čtvrtek 13. dubna 2017

VELKÝ PÁTEK AD MMXVII


Duši svírá úzkost:
„Bude válka?“
„Jak bezbranné ovce
půjdeme na porážku
poháněni saracénským bičem?“

Beránek už byl obětován:
dnes ve tři hodiny
Ježíš Tvou úzkost, muky od nepřátel a smrt
přijal na svůj Kříž!




Skutečnou příčinou nezřízené touhy po tom, co se tak často nazývá „zabezpečením“, je strach z vnitřní věčné prázdnoty. Nikdy dřív neplatilo biblické varování o Bohu a mamonu tak doslova jako dnes – protože duše, která ztratila Boha, musí se klanět mamonu.
Z tohoto lpění na majetku pramení strach ze smrti, hrůza, že ztratíme všechno, co jsme nashromáždili, že se naše časné zabezpečení rozplyne ve věčnou nejistotu.
Takový strach ze smrti, jakým trpí moderní pohan, se v několika směrech liší od strachu, který má ze smrti věřící člověk. Pohan se bojí, že ztratí své tělo a svůj majetek; věřící člověk se bojí, že ztratí svou duši. Věřící člověk se bojí Boha se synovskou bázní, asi tak, jako se věrný syn bojí milujícího otce; pohan se také bojí, ale ne Boha, nýbrž svého bližního, který by jej snad mohl ohrožovat. Odtud narůstá cynismus, podezřívavost, neúcta, hádky a válka. Bližního je třeba zabít, když ne mečem, tedy slovem, protože je nepřítelem, jehož je třeba se bát. Moderní pohan, odmítající pokračování života ve svém potomstvu, rozsévá kolem sebe smrt. Popírá nesmrtelnost své vlastní duše a zároveň odpírá nesmrtelnost svému rodu, když potlačuje svou reprodukční schopnost – a tak dvojím způsobem skládá hold strachu ze smrti. Freud říkal, že existuje úzký vztah mezi láskou a smrtí. Ten existuje skutečně, ale jinak, než si to Freud představoval. Láska, chápaná jako samotný sex, přináší smrt, když obětuje lidský druh rozkoši jednotlivce. Láska, chápaná ne jako funkce žláz, ale jako akt intelektu a vůle, obsahuje tak v sobě smrt, protože je ochotná zemřít, aby mohl žít milovaný. Tato láska však zároveň přemáhá smrt vzkříšením. Ale pro nevěřícího člověka se stala smrt místo empirického faktu metafyzickou úzkostí.
Svět se bojí právě těch věcí, o kterých náš Pán říkal, že se jich bát nemáme. Říkal, že se nemáme bát smrti, že se nemáme bát, budeme-li pro svou víru „povoláni na kobereček“, že se nemáme bát ekonomické nejistoty ani budoucnosti.
Ale Pán nám také řekl, čeho se bát máme: následků soudu, nebudeme-li správně žít, rouhání proti Duchu svatému, lakomství a zapření své víry.
Moderní člověk úplně převrátil tento pořádek věcí, kterých je třeba se bát. Věci, před kterými nás Spasitel varoval, bere na lehkou váhu, ale třese se před tím, čeho se podle Spasitelova příkazu bát nemáme.
Někdy je jeho chorobný strach překryt mlčením: to platí zvláště o skutečnosti, kterou je smrt. Moderní člověk chce na smrt úplně zapomenout, nebo pokud se mu to nedaří, zakrýt ji tak, aby nerušila, maskovat ji. Je mu trapně v přítomnosti smrti, neví, jak potěšit a co říci. Všechno v jeho chování odporuje křesťanskému naučení: „Pamatuj na svůj konec“. Každý rozhovor o smrti považuje za morbidní; přitom se zasměje veselohře, kde je zabit nějaký tucet lidí a vydrží vzhůru do půlnoci nad detektivkou o vraždě. To je také smrt a vzrušuje ho, ale on se zajímá o okolnosti, které smrt způsobují, a ne o věčné následky smrti, které jsou jedině důležité. Taková moderní necitlivost k smrti je necitlivostí k osobnosti, k mravnímu řádu...

biskup Fulton J. Sheen, Pokoj v duši, Křesťanská akademie Řím 1978, p. 217 - 220






Až se zastaví,
skloní k modlitbě,
k setkání s věčností,
která se vtělila,
při Klekání
každé koleno
a každý jazyk vyzná:
„Ty jsi Pán mého života,
Ježíši Kriste!“
pak bude přemožena nepravost
těch, kdo zrazují národ,
zatracují svou rodinu, vlastní duši.






