sobota 17. listopadu 2018

Trest smrti



Galileo Galilei: Výpočet Danteho Pekla



"Rozpoutalo se peklo, a Bůh si zakryl tvář...", mnozí z nás patrně znají tato slova z písně známého zpěváka, který se ani za časů komunismu, pronásledování Církve, se svou katolickou vírou neskrýval. I v písni "Jó, to jsem ještě žilˇ, ji vyznává.

"Náš přeudatnej oddíl se v jatky proměnil": popisuje masakr na vojenském poli. Předtím se ovšem rozpoutalo ono "peklo". A k tomu v písni pan Jiří Suchý dodává: "...a Bůh si zakryl tvář!"

Tím vystihuje tajemství pekla na zemi i po smrti. Bůh nechce, aby hříšník zemřel. Bůh nechce ani smrt toho, kdo rozpoutal konflikt. Bůh nechce tím spíše smrt toho, kdo je napaden druhým, kdo trpí, Bůh nechce jeho smrt – i když je v této chvíli smrt pro vojína nečekaná: zasáhla jej kulka přímo do čela. A nyní – po smrti – zpívá, nikoli svou pohřební píseň, ale chvalozpěv již novozákonního qíná – starozákonního "evangelia" o příchodu Mesiáše.

Implicitně zpívá o naději, protože zpívá o Bohu, a Ten je právě po smrti poznáván: v Duchu Svatém, který zpytuje srdce pokřtěného.

V Ježíši Kristu, pro jedny je Pán, pro ty, kdo Jej jako Pána nepřijali, je soudcem, který svým hlasem zve ty, kdo konali dobro na vzkříšení k životu a ty, kdo konali zlo, na vzkříšení k soudu.

V Bohu Otci, který pro každého člověka připravil jeho příbytek v nebi...i když ve své prozřetelnosti věděl, kdo nepřijde, kdo bude zavržen. - To je na rozdíl od falešné nauky o predestinaci bratra Jehana Calvina, který v tomto ohledu ztotožnil Boha s ďáblem, pravá nauka o předurčení ke spáse či k zavržení.

V prvotní Církvi se neotevíraly brány katechumenátu pro některá povolání: pro herce, protože se často na prknech antických divadel, amfiteátrů obnažovali a souložili, či proto, že ve svých hrách propagovali sodomii (v katolické Církvi jako těžký hřích zakázanou). Právníkům, pokud v oněch dobách přijímali peníze jako úplatek a zaplacení deliktů, zločinů. Prostitutkám (a také v době rozkladu Římské říše hojným prostitutům), protože se dopouštěli a chtěli dopouštět těžkého hříchu – smilstva.

V onom "chtěli dopouštět" se zároveň skrývá nebezpečí zavržení: neochota litovat svého hříchu. Lítost a víra v Nejsvětější Trojici je potřebná pro spásu. Zde není výmluva – a ani osočení zde nesmí být – z neschopnosti "osobní", "biblické" víry; z nedostatku jistě povinné lásky k Bohu Otci, k Ježíši Kristu a k Duchu Svatému, jejíž absence vede věřícího k "dokonalé lítosti". Stačí ovšem tzv. lítost nedokonalá, můžeme ji nazvat "senekovskou" – stoickou či lítostí aktuálně nevěřícího: lítost, že nejednáme tak, jak je přikázáno v Desateru a v Přikázání lásky, v přikázání Církve,a zvláště v přikázání hlasu svědomí.

Po letošních "neoslavách" hrdinného činu Jana Opletala a dalších studentů dne 17. listopadu v roce 1939, následného uzavření českých vysokých škol německými okupanty a odvlečení studentů do určité formy koncentračních táborů v tzv. totálním nasazení, můžeme k profesím, které neměly přístup k přípravě na svatý křest, jenž vysvobozuje z pozemského i posmrtného pekla, či k odmítnutí svátostného rozhřešení a svatého přijímání (nebo dokonce povinnosti odejít spolu s katechumeny přede "mší svatou") můžeme připojit ještě profesi žurnalistů.

Nejedná se pouze o dva novináře, režiséra a kameramana, kteří se před Trojjediným Bohem a před českým a slovenským národem a lidem Konfederace provinili. - Zastupují další novináře – kéž by to nebyla většina – a mohou být častěji i korupčně přepláceni za účelem šíření pomluv a nactiutrhání, aby sloužili království lži a nenávisti na této zemi až k okamžiku smrti.

