neděle 13. května 2018

Fatimská apokalypsa – mystické dějiny Církve ve světě





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.







„Neboj se malé stádce, váš Otec rozhodl, že vám dá Království!“ – Tato Ježíšova slova, jak je čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše, charakterizují poslední velikonoční neděli před slavností Seslání Ducha Svatého.

Ve chvíli Seslání bylo skutečně učedníků málo. Ale poté, co obdrželi Království – byli naplněni Duchem Ježíšova vzkříšení – rychle stoupnul jejich počet na tři tisíce. Nepočítaje katechumeny: ty, kterých se dotkl Duch Boží, a začali se připravovat k přijetí znovuzrození.

Oněch devět dní čekání na Ježíšův pokyn shromážděných učedníků v jeruzalémské Horní místnosti na desátý den, na den vylití Ducha Svatého, můžeme spolu s nimi prožívat. Spojit se s nimi v touze po příchodu slíbeného Utěšitele. A v posledku po Parúsii, návratu Ježíše Krále Univerza, na vrchol útěchy.

K témuž nás vedou i liturgické biblické texty této neděle. Ano, sestoupí Duch Svatý, dá útěchu. A bude jí třeba, protože malé a sílící stádce bude prožívat – podle Ježíšova proroctví – mnohá utrpení a těžké zkoušky v Církvi i ve světě. Apokalypsu.

Mystická poslední kniha Nového zákona představuje novénu – přípravu, kterou bychom měli v probíhajících devíti dnech podstoupit, knihu rozjímat, v Duchu Svatém jí porozumět a podle jejích prorockých slov jednat.

Proto bude spis svatého Jana Apokalyptika, Proroka, jak je jinak nazýván, leitmotivem poselství, jež podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. nás může připravit, abychom s užitkem prožili obnovu svatodušní víry, přijali zbraně Ducha a byli oním třebas malým, ale duchovně silným stádcem.






pátek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Zabitý Mesiáš – Beránek se sedmi pečetěmi - žije!


Svatého Jana, autora knihy Zjevení, uvedl papež Benedikt XVI., můžeme také nazvat „prorokem z Patmosu“, protože jeho postava se pojí se jménem tohoto ostrova v Egejském moři, kde se podle autobiografického svědectví ocitl jako vyhnanec „pro hlásání Božího slova a pro svědectví o Ježíšovi“. Právě na Patmosu Jan „upadl v den Páně do vytržení“, měl velkolepé vize a slyšel mimořádná poselství, která nemálo ovlivnila dějiny církve a celou západní kulturu. Součástí našeho jazyka se například stala slova z názvu jeho knihy jako apokalypsa, zjevení, jež evokují, i když nesprávně, myšlenku hrozící katastrofy.


Snažíme-li se Knize porozumět, je třeba mít na paměti dramatické zkušenosti sedmi církví v Asii (Efezu, Smyrny, Pergama, Tyatiry, Sard, Filadelfie, Laodicei), které při svém svědectví o Kristu koncem 1. století musely čelit nemalým těžkostem. Jan se k nim obrací s vroucím pastoračním soucítěním s těmito pronásledovanými křesťany, které vybízí, aby vytrvali ve víře a neztotožňovali se s tímto světem. Obsahem knihy je, krátce řečeno, odhalení smyslu lidských dějin, odhalení, jež vychází z Kristovy smrti a vzkříšení. První a základní Janova vize se totiž týká Beránka, který vypadá jako zabitý, a přece stojí vzpřímen před trůnem, kde spočívá samotný Bůh. Jan tím chce především říci dvě věci: tou první je, že Ježíš, ačkoliv byl zabit násilným aktem a měl by se skácet k zemi, paradoxně stojí vzpřímen na svých nohách, protože svým vzkříšením definitivně přemohl smrt; tou druhou skutečností je to, že sám Ježíš jakožto mrtvý a vzkříšený se nyní plně podílí na královské a spasitelské moci Otcově. Toto je základní vize: Ježíš, Syn Boží, je Beránek, bezbranný, raněný, mrtvý. A přesto stojí vzpřímeně na nohou, stojí před trůnem Božím. Podílí se na Boží moci. Má v rukou dějiny světa. Prorok tím chce říci: důvěřujte Ježíši, nemějte strach ze sil, které vás pronásledují. Raněný a mrtvý Beránek vítězí. Následujte Beránka Ježíše, svěřte se Ježíši, jděte jeho cestou, přestože se v tomto světě jeví pouze jako Beránek a vypadá slabý. On je vítěz!

