SLAVNOST NEJSVĚTĚJŠÍ TROJICE

Mystagog do mešního tajemství Nejsvětější Trojice

Oktáv Slavnosti Seslání Ducha Svatého vrcholí dnešní oslavou Nejsvětější Trojice.

Každý den oktávu je věnován rozjímání a přijímání tajemství Ducha Svatého, svátostí i charismat. V každém, podle tradiční liturgie, zaznívá celá Svatodušní sekvence. Před ní po verši se zpěvem aleluja; zpravdila vkleče, následuje vzývání Ducha Svatého.

Pro ty,kdo byli o Letnicích pokřtěni, je celý oktáv týdnem mystagogie spojené s postem a rozjímáním o přijatých tajemstvích Církve.

Prastaré svátky pohanských mysterií, kvatembrové dny, které slavíme ve středu, pátek a sobotu, jsou naplněny ve svém očekávání: ti,kdo je slaví, otevírají své duše pro mocné působení Ducha Otce a Syna, Ducha vzkříšení.

Sobotní kvatembrová mešní slavnost při níž se čte sedmero čtení uzavírá velikonoční dobu.

Slavnost Nejsvětější Trojice

ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY v cyklu C:

První čtení z knihy Přísloví bývá citováno církevními Otci při rozjímáních o tajemství vtělení, sestoupení Ducha Svatého v Božím Synu Ježíši Kristu, v Boží moudrosti, již přijala Bohorodička Panna Maria, její trůn.

Toto praví Boží Moudrost: 
    "Hospodin mě vlastnil na počátku svých plánů, odpradávna před svými skutky. 
    Od věčnosti jsem utvořena, od začátku, dříve než povstala země. Než byly propasti, jsem se narodila, než byly prameny, bohaté vodou, dříve než byly zaklíněny hory, před pahorky jsem se narodila, dříve než učinil zemi a shromáždění vod, první hroudy země. 
    Byla jsem tam, když rozpínal nebesa, když nad propastí vyměřoval obzor, když na výsostech upevňoval oblaka, když dával sílu pramenům oceánu, když určoval moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho břehy, když upevňoval základy země, tu jsem u něho přebývala jak nejmilejší dítě, den co den jsem byla jeho potěšením, před ním jsem si v každou dobu hrála, hrála jsem si na okruhu jeho země, rozkoší mi bylo stýkat se s lidmi."


Žalmista vyzpívává chvalozpěv na člověka, jemuž v Adamovi při stvoření dal Trojjediný Bůh výsadní postavení v posvátné hierarchii neviditelných i viditelných bytostí.

Když se zahledím na tvá nebesa, dílo tvých prstů, na měsíc, na hvězdy, které jsi stvořil: Co je člověk, že na něho myslíš, co je smrtelník, že se o něho staráš? 

Učinils ho jen o málo menším, než jsou andělé, ověnčils ho ctí a slávou, dals mu vládnout nad dílem svých rukou, položils mu k nohám všechno: 

Ovce i veškerý dobytek, k tomu i polní zvířata, ptáky na nebi a ryby v moři, vše, co se hemží na stezkách moří. 

Slovo o vykoupení, jak jej slyšíme v listu svatého apoštola Pavla Římanům, již navazuje jak na chvalozpěv žalmu „Hospodine, náš Pane“, tak na tragédii hříchu Adama, kterým první prarodiče uvrhli lidstvo do pýchy vůči Bohu i vůči bližním. Ztratili spravedlnost, ztratili schopnost naslouchat a jednat podle hlasu Ducha Božího, ztratili pokoj s Bohem, ráj.

Bratři! 
    Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. 
    Ale nejen to! Chlubíme se i souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost (plodí) osvědčenost, osvědčenost (plodí) naději. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 

Při dnešní slavnosti Nejsvětější Trojice slyšíme úryvek z Ježíšovy Řeči na rozloučenou v evangeliu podle sepsání svatého Jana – náš Pán a Spasitel Ježíš odhaluje působení Ducha Svatého, který uvádí do tajemství lásky, jíž pojí Ježíše, Syna Božího s Otcem.

Ježíš řekl svým učedníkům: 

"Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

ROZJÍMÁNÍ NAD LITURGICKÝMI MEŠNÍMI TEXTY RITU ANTIQUIOR:

V Epištole z Listu Římanům nám Církev – Duch Svatý v Jím inspirovaném textu - předkládá slova nesmírného úžasu, jak se derou z hrudi Apoštola národů. Nedostupnost nejsvětějších Božích vlastností je důsledkem nejvyšší a nekonečné dokonalosti a plnosti Božího bytí: Mysterium Trinitatis Dei, Patris et Filii et Spiritus Sancti.

Chvalozpěv, který následuje po prvním čtení, navazuje na trojí chvála svatého proroka Daniela:

"Veleben buď, Pane, jenž shlížíš do propasti a trůníš nad Cheruby, veleben buď, Pane na nebeské obloze a chvályhodný navěky, Veleben buď Pane, Bože našich otců, a hodný chvály navěky. Aleluja."

Tajemství Nejsvětější Trojice nám osobně zjevuje náš Spasitel Ježíš, Boží Syn, v Evangeliu. V tajemství znovuzrození z vody a z Ducha Svatého, v první iniciační svátosti, zaslibuje svou trvalou přítomnost mocí Ducha Svatého mezi námi: nastoupení cesty, jíž je Ježíš, k Otci.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Na závěr Oktávu slavnosti Seslání Ducha svatého vrcholí oslava Jeho působení „doxou“, chválou Nejsvětější Trojice. Je to On, Třetí Boží osoba, jenž jako „nexus amoris Patris et Filii“, pouto lásky Otce a Syna v Tajemství Nejsvětějjí Trojice, je zároveň jejím Mystagogem apriorně tohoto Nejsvětějšího mysteria. Následně – jako samo označení tajemství Kristova těla a krve – „Nejsvětější“ – uvádí do oslavy zvláště ve východních liturgiích Církve díla Nejsvětější Trojice, jímž je mše svatá se svým centrem: přítomností Ježíše Krista umučeného a zmrtvýchvstalého.

Toto Symbolon víry, jak uvádí ve své knize o Ježíši Nazaretském, našem Pánu a Vykupiteli, Svatý otec Benedikt XVI., je spolu s ustanovením kánonu knih Písma svatého a apoštolskou Tradicí ovocem Ježíšovy modlitby, jak ji zaznamenal ve svém sepsání evangelia našeho Spasitele svatý Evangelista – Orličník. Nejprve je ovšem toto Symbolon ve své nejkratší formě dochováno v nejstarších zápisech vyznání víry: „Věřím v Otce, věřím v Syna, věřím v Církev, v katolickou Církev, v Ducha svatého.

