sobota 4. listopadu 2017

Setkání s Ježíšem v liturgii kříže vede kněze, kteří opouštějí Ježíše na kříži, zpět ke svatodušní liturgii, k radosti ze služby






31. neděle v mezidobí

V prvním čtení z knihy proroka Malachiáše slyšíme Boží slovo k těm, kdo se vydali cestou kříže, který nevede ke spáse.  Jsou osloveni a obviněni kněží, kteří se zpronevěřili svému poslání. Cesta zpět, k přijetí povolání nevede jinudy než opět přes kříž. Ovšem Ježíšův – kříž Boha a člověka. Pán Ježíš se představil světu jako služebník, zcela se zřekl sebe samého a snížil se až k tomu, že dal nejvýmluvnější lekci pokory a lásky na kříži. Z jeho příkladu vyplývá životní výzva: „Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem“.

    Jsem mocný král - praví Hospodin zástupů - moje jméno je hrozné mezi národy. Nyní platí vám, kněží, tento příkaz: Jestliže neuposlechnete a nevezmete si k srdci, abyste vzdávali úctu mému jménu - praví Hospodin zástupů - stihnu vás kletbou.
    Vy jste sešli z cesty, jste příčinou, že mnozí nedbají o Zákon, porušili jste smlouvu s Lévim - praví Hospodin zástupů. Proto i já vás uvrhnu do ponížení a potupy přede vším lidem, poněvadž jste nezachovávali mé příkazy. Při udílení rad jste nebyli nestranní. Nemáme snad všichni jednoho otce? Nestvořil nás jeden Bůh? Proč jsme k sobě věrolomní, a tak znesvěcujeme smlouvu našich otců?

Žalmista zpívá o pokoře duše, která jako dítě v klíně matky nachází útěchu v závislosti na svých rodičích: ukazuje na Boží dětství a na uzdravující úplnou závislost na Bohu.

Opatruj, Pane, mou duši ve svém pokojil Hospodine, mé srdce se nevypíná, nevyvyšují se mé oči, neženu se za velikými věcmi, pro mě nedostižnými.
 
Spíše jsem uklidnil a utišil svou duši jako dítě na matčině klíně; jako dítě, tak je má duše ve mně.

Doufej, Izraeli, v Hospodina, nyní i navěky.

Čtení z prvního listu svatého apoštola Pavla Soluňanům v
liturgii této neděle vybízí, abychom brali evangelium „ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží“. Takto můžeme s vírou přijmout ta varování, která Ježíš adresuje našemu svědomí, abychom jim přizpůsobili svoje jednání.

Bratři!
    Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti; tak jsme po vás toužili, že bychom vám nejraději nejen odevzdali Boží radostnou zvěst, ale dali za vás i vlastní život. Tak velice jsme si vás oblíbili.
    Přece si ještě vzpomínáte, bratři, na naši vyčerpávající námahu: ve dne v noci jsme pracovali, abychom nikomu z vás nebyli na obtíž, když jsme vám hlásali Boží evangelium.
    A proto i my bez ustání děkujeme Bohu za to, že když jste nás uslyšeli kázat Boží slovo, vzali jste ho ne jako slovo lidské, ale jako slovo Boží - vždyť jím skutečně je. A protože věříte, ukazují se na vás i jeho účinky.


Slova svatého evangelia podle Matouše zachycují v dnešním úryvku Ježíšovu výtku zákoníkům a farizeům, kteří měli ve společnosti roli mistrů, že jejich jednání bylo v otevřeném rozporu s učením, které důrazně předkládali druhým. Ježíš zdůrazňuje, že „mluví, ale nejednají“; ba dokonce „svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem“. Dobrou nauku je třeba přijmout, ale hrozí, že bude kompromitována nedůsledným počínáním. Proto Ježíš říká: „Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte“. Postoj Ježíše je přesně opačný: Praktikuje jako první přikázání lásky, kterému učí všechny, a může tak říci, že jeho břemeno netíží a netlačí, protože nám pomáhá, abychom jej nesli spolu s Ním.