Jedna z ústředních vizí knihy Zjevení ukazuje tohoto Beránka při otevírání knihy zapečetěné sedmi pečetěmi, jež nikdo nebyl schopen rozlomit. Jan je dokonce ukazován, jak pláče, protože se nenašel nikdo, kdo by byl hoden tu knihu otevřít a číst ji. Dějiny zůstávají nerozluštitelné, nepochopitelné. Nikdo je nedokáže číst. Tento Janův pláč nad tak temným tajemstvím dějin zřejmě vyjadřuje zmatek, jejž tehdy prožívaly asijské církve, když Bůh tváří v tvář pronásledování, kterému byly v té době vystaveny, mlčel. Zmatek, v němž můžeme spatřovat i naši reakci na závažné problémy, nepochopení a nepřátelství, jež i dnes v různých částech světa Církev zakouší. Jsou to utrpení, která si Církev jistě nezaslouží, tak jako si Ježíš nezasloužil trest. Svědčí však jednak o špatnosti člověka, podléhá-li svodům zla, a dále o vyšším řízení běhu událostí ze strany Boží. Ano, jedině obětovaný Beránek je s to otevřít zapečetěnou knihu a zjevit její obsah, dát těmto zdánlivě často tak absurdním dějinám smysl. Pouze on může vyvodit závěry a poučení pro život křesťanů, pro něž je jeho vítězství nad smrtí zprávou o vítězství, kterého i oni bezpochyby dosáhnou, a jeho zárukou. K tomu, aby nám nabídl tuto útěchu, směřuje i silně obrazný Janův jazyk.






sobota v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Duchovní boj mezi Ženou – Pannou Marií a Drakem, jak byl prorokován po pádu Adama

Ve středu vizí knihy Zjevení stojí velmi výmluvné vize Ženy, která porodí Syna, a s ní související vize Draka, který padá z nebe. Tato Žena představuje Marii, Matku Vykupitele, ale představuje zároveň i celou Církev, Boží lid všech dob, Církev, jež v každé době s velkou bolestí stále znovu rodí Krista a je stále ohrožována silou Draka. Zdá se bezbrannou a slabou. Zatímco ji pronásleduje a ohrožuje Drak, zakouší však Boží útěchu. A tato Žena nakonec zvítězí. Nezvítězí Drak. To je velkolepé proroctví této knihy, které nás naplňuje důvěrou. Žena, jež v dějinách trpí, Církev, jež je pronásledována, se nakonec ukáže jako nádherná Nevěsta, obraz nového Jeruzaléma, kterým již neprotékají slzy, ani pláč, obraz proměněného světa, nového světa, jehož světlem je Bůh sám, jehož svítilnou je Beránek.

Z tohoto důvodu je Zjevení Janovo, na jedné straně protknuté neustálými obrazy utrpení a soužení představující temnou tvář skutečnosti, stejně tak prostoupeno častými chvalozpěvy, které představují světlou tvář dějin. Proto zde například čteme o nespočetném zástupu volajícím: „Alleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova svatba, jeho nevěsta se připravila“. Stojíme zde před typickým křesťanským paradoxem, podle něhož utrpení není nikdy přijímáno jako poslední slovo, nýbrž je viděno jako přechodný stav na cestě ke štěstí, a dokonce i ono samo je už tajemně vepsáno do radosti, která prýští z naděje. Právě proto Jan, prorok z Patmosu, může svou knihu uzavřít posledním vzdechem chvějícím se úzkostným očekáváním. Vzývá konečný příchod Pána: „Přijď, Pane Ježíši!“. Je to jedna z ústředních modliteb rodícího se křesťanství, svatým Pavlem přeložená i do aramejštiny: „Marana tha“. A tato modlitba „Přijď, Pane Ježíši!“ má mnohé rozměry. Přirozeně je především očekáváním definitivního vítězství Pána, nového Jeruzaléma, Pána, který přijde a promění svět. Ale zároveň je také modlitbou eucharistickou: „Přijď, Pane, nyní!“. A Ježíš přichází a předjímá svůj definitivní příchod. S radostí tak zároveň říkáme: „Přijď nyní a přijď definitivně!“. Tato modlitba má i třetí význam: „Už jsi přišel, Pane! Jsme si jisti tvou přítomností mezi námi. Je to naše radostná zkušenost. Přijď však definitivně!“ A tak se spolu se svatým Pavlem, prorokem z Patmosu, s rodícím se křesťanstvím modleme se i my: „Přijď, Ježíši! Přijď a proměň svět! Přijď už dnes, ať zvítězí pokoj!“ Amen.¨






neděle v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Den Páně – pavéza duchovního vítězství

V katechezích při generálních audiencích se Svatý otec Benedikt XVI. věnoval „škole modlitby“. V jedné z nich ukázal, jak právě Apokalypsa svatého Jana učí tajemství modlitby. Tím se nám odhaluje i část roušky, jak modlitba formovala rodící se Církev v Horní místnosti.


