sobota 7. července 2018

Falešný prorok posvátnost ničí, Ježíš Kristus ji naplňuje




Posvátný prostor, posvátná osoba, předmět a chvíle, čas, je vždy to nejcennější a nejchráněnější, co každá zdravá společnost uchovává. Absenci této posvátné úcty a znesvěcení trestá.

Nejtragičtější následky má znesvěcování od posvátných osob. - "Komu bylo více dáno, od toho se bude více žádat!"

Ty zvláště si mají uvědomit, jak je pro ně nebezpečné začít opomíjet či zlehčovat posvátné osoby, oslovením a vztahem k Ježíši Kristu, andělům a svatým počínaje, posvátnými úkony a předměty a nakonec svým vlastním tělem konče.

Duch Svatý je Posvěcovatelem.

Činí mocí vykupitelské krve Ježíšovy svatými osoby - nesmrtelné lidské duše, živly ve svátostech Církve, předměty, které jsou vyňaty z profánního užívání a požehnány či posvěceny.
Rouhání vůči nim začínají nenápadně. Hrubost řeči, vulgarismy, zlehčování vlastní služby a osoby posvěceného služebníka Církve následuje – pokud není rázně v sebevýchově učiněna přítrž - vše posvátné i profánní zžírající ironie.

V době počínajícího úpadku církevních společenství – farních i řeholních v Evropě – si byl této obtížně léčitelné nemoci vědom bratr Roger, převor komunity v Taize, a proto na předním místě svých pravidel společného života, "Zákona Taize", ironii ve své komunitě přísně zakázal.

Její nebezpečí i stupňující se odpor ke všemu duchovnímu totiž vede k rouhání, před nímž varuje sám Ježíš, když urážky směřované na Jeho osobu vycházejí z protibožské strany, která pomlouvá Syna Božího a jsou prosazovány tím nejtěžším kalibrem: prohlašují Jej za posedlého zlým duchem. A tady vrcholí nenápadná tvrdost srdce neschopného lásky - začíná temná cesta ke hříchu proti Duchu Svatému, jak zaznívá slovo Ježíšovo proti takovým rouhačům.

V Církvi stále křesťané zažívají tyto pomluvy, když je mše svatá nazývána z tohoto protibožského postoje magií, adorace modlářstvím, posvátný služebník – papež, biskup, kněz – služebníkem satanovým. Tak se satan staví na Boží místo, jako rafinovaný napodobovatel Boha. Svatý Apoštol proto varuje korintské křesťany, že ďábel bere na sebe podobu anděla světla, osvětového pracovníka a agitátora v Církvi i mimo ni.

Znesvěcovatelé hrobů, vykrádači, tito "lovci pokladů" patřili, jak čteme o galérce "hříšných lidí města pražského", ve věznicích mezi nejopovrhovanější mezi samotnými vězni.

V Kodexu kanonického práva jsou vynášeny velké tresty nad tím, kdo by zneuctil tělo či krev Ježíše Krista.

Temná cesta, která vede k tomuto hříchu, začíná tedy již v mysli, v podlehnutí pokušení. Satan podbízí zlehčování posvátných věcí, ironii, pak přicházejí i svádění k posměchu až k "neodolatelné touze" slovem i skutkem znesvěcovat a nakonec proti Bohu a všemu božskému chrlit ve svázanosti a posedlosti ty nejsprostší nadávky.


Svatý otec Benedikt XVI. popisuje tři podněty, které vedou k postupnému odpadu od víry v Nejsvětější svátost eucharistie. V promluvě o slavnosti Božího těla na Lateráně před šesti lety řekl:

Tento večer bych spolu s vámi chtěl rozjímat o dvou vzájemně spojených aspektech tajemství eucharistie: eucharistickém kultu a jeho posvátnosti. Je třeba znovu je vzít v potaz a chránit je tak před nedávno se vynořivšími neúplnými náhledy na toto tajemství.
Nejprve úvaha o hodnotě eucharistického kultu, zvláště úcty k Nejsvětější svátosti. Tuto zkušenost budeme prožívat dnes po mši svaté před procesím, během něho a v jeho závěru. Jednostranná interpretace Druhého vatikánského koncilu tuto dimenzi penalizuje, když zužuje eucharistii pouze na moment jejího slavení. Bylo skutečně velmi důležité postavit do středu samo slavení, ve kterém Pán svolává svůj lid, shromažďuje ho kolem dvojího stolu Slova a Chleba života, živí jej a sjednocuje se Sebou v Oběti. Toto docenění liturgického shromáždění, ve kterém Pán působí a uskutečňuje tajemství společenství, si přirozeně zachovává svou platnost, ale musí být zasazeno do správné rovnováhy. Často se však stává, že podtržení jednoho aspektu vede k odmítnutí jiného. V tomto případě bylo akcentováno slavení eucharistie na úkor adorace jakožto úkonu víry a modlitby vůči Pánu Ježíši skutečně přítomnému ve svátosti oltářní. Tato nevyváženost se odrazila také na duchovním životě věřících. Je-li veškerý vztah k eucharistickému Ježíši soustředěn pouze na mši svatou, hrozí, že bude odstraněna Jeho přítomnost ze zbývajícího existenciálního času a prostoru. Takto je potom méně vnímán smysl stálé Ježíšovy přítomnosti mezi námi a s námi, konkrétní blízké přítomnosti mezi našimi domovy, jako „tlukoucí Srdce“ města, země, regionu a jeho rozmanitých výrazů a aktivit. Kristova svátost lásky má prostupovat celým každodenním životem.

Ve skutečnosti je však pomýlené klást proti sobě slavení a adoraci, jako by si vzájemně konkurovaly. Je tomu právě naopak. Kult Nejsvětější svátosti je jakýmsi duchovním „prostředím“, ve kterém může společenství slavit eucharistii dobře a v pravdě. Teprve je-li slavení eucharistie předcházeno a následováno tímto vnitřním postojem víry a adorace, může liturgický úkon vyjádřit svůj plný smysl a hodnotu. Setkání s Ježíšem se při mši svaté uskutečňuje opravdu a plně, pokud je společenství schopno poznat, že On ve svátosti přebývá ve svém domě, očekává nás, zve ke stolu a poté co se shromáždění rozejde, zůstává s námi diskrétně a mlčky přítomen, doprovází nás svojí přímluvou a dále shromažďuje naše duchovní oběti, které přináší Otci.

V této souvislosti bych rád poukázal na zkušenost, kterou budeme společně prožívat dnes. Ve chvíli adorace jsme všichni na téže úrovni: klečíme před svátostí lásky. V eucharistickém kultu je sdruženo všeobecné i služebné kněžství. Je to velmi krásná a významná zkušenost, kterou jsme vícekrát prožili v bazilice svatého Petra a také v nezapomenutelných vigiliích s mládeží, připomenu jen Kolín, Londýn, Záhřeb a Madrid. Všem je jasné, že tyto momenty eucharistického bdění připravují na slavení mše svaté, připravují srdce na toto setkání, aby bylo ještě plodnější. Stanout mlčky a dlouze před Pánem přítomným ve svátosti, je jednou z nejvíce autentických zkušeností našeho bytí Církví a je komplementárně doprovázeno zkušeností ze slavení eucharistie, naslouchání Slova Božího, zpěvu a společného přijímání Chleba života. Komunikace a rozjímání od sebe nelze oddělovat, jdou pospolu. Abych mohl doopravdy komunikovat s nějakou osobou, musím ji znát, umět stát mlčky vedle ní, naslouchat jí a s láskou na ni hledět. Pravá láska a pravé přátelství žijí stále touto vzájemností pohledů, intenzivního výmluvného mlčení, naplněného respektem a úctou, aby setkání bylo prožito hluboce osobně a nikoli povrchně. Bohužel, chybí-li tato dimenze, může se z naší strany i samo svátostné přijímání stát jen povrchním gestem. Avšak v opravdovém svatém přijímání, připraveném rozmluvou modlitby a života, můžeme Pánu sdělit důvěrná slova jako např. ta, která za okamžik zazní v responsoriálním Žalmu: „Jsem tvůj služebník, syn tvé služebnice, rozvázal jsi moje pouta. Přinesu ti oběť díků, Hospodine, a budu vzývat tvé jméno“.