Takové sdělovací prostředky – i kdyby by v nich bylo deset spravedlivých – je třeba nazvat pravým jménem jako dezinformační. Již v tomto slově – "zcestná informace" je uložena jako dědičný hřích ona, kterou řekl had v Ráji prvním, kdo svobodně po jeho pokoušení zhřešili: "Budete jako Bůh"...a přitom Bůh chce, abychom byli Jeho věrným obrazem!

Lze se s nadějí domnívat, že většina těch, kdo se zabývají prací v médiích, sdělovacích prostředcích, jsou lidé ušlechtilí, šířící touhu po Království Trojjediného na této zemi. Mnozí z nich pracují zadarmo. Vezměme si kolik bloggerů, youtuberů, twitťáků, facebookmakerů, webmistrů případně pouhých adminů přičinlivě šíří svůj osobní, s pokorou přiznávaný nepatrný podíl, na službě pravdě a lásce v naší české kotlině!

K tomu můžeme přičíst "media", která jsou "cool", která mají i miliony českých či slovenských čtenářů nebo posluchačů; dělníci na jejích počítacích strojích jsou placeni, ale ne jidášskými stříbrňáky.

V reakci na zvrhlou žurnalistiku volají ti, kdo jsou před národem zodpovědní prosadit Desatero, Přikázání lásky, hlas svědomí, hlas světců a mystiků, jak by dnes mohl napsat filosof Platón - křesťanské právo šarija nad svými kolegy, kteří se těžce provinili proti normám lidskosti, humanismu, zaznívá sílící volání po novém kodexu žurnalisty, jak byl připraven již v devadesátých letech – a potlačen a nahrazen současným: děravým.

Jaké hlavní body by měl obsahovat?

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, nemá urážet – jak píše světec v jedné z novozákonních epištol, vládce, který nám byl Bohem dán: v případě České republiky především prezidenta a premiéra.

Světec píše, že naopak křesťané se podřizují každému zřízení jako od Boha danému – i když mohou snít o demokracii, monarchii, vládě pevné ruky či naopak - ti na cestě - po kapitalistické anarchii. O komunismu již není potřeba snít, jak řekl vtipně při výslechu na StB Otec Josef Zvěřina: ten v katolické Církvi máme už dva tisíce let v našich klášterech a monastýrech a naši odloučení bratři a sestry v monastýrech.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, má smýšlet pravdivě – hledat Boží království – a pravdivě se vyjadřovat.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, odmítá mzdu za svou práci, pokud by nabízené peníze byly korupční – úplatkem, a to se týká především mzdy za pomluvu, nactiutrhání a lež.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, nechává na sebe působit jedinou cenzuru: a to je cenzura při modlitbě před započatou prací žurnalisty: pak před prací, během ní a po ní nebude naše svědomí laxní, bloudící, úzkostlivé či dokonce ochotné slyšet "hlasy" – v tomto případě nikoli v psychické, ale v duchovní nemoci, jíž je naslouchání démonům chtivost slávy, kariéry, peněz, výhod nenávisti, závisti, smilstva etc. etc.

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, vyznává víru ve svém povolání. To neznamená vnucování víry či neapoštolské chlubení se vírou "v sebe". Z modlitby před prací vyplývá, že píšeme o událostech politického, ekonomického, společenského dění v Duchu Božím, a pod zorným úhlem věčnosti. Samozřejmostí pak je uvážlivé, moudré zhodnocení situace a především ukázání směru, pokud se nejedná pouze tzv. nestrannou žurnalistiku, v níž je propagováno "odosobnění pisatele". Na ni se ovšem vztahují slova z Apokalypsy: "Nejsi horký ani studený...vyvrhnu tě ze svých úst".

Nadto i ve zprávě,v níž nezaujímáme navenek postoj, se duchovně náš postoj šíří. Proto je tolik potřebné pečovat o čistotu srdce, svědomí a myšlenek před počátkem a během psaného či mluveného projevu.

Samozřejmostí by mělo být – pokud je posvátné jméno Boží psáno, psát jej s úctou s velkým písmenem.

To se týká první části Ježíšova přikázání lásky v žurnalistice.