Dnes bych chtěl, řekl papež Benedikt XVI., mluvit o modlitbě v knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse, která, jak víte, je poslední knihou Nového Zákona. Je to těžká kniha, obsahuje však velké bohatství. Přivádí nás do styku s živou a pulsující modlitbou křesťanského shromáždění, jež se sešlo v „den Páně“. To je vnitřní linie sledovaná textem.


Lektor představuje shromážděným poselství, které Pán svěřil Janu Evangelistovi. Lektor a shromáždění jsou, řekli bychom, dva protagonisté, rozvíjející děj knihy. Jim je také už na počátku adresováno slavnostní přání: “Blaze předčitateli i posluchačům tohoto proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno“. Z neustálého dialogu mezi nimi vyvěrá symfonie modlitby, rozvíjející se ve velké různorodosti forem až do konce. Když nasloucháme lektorovi představujícímu poselství, nasloucháme a pozorujeme reakce shromáždění, jejich modlitba se pozvolna stává naší.

První část Apokalypsy předkládá v postoji modlícího se shromáždění tři různé fáze: První tvoří dialog, který – v jediném případě v Novém zákoně – probíhá mezi shromážděním, které se právě sešlo, a lektorem, jenž se k němu obrací s přáním požehnání: „Milost vám a pokoj“. Lektor pokračuje zdůrazněním původu tohoto přání: odvozuje jej od Trojice, od Otce, Ducha svatého a Ježíše Krista, kteří společně pokračují ve stvořitelském a spásonosném projektu pro lidstvo. Shromáždění naslouchá, a když slyší jmenovat Ježíše Krista, zmocňuje se jej jakýsi poryv radosti a s nadšením odpovídá následující modlitbou chvály: „Tomu, který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky! Amen." Shromáždění pociťuje, že se nad ním rozprostírá Kristova láska, cítí osvobození z pout hříchu a prohlašuje se za „království“ Ježíše Krista, patřící bezvýhradně Jemu. Rozpoznává velké poslání, které mu bylo svěřeno spolu se křtem, totiž vnášet do světa Boží přítomnost. Tuto svou slavnost díkuvzdání uzavírá znovu s pohledem upřeným přímo k Ježíši a s rostoucím entuziasmem mu přiznává „slávu a moc“ ke spáse lidstva. Hymnus chval na Krista uzavírá finální „amen“. Už tyto počáteční čtyři verše obsahují velké množství nám určených ukazatelů. Říkají nám, že naše modlitba musí být především nasloucháním Bohu, který k nám promlouvá. Žijeme ohlušeni množstvím slov a jsme málo přivyklí naslouchat, zejména jde-li o to vnitřně i navenek vstoupit do ticha, které umožňuje být pozornými k tomu, co nám chce říct Bůh. Tyto verše nás dále učí, že naše modlitba, často omezená na prosby, má být především chválou Boha za jeho lásku, za to, že nám daroval Ježíše Krista, který přinesl sílu, naději a spásu.

Další vystoupení lektora připomíná poté shromáždění, upevněnému Kristovou láskou, úkol postřehnout jeho přítomnost ve vlastním životě. Praví: „Hle, přichází v oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou se pro něj bít v prsa všechna pokolení na zemi“[český překlad uvádí „budou pro něj naříkat“ – vzhledem k dalšímu kontextu překládáme doslovně, pozn. překl.]. Kristus vystoupil na nebesa „v oblaku“, symbolizujícím jeho transcendenci, a vrátí se stejně tak, jako vystoupil do Nebe. Tehdy jej uznají všechny národy a jak praví svatý Jan ve čtvrtém evangeliu, „budou hledět na toho, kterého probodli“. Budou mít před sebou své hříchy, příčinu jeho ukřižování, a „budou se bít v prsa“ jako ti, kdo mu byli na Kalvárii bezprostředně přítomní, a prosit jej o odpuštění, aby ho mohli následovat v životě a připravit se tak na plné společenství s Ním po jeho definitivním návratu. Shromáždění rozjímá nad tímto poselstvím a odpovídá: “Ano, Amen!“. Svým „ano“ vyjadřuje plný souhlas k tomu, co bylo sděleno, a prosí, aby tomu tak vskutku mohlo být. Je to modlitba shromáždění rozjímajícího nad Boží láskou, která se svrchovaným způsobem ukázala na Kříži, a prosícího o to, aby žilo důsledně jako Kristovi učedníci. Pak přichází Boží odpověď: „Já jsem alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde, Vševládný.“ Bůh, jenž se zjevuje jako počátek a konec dějin, prosbu shromáždění přijímá a bere si ji k srdci. On byl, je a bude přítomný a činný svou láskou v lidských záležitostech v přítomnosti, v budoucnosti stejně jako byl v minulosti až do chvíle, kdy bude dosaženo konečného cíle. To je Boží příslib. Zde nacházíme další důležitý prvek: vytrvalá modlitba v nás probouzí smysl pro Pánovu přítomnost v našem životě a v dějinách; přítomnost, která nás podpírá, vede a dává nám velkou naději také uprostřed temnoty lidských trampot. Kromě toho žádná modlitba, ani vyslovujeme-li ji v naprosté osamělosti, nikdy neznamená izolaci a nikdy není neplodná, nýbrž je životodárnou mízou živící křesťanskou existenci, která se tak stává stále angažovanější a důslednější.





