KOMENTÁŘ K TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Slavnost Všech svatých

  

Poslední Boží soud 

je zárukou spravedlnosti

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je:
    Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha.
   Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. 
   Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu." 

Modlitbě a svatým mším za zemřelé, Památce věrných zemřelých, předchází Slavnost Všech svatých: pohled na Trojjediného Boha, na život v moci křtu Duchem svatým a vodou, Ten dává plnou naději ve vzkříšení zemřelých, dává radost, o níž při této slavnosti před lety hovořil Svatý otec Benedikt XVI.:

S radostí se setkáváme o dnešní slavnosti Všech svatých, která nás přivádí k úvaze o dvojím horizontu lidstva. Symbolicky jej vyjadřujeme slovy „nebe“ a „země“ – země představuje dějinnou pouť, nebe věčnost a plnost života s Bohem.

Ve své encyklice Spe salvi přitom papež Benedikt XVI. zdůrazňuje, že již zde na zemi dosahujeme nebe, že se nebe se zemí protíná: v Církvi putující a vítězné.

Při dnešní slavnosti nám přichází na mysl také dvojí rozměr Církve – Církev putující časem a Církev jako nebeský Jeruzalém s jeho neutuchající slávou. Obě tyto dimenze se sjednocují ve „společenství svatých“, které začíná zde na zemi a dosahuje svého naplnění v nebi. V pozemském světě toto tajemné společenství, spojující lidstvo, začíná v Církvi. Mysterium společenství se upírá bezvýhradně ke Kristu – právě On vnesl do lidského pokolení tuto novou dynamiku, pohyb vedoucí lidstvo k Bohu a zároveň k jednotě, k hlubokému pokoji. Ježíš Kristus, říká Janovo evangelium, zemřel, aby „rozptýlené Boží děti shromáždil vjedno“. V jeho díle pokračuje Církev, která je neoddělitelně „jedna“, „svatá“ a „katolická“. Být křesťany a členy Církve znamená otevřít se tomuto společenství – jako semeno, které se v půdě rozevírá a umírá, aby vyklíčilo vzhůru, k nebi.

Být pokřtěn znamená proto být nositelem sjednocení s Bohem: s Otcem prostřednictvím Ježíšovy oběti v moci Ducha svatého - a to přináší sjednocení do světa, v němž vládne chaos a rozpor: do hříchu světa přináší pokřtěný svatost Nejsvětější Trojice.

Svatí – které za svaté prohlásila Církev, avšak také všichni ti, které zná pouze Bůh a které si dnes také připomínáme – naplno prožívali tuto dynamiku. V každém z nich se Kristus velice osobním způsobem zpřítomnil, díky svému Duchu, který jedná skrze Slovo a i v moci Ducha svatého, a to je možné ve svátosti. Sjednocení s Kristem a Církví totiž nepopírá osobnost, nýbrž ji otevírá a přeměňuje silou lásky, aby jí už zde na zemi přiznalo rozměr věčnosti. Podstatou této jednoty je shodovat se s obrazem Božího Syna a naplňovat tak záměr Boha, jenž člověka stvořil jako svůj obraz. Avšak toto spočinutí v Kristu nás...otevírá také ke společenství se všemi dalšími členy jeho mystického Těla, kterým je Církev. Společenství, jež dospívá k dokonalosti v „nebi“, kde neexistuje osamocenost, soupeření či odloučení.

Zvláštní sjednocení mysli a srdcí, o němž čteme ve Skutcích apoštolů, je jedna z podstatných charakteristik Církve. Prožíváme je při společném svatém přijímání, kterým vrcholí mešní oběť; při adoraci Těla Kristova: vstupuje do nás Jeho Duch, Duch, jenž sjednocuje s Ježíšem a s Otcem, a proto s každým katolickým křesťanem, který tuto jednotu v apoštolské Církvi s Božím lidem prožívá.

Dnešní slavnost předznamenává krásu tohoto života, ve kterém se bezvýhradně otevíráme láskyplnému pohledu Boha a bratří. V jistotě, že nalezneme Boha v druhém člověku a bratra v Bohu. V této víře plné naděje uctíváme všechny svaté a připravujeme se na zítřejší vzpomínku na všechny věrné zemřelé. Ve svatých spatřujeme vítězství lásky nad sobectvím a smrtí. Jejich následování Krista vede k životu, věčnému životu, a dodává smysl přítomnosti, každému pomíjivému okamžiku, neboť jej naplňuje láskou a nadějí. Pouze víra ve věčný život nám umožňuje skutečnou lásku k dějinám i přítomnosti, aniž bychom na nich ulpívali. Je to svobodná láska poutníka, který miluje zemi, protože ví, že má srdce v nebi.

Tento ideál často stojí v protikladu k našemu stavu hříchu. Naše srdce prožívá i chvíle pozemského očistce, dokonce i epizody, v nichž dobře vnímáme, že jsme satanem lákáni vstoupit na pomezí cesty k zavržení. Svatý otec Benedikt XVI., proto vybídl při svém setkání s kněžími římské diecéze k pevnému postoji dobrého pastýře, který před zavržením i před očistcem varuje…- a vede s tímto varováním duše do nebe.

V jednom z deseti přednesených příspěvků poukázal salesián don Pietro Riggi na fakt, že se z kázání a katechezí snadno vytrácejí slova jako poslední soud, ráj, peklo, očistec, ale také prvotní hřích, a požádal Svatého otce, aby se k tomu vyjádřil:

"Řekl jste správně, že základní témata víry se, Bohu žel, zřídka objevují v našich kázáních. V encyklice Spe salvi jsem právě proto mluvil také o posledním univerzálním soudu, a v té souvislosti pak také o očistci, pekle a ráji. Myslím, že my všichni jsme stále ještě ovlivněni výtkou marxistů, podle níž křesťané mluví jenom o onom světě a přehlížejí zemi. A tak chceme dokazovat, že se skutečně zajímáme o pozemské věci a nejsme těmi, kteří mluví o vzdálených skutečnostech, které zemi nepomáhají.

Ačkoli je ovšem správné ukázat, že křesťané se starají o zemi - a my všichni jsme povoláni pracovat na tom, aby tato země byla skutečně městem pro Boha a městem Božím - nesmíme přitom zapomínat na tu druhou dimenzi. Nebudeme-li na ni brát zřetel, nebudeme se dobře starat o tuto zemi.

Poukázat na to, byl jeden z mých základních cílů, proč jsem zmíněnou encykliku psal. Není-li známo, co je poslední Boží soud, neví-li se nic o možnosti pekla, radikálním a definitivním ztroskotání života, nezná se ani možnost a nutnost očišťování. Potom se člověk nestará dobře o tuto zem, protože nakonec ztrácí kritéria, nepoznává sebe sama, neboť nepoznává Boha, a škodí zemi. Vidíme to u nacismu a vidíme to také u komunismu. Ty slibovaly, že vybudují takový svět, jaký by měl být, a namísto toho svět ničily.

Během návštěv biskupů z postkomunistických zemí "ad limina" vidím stále znovu, že v těchto zemích byly ničena nejenom planeta, ekologie, ale především a vážně byly poškozeny duše. Nalézt opravdu lidské svědomí, osvícené Boží přítomností, je prvním úkolem rekultivace země. To je všeobecná zkušenost z oněch zemí. Rekultivovat zemi a respektovat volání bolesti této planety lze uskutečnit pouze opětovným objevením Boha v duši, otevřením očí pro Boha.

Proto máte pravdu: musíme mluvit o tom všem právě proto, že máme odpovědnost vůči zemi, vůči lidem, kteří tu dnes žijí. Musíme mluvit také o hříchu jako o možnosti ničení sebe samých a tím i dalších pozemských skutečností.

V encyklice jsem se pokusil ukázat, že je to právě poslední Boží soud, který je zárukou spravedlnosti. Všichni chceme spravedlivý svět. Ale nemůžeme napravit všechny škody minulosti, všechny lidi nespravedlivě mučené a zabité. Pouze Bůh sám může vytvořit spravedlnost, která musí být spravedlností pro všechny, také pro mrtvé. A jak říká velký marxista Adorno: pouze vzkříšení těla, které však on považuje za nereálné, by mohlo vytvořit spravedlnost. My věříme v toto vzkříšení těla, ve kterém si budeme všichni rovni.

Dnes jsme zvyklí přemýšlet takto: co je to hřích? Bůh je velký, zná nás, a proto na hříchu nezáleží. Bůh bude nakonec dobrý ke všem. To je hezká naděje. Ale je tu také spravedlnost a je tu i opravdová vina. Ti, kteří ničili člověka a zemi, nemohou usednout okamžitě k jednomu stolu s Bohem spolu se svými oběťmi.

Bůh vytvoří spravedlnost. Musíme na to pamatovat. Proto mi připadalo důležité, psát v encyklice také o očistci, která je pro mne pravdou tak samozřejmou, tak evidentní a také tak nezbytnou a útěšnou, že ji nelze opomíjet.

Pokusil jsem se říci, že snad není mnoho takových, kteří se zničili do té míry, že jsou navždy nenapravitelní, že už v sobě nemají žádný prvek, na kterém by mohla spočinout láska k Bohu, že už v sobě nemají ani minimum schopnosti lásky. To by bylo peklo.

Z druhé strany je zajisté málo - nebo prostě nemnoho - těch, kteří jsou tak čistí, že mohou do společenství s Bohem vstoupit bezprostředně.

Velmi mnoho z nás doufá, že v nás je něco spasitelného, že tu je nějaká poslední vůle sloužit Bohu a sloužit lidem, žít podle Boha. Je však také mnoho a mnoho zranění, mnoho nečistoty. Potřebujeme se připravit, být očištěni. To je naše naděje: i s tolikerou nečistotou v naší duši, nám nakonec Pán dá možnost, očistí nás svou dobrotou, která vychází z jeho kříže a učiní nás tak schopnými existovat navěky v Něm.

A tak ráj je nadějí, je to konečně realizovaná spravedlnost. A dává nám také kritéria pro život, aby tento život byl určitým způsobem také rájem, aby byl jitřenkou ráje. Kde lidé žijí podle těchto kritérií, tam se trochu ukazuje ráj ve světě. A to je vidět.

Zdá se mi, že bychom měli více mluvit i o důkazu pravd víry, o nezbytnosti jít cestou přikázání. Ta jsou opravdu ukazatelem cesty a ukazují, jak žít dobře, jaký život si vybrat. Proto musíme mluvit také o hříchu a o svátosti odpuštění a smíření. Upřímný člověk ví, že je vinen, že by měl začít znovu, že by měl být očištěn. A to je ta podivuhodná skutečnost, kterou nám dává Pán: možnost obnovy, možnost existovat nově. Pán s námi začíná na novo a my tak můžeme opět začít náš život s druhými.

Tento aspekt obnovy, restituce naší existence po tolika chybách, po tolika hříších, je velký příslib, velký dar, který nabízí Církev, a který například psychoterapie nabídnout nemůže, psychoterapie, jež je dnes tak rozšířená a také potřebná vzhledem k mnoha poškozeným nebo těžce zraněným duším. Avšak psychoterapie má možnosti velmi omezené, může se jen trochu pokoušet vyvážit duševní nerovnováhu, ale nemůže poskytnout opravdovou obnovu a překonat závažná onemocnění duše. Proto bude psychoterapie vždycky provizorní a nikdy rozhodující.

Svátost pokání nám dává možnost obnovit se Boží mocí až na dno: "Ego te absolvo" - je možné, protože Kristus vzal na sebe tyto hříchy, tyto viny. Zdá se mi, že právě to je dnes velmi zapotřebí. Můžeme být uzdraveni. Duše, které jsou zraněné a nemocné, jak zakoušejí všichni, potřebují nejenom rady, ale opravdovou obnovu, která může vzejít jenom z moci Boží, z moci ukřižované Lásky. Zdá se mi, že to je ta velká spojitost mezi tajemstvími, která mají v posledku na náš život reálný vliv. My sami nad nimi musíme opětovně meditovat a tak jim umožnit znovu přijít k těm, ke kterým jsme posláni."

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí svatého Petra 1. 11. AD 2012

a z odpovědi na setkání z římskými kněžími 7.února AD 2008; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Blahoslavenými nazýváš ty,

kdo slyší Tvé slovo a jednají podle něj,

Ježíši, soudce spravedlivý a milosrdný,

jenž svůj soud vkládáš do života Nejsvětější Trojice:

nepřišel jsi svět soudit,

ale spasit

- a spásy nedosáhne ten,

kdo odpírá Tvému svatému Duchu.

Děkujeme Ti za odpověď Svatého otce Benedikta XVI. římskému knězi,

v níž pohledem na téma své encykliky Spe salvi odhaluje pohled na soud Trojjediného Boha:

tribunál tří soudců, kteří potvrzují jedinnost Boha neměnným slovem;

Ty, Bůh, dobré odměňuješ a zlé trestáš.

Amen.