sobota 18. listopadu 2017

Posmrtná radost těch, kdo nezakopali svou hřivnu: nekonali mrtvé skutky lásky







33. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy Přísloví při dnešní posvátné liturgii mše svaté je zdůrazněna zodpovědnost v péči o rodinu a práci. Zodpovědnost, která bude zúčtována u bran věčnosti jako výtěžek ze skutků ženy, která mysticky představuje Církev, skutků konaných ve spojení s Ježíšem Kristem. Opakem jsou podle teologie svatého Pavla mrtvé skutky, které koná člověk z lásky k sobě, ne k Trojjedinému Bohu, ty vedou k posmrtnému odloučení od Boha.

    Řádnou ženu, kdo ji najde? Větší cenu má než perly. Srdce jejího manžela na ni spoléhá, o zisk nemá nouzi. Přináší mu jen prospěch, nikdy škodu, po všechny dny svého života. Shání vlnu a len, pracuje radostnou rukou.
    Svýma rukama sahá po kuželi, její prsty se chápou vřetena. Svou dlaň otvírá ubožákovi, své rámě nabízí chudákovi. Půvab zklame, krása prchne, zato žena, která ctí Hospodina, zaslouží si chválu. Dejte jí z výtěžku jejích rukou, neboť u bran ji chválí její díla.

Plodnost rodiny, děti přijímané jako dar od Ducha, jehož darem byly zplozeny – plození dětí může být mrtvým či živým skutkem víry v Ježíše Krista, to vše rozhoduje o pravém životním štěstí rodiny, která se má shledat po smrti v nebi u Ježíše – v nebeské blaženosti, jejíž předstupeň prožívala v pozemské obětavosti – o tom zpívá Žalmista:

Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, kdo kráčí po jeho cestách. Budeš jísti z výtěžku svých rukou, bude ti blaze a dobře.

Tvá manželka bude jako plodná réva uvnitř tvého domu. Tvoji synové jako výhonky oliv kolem tvého stolu. 

Hle, tak bývá požehnán muž, který se bojí Hospodina. Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, abys viděl štěstí Jeruzaléma po všechny dny svého života.

Tématem vzkříšení, jímž jsme se zaobírali minulý týden, komentuje dnešní úryvek první epištoly svatého Pavla Soluňanům Svatý otec Benedikt XVI., otevírá novou perspektivu, totiž čekání na Pánův návrat, a proto nás přivádí k zamyšlení nad vztahem mezi přítomností, časem Církve a Božího království, a budoucností (éschaton), která nadejde, až Kristus odevzdá království Otci. Každé křesťanské pojednání o posledních věcech, jež se nazývá eschatologie, vychází vždycky z události vzkříšení: v této události poslední věci už začaly a v jistém smyslu jsou již přítomny.

Pravděpodobně roku 52 svatý Pavel napsal první ze svých dopisů, první list Soluňanům, kde mluví o tomto Ježíšově návratu, zvaného parusie, advent, nová, definitivní, zjevná přítomnost. Soluňanům, kteří mají své pochybnosti a své problémy, apoštol píše: „Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, věříme také, že s Ježíšem přivede Bůh k životu i ty, kdo zesnuli“. A pokračuje: „Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu“. Apoštol popisuje Kristovu parusii těmi nejživějšími barvami a symboly, které však sdělují prosté a hluboké poselství: nakonec budeme stále s Pánem. Za všemi oněmi obrazy je toto podstatné poselství: naší budoucností je „být s Pánem“. Jako věřící v našem životě už s Pánem jsme a naše budoucnost, věčný život již započal.

Ve druhém listu Soluňanům Apoštol mění perspektivu. Hovoří o negativních událostech, které budou předcházet oné poslední a závěrečné události. Netřeba se klamat - říká - jakoby den Páně měl nastat podle nějakého chronologického počítání: „Pokud jde o dobu, kdy přijde náš Pán Ježíš Kristus a kdy my se u něho shromáždíme, prosíme vás: nenechte si tak snadno poplést hlavu, či se dokonce polekat nějakým proroctvím nebo listem prý od nás poslaným, jakoby ten den Páně měl už nastat. Nedejte se žádným způsobem od nikoho oklamat!“. Pokračování tohoto textu oznamuje, že před Pánovým příchodem dojde k apostasii (odpadnutí) a bude se muset objevit nějaký blíže neidentifikovaný „skrz naskrz hříšný“ člověk, „propadlý záhubě“, jehož pak tradice pojmenuje Antikrist. 