pondělí v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Varovný signál polnice pro biskupy, svícny sedmera církevních obcí

Druhá fáze modlitby shromáždění vztah s Ježíšem Kristem ještě dále prohlubuje. Pán se nechává spatřit, mluví, jedná a společenství, které mu je stále bližší, poslouchá, reaguje a přijímá poznané. V poselství představeném předčítajícím, sv. Jan vypráví o svém osobním setkání s Kristem. Dostal se na ostrov Patmos pro „Boží slovo a pro svědectví o Ježíšovi“ a je „den Páně“, neděle, kdy se slaví Vzkříšení. A sv. Jan byl „uchvácen Duchem“ [před českým překladem „upadl do vytržení“ opět vzhledem ke kontextu nutno dát přednost doslovnému, pozn. překl.] Duch svatý jím proniká a obnovuje ho, vlévá mu svou schopnost přijímat Ježíše, a Ten jej vybízí, aby psal. Modlitba naslouchajícího shromáždění postupně nabývá kontemplativní charakter, skandovaný slovesy „vidí“, „dívá se“, a tedy rozjímá nad tím, co jí lektor překládá, vstřebává to do svého nitra a přijímá to za své.

Jan slyší „mocný hlas jako zvuk polnice“, hlas mu přikazuje, aby poslal poselství „sedmi církvím“ v Malé Asii a skrze ně všem ostatním Církevním obcím všech časů a jejich pastýřům. Výraz „hlas... polnice“, převzatý z knihy Exodus, odkazuje na Boží zjevení Mojžíšovi na hoře Sinaj a označuje hlas Boha, který promlouvá ze svých Nebes, ze své transcendence. Na tomto místě je Boží hlas připsán Ježíši Kristu Zmrtvýchvstalému, který z Otcovy slávy promlouvá k modlícímu se shromáždění. Jan se obrací, „aby se podíval po tom hlase“ a spatřuje „sedm zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka“, termín Janem zvlášť oblíbený, který označuje Ježíše samého. Zlaté svícny s rozsvícenými svícemi označují Církev všech dob, která se modlí při liturgii: Vzkříšený Ježíš, „Syn člověka“, stojí uprostřed ní, oděn v roucho starozákonního velekněze a vykonává kněžskou službu prostředníka u Otce. V symbolickém Janově poselství následuje zjevení Vzkříšeného Ježíše, plné jasu, s charakteristikami vlastními Bohu, jak se objevují ve Starém zákoně. Řeč je o „vlasech bělostných jako sněhobílá vlna“, symbol Boží věčnosti a Vzkříšení. Dalším symbolem je oheň, který je ve Starém zákoně často spojován s Bohem, aby poukazoval na dvě jeho vlastnosti. Za prvé žárlivou mohutnost jeho lásky, která oživuje jeho smlouvu s člověkem. A tutéž spalující intenzitu lásky čteme v pohledu Vzkříšeného Ježíše: „jeho oči jako ohnivý plamen“. Druhou je nezadržitelná schopnost přemáhat zlo jako „stravující oheň“. Tak také Ježíšovy „nohy“ kráčející, aby se postavily zlu a zničily je, jsou rozžhavené jako „zářící bronz“. Hlas Ježíše Krista se pak podobá „hukotu množství vod“, zní jako mohutný hřmot „slávy Boha Izraele“, která přichází do Jeruzaléma, jak o tom mluví prorok Ezechiel. Následují ještě tři symbolické prvky, které ukazují, co Vzkříšený Ježíš činí pro svou Církev: pevně ji drží ve své pravici – obraz Ježíše držícího Církev ve svých rukou je velice důležitý; mluví s pronikavou silou naostřeného meče a ukazuje jí záři svého božství: „jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle“. Jan je natolik unesen tímto nádherným zážitkem Vzkříšeného, že cítí, jak jej opouštějí síly a padá jakoby byl mrtev.





