KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.
„Neboj
se malé stádce, váš Otec rozhodl, že vám dá Království!“ – Tato
Ježíšova slova, jak je čteme v evangeliu podle sepsání svatého Lukáše,
charakterizují poslední velikonoční neděli před slavností Seslání Ducha
Svatého.
Ve chvíli Seslání
bylo skutečně učedníků málo. Ale poté, co obdrželi Království – byli naplněni
Duchem Ježíšova vzkříšení – rychle stoupnul jejich počet na tři tisíce.
Nepočítaje katechumeny: ty, kterých se dotkl Duch Boží, a začali se připravovat
k přijetí znovuzrození.
Oněch devět dní
čekání na Ježíšův pokyn shromážděných učedníků v jeruzalémské Horní
místnosti na desátý den, na den vylití Ducha Svatého, můžeme spolu s nimi
prožívat. Spojit se s nimi v touze po příchodu slíbeného Utěšitele. A
v posledku po Parúsii, návratu Ježíše Krále Univerza, na vrchol útěchy.
K témuž nás
vedou i liturgické biblické texty této neděle. Ano, sestoupí Duch Svatý, dá
útěchu. A bude jí třeba, protože malé a sílící stádce bude prožívat – podle
Ježíšova proroctví – mnohá utrpení a těžké zkoušky v Církvi i ve světě.
Apokalypsu.
Mystická poslední
kniha Nového zákona představuje novénu – přípravu, kterou bychom měli
v probíhajících devíti dnech podstoupit, knihu rozjímat, v Duchu
Svatém jí porozumět a podle jejích prorockých slov jednat.
Proto bude spis
svatého Jana Apokalyptika, Proroka, jak je jinak nazýván, leitmotivem
poselství, jež podle katecheze Svatého otce Benedikta XVI. nás může připravit,
abychom s užitkem prožili obnovu svatodušní víry, přijali zbraně Ducha a
byli oním třebas malým, ale duchovně silným stádcem.
pátek v Oktávu
slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Zabitý
Mesiáš – Beránek se sedmi pečetěmi - žije!
Svatého Jana, autora knihy Zjevení, uvedl papež Benedikt XVI., můžeme také nazvat „prorokem z Patmosu“,
protože jeho postava se pojí se jménem tohoto ostrova v Egejském moři, kde se
podle autobiografického svědectví ocitl jako vyhnanec „pro hlásání Božího slova
a pro svědectví o Ježíšovi“. Právě na Patmosu Jan „upadl v den Páně do vytržení“, měl velkolepé vize a slyšel
mimořádná poselství, která nemálo ovlivnila dějiny církve a celou západní
kulturu. Součástí našeho jazyka se například stala slova z názvu jeho knihy
jako apokalypsa, zjevení, jež evokují, i když nesprávně, myšlenku
hrozící katastrofy.
Snažíme-li se Knize porozumět, je třeba mít na paměti
dramatické zkušenosti sedmi církví v Asii (Efezu, Smyrny, Pergama, Tyatiry,
Sard, Filadelfie, Laodicei), které při svém svědectví o Kristu koncem 1.
století musely čelit nemalým těžkostem. Jan se k nim obrací s vroucím
pastoračním soucítěním s těmito pronásledovanými křesťany, které vybízí, aby
vytrvali ve víře a neztotožňovali se s tímto světem. Obsahem knihy je, krátce
řečeno, odhalení smyslu lidských dějin, odhalení, jež vychází z Kristovy smrti
a vzkříšení. První a základní Janova vize se totiž týká Beránka, který vypadá
jako zabitý, a přece stojí vzpřímen před trůnem, kde spočívá samotný Bůh. Jan
tím chce především říci dvě věci: tou první je, že Ježíš, ačkoliv byl zabit
násilným aktem a měl by se skácet k zemi, paradoxně stojí vzpřímen na svých
nohách, protože svým vzkříšením definitivně přemohl smrt; tou druhou
skutečností je to, že sám Ježíš jakožto mrtvý a vzkříšený se nyní plně podílí
na královské a spasitelské moci Otcově. Toto je základní vize: Ježíš, Syn Boží,
je Beránek, bezbranný, raněný, mrtvý. A přesto stojí vzpřímeně na nohou, stojí
před trůnem Božím. Podílí se na Boží moci. Má v rukou dějiny světa. Prorok tím
chce říci: důvěřujte Ježíši, nemějte strach ze sil, které vás pronásledují.
Raněný a mrtvý Beránek vítězí. Následujte Beránka Ježíše, svěřte se Ježíši,
jděte jeho cestou, přestože se v tomto světě jeví pouze jako Beránek a vypadá
slabý. On je vítěz!
Jedna z ústředních vizí knihy Zjevení ukazuje tohoto Beránka
při otevírání knihy zapečetěné sedmi pečetěmi, jež nikdo nebyl schopen
rozlomit. Jan je dokonce ukazován, jak pláče, protože se nenašel nikdo, kdo by
byl hoden tu knihu otevřít a číst ji. Dějiny zůstávají nerozluštitelné,
nepochopitelné. Nikdo je nedokáže číst. Tento Janův pláč nad tak temným
tajemstvím dějin zřejmě vyjadřuje zmatek, jejž tehdy prožívaly asijské církve,
když Bůh tváří v tvář pronásledování, kterému byly v té době vystaveny, mlčel.