Obě Ježíšovy katecheze o Duchu svatém, zapsané v témže evangeliu i „chronologicky“ na tento závěrečný Ježíšův chvalozpěv v modlitbě připravují. Jsou svatodušní předehrou k realizaci a naplnění starozákonního – ale ve svých archetypálních, ahistorických kořenech – svátku smíření (– Jom ha-kippurím).

Podobně jako Homiletik Listu Židům poukazuje na naplnění starozákonního velekněžství v oběti Ježíše Krista, Otcova Velekněze v Jeho kalvarské oběti, tak „Liturgik“ a liturg starozákonní slavnosti smíření či pohanští kněží smírných obřadů jsou pouhým předobrazem skutečnosti, která nastává: Ježíš, Boží Syn, poté, co při Poslední večeři proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev ukazuje a uskutečňuje tuto proměnu na svém těle. Slavnost smíření se poprvé stává realitou Boží ekonomie, jíž Pomazaný pomazáním od Svatého nabízí záchranu celému lidstvu, aby mnozí byli spaseni.

Po obou mystagogických katechezích o Duchu svatém a v Duchu svatém začíná - spíše než Velekněžská modlitba, jak ji vzhldem ke své víře postrádající autenticitu katolického symbola vyznávajícího transubstanciaci, nazval v XVI. století stoupenec bludného učení P. Martina Luthera David Chytreus - obětní, mešní modlitba, jíž se začíná uskutečňovat obět Ježíše Krista za naše hříchy na kříži. Pro uskutečnění, realizaci ritu oběti a smíření odkazuje tato Ježíšova modlitba na Jeho modlitbu při mši svaté, kdy se opět znovu zpřítomňuje nekrvavým způsobem Kalvarská oběť a On obětuje v osobě kněze, který již není knězem ani starozákonním, ani pohanským, ale na Ježíšově velekněžství závislým knězem katolické Církve.

Na tento kněžský charakter Ježíšovy mešní modlitby při Poslední večeři odkazuje svatý Cyril Jeruzalemský a svatý Rupert z Deutz přímo píše: „Haec ponifex summus propitiator ipse et propitiatorum, sacedos et sacrificium pro nobis oravit.“ Tak nazývá samého Ježíše veleknězem, dávajícím smíření s Bohem a nabízejícím se jako obětní dar na oltáři kříže. To je podstatou Ježíšovy mešní modlitby a jejím základem pro ritus mše svaté.

Proto také náš Velekněz i Oběť Ježíš říká, jak čteme v evangelním úryvku o letošní slavnosti Nejsvětější Trojice: "Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést.“ - Nemůže snést Jeho slova ten, kdo podobně jako ono množství, které opustilo posledních zbylých Dvanáct, nazve řeč o Oběti tvrdou. Tak ji nazývají všichni, kdo popírají Jeho transubstanciaci, zpřítomnění Jeho oběti, implicitně působení Jeho Ducha a Jeho přítomnost po Boží pravici.

Ježíš podmiňuje poznání a především rituální uskutečnění Jeho slov mešní modlitby přijetím osoby Mystagoga – Toho, jenž uvádí do plné pravdy. V tomto případě po výtce nestačí ani konfirmace, ani osobní prožitek naplnění Duchem svatým, ale svátost křtu s pomazáním svatým křižmem a – jak je zvláště podle praxe východních katolických církví zřetelné – časná svátost biřmování, přijetí pečeti daru Ducha svatého.

Pak teprve platí v plné míře Ježíšova slova: „Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy.“

Ježíš jako Velekněz, stavitel mostu v Duchu svatém mezi Otcem a lidstvem, které v Adamovi život Božích dětí hříchem a hříchy ztratilo, ve své obětní modlitbě dává plně zaznívat chvalozpěvu na „majetek“ Ducha svatého, který je jako podíl Otce a Syna nabízen každému člověku: „On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít.“

Podvědomě by se mohla nabízet myšlenka odpovědi na eschatologickou otázku Dne Ježíše Krista, avšak první, co Duch svatý oznámí, zní při slavnosti Jeho seslání: „Ježíš je Pán“ - jen v Něm může toto smrtelník říci; „Ježíš z mrtvých vstal“, „Mesiáš přišel v těle“: oslava Velekněze a velekněžství našeho Pána, ale současně i oslava Oběti. I toto vnuká – podle apoštolské Tradice Duch církevním obcím: „Toto je moje tělo!...To konejte na mou památku!“ - slova, jimiž Duch oznamuje to, co vzal od zmrtvýchvstalého Ježíše Krista a ústy Jeho kněží nyní oznámil. - „On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí.“

Oslavou pak je slavnost mše svaté.

Tato víra, jak píše papež Benedikt XVI. ve své knize o Veleknězi Ježíši z Nazareta, je v jádru „neviditelná“. Ale proto, že učedníci se váží na jediného Pána Ježíše, stává se víra „masem“ a spojuje jednotlivce v jedno skutečné „tělo“. Inkarnace Logu pokračuje až k plnosti Kristovy osobnosti, jak píše Efezanům Apoštol.

Veleknězem se v Tradici nazývá i papež, nástupce Knížete apoštolů v apoštolské posloupnosti. Není Ježíšem Kristem, je jeho Vikářem na zemi. Toto rozlišení přináší klid v dobách, kdy „doxu“ - svatodušní světlo papežství zastiňují naukové či morální lapsus osoby papeže. Naukové nezasahují díky daru papežství, vyjádřeném na I. Vatikánském koncilu termínem „neomylnost“ Magisterium Církve, avšak působí stejné pohoršení jako morální škody a bývají jejich příčinou. Jedním z příkladů – snad méně škodlivých než jiné -

bylo učení, soukromý názor, papeže Jana XXII., jak se jej snažila předefinovat pařížská Sorbonna v prosinci roku 1331 o visio beatifica , o stavu světců a duší v očistci vzhledem k podílu na „ovoci, užitku“ výkupné oběti Ježíše Krista Velekněze.

