Kafarnau vstoupil Ježíš v sobotu do synagógy a učil. Žasli nad jeho učením, protože je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako učitelé Zákona. 
   V jejich synagóze byl právě člověk posedlý nečistým duchem. Začal křičet: "Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský! Přišel jsi nás zahubit? Vím, kdo jsi: Svatý Boží!" Ale Ježíš mu to přísně zakázal: "Mlč a vyjdi z něho! " Nečistý duch posedlým zalomcoval a s velkým křikem z něho vyšel. 
   Všichni užasli a ptali se jeden druhého: "Co je to? Nové učení - a s takovou mocí! I nečistým duchům poroučí, a poslouchají ho!" A pověst o něm se hned roznesla všude po celém galilejském kraji.
 



(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini 1.února, Náměstí svatého Petra 1. února AD MMIX: https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=10763)

O. Vladimír Mikulica



https://cz.sputniknews.com/svet/201801296676907-rusko-babicka-prekroceni-reka-chleba/

https://www.youtube.com/watch?v=jW5FgnKU14E

https://cz.sputniknews.com/svet/201801296678423-skladatel-grammy-pisen-putin/

https://technet.idnes.cz/prezident-zeman-drahos-volby-2018-korelace-okresy-ceska-republika-statistika-interaktivni-analyza-so-irh-/veda.aspx?c=A180129_174810_veda_pka

https://www.hlavnespravy.sk/alain-delon-tento-svet-opustim-bez-lutosti-z-dnesnej-doby-sa-mi-chce-vracat-moja-vasen-je-panna-maria-milujem-tuto-zenu/1294612





MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Kafarnaumská synagoga není kostel,

a proto v ní, Ježíši, mocí Božího Ducha pronášíš exorcismus:

je domem Tvého katechumenátu,

dnes farou či kaplí, posvátným prostorem bez Tebe v Nejsvětější svátosti,

nikoli místem, kde se dnes má slavit mše svatá věřících – Tvá oběť na kříži,

v němž právě jen věřící poznal a přijal Tvé vítězství nad satanem.

Nyní dáváš svou sílu do duše.

Proměňuješ ji tajemstvím kříže – Oběti,

kterou opět přinesls při transubstanciaci,

aby každý, kdo Tě přijal

opět plný moci přemáhat působení ducha zla v sobě a v bližních,

vstoupil do místa, na nějž jej voláš,

aby jako Ty v synagoze v Kafarnau řekl:

Mlč!“ – tomu kdo haní své tělo i duši.

A „Vyjdi z něho!“ – tomu koho ovládla duchovní nemoc autismu.

Tak se stáváme nyní po svatém přijímání prvními z posledních.

Amen.





sobota 23. ledna 2021

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.


Matrikový katolík a věřící



                                                             Křížové procesí


3. neděle po Zjevení Páně - v mezidobí cyklus B



LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR


První mešní čtení je adhortativní: Apoštol píše v druhé části listu do Říma – a to je část věnovaná didaskalii – jak žít z moci tajemství svatého křtu, který mnozí mohli přijmout po jeho kázání. Již tehdy mohlo být tradicí přijímat křest na místě Ježíšova křtu, ve výročí této události naší spásy, nejen v okruhu velikonočním, ale i vánočním.

Svatý Pavel představuje povinnosti křesťana. Je duchovním vůdcem pro Římany, aby se nestali po vstupu do Církve „matrikovými katolíky“, ale nositeli Ducha svatého „pneumatoforoi“. Píše o praktických povinnostech křesťana a rozvádí poučení o vzájemné lásce, která nás má v Kristově království spojovat. Varuje před pomstychtivostí a naopak nabádá k tomu, abychom zlé opláceli láskou a přemáhali zlo dobrem.

V evangeliu podle sepsání svatého Matouše je novokřtěncům představena misijní činnost Ježíšova: náš Spasitel sestupuje s hory poblíž Kafarnaua. Přistupuje k němu malomocný a prosí o uzdravení. Ježíš překračuje všechny zákony judaismu a dotýká se jej, Překračuje „lékařské zákony“ a uzdravuje jej. V očích i srdci malomocného, ještě před jeho uzdravením, je Božím Synem, proto jej adoruje: padá před ním na zem, když jej prosí o uzdravení.

Náš Pán Ježíš je milosrdný divotvůrce. Jeho zázraky dokládají jeho všemohoucnost a božství. Požadují víru a také ji odůvodňují. Nevěru naopak postihne přísný trest. Příkladem pokorné víry je pohanský setník, který zahanbuje nevěřící Izrael.