Zmatek, v němž můžeme spatřovat i naši reakci na závažné problémy, nepochopení
a nepřátelství, jež i dnes v různých částech světa Církev zakouší. Jsou to
utrpení, která si Církev jistě nezaslouží, tak jako si Ježíš nezasloužil trest.
Svědčí však jednak o špatnosti člověka, podléhá-li svodům zla, a dále o vyšším
řízení běhu událostí ze strany Boží. Ano, jedině obětovaný Beránek je s to
otevřít zapečetěnou knihu a zjevit její obsah, dát těmto zdánlivě často tak
absurdním dějinám smysl. Pouze on může vyvodit závěry a poučení pro život
křesťanů, pro něž je jeho vítězství nad smrtí zprávou o vítězství, kterého i
oni bezpochyby dosáhnou, a jeho zárukou. K tomu, aby nám nabídl tuto útěchu,
směřuje i silně obrazný Janův jazyk.
sobota
v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Duchovní boj mezi Ženou – Pannou Marií a Drakem, jak byl
prorokován po pádu Adama
Ve středu vizí knihy Zjevení stojí velmi výmluvné vize Ženy,
která porodí Syna, a s ní související vize Draka, který padá z nebe. Tato Žena
představuje Marii, Matku Vykupitele, ale představuje zároveň i celou Církev,
Boží lid všech dob, Církev, jež v každé době s velkou bolestí stále znovu rodí
Krista a je stále ohrožována silou Draka. Zdá se bezbrannou a slabou. Zatímco
ji pronásleduje a ohrožuje Drak, zakouší však Boží útěchu. A tato Žena nakonec
zvítězí. Nezvítězí Drak. To je velkolepé proroctví této knihy, které nás
naplňuje důvěrou. Žena, jež v dějinách trpí, Církev, jež je pronásledována, se
nakonec ukáže jako nádherná Nevěsta, obraz nového Jeruzaléma, kterým již
neprotékají slzy, ani pláč, obraz proměněného světa, nového světa, jehož
světlem je Bůh sám, jehož svítilnou je Beránek.
Z tohoto důvodu je Zjevení Janovo, na jedné straně protknuté
neustálými obrazy utrpení a soužení představující temnou tvář skutečnosti,
stejně tak prostoupeno častými chvalozpěvy, které představují světlou tvář
dějin. Proto zde například čteme o nespočetném zástupu volajícím: „Alleluja! Pán, náš Bůh vševládný, se ujal
království! Radujme se, jásejme a vzdejme mu čest, neboť nadešla Beránkova
svatba, jeho nevěsta se připravila“. Stojíme zde před typickým křesťanským
paradoxem, podle něhož utrpení není nikdy přijímáno jako poslední slovo, nýbrž
je viděno jako přechodný stav na cestě ke štěstí, a dokonce i ono samo je už
tajemně vepsáno do radosti, která prýští z naděje. Právě proto Jan, prorok z
Patmosu, může svou knihu uzavřít posledním vzdechem chvějícím se úzkostným
očekáváním. Vzývá konečný příchod Pána: „Přijď, Pane Ježíši!“. Je to jedna z ústředních modliteb rodícího
se křesťanství, svatým Pavlem přeložená i do aramejštiny: „Marana tha“. A tato
modlitba „Přijď, Pane Ježíši!“ má
mnohé rozměry. Přirozeně je především očekáváním definitivního vítězství Pána,
nového Jeruzaléma, Pána, který přijde a promění svět. Ale zároveň je také
modlitbou eucharistickou: „Přijď, Pane, nyní!“. A Ježíš přichází a předjímá
svůj definitivní příchod. S radostí tak zároveň říkáme: „Přijď nyní a přijď
definitivně!“. Tato modlitba má i třetí význam: „Už jsi přišel, Pane! Jsme si
jisti tvou přítomností mezi námi. Je to naše radostná zkušenost. Přijď však
definitivně!“ A tak se spolu se svatým Pavlem, prorokem z Patmosu, s rodícím se
křesťanstvím modleme se i my: „Přijď, Ježíši! Přijď a proměň svět! Přijď už
dnes, ať zvítězí pokoj!“ Amen.¨
neděle
v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Den Páně – pavéza duchovního vítězství
V katechezích
při generálních audiencích se Svatý otec Benedikt XVI. věnoval „škole
modlitby“. V jedné z nich ukázal, jak právě Apokalypsa svatého Jana
učí tajemství modlitby. Tím se nám odhaluje i část roušky, jak modlitba formovala rodící se Církev v Horní místnosti.
Dnes bych chtěl, řekl papež
Benedikt XVI., mluvit o modlitbě v
knize Zjevení sv. Jana, v Apokalypse, která, jak víte, je poslední knihou
Nového Zákona. Je to těžká kniha, obsahuje však velké bohatství. Přivádí nás do
styku s živou a pulsující modlitbou křesťanského shromáždění, jež se sešlo
v „den Páně“. To je vnitřní
linie sledovaná textem.