úterý v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Kyrios Ježíš Kristus vkládá pravici na hlavu Proroka Jana - extáze katharze a iluminace

Po zkušenosti tohoto zjevení má apoštol před sebou Pána Ježíše, který s ním mluví, dodává mu odvahy, klade mu ruku na hlavu, odhaluje mu svou identitu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého a svěřuje mu poslání předávat jeho poselství církvím. Je to překrásný obraz – nejprve zážitek Boží velikosti, vedoucí k mdlobám, a poté přítel života, kladoucí na apoštola svou pravici. Náš zážitek nebude jiný – jsme Ježíšovými přáteli, a proto zjevení vzkříšeného Boha, Krista, nebude hrozivé, nýbrž bude jako setkání s přítelem. Také shromáždění prožívá s Janem zvláštní okamžik světla před Pánem, který se však pojí se zkušeností každodenního setkávání s Ježíšem, a uvědomuje si bohatství vztahů s Pánem, který naplňuje veškerý prostor existence.





středa v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Kérygma Proroka Jana in persona Christi: sedmerá výzva ke konverzi v síle Ducha Svatého

Ve třetí a poslední fázi první části Apokalypsy lektor předkládá shromáždění sedmidílné poselství, v němž promlouvá Ježíš osobně. V promluvě, adresované sedmi církvím v Malé Asii v okolí Efesu, vychází Ježíš z konkrétní situace každé z těchto církví, aby se pak obrátil k církvi všech dob. Ježíš ihned vstupuje do aktuální situace každé z církví, upozorňuje na její světla a stíny a obrací se k ní s naléhavou výzvou: „Obrať se“: „Drž pevně, co máš“; „vejdi do sebe a jednej jako dříve“; „Buď tedy horlivý a dej se na pokání“... Je-li toto Ježíšovo slovo slyšeno s vírou, začíná ihned působit. Když modlící se Církev přijímá Pánovo slovo, je proměňována. Všechny církve musí pozorně naslouchat Pánu, otevřít se Duchu jak to Ježíš žádá, když sedmkrát s naléhavostí opakuje toto přikázání: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch Církevním obcím“. Shromáždění poslouchá poselství a dostává tak podnět k pokání, obrácení, stálosti, k růstu v lásce a orientaci pro svou cestu.





čtvrtek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Modlitba církevního společenství za kněze Boha a Krista

Drazí přátelé, Apokalypsa nám staví před oči obraz shromáždění, sjednoceného v modlitbě, neboť právě v modlitbě zakoušíme neustálý růst Ježíšovy přítomnosti v nás. Čím více a lépe se vytrvale a usilovně modlíme, tím více se Pánu podobáme. On pak skutečně vstupuje do našeho života a vede jej, dává mu pokoj a radost. Čím více Ježíše poznáváme, milujeme a následujeme, tím více potřebujeme trávit čas v modlitbě s Tím, kdo náš život obdařuje jasem, nadějí a silou.

V první části knihy Zjevení je modlitba orientovaná do nitra církevního života, ve druhé části se obrací na celý svět. Církev totiž kráčí dějinami, kterých je podle Božího plánu součástí. Obec věřících, kteří vyslechli četbu Janova poselství, objevují své vlastní poslání, aby jakožto „kněží Boha a Krista“ spolupracovali na rozvoji Božího království, a otevírají se na svět lidí. A tady se objevují ve vzájemném dialektickém vztahu dvě životní situace. Tu první lze nazvat „Kristovo zřízení“, do něhož s potěšením patří obec věřících. A tou druhou je „pozemské zřízení anti-království a anti-smlouvy uskutečňované vlivem Zlého“, který chce klamáním lidí realizovat svět opačný vzhledem k tomu, který chce Kristus a Bůh. Obec věřících tedy musí umět číst dějiny, které prožívá, v jejich hloubi, učit se vírou rozlišovat události, aby spolupracovala s Božím jednáním na rozvoji Jeho království. A tato četba a rozlišování, jakož i jednání, souvisí s modlitbou.

pátek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Modlitba společenství Církve vstupujícího do nebe: trojí vidění symbolu trůnu, Knihy a Beránka na Kříži

Po naléhavé výzvě Krista, který v první části knihy Zjevení, sedmkrát řekl: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch Církevním obcím“, je obec věřících nejprve poslána vystoupit do Nebe, aby Božíma očima nahlédla skutečnost. A tady nacházíme tři symboly, vztažné body, kterých se drží výklad dějin: Boží trůn, Beránek a kniha.

