Čtení z knihy proroka Izaiáše.
Obsah
vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému.
Stane
se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem
na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny
národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru,
vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí
svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z
Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné
kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské
nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již
nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově
světle!
Do domu Hospodinova půjdeme s radostí.
Zaradoval
jsem se, když mi řekli: "Do domu Hospodinova půjdeme!"
Už stojí naše nohy v tvých branách, Jeruzaléme!
Tam
vystupují kmeny, kmeny Hospodinovy, jak to zákon přikazuje
Izraeli, aby chválil Hospodinovo jméno. Tam stojí soudní stolce,
stolce Davidova domu.
Vyprošujte
Jeruzalému pokoj ať jsou v bezpečí, kdo tě milují, ať vládne
mír v tvých hradbách, bezpečnost v tvých palácích!
Kvůli
svým bratřím a přátelům budu říkat: Pokoj v tobě! Kvůli
domu Hospodina, našeho Boha, budu ti přát štěstí.
Čtení
z listu svatého apoštola Pavla Římanům.
Bratři!
Víte,
jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se
probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy,
když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme
tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme
počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v
necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale
oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by
to vyvolávalo žádosti.
Bod zlomu v době příchodu Syna člověka
Ježíš
řekl svým učedníkům:
"Když
přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově:
Jako totiž v době před potopou lidé jedli a pili, ženili se a
vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až
přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, když
přijde Syn člověka.
Tehdy
budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě
ženy budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá
ponechána.
Bděte
tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle:
Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj,
jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i
vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se
nenadějete."
Začíná nový církevní rok. Začíná pohledem na příchod Ježíše Mesiáše: nejprve na onen "první Advent" očekávaný proroky Starého zákona i helénistické společnosti a implicitně celého lidstva.
Počátek nového církevního roku o této první neděli adventní otevírá přípravu na oslavu historického okamžiku v Betlémě, kdy se náš Pán, počatý v Nazaretě, narodil pro spásu tohoto světa. Tento druhý příchod - "druhý Advent" - charakterizuje starokřesťanský katechumenát, který právě v předvánočním období míval jeden ze svých tří okruhů bezprostřední kající přípravy na křest. Proto tento čas čekatelé křtu i společenství, v nichž se připravovali, trávili ve ztišení, modlitbě, rozjímání, postech a v prosbách za uzdravení a osvobození duše – v praktické přípravě na dar znovuzrození.
"Třetí Advent" - příchod Spasitele - otevírají Letnice, seslání Ducha svatého: Ježíš Zmrtvýchvstalý dává prožívat svůj příchod ve svátostech Církve.
Svatý Bernard z Clairveaux píše o tomto příchodu Ježíše,vtěleného Slova, Logu, k duši jako k nevěstě při nebeské svatbě:
"Vrať se, můj milovaný!" - "Dej mi duši, u níž často přebývá Slovo jako ženich. Duši, která se rozněcuje důvěrností, lační po přijetí pokrmu a volnou chvíli získává díky opovržení všemi věcmi. Jí, jak jsem přesvědčen, patří hlas a také jméno nevěsty. O ní se zde hovoří. Ona volá nazpět toho, jehož přítomnost zakusila, i když ne dosud v hojné míře. Jinak by přece ženicha nevolala nazpět, ale jen k němu prostě volala.
"Vrať se!" znamená tedy volání, prosbu o návrat.
V této chvíli se děje určitá proměna v duši, protože Slovo – Logos předtím přišlo a nyní se vzdaluje. Neboť svatý Jan v první katechezi o Duchu svatém zaznamenává Ježíšovo slovo: "Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ´Odcházím´ a ´zase k vám přijdu´. A předtím: ´Jen malou chvíli a uvidíte mne´". A u proroka Habakuka nalezneš: "Vidění již ukazuje k určitému času, míří neomylně k cíli, prodlévá-li, vyčkej, neboť přijde zcela jistě, zadržet se nedá."
Bez obav a bez ostýchavosti tedy volá milující duše Slovo nazpět a v obvyklé svobodě milujících jej nenazývá svým Pánem, ale milovaným: "Vrať se, milovaný!"