V souvislosti s učiteli, kteří omezují svobodu druhých ve jménu své vlastní autority, poukazuje svatý Bonaventura na to, kdo je opravdovým mistrem, když říká: „Nikdo nemůže učit, ani jednat, ani dosáhnout poznatelné pravdy bez přítomnosti Syna Božího. „Ježíš sedí na učitelském stolci jako větší Mojžíš, který rozšiřuje Smlouvu na všechny národy“). On je naším pravým a jediným Mistrem! Jsme proto povoláni následovat Syna Božího, Vtělené Slovo, které vyjadřuje pravdu jeho učení skrze věrnost Otcově vůli darováním sebe samého. Blahoslavený Antonio Rosmini píše: „První mistr formuje všechny ostatní mistry, stejně jako formuje samotné učedníky, protože jedni i druzí existují pouze na základě moci onoho prvního tichého, ale mocného učení“. Ježíš rozhodně odsuzuje také domýšlivost a podotýká, že jedná-li člověk proto, aby „se ukazoval před lidmi“, vydává se napospas lidskému uznání a ohrožuje hodnoty, které zakládají opravdovost lidské osoby.

„Každý musí v životě nalézt svoje správné místo. Ale jaké místo je opravdu správné?“ Na tuto otázku odpovídal Svatý otec Benedikt XVI. v jedné ze svých homilií na evangelium, ve kterém Ježíš každému radí, aby si na hostině, kam byl pozván, vybíral poslední místo. „Nějaké místo se může jevit jako velmi dobré, ale může se ukázat, že je velmi nedobré,“ začal emeritní papež svou promluvu. Učedníci se dokonce na Poslední večeři přeli o ta nejlepší místa, zatímco Ježíš se prezentoval jako služebník. On, narozený ve chlévě a popravený na kříži, ukazuje, že správné místo je to, které je blízké Jemu, podle Jeho míry“. Apoštol, tedy Kristův vyslanec, je „podle mínění tohoto světa poslední“ a právě proto je Ježíši nablízku: „Kdo se v tomto světě a v těchto dějinách ocitne vpředu a dosáhne na první místa, musí vědět, že je v nebezpečí, musí si více hledět Pána, brát si míru podle Něho, měřit se vzhledem k odpovědnosti za druhé, musí se stát tím, kdo slouží, usedá u nohou druhého a tak žehná a je požehnán.

Ať je tedy místo, které nám dějiny přiřknou jakékoliv, rozhodující je odpovědnost před Ním, odpovědnost za lásku, spravedlnost a pravdu. V evangeliu nám Pán připomíná, že kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. Kristus, Boží Syn, sestupuje, aby nám sloužil, a v tom spočívá podstata Boha, že se totiž sklání k nám: je láskou, přitakává trpícím, povyšuje z ponížení:

My jsme na Kristově cestě, na správné cestě, pokud se na Jeho místě a jako On snažíme stávat lidmi, kteří »sestupují«, abychom se stali opravdu velkými Boží velikostí, která je velikostí lásky.

„Kříž je posledním místem, a Ukřižovaný nemá žádné místo, je bez místa, byl svlečen, stal se nikým, a přece evangelista Jan spatřuje v tomto extrémním ponížení opravdové povýšení:

Tímto způsobem je Ježíš nejvýše, je na výši Boha, protože výše Kříže je výší Boží lásky, výší zřeknutí se sebe samého a odevzdání druhým. Toto je místo Boží, a my chceme prosit, aby nám, každému jeho vlastním způsobem, dával toto tajemství povýšení a ponížení stále více chápat a pokorně přijímat.

Papež Benedikt XVI. potom zmínil radu, kterou na hostině Ježíš dává, totiž nehledět na případné výhody a zvát mrzáky, chromé a chudé, protože Ježíš činí totéž, když „zve na Boží hostinu nás“ a tím ukazuje, co to znamená gratis. Ekonomie se právem zakládá na komutativní spravedlnosti, na do ut des. Avšak i v této oblasti zůstává něco, co je zdarma, neboť žádná společnost nemůže růst, aniž by něco promíjela. Ty největší věci v životě, tedy láska, přátelství, dobrota, odpuštění, však ani zaplatit nelze, „jsou gratis, stejně jako se Bůh dává gratis nám“:

Tak také v boji za spravedlnost ve světě, nesmíme nikdy zapomínat na tuto gracióznost Boha, neustálé dávání a přijímání, a musíme stavět na skutečnosti, že nás Pán obdarovává, že existují dobří lidé, kteří nám dávají gratis svoji dobrotu, snáší nás bez náhrady, mají nás rádi a jsou k nám dobří gratis. My potom máme přibližovat svět Bohu tím, že rozdáváme tuto gracióznost, abychom se Mu stali podobnými a otevřeli se Mu.

Svatý otec Benedikt XVI. se pak v samotném závěru zastavil u liturgie, u prostoty křesťanské liturgie, která je „nezměrně velkolepá“, protože nás pojí se šiky andělů a svatých ve slavnostní radosti z Boha. A Kristova krev, která je středem eucharistie, „uvádí do tohoto radostného Božího shromáždění. Tato Krev je Jeho láska, Boží hora, a otevírá nás Boží slávě“. 

Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům:
    "Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagógách, mají rádi pozdravy na ulicích, a když jim lidé říkají 'Mistře'.
    Vy však si nedávejte říkat 'mistr', jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno 'otec', jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat 'učitel', jenom jeden je váš Učitel - Kristus.
    Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen." 

(Svatý otec Benedikt XVI. před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 30. 10. AD MMXI; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=15410
a v promluvě 2. 9. AD MMXIII; http://radiovaticana.cz/clanek.php4?id=18792
svatý Bonaventura, Sermo I de Tempore, Dom. XXII post Pentecosten, Opera Omnia, IX, Quaracchi, 1901, str. 442;
Ježíš Nazaretský, Brno 2007, str. 58;
blahoslavený Antonio Rosmini, Idea della Sapienza, 82, in: Introduzione alla filosofia, vol. II, Roma 1934, str. 143)


O. Vladimír



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Jediný „Rabbi“ – Mistr je Tvůj Svatý Duch,

a tak máme, Ježíši, jediný učiteli,

oslovovat Otce – Stvořitele

ve svých pozemských a duchovních otcích:

v rodičích a kněžích i biskupech.

Jsi jediný Učitel, a dnes v evangeliu varuješ zákoníky a farizeje,

aby si nepřisvojovali učitelský úřad,

který náleží Duchu svatému – Mistru, Magisteru v Magisteriu Církve.

Varuješ tak před pokrytectvím –

odkrýváš tajemství Nejsvětější Trojice, které nemůže poznávat ten,

kdo se vyvyšuje a činí ze sebe jediného otce – duchovního či pozemského,

jediného učitele,

jediného správce Magisteria.

Nyní Tě přijímáme:

ve Svatém svatých,

na tváři Tebe, světle tváří všech svatých,

se zrcadlí Duch Boží.

Dáváš nám podíl na této kontemplaci,

která pod září Tvého vzkříšeného těla,

pod nestvořeným světlem této svaté Hostie odkrývá

– na rozdíl od pokrytců –

kříž: Tvých pět svatých,

nezemským světlem zářících ran,

které vyzývají:

„Vrať se zpátky k Božímu povolání

být, otcem rodiny, knězem, učitelem, biskupem!“

- k pokornému sklonění se pod katolickou naukou Ducha svatého -

„Vrať se v síle tohoto svatého přijímání ¨

ke smyslu svého života: k mému kříži!“

Amen.

SESLÁNÍ DUCHA K OBNOVENÍ JEDNOTY S BOHEM - HRÁZ PROTI PROCESU ŠTĚPENÍ

  V pohanské i judaistické tradici patří dožínky první letní sklizně, letnice, k pradávným liturgickým slavnostem, které v sobě již ...