Ke druhé části:

Katolický křesťan či každý, kdo se ke křesťanským evropským hodnotám hlásí, se s úctou vyjadřuje o každém bližním, ať s ním souhlasí či nikoli. Zásadně nepoužívá vulgární slova (Doporučená četba Chata v Jezerní kotlině a podobné knihy). A to i v citaci.

Ctí práva a povinnosti bližního, duchovní, společenské, osobní. Ctí jeho soukromí a názory – hledání cesty Ducha Trojjediného Boha.
Proto ctí jeho psaná a mluvená slova: nechává je zaznít "bez cenzury", tak aby vyniklo jeho hledání Boha a aby i osoba nepřítele vedla k úctě vůči němu jeho další nepřátele.

Trojcestí vede od Desatera, Přikázání lásky, přikázání církevních a od slov katolických světců a mystiků:

Jedna cesta do nebe – v případě novinářů po ní bezesporu jdou novináři- mučedníci pro Ježíše a Jeho Církev, pak ti, kdo ve svém povolání žijí svatým životem a podle toho samozřejmě i působí ve své profesi.

Cesta do očistce, jak jej vidíme například v dílech Mistra Hieronyma Bosche. Každý trpí tím, čím na zemi hřešil – a zemřel ve svých hříších.

Do pekla: kdo hřešil proti Duchu Svatému. V nebezpečí tedy je ten, kdo šířil smýšlením, vyjadřováním, skutky nenávist, vědomě a chtěně šel proti Ježíšovu přikázání lásky, se rozhodl žít pro nenávist nyní i po smrti. A to je hrozný druh, věčná smrt nesmrtelné lidské duše a příprava ke zmrtvýchvstání těla k hanbě.

Když se někteří – a pro křesťana je to hřích – dožadují ve svých nenávistných komentářích k působení dvou nešťastných českých novinářů letošního neslavného 17. listopadu jejich smrti, mají vlastně část pravdy. Oběma - jako každému z nás, kdo by šel cestou nenávisti vědomě naprosto vytěsňující dar konverze k Lásce - hrozí trest smrti, který ani papež nemůže "omilostnit", "amnestovat", "zrušit": trest smrti po smrti – peklo.

A "hříšníkům", které oni pomlouvají – v tomto případu našemu panu premiérovi – pro zde statečně přijaté očišťování se nabízí případné zkrácení očistce po smrti na cestě do nebe a jako nepatrná pozemská odměna patrně slavné znovuzvolení.




Otec Oldřich




Pomlouvač





I když si často můžeme říkat – zvláště v tomto „dušičkovém měsíci“, kdy putujeme na naše hřbitovy, k hrobům svých nejbližších - „na nebe asi nemám, asi chvilku v očistci...“, a přitom se nám mohou vybavovat okamžiky očisty na této zemi, které jsme nezvládli, kdy jsme se očišťovat od zla nenechali, anebo dokonce přispívali svým hříšným postojem k očistě, utrpení druhých nebo – u těch, kdo věří v Boha – sevřelo srdce to, že tento náš skutek, myšlenka, slovo ublížil Jemu – a to nikoli k Jeho, ale k naší očistě; pak jsme navenek jakoby klidní: „očistec...nebo snad nebe po smrti...“.

Toto „klidné“ můžeme však nazvat i „tichem před bouří“: jsou totiž chvíle, kdy si i ten, kdo proklamuje svůj ateismus, velmi silně uvědomí, že okolo něj i v něm jsou jakoby najednou probuzeny síly, které zcela jasně – a dobře- vnímá jako zlé, destruktivní, svádějící, lstivé, usilující zničit nejen jeho vztahy, i nepřiznaný vztah k Trojjedinému Bohu, k bližním, ke své duši a tělu, zničit úspěšné dílo, schopnost, psychiku...- velmi bytostně si uvědomíme v té chvílí: „Zlo existuje!“

Dokonce mnozí z nás znají patrně oněn „studený“ pocit, chlad blížícího se hříchu. I v jedné z křesťanských kytarových písní zpíváme, že „hřích zebe“.

Možná někteří i zakusili hlubší pocit, vnímání přítomnosti ducha zla. Někdy i zcela fyzicky se nás může dotknout jeho blízkost, přesněji řečeno blížení se. Proto zkušení učitelé duchovního života doporučují v této chvíli ono Ježíšovo: „odstup!“ Pro pokřtěného katolického křesťana, který věří v moc Ježíšovu zaslouženou prolitím Jeho krve za naše hříchy na Golgotě, je toto slovo imperativem, který přesahuje lidský příkaz, je imperativem Ježíšovým v nás, příkazem Jeho Ducha. Nemusíme se bát. Jsme v bezpečí.