Přiznám se, říká svatý Bernard, že také ke mně přišlo Slovo a sice – hovořím pošetile – vícekrát. Ačkoliv tolikrát ke mně vstupovalo, mnohokrát jsem jeho příchod nezaznamenal. Cítil jsem jeho přítomnost, pamatuji se, že bylo zde. Ano, několikrát jsem mohl jeho příchod tušit, ale ne cítit...ani jsem nepoznával, když odcházel. Neboť odkud Slovo-Ženich přišel do mé duše a kam šel, když ji opět opustil, kudy přišel a kudy odcházel, to přiznám, že dodnes nevím. Je to to samé, co říká Ježíš Nikodémovi o Duchu: "Nevíš, odkud přichází a kam jde." Není na tom nic podivuhodného, neboť je to On sám, jemuž je řečeno v žalmu: "Tvoje cesta vedla nás mořem, tvoje stezka spoustami vodstev, aniž nechal za sebou stopu."
Vím, že nepřišel prostřednictvím zraku, neboť nemá žádnou barvu, ani sluchem, neboť nepůsobí žádný hluk, ani čichem, protože není spojen se vzduchem, ale se Svatým Duchem, ani ne skrze krk, protože jej není možno ani pít ani jíst, ani jsem nezakusil jeho dotek v nitru, protože je neuchopitelný.
Kudy tedy vstoupil? Anebo nepoužil vůbec žádnou cestu, poněvadž nepřišel z vnějšku - protože není žádnou věcí, která by byla vně?. Avšak nevyšel ani z mého nitra, neboť On je dobrý a já vím, že ve mně není nic dobrého.
Vystoupil jsem tedy do nejvyšších částí své bytosti, a uviděl jsem, že On je ještě výše. Také do hlubin svého nitra jsem sestoupil a zvědavě pátral, ale ani tady se nenacházel, protože je ještě hlouběji. Když jsem jej pak hledal venku, tak jsem konečně pochopil, že se nachází mimo všechny věci, co jsou okolo nás. A když jsem se díval do nitra, tak jsem byl ještě více uvnitř.- A tak jsem poznal, že je pravdivé, co jsem četl: "V Něm žijeme, pohybujeme se a jsme."
Blažený je ten, v němž Slovo přebývá a který se nechává Slovem vést!
Papež Benedikt XVI. píše: Advent je tak příhodným časem k tomu, aby se v našich srdcích probudilo očekávání Toho, "který je, který byl a který přijde". Syn Boží přišel do Betléma už před dvaceti stoletími, přichází kdykoli do duše a do společenství ochotných jej přijmout a přijde znovu na konci časů, aby "soudil živé i mrtvé". Věřící proto stále bdí, živeni niternou nadějí, že se setkají s Pánem, jak říká Žalm: "Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána, více než stráže na svítání."
Niterná mystika svatého Bernarda z Clairvaux nás otevírá pro naději: nabízí naší duši INTROIT – vstup do tajemství mše svaté, do aktuální Parúsie našeho Pána. Volá nás, abychom, dříve než se vydáme na místo slavení mše svaté, dříve než začneme při mši svaté ústy vyznávat, že Ježíš je Boží Syn přítomný ve svátostech při mši svaté, dříve než se začneme na počátku mše svaté nahlas modlit – odpovídat knězi na místě Ježíšově; abychom poprosili o Ducha, jejž dal Trojjediný svatému Bernardovi a všem dalším, kteří zakusili, jaké štěstí je, když Pán Ježíš přijde do srdce, navštíví hledajícího, žíznivého po lásce, doufajícího ve spásu...
Niterná mystika svatého Bernarda z Clairvaux nás otevírá pro naději: nabízí naší duši INTROIT – vstup do tajemství mše svaté, do aktuální Parúsie našeho Pána. Volá nás, abychom, dříve než se vydáme na místo slavení mše svaté, dříve než začneme při mši svaté ústy vyznávat, že Ježíš je Boží Syn přítomný ve svátostech při mši svaté, dříve než se začneme na počátku mše svaté nahlas modlit – odpovídat knězi na místě Ježíšově; abychom poprosili o Ducha, jejž dal Trojjediný svatému Bernardovi a všem dalším, kteří zakusili, jaké štěstí je, když Pán Ježíš přijde do srdce, navštíví hledajícího, žíznivého po lásce, doufajícího ve spásu...
Prosme o to, aby naše oslovení Ježíše bylo stejně plné vděčnosti a lásky jako jména, která dává našemu Vykupiteli středověký mystik: Slovo, Ženich, Milovaný...