Prvním symbolem je trůn, na kterém sedí osobnost, kterou Jan nepopisuje, protože přesahuje jakoukoli lidskou představivost; může jen naznačit dojem nádhery a radosti, který zakoušejí ti, kteří před Ní stanuli. Touto tajemnou osobností je Bůh, Všemohoucí Bůh, který nezůstal zavřen ve Svém nebi, ale stal se bližním člověka a uzavřel s ním smlouvu; Bůh, který způsobem tajemným, ale skutečným, dává pocítit v dějinách svůj hlas symbolizovaný blesky a hromy. Kolem Božího trůnu je dále čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti, které bez ustání chválí jediného Pána dějin. Toto je tedy první symbol – trůn.

Druhým symbolem je kniha, která obsahuje Boží plán týkající se událostí a lidí a která je hermeticky uzamčena sedmi pečetěmi a nikdo není s to ji přečíst. Tváří v tvář této lidské neschopnosti probádat Boží plán pociťuje Jan hluboký zármutek, který jej přivede k pláči. Existuje však lék na tuto sklíčenost člověka před tajemstvím dějin. Někdo je schopen knihu otevřít a vysvětlit.

A tady se objevuje třetí symbol: Kristus, Beránek obětovaný na Kříži, který však stojí na nohou jako znak Vzkříšení. A právě Beránek, zabitý a vzkříšený Kristus, postupně otevírá pečeti a vyjevuje Boží plán, hluboký smysl dějin.

Co nám tyto symboly říkají? Připomínají nám, jak máme číst události dějin i svého vlastního života. Pohledem upřeným k Božímu nebi v ustavičném vztahu s Kristem, kterému v osobní i komunitní modlitbě otevíráme svoje srdce a svoji mysl, učíme se vidět věci nově a chápat jejich nejpravdivější smysl. Modlitba je jako otevřené okno, které nám dovoluje hledět k Bohu nejen proto, abychom pamatovali na cíl, ke kterému směřujeme, ale také proto, abychom své pozemské putování nechali osvítit vůlí Boha, který nám pomáhá intenzivně a usilovně žít.

sobota v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:

Fatimské tajemství v dějinách a jeho vrchol - Parúsie Krále Univerza

Jakým způsobem vede Pán křesťanskou obec ke hlubšímu chápání dějin? Především ji vybízí, aby realisticky uvažovala o přítomnosti, kterou žijeme. Beránek potom otevírá první čtyři pečetě knihy, a Církev spatřuje svět, jehož je součástí, svět, ve kterém jsou různé záporné prvky. Jsou to zla, kterých se dopouští člověk, jako násilí, které se rodí z touhy vlastnit, ovládat druhé, a ústí v zabíjení (druhá pečeť) nebo nespravedlnost, když lidé nerespektují dané zákony (třetí pečeť). K nim se přidávají zla, která člověk musí snášet, jako smrt, hlad a nemoci (čtvrtá pečeť). S ohledem na tyto často dramatické skutečnosti je křesťanská obec vybízena, aby nikdy neztrácela naději a pevně věřila, že se zdánlivá všemohoucnost Zlého střetává s opravdovou všemohoucností, která je vlastní Bohu. A první pečeť, kterou Beránek rozlomí, obsahuje právě toto poselství. Jan praví: „Podívám se, a hle – bílý kůň; ten, který na něm seděl, držel luk. Byl mu dán věnec a vyjel jako vítěz, aby zvítězil“. Do lidských dějin vstoupila moc Boží, která je s to nejenom odporovat zlu, ale dokonce ho přemoci. Bílá barva odkazuje ke Zmrtvýchvstání. Bůh se stal natolik blízkým, že sestoupil do temnot smrti, aby je osvítil září svého božského života; vzal na sebe zlo světa, aby jej očistil ohněm své lásky.

Jakým způsobem růst v tomto křesťanském chápání skutečnosti? Kniha Zjevení nám říká, že modlitba živí v každém z nás a v křesťanských obcích tuto vizi světla a hluboké naděje; vybízí nás, abychom se nenechali přemáhat zlem, ale přemáhali zlo dobrem a hleděli na Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Krista, který nás zapojuje do svého vítězství. Církev žije v dějinách, neuzavírá se sama do sebe, ale odvážně kráčí svou cestou mezi těžkostmi a utrpeními a mocně prohlašuje, že v posledku zlo nezvítězí nad dobrem a tma nepohltí Boží zář. To je důležitý bod také pro nás. Jako křesťané nemůžeme být nikdy pesimisté; víme dobře, že se na cestě svého života často setkáváme s násilím, lží, nenávistí a pronásledováním, ale neodrazuje nás to. Zejména modlitba nás vychovává, abychom viděli Boží znamení, Jeho přítomnost a jednání, ba dokonce abychom sami byli světly dobra, šířící naději a ukazující, že vítězství patří Bohu.

