"Hora"

V uplynulém týdnu jsme slavili – na Moravě jako památku, v Čechách jako nezávaznou - svaté Sedmipočetníky: prvního (podle Catalogí Episcoporum olomoucké arcidiecéze druhého) nástupce svatého Metoděje, patriarchy sirimijského a arcibiskupa pannonské-moravského, svatého baziliánského mnicha Gorazda a jeho spolubratry, kteří patřili do nejužšího kruhu učedníků svatého Cyrila a Metoděje a zároveň jsou s nimi počítání jako první "sedmero slovanských apoštolů", které ovšem i implicitně zahrnuje mnoho dalších jejich učedníků a následovníků v díle misie těchto sedmi světců, k nimž patří dále: svatý Kliment, Naum, Angelár a Sába.

Úspěch jejich misie spočíval v ideálu, který v sobě svatý Konstantin – Cyril a jeho nejstarší bratr svatý Metoděj již od mládí chovali v srdci: a tím byla láska k Ježíši Kristu, touha s Ním žít v niterném duchovním přátelství, být s těmi, kdo měli stejný cíl; mít s nimi společný domov. 

Jím byl klášter u Úzkého moře, nazývaný svatým Cyrilem a Metodějem "Hora".

Na ni odkazují, po návratu na ni touží, když jsou císařem posíláni na misijní a diplomatické cesty k muslimům, na Krym a nakonec na Velkou Moravu.

Tuto "Horu" toužili mít alespoň "na dálku"u sebe: zakládali svá duchovní centra na osamělých horským místech - po příchodu na Velkou Moravu ji přenesli na Hoře svatého Klimenta, na Vyšehradu u Veligradu; jejich žáci v klášteře svatého Michaela a nebeských duchů na samotě poblíž dnešního makedonského Ochridu, u bulharské Velikoj Preslavi na hoře kláštera svatého Pantaleimona...

Vstoupit na "Horu" do samoty s Ježíšem, a vstoupit společně a žít zde společně v přípravě na misijní poslání po sestoupení z ní k liturgické a katéchetické službě, se táhlo jako zlatá nit od jejich mateřského kláštera, "Hory", nad Úzkým mořem až do časů, kdy byli ve střední Evropě jejich následovníci vystřídání západními mnichy, jak tomu bylo například napolo v Břevnovském klášteře; na Sázavě v Černých budách. Ideál společné samoty v kontemplaci Nejsvětější Trojice se přeměnil na duchovní centra daného kraje.

Ideál "Hory" čeká na své oživení, na pokračování tradice vložené do naší země svatými Sedmipočetníky. Sám Bůh, Trojjediný, zasahuje a volá – zázraky, divy a znameními - k poutím na hory, kde se otevírá pro poutníky středověku a novověku "dům Boží a brána Nebe". Volá charismatickým způsobem k obnově této starobylé misijní tradice v jejím svátostném naplnění.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Desátá neděle po seslání Ducha Svatého

V Epištole, v prvním listu do Korinta, se svatý Pavel obrací na ty, jimž hlásal v síle Ducha Božího víru v Ježíše Krista. On štědře zahrnutý od Pána charismaty, zve korintské křesťany, aby se nenechali svést andělem napodobitelem, zlým duchem, k službě charismaty, aby při jejich užívání nesestupovali k pohanství, jehož se přece při křtu ve jméno Ježíšovo odřekli.

Charismaty mají oslavovat Ježíše, stávat se předavateli Ducha Svatého, nikoli pohanských démonů.

Podle ovoce se pozná jejich pravost, podle služby církevnímu korintskému společenství, která vrcholí Boží, Ježíšovou službou lidu: svatou liturgií - tajemstvími Církve, svátostmi.

V Evangeliu slyšíme pozdější téma Apoštola z prvního listu do Korinta: pyšný farizeus v modlitbě oslavuje sebe, po přijetí svatého křtu by jej takovýto postoj vedl ke zneužívání charismat, ke službě démonům a ve svátostech by přijímal své odsouzení.