Ve mši svaté se kvůli tomu kněz či biskup při vyslovení jména Ježíšova s úctou ukloní. Říká tím: "Oslovuji Tě, vyslovuji Tvé jméno a vyznávám že Ti patří úcta - Tobě Boží Synu, Tobě, Slovo-Logos přede všemi věky, Tobě Pane nad dobrem a zlem, Tobě, náš Pane Ježíši Kriste."
V takovém oslovení spojeném s gestem úklony je i posvátná bázeň: "Přijdeš nečekaně. Pro hříšníky jako zloděj v noci, pro ty, kdo Ti svěřili sebe a vše své, kdo Tě milují, jako zvoucí na nebeskou svatební hostinu duše s Trojjediným Bohem. Den Tvého příchodu - ve smrti člověka a při Posledním soudu - bude zlomem, v němž prožijí mnozí strach i hrůzu, mnozí radost. To bude Tvůj poslední a nejslavnější příchod. Parúsie."
(srovn:: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8756)
O. Michael
MODLITBA
Za dnů Noeho skoro nikdo nečekal,
že přijde zkáza tak náhle,
Ježíši Vládce nad potopou ,
jíž jsou vody křtu, znovuzrození
i vody očisty
i vody démonického chaosu,
vody Leviatana.
Ženili se a vdávali,
necítili se ohroženi
- smrt jim mohla připadat příliš vzdálená:
a přišla na ty,
kdo nebyli připraveni.
Noe naslouchal hlasu Božího Ducha
- toho Ducha,
kterého jsi o Letnicích seslal od Otce
v plnosti
jako výjimečný dar - své Církvi.
Jednal, pracoval a modlil se
v Jeho moci: slyšel jak má pracovat, co má konat, jak se Tebe
Slovo od věků
dotazovat,
abys k Němu v den soudu přišel
jako Zachránce.
Tak Tě poznal o svatém Třídení Tvých posledních pozemských Velikonoc,
tak Tě poznává nyní.
Ty Slovo jsi jej navštívil, vstoupils k Němu do nitra,
spasil jeho duši, jeho tělo dozná oslavení:
Zlomovým okamžikem byla chvíle,
kdy Tebe, Slovo,
prvotinu, uslyšel od Ducha:
postav koráb -
a začal připravovat stavbu Tvé Církve.
Amen.
(srovn:: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8756)
O Michael
https://www.youtube.com/watch?time_continue=6&v=rloWdJ2d_64
Boží lid se vydává na cestu, aby prožíval Kristovo tajemství v dějinách. Kristus je stejný včera, dnes i navěky (srov. Žid 13,8). Dějiny se však mění a neustále si žádají, aby byly evangelizovány, potřebují být obnoveny zevnitř a jedinou opravdovou novostí je Kristus: On je jejich úplným dovršením, zářivou budoucností člověka i světa. Ježíš, vzkříšený z mrtvých, je Pánem, kterému Bůh podrobí všechny nepřátele, včetně samotné smrti (srov. 1 Kor15,25-28). Advent je proto příhodným časem k tomu, aby se v našich srdcích probudilo očekávání Toho, ?který je, který byl a který přijde? (Zjev 1,8). Syn Boží přišel do Betléma už před dvaceti stoletími, přichází kdykoli do duše a do společenství ochotných jej přijmout a přijde znovu na konci časů, aby ?soudil živé i mrtvé?. Věřící proto stále bdí, živeni niternou nadějí, že se setkají s Pánem, jak říká Žalm: ?Doufám v Hospodina, duše má doufá v jeho slovo, má duše čeká na Pána, více než stráže na svítání.? (Ž 129,5-6).
Rozvoj moderní vědy stále více ohraničoval víru a naději na privátní a individuální sféru, takže se dnes jasně a někdy dramaticky ukazuje, že člověk a svět potřebují Boha ? pravého Boha! ? jinak se ocitnou bez naděje. Věda bezpochyby hodně přispívá dobru lidstva, ale nedokáže jej vykoupit. Člověk je vykoupen láskou, která činí dobrým a krásným život osobní i sociální. Proto je tato velká, plná a definitivní naděje garantována Bohem, který je láska, a který nás v Ježíši navštívil a daroval nám život, a v Něm se na konci časů vrátí. V Krista doufáme, Jeho očekáváme! Spolu s Marií, jeho Matkou, jde Církev vstříc Ženichovi, a činí tak ve skutcích lásky, aby se naděje, jakož i víra dokázala láskou. Požehnaný advent vám všem!