Nyní bych rád přešel ke druhému aspektu: posvátnosti eucharistie. Také zde jsme v nedávné minulosti zaznamenali určité nepochopení autentického poselství Písma svatého. Křesťanská novost týkající se bohoslužebného kultu byla ovlivněna určitou světskou mentalitou šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Je pravdou a stále platí, že střed bohoslužebného kultu už nespočívá ve starozákonních ritech a obětech, ale v Kristu samotném, v jeho osobě, v jeho životě a v jeho velikonočním tajemství. Z této zásadní novosti však nelze vyvozovat, že posvátnost už neexistuje, nýbrž že nalezla své dovršení v Ježíši Kristu, vtělené Boží lásce. List Židům, který jsme slyšeli tento večer ve druhém čtení, hovoří právě o novosti kněžství Krista, „velekněze budoucích hodnot“, ale neříká, že kněžství zaniklo. Kristus „je prostředníkem nové smlouvy“, ustanovené v jeho krvi, která „očišťuje naše svědomí od mrtvých skutků“. Nezrušil posvátnost, ale naplnil, zavedl nový bohoslužebný kult, který je sice plně duchovní, ale dokud putujeme časem stále používá znamení a obřady, které přestanou až na konci, v nebeském Jeruzalémě, kde už nebude žádný chrám. Díky Kristu je posvátnost opravdovější, intenzivnější a - stejně jako u přikázání – také náročnější! Nestačí dodržovat rituály, ale je zapotřebí očišťovat srdce a nasazovat život.

Rád bych také zdůraznil, že posvátnost má výchovnou funkci a její zmizení nevyhnutelně ochuzuje kulturu, zejména formaci nových generací. Pokud by například ve jménu sekularizované víry, která už nepotřebuje posvátná znamení, bylo zrušeno toto městské procesí Corpus Domini, byl by duchovní profil Říma „zploštěn“ a naše osobní i kolektivní vědomí oslabeno. Anebo pomysleme na nějakou maminku a tatínka, kteří by ve jménu víry zbavené posvátnosti odňali svým dětem všechny náboženské obřady. Nakonec by tak přenechali volné pole četným náhražkám konzumní společnosti, jiným obřadům a znamením, které by se snadněji staly modlami. Bůh, náš Otec, takto s lidstvem nejednal. Poslal na svět svého Syna, nikoli aby posvátnost zrušil, nýbrž naplnil. Toto poslání vyvrcholilo na Poslední večeři, kdy Ježíš ustanovil svátost svého Těla a své Krve, památku velikonoční oběti. Zaujal tak místo starozákonních obětí, ale učinil to v rámci určitého ritu, který svěřil apoštolům, aby jej zvěčnili jako svrchované znamení pravého Posvátna, kterým je On sám. S touto vírou, drazí bratři a sestry, slavme dnes a každý den tajemství eucharistie a adorujme ho jako střed svého života a srdce světa.


KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.






LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

Sedmá neděle po seslání Ducha Svatého


Svatý Pavel – prorok, píše v Epištole: Dejte své údy do služeb spravedlnosti k posvěcení. Vyzývá k tomu nás, kteří jsme byli Ježíšem v Církvi osvobozeni v modlitbách katechumenátu, pokřtěni, a tak zasvěceni Ježíši jako jeho služebníci a nakonec přátelé. Každý návrat ke svému sobeckému životu je zradou tohoto přátelství. Přináší smutek z odloučení – život ve hříchu. Proroci v Církvi odhalují tuto zpronevěru a ukazují cestu k usmíření s Trojjediným Bohem.