Názor, který zdaleka nebylo možno nazvat článkem víry, vyjádřil Jakub d ´Euse, budoucí portský biskup a od 72 let papež Jan XXII. již ve svém pojednání, které napsal v mládí. Zvláště za jeho pontifikátu, především po kázání, jež měl o svátku všech svatých v Avignonu roku 1331, došlo k takovému rozbroji v Církvi, že se zdálo, že vše je naprosto nepodstatné a že budoucnost Církve závisí jen na vyřešení otázky, kdy svatí uvidí Boha tváří v tvář. Papež byl pro své pochybné názory veřejně kardinály, biskupy, vzdělanci, příbuznými i prostým lidem tvrdě odsuzován. Měl ovšem tolik pokory, že svolal dvakrát kardinálskou konsistoř a prosil, aby mu řekli své mínění, že je ochoten se nechat upozornit na případný blud i dítětem či nějakou ženou...Nakonec i na smrtelné posteli si vzpomněl na tento jím propagovaný naukový lapsus, odvolal před přítomnými kardinály tento svůj nesprávný soukromý názor, jejž nikdy neprohlašoval za článek víry. Jeden z jeho nástupců pak podal jasné vyznání víry v této otázce, aniž by snižoval osobu svého předchůdce, tím spíše papežství samotné.

Proto cituje Svatý otec Benedikt XVI. ve své apoštolské exhortaci Verbum Dei posvátnou tradici Církve, o jejímž trinitárním charakteru zaznívají o dnešní slavnosti Ježíšova slova: „Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí."

- Svatý Jan Zlatoústý tvrdí, že Písmo, „potřebuje zjevení Ducha, abychom objevením pravého smyslu toho, co obsahuje, mohli mít z něho užitek“[51] Také svatý Jeroným je pevně přesvědčen, že „nemůžeme dojít k porozumění Písma bez pomoci Ducha svatého, který jej inspiroval“.[52] Svatý Řehoř Veliký pak sugestivně zdůrazňuje působení téhož Ducha při formaci a interpretaci Bible: „on sám stvořil slova posvátných zákonů, on sám je vysvětluje[53]. Richard od Svatého Viktora připomíná, že je třeba „očí holubice“, osvícených a poučených Duchem, aby byl posvátný text pochopen.[54] 
Chtěl bych znovu podtrhnout důležitost svědectví, které nacházíme, o vztahu mezi Duchem a Písmem v liturgických textech, kde je Slovo Boží hlásáno, slyšeno a vysvětlováno věřícím. To je případ starobylých modliteb, jimiž byl formou epiklesí vzýván Duch před tím, než bylo čteno: „Sešli Ducha svatého Utěšitele do našich duší a dej nám rozumět Písmu, které inspiroval; a uděl mi, abych je důstojně interpretoval k užitku věřících“. Nacházíme rovněž modlitby, které na závěr homilie znovu prosili Boha o dar Ducha pro věřící: „Bože Spasiteli... prosíme tě za tento lid: sešli na něj Ducha svatého, ať jej navštíví Pán Ježíš, mluví k myslím všech, vybaví srdce vírou a vede naše duše k tobě, Milosrdný Bože.“[55] Z toho všeho můžeme chápat, proč se nelze dobrat porozumění smyslu Slova, není-li přijímáno působení Přímluvce v Církvi a v srdci věřících.

Hl. Rupert von Deutz, Joan., in PL 169764 B, confr. André Feiillet, Le sacerdote du Christ et de ses mnistres d´apres la priere sacerdotale du quatrrieme évangile données paralleles du Nouveau Testament, Éditions de Paris 1972, p. 35

Apoštolská exhortace Benedikta XVI. - art. 16 VERBUM DEI, in: http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=13650

[51] In Gen. h. 21, n.1.

[51] Ep. 120, 10.

[53] „Sanctorum Testamentorum dicta, ipse creavit et ipse aperuit“, in Ez.. 1,I. H 7, n.17.

[54] „Oculi ergo devotae animae sunt columbarum quia sensus eius per Spiritum sanctum sunt illuminati et edocti, spiritualia sapientes... Nunc quidem aperitur animae talis sensus, ut intellegat Scripturas“, Richard od Svatého Viktora, PL CXCVI, 450 B a D.

[55] Sacramentum Serapionis, in X. Funk, Didascalia et Constitutiones apostolorum, Paderborn 1905, II, 158-160.

Boží Slovo a Duch svatý

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Bez Tvého Ducha, bez Tvé moudrosti, bez Tebe,

Ježíši, Logos Otce a Ducha svatého v Církvi,

nemůžeme poznat základ křesťanství,

učení, cesty,

jíž jsi Ty sám.

Cesty k blaženému patření.

Jen On dává schopnost pochopit Tvou modlitbu Zeleného čtvrtku,

smysl ritu mše svaté Poslední večeře,

který pokračuje na Golgotě,

v lůně Abrahámově

a v hrobu Tvého zmrtvýchvstání.

Jen On dává porozumět daru kněžství,

které je nejcennějším povoláním na této zemi,

protože bezpečně vede k Tobě, do nebe,

když s vírou přijímáme Tvé kněze a svaté přijímání

s vírou, že jsi to sám Ty, Obětník a Oběť:

reálně a plně v této chvíli

věříme v Tebe, Ducha a Otce:

v Nejsvětější Trojici.

Amen.

SLAVNOST SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO

Letnice po svatém přijímání na Velké Moravě

Duch svatý se po svatém přijímání modlí v srdci slovanského misionáře

„Nastal den Letnic a všichni byli společně pohromadě.“

Společně jsou patrně již v den Letnic roku 863 po početí a zmrtvýchvstání Ježíše Krista pohromadě svatí Sedmipočetníci, svatý Cyril se svou misijní družinou s králem Rostislavem, rovněž svatého života, a se svým novým stádcem: moravskými, později i nitranskými, vislanskými, panonskými Slovany, s českými kmeny. Ač se nemuseli zástupci rodů a kmenů sejít k jejich uvítání, přesto tato událost rozvíjí onu letniční z jeruzalémského večeřadla - řecko-slovanští misionáři, pocházející z různých míst evropské části Byzantské říše spolu se Slovany v centru Evropy slaví po vyhnání franckých misionářů první společné Letnice.

Příchod na slavnost Letnic je pozváním, jak říká Svatý otec Benedikt XVI., „vyznat naši víru v přítomnost a v působení Ducha svatého, a prosit o jeho vylití na nás, na církev a na celý svět. Osvojme si tedy se zvláštní intenzitou prosbu samotné církve: Veni, Sancte Spiritus! Tak jednoduchá a přímá, ale zároveň tak mimořádně hluboká prosba vytryskla v první řadě ze srdce Kristova. Duch je totiž darem, který Ježíš vyprosil a neustále vyprošuje na Otci pro své přátele; první a hlavní dar, který nám vymohl svým Zmrtvýchvstáním a Nanebevstoupením.