Pokřtěný má podobně přinášet poznání božství člověka Ježíše z Nazareta těm, které mu Bůh posílá. Má jim předávat vyznání víry, kterému se slovem i životem naučil v přípravě na křest.

Nyní Církev je povolána Ježíšem reprezentovat jeho milosrdenství a spravedlnost. V Symbolu vyznáváme:

Věřím v jednu, svatou, všeobecnou, apoštolskou Církev“.

Svatý otec Benedikt XVI. o živé víře rozjímal podle tohoto článku víry v homilii při mši svaté, kdy předával novým kardinálům jejich insignie, kdy je posílal jako „první z pokřtěných“ do světa.

Tato slova, která budou za chvíli pronášet noví kardinálové při slavnostním vyznání víry, jsou součástí nicejsko-konstantinopolského kréda, syntézy víry církve, kterou obdržel každý při křtu. Jedině vyznáváním a uchováváním tohoto pravidla pravdy jsme Pánovými učedníky. Na této konzistoři bych se chtěl pozastavit u termínu „katolický“ (v českém misálu je přeloženo slovem „všeobecný“), který vyjadřuje podstatný rys Církve a jejího poslání. Pojednání by mohlo být dlouhé a dalo by se pojmout z různých hledisek. Dnes poukáži na pár myšlenek.

Tyto charakteristické rysy Církve odpovídají Božímu plánu, jak praví Katechismus katolické církve: „Je to Kristus, který skrze Ducha svatého dává své církvi, aby byla jedna, svatá, katolická (všeobecná); on ji také volá, aby uskutečnila každý z těchto charakteristických znaků“ Církev je tedy katolická, protože Kristus do svého spasitelského poslání pojímá celé lidstvo. Třebaže Ježíšovo poslání v jeho pozemském životě bylo omezeno na židovský národ, „ztracené ovce domu izraelského“, přesto mělo od začátku za účel přinést světlo evangelia všem národům a uvést do Božího království všechny národy. Poté co setník v Kafarnaum vyznal víru, Ježíš zvolá: „Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království“.

Tato všeobecná perspektiva vyplývá mimo jiné z toho, že Ježíš prezentuje sebe samého nejenom jako „Syna Davidova“, ale také jako „Syna člověka“, jak jsme slyšeli v úryvku z evangelia, které se před okamžikem četlo. Titul „Syn člověka“, který je ve slovníku židovské apokalyptické literatury inspirován vizí dějin z knihy proroka Daniela, odkazuje na osobnost, která přijde „s nebeskými oblaky“ a je obrazem, který předpovídá zcela nové království, nesené nikoli lidskou mocí, nýbrž pravou mocí pocházející od Boha. Ježíš používá tento bohatý a složitý výraz a vztahuje jej sám na Sebe, aby manifestoval pravý charakter Svého mesiášství jakožto poslání určeného celému člověku a každému člověku a překonávajícího každý etnický, národnostní a náboženský partikularismus. Následováním Ježíše, svolením ke vtažení do Jeho lidství a tedy do společenství s Bohem, vstupuje se do tohoto nového království, které Církev zvěstuje a předjímá a které překonává zlomkovitost a rozptýlenost.

Ježíš pak posílá svoji Církev nikoli k jedné skupině, ale k celému lidskému rodu, aby jej shromáždila ve víře a v jediném lidu s cílem spasit jej, jak to dobře vyjadřuje Druhý vatikánský koncil v dogmatické konstituci Lumen gentium: „Všichni lidé jsou voláni do nového Božího lidu. Proto i když tento lid zůstává jeden a jediný, má se šířit po celém světě a ve všech dobách, aby se splnil záměr našeho Boha“. Všeobecnost Církve tudíž čerpá ze všeobecnosti jediného Božího plánu spasit svět. Tento všeobecný charakter vysvítá jasně v den Letnic, kdy Duch svatý naplňuje svojí přítomností první křesťanské společenství, aby se evangelium šířilo do všech národů a vytvářelo ze všech národů jediný Boží lid. Církev je tak od svého počátku orientována kat´holon, zahrnuje veškerenstvo. Apoštolové dosvědčují Krista a obracejí se na lidi, kteří přicházejí ze všech končin země a každý z nich rozumí jakoby slyšel svůj rodný jazyk. Od toho dne Církev podle Ježíšova příslibu hlásá „mocí Ducha svatého“ zabitého a zmrtvýchvstalého Pána „v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“. Všeobecné poslání Církve proto nevychází zdola, ale sestupuje shůry, od Ducha svatého, a již od svého prvopočátku se vyjadřuje v každé kultuře, aby tak byl vytvořen jediný lid Boží. Není ani tak místním společenstvím, které se šíří a postupně expanduje, ale spíše je kvasem, který míří k veškerenstvu, k celku a nese všeobecnost v sobě samém.

Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu“; „získejte za učedníky všechny národy“. Těmito slovy Ježíš posílá apoštoly k celému stvoření, aby spasitelské působení Boha dosahovalo všude. Pozorujeme-li však okamžik Ježíšova nanebevstoupení, jak je podávají Skutky apoštolů, zjistíme, že učedníci jsou ještě uzavřeni do svojí vize, pomýšlejí na restauraci nového davidovského království, a ptají se Pána: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“. Jak odpoví Ježíš? Svou odpovědí jim otevře horizonty, dává jim příslib a úkol. Slibuje jim, že budou naplněni mocí Ducha svatého, a pověřuje je, aby Jej dosvědčovali v celém světě, překračovali kulturní a náboženské hranice, v jejichž rámci byli zvyklí přemýšlet a žít, a otevřeli se tak všeobecnému Božímu království. Na počátku církevního putování se apoštolové a učedníci vydávají na cestu bez jakéhokoli lidského zajištění, ale s jedinečnou mocí Ducha svatého, evangelia a víry. Je to kvas, který je roznášen do světa, vstupuje do různých událostí a rozmanitých kulturních a sociálních kontextů, ale zůstává jedinou církví. Křesťanská společenství vznikají kolem apoštolů, ale jsou církví; v Jeruzalémě, Antiochii a Římě jsou stále toutéž, jedinou a všeobecnou církví. Když apoštolové mluví o církvi, nemluví o svém vlastním společenství, ale mluví o Kristově církvi a zdůrazňují tuto jedinečnou identitu, všeobecnou a úplnou Catholica, která se uskutečňuje v každé místní církvi. Církev je jedna, svatá, všeobecná (katolická) a apoštolská; odráží se v ní pramen jejího života a jejího putování: jednota a společenství Trojice.


Když sestoupil z hory, šly za ním velké zástupy. Tu k němu přistoupil malomocný, padl před ním na zem a řekl: „Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.“

On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ A hned byl očištěn od svého malomocenství.

Tu mu Ježíš pravil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj dar, který Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“

Když přišel do Kafarnaum, přistoupil k němu jeden setník a prosil ho: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“

Řekl mu: „Já přijdu a uzdravím ho.“

Setník však odpověděl: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven.

Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“

Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho následovali: „Amen, pravím vám, tak velikou víru jsem v Izraeli nenalezl u nikoho.

Pravím vám, že mnozí od východu i západu přijdou a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království nebeském; ale synové království budou vyvrženi ven do tmy; tam bude pláč a skřípění zubů.“

Potom řekl Ježíš setníkovi: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak se ti staň.“ A v tu hodinu se sluha uzdravil.


LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:



V prvním čtení z knihy proroka Jonáše je katechumen – nyní novokřtěnec volán, aby jako svatý prorok šel i on cestou spásy: cestou rozmnožování hřivny křestní víry. Tou je přijetí povolání vyjít ze svého bezpečí do „svého“ Ninive.

 
   Hospodin oslovil Jonáše: "Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!" 
   Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí. 
   Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.


Svatý David zpívá žalmovou píseň, která je prosbou o uskutečnění smyslu jeho života: plnit Boží vůli, nikoli svou, chodit po cestě kříže a vzkříšení Mesiáše, v němž nyní tento světec již jasně poznává Ježíše z Nazareta.

Ukaž mi své cesty, Hospodine! 

Ukaž mi své cesty, Hospodine, a pouč mě o svých stezkách. Veď mě ve své pravdě a uč mě, neboť ty jsi Bůh, můj spasitel. 

Rozpomeň se, Hospodine, na své slitování, na své milosrdenství, které trvá věčně. Pamatuj na mě ve svém milosrdenství pro svou dobrotivost, Hospodine! 


Hospodin je dobrý a dokonalý, proto ukazuje hříšníkům cestu. Pokorné vede k správnému jednání, pokorné učí své cestě. 


Po svatém křtu již nic z pozemských věcí není cílem života katolického křesťana. Ani manželství, ani bolest, ani ekonomika a majetek ani radosti tohoto světa, jak píše Apoštol v prvním listu do Korinta:

Říkám, bratři, toto: Čas je krátký. 
   Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditelný svět pomíjí. 



Svatý Marek zaznamenává ve svém evangeliu povolání prvních učedníků. Tak byl Ježíšem povolán ten, kdo je nyní jako pokřtěný povolán jít ve stopách Ježíšových a pokorně říci: „Pojď za mnou! – do Církve, k Ježíši, Pánu mého života!“

Evangelium této neděle, řekl o svátku Obrácení svatého Pavla papež Benedikt XVI., dává zaznít slovům prvního Ježíšova kázání v Galileji: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království, obraťte se a věřte evangeliu!“. A právě na dnešek připadl svátek Obrácení svatého Pavla. Je to šťastná shoda, která nám uprostřed probíhajícího Roku svatého Pavla pomůže porozumět pravému významu evangelního obrácení „ metanoia “ pohlédneme-li na apoštolovu zkušenost. Popravdě řečeno, v Pavlově případě někteří raději nepoužívají výraz obrácení, protože on „ jak tvrdí „ už věřícím byl, ba dokonce byl horlivým židem, a proto nepřecházel od nevěry k víře, od model k Bohu, a nemusel ani opouštět židovskou víru, aby mohl přijmout Krista. Zkušenost Apoštola však skutečně může být autentickým vzorem křesťanského obrácení.

To Pavlovo uzrálo na setkání se vzkříšeným Kristem. Toto setkání mu radikálně změnilo život. Na cestě do Damašku u něho došlo k tomu, co Ježíš požaduje v dnešním evangeliu. Šavel se obrátil, protože díky božskému světlu „uvěřil evangeliu“. V tom spočívá jeho i naše obrácení: ve víře v Ježíše zabitého a vzkříšeného a v otevření se svitu jeho božské milosti. Tehdy Pavel pochopil, že jeho spása nezávisí na dobrých skutcích vykonaných podle zákona, ale na skutečnosti, že Ježíš také pro něho „ pronásledovatele - zemřel a byl i je vzkříšen. Tato pravda, která díky křtu osvěcuje existenci každého křesťana, naprosto převrací náš způsob života. Obrátit se znamená i pro každého z nás věřit, že Ježíš „obětoval sám sebe pro mne“, když zemřel na kříži, vstal z mrtvých a žije se mnou a ve mně. Svěřím-li se moci jeho odpuštění, nechám-li se od Něho vzít za ruku, mohu vyjít z tekutých písků pýchy a hříchu, lži a smutku, egoismu a každého falešného bezpečí, abych poznával a žil bohatství jeho lásky.

My křesťané jsme jistě dosud nedošli k cíli úplné jednoty, ale necháme-li se uchvátit Pánem Ježíšem, určitě jej dosáhneme.

Slova svatého evangelia podle Marka. 
   Když byl Jan Křtitel uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." 
   Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho. 
   Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním. 


(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na kardinálské konzistoři, Bazilika svatého. Petra 24. 11. AD MMXII

https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=17485;

Katechismus katolické Církve, KKC, 811;

Lumen Gentium 13

srovn.:https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7183)


O. Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Takovou víru – na dálku uzdrav, Kyrie, mého služebníka, prosí Centurion –

jsi dosud v izraelském národě nenašel,

Ježíši obdivující víru v Tebe,

již vyznal tento pohanský okupant tehdy vyvoleného lidu Izraele.

Tohoto národa se dotýkáš – je nečistý jako onen malomocný,

kteréhos proti tóře jako pravá Tóra, jako Otcova moudrost, Logos, uzdravil.

Z tohoto národa si voláš první učedníky:

z „matrikových judaistů“ sis, Ty, Boží Logos,

předem připravil, předurčil, ty, kdo očekávají v temnotě kultury smrti světlo, Mesiáše,

jenž prozáří temnoty smrti a hříchu a přemůže satana,

který se zmocňuje okupovaného národa.

Nyní stojíš před nimi a říkáš:

Udělám z vás rybáře lidí.

Budete se starat o spásu duší,

a tak zachráníte národ a svět.

Nyní přicházíš, Svatý svatých v mysteriu,

které září často jen symbolizované věčným světlem a obklopené temnotou chrámů a kaplí.

Opuštěn od těch, kdo by kvůli Matce, matrice, Církve měli přijít a adorovat Tě,

čerpat světlo a předávat je svému národu a světu.

Nyní přicházíš do srdcí svých věrných, kteří při této mši svaté řekli:

Věřím! -

Věřím, že mne voláš, abych uprostřed „matrikových katolíků“ byl věřícím,

přijímajícím Tě v čistotě srdce

a v ochotě žít jen pro Tebe a Tvou Církev v naší zemi.“

Amen.