3. neděle po Epifanii
Už
mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se
dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku
očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od
začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro
tebe, vážený Teofile, uspořádaně vypíšu; aby ses tak mohl
přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl
vyučen.
Když
se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se
roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagógách a všichni ho
velmi chválili.
Ježíš
přišel také do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v
sobotu do synagógy. Povstal, aby předčítal z Písma. Podali mu
knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo:
"Duch
Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl
chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a
slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu,
abych vyhlásil milostivé léto Páně."
Pak
zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v
synagóze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: "Dnes
se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli."
Dnešní
liturgie nám podává společně dva oddělené úryvky Lukášova
evangelia. První je prolog adresovaný jistému Teofilovi. A
poněvadž toto řecké jméno znamená „přítel
Boží“,
můžeme v něm spatřovat každého věřícího, který se otevírá
Bohu, a chce poznat evangelium.
Druhý úryvek nám představuje Ježíše, který se „v síle Ducha“ vydal v sobotu do Nazaretské synagogy. Jako dobrý člen obce se Pán nevyčleňuje z liturgického rytmu týdne a zapojuje se do shromáždění svých krajanů v modlitbě a v naslouchání Písmu. Součástí ritu je četba textu z Tóry či Proroků, po které následuje komentář. Onoho dne Ježíš povstal, aby přečetl pasáž z proroka Izaiáše, která začíná slovy: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst“. Origenes to komentuje: „Nikoli náhodou Ježíš otevřel tento svitek a nalezl kapitolu, která obsahuje proroctví o Něm. Také to je dílo Boží prozřetelnosti“. Ježíš po skončení četby totiž v tichu naplněném očekáváním řekl: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli“. Svatý Cyril Alexandrijský tvrdí, že ono „dnes“ stojící mezi prvním a druhým Kristovým příchodem, se pojí ke schopnosti věřícího naslouchat a zpytovat se . Avšak ve smyslu ještě radikálnějším je samotný Ježíš „dneškem“ spásy v dějinách, protože dovršuje plnost vykoupení. Termín „dnes“, jenž je velmi drahý svatému Lukášovi, nás přivádí ke kristologickému titulu, který evangelista upřednostňuje, totiž „sótér – Spasitel“. Vyskytuje se již ve vyprávění o Ježíšově dětství, kdy anděl říká pastýřům: „V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán“.
Geografické rozpětí mezi Městem Davidovým a Nazaretem v horní Galileji nezahrnuje pouze pozemskou vzdálenost. Do této několikadenní pěší cesty patří několikeré, katechumanátně trojí, Ježíšovo putování během Jeho Velké cesty do Jeruzaléma na poslední velikonoční týden před Jeho zmrtvýchvstáním.
Dnes, v době po Jeho narození a epifanii, se ukazuje, zjevuje Jeho božství stále více odhalované v jeho lidském životě a působení, v době po Jeho křtu v řece Jordánu. V Galileji se odehrálo první sémeion, zázrak ukazující na Jeho božství při svatbě v Káni Galilejské. V Galileji pohanů, na území Neftalí, zazářilo světlo přinesené z Jeho rodiště v Betlémě. V Galileji přichází dospělý Ježíš k mudrcům v synagoze a zpřítomňuje ono „dnes“, jež zažili mudrci z Východu v Betlémě: „Padli na kolena a dali mu prorocké, mystické dary.“ V Galileji mu budoucí pastýři Církve, jak jsme četli a rozjímali minulou neděli, na svatbě v Káni uvěřili. V Něj uvěřili: V Galileji později Šimon syn Jonášův veden Duchem Otce vyznal Syna: „Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého!“ - a stal se Skálou, Petrem, Církve.
V Galileji dnes mluví Ježíš uprostřed ztichlé nazaretské synagogy: mezi mudrci, lišícími se od oněch jeruzalémských. Ty přivedl už jako dvanáctiletý k úžasu, když hovořil v jejich chrámě, a k vyslovení propedeutiky rodící se křesťanské víry: „Duch svatý je nad Tebou, Ježíši!“
Tito mudrci, uprostřed Galileje pohanů, již dříve než vbrzku Jeruzalém, multikulturalismem a Řeky i Římany podmaněné zpohanštělé krajiny, klesli do židovské pýchy, která nemůže přijmout Ducha, jenž je nad Ježíšem, a tak Jej poznat a uvěřit a vyznat: „Duch Páně je nad Tebou, Ježíši, Synu Boha živého!“
Jejich pýcha je počátkem zhroucení, jež začíná nikoli od Nazareta, ale od Jeruzaléma podle Ježíšovy předpovědi roku 70 nezůstane z něj a z jeho pýchy, z pozemského chrámu našeho Pána, kámen na kameni: Ježíšovo tělo je umučeno, zabito. Třetího dne ovšem slavně vstane a Jeho chrám je obnoven: celá synagoga je pozvána do letničního shromáždění židů a proselytů o Letnicích, kdy sestoupí Ježíšův a Otcův Duch.
Jedním z těch, na které sestoupí, je i Jeho přítel, zastupující všechny přátele Ježíšovy: Theofil.
Zastupuje i všechny přátele Boží, jak nám je podává mystická tradice Církve a její dějiny: I přátele společného života, i společenství na holandském Agnetenbergu, i české Devotio moderna, i misie katolické reformace v našich zemích po periodě pýchy a rozvratu krvelačných mstitelů, kteří se dopustili půlmilionové genocidy na našem českém národě a rozšířili ji i na okolní Evropu, jejíž křesťanské kořeny se neúspěšně pokusili zničit.