Životopisci v tzv. moravskopanonských legendách popisují několik proseb, které „vytryskly“ ze srdce mladičkého Konstantina-Cyrila a Michaela-Metoděje: Duch svatý, Duch Ježíše, jehož ve křtu přijali a s nímž se v tajemstvích Církve“ často na této zemi setkávali. Dar takové modlitby jim byl, již před věky připraven, ve chvíli, kdy náš Pán shromáždil své adepty na biskupy-misionáře ve večeřadle k poslední hostině na této zemi a k první v jeho Duchu.

„O této Kristově prosbě hovoří dnešní úryvek evangelia, jehož kontextem je Poslední večeře. Pán Ježíš řekl svým učedníkům: „Jestliže mne milujete, budete zachovávat má přikázání. A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy“. Zde se odhaluje modlící se Ježíšovo srdce, jeho synovské a bratrské srdce. Tato modlitba dosahuje svého vrcholu a svého naplnění na kříži, kde se Kristova prosba zcela ztotožňuje s jeho naprostým sebedarováním. Tak se jeho modlitba stává pečetí jeho úplného darování z lásky k Otci a k lidstvu. Prosba a darování Ducha se setkávají, prostupují a stávají se jedinou skutečností. „ A já budu prosit Otce, a dá vám jiného Přímluvce, aby s vámi zůstal navždy.“ Ježíšova modlitba při Poslední večeři a na kříži je skutečně modlitbou, jež trvá i v nebi, kde Kristus sedí po pravici Otce. Ježíš totiž stále žije svoje kněžství a přimlouvá se za Boží lid a lidstvo, modlí se tudíž za nás všechny a prosí Otce o dar Ducha svatého.“

Papež Benedikt XVI. nám tímto otevírá poznání, dává odpověď na otázku, proč Ježíš Kristus dává ze svého Ducha nejprve biskupům a jejich prostřednictvím kněžím, aby odpouštěli hříchy, proč tak činí v posvátném čtyřicetidenní mezi svým zmrtvýchvstání, a nanebevstoupením a proč na ně „dechl a řekl, „Přijměte Ducha svatého!“

„Vyprávění o Letnicích v knize Skutků apoštolů, jak jsme jej slyšeli v prvním čtení, prezentuje „novou éru“ Božího díla, zahájeného zmrtvýchvstáním Krista, díla, které s sebou strhává člověka, dějiny i kosmos. Z Božího Syna, zabitého, vzkříšeného a vystoupivšího k Otci nyní na lidstvo s nevýslovnou energií sestupuje božský dech, Duch svatý.“

Můžeme předpokládat, že svatí Cyril a Metoděj byli spolu se svými žáky, byzantskými občany, spíše nositeli „svatopavelské, pohanokřesťanské tradice“. Nesli v sobě jeho poselství jak jejich vlastní soluňské obci, tak i dalších egejských přímořských obcí, a později i celého Balkánského poloostrova, které podobně jako ona korintská svědčily o mocném působení Svatého Ducha seslaného od Otce skrze Syna.

Svatý Apoštol národů jim tedy byl i v „mnohotvárném“ vyjádření Boží milosti při bohoslužbách v církevních obcích Evropy příkladem a misionářem-přímluvcem.

„Modlitba svatého Pavla,“ uvádí ve své katechezi Svatý otec Benedikt XVI., „vykazuje obrovské bohatství forem, které přecházejí od díkůvzdání k požehnání, od chval k prosbě a přímluvě, od hymnu k prosebné modlitbě. Rozmanitost výrazů dokazuje, jak modlitba zahrnuje a proniká všechny životní situace, jak ty osobní, tak ty, které se týkají komunit, ke kterým se obrací.“

První elementem, který se nám apoštol snaží dát pochopit, spočívá v tom, že modlitba nesmí být nahlížena jako pouhý dobrý skutek, který konáme my ve vztahu k Bohu, jako naše jednání. Je především darem, plodem živé a oživující přítomnosti Otce a Ježíše Krista v nás. V listu Římanům píše: „Právě tak i Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit“.

Svatí misionáři na našem území mohli především při slavení mše svaté poznávat stále Letnice, rození Církve díky kosmické události v jeruzalémském večeřadle při Seslání Ducha: mohli si zvláště v těchto chvílích uvědomovat - ve světle pohnutých historických událostí - nezasloužený dar milosti, charisma, které jim bylo pro obrácení Slovanů Trojjediným Bohem věnováno.

Víme, jak pravdivé je to, co apoštol říká, že totiž nevíme, oč se máme modlit, chceme se modlit, ale Bůh je daleko a nám se nedostává slov, jazyka, abychom s Bohem mluvili, ba ani myšlenek. Můžeme se jenom otevřít, dát svůj čas k dispozici Bohu a čekat, aby nám pomohl vstoupit do opravdového dialogu. Apoštol říká, že právě tento nedostatek slov, tato absence slov, ale zároveň touha vstoupit do kontaktu s Bohem, je modlitbou, kterou Duch svatý nejenom chápe, ale nese ji a tlumočí Bohu. Právě tato slabost se skrze Ducha stává pravou modlitbou, pravým kontaktem s Bohem. Duch svatý je jako tlumočník, který dává pochopit nám samotným i Bohu to, co chceme říci.

Takovýto prostředek - dvousečný meč: naši pokoru i průnik do našeho světa provázený naším úžasem, že překonává a převyšuje „naše kriteria“, volí Duch Ježíšův od Otce, aby naše duše i mysl mohla dosáhnout potřebné - pro předání víry a její růst - úrovně duchovního poznání.

