sobota 7. dubna 2018

Bílá - svatotomášská - neděle: vyvrcholení oktávu mystagogické iniciace



KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.





DOMINICA IN ALBIS – BÍLÁ NEDĚLE


Dnešní neděle, tradičně nazývaná „v albách“ – Dominica in Albis – uzavírá týden Velikonočního oktávu, kdy každý den je zpřítomňováním a prožíváním slavnosti Zmrtvýchvstání Ježíše Krista, „voskreseniem“, jak je dodnes (a i v dobách ateistického pronásledování v bývalém Sovětském svazu byla) naše „neděle“ nazývána.

U církevních Otců čteme, že o této neděli, kdy se náš zmrtvýchvstalý Pán zjevil apoštolu Tomášovi, který nebyl schopen přijmout víru Církve, její nauku o vzkříšení, jak ji jednohlasně slyšel od prvního apoštolského sboru, přicházeli novokřtěnci k chrámové piscině, k posvátnému prameni, aby v něm poprvé vyprali svá křestní roucha, ve kterých chodili každý den od křtu na mystagogické katecheze a mše svaté.
Nyní poprvé konali očistu – symbolicky tu, kterou poté přijímali v obnově křtu, ve svátosti smíření.

Kontemplujeme toho, uvedl v přípravě na modlitbu před Ježíšem v Nejsvětější eucharistii Svatý otec Benedikt XVI.  při pouti do Lurd, který při velikonoční večeři daroval své Tělo a svou Krev učedníkům, aby byl s nimi „po všechny dny až do skonání světa“

Je tu s námi zástup všech mužů a všech žen, kteří kontemplovali, uctívali a klaněli se reálné přítomnosti toho, který se nám daroval až do poslední kapky krve; zástup mužů a žen, kteří trávili hodiny jeho adorací v Nejsvětější svátosti oltářní.

Tento večer je nevidíme, ale slyšíme, jak říkají každému a každé z nás: „Pojď, nechej se přitáhnout Mistrem. On je tady a volá tě!“. Chce vzít tvůj život a spojit ho se svým. Nechej se od něho přitáhnout! Nehleď již na svá zranění, hleď na ta jeho! Nehleď na to, co tě od něho a od druhých dosud odděluje, hleď na nekonečnou vzdálenost, kterou on odstranil, když přijal tvé tělo, vystoupil na kříž, který mu připravili lidé, když svolil, aby ho poslali na smrt, aby ti ukázal svou lásku. Ve svých ranách přijímá tebe, do svých ran tě skryje. Neodmítej jeho lásku!

Nezměrný zástup svědků, kteří se nechali přitáhnout jeho láskou, je zástup svatých v nebi, kteří se za nás nepřestávají přimlouvat. Byli hříšníky a věděli to, ale rozhodli se nehledět na svoje rány, nehledět už jinam než na rány svého Pána, aby odhalili slávu kříže, aby odhalili vítězství nad smrtí. Svatý Petr Julián Eymard nám říká všechno, když praví: „Svatá Eucharistie je Ježíš Kristus minulý, přítomný a budoucí“. Ježíš Kristus minulý, v historické pravdě večera ve večeřadle, kam nás přivádí každé slavení mše svaté.

Ježíš Kristus přítomný, protože on nám říká: „Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělo, toto je kalich mé krve“. „Toto je,“ v přítomnosti, tady a teď, jako ve všech tady a teď lidských dějin. Reálná přítomnost, přítomnost, která přesahuje naše ubohé rty, naše chudé rty, naše chudé myšlenky. Přítomnost nabídnutá našim zrakům jako nyní, tento večer, u této jeskyně, kde se Maria zjevila jako Neposkvrněné Početí…

Když jedna přítelkyně Bernadetty přišla za ní v předvečer jejího prvního svatého přijímání, zeptala se jí: „Co tě činí šťastnější: první přijímání nebo zjevení?„ Bernadetta odpověděla: „Jsou to dvě věci, které spolu souvisí, ale nemohou být kladeny proti sobě. Jsem šťastná z obou“.

Spolu s Petrem Juliánem Eymardem a s Bernadettou vzýváme svědectví mnoha a mnoha světců a světic, kteří chovali k Nejsvětější eucharistii největší lásku. Nicolas Cabasilas k nám dnes večer volá a říká: „Přebývá-li Kristus v nás, čeho je nám ještě třeba? Zůstaneme-li v Kristu, po čem ještě můžeme toužit? On je náš host i náš příbytek. Jsme šťastní, že jsme jeho příbytek! Jaká radost, že jsme právě my příbytkem takového Domácího!“

Blahoslavený Charles de Foucauld se narodil roku 1858, tedy ve stejném roce, kdy docházelo ke zjevením v Lurdech. Nedaleko od jeho smrtí vychladlého těla byla nalezena jako semeno hozené na zem schránka, obsahující Nejsvětější svátost, kterou bratr Charles denně dlouhé hodiny adoroval. Otec de Foucauld nám svěřuje modlitbu, která vytryskla z hloubi jeho srdce, modlitbu určenou nebeskému Otci, kterou si však spolu s Ježíšem můžeme v plné pravdě přivlastnit před Svatou hostií:
„Otče můj, svěřuji svého ducha Tvým rukám!“
Je to poslední modlitba našeho Mistra, našeho Milovaného“.

Kéž by se stala i naší modlitbou a nechť je jí nejen v naší poslední chvilce, ale všech našich chvílích:


„Můj Otče, svěřuji se do tvých rukou, 
můj Otče, svěřuji se ti, 
můj Otče, oddávám se ti, 
můj Otče, učiň se mnou, co se ti zlíbí; za cokoli, co mi učiníš, ti děkuji: děkuji za vše; 
jsem připraven ke všemu, přijímám všechno. 
Děkuji ti za vše. Předpokládám, že tvá vůle se ve mně splní, můj Bože, 
předpokládám, že tvá vůle se splní ve všech tvých tvorech, ve všech tvých dětech, ve všech těch, které tvoje srdce miluje, nepřeji si nic jiného, můj Bože; 
svěřuji opět svou duši do tvých rukou, daruji ti ji, můj Bože, s veškerou láskou svého srdce, 
protože tě miluji, a potřebou mého srdce je darovat se ti, svěřit se do tvých rukou, bez míry, s nekonečnou důvěrou, 
protože ty jsi můj Otec.“






LITURGICKÉ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Apoštol svatý Jan v dnešní epištole potvrzuje základní leitmotiv mystagogických katechezí: Duch svatý dává schopnost věřit, přemýšlet „zdravě“ v jednotném pohledu víry, „sjednoceně“ o duchu a hmotě, o nebeských a pozemských darech, hřivnách, o charismatech, která probouzejí tuto víru; v tomto smyslu moudře mluvit, konat skutky, které jsou vnuknuty Bohem a k Němu vedou.

Proto bývala a je dnešní neděle po stránce katécheticko-mystagogické věnována tajemství, které tento životní postoj reprezentuje nejvíce: mysteriu přítomnosti Ježíše v Nejsvětější eucharistii.

Proto píše Apoštol, kterého Ježíš miloval: „Kdo věří v Syna Božího, má v sobě Boží svědectví. Kdo nevěří Bohu, učinil z něho lháře, neboť neuvěřil svědectví, které Bůh vydal o svém Synu.“

Naše víra se, jak čteme v Prvním listu svatého Jana, opírá o trojí božské svědectví. Svědky jsou totiž Otec, Slovo a Duch Svatý.

Ono svědectví „vody“, o kterém mluví Orličník, je Otcův hlas, který svědčil při Ježíšově křtu v Jordánu;
Svědectví „krve“ podává sám Ježíš, Boží Syn, svou obětní smrtí na kříži;
Svědectví, které vydává „Duch“ jsou charismata, Jeho dary, Logos, které On – Duch Otce a Syna vkládá jako ohnivý jazyk nad hlavou do srdce každého, kdo poslechli příkaz Ježíšův a modlili se společně desatero dnů v Horní místnosti u svatého Jana Marka.
Proto, kdo jejich – tomuto apoštolskému svědectví - uvěří, uvěří ve „vodu“ i „krev“, zatouží po svatém křtu, ponořujícím do krve Kristovy: bude v Církvi spasen.

V evangeliu dnešní Bílé neděle právě proto čteme o svatém Tomášovi, který se stává svatým slovem Ježíšovým ve svaté rodící se Církvi: on, apoštol, který nebyl přítomen v nyní jedenáctičlenném apoštolském sboru v „osmý den“, v neděli Vzkříšení, kdy se Ježíš poprvé ukázal svým biskupům; a  apoštol svým kolegům; není schopen uvěřit, když mezi ně přichází po týdnu, o této neděli „Tří svědků“.

Ocitá se na hraně, která může být dokonce ohledně přijetí a uchování víry nebezpečnější, než byla u hřešícího Jidáše: nevěří Církvi, respektive – nevěří Duchu svatému, a proto jej ďábel vede od blahoslavenství, blaženosti těch, kdo Ježíšovy smrtelné rány na jeho vzkříšeném těle neviděli, a přesto uvěřili, k potencionálnímu popření i svědectví Jeho „krve“ a odmítnutí Mysteria Salutis nabízeného Nejsvětější Trojicí při svědectví „vody“.

„Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“patří nám, abychom víru Církve kladli před pyšné samotářské hledání moci „krve“ Kristovy, pak nám svědectví „vody“ - náš křest v moci Nejsvětější Trojice – bude skutečnou ochranou a zdrojem víry, která vede k blahoslavenství, blaženosti na zemi a v nebi.



LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

2. neděle velikonoční – neděle Božího milosrdenství


Síla, která „sociálně a ekonomicky“ sjednocovala první křesťany, jak čteme v dnešním úryvku ze Skutků apoštolských, nepocházela z těchto „branží“. Duch Svatý působí v Církvi. Kdo důvěřuje svatosti Církve a nenechá se zlákat hříšností člověka, včetně těch, kdo byli obmyti vodou křtu, uchrání svou víru v Něj, a tak i v něm může Duch Boží působit. 

   Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všecko společné.
Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost.
   A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.


Svatý David ve starozákonní synagoze svědčí o věčném milosrdenství Božím, které vydalo trestu kříže Božího Syna, nevydalo Jej však věčné moci smrti:
Oslavujte Hospodina, neboť je dobrý, jeho milosrdenství trvá navěky.


Nechť řekne dům Izraelův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řekne dům Árónův:
"Jeho milosrdenství trvá navěky." Nechť řeknou ti, kdo se bojí Hospodina: "Jeho milosrdenství trvá navěky."



Hospodinova pravice mocně zasáhla, Hospodinova pravice mě pozvedla.
Nezemřu, ale budu žít
a vypravovat o Hospodinových činech. Hospodin mě sice těžce ztrestal, nevydal mé však smrti.


Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Hospodinovým řízením se tak stalo, je to podivuhodné v našich očích. Toto je den, který učinil Hospodin, jásejme a radujme se z něho! 



Svatý apoštol Jan byl mezi těmi, kdo svědčili nevěřícímu Tomášovi: „Viděli jsme Pána – vzkříšeného Ježíše!“ „Skvrna na blaženosti“, kterou bylo to, že svatý Tomáše potřeboval vidět rány svého Mistra, aby uvěřil, evokuje nutnost věřit přikázáním Božím, které ve své epištole reprezentují slova Tradice, jak ji předává milovaný Apoštol – tou ja víru Církve.

Milovaní!
   Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že miluje-me Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání.
   Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží?
   Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.


Život ve jménu Ježíšově mají ti, kdo věří Jeho Církvi, jak svědčí svatý Jan, který ve svém evangeliu, napsaném v době počínajících církevních schismat, apostazí a herezí, je veden Duchem svatým k tomuto vyznání:

   Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se.

   Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: "Viděli jsme Pána."

   On jim však odpověděl: "Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím."


Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Potom vyzval Tomáše: "Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mé-ho boku; a nebuď nevěřící, ale věřící." Tomáš mu odpověděl: "Pán můj a Bůh můj!"

   Ježíš mu řekl: "Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili."

   Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.


(Svatý Petr Julián Eymard, Kázání a farní nauky po roce 1856, 4-2,1, O meditaci;
Emmanuelite Estrade, 4. června 1858;
(Nicolas Cabasilas, La vie en Jesus-Christ, IV, 6;


Otec Vladimír Mikulica



MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Ty, kteří často – dosud jako ti, kdo se teprve ke křtu připravují –

prosí o uzdravení své duše a probírají se dokonce v jejích ranách a ´zraněních´,

vybízíš, Ježíši v oslaveném těle s viditelnými pěti posvátnými ranami,

stejně jako apoštola Tomáše:

„Dotkni se mých ran!“

„Nebuď nevěřící! – S vírou v mé rány přistup ke křestnímu prameni,

a poznáš uzdravení svých ran!

Tvé soužení a zahleděnost do sebe

se promění v adoraci

mé rány v boku:

staneš se svědkem mé krve, která smývá hříchy křtěných;

vody posvěcené Nejsvětější Trojicí, která ponořuje do mého utrpení;

Ducha Svatého, který v této posvátné chvíli Svatého přijímání

Tvými ústy o mně vyzná:

„Můj Pán a můj Bůh!“

Amen.

Vzestup a pád genetického inženýrství

Diptych, jímž vyjadřuje svatý evangelista Lukáš metexis, spojení Starého a Nového zákona na počátku evangelia Ježíše Krista, kt...