Lektor představuje shromážděným poselství, které Pán svěřil
Janu Evangelistovi. Lektor a shromáždění jsou, řekli bychom, dva protagonisté,
rozvíjející děj knihy. Jim je také už na počátku adresováno slavnostní
přání: “Blaze předčitateli i
posluchačům tohoto proroctví, kteří zachovávají, co je v něm psáno“. Z
neustálého dialogu mezi nimi vyvěrá symfonie modlitby, rozvíjející se ve velké
různorodosti forem až do konce. Když nasloucháme lektorovi představujícímu
poselství, nasloucháme a pozorujeme reakce shromáždění, jejich modlitba se
pozvolna stává naší.
První část Apokalypsy předkládá v postoji modlícího se
shromáždění tři různé fáze: První tvoří dialog, který – v jediném případě v Novém
zákoně – probíhá mezi shromážděním, které se právě sešlo, a lektorem, jenž se k
němu obrací s přáním požehnání: „Milost vám a pokoj“. Lektor pokračuje
zdůrazněním původu tohoto přání: odvozuje jej od Trojice, od Otce, Ducha
svatého a Ježíše Krista, kteří společně pokračují ve stvořitelském a
spásonosném projektu pro lidstvo. Shromáždění naslouchá, a když slyší jmenovat
Ježíše Krista, zmocňuje se jej jakýsi poryv radosti a s nadšením odpovídá
následující modlitbou chvály: „Tomu,
který nás miluje, který nás svou krví zbavil hříchů a udělal z nás královský
národ a kněze Boha, svého Otce, tomu buď sláva a vláda na věčné věky!
Amen." Shromáždění pociťuje, že se nad ním rozprostírá Kristova
láska, cítí osvobození z pout hříchu a prohlašuje se za „království“ Ježíše Krista,
patřící bezvýhradně Jemu. Rozpoznává velké poslání, které mu bylo svěřeno spolu
se křtem, totiž vnášet do světa Boží přítomnost. Tuto svou slavnost díkuvzdání
uzavírá znovu s pohledem upřeným přímo k Ježíši a s rostoucím entuziasmem mu
přiznává „slávu a moc“ ke
spáse lidstva. Hymnus chval na Krista uzavírá finální „amen“. Už tyto počáteční čtyři verše obsahují velké množství
nám určených ukazatelů. Říkají nám, že naše modlitba musí být především
nasloucháním Bohu, který k nám promlouvá. Žijeme ohlušeni množstvím slov a jsme
málo přivyklí naslouchat, zejména jde-li o to vnitřně i navenek vstoupit do
ticha, které umožňuje být pozornými k tomu, co nám chce říct Bůh. Tyto verše
nás dále učí, že naše modlitba, často omezená na prosby, má být především
chválou Boha za jeho lásku, za to, že nám daroval Ježíše Krista, který přinesl
sílu, naději a spásu.
Další vystoupení lektora připomíná poté shromáždění,
upevněnému Kristovou láskou, úkol postřehnout jeho přítomnost ve vlastním
životě. Praví: „Hle, přichází v
oblacích! Každé oko ho uvidí, i ti, kdo ho probodli, a budou se pro něj bít v
prsa všechna pokolení na zemi“[český překlad uvádí „budou pro něj naříkat“
– vzhledem k dalšímu kontextu překládáme doslovně, pozn. překl.]. Kristus
vystoupil na nebesa „v oblaku“,
symbolizujícím jeho transcendenci, a vrátí se stejně tak, jako vystoupil do
Nebe. Tehdy jej uznají všechny národy a jak praví svatý Jan ve čtvrtém
evangeliu, „budou hledět na toho,
kterého probodli“. Budou mít před sebou své hříchy, příčinu jeho ukřižování,
a „budou se bít v prsa“ jako
ti, kdo mu byli na Kalvárii bezprostředně přítomní, a prosit jej o odpuštění,
aby ho mohli následovat v životě a připravit se tak na plné společenství s Ním
po jeho definitivním návratu. Shromáždění rozjímá nad tímto poselstvím a
odpovídá: “Ano, Amen!“. Svým „ano“ vyjadřuje plný souhlas k
tomu, co bylo sděleno, a prosí, aby tomu tak vskutku mohlo být. Je to modlitba
shromáždění rozjímajícího nad Boží láskou, která se svrchovaným způsobem
ukázala na Kříži, a prosícího o to, aby žilo důsledně jako Kristovi učedníci.
Pak přichází Boží odpověď: „Já jsem
alfa i omega, praví Pán Bůh, který je, který byl a který přijde,
Vševládný.“ Bůh, jenž se zjevuje jako počátek a konec dějin, prosbu
shromáždění přijímá a bere si ji k srdci. On byl, je a bude přítomný a činný
svou láskou v lidských záležitostech v přítomnosti, v budoucnosti stejně jako
byl v minulosti až do chvíle, kdy bude dosaženo konečného cíle. To je Boží
příslib. Zde nacházíme další důležitý prvek: vytrvalá modlitba v nás probouzí
smysl pro Pánovu přítomnost v našem životě a v dějinách; přítomnost, která nás
podpírá, vede a dává nám velkou naději také uprostřed temnoty lidských trampot.
Kromě toho žádná modlitba, ani vyslovujeme-li ji v naprosté osamělosti, nikdy
neznamená izolaci a nikdy není neplodná, nýbrž je životodárnou mízou živící
křesťanskou existenci, která se tak stává stále angažovanější a důslednější.
pondělí v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Varovný signál polnice pro biskupy, svícny sedmera církevních
obcí
Druhá fáze modlitby shromáždění vztah s Ježíšem Kristem
ještě dále prohlubuje. Pán se nechává spatřit, mluví, jedná a společenství,
které mu je stále bližší, poslouchá, reaguje a přijímá poznané. V poselství
představeném předčítajícím, sv. Jan vypráví o svém osobním setkání s Kristem.