Záměr tohoto listu svatého Pavla je však především praktický. Píše: „Už tehdy, když jsme byli u vás, přikazovali jsme vám: „Kdo nechce pracovat, ať nejí“. A teď slyšíme, že někteří z vás žijí zahálčivě a vůbec nepracují, ale jsou velmi zaměstnáni věcmi, do kterých jim nic není. Takovým lidem důrazně přikazujeme mocí, kterou máme od Pána Ježíše Krista, aby v klidu pracovali a jedli chléb, na který si sami vydělají“. Jinými slovy očekávání Ježíšovy parusie nikoho nezprošťuje závazků na tomto světě, ale naopak vytváří odpovědnost pracovat v tomto světě a pro tento svět. Totéž uvidíme příští neděli v evangeliu o hřivnách, kde nám Pán říká, že svěřuje hřivny všem a jako Soudce bude žádat, abychom z nich vydali počet, až se zeptá: Jaké plody jste získali“ Očekávání Pánova návratu v sobě tedy zahrnuje odpovědnost za tento svět.

Tatáž věc a tatáž souvislost mezi parusií - návratem Soudce-Spasitele - a naším závazkem v našem životě se ukazuje v jiném kontextu a s novými aspekty v listě Filipanům. Svatý Pavel je ve vězení a očekává vynesení rozsudku, kterým může být odsouzen k smrti. V této situaci myslí na své budoucí bytí s Pánem, ale myslí také na komunitu ve Filipech, která potřebuje svého otce, tj. Pavla, když jim píše: „Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem - a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. O tom jsem přesvědčen, a proto vím, že ještě s vámi zůstanu a že vám budu dále pomáhat, aby u vás u všech rostla radost, jakou dává víra. Vy se pak budete moci tím více skrze mne chlubit v Kristu Ježíši, až se k vám zase vrátím“. ¨

Svatý Pavel nemá strach ze smrti, naopak. Ta totiž odkazuje na plné bytí s Kristem. Apoštol Pavel má však účast na smýšlení Krista, který nežil pro sebe, ale pro nás. Žít pro druhé se stává programem jeho života, a proto dokazuje svou dokonalou disponibilitu k Boží vůli, k tomu, co rozhodne Bůh. Je především ochoten žít i v budoucnu na této zemi pro druhé, žít pro Krista, žít skrze jeho živou přítomnost a tak pro obnovu světa. Vidíme, že toto jeho bytí s Kristem vytváří velkou vnitřní svobodu. Svobodu před výhrůžkami smrtí, ale také svobodu před všemi životními závazky a utrpeními. Je prostě k dispozici Bohu a je skutečně svobodný.

Co se týká času a chvíle příchodu Páně, není třeba, bratři, abychom vám o tom psali. Víte totiž sami velmi dobře, že onen den Páně přijde jako zloděj v noci.
    Až budou lidé říkat: "Je pokoj a bezpečí", tu na ně znenadání přitrhne záhuba jako porodní bolesti na těhotnou ženu. Nebudou moci jim uniknout. Ale vy, bratři, nejste ve tmě, že by vás ten den překvapil jako zloděj. Vy všichni jste přece synové světla a dne, noc ani tma nemá nad vámi právo!
    Nesmíme se tedy oddávat spánku jako ostatní, ale naopak: zůstaňme bdělí a střízliví.


Boží slovo této neděle - předposlední v tomto liturgickém roce - nás vyzývá, abychom byli bdělí a horliví při čekání na návrat Pána Ježíše na konci časů. Evangelium podává proslulé podobenství o hřivnách, jak je přináší svatý Matouš.

Náš Vykupitel Ježíš vypráví o třech služebnících, kterým jejich pán při odchodu na dlouhou cestu svěřil svůj vlastní majetek. Dva z nich se zachovali správně, protože zdvojnásobili svěřený majetek. Třetí však svěřenou hřivnu zakopal do země. Po svém návratu pán od svých služebníků žádá, aby mu vydali počet ze svěřeného. První dva jej potěší, ale třetí ho zklame. Onen služebník, který ukryl hřivnu v zemi, aniž by z ní něco vytěžil, si počínal špatně. Choval se, jakoby se jeho pán už neměl vrátit, jakoby neměl nadejít den zúčtování. Tímto podobenstvím chce Ježíš učit učedníky, aby dobře používali jeho darů. Bůh volá každého člověka k životu, obdarovává jej talenty a zároveň mu svěřuje určité poslání. Bylo by pošetilé myslet si, že tyto dary jsou zasloužené a stejně tak, zříci se jejich zužitkování, by znamenalo zbavit svůj život smyslu. Toto podobenství komentuje svatý Řehoř Veliký, když poznamenává, že Pán nikoho neponechá bez daru svojí lásky. Svatý Řehoř píše: „Je proto nezbytné, moji bratři, abyste veškerou péči věnovali ochraně lásky v každém skutku, který máte vykonat“. A jakmile upřesní, že pravá láska spočívá v tom, že miluje přátele stejně jako nepřátele, dodává: „pokud někomu chybí láska, ztratí všechno, co má, je zbaven obdržené hřivny a hozen ven do temnot“.