V modlitbě zakoušíme více než v jiných dimenzích existence svoji slabost, svoji nuznost, stvořenost svého bytí, poněvadž stojíme před všemohoucím a transcendentním Bohem. A čím větší pokroky činíme při naslouchání Bohu a dialogu s Ním, aby se modlitba stala každodenním dechem naší duše, tím více vnímáme také smysl svých omezení nejenom v konkrétních všedních situacích, ale také ve svém vztahu k Pánu. Roste v nás pak potřeba svěřovat se a důvěřovat Mu stále více; chápeme, že „nevíme, oč se modlit“. A Duch svatý přichází na pomoc naší neschopnosti, osvěcuje naši mysl, rozehřívá naše srdce a řídí naše obrácení se k Bohu. Pro svatého Pavla je modlitba především dílem Ducha svatého v našem lidství, bere na sebe naši slabost a přetváří nás z lidí připoutaných ke hmotným skutečnostem na lidi duchovní. V prvním listě Korinťanům říká, „My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který vychází z Boha. Tak můžeme poznat, co všecko nám Bůh dal darem. O tom také mluvíme – ne ovšem slovy, kterým učí lidská moudrost, ale tak, jak tomu učí Duch, takže nauku pocházející od Ducha také vyjadřujeme řečí od něho vnuknutou“. Svým přebýváním v naší lidské křehkosti, nás Duch svatý mění, přimlouvá se za nás a uvádí nás do výšin Božích.

(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. při mši svaté v bazilice svatého Petra 23. května AD 2010

a z katecheze při generální audienci, na náměstí sv. Petra 20. června AD 2012; zdroj: www.radiovaticana.cz)

O. Vladimír Mikulica

MODLITBA

Do výšin,

kam jsi vystoupil z Olivetské hory,

do výšin věčné blaženosti, nás zveš,

Ježíši, odevzdávající svůj poslední vzdech na kříži Otci

- spolu s modlitbou nesenou Duchem svatým:

modlitbou usmíření, odpuštění,

těm, kdo svými hříchy směřují do zavržení.

Podobně jsi po svém zmrtvýchvstání

dechl na své apoštoly, biskupy své rodící se Církve.

Ve tvých slovech - Ty jsi Logos - a ve Tvém dechu - v Duchu svatém -

je předáno znamení kříže

při „Ego te absolvo a peccatis tuis in nomine Patris et Filii et Spiritus Sancti…

- Neptáš se apoštolů, zda chtějí Tvého Ducha přijmout

či zda jej „in dispositione fidei“ přijali.

Zakládáš nyní svátost, nikoli charisma.

Děkujeme Ti za slova o daru modlitby v naší slabosti,

kterými ve své katechezi o svatém Pavlovi ukazuje Svatý otec Benedikt XVI.

sílu Tvého Ducha, jenž se modlí

v pokorných a pokořovaných srdcích slovanských misionářů

„vzdechy nevyslovitelnými“

ve chvíli po připomínce a zpřítomnění Boží pokory,

Tvé modlitby na kříži,

Tvých slov,

při nichž mocí Svatého Ducha proměňuješ:

po svatém přijímání.

Amen.

VII. VELIKONOČNÍ NEDĚLE

Nebeská radost

sestupujících z hory Ježíšova nanebevstoupení

V liturgii poslední, sedmé velikonoční neděle, v jejích biblických textech a modlitbách, se skrývá a postupně odhaluje tajemství oněch deseti dnů, v nichž apoštolové a učedníci, poté, co sešli s hory Ježíšova jen vizuálního odloučení, tráví podle pokynu svého Mistra, Učitele a duchovního Otce společné chvíle v Šalamounově chrámovém podloubí a v Horní místnosti domu svatého evangelisty Marka.

Prvním překvapivým odhalením, jak je popisuje ve své knize o našem Spasiteli Svatý otec Benedikt XVI., je z pohledu nevěřícího neočekávaná radostnost, s níž sestupují učedníci v prvním z oněch deseti dnů z Olivetské hory: vždyť jejich i náš Pán se od nich právě viditelně vzdálil, „vstoupil na nebesa a sedí nyní po Otcově pravici“.

Nevěřící by očekával smutné tváře sestupujících. Věřící však – v tuto chvíli učedníci – jak píše v závěru své první knihy svatý Lukáš, v tuto chvíli, kdy „se od nich odloučil a byl nesen do nebe, padli před ním na tvář“. Skutečně, ve chvíli, kdy Jej už přestávali vidět padli před Ním na tvář: protože, jak zdůrazňuje papež Benedikt XVI., v jejich poslání, které právě nyní i v předchozích čtyřiceti dnech přijali, bylo vyznání, že On nejen přijde znovu, aby soudil živé i mrtvé a aby nastolil své definitivní království, ale především, že On je živý mezi námi, že je život sám, že se skrze Něj my stáváme živými. Zvláště svatý Miláček Páně a svatý Apoštol odpovídají na implicitní otázku, zda můžeme i my s Ježíšem již nyní být „po Otcově pravici“. - Přichází k nám náš Vykupitel dříve než v onen Poslední den?

Ano, učedníci se při sestupu z Hory nanebevstoupení necítili opuštěni. Přestože každé loučení zanechává smutek, oni smutní nebyli: vraceli se do Města ve velké radosti a chválili od této chvíle Boha. Byli si jisti novou Ježíšovou přítomností, jsou si jisti, jak čteme v evangeliu podle podání svatého Matouše, že Ježíš je právě teď novým a mocným způsobem při nich. „Boží pravice“ zahrnuje pro ně nový druh Jeho přítomnosti. Nyni svého Mistra a Pána již nemohou - a ani my nemůžeme - ztratit: je při nás tak blízko, jak může být jedině Bůh!

Nanebevstoupení, píše Svatý otec Benedikt XVI., není odchod do vzdálených kosmických sfér, nýbrž je trvalou blízkostí, již učedníci pociťují tak silně, že se pro ně – a pro nás stejně věřící – stává trvalou radostí.

Druhým překvapivým odhalením této radostnosti je víra v očekávání vrcholu „velké radosti a chválení Boha“. Tím je přislíbený příchod Třetí božské Osoby, Ducha Utěšitele, Ducha Mystagoga, Ducha Obhájce, Parakléta.

Spojnicí mezi první a druhou knihou svatého Lukáše je právě rozhovor našeho Pána – Ježíše s učedníky před Jeho nanebevstoupením: Oni se ptají, zda je na čase - zda nyní - obnoví Ježíš své davidovské království. Zde jsou ještě – před sesláním Svatého Ducha - v zajetí představ, jimž jsou poplatni ti, kdo dosud Ježíšova Ducha Letnic, Církve, nepřijali: Ježíš proto odmítá tento způsob uvažování, vybízí je k očekávání příchodu Posledního a Prvního ze zakladatelů Církve, z Nejsvětější Trojice, a současně odmítá čas a lhůtu eschatologického příchodu. Učednící nemají historicky spekulovat, kdy Soudce posledních dní opět přijde – mají naopak dar a úkol svědčit, že Bůh nám je již nyní v Ježíši Kristu nejblíže: k tomuto „stavu“, ve kterém z Olivetské hory nyní odcházejí, mají přijmout Církev, Ducha svatého.