Z tohoto ovšem vyplývá, že v bezpečí v takových či podobných chvílích naprosto není ten, kdo by nebyl pokřtěný, zaštítěný mocí Ducha Ježíšova a Otcova. Nebo ten, kdo by neznal, jaké duchovní zbraně má ve svém rovněž duchovním muničním skladu. A to se můžeme obávat, že není málo těch, kdo postrádali a postrádají duchovní kněžské vedení. Proč kněžské? Protože jen platně vysvěcený kněz katolické či odloučení Církve (s apoštolskou posloupností – s posloupností Ducha Svatého) může být prostředníkem a hlavně vůdcem v rovině, která přesahuje pouhé „skutkaření“, jak by mohli právem říci odloučení bratři z protestantských církevních společenství či pouhé kázání o ospravedlnění, jak by zase mohli říci oproti tomu věřící katoličtí křesťané: věřící v moc Trojjediného Boha nad satanem, nad jeho mocí, která se v dané aktuální chvíle projevuje, zbraněmi v moci Ducha Božího.

Často vysmívaný termín „samospasitelná“, užívaný jedním z Koncilů o plnosti víry v katolické Církvi v takovéto chvíli vede ke zvážnění: Skutečně Církev se svými sedmerými svátostmi a svátostinami je plnou a nejosvědčenější „výbavou“ pro chvilky reálného duchovního boje o duši člověka mezi Trojjediným Bohem a satanem. Ten by se naproti tomu jakémukoli „duchovnímu doprovázení“ opět právem – pro jeho neúčinnost - vysmíval.

Vedení je možné a nutné pro duchovní boj. Bez vedení v bitvě – po zabití vojevůdce - jak často čteme v Písmu Svatém, boj končil: bojovníci se rozešli do svých domovů.

A v tuto chvíli nastává důležitá otázka: do jakého domova, případně do jakého zajetí odchází člověk, který jednou, vícekrát či v poslední chvíli smrtelných křečí prohrál boj o svou duši?

Nepřátelé – padlí andělé, démoni – se vracejí „do svých domovů“, pokud tak vůbec lze nazvat místo, kde místo lásky je stálá nenávist, tedy opak domova.

Duše, které podlehly se vracejí do jejich dobytého území, ve chvíli smrti do zavržení.

Líbivé „renesanční“ fráze o tom, že peklo je prázdné, že neexistuje nebo že je dočasné, je ovocem opuštění reality duchovního a tím i přirozeného života.

Pravidelně se tyto postoje ve veřejných proklamacích objevovaly a objevují (a budou objevovat) ve společnosti, která již není schopna unést svůj hřích. Ve společnosti zbavené
kontaktu s Nejvyšším; kdy v duši – třebas bychom se tisíckrát přesvědčovali, že v nás a skrze nás mluví a působí Duch Svatý – již nastolil vládu duch konzumního náboženství, zpočátku duch lidský, humánní, který ovšem záhy je schopen cenzurovat, umlčovat pod štítem tolerance druhé, a později pro své nepřátele stavět koncentrační tábory a připravovat gilotiny.

Víra posiluje člověka, připravuje jej do duchovních bojů a dává mu v nich vítězit.

Otec západního mnisštví a učitel duchovního života, svatý Benedikt z Nursie, píše v Řeholi, která je připisována jeho učitelskému působení a je věrným příkladem duchovního vedení duší ke spáse:

První stupeň pokory tedy spočívá v tom,
že si mnich stále staví před oči Boží bázeň,
že si dá pozor, aby na Boha nikdy nezapomněl
a stále má na paměti Boží přikázání.
Ve svém srdci stále přemítá o tom,
že v pekle budou za hříchy hořet všichni,
kdo Bohem pohrdají,
a že pro ty, kdo se Boha bojí,
je připraven věčný život.