 „Hřivna“ byla antická římská mince, vysoké hodnoty. A právě kvůli popularitě tohoto podobenství se stala synonymem osobních darů (nadání), které je každý povolán zužitkovat. Text hovoří o „jednom člověkovi, který se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek“. Onen člověk z podobenství reprezentuje samého Krista, služebníci jsou učedníci a hřivny jsou dary, které jim Ježíš svěřuje. Tyto dary představují kromě přirozených hodnot také bohatství, které nám Pán Ježíš zanechal jako dědictví, abychom je zužitkovali: Jeho slovo uložené ve svatém evangeliu, křest, který nás obnovuje v Duchu svatém; modlitba - „Otče náš“ - kterou vysíláme k Bohu jako děti, spojeni v Synu; jeho odpuštění, o němž nám přikázal, abychom je nesli všem; svátost jeho obětovaného těla a jeho prolité krve. Zkrátka: Boží království, jímž je On sám, a které je přítomné a živé mezi námi.

Toto je poklad, který Ježíš svěřil svým přátelům na konci své krátké pozemské existence. Dnešní podobenství klade důraz na vnitřní postoj přijetí a zhodnocení tohoto daru. Nesprávným postojem je strach: služebník, který má strach ze svého pána a obává se jeho návratu, skryje minci pod zem a ta nepřináší žádný zisk. Toho se dopustí např. ten, kdo po přijetí křtu, sv. přijímání a biřmování zahrabe tyto dary pod příkrov předsudků, pod falešný obraz o Bohu, který paralyzuje víru i skutky, takže zklame Pánova očekávání. Podobenství však mnohem více vyzdvihuje dobré plody, které přinášejí učedníci, kteří jsou šťastni z přijatého daru, neschovávají jej ze strachu nebo ze žárlivosti, ale zužitkovávají ho tím, že se o něj dělí a že jej sdílí. Ano, to, co nám Kristus dal, se rozmnožuje tím, že se to dává dál. Je to poklad, který má být vynaložen, investován, sdílen se všemi, jak nás tomu učí onen velký správce Ježíšových talentů, jakým je apoštol Pavel.

Evangelijní učení, které nám dnes liturgie nabízí, se vepsalo také do historicko-sociální roviny tím, že v křesťanských národech prosazovalo aktivní a podnikavou mentalitu. Avšak hlavní poselství se týká ducha odpovědnosti, s jakým je třeba přijímat Boží království: odpovědnost k Bohu a k lidstvu. Tento postoj srdce dokonale ztělesňuje Panna Maria, která dostala nejcennější z darů, samého Ježíše a obětovala ho světu s nezměrnou láskou. Prosme ji, aby nám pomáhala být „dobrými a věrnými služebníky“, abychom se jednoho dne mohli i my „radovat se svým Pánem“. 

Boží Slovo z této předposlední neděle liturgického roku nás varuje před dočasností pozemské existence a vybízí nás, abychom ji prožívali jako putování se zraky upřenými k cíli, k Bohu, který nás stvořil a poněvadž nás učinil pro sebe, je naším posledním údělem a smyslem našeho života. Nutným krokem k dosažení této definitivní reality je smrt, následovaná posledním soudem. Apoštol Pavel připomíná, že „onen den Páně přijde jako zloděj v noci“, tedy bez výstrahy. Vědomí slavného Pánova návratu nás podněcuje žít v postoji bdění a očekávat jeho zjevení v neustávající památce jeho prvního příchodu.

Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: 
    "Jeden člověk se chystal na cesty: zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, podnikavě jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi jámu a peníze svého pána ukryl. 
    Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: 'Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle - dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' 
    Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: 'Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle - další dvě jsem vydělal.' Pán mu řekl: 'Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' 
    Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: 'Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.' 
    Pán mu odpověděl: 'Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal“ Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků, a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno, a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů." 









(Svatý otec Benedikt XVI. při Angelus Domini, 16. listopadu 16. 11. AD MMVIII;
na generální audienci, 12. listopadu Náměstí svatého Petra 12. 11. AD MMVIII
a před Angelus Domini, Náměstí svatého Petra 13. listopadu AD MMXI;
srovn.: svatý Augustin, Vyznání 1,1;
svatý Řehoř Veliký, Homilie k evangeliím 9,6)


O. Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ


Podle našich schopností 

dáváš,

Ježíši, připravující darem hřiven na svou Parúsii,

každému ze svých učedníků,

tolik hřiven,

kolik si svými skutky konanými z víry zaslouží.

Avšak každému z nich – z oněch tří,

kteří zastupují Tvůj učednický sbor

a všechny z lidí,

kteří od nás, Tvých učedníků, uslyší slovo o spáse v Tobě -

dáváš alespoň jedinou hřivnu – nejcennější minci.

Tou je Tvá krev, prolitá za nás na kříži,

přijatá s vírou ve svátosti Nejsvětější při mši svaté 

mnohými,

kteří budou spaseni,

Amen.

"Duše bolí"

- tak si  povzdechne  jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž ...