Krize na Golgotě
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: "Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili."
Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží pruhy plátna, ale dovnitř nevešel.
Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží pruhy plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch pruhů plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.
Dříve než učedníci porozumějí Písmu a trojímu proroctví Ježíšovu o Jeho zmrtvýchvstání, dříve než uvěří a jsou naplněni vše lidské přesahující radostí Ducha svatého, nejprve porozumějí „sestoupení k mrtvým“. Poznáním o Ježíšově sestoupení do smrti jsou uváděni do pravého porozumění, do krize. Ta začíná hrůzou jidášské zrady v Getsemanské zahradě, pokračuje pro mnohé úzkostnou bezesnou nocí na Velký pátek, vrcholí drastickým průvodem Křížové cesty a pro některé setrváním pod Ježíšovým křížem, když umírá.
Zvláště ti, kdo vytrvali na Golgotě nejblíže Ježíšovi, mohou dosvědčit Jeho slova, které při umírání pronášel: Hle, Tvá matka, ...Tvůj syn...Otče, odpusť jim. Žízním...Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil! Dokonáno jest!
Těmito slovy vede Ježíš k posouzení, k porozumění dění, které nastalo. Víme ovšem z líčení smutku učedníků na emauzské cestě, když Neznámému – samotnému Ježíši - o Něm vyprávějí plni smutku a nevěry v Jeho zmrtvýchvstání, že jen Ježíš – po Jeho nanebevstoupení Jeho Duch - mohou pomoci, aby porozuměli nastalé situaci. Aby vstoupili do stavu, jemuž se podle řeckého ekvivalentu říká „krize“
Jen Duch Ježíšův dává schopnost se zorientovat. Nestačí poznání. Nestačí láska k Bohu. Je třeba přijmout Jeho Ducha, spojit se tak s Ježíšem zmrtvýchvstalým a přebývajícím „po pravici Otcově“, abychom mohli dobře „krinein“ - posoudit situaci – vyjít z krize cestou Ježíšova a tím i svého zmrtvýchvstání.
Tuto putování Ježíše Krista, sestoupení do „pekel“, vložil Duch svatý prostřednictvím apoštolů do Apoštolského symbola.
K čemu to dochází? Poněvadž neznáme svět smrti, můžeme si tento proces překonání smrti představit jen pomocí obrazů, které nikdy úplně neodpovídají skutečnosti. Nicméně nám i s celou svou nedostatečností pomáhají pochopit něco z tajemství. Liturgie používá k popisu Ježíšova sestupu do noci smrti slova žalmu Invitatoria Liturgiae Horarum: „Zdvihněte brány své klenby, zvyšte se prastaré vchody!“ Brána smrti je zavřena, nikdo se odtamtud nemůže vrátit. Neexistuje klíč k této železné bráně. Jen náš Pán Kristus má její klíč. Jeho Kříž otevírá brány smrti, brány neodvolatelné. Ony již nejsou nepřekročitelné. Jeho Kříž, radikalita jeho lásky je klíčem, který otevírá tyto brány. Láska Toho, který je Bůh a stal se člověkem, aby mohl zemřít - tato láska má moc otevřít onu bránu. Tato láska je silnější než smrt.
Velikonoční ikony východní Církve ukazují Krista, jak vstupuje do světa mrtvých. Jeho oděvem je světlo, protože Bůh je světlo. „Noc se rozjasní jako den, tmy jsou jako světlo“ vyznává žalmista. Ježíš, který vstupuje do světa mrtvých, na sobě nese stigmata: jeho rány, jeho utrpení se stala mocností, jsou láskou, která přemáhá smrt. Potkává Adama a všechny lidi, kteří čekají uprostřed noci smrti. Při pohledu na ně lze v představách slyšet dokonce i modlitbu Jonášovu: „Z hlubin pekelných jsem volal a tys vyslyšel můj hlas“. Vtělením se Syn Boží zcela sjednotil s lidskou bytostí - s Adamem. Avšak teprve v momentě, kdy koná extrémní úkon lásky sestupem do noci smrti, dovršuje cestu vtělení. Prostřednictvím svého umírání bere za ruku Adama, všechny čekající lidi a vede je ke světlu.
Nyní se tedy lze ptát: Co tento obraz vyjadřuje? Jaká novost skrze Krista skutečně nastala? Duše člověka je totiž už stvořením sama o osobě nesmrtelná. Co nového tedy přinesl Kristus? Ano, duše je nesmrtelná, protože člověk je jedinečným způsobem přítomen v paměti a lásce Boží i po svém pádu. Jeho síla však nestačí k tomu, aby se pozvedl k Bohu. Nemáme křídla, která by nás donesla do takové výše. Přesto však nic jiného nemůže člověka věčně nasytit než být s Bohem. Věčnost bez tohoto sjednocení s Bohem by byla zavržením. Člověk nedokáže dosáhnout výše, ale touží po výši: „Z hloubi volám k tobě“ - Pouze Zmrtvýchvstalý Kristus nás může dovést ke sjednocení s Bohem, tam kam nemohou dosáhnout naše síly. Žijeme v objetí jeho Těla a ve společenství s jeho Tělem přistupujeme k srdci Boha. Pouze tak je přemožena smrt. Jsme svobodní a náš život je nadějí.
A toto je radost Velikonoční vigilie: jsme svobodní. Ježíšovým Vzkříšením se láska zjevila jako silnější než smrt, silnější než zlo. Láska Mu umožnila sestoupit a zároveň mu dala sílu vystoupit. Sílu, jejímž prostřednictvím nás s sebou nese. Sjednoceni s jeho láskou, neseni na křídlech lásky, jako osoby, které milují, sestupujeme spolu s Ním do temnot světa a víme, že právě takto s Ním také vystoupíme.
http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=7560 ze 7. 4. AD MMVII
O. Vladimír Mikulica
MODLITBA
Vládce Ježíši,
sestoupením do pekel – předpeklí,
jsi uplatnil moc svého zmrtvýchvstání,
dříve než jsi třetího dne
o nedělním jitru
oslavený opustil pouta smrti
a vzkříšený vyšels v tomto těle,
aby ses ukázal všem, kdo byli vyučeni Duchem svatým
a stali se svědky Tvého vzkříšení.
Ukaž nám této noci,
že v našem životě a v dění ve společnosti a v současném světě,
jsme schopni se zorientovat
jen když věříme ve Tvé zmrtvýchvstání:
když žijeme – spojeni svátostně s Tebou -
v mysteriu vzkříšení
jako svědci nebe
pro ty, kdo se dosud neodvrátili
od sestupu do pekel.
Amen.