Tato perspektiva vede k pozvedání díků a chval k Bohu a Beránkovi. Čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti zpívají společně „novou píseň“, která oslavuje dílo Krista, Beránka, který tvoří „všechno nové“. Tato obnova je především darem, o který je třeba prosit. A tady nacházíme další prvek, který má charakterizovat modlitbu: naléhavé vzývání Pána, aby přišlo Jeho království, aby měl člověk srdce chápavé vůči Boží vládě, aby Jeho vůle orientovala život náš i celého světa. V apokalyptické vizi je tato prosebná modlitba představena s jednou důležitou podrobností: „čtyřiadvacet starců“ a „čtyři bytosti“ vztáhli ruce, v nichž drželi citeru a „zlatou misku plnou kadidla“, která - jak je vysvětleno - představuje „modlitby svatých“, tedy těch, kteří již došli k Bohu, ale také nás všech, kteří jsme na cestě. A vidíme, že před Božím trůnem, drží anděl zlatou kadidelnici, kam dává mnoho kadidla, to znamená naše modlitby, jejichž libá vůně spolu s dalšími stoupá před Boha. Tato symbolika nám říká, že všechny naše modlitby s jejich omezeními, námahami, ubohostmi, vyprahlostmi a nedokonalostmi, které mohou mít, jsou jakoby očištěny a dosahují Božího srdce. Buďme si jisti, že neexistují povrchní, zbytečné modlitby; žádná není ztracena. A dostává se jim odpovědi, třebaže někdy tajemné, protože Bůh je nekonečná Láska a Milosrdenství. Anděl – píše Jan – „vzal kadidelnici, naplnil ji ohněm z oltáře a hodil na zem. Tu nastalo hřmění, hlasy, blesky a zemětřesení“. Tento obraz říká, že Bůh není necitlivý k našim prosbám, ale zasahuje a dává pocítit na zemi svoji moc a svůj hlas, otřásá a vyvrací zřízení Zlého. Tváří tvář zlu často převládá dojem, že nelze nic dělat, ale právě naše modlitba je první a nejúčinnější odpovědí, kterou můžeme dát a která posiluje naše každodenní úsilí o šíření dobra. Moc Boží uděluje naší slabosti plodnost.¨

Chtěl bych skončit poukazem na závěrečný dialog. Ježíš opakuje několikrát: „Hle, přijdu brzo“. Toto tvrzení neodkazuje pouze na budoucí vyhlídku konce časů, ale také na přítomnost: Ježíš přichází, činí si příbytek v tom, kdo v Něj věří a přijímá Jej. Obec věřících tedy pod vedením Ducha svatého opakuje naléhavou Ježíšovu výzvu, aby se ještě více přiblížila: „Přijď!“ Je jako „nevěsta“, která vroucně touží po plnosti zasnoubení. Tato invokace se opakuje po třetí: „Amen. Přijď, Pane Ježíši“; a čtenář končí výrazem, který ukazuje smysl této přítomnosti: „Milost Pána Ježíše buď se všemi!“
Apokalypsa, kniha Zjevení, nás složitou symbolikou vtahuje do velice bohaté modlitby, takže také nasloucháme, chválíme, děkujeme, kontemplujeme Pána a prosíme Jej o odpuštění. Její struktura velké komunitní, liturgické modlitby je také silnou pobídkou ke znovu objevení mimořádného a proměňujícího náboje, který má Svatá Eucharistie. Zvláště bych chtěl důrazně vyzvat věřící, aby se účastnili nedělní mše svaté v den Páně, který je pravým těžištěm týdne! Bohatství modlitby v knize Zjevení nám připomíná diamant s řadou podmanivých odstínů, jehož drahocennost spočívá v ryzosti jediného jádra. Působivé formy modlitby, s nimiž se setkáváme v Apokalypse, dávají zazářit jedinečné a nevýslovné ušlechtilosti Ježíše Krista.



LITURGICKÁ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Neděle v oktávu slavnosti Nanebevstoupení Páně:

V První epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně jako svatý Jan Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí: ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované dobré mravní návyky: Milovaní, buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby věřící přinášeli ovoce své duchovní sebevýchovy: Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše Krista našeho Pána.

V Evangeliu podle sepsání svatého Jana čteme pokračování katecheze o Duchu Svatém. Přesněji řečeno úplné vyjádření nauky o Nejsvětější Trojici. Ježíš, náš Vykupitel, zdůrazňuje, že sešle Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o NěmA právě v této síle Ducha Božího mají svědčit Ježíšovi učedníci, aby v duchovním zápase obstáli. A že bude často krutý, o tom svědčí slova našeho Spasitele: Každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím slouží Bohu.

