Advent - prodromos k dějinám spásy
1. neděle adventní v cyklu A
Církevní rok, jehož začátek dnes slavíme, nás provádí etapami kosmického cyklu, solárního i lunárního, událostmi prorockými, v nichž Trojjediný Bůh nejprve prostřednictvím svých vyvolených či zvláštních znamení zasáhl do tohoto světa a které jsme vyzýváni periodicky si připomínat a liturgicky slavit.
První etapou podle slov Svatého otce Benedikta XVI. této pouti je Advent, který v římském ritu trvá čtyři týdny, jež předcházejí Narození Páně, tedy mystériu Vtělení. Slovo „advent“ znamená „příchod“ či „přítomnost“. V antickém světě označovalo návštěvu krále či císaře v nějaké provincii; v křesťanském slovníku označuje příchod Boha, Jeho přítomnost ve světě; tajemství, které obestírá celý kosmos a dějiny, ale má dva kulminantní body: první a druhý Kristův příchod.
Prvním je právě Vtělení; druhým je slavný návrat na konci časů. Oba dva tyto momenty, které se chronologicky liší – a nám není dáno vědět o kolik – se v hloubi stýkají, protože Ježíš svou smrtí a zmrtvýchvstáním již uskutečnil onu proměnu člověka a kosmu, která je cílem stvoření. Nejprve je však třeba, aby evangelium bylo hlásáno všem národům, říká Ježíš v Markově evangeliu. Příchod Páně pokračuje, svět musí být prostoupen Jeho přítomností. A toto permanentní přicházení Pána skrze poselství evangelia vyžaduje naši nepřetržitou spolupráci. Církev, která je Snoubenkou, Nevěstou ukřižovaného a vzkříšeného Božího Beránka ve společenství se svým Pánem spolupracuje na tomto Pánově příchodu, kterým začíná Jeho slavný návrat.
V prvním čtení z knihy proroka Izajáše nám prorok na místě Božím předkládá „dějiny života Snoubenky“ – starozákonní synagogy a implicitně i všech „synagog“, shromáždění těch, kdo ze zjevení či z „přírody“ a z přirozenosti se shromažďují, aby ritem a liturgiemi oslavovali „Boží tvář“, klaněli se „Tomu, který je“ – aby vykonali úkon své a božské víry.
Čím je tedy z tohoto hlediska úkon víry? Odpovědí člověka na Zjevení Boha, který se dává poznat a zjevuje svůj dobrotivý plán; svolením k tomu, aby se – řečeno slovy svatého Augustina - nechal přitáhnout Pravdou, kterou je Bůh, Pravdou, kterou je Láska. Proto svatý Pavel zdůrazňuje, že Bohu, který zjevil svoje tajemství, náleží „poslušnost víry“, tedy postoj, jímž se „celý člověk svobodně odevzdává Bohu tím, že se „rozumem i vůlí plně podřizuje zjevujícímu Bohu“ a dobrovolně přijímá zjevení, které dal Bůh“. Všechno to vede k zásadní změně vztahů k veškeré realitě; všechno se vyjevuje v novém světle, jde tudíž o opravdovou „konverzi“. Víra je „změna mentality“, protože Bůh, který se zjevil v Kristu a dal poznat svůj plán lásky, nás uchvacuje, přitahuje k Sobě, stává se smyslem nesoucím život, skalou, která dává stabilitu.
Ve Starém zákoně nacházíme jedno hutné vyjádření víry svěřené Bohem prorokovi Izajášovi, aby je oznámil judskému králi Achazovi. Bůh praví: „Jestliže neuvěříte – tedy nezůstanete-li věrní Bohu – neobstojíte“. Existuje tedy určitá spojitost mezi stabilitou a chápáním, která dobře vyjadřuje víru jakožto osvojení si Božího vidění reality ve vlastním životě, svolení k tomu, aby nás Bůh Svým Slovem a svátostmi uváděl do chápání toho, co máme činit a jaká je cesta, kterou se máme ubírat; jak žít. Zároveň však právě Boží chápání, vidění Jeho očima umožňuje obstát, dovoluje nám „stát na nohou“ a nepadnout.
Tento „dobrotivý plán“ nebyl takříkajíc promlčen v Bohu, ve výšinách Jeho nebe, nýbrž On sám jej dal poznat tím, že navázal vztah s člověkem, kterému zjevil nejenom něco, ale Sebe samého. Nesdělil prostě jen soubor pravd, nýbrž sdělil nám Sebe samého natolik, že se vtělením stal jedním z nás. Druhý vatikánský ekumenický koncil v dogmatické konstituci Dei Verbum říká: „Bůh se ve své dobrotě a moudrosti rozhodl zjevit sebe samého nejenom něco o sobě, nýbrž sebe samého a oznámit tajemství své vůle: že lidé prostřednictvím Krista, vtěleného Slova, mají v Duchu svatém přístup k Otci a stávají se „účastnými božské přirozenosti“. Bůh nejenom něco říká, ale sděluje Se, vtahuje nás do božské přirozenosti, takže na ní máme účast, jsme zbožšťováni. Bůh zjevuje svůj obrovský plán lásky navázáním vztahu s člověkem, kterému se přiblížil natolik, že se stal člověkem On sám. A Koncil pokračuje: „Tímto zjevením oslovuje neviditelný Bůh ze své veliké lásky lidi jako přátele a stýká se s nimi, aby je pozval a přijal do svého společenství“. Samotnou inteligencí a svými schopnostmi by se člověk nemohl dobrat tak jasného zjevení Boží lásky. Bůh otevřel Svoje nebe a snížil se, aby člověka vedl do hlubin Své lásky.
Ty, Hospodine, jsi náš otec, "náš Vykupitel" je tvoje
dávné jméno. Proč jsi nám dal, Hospodine, zbloudit z tvých
cest, srdci dal ztvrdnout, abychom před tebou neměli bázeň? Usmiř
se kvůli svým služebníkům, pro kmeny, které jsou ti vlastní!
Kéž bys protrhl nebe a sestoupil! Před tvou tváří by se
rozplynuly hory.
Sestoupil jsi, a před
tvou tváří se rozplynuly hory.
Od věků
nikdo neslyšel, k sluchu nikomu neproniklo, oko nespatřilo, že by
Bůh, mimo tebe, tak jednal s těmi, kdo v něho doufají. Zastáváš
se těch, kdo jednají spravedlivě, kdo pamatují na tvé
cesty.
Hle, ty ses rozhněval, protože
jsme hřešili, odedávna jsme žili nevěrně. Byli jsme všichni
jak poskvrnění, jak špinavý šat byl každý náš dobrý skutek.
Zvadli jsme všichni jak listí, nepravost nás unášela jak vítr.
Nikdo nevzýval tvé jméno, nikdo se nevzchopil, aby se k tobě
přivinul, neboť jsi před námi skryl svoji tvář, nepravosti jsi
nás vydal napospas.
A přece, Hospodine,
ty jsi náš otec! My hlína jsme - ty jsi nás hnětl, dílo tvé
ruky jsme všichni!
Mužem
po Boží pravici, jak o něm v žalmu první neděle adventní
zpívá král David, je ten, jehož si Bůh „vychoval“. Po výtce
– po dlouhé řadě mesiášů Izraele i všech věků Boží Syn –
Mesiáš. A po něm následují ti, kdo mu křtem, pomazáním
Trojjediného zcela patří: křesťané, lid „révy“ – Církve
a její mízy – krve Kristovy prezentované Duchem Svatým.
Slyš,
Izraelův pastýři, skvěj se září, ty, který trůníš nad
cheruby, probuď svou sílu a přijď nás zachránit!
Bože
zástupů, vrať se, shlédni z nebe a podívej se, pečuj o tuto
révu! Ochraňuj, co tvá pravice zasadila, výhonek, který sis
vypěstoval!
Ať je tvá ruka nad mužem po tvé
pravici, nad člověkem, kterého sis vychoval. Už od tebe
neustoupíme, zachovej nás naživu, a budeme velebit tvé
jméno.
Čtení z
prvního listu svatého apoštola Pavla Korinťanům nám dějiny
spásy představuje jako „bohatství“ – jako poklad, který byl
věky nastřádán pro Ježíše Krista, aby nám jej svou chudobou
předal.