Dostal se na ostrov Patmos pro „Boží
slovo a pro svědectví o Ježíšovi“ a je „den Páně“, neděle, kdy se slaví Vzkříšení. A sv. Jan byl „uchvácen
Duchem“ [před českým překladem „upadl
do vytržení“ opět vzhledem ke kontextu nutno dát přednost doslovnému,
pozn. překl.] Duch svatý jím proniká a obnovuje ho, vlévá mu svou schopnost
přijímat Ježíše, a Ten jej vybízí, aby psal. Modlitba naslouchajícího
shromáždění postupně nabývá kontemplativní charakter, skandovaný slovesy „vidí“, „dívá se“, a tedy rozjímá nad tím, co jí lektor překládá,
vstřebává to do svého nitra a přijímá to za své.
Jan slyší „mocný
hlas jako zvuk polnice“, hlas mu přikazuje, aby poslal poselství „sedmi církvím“ v Malé Asii a
skrze ně všem ostatním Církevním obcím všech časů a jejich pastýřům. Výraz
„hlas... polnice“, převzatý z knihy Exodus, odkazuje na Boží zjevení Mojžíšovi
na hoře Sinaj a označuje hlas Boha, který promlouvá ze svých Nebes, ze své
transcendence. Na tomto místě je Boží hlas připsán Ježíši Kristu
Zmrtvýchvstalému, který z Otcovy slávy promlouvá k modlícímu se shromáždění.
Jan se obrací, „aby se podíval po
tom hlase“ a spatřuje „sedm
zlatých svícnů a uprostřed těch svícnů (postavu) podobnou Synu člověka“, termín
Janem zvlášť oblíbený, který označuje Ježíše samého. Zlaté svícny s
rozsvícenými svícemi označují Církev všech dob, která se modlí při liturgii:
Vzkříšený Ježíš, „Syn člověka“, stojí
uprostřed ní, oděn v roucho starozákonního velekněze a vykonává kněžskou službu
prostředníka u Otce. V symbolickém Janově poselství následuje zjevení
Vzkříšeného Ježíše, plné jasu, s charakteristikami vlastními Bohu, jak se
objevují ve Starém zákoně. Řeč je o „vlasech
bělostných jako sněhobílá vlna“, symbol Boží věčnosti a Vzkříšení.
Dalším symbolem je oheň, který je ve Starém zákoně často spojován s Bohem, aby
poukazoval na dvě jeho vlastnosti. Za prvé žárlivou mohutnost jeho lásky, která
oživuje jeho smlouvu s člověkem. A tutéž spalující intenzitu lásky čteme v
pohledu Vzkříšeného Ježíše: „jeho
oči jako ohnivý plamen“. Druhou je nezadržitelná schopnost přemáhat
zlo jako „stravující oheň“. Tak
také Ježíšovy „nohy“ kráčející,
aby se postavily zlu a zničily je, jsou rozžhavené jako „zářící bronz“. Hlas Ježíše Krista se
pak podobá „hukotu množství vod“,
zní jako mohutný hřmot „slávy Boha
Izraele“, která přichází do Jeruzaléma, jak o tom mluví prorok
Ezechiel. Následují ještě tři symbolické prvky, které ukazují, co Vzkříšený
Ježíš činí pro svou Církev: pevně ji drží ve své pravici – obraz Ježíše
držícího Církev ve svých rukou je velice důležitý; mluví s pronikavou silou
naostřeného meče a ukazuje jí záři svého božství: „jeho tvář zářila jako slunce v plné své síle“. Jan je natolik
unesen tímto nádherným zážitkem Vzkříšeného, že cítí, jak jej opouštějí síly a
padá jakoby byl mrtev.
úterý v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Kyrios Ježíš
Kristus vkládá pravici na hlavu Proroka Jana - extáze katharze a iluminace
Po zkušenosti tohoto zjevení má apoštol před sebou Pána
Ježíše, který s ním mluví, dodává mu odvahy, klade mu ruku na hlavu, odhaluje
mu svou identitu Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého a svěřuje mu poslání předávat
jeho poselství církvím. Je to překrásný obraz – nejprve zážitek Boží velikosti,
vedoucí k mdlobám, a poté přítel života, kladoucí na apoštola svou pravici. Náš
zážitek nebude jiný – jsme Ježíšovými přáteli, a proto zjevení vzkříšeného
Boha, Krista, nebude hrozivé, nýbrž bude jako setkání s přítelem. Také
shromáždění prožívá s Janem zvláštní okamžik světla před Pánem, který se však
pojí se zkušeností každodenního setkávání s Ježíšem, a uvědomuje si bohatství
vztahů s Pánem, který naplňuje veškerý prostor existence.
středa v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Kérygma Proroka Jana in persona Christi: sedmerá výzva ke
konverzi v síle Ducha Svatého
Ve třetí a poslední fázi první části Apokalypsy lektor
předkládá shromáždění sedmidílné poselství, v němž promlouvá Ježíš osobně. V
promluvě, adresované sedmi církvím v Malé Asii v okolí Efesu, vychází Ježíš z
konkrétní situace každé z těchto církví, aby se pak obrátil k církvi všech dob.