„Dnes“ nastala podobná situace: dcera jednoho z pastorů „galilejské Evropy“ obnovila hřích Evy s jeho následky: Tóra, jíž je náš Pán Ježíš Kristus, byla - stejně jako Korán – spálena na ohni evropského multikulturalismu a liberálního teologického myšlení novodobých Nazareťanů. Byly pošlapány zákony Evropské unie, zákony ochrany jejích hranic, s nimiž konstituování každého státního celku stojí a padá.
A Galilea pohanů, která se rozpadla postupně, po pádu Jeruzaléma, po pádu Říma i po pádu Osmanské říše a anglického protektorátu Palestiny, se aktuálně stává varováním pro Evropu dnešních dnů, kdy o rozpadu Unie hovoří již i její představitelé.
Soud nad nimi máme: kdo podal sklenici vody, kdo se ujal trpících – kdo rozlišoval mezi Bohem a satanem - kdo vyznal Ježíše a chránil Jej ve svátosti Nejsvětější, kdo z nich byl nejmenším z Ježíšových bratří - přenechat našemu Pánu.
Naším posláním a povinností je postarat se v údobí hroucení se Říše i jejích protektorátů především o pronásledované věřící v Jeho svátostnou přítomnost mezi námi, protože jen tak bude možné pro všechny potřebné připravit útočiště; postarat se nejprve o ty, kdo vírou patří s námi do jedné rodiny, postarat se pak o ty, kdo jsou hladoví, žízniví, nazí, nemocní a ve vězení.
Postarat se o biskupy a kněze: chránit jejich víru a službu. Být s nimi jedním tělem, jak dnes čteme v epištole Apoštola: Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo - ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní - všichni jsme byli napojeni jedním Duchem: Zvát je do společenství modlitby, kde projevy Ducha prohlubují víru v Jeho působení při mši svaté, při svatém proměňování.
Postarat se o rodiny: Živit se prací vlastních rukou, navzájem si pomáhat při obživě, aby manželé přijímali všechny počaté děti od Ducha Ježíšova ochotně a vychovávali je k přijetí svátostí – k osobnímu odevzdání Ježíši Kristu. Příkladem katolických rodin je nedávno zmiňovaná jedna z Anglie, jejíž rodiče i sourozenci čekají osmnáctý přírůstek.
Postavit základ svého živobytí na duchovním životě. Věnovat čas pravidelné účasti na mši svaté, adoraci, rozjímání a četbě Písma svatého a svatých knih.
Postarat se o potřebné: pronásledované, nemocné, umírající: Do duchovního života uvádět, k obrácení k Bohu ty, kteří ztratí své „akcie“, peníze, majetek, vlivné známosti.
Cvičit proto své tělo, stávat se tak odolným psychicky i tělesně. Cvičit se v odříkání pokrmů, nadbytečného sledování internetu, televize, prázdné zábavy.
Ve zbývajícím čase se věnovat apoštolátu: Starat se o rodinu a bližní.
Náš Pán Ježíš nám ve vnuknutích svého Ducha říká, že se každá chvíle může stát „dneškem“, příhodným pro naše obrácení. Každý den se může stát spásonosným dneškem, protože spása jsou dějiny, které nadále vedou skrze církev i každého Kristova učedníka. Toto je křesťanský smysl úsloví „carpe diem“: využij dne, ve kterém tě Bůh volá, aby ti daroval spásu!
(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, Náměstí sv. Petra, 27.1. AD 2013; zdroj: www.radiovaticana.cz;
Origenes, Homilie k Lukášovu evangeliu, 32,3;
Svatý Cyril Alexandrijský. srov. PG69,1241;
srov. Závěr evangelia podle sepsání svatého Lukáše)
http://www.ceskenovinky.eu/2015/03/30/jan-campbell-abeceda-13-tydne-2015-ve-trech-castech/
http://www.ceskenovinky.eu/2016/01/19/pavel-fabini-euro-se-rozpada-menova-reforma-na-obzoru/)
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Když jsi dočetl úryvek ze svitku
uchovávajícího po staletí slova Evangelisty Starého zákona,
Ježíši, Hermeneuete všech dosavadních kultur a náboženství,
představil jsi mudrcům z galilejské synagogy,
to, co jí nabízí Tvá Církev – Ekklésia,
svolaná Tvým Duchem svatým:
Jeho vedení při četbě knih a Knihy knih,
při modlitbě a zpěvu v andělském jazyku,
při četbě Tradice zapsané v Ikoně,
jíž jsi Ty.
Děkujeme Ti za slovo Svatého otce Benedikta XVI.,
za slovo „dnes“,
kterým aktuálně vyjadřuje jako Tvůj hermeneut
Tradici Církve,
jíž připravuje starozákonní prorok Ezdráš,
když celé dopoledne vykládá Tóru,
kterou nyní poznává v Tobě.
Dnes hovoříš v synagoze,
podobné oné nazaretské:
v synagoze multikulturalismu
a takzvané liberální teologie,
postrádající ovšem Tvé statečné slovo.
Jí říkáš, že nad Tebou je Duch svatý a Jeho cesta kříže,
po níž Tě vedl na Golgotu
a z Hrobu vzkříšení:
voláš tuto současnou nazaretskou synagogu,
aby vstoupila do Církve,
zavčas, dokud most
mezi multikulturálním protektorátem Říše
a společenstvím v arše,
ve svatostánku Služebníka,
nad nímž je Tvůj kříž,
nebude satanem stržen.
Amen.