Posvátný strom poznání dobrého a zlého byl v Ráji znesvěcen neposlušností Adama a Evy. Pomluvou satana – hada.

Náš Pán a Vykupitel Ježíš Kristus podává v Horském kázání, v podobenství o stromu, který nese dobré ovoce, zároveň i prorocké slovo: Kdo z mých učedníků neponese dobré ovoce bude odřezán jako neplodná větev, uschne a skončí v plamenech ohně.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

14. neděle v mezidobí


Ve čtení z knihy proroka Ezechiela slyšíme slovo proroka vyznávající, že veškerou sílu k božskému posátnému poslaání má od Ducha Božího:

   Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a praví: 
   "Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni - ať už poslechnou, nebo ne - je to vskutku vzpurné plemeno - musí poznat, že byl mezi nimi prorok." 


Výsměch boháčů a rouhání pyšných vede k nejefektivnější obraně vůči nim i k útoku předznamenávajícím vítězství nad tím, kdo je takto duchem zla spoutáván: k modlitbě, jakou je i tato, tradičně připisovaná svatému Davidovi:

Naše oči hledí na Hospodina, dokud se nad námi nesmiluje

Zvedám své oči k tobě, který trůníš na nebi. Hle, jako oči služebníků hledí na ruce svých pánů. 
Jako oči služebnice hledí na ruce své paní, tak hledí naše oči na Hospodina, našeho Boha, dokud se nad námi nesmiluje. 
Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi, neboť jsme přesyceni pohanou. Přesycena je naše duše výsměchem boháčů, pohanou pyšných. 

Čtení z druhého listu svatého apoštola Pavla Korinťanům dosvědčuje Boží, svatodušní péči, o setrvání Božího služebníka – proroka, na cestě pokory a posvátné úcty ke svěřenému poslání i ke svěřeným duším a prostředkům jejich spásy, daných Trojjediným Bohem.

Bratři! 
Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: "Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti." 
    Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný. 

Slova evangelia podle sepsání svatého Marka popisují počátek – v myslí "mnoha lidí" – rouhání vůči Ježíši Kristu, vítězi nad satanem: "pohoršování se nad Ním":

    Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagóze. 
    Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: "Kde se to u něho vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?" A pohoršovali se nad ním. 
    Ježíš jim řekl: "Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině." A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných lidí vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. 




(Z homilie Svatého otce Benedikta XVI. na Corpus Domini, bazilika svatého Jana na Lateránu 7. 6. AD MMXII: http://radiovaticana.cz/clanek.php?id=16563)




Otec Vladimír Mikulica




MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ



Nyní, po svatém Přijímání, vstoupila do duše i těla síla, 

síla Tvého Ducha,

Ježíši, sílo života věčného.

Temnota, temné duše,

ti, kdo milovali úplatek, peníze více než spásu své duše,

volali u Pilátova soudního dvora:"Ukřižuj!"

Boží světlo vycházelo z Tvého těla:

V tu chvíli Tvé tělo,

které bylo odsouzeno k mučení a hrozné pozvolné smrti na kříži,

neslo v sobě tuto zář Ducha vzkříšení.

Proto každý křesťan – pneumatoforos – jenž v sobě stále nosí Tvého Ducha,

může nyní po znovuzrození z vody a z Ducha Svatého

a svatém Přijetí Tebe

spolu se svatým Prvomučedníkem volat:

"Vidím nebesa otevřená a Tebe, Syna Božího po Otcově pravici!"

Nyní jsi naplnil posvátné:

tělo a duši hříšníka,

jemuž jsi odpustil.

Chráníš jej před těmi,

jimž odpustit nemůžeš:

před falešnými proroky,

kteří svou duši znesvětili

svatokrádeřným rouháním.

Již nechtějí přijmout Tvé milosrdné odpuštění:

blaženost posvátna:

nebe.

Amen.

Trest smrti

Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla "Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář. ..", mnozí z nás patrně znají ta...