V každé chvíli se střeží hříchů
a špatností myšlenek, jazyka, rukou, nohou nebo svévole,
ale i žádostí těla.
Je si vědom, že Bůh se s nebe na člověka stále dívá,
božský zrak na každém místě vidí jeho skutky
a andělé je stále Bohu oznamují.“

(Řehole VII./ 10.- 13.)
O. Michael


Viatikum¨


znamená česky pokrm na cestu. Myslí se cesta na věčnost.
K tomuto pokrmu patří trojí svátost: svátost smíření, pokud je možné ji udělit či přijmout, svátost pomazání nemocných, v tomto případě skutečně, jak je tradičně nazývána, poslední pomazání, a přijetí těla či krve Ježíše Krista.

Cestou, o níž jde, ke přitom v úplném smyslu slova náš Pán Ježíš, který řekl: „Já jsem Cesta, Pravda a Život“.


Cesta je trojí setkání s Ním v této chvíli ve svátostech, Pravda je nyní možnost odřeknout se lži. A Život je prvotina vzkříšení, přijetí Jej, který umíral, zemřel a vstal z mrtvých.





KOMENTÁŘ K NEDĚLNÍM TEXTŮM MŠE SVATÉ PODLE MYŠLENEK PAPEŽE BENEDIKTA XVI.

Viatikum je pokrm na cestu, Duchovní pokrm pod způsobami chleba a vína, které je obojí proměněno v tělo a krev Ježíšovu.

Ve své encyklice Sacramentum caritatis  píše Svatý otec Benedikt XVI. o pomoci Ježíše v síle Ducha Svatého každému z nás, který bude umírat:

Ježíš nevyslal své učedníky jen uzdravovat nemocné, nýbrž pro ně ustanovil specifickou svátost[66]Jakubův list nám dosvědčuje, že toto svátostné gesto existovalo už v první katolické obci. Jestliže eucharistie ukazuje, jak bylo Kristovo utrpení a smrt přeměněno v lásku, tak pomazání nemocných spojuje trpícího s obětí, kterou přinesl Kristus za spásu všech, aby se tak i on mohl podílet na tajemství společenství svatých a spáse světa. Spojení těchto svátostí se navíc zjevně ukazuje při zhoršení nemoci: "Těm, kteří opouštějí tento život, Církev nabízí vedle pomazání nemocných také Eucharistii jako viatikum"[67]. Na cestě domů k Otci se přijetí těla a krve Krista ukazuje jako semeno věčného života a síla vzkříšení: "Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den". Protože viatikum otevírá nemocnému plnost velikonočního tajemství, musí být zajištěno, aby je nemocný dostal[68]. Pozornost a pastorální péče, jež jsou nemocnému poskytovány, jistě přinášejí duchovní zisk celému společenství. Vždyť všechno, co jsme udělali pro jednoho z nejmenších, udělali jsme pro samotného Ježíše.


LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V RITU ANTIQUIOR:

    2. listopad
Památka všech věrných zemřelých

V mešním textu  Třetí mše svaté za zemřelé, která se slaví o Památce všech věrných zemřelých, čteme v  Epištole ze Zjevení sv. Jana, slova, jimiž prorok – apokalyptik svatý Jan blahoslaví mrtvé, kteří v Pánu umírají, ano, „ať odpočinou od svých námah, neboť jejich skutky jdou s nimi“. 
Odkazuje těmito slovy na Poslední soud, kdy každý bude nést ovoce toho, co konal za svého pozemského života.

Evangelium připomíná příslib Páně z velké eucharistické řeči  „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný.“ Věčný život v blaženosti je podmíněn přijímáním těla a krve Ježíše Krista na této zemi. Proč? - Při svatém přijímání dostáváme největší podíl na vzkříšení. Kdo chodí co nejčastěji j svatému přijímání, vybral si ten nejlepší bankovní ústav, který přináší zisk věčné blaženosti. Implicitně čteme v těchto slovech i výzvu k přijetí viatika ve chvíli našeho umírání.



LITURGICKÁ MEŠNÍ ČTENÍ V MISÁLU PAPEŽE PAVLA VI.:

33.neděle v mezidobí

Kniha proroka Daniela bývá nazývána proroctví, ve své první části, a apokalypsou ve své části druhé. Boží slovo, které bychom snad chtěli dělit podle literárních útvarů v sobě ovšem spojuje - ve svých vrstvách, které odpovídají tajemství stvoření stejně jako lidské duši - daleko bohatší literární poklad: Samotné slovo, literu, jímž je slovo Ježíšova a Otcova Ducha.