Svatý Pavel píše na jiném místě křesťanům do Korintu: „Co oko nevidělo, co ucho neslyšelo, a nač člověk nikdy ani nepomyslil, to všechno Bůh připravil těm, kdo ho milují. Nám to Bůh zjevil skrze svého Ducha. Duch totiž zkoumá všecko, i hlubiny Boží“. A svatý Jan Zlatoústý v jednom slavném komentáři k začátku listu Efesanům zve k zakoušení celé krásy tohoto Božího „dobrotivého plánu“ zjeveného v Kristu těmito slovy: „Co ti schází? Stal ses nesmrtelným, stal jsi se svobodným, stal ses dítětem, stal jsi se spravedlivým, stal ses bratrem, stal jsi se spoludědicem, s Kristem kraluješ, s Kristem jsi oslaven. Všechno ti bylo dáno a – jak je psáno – „jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní?“. Tvé prvenství velebí andělé […], co ti schází?“
Toto společenství v Kristu nabízí Bůh všem lidem působením Ducha svatého světlem Zjevení; není něčím, co je nadřazeno našemu lidství, nýbrž je naplněním nejhlubších očekávání, tužeb po nekonečnu a plnosti, jež přebývají v nitru lidské bytosti, a uvádí ho do štěstí, jež není chvilkové, nýbrž věčné. Svatý Bonaventura z Bagnoregia hovoří o Bohu, který se zjevuje a mluví k nám skrze Písmo, aby nás vedl k Sobě, těmito slovy: „Písmo svaté je… knihou, v níž jsou zapsána slova života věčného, protože nejenom věříme, nýbrž také vlastníme věčný život, ve kterém budeme vidět a milovat a který uskuteční všechny naše tužby“. Také svatý papež Jan Pavel II. připomněl, že „zjevení uvádí do dějin skutečnost, kterou nemůže člověk opomenout, chce-li dospět k pochopení tajemství své existence; na druhé straně však toto poznání stále odkazuje k tajemství Boha, jež nemůže rozum nikdy vyčerpat, nýbrž jen přijmout ve víře“.
Apoštol Pavel v úvodu svého listu Efesanům pronáší chválu Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista, která nás uvádí do adventní doby. Tématem této chvalořeči je plán, který má Bůh s člověkem a který je popsán výrazy plnými radosti, úžasu a díků jako „dobrotivý plán“ milosrdenství a lásky.
Proč apoštol pozvedá z hloubi svého srdce tento chvalozpěv? Protože nahlíží Boží jednání v dějinách spásy, které vrcholí Ježíšovým vtělením, smrtí a zmrtvýchvstáním, a rozjímá o tom, jak nás nebeský Otec vyvolil před stvořením světa, abychom byli přijati za jeho děti v Jeho Jednorozeném Synu, Ježíši Kristu. Od věčnosti existujeme v Boží mysli jako obrovský plán, který Bůh pojal sám v sobě a rozhodl se jej uskutečnit a zjevit „až se naplní čas“. Svatý Pavel nám tedy pomáhá pochopit, že celé tvorstvo - zvláště muž a žena - není dílem náhody, nýbrž odpovědí na líbezný plán věčné inteligence Boha, který tvořivou a vykupitelskou mocí svého Slova dává počátek světu. Touto první větou nám sděluje, že naším posláním není jenom existovat ve světě, být začleněni do dějin, ba ani ne pouze být Božími tvory, nýbrž něco více: být vyvolení Bohem ještě před stvořením světa v Synu, Ježíši Kristu. V Něm totiž existujeme takříkajíc odevždy. Bůh nás rozjímá v Kristu jako adoptivní děti. „Dobrotivý plán“ Boha je apoštolem Pavlem definován také jako „plán lásky“ a „tajemství“ Boží vůle, skryté a nyní zjevené v Kristově Osobě a díle. Boží iniciativa předchází každou lidskou odpověď: je to nezasloužený dar Jeho lásky, která nás obklopuje a přetváří.
Co je však nejzazším cílem tohoto tajemného plánu? Co je středem Boží vůle? „Sjednotit (lat. recapitulare) v Kristu vše, co je na nebi i na zemi,“ říká nám svatý Pavel. V tomto výrazu nacházíme jedno z ústředních sdělení Nového zákona, které nám umožňuje chápat Boží plán, Jeho projekt lásky k celému lidstvu. Je to formulace, kterou svatý Irenej ve druhém století učinil jádrem svojí kristologie, totiž rekapitulace veškeré reality v Kristu. Možná, že si někdo z vás pamatuje obrat, který užil svatý papež Pius X. pro zasvěcení světa Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu: Instaurare omnia in Christo. Odkazuje na zmíněný svatopavelský výraz a byl rovněž mottem onoho svatého papeže. Apoštol však přesněji mluví o rekapitulaci veškerenstva v Kristu a to znamená, že ve velkém plánu stvoření a dějin je Kristus středem putování veškerého světa, nosnou osou všeho, a přitahuje k Sobě veškerou realitu, aby překonal rozptýlenost a omezení a přivedl všechno k plnosti, kterou chce Bůh.
Bratři
!