Duch Svatý bude tím, kdo bude odhalovat, zjevovat v apokalypse dějin Církve v tomto světě, čili v plných dějinách světa, společenství věřících jako mystické, politické a eucharistické Tělo Církve.

Bude pro ni nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je pravý apoštolát.


LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

7. neděle velikonoční


V prvním čtení ze Skutků apoštolů se bolestná doba pozemských dějin Církve a světa ukazuje již před jejím zrozením. V tragédii apoštola Jidáše, která zjevuje tajemství spásy a zavržení, které bude později vyjádřeno v Apokalypse svatého Jana jako ústřední téma světových dějin.



   Petr se postavil před bratry - bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí - a řekl: 

   "Bratři, muselo se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše: Počítal se k nám a měl účast na této naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: 'Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm nebydlí' a 'jeho úřad ať dostane jiný'. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů, kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi svědkem jeho zmrtvýchvstání." 

   Vybrali tedy dva: Josefa, kterému se říkalo Barsabáš příjmení měl Justus - a Matěje. A takto se modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně opustil, aby odešel na místo, kam patřil." Losovali tedy, a los padl na Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům. 


Svatý Žalmista rovněž evokuje budoucí "souhrn" dějiny světa prostřednictvím Církve: budoucí slávu Církve a těch, kdo do ní vstoupili s vírou a láskou k Ježíši Kristu. Jdou na pravou stranu Božího trůnu.


Hospodin si zřídil na nebi trůn. 



Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z jeho dobrodiní! 



Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak vzdaluje od nás naše nepravosti. 



Hospodin si zřídil na nebi trůn a všechno řídí jeho vláda. Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, mocní silou, dbalí jeho rozkazů. 




Pro život víry a spásy pro tuto víru je důležité Ježíše vyznávat jako Spasitele. Žít podle svého vyznání. V tomto duchu píše v prvním listu svatý apoštol Jan o lásce Boha a toho, jejž On svých Duchem znovu zrodil:


   Milovaní, když nás Bůh tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od něho dostali jeho Ducha. 

    My jsme očití svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh zůstává v něm. 




Slova svatého evangelia podle Jana zachycují Ježíšovo předání učedníků Otci a přislíbení příchodu Ducha svatého: posvěcení pravdou. On, Duch, je uvede do celé a plné pravdy. Apokalypsa dějin je zjevením působení Nejsvětější Trodjice v historii Církve, a tím v dějinách světa, kosmu.



Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil se: 

   "Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo Písmo. 

   Nyní jdu k tobě, ale toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého. Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa. 

    Posvěť je pravdou; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě." 




(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. na Generální audienci, Aula Pavla VI. 23. 8. AD MMVI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=6351;

 a z katecheze věnované modlitbě v Apokalypse při Generální audienci v aule Pavla VI.5. 9. AD MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17025)
srov.: Papežská biblická komise, Bible a morálka. Biblické kořeny křesťanského jednání, 70)




Otec Vladimír Mikulica


















MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Tvůj a Otcův Duch Svatý uvádí do plné pravdy –



uvádí k poznání Tebe jako Vykupitele od ducha zla



a jako Spasitele: Ty Božím Duchem pomazáváš,

Ježíši - Mesiáši,

činíš mesiáše – křesťany, ty,

kdo se satana odřekli a vydali se cestou pravdy.

Ty jsi pravda.

Proto prosíš při Poslední večeři Otce v nebesích za své učedníky,


za své malé stádce:


„Otče, posvěť je pravdou!“

Nyní přicházíš ke každému z nás,

přicházíš a jsi přítomný

ve chvíli Transubstanciace

a zůstáváš stále v každé Svaté hostii,

která je uchovávána po mši svaté:

máš svatý stan přebývání mezi námi,

které v této chvíli činí Boží Duch svými chrámy.

Nyní vrcholí historie Tvé lásky ke každému člověku.

Nyní Duch Svatý uvádí do plné pravdy:

Dává z tohoto vrcholu pohlédnout

na znesvěcenou a posvěcovanou minulost dějin lidstva,

dějin osobního života,

dějin – pokud je ke spáse třeba –

které se odehrají

do poslední svatodušní vigilie,

kdy šestero proroctví vrcholí pohledem do budoucna:

poznat, být uveden do plné pravdy,

dokonalým vylitím Tvého a Otcova Ducha,

vrcholným svatým Přijímání Tebe:

vzkříšením.

Amen.

"Duše bolí"

- tak si  povzdechne  jeden z hrdinů v povídce ze sbírky próz "sovětského" spisovatele Vasilije Šukšina  ve vesnici, v níž ...