V tomto pohledu pochopíme v úryvku z knihy proroka Daniela knížectví svatého Michaela archanděla, které není duchovní paralelní strukturou pozemských knížectví, státních celků, ale jejich hlubší vrstvou, realitou, kterou mohou jednotlivé státní celky a národy prostřednictvím svých představitelů odmítnout nebo přijmout.

   Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize.
   Probudí se mnozí z těch, kteří spí v prachu země, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky.
   Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

Radost duše, srdce, přebývání těla v bezpečí – o tom zpívá svatý Žalmista jako prorok i jako ten, jemuž je Trojjediným Bohem dáno odhalit tajemství Ježíšova vzkříšení a jeho přijetí ve křtu a dalších svátostech Církve.

Ochraň mě, Bože, neboť se utíkám k tobě. 

Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem i mou číší, ty mně zachováváš můj úděl. Hospodina mám neustále na zřeteli, nezakolísám, když je mi po pravici.

Proto se raduje mé srdce, má duše plesá, i mé tělo bydlí v bezpečí, neboť nezanecháš mou duši v podsvětí, nedopustíš, aby tvůj svatý spatřil porušení.

Ukážeš mi cestu k životu, u tebe je hojná radost, po tvé pravici je věčná slast.

Ve čtení z listu Židům slyšíme o oběti, kterou náš Spasitel Ježíše otevřel nebeskou svatyni pro nás pro všechny, kdo tuto Jeho oběť konají a její ovoce přijímají, jak nás On sám vyzval:
"To konejte na mou památku!"

   Každý jiný kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se na vždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, 'až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož'.
   Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti jednou provždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

Při Posledním soudu pominou nebe a země tak, jak jsme si je zvykli znát, zkoumat a jsme navyklí přijímat z jejich darů. Den hrůzy, vnější katastrofa z pohledu člověka, jehož život je zaměřen jen na materiální věci, jak si je navykl používat a zneužívat, může být poslední šancí k očistě, ke katarzi, kterou ovšem ve svatém Přijímání, ve mši svaté, můžeme jako oněch pět prozíravých panen slavit, a přitom být připravování beze strachu prožít poslední den a noc na této zemi, jak je známe.

Ježíš, náš Pán, už na této zemi vedl, vyučoval a varoval, aby pozval každého do společenství Církve, kde zvěstujeme smrt a vzkříšení Ježíšovo, jak čteme dnes v úryvku evangelia podle sepsání svatého Marka, v Ježíšově apokalyptické řeči:

Ježíš řekl svým učedníkům:
   "V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje.
   A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe.
   Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi.
   Amen, pravím vám, toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.
   O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec." 




(Z encykliky Svatého otce Benedikta XVI. Sacramentum caritatis, art. 22/II.; ; https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=7651;


[66] Srov.Katechismus katolické Církve , 1499-1533
[67] Ibid. 1524
[68] Srov. Propositio 44.


Otec Vladimír Mikulica


MODLITBA PO SVATÉM PŘIJÍMÁNÍ

Rozpoutalo se peklo,
a Ty sis, Ježíši, nejvíce pomlouvaný,
políčkovaný pohanskými žoldáky a výsměchem věřících židů,
nemohl zakrýt tvář:
měl jsi spoutané ruce
anebo později přibité na kříži.
Poddal ses vůli svého Otce,
který si ve chvíli Tvého utrpení a smrti
- stejně jako ve chvíli, kdy Tě vedeme na smrt,
když podléháme v pokušení,
do něhož nás "zlý duch od Hospodina" uvedl -
naopak zakryl svou Tvář:
Tebe vydal, abys ji i celé tělo a dokonce celou duši
měl odkrytou
- vždyť voláš pro spásu všech věřících a zvláště "ateistů":
"Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?"
Tak vidíme na romantických obrázcích
i svého anděla strážného,
jak si zakrývá tvář,
když hřešíme
- a můžeme i slyšet jeho nářek,
když na trojcestí
- do nebe, očistce, do pekla -
jen pohybem mysli naznačíme,
že bychom chtěli chvíli setrvat v nenávisti:
a tak se začali odsuzovat k trestu smrti,
který ve chvíli našeho umírání
začne vykonávat satan,
odpůrce Tvého smířeni v Tváři,
jíž je Církev.
Amen.






Z pouště vychází obnova Církve a společnosti

Po sobotní slavnosti Neposkvrněného početí Panny Marie následuje druhá neděle adventní. V Ritu Antiquior přitom slavíme Oktá...