VELKÝ PÁTEK AD MMXVII
Duši svírá úzkost:
„Bude válka?“
„Jak bezbranné ovce
půjdeme na porážku
poháněni saracénským
bičem?“
Beránek už byl
obětován:
dnes ve tři hodiny
Ježíš Tvou úzkost,
muky od nepřátel a smrt
přijal na svůj Kříž!
Skutečnou příčinou
nezřízené touhy po tom, co se tak často nazývá „zabezpečením“, je strach
z vnitřní věčné prázdnoty. Nikdy dřív neplatilo biblické varování o Bohu a
mamonu tak doslova jako dnes – protože duše, která ztratila Boha, musí se
klanět mamonu.
Z tohoto lpění
na majetku pramení strach ze smrti, hrůza, že ztratíme všechno, co jsme
nashromáždili, že se naše časné zabezpečení rozplyne ve věčnou nejistotu.
Takový strach ze
smrti, jakým trpí moderní pohan, se v několika směrech liší od strachu,
který má ze smrti věřící člověk. Pohan se bojí, že ztratí své tělo a svůj
majetek; věřící člověk se bojí, že ztratí svou duši. Věřící člověk se bojí Boha
se synovskou bázní, asi tak, jako se věrný syn bojí milujícího otce; pohan se
také bojí, ale ne Boha, nýbrž svého bližního, který by jej snad mohl ohrožovat.
Odtud narůstá cynismus, podezřívavost, neúcta, hádky a válka. Bližního je třeba
zabít, když ne mečem, tedy slovem, protože je nepřítelem, jehož je třeba se
bát. Moderní pohan, odmítající pokračování života ve svém potomstvu, rozsévá
kolem sebe smrt. Popírá nesmrtelnost své vlastní duše a zároveň odpírá
nesmrtelnost svému rodu, když potlačuje svou reprodukční schopnost – a tak
dvojím způsobem skládá hold strachu ze smrti. Freud říkal, že existuje úzký
vztah mezi láskou a smrtí. Ten existuje skutečně, ale jinak, než si to Freud
představoval. Láska, chápaná jako samotný sex, přináší smrt, když obětuje
lidský druh rozkoši jednotlivce. Láska, chápaná ne jako funkce žláz, ale jako
akt intelektu a vůle, obsahuje tak v sobě smrt, protože je ochotná zemřít,
aby mohl žít milovaný. Tato láska však zároveň přemáhá smrt vzkříšením. Ale pro
nevěřícího člověka se stala smrt místo empirického faktu metafyzickou úzkostí.
Svět se bojí právě
těch věcí, o kterých náš Pán říkal, že se jich bát nemáme. Říkal, že se nemáme
bát smrti, že se nemáme bát, budeme-li pro svou víru „povoláni na kobereček“,
že se nemáme bát ekonomické nejistoty ani budoucnosti.
Ale Pán nám také
řekl, čeho se bát máme: následků soudu, nebudeme-li správně žít, rouhání proti
Duchu svatému, lakomství a zapření své víry.
Moderní člověk úplně
převrátil tento pořádek věcí, kterých je třeba se bát. Věci, před kterými nás
Spasitel varoval, bere na lehkou váhu, ale třese se před tím, čeho se podle
Spasitelova příkazu bát nemáme.
Někdy je jeho
chorobný strach překryt mlčením: to platí zvláště o skutečnosti, kterou je
smrt. Moderní člověk chce na smrt úplně zapomenout, nebo pokud se mu to nedaří,
zakrýt ji tak, aby nerušila, maskovat ji. Je mu trapně v přítomnosti
smrti, neví, jak potěšit a co říci. Všechno v jeho chování odporuje
křesťanskému naučení: „Pamatuj na svůj konec“. Každý rozhovor o smrti považuje
za morbidní; přitom se zasměje veselohře, kde je zabit nějaký tucet lidí a
vydrží vzhůru do půlnoci nad detektivkou o vraždě. To je také smrt a vzrušuje
ho, ale on se zajímá o okolnosti, které smrt způsobují, a ne o věčné následky
smrti, které jsou jedině důležité. Taková moderní necitlivost k smrti je
necitlivostí k osobnosti, k mravnímu řádu...
biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši,
Křesťanská akademie Řím 1978, p. 217 - 220
Až se zastaví,
skloní
k modlitbě,
k setkání
s věčností,
která se vtělila,
při Klekání
každé koleno
a každý jazyk vyzná:
„Ty jsi Pán mého
života,
Ježíši Kriste!“
pak bude přemožena
nepravost
těch, kdo zrazují
národ,
zatracují svou
rodinu, vlastní duši.
Na Velký pátek ve
tři hodiny odpoledne, ve chvíli, kdy před dvěma tisíci lety na Golgotě zemřel
Ježíš Kristus obětní smrtí, jíž nám všem nabídl vysvobození z moci satana,
hříchu a věčné smrti, se zastaví každý věřící. Konají se bohoslužby na památku
jeho smrti, která přináší zotročené duši svobodu. Na některých místech se
dokonce zastaví na chvilku veřejný život: lidé ustanou od práce, zůstanou v modlitbě
stát na místě, kde jsou. V tuto chvíli nezní zvony klekání. Je ticho.