Ježíš ihned vstupuje do aktuální situace každé z církví, upozorňuje na její
světla a stíny a obrací se k ní s naléhavou výzvou: „Obrať se“: „Drž pevně, co máš“; „vejdi do sebe a jednej jako dříve“;
„Buď tedy horlivý a dej se na pokání“... Je-li toto Ježíšovo slovo slyšeno
s vírou, začíná ihned působit. Když modlící se Církev přijímá Pánovo slovo, je
proměňována. Všechny církve musí pozorně naslouchat Pánu, otevřít se Duchu jak
to Ježíš žádá, když sedmkrát s naléhavostí opakuje toto přikázání: „Kdo má ucho, ať poslouchá, co říká Duch
Církevním obcím“. Shromáždění poslouchá poselství a dostává tak podnět
k pokání, obrácení, stálosti, k růstu v lásce a orientaci pro svou cestu.
čtvrtek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Modlitba církevního společenství za kněze Boha a Krista
Drazí přátelé, Apokalypsa nám staví před oči obraz
shromáždění, sjednoceného v modlitbě, neboť právě v modlitbě zakoušíme neustálý
růst Ježíšovy přítomnosti v nás. Čím více a lépe se vytrvale a usilovně
modlíme, tím více se Pánu podobáme. On pak skutečně vstupuje do našeho života a
vede jej, dává mu pokoj a radost. Čím více Ježíše poznáváme, milujeme a
následujeme, tím více potřebujeme trávit čas v modlitbě s Tím, kdo náš život
obdařuje jasem, nadějí a silou.
V první části knihy Zjevení je modlitba
orientovaná do nitra církevního života, ve druhé části se obrací na celý svět.
Církev totiž kráčí dějinami, kterých je podle Božího plánu součástí. Obec
věřících, kteří vyslechli četbu Janova poselství, objevují své vlastní poslání,
aby jakožto „kněží Boha a Krista“ spolupracovali
na rozvoji Božího království, a otevírají se na svět lidí. A tady se objevují
ve vzájemném dialektickém vztahu dvě životní situace. Tu první lze nazvat
„Kristovo zřízení“, do něhož s potěšením patří obec věřících. A tou druhou je
„pozemské zřízení anti-království a anti-smlouvy uskutečňované vlivem Zlého“,
který chce klamáním lidí realizovat svět opačný vzhledem k tomu, který chce
Kristus a Bůh. Obec věřících tedy musí umět číst dějiny, které prožívá, v
jejich hloubi, učit se vírou rozlišovat události, aby spolupracovala s Božím
jednáním na rozvoji Jeho království. A tato četba a rozlišování, jakož i
jednání, souvisí s modlitbou.
pátek v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Modlitba společenství Církve vstupujícího do nebe: trojí
vidění symbolu trůnu, Knihy a Beránka na Kříži
Po naléhavé výzvě Krista, který v první
části knihy Zjevení, sedmkrát řekl: „Kdo
má ucho, ať poslouchá, co říká Duch Církevním obcím“, je obec věřících
nejprve poslána vystoupit do Nebe, aby Božíma očima nahlédla skutečnost. A tady
nacházíme tři symboly, vztažné body, kterých se drží výklad dějin: Boží trůn,
Beránek a kniha.
Prvním symbolem je trůn, na kterém sedí
osobnost, kterou Jan nepopisuje, protože přesahuje jakoukoli lidskou
představivost; může jen naznačit dojem nádhery a radosti, který zakoušejí ti,
kteří před Ní stanuli. Touto tajemnou osobností je Bůh, Všemohoucí Bůh, který
nezůstal zavřen ve Svém nebi, ale stal se bližním člověka a uzavřel s ním
smlouvu; Bůh, který způsobem tajemným, ale skutečným, dává pocítit v dějinách
svůj hlas symbolizovaný blesky a hromy. Kolem Božího trůnu je dále čtyřiadvacet
starců a čtyři bytosti, které bez ustání chválí jediného Pána dějin. Toto je
tedy první symbol – trůn.
Druhým symbolem je kniha, která obsahuje
Boží plán týkající se událostí a lidí a která je hermeticky uzamčena sedmi
pečetěmi a nikdo není s to ji přečíst. Tváří v tvář této lidské neschopnosti
probádat Boží plán pociťuje Jan hluboký zármutek, který jej přivede k pláči.
Existuje však lék na tuto sklíčenost člověka před tajemstvím dějin. Někdo je
schopen knihu otevřít a vysvětlit.
A tady se objevuje třetí symbol: Kristus,
Beránek obětovaný na Kříži, který však stojí na nohou jako znak Vzkříšení. A
právě Beránek, zabitý a vzkříšený Kristus, postupně otevírá pečeti a vyjevuje
Boží plán, hluboký smysl dějin.