Texty této neděle nám právě takovou Církev a učednictví představují: jáhen – učedník svatý Štěpán, plný Ducha svatého, jehož plnost právě v Církvi přijal, je ve chvíli své mučednické smrtí, ve chvíli příchodu do Ježíšova království před Soudným dnem, naplněn v této chvíli rovněž pro dosud nevěřícího Šavla neznámou a nepochopitelnou radostí: v onen okamžik „loučení“ s Ježíšem živým, jehož ve svém patrně krátkém pozemském životě „viděl“ po Boží pravici, zvolá: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" - A to je odhalení třetího tajemství oněch deseti dnů, kdy se rodící Církev modlila, předtím, než nastal její duchovní a pozemský porod o Letnicích.

Další Boží slovo této neděle, ztichlé modlitbou Desetidení, je ze svědectví svatého Apokalyptika: Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. Teprve zde se odkrývá plněji tajemství čtvrté, mysterion eschatologického příchodu Ježíše Soudce na konci časů dějin kosmu.

Jen toužící Církev, jednota duchovního a pozemského života, připravuje na vstup do nových nebes a nové země tím, že nabízí Ježíše živého v Nejsvětější eucharistii, vTajemství všech tajemství.

Za takovou Církev prosí náš Spasitel Ježíš při mši svaté Poslední večeře: "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ - Prosí za jednotu, jíž je Unio hypostatica, spojení nových nebes a nové země v Jeho osobě, v Něm aktuálně přítomném po zmrtvýchvstání v tomto kosmu. Za jednotu Nejsvětější Trojice, do níž se vstupuje znovuzrozením z vody a z Jeho Ducha vírou v onu exkluzivní moc, již má a uděluje pouze ve své Církvi.

Ano, v tomto smyslu se Církev plně ukazuje jako Rodina rodin. Jen Duch svatý dává nové zrození pro nová nebesa a novou zem, pro plný život „po pravici Otce“. Rodí.

Na počátku prvního dílu své knihy o našem Pánu a Vykupiteli, naznačuje papež Benedikt XVI., že existuje a bude existovat až do nových nebes a země stálé napětí i konflikt mezi Rodinou Ducha a rodinou in corpore politico, mezi Církví a polis, státem, třebas ideálně zahrnujícm jenom věřící. I v tomto ideálním stavu se totiž ukazuje nenaplněnost duše pozemského poutníka, věřícího v Ježíše Krista: jeho hřích, hriech, imperfectas entis, kterou před příchodem svatého Křtitele odhaloval již filosof Plotin ve své nauce o participatione a imperfectate entis.

O. Vladimír Mikulica

LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Neděle v oktávu slavnosti Nanebevstoupení Páně

V Epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně svatý Jan Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí: ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované dobré mravní návyky: Milovaní, buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby věřící přinášeli ovoce svéh duchovního Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista našeho Pána.

V Evangeliu nám Pán opakuje svůj příslib Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o mně. Ale je na učednících, aby se k tomuto svědectví s veškerou rozhodností připojili. Nebudou mít na růžích ustlán, čeká je nelítostné pronásledování: Každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.

To je současně návod, na co máme myslet při připravě na příchod Ducha Svatého. Duch Svatý bude seslán, aby vytvořil z tohoto společenství Církev jakožto jedno jediné mystické tělo Kristovo. Bude to den narozenin Církve, pro kterou bude Duch jejím nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je jediná cesta, jak prospět světu. Proto secreta nám vyprošuje, aby nás svatá mešní oběť očistila a dodala nám sílu nadpřirozené milosti.

LITURGICKÁ ČTENÍ v cyklu C:

VII. neděle velikonoční

V úryvku ze Skutků apoštolů čteme o smrti a pozvání do nebe prvomučedníka Církve svatého jáhna Štěpána. Modlí se ve chvíli největší životní zkoušky a soužení.

Stejně jako prvotnímu křesťanskému společenství pomáhá modlitba také nám, abychom chápali osobní i kolektivní dějiny ze správnější a věrnější perspektivy, totiž z té Boží. Také my chceme obnovit prosbu o dar Ducha svatého, který rozehřívá srdce a osvěcuje mysl, abychom rozpoznávali, jak Pán uskutečňuje naše prosby podle své laskavé vůle a nikoli podle našich idejí. Pod vedením Ducha svatého budeme schopni hledět na každou životní situaci jasně, odvážně a s radostí a spolu se svatým Pavel se chlubit „souženími. Víme přece, že soužení plodí vytrvalost. Vytrvalost plodí osvědčenost, osvědčenost plodí naději“, onu naději, která „neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“.

Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého. Petra 16. 4. AD MMXII;

http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=16264)

Štěpán, plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: "Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!" Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. 
    Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: "Pane Ježíši, přijmi mého ducha!" Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: "Pane, nepřičítej jim tento hřích." A po těchto slovech skonal.


Žalm Hospodin kraluje, ať zajásá země předpovídá slávu, kterou uvidí všechny národy: slávu Ducha Svatého, která sena učednících ukázala o Letnicích padesátého dne po zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

Hospodin kraluje, ať zajásá země, ať se radují četné ostrovy! Spravedlnost a právo jsou základem jeho trůnu. 

Nebesa hlásají jeho spravedlnost a všechny národy vidí jeho slávu, všichni bohové se mu koří. 

Neboť ty, Hospodine, jsi povznesen nad celou zemí, svrchovaně vynikáš nade všemi bohy. 


Závěr knihy Zjevení svatého apoštola Jana je i souhrnným závěrem vstupních sedmi epištol do sedmi církevních obcí, sedmi biskupům.

    Já, Jan, uslyšel jsem hlas, který mi řekl: 
    "Hle, přijdu brzy a moje odplata se mnou, abych odměnil každého podle jeho činů. Já jsem alfa i omega, první i poslední, začátek i konec. Blaze těm, kdo si vypírají šaty; budou mít právo na strom života a na vstup branami do Města. 
    Já, Ježíš, poslal jsem svého anděla, aby vám svědčil o tom, co se týká církevních obcí. Já jsem výhonek (z Davidova kořene) a Davidův potomek, zářivá jitřní hvězda." 
    Duch i nevěsta volají: "Přijď!" Kdo to slyší, ať také zvolá: "Přijď!" A kdo žízní, ať přijde: kdo touží po živé vodě, ať si ji vezme zadarmo. 
    Ten, kdo to zaručuje, říká: "Ano, přijdu brzy!" Amen, přijď, Pane Ježíši! 