Celník naproti tomu v podobenství Ježíšově s pokorou vyznává svou hříšnost: je disponovaný ke svatému křtu, k přijetí charismat, aby jimi sloužil v síle Boží a vedl ke svátostnému setkání s naším Pánem v mysteriích Církve.

KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

17.neděle v mezidobí

Ve čtení z druhé knihy Královské o dnešní nedělní svaté liturgii Duch Boží – opět providenciálně – předkládá příběh Elizea, zázračného rozmnožovatele chleba, a jeho učedníka, hledajícího víru. Oba jsou proto předobrazem: Elizeus Ježíše, učedník apoštola Filipa z úryvku evangelia, která se o této neděli v Církvi čte.

   Nějaký člověk přišel z Bál Šališa a přinesl v chlebníku Božímu muži Elizeovi chléb z prvotin, dvacet ječných chlebů a jídlo z rozdrcených čerstvých zrn. Elizeus řekl svému služebníku: "Dej to lidem, ať se najedí!" Služebník mu odpověděl: "jak mám tohle dát stovce lidí?" 
   Elizeus řekl: "Dej to lidem, ať se najedí, neboť tak praví Hospodin: Budou jíst, a ještě zbude." Dal jim to tedy, najedli se, a ještě zbylo podle Hospodinova slova. 


Hospodinem, který otevírá svou ruku, je nejprve Jeho posel – prorok. V novozákonní době kněz na místě Ježíše Krista, slavící Nejsvětější oběť a obětující a proměňující v síle Ducha Božího chléb a víno. Tak při mši svaté Ježíš otevírá svou Boží dlaň a sytí zázračným proměňováním a rozmnožováním svou Církev.

O ní a o tomto dění ve Svaté liturgii zpívá žalmista:

Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine. 
Ať tě chválí, Hospodine, všechna tvá díla a tvoji zbožní ať tě velebí! Ať vypravují o slávě tvého království, ať mluví o tvé síle. 
Oči všech doufají v tebe a ty jim dáváš pokrm v pravý čas. Otvíráš svou ruku a sytíš vše živé s laskavostí. 
Spravedlivý je Hospodin ve všech svých cestách a svatý ve všech svých činech. Blízko je Hospodin všem, kdo ho vzývají; všem, kdo ho vzývají upřímně. 

Bůh vše proniká: inkarnací – jedinou a výjimečnou - svého Syna Ježíše Krista. Jako Otec je nade vším. A jako Duch Boží je ve všech, ke spáse v těch, kdo jsou Jeho chrámem.

Ve čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům slyšíme o tomto charismatickém působení Nejsvětější Trojice vyhrazeném jen pro Církev: jen zde je možné přijímat charismata a sloužit jimi ke spáse a nikoli ke zkáze lidské duše.

Bratři! 
    Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. 
    Jen jedno je ono tajemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. 


V evangeliu podle sepsání svatého Jana čteme o Ježíšově praktické katechezi, úvodu do slavní mše svaté. O zázračném rozmnožení chlebů a ryb.

Svatý otec Benedikt XVI. ve své katechezi o apoštolu Filipovi, který v dnešním úryvku evangelia pokládá Ježíšovi "elizeovskou otázku", představuje toho misionáře Ježíšova království těmito slovy:

Svatý Filip je v seznamech dvanácti apoštolů je vždy na pátém místě, a tedy v podstatě mezi prvními. Ačkoli je Filip hebrejského původu, je jeho jméno řecké, podobně jako Ondřej, což je drobné znamení kulturní otevřenosti, které by se nemělo podcenit. Zprávy o Filipovi nám podává Janovo evangelium. Pocházel z téhož rodiště jako Petr a Ondřej, tedy z Betsaidy, městečko nalézající se v tetrarchátě jednoho ze synů Heroda Velkého, který se jmenoval také Filip.