Co nám tyto symboly říkají? Připomínají
nám, jak máme číst události dějin i svého vlastního života. Pohledem upřeným k
Božímu nebi v ustavičném vztahu s Kristem, kterému v osobní i komunitní
modlitbě otevíráme svoje srdce a svoji mysl, učíme se vidět věci nově a chápat
jejich nejpravdivější smysl. Modlitba je jako otevřené okno, které nám dovoluje
hledět k Bohu nejen proto, abychom pamatovali na cíl, ke kterému směřujeme, ale
také proto, abychom své pozemské putování nechali osvítit vůlí Boha, který nám
pomáhá intenzivně a usilovně žít.
sobota v Oktávu slavnosti Nanebevstoupení Ježíše Krista:
Fatimské tajemství v dějinách a jeho vrchol - Parúsie Krále
Univerza
Jakým způsobem vede Pán křesťanskou obec
ke hlubšímu chápání dějin? Především ji vybízí, aby realisticky uvažovala o
přítomnosti, kterou žijeme. Beránek potom otevírá první čtyři pečetě knihy, a
Církev spatřuje svět, jehož je součástí, svět, ve kterém jsou různé záporné
prvky. Jsou to zla, kterých se dopouští člověk, jako násilí, které se rodí z
touhy vlastnit, ovládat druhé, a ústí v zabíjení (druhá pečeť) nebo
nespravedlnost, když lidé nerespektují dané zákony (třetí pečeť). K nim se
přidávají zla, která člověk musí snášet, jako smrt, hlad a nemoci (čtvrtá
pečeť). S ohledem na tyto často dramatické skutečnosti je křesťanská obec
vybízena, aby nikdy neztrácela naději a pevně věřila, že se zdánlivá
všemohoucnost Zlého střetává s opravdovou všemohoucností, která je vlastní
Bohu. A první pečeť, kterou Beránek rozlomí, obsahuje právě toto poselství. Jan
praví: „Podívám se, a hle – bílý
kůň; ten, který na něm seděl, držel luk. Byl mu dán věnec a vyjel jako vítěz,
aby zvítězil“. Do lidských dějin vstoupila moc Boží, která je s to nejenom
odporovat zlu, ale dokonce ho přemoci. Bílá barva odkazuje ke Zmrtvýchvstání.
Bůh se stal natolik blízkým, že sestoupil do temnot smrti, aby je osvítil září
svého božského života; vzal na sebe zlo světa, aby jej očistil ohněm své lásky.
Jakým způsobem růst v tomto křesťanském
chápání skutečnosti? Kniha Zjevení nám říká, že modlitba živí v
každém z nás a v křesťanských obcích tuto vizi světla a hluboké naděje; vybízí
nás, abychom se nenechali přemáhat zlem, ale přemáhali zlo dobrem a hleděli na
Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého Krista, který nás zapojuje do svého vítězství.
Církev žije v dějinách, neuzavírá se sama do sebe, ale odvážně kráčí svou
cestou mezi těžkostmi a utrpeními a mocně prohlašuje, že v posledku zlo
nezvítězí nad dobrem a tma nepohltí Boží zář. To je důležitý bod také pro nás.
Jako křesťané nemůžeme být nikdy pesimisté; víme dobře, že se na cestě svého
života často setkáváme s násilím, lží, nenávistí a pronásledováním, ale neodrazuje
nás to. Zejména modlitba nás vychovává, abychom viděli Boží znamení, Jeho
přítomnost a jednání, ba dokonce abychom sami byli světly dobra, šířící naději
a ukazující, že vítězství patří Bohu.
Tato perspektiva vede k pozvedání díků a
chval k Bohu a Beránkovi. Čtyřiadvacet starců a čtyři bytosti zpívají
společně „novou píseň“, která
oslavuje dílo Krista, Beránka, který tvoří „všechno nové“. Tato obnova je
především darem, o který je třeba prosit. A tady nacházíme další prvek, který
má charakterizovat modlitbu: naléhavé vzývání Pána, aby přišlo Jeho království,
aby měl člověk srdce chápavé vůči Boží vládě, aby Jeho vůle orientovala život
náš i celého světa. V apokalyptické vizi je tato prosebná modlitba představena
s jednou důležitou podrobností: „čtyřiadvacet
starců“ a „čtyři bytosti“ vztáhli
ruce, v nichž drželi citeru a „zlatou
misku plnou kadidla“, která - jak je vysvětleno - představuje „modlitby svatých“, tedy těch, kteří
již došli k Bohu, ale také nás všech, kteří jsme na cestě. A vidíme, že před
Božím trůnem, drží anděl zlatou kadidelnici, kam dává mnoho kadidla, to znamená
naše modlitby, jejichž libá vůně spolu s dalšími stoupá před Boha. Tato
symbolika nám říká, že všechny naše modlitby s jejich omezeními, námahami,
ubohostmi, vyprahlostmi a nedokonalostmi, které mohou mít, jsou jakoby očištěny
a dosahují Božího srdce. Buďme si jisti, že neexistují povrchní, zbytečné
modlitby; žádná není ztracena. A dostává se jim odpovědi, třebaže někdy
tajemné, protože Bůh je nekonečná Láska a Milosrdenství. Anděl – píše Jan – „vzal kadidelnici, naplnil ji ohněm z
oltáře a hodil na zem. Tu nastalo hřmění, hlasy, blesky a zemětřesení“.