    "Otče svatý, prosím nejen za své učedníky, ale také za ty, kdo pro jejich slovo uvěří ve mne: ať všichni jsou jedno. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou jedno v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“

Dnešní nedělí – poslední velikonoční - se otevírá nové období dějin Božího království a Církve. Přibližuje nám jej a posvěcuje Ježíšova modlitba při Poslední večeři. Ježíš se modlí za učedníky. Středobodem jeho modlitby a jejím východiskem však nejsou ti, které vychoval na této zemi během tříleté veřejné činnosti šířící Boží království, ale jejím centrem je s touto modlitbou velmi úzce spojená katecheze o Nejsvětější Trojici, o Ježíšově vnitřním životě, o jeho vztahu k Otci, o „vycházení“ tajemství Božího království a o vstupu do jeho života branami křtu: skrývá se zde proroctví o Církvi, podobné Ježíšovu slovu o vinném kmeni, vinaři, míze a ratolestech. Ježíš se modlí, promlouvá v plné síle mízy Ducha svatého.

„A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne.“

Ve své katechezi o prvním více známém biskupu severní Itálie, svatém Eusebiovi z Vercelli, otevírá Svatý otec Benedikt XVI. pohled na jednu z ratolestí vinného kmene, jíž se stane on sám a na šíření Božího království v severní Itálii, které vyvrcholilo křtem, vstupem do života Církve mnohých pohanů. Tento vrchol se ovšem stal trvalým – cestou po úchvatném velehorském hřebeni: cestou svatosti biskupa Eusebia i těch, které pozval ke společnému mnišsko-kněžskému životu a těch, kteří se po křtu jejich cestou nechali vést.

Papež Benedikt popisuje životní pouť svatého Eusebia: v Římě, kam se přestěhoval se svou rodinou. Stává se zde lektorem, vstupuje tak do řad „kléru Věčného města“. To se děje v době, kdy je Církev vystavena těžkému náporu bludu ariánského učení. Pro svou věrnost víře a své schopnosti a především Boží dary, které dosvědčují jeho povolání ke kněžství, se stává v té době už všeobecně uznávaný lektor knězem a v roce 345 je zvolen biskupem v severoitalské Vercelli, v kraji v oné době ještě většinově pohanském.

Počátek jeho misijní činnosti je pozoruhodný, úspěšný a následováníhodný. Patronem a vzorem jeho misie se překvapivě stává poustevník: svatý Antonín Egyptský, pouštní Otec. Inspirací kniha o jeho životě a „vnitřní“ misijní činnosti od statečného pravověrného a od stoupenců kněze Aria rovněž těžce zkoušeného biskupa svatého Athanasia.

„Svatý Eusebius zakládá,“ uvádí Svatý otec Benedikt XVI. počátky misijního díla tohoto biskupa, „ve Vercelli kněžskou komunitu, podobnou mniškému společenství. Tento klášter dal kléru severní Itálie významné rysy apoštolské svatosti a dal povstat postavám biskupů, jako byli Limenio a Honorát, nástupci Eusebia ve Vercelli, Gaudentius v Novaře, Esuperantius v Tortoně, Eustasius v Aostě, Eulogius v Ivreji, Maximus v Turině, všichni jsou uctíván i v církvi jako svatí.“

Jejich svatost je přitom vědomě a chtěně formována svatostí Nejsvětější Trojice, na jejímž životě přijali ve křtu podíl. Pro své vyznávání víry v tento základní život Církve jsou dokonce vystaveni pronásledování ze strany bludařských ariánů. To se ovšem pro biskupa Eusebia stává podnětem Ducha svatého, podobně jako pronásledování Církve v prvním století v Jeruzalémě, pro šíření evangelia právě na tomto vzdáleném území.

„Eusebius pevně formovaný v nicejské víře, hájil všemi silami plné božství Ježíše Krista, který je definován v Nicejském vyznání víry „stejné podstaty s Otcem“. Proto se spojil s velkými Otci 4. století především se sv. Atanasiem, průkopníkem nicejské pravověrnosti, proti ariánské politice císaře. Z tohoto důvodu byl odsouzen a poslán do vyhnanství jako tolik jiných biskupů Východu i Západu, jako sám svatý Atanasius, jako Hilarius z Poitiers a Hosius z Cordovy. Ve Scitopoli v Palestině, kam byl vypovězen v letech 355-360, Eusebius napsal nejúchvatnější stránku svého života. Také tam založil klášter s malou skupinou žáků a odtud udržoval korespondenci se svými věřícími v Piemontu, jak dokazuje především jeho druhý list z autentických Eusebiových listů. Poté byl izolován v Kapadocii a v Tebaidě, kde byl tělesně krutě trýzněn. V roce 361 po smrti Konstanze II., císař Julián ukončil jeho vyhnanství a umožnil mu, aby se opět ujal svého místa. V roce 362 ho Atanasius pozval, aby se účastnil koncilu v Alexandrii, který rozhodl, aby bylo odpuštěno ariánským biskupům, jen když se vrátí do laického stavu. Eusebius vykonával biskupskou službu ještě deset let, až do své smrti. Vytvořil vzorný vztah se svým městem, který pak inspiroval pastorální službu jiných biskupů severní Itálie, jimiž se budeme zabývat v následujících katechezích, jako Ambrože z Milána a Maxima z Turína.“

Tak Duch svatý vedl biskupa Eusebia – a on se nechal pokorně vést. Naplnila se na něm slova o učednictví z Ježíšovy modlitby při Poslední večeři: z „dokonalé jednoty“ misijního společenství, jímž je život ze křtu – pro slabého a hříšného člověka upevňovaný neustálým „conversio“ kajícností vyjádřenou v pokání a v jeho svátosti – se rodí život, na němž mohou ostatní poznat v moci Ducha svatého – svět může poznat, že Otec poslal svého Syna Ježíše a že jeho učedníky miluje, jako miloval jej. 