Tímto tichem
začínají Velkopáteční obřady. V katolických chrámech, při zhasnutých
svících s obnaženými oltáři kněz s věřícími pokleká v tichu,
v prostraci spočine na zemi presbytáře spojen s Božím Synem, jenž
spočinul na Kříži.
Již od počátku
svatého Třídení, na Zelený čtvrtek o mši svaté slavené na památku Poslední
večeře Páně, vstupuje do tohoto ticha každý, kdo následuje Ježíše
v Mysteriu spolu s knězem do Gethsemanské zahrady, k adoraci,
jíž začíná první vigilie Svatého týdne.
Na počátku,
dopoledne Zeleného čtvrtku, začíná -
často o svatodušní deváté hodině – slavnostní shromáždění v katedrálních
chrámech biskupa, kněžstva a Božího lidu, při němž kněží obnovují své sliby,
které dali při svěcení.
Biskup světí při mši
svaté olej nemocných, katechumenů a křižmo.
Tím je předávána
Tradice tříletého veřejného působení Ježíše Krista na této zemi, kdy nejprve
povolal apoštoly, budoucí biskupy, kdy uzdravoval, mazal svatým olejem, mocí
Ducha svatého nemocné; kdy uzdravení na těle a duši vyznávali:
„Ty jsi Ježíši, Boží
Syn!“
Stávali se nositeli Ducha
svatého, nositele Tradice, stávali se katechumeny, uchovávajícími tuto Tradici.
Nakonec světí křižmo,
svatý olej, jímž Duch svatý rukou biskupa pomazává pokřtěné k duchovnímu
boji, dává dary, charismata, sílu k duchovnímu vítězství v mysteriu biřmování,
je užíván i ke svěcení svátostných služebníků Církve, tedy i biskupa, jenž jej
nyní světí pro své budoucí kněze a nástupce.
Z katedrály,
z biskupství se roznášejí svaté oleje o Zeleném čtvrtku přes den do každé
farnosti. Je přinášen nový kvas, o němž píše Apoštol: „Nyní slavte svátky …s novými
nekvašenými chleby“: katechumeni, nemocní, biřmovaní i svátostní služebníci
mají rozhojňovat přijímáním Ducha
svatého společenství Církve „poctivostí a životem podle pravdy“.
Od této chvíle
utichá vnější činnost.
Pamatuji se na počátek
svatého Třídení ve městě, kde jsem jako kaplan pomáhal s rozdílením
svatých olejů pro celý vikariát pro kněze, kteří se pak rozjížděli slavit svaté
Triduum ve svých farnostech. Náš velký gotický kostel, katedrála, byl na Zelený
čtvrtek od této chvíle otevřen a pak na Velký pátek a Bílou sobotu od rána až
do večera. Již na Zelený čtvrtek místo oběda – byl jen čaj s chlebem –
sestoupila farní hospodyně o francouzských holích z prvního patra
děkanství a vstoupila do kostela, kde byl stálý výstav Nejsvětější svátosti.
Zde zůstávala celé hodiny v adoraci. Mezitím se střídali v modlitbě
v kostele další a další věřící.
My kněží jsme se
mohli připravovat na bohoslužby v četných farnostech. Posvátnost a vnitřní
síla, která se rozlévala do našich duší v takovém prostředí modlitby,
nesla naši kněžskou službu. Mohli jsme prožívat, jak se při slavení svatých
tajemství Bůh dotýká země, slyšet slova Ježíšova, přijímat Jeho Ducha, který
dává poznávat prvotiny budoucího vzkříšení.
Povznesení duše
k Bohu, pokoj a síla Ducha Božího přesahovaly vše pozemské: nebylo nic
nesnadného zachovat přísný velkopáteční půst. Den byl protkán radostí, kterou
přinesla Ježíšova láska: oběť na Kříži.
Na
Velký pátek budeme konat památku umučení a smrti Páně, budeme adorovat Krista
Ukřižovaného, budeme se účastnit jeho utrpení pokáním a postem. Obrátíme svůj
pohled „k tomu, kterého probodli“ a budeme moci čerpat z jeho probodnutého
srdce, z něhož prýští krev a voda jako z pramene; z onoho srdce, z něhož prýští
láska Boží ke každému člověku, se nám dostane Jeho Ducha. Doprovoďme tedy také
o Velkém pátku Ježíše, vystupujícího na Kalvárii, a nechme se Jím vést až ke
kříži a obdržíme dar Jeho obětovaného těla.
(Z
promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 20. dubna AD 2011; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14440)
Kéž Svatý týden a
zvláště Velikonoční Třídení prožijeme ve ztišení, v němž může při adoraci
a svaté liturgii mocně působit Duch svatý, Duch Ježíšova vzkříšení, který nás
vyzbrojuje k pozemskému a duchovnímu boji.
S vítězem nad
smrtí, naším Pánem Ježíšem Kristem, končí tento boj vítězně v nebi.
O. Vladimír