Na Velký pátek ve tři hodiny odpoledne, ve chvíli, kdy před dvěma tisíci lety na Golgotě zemřel Ježíš Kristus obětní smrtí, jíž nám všem nabídl vysvobození z moci satana, hříchu a věčné smrti, se zastaví každý věřící. Konají se bohoslužby na památku jeho smrti, která přináší zotročené duši svobodu. Na některých místech se dokonce zastaví na chvilku veřejný život: lidé ustanou od práce, zůstanou v modlitbě stát na místě, kde jsou. V tuto chvíli nezní zvony klekání. Je ticho.
Tímto tichem začínají Velkopáteční obřady. V katolických chrámech, při zhasnutých svících s obnaženými oltáři kněz s věřícími pokleká v tichu, v prostraci spočine na zemi presbytáře spojen s Božím Synem, jenž spočinul na Kříži.
Již od počátku svatého Třídení, na Zelený čtvrtek o mši svaté slavené na památku Poslední večeře Páně, vstupuje do tohoto ticha každý, kdo následuje Ježíše v Mysteriu spolu s knězem do Gethsemanské zahrady, k adoraci, jíž začíná první vigilie Svatého týdne.
Na počátku, dopoledne Zeleného čtvrtku, začíná  - často o svatodušní deváté hodině – slavnostní shromáždění v katedrálních chrámech biskupa, kněžstva a Božího lidu, při němž kněží obnovují své sliby, které dali při svěcení.
Biskup světí při mši svaté olej nemocných, katechumenů a křižmo.
Tím je předávána Tradice tříletého veřejného působení Ježíše Krista na této zemi, kdy nejprve povolal apoštoly, budoucí biskupy, kdy uzdravoval, mazal svatým olejem, mocí Ducha svatého nemocné; kdy uzdravení na těle a duši vyznávali:
„Ty jsi Ježíši, Boží Syn!“
Stávali se nositeli Ducha svatého, nositele Tradice, stávali se katechumeny, uchovávajícími tuto Tradici.
Nakonec světí křižmo, svatý olej, jímž Duch svatý rukou biskupa pomazává pokřtěné k duchovnímu boji, dává dary, charismata, sílu k duchovnímu vítězství v mysteriu biřmování, je užíván i ke svěcení svátostných služebníků Církve, tedy i biskupa, jenž jej nyní světí pro své budoucí kněze a nástupce.
Z katedrály, z biskupství se roznášejí svaté oleje o Zeleném čtvrtku přes den do každé farnosti. Je přinášen nový kvas, o němž píše Apoštol: „Nyní slavte svátky …s novými nekvašenými chleby“: katechumeni, nemocní, biřmovaní i svátostní služebníci mají rozhojňovat  přijímáním Ducha svatého společenství Církve „poctivostí a životem podle pravdy“.
Od této chvíle utichá vnější činnost.





Pamatuji se na počátek svatého Třídení ve městě, kde jsem jako kaplan pomáhal s rozdílením svatých olejů pro celý vikariát pro kněze, kteří se pak rozjížděli slavit svaté Triduum ve svých farnostech. Náš velký gotický kostel, katedrála, byl na Zelený čtvrtek od této chvíle otevřen a pak na Velký pátek a Bílou sobotu od rána až do večera. Již na Zelený čtvrtek místo oběda – byl jen čaj s chlebem – sestoupila farní hospodyně o francouzských holích z prvního patra děkanství a vstoupila do kostela, kde byl stálý výstav Nejsvětější svátosti. Zde zůstávala celé hodiny v adoraci. Mezitím se střídali v modlitbě v kostele další a další věřící.
My kněží jsme se mohli připravovat na bohoslužby v četných farnostech. Posvátnost a vnitřní síla, která se rozlévala do našich duší v takovém prostředí modlitby, nesla naši kněžskou službu. Mohli jsme prožívat, jak se při slavení svatých tajemství Bůh dotýká země, slyšet slova Ježíšova, přijímat Jeho Ducha, který dává poznávat prvotiny budoucího vzkříšení.
Povznesení duše k Bohu, pokoj a síla Ducha Božího přesahovaly vše pozemské: nebylo nic nesnadného zachovat přísný velkopáteční půst. Den byl protkán radostí, kterou přinesla Ježíšova láska: oběť na Kříži.





Na Velký pátek budeme konat památku umučení a smrti Páně, budeme adorovat Krista Ukřižovaného, budeme se účastnit jeho utrpení pokáním a postem. Obrátíme svůj pohled „k tomu, kterého probodli“ a budeme moci čerpat z jeho probodnutého srdce, z něhož prýští krev a voda jako z pramene; z onoho srdce, z něhož prýští láska Boží ke každému člověku, se nám dostane Jeho Ducha. Doprovoďme tedy také o Velkém pátku Ježíše, vystupujícího na Kalvárii, a nechme se Jím vést až ke kříži a obdržíme dar Jeho obětovaného těla.

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci 20. dubna  AD 2011; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=14440)






Kéž Svatý týden a zvláště Velikonoční Třídení prožijeme ve ztišení, v němž může při adoraci a svaté liturgii mocně působit Duch svatý, Duch Ježíšova vzkříšení, který nás vyzbrojuje k pozemskému a duchovnímu boji.
S vítězem nad smrtí, naším Pánem Ježíšem Kristem, končí tento boj vítězně v nebi.

O. Vladimír
















SESLÁNÍ DUCHA K OBNOVENÍ JEDNOTY S BOHEM - HRÁZ PROTI PROCESU ŠTĚPENÍ

  V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již ...