Vztah svatého Eusebia ke „světu“ obklopujícím Církev, v tomto případě k jeho městu „je doložen především dvěma listovními svědectvími. První se nachází v …listu, který Eusebius napsal z vyhnanství ve Scitopoli „nejmilejším bratřím a vytouženým kněžím, jakož i svatému lidu ve víře ve Vercelli, Novaře, Ivreji a Tortoně“  jímž se list uzavírá: Eusebius žádá své syny a své dcery, aby pozdravovali „také ty, kteří jsou mimo církev a kteří k nám ráčí mít city lásky: etiam hos, qui foris sunt ad nos dignantur diligere. Zřejmé znamení, že vztah biskupa k jeho městu se neomezoval na křesťanské obyvatelstvo, nýbrž i na ty, kteří „ mimo církev „ nějak uznávali jeho duchovní autoritu.“

Tím otevírá tento svatý biskup na severoitalském území cestu k oné dokonalé jednotě, již vyznává Ježíš při své vrcholné modlitbě před utrpením, které se stalo jeho „doxa“ - slávou:

„A slávu, kterou jsi dal mně, dal jsem já jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno: já v nich a ty ve mně. Tak ať i oni jsou v dokonalé jednotě, aby svět poznal, že ty jsi mě poslal a žes je miloval, jako jsi miloval mne“. 

„Druhé svědectví zvláštního vztahu biskupa k jeho městu pochází z dopisu, který sv. Ambrož z Milána psal Vercellským kolem roku 394, více než dvacet let po smrti Eusebia. Vercellská církev prodělávala těžké chvíle: byla rozdělena a bez pastýře. Ambrož otevřeně prohlašuje, že neváhá uznat v oněch Vercellských potomstvo svatých otců, kteří schválili Eusebia, sotvaže ho uviděli, aniž ho kdy předtím poznali a zapomněli dokonce i na vlastní spoluobčany“. V témže dopisu milánský biskup co nejjasněji dosvědčuje, jak si váží Eusebia: „Tak velký muž,“ píše rozhodným stylem, „si právem zasloužil, aby byl zvolen celou církví“. Ambrožův obdiv k Eusebiovi se zakládal především na faktu, že biskup z Vercelli spravoval diecézi svědectvím svého života: „Svou církev spravoval přísností (svého) postu.“ Ambrož byl totiž uchvácen, jak to sám uznává, mnišským ideálem kontemplace Boha, o kterou Eusebius usiloval ve stopách proroka Eliáše. „Za prvé,“ poznamenává Ambrož, „biskup z Vercelli shromáždil vlastní klérus ve společném životě a vychoval jej k dodržování mnišských pravidel, i když žil uprostřed města.“ Biskup a jeho klérus měli sdílet problémy spoluobčanů, ale zároveň pěstovat v srdci jiné občanství totiž nebeské.“

Toto druhé svědectví je zároveň prvním svědectvím, jak se s ním nyní setkáváme, o svatém Ambroži Milánském, jenž se stává tím učedníkem, který poznal sílu života v Duchu svatém svatého Eusebia a plně v životě spojeném s Nejsvětější Trojici, v kontinuitě – v tomto případě i apoštolské kontinuitě jeho učedníků – ji i veřejně vyznal. Dosvědčil

„Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich." 

„Tak Eusebius, zatímco se bral za svou věc svatého lidu ve Vercelli, žil v městě jako mnich. Tento rys však zřejmě nic neubíral na jeho příkladném pastorálním dynamismu. Mimo jiné se zdá, že zřídil ve Vercelli farnosti pro řádnou a stabilní církevní službu a že podporoval mariánské svatyně pro obrácení pohanského obyvatelstva venkova. Tento „mnišský rys“ dodával zvláštní dimenzi vztahu biskupa k jeho městu. Jako již apoštolové, za které Ježíš prosil při Poslední večeři, pastýři a věřící církve „jsou ve světě, ale nejsou „ze světa“. Proto pastýři „ připomínal Eusebnius „ musejí vybízet věřící, aby nepovažovali města ve světě za své stabilní příbytky, nýbrž aby hledali budoucí Město, definitivní Jeruzalém nebes. Tato „eschatologická výhrada“ umožňuje pastýřům i věřícím zachránit správnou stupnici hodnot, aniž by se poddávali chvilkovým módám a nespravedlivým nárokům politické moci. Ryzí stupnice hodnot „ zdá se, že to říká celý Eusebiův život „ nepochází od včerejších ani dnešních vládců, nýbrž pochází od Krista, dokonalého člověka, rovného Otci v božství a přesto člověka jako my. Tím, že se odvolává na tuto stupnici hodnot, se Eusebius neunaví „vroucně doporučovat „svým věřícím“, aby všemožně pěstovali víru, uchovávali svornost a aby byli vytrvalí v modlitbě“ 

„Spravedlivý Otče, svět tě nepoznal, ale já jsem tě poznal, a tito (moji učedníci) poznali, že jsi mě poslal. Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mě miloval, byla v nich a abych byl i já v nich." 

(Z katecheze Svatého otce Benedikta XVI. na generální audienci, Náměstí svatého Petra 17. 10. AD 200; zdroj: www.radiovaticana.cz;

a srov.: S. Eusebii Epistola secunda, CCL 9, p. 104 et Epistola extra collectionem 14: Maur. 63).

MODLITBA

Tvé království, Ježíši, Příteli svých učedníků,

ukazuje na tajemství Nejsvětější Trojice,

na dvojí dar Tvým učedníkům v modlitbě Poslední večeře:

vstupuje díky světcům Tvé Církve stále více do tohoto světa;

a svým nejbližším ukazuješ tajemství poslání

i úspěch jejich pozemského a posmrtného života

chvalozpěvem na mysterium křtu, otevírajícím plný život na této zemi,

vstup do dokonalé jednoty.

Děkujeme Ti za katechezi Svatého otce Benedikta XVI. o svatém biskupovi Eusebiovi z Vercelli a jeho učednících.

Z nich - společně žijících zde na zemi -

se stalo společenství s Tebou v nebeské slávě,

do které vstoupili vyznáváním Tvého kříže,

každodenním „conversio continua“ a kajícností,

odtud vychází chvalozpěv na přátelství

v nejbohatší chvíli každého jejich i našeho dne –

chvalozpěv při mši svaté,

jímž nás uchováváš v spojení s Duchem svatým

a vedeš ven z mešního večeřadla do světa,

který pak jasně v jeho světle vidíme jako misijní součást Tvé Církve:

poznali jsme v plnosti Tebe při mši svaté

- tak poznáváme dokonalou jednotu Tebe s Otcem v tomto světě.

Amen.