Milost vám a pokoj od Boha, našeho
Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Neustále za vás děkuji svému Bohu pro Boží milost, která vám
byla dána v Kristu Ježíši. Neboť v něm jste v každém ohledu
získali bohatství všeho druhu, jak v nauce, tak v poznání. Vždyť
přece svědectví o Kristu bylo u vás jako pravé dokázáno, takže
nejste pozadu v žádném Božím daru; jen ještě musíte vytrvale
čekat, až přijde náš Pán Ježíš Kristus. On vám také dá,
že vytrváte až do konce, takže budete bez úhony v onen den
našeho Pána Ježíše Krista. Věrný je Bůh, a on vás povolal k
tomu, abyste měli společenství s jeho Synem Ježíšem Kristem,
naším Pánem!
Evangelium
této neděle podle sepsání svatého Marka nás dnes odkazuje na
Boží Slovo, které ukazuje, jak si máme počínat, abychom byli na
Pánův příchod připraveni: „Bděte!"
V Lukášově evangeliu říká Ježíš apoštolům: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi… bděte a modlete se v každé době“. Tedy střídmost a modlitba. Apoštol Pavel navíc vybízí k „rozhojnění lásky jednoho k druhému“. Uprostřed otřesů světa nebo pouští indiference a materialismu přijímají křesťané od Boha spásu a dosvědčují ji odlišným způsobem života jako město stojící na hoře. „Za těch dnů – ohlašuje prorok Jeremiáš – bude Jeruzalém bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: «Hospodin je naše spravedlnost»“. Společenství věřících je znamením lásky Boží, Jeho spravedlnosti, která již je přítomna a působí v dějinách, ale dosud není plně uskutečněna, a proto je třeba ji nepřetržitě očekávat, vzývat a trpělivě i odvážně hledat.
Ježíš
řekl svým učedníkům:
"Dejte si
pozor, bděte, protože nevíte, kdy přijde poslední den. Je to
podobně jako s člověkem, který se vydal na cesty. Odešel z domu,
dal svým služebníkům plnou moc, každému jeho práci, a vrátnému
nařídil, aby bděl. Bděte tedy, protože nevíte, kdy přijde pán
domu, zdali navečer, nebo o půlnoci, nebo za kuropění, nebo ráno,
aby vás, až znenadání přijde, nezastihl, jak spíte.
Co říkám vám, říkám všem: Bděte!"
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 2. prosince AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17513;
a z katecheze papeže Benedikta XVI. na generální audienci, aula Pavla VI. 5. prosince AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17524;
První Vatikánský koncil, Dei Filius, kap. 3;
Druhá vatikánský koncil, Dei Verbum, 5; idem 2;
S. Ioannes Chrysostomus, In Epistolam ad Ephesios, PG 62,11;
S. Bonaventura, Breviloquium, Prol.;
Fides et ratio, 14;)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Na začátku tohoto roku,
na začátku všech Božích cest – i cesty Adamovy, než poslechl satana –
jsi Ty, Ježíši, Cesto.
I přes utrpení – rozřezání pilou – proroka Izajáše,
jak je popisuje posvátná Tradice,
on ukázal, že jsi Arché všech cest:
viděl Tě zdáli – trpícího Služebníka Otce
a Jeho Syna.
Na začátku Tvého letošního Adventu
rozvinujeme svitek Evangelisty Staré smlouvy – bude naším průvodcem
jako starozákonní svědek u Tvého hrobu vzkříšení,
že se všechna jeho proroctví o Tobě naplnila!
Zároveň na začátku své knihy se ptá na Tebe – počátek všech cest
i na zbloudění u rajského stromu: ptá se na Mysterium Salutis – Dějiny spásy
a současně do nich mocně vstupuje:
implicitně – jako ve svém svitku zavinutě –vyznává Božství Otce;
volá po Tvém sestoupení z trůnu Božího
a současně je vidí uskutečněné pohledem, který dává Duch.
Prorokuje o křtu, o přípravě na křestní cestu katechumenátu:
Po slovech o Boží cestě, jíž jsi Ty, Cesta, Pravda a Život,
volá po Tvém vzkříšení v duši kajícího novokřtěnce:
„Jako špinavý šat byl každý náš dobrý skutek!“
– a přesto: ´Zastáváš se nás, kteří jednáme ospravedlněni,
rozpomínáme se na Tvou památku,
konáme v této církvi Anamnésis – consecrationem –
přijímáme v tomto mysteriu, Svatém svatých, Tebe,
nový, dnešní počátek všech našich cest
– Prodromos.´
Amen.