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=8756
2. 12. AD 2007
Tato neděle je tedy dnem, který je přímo učiněn k tomu, abych celé Církvi a všem lidem dobré vůle mohl nabídnout svou druhou encykliku, kterou jsem chtěl věnovat právě tématu křesťanské naděje. Nese titul Spe salvi, protože začíná slovy svatého Pavla: ?Spe salvi facti sumus ? v naději jsme spaseni? (Řím 8,24). V této, jako i v jiných částech Nového zákona, je slovo ?naděje? úzce spojeno se slovem ?víra?. Je to dar, který mění život toho, kdo jej přijme, jak dokazuje zkušenost mnoha světců a světic. V čem tedy spočívá tato naděje, tak velká a tak ?spolehlivá?, že nám umožňuje říci, že v ní máme ?spásu?? Spočívá v podstatě v poznání Boha, v objevení jeho tváře, tváře Boha natolik velkolepého v lásce, že nám uděluje neotřesitelnou naději, kterou ani smrt nemůže narušit, protože život toho, kdo se svěřuje tomuto Otci, otevírá se na perspektivu věčné blaženosti.
Boží Slovo přesahuje kulturní meze
116. Zasedání synody v debatě o vztahu mezi Božím slovem a kulturami pocítilo potřebu znovu potvrdit to, co první křesťané zakoušeli již od prvního dne Letnic (srov. Sk 2,1-13). Boží Slovo je schopno prostoupit různé kultury a vyjádřit se v různých jazycích, ale samo Slovo přetváří meze jednotlivých kultur a vytváří společenství mezi různými národy a zeměmi. Slovo Páně nás vybízí, abychom šli vstříc širšímu společenství. „Překročme meze svých zkušeností a vstupme do reality, která je opravdu univerzální. Vstupem do společenství s Božím Slovem, vstupujeme do společenství církve, která žije Božím Slovem... Překročit meze jednotlivých kultur směrem k univerzalitě nás spojuje všechny a činí z nás všech bratry.“[375] Hlásání Božího Slova proto v první řadě na nás požaduje nový exodus, opuštění našich měřítek a našich omezených představ, abychom v sobě dali prostor Kristově přítomnosti.
BOŽÍ SLOVO A MEZINÁBOŽENSKÝ DIALOG
Hodnota mezináboženského dialogu
117. Církev si je vědoma, že Bůh Otec i Syn i Duch svatý je Bohem, který mluví a naslouchá, a spatřuje podstatnou součást zvěsti Slovo v setkání a dialogu se všemi lidmi dobré vůle, a zvláště s lidmi, kteří patří k různým náboženským tradicím lidstva, aniž by se uchylovala k synkretismu či relativismu, nýbrž podle ukazatelů deklarace Druhého vatikánského koncilu Nostra aetate a následného učitelského úřadu papežů.[376] Rychlý proces globalizace vnáší do života těsnější kontakty mezi lidmi různých kultur a náboženství. Jde o prozřetelnostní příležitost, jak ukázat, že autentické náboženské cítění může prosazovat vztahy všeobecného bratrství mezi lidmi. Je velmi důležité, aby náboženství mohla v našich často sekularizovaných společnostech favorizovat mentalitu, která spatřuje ve Všemohoucím Bohu základ všeho dobra, nevyčerpatelný zdroj morálního života, oporu hlubokého smyslu pro všeobecné bratrství.
Například v židovsko-křesťanské tradici existuje působivé svědectví lásky Boha ke všem národům, které ve Smlouvě uzavřené s Noem sjednocuje jediným obrovským objetím symbolizovaným „duhou v oblacích (Gen 9,13.14.16) a které chce podle slov proroků shromáždit v jediné všeobecné rodině (srov. Iz 2,2; 42,6; 66,18-21;Jer 4,2; Žl 47). Svědectví o vnitřní spojitosti mezi vztahem k Bohu a etikou lásky ke každému člověku lze vskutku zaznamenat v mnoha velkých náboženských tradicích.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13677
Verbum
Domini - 3. část
Apoštolská
exhortace Benedikta