Tento obraz říká, že Bůh není necitlivý k našim prosbám, ale zasahuje a dává
pocítit na zemi svoji moc a svůj hlas, otřásá a vyvrací zřízení Zlého. Tváří
tvář zlu často převládá dojem, že nelze nic dělat, ale právě naše modlitba je
první a nejúčinnější odpovědí, kterou můžeme dát a která posiluje naše
každodenní úsilí o šíření dobra. Moc Boží uděluje naší slabosti plodnost.¨
Chtěl bych skončit poukazem na závěrečný
dialog. Ježíš opakuje několikrát: „Hle,
přijdu brzo“. Toto tvrzení neodkazuje pouze na budoucí vyhlídku konce časů,
ale také na přítomnost: Ježíš přichází, činí si příbytek v tom, kdo v Něj věří
a přijímá Jej. Obec věřících tedy pod vedením Ducha svatého opakuje naléhavou
Ježíšovu výzvu, aby se ještě více přiblížila: „Přijď!“ Je jako „nevěsta“,
která vroucně touží po plnosti zasnoubení. Tato invokace se opakuje po
třetí: „Amen. Přijď, Pane Ježíši“;
a čtenář končí výrazem, který ukazuje smysl této přítomnosti: „Milost Pána Ježíše buď se všemi!“
Apokalypsa, kniha Zjevení, nás
složitou symbolikou vtahuje do velice bohaté modlitby, takže také nasloucháme,
chválíme, děkujeme, kontemplujeme Pána a prosíme Jej o odpuštění. Její struktura
velké komunitní, liturgické modlitby je také silnou pobídkou ke znovu objevení
mimořádného a proměňujícího náboje, který má Svatá Eucharistie. Zvláště bych
chtěl důrazně vyzvat věřící, aby se účastnili nedělní mše svaté v den Páně,
který je pravým těžištěm týdne! Bohatství modlitby v
knize Zjevení nám připomíná diamant s řadou podmanivých odstínů,
jehož drahocennost spočívá v ryzosti jediného jádra. Působivé formy modlitby, s
nimiž se setkáváme v Apokalypse, dávají zazářit jedinečné a nevýslovné
ušlechtilosti Ježíše Krista.
LITURGICKÁ
ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:
Neděle
v oktávu slavnosti Nanebevstoupení Páně:
V První
epištole svatého apoštola Petra nás Kníže apoštolů podobně jako svatý Jan
Apokalyptik vybízí k tomu, abychom při duchovním boji v problémech a
starostech, které na Církev i na jednotlivce přicházejí si uchovali dvojí:
ducha modlitby, sepjetí s Nejsvětější Trojici, a ctnosti, vypěstované
dobré mravní návyky: Milovaní,
buďte obezřetní a bděte na modlitbách. A pak vybízí k tomu, aby
věřící přinášeli ovoce své duchovní sebevýchovy: Především mějte vytrvalou lásku k sobě navzájem, neboť láska
přikrývá množství hříchů. Apoštol vyzývá k pohostinnosti k vzájemné
službě ve využití všech rozličných svěřených darů, aby ve všem byl oslavován Bůh skrze Ježíše
Krista našeho Pána.
V Evangeliu
podle sepsání svatého Jana čteme pokračování katecheze o Duchu Svatém. Přesněji
řečeno úplné vyjádření nauky o Nejsvětější Trojici. Ježíš, náš Vykupitel,
zdůrazňuje, že sešle Ducha, který vychází od Otce a bude svědčit o Něm. A právě v této síle Ducha Božího
mají svědčit Ježíšovi učedníci, aby v duchovním zápase obstáli. A že bude často
krutý, o tom svědčí slova našeho Spasitele: Každý, kdo vás zabije, bude se
domnívat, že tím slouží Bohu.
Duch Svatý bude
tím, kdo bude odhalovat, zjevovat v apokalypse dějin Církve v tomto světě, čili
v plných dějinách světa, společenství věřících jako mystické, politické a
eucharistické Tělo Církve.
Bude pro ni
nadpřirozeným oživovatelem a pramenem darů a milostí, aby se stala jedinou
božskou a neomylnou svědkyní a učitelkou pro celý svět. Toto svědectví
Kristových učedníků je nezbytné, protože nikdy nebyli, nejsou a nebudou
omluvitelní ti, kdo v Krista neuvěří. To je pravý apoštolát.
LITURGICKÁ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:
7. neděle velikonoční
V prvním čtení ze Skutků apoštolů se bolestná doba pozemských dějin Církve a
světa ukazuje již před jejím zrozením. V tragédii apoštola Jidáše, která zjevuje
tajemství spásy a zavržení, které bude později vyjádřeno v Apokalypse svatého
Jana jako ústřední téma světových dějin.
Petr se postavil před
bratry - bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí - a řekl:
"Bratři, muselo
se splnit to, co v Písmě předpověděl Duch svatý skrze Davida o Jidášovi, který
se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše: Počítal se k nám a měl účast na této
naší službě. Stojí totiž v knize Žalmů: 'Ať jeho dům zpustne, nikdo ať v něm
nebydlí' a 'jeho úřad ať dostane jiný'. Je tedy nutné, aby některý z těch mužů,
kteří s námi chodili po celou tu dobu, kdy Pán Ježíš mezi námi žil, od Janova
křtu až do dne, kdy byl od nás vzat, aby se jeden z nich stal spolu s námi
svědkem jeho zmrtvýchvstání."