Čtvrté evangelium vypráví, že Filip, poté co ho Ježíš povolal, potkává Natanaela a říká mu: "Našli jsme toho, o kterém psal Mojžíš v Zákoně i proroci! Je to Ježíš, syn Josefův z Nazareta". Poněkud skeptické odpovědi Natanaela ("Může z Nazareta vzejít něco dobrého?|") se Filip nepoddává a s rozhodností namítá: "Pojď a uvidíš!". V této suché, ale jasné odpovědi se Filip projevuje jako opravdový svědek: nespokojuje se s oznámením zprávy, ale přímo oslovuje druhého a nabízí mu, aby osobně učinil zkušenost s tím, co je zvěstováno. Tatáž slovesa jsou použita Ježíšem, když k němu přistupují dva učedníci Jana Křtitele a ptají se ho, kde bydlí. A Ježíš odpoví: "Pojďte a uvidíte".

Můžeme předpokládat, že by se na nás Filip obrátil týmiž slovy, která vybízejí k osobnímu nasazení. Apoštol nás přivádí k bližšímu seznámení se s Ježíšem. Přátelství, opravdové poznání druhého totiž potřebuje blízkost, ba částečně z ní žije. A netřeba ostatně zapomínat, podle toho, co píše Marek, že Ježíš volí dvanáct apoštolů primárně za tím účelem, aby "byli s ním", to znamená, aby s ním sdíleli jeho život a učili se přímo od něho nejen stylu jeho jednání, ale především tomu, kým On opravdu je. Pouze takto, účastí na jeho životě jej totiž mohli poznat a hlásat jej. V Pavlově listu Efesanům, se pak lze dočíst, že důležité je "učit se Kristu", a tedy nejenom a netoliko poslouchat jeho nauku, jako spíše poznávat Ho více osobně, tj. jeho lidství a božství, jeho tajemství, jeho krásu. On je nejenom Učitel, ale Přítel, ba dokonce Bratr. Jak bychom jej mohli důkladně poznávat, kdybychom od něho zůstali daleko" Intimita, důvěrnost a návyk nám dávají odhalit pravou totožnost Ježíše. Ano, právě to nám apoštol Filip připomíná. A vybízí nás tak, abychom "přišli" a "uviděli", abychom s Ježíšem den po dni navazovali kontakt nasloucháním, odpovědí a společenstvím života.

A je to on, na koho se u příležitosti rozmnožení chlebů obrátil Ježíš s cílenou a stejně tak překvapivou prosbou: kde by bylo možné nakoupit chléb k nasycení všech lidí, kteří jej následovali. Filip tehdy odpověděl s velkým realismem: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo". Ukazuje se tu věcnost a realismus apoštola, který umí posoudit vývoj dané situace. Jak se věci nakonec měly, to víme. Víme, že Ježíš vzal chléb, pomodlil se a rozdal jej. A došlo k rozmnožení chleba. Zajímavé je však, že se Ježíš obrátil právě na Filipa, když chtěl poprvé ukázat na řešení problému. Patrně je to znamení toho, že Filip patřil do užší skupinky těch, kteří byli s ním. Jindy, ve velmi důležité dějinné chvíli, před Utrpením, někteří Řekové, kteří byli o Velikonocích v Jeruzalémě "přišli k Filipovi... a prosili ho "Pane, rádi bychom uviděli Ježíše." Filip "šel a řekl to Ondřejovi; Ondřej a Filip pak šli a pověděli to Ježíšovi". Máme tu znovu zvláštní znak jeho výjimečného postavení v rámci apoštolského sboru. Zejména v tomto případě je u Ježíše prostředníkem žádosti cizinců. Pravděpodobně mluvil řecky a mohl posloužit jako tlumočník a třebaže se spojuje také s Ondřejem, dalším apoštolem řeckého jména, je to právě on, na koho se cizinci obracejí. To nás učí, abychom byli i my neustále připraveni, jednak přijímat otázky a prosby ať přicházejí odkudkoliv, a jednak je orientovat k Pánovi, jedinému, který je může plně uspokojit. Je totiž důležité vědět, že my nejsme posledními adresáty proseb těch, kteří k nám přistupují, ale Pán. K Němu musíme nasměrovat kohokoli, kdo se ocitne v nesnázích. Ano, každý z nás má být cestou otevřenou k Němu!