Vybrali tedy dva:
Josefa, kterému se říkalo Barsabáš příjmení měl Justus - a Matěje. A takto se
modlili: "Pane, ty znáš srdce všech. Ukaž, kterého z těch dvou jsi
vyvolil, aby přejal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš zrádně
opustil, aby odešel na místo, kam patřil." Losovali tedy, a los padl na
Matěje. Byl proto přibrán k jedenácti apoštolům.
Svatý Žalmista
rovněž evokuje budoucí "souhrn" dějiny světa prostřednictvím Církve:
budoucí slávu Církve a těch, kdo do ní vstoupili s vírou a láskou k Ježíši
Kristu. Jdou na pravou stranu Božího trůnu.
Hospodin si zřídil na nebi trůn.
Veleb, duše má, Hospodina, vše, co je ve
mně, veleb jeho svaté jméno! Veleb, duše má, Hospodina a nezapomeň na žádné z
jeho dobrodiní!
Jak vysoko je nebe nad zemí, tak je
velká jeho láska k těm, kdo se ho bojí. Jak vzdálen je východ od západu, tak
vzdaluje od nás naše nepravosti.
Hospodin si zřídil na nebi trůn a
všechno řídí jeho vláda. Velebte Hospodina, všichni jeho andělé, mocní silou,
dbalí jeho rozkazů.
Pro život víry a spásy pro tuto víru je důležité Ježíše vyznávat jako
Spasitele. Žít podle svého vyznání. V tomto duchu píše v prvním listu svatý
apoštol Jan o lásce Boha a toho, jejž On svých Duchem znovu zrodil:
Milovaní, když nás Bůh
tak miloval, máme se i my navzájem milovat. Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se
milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k
dokonalosti. Že zůstáváme v něm a on v nás, poznáváme podle toho, že jsme od
něho dostali jeho Ducha.
My jsme očití
svědkové toho, že Otec poslal svého Syna jako spasitele světa. Kdo vyznává, že
Ježíš je Syn Boží, v tom zůstává Bůh a on v Bohu. My jsme poznali lásku, jakou
má Bůh k nám, a uvěřili jsme v ni. Bůh je láska; kdo zůstává v lásce, zůstává v
Bohu a Bůh zůstává v něm.
Slova svatého evangelia podle Jana zachycují Ježíšovo předání učedníků Otci a
přislíbení příchodu Ducha svatého: posvěcení pravdou. On, Duch, je uvede do
celé a plné pravdy. Apokalypsa dějin je zjevením působení Nejsvětější Trodjice
v historii Církve, a tím v dějinách světa, kosmu.
Ježíš pozdvihl oči k nebi a modlil
se:
"Otče svatý,
zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Dokud jsem
byl s nimi, já jsem je zachovával ve tvém jménu, které jsi mi dal. Chránil jsem
je, a nikdo z nich nezahynul kromě toho, který propadl záhubě, aby se naplnilo
Písmo.
Nyní jdu k tobě, ale
toto mluvím ještě ve světě, aby měli v sobě plnost mé radosti. Dal jsem jim tvé
slovo. Svět k nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako ani já nejsem
ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je ochránil od zlého.
Nejsou ze světa, jako ani já nejsem ze světa.
Posvěť je pravdou;
tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal do světa, tak i já jsem je poslal do
světa. A pro ně se zasvěcuji, aby i oni byli posvěceni v pravdě."
(Z promluvy Svatého otce Benedikta
XVI. na Generální audienci, Aula Pavla VI. 23. 8. AD MMVI; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=6351;
a z katecheze
věnované modlitbě v Apokalypse při Generální audienci v aule Pavla VI.5. 9. AD
MMXII; http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=17025)
srov.: Papežská
biblická komise, Bible a morálka. Biblické kořeny křesťanského jednání, 70)
Otec Vladimír Mikulica
MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ
Tvůj a
Otcův Duch Svatý uvádí do plné pravdy –
uvádí k poznání
Tebe jako Vykupitele od ducha zla
a jako
Spasitele: Ty Božím Duchem pomazáváš,
Ježíši - Mesiáši,
Ježíši - Mesiáši,
činíš
mesiáše – křesťany, ty,
kdo se
satana odřekli a vydali se cestou pravdy.
Ty jsi
pravda.
Proto
prosíš při Poslední večeři Otce v nebesích za své učedníky,
za své
malé stádce:
„Otče, posvěť je pravdou!“
Nyní
přicházíš ke každému z nás,
přicházíš
a jsi přítomný
ve chvíli
Transubstanciace
a
zůstáváš stále v každé Svaté hostii,
která je
uchovávána po mši svaté:
máš svatý
stan přebývání mezi námi,
které v této
chvíli činí Boží Duch svými chrámy.
Nyní
vrcholí historie Tvé lásky ke každému člověku.
Nyní Duch
Svatý uvádí do plné pravdy:
Dává z tohoto
vrcholu pohlédnout
na znesvěcenou
a posvěcovanou minulost dějin lidstva,
dějin
osobního života,
dějin –
pokud je ke spáse třeba –
které se
odehrají
do
poslední svatodušní vigilie,
kdy
šestero proroctví vrcholí pohledem do budoucna:
poznat, být uveden do plné pravdy,
dokonalým vylitím Tvého a Otcova Ducha,
vrcholným
svatým Přijímání Tebe:
vzkříšením.
Amen.