A je tu ještě jedna, zcela zvláštní okolnost, kdy vstupuje na scénu Filip. Během Poslední Večeře, když Ježíš prohlásí, že znát Jeho, znamená také znát Otce, jej Filip takřka naivně požádá: "Pane, ukaž nám Otce " to nám stačí". Ježíš mu odpoví dobrotivou výčitkou: "Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci "Ukaž nám Otce"? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně?... Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec je ve mně". Tato slova patří v Janově evangeliu mezi ta nejvznešenější. Vyjadřují zjevení ve vlastním a pravém slova smyslu. V závěru svého prologu Jan praví: "Boha nikdy nikdo neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu". Toto prohlášení, které pochází od evangelisty, je převzato a potvrzeno samotným Ježíšem. Avšak s jiným odstínem. Zatímco Prolog svatého Jana mluví o Ježíšově vysvětlující intervenci, zakládající se podstatně na jeho slovech, tak v odpovědi Filipovi Ježíš odkazuje na svou osobu jako takovou a připouští takové chápání, při kterém jej lze pochopit nejen prostřednictvím toho, co říká, ale ještě více prostřednictvím toho, kým jednoduše je. Abychom se vyjádřili podle paradoxu Vtělení, můžeme docela dobře říci, že Bůh si dal lidskou tvář, tvář Ježíšovu, a v důsledku toho od nynějška, chceme-li opravdu poznat Boží tvář, nemůžeme než nazírat tvář Ježíšovu! V jeho tváři vidíme skutečně kdo je Bůh a jak je Bůh!

Evangelista nám neříká, zda Filip plně pochopil Ježíšovu větu. Jisté je však, že mu zcela věnoval svůj vlastní život. Podle některých pozdějších zpráv (Skutky Filipovy), měl náš apoštol hlásat evangelium nejprve Řecko a potom Frýgii, kde měl v Hierapoli podstoupit smrt různě popisovaným trestem ukřižování nebo ukamenování. Naši úvahu dnes skončíme poukazem na smysl, ke kterému má náš život směřovat: setkat se s Ježíšem jako se s ním setkal Filip a snažit se v něm vidět Boha samého, nebeského Otce. Pokud by chybělo toto nasazení, byli bychom vždycky odkázáni pouze sami na sebe jako v zrcadle, a stávali se tak stále osamocenějšími! Filip nás však učí, jak se nechat Ježíšem získat a být s ním, a zvát také ostatní, aby sdíleli toto nezbytné společenství. Uvidíme-li a nalezneme-li Boha, nalezneme pravý život.

    Ježíš odešel na druhou stranu moře Galilejského neboli Tiberiadského. Šel za ním velký zá-stup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. 
    Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: "Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?" To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. 
    Filip mu odpověděl: "Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo." 
    Jeden z jeho učedníků - Ondřej, bratr Šimona Petra mu řekl: "Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?" Ježíš řekl: "Postarejte se, ať se lidé posadí!" Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. 
    Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: "Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!" Sebrali je tedy, a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: "To je jisté ten Prorok, který má přijít na svět!" 
    Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám. 

(Z promluvy Svatého otce Benedikta XVI. před Angelus Domini, náměstí Svatého Petra 6. 9. AD MMVI;)

Otec Vladimír Mikulica

MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Vyznavači, svatý biskupe Gorazde,

obětino zvůle biskupa Wichinga,

v Tvých očích plane světlo

svatého Konstantina – Cyrila

a Michaela – Metoděje:

zrcadlí dvojici těchto černých mnichů

vstupujících a nesoucích světlo do Tvé školy "západních misionářů";

na jejich místo jste se postavili;

na místě farizea se modlíte

- sedmero Otců a bratří

jak celník v chrámu:

"Pane, buď milostiv mně hříšnému!"

- Počátek chvalozpěvu v jazycích,

když katané Vám meče přikládali k hrdlu.

Slyšte slovo, Slované,

Vaši apoštolové:

Kyrillos, Methodios, Horazd, Klemens, Naum, Angelarios, Sabba

z mrtvých vstanou